načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ekonomika nerovnosti - Anthony B. Atkinson

  > > > > Ekonomika nerovnosti  

Elektronická kniha: Ekonomika nerovnosti
Autor:

Nerovnost snížit lze. Pojďme do toho! Nerovnost je jedním ze současných nejpalčivějších problémů v sociální sféře. Po druhé světové válce se ji dařilo držet na uzdě, ovšem v ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  281
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  299 Kč
6%
naše sleva
9,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 373
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Jana Kočičková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0508-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nerovnost snížit lze. Pojďme do toho!

Nerovnost je jedním ze současných nejpalčivějších problémů v sociální sféře. Po druhé světové válce se ji dařilo držet na uzdě, ovšem v poslední době se s velkou vehemencí vrací. Všichni o rozsahu tohoto problému vědí, ale jen málo bylo doposud řečeno o tom, co se dá dělat, když si nechceme jen zoufat. Podle uznávaného ekonoma Anthony Atkinsona je možné nerovnosti čelit mnohem více, než si skeptikové dokážou představit.

Atkinson je již dlouho jedním z čelních představitelů výzkumu nerovnosti a do řešení různorodých problémů, které se nerovnosti týkají, vkládá veškeré své teoretické i praktické zkušenosti. Nyní představuje široký soubor opatření, která mohou skutečně způsobit změnu v distribuci příjmů ve vyspělých zemích. Jak Atkinson ukazuje, problémem není pouze to, že se bohatí stávají stále bohatšími. Nedaří se nám vypořádat se s chudobou a celá ekonomika se mění takovým způsobem, že většina lidí v ní ztrácí. Chceme-li snížit nerovnost, nesmíme se spokojit s pouhým ukládáním nových daní bohatým lidem, jimiž budou financovány stávající programy. Potřebujeme nové nápady. Proto Atkinson doporučuje ambiciózní opatření v pěti oblastech: technologie, zaměstnanosti, sociálního zabezpečení, sdílení kapitálu a zdanění. Vyvrací běžné argumenty a výmluvy, jimiž se omlouvá nečinnosti: že by zásah způsobil pokles ekonomiky, že globalizace znemožňuje udělat s nerovností cokoliv a že si nemůžeme dovolit zavést nová opatření.

Britský ekonom působící v akademickém prostředí profesor Anthony B. Atkinson se věnuje zejména otázkám sociální spravedlnosti a formování veřejné politiky. O ekonomice začal psát v 60. letech 20. století. Jeho prvotina pojednávala o chudobě v Británii, druhá kniha se zaměřila na téma nerovného rozdělení bohatství. V současné době řeší otázky nejvyšších příjmů, je přispěvatelem do projektu World Top Income Database (databáze informací o celosvětovém rozložení příjmů) a aktivním sledovatelem problému rostoucí nerovnosti ve světě. Společně s americkým ekonomem Joe Stiglitzem je autorem knihy Lectures in Public Economics (představující dnes již klasický úvod do veřejných financí). V současnosti se věnuje rozvoji výzkumu globální veřejné ekonomie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Anthony B. Atkinson - další tituly autora:
Ekonomika nerovnosti Ekonomika nerovnosti
Atkinson, Anthony B.
Cena: 466 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Ekonomika nerovnosti
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.bizbooks.cz
www.albatrosmedia.cz
Anthony B. Atkinson
Ekonomika nerovnosti – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Část první DIAGNÓZA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .25
Kapitola 1 – Určení hranic zájmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .27
Kapitola 2 – Poučení z historie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61
Kapitola 3 – Ekonomie nerovnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97
Část druhá NAVRHOVANÁ OPATŘENÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127
Kapitola 4 – Technologické změny a protikladné síly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129
Kapitola 5 – Zaměstnání a výplaty v budoucnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .147
Kapitola 6 – Sdílení kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169
Kapitola 7 – Progresivní zdanění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
Kapitola 8 – Sociální zabezpečení pro všechny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
Část třetí JDE TO? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .255
Kapitola 9 – Zmenšit koláč? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .257
Kapitola 10 – Brání globalizace aktivitě? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .277
Kapitola 11 – Můžeme si to dovolit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .295
Kudy dál? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .315
Glosář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .323
Seznam tabulek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .329
Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .339
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .369
O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373










7
Předmluva Thomase Pikketyho
Inequality: What can be done, Anthony Atkinson (Harvard Univ. Press, 2015)
Recenzi Thomase Pikettyho z francouzštiny přeložila Marta Augustýnková.
Pro radikální reformismus
Anthony Atkinson zaujímá zvláštní místo mezi ekonomy. Navzdory všemu již půl
století úspěšně prosazuje otázku nerovností jako základ svého přístupu a dokazuje,
že ekonomie je především věda sociální a morální. Ve své nové knize Ekonomika
nerovnosti, která je osobitější a akčněji zaměřená než ty předchozí, odhaluje obrysy
nového radikálního reformismu. V této knize od Atkinsona najdeme trochu z
Beveridgeho, čtenář by tedy udělal chybu, kdyby si nechal upřít to potěšení knihu
prostudovat. Vědec proslulý svou opatrností opouští obranné pozice, vrhá se do
potyčky a sestavuje seznam konkrétních, novátorských a přesvědčivých návrhů s
cílem dokázat, že vždy existují alternativy a že boj za společenský pokrok a rovnost
se musí znovu chopit svých práv tady a teď. Všeobecné přídavky na děti
financované návratem daňové progresivity (snižující britskou nerovnost a chudobu už ne
na úroveň americkou, ale na úroveň evropskou), záruka zaměstnání ve veřejném
sektoru za minimální mzdu pro nezaměstnané, demokratizace přístupu k majetku
prostřednictvím inovačního systému státního spoření se zaručeným výnosem pro
střadatele a dědictví pro všechny (kapitálová dotace při dosažení věku 18 let, která
by byla financovaná posílenou pozůstalostní daní), zrušení „poll tax“ a skutečný
odklon od tchatcherismu: výsledek je potěšující. Tuto knihu si musíte přečíst. Je
vtipná, elegantní a hluboká. Nabízí tu nejlepší kombinaci toho, co politická
ekonomie a britská pokrokovost mohou přinést.





8
Od vědce k občanovi
Aby bylo možné toto dílo a návrhy v něm obsažené náležitě posoudit, je třeba ho
nejprve situovat do dlouholeté badatelské dráhy, která je cestou obezřetného a ne -
smlouvavého vědce. V letech 1966–2015 publikoval Atkinson na padesát děl a více
než 350 odborných článků, které hluboce ovlivnily mezinárodní výzkumy o
rozdělování bohatství, nerovnostech a chudobě. Zároveň je autorem významných
teoretických příspěvků, převážně na téma teorie optimální daňové struktury, které byly
publikovány v 70. letech 20. století a za které by mohl být oprávněným držitelem
několika Nobelových cen. Jeho nejvýznamnější a nejhlubší práce však pojednávají
o historické a empirické analýze nerovností, kterou opírá o teoretické modely, jež
dokonale ovládá, ale používá skromně a umírněně. Díky svému historickému,
empirickému a zároveň teoretickému přístupu, své extrémní přesnosti, poctivosti
a svému smíření s etikou badatele sociálních věd, občana Spojeného království,
Evropy a světa je Atkinson již několik desítek let vzorem pro celé generace
studentů a mladých výzkumníků.
Atkinson a Simon Kuznets dali ve velké míře vzniknout novému oboru
sociálních věd a politické ekonomie, a to studii historické dynamiky
rozdělování příjmů a majetku. Otázka rozdělování a dlouhodobosti už byla samozřejmě
středem zájmu politické ekonomie 19. století, především pak v pracích autorů,
jako byli Thomas Malthus, David Ricardo nebo Karl Marx. Ti ale měli k
dispozici omezené údaje a často byli nuceni si vystačit pouze s čistě teoretickými
spekulacemi. Na práce, které jsou skutečně historicky podložené, je třeba si
počkat až do druhé poloviny 20. století, kdy své výzkumy publikují Kuznets
a Atkinson. Kuznets ve svém hlavním díle z roku 1953 kombinuje informace
o prvních amerických národních účtech (k jejichž vzniku sám přispěl) s údaji
o federální dani z příjmu zavedené v roce 1913 po dlouhém politickém boji.
Vytváří tak první historickou práci o rozdělování příjmů, ve které navíc
oznamuje dobrou zprávou: Nerovnosti se zmenšily.* V roce 1978 publikuje
Atkinson jedno ze svých hlavních děl, jehož spoluautorem je Alan Harisson. Dílo je
obsáhlejší než Kuznetsova práce a překonává ji. Atkinson systematicky využívá
britské pozůstalostní archívy z 10.–70. let 20. století a mistrovsky analyzuje,
do jaké míry mohou různé ekonomické, společenské a politické síly napomoci
ozřejmění sledovaného vývoje rozdělování příjmů a majetku, které bylo během
* S. Kuznets, Upper Income Shares in Income and Saving, NBER, 1953.





9
této neklidné doby zvláště pozoru hodné.* Všechny další práce věnované
historické dynamice nerovností příjmů a majetku jdou ve stopách základních prací
Kuznetse a Atkinsona. Atkinson je nejen autorem průkopnických historických
prací, ale zároveň je již několik desítek let jeden z nejlepších světových
specialistů na komparativní výzkum měření nerovností a chudoby v moderních
společnostech. Je neúnavným architektem mezinárodních spoluprací, které se těmto
otázkám věnují.
Angažovaná a kousavá kniha
V knize Ekonomika nerovnosti Atkinson opouští území vědeckého výzkumu a
vydává se na dobrodružnou cestu za akcí a veřejnou intervencí. Tím se vrací do
postavení intelektuála z řad veřejnosti, kterého se ve skutečnosti od počátku své
vědecké kariéry nikdy nezřekl. Před historickým opusem z roku 1978 napsal pár děl,
která již byla svým způsobem považována za knihy veřejné intervence. Z nich si
můžeme uvést například Poverty in Britain and the Reform of Social Security
(1969) a Unequal Shares – Wealth in Britain (1972). Atkinson nikdy striktně
neodděloval historii, ekonomii a politiku. Vždy se pokouší o smír mezi vědcem a
občanem, často diskrétně a někdy otevřeněji.
Kniha Ekonomika nerovnosti v tomto směru zachází mnohem dále než
všechny předchozí práce. Atkinson riskuje a navrhuje skutečný akční plán. Jako vždy
píše s elegancí, svým typickým způsobem dává šanci každému argumentu a
každému autorovi a prezentuje je v tom nejlepším světle, srozumitelně a jednoduše. Ale
tentokrát zaujímá jasnější stanovisko, přestože jeho přirozená opatrnost k tomu
obvykle netíhne.
I když se nejedná o komickou knihu, najdeme v ní kousavou ironii, kterou
dobře znají studenti a kolegové nesmírně puntičkářského vědce, profesora Atkinsona,
ale která v jeho nejakademičtějších publikacích nebývá tak zřetelná.
Například když popisuje historickou scénu z roku 1988, ve které Nigel Lawson,
ministr financí za vlády Margaret Tchatcherové, nechá britský Parlament hlasovat
o snížení horní hranice sazby daně z příjmu na 40 % (při převzetí moci Železnou
lady v roce 1979 činila sazba 83 %). Jeden z konzervativních poslanců prohlásil
s entuziasmem, že nemá „dostatek nul na své kalkulačce“, aby mohl změřit rozsah
* A. Atkinson, A. Harrison, The Distribution of personal wealth in Britain, Cambridge UP,
1978.





10
snížení daně, které získal pro sebe ( Ekonomika nerovnosti, str. 181). Situace je
vážná a je důvodem zlomyslných narážek. Tento odklon od ambiciózní daňové
progresivity, která se držela ve Spojeném království půl století, je podpisem
tchatcherismu (stejně jako zákon o daňové reformě, Tax Reform Act, z roku 1986, který
snižuje horní hranici sazby daně na 28 %, je podpisem reaganismu) a ve
skutečnosti nikdy nedojde k jeho zpochybňování ze strany „New Labour“ v dobách Blaira
(očividně není ve středu Atkinsonova zájmu), ostatně ne více než ze strany
demokratů v dobách Clintona nebo Obamy.
Další pikantní historka možná překvapí mnoho jeho studentů i kolegů. Během
hlasování v roce 1988 byl sám Atkinson přítomen v Dolní sněmovně, kde měl plné ruce
práce se svým počítačem a daňovým mikrosimulátorem v „Shadow Cabinet Room“.
Než ministr financí skončil svůj projev, podařilo se Atkinsonovi a jeho kolegyni Holly
Sutherlandové dokončit vyčíslení plánu rozpočtu (Ekonomika nerovnosti, str. 283).
Ironicky se tak prokázalo, že vědecký výzkum a počítačový kód jdou dokonale ruku
v ruce s veřejnou angažovaností a novými podobami účastnické demokracie.
Boj za daňovou progresivitu a sociální pojištění
Otázka návratu ke zvýšení daňové progresivity hraje evidentně významnou roli
v akčním plánu, který Atkinson navrhuje. Britský ekonom nemá v této
problematice žádné pochybnosti: dramatický pokles maximální sazby daně z příjmu
významně přispěl k nárůstu nerovností od 80. let 20. století, aniž by byl dostatečným
přínosem pro společnost. Proto je třeba se bez váhání vrátit k onomu tabu, podle
kterého horní hranice daňových sazeb nesmí překročit 50 %. Atkinson navrhuje
rozsáhlou reformu britské daně z příjmu, ve které stanovuje maximální hranici
sazby daně na 55 % při ročním příjmu nad 100.000 £ a 65 % při ročním příjmu nad
200.000 £ a zároveň navýšení horní hranice pro příspěvky na sociální zabezpečení
(national insurance contributions).
To vše by umožnilo financovat významný rozvoj britského systému sociálního
pojištění a přerozdělování a především velmi důslednou revalorizaci přídavků
na děti (dvojnásobek až čtyřnásobek v jedné z navržených variant) a navýšení
nejnižších důchodů a podpor v nezaměstnanosti.* Atkinson přichází s řadou variant
* Viz Ekonomika nerovnosti, str. 290–293. Rodičovské přídavky na první dítě by se navýšily
z 20 £ na 40 £ týdně, nebo dokonce v jedné z variant na 90 £ týdně. Tyto přídavky by
nicméně podléhaly zdanění.





11
a scénářů reformy, přičemž podporuje opatření umožňující logickou návaznost
na systém všeobecného sociálního pojištění (dostupného všem), nikoliv na zásadu
převodů podléhajících posouzení majetkových poměrů.
Pokud by tyto návrhy, zcela vyčíslené a finančně podpořené, byly přijaty, britská
míra nerovnosti a chudoby by významně klesla. Podle simulací, které Atkinson
a Sutherlandová provedli, by se vzdálila od americké míry a přiblížila by se průměr -
né míře v Evropě a OECD (Ekonomika nerovnosti, str. 299). To je hlavním cílem
první série návrhů. Od přerozdělování nemůžeme očekávat vše, ale je třeba začít
právě u něj.
Radikální reformismus: nová logika práv
Akční plán, který Atkinson navrhuje, tím zdaleka nekončí. V centru jeho zájmu se
nachází dokonce návrhy na změnu fungování trhu práce a kapitálového trhu
prostřednictvím vzniku nových práv pro ty, kteří jich mají nejméně. Je nemožné, abych
zde popsal všechny jeho návrhy, uvedu tedy například záruku zaměstnání ve
veřejném sektoru za minimální mzdu pro nezaměstnané, nová práva odborových
organizací, veřejnou regulaci technologické změny nebo demokratizaci přístupu ke
kapitálu.
Rád bych se pozastavil nad otázkou přístupu ke kapitálu a šíření vlastnictví.
Atkinson uvádí dva zcela novátorské návrhy (Ekonomika nerovnosti, str. 167–171).
Na jedné straně navrhuje zavedení systému státního spoření, které by umožnilo
každému střadateli dosáhnout zaručeného výnosu ze svého kapitálu (nižšího než určitý
práh individuálního kapitálu). Vzhledem k vysoké nerovnosti přístupu k náležitým
finančním výnosům, zejména v závislosti na výši počátečního majetku (situace, které
pravděpodobně přitížila finanční deregulaci během posledních desetiletí), se mi tento
návrh jeví jako obzvláště vhodný. Podle Atkinsona je nerovnost úzce spojena s
obecnější otázkou veřejného a sociálního reinvestování kapitálové sféry a zejména s
otázkou opětovného vytváření veřejných aktiv: orgán veřejné moci se nemůže spokojit
s akumulací dluhů a s nekonečnou privatizací všeho, co vlastní.
Na druhou stranu vedle systému státního spoření se zaručeným výnosem
navrhuje Atkinson, aby pro nás byl zaveden dědický mechanismus („inheritance for
all“) ve formě kapitálové dotace vyplácené každému mladému dospělému při
dosažení věku 18 let a financované zvýšenou progresivitou pozůstalostní daně.
Atkinson uvádí, že aktuální příjmy z britské pozůstalostní daně by umožnily financovat





12
kapitálovou dotaci v hodnotě něco přes 5.000 £ pro každého mladého dospělého.
Přichází s návrhem rozsáhlé reformy daně z převodu majetku, spočívající zejména
ve zvýšení progresivity daně z majetku nejvyšší hodnoty (horní hranice 65 % jako
u daně z příjmu), což by umožnilo financovat kapitálovou dotaci v řádu 10.000 £
na osobu (Ekonomika nerovnosti, str. 171, str. 195).
Musím říct, že osobně jsem měl vždy relativní výhrady vůči myšlence indivi -
duální finanční dotace a obecně jsem preferoval princip přístupu k základnímu
bohatství (vzdělání, zdraví, kultura...). Ale ať už je zvolená varianta jakákoliv,
myšlenka přímého propojení pozůstalostní daně a práv, která tato sazba umožňuje
financovat, se mi zdá více než relevantní.
Obrovskou výhodou řešení, které Atkinson navrhuje, je, že umožňuje zcela
jasně vyjádřit fakt, že logika pozůstalostní daně spočívá v podpoře dědictví pro
všechny. Přímým propojením částky vyplácené všem se sazbou pozůstalostní daně
bychom snad mohli doufat ve změnu při demokratické diskuzi na toto téma.
Návrat „poll tax“ a otázka daně z majetku
Jednou z nejzajímavějších částí knihy je britská diskuze na téma „poll tax“.
Všichni už někdy slyšeli o „poll tax“, známé paušální dani (stejné částce v librách
šterlinků pro bohaté i chudé), kterou chtěla v letech 1989–1990 Margaret Tchatcherová
nahradit původní místní daň, jež měla podobu poměrné daně z nemovitosti, jejíž
výše stoupala úměrně k hodnotě bydlení. Reforma „poll tax“ vedla nakonec k
významnému navýšení daní pro ty nejchudší a výraznému snížení pro ty nejbohatší.
Reforma byla více než nepopulární. Vyvolala městské nepokoje i parlamentní
frondu. Železná lady však byla neústupná, a proto ji v roce 1990 konzervativní poslanci
připravili o moc a vložili ji do rukou Johnu Majorovi, který „poll tax“ zrušil. Byla
to zbytečná reforma.
Jen málo lidí si dnes uvědomuje, že nová místní daň („council tax“) zavedená
v roce 1993 a dodnes vybíraná, je ve skutečnosti téměř stejně regresivní jako „poll
tax“. Z tohoto pohledu jsou údaje, které Atkinson shromáždil, obzvlášť překvapivé.
Lidé, jejichž nemovitý majetek má cenu okolo 100.000 £, odvádí „council tax“ v
průměrné výši asi 1.000 £, a ti, jejichž majetek má cenu okolo 1.000.000 £ odvádí
zhruba 2.000–2.500 £ (Ekonomika nerovnosti, obrázek 7.3, str. 199). Jedná se tedy o
systém, který není tak násilně regresivní v porovnání se systémem, který měla v plánu
zavést Tchatcherová, kde by každý platil stejnou částku. Ale to nic nemění na faktu,





13
že je extrémně regresivní. Ve skutečnosti daňová sazba dosahuje 1 % pro nejchudší
osoby, až 0,2–0,25 % pro ty nejbohatší. Průměrná sazba daně činila 0,54 % pro celé
Spojené království v letech 2014–2015. Ve většině evropských států, stejně jako
ve Spojených státech amerických, je obecně místní daň úměrná hodnotě majetku.
Atkinson zcela logicky navrhuje, aby to ve Spojeném království fungovalo stej -
ně. Taková reforma s udržitelným výnosem by mohla být první etapou v zavedení
progresivní daně z nemovitosti, nebo dokonce později i progresivní daně z čistého
majetku (včetně finančních aktiv a dluhů). Z tohoto hlediska je zarážející, že už tak
vysoce progresivní daň z převodu nemovitosti („stamp duty“) ve Spojeném
království je v posledních dvou letech ještě progresivnější. Aktuální sazby při převodu
majetku jsou následující: 0 % při převodu majetku v hodnotě menší než 125.000 £,
1 % při převodu majetku v hodnotě mezi 125.000 –250.000 £, 3 % při hodnotě
mezi 250.000–500.000 £, 4 % při hodnotě mezi 500.000–1.000.000 £, 5 % při
hodnotě jednoho až dvou milionů liber (nová sazba od roku 2011) a 7 % při převodu
majetku v hodnotě více než dva miliony liber (sazba zavedena v roce 2012). Je
zajímavé, že konzervativci ze začátku silně kritizovali 5% sazbu, kterou zavedla
labouristická vláda, ale poté, co se dostali k moci, zavedli sazbu 7 %. To dokazuje, že
v kontextu rostoucích nerovností, zvláště pak narůstajícího soustředění majetku
a velmi obtížného přístupu mladé generace k vlastnictví, je napříč členskými
politickými stranami cítit potřeba vyvinout progresivnější systém zdanění majetku. To
svědčí také o nutnosti znovu promyslet koherentním způsobem celý systém
majetkových daní. Tuto potřebu Atkinson vyzdvihuje. Je těžko pochopitelné, proč by daň
z převodu měla být tak vysoce progresivní, zatímco roční pozemková daň by měla
být regresivní.
Spojené království, Evropa, svět
Akčnímu plánu od Atkinsona je možné vytknout pouze to, že je přehnaně
orientovaný na Spojené království. Společenské, daňové a rozpočtové návrhy jsou určeny
britské vládě, zatímco prostor pro otázky na mezinárodní úrovni je poměrně
omezený. Například autor stručně zmiňuje otázku minimální daně z velkých
nadnárodních korporací v části „myšlenka ke zvážení“ (ideas to pursue) místo toho, aby ji
rozebral v části, kde si je svými návrhy jistý. Vzhledem k tomu, že Spojené
království hraje ústřední roli v daňové soutěži v Evropě a také na světové mapě daňových
rájů, spíše bychom si mysleli, že nejlepší místo v knize zaujme návrh na zavedení





14
společné daně ze zisku nebo návrh na rozvoj celosvětového, nebo alespoň euro -
-amerického registru cenných papírů. Tyto otázky jsou v knize zmíněny, včetně
otázky vytvoření „World Tax Authority“ (Ekonomika nerovnosti, str. 201–204,
276–277) a návrhu, aby z HDP bylo určeno 1 % na mezinárodní pomoc
(Ekonomika nerovnosti, str. 236)., ale nejsou ve středu zájmu jako otázky čistě britské.
Tato výtka vůči knize je zároveň její nejsilnější stránkou. Zimomřivé vlády
nemají pro sebe žádnou omluvu. To nám v podstatě říká Atkinson ve svém díle,
protože je stále ještě možné jednat na národní úrovni. Základ akčního plánu, který
Atkinson navrhuje, může Spojené království aplikovat na národní úrovni (nebo jej
na národní úrovni mohou aplikovat jiné země než Spojené království, protože jeho
návrhy mohou být aplikovány a adaptovány i v jiných zemích) a nečekat na
hypotetické mezinárodní spolupráce. Mezi řádky můžeme bezpochyby číst jisté
rozčarování vůči Evropské unii. Atkinson nám připomíná, že ji vždy podporoval,
obzvlášť při připojení Spojeného království v roce 1973. Připomíná, že v té době
několik členských států zpochybňovalo financování britského sociálního státu
(a především „National Health Service“) z daní, což představovalo nepřijatelnou
konkurenci pro země, kde se náklady na sociální stát odvíjely od zaměstnavatelů.
Nemalá část britské levice proto viděla v Evropě a její posedlosti „svobodnou a
nepokřivenou“ konkurencí moc nepřející sociální justici a politikám zaměřeným
na rovnost. „V té době nebyla jejich podezření oprávněná,“ tvrdí Atkinson
(Ekonomika nerovnosti, str. 277). Zdá se, jako by chtěl dodat, že dnes by oprávněná byla,
ale tak daleko nezajde, protože chce udržet naději a nadšení. Tato kniha je knihou
optimistického občana Spojeného království, Evropy a světa a to je to, co činí
čtenáře šťastným.

Anthony Atkinson, Inequality: What can be done, Harvard University Press 2015;
česky Ekonomika nerovnosti, Bizbooks 2016.
Bibliografie Atkinsonových prací viz http://www.tony-atkinson.com





15
Poděkování
Tato kniha je výsledkem vědeckého bádání v oblasti ekonomie nerovnosti, na kte -
rém jsem pracoval od doby své promoce v oboru ekonomie v roce 1966. Za tu
dobu, téměř 50 let, jsem se postupně stal dlužníkem mnoha lidí – těch, s nimiž jsem
pracoval, kolegů na celém světě, studentů i autorů děl z různých oborů. Na tomto
místě mohu jmenovat jen některé z nich. Po dlouhou dobu byli mými
spolupracovníky v oblasti nerovnosti příjmů tito lidé (v abecedním pořadí): François
Bourguignon z Paris School of Economics; Andrea Brandolini z Bank of Italy; Andrew
Leigh (nyní poslanec australského parlamentu); Eric Marlier z institutu CEPS
v Lucembursku; John Micklewright z University College London; Brian Nolan
z Oxfordu; Thomas Piketty z Paris School of Economics; Emmanuel Saez z
University of California, Berkeley; Amartya Sen z Harvardu; Tim Smeeding z
University of Wisconsin–Madison; a Holly Sutherlandová z University of Essex. V
nedávné době se mými spolupracovníky stali Rolf Aaberge a Jørgen Modalsli z instituce
Statistics Norway; Facundo Alvaredo, Salvatore Morelli a Max Roser z programu
pro ekonomické modelování z institutu INET na Oxford Martin School; Jakob
Søgaard z University of Copenhagen a zaměstnanci dánského ministerstva financí;
a Charles Diamond, zakladatel nepolitického portálu Inequality Briefing (http://
inequalitybriefing.org/). Na Nuffield College, ideálním prostředí pro vědecký
výzkum, jsem oceňoval diskuze, které se mnou vedli mimo jiné Bob Allen,
Christopher Bliss, Duncan Gallie, John Goldthorpe, David Hendry, Paul Klemperer, Meg
Meyerová, and John Muellbauer. Všem, které jsem vyjmenoval výše, vděčím
za mnoho a rád bych vyjádřil, jakým potěšením pro mne bylo s nimi pracovat. Při
psaní této knihy jsem hodně těžil ze společné práce s François Bourguignonem
na edici druhého svazku Handbook of Income Distribution vydaném nakladatel-





16
stvím Elsevier v prosinci 2014. Rád bych vyjádřil své díky více než padesátce au -
torů, kteří do této publikace přispěli.
Tato kniha vychází ze dvou veřejných přednášek a jednoho článku: přednášky
„Where Is inequality Headed?” přednesené v rámci cyklu Arrow Lecture v květnu
2013 na Stanford University; všeobecné přednášce „Can We Reduce Income
Inequality?” přednesené na výročním setkání Národně-ekonomické společnosti
(Nationalökonomische Gesellschaft/Austrian Economic Association) ve Vídni
v květnu 2014; a článku „After Piketty,” který byl vydán k sympoziu ke knize
Thomase Pikettyho Kapitál v 21. století (Cambridge, MA: The Belknap Press of
Harvard University Press, 2014; česky Universum 2015) v British Journal of Sociology
65 (2014): 619–638. Připravil jsem je v době, kdy jsem se pyšnil titulem Centennial
Professor na London School of Economics, a jsem nanejvýš vděčný škole i svým
kolegům za jejich podporu při práci na těchto projektech, a v době, kdy jsem se
zapojoval jen virtuálně. Jak jsem rozšiřoval obsah knihy, čerpal jsem z myšlenek,
které těžily z mé stáže v ECFINu v letech 2012–2013, a rád bych tímto poděkoval
Evropské komisi za podporu mého výzkumu.
Při přípravě knihy mi pomohlo mnoho lidí, ale měl bych speciálně zmínit
skutečnost, že výpočty používané v kapitole 11 připravily Holly Sutherlandová a její
kolegyně Paola de Agostiniová, Chrysa Leventiová a Iva Tasseva z University of
Essex. V roce 1983 jsem já a Holly začali pracovat na modelu TAXMOD určeném
pro Velkou Británii, modelu daní a dávek vycházejícím z mikrodat, který byl
součástí programu financovaného agenturou ESRC týkajícího se zdanění, pobídek
a distribuce příjmů pod vedením mým, Mervyna Kinga, Nicka Sterna. V té době,
společně, v atmosféře přátelské rivality, TAXMOD nastavil laťku pro mezinárodní
prostředí a Holly následně dovedla výzkum až k významnému modelu
EUROMOD, který se vztahuje na celou EU. Výpočty v kapitole 11 využívají britskou část
modelu. Není třeba zmiňovat, že Essexský tým není žádným způsobem
zodpovědný za obsah jedenácté kapitoly, ale bez jejich ochotné a bystré spolupráce by
nemohla být napsána.
V knize se zmiňuji o velkém pokroku, který se udál v dostupnosti údajů
od doby, kdy jsem začal studovat distribuci příjmů v 60. letech. Při sestavování
grafů v knize jsem se částečně opíral o Chartbook of Economic Inequality, který
jsme dali dohromady já a Salvador Morelli, dále o Databázi nejvyšších světových
příjmů (World Top Incomes Database), která je dílem Facunda Alvareda, a o údaje





17
z LIS Key Figures zveřejněné lucemburským datovým centrem LIS Cross-National
Data Center in Luxembourg (jehož prezidentem mám tu čest být). Ale jsou tu i jiné
instituce, které mi zpřístupnily svá data. Ačkoliv je pro jejich množství výslovně
neuvedu, patří jim všem rovněž můj velký dík.
Vděčný jsem také následujícím lidem, kteří četli část rukopisu či celý rukopis,
a to často ve velké časové tísni, a podporovali mne v mém zájmu o tento projekt:
Rolf Aaberge, Facundo Alvaredo, Charles Atkinson, Estelle Atkinsonová, Judith
Atkinsonová, Richard Atkinson, Sarah Atkinsonová, François Bourguignon, An -
drea Brandolini, Zsuzsa Fergeová, David Hendry, John Hills, Chrysa Leventiová,
Ian Malcolm, Eric Marlier, Claudine McCreadieová, John Micklewright, Salvatore
Morelli (jenž mi také pomohl s grafy), Brian Nolan, Maari Paskovová, Thomas
Piketty, Max Roser, Adrian Sinfield, Tim Smeeding, Holly Sutherlandová a Iva
Tassevová. Jejich poznámky přispěly značnou měrou ke zlepšení této knihy a v
některých případech dokonce k přepsání její části. Plodnou diskuzi o aspektech této
knihy se mnou také vedl Julian Le Grand, Ruth Hancocková a Wiemer Salverda.
Charlotte Proudmanová mi pomohla v raných stádiích psaní. Maarit Kivilo byl
velmi efektivním pomocníkem při přípravě odkazů v poznámkách. Bylo mi ctí
pracovat na této knize s editorem Harvard University Press Ianem Malcolmem
a jeho kolegy; všichni byli vždy nápomocni a povzbuzovali mne při mé práci.
Při práci, jež za knihou je, mi velmi pomáhali mí kolegové ze skupiny
Inequality Group, která je součástí programu EMoD podporovaného institutem INET
na Oxford Martin School. Speciální poděkování patří Davidu Hendrymu, který
nejenže poskytl prostory pro Inequality Group a podporoval mou práci po oněch 18
měsíců, kdy jsem seděl doma zabraný do práce, ale který jako první navrhl, abych
napsal knihu, v níž shrnu své myšlenky týkající se různých aspektů nerovnosti.
Samozřejmě ani jeho, ani kohokoliv jiného, koho zde zmiňuji, nelze činit
zodpovědnými za analytické chyby nebo za projevené názory.
Honorář za tuto knihu až do roku 2020 bude věnován následujícím
charitativním organizacím: Oxfam, Tools for Self Reliance, Emmaus UK a Quaker Housing
Trust.










19
Úvod
Nerovnost se v současnosti nachází v popředí zájmu veřejné diskuze. Hodně se píše
o horním 1 % (nejbohatších, nejvýdělečnějších) a zbylých 99 % a lidé si uvědomují
rozsah nerovnosti mnohem více, než tomu bylo v minulosti. Prezident Spojených
států amerických Barack Obama a generální ředitelka Mezinárodního měnového
fondu (IMF) Christine Lagardeová prohlásili, že rostoucí nerovnost je prioritou.
Když se výzkumné centrum Pew Research Center ptalo prostřednictvím projektu
globálních postojů (Global Attitudes Project) v roce 2014 na „největší nebezpečí
ohrožující svět“, zjistilo, že ve Spojených státech a v Evropě „převáží obavy z
nerovnosti nad všemi ostatními nebezpečími“.
1
Ale pokud bereme vážně snahu o
snižování příjmové nerovnosti, co konkrétně se s tím dá dělat? Jak je možné převést
zvýšené veřejné povědomí do politiky a aktivit, které opravdu povedou ke snížení
nerovnosti?
V této knize předložím konkrétní návrhy na změnu politiky, která, jak doufám,
by mohla způsobit skutečný posun v distribuci příjmů směrem ke snížení
nerovnosti. Ponaučení budu čerpat v dějinách a čerstvý pohled – distribučníma očima – ze
stávající ekonomické teorie. Pokusím se ukázat, co je dnes možné udělat, aby se
snížil rozsah nerovnosti. Činím tak v optimistickém duchu. Svět čelí velkým
problémům, ale společně nejsme bezmocní tváří v tvář silám, které nemáme pod
kontrolou. Budoucnost je z velké části v našich rukách.
Osnova knihy
Knihu tvoří tři části. První část se zabývá diagnózou. Co se skrývá pod pojmem
nerovnost a jaký je její současný rozsah? Objevují se v dějinách období, kdy
nerovnost klesala, a pokud ano, čemu se můžeme z těchto období přiučit? Co nám umí





20
ekonomická teorie říct o příčinách nerovnosti? Jedna kapitola následuje druhou,
aniž bych je uzavíral shrnutím, avšak na konci první části je „dosavadní souhrn“.
Druhá část přiblíží 15 návrhů popisujících kroky, které mohou země udělat, aby
nerovnost snížily. Na konci druhé části je uveden přehled všech 15 návrhů a dalších
5 „myšlenek ke zvážení“. Ve třetí části se zabývám různými námitkami k
předloženým návrhům. Je možné srovnat podmínky pro všechny, aniž bychom ztratili
pracovní místa nebo zpomalili ekonomický růst? Můžeme si dovolit program
vedoucí ke snížení nerovnosti? „Kudy dál“ nakonec shrne návrhy a úvahy, co se dá
dělat s tím, aby se ve skutečnosti mohly zrealizovat.
První kapitola vykreslí pozadí, na kterém se bude odehrávat debata o významu
nerovnosti a poskytne první pohled na důkazy o rozsahu nerovnosti. O
„nerovnosti“ se hodně mluví, ale vládne kolem ní rovněž hodně zmatků, protože tento pojem
pro každého znamená něco jiného. S nerovností se můžeme setkat v různých
oblastech lidské aktivity. Lidé mají nestejnou politickou moc. Lidé si nejsou před
zákonem rovni. Dokonce i ekonomická nerovnost, na kterou se zde soustředím, může
mít několik významů. Je třeba vyjasnit si povahu cílů a jejich vztah k sociálním
hodnotám. Je zde předmětem zájmu nerovnost příležitostí nebo nerovnost výstupů?
O jaké výstupy by mělo jít? Máme se soustředit pouze na chudobu? Až budou
předloženy údaje o nerovnosti, musí se vždy čtenář zeptat, čeho je to nerovnost a mezi
kým? Kapitola pokračuje představením prvního obrázku ekonomické nerovnosti
a toho, jak se situace změnila za posledních 100 let. Účelem není pouze osvětlit
důvody, proč je dnes nerovnost v takovém středu zájmu, ale také vymezit klíčové
charakteristiky uvažované nerovnosti.
Jedním z témat knihy je pochopení, jak důležité je čerpat ponaučení z
minulosti. Možná se stalo klišé z toho, co Santayana napsal ve své knize The Life of
Reason: „Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.“ Ale
stejně jako mnohá klišé, i toto obsahuje velký kus pravdy.
2
Minulost nabízí měřítko,
díky němuž můžeme posoudit, co by při snižování nerovnosti mohlo být
dosažitelné, a nápady, jak by se toho dalo dosáhnout. Naštěstí spadá historické studium
příjmové distribuce do oblasti ekonomie, která v minulých letech udělala velký
pokrok. Napsání této knihy bylo umožněno díky nesrovnatelně lepšímu přístupu
k empirickým údajům o ekonomické nerovnosti v průběhu času v různých zemích,
jak popisuje kapitola druhá. Z těchto údajů se lze hodně naučit, zvláště pak jakým
způsobem docházelo ke snižování nerovnosti v poválečné Evropě. Pokles nerov-





21
nosti se objevil během druhé světové války a v následujícím období v letech 1945
až 1979 se projevoval také jako následek několika vyrovnávacích sil. Tyto vyrovná -
vací mechanismy – včetně vědomých politik – poté přestaly fungovat nebo se
naopak otočily v okamžiku, který nazýváme „obrat v nerovnosti“, k němuž došlo
v 80. letech. Od té doby nerovnost v mnoha zemích narůstá (ovšem ne ve všech, což
je případ Latinské Ameriky).
Síly, které vedly ke snížení nerovnosti v poválečných letech, představují
průvodce pro tvorbu politiky v budoucnosti. Svět se však od té doby dramaticky
změnil. V kapitole 3 se píše o ekonomické nerovnosti v současnosti. Zde vycházím
z příkladu z učebnice ekonomie týkajícího se dvou sil – technologických změn
a globalizace, sil, které radikálně přetváří trh práce bohatých a rozvojových zemí
a které vedou k prohloubení rozdílů v distribuci mezd. Nicméně pak se od
učebnice odkloním. Technologický pokrok není přírodní silou, nýbrž odráží ekonomická
a sociální rozhodnutí. Volba, kterou provedou firmy, jednotlivci nebo vlády, může
ovlivnit směřování technologie, a tím také distribuci příjmů. Zákon nabídky a
poptávky může stanovit hranice mzdám, které budou vypláceny, ale ponechává
dostatek prostoru pro fungování širších souvislostí. Je potřeba použít rozsáhlejší
analýzu, která zohlední ekonomický a sociální kontext. Příklad z učebnice se soustředí
pouze na trh práce a nedokáže pojmout kapitálový trh. Kapitálový trh a s ním
spojená otázka sdílení zisků z celkového příjmu byly v minulosti ústředním
prvkem analýzy distribuce příjmů a měly by se jím stát znovu.
Po diagnóze přichází činy. Druhá část knihy obsahuje sérii návrhů, které by
společně mohly posunout společnost k významně nižší úrovni nerovnosti. Návrhy
se dotknou širokého spektra politik a neomezují se pouze na fiskální redistribuci
– ačkoliv ta je velmi důležitá. Snížení nerovnosti by mělo být prioritou pro
každého. V rámci vlády je to věc ministra zodpovědného za vědu stejně jako ministra
zodpovědného za sociální ochranu; jedná se o problematiku politiky konkurence
stejně jako reformy trhu práce. Měla by zajímat jednotlivce v roli pracujících,
zaměstnavatelů, spotřebitelů i střadatelů a také daňových poplatníků. Nerovnost je
součástí naší ekonomické a sociální struktury a k jejímu významnému snížení
může dojít jen tehdy, pokud prověříme všechny aspekty naší společnosti.
S tím souvisí, že první tři kapitoly druhé části knihy pojednávají o různých
prvcích ekonomiky: čtvrtá kapitola se zabývá technologickými změnami a jejich
distribučními dopady včetně vztahu se strukturami trhu a protipůsobícími silami.





22
Pátá kapitola se zabývá trhem práce a měnící se povaze zaměstnání, šestá kapitola
popisuje kapitálový trh a sdílení majetku. V každém případě hrají tržní síly a jejich
umístění důležitou roli. Distribuce majetku možná přestala být ve 20. století tak
koncentrovaná, to ovšem neznamená, že došlo k přenosu kontroly nad ekonomic -
kým rozhodováním. Na trhu práce se díky změnám posledních desetiletí,
především díky zvýšené „flexibilitě“ trhu práce, přesunula moc od pracujících k
zaměstnavatelům. Růst nadnárodních společností a liberalizace obchodu a kapitálového
trhu posílily pozici společností na úkor zákazníků, pracujících i vlád. Sedmá a osmá
kapitola pojednávají o problematice progresivního zdanění a státu blahobytu. Řada
předkládaných návrhů, jako např. návrat k progresivnějšímu zdanění příjmu, je
předmětem široké diskuze, ovšem některé jsou méně předvídatelné, jako např.
myšlenka „účastnického příjmu“ jakožto opory systému sociální ochrany.
Klasickou odpovědí na otázku „Jak můžeme bojovat s rostoucí nerovností?“ je
obhajovat zvýšené investice do vzdělání a kvalifikace. O těchto opatřeních se
zmíním relativně krátce, ne protože bych si myslel, že nejsou důležitá, ale protože jsou
již veřejností značně probírána.
3
Zcela jistě podporuji takovéto investice do rodin
a do vzdělání, ale rád bych vyzdvihl poněkud radikálnější návrhy – návrhy, které
po nás chtějí, abychom znovu promysleli základní aspekty naší moderní
společnosti a abychom odmítli politické myšlenky, které převládaly v minulých desetiletích.
Na první pohled se mohou zdát výstřední či nepraktické. Z toho důvodu se třetí
část věnuje námitkám a hodnocením uskutečnitelnosti navrhovaných opatření.
Nejpředvídatelnější výzvou je námitka, že si nemůžeme dovolit tato nezbytná opatření.
Dříve než začnu řešit rozpočtové otázky, pokusím se odvrátit mnohem obecnější
námitku, že konflikt mezi rovností a efektivitou je nevyhnutelný. Je pravda, že
redistribuce přinese překážky? Předmětem deváté kapitoly je debata o ekonomice
blahobytu a o „zmenšování koláče“. Druhá série námitek k návrhům tvrdí, že
„návrhy jsou prima, ale co s globalizací – její dnešní rozsah znamená, že jedna země
se sama nemůže vydat na tak radikální cestu“. Tento potenciálně vážný argument
probírám v desáté kapitole. V kapitole 11 se dostáváme k „politicko-matematickým
výpočtům“ týkajícím se návrhů: k důsledkům na vládní rozpočet, přičemž Velká
Británie představuje konkrétní případovou studii. Někteří čtenáři si ji přečtou jako
první, ale já jsem ji nechal na konec. Ne proto, že bych si myslel, že není důležitá,
ale protože analýza je nutně mnohem konkrétnější, co se místa i času týče. Výnos
z navrhovaných daní a náklady sociálních transferů závisejí na institucionálních





23
strukturách a dalších charakteristikách konkrétní země. Mým cílem je proto vy -
světlit způsob, jakým ekonomové přistupují k uskutečnitelnosti návrhů a více
přiblížit to, co je dnes možné udělat ve Velké Británii. Pro některé návrhy nelze
provést výpočty, ale pokusil jsem se nabídnout širší náznak toho, jak by ovlivnily
veřejné finance.
Co očekávat
Kniha je výsledkem mých úvah, a to nejen o příčinách a řešení nerovnosti, ale
i o stavu současného ekonomického myšlení. V anglickém románu Cold Comfort
Farm od Stelly Gibbonsové z roku 1932, se autorka rozhodla (bezpochyby v
žertovném duchu) označovat hvězdičkami „lepší pasáže“, aby pomohla čtenáři, který
si nebyl jistý, „zda považovat větu za literaturu nebo...za naprostý žvást“.
4

Přemýšlel jsem o tom, že budu následovat její příklad a označím pasáže, které se
odchylují od konvenčního obecného názoru tak, aby se čtenáři, kteří se bojí „planých řečí“,
měli na pozoru. Nakonec jsem se rozhodl obejít se bez hvězdiček, ale jakmile se
odchýlím od hlavního myšlenkového proudu společnosti, dám vědět. Měl bych
zdůraznit, že netvrdím, že přijaté přístupy jsou nutně nadřazené, ale že je tu více
než jen jeden způsob provozování ekonomie. V Cambridge v Anglii i v Cambridge
v Massachusetts mne učili, abych se ptal: „Kdo vydělá a kdo prodělá?“ na
ekonomické změně politiky. To je otázka, která mi často v dnešních debatách v médiích
i v politice chybí. Mnoho ekonomických modelů předpokládá identické
reprezentativní konatele, kteří vykonávají sofistikovaná rozhodnutí, přičemž jsou potlačovány
distribuční problémy a není ponechán prostor pro zvážení spravedlnosti
výsledného výstupu. Za sebe se domnívám, že by tu měl být prostor pro diskuzi. Neexistuje
jen jedna Ekonomie.
Kniha cílí na obecně vzdělaného čtenáře se zájmem o ekonomii a politiku.
Technický materiál se z velké části omezuje na poznámky a připojil jsem také
glosář některých hlavních používaných pojmů. Najdete zde celou řadu grafů a tabulek.
Detailní zdroje ke všem číslům je možné dohledat v části Zdroje k obrázkům
na konci knihy. Při psaní knihy jsem si vzal k srdci výrok Stephena Hawkinga, že
„každá rovnice sníží počet čtenářů na polovinu“. V hlavním textu se nevyskytují
žádné rovnice, doufám tedy, že čtenáři dočtou knihu až do konce.










Část první
DIAGNÓZA










27
Kapitola 1
Určení hranic zájmu
Tato kniha pojednává o způsobech snižování rozsahu nerovnosti. V úvodu je tedy
nezbytné vymezit hranice zájmu zkoumaného cíle. Začněme vyvrácením jedné
z možných mylných představ. Není nutné vymýtit veškeré rozdíly mezi ekonomic -
kými výsledky, ani dosáhnout všeobecné rovnosti. Jisté rozdíly při odměňování
v ekonomice mohou být vcelku dobře obhajitelné. Cílem je spíše snížit nerovnost
pod její současnou úroveň, jelikož jsem přesvědčen, že současná úroveň nerovnosti
je nepřiměřená. Toto tvrzení je míněno jako cesta úvahy, ne jako její konečný cíl.
Čtenáři mohou stejně dobře nesouhlasit se stanovením přijatelné míry nerovnosti,
a přitom souhlasit s tvrzením, že současná úroveň nerovnosti je neakceptovatelná
a neudržitelná.
V této kapitole jsou uvedeny argumenty, proč by nás měla zajímat nerovnost
a její vztah k zásadním sociálním hodnotám. Také se seznámíme s empirickými
důkazy. Nakolik nerovné jsou naše jednotlivé společnosti? O kolik se zvýšila
nerovnost? Není důležité pochopit pouze širší souvislosti, je třeba ponořit se mnohem
hlouběji. Co konkrétně statistiky zahrnují a co v nich schází? Kdo má jakou pozici
při rozdělování?
Nerovnost příležitostí a nerovnost výsledků
Pojem „nerovnost“ má mnoho lidí spojeno s termínem „rovné příležitosti“.
Podobné pojmy se často vyskytují v politických projevech, prohlášeních politických stran
a rétorice volebních kampaní. Toto mocné heslo slouží již dlouho jako zbraň v
politickém boji. Richard Tawney ve své eseji Equality píše, že všem lidem by mělo
být „stejnou měrou umožněno naplno využít všeho, co vlastní“. V novější
ekonomické literatuře, v návaznosti na práci Johna Roemera, se determinanty
ekonomicEkonomika nerovnosti
28
kých výsledků dělí na ty, které jsou dány „okolnostmi“, které nemohou daní lidé
ovlivnit, jako např. rodinné zázemí, a na ty, které jsou dány „úsilím“, za něž nese
člověk osobní odpovědnost. Rovnosti příležitostí dosáhneme, jestliže prve zmíněná
proměnná – okolnosti – přestane hrát jakoukoliv roli v konečném výsledku. Pokud
někdo studuje ve škole usilovněji, uspěje u zkoušek a dostane se na lékařskou
fakultu, pak lze přinejmenším část jeho vyššího lékařského platu (ovšem ne nutně celý)
připsat vynaloženému úsilí. Pokud by však místo na fakultě získal díky vlivu svých
rodičů (např. některé univerzity upřednostňují děti svých bývalých studentů),
potom se jedná o nerovnost příležitostí.
5
Koncept rovnosti příležitostí je velmi přitažlivý. Nicméně znamená to, že
nerovnost výsledků je nepodstatná? Mám-li mluvit za sebe, pak říkám „ne“.
Nerovnost výsledků je stále důležitá, dokonce i pro ty, kteří se o ni zajímají právě kvůli
„vyrovnaným šancím na výhru“. Abychom pochopili proč, musíme začít
rozpoznávat rozdíl mezi těmito dvěma koncepty. Nerovnost příležitostí je v podstatě koncept
typu ex ante – každý by měl mít rovnocenné výchozí podmínky, zatímco
přerozdělovací činnosti mají co do činění s výsledky ex post. Ti, kteří považují nerovnost
výsledků za nepodstatnou, považují zájem o výsledky ex post za neoprávněný. Věří
totiž, že bychom neměli zkoumat výsledky, pokud byly všem na startu našeho
životního závodu nastaveny vyrovnané šance na výhru. Podle mého názoru je tento
náhled špatný ze tří důvodů.
Za prvé, většině lidí by přišlo nepřijatelné zcela ignorovat události, které se
přihodí po odstartování závodu. Každý z nás se může snažit sebevíc, ale pokud má
smůlu, nenadělá nic. Předpokládejme, že někdo klopýtne a přijde o svůj majetek.
V každé lidské společnosti se mu dostane pomoci. Ba co víc, mnozí lidé věří, že by
se mu mělo dostat pomoci bez zbytečných dotazů na důvod jeho těžké situace. Jak
poznamenali ekonomové Ravi Kanbur a Adam Wagstaff, bylo by morálně
zavrženíhodné „podmínit podání polévky chudému člověku tím, že nejprve zhodnotíme,
zda situaci, ve které se konkrétní jedinec nachází, způsobily spíše okolnosti či
chování toho jedince“.
6
Prvním důvodem, proč jsou výsledky důležité, je skutečnost,
že nemůžeme ignorovat jedince, pro něž je výsledkem strádání, i kdyby byly
předem nastoleny podmínky rovnosti příležitostí.
Nicméně význam výsledků je ještě hlubší, což nás přivádí k druhému důvodu,
proč je nerovnost výsledků důležitá. Musíme umět rozlišit mezi soupeřivou a
nesoupeřivou rovností příležitostí. Nesoupeřivá rovnost příležitostí znamená, že





Úvod
29
všichni lidé mají stejné šance splnit si své životní projekty nezávisle na druhých.
Zůstaňme u sportovní analogie, všichni mohou dostat příležitost získat osvědčení
o plaveckých dovednostech. Naproti tomu soupeřivá rovnost příležitostí znamená
pouze to, že všichni máme stejné šance zúčastnit se závodu, např. plaveckého, ale
vyhrát může jen jeden. Tento příklad, kdy mluvíme o různě hodnotných odměnách
získaných ex post, je typičtější a ukazuje na existenci nerovnosti výsledků. To, že
existuje vysoce nerovné rozdělování cen, nás nutí přikládat velkou váhu
spravedlnosti soutěže. A struktura cen je do značné míry navržena podle sociálních kritérií.
Naše ekonomické a sociální uspořádání určuje, zda vítěz získá věnec nebo tři
miliony dolarů (cena pro vítěze US Open v roce 2014). Hlavním zájmem této knihy je
stanovení systému odměn.
Konečně třetím důvodem, proč se zajímat o nerovnost výsledků, je skutečnost,
že přímo ovlivňuje rovnost příležitostí – pro příští generace. Dnešní výsledky ex
post vytvářejí základ pro budoucí šance na výhru: dnešní příjemci nerovnosti
výsledků mohou v budoucnosti přenést nerovnou výhodu na své děti. Zájem o
nerovné příležitosti a o omezenou sociální mobilitu vzrostl v důsledku zvýšení
nerovnosti v rozdělování příjmů a bohatství. Došlo k tomu, protože vliv rodinného zázemí
na výsledky závisí jednak na síle vztahu mezi zázemím a výsledky, jednak na míře
nerovnosti mezi podmínkami jednotlivých rodin. Nerovnost výsledků v rámci
dnešní generace je zdrojem nesportovní výhody, ze které bude profitovat budoucí
generace. Pokud nám jde o rovnost příležitostí v budoucnosti, musíme se zajímat
o nerovnost výsledků v současnosti.
Instrumentální a vnitřní zájmy o nerovnost
Na snížení nerovnosti výsledků záleží dokonce i těm, pro něž je nejvyšším cílem
rovnost příležitostí. Snížení nerovnosti výsledků je prostředek vedoucí k jejich cíli.
Ve významných dílech jako The Price of Inequlity Josepha Stiglitze a Rovnováha:
proč je rovnost výhodná pro každého Kate Pickettové a Richarda Wilkinsona jsou
uváděny další instrumentální důvody, proč bychom se měli zajímat o nerovnost
výsledků.
7
Zastávají názor, že bychom měli snížit nerovnost výsledků, protože má
negativní důsledky pro dnešní společnost. Nárůst nerovnosti činí odpovědným za
nedostatek sociální soudržnosti, nárůst kriminality, zhoršení kvality zdraví, těhotenství
náctiletých, obezitu a za celou řadu sociálních problémů. Političtí badatelé určili
dvoucestný vztah mezi příjmovou nerovností a rolí peněz při určování výsledků
deEkonomika nerovnosti
30
mokratických voleb, charakterizovaný jako „tanec ideologie a nestejného bohatství“.
8

Ekonomové dávají nárůstu nerovnosti za vinu zhoršující se výkon ekonomiky.
Ve svém projevu na Výročním setkání fondu IMF a Světové banky v roce 2012 mlu -
vila Christine Lagardeová o svém „třetím milníku: nerovnosti a kvalitě růstu v
našem budoucím světě“. A dále pokračovala v tom duchu, že „poslední výzkumy fondu
IMF prozrazují, že nižší míru nerovnosti lze spojovat s vyšší makroekonomickou
stabilitou a vyšším udržitelným růstem.“ O rozsahu následných přínosů vyplývajících
ze snížení nerovnosti by se dalo diskutovat dlouho. Ke vztahu mezi nerovností a
ekonomickým výkonem se ještě vrátím v kapitole 9.
Důvodem pro snižování nerovnosti však nejsou pouze její negativní následky,
které jsme popsali výše. Jsou zde také vnitřní důvody proč považovat současný
stupeň nerovnosti za nepřiměřený. Tyto důvody můžeme uvést v rámci širší teorie
spravedlnosti. Před sto lety bylo pro ekonomy zabývající se těmito problémy zcela
přirozené přemýšlet v utilitárním duchu. Poté, co sečetli blaho jednotlivců ve
smyslu míry užitku přiřazeného jednotlivým osobám, dokazovali, že nepřiměřená
nerovnost snižovala sumu celkového užitku, jelikož hodnota dodatečné jednotky
příjmu (či ekonomických zdrojů obecně) byla nižší pro bohatého člověka. Jak píše
Hugh Dalton, britský ekonom a poválečný labouristický ministr financí, pokud
bychom přesunuli 1 libru od bohatého člověka k člověku chudšímu a ostatní
podmínky se nezměnily, pak se sníží nerovnost a zvýší suma užitku pro společnost
jako celek.
9
Utilitarismus je velmi kritizován zvláště pro své zaměření pouze na sumu
jednotlivých užitků a pro „naprostý nezájem o mezilidské rozložení této sumy“, jak
tvrdí Amartya Sen. „Pro tuto vlastnost by měl být tento směr považován za zvláště
nevhodný přístup pro měření či hodnocení nerovnosti.“
10
A to proto, že se při
měření nerovnosti používají distribuční váhy, kdy je více váhy přikládáno chudším
jedincům. V těchto distribučních váhách se odrážejí naše sociální hodnoty s
ohledem na přerozdělování a představují vnitřní princip vedoucí k zájmu o téma
nerovnosti. A právě to, jaké by tyto váhy měly být, představuje bod, v němž se lidé
rozcházejí, což lze vypozorovat z „experimentu s prosakující nádobou“, který
popsal ekonom Arthur Okun. Zeptal se, co by se stalo, kdyby se některé z
Daltonových peněz přesouvaných od bohatých k chudým ztratily. Z odpovědí, které Okun
získal, odvodil, o kolik by měla být navýšena váha spojená s příjmem příjemce
ve srovnání s váhou spojenou s příjmem dárce tak, aby bylo přerozdělení
považoÚvod
31
váno za spravedlivé. Pokud by polovina přesouvaných peněz unikla z oné nádoby,
pak bychom museli navýšit váhu stanovenou pro příjemce dvojnásobně ve srovnání
s dárcem. Lidé, kteří připisují větší váhu chudším příjemcům, by se více přikláněli
k přerozdělování; tito lidé by při snižování nerovnosti zašli ještě dále. V konečné
fázi by veškerá váha byla přisouzena lidem s nejnižší mírou blahobytu, což je
pozice často spojovaná s Teorií spravedlnosti Johna Rawlse. Jeho teorie je ale mnohem
obsáhlejší, než jak se projeví v tomto krajním případě.
11
Pozice inspirovaná Rawlsovou teorií ve smyslu upřednostňování nejméně
zvýhodněných jedinců může znít poměrně radikálně. Nicméně není příliš vzdálena
od prohlášení politiků, kteří usilují o snížení daně z příjmu se zdůvodněním, že by
to oživilo ekonomickou aktivitu a nastartovalo růst výnosů, jež by bylo možné
použít ke zvýšení příjmů těch nejchudších ve společnosti. Jak tento argument
dokládá, na cíli Rawlsových stoupenců není nic vnitřně rovnostářského. Maximalizace
bohatství nejméně zvýhodněných jedinců může vést k poměrně nerovnému
rozdělení. Ještě radikálnější než Rawls byl v tomto smyslu Platon, jenž vyjádřil názor, že
nikdo by neměl být více než čtyřikrát bohatší než nejchudší člen společnosti.
12

Ve smyslu tohoto rovnostářského pohledu je význam nerovnosti dán velikostí
rozdílu mezi bohatými a chudými. Mohla by tu tedy vyvstat snaha jednat, i přestože
z toho nejchudší nebudou mít žádný zisk.
Rawlsova Teorie spravedlnosti odstartovala rozsáhlou diskuzi mezi filozofy
morálky o povaze sociální spravedlnosti. Zvláště významný je způsob, jakým Rawls
vymezuje principy spravedlnosti ve smyslu přístupu k „primárním statkům“: „věci,
o kterých se předpokládá, že je racionálně jednající člověk chce vždy, ať už chce
cokoliv“ byly zařazeny do obsáhlých kategorií, jako jsou „práva, příležitosti,
pravomoci, příjem a bohatství“.
13
Jak Sen tvrdí, tímto se dostáváme daleko nad rámec
utilitarismu, ale ne tak dalece, abychom vzali v úvahu „širokou variabilitu, která je
[lidem] k dispozici při přetváření primárních statků v bohatší život“.
14
Sen navrhl,
že bychom se měli posunout od primárních statků ke „schopnostem“, přičemž
definoval sociální spravedlnost ve smyslu příležitostí nabízených lidem na základě
jejich působení. Přístup založený na schopnostech se od Rawlsova přístupu liší
ve dvou ohledech. Soustředí se na otázku, co statky mohou udělat pro lidi v jejich
konkrétních poměrech, vezmeme-li v úvahu na příklad, že lidé s handicapem
mohou mít vyšší náklady na cestu do zaměstnání než zdraví lidé. Nezabývá se pouze
dosaženými výsledky, ale také šíří příležitostí, kterou Sen považuje za nezbytný





Ekonomika nerovnosti
32
prvek osobní svobody (proto také Senova kniha nese název Development as
Freedom, Vývoj jako svoboda).
15
V praxi to znamená,


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.