načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ekonomie přírodních národů - Zdeněk Justoň

Ekonomie přírodních národů

Elektronická kniha: Ekonomie přírodních národů
Autor: Zdeněk Justoň

Autor se zabývá tím, jak lidé využívali zdroje přírody k uspokojování potřeb kultury. Ekonomické procesy tak lze vnímat jako toky energie, které plynou z přírody do kultury. Proto ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  248
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: DAUPHIN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 599
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace, mapy
Skupina třídění: Kulturní antropologie. Etnologie. Etnografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Dauphin, 2012
ISBN: 978-80-727-2419-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor se zabývá tím, jak lidé využívali zdroje přírody k uspokojování potřeb kultury. Ekonomické procesy tak lze vnímat jako toky energie, které plynou z přírody do kultury. Proto můžeme chápat zdroje přírody jako vstupy ekonomické činnosti lidí, potravu, movité a nemovité statky lidí jako výstupy a lidskou práci jako náklady kultury. Ekonomii chápe v etymologickém smyslu (řecky "oikos" znamená domov, domácnost, "nomos" zákon, mravní zvyk), tedy text sleduje, jak "pravidla domácnosti" fungují v komunitách přírodních národů a co se na těchto pravidlech muselo změnit, abychom dospěli k jejich moderní podobě. K tomuto účelu nechybí kapitoly týkající se rozdílů mužů a žen, lidské (přesněji mužské) agresivity, specializace ve skupinách či sezónnosti činností. Jde o etnografickou studii, jež je nesmírně čtivá a rozkrývá - mimo jiné - příčiny nejrůznějších lidských chování a konání. Ekonomie jako vztah, který se utvářel mezi přírodou a kulturou: etnograficky popsané historické kultury.

Popis nakladatele
.

"Krásná kniha, která propojuje mnohé, je hluboká a přitom se čte skoro jedním dechem. Je málo knih, které pojednávají o tak dávných tématech a zároveň jsou tak současné."
Tomáš Sedláček

Světově ojedinělá výpravná kniha o hospodaření u "přírodních národů" odkud můžeme odvozovat i základy ekonomik dneška.
A také kniha o tom jakým epochálním vynálezem je kuchyně a také o tom jak dar se stal zbožím a proč vznikly sociální nerovnosti a nekončící války.
Od domácností bratří Neandrtálců přes domácnosti Austrálců, Indiánů obou Amerik, Melanésanů či Afričanů k domácnostem našich pradědů na počátku novověku.
A o konci přirozeného světa a věčné touze po něm.

Ilustrace, tabulky, grafy, rejstříky, poznámky

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Zdeněk Justoň - další tituly autora:
Ekonomie přírodních národů Ekonomie přírodních národů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Světově ojedinělá výpravná kniha o  hospodaření u „pří

rodních národů“, z něhož můžeme odvozovat i  základy

ekonomik dneška. A  také kniha o  tom, jakým epochál

ním vynálezem je kuchyně, i o tom, jak se dar stal zbožím

a proč vznikly sociální nerovnosti a  nekončící války. Od

domácností bratří neandertálců přes domácnosti Aus

trálců, Indiánů obou Amerik, Melanésanů či Afričanů

k  domácnostem našich pradědů na počátku novověku.

A o konci přirozeného světa a věčné touze po něm.

Zdeněk Justoň (1942)

ekonom, zabývající sociální a kulturní antropologií. Mimo jiné vydal

Hudba přírodních národů, (Jazzová sekce 1981, Dauphin 1996), Setká

ní Lévi-Strausse s Tolkienem, (Dauphin 1997). Má pravidelnou rubriku

Skryté zkušenosti v Magazínu UNI, kde vyšlo více než šedesát antropo

logických portrétů různých osobností spojených s touto vědou. Ant

ropologické eseje píše také pro revue Analogon. Vyučoval ekonomic

kou antropologii a kurz Svět očima Lévi-Strausse na FSV UK.




Zdeněk Justoň

EKONOMIE

PŘÍRODNÍCH

NÁRODŮ

dauphin

2012


© Zdeněk Justoň, 2012

© Dauphin, 2012

ISBN 978-80-7272-419-2

ISBN 978-80-7272-308-9 (pdf)

ISBN 978-80-7272-309-6 (e-pub)

Tato kniha se těší laskavé podpoře Nadace Český literární fond.


OBSAH

Příroda a kultura 9

Ekonomie a přírodní národy 11 Etnografický záznam 16 Ekonomická antropologie 20 Kulturní modely 24 Minulý čas 26 Poznámky 29

Žena a muž 31

Jak vznikají příbuzenské vztahy 32 Příbuzenství, ekologie, demografie 45 Modely příbuzenství 62

Model Kariera 62

Model Aranda 67

Model Murndžin 72

Model Karadžeri 77 Poznámky 92

Voda a oheň 95

Modelové kultury 99

Kalaharští !Kungové 99

Austrálci ze Západní pouště 118

Polynésané z Tikopie 136

Indiánští „lovci bizonů“ 153 Poznámky 170

Válka a mír 175

Modelové kultury 177

Indiánští Ňambikwárové 177

Guayakíové 191

Yanomámové 208

Mundurukové 223 Poznámky 245

Bohatí a chudí 249

Modelové kultury 251

Afričtí Hadzové 251

Barujové z Nové Guineje 268

Melanésané z Trobriandských ostrovů 286

Indiánští Kwakiutlové 305 Poznámky 326

Zima a léto 329

Modelové kultury

„Lovci sobů“ Čipevájové 331

Západní Šošoni 358

Arizonští Hopijové 381

Prérijní Indiáni – Šajeni 405 Poznámky 423

Domácí a cizí 427

Modelové kultury

Neandertálci 429

„Paleolitici“ 444

„Mezolitici“ 462

„Neolitici“ 478

Poznámky 509 Vesnice a město 517

Misionářská města 522

Město a vesnice v Evropě 535

Venkov 54 6

Město 563

Konec přirozeného světa 582

Poznámky 588 Rejstřík 592

PŘ ÍRODA

A KULTUR A

Ekonomie a přírodní národy

Geertzovy teorémy

Pohledy na minulost „Zapomeňte na ekonomickou antropologii. To, co potřebujeme, je antropologická ekonomie.“

1

Marshall Sahlins

I když se říká, že čtenáři stejně nečtou úvod, nedá mi to, abych neuvedl tuto knihu několika praktickými poznámkami, které se budou týkat objektu, materiálů a zpracování této knihy.Pdauphi i n2012ui

EKONOMIE A PŘÍRODNÍ NÁRODY

První slovo v názvu této práce je „ekonomie“. Definici toho, co toto slovo znamená, si nechám jako překvapení až na začátek druhé kapitoly. Na počátku svého vyprávění bych pouze chtěl zdůraznit, že budu v celém textu pojímat ekonomii jako vztah, který se utvářel mezi přírodou a kulturou. Jinak řečeno, budu se zabývat tím, jak lidé využívali zdroje přírody k uspokojování potřeb kultury. Chci ukázat, že systém lidské produkce a spotřeby je součástí rozsáhlejšího celku, než si obvykle dokážeme představit, neboť od počátku existence našeho druhu na této planetě hrála příroda rozhodující roli v procesu vytváření bohatství každé kultury.

Právě v  produkci a  užití bohatství je skryt onen zvláštní prvek pozemské aktivity lidí, který chápeme v obecném pojetí jako „ekonomii“ a který má při rostoucím počtu obyvatel bezprostřední vliv na celý planetární systém. Ekonomické procesy tak můžeme vnímat jako toky energie, které plynou z přírody do kultury.

2

Z toho

to hlediska je každá lidská společnost input-output system, „systém vstupů a výstupů“, tedy organismus, který využívá soubor přírodních materiálů a energií jako vstupů, aby získal požadované výstupy, jež mu zajistí jeho přežití či růst jako celku.

Proto můžeme vnímat zdroje přírody jako vstupy ekonomické činnosti lidí, potravu, movité a  nemovité statky lidí jako výstupy a lidskou práci jako náklady kultury. A protože budu v našem vyprávění začínat od Adama, čili od těch nejjednodušších kulturních „organismů“, jakými byly malé skupiny přírodních národů, zaměřím se především na základní zdroje, jejichž minimální dostupnost rozhodovala o reprodukci a zachování každé lidské society. Zvykli jsme si, že kulturu stavíme výše než přírodu. Ale víme vůbec, jaký byl původní postoj člověka k přírodě? Právě tento vztah bude hlavním tématem této práce, i když zůstane spíš v pozadí výkladu, zatímco v popředí bude činnost lidí. Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

Ve  druhé části názvu této práce jsou potom uvedeny „přírodní národy“. A zase musí následovat otázka: co jsou to vlastně přírodní národy? Čím se vyznačují? Dovedeme je definovat? Pro českého čtenáře asi bude překvapením, když řeknu, že tento termín antropologie jakožto humanitní obor nezná. Přitom po celou dobu její existence trval stav nouze pro případ, jak pojmenovat národy, jež byly původně v ohnisku jejího zájmu. Takže etnologové, etnografové a posléze i antropologové je nazývali primitivními, tradičními, exotickými, ale také mimoevropskými, archaickými, neznalými písma, bez historie. Poetický název „přírodní národy“ se do českého prostředí dostal z němčiny, neboť zde existovaly Naturvőlker jako vzdálená ozvěna německého romantismu.

Jako první jej u  nás užil Josef Čapek v  roce 1938 v  názvu své průkopnické práce Umění přírodních národů. A přitom hledání přírodního člověka doprovázelo evropský novověk od svých počátků, tedy od doby, kdy Kolumbus přivezl jeho veličenstvu do Španělska na ukázku živé Indiány.

3

Čím více informací o  těchto lidech

z  Nového světa přicházelo, tím snadněji se představa člověka bez kultury zhmotňovala do obrazu amerického domorodce. Indiáni v očích tehdejší elity představovali lid ve stavu přirozenosti v kontrastu k evropské civilizaci. Domorodí lidé v Americe žili „ve stálé touze po přirozené chlípnosti, byli osamělí, chudí, divocí, zvířecí“. Tak je popisovali evropští dobyvatelé, misionáři a dobrodruhové.

Přijímaný obraz ale nezobrazoval konkrétního člověka, nýbrž sloužil jako jedna strana srovnávacího modelu: přírodní člověk versus civilizovaný člověk, příroda versus kultura.

Tento model tiše přijala i etnologie. Snem každého etnologa bylo nalézt domorodce, kteří se ještě nikdy nesetkali s naší civilizací. Každý etnolog prahnul po tom dojít až na nejkrajnější mez lidství, kdy člověk už byl Homo sapiens, ale ještě nebyl schopen přírodní řád nějak narušovat. Z hlediska ekologického to bylo cosi jako ideální společnost, jež po sobě nezanechávala žádnou ekologickou stopu. Tato představa bohužel spočívala v  přílišné idealizaci příPdauphi i n2012ui rodního člověka. Ale hlavně pořád existovalo riziko, že setkání s „přírodními“ lidmi mohlo vyústit v závěrečné zklamání, protože takoví lidé byli obvykle nedotčeni až příliš.

Jak napsal po jednom takovém shledání v  Amazonii Lévi -Strauss: „Po vzrušující pouti jsem své nedotčené divochy konečně měl před sebou... Byli tady, ochotni informovat mě o  svých zvycích a  vírách, a  já neznal jejich jazyk. Měl jsem je před sebou stejně blízko jako obraz v zrcadle, ale mohl jsem si na ně leda sáhnout, nikoliv jim porozumět.“

4

Hledání přírodního člověka nará

želo po celou dobu dějin etnologie na stejný problém – jak těmto lidem porozumět? Dnes máme dostatek etnologického materiálu, aby se dal sestavit obraz přírodního člověka, ale vystavujeme se vždy nebezpečí, že v okamžiku jeho zobecnění mu nebude odpovídat žádná skutečnost.

Ale je takový obraz k něčemu dobrý? Snad ano, protože by nám mohl posloužit k  tomu, abychom dokázali odlišit, co je na lidské společnosti původní a co umělé, co pochází z přírody a co z kult ur y.

5

V této knize se budeme k tomuto obrazu často blížit, ale ni

kdy ho nedosáhneme.

Problém je, že dosavadní antropologický diskurs byl příliš silně ovlivněn tradičním pohledem sociálních věd. V čem tento pohled spočíval? V  jednoduché úvaze: pokud se děti všude na světě rodí stejné, a přitom chování dospělých se v odlišných kulturách výrazně liší, pak tyto odlišnosti nejsou podmíněny biologicky, ale kulturně.

6

Mnozí kritici tomuto pohledu na člověka vytýkali, že zane

dbává některé aspekty bouřlivého rozvoje přírodních věd, zejména potom genetiky. Základní výtka spočívala především v odmítnutí představy, že učení je podstatný prvek socializace, tedy společenské aktivity, která ze stejných dětí dělá různé dospělé.

Přírodovědci antropologům vytýkali, že bez jakýchkoliv důvodů odmítli možnost využít biologická vysvětlení pro sociální jevy. Neboť kdyby této možnosti využili, nemohlo by prý dojít k  natolik chybné analýze problému, jenž spočívá na  opozici toho, co je Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř vrozené a co naučené. Psychologické, sociální i kulturní vlastnosti každé společnosti jsou výsledkem historie, odehrávající se v  konkrétním prostředí, kde platily nejen sociální normy, ale také tam probíhaly evoluční procesy. Pochopit podstatu sociálních jevů nelze bez přijetí poznatků přírodních věd. Vrozené a naučené je duální opozice stejné kvality jako původní a  umělé, přírodní a  civilizované.

V  této knize se rozhodně nebudeme bránit přírodním interpretacím kulturních jevů, spíše je budeme vyhledávat. Jen tak se můžeme stále pohybovat v rovině výše naznačených opozic: co je přírodní, je také původní a  vrozené, co je civilizované, je zároveň umělé a naučené. Opozice přírodní a civilizovaný je postavená spíše na protikladu dvou metafor než na jednoznačné definici a  tak s ní také budeme v textu pracovat. Metafora, jako srovnání na základě podobnosti, bezpochyby rozšíří možnosti našeho zkoumání, neboť nám dává větší volnost než jednoznačné definice.

Přesto si dovolím nabídnout, co si můžeme pod pojmem „přírodní národy“ představovat. Nejde ani tak o definici, ale spíše o určení vlastností, jež budou mít zde probíraná etnika. Přírodní národy představovaly společnosti, kde 1) zásahy lidí do přírodního prostředí byly do té míry zanedbatelné, že ekologická omezení předurčovala způsoby jejich ekonomického chování i formy jejich sociální organizace; 2) způsob a styl života lidí významně omezoval akumulaci materiálních statků, což mělo vliv na nevýrazné sociální nerovnosti mezi jedinci; 3) výrobní vztahy závisely na příbuzenských vztazích, nebo s nimi dokonce byly totožné, což je klasické téma antropologie.

15Pdauphi i n2012ui

Tyto tři vlastnosti nás ovšem nabádají k  velké obezřetnosti, ne

boť v přírodních národech se často děly věci, které překračují hra

nice naší fantazie, a  jak uvidíme, platilo tam jediné univerzální

pravidlo, které ovšem mělo nesčetné množství variací k  použití.

Kdybychom si to chtěli usnadnit, můžeme říci, že přírodní náro

dy byly společnosti, v nichž hlavní výrobní způsob reprezentovali

sběrači a  lovci. V  anglické literatuře se v  poslední době pro tento

výrobní způsob prosazuje termín foragers, který zatím nemá český

ekvivalent. Ale mezi přírodní národy můžeme ještě zařadit původ

ní zemědělce, kteří hospodařili na malých pozemcích, spíše zahra

dách, a půdu získávali způsobem slash and burn, „posekat a spálit“. Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

ETNOGR AFICKÝ ZÁZNAM

Naše vyprávění bude založeno především na interpretaci etnografické literatury. A zde číhají jistá nebezpečí. Neboť obvyklý postup antropologů, než došli k  nějaké pozitivistické teorii, vedl přes terénní výzkum. Jinými slovy, než začali antropologové snít své teorie, měli za sebou dlouhodobé pozorování svého „přírodního národa“, na kterém se vyučili etnografii. V čem spočívaly taje této vědy? Metoda byla vždy stejná: „Co dělá etnograf? Píše!“

7

Zaznamenává

to, co se prostřednictvím průvodce či překladatele dozvěděl, nebo o čem se sám, znalý domorodého jazyka, domlouval se svým informátorem. Domorodci vyprávěli, odpovídali na dotazy. Etnograf psal – záznamy rozhovorů, odpovědi na dotazy, deník.

A když přijel od domorodců domů, vše začínalo nanovo; podle sestaveného plánu přepisoval do nové formy to, co už jednou zapsal. Etnograf tedy především zapisoval pomíjivé události, jejichž prchavost se s  časovým a  geografickým odstupem zvyšovala, což jeho záznamům dodávalo samo o  sobě historický význam. Zápis každodenních událostí se přes všechnu nedokonalost z  hlediska poznání skutečnosti stal časem jediným pramenem pro poznávání dnes už neexistujících kultur. A  tady vždy hrozilo velké nebezpečí, neboť základem všech omylů bylo buď nedorozumění, protože etnograf nemusel vše správně pochopit, nebo chybná vzpomínka, protože etnograf špatně složil dohromady fragmenty sledované skutečnosti.

Práce etnografa se tak trochu podobala činnosti špiona či vyzvědače, který z útržků rozhovorů a ze zpráv informátorů vytváří pomocí naučené metodiky záznam o světě lidí, jenž má druhé straně posloužit jako reálný obraz skutečnosti. Bohužel tento algoritmus má svá úskalí, neboť směšuje popis domorodé kultury s  jejím poznáním. Geertz tvrdil, že antropologie obecně je vlastně literatura, protože není nic jiného než slovesný výtvor. Jestliže domorodá Pdauphi i n2012ui kultura existuje uprostřed konkrétních reálií: v  domorodé chatě, buši, pralese, zahradě, ve vesnici, pak antropologie vězí v knihách, ve článcích, v esejích a přednáškách.

Takže také my se v této práci budeme pokoušet o interpretaci literatury, kterou nám zanechaly tři generace etnografů. Abychom se pokud možno vyhnuli záměně literatury a skutečnosti, navrhuji řídit se několika ponaučeními, která jsem formuloval jako tři Geertzovy teorémy.

První teorém říká, že porozumět nějaké cizí kultuře znamená pochopit její normálnost.

8

Jinak řečeno – teprve tehdy, až pozná

me její banalitu, mohou nás její tvůrci přestat strašit a  stanou se pro nás normálními lidmi. Antropologické poznání se stále více blíží „zhuštěnému popisu“ každodenních událostí, které pečlivě shromažďoval etnograf a antropolog je posléze zpracovává. Antropologické spisy nejsou tak ničím jiným než interpretacemi těchto „zhuštěných popisů“, a to ještě druhého nebo třetího řádu, vezmeme-li v úvahu, že už sám informátor je autorem své vlastní (a tedy prvé) interpretace skutečnosti.

Čím více etnografové sloužili svému cíli – dostat se hlouběji do myšlení a  srdcí domorodců, tím více si nad jejich badatelskými výsledky zoufají antropologové: z  etnografických rukopisů vyvstává mnohovrstevnatý soubor, kde se jednotlivé vrstvy navzájem překrývají, proplétají, některé mizí a  nové se objevují. Z těchto rukopisů se najednou zjevuje kultura jako zvrásněná geologická krajina. S tímto rizikem musíme tedy počítat a smířit se s tím, že i naše závěry budou pouze relativní. A hlavně – musíme se vyvarovat všech morálních soudů! Vždyť málokterý z přírodních národů by splňoval požadavky deklarované v naší civilizaci pod názvem „lidská práva“, do nichž jsme vložili své vlastní morální normy.

Druhý teorém upozorňuje na přehlíženou skutečnost, že zdrojem antropologického poznání je pouhá intelektuální vynalézavost.

9


18 Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

Etnograf zapisoval, jeho výstupem byl onen „zhuštěný popis“ doplněný fotkami, kresbami, tabulkami atd. A záleží na vynalézavosti antropologa, jak bude tento popis interpretovat. Cesta, jak se dostat od těchto etnografických miniatur ke zobecňujícím náčrtům, je velmi ožehavá a po pravdě řečeno teorie, které až doposud antropologové vymysleli, byly spíše prohrami tohoto humanitního oboru. Výsledek naší práce bude tedy záviset jednak na vybrané etnografické literatuře, jednak na naší vynalézavosti, s jakou budeme etnografův popis kultury interpretovat.

Ač se to zdá k  nevíře, antropologie je svými metodami blízká historii, neboť jejich podobnost spočívá ve snaze zachránit alespoň útržky z  rozmluv mezi etnografem a  jeho informátorem, které by jinak zmizely v čase. Ba co víc – tyto rozhovory je možné ustálit ve formě, která umožní jejich návrat. Neboť mnoho z  toho, co etnografové popsali, už dnes zmizelo nebo se proměnilo v něco jiného. Antropologie se tedy stává dějinami každodennosti zaniklých lidských kultur. Je to vlastně jakýsi druh mikrohistorie.

Třetí teorém nabádá k pokoře, protože bylo vždy zlé, když se přírodní národy změnily na přírodní laboratoře.

10

Na příběhu sociál

ně vyloučených skupin obyvatel u nás i v zahraničí si můžeme uvědomit, že antropologie nenabízí žádné recepty na léčení etnických a sociálních problémů. Etnografická data nejsou solidnější než třeba data historická; jsou pouze konkrétní, neboť je v nich obsažena jistá rozumná míra skutečného života. Proto by nás tato data neměla svádět k žádným předpovědím, protože jejich interpretace je vždy možná toliko post factum. My s nimi budeme pracovat mnohdy až po desítkách let, jež uplynuly od jejich získání. Mobilizujeme tedy staré údaje, využíváme již použité koncepty a zkoušíme dříve formulované hypotézy.

Výsledek můžeme považovat za pokrok, jestliže přinese něco nového, něco, co je pronikavější, než byly předcházející výsledky. Obrovská přirozená různorodost kulturních forem varuje, že v antropologickém poznání rozhodně nejde o  odkrývání zákonitých

19Pdauphi i n2012ui

vztahů mezi empirickými daty. Antropologie nám umožňuje číst si

výpovědi lidí, se kterými bychom se nikdy v  životě nesetkali, do

káže tyto rozmluvy uchovávat a  dovoluje nám se k  nim zase vra

cet. Antropologie je podivná věda: začíná oslovováním chytrých

lidí hloupými dotazy a její smysl se nakonec ztrácí v literatuře.

11 Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

EKONOMICK Á ANTROPOLOGIE

Nejprve trochu genesis: v  roce 1996 mě pozvala Alena Vodáková, vedoucí Katedry sociologie na Fakultě sociálních věd UK, abych vedl kurz ekonomické antropologie. Tehdy jsem zjistil, že posluchači jsou už přesyceni různými teoriemi, a prakticky nevědí, jaký byl každodenní život a  materiální a  duchovní úroveň národů, jež byly objektem zájmu tohoto oboru. A tak jsme si společně povídali o kalaharských sběračích, dogonských zahradnících, nuerských pastevcích a podobně. Chtěl jsem, aby si sami na základě etnografického materiálu nalézali obecnější východiska, a mohli tak konfrontovat náš svět s jejich světem.

12

Ani tato práce v žádném přípa

dě není učebnicí ekonomické antropologie.

Ostatně stačí chvíle hledání na internetu, abychom zjistili, že kurz ekonomické antropologie se dnes přednáší na vysokých školách jako souhrn ekonomických teorií, a vzdaluje se tak rychle původní antropologii, spojující kdysi etnologii a  etnografii v  jednu ucelenou vědeckou disciplínu. Stejným způsobem, jakým jsem tehdy pracoval se svými posluchači, chci postupovat i  nyní. Nejprve si však musíme shromážděný soubor etnografických, archeologických a historických údajů nějak utřídit. K tomu nám můžou napomoci již výše zmíněné duální opozice, které nám usnadní základní třídění uvedeného souboru. Proto bude výklad v každé kapitole postaven na jedné opozici zmíněné v jejím názvu.

Když se podíváme do tabulky 1/1, zjistíme, že každá opozice sama o  sobě generuje téma kapitoly a  potom už je snadné najít pro výklad tematická data. Pdauphi i n2012ui

Tabulka 1/1: Témata jednotlivých kapitol

Kapitola Název Téma

druhá Žena a muž Příbuzenská pravidla

třetí Voda a oheň Původ kuchyně

čtvrtá Válka a mír Mužská agresivita

pátá Bohatí a chudí Dělba bohatství

šestá Zima a léto Úloha přírodního prostředí

sedmá Domácí a cizí Kulturní a genetická dědičnost

osmá Vesnice a město Konec přirozeného světa Abychom si udělali představu, jak se témata postupně rozvíjejí, podívejme se na stručný nástin výkladu jednotlivých kapitol. Žena a  muž. – Druhá kapitola se zabývá otázkou, jak něco tak bizarního jako sexuální chování lidí může vést k  uzavírání manželství. Vysvětlení je třeba hledat v sociálním životě našeho druhu. V případě sňatku hraje totiž hlavní roli jediné univerzální sociální pravidlo, kterým je zákaz incestu. Toto pravidlo přitom neříká nic jiného, než že ve vztazích mezi mužem a ženou není možné dělat cokoliv. Přesto se od zákazu incestu rozvíjí celý soubor příbuzenských pravidel, jež lidé v  každé společnosti dodržují. Čtyři australské příklady dokumentují, jakým způsobem se řeší praktické otázky při uzavírání sňatků a jak je ovlivňuje především ekologie a demografie každého etnika. Voda a oheň. – Třetí kapitola se věnuje tomu, jak sociální a ekonomický život lidí podmiňují dva živly: voda a oheň. Zatímco voda jako přírodní zdroj je základní podmínkou života vůbec, využití ohně způsobilo kulturní revoluci. Popis několika kultur slouží k  objasnění hlavních pohnutek, jež vedly k  tomu, proč lidé začali považovat místo, kde rozdělali oheň, za svůj domov, co je vedlo

22 Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

k  rozvoji kulinářských návyků a  proč se tepelně zpracovaná jídla

stala součástí slavností a  předmětem vzájemných darů. Vznik ku

chyně byl epochální kulturní vynález, který způsobil, že v  půso

bení přírodních a  kulturních vlivů na náš druh dosáhla převahy

kultura.

Válka a mír. – Čtvrtá kapitola zkoumá jeden z podstatných ry

sů našeho druhu, kterým je agresivita mužů. Čtyři známé kultury

jihoamerických Indiánů ukazují, jak tato mužská vlastnost ovlivňo

vala dělbu práce podle pohlaví ve společnostech, jež vytvářely ma

lé rezidenční skupiny schopné pokrýt veškeré své potřeby z  vlast

ních zdrojů. Tato dělba vycházela z  prostorové orientace obou

pohlaví, kdy ženy využívaly zdroje obživy v nedalekém sousedství

rezidenční základny, naproti tomu muži kontrolovali velké oblas

ti loveckých revírů. Zatímco ženy svou aktivitou zajišťovaly hlavní

část zdrojů obživy, pro muže byla ekonomická činnost pouze jed

nou ze součástí jejich bojeschopnosti.

Bohatí a  chudí. – Pátá kapitola rozebírá možnosti specializa

ce a  tvorby nadvýrobku v  soběstačných rezidenčních skupinách.

Výběr dobře popsaných kultur pokrývá různé ekologické varianty,

jež svědčí o  tom, že zvýšená produktivita práce vyplývající z  mi

mořádných dovedností vedla vesměs k podobným způsobům dělby

bohatství. Rozdělování nedostatkového produktu bylo vždy rov

nostářské, neboť takový produkt byl v případě přírodních národů

považován za veřejný statek. Naproti tomu vytvořený nadvýrobek

podléhal sociální redistribuci, jejíž princip spočíval v  reciproci

tě darů, do které se promítaly vlivy sociální, morální, náboženské

i estetické.

Zima a léto. – Šestá kapitola sleduje, jakým způsobem se různá

etnika vypořádávala se sezónností své ekonomické činnosti. Lidé

žijící v  klimatických podmínkách Severní Ameriky dělili rok na

23Pdauphi i n2012ui

období ekonomicky činné a na období pasivní. To mělo vliv na je

jich práci s časem, kdy museli vytvářet zásoby na zimu, ale také na

práci s prostorem, neboť v krajině se mohli pohybovat pouze v létě.

Časem se tato adaptace rozšířila o  etnickou spolupráci, která do

stala svou podobu na regionálních trzích, kde si různá etnika vy

měňovala své výrobky, což napomáhalo ke specializaci. Tento pro

ces nakonec vedl k sociální nerovnosti, permanentnímu válečnému

stavu a k zániku tamních přírodních národů.

Domácí a  cizí. – Sedmá kapitola pracuje s  analogií pravěkých

a  recentních národů, což umožňuje sledovat posloupnost archaic

kých kultur v českých zemích a ukázat na nich, že také my jsme by

li kdysi sběrači a lovci. Naši paleolitičtí předci vytvořili výjimečnou

kulturu a postarali se o většinu naší genetické výbavy. Tito lidé se

k nám ještě jednou vrátili na počátku holocénu a vtiskli svou me

zolitickou kulturou do naší země dodnes funkční sídelní strukturu.

Poslední velkou populací, která nás výrazně kulturně, ale již méně

geneticky ovlivnila, byla vlna prvních zemědělců. Všechny ostatní

děje, následující až do novověku, byly pouhé variace na téma kul

turního a genetického dědictví.

Vesnice a  město. – Osmá kapitola vznáší otázku, do jaké míry

naše evropské dědictví ovlivnila antická idea města jakožto ideál

ního uspořádání světa. V novověku se k této myšlence vrátili dob

rodruhové, investoři i  misionáři působící v  Novém světě, kde se

snažili v  kontaktu s  domorodou populací budovat nová ideální

města. Zatímco stavovská společnost v raném novověku vycházela

ještě ze starého kastovního uspořádání, nová, osvícenská ideologie

práce rozmetala dosavadní přirozený stav, což vedlo ke dvěma ne

vratným změnám: k  odcizení práce jejím odnětím domácnostem

a k obrovskému nárůstu městské populace. Ekologie našeho druhu

se vydala zcela novým směrem. Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

KULTUR NÍ MODELY

Chceme-li popsat nějaký reálný objekt, v  našem případě určitou kulturu, máme vždy snahu jeho skutečnou velikost redukovat na menší. Zmenšení rozměrů nemusí znamenat zjednodušení: z  velké kultury můžeme vytvořit homologický model, jehož rozměry nám umožní prohlédnout si ho detailně, tak říkajíc jako na dlani. Vypadá to, jako bychom si z  popsané kultury vybrali některé její části, z nich ručně vyrobili zmenšený objekt a na něm takřka laboratorně vyzkoušeli, zda je hledaný cíl našeho zkoumání reálný. Při této činnosti je možné čtenáři nabídnout jisté spoluautorství a dodat mu dobrý pocit, že se může účastnit odhalení nové perspektivy, která nám umožní vidět věci jinak.

To má u kultur, které se vyznačují výraznou a někdy až šokující jinakostí, své důležité opodstatnění. Jestliže popis nepochopitelného chování nositelů vzdálených kultur může vzrušit naše smysly, potom vytváření modelů jejich kultury je spíše příjemnou intelektuální hrou. Je to podobné, jako když odléváme a malujeme cínového vojáčka: už nevzbuzuje hrůzu, jakou v nás mohl vyvolat skutečný ozbrojený voják, ale dává nám to potěšení z naší šikovnosti. Úkolem modelu je tedy nahradit úbytek smyslového poznání ziskem intelektuálního řešení.

13

Takže z našich dat seřazených podle

témat budeme vyrábět kulturní modely vybraných etnik.

K dispozici máme několik druhů použitelných záznamů. Využívat budeme především etnografický záznam, jehož autory byli podivíni, kteří se vypravovali do zapadlých koutů naší planety, aby odtud přinesli autentická svědectví o  lidech, jejichž život se radikálně lišil od našeho. Tento typ záznamu je nejsdílnější, protože se jeho pisatelé s  popisovanými lidmi osobně setkali. Kapitoly druhá až šestá pracují převážně s  etnografickým záznamem a  každá z nich zachycuje život několika přírodních národů, jak je popsaly velké postavy antropologie, jakými byli Boas, Malinowski, WeinePdauphi i n2012ui rová, Firth, Elkin, Marshallová, Tindale, Lévi-Strauss, Chagnon, Murphy či Helmová. Každé jejich etnografické dílo mi posloužilo k vytvoření obrazu jedné modelové kultury.

Druhý typ záznamu je archeologický, který působí rovněž exoticky, pouze se za ním neputuje v prostoru, ale v čase. Má jednu obrovskou nevýhodu: je nejméně sdílný, protože poskytuje pouze svědectví zprostředkované jinými podivíny, kteří se místo výprav do exotických zemí vydali do útrob země, aby tam v hromadách hornin našli materiální stopy po lidech, kteří jsou nám v čase natolik vzdálení, že většinu pozůstatků po jejich životech pohltila časem příroda. Tento záznam je anonymní: neznáme ani tváře, ani jména lidí, o  kterých budeme mluvit. Interpretace tohoto záznamu jsou obtížné, ale lze si vypomoci analogií s  etnografickým záznamem. V sedmé kapitole využijeme práce slavných krajanů, kteří proslavili naši archeologii: Svoboda, Vencl, Zvelebil, Pavlů, Beranová.

Zbývá historický záznam. Jeho autoři jsou podivíni jiného ražení: v prachu archivů dešifrují písemné prameny, aby podali svědectví o  životech lidí, kteří byli dějinnými činiteli. Tento záznam může, ale nemusí být anonymní, může, ale nemusí být pravdivý, může, ale nemusí být autentický. I tady je třeba opatrnosti, ale zde analogie již tolik nepomůže: při interpretaci je nutné vydat se na tenký led spekulace. Zatímco etnografické záznamy jsou převážně synchronní, což znamená, že popisují kultury v  jejich geografickém, tedy prostorovém rozšíření, historická svědectví jsou svou podstatou diachronní, takže zobrazují kultury v  jejich dějinném, tedy časovém vymezení. Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

MINULÝ ČAS

Ale ať jde o  etnograficky popsané kultury, nebo o  archeologicky či historicky doložené kultury, jedno mají společné: už neexistují. Proto je celá tato kniha napsána v  minulém čase, v  případě historických kultur je to více než zřejmé, trochu jiná, možná pro někoho překvapující situace nastává u  recentních přírodních národů. Bohužel musím konstatovat, že většina z  nich nepřežila 20. století. Pokud jejich bývalí příslušníci ještě žijí, buď se asimilovali v globální civilizaci, nebo tvoří sociálně vyloučené skupiny živořící na okraji společnosti. V lepším případě dopadli jako africký kmen Mursiů.

„Nejmalebnější etiopský kmen jsou Mursiové. Nosí dřevěné meče spolu s kalašnikovy a jejich ženy si do děr v dolním rtu vkládají obří hliněné disky. Ještě před deseti lety Musiové utíkali do buše, už když uslyšeli zvuk auta. Dnes k nim jezdí osm deset landcruiserů denně. V  každém cestovatelském časopisu už byli nejmíň šestkrát. Peníze za fotky jsou pro Mursie hlavním zdrojem příjmů. Ve vsi přes den zůstávají jenom ženy, pro větší malebnost ověšené samopaly. Kdo přijde dopoledne, má štěstí. Ještě nejsou opilé, a nemají tudíž tendenci opravdu střílet. Odpoledne je účinek chlastu koupeného za peníze z fotek nevyzpytatelný.“

14

Přesto, že se budeme pohybovat stále v minulém čase, bude časové vymezení pro naši práci důležité. Etnohistorik Gumiljov napsal, že se na minulost můžeme dívat různě: 1) z ptačí perspektivy, 2) z vrcholku mohyly nebo 3) z myší díry.

15

V  čem nám to pomůže? Budeme mít na výběr, z  jaké výšky chceme pozorovat naše objekty, tedy studované kultury, jejichž modely nám napomůžou v hledání odpovědí na naše otázky. Pdauphi i n2012ui

Pohled „z  ptačí perspektivy“ nám umožní vidět tyto kultury ze vzdálenosti staletí, tisíciletí, dokonce z takové vzdálenosti, jakou představují dvě po sobě následující geologická období – pleistocén a  holocén. My tohoto velmi vzdáleného pohledu na naši planetu využijeme; vždyť některé ze sledovaných kultur skutečně pamatují doby obou geologických epoch. Nicméně tento pohled nebude pro nás rozhodující, pouze nás upozorní na časomíru lidské existence na této planetě.

Pohledem „z vrcholku mohyly“ můžeme vidět dolů na ostatky toho, kdo v mohyle leží; tento pohled je hrou generací. Lze ho využít tam, kde důležité slovo má genealogie. I  když návaznost generací není hlavním předmětem našeho zájmu, při výkladu příbuzenských vztahů je tento pohled důležitý.

Naším hlavním pohledem však bude ten poslední: my se budeme dívat na studované kultury „z  myší díry“. Co to znamená? Hlavním předmětem našeho zájmu bude každodenní život. Ráno, dopoledne, odpoledne, večer, noc. Život všedních dnů. Tam se odehrává ekonomie přírodních národů. Znamená to tedy, že se budeme zabývat především životními banalitami. Avšak disciplína, jež se zabývá jednotlivostmi, není věda, ale beletrie. Této rady se držím. Geertz napsal, že nikoliv vědecké dílo, ale esej je přirozeným žánrem pro interpretaci etnografických údajů.

16

Proto každá kapitola této knihy představuje samostatný esej jako pokus o novou interpretaci. V každém eseji budu společně se čtenářem hledat odpovědi na vyřčené otázky; půjde o jednotlivé dialogy, na jejichž konci bude zase nová otázka k zamyšlení. Protože málo platné: to, o  co půjde v  této práci především, bude přimět čtenáře, aby začal přemýšlet jinak nad úlohou přírody a  kultury v  našem každodenním životě. Úkolem antropologie je pouze dodat nám pro tento cíl slovní zásobu a zbytek lze nejlépe ukázat právě v esejích.

17


28 Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

Pro plynulost četby neuvádím v  textu autory pramenů, z  nichž

jsem čerpal, ani nositele myšlenek, jež jsem využil. V každém pří

padě ale číslem v  textu odkazuji na poznámky uvedené vždy na

konci každé kapitoly, kde lze tyto autory dohledat.

V Praze -Michli dne 31. srpna 2011


29Pdauphi i n2012ui

POZNÁ MKY

1 Marshall Sahlins; Stone age economics, London: Routledge, 1972, Preface to new

edition, 2004, xiii. “Forget economic anthropology. We need a truly anthropologi

cal economics.“ 2 Georges Bataille; La part mauduite, Paris: Les Éditions de Minuit, 1949, česky

Prokletá část, Praha: Herrmann & synové, 1998, překlad Ladislav Šerý. Autor po

stavil svou teorii na tezi, že obecné ekonomické procesy jsou spojené s  pohybem

energie na celém zemském povrchu. Lidé těmto silám, jež v ekonomickém procesu

vyvolávají, ale stanovují cíle, které jim nejsou vlastní. Bezprecedentní přírůstek bo

hatství, který je větší než kdykoliv jindy, je „prokletou částí“ té globální energie,

kterou člověk spotřebovává. Právě disproporce mezi lidskými cíli a obecným pohy

bem energie na této planetě vede podle autora nevyhnutelně rychle ke katastrofě. 3 Ve slově „Indián“ používám velké počáteční písmeno, protože nejde o označení rasy

podle vzoru „běloch“, „černoch“, ale o  zeměpisné označení původních obyvatel

amerického kontinentu podle vzoru „Afričan“, „Američan“, „Asiat“, „Australan“,

ale také „Austrálec“ (původní obyvatel tohoto kontinentu), „Evropan“. 4 Claude Lévi-Strauss; Tristes tropiques, Paris: Plon, 1955, český překlad Jiří Pechar,

Smutné tropy, Praha: Odeon, 1966, 233. 5 Claude Lévi-Strauss; viz 4), 274. 6 Tom á š Gr im; Poučení z krizového vývoje společenských věd, Vesmír 79: 524–526,

2000/9. 7 Clifford Geertz; The interpretation of cultures. Selected essays by Clifford Geertz, New

York: Basic Books, 1973, český překlad Hana Červinková a Václav Hubinger, Inter

pretace kultur. Vybrané eseje, Praha: Sociologické nakladatelství, 2000, Kapitola 1:

Zhuštěný popis: k interpretativní teorii kultury, 30. 8 Clifford Geertz, viz 7), 24–25. 9 Clifford Geertz, viz 7), 27. 10 Clifford Geertz, viz 7), 33. 11 Clifford Geertz, viz 7), 40. 12 Na přání posluchačů se tento kurz nakonec zaměřil na dílo Lévi-Strausse; Alena

Vodáková ho poeticky přejmenovala na Svět očima Lévi-Strausse; vedl jsem ho až do

roku 2005. Ve své konečné kanonické formě se věnoval třem oblastem: významu

terénního výzkumu (srovnání Geertz, Chagnon, Lévi-Strauss), výkladu příbuzen

ských vztahů a kognitivní funkce mýtů. 13 Claude Lévi-Strauss; La pensé sauvage, Paris: Plon, 1962, český překlad Jiří Pechar,

Myšlení přírodních národů, Praha: Československý spisovatel, 1971, 47–49. 14 Štefan Švec; Blbec s digitální zrcadlovkou, Salon 678, Právo 15. července 2010. 15 Lev Nikolajevič Gumiljov; Poiski vymyšlennogo carstva, Moskva: Nauka, 1970, čes

ký překlad Ivan Savický, Hledání vymyšlené říše, Praha: Mladá fronta, 1974, 19. 16 Clifford Geertz, viz 7), 36. 17 Clifford Geertz, viz 7), 39. Autor dokonce tvrdil, že právě toto je úkolem antro

pologické teorie a svou vlastní práci nazval „teorie v esejích“.

ŽENA A MUŽ

Jak vznikají příbuzenské vztahy

Příbuzenství, ekologie, demografie

Modely příbuzenství:

Kariera, Aranda, Murndžin, Karadžeri

Vrátit se k  řeckým či latinským slovům je někdy docela poučné

a zábavné. Pro naše účely bude vhodné podívat se na etymologický

význam slova „ekonomie“. Na první pohled bychom se asi spokojili

s českým slovem „hospodaření“. Ale ono jde o složeninu dvou řec

kých slov oikos-nomos, kde první slovo oikos znamená „domov, dům,

domácnost“ a druhé slovo nomos odpovídá slovu „zákon“ nebo ta

ké „mrav, zvyk“.

1

Aristoteles definoval domácnost, oikos, jako sku

pinu lidí, kteří se spolu dělili o společnou mísu jídla. Ale v případě

ekonomie jde o název, jenž nás odkazuje k zákonům či pravidlům

domácnosti. V této knize se tedy budeme držet tohoto výkladu eko

nomie a budeme sledovat, jak „pravidla domácnosti“ fungují v ko

munitách přírodních národů a  co se na těchto pravidlech muselo

změnit, abychom dospěli k jejich moderní podobě.

A první téma je tak nasnadě: jak vlastně v útrobách věků vzniklo

něco tak podstatného, jako je domácnost? Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř

JAK VZNIK AJÍ PŘÍBUZENSKÉ

VZTAHY

Začněme nejprve malou exkurzí do biologie. Jednou z  nejpodivnějších záhad darwinovské evoluce je úspěch pohlavního rozmnožování. Proč je to záhada? Protože existuje mnoho dobrých důvodů, aby tomu tak nebylo, aby převládly způsoby nepohlavního rozmnožování. Nicméně už se stalo, že evoluční potenciál byl vyplýtván na něco tak neefektivního, jako je tento způsob rozmnožování, který polovinu své rozplozovací energie ztrácí v  plození samců.

Lze vůbec najít vhodné důvody pro tento evoluční počin? Nebo to byla jen zlomyslnost evoluce?

Evoluční biologové našli celou řadu důvodů, proč tomu tak bylo, a pro naši exkurzi nemá valný význam je tady připomínat. Podstatné je, že bipoidní druhy mají všechny geny a  chromozomy zdvojené, takže na jednom genu nebo chromozomu může příroda experimentovat, zatímco ten druhý zůstává nezměněný. Když se experiment nepovede, neznamená to nějakou pohromu. V  případě, že se experiment ukáže jako životaschopný, může příroda pokročit v evoluci druhu dál. Pro náš výklad je důležité zdůraznit, že důvodem pro pohlavní rozmnožování druhů a tedy i člověka byla a je schopnost dlouhodobého přizpůsobení se podmínkám přírodního prostředí.

Takto se rozmnožující druhy totiž dokážou odolávat dočasným výkyvům tohoto prostředí, což náš druh prokázal v  době ledové, kdy se z teplé Afriky rozšířil na chladný sever Eurasie. Hlavní výhodou těchto druhů je tedy jistá evoluční stabilita, neboť hynou teprve tehdy, když se životní prostředí radikálně promění.

2

Pohlavní

rozmnožování se v případě druhu Homo sapiens odráží nejen v odlišném vzhledu obou pohlaví, ale také ve způsobech rozdílného chování; tedy – jak by řekli biologové – v celém našem fenotypu. daup p hin Právě z dlouhodobého hlediska se náš fenotyp osvědčil v prostředí, kdy se sice přírodní podmínky nepravidelně mění (zrovna se v takové fázi změny zřejmě nacházíme), ale tyto změny nejsou pro náš druh fatální.

Chvíli se tedy vlastnostem obou pohlaví věnujme, protože je to

pro nás zásadní věc, která nás bude provázet po celou dobu výkladu.

Evoluce nás uhnětla tak, že se ženy a  muži nejen anatomicky

a fyziologicky odlišují, ale liší se dokonce více než samice a samci nám nejbližších příbuzných lidoopů. Tyto odlišnosti jsou dány vrozenými schopnostmi, jejichž výbavu jsme dostali do vínku od přírody, ale jejich genetické nastavení nabízí ještě místo pro určitou kulturní korekci, k níž může přispět naše sociální okolí a výchova. Proto se rozdíly mezi ženami a muži mohou výrazně lišit v různých kulturách, jak ještě uvidíme. Nicméně to nemění nic na tom, že obě pohlaví vnímají své životní prostředí odlišně, k  čemuž přispívají nejen naše smysly, ale také naše hormony. Tak nám smysly dodávají základní informace z prostředí, v němž se pohybujeme, a hormony programují naše chování. Mozek je potom jakýmsi „operačním systémem“, který vyhodnocuje informace získané smysly a spouští hormonální „programy“.

3

Ukažme si nejprve v  tabulce 2/1, jaké jsou hlavní rozdíly me

zi smyslovým vnímáním žen a  mužů, čili s  jakými informacemi o svém prostředí obě pohlaví pracují.

Tabulka 2/1: Smyslové rozdíly mezi ženou a mužem

Smysly Žena Muž

zrak

orientace na blízko a na detaily,

vnímání řeči těla

orientace na dálku, „tunelové

vidění“

sluch vysoké frekvence zvuku zvuky spojené s pohybem

hmat citlivost na dotek a tlak

menší citlivost a nižší práh

bolesti

chuť, čich

citlivost na typ chuti (zvláště na

sladké) a na pachové rozdíly

odlišení sladké a slané chuti,

nižší schopnost odlišení pachů


34 Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř Z těchto rozdílů lze vytušit, že muži mají díky svému zraku výrazný smysl pro prostorou orientaci, takže pro ně není problém nalézt kdejaký vzdálený cíl; jsou přirozeně ostražití v cizím prostředí, neboť slyší zvuky způsobené pohybem zvířat nebo lidí; mají silnější kůži, zejména na zádech, proto jsou odolnější vůči bolesti a připraveni na útok zezadu; vnímají pouze ostrá pachová a  chuťová rozhraní. Umí ve stejné chvíli řešit jen jeden úkol či problém a obvykle dávají přednost soustředění se na svůj fyzický výkon. Tomuto zaměření pomáhá také mužská hormonální výbava. Testosteron zvyšuje agresivitu u  obou pohlaví, ale u  mužů navíc v  kombinaci s adrenalinem napomáhá v silovém řešení úkolů. Nelze se tak divit, že věk dožití u mužů byl vždy podstatně nižší než u žen.

Naproti tomu ženy díky perifernímu vidění a smyslu pro barvy ve svém okolí lépe nacházejí i drobné předměty, dokážou perfektně číst řeč těla osob v jejich přítomnosti; umí mluvit a poslouchat současně, slyší lépe pláč a nářek; rády se objímají a hladí, protože mají jemnou pokožku. Umí řešit několik věcí najednou, dávají přednost mluvě při řešení úkolů. Ženy jsou menší a mají menší mozek. Ale jejich citlivé a rozvinuté smysly vedou k rychlejšímu dospívání dívek oproti chlapcům, neboť se učí lépe a dokážou se rychle orientovat v sociálním prostředí. Ženy používají denně třikrát více slov, zvuků a gest než muži, milují společnost, pracují raději v kolektivu. Mají jasný cíl: udržovat vzniklé vztahy, navazovat nová přátelství.

Proto ženy dávají přednost příbuzenským a  sousedským vztahům, zatímco muži řeší úkoly osamoceně nebo vytvářejí krátkodobé, účelové koalice.

Rozdíly mezi ženami a muži se díky této evoluční výbavě dodnes projevují ve třech oblastech: ve vizuálně  prostorových schopnostech, v míře agresivity a v sexuálním chování.

4

Tyto pohlavní roz

díly se projevují bez ohledu na kulturní podmínky dané výchovou. Jsou dány nejen jiným typem informací, které ženy a muži získávají svými smysly, ale má to jistě souvislost i s pohlavními hormony, které mají vliv na odlišné mozkové struktury. Proto je výkonnost daup p hin mužů podstatně vyšší v úkolech, které vyžadují orientaci v trojrozměrném prostoru, nebo při zasahování objektů, které se před nimi pohybují ve větší vzdálenosti. Příroda tak naprogramovala muže jako lovce a  bojovníky, pohybující se osamoceně na velkých prostorách.

K  tomu mužům v  minulosti napomáhala jedna schopnost, na niž se zapomíná; zatímco lidé nevynikali rychlostí svého pohybu, dokázali oproti tomu mnoho hodin nejen chodit, ale také dlouho a vytrvale běhat. Vysvětlením je nejen to, že se dokážeme pohybovat vzpřímeně na dvou nohách, ale také to, že jsme „nahé opice“. Lidský lovec byl schopný v  otevřené africké krajině uštvat jakoukoliv zvěř, protože ta v  tropickém horku zkolabuje po 15 kilometrech. Lovcovo tělo bez srsti se dokázalo ochlazovat pocením, zvířecí nikoliv. Ale nejen to, člověk zapojil do lovu jak svoje nohy, tak i svůj mozek. Dokázal se vcítit do pronásledované zvěře a vždy si uměl nalézt unavený kus a oddělit ho od stáda. A díky své schopnosti orientovat se v prostoru honil lidský lovec zvěř tam, kde mohl uplatnit svou výhodu: cílevědomou vytrvalost.

5

Naproti tomu ženy jsou úspěšné v odlišných úkolech, kdy je dobré si zapamatovat místo podle orientačních bodů. Estrogeny mají utišující a zklidňující účinky a zlepšují paměť, takže ženy si dokážou vybavit místa, která již navštívily. To je předurčuje pro roli matek a pro řemeslo sběru, kdy potřebují rozlišovat své děti podle sluchu, potraviny podle barvy a  chuti a  partnery podle čichu. Jejich úloha v péči o rodinu a domov měla od počátku zásadní vliv na formování sociální struktury lidských skupin. Tyto rozdíly v chování obou pohlaví jsou evidentně dědičné, což souvisí už s  prenatální hladinou hormonů, především androgenů.

Biologické faktory hrály důležitou roli i  v  rozdílech míry agresivity. Existuje zcela evidentní, významná korelace mezi hladinou testosteronu a agresivitou chování. Proto se muži chovají podstatně agresivněji než ženy a  platí, že míra agresivity bývá vyšší ve společnostech, kde je mnoho mladých mužů. Byť lze do jisté míry Edauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř takové chování sociálně korigovat, protože také záleží na spouštěčích násilí, které mohou agresivitu mužů podpořit, nebo utlumit, ale historie naše druhu je protkána nekonečným proudem násilí, za nímž stáli vždy muži. I když se celková míra agresivity může mezi různými kulturami do značné míry lišit, rozdíly mezi pohlavími jsou v tomto případě prakticky shodné a neměnné. Ostatně budeme tomuto tématu věnovat dvě celé kapitoly.

Zbývá sexuální chování. Převážnou část své historie žili lidé, podobně jako většina lidoopů, v malých, dalo by se říci téměř intimních sociálních skupinách, čítajících několik desítek jedinců. U  lidoopů jsou samci větší než samice a  také muži jsou, sice ne o mnoho, ale přeci jenom větší než ženy. Z toho ovšem vyplývá jedno důležité pravidlo; vezmeme-li v  úvahu rozdíly ve velikosti těla mezi ženami a muži, pak je možné předpovědět, že průměrný počet žen na jednoho muže je větší než jedna, ale menší než tři. Tato skutečnost potom říká, že jsme mírně polygynní druh, tedy že muži mohou, ale nemusí mít více žen.

6

Nicméně většina lidí žila a  dodnes žije v  monogamním vztahu a pohlavní akt bývá vždy začátkem soužití ženy a muže. Při pohledu „z vrcholu mohyly“, tedy z hlediska hry generací, bylo odnepaměti hlavním posláním života v  páru plození a  společná výchova dětí, které z  tohoto partnerství pocházely. Rodičovské péči se sice vždy věnovaly především ženy, ale účastnili se jí rovněž muži. I když muž a žena vytvářeli dlouhodobě pár, nežili na svém vymezeném území, ale sdíleli ho ve společenství dalších párů, s  nimiž především ekonomicky spolupracovali. Vztah dvou pohlaví nebyl pouze záležitostí pohlavních orgánů, ale měl svůj nesmírně důležitý rozměr emociální, sociální a duchovní. Proto reprodukční sex, jehož cílem bylo plození potomků, hrál rozhodující roli pro zachování existence sociální skupiny, ke které žena a muž patřili.

Ale účelem lidského sexu nikdy nebylo pouze oplodňování. Při srovnání s  chováním přibližně 4300 druhů savců žijících na světě bylo sexuální chování lidí velice nestandardní, ba až bizarní. Liddaup p hin ská sexuální aktivita ve srovnání s ostatními savci nabývala až nutkavé podoby. Vždyť většina savců žije svůj život jen s  minimem sexuální aktivity, protože kopulují jen tehdy, když je samice v říji, tedy když ovuluje její vajíčko a je možnost ji oplodnit. Naproti tomu lidský sexuální cyklus byl zcela odlišný. Lidské samice mohly svolit ke styku kdykoliv, aniž by věděly, zda bude možné je oplodnit. Ženská ovulace byla totiž natolik skrytá, že sama žena o ní nevěděla. Takže ani muž na rozdíl třeba od šimpanzího samce, který samičí ovulaci pozná podle zarudlého a  zbytnělého zadku samice, neměl jakékoliv tušení, zda právě ve chvíli soulože mohl ženu oplodnit.

Právě skrytá ovulace a malý počet plodných dní poskytovaly ženě stálou připravenost ke styku. Početí se tak stávalo v  lidské sexualitě jen náhodným, vedlejším produktem. Důvodů, proč nás evoluce takto vybavila, nashromáždili antropologové mnoho. Nejpodnětnější z  nich je, že skrytá ovulace a  stálá připravenost ženy ke styku upevňovaly vztahy mezi mužem a ženou, a přispívaly tak k  možnosti vytvořit monogamní rodinu. Muž se mohl opírat o jistotu, že je ploditelem potomků, které mu žena porodila, a žena nemusela mít obavy, že by muž vyhledával jiné ženy za účelem oplodnění. To byl velice důležitý moment v historii našeho druhu, protože žena a muž spolu museli velice dlouho spolupracovat, jestliže chtěli, aby jejich dítě přežilo a vyspělo v dospělého člověka. Ale nejen to, oni za tímto účelem museli spolupracovat ještě s dalšími páry, které žili v jejich okolí.

Lidská mláďata byla schopna se sama uživit až po poměrně dlouhé době. Důvod je vcelku prostý, neboť fyzicky dítě dorůstalo do dospělosti někdy před patnáctým rokem života. Ale lidé získávali potravu poměrně složitými postupy a  museli k  tomu využít dost velké tělesné zručnosti a duševní vynalézavosti. Takže zatímco lidoopí mláďata se živí sama po odstavení od kojení, mladí lidé toho byli schopni až po více než deseti letech. Pochopitelně tato doba vzrůstala se složitostí získávání potravy a se vzrůstající specializaEdauaphi n201aěu0ňř uČ1aěř cí, takže v naší společnosti jsou mladí lidé připravení zapojit se do ekonomického života až kolem dvaceti let života. Po tak dlouhou dobu (zhruba čtrnáct až dvacet let) musí svá mláďata živit rodiče.

A  pochopitelně takto těžký úkol mohli splnit snáze oba rodiče než jenom jeden. Lidský samec se samicí tak museli zůstat pohromadě dlouhou dobu, aby se jejich mládě mohlo osamostatnit. Právě k  upevnění svazku lidského páru sloužila lidská sexualita. Genetickou reakcí na tuto skutečnost bylo, že nás příroda vybavila mnoha erotickými lákadly. Máme nahou kůží a  citlivější ruce, což nám poskytlo možnost celé řady dráždivých tělesných dotyků na erotogenních místech, jakými jsou rty, ušní lalůčky, bradavky, prsa, pohlavní orgány. A vývoj nás vybavil ještě jednou zvláštností, kterou je ženský orgasmus, jemuž napomáhá nejen uspořádání ženských genitálií, ale i nesmírná rozmanitost sexuální součinnosti souložícího páru. Proto si lidé mohli dopřávat pohlavní rozkoše, aby tak stabilizovali své vzájemné vztahy.

7

Tmelem lidského páru se tak stal rekreační sex, jehož cílem bylo dosažení slasti.

8

To on prohluboval vztahy obou pohlaví a emoč

ně přispíval k  zachování rodiny jakožto hlavní sociální jednotky lidské společnosti. A takový je člověk v celé své erotické složitosti až doposud; jde o silně sexuálně založený druh, který tvoří stabilní dvojice s mnoha rysy ojedinělými v živočišné říši. Ale ten hlavní důvod, proč jsme na spojení pudů primátích předků s  mnoha vývojovými změnami přistoupili, spočíval v  nutnosti dlouhodobě se starat a  vychovávat své potomky. Břímě rodičovské péče je pro člověka neskonale těžší než pro jiné živočichy, lidoopy nevyjímaje. Lidský sex tak napomáhal nejen ke stabilitě rodiny, ale také k ekonomické spolupráci ženy a muže a obou společně s jinými páry v okolí.

Ale v oblasti sexuálního života existuje jedna podstatná disproporce mezi ženou a mužem. Zatímco muž může mít teoreticky neo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist