načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Elantris - Brandon Sanderson

-6%
sleva

Elektronická kniha: Elantris
Autor:

Jakmile se člověku dostane do ruky kniha z oblasti fantastiky, která si nedělá nároky na to, aby se z ní stal počátek mnohadílného cyklu, a navíc v sobě sloučí spisovatelský um s ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  237 Kč 222
+
-
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 622
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Druhé, rozšířené vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Elantris ... přeložila Milena Poláčková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7652-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jakmile se člověku dostane do ruky kniha z oblasti fantastiky, která si nedělá nároky na to, aby se z ní stal počátek mnohadílného cyklu, a navíc v sobě sloučí spisovatelský um s originálním nápadem, musí si přiznat, že je na světě potencionální hit. Nejen že Elantris tyto podmínky splnil, ale hitem se opravdu stal. Elantris bývalo výstavním městem s nádhernými paláci, jejichž vysoké věže zářily do daleka. Obyvateli
tohoto města bývaly bytosti, o nichž se v sousedních městech věřilo, že jsou bohy. Krom fascinujícího
vzhledu to byly i jejich magické schopnosti, pro něž je vyhledávali lidé z blízkého i dalekého okolí
Arelonu. Vše bylo nádherné až do chvíle, kdy město zasáhl Reod – kletba, která zničila všechnu
nádheru i kouzlo, pokryla město páchnoucím slizem a z jeho obyvatel udělala bytosti ani mrtvé ani
živé… Čtenář je udržován v napětí až do samého závěru a teprve až v poslední kapitole dojde k
očekávanému odkrytí tajemství proklatého města. Elantris je nádhernou fantasy pohádkou plnou napětí,
záhad, duchovních hodnot a lásky. Jubilejní vydání k 10. výročí prvního anglického vydání bylo rozšířené a doplněné autorem.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











BRANDON SANDERSON
ELANTRIS
TALPRESS





Copyright © 2005 by Dragonsteel Entertainment, LLC
Forewor dcopyright © 2015 by Fearful Symetry, LLC
New material an dillustrations copyright © 2015 by Dragonsteel
Entertainment, LLC
Translation © 2017 by Milena Poláčková
Cover © 2006 by Jan Patrik Krásný
Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít
nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.
ISBN 978-80-7197-661-5





Věnováno mamince,
která chtěla mít doma lékaře
a skončila se spisovatelem,
ale milovala ho natolik, že si nikdy nestěžovala
(příliš)





PŘEDMLUVA
S Brandonem Sandersonem jsem se poprvé setkal v roce 1998
v redakci časopisu zaměřeného na sci-fi, The Leading Edge,
který vycházel na naší univerzitě. Skutečně jsme se však poznali
až v zimním semestru 1999, když jsme se ocitli ve stejném kurzu
tvůrčího psaní a oba jsme si uvědomili, že se chceme psaní
věnovat jako své profesi. Založili jsme vlastní spisovatelskou
skupinu, přizvali do ní pár dalších lidí z redakceLeading Edge
a začali jsme si vzájemně číst a komentovat své výtvory. Moje
prvotiny se hemžily stereotypy žánru fantasy natolik, že
hraničily s fanfikcí. Brandonovy byly naopak veškerých žánrových
stereotypů tak prosté, že se v nich někdy vlastně nic nedělo.
„Hele, Brandone, kdy už se tam objeví nějaký padouch?“
„Padouši už tam jsou.“
„Ne, to jsou jen týpci, co chtějí hlavnímu hrdinovi zavřít
školu kouzel. Je jasný, že opravdoví padouši se tam taky objeví
a tenhle kluk je zastaví a právě to, že si tu školu kouzel zavřít
nenechá, nakonec všechno rozsekne. Jo. Už je to na spadnutí.
Ale trvá to trochu dlouho, ne?“
„Takhle to nebude.“
„Ale jasně, že bude. O tom je přece fantasy.“
„Ale vůbec nemusí být. Fantasy přece může být o čemkoliv,
ne? Právě proto, že je to fantasy. Tak proč by tahle nemohla
být o klukovi, který se snaží nenechat si zavřít školu kouzel,
a dost? A zrovna je to náhodou škola, kde se lidi učí kouzla
v písku a nosí pistole na vzduchový pohon a jedí tofu z obřího
hmyzu – a proč ne?“
„Hmm, asi jo. Tak ale počkej, tam fakt nebude opravdovej
padouch? Jako vůbec?“
7





A tak to šlo knihu za knihou. Už tenkrát psal Brandon knihy
rychleji, než je lidi stačili číst. Po čase si najal manažera,
úžasného Joshuu Bilmese, a naše spisovatelská skupina pocítila to
správné zadostiučinění, když se s námi Joshua shodl: co má za
smysl psát všechny ty knihy, když se v nich nic neděje. A tak se
mezi námi zabydlelo a léta se používalo Joshuovo rčení, které
mělo odvrátit Brandonovy divočejší výstřelky. Znělo jako
posvátná mantra: „Podstata celého vesmíru musí být v ohrožení.“
„Je to skvělá kniha, Brandone, ale nemám úplně pocit, že
by byla podstata vesmíru v ohrožení.“
„Jasně, že není, to je jen příběh kluka, který má pocit, že ho
rodina nebere.“
„Dobře. Tak za prvé, je to silný příběh kluka, který dokáže
prostě svým duchem vytvářet úžasný kouzla a vykouzlit třeba
jídlo ex nihilo a tím štvát hrozivý temný monstra, který shodou
okolností taky mají pocit, že je nikdo nebere. Tak jo. A za
druhé – a co je důležitější – ten úžasný agent, co pro tebe
pracuje, říkal, že podstata vesmíru musí být v ohrožení, a to tedy
není. Tak ji musíš začít nějak ohrožovat.“
„Ale vždyO tam jsou ty hrozivý temný monstra...“
„Ohrožuj!“
Na spisovatelské skupině je skvělé to, že se lidi společně učí.
A hrozné je na ní to, že člověk řekne spoustu vyložených
blbostí, než se něco naučí. Takže je opravdu zázrak, že skupiny
tvůrčího psaní skutečně plodí spisovatele místo nejistých
tichošlápků, kteří v dozvukové komoře špatných rad ztratili
poslední zbytky sebevědomí. Brandonovy instinkty byly totiž
správné a Joshuova mantra byla také správná, všechno bylo
správné, jen jsme nevěděli, co s tím. Nakonec jsme na to
evidentně přišli. Brandon vděčí za značnou část svého úspěchu –
řekněme polovinu – své zatvrzelosti, s níž trval na tom, že
velké vyprávění o ohroženém vesmíru stojí za čtení právě díky
těm obyčejným příběhům obyčejných lidí. Na Mistbornech
nám záleží proto, že máme rádi Vin a fandíme jí, protože má
za sebou krutou minulost a v sobě pochmurnou jistotu, že ji
nikdy nikdo nemůže mít rád. Archivy Bouřné Záře nás zajímají
proto, že sdílíme Kaladinovu sklíčenost, Šaláninu nejistotu
8





a s Dalinarem bojujeme se šílenstvím. Za další velký kus
úspěchu – troufneme si ho odměřit na druhou polovinu – vděčí
Brandon tomu nepomíjejícímu tlaku na velké epické drama.
Na tom vnějším silném ničím neomezeném příběhu o
ohrožení samotné podstaty vesmíru, který ty malé lidské příběhy
obaluje a dává jim váhu. Ta největší dramata staví Brandon
pevnýma nohama na ty nejmenší a nejintimnější lidské osudy.
V jednu dobu jsme ve spisovatelské skupině dospěli k
dokončení jednoho z Brandonových románů a začali s
Brandonem vytvářet nový, Ducha Adonis. Bylo v něm všechno –
intimní příběhy obyčejných, nedokonalých, chybujících milých
a nádherných lidí dokonale propletené s vesmír ohrožující a
měnící silou ve směsici, která nám vyloudí úsměv na rtech a nutí
nás listovat tak rychle,jak jen to anatomie lidského prstu
dovoluje. Problémem byl ovšem titul.
„Já tomu nerozumím. Proč Adonis?“
„Adonis se jmenuje to město. Co na tom... není jasný?“
„Ale jo, to je jasný, jenom nechápu,proč se jmenuje Adonis.
Je to na Zemi? To má být jako Řecko, nebo ne?“
„Proč by to bylo Řecko?“
„A proč by nebylo...?Adonis byl Řek. Tak je to planeta v
budoucnosti, jako Pern, ale znova používáme starý –“
„Ne ne ne, to není Země a není to Řecko – to tak možná
jenom vypadá, ale to nebyl úmysl. Adonis je prostě místo, který
jsem si vymyslel. Nemá nutně žádnou předlohu ve skutečným
světě.“
Nechápavě jsme se na sebe dívali, jak je možné, že tomu ten
druhý nerozumí. Oběma nám to dávalo perfektní smysl!
Takhle to totiž někdy chodí ve skupinách tvůrčího psaní. Nakonec
se ozval někdo jiný: „A uvědomuješ si, že Adonis je postava
z řecké mytologie?“
Brandon se dal do smíchu.
„Sakra, to jsem si neuvědomil. Zapomněl jsem na něj jako na
smrt. To slovo mi připadalo moc dobrý na to, aby se nevyužilo.
Ale nevadí, změním to.“
Za týden nám Brandon poslalmailem druhou kapitolu knihy
Duch Elantris, o pár měsíců později vynechal v názvu „Duch“
9





a zůstala jenom Elantris. A ta zůstává dodnes mou
nejoblíbenější knihou fantasy. Doma mám pře d dětmi a pře
dvšetečnými fanoušky schovanou cennost, jejíž hodnota postupem času
nepochybně převýší všechny ostatní cennosti, které jsem kdy
měl – výtisk prvního vydání Elantris, koupený v den, kdy
vyšla, s Brandonovým vlastnoručním podpisem a jednoduchým
věnováním: „Danovi – moje úplně první podepsaná knížka.“
Gratuluju k tomu desetiletí, Brandone. Dokázal jsi to. Za
nějakých pár století přijde nějaká úžasná talentovaná mladá
autorka a náhodou pojmenuje svou fantasy po tobě.
A podle toho poznáš, že jsi to dokázal.
Dan Wells
10




















PROLOG
E
lantris bývala krásná. Přezdívali jí „město bohů“ – bylo
to magické město síly, záře, kouzel. Ti, kdo v ní byli,
říkají, že každý kámen měl své vnitřní světlo, že bylo
město prostoupeno úžasnými tajemnými úkazy. V noci Elantris
zářila jako velký stříbřitý oheň a byla vidět z velké dálky.
Obyvatelé Elantris byli ještě zázračnější než město samo.
Měli jasně bílé vlasy, téměř kovově stříbrnou pleO a jako by
zářili jako celá Elantris. Podle legend byli nesmrtelní, nebo
aspoň skoro nesmrtelní. Měli schopnosti rychle se uzdravovat
a byli obdařeni obrovskou silou, inteligencí a rychlostí. Uměli
kouzlit pouhým pohybem ruky. Do Elantris chodili lidé z
celého Opelonu pro léky, uzdravení, jídlo a moudrost.
Elantriané byli v podstatě bohové.
Elantrianem se mohl stát kdokoli.
Říkali tomu Shaod. Transformace. Přicházelo to znenadání,
většinou v noci, v těch tajemných hodinách, kdy jako by se
život pozastavil. Shao dmohl postihnout kohokoli – žebráka,
řemeslníka, šlechtice nebo vojáka. Když přišel, znamenalo to pro
dotyčného šOastlivce konec života a začátek nového. Opustil
svou starou pozemskou existenci a přestěhoval se do Elantris.
Do té Elantris, kde mohl žít v blaženosti, rozhodovat s
moudrostí a být navěky uctíván.
Tato věčnost však skončila před deseti lety.
15





ČÁST
PRVNÍ
STÍN
ELANTRIS





KAPITOLA 1
P
RINC Raoden se to ráno vzbudil brzy, aniž by tušil, že
je navěky zatracen. Rozespale si sedl a mžoural očima do
ranního rozbřesku. Otevřenými balkonovými okny byla
v dálce vidět Elantris, jejíž holé zdi vrhaly na menší město Kae,
kde Raoden bydlel, hluboký stín. Hradby kolem Elantris byly
neuvěřitelně vysoké, Raoden však přes ně i tak viděl vrcholky
černých věží s polámanými špičkami, které byly němým
svědectvím o zašlé slávě ukryté uvnitř.
Opuštěné město se zdálo temnější než obvykle. Raoden se
na ně chvíli upřeně díval a potom odvrátil zrak. Tyto obrovské
elantriské hradby nešlo přehlédnout, i když se o to lidé z Kae
usilovně snažili. Vzpomínky na dřívější nádheru města i na to, jak
se pře d deseti lety Shao dproměnil v prokletí, byly bolestné...
Raoden zakroutil hlavou a vstal z postele. Na časné ráno
bylo neobvykle teplo. Když si oblékal župan, nepocítil vůbec
chlad. Potom zatáhl za šňůrku u postele na znamení služebné,
že chce snídani.
To byla další zvláštní věc – měl hlad – obrovský hlad. Až
svíravý hlad. Neměl rád velké snídaně, ale toto ráno už netrpělivě
čekal, až mu přinesou jídlo. Nakonec se rozhodl, že někoho
pošle, aby se podíval, proč to tak dlouho trvá.
„Iene?“ zavolal do šerého pokoje.
Nikdo neodpověděl. Raoden se zamračil, že tu seon není.
Kde může Ien být?
Vstal a opět spočinul zrakem na Elantris. Kae v jejím stínu
vypadalo jako zapadlá vesnice. Elantris. Obrovský ebenový
masiv – už to však nebylo město, bylo to jen mrtvé torzo. Raoden
se zachvěl.
19





Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Konečně,“ řekl si a šel otevřít. Za dveřmi stála stará Elao
s mísou ovoce a teplým chlebem.
Mísa však s hlasitým řinčením dopadla na zem, vypadla
ohromené služebné z rukou, jakmile se jí Raoden chtěl dotknout.
Raoden ztuhl a řinčení nádoby se rozlehlo celou halou.
„Milostivý Domi!“ šeptala Elao s výrazem hrůzy v očích a
třesoucí se rukou si nahmatala na krku přívěšek se symbolem
korathu.
Raoden k ní vztáhl ruce, služebná však potácivým krokem
ustoupila dozadu a ve spěchu uklouzla po kousku melounu.
„Co se děje?“ zeptal se Raoden. Potom si všiml své ruky. To,
co zůstalo skryto v šeru potemnělého pokoje, teX bylo po
dblikajícím světlem lampy patrné.
Otočil se a klopýtal přes nábytek k vysokému zrcadlu po
straně ložnice. Světlo už bylo dost silné na to, aby viděl odraz,
který se na něho díval ze zrcadla. Byl to cizí člověk.
Modré oči byly jeho, i když byly rozšířené hrůzou. Vlasy
však měl místo pískově hnědých vybledle šedé. A nejhorší byla
kůže. Tvář v zrcadle byla posetá temně černými skvrnami,
které vypadaly jako černé modřiny. Ty mohly znamenat jen jednu
jedinou věc.
Postihl ho Shaod.
BRÁNA Elantris za ním zapadla s hlasitým třísknutím. Byl to
šokujícívýkřiknemilosrdnékonečnosti.Raodensenanizhroutil
pod tíhou událostí onoho dne.
Jeho vzpomínky jako by patřily někomu jinému. Otec, král
Iadon, se mu ani nepodíval do očí, když nařizoval kněžím, aby
syna připravili a odvedli do Elantris. Proběhlo to tiše a rychle.
Iadon si nemohl dovolit, aby se rozkřiklo, že se z jeho syna stal
Elantrian. Před deseti lety by byl Shaod udělal z Raodena
boha. Ale nyní, místo aby měnil lidi na zářící božské bytosti se
stříbrnou pletí, měnil své oběti na mátožná monstra.
Raoden nevěřícně kroutil hlavou. Shaod přece vždycky
postihoval cizí lidi – neznámé a vzdálené. Ne korunního prince
Arelonu. Ne Raodena.
20





Před ním ležela celá Elantris. Její vysoké hradby byly
lemované vojenskými hlídkami – tito muži neměli zabránit
nepřátelům vstoupit do města, měli naopak zabránit obyvatelům
Elantris odejít z města ven. Od Reodu byli lidé stižení
Shaodem posíláni do Elantris na pomalou smrt. Padlé město se stalo
obrovským pohřebištěm pro ty, jejichž těla jako by zapomněla,
jak se umírá.
Raoden si pamatoval, jak stával na těch zdech a díval se dolů
na elantriské zatracence, stejně jako se teX vojáci dívají na něj.
Tenkrát mu město připadalo vzdálené, i když stál těsně u něj.
Tenkrát si představoval, jaké by to bylo, procházet se po těch
černých ulicích.
TeX bude mít příležitost to vyzkoušet.
Raoden chvilku tlačil na bránu, jako by chtěl za každou
cenu prolézt ven a sedřít si z kůže ty černé skvrny. Sklonil hlavu
a tiše si povzdechl. Schoulil se do klubíčka na špinavé kluzké
dlažbě, jako by čekal, než se probudí z tohohle zlého snu. Jenže
věděl, že se neprobudí. Kněží předpovídali, že tenhle zlý sen
je bez konce.
Cosi uvnitř ho však nutilo jít dál. Cítil, že se musí hýbat –
protože kdyby se zastavil, dostal by strach, že to vzdá. Shaod
mu vzal tělo. Nemůže mu vzít ještě ducha.
A tak se zaštítil svou pýchou proti zoufalství, sklíčenosti a –
především – sebelítosti a zvedl hlavu, aby svému zatracení
pohlédl do očí.
KDYŽ dřív Raoden stával na elantriských hradbách a díval se
dolů – doslova i v představách – viděl špínu, která pokrývala
celé město. TeX v ní stál.
Všechno – od zdí budov až po praskliny v dlažebních
kostkách – bylo pokryté souvislou vrstvou bahna a zažrané špíny.
Slizká mastná vrstva sjednotila všechny barvy do jediného
deprimujícího odstínu – do barvy, v níž se mísila bezvýchodnost
černé s hnědozelenavými splašky.
Dříve Raoden vídával pár obyvatel města. TeX je i slyšel. Asi
desítka Elantrianů ležela na nádvoří na páchnoucí dlažbě.
Někteří nepřítomně seděli v kalužích černé vody, které tu
21





zůstaly po noční bouřce. Všichni sténali. Většinou tiše, cosi si
pro sebe mumlali nebo tiše naříkali na bolest, která nebyla
vidět. Jedna žena na protější straně však z posledních sil hlasitě
křičela svá muka – až po chvíli ustala, došel jí dech nebo síla.
Většina z nich na sobě měla cosi, co vypadalo jako hadr –
tmavé volné oblečení stejně špinavé jako ulice okolo. Když se
však Raoden podíval zblízka, poznal, co to je. Podíval se dolů
na svůj pohřební rubáš. Byl volný a splývavý, složený z pruhů
látky. Na rukávech a dole už měl skvrny od vrat a od
kamenných sloupů. Obával se, že za chvíli bude mít oblečení stejné
jako všichni ostatní.
Tak tohle se ze mě stane , pomyslel si. Vlastně už to začalo.
Za pár týdn ůze mě bude jen zdecimované tělo, mrtvola, která
živoří kdesi v koutě.
Ze sebelítosti ho vytrhl nepatrný pohyb, který zaregistroval
na protější straně nádvoří. Ve stínu za bránou naproti němu se
krčili jacísi Elantriané. Neviděl je zřetelně, ale patrně něco chtěli.
Raoden si rukou zastínil oči a v tu chvíli si uvědomil, že drží
košíček. Byly to obětní dary podle korathského rituálu. Mrtví
si je odnášeli do nového života – respektive, v jeho případě,
do Elantris. V košíčku byl bochník chleba, pár kousků
zeleniny, hrst zrní a malá láhev vína. Obětní dary normálních
zemřelých byly mnohem bohatší, ale i oběO Shaodu musela dostat
aspoň něco málo.
Raoden se ohlédl za postavami u brány a hlavou se mu
honily vzpomínky na to, co slýchával venku o brutalitě v Elantris.
Postavy ve stínu se pohnuly a způsob, jak ho sledovaly, ho
znervózňoval.
Raoden se zhluboka nadechl a posunul se podél hradební zdi
směrem k východnímu konci dvorany. Zdálo se, že ho postavy
stále pozorují, nikdo se však za ním nevydal. Potom na chvilku
už za bránu neviděl a o vteřinu později se mu podařilo
vklouznout do postranní uličky.
Oddechl si. Měl pocit, že něčemu unikl, i když sám nevěděl
čemu. Po chvíli se zdálo, že už ho nikdo nesleduje. Zastyděl
se, že se tak polekal. Zatím neviděl nic, co by fámy o Elantris
potvrzovalo. Zakroutil hlavou a šel dál.
22





Všudypřítomný zápach ho zmáhal. Všechno bylo pokryté
bahnem, které páchlo plesnivinou a hnilobou jako rozkládající
se houba. Raoden se na zápach tak soustředil, že málem šlápl
na pokroucenou figuru starého muže schouleného u zdi.
Stařík žalostně zasténal a natáhl k němu vyhublou ruku. Raoden
se na něho podíval a zamrazilo ho. Tomu „staříkovi“ nebylo
víc než šestnáct. Jeho špinavá tvář byla tmavá a posetá
skvrnami, ale byla to tvář dítěte, ne muže. Raoden udělal bezděky
krok dozadu.
Chlapec jako by si uvědomil,že jeho příležitost brzy pomine,
náhle silou zoufalství ještě více natáhl ruku pře dsebe. „Jí dlo?“
procedil přes prořídlé zuby. „Prosím...“
Potom mu paže klesla dolů, protože vyčerpal všechnu sílu,
která mu v ní zbývala. Znovu se schoulil ke kamenné zdi.
Očima však stále lpěl na Raodenovi. Smutnýma očima plnýma
bolesti. Raoden byl zvyklý občas venku žebráky potkávat a
nejednou pravděpodobně naletěl podvodníkům. Tenhle chlapec
ale podvodník nebyl.
Sáhl do košíčku, vytáhl ze svého obětního daru bochník
chlebaapodaljejchlapci. Z nevěřícného pohledu, který se
chlapci rozhostil ve tváři, ho mrazilo ještě víc než z výrazu
zoufalství, který vystřídal. Tento tvor se dávno vzdal naděje, žebral
spíš ze zvyku, než že by skutečně něco čekal.
Raoden nechal chlapce za sebou a šel dál úzkou ulicí. Snad
doufal, že město nebude tak hrozné, až dojde dál od hlavního
nádvoří – snad si myslel, že špína je tu jen proto, že je v těchto
místech poměrně velký provoz. Mýlil se. Postranní ulice byla
stejně špinavá a plná bahna jako vstupní dvorana – ne-li víc.
Zezadu se ozval tlumený náraz. Raoden se překvapeněohlédl.
Na konci boční ulice stála skupinka tmavých postav
shromážděná kolem jakéhosi předmětu. Žebráka. Raoden rozechvěle
pozoroval, jak se pět lidí vrhlo na jeho bochník chleba,zápasilo
o něj a zcela ignorovalo chlapcovy zoufalé výkřiky. Nakonec
jeden ze skupiny – zjevně rozčilený – uhodil chlapce palicí do
hlavy, až to zadunělo po celé ulici.
Skupina dojedla chleba a obrátila se k Raodenovi. Ten
znepokojeně couvl. Přesvědčení, že ho nikdo nesleduje, bylo pa-
23





trně unáhlené. Skupina se začala pomalu plížit dopředu a
Raoden se obrátil a utíkal pryč.
Podle zvuků věděl, že ho honí. Dal se na zděšený útěk – to
jako princ dosud nikdy nezažil. Řítil se bláznivě dál a čekal,
kdy mu dojde dech nebo kdy ho začne píchat v boku jako
vždycky, když se vyčerpal. Nestalo se ale nic. Jen cítil obrovskou
únavu, myslel si, že se brzy zhroutí. Byl to trýznivý pocit, jako
by z něho pomalu prchal život.
V zoufalství hodil košík s obětními dary za hlavu. Prudkým
pohybem však ztratil rovnováhu, klopýtl o prasklinu v dlažbě
a jakýmsi bizarním skokem dopadl na hromadu
trouchnivějícího dřeva – pravděpodobně někdejší stoh laOových beden –
a o ni zabrzdil.
Rychle se posadil a přitom rozhodil po mokré uličce úlomky
shnilé dřevěné drti. Oněch pět postav se krčilo v blátě na ulici
a sbíralo z dlažby a z černých louží rozházenou zeleninu a
obilí. Raodenovi se zvedl žaludek, když jeden z mužů projel
prstem štěrbinu v dlažbě, vyškrábl z ní hrst bahna s několika
zrnky obilí a celý obsah si vstrčil do nedočkavých úst. Po bradě
mu stékala černá slina a jeho ústa připomínala hrnec kypícího
bláta na plotně.
Jeden z mužů si všiml, že se Raoden dívá. Zavrčel a popadl
palici, na niž už málem zapomněli. Raoden se horečně
prohledával ve snaze najít nějakou zbraň, ale nalezl jen kus dřeva,
který byl o něco méně shnilý než ostatní na hromadě. Nejistě jej
svíral v rukou a snažil se vypadat nebezpečně.
Útočník se náhle zastavil. O chvilku později se za ním ozval
nadšený výkřik. Jeden z mužů objevil lahvičku vína. Okamžitě
se strhla bitka, která odpoutala od Raodena veškerou pozornost.
Za chvíli byla celá pětka pryč – čtyři honili prvního, který měl to
štěstí nebo byl tak hloupý a s lahvičkou cenné tekutiny utekl.
Raoden vyčerpán seděl na shnilé hromadě. Tak takhle
skončím....
„Vypadá to, že ti dali pokoj, sulo,“ ozvalo se za ním.
Raoden vyskočil a otočil se za hlasem. Nedaleko seděl na
schůdcích muž s holou hlavou, která se leskla v ranním slunci.
Byl to na první pohle dElantrian, ale pře dtransformací byl
24





patrně jiné rasy než Raoden – určitě nebyl z Arelonu. Ve tváři
měl černé skvrny, neklamné znamení Shaodu, místa beze skvrn
však nebyla bílá, ale tmavě hnědá.
Raoden si instinktivně uvědomil možné nebezpečí, tenhle
člověk však nevykazoval žádné známky agresivity ani
vyčerpání, které Raoden pozoroval u ostatních. Byl vysoký a statný,
měl široké ruce a vlídný pohled. Raodena pozorně sledoval.
Raoden si oddechl. „AO jste kdokoli, rád vás vidím. Už jsem
se začínal bát, že jsou tu všichni buX těsně pře dsmrtí, nebo
šílení.“
„My ale nemůžeme být těsně před smrtí,“ odpověděl muž
s úšklebkem. „My už jsme mrtví. Komo?“
„Komo.“ To cizí slovo mu bylo stejně povědomé jako akcent
tohoto muže. „Vy nejste z Arelonu, že ne?“
Muž zakroutil hlavou. „Jsem Galladon, z Duladelu. TeX
jsem tedy z Elantris, ze země bahna, bláznovství a věčné zkázy.
Těší mě.“
„Duladel?“ řekl Raoden. „Ale Shaod přece postihuje jen lidi
z Arelonu.“ Napřímil se, oprášil ze sebe dřevěné piliny a třísky
v různých stadiích rozkladu a zašklebil se bolestí. Při pádu si
málem ukopl palec. Byl samé bláto a teX už i on zapáchal
elantriskou hnilobou.
„Duladel má smíšené obyvatelstvo, sulo. Žijou tam
Areloňané, Fjordenové, Teové – všichni pohromadě. Já –“
Raoden tiše zaklel a muž se odmlčel.
Galladon zvedl obočí. „Co je, sulo? Vrazil sis třísku na
špatný místo? No, na třísku asi není žádný místo dost dobrý.“
„To ne,“ řekl Raoden a kulhal po kluzkých dlaždicích. „Spíš
mám něco s palcem – narazil jsem si ho, když jsem upadl, ale
pořá dto nepřestává bolet.“
Galladon soucitně pokýval hlavou. „Tak tě vítám v Elantris,
sulo. Jsi mrtvý – tělo už se ti nebude samo hojit jako dřív.“
„Cože?“ Raoden se sesunul vedle Galladonových schodů.
Palec ho bolel stejně prudce, jako když si ho čerstvě narazil.
„Každá bolest, sulo,“ šeptal Galladon, „každý škrábnutí,
oděrka, každá modřina ti zůstane a bude tě bolet – napořád,
dokud se z toho nezblázníš. Jak jsem říkal, vítám tě v Elantris.“
25





„A jak to vydržíte?“ zeptal se Raoden a třel si palec, přestože
mu to nepomáhalo. Taková hloupá maličkost, a musí se držet,
aby neměl slzy bolesti v očích.
„Nevydržíme.BuX jsme hrozněopatrní, nebo skončíme jako
ti rulové, co jsi viděl tam ve dvoraně.“
„Ve dvoraně.... Idos Domi!“ Raoden namáhavě vstal a
odkulhal ke dvoraně. Na stejném místě jako před chvílí, u boční
ulice, našel žebrajícího chlapce. Byl ještě naživu... svým
způsobem.
Jeho oči tupě zíraly na oblohu, zornice se mu chvěly. Tiše
pohyboval rty, ale žádný zvuk z nich nevycházel. Měl úplně
rozdrcenou šíji a ze strany měl obrovskou ránu, která
obnažovala obratle a hrdlo. Marně se snažil tím, co mu zbylo, dýchat.
Raodenovi náhle jeho palec nepřipadal tak hrozný. „Idos
Domi...“ zašeptal a odvrátil zrak, protože se mu zvedl žaludek.
Opřel se o stěnu domu, aby neztratil rovnováhu, a ze všech sil
se snažil nepozvracet.
„Z tohohle už toho moc nezbylo,“ řekl Galladon věcně
a sklonil se vedle žebráka.
„Jak...?“ začalRaoden,ale utichl,protože se muopětvzbouřil
žaludek. S hlasitým žbluňknutím si sedl do bláta, párkrát se
zhluboka nadechl a pokračoval: „Jak dlouho bude ještě takhle
žít?“
„Ty jsi to nepochopil, sulo,“ řekl Galladon lítostně. „On
nežije, nikdo z nás nežije. Komo? Ten kluk takhle zůstane
navždycky. Takhle prostě vypadá věčný zatracení.“
„A to s tím nemůžeme nic udělat?“
Galladon pokrčil rameny. „Mohli bychom ho zkusit spálit,
kdybychom ale mohli rozdělat oheň. Elantriané prý dobře
hoří, líp než normální lidi, a existuje názor, že je to pro nás
nejvhodnější smrt.“
„A...“ pokračoval Raoden s očima odvrácenýma od
chlapce, „a kdybychom to udělali, co se s ním stane – jako s duší?“
„On duši nemá,“ odpověděl Galladon. „Aspoň to tak říkají
kněží. Korath, dereth, jesker – všichni tvrdí to samý. My jsme
zatracení.“
„Ale to jsi mi neodpověděl. Přestane trpět, když ho spálíme?“
26





Galladon se podíval na chlapce. Nakonec jen pokrčil
rameny. „Někdo říká, že když nás spálí nebo nám setnou hlavu nebo
prostě nějak jinak úplně zničí tělo, tak přestaneme existovat.
Ale jiní zase říkají, že bolest trvá dál – že se proměnímev bolest,
splyneme s ní. Že zůstaneme navěky v agonii. Nelíbí se mi ani
jedna možnost, tak se snažím udržet pohromadě. Komo?“
„Ano,“šeptalRaoden. „Komo.“ Vrátil se, sebral odvahu a
znovu se podíval na zraněného chlapce. Znovu na něho zírala ta
obrovská rána. Pomalu z ní prosakovala krev, jako by celé
krevní řečiště připomínalo stojatou vodu.
S mrazením natáhl ruku a sáhl si na hruX. „Já nemám tep!“
uvědomil si najednou.
Galladon se na něho podíval, jako by řekl naprostou
hloupost. „Sulo, jsi prostěmrtvý. Komo?“
CHLAPCE nespálili. Nejenže neměli čím založit oheň, ale
Galladon to přímo zakázal. Co když opravdu nemá duši? Co kdyby
opravdu přestal existovat, kdybychom ho spálili? Pro někoho
je existence v agonii pořá dcennější než žá dná existence.
Tak chlapce nechali, kde byl, Galladon po zralé úvaze a
Raoden s ním, protože ho nic jiného nenapadalo. Bolest z pocitu
viny teX pociOoval silněji než bolest v palci.
Galladonovi bylo očividně jedno, co dělá Raoden. Vydal se
jiným směrem, zastavoval se a prohlížel si špinavé skvrny na
zdech. Potom šel zpátky směrem, odkud přišli, míjel sténající
těla v blátě, otočený zády k Raodenovi, s výrazem absolutní
lhostejnosti.
Jak Raoden Dulu pozoroval, snažil se vžít do jeho myšlenek.
Raoden byl vychováván pro politickou kariéru a uměl se
rychle rozhodovat. Rozhodl se tedy i teX. Bude Galladonovi věřit.
Na tomhle Dulovi bylo něco přirozeně milého, něco, čím
byl Raodenovi nevysvětlitelně sympatický, i když to bylo
ukryto po dnánosem pesimismu stejně silným jako bahno všu de
okolo. Bylo to něco víc než jeho otevřenost, víc než jeho
klidný přístup. Raoden mu viděl do očí, když se díval na trpícího
chlapce. Galladon tvrdil, že se smiřuje s nevyhnutelným, ale
Raoden cítil, že je z toho smutný.
27





Dula se vrátil zpátky na zápraží a sedl si znovu na schody.
Raoden se odhodlaně nadechl a postavil se přímo proti němu.
Galladon zvedl oči. „Copak?“
„Potřeboval bych o dtebe pomoct, Galla done,“ o dpově děl
Raoden a dřepl si na zem vedle schodů.
Galladon se zašklebil. „Ale jsi v Elantris, sulo. Tady si
nikdo nepomáhá. Tady je jenom bolest, šílenství a mraky bláta
a špíny.“
„Říkáš to, skoro jako bys tomu věřil.“
„Žádáš o pomoc na špatným místě, sulo.“
„Jsi jediný člověk při smyslech, kterého jsem tu potkal a
který mě nenapadl,“ řekl Raoden. „Tvoje činy jsou totiž mnohem
přesvědčivější než slova.“
„Třeba jsem tě prostě nenapadl jen proto, že vím, že si na
tobě nemám co vzít.“
„Tomu nevěřím.“
Galladon pokrčil rameny. „Mně je jedno, čemu věříš,“ řekl
a otočil se, opřel se o stěnu domu a zavřel oči.
„Máš hlad, Galladone?“ zeptal se Raoden tiše.
Galladonovy oči se široce otevřely.
„Vždycky mi vrtalo hlavou, kdy posílá král Iadon do Elantris
jídlo,“ přemítal Raoden. „Nikdy jsem o zásilkách do Elantris
neslyšel, ale předpokládal jsem, že je posílá. Elantriané přece
žijí, myslel jsem si. Nikdy jsem to nepochopil. Ale jestli tu lidi
můžou žít bez pulsu, tak asi můžou žít i bez jídla. Jistě,
neznamená to, že nemají hlad. Když jsem se dnes ráno probudil, měl
jsem hla djako vlk. A mám ho pořá d. A z těch pohle dů těch
lidí, co na mě zaútočili, bych řekl, že postupem času je to horší
a horší.“
Raoden sáhl pod špinavý rubáš, vyndal cosi tenkého a držel
to pře dGalla donem. Kousek sušeného masa. Galla don široce
otevřel oči a znuděný výraz jeho tváře byl ten tam. V očích se
mu zalesklo, až to Raodenovi trochu připomnělo divokou
partu, s níž měl tu čest pře dchvílí. Byla to jakási pu dová
živočišnost, byla sice po dkontrolou, ale byla tam. Rao den si
najednou uvědomil, že možná riskoval, když dal na první dojem
z tohoto Duly.
28





„Kdes to vzal?“ zeptal se Galladon pomalu.
„Vypadlo to z košíku, když mě sem vedli, tak jsem to sebral
a strčil po drubáš. Chceš to, nebo ne?“
Galladon chvilku mlčel. „Jak si můžeš být jistý, že tě teX
prostě nenapadnu a nevezmu ti to?“ To nebyla jen holá teorie.
Raoden by se vsadil, že Galladon ve skrytu duše ani tuto
možnost nevyloučil. Jak moc mu připadala reálná, to nemohl
posoudit.
„Říkáš mi ‚sulo‘, Galladone. Jak bys mohl napadnout
někoho, koho jsi nazval přítelem?“
Galladon seděl a pohledemhypnotizovalkousek masa. U
koutku úst se mu bezděky objevila slina. Díval se na Raodena, který
byl stále neklidnější. Když se setkali očima, cosi na
Galladonovi se náhle změnilo a napětí opadlo. „Ty umíš duladelsky,
sulo?“
„Jen pár slov,“ přiznal Raoden skromně.
„Takže vzdělanec? No, to je tedy do Elantris dnes přínos!
No jo, přesvědčil jsi mě, tak co chceš, sulo?“
„Třicet dní,“ řekl Raoden. „Třicet dní budeš se mnou,
všechno mi ukážeš a vysvětlíš.“
„Třicet dní? Sulo, ty jsi kayana.“
„Jak to vidím já,“ řekl Raoden a začal strkat maso zpátky
pod rubáš, „tak jediný zdroj potravy jsou nově příchozí
Elantriané. To musí člověk pěkně vyhládnout, když je toho tak
málo a tady tolik krků k nakrmení. Člověk by řekl, že se z hladu
dá i zešílet.“
„Dvacet dní,“ řekl Galladon a opět se u něho objevil ten
neklid.
„Třicet, Galladone. Když mi nepomůžeš ty, pomůže mi
někdo jiný.“
Galladon krátce zaskřípal zuby. „Dobře sulo,“ zadrmolil
a vztáhl k Raodenovi ruku, „tak třicet. Naštěstí jsem zrovna
neplánoval nejbližší měsíc nikam cestovat.“
Raoden se rozesmál a hodil mu maso.
Galladon po něm chňapl. Potom, i když mu ruka bezděčně
směřovala k ústům, se zastavil. Pečlivým pohybem vsunul
maso do kapsy a postavil se. „Tak jak ti mám říkat?“
29





Raoden se zarazil. Asi by bylo lepší, kdyby lidé nevěděli, že
jsem z královské rodiny, aspoň teX ne. „Říkej mi dál sulo, mně
to vyhovuje.“
Galladon se pousmál. „Hlídáš si soukromí, co? No tak
dobře. Tak jdeme. Je čas na okružní jízdu.“
KAPITOLA 2
S
OTVA Sarene vystoupila z lodě, dověděla se, že je vdova.
Byla to šokující zpráva, ale nezdrtila ji tak, jak by se
čekalo. VždyO se nakonec s manželem osobně nikdy
nesetkala. Když odjížděla z domova, byli s Raodenem jen
zasnoubeni. Předpokládala, že Arelonské království se svatbou počká,
až tam dorazí. Alespoň u nich doma bylo obvyklé, aby byli oba
snoubenci při svatebním obřadu přítomni.
„Mně se tahle věta v té předmanželské smlouvě nikdy
nelíbila, paní,“ prohodil Sarenin společník – světélkující koule
veliká asi jako míč – na djejí hlavou.
Sarene netrpělivě poklepávala nohou a sledovala, jak nosiči
vynášejí její zavazadla do kočáru. Předmanželská smlouva byla
padesátistránková kniha a v jednom z jejích ustanovení stálo,
že zasnoubení je právně závazné a stává se manželstvím v
případě smrti jednoho ze snoubenců před vlastním svatebním
obřadem.
„To je ale normální ustanovení, Ashi,“ řekla. „Je to politický
sňatek, musí platit i v případě, že se jednomu z účastníků něco
stane. Jen jsem nikdy nezažila, že by na to došlo.“
„Až dnes,“ odpověděla světelná koule hlubokým hlasem se
zřetelnou artikulací.
30





„Až dnes,“ připustila Sarene. „Copak jsem mohla tušit, že
princ Raoden nevydrží těch pět dní, co nám zbývalo do
přeplutí Fjordenského moře?“ Odmlčela se a zamyslela se, až
se začala mračit. „Přečti mi tu větu, Ashi, potřebuju vědět, jak
přesně zní.“
„Jestliže se stane, že bude jeden z příslušníků výše
zmíněného páru povolán domů k Milostivému Domimu před
stanoveným termínem svatby,“ četl Ashe, „bude zasnoubení
považováno za rovné manželství se všemi právními a společenskými
důsledky.“
„No, o tom se tedy moc diskutovat nedá, co?“
„Obávám se, že ne, paní.“
Sarene se polekaně zamračila, založila ruce a ukazováčkem
si poklepávala na tvář a přitom sledovala nosiče. Velel jim
vysoký vyzáblý muž se znuděným pohledem a odevzdaným
výrazem. Tento člověk, Ketol, administrátor u dvora, byl
jedinou delegací, kterou králIadon uznal za vhodné jí poslat.Ketol
jí přišel „s politováním oznámit“, že její snoubenec
„neočekávaně zemřel na následky náhlé nemoci“ během její cesty do
Arelonu. Toto oznámení pronesl stejně znuděným hlasem,
jakým vydával příkazy nosičům.
„Takže,“ vyjasnila si Sarene, „ze zákona jsem teX arelonská
princezna.“
„Správně, paní.“
„A vdova po člověku, kterého jsem nikdy neviděla.“
„Opět správně.“
Sarene zakroutila hlavou. Táta se umlátí smíchy, až se tohle
doví. Já to snad nepřežiju.
Ashe rozmrzele poblikával. „Paní, král by přece nikdy nevzal
tak pochmurnou záležitost na lehkou váhu. Smrt prince
Raodena nepochybně uvrhla královskou rodinu do nesmírného
žalu.“
„Ano. Takového, že ani neměli sílu přijít se pozdravit se svou
novou dcerou.“
„Možná by byl král Iadon přišel osobně, kdyby byl lépe
upozorněn na váš příjezd...“
Sarene se zamračila, ale seon mohl mít pravdu. Přijela ně-
31





kolik dní před plánovanou svatbou. Chtěla prince Raodena
překvapit. Chtěla s ním strávit pár dní v soukromí. A nakonec
se to obrátilo proti ní.
„Řekni mi, Ashi,“ zeptala se, „jak dlouho v Arelonu obvykle
trvá, než je mrtvý pohřben?“
„Nejsem si jistý, paní,“ přiznal Ashe. „Dlouho jsem v
Arelonu nebyl a předtím jsem tu byl tak krátce, že si žádné velké
zvláštnosti nepamatuju. Ale podle toho, co jsem nastudoval,
bych soudil, že arelonské zvyklosti jsou zhruba stejné jako
u vás doma.“
Sarene přikývla a potom pokynula na královského
administrátora.
„Ano, paní?“ ozval se Ketol líně.
„Bude mít princ pohřeb?“ zeptala se Sarene.
„Ano, paní,“ odpověděl administrátor. „Před korathskou
kaplí. Dnes večer.“
„Chtěla bych vidět ostatky.“
Ketol se zarazil. „No... Jeho veličenstvo si přeje, abyste
k němu byla hne dpřive dena...“
„Já u té rakve nebudu dlouho,“ řekla Sarene a odešla ke
kočáru.
SARENE kriticky sledovala přípravy na pohřeb a čekala, až jí
Ketol s několika dalšími muži uvolní cestu k rakvi. Musela
přiznat, že se ničemu nedá nic vytknout – květiny, dary, modlící
se korathští kněží. Jediné, co jí nešlo do hlavy, bylo, proč je tu
tolik lidí.
„Je tu hodně lidí, viX?“ poznamenala směrem k seonovi.
„Princ byl velmi oblíbený, paní,“ odpověděl seon a vznášel
se vedle ní. „Podle toho, co jsem slyšel, byl jednou z
nejoblíbenějších postav v zemi.“
Sarene přikývla a vydala se k rakvi cestou, kterou jí Ketol
vyklidil. Raodenova rakev byla umístěna uprostřed a kolem ní
stál kruh vojáků, kteří pouštěli příchozí jen na určitou
vzdálenost k rakvi. Jak procházela kolem nich, všimla si v jejich
tvářích skutečného smutku.
Tak je to pravda , pomyslela si, lidi ho opravdu měli rádi.
32





Vojáci jí ustoupili z cesty. Došla k rakvi. Byly na ní vyryté
aony – většinou symboly naděje a míru – tak, jak je to v
korathu zvykem. Celá rakev byla kolem dokola obložená
potravinami – byly to dary obětované jménem zemřelého.
„Můžu ho vidět?“ zeptala se jednoho z kněží – malého muže
s vlídnou tváří.
„Je mi líto, dítě,“ odpověděl kněz. „Princ byl nemocí
znetvořen. Král by si přál, abymohlbýtpohřbenvevšídůstojnosti.“
Sarene přikývla a vrátila se k rakvi. Najednou nevěděla, co
má vlastně cítit, když tu stojí před rakví muže, kterého si měla
brát. Cítila kupodivu spíš zlost.
Na chvíli ten pocit potlačila a rozhlédla se kolem sebe.
Vypadalo to tu příliš oficiálně. I když byli příchozí skutečně
smutní, všechno tu působilo příliš sterilně.
Muž Raodenova věku a síly, pomyslela si. A najednou je
zničehonic mrtvý – to přece vypadá podezřele.
„Paní?“ ozval se Ashe tlumeně. „Děje se něco?“
Sarene na něho kývla a odešli ke kočáru. „Já nevím,“ řekla
tiše. „Něco mi na tom prostě nesedí, Ashi.“
„Vy jste příliš podezíravá, paní,“ podotkl Ashe.
„Proč nedá Iadon k rakvi čestnou stráž? Ketol říkal, že se
chová, jako by se ho synova smrt ani nedotkla.“ Sarene
zakroutila hlavou. „Mluvila jsem s Raodenem, než jsem vyjížděla
z Teodu, a vypadal v pořádku. Něco tu nehraje, Ashi, a já bych
tomu ráda přišla na kloub.“
„Ale ne...“ povzdechl Ashe. „Víte, paní, váš tatínek mi kladl
na srdce, abychváshlídal,abyste se nedostaladonepříjemností.“
Sarene se usmála. „To tady ale nejde. PojX, musíme za mým
novým tatíčkem.“
SARENE se vykláněla z okna kočáru a dívala se na město, když
jeli k paláci. Potom chvíli seděla mlčky a celou mysl jí
zaměstnávala jediná myšlenka.
Co tu vlastně dělám?
S Ashem mluvila upřímně, ale jinak se jí vždycky dařilo
skrývat své obavy. Jistě, zajímaly ji okolnosti princovy smrti, ale
přece se dobře znala. Ten zájem, to byla spíš obrana před po-
33





citem podřadnosti a trapnosti. Obrana, aby si nemusela
připustit, co vlastně ve skutečnosti je: vytáhlá hubená žena, které
už začalo utíkat mládí – bylo jí pětadvacet a měla se vdávat už
před dvěma roky. Raoden byl její poslední šance.
Jak sis mohl dovolit mi umřít, princi z Arelonu! pomyslela si
rozhořčeně. I přesto ji však neopouštěla její ironie. To je přece
příznačné, že tenhle člověk – jakmile si ona začne myslet – že
by ho mohla mít ráda, zemře ještě předtím, než ona dorazí.
Takže teX je sama v cizí zemi a politicky je vázaná na krále,
kterému nevěří. Ta představa jí naháněla hrůzu a vzbuzovala pocit
samoty.
VždyO jsi byla už tolikrát sama, připomínala si. To zvládneš.
Jen musíš něčím zaměstnat hlavu. Musíš prozkoumat celý
dvůr. Uvidíš, bude se ti to líbit.
Povzdechla si a opět se zadívala na město. Přestože sloužila
u tatínka v diplomatickém sboru a měla mnoho zkušeností,
v Arelonu zatím nikdy nebyla. Po pádu Elantris byl Arelon v
diplomatické izolaci. Nikdo nevěděl, proč bylo to mystické
město zatracené, a všichni se báli, aby se nemoc Elantrianů nešířila
dál.
Sarene ale v Kae překvapilo bohatství. Všechny cesty ve
městě byly široké a udržované. Lidé byli dobře oblečení a
nikde se nepotuloval jediný žebrák. Na protější straně viděla
skupinu korathských kněží v modrých hábitech, jak se tiše
prodírají davem a vedou podivnou postavu v bílém rubáši. Chvíli
ten podivný průvod pozorovala a přemýšlela, co to asi
znamená. Potom skupinka zmizela za rohem.
Z jejího pohledu se v Kae neprojevoval žádný z
ekonomických problémů, které by se daly v Arelonu předpokládat.
Kočár míjel desítky oplocených usedlostí, z nichž každá byla
postavena v jiném architektonickém stylu. Některé byly
rozsáhlé, s velkými křídly a špičatými střechami v duladelském
stylu, jiné připomínaly spíše pevnost, jako by sem byly přímo
přeneseny z militaristického fjordenského venkova. Všechny
však měly jedno společné – luxus. Možná lidé v této zemi
nemají co jíst, ale v Kae, sídlu arelonské aristokracie, to nebylo
znát.
34





Jistě, na celé město padal znepokojivý stín. V dálce se tyčily
obrovské hradby Elantris. Sarene se při pohledu na jejich
chladné impozantní kameny zachvěla. O Elantris slýchala
historky už dlouhá léta – o kouzlech, jichž byla Elantris schopná,
i o hrůzách, které nyní obývaly její temné ulice. I kdyby byly
domy sebeluxusnější a ulice sebekrásnější, tyto zdi byly
svědectvím, že v Arelonu není všechno v pořádku.
„Proč tu ty lidi vůbec bydlí?“ zeptala se Sarene.
„Paní,“ ozval se Ashe.
„Proč si král Iadon postavil palác v Kae? Proč si vybral místo
tak blízko Elantris?“
„Myslím, že hlavně z ekonomických důvodů, paní,“
odpověděl Ashe. „V severním Arelonu není mnoho použitelných
přístavů a tenhle je nejlepší.“
Sarene přikývla. Záliv vzniklý propojením řeky Aredel s
mořem skutečně skýtal nejvhodnější místo pro přístav. Ale i tak...
„Třeba má politické důvody,“ přemítala. „Iadon se dostal
k moci v bouřlivé době – třeba si myslí, že když zůstane co
nejblíž starého hlavního města, tak bude mít větší autoritu.“
„Možná máte pravdu, paní,“ řekl Ashe.
Nakonec na tom zase tolik nezáleží , pomyslela si. Evidentně
blízkost Elantris – nebo Elantrianů – nezvyšuje
pravděpodobnost, že člověka postihne Shaod.
Odvrátila se od okénka a podívala se na Ashe, který se
vznášel nad sedadlem vedle ní. Ještě neviděla v ulicích Kae žádného
seona, i když předpokládala, že se tato stvoření – prý
vytvořená kouzly právě v Elantris – v Arelonu vyskytují mnohem víc
než v její zemi. Kdyby se byla dívala pozorněji, mohla by
rozluštit sotva viditelný aon uprostřed Asheova světla.
„Ta smlouva aspoň znamená jistotu,“ řekla Sarene po chvíli.
„Za předpokladu, že zůstanete v Arelonu, paní,“ odpověděl
Ashe hlubokým hlasem. „Aspoň tak je to v předmanželské
smlouvě napsáno. Poku dzůstanete ta dy a ‚zůstanete věrná
manželovi‘, musí král Iadon ctít spojenectví s Teodem.“
„Věrná mrtvému,“ povzdechla si Sarene. „To znamená, že
tu musím zůstat, aO mám manžela nebo ne.“
„Když myslíte, paní.“
35





„My tu smlouvu potřebujeme, Ashi,“ poznamenala.
„Fjorden je stále expanzivnější. Ještě před pěti lety bych byla řekla,
že není důvod k obavám, že by fjordenští kněží někdy měli
nějaký vliv v Arelonu. Ale teX...“ Zakroutila hlavou. Pádem
Duladelské republiky se všechno změnilo.
„Neměli jsme se těch posledních deset let držet tak stranou
od Arelonu,“ řekla. „Asi bych se nebyla dostala do těchhle
problémů, kdybychom před deseti lety navázali těsnější vztahy
s novou arelonskou vládou.“
„Váš tatínek se bál, aby se zdejší politické zmatky nerozšířily
i na Teod,“ namítl Ashe. „Nemluvě o Reodu – nikdo nemohl
vědět, jestli to, co postihlo Elantriany, nepostihne i obyčejné
lidi.“
Kočár zpomalil a Sarene se s povzdechem začala zabývat
jinými věcmi. Její otec věděl, že Fjorden je hrozbou, a
pochopil, že staré dobré styky je třeba udržovat, a proto ji poslal do
Arelonu.
Za chvíli se pře dnimi otevřela brána paláce. AO má přátele
nebo nemá, závisí na ní celý Teod. Musí připravit Arelon na
blížící se válku – na válku, která se stala nevyhnutelností v
momentě, kdy padla Elantris.
SARENIN nový otec, král Iadon z Arelonu, byl štíhlý muž s
vychytralým výrazem ve tváři. Když Sarene vstoupila do
trůnního sálu, radil se právě s několika správci. Dobrých patnáct
minut si jí vůbec nevšímal, potom na ni kývl. To čekání jí
nevadilo – mohla alespoň nerušeně pozorovat člověka, kterému
přislíbila loajalitu a poslušnost – přezíravé chování však přece
její důstojnost uráželo. V jejím postavení arelonské princezny
jí příslušelo ne-li velkolepé přivítání, tak alespoň přiměřené.
Zatímco čekala, okamžitě si všimla jedné věci. Iadon vůbec
nepůsobil jako člověk, který truchlí nad ztrátou syna a dědice.
Neměl v očích ani náznak lítosti, ani vyčerpání, které ztrátu
blízkého člověka provází. Celý dvůr vlastně vypadal, jako by
se tu smutek vůbec nedržel.
Copak Iadon nemá srdce? Přemítala zvědavě. Nebo se umí
tak dobře ovládat?
36





Léta strávená v diplomatických službách u otcova dvora
naučila Sarene vyznat se v lidech. I když neslyšela, o čem Iadon
mluví – byla poučena, že má zůstat vzadu v místnosti a počkat,
až dostane povolení, že smí předstoupit – udělala si o králi
z jeho gest a způsobu jednání představu. Iadon mluvil
energicky, dával přesné pokyny, chvílemi ukázal cosi prstem na mapě.
Je to nepochybně silná osobnost, usoudila Sarene – člověk,
který má v hlavě jasno o tom, co chce. To nebyla špatná
vlastnost. Zatím měla Sarene dojem, že by s tímto člověkem mohla
spolupracovat.
Brzy však přišla na to, že musí tento názor přehodnotit.
Král Iadon jí pokynul, aby přistoupila. Pečlivě zastírala svou
rozmrzelost z dlouhého čekání a přistoupila ke králi s
ušlechtilou poddaností. Přerušil ji uprostřed poklony.
„Nikdo mi neřekl, že jste tak velká,“ prohlásil.
„Pane?“ udiveně zvedla hlavu.
„No, asi jediný člověk, kterého by to zajímalo, tu není.
Eshen!“ vyštěkl a vzadu poslušně vyskočila jakási nenápadná
žena.
„OdveXte ji do jejích pokojů a postarejte se, aby měla co
dělat. Dejte jí vyšívání, nebo čím se vy ženské bavíte.“
Sarene ztuhla zprostře dpoklony ú divem na dIa donovou
nezdvořilostí. Jen léta výchovy u dvora jí zabránila otevřít ústa
překvapením. Rychle a plaše přicupitala žena, kterou Iadon
povolal – královna Eshen, králova manželka – a vzala Sarene
za ruku. Eshen byla malá a drobná, zlatohnědé aonské vlasy jí
pomalu začínaly šedivět.
„PojXte, dítě,“ řekla Eshen vysokým hlasem. „Nesmíme
plýtvat královým časem.“
Sarene se nechala odtáhnout bočním východem ze sálu.
„Milostivý Domi,“ mumlala si. „Do čeho jsem se to zapletla?“
„... A až rozkvetou růže, bude se vám tu moc líbit.
Zahradníci mi je pěstují tak, že si můžete přivonět a ani se nemusíte
nahýbat z okna. Jen kdyby byla menší.“
Sarene se zmateně zachmuřila. „Ta růže?“
„Ne, drahá,“ pokračovala královna bez přerušení, „ta okna.
To si neumíte představit, jak ostré sluneční světlo sem celé ráno
37





dopadá. Řekla jsem jim – tedy zahradníkům – aby mi sehnali
oranžové, já mám tak ráda oranžovou, ale oni sehnali jen
kanárkově žlutou. Povídám‚ kdybych chtěla žluté, tak vám řeknu
rovnou o abertinky. To jste měla vidět, jak se omlouvali – ale
jsem si jistá, že do konce příštího roku budeme mít i
oranžové. Že to bude krásné, drahá Sarene? Ta okna jsou ale velká.
Možná jich nechám pár zazdít.“
Sarene přikývla, fascinovaná – ne konverzací, ale
královnou. Sarene si vždycky myslela, jak mají učitelé na tatínkově
akademii mimořádnou schopnost sdělit minimum informací
maximem slov, ale na královnu Eshen v tomto směru neměli.
Královna přelétala z jednoho tématu na druhé jako motýl,
když neví, kde usednout, a nikde se mu nechce pobýt dlouho.
Každé z témat by vystačilo na samostatný rozhovor, ale
královna nedala Sarene příležitost je využít.
Sarene se zhluboka nadechla a řekla si, že bude trpělivá.
Nemohla královnu vinit z toho, jaká je – Domi přece učí, že
osobnost člověka je dar, z něhož se máme radovat. Královna
byla vlastně okouzlující, i když po svém. Ovšem Sarene se
bohužel potom, co se seznámila s králem i královnou, začala
obávat, že v Arelonu politické spojence nenajde. Navíc ji
trápila ještě jedna věc – na chování královny Eshen bylo cosi
divného. Člověk přece nemůže být tak upovídaný –
královna nepřipustila jedinou chvilku ticha. Působilo to, jako by se
v Sarenině přítomnosti necítila dobře. A potom si náhle Sarene
uvědomila, co to je. Eshen stále mluvila o hypotetických
věcech, aby se vyhnula té nejdůležitější realitě, princově smrti.
Sarene podezíravě přimhouřila oči. Jistá si tím tedy být
nemůže – Eshen je taková nestálá osoba. Ale přece jen byla příliš
veselá na ženu, která právě ztratila syna.
„Tady je váš pokoj, drahá. Vybalili jsme vám věci a ještě něco
jsme přidali. Máte tu oblečení všech možných barev, i žluté –
i když já tedy nechápu, proč to nosíte, takovou hroznou barvu.
Tedy vaše vlasy nejsou hrozné, to ne. Blond a žlutá, to je rozdíl.
Jako mezi koněm a zeleninou. Koně pro vás zatím nemáme,
ale můžete si vzít kteréhokoli z královy stáje. Máme krásná
zvířata, v tuto dobu je nádherně v Duladelu.“
38





„Jistě,“ souhlasila Sarene a rozhlédla se po místnosti. Nebyla
velká, ale líbila se jí. V menší by se cítila stísněná a ve větší by
se sama bála.
„TeX budete potřebovat tohle, drahá,“ řekla Eshen a
ukázala malou rukou na hromádku šatů, které nevisely jako ostatní –
jako by je sem někdo přinesl dodatečně. Všechny měly jedno
společné.
„Černé?“ zeptala se Sarene.
„Jistě. Jste.... máte....“ Eshen bojovala se slovy.
„Mám smutek,“ uvědomila si Sarene. Nespokojeně
poklepávala nohou – černou nemá ráda.
Eshen přikývla. „Tyhle byste si mohla vzít dnes večer na
pohřeb. Bude to hezký obřad – sama jsem ho připravila.“ Opět
se rozhovořila o svých oblíbených květinách a její monolog
později degeneroval na vyprávění o tom, jak nenávidí
fjordenskou kuchyni. Sarene mile přikyvovala a jemně, ale rázně,
vedla královnu ke dveřím. Když došly k hale, vymluvila se na
únavu z cesty a zavřela dveře, čímž konečně zastavila vodopád
královniných slov.
„Tady teda zestárnuhodně rychle,“ řekla si Sarene.
„Královna je dobrá vypravěčka, paní,“ ozval se souhlasně
hluboký hlas.
„Tak co jsi zjistil?“ zeptala se Sarene a začala se probírat
hromádkou černých šatů. Ashe vletěl do místnosti otevřeným
oknem.
„Nenašel jsem tolik seonů, kolik jsem jich tu čekal.
Vzpomínám si, že se to tu seony jen hemžilo, bylo nás tu plno.“
„Taky jsem si toho všimla,“ řekla Sarene a prohlížela si jedny
šaty v zrcadle. Potom zakroutila hlavou a odhodila je.
„Myslím, že je tu teX všechno jinak.“
„Opravdu. Jak jste si přála, ptal jsem se ostatních seonů, co
vědí o náhlé smrti prince Raodena. Bohužel, paní, nechtěli o té
věci mluvit – pokládají to za zlý osud, že musel princ zemřít
tak krátce pře dsvatbou.“
„Hlavně pro něho?“ mumlala Sarene a začala se svlékat, aby
mohla vyzkoušet šaty. „Ashe, tady se děje něco divného. Mám
podezření, že třeba prince někdo zabil.“
39





„Zabil, paní?“ Asheův hluboký hlas zněl nesouhlasně a jeho
tělo v podobě svítící koule se při těch slovech zachvělo. „Kdo
by to chtěl udělat?“
„Já nevím, ale... je to celý divný. Tohle přece není královský
dvůr ve smutku. Vezmi si třeba královnu. Když se mnou
mluvila, nebyla ani trochu rozrušená – přece bys čekal, že bude
aspoň trochu skleslá, když jí včera umřel syn.“
„Tohle má ale snadné vysvětlení, paní. Královna Eshen není
Raodenova matka. Raoden se narodil Iadonově první ženě. Ta
zemřela pře d dvanácti lety.“
„Kdy se znova oženil?“
„Hne dpo Reo du,“ o dpově děl Ashe. „Pár měsíců potom, co
nastoupil na trůn.“
Sarene se zamračila. „Ale stejně mi to nejde do hlavy,“
usoudila a nemotorně si začala zapínat černé šaty. Potom se na sebe
kriticky podívala do zrcadla. „No, aspoň to sedí – i když jsem
v tom moc bledá. Ale bála jsem se, že mi to bude končit u
kolen. Arelonské ženy jsou hrozně malé.“
„Když myslíte, paní,“ odpověděl Ashe. Věděl stejně dobře
jako ona, že arelonské ženy zase tak malé nejsou. Sarene byla
i v Teodu o hlavu větší než většina ostatních žen. Tatínek jí
přezdíval legbalová tyčka, když byla malá – podle vysoké
tenké tyče, která vymezovala branku v jeho oblíbeném sportu.
I když se jí v dospívání zaoblila postava, byla Sarene stále velmi
vysoká a štíhlá.
„Paní,“ vyrušil ji Ashe z rozjímání.
„Ano, Ashi?“
„Chce s vámi mluvit tatínek. Myslím, že pro něho máte dost
novinek.“
Sarene přikývla, zadržela povzdech a Ashe začal jasně blikat.
Po chvíli se světelná koule, která tvořila jeho tělo, přeměnila
v jakousi obdobu busty krále Eventea z Teodu.
„Ene?“ oslovil Sarene. Rty busty se začaly pohybovat. Byl
to robustní muž s velkým oválným obličejem a oblou bradou.
„Ano, tati, jsem tady.“ Sarenin otec stál vedle podobného
seona – pravděpodobně Dia – který se stejným způsobem
proměnil v zářící pohyblivou Sareninu bustu.
40





„Tak co, jsi nervózní ze svatby?“ zeptal se Eventeo
nedočkavě.
„No, ona ta svatba...“ začala Sarene pomalu. „Asi změníš
plány a příští týden sem nepojedeš. Ono tu nebude nic k
vidění.“
„Cože?“
Ashe mělpravdu–králsedosmíchunedal, když slyšel o
Raodenově smrti. Naopak. Mluvil starostlivým hlasem a ve tváři
měl vrásky. Ty se ještě prohloubily, když Sarene
vysvětlovala, jak se úmrtím jednoho z partnerů změnilo zasnoubení ve
sňatek.
„Ene, to je mi tě líto,“ řekl otec. „Vím, jak moc jsi o dtoho
manželství čekala.“
„To je nesmysl, tati.“ Eventeo ji ovšem znal příliš dobře.
„VždyO jsem se s tím člověkem vůbec nesetkala – jak jsem od
toho mohla něco čekat?“
„Nesetkala, ale mluvila jsi s ním přes seona a psali jste si. Já
tě přece znám, Ene – ty jsi taková romantická. Ty bys do toho
nikdy nešla, kdybys nebyla přesvědčená, že bys Raodena
mohla milovat.“
Znělo to tak přesvědčivě, že Sarene opět přemohl pocit
osamění. Celou cestu přes Fjordenské moře byla nervózní –
bála se a těšila zároveň – těšila o něco víc, než bála – že potká
muže, který se má stát jejím manželem.
Sarene mnohokrát pobývala mimo Teod, ale vždycky s
sebou měla někoho z domova. Tentokrát tu však byla sama,
protože jela dřív než ostatní svatebčané, aby Raodena
překvapila. Tolikrát četla znovu a znovu princovy dopisy, že
začínala mít pocit, že ho zná, že člověk, kterého si vykonstruovala
z těch listů papíru, je skutečný citlivý muž, kterého ráda pozná.
Ale teX věděla, že už k tomu nikdy nedojde. Cítila se víc než
opuštěná, cítila se odmítnutá – znovu. Nechtěná. Celá ta léta
čekala trpěná shovívavým tatínkem, který neměl tušení, jak se
jí muži v Teodu vyhýbají, jak se bojí její přímé a někdy až
trochu arogantní povahy. Konečně našla muže, který si ji chtěl
vzít, a Domi jí ho na poslední chvíli vzal.
Sarene dala konečně průchod emocím, které držela na uzdě
41





od chvíle, kdy vstoupila na loX. Byla ráda, že seon odráží jen
její rysy, protože by jí bylo hanba, kdyby tatínek viděl, že se jí
po tváři koulejí slzy.
„To je hloupost, tati,“ řekla. „Byl to prostě politický sňatek,
to jsme všichni věděli. TeX mají naše země společný nejen
jazyk, ale i královský rod.“
„Ty má ma


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist