načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Elantris - Brandon Sanderson

Elantris

Elektronická kniha: Elantris
Autor:

Jakmile se člověku dostane do ruky kniha z oblasti fantastiky, která si nedělá nároky na to, aby se z ní stal počátek mnohadílného cyklu, a navíc v sobě sloučí spisovatelský um s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  237
+
-
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 622
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Druhé, rozšířené vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Elantris ... přeložila Milena Poláčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7652-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dřívější výstavní a vyhledávané město Elantris s jeho fascinujícími obyvateli o nichž se věří, že jsou bohové, zasáhla strašná kletba Reod. Ta zničila veškeré kouzlo a nádheru. Fantasy román. Kletba způsobila, že obyvatelé Elantrisu nejsou ani mrtví ani živí. Tělo se jim nehojí jako dříve, každé zranění zůstává bolet bez úlevy napořád. Podlehli zvláštnímu věčnému zatracení. Derethská militantní církev, která promlouvá ústy proroka Wyrna, oznámí posledním vzdorujícím národům Arelonu a Teodu, sousedním královstvím Elantrisu, že mají tři měsíce na to, aby přijali správnou víru. Jinak je derethská svatá armáda rozsápe a zničí. Princ Raoden, který se stane součástí Elantrisu, se zde pokusí rozluštit tajemství kletby Reod a elantrijských kouzel Aon.

Popis nakladatele

Jakmile se člověku dostane do ruky kniha z oblasti fantastiky, která si nedělá nároky na to, aby se z ní stal počátek mnohadílného cyklu, a navíc v sobě sloučí spisovatelský um s originálním nápadem, musí si přiznat, že je na světě potencionální hit. Nejen že Elantris tyto podmínky splnil, ale hitem se opravdu stal. Elantris bývalo výstavním městem s nádhernými paláci, jejichž vysoké věže zářily do daleka. Obyvateli
tohoto města bývaly bytosti, o nichž se v sousedních městech věřilo, že jsou bohy. Krom fascinujícího
vzhledu to byly i jejich magické schopnosti, pro něž je vyhledávali lidé z blízkého i dalekého okolí
Arelonu. Vše bylo nádherné až do chvíle, kdy město zasáhl Reod – kletba, která zničila všechnu
nádheru i kouzlo, pokryla město páchnoucím slizem a z jeho obyvatel udělala bytosti ani mrtvé ani
živé… Čtenář je udržován v napětí až do samého závěru a teprve až v poslední kapitole dojde k
očekávanému odkrytí tajemství proklatého města. Elantris je nádhernou fantasy pohádkou plnou napětí,
záhad, duchovních hodnot a lásky. Jubilejní vydání k 10. výročí prvního anglického vydání bylo rozšířené a doplněné autorem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

BRANDON SANDERSON

ELANTRIS

TALPRESS


Copyright © 2005 by Dragonsteel Entertainment, LLC

Forewor dcopyright © 2015 by Fearful Symetry, LLC

New material an dillustrations copyright © 2015 by Dragonsteel

Entertainment, LLC

Translation © 2017 by Milena Poláčková

Cover © 2006 by Jan Patrik Krásný

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-661-5


Věnováno mamince,

která chtěla mít doma lékaře

a skončila se spisovatelem,

ale milovala ho natolik, že si nikdy nestěžovala

(příliš)


PŘEDMLUVA

S Brandonem Sandersonem jsem se poprvé setkal v roce 1998

v redakci časopisu zaměřeného na sci-fi, The Leading Edge,

který vycházel na naší univerzitě. Skutečně jsme se však poznali

až v zimním semestru 1999, když jsme se ocitli ve stejném kurzu

tvůrčího psaní a oba jsme si uvědomili, že se chceme psanívěnovat jako své profesi. Založili jsme vlastní spisovatelskou

skupinu, přizvali do ní pár dalších lidí z redakce Leading Edge

a začali jsme si vzájemně číst a komentovat své výtvory. Moje

prvotiny se hemžily stereotypy žánru fantasy natolik, žehraničily s fanfikcí. Brandonovy byly naopak veškerých žánrových

stereotypů tak prosté, že se v nich někdy vlastně nic nedělo.

„Hele, Brandone, kdy už se tam objeví nějaký padouch?“

„Padouši už tam jsou.“

„Ne, to jsou jen týpci, co chtějí hlavnímu hrdinovi zavřít školu kouzel. Je jasný, že opravdoví padouši se tam taky objeví a tenhle kluk je zastaví a právě to, že si tu školu kouzel zavřít nenechá, nakonec všechno rozsekne. Jo. Už je to na spadnutí. Ale trvá to trochu dlouho, ne?“

„Takhle to nebude.“

„Ale jasně, že bude. O tom je přece fantasy.“

„Ale vůbec nemusí být. Fantasy přece může být o čemkoliv, ne? Právě proto, že je to fantasy. Tak proč by tahle nemohla být o klukovi, který se snaží nenechat si zavřít školu kouzel, a dost? A zrovna je to náhodou škola, kde se lidi učí kouzla v písku a nosí pistole na vzduchový pohon a jedí tofu z obřího hmyzu – a proč ne?“

„Hmm, asi jo. Tak ale počkej, tam fakt nebude opravdovej padouch? Jako vůbec?“

7


A tak to šlo knihu za knihou. Už tenkrát psal Brandon knihy rychleji, než je lidi stačili číst. Po čase si najal manažera,úžasného Joshuu Bilmese, a naše spisovatelská skupina pocítila to správné zadostiučinění, když se s námi Joshua shodl: co má za smysl psát všechny ty knihy, když se v nich nic neděje. A tak se mezi námi zabydlelo a léta se používalo Joshuovo rčení, které mělo odvrátit Brandonovy divočejší výstřelky. Znělo jakoposvátná mantra: „Podstata celého vesmíru musí být v ohrožení.“

„Je to skvělá kniha, Brandone, ale nemám úplně pocit, že by byla podstata vesmíru v ohrožení.“

„Jasně, že není, to je jen příběh kluka, který má pocit, že ho rodina nebere.“

„Dobře. Tak za prvé, je to silný příběh kluka, který dokáže prostě svým duchem vytvářet úžasný kouzla a vykouzlit třeba jídloex nihilo a tím štvát hrozivý temný monstra, který shodou okolností taky mají pocit, že je nikdo nebere. Tak jo. A za druhé – a co je důležitější – ten úžasný agent, co pro tebepracuje, říkal, že podstata vesmíru musí být v ohrožení, a to tedy není. Tak ji musíš začít nějak ohrožovat.“

„Ale vždyO tam jsou ty hrozivý temný monstra...“

„Ohrožuj!“

Na spisovatelské skupině je skvělé to, že se lidi společně učí. A hrozné je na ní to, že člověk řekne spoustu vyloženýchblbostí, než se něco naučí. Takže je opravdu zázrak, že skupiny tvůrčího psaní skutečně plodí spisovatele místo nejistýchtichošlápků, kteří v dozvukové komoře špatných rad ztratili poslední zbytky sebevědomí. Brandonovy instinkty byly totiž správné a Joshuova mantra byla také správná, všechno bylo správné, jen jsme nevěděli, co s tím. Nakonec jsme na toevidentně přišli. Brandon vděčí za značnou část svého úspěchu – řekněme polovinu – své zatvrzelosti, s níž trval na tom, že velké vyprávění o ohroženém vesmíru stojí za čtení právě díky těm obyčejným příběhům obyčejných lidí. Na Mistbornech nám záleží proto, že máme rádi Vin a fandíme jí, protože má za sebou krutou minulost a v sobě pochmurnou jistotu, že ji nikdy nikdo nemůže mít rád. Archivy Bouřné Záře nás zajímají proto, že sdílíme Kaladinovu sklíčenost, Šaláninu nejistotu

8


a s Dalinarem bojujeme se šílenstvím. Za další velký kusúspěchu – troufneme si ho odměřit na druhou polovinu – vděčí

Brandon tomu nepomíjejícímu tlaku na velké epické drama.

Na tom vnějším silném ničím neomezeném příběhu oohrožení samotné podstaty vesmíru, který ty malé lidské příběhyobaluje a dává jim váhu. Ta největší dramata staví Brandonpevnýma nohama na ty nejmenší a nejintimnější lidské osudy.

V jednu dobu jsme ve spisovatelské skupině dospěli kdokončení jednoho z Brandonových románů a začali sBrandonem vytvářet nový, Ducha Adonis. Bylo v něm všechno –intimní příběhy obyčejných, nedokonalých, chybujících milých

a nádherných lidí dokonale propletené s vesmír ohrožující aměnící silou ve směsici, která nám vyloudí úsměv na rtech a nutí

nás listovat tak rychle,jak jen to anatomie lidského prstudovoluje. Problémem byl ovšem titul.

„Já tomu nerozumím. Proč Adonis?“

„Adonis se jmenuje to město. Co na tom... není jasný?“

„Ale jo, to je jasný, jenom nechápu, proč se jmenuje Adonis.

Je to na Zemi? To má být jako Řecko, nebo ne?“

„Proč by to bylo Řecko?“

„A proč by nebylo...?Adonis byl Řek. Tak je to planeta vbudoucnosti, jako Pern, ale znova používáme starý –“

„Ne ne ne, to není Země a není to Řecko – to tak možná jenom vypadá, ale to nebyl úmysl. Adonis je prostě místo, který jsem si vymyslel. Nemá nutně žádnou předlohu ve skutečným světě.“

Nechápavě jsme se na sebe dívali, jak je možné, že tomu ten druhý nerozumí. Oběma nám to dávalo perfektní smysl!Takhle to totiž někdy chodí ve skupinách tvůrčího psaní. Nakonec se ozval někdo jiný: „A uvědomuješ si, že Adonis je postava z řecké mytologie?“

Brandon se dal do smíchu.

„Sakra, to jsem si neuvědomil. Zapomněl jsem na něj jako na smrt. To slovo mi připadalo moc dobrý na to, aby se nevyužilo. Ale nevadí, změním to.“

Za týden nám Brandon poslalmailem druhou kapitolu knihy Duch Elantris, o pár měsíců později vynechal v názvu „Duch“

9


a zůstala jenom Elantris. A ta zůstává dodnes mounejoblíbenější knihou fantasy. Doma mám pře d dětmi a předvšetečnými fanoušky schovanou cennost, jejíž hodnota postupem času

nepochybně převýší všechny ostatní cennosti, které jsem kdy

měl – výtisk prvního vydání Elantris, koupený v den, kdyvyšla, s Brandonovým vlastnoručním podpisem a jednoduchým

věnováním: „Danovi – moje úplně první podepsaná knížka.“

Gratuluju k tomu desetiletí, Brandone. Dokázal jsi to. Zanějakých pár století přijde nějaká úžasná talentovaná mladáautorka a náhodou pojmenuje svou fantasy po tobě.

A podle toho poznáš, že jsi to dokázal.

Dan Wells

10





PROLOG

E

lantris bývala krásná. Přezdívali jí „město bohů“ – bylo

to magické město síly, záře, kouzel. Ti, kdo v ní byli,říkají, že každý kámen měl své vnitřní světlo, že byloměsto prostoupeno úžasnými tajemnými úkazy. V noci Elantris

zářila jako velký stříbřitý oheň a byla vidět z velké dálky.

Obyvatelé Elantris byli ještě zázračnější než město samo. Měli jasně bílé vlasy, téměř kovově stříbrnou pleO a jako by zářili jako celá Elantris. Podle legend byli nesmrtelní, nebo aspoň skoro nesmrtelní. Měli schopnosti rychle se uzdravovat a byli obdařeni obrovskou silou, inteligencí a rychlostí. Uměli kouzlit pouhým pohybem ruky. Do Elantris chodili lidé zcelého Opelonu pro léky, uzdravení, jídlo a moudrost.Elantriané byli v podstatě bohové.

Elantrianem se mohl stát kdokoli.

Říkali tomu Shaod. Transformace. Přicházelo to znenadání, většinou v noci, v těch tajemných hodinách, kdy jako by seživot pozastavil. Shao dmohl postihnout kohokoli – žebráka, řemeslníka, šlechtice nebo vojáka. Když přišel, znamenalo to pro dotyčného šOastlivce konec života a začátek nového. Opustil svou starou pozemskou existenci a přestěhoval se do Elantris. Do té Elantris, kde mohl žít v blaženosti, rozhodovat smoudrostí a být navěky uctíván.

Tato věčnost však skončila před deseti lety.

15


ČÁST

PRVNÍ

STÍN

ELANTRIS


KAPITOLA 1

P

RINC Raoden se to ráno vzbudil brzy, aniž by tušil, že

je navěky zatracen. Rozespale si sedl a mžoural očima do

ranního rozbřesku. Otevřenými balkonovými okny byla

v dálce vidět Elantris, jejíž holé zdi vrhaly na menší město Kae,

kde Raoden bydlel, hluboký stín. Hradby kolem Elantris byly

neuvěřitelně vysoké, Raoden však přes ně i tak viděl vrcholky

černých věží s polámanými špičkami, které byly němýmsvědectvím o zašlé slávě ukryté uvnitř.

Opuštěné město se zdálo temnější než obvykle. Raoden se

na ně chvíli upřeně díval a potom odvrátil zrak. Tyto obrovské

elantriské hradby nešlo přehlédnout, i když se o to lidé z Kaeusilovně snažili. Vzpomínky na dřívější nádheru města i na to, jak

se pře d deseti lety Shao dproměnil v prokletí, byly bolestné...

Raoden zakroutil hlavou a vstal z postele. Na časné ránobylo neobvykle teplo. Když si oblékal župan, nepocítil vůbec

chlad. Potom zatáhl za šňůrku u postele na znamení služebné,

že chce snídani.

To byla další zvláštní věc – měl hlad – obrovský hlad. Ažsvíravý hlad. Neměl rád velké snídaně, ale toto ráno už netrpělivě

čekal, až mu přinesou jídlo. Nakonec se rozhodl, že někoho

pošle, aby se podíval, proč to tak dlouho trvá.

„Iene?“ zavolal do šerého pokoje.

Nikdo neodpověděl. Raoden se zamračil, že tu seon není.

Kde může Ien být?

Vstal a opět spočinul zrakem na Elantris. Kae v jejím stínu

vypadalo jako zapadlá vesnice. Elantris. Obrovský ebenovýmasiv – už to však nebylo město, bylo to jen mrtvé torzo. Raoden

se zachvěl.

19


Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Konečně,“ řekl si a šel otevřít. Za dveřmi stála stará Elao s mísou ovoce a teplým chlebem.

Mísa však s hlasitým řinčením dopadla na zem, vypadlaohromené služebné z rukou, jakmile se jí Raoden chtěl dotknout. Raoden ztuhl a řinčení nádoby se rozlehlo celou halou.

„Milostivý Domi!“ šeptala Elao s výrazem hrůzy v očích atřesoucí se rukou si nahmatala na krku přívěšek se symbolem korathu.

Raoden k ní vztáhl ruce, služebná však potácivým krokem ustoupila dozadu a ve spěchu uklouzla po kousku melounu.

„Co se děje?“ zeptal se Raoden. Potom si všiml své ruky. To, co zůstalo skryto v šeru potemnělého pokoje, teX bylo podblikajícím světlem lampy patrné.

Otočil se a klopýtal přes nábytek k vysokému zrcadlu po straně ložnice. Světlo už bylo dost silné na to, aby viděl odraz, který se na něho díval ze zrcadla. Byl to cizí člověk.

Modré oči byly jeho, i když byly rozšířené hrůzou. Vlasy však měl místo pískově hnědých vybledle šedé. A nejhorší byla kůže. Tvář v zrcadle byla posetá temně černými skvrnami,které vypadaly jako černé modřiny. Ty mohly znamenat jen jednu jedinou věc.

Postihl ho Shaod. BRÁNA Elantris za ním zapadla s hlasitým třísknutím. Byl to šokujícívýkřiknemilosrdnékonečnosti.Raodensenanizhroutil pod tíhou událostí onoho dne.

Jeho vzpomínky jako by patřily někomu jinému. Otec, král Iadon, se mu ani nepodíval do očí, když nařizoval kněžím, aby syna připravili a odvedli do Elantris. Proběhlo to tiše a rychle. Iadon si nemohl dovolit, aby se rozkřiklo, že se z jeho syna stal Elantrian. Před deseti lety by byl Shaod udělal z Raodenaboha. Ale nyní, místo aby měnil lidi na zářící božské bytosti se stříbrnou pletí, měnil své oběti na mátožná monstra.

Raoden nevěřícně kroutil hlavou. Shaod přece vždyckypostihoval cizí lidi – neznámé a vzdálené. Ne korunního prince Arelonu. Ne Raodena.

20


Před ním ležela celá Elantris. Její vysoké hradby bylylemované vojenskými hlídkami – tito muži neměli zabránitnepřátelům vstoupit do města, měli naopak zabránit obyvatelům Elantris odejít z města ven. Od Reodu byli lidé stiženíShaodem posíláni do Elantris na pomalou smrt. Padlé město se stalo obrovským pohřebištěm pro ty, jejichž těla jako by zapomněla, jak se umírá.

Raoden si pamatoval, jak stával na těch zdech a díval se dolů na elantriské zatracence, stejně jako se teX vojáci dívají na něj. Tenkrát mu město připadalo vzdálené, i když stál těsně u něj. Tenkrát si představoval, jaké by to bylo, procházet se po těch černých ulicích.

TeX bude mít příležitost to vyzkoušet.

Raoden chvilku tlačil na bránu, jako by chtěl za každoucenu prolézt ven a sedřít si z kůže ty černé skvrny. Sklonil hlavu a tiše si povzdechl. Schoulil se do klubíčka na špinavé kluzké dlažbě, jako by čekal, než se probudí z tohohle zlého snu. Jenže věděl, že se neprobudí. Kněží předpovídali, že tenhle zlý sen je bez konce.

Cosi uvnitř ho však nutilo jít dál. Cítil, že se musí hýbat – protože kdyby se zastavil, dostal by strach, že to vzdá. Shaod mu vzal tělo. Nemůže mu vzít ještě ducha.

A tak se zaštítil svou pýchou proti zoufalství, sklíčenosti a – především – sebelítosti a zvedl hlavu, aby svému zatracenípohlédl do očí. KDYŽ dřív Raoden stával na elantriských hradbách a díval se dolů – doslova i v představách – viděl špínu, která pokrývala celé město. TeX v ní stál.

Všechno – od zdí budov až po praskliny v dlažebníchkostkách – bylo pokryté souvislou vrstvou bahna a zažrané špíny. Slizká mastná vrstva sjednotila všechny barvy do jedinéhoderimujícího odstínu – do barvy, v níž se mísila bezvýchodnost černé s hnědozelenavými splašky.

Dříve Raoden vídával pár obyvatel města. TeX je i slyšel. Asi desítka Elantrianů ležela na nádvoří na páchnoucí dlažbě. Někteří nepřítomně seděli v kalužích černé vody, které tu

21


zůstaly po noční bouřce. Všichni sténali. Většinou tiše, cosi si

pro sebe mumlali nebo tiše naříkali na bolest, která nebyla

vidět. Jedna žena na protější straně však z posledních sil hlasitě

křičela svá muka – až po chvíli ustala, došel jí dech nebo síla.

Většina z nich na sobě měla cosi, co vypadalo jako hadr – tmavé volné oblečení stejně špinavé jako ulice okolo. Když se však Raoden podíval zblízka, poznal, co to je. Podíval se dolů na svůj pohřební rubáš. Byl volný a splývavý, složený z pruhů látky. Na rukávech a dole už měl skvrny od vrat a odkamenných sloupů. Obával se, že za chvíli bude mít oblečení stejné jako všichni ostatní.

Tak tohle se ze mě stane, pomyslel si. Vlastně už to začalo. Za pár týdn ůze mě bude jen zdecimované tělo, mrtvola, která živoří kdesi v koutě.

Ze sebelítosti ho vytrhl nepatrný pohyb, který zaregistroval na protější straně nádvoří. Ve stínu za bránou naproti němu se krčili jacísi Elantriané. Neviděl je zřetelně, ale patrně něco chtěli.

Raoden si rukou zastínil oči a v tu chvíli si uvědomil, že drží košíček. Byly to obětní dary podle korathského rituálu. Mrtví si je odnášeli do nového života – respektive, v jeho případě, do Elantris. V košíčku byl bochník chleba, pár kouskůzeleniny, hrst zrní a malá láhev vína. Obětní dary normálníchzemřelých byly mnohem bohatší, ale i oběO Shaodu musela dostat aspoň něco málo.

Raoden se ohlédl za postavami u brány a hlavou se muhonily vzpomínky na to, co slýchával venku o brutalitě v Elantris. Postavy ve stínu se pohnuly a způsob, jak ho sledovaly, ho znervózňoval.

Raoden se zhluboka nadechl a posunul se podél hradební zdi směrem k východnímu konci dvorany. Zdálo se, že ho postavy stále pozorují, nikdo se však za ním nevydal. Potom na chvilku už za bránu neviděl a o vteřinu později se mu podařilovklouznout do postranní uličky.

Oddechl si. Měl pocit, že něčemu unikl, i když sám nevěděl čemu. Po chvíli se zdálo, že už ho nikdo nesleduje. Zastyděl se, že se tak polekal. Zatím neviděl nic, co by fámy o Elantris potvrzovalo. Zakroutil hlavou a šel dál.

22


Všudypřítomný zápach ho zmáhal. Všechno bylo pokryté bahnem, které páchlo plesnivinou a hnilobou jako rozkládající se houba. Raoden se na zápach tak soustředil, že málem šlápl na pokroucenou figuru starého muže schouleného u zdi.Stařík žalostně zasténal a natáhl k němu vyhublou ruku. Raoden se na něho podíval a zamrazilo ho. Tomu „staříkovi“ nebylo víc než šestnáct. Jeho špinavá tvář byla tmavá a posetáskvrnami, ale byla to tvář dítěte, ne muže. Raoden udělal bezděky krok dozadu.

Chlapec jako by si uvědomil,že jeho příležitost brzy pomine, náhle silou zoufalství ještě více natáhl ruku pře dsebe. „Jí dlo?“ procedil přes prořídlé zuby. „Prosím...“

Potom mu paže klesla dolů, protože vyčerpal všechnu sílu, která mu v ní zbývala. Znovu se schoulil ke kamenné zdi. Očima však stále lpěl na Raodenovi. Smutnýma očima plnýma bolesti. Raoden byl zvyklý občas venku žebráky potkávat anejednou pravděpodobně naletěl podvodníkům. Tenhle chlapec ale podvodník nebyl.

Sáhl do košíčku, vytáhl ze svého obětního daru bochník chlebaapodaljejchlapci. Z nevěřícného pohledu, který sechlapci rozhostil ve tváři, ho mrazilo ještě víc než z výrazuzoufalství, který vystřídal. Tento tvor se dávno vzdal naděje, žebral spíš ze zvyku, než že by skutečně něco čekal.

Raoden nechal chlapce za sebou a šel dál úzkou ulicí. Snad doufal, že město nebude tak hrozné, až dojde dál od hlavního nádvoří – snad si myslel, že špína je tu jen proto, že je v těchto místech poměrně velký provoz. Mýlil se. Postranní ulice byla stejně špinavá a plná bahna jako vstupní dvorana – ne-li víc.

Zezadu se ozval tlumený náraz. Raoden se překvapeněohlédl. Na konci boční ulice stála skupinka tmavých postavshromážděná kolem jakéhosi předmětu. Žebráka. Raoden rozechvěle pozoroval, jak se pět lidí vrhlo na jeho bochník chleba,zápasilo o něj a zcela ignorovalo chlapcovy zoufalé výkřiky. Nakonec jeden ze skupiny – zjevně rozčilený – uhodil chlapce palicí do hlavy, až to zadunělo po celé ulici.

Skupina dojedla chleba a obrátila se k Raodenovi. Tenzneokojeně couvl. Přesvědčení, že ho nikdo nesleduje, bylopa>23


trně unáhlené. Skupina se začala pomalu plížit dopředu aRaoden se obrátil a utíkal pryč.

Podle zvuků věděl, že ho honí. Dal se na zděšený útěk – to jako princ dosud nikdy nezažil. Řítil se bláznivě dál a čekal, kdy mu dojde dech nebo kdy ho začne píchat v boku jakovždycky, když se vyčerpal. Nestalo se ale nic. Jen cítil obrovskou únavu, myslel si, že se brzy zhroutí. Byl to trýznivý pocit, jako by z něho pomalu prchal život.

V zoufalství hodil košík s obětními dary za hlavu. Prudkým pohybem však ztratil rovnováhu, klopýtl o prasklinu v dlažbě a jakýmsi bizarním skokem dopadl na hromadutrouchnivějícího dřeva – pravděpodobně někdejší stoh laOových beden – a o ni zabrzdil.

Rychle se posadil a přitom rozhodil po mokré uličce úlomky shnilé dřevěné drti. Oněch pět postav se krčilo v blátě na ulici a sbíralo z dlažby a z černých louží rozházenou zeleninu aobilí. Raodenovi se zvedl žaludek, když jeden z mužů projelprstem štěrbinu v dlažbě, vyškrábl z ní hrst bahna s několikazrnky obilí a celý obsah si vstrčil do nedočkavých úst. Po bradě mu stékala černá slina a jeho ústa připomínala hrnec kypícího bláta na plotně.

Jeden z mužů si všiml, že se Raoden dívá. Zavrčel a popadl palici, na niž už málem zapomněli. Raoden se horečněprohledával ve snaze najít nějakou zbraň, ale nalezl jen kus dřeva,který byl o něco méně shnilý než ostatní na hromadě. Nejistě jej svíral v rukou a snažil se vypadat nebezpečně.

Útočník se náhle zastavil. O chvilku později se za ním ozval nadšený výkřik. Jeden z mužů objevil lahvičku vína. Okamžitě se strhla bitka, která odpoutala od Raodena veškerou pozornost. Za chvíli byla celá pětka pryč – čtyři honili prvního, který měl to štěstí nebo byl tak hloupý a s lahvičkou cenné tekutiny utekl.

Raoden vyčerpán seděl na shnilé hromadě. Tak takhleskončím....

„Vypadá to, že ti dali pokoj, sulo,“ ozvalo se za ním.

Raoden vyskočil a otočil se za hlasem. Nedaleko seděl na schůdcích muž s holou hlavou, která se leskla v ranním slunci. Byl to na první pohle dElantrian, ale pře dtransformací byl

24


patrně jiné rasy než Raoden – určitě nebyl z Arelonu. Ve tváři

měl černé skvrny, neklamné znamení Shaodu, místa beze skvrn

však nebyla bílá, ale tmavě hnědá.

Raoden si instinktivně uvědomil možné nebezpečí, tenhle člověk však nevykazoval žádné známky agresivity anivyčerání, které Raoden pozoroval u ostatních. Byl vysoký a statný, měl široké ruce a vlídný pohled. Raodena pozorně sledoval.

Raoden si oddechl. „AO jste kdokoli, rád vás vidím. Už jsem se začínal bát, že jsou tu všichni buX těsně pře dsmrtí, nebo šílení.“

„My ale nemůžeme být těsně před smrtí,“ odpověděl muž s úšklebkem. „My už jsme mrtví. Komo?“

„Komo.“ To cizí slovo mu bylo stejně povědomé jako akcent tohoto muže. „Vy nejste z Arelonu, že ne?“

Muž zakroutil hlavou. „Jsem Galladon, z Duladelu. TeX jsem tedy z Elantris, ze země bahna, bláznovství a věčné zkázy. Těší mě.“

„Duladel?“ řekl Raoden. „Ale Shaod přece postihuje jen lidi z Arelonu.“ Napřímil se, oprášil ze sebe dřevěné piliny a třísky v různých stadiích rozkladu a zašklebil se bolestí. Při pádu simálem ukopl palec. Byl samé bláto a teX už i on zapáchalelantriskou hnilobou.

„Duladel má smíšené obyvatelstvo, sulo. Žijou tamAreloňané, Fjordenové, Teové – všichni pohromadě. Já –“

Raoden tiše zaklel a muž se odmlčel.

Galladon zvedl obočí. „Co je, sulo? Vrazil sis třísku na špatný místo? No, na třísku asi není žádný místo dost dobrý.“

„To ne,“ řekl Raoden a kulhal po kluzkých dlaždicích. „Spíš mám něco s palcem – narazil jsem si ho, když jsem upadl, ale pořá dto nepřestává bolet.“

Galladon soucitně pokýval hlavou. „Tak tě vítám v Elantris, sulo. Jsi mrtvý – tělo už se ti nebude samo hojit jako dřív.“

„Cože?“ Raoden se sesunul vedle Galladonových schodů. Palec ho bolel stejně prudce, jako když si ho čerstvě narazil.

„Každá bolest, sulo,“ šeptal Galladon, „každý škrábnutí, oděrka, každá modřina ti zůstane a bude tě bolet – napořád, dokud se z toho nezblázníš. Jak jsem říkal, vítám tě v Elantris.“

25


„A jak to vydržíte?“ zeptal se Raoden a třel si palec, přestože

mu to nepomáhalo. Taková hloupá maličkost, a musí se držet,

aby neměl slzy bolesti v očích.

„Nevydržíme.BuX jsmehrozněopatrní, nebo skončíme jako

ti rulové, co jsi viděl tam ve dvoraně.“

„Ve dvoraně.... Idos Domi!“ Raoden namáhavě vstal aodkulhal ke dvoraně. Na stejném místě jako před chvílí, u boční ulice, našel žebrajícího chlapce. Byl ještě naživu... svýmzpůsobem.

Jeho oči tupě zíraly na oblohu, zornice se mu chvěly. Tiše pohyboval rty, ale žádný zvuk z nich nevycházel. Měl úplně rozdrcenou šíji a ze strany měl obrovskou ránu, kteráobnažovala obratle a hrdlo. Marně se snažil tím, co mu zbylo, dýchat.

Raodenovi náhle jeho palec nepřipadal tak hrozný. „Idos Domi...“ zašeptal a odvrátil zrak, protože se mu zvedl žaludek. Opřel se o stěnu domu, aby neztratil rovnováhu, a ze všech sil se snažil nepozvracet.

„Z tohohle už toho moc nezbylo,“ řekl Galladon věcně a sklonil se vedle žebráka.

„Jak...?“ začalRaoden,ale utichl,protože se muopětvzbouřil žaludek. S hlasitým žbluňknutím si sedl do bláta, párkrát se zhluboka nadechl a pokračoval: „Jak dlouho bude ještě takhle žít?“

„Ty jsi to nepochopil, sulo,“ řekl Galladon lítostně. „Onnežije, nikdo z nás nežije. Komo? Ten kluk takhle zůstanenavždycky. Takhle prostě vypadá věčný zatracení.“

„A to s tím nemůžeme nic udělat?“

Galladon pokrčil rameny. „Mohli bychom ho zkusit spálit, kdybychom ale mohli rozdělat oheň. Elantriané prý dobřehoří, líp než normální lidi, a existuje názor, že je to pro násnejvhodnější smrt.“

„A...“ pokračoval Raoden s očima odvrácenýma odchlapce, „a kdybychom to udělali, co se s ním stane – jako s duší?“

„On duši nemá,“ odpověděl Galladon. „Aspoň to tak říkají kněží. Korath, dereth, jesker – všichni tvrdí to samý. My jsme zatracení.“

„Ale to jsi mi neodpověděl. Přestane trpět, když ho spálíme?“

26


Galladon se podíval na chlapce. Nakonec jen pokrčilrameny. „Někdo říká, že když nás spálí nebo nám setnou hlavu nebo

prostě nějak jinak úplně zničí tělo, tak přestaneme existovat.

Ale jiní zase říkají, že bolest trvá dál – že seproměnímev bolest,

splyneme s ní. Že zůstaneme navěky v agonii. Nelíbí se mi ani

jedna možnost, tak se snažím udržet pohromadě. Komo?“

„Ano,“šeptalRaoden. „Komo.“ Vrátil se, sebral odvahu aznovu se podíval na zraněného chlapce. Znovu na něho zírala ta obrovská rána. Pomalu z ní prosakovala krev, jako by celékrevní řečiště připomínalo stojatou vodu.

S mrazením natáhl ruku a sáhl si na hruX. „Já nemám tep!“ uvědomil si najednou.

Galladon se na něho podíval, jako by řekl naprostouhlouost. „Sulo, jsi prostě mrtvý. Komo?“ CHLAPCE nespálili. Nejenže neměli čím založit oheň, aleGalladon to přímo zakázal. Co když opravdu nemá duši? Co kdyby opravdu přestal existovat, kdybychom ho spálili? Pro někoho je existence v agonii pořá dcennější než žá dná existence.

Tak chlapce nechali, kde byl, Galladon po zralé úvaze aRaoden s ním, protože ho nic jiného nenapadalo. Bolest z pocitu viny teX pociOoval silněji než bolest v palci.

Galladonovi bylo očividně jedno, co dělá Raoden. Vydal se jiným směrem, zastavoval se a prohlížel si špinavé skvrny na zdech. Potom šel zpátky směrem, odkud přišli, míjel sténající těla v blátě, otočený zády k Raodenovi, s výrazem absolutní lhostejnosti.

Jak Raoden Dulu pozoroval, snažil se vžít do jeho myšlenek. Raoden byl vychováván pro politickou kariéru a uměl serychle rozhodovat. Rozhodl se tedy i teX. Bude Galladonovi věřit.

Na tomhle Dulovi bylo něco přirozeně milého, něco, čím byl Raodenovi nevysvětlitelně sympatický, i když to byloukryto po dnánosem pesimismu stejně silným jako bahno všu de okolo. Bylo to něco víc než jeho otevřenost, víc než jehoklidný přístup. Raoden mu viděl do očí, když se díval na trpícího chlapce. Galladon tvrdil, že se smiřuje s nevyhnutelným, ale Raoden cítil, že je z toho smutný.

27


Dula se vrátil zpátky na zápraží a sedl si znovu na schody. Raoden se odhodlaně nadechl a postavil se přímo proti němu.

Galladon zvedl oči. „Copak?“

„Potřeboval bych o dtebe pomoct, Galla done,“ o dpově děl Raoden a dřepl si na zem vedle schodů.

Galladon se zašklebil. „Ale jsi v Elantris, sulo. Tady sinikdo nepomáhá. Tady je jenom bolest, šílenství a mraky bláta a špíny.“

„Říkáš to, skoro jako bys tomu věřil.“

„Žádáš o pomoc na špatným místě, sulo.“

„Jsi jediný člověk při smyslech, kterého jsem tu potkal akterý mě nenapadl,“ řekl Raoden. „Tvoje činy jsou totiž mnohem přesvědčivější než slova.“

„Třeba jsem tě prostě nenapadl jen proto, že vím, že si na tobě nemám co vzít.“

„Tomu nevěřím.“

Galladon pokrčil rameny. „Mně je jedno, čemu věříš,“ řekl a otočil se, opřel se o stěnu domu a zavřel oči.

„Máš hlad, Galladone?“ zeptal se Raoden tiše.

Galladonovy oči se široce otevřely.

„Vždycky mi vrtalo hlavou, kdy posílá král Iadon do Elantris jídlo,“ přemítal Raoden. „Nikdy jsem o zásilkách do Elantris neslyšel, ale předpokládal jsem, že je posílá. Elantriané přece žijí, myslel jsem si. Nikdy jsem to nepochopil. Ale jestli tu lidi můžou žít bez pulsu, tak asi můžou žít i bez jídla. Jistě,neznamená to, že nemají hlad. Když jsem se dnes ráno probudil, měl jsem hla djako vlk. A mám ho pořá d. A z těch pohle dů těch lidí, co na mě zaútočili, bych řekl, že postupem času je to horší a horší.“

Raoden sáhl pod špinavý rubáš, vyndal cosi tenkého a držel to pře dGalla donem. Kousek sušeného masa. Galla don široce otevřel oči a znuděný výraz jeho tváře byl ten tam. V očích se mu zalesklo, až to Raodenovi trochu připomnělo divokou partu, s níž měl tu čest pře dchvílí. Byla to jakási pu dováživočišnost, byla sice po dkontrolou, ale byla tam. Rao den sinajednou uvědomil, že možná riskoval, když dal na první dojem z tohoto Duly.

28


„Kdes to vzal?“ zeptal se Galladon pomalu.

„Vypadlo to z košíku, když mě sem vedli, tak jsem to sebral a strčil po drubáš. Chceš to, nebo ne?“

Galladon chvilku mlčel. „Jak si můžeš být jistý, že tě teX prostě nenapadnu a nevezmu ti to?“ To nebyla jen holá teorie. Raoden by se vsadil, že Galladon ve skrytu duše ani tutomožnost nevyloučil. Jak moc mu připadala reálná, to nemohlposoudit.

„Říkáš mi ‚sulo‘, Galladone. Jak bys mohl napadnoutněkoho, koho jsi nazval přítelem?“

Galladon seděl a pohledemhypnotizovalkousek masa. Ukoutku úst se mu bezděky objevila slina. Díval se na Raodena, který byl stále neklidnější. Když se setkali očima, cosi naGalladonovi se náhle změnilo a napětí opadlo. „Ty umíš duladelsky, sulo?“

„Jen pár slov,“ přiznal Raoden skromně.

„Takže vzdělanec? No, to je tedy do Elantris dnes přínos! No jo, přesvědčil jsi mě, tak co chceš, sulo?“

„Třicet dní,“ řekl Raoden. „Třicet dní budeš se mnou,všechno mi ukážeš a vysvětlíš.“

„Třicet dní? Sulo, ty jsi kayana.“

„Jak to vidím já,“ řekl Raoden a začal strkat maso zpátky pod rubáš, „tak jediný zdroj potravy jsou nově příchozíElantriané. To musí člověk pěkně vyhládnout, když je toho takmálo a tady tolik krků k nakrmení. Člověk by řekl, že se z hladu dá i zešílet.“

„Dvacet dní,“ řekl Galladon a opět se u něho objevil ten neklid.

„Třicet, Galladone. Když mi nepomůžeš ty, pomůže miněkdo jiný.“

Galladon krátce zaskřípal zuby. „Dobře sulo,“ zadrmolil a vztáhl k Raodenovi ruku, „tak třicet. Naštěstí jsem zrovna neplánoval nejbližší měsíc nikam cestovat.“

Raoden se rozesmál a hodil mu maso.

Galladon po něm chňapl. Potom, i když mu ruka bezděčně směřovala k ústům, se zastavil. Pečlivým pohybem vsunulmaso do kapsy a postavil se. „Tak jak ti mám říkat?“

29


Raoden se zarazil. Asi by bylo lepší, kdyby lidé nevěděli, že

jsem z královské rodiny, aspoň teX ne. „Říkej mi dál sulo, mně

to vyhovuje.“

Galladon se pousmál. „Hlídáš si soukromí, co? No takdobře. Tak jdeme. Je čas na okružní jízdu.“

KAPITOLA 2

S

OTVA Sarene vystoupila z lodě, dověděla se, že je vdova.

Byla to šokující zpráva, ale nezdrtila ji tak, jak by sečekalo. VždyO se nakonec s manželem osobně nikdynesetkala. Když odjížděla z domova, byli s Raodenem jenzasnoubeni. Předpokládala, že Arelonské království se svatbou počká,

až tam dorazí. Alespoň u nich doma bylo obvyklé, aby byli oba

snoubenci při svatebním obřadu přítomni.

„Mně se tahle věta v té předmanželské smlouvě nikdynelíbila, paní,“ prohodil Sarenin společník – světélkující koule veliká asi jako míč – na djejí hlavou.

Sarene netrpělivě poklepávala nohou a sledovala, jak nosiči vynášejí její zavazadla do kočáru. Předmanželská smlouva byla padesátistránková kniha a v jednom z jejích ustanovení stálo, že zasnoubení je právně závazné a stává se manželstvím vpříadě smrti jednoho ze snoubenců před vlastním svatebním obřadem.

„To je ale normální ustanovení, Ashi,“ řekla. „Je to politický sňatek, musí platit i v případě, že se jednomu z účastníků něco stane. Jen jsem nikdy nezažila, že by na to došlo.“

„Až dnes,“ odpověděla světelná koule hlubokým hlasem se zřetelnou artikulací.

30


„Až dnes,“ připustila Sarene. „Copak jsem mohla tušit, že princ Raoden nevydrží těch pět dní, co nám zbývalo dopřelutí Fjordenského moře?“ Odmlčela se a zamyslela se, až se začala mračit. „Přečti mi tu větu, Ashi, potřebuju vědět, jak přesně zní.“

„Jestliže se stane, že bude jeden z příslušníků výšezmíněného páru povolán domů k Milostivému Domimu předstanoveným termínem svatby,“ četl Ashe, „bude zasnoubenípovažováno za rovné manželství se všemi právními a společenskými důsledky.“

„No, o tom se tedy moc diskutovat nedá, co?“

„Obávám se, že ne, paní.“

Sarene se polekaně zamračila, založila ruce a ukazováčkem si poklepávala na tvář a přitom sledovala nosiče. Velel jim vysoký vyzáblý muž se znuděným pohledem a odevzdaným výrazem. Tento člověk, Ketol, administrátor u dvora, byljedinou delegací, kterou králIadon uznal za vhodné jí poslat.Ketol jí přišel „s politováním oznámit“, že její snoubenec„neočekávaně zemřel na následky náhlé nemoci“ během její cesty do Arelonu. Toto oznámení pronesl stejně znuděným hlasem, jakým vydával příkazy nosičům.

„Takže,“ vyjasnila si Sarene, „ze zákona jsem teX arelonská princezna.“

„Správně, paní.“

„A vdova po člověku, kterého jsem nikdy neviděla.“

„Opět správně.“

Sarene zakroutila hlavou. Táta se umlátí smíchy, až se tohle doví. Já to snad nepřežiju.

Ashe rozmrzele poblikával. „Paní, král by přece nikdy nevzal tak pochmurnou záležitost na lehkou váhu. Smrt princeRaodena nepochybně uvrhla královskou rodinu do nesmírného žalu.“

„Ano. Takového, že ani neměli sílu přijít se pozdravit se svou novou dcerou.“

„Možná by byl král Iadon přišel osobně, kdyby byl lépe upozorněn na váš příjezd...“

Sarene se zamračila, ale seon mohl mít pravdu. Přijelaně>31


kolik dní před plánovanou svatbou. Chtěla prince Raodena

překvapit. Chtěla s ním strávit pár dní v soukromí. A nakonec

se to obrátilo proti ní.

„Řekni mi, Ashi,“ zeptala se, „jak dlouho v Arelonu obvykle trvá, než je mrtvý pohřben?“

„Nejsem si jistý, paní,“ přiznal Ashe. „Dlouho jsem vArelonu nebyl a předtím jsem tu byl tak krátce, že si žádné velké zvláštnosti nepamatuju. Ale podle toho, co jsem nastudoval, bych soudil, že arelonské zvyklosti jsou zhruba stejné jako u vás doma.“

Sarene přikývla a potom pokynula na královskéhoadministrátora.

„Ano, paní?“ ozval se Ketol líně.

„Bude mít princ pohřeb?“ zeptala se Sarene.

„Ano, paní,“ odpověděl administrátor. „Před korathskou kaplí. Dnes večer.“

„Chtěla bych vidět ostatky.“

Ketol se zarazil. „No... Jeho veličenstvo si přeje, abyste k němu byla hne dpřive dena...“

„Já u té rakve nebudu dlouho,“ řekla Sarene a odešla kekočáru. SARENE kriticky sledovala přípravy na pohřeb a čekala, až jí Ketol s několika dalšími muži uvolní cestu k rakvi. Muselapřiznat, že se ničemu nedá nic vytknout – květiny, dary, modlící se korathští kněží. Jediné, co jí nešlo do hlavy, bylo, proč je tu tolik lidí.

„Je tu hodně lidí, viX?“ poznamenala směrem k seonovi.

„Princ byl velmi oblíbený, paní,“ odpověděl seon a vznášel se vedle ní. „Podle toho, co jsem slyšel, byl jednou znejoblíbenějších postav v zemi.“

Sarene přikývla a vydala se k rakvi cestou, kterou jí Ketol vyklidil. Raodenova rakev byla umístěna uprostřed a kolem ní stál kruh vojáků, kteří pouštěli příchozí jen na určitouvzdálenost k rakvi. Jak procházela kolem nich, všimla si v jejichtvářích skutečného smutku.

Tak je to pravda, pomyslela si, lidi ho opravdu měli rádi.

32


Vojáci jí ustoupili z cesty. Došla k rakvi. Byly na ní vyryté

aony – většinou symboly naděje a míru – tak, jak je to vkorathu zvykem. Celá rakev byla kolem dokola obloženápotravinami – byly to dary obětované jménem zemřelého.

„Můžu ho vidět?“ zeptala se jednoho z kněží – malého muže

s vlídnou tváří.

„Je mi líto, dítě,“ odpověděl kněz. „Princ byl nemocíznetvořen. Král by si přál, abymohlbýtpohřbenvevšídůstojnosti.“

Sarene přikývla a vrátila se k rakvi. Najednou nevěděla, co

má vlastně cítit, když tu stojí před rakví muže, kterého si měla

brát. Cítila kupodivu spíš zlost.

Na chvíli ten pocit potlačila a rozhlédla se kolem sebe.Vyadalo to tu příliš oficiálně. I když byli příchozí skutečněsmutní, všechno tu působilo příliš sterilně.

Muž Raodenova věku a síly, pomyslela si. A najednou je

zničehonic mrtvý – to přece vypadá podezřele.

„Paní?“ ozval se Ashe tlumeně. „Děje se něco?“

Sarene na něho kývla a odešli ke kočáru. „Já nevím,“ řekla

tiše. „Něco mi na tom prostě nesedí, Ashi.“

„Vy jste příliš podezíravá, paní,“ podotkl Ashe.

„Proč nedá Iadon k rakvi čestnou stráž? Ketol říkal, že se

chová, jako by se ho synova smrt ani nedotkla.“ Sarenezakroutila hlavou. „Mluvila jsem s Raodenem, než jsem vyjížděla

z Teodu, a vypadal v pořádku. Něco tu nehraje, Ashi, a já bych

tomu ráda přišla na kloub.“

„Ale ne...“ povzdechl Ashe. „Víte, paní, váš tatínek mi kladl

na srdce, abychváshlídal,abyste se nedostaladonepříjemností.“

Sarene se usmála. „To tady ale nejde. PojX, musíme za mým

novým tatíčkem.“

SARENE se vykláněla z okna kočáru a dívala se na město, když

jeli k paláci. Potom chvíli seděla mlčky a celou mysl jízaměstnávala jediná myšlenka.

Co tu vlastně dělám?

S Ashem mluvila upřímně, ale jinak se jí vždycky dařiloskrývat své obavy. Jistě, zajímaly ji okolnosti princovy smrti, ale

přece se dobře znala. Ten zájem, to byla spíš obrana předpo>33


citem podřadnosti a trapnosti. Obrana, aby si nemuselapřiustit, co vlastně ve skutečnosti je: vytáhlá hubená žena, které

už začalo utíkat mládí – bylo jí pětadvacet a měla se vdávat už

před dvěma roky. Raoden byl její poslední šance.

Jak sis mohl dovolit mi umřít, princi z Arelonu! pomyslela si

rozhořčeně. I přesto ji však neopouštěla její ironie. To je přece

příznačné, že tenhle člověk – jakmile si ona začne myslet – že

by ho mohla mít ráda, zemře ještě předtím, než ona dorazí.

Takže teX je sama v cizí zemi a politicky je vázaná na krále,kterému nevěří. Ta představa jí naháněla hrůzu a vzbuzovala pocit

samoty.

VždyO jsi byla už tolikrát sama, připomínala si. To zvládneš.

Jen musíš něčím zaměstnat hlavu. Musíš prozkoumat celý

dvůr. Uvidíš, bude se ti to líbit.

Povzdechla si a opět se zadívala na město. Přestože sloužila

u tatínka v diplomatickém sboru a měla mnoho zkušeností,

v Arelonu zatím nikdy nebyla. Po pádu Elantris byl Arelon vdilomatické izolaci. Nikdo nevěděl, proč bylo to mystickéměsto zatracené, a všichni se báli, aby se nemoc Elantrianů nešířila

dál.

Sarene ale v Kae překvapilo bohatství. Všechny cesty ve

městě byly široké a udržované. Lidé byli dobře oblečení anikde se nepotuloval jediný žebrák. Na protější straně viděla

skupinu korathských kněží v modrých hábitech, jak se tišeprodírají davem a vedou podivnou postavu v bílém rubáši. Chvíli

ten podivný průvod pozorovala a přemýšlela, co to asiznamená. Potom skupinka zmizela za rohem.

Z jejího pohledu se v Kae neprojevoval žádný zekonomických problémů, které by se daly v Arelonu předpokládat.

Kočár míjel desítky oplocených usedlostí, z nichž každá byla

postavena v jiném architektonickém stylu. Některé bylyrozsáhlé, s velkými křídly a špičatými střechami v duladelském

stylu, jiné připomínaly spíše pevnost, jako by sem byly přímo

přeneseny z militaristického fjordenského venkova. Všechny

však měly jedno společné – luxus. Možná lidé v této zemi

nemají co jíst, ale v Kae, sídlu arelonské aristokracie, to nebylo

znát.

34


Jistě, na celé město padal znepokojivý stín. V dálce se tyčily obrovské hradby Elantris. Sarene se při pohledu na jejich chladné impozantní kameny zachvěla. O Elantris slýchalahistorky už dlouhá léta – o kouzlech, jichž byla Elantris schopná, i o hrůzách, které nyní obývaly její temné ulice. I kdyby byly domy sebeluxusnější a ulice sebekrásnější, tyto zdi bylysvědectvím, že v Arelonu není všechno v pořádku.

„Proč tu ty lidi vůbec bydlí?“ zeptala se Sarene.

„Paní,“ ozval se Ashe.

„Proč si král Iadon postavil palác v Kae? Proč si vybral místo tak blízko Elantris?“

„Myslím, že hlavně z ekonomických důvodů, paní,“odpověděl Ashe. „V severním Arelonu není mnoho použitelných přístavů a tenhle je nejlepší.“

Sarene přikývla. Záliv vzniklý propojením řeky Aredel smořem skutečně skýtal nejvhodnější místo pro přístav. Ale i tak...

„Třeba má politické důvody,“ přemítala. „Iadon se dostal k moci v bouřlivé době – třeba si myslí, že když zůstane co nejblíž starého hlavního města, tak bude mít větší autoritu.“

„Možná máte pravdu, paní,“ řekl Ashe.

Nakonec na tom zase tolik nezáleží, pomyslela si. Evidentně blízkost Elantris – nebo Elantrianů – nezvyšujepravděpodobnost, že člověka postihne Shaod.

Odvrátila se od okénka a podívala se na Ashe, který sevznášel nad sedadlem vedle ní. Ještě neviděla v ulicích Kae žádného seona, i když předpokládala, že se tato stvoření – prývytvořená kouzly právě v Elantris – v Arelonu vyskytují mnohem víc než v její zemi. Kdyby se byla dívala pozorněji, mohla by rozluštit sotva viditelný aon uprostřed Asheova světla.

„Ta smlouva aspoň znamená jistotu,“ řekla Sarene po chvíli.

„Za předpokladu, že zůstanete v Arelonu, paní,“ odpověděl Ashe hlubokým hlasem. „Aspoň tak je to v předmanželské smlouvě napsáno. Poku dzůstanete ta dy a ‚zůstanete věrná manželovi‘, musí král Iadon ctít spojenectví s Teodem.“

„Věrná mrtvému,“ povzdechla si Sarene. „To znamená, že tu musím zůstat, aO mám manžela nebo ne.“

„Když myslíte, paní.“

35


„My tu smlouvu potřebujeme, Ashi,“ poznamenala.„Fjorden je stále expanzivnější. Ještě před pěti lety bych byla řekla, že není důvod k obavám, že by fjordenští kněží někdy měli nějaký vliv v Arelonu. Ale teX...“ Zakroutila hlavou. Pádem Duladelské republiky se všechno změnilo.

„Neměli jsme se těch posledních deset let držet tak stranou od Arelonu,“ řekla. „Asi bych se nebyla dostala do těchhle problémů, kdybychom před deseti lety navázali těsnější vztahy s novou arelonskou vládou.“

„Váš tatínek se bál, aby se zdejší politické zmatky nerozšířily i na Teod,“ namítl Ashe. „Nemluvě o Reodu – nikdo nemohl vědět, jestli to, co postihlo Elantriany, nepostihne i obyčejné lidi.“

Kočár zpomalil a Sarene se s povzdechem začala zabývat jinými věcmi. Její otec věděl, že Fjorden je hrozbou, apochoil, že staré dobré styky je třeba udržovat, a proto ji poslal do Arelonu.

Za chvíli se pře dnimi otevřela brána paláce. AO má přátele nebo nemá, závisí na ní celý Teod. Musí připravit Arelon na blížící se válku – na válku, která se stala nevyhnutelností vmomentě, kdy padla Elantris. SARENIN nový otec, král Iadon z Arelonu, byl štíhlý muž svychytralým výrazem ve tváři. Když Sarene vstoupila dotrůnního sálu, radil se právě s několika správci. Dobrých patnáct minut si jí vůbec nevšímal, potom na ni kývl. To čekání jínevadilo – mohla alespoň nerušeně pozorovat člověka, kterému přislíbila loajalitu a poslušnost – přezíravé chování však přece její důstojnost uráželo. V jejím postavení arelonské princezny jí příslušelo ne-li velkolepé přivítání, tak alespoň přiměřené.

Zatímco čekala, okamžitě si všimla jedné věci. Iadon vůbec nepůsobil jako člověk, který truchlí nad ztrátou syna a dědice. Neměl v očích ani náznak lítosti, ani vyčerpání, které ztrátu blízkého člověka provází. Celý dvůr vlastně vypadal, jako by se tu smutek vůbec nedržel.

Copak Iadon nemá srdce? Přemítala zvědavě. Nebo se umí tak dobře ovládat?

36


Léta strávená v diplomatických službách u otcova dvoranaučila Sarene vyznat se v lidech. I když neslyšela, o čem Iadon mluví – byla poučena, že má zůstat vzadu v místnosti a počkat, až dostane povolení, že smí předstoupit – udělala si o králi z jeho gest a způsobu jednání představu. Iadon mluvilenergicky, dával přesné pokyny, chvílemi ukázal cosi prstem na mapě. Je to nepochybně silná osobnost, usoudila Sarene – člověk, který má v hlavě jasno o tom, co chce. To nebyla špatnávlastnost. Zatím měla Sarene dojem, že by s tímto člověkem mohla spolupracovat.

Brzy však přišla na to, že musí tento názor přehodnotit.

Král Iadon jí pokynul, aby přistoupila. Pečlivě zastírala svou rozmrzelost z dlouhého čekání a přistoupila ke králi sušlechtilou poddaností. Přerušil ji uprostřed poklony.

„Nikdo mi neřekl, že jste tak velká,“ prohlásil.

„Pane?“ udiveně zvedla hlavu.

„No, asi jediný člověk, kterého by to zajímalo, tu není. Eshen!“ vyštěkl a vzadu poslušně vyskočila jakási nenápadná žena.

„OdveXte ji do jejích pokojů a postarejte se, aby měla co dělat. Dejte jí vyšívání, nebo čím se vy ženské bavíte.“

Sarene ztuhla zprostře dpoklony ú divem na dIa donovou nezdvořilostí. Jen léta výchovy u dvora jí zabránila otevřít ústa překvapením. Rychle a plaše přicupitala žena, kterou Iadon povolal – královna Eshen, králova manželka – a vzala Sarene

za ruku. Eshen byla malá a drobná, zlatohnědé aonské vlasy jí

pomalu začínaly šedivět.

„PojXte, dítě,“ řekla Eshen vysokým hlasem. „Nesmíme

plýtvat královým časem.“

Sarene se nechala odtáhnout bočním východem ze sálu.

„Milostivý Domi,“ mumlala si. „Do čeho jsem se to zapletla?“

„... A až rozkvetou růže, bude se vám tu moc líbit.Zahradníci mi je pěstují tak, že si můžete přivonět a ani se nemusíte

nahýbat z okna. Jen kdyby byla menší.“

Sarene se zmateně zachmuřila. „Ta růže?“

„Ne, drahá,“ pokračovala královna bez přerušení, „ta okna.

To si neumíte představit, jak ostré sluneční světlo sem celé ráno

37


dopadá. Řekla jsem jim – tedy zahradníkům – aby mi sehnali

oranžové, já mám tak ráda oranžovou, ale oni sehnali jenkanárkově žlutou. Povídám‚ kdybych chtěla žluté, tak vám řeknu

rovnou o abertinky. To jste měla vidět, jak se omlouvali – ale

jsem si jistá, že do konce příštího roku budeme mít ioranžové. Že to bude krásné, drahá Sarene? Ta okna jsou ale velká.

Možná jich nechám pár zazdít.“

Sarene přikývla, fascinovaná – ne konverzací, alekrálovnou. Sarene si vždycky myslela, jak mají učitelé na tatínkově akademii mimořádnou schopnost sdělit minimum informací maximem slov, ale na královnu Eshen v tomto směru neměli. Královna přelétala z jednoho tématu na druhé jako motýl, když neví, kde usednout, a nikde se mu nechce pobýt dlouho. Každé z témat by vystačilo na samostatný rozhovor, alekrálovna nedala Sarene příležitost je využít.

Sarene se zhluboka nadechla a řekla si, že bude trpělivá. Nemohla královnu vinit z toho, jaká je – Domi přece učí, že osobnost člověka je dar, z něhož se máme radovat. Královna byla vlastně okouzlující, i když po svém. Ovšem Sarene se bohužel potom, co se seznámila s králem i královnou, začala obávat, že v Arelonu politické spojence nenajde. Navíc jitráila ještě jedna věc – na chování královny Eshen bylo cosi divného. Člověk přece nemůže být tak upovídaný –královna nepřipustila jedinou chvilku ticha. Působilo to, jako by se v Sarenině přítomnosti necítila dobře. A potom si náhle Sarene uvědomila, co to je. Eshen stále mluvila o hypotetickýchvěcech, aby se vyhnula té nejdůležitější realitě, princově smrti. Sarene podezíravě přimhouřila oči. Jistá si tím tedy býtnemůže – Eshen je taková nestálá osoba. Ale přece jen byla příliš veselá na ženu, která právě ztratila syna.

„Tady je váš pokoj, drahá. Vybalili jsme vám věci a ještě něco jsme přidali. Máte tu oblečení všech možných barev, i žluté – i když já tedy nechápu, proč to nosíte, takovou hroznou barvu. Tedy vaše vlasy nejsou hrozné, to ne. Blond a žlutá, to je rozdíl. Jako mezi koněm a zeleninou. Koně pro vás zatím nemáme, ale můžete si vzít kteréhokoli z královy stáje. Máme krásná zvířata, v tuto dobu je nádherně v Duladelu.“

38


„Jistě,“ souhlasila Sarene a rozhlédla se po místnosti. Nebyla velká, ale líbila se jí. V menší by se cítila stísněná a ve větší by se sama bála.

„TeX budete potřebovat tohle, drahá,“ řekla Eshen aukázala malou rukou na hromádku šatů, které nevisely jako ostatní – jako by je sem někdo přinesl dodatečně. Všechny měly jedno společné.

„Černé?“ zeptala se Sarene.

„Jistě. Jste.... máte....“ Eshen bojovala se slovy.

„Mám smutek,“ uvědomila si Sarene. Nespokojeněpokleávala nohou – černou nemá ráda.

Eshen přikývla. „Tyhle byste si mohla vzít dnes večer na pohřeb. Bude to hezký obřad – sama jsem ho připravila.“ Opět se rozhovořila o svých oblíbených květinách a její monolog později degeneroval na vyprávění o tom, jak nenávidífjordenskou kuchyni. Sarene mile přikyvovala a jemně, ale rázně, vedla královnu ke dveřím. Když došly k hale, vymluvila se na únavu z cesty a zavřela dveře, čímž konečně zastavila vodopád královniných slov.

„Tady teda zestárnu hodně rychle,“ řekla si Sarene.

„Královna je dobrá vypravěčka, paní,“ ozval se souhlasně hluboký hlas.

„Tak co jsi zjistil?“ zeptala se Sarene a začala se probírat hromádkou černých šatů. Ashe vletěl do místnosti otevřeným oknem.

„Nenašel jsem tolik seonů, kolik jsem jich tu čekal.Vzpomínám si, že se to tu seony jen hemžilo, bylo nás tu plno.“

„Taky jsem si toho všimla,“ řekla Sarene a prohlížela si jedny šaty v zrcadle. Potom zakroutila hlavou a odhodila je.„Myslím, že je tu teX všechno jinak.“

„Opravdu. Jak jste si přála, ptal jsem se ostatních seonů, co vědí o náhlé smrti prince Raodena. Bohužel, paní, nechtěli o té věci mluvit – pokládají to za zlý osud, že musel princ zemřít tak krátce pře dsvatbou.“

„Hlavně pro něho?“ mumlala Sarene a začala se svlékat, aby mohla vyzkoušet šaty. „Ashe, tady se děje něco divného. Mám podezření, že třeba prince někdo zabil.“

39


„Zabil, paní?“ Asheův hluboký hlas zněl nesouhlasně a jeho tělo v podobě svítící koule se při těch slovech zachvělo. „Kdo by to chtěl udělat?“

„Já nevím, ale... je to celý divný. Tohle přece není královský dvůr ve smutku. Vezmi si třeba královnu. Když se mnoumluvila, nebyla ani trochu rozrušená – přece bys čekal, že bude aspoň trochu skleslá, když jí včera umřel syn.“

„Tohle má ale snadné vysvětlení, paní. Královna Eshen není Raodenova matka. Raoden se narodil Iadonově první ženě. Ta zemřela pře d dvanácti lety.“

„Kdy se znova oženil?“

„Hne dpo Reo du,“ o dpově děl Ashe. „Pár měsíců potom, co nastoupil na trůn.“

Sarene se zamračila. „Ale stejně mi to nejde do hlavy,“usoudila a nemotorně si začala zapínat černé šaty. Potom se na sebe kriticky podívala do zrcadla. „No, aspoň to sedí – i když jsem v tom moc bledá. Ale bála jsem se, že mi to bude končit ukolen. Arelonské ženy jsou hrozně malé.“

„Když myslíte, paní,“ odpověděl Ashe. Věděl stejně dobře jako ona, že arelonské ženy zase tak malé nejsou. Sarene byla i v Teodu o hlavu větší než většina ostatních žen. Tatínek jí přezdíval legbalová tyčka, když byla malá – podle vysokétenké tyče, která vymezovala branku v jeho oblíbeném sportu. I když se jí v dospívání zaoblila postava, byla Sarene stále velmi vysoká a štíhlá.

„Paní,“ vyrušil ji Ashe z rozjímání.

„Ano, Ashi?“

„Chce s vámi mluvit tatínek. Myslím, že pro něho máte dost novinek.“

Sarene přikývla, zadržela povzdech a Ashe začal jasně blikat. Po chvíli se světelná koule, která tvořila jeho tělo, přeměnila v jakousi obdobu busty krále Eventea z Teodu.

„Ene?“ oslovil Sarene. Rty busty se začaly pohybovat. Byl to robustní muž s velkým oválným obličejem a oblou bradou.

„Ano, tati, jsem tady.“ Sarenin otec stál vedle podobného seona – pravděpodobně Dia – který se stejným způsobemproměnil v zářící pohyblivou Sareninu bustu.

40


„Tak co, jsi nervózní ze svatby?“ zeptal se Eventeonedočkavě.

„No, ona ta svatba...“ začala Sarene pomalu. „Asi změníš plány a příští týden sem nepojedeš. Ono tu nebude nic kvidění.“

„Cože?“

Ashe mělpravdu–králsedosmíchunedal, když slyšel oRaodenově smrti. Naopak. Mluvil starostlivým hlasem a ve tváři měl vrásky. Ty se ještě prohloubily, když Sarenevysvětlovala, jak se úmrtím jednoho z partnerů změnilo zasnoubení ve sňatek.

„Ene, to je mi tě líto,“ řekl otec. „Vím, jak moc jsi o dtoho manželství čekala.“

„To je nesmysl, tati.“ Eventeo ji ovšem znal příliš dobře. „VždyO jsem se s tím člověkem vůbec nesetkala – jak jsem od toho mohla něco čekat?“

„Nesetkala, ale mluvila jsi s ním přes seona a psali jste si. Já tě přece znám, Ene – ty jsi taková romantická. Ty bys do toho nikdy nešla, kdybys nebyla přesvědčená, že bys Raodenamohla milovat.“

Znělo to tak přesvědčivě, že Sarene opět přemohl pocit osamění. Celou cestu přes Fjordenské moře byla nervózní – bála se a těšila zároveň – těšila o něco víc, než bála – že potká muže, který se má stát jejím manželem.

Sarene mnohokrát pobývala mimo Teod, ale vždycky ssebou měla někoho z domova. Tentokrát tu však byla sama, protože jela dřív než ostatní svatebčané, aby Raodenapřekvaila. Tolikrát četla znovu a znovu princovy dopisy, žezačínala mít pocit, že ho zná, že člověk, kterého si vykonstruovala z těch listů papíru, je skutečný citlivý muž, kterého ráda pozná.

Ale teX věděla, že už k tomu nikdy nedojde. Cítila se víc než opuštěná, cítila se odmítnutá – znovu. Nechtěná. Celá ta léta čekala trpěná shovívavým tatínkem, který neměl tušení, jak se jí muži v Teodu vyhýbají, jak se bojí její přímé a někdy ažtrochu arogantní povahy. Konečně našla muže, který si ji chtěl vzít, a Domi jí ho na poslední chvíli vzal.

Sarene dala konečně průchod emocím, které držela na uzdě

41


od chvíle, kdy vstoupila na loX. Byla ráda, že seon odráží jen

její rysy, protože by jí bylo hanba, kdyby tatínek viděl, že se jí

po tváři koulejí slzy.

„To je hloupost, tati,“ řekla. „Byl to prostě politický sňatek, to jsme všichni věděli. TeX mají naše země společný nejenjazyk, ale i královský rod.“

„Ty má malá...“ šeptal Eventeo. „Moje malá Sarene. Já jsem doufal, že to tentokrát vyjde. Ty nevíš, jak jsme se s maminkou modlili, abys tam byla šOastná. Idos Domi! Nikdy jsme do toho neměli jít!“

„Já bych tě k tomu stejně byla donutila, tati,“ řekla Sarene. „Tu dohodu s Arelonem moc potřebujeme. Naše armáda užneudrží dlouho Fjorden za hranicemi – vrchním velitelemsvordenského námořnictva je sám Wyrn.“

„Moje malá Sarene, najednou tak dospělá,“ posteskl si otec přes seona.

„Dospělá a svéprávná na to, aby se provdala za mrtvolu,“ zasmála se Sarene chabě. „A možná je to tak dobře. Stejně by se nakonec ukázalo, že princ Raoden je jiný, než jsem sipředstavovala – měl bys vidět jeho otce.“

„Já jsem o něm slyšel. Doufal jsem, že to není pravda.“

„Je to pravda,“ odpověděla Sarene a nespokojeností sarelonským monarchou zapudila lítost. „Král Iadon je snadnejnesympatičtější člověk, jakého jsem kdy potkala. Málem mě ani nevzal na vědomí, než mě poslal ‚vyšívat, nebo čím se to vy ženské bavíte‘, jak to nazval. Jestli byl Raoden jako jeho otec, tak jsem o moc nepřišla.“

Na chvilku se rozhostilo ticho, než otec odpověděl. „Sarene, chceš se vrátit domů? Já tu smlouvu můžu zrušit, když budu chtít, bez ohledu na zákon.“

Byla to lákavá nabídka – lákavější, než by si byla ochotnápřiustit. Odmlčela se. „Ne, tati,“ řekla nakonec a bezděkyzakroutila hlavou. „Já tu musím zůstat. Moje představa je, žeRaodenova smrt nic nemění na tom, že potřebujeme spojence – Iadon je teX můj otec. Nehodilo by se, aby sis mě odvezl zpátky.“

„Já jsem ale přece tvůj táta pořád, Ene. Čert vezmikonvence – Teod máš pořád otevřený.“

42


„Děkuju, tati,“ řekla Sarene tiše. „Tohle jsem potřebovala slyšet. Ale i tak si myslím, že bych tu měla zůstat. Aspoň zatím. Kromě toho to může být zajímavé. Mám tu úplně nový dvůr plný lidí a můžu si s nima hrát.“

„Ene...“ řekl otec káravě. „Tenhle tón já znám. Co máš zase za lubem?“

„Nic,“ odpověděla. „Jen chci strčit nos do pár věcí, než to s tímhle manželstvím definitivně vzdám.“

Následovalo ticho a potom se Eventeo rozesmál. „To je teda chraň Domi – oni netuší, co jsme jim tam tou lodí poslali. BuX na ně hodná, legbalová tyčko. Ne abych za měsíc dostal dopis od ministra Naolena, že král Iadon uprchl do korathského kláštera a Areloňané tě místo něho jmenovali panovnicí.“

„No jo,“ řekla Sarene s pousmáním. „Tak teda počkám dva měsíce.“

Eventeo se znovu dal do svého typického smíchu. Jeho zvuk jí pomohl více než otcova útěcha i rady.

„Počkej chvilku, Ene,“ řekl Eventeo, když se dosmál. „Já dojdu pro maminku, ona s tebou bude chtít mluvit.“ Potom se znovu rozesmál a pokračoval. „Ta omdlí, až jí řeknu, že už jsi tam stačila oddělat chudáka Raodena.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist