načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Eleanor se má vážně skvěle - Gail Honeymanová

Eleanor se má vážně skvěle
-15%
sleva

Kniha: Eleanor se má vážně skvěle
Autor:

„Když na mě dolehne samota a ticho, když mě obemknou, začnou mě drtit a zařezávají se do mě jako nůž, musím promluvit nahlas, i kdyby jen proto, abych dokázala, že žiju.“ ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  349 Kč 297
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-11-09
Počet stran: 352
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 342 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Olga Bártová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-46
ISBN: 9788025907474
EAN: 9788025907474
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Když na mě dolehne samota a ticho, když mě obemknou, začnou mě drtit a zařezávají se do mě jako nůž, musím promluvit nahlas, i kdyby jen proto, abych dokázala, že žiju.“ Svérázná, asociální Eleanor Oliphantová všechno zvládá sama. Vystudovala klasickou literaturu, ale pracuje jako účetní a je jí úplně jedno, co si o ní ostatní myslí. S kolegy se snaží příliš nekomunikovat, nikoho blízkého nemá. Jizvy na obličeji a na rukou jsou vzpomínkou na otřesný zážitek z dětství, se kterým se nikdy nedokázala vypořádat, a raději se proto utápí v alkoholu. Když se seznámí s Raymondem z IT oddělení, nejprve jej považuje za stejně obtížnou existenci jako zbytek lidí kolem sebe, postupem času jí však dochází, že možná našla skutečného přítele. Mnohem víc ji ale zajímá její nově objevená láska – místní zpěvák Johnnie Lomond. Ten o existenci své obdivovatelky zatím nemá ani tušení, ovšem Eleanor začne spřádat rafinovaný plán, jak jej získat… Eleanor, hlavní postava a vypravěčka románu, není hrdinkou v pravém slova smyslu. Její neschopnost navázat kontakt s ostatními lidmi a dodržovat sociální konvence či běžné společenské rituály z ní činí napůl komickou, napůl tragickou postavu. Autorce se daří s pozoruhodnou věrností vystihnout vnitřní svět bytostného introverta a misantropa, který se vnímáním okolního světa diametrálně odlišuje od „normálních“ lidí. Díky nespornému vypravěčskému talentu a vnímavosti vůči tomu, co bývá na první pohled skryté, sklízí románová prvotina Gail Honeymannové jednu pochvalnou recenzi za druhou, drží se vysoko v žebříčcích prodejnosti, a obsadila dokonce první místo mezi debuty roku 2017 na čtenářskému serveru Goodreads.

Další popis

Svérázná, asociální Eleanor Oliphantová všechno zvládá sama. Vystudovala klasickou literaturu, ale pracuje jako účetní a je jí úplně jedno, co si o ní ostatní myslí. Po Glasgow chodí v kožené vestě a s taškou na kolečkách. Nemá žádné kamarády a víkendy tráví s lahví vodky, aby vytěsnila vzpomínky na otřesné dětství. Když ale naváže nečekané přátelství s kolegou Raymondem, začne jí docházet, že takhle to dál nejde a že musí vystoupit ze své ulity.



Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Gail Honeymanová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Eleanor se má vážně skvěle" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Zdena 2017-12-09 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Román jsem dostala jako dárek.
Velmi poutavě psaná a čtivá kniha.
Přečetla jsem jedním dechem.
Doporučuji
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

128

13

V pátek jsem byla v autobusu cestou do prácepřekva

pivě klidná. Po telefonátu s mamkou jsem si nedala vodku,

ale jen proto, že jsem doma žádnou neměla a  samotné se

mi do obchodu ve tmě nechtělo. Pořád sama, pořád ve tmě.

Radši jsem si uvařila čaj a četla si. Od knihy mě několikrát –

většinou když jsem otočila stránku – vytrhly svítivě zelené

nehty. Tropického ovoce jsem si užila dost a  potřebovala

jsem něco, co by se zabývalo záležitostmi srdce. Rozum

a  cit. Tenhle román mám taky moc ráda, rozhodně patří

k mým pěti nejoblíbenějším. Líbí se mi příběh Elinora Ma

rianne i to, že se odvíjí tak pomalu. Všechno nakonec dobře

dopadne – to je sice vysoce nereálné, ale musím uznat, že

z  narativního hlediska zcela uspokojivé, a  chápu, proč se

slečna Austenová držela zvyklostí. Také mě udivuje, že sice

čtu všechno možné, ale na postavu zvanou Eleanor, ať už

v jakékoliv podobě tohohle jména, jsem zatím narazila jen

párkrát. Možná proto mi ho vybrali.

Přečetla jsem několik kapitol, které už znám skoro na

zpaměť, a  pak jsem šla spát, ale neusnula jsem. Noc bez

odpočinku se na mě kupodivu nijak nepodepsala. Když se

autobus proplétal ranní špičkou, byla jsem překvapivě čilá

a ostražitá. Že bych patřila k těm, kteří stejně jakonedáv

no zesnulá baronka Thatcherová nepotřebují vůbec spát?

Na sedadle byly pohozené noviny, které se rozdávajízdar

ma. Začala jsem v nich listovat. Jakási dooranžova opálená


129

žena, o které jsem v životě neslyšela, se poosmé vdala.Panda chovaná v  zajetí „resorbovala“ plod a  ukončila tak své

těhotenství – na vteřinku jsem se podívala z okna a snažila

jsem si představit, jak to vlastně pandy mají s rozmnožováním, ale nedařilo se mi to  – a  na desáté straně jsem se

dozvěděla, že se novinářům podařilo získat důkazy o tom,

že v  celé řadě dětských domovů docházelo k  rozsáhlému

systematickému týrání nezletilých chlapců a dívek. Zprávy

byly uvedené přesně v tomhle pořadí.

Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem noviny odložit, ale vtom jsem si všimla krátkého inzerátu – nápisu V Zářezu a obrázku rychlovlaku ženoucího se po kolejích. To mězaujalo, protože řešení dvanáct vodorovně ve včerejšíkřížovce znělo „šinkansen“. Přelétla jsem očima oznámení, které informovalo o  nadcházejících akcích v  podniku. Takovéhle drobné náhody dokážou člověku okořenit život. Mezi jmény dvou umělců, o kterých jsem v životě neslyšela, se tísnila jména těch, kteří měli koncertovat v  pátek večer. Dnes večer.

Název kapely  – samozřejmě jsem ji vůbec neznala  – a menším písmem jméno mého muzikanta! Noviny mivyadly z ruky, zase jsem je zvedla. Nikdo si toho nevšiml.Vytrhla jsem inzerát, pečlivě ho složila a zastrčila do kapsičky v  kabele. To je ono, to je ta příležitost, na kterou čekám. Napsaná ve hvězdách, zprostředkovaná osudem. V tomhle autobusu, dnes ráno... a dnes večer.

Když jsem dorazila do kanceláře, vyhledala jsem si ten klub na internetu. Muzikant měl podle všeho vystoupit v osm hodin. Po práci jsem si chtěla jít koupit oblečení na večírek – a teď i na koncert –, takže mi nezbývalo moc času. Soudě podle webových stránek zapadne mezi hostyZářezu nejlépe ten, kdo se pořádně nastrojí. Jak tam ale stihnu dorazit už před osmou, oblečená a  připravená? Připravená na setkání s  ním? Není to příliš ukvapené? Nemám to nechat na jindy, až se budu moct pořádně nachystat? Někde jsem četla, že první dojem se nedá napravit – tenkrát jsem nad tou otřepanou frází mávla rukou, ale možná na ní něco bude. Jestli mám s muzikantem vytvořit pár, musí být naše první setkání opravdu pozoruhodné.

Pokývala jsem pro sebe hlavou, protože jsem se rozhodla.

Hned po práci zajdu do obchodu, koupím si něco na sebe

a vezmu si to na koncert. Že by to opravdu bylo tak snadné,

Eleanor? Ze zkušeností jsem věděla, že v  životě není nic

tak jednoduché, a  přemýšlela jsem, jak bych vyřešila příadné komplikace. Co udělám s oblečením, která mám teď

na sobě? Odpověď mě napadla okamžitě  – kabela je dost

velká, takže staré oblečení strčím do ní. A  co večeře? Neatřím k  těm, kteří dobře fungují s  prázdným žaludkem.

Bylo by trapné, kdybych před ním omdlela z jiného důvodu

než z přemíry emocí. Co kdybych si po práci koupila něco

v kavárně? To bych v Zářezu mohla být v 19:45. Ano, to by

šlo. Budu tam s předstihem, takže se usadím hezky vepředu

a zajistím si co nejlepší výhled. Na něj. A on tak uvidí mě.

A mám všechny případné komplikace vyřešené.

Neodolala jsem a rychle jsem na internetu zkontrolovala,

jestli se na dnešní večer těší stejně jako já. Milý Twittere,

děkuju.

@mistrjohnnieL

Zvukovka: jo. Nový sestřih: jo. Takže lofasové koukejte

hejbnout prdelí a doražte dnes do Zářezu.

#velkapecka #zmetekksezrani Muž skoupý na slovo. Výraz „lofas“ jsem si muselavygooglovat. Přiznám se, že mě nalezené vysvětlení trochuznepokojilo. I když co já vím o rockových hvězdách a jejichnespoutaném chování? Používají mně neznámý slang a  on mě ho v  pravý čas bezpochyby naučí. Že bychom s  výukou začali už dnes? Jen stěží jsem dokázala uvěřit, že se za pár hodin ocitnu v jeho společnosti. Ach, to napětí, to očekávání!

V kabele jsem pro něj měla zatím neodeslaný líbesbríf.Další znamení, že štěstí mi dnes vskutku přeje. Začátkem týdne jsem mu propiskou opsala svoji oblíbenou básničku.Propiska je technický zázrak, který člověku ušetří spoustu peněz. Přáníčko jsem pečlivě vybrala – bez předtištěného textu, jen na přední straně je lept nadmíru roztomilého zajíces dlouhýma ušima, silnýma nohama a překvapivě troufalýmvýrazem. Hledí nahoru na měsíc a hvězdy, kdo ví, co si myslí.

Na to, že přání tvoří jen kousek potištěného tvrdéhopapíru, je až neskutečně drahé. Ano, dostanete k němu i obálku, ale stejně. Když pracujete za minimální plat, musíte nahezké přání a  obyčejnou známku dřít skoro půl hodiny. Ještě nikdy jsem nikomu přání neposlala, takže tohle pro mě bylo překvapivé zjištění. Ale muzikanta uvidím dnes večer, tak aspoň ušetřím za známku. Budu mu moct svůj skromný dar předat osobně.

Emily Dickinsonová tu překrásnou báseň nazvala „Divé noci, divé noci!“ a zakomponovala do ní dva moje oblíbené prvky – neobvyklou interpunkci a téma nalezení spřízněné duše po dlouhém hledání.

Znovu jsem si verše přečetla, opatrně jsem olízla lepidlo na obálce  – bylo lahodně hořké  – a  pak jsem ji co nejkrasopisněji nadepsala jeho jménem. Uložila jsem ji do kabely a znejistěla jsem. Bude poezie dnes večer to pravé? Zarazilo mě, že jsem najednou na vážkách. Vždyť jsem to přání sama vybrala a koupila. Říkala jsem si, jestli by nebylo lepší počkat, jak se to na koncertě vyvine, a teprve pak náš vztah posunout do epistolární roviny. Neměla bych jednat neuváženě. Čas se do pěti neskutečně vlekl. Dojela jsem do centrametrem, abych to trochu urychlila, a zamířila jsem donejbližšího obchodního domu – byl to tentýž, kde jsem si koupila počítač. Bylo 17.20, za necelou hodinu měli zavírat. Ženské oblečení bylo v prvním patře (zajímalo by mě, kdy sedámské oblečení přejmenovalo na „ženské“), musela jsem jet po jezdících schodech, protože jsem nenašla ty normální. Oddělení bylo obrovské, tak jsem si řekla, že si nechám poradit. První prodavačka, kterou jsem uviděla, vypadala jako matrona a na udílení rad ohledně módy nebyla zrovna vhodnou kandidátkou. Druhé prodavačce bylo kolemdvaceti, tudíž byla příliš nezkušená. Třetí, podobnáZlatovlásce, byla ideální – zhruba v mém věku, upravená a vypadala rozumně. Obezřetně jsem k ní došla.

„Dobrý den, můžu se zeptat?“

Přestala skládat svetry a otočila se ke mně s neupřímným úsměvem na rtech.

„Mám jít na koncert do hodně stylového podniku.Pomohla byste mi vybrat vhodné oblečení?“

Tentokrát se usmála víc a tenhle úsměv už bylopravdovější.

„Nabízíme osobní stylistku. Jestli chcete, domluvím vám termín.“

„Jenže ten koncert je dnes večer. Bohužel potřebuju něco hned teď,“ namítla jsem. Přejela mě očima od hlavy k patě.

„A kam že to jdete?“

„Do Zářezu,“ oznámila jsem jí hrdě. Vyšpulila spodní ret a pomalu pokývala hlavou.

„Jakou máte velikost? Čtyřicítku?“ Přikývla jsem. Žasla jsem, že mě tak přesně odhadla jen letmým pohledem. Mrkla na hodinky.

„Pojďte se mnou,“ vybídla mě.  Oddělení bylo rozděleno na několik různých částí a ona mě odvedla do té, která vypadala nejméně důvěryhodně. „Když to vezmu od oka, tak tyhle –“ podala mi směšně úzké černé džíny, „a k nim tohle –“ černý vršek, v podstatě tričko, jen z uměléhohedvábí a s průstřihem na zádech.

„Myslíte?“ zeptala jsem se. „Představovala jsem si spíš hezké šaty nebo sukni s halenkou.“ Znovu mě přejela očima od hlavy k patě.

„Věřte mi,“ odpověděla.

Kabinka byla mrňavá a páchla nemytýma nohamaa osvěžovačem vzduchu. Džíny mi přišly malé, ale když jsem si je oblékla, zázračně se roztáhly a já jsem je dopnula. Vršek byl volný a skoro až ke krku. V každém případě jsem sipřiadala dostatečně zahalená, i  když otvor na zádech jsem neviděla. Vypadala jsem jako všichni ostatní. A o to zřejmě šlo. Nechala jsem si nové oblečení na sobě, strhla z nějcenovky, odložila je na zem a  staré oblečení jsem strčila do kabely. Cenovky jsem zase vzala, aby je prodavačka mohla odnést k pokladně.

Stála hned u kabinky. „Tak co? Sedne vám to, ne?“vyptávala se.

„Beru obojí,“ prohlásila jsem a podala jsem jí cenovky.

Jenže jsem zapomněla na bezpečnostní čipy. Měly jsme co dělat, abychom je vyndaly. Dopadlo to tak, že jsemmusela jít s prodavačkou za pult, kleknout si otočená zády k ní a ona je sundala takovým tím magnetickým přístrojem,přievněným k  pultu. Nakonec jsme se tomu zasmály. Řekla bych, že v  obchodě jsem se ještě nesmála. Zaplatila jsem a snažila jsem se nemyslet na to, kolik jsem utratila.Prodavačka se vrátila zpátky ke mně.

„Nezlobte se, ale... ještě by to chtělo nové boty.“

Podívala jsem se na nohy. Měla jsem ty nízké černé boty bez podpatku na suché zipy, které jsou pohodlné a  nosím je do práce.

„Jak se jmenujete?“ zeptala se. Byla jsem zmatená. Co má moje jméno co dělat s nákupem bot? Prodavačka čekala.

„Eleanor,“ odpověděla jsem dost zdráhavě. Říkala jsem si, jestli si nemám něco vymyslet nebo uvést pseudonym.Příjmení jí v žádném případě neprozradím.

„Eleanor, k přiléhavým džínům se nosí polokozačky,“sdělila mi vážně jako lékař v nemocnici. „Nechcete se mnouzajít do obuvi?“ Váhala jsem. „Nebojte, nemám z toho provizi. Já jen... že správné boty by novému ohozu daly ten správný šmrnc.“

„Doplňky dělají ženu, že?“ poznamenala jsem. Ani seneusmála.

Vybrala mi polokozačky a  já jsem se při pohledu na ně rozesmála, protože byly neskutečně úzké a  měly vysoký podpatek. Nakonec jsme se shodly na dostatečně stylových botách, ve kterých se bude dát chodit, aniž si při tompoškodím páteř, takže splňovaly oba mé požadavky. Pětašedesát liber! Propánajána, pomyslela jsem si, když jsem jí znovu podala platební kartu. S touhle částkou musí někdo vystačit celý týden.

Černé boty jsem uložila do kabely. Viděla jsem, jak si prodavačka kabelu prohlédla a pak se podívalana vystavené kabelky. „Na to zapomeňte,“ namítla jsem, „pro dnešek jsem utratila až dost.“

„Dobře, tak ji nechte v šatně a bude to v pohodě,“doporučila mi. Netušila jsem, jak to myslí, ale čas, ten okřídlený vůz, nemilosrdně uháněl.

Naklonila jsem se k ní, abych si mohla přečíst jejíjmenovku. „Claire, děkuju. Moc si vašich rad cením.“

„Nemáte zač, Eleanor. A  ještě něco. Obchoďák za deset minut zavírá, ale zkuste se nechat v přízemí trochu nalíčit. Kosmetika je hned u východu. Doporučuju Chanel.Řekněte, že vás posílá Claire.“

A  odkráčela. Pokladna už chrlila výpis tržeb za dnešní den, navýšených díky mému nezanedbatelnému přispění.

V přízemí jsem paní u kosmetického pultu sdělila, žehledám Chanel. Zahihňala se.

„Tak to bude asi trochu problém...“ řekla, ale nevěděla jsem komu.

Bylo tam tolik zrcadel, že mě napadlo, jestli si nepovídá sama se sebou právě kvůli nim.

„Tak se hezky usaďte,“ ukázala na nesmyslně vysokoužidli. Podařilo se mi na ni vydrápat, ale moc důstojně jsem při tom nevypadala. Nové polokozačky mi to dost stěžovaly. Schovala jsem ruce pod sebe – v ostrém světle zářivek byla vidět každičká nedokonalost, každý poničený centimetr, a rudá popraskaná kůže jako by žhnula.

Ta paní mi odhrnula vlasy z obličeje. „Tak jo,“ prohodila a  prohlížela si mě až příliš zblízka. „To půjde. Chanel má úžasné korektory pro všechny odstíny pleti. Sice vám ji neodpářu, ale určitě ji dokážu zamaskovat tak, že nebude skoro vidět.“

Říkala jsem si, jestli o sobě vždycky mluví ve třetí osobě.

„To myslíte moji tvář?“ zeptala jsem se.

„Ale prosím vás, myslím tu jizvu. Máte moc hezký obličej. A čisťounkou pleť. Sledujte.“ U pasu měla připnutý opasek s  nástroji jako instalatéři nebo truhláři, a  když se dala do práce, vyplázla z koutku pusy špičku jazyka.

„Máme jen deset minut, tak se zaměřím na zakrytí té jizvy a zvýrazním vám oči. Líbí se vám kouřové líčení?“

„Nelíbí se mi nic, co souvisí s kouřením,“ odpověděla jsem a ona se zase zasmála. Zvláštní. Podivná paní.

„Jen počkejte...“ prohlásila, zaklonila mi hlavu a řekla, ať se podívám nahoru, pak dolů, ať otočím hlavu na stranu...dotýkala se mě tolika různými nástroji a stála tak blízko, že jsem cítila její mátovou žvýkačku, která plně nezamaskovala dříve vypitou kávu. Pak se rozdrnčel zvonek a ona zanadávala.Reroduktor zahřímal, že obchodní dům zavírá.

„Bohužel končíme,“ zalitovala a  poodstoupila, aby se mohla pokochat svým dílem. Podala mi zrcátko. Vůbec jsem se nepoznávala. Jizva nebyla téměř vidět a oči jsem měla černě orámované a  hodně nalíčené. Okamžitě jsem si vzpomněla na pořad o  lemurech, který jsem nedávno viděla. Pusu jsem měla namalovanou rtěnkou v barvěvlčích máků.

„Spokojená?“ zeptala se.

„Vypadám jako nějaký malý madagaskarský primát nebo mýval,“ odpověděla jsem. „Nádhera!“

Smála se tak, že si musela dát nohy křížem. Rukou minaznačila, ať slezu ze židle, a ukázala ke dveřím.

„Měla bych se vám ty produkty a štětečky snažit prodat,“ poznamenala. „Kdyžtak se pro ně zítra stavte a  chtějte Irene.“

Přikývla jsem a zamávala jí. Ať už byla Irene kdokoliv,daleko pravděpodobněji bych si od ní koupila spíš plutonium na výrobu jaderných zbraní než šminky.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist