načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Ekonomie a ekonomika - Josef Vlček

Elektronická kniha: Ekonomie a ekonomika
Autor:

Cílem učebnice je podat ucelený výklad ekonomie, pozornost je proto věnována nejdůležitějším otázkám mikroekonomie, makroekonomie a podniku v tržní ekonomice. Zvládnutí těchto tematických celků ...


Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Wolters Kluwer ČR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Počet stran: 555
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 5., aktualizované vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
PDF velikost (MB): 4.63
ISBN: 978-80-7552-190-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cílem učebnice je podat ucelený výklad ekonomie, pozornost je proto věnována nejdůležitějším otázkám mikroekonomie, makroekonomie a podniku v tržní ekonomice. Zvládnutí těchto tematických celků vytváří předpoklady pro studium aplikované ekonomie, např. ekonomiky podniku, financí, hospodářské politiky apod.

Předmětná hesla
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Vzor citace: VLČEK, J. Ekonomie a ekonomika. 5., aktualizované vydání. Praha:
Wolters Kluwer ČR, 2016. 556 s.
© doc. Ing. Josef Vlček, CSc., 2016
ISBN 978-80-7552-190-3 (váz.)
978-80-7552-353-2 (pdf)





3
Obsah
Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
1 Úvod do ekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
1.1 Předmět a základní charakteristika ekonomie jako vědy . . . . . . . . . . 9
1.2 Poznávání ekonomické reality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
1.3 Nástrahy v ekonomickém uvažování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
1.4 Pozitivní a normativní ekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
1.5 Struktura moderní ekonomie – dvě roviny zkoumání . . . . . . . . . . . 15
1.6 Vývoj ekonomické teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
1.7 Poslání ekonomie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
2 Základní východiska a kategorie ekonomické vědy . . . . . . . . . . . . . . 31
2.1 Potřeby, výroba, ekonomické statky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
2.2 Výrobní faktory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35
2.3 Hranice produkčních možností . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
2.4 Zákon klesajících výnosů a výnosy z rozsahu . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
3 Principy hospodářské činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
3.1 Specifika hospodářské činnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51
3.2 Dimenze hospodaření subjektů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54
3.3 Interakce mezi subjekty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58
3.3.1 Dělba práce a její ekonomický význam . . . . . . . . . . . . . . . . 58
3.3.2 Směna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64
4 Trh a tržní mechanismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
4.1 Trh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72
4.2 Tržní mechanismus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73
4.2.1 Poptávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74
4.2.2 Nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79
4.2.3 Cena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84
4.2.4 Konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89
4.3 Teorém pavučiny, elasticita poptávky a nabídky . . . . . . . . . . . . . . . 91
5 Ekonomický systém . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99
5.1 Základní ekonomické problémy a způsoby jejich řešení . . . . . . . . . 99
5.2 Klasifikace ekonomických systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104
5.3 Příkazová ekonomika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107
5.4 Tržní ekonomika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109
5.5 Technická stránka společenské výroby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113





OBSAH
4
6 Chování spotřebitele na trhu zboží a služeb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
6.1 Teorie užitku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119
6.2 Rovnováha spotřebitele a odvození křivky poptávky . . . . . . . . . . 124
6.2.1 Kardinalistická teorie užitku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125
6.2.2 Ordinalistická teorie užitku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130
6.3 Nákupní chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138
7 Výroba, náklady firmy a její nabídka v podmínkách dokonalé
konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143
7.1 Základní východiska analýzy firmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 144
7.2 Výroba a náklady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146
7.3 Příjmy firmy a její zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
7.4 Rovnováha firmy a odvození křivky nabídky . . . . . . . . . . . . . . . . 159
7.5 Alokační efektivnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162
8 Firma v podmínkách nedokonalé konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
8.1 Vznik výsadního (monopolního) postavení tržního subjektu . . . . 167
8.2 Rovnováha a maximalizace zisku v případě monopolu . . . . . . . . . 174
8.3 Oligopol a monopolní konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182
9 Vytváření cen výrobních faktorů, nerovnosti v důchodech . . . . . . . 192
9.1 Vznik cen výrobních faktorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
9.1.1 Poptávka po výrobních faktorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193
9.1.2 Nabídka a tržní cena výrobních faktorů . . . . . . . . . . . . . . . 199
9.2 Nerovnosti v důchodech a jejich měření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
9.3 Efektivnost nebo rovnost (přerozdělovací procesy
v ekonomice) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
10 Trh práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214
10.1 Nabídka a poptávka na trhu práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215
10.2 Mzdy a trh práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
10.2.1 Podstata a formy mzdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219
10.2.2 Stanovení mzdy v podmínkách dokonalé konkurence . . . 222
10.2.3 Mzda v podmínkách nedokonalé konkurence –
současné trhy práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226
10.3 Lidský kapitál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230
11 Trh půdy, trh kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
11.1 Trh půdy a pozemková renta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239
11.2 Kapitál jako výrobní faktor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243
11.2.1 Pojetí kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243





OBSAH
5
11.2.2 Kapitálový trh, cena kapitálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248
11.2.3 Finanční zprostředkovatelé na českém kapitálovém
trhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255
12 Národohospodářský koloběh,
úloha státu v ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261
12.1 Národohospodářský koloběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262
12.1.1 Národohospodářský koloběh toků příjmů a výdajů . . . . . 262
12.1.2 Identity v rámci národohospodářského koloběhu . . . . . . 268
12.2 Úloha státu v ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270
12.2.1 Historie státních zásahů do ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . 270
12.2.2 Stát jako ekonomický subjekt a jeho hospodářská
politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 276
13 Měření a vyjadřování výkonu ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 285
13.1 Metody měření národního produktu a důchodu . . . . . . . . . . . . . . 286
13.2 Vypovídací schopnost indikátoru HDP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292
13.3 Odvozené agregáty vyjadřující makroekonomický výstup . . . . . 297
14 Spotřeba, úspory a investice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304
14.1 Spotřeba a úspory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305
14.2 Investice, výdajový multiplikátor a určení rovnovážné
produkce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 315
15 Model agregátní poptávky a agregátní nabídky
(model AD – AS) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 330
15.1 Agregátní poptávka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 331
15.2 Agregátní nabídka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 335
15.3 Rovnovážný produkt, rovnovážná cenová hladina . . . . . . . . . . . 345
16 Ekonomický růst . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 351
16.1 Pojetí ekonomického růstu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 352
16.2 Modely ekonomického růstu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 360
16.2.1 Abstraktní modelové teorie ekonomického růstu . . . . . . 362
16.2.2 Sociálně-historické koncepce růstu a rozvoje . . . . . . . . . 368
17 Ekonomické cykly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
17.1 Pojetí ekonomických cyklů a jejich druhy . . . . . . . . . . . . . . . . . . 378
17.2 Příčiny cyklického vývoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 388
17.2.1 Keynesovské teorie ekonomického cyklu . . . . . . . . . . . . 390
17.2.2 Peněžní teorie ekonomického cyklu . . . . . . . . . . . . . . . . 394
17.3 Politicko-ekonomický cyklus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397





OBSAH
6
18 Peníze, bankovní soustava, trh peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 402
18.1 Vznik peněz a jejich úloha v ekonomice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403
18.2 Banky a funkce bankovní soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 409
18.3 Nabídka peněz, poptávka po penězích a rovnováha na trhu
peněz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 411
19 Inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
19.1 Pojetí inflace a její měření . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 422
19.2 Formy a příčiny inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 429
19.3 Důsledky inflace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 437
20 Nezaměstnanost a její makroekonomické souvislosti . . . . . . . . . . . 443
20.1 Makroekonomický náhled na trh práce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 443
20.2 Nezaměstnanost, její měření, druhy a příčiny . . . . . . . . . . . . . . . 447
20.3 Okunův zákon, Phillipsova křivka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 456
21 Monetární politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464
21.1 Institucionální rámec monetární politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 464
21.2 Nástroje monetární politiky (operační rámec centrální banky) . . 467
21.3 Druhy monetární politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 474
22 Fiskální politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484
22.1 Státní rozpočet a veřejné finance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 484
22.2 Nástroje fiskální politiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 492
23 Makroekonomie otevřené ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506
23.1 Internacionalizace ekonomiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 506
23.2 Mezinárodní obchod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 511
23.3 Měnový kurz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 518
23.4 Platební bilance . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 521
23.5 Mezinárodní ekonomická integrace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 523
Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530
Seznam grafů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 533
Seznam tabulek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 537
Řešení úkolů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 538
Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 545
Autor publikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 551





7
„Každá praktická činnost je založena na teorii,
i když si toho samotní praktičtí pracovníci
nejsou třeba vědomi.“
Peter F. Drucker
PŘEDMLUVA
Otevíráte páté vydání Ekonomie a ekonomiky, která je určena nejen pro studenty
bakalářských kurzů mikroekonomie a makroekonomie na vysokých školách, ale
také pro všechny zájemce o studium základů moderní ekonomické teorie.
Podnětem k aktualizovanému vydání učebnice byly čtenářské ohlasy a snaha autora
ilustrovat výklad vývojem ekonomické reality.
Ekonomické otázky jsou vždy předmětem živého zájmu široké veřejnosti. Je
to zcela přirozené, protože každého člověka zajímá, zda najde uplatnění na trhu
práce, jaká je koupěschopnost jeho mzdy, jak vysoké daně odvede státu ze svého
příjmu, vyplatí-li se mu spořit apod.
Ekonomická teorie ovšem neposkytuje souhrn poznatků, který lze považovat
za obecně správný. Při hledání odpovědi na uvedené otázky ekonomové
vycházejí z nedokonale ověřených hypotéz – jak funguje hospodářství, co je základem
rozhodování spotřebitele, jaké důsledky určitých událostí nebo určité politiky
lze očekávat atd. Důvod je znám – v hospodářství nelze provádět
experimenty za kontrolovaných podmínek a každý ekonomický proces má své konkrétní
historické souvislosti. Ekonomové proto používají metodu „konstrukce modelu“
(zjednodušený obraz znázorňující chování lidí v určitém prostředí). Ekonomie
pracuje s abstrakcemi, její výroky vyjadřují určité modelové situace, s nimiž se
v této čisté podobě v reálném hospodářském životě nesetkáváme. Přesto právě
jejich prostřednictvím dokážeme rozpoznat povahu velmi konkrétních
hospodářských jevů a procesů, uvědomovat si jejich místo ve fungování ekonomického
mechanismu a důsledky jejich působení.
Výklad pojmů a kategorií je založen na teoretických koncepcích soudobého
„hlavního proudu“ ekonomického myšlení, který je výsledkem tzv. velké syntézy
(neoklasicko-keynesovská syntéza po druhé světové válce). Originalitu
vysvětlovaných myšlenek zdůrazňuje historický rámec jejich vzniku. Čtenář je veden





8
P ŘEDMLUVA
k vytvoření vlastního názoru na ekonomické problémy, protože text neobsahuje
žádné hodnotové soudy, které by určitý ekonomický směr (školu) považovaly za
jedině správný (za dogma). Za současného stavu vědeckého poznání je pluralita
paradigmat v ekonomii uznávanou skutečností.
Cílem publikace je stručně a srozumitelně vysvětlit základní ekonomické
pojmy a principy, jejichž poznání umožňuje porozumět podstatě a vzájemným
souvislostem hospodářských jevů. Snahou autora je, aby studenti pochopili, že ekonomie
je věda o volbě, věda, která zkoumá lidské chování a rozhodování v podmínkách
vzácnosti zdrojů. Každý člověk si přece neustále ověřuje, zda se mu určité
rozhodnutí vyplatí, a porovnává přitom jeho náklady a výnosy.
Z obsahového hlediska je kniha rozdělena do tří tematických okruhů, jejichž
společným jmenovatelem je tzv. mikroekonomická fundace makroekonomie.
Prvních pět kapitol představuje úvod do studia ekonomie, na který je možné navázat
studiem neoklasické mikroekonomie (6. až 11. kapitola) nebo
makroekonomické teorie (12. až 23. kapitola). Obava, že k pochopení ekonomických principů
je nutná znalost vyšší matematiky, není pravdivá. V základní ekonomické teorii
jsou používány jednoduché rovnice a grafy pouze k ilustrování výkladu. Obraz
ekonomického systému lidské společnosti je podán i z hlediska jejího reálného
hospodářského vývoje. Prezentace ekonomických reálií je příčinou, proč má
učebnice název Ekonomie a ekonomika.
Aby si čtenář mohl samostatně prověřit, jak zvládl jednotlivé pojmy a
tematické okruhy, jsou na konci každé kapitoly zařazeny Kontrolní otázky a problémy
k řešení. Před kontrolou získaných znalostí je z metodického hlediska vhodné
jejich zopakování v rámci stručného shrnutí kapitoly, klíčových pojmů a témat
k zamyšlení.
Z vlastní zkušenosti víme, že ekonomii (politice, fotbalu, školství ...) rozumí
každý člověk. Tuto skutečnost svého času dobře vyjádřili v časopisu Financial
Times, když ekonoma charakterizovali jako odborníka, který zítra bude vědět,
proč jeho včerejší předpovědi dnes neplatí. Abyste nepatřili mezi ty, na něž se
tato kritika vztahuje, prostudujte pozorně učebnici. Následně pochopíte, že
„ekonomie“ má svůj půvab a logiku, že ekonomické znalosti vám pomohou nejen
v profesním, ale i občanském životě. Porozumíte obsahu některých novinových
článků, volebním programům politických stran i hospodářské politice vlády apod.
Dokážete posoudit, zda argumentace ekonomických a politických autorit je věcná,
zda něco nezamlčují, zda prosazují zájmy celku atd.
Zkušenosti autora z vysokoškolské výuky a profesního vzdělávání v praxi
svědčí o tom, že publikace Ekonomie a ekonomika pomáhá čtenářům osvojit si
pojmy, principy a nástroje ekonomické teorie. Základní ekonomické znalosti jsou
dnes nutnou součástí vzdělání každého člověka.





9
1 ÚVOD DO EKONOMIE
1.1 Předmět a základní charakteristika ekonomie jako vědy
1.2 Poznávání ekonomické reality
1.3 Nástrahy v ekonomickém uvažování
1.4 Pozitivní a normativní ekonomie
1.5 Struktura moderní ekonomie – dvě roviny zkoumání
1.6 Vývoj ekonomické teorie
1.7 Poslání ekonomie
Proces formování ekonomie jako samostatné vědy je východiskem pro vyme -
zení jejího předmětu, umožňuje pochopit význam ekonomie pro člověka a vede
k poznání hlavních hospodářských problémů společnosti. U kolébky ekonomické
vědy stáli významní myslitelé, kteří ovlivnili celou lidskou kulturu. Zpočátku byly
ekonomické úvahy součástí celého společenského myšlení. Politická ekonomie
se stává samostatnou vědou až v době vzniku kapitalistického ekonomického
systému, kdy došlo k jejímu oddělení od filozofie a politické a právní teorie. Za
zakladatele ekonomie jako vědy je považován Adam Smith (1776). Ve 20.
století se ekonomická teorie stává nástrojem hospodářské politiky státu. Iniciátorem
státního intervencionismu byl J. M. Keynes (1936). V ekonomickém myšlení od
té doby existuje zásadní problém, jehož řešení se hledá politickou cestou. Jde
o vztah „trhu a státu“, jaká je účinnost tržního mechanismu a jaká je efektivnost
ekonomické úlohy státu.
Ekonomie se zabývá studiem ekonomiky, tj. systému, v jehož rámci lidé
produkují (neboli vyrábí), rozdělují, směňují a spotřebovávají ekonomické statky.
Ekonomové se snaží zjistit, jak je ekonomika organizována, analyzují chování
ekonomických subjektů a úroveň uspokojování lidských potřeb. Složitost
ekonomické reality vyžaduje dodržování logiky ekonomie, protože jinak hrozí nebezpečí
nepravdivých úsudků a neefektivních opatření.
1.1 Předmět a základní charakteristika ekonomie jako vědy
Člověk je společenskou bytostí a žije v určitém přírodním a sociálním prostředí.
Znamená to, že jednotlivec při svých aktivitách musí respektovat přírodu a brát
ohled na existenci a zájmy jiných lidí, se kterými žije v jednom společenství.





Ú VOD DO EKONOMIE
10
Člověk jako individuum přitom usiluje o dosažení svých subjektivních cílů („toho,
co chce“) a jeho rozhodování v hospodářské oblasti je výrazně ovlivňováno
zásadami efektivnosti (poměřuje své osobní náklady se získávanými výnosy). V
pospolitosti musí být proto zajištěna stejná práva pro všechny její členy. Každý
člověk má mít zajištěnu svobodu, činit cokoli se mu zlíbí za předpokladu, že
neomezuje svobodu jiného člověka. Lidé proto vytvářejí pravidla spolužití a
hledají takový institucionální mechanismus, který by usměrnil zájmy jednotlivců
a zajistil blahobyt celé společnosti.
Člověk jako „zoon politikon“ (podle Aristotela) je předmětem zkoumání so -
ciálních věd. Ekonomie pojednává o hospodářských aktivitách lidí, v jejichž
rámci si každý člověk obstarává prostředky na uspokojení svých potřeb.
1
Přesněji
vyjádřeno: ekonomie zkoumá zákonitosti hospodářského života společnosti a
popisuje mechanismy jeho fungování. Lidem tak pomáhá pochopit logiku reálných
hospodářských procesů. Ekonomie je vědou o činnosti lidí ve velice širokém
pojetí – zkoumá, jak využívají vzácné zdroje, jak vyrábějí, jak si vyrobené statky
přisvojují (zda prostřednictvím trhu nebo určitou formou přidělování) a jak jsou
tyto produkty společenské výroby spotřebovány. Úkolem ekonomie je
vysvětlit, jak se lidé chovají v praktickém životě, když si zajišťují živobytí. Změny
v ekonomickém prostředí vyvolávají podněty pro vypracování nové ekonomické
teorie, která by umožnila odhalit příčiny a podstatu těchto změn.
Ekonomická analýza společnosti je v koncentrované podobě vyjádřena v
předmětu ekonomie, tak jak jej vymezuje hlavní proud současné ekonomické teorie.
„Ekonomie zkoumá, jak společnosti rozhodují o využití výrobních zdrojů,
které mají alternativní použití, k výrobě různých komodit a jak rozhodují
o jejich rozdělení mezi různé skupiny“.
2
Jde o operacionalizovanou definici,
protože zahrnuje množinu procedur, jež popisují aktivity potřebné k tomu, aby
bylo realizováno to, co definice popisuje.
1
„Slovo ekonomie nebo oekonomie pochází z řeckého oikos – dům a nomos – zákon. Původně
znamenalo pouze moudré a zákonité spravování domácnosti v zájmu společného blaha rodiny. Později
se smysl tohoto slova rozšířil i na spravování velké rodiny, kterou je stát.“ (ROUSSEAU, J. J.
Rozprava o politické ekonomii. Praha: SNPL 1956, str. 19). Přívlastek politická (z řeckého politikos =
společenský) přidal k názvu ekonomie Francouz Antoine de Montchrétien v roce 1615, když vydal
„Traktát o politické ekonomii“. Vyjádřil tím názor, že hospodářství země má řídit stát a státní
záležitosti jsou vždy politickými záležitostmi. V druhé polovině 19. století došlo k posunům v
pojetí předmětu politické ekonomie, začala se prosazovat její „sociální neutralita“, a tyto změny se
promítly i do názvu této vědní disciplíny. Alfred Marshall v roce 1890 vydal spis „Principles of
Oeconomics“ a pod jeho vlivem se vžil upravený název ekonomické vědy – „oeconomics“, tj. čistá
ekonomie, která popisuje mechanismy působící v každém ekonomickém systému.
2
SAMUELSON, P., NORDHAUS, W. Ekonomie. 13. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda 1991,
str. 13.





Ú VOD DO EKONOMIE
11
Ekonomie jako vědní disciplína plní tři funkce:
a) poznávací (zkoumá ekonomické jevy a procesy, které probíhají ve
společnosti a snaží se je vysvětlit);
b) praktickou (ekonomické poznatky jsou východiskem pro praktickou
činnost různých ekonomických subjektů);
c) metodologickou (je teoretickým základem pro ostatní ekonomické vědy –
podnikovou ekonomiku, finance, hospodářskou politiku, marketing atd.).
Ekonomickou teorii tvoří systém kategorií (pojmy, ke kterým již nelze nalézt
obecnější, nadřazenější pojem) a logicky vybudovaných principů (zásada,
pravidlo), který představuje zjednodušený obraz komplexní ekonomické reality.
3

Teorie umožňuje porozumět ekonomickým jevům, vysvětlit je, kritizovat nebo
předvídat.
1.2 Poznávání ekonomické reality
Proces vytváření ekonomické vědecké teorie zahrnuje několik na sebe
navazujících fází.
● Proces pozorování, který by měl vyústit do jednoduchého popisu jevu.
● Analýzu a formování hypotéz. Metoda abstrakce umožňuje vydělit z
hospodářské reality její podstatné stránky, následně lze formulovat
pravděpodobný výklad jevů – hypotézu, což je neověřený výrok, který vychází
z ověřitelných předpokladů.
● Testování hypotéz a jejich interpretace. Používají se metody
matematicko-statistické, řízené experimenty, metody analogie, ekonomické modely
apod.
● Vytvoření teorie na základě syntézy získaných poznatků.
U ekonomických systémů jakožto sociálních systémů vzniká komplikace,
protože jde o stochastické systémy s kauzálními řetězci v chování subjektů.
Empirické pozorování přináší většinou statistické četnosti různých typů vazeb mezi
vstupy a výstupy než jednoznačné závěry. Proto má v ekonomii velký význam
řešení metodologických otázek, které je vždy ovlivněno filozofickým náhledem
3
Rozhodování lidí je postaveno na racionálních principech. Dosažení určitého cíle s vynaložením
co nejmenších nákladů je aplikací minimalizačního principu. Pokud chceme s danými prostředky
(vstupy) získat maximální výsledek (efekt), potom postupujeme podle maximalizačního principu.





Ú VOD DO EKONOMIE
12
autora na svět. Užitá metodologie určuje nejen tvářnost a strukturu díla daného
autora, ale podmiňuje značně jeho vlastní poznávací přínos. Metodologické
přístupy se neustále rozvíjejí a upřesňují. Ve společenských vědách, a v ekonomii
zvláště, můžeme nalézt dvě základní tendence tohoto vývoje. Zastánci
metodologického individualismu chápou jakýkoli společenský jev jako produkt agregace
individuálních zájmů a rozhodování lidí podle jejich představ závisí především
na porovnávání osobních nákladů a přínosů. Opačný přístup prosazuje
metodologický holismus (holos = celý, tvořící celek), který vychází z představy, že celek
jako souhrn jednotlivých částí nabývá nových, vyšších vlastností, nezávislých na
jeho částech. Sociální a kulturní celek má podle jejich názoru jinou povahu než
prvky (jedinci, malé skupiny), které ho tvoří.
Metody procesu poznání tvoří základ technologie vědecké činnosti. Metody
jsou nástrojem poznání a tvoří je pravidla, kterými je nutné se v procesu poznání
řídit, aby byly získány potřebné poznatky. V ekonomii mají velký význam metody
poznání založené na rozumovém, tj. zprostředkovaném obrazu reality.
Standardně jsou aplikovány obecné metody dané dvojicemi analýza – syntéza
a induktivní postup – deduktivní postup. Analýza spočívá v rozdělení celku na
jeho komponenty a zkoumání, jak tyto prvky fungují jako relativně samostatné
části a jaké jsou mezi nimi vztahy. Při syntéze dochází k složení komponentů
do celku a zároveň jsou odvozovány hlavní organizační principy, jimiž se tento
celek řídí v závislosti na jeho částech. Metoda indukce řeší vztah mezi
pozorovanými údaji a teorií tak, že se shromažďují empirické poznatky a z nich se
vyvozují obecné i konkrétní závěry o stavu a vývoji dané reality. Z pravidelnosti
zkoumaných událostí odvozujeme závěr o tom, že tato pravidelnost bude platit
pro další události na jiném místě nebo v jiném čase. Deduktivní metoda spočívá
v tom, že vyvozuje nové poznatky z původních premis (tvrzení) s odůvodněním,
že jsou-li původní premisy pravdivé, budou pravdivé i poznatky, které jsou z nich
vyvozovány, a naopak.
Ekonomická realita se poměrně rychle mění, takže každý její přítomný stav je
vlastně jen okamžikem přechodu minulých stavů ekonomiky v její stav budoucí.
Přesto v ekonomickém poznání dochází k abstrahování od časového vývoje
objektů reality a předmětem zkoumání se stává stav ekonomiky v určitém časovém
okamžiku. Statický pohled umožňuje přiblížit se vnitřní logice zkoumaného jevu
a zobrazit jeho funkční závislosti. Komparativní statika, která již respektuje
evoluci zkoumané problematiky (porovnává stacionární stavy a hledá
optimální stav), nastolila otázku o příčinách vedoucích k porušování optimálních stavů
(ekonomické rovnováhy). Odpověď přineslo pronikání principu dynamiky do
ekonomické teorie. Ukázalo se, že časová dimenze má zásadní význam pro
odhalení podstaty základních kategorií a s nimi spjatých procesů. Dynamická analýza





Ú VOD DO EKONOMIE
13
nemůže vycházet jen z událostí tak, jak se odehrávají v reálném čase, ale musí
pracovat s očekáváním budoucích událostí u prvků zkoumané ekonomiky, protože
z nich vychází chování těchto prvků. Tímto způsobem se do ekonomie dostává
moment nejistoty budoucích událostí a z ní plynoucí riziko.
Ekonomická věda jakožto společenská věda není vědou exaktní. To znamená,
že k ověření hypotéz nelze v hospodářství provádět plnohodnotné
(kontrolované) experimenty. Ekonomie pracuje s abstrakcemi, její výroky vyjadřují určité
modelové situace, s nimiž se v této čisté podobě v reálném hospodářském životě
nesetkáváme.
4
Přesto právě jejich prostřednictvím dokážeme rozpoznat povahu
velmi konkrétních hospodářských jevů a procesů, uvědomovat si jejich místo
ve fungování ekonomického mechanismu a důsledky jejich působení. Obhájci
„logického empirismu“ požadují konfrontaci ekonomické teorie s fakty, které ji
empiricky ověří, tj. buď se potvrdí její dočasná platnost, nebo se vyvrátí. Jejich
oponenti upozorňují, že techniky měření jsou nedokonalé a často nepřímé, a proto
empirické potvrzení teorie nelze považovat za spolehlivý indikátor její platnosti.
Ekonomická teorie je považována za užitečnou jen tehdy, když vychází z
reálného ekonomického života, podrobuje jej kritice a vrací se k němu takovým
způsobem, aby jeho účastníci mohli správně pochopit tuto kritiku. Někteří ekonomové
ale chápou ekonomickou teorii jako formálně abstraktní vědní disciplínu,
ve které dominuje formální logika. Domnívají se, že jejím prostřednictvím lze
přesněji analyzovat reálné procesy a odhalit nové aspekty hospodářského života.
1.3 Nástrahy v ekonomickém uvažování
Ekonomická realita patří k nejsložitějším objektům zkoumání a badatelé se zde
setkávají s léčkami, jejichž nerozpoznání by mohlo vést k nesprávným poznatkům
a závěrům.
Předpoklad „ceteris paribus“. Většina ekonomických problémů je
ovlivňována řadou proměnných veličin. Například počet aut koupených v daném roce je
určen cenou aut, příjmy spotřebitelů, cenami benzínu atd. Pokud chceme zjistit,
jaký vliv má jedna proměnná, musíme použít předpokladu ceteris paribus („za
jinak stejných podmínek“), což znamená, že zkoumaný faktor se mění a ostatní
4
Ekonomický model je zjednodušené zobrazení reality. Model má zachytit ty aspekty reality, které
jsou považovány za relevantní, a všechny ostatní vynechat. Kvalitu modelu neměříme podle
odchylek jeho předpokladů od reality, ale podle jeho schopnosti vysvětlit skutečnost. Modely jsou
pomocným prostředkem tvorby teorie. Ekonomický model v zásadě tvoří hospodářské subjekty,
objekty a instituce; exogenní proměnné, které jsou pro model dané; endogenní proměnné, které
mají být určené modelem.





Ú VOD DO EKONOMIE
14
jsou konstantní. Například když chceme zjistit, jaký vliv mají ceny aut na jejich
prodej, potom musíme vliv měnících se cen automobilů zkoumat za situace, kdy
se důchody spotřebitelů, ceny benzínu a další proměnné nemění – tedy „za jinak
stejných podmínek“.
Omyl „poté, tedy proto“ („post hoc, ergo propter hoc“ – potom, tudíž nutně
v důsledku toho) se projevuje chybným vyvozováním příčinné souvislosti z časové
následnosti ekonomických jevů. Pokud jev A proběhl dříve než jev B, nemusí to
ještě znamenat, že jev A je příčinou jevu B. Například v průběhu Velké deprese
(krize 1929–1933) někteří lidé v USA doporučovali zvýšit ceny, protože si v
minulosti všimli, že růst cen a mezd předcházel období konjunktury. Z toho vyvodili, že
řešením krize je růst cen a mezd. Výsledkem byla řada legislativních úprav
umožňujících zvyšování těchto proměnných, které ovšem zbrzdily ozdravení ekonomiky.
Klam kompozice. Jde o omyl, kdy předpokládáme, že to, co platí pro část,
musí platit i pro celek. Například zvýšení ceny určitého zboží přinese větší příjmy
výrobcům tohoto produktu a zvýší to jejich blahobyt, pokud se ale zvýší ceny
veškerého zboží, nikdo v ekonomice z toho nebude mít prospěch. Domněnka, že
to, co platí pro celek, pro společnost, platí i pro jednotlivce, pro část, představuje
klam dekompozice. Například na zvýšení ceny zboží většina lidí reaguje snížením
poptávky. Vždy se ale najdou lidé, kterým zdražení zboží nevadí a jeho spotřebu
neomezí (viz zdražení cigaret, alkoholu).
Subjektivnost, s kterou pozorujeme okolní svět, představuje jednu z
největších nástrah v ekonomii. Získané znalosti a zkušenosti nám vytvářejí „klapky
na očích“, jejichž prostřednictvím vnímáme realitu a obtížně chápeme ostatní
pozorovatele, kteří vycházejí z jiných teoretických přístupů. Ekonomové se tak
stávají „zajatci“ osvojených teoretických poznatků a diskuse mezi jednotlivými
školami ekonomického myšlení často připomínají „dialog hluchých“.
Ignorování sekundárních účinků je závažným metodickým problémem.
Řada ekonomů má sklon vnímat pouze bezprostřední dopad daného rozhodnutí na
určitou skupinu lidí a nevěnuje pozornost druhotným důsledkům tohoto opatření.
Sekundární projevy se obvykle rozvíjejí pomaleji a nejsou vždy zřetelné. Kvalitní
ekonomická analýza musí zahrnovat i sekundární efekty, které někdy mají větší
význam než primární důsledky daného opatření. Například zvýšení minimální
mzdy má primární účinek a tím je zvýšení mzdy nejhůře placených
zaměstnanců. Sekundárním důsledkem je snížení zaměstnanosti, protože u zaměstnavatelů
došlo ke zvýšení nákladů, a proto se snížila jejich poptávka po pracovních silách.





Ú VOD DO EKONOMIE
15
1.4 Pozitivní a normativní ekonomie
Ke zkoumané ekonomické realitě lze přistupovat dvojím způsobem:
● buď jsou ekonomické jevy a procesy jen popisovány a vysvětlovány v
souvislostech (například vývoj inflace, dynamika výroby, počet nezaměstnaných),
● nebo se hledají způsoby, prostředky a cesty, jak dané problémy řešit.
Z uvedených přístupů vyplývá i rozdílný názor na analýzu ekonomických jevů
a na jejich podstatu, který je příčinou dělení ekonomie na pozitivní a normativní.
Pozitivní analýza vysvětluje, proč jevy a procesy jsou takové, jaké jsou, kdežto
normativní analýza se pokouší definovat, jaké mají být.
Pozitivní ekonomie usiluje o analýzu hospodářství v podobě, v jaké ho
nalézá. Zabývá se jen takovými jevy, které jsou vědeckými metodami zjistitelné
a dokazatelné. Vytváří hypotézy o chování ekonomických subjektů, vyvozuje
z nich závěry o předpokládaném vývoji ekonomických veličin (například nákladů,
důchodů, cen) a konfrontuje pozorovaný vývoj těchto proměnných s teoretickými
předpověďmi. Posuzuje individuální i skupinovou racionalitu chování
ekonomických subjektů a hledá nejefektivnější způsoby vedoucí k dosažení ekonomických
cílů. Konstatuje například existenci určité míry nezaměstnanosti a zkoumá, jak
ovlivní její zvýšení míru inflace.
Normativní ekonomie vychází také ze zkoumání hospodářské reality, ta se
však stává pouze východiskem hodnotových soudů, které zahrnují i otázky
etické, sociální a všeobecně lidské. Jejím skutečným cílem je konstruovat předobraz
dokonalejšího ekonomického systému. Normativní ekonomie se jeví jako logické
pokračování pozitivního vědění. Zde je třeba upozornit, že jen pozitivní analýza
může zcela uplatnit vědecký postup, protože věda poskytuje informace pouze
o tom, co existuje. Například tvrzení, že z nějakého důvodu by měla klesnout
všeobecná cenová hladina, je normativní výrok. Nedá se potvrdit, nebo
vyvrátit. Odpovědi na normativní otázky se nedají hledat jen ve faktech a vědeckých
metodách. Neexistují na ně správné nebo nesprávné odpovědi, a řešení se proto
hledá v procesu politické volby. Jde například o otázky typu: Jaké tempo inflace
nebo nezaměstnanosti je přijatelné?
1.5 Struktura moderní ekonomie – dvě roviny zkoumání
V současné ekonomické teorii existují dvě části, které nelze od sebe oddělit nebo
je chápat samostatně – jde o mikroekonomii a makroekonomii. Obě se zabývají





Ú VOD DO EKONOMIE
16
rozhodováním lidí v hospodářském životě, ale liší se v rovině zkoumání.
Mikroekonomie a makroekonomie operují na rozdílných úrovních abstrakce a z hlediska
předmětu svého zkoumání jsou silně provázány.
Mikroekonomie (mikros = malý) zkoumá chování individuálních
ekonomických subjektů (jednotlivec, domácnost, firma) na dílčích trzích a jevy, které
vyplývají ze vzájemných vztahů mezi nimi (například určení ceny výrobku). Zajímá se
o jejich cíle a sleduje rovnováhu jednotlivých subjektů (stav, kdy subjekt dosáhl
svého cíle a nemá důvod měnit své chování). Jde jakoby o zkoumání ekonomiky
zdola, ze základů.
Makroekonomie (makros = velký) zkoumá reálný svět s jeho
nedokonalostmi, analyzuje chování ekonomiky jako celku a používá k tomu agregátní veličiny
(HDP, nezaměstnanost, inflaci aj.). Pracuje s rámcovými hypotézami, které se jí
zdají být přijatelné jako průměrné vyjádření toho, jak se ekonomické subjekty
chovají. Dominantním problémem v makroekonomii je všeobecná rovnováha,
která je výsledkem systému vzájemných vztahů mezi velkým počtem
individuálních subjektů. Makroekonomie proto nemůže být statická, ale musí brát do úvahy
faktor času. Přeceňování významu vzájemných vztahů mezi proměnnými (národní
důchod, agregátní investice atd.) vede k tomu, že makroekonomie se může stát
jen „formální mechanickou hrou“ bez vztahu k realitě. Předmětem reálné
makroekonomie nemůže být jen vyhodnocování „kvantity“ lidského chování, ale musí
vzít do úvahy i svobodu a nejistoty, které ovlivňují lidské konání.
V ekonomické teorii je vzájemný vztah mikroekonomie a makroekonomie
charakterizován dvojím způsobem:
● Existuje tzv. mikroekonomická fundace makroekonomie. Znamená
to, že makroekonomie vychází z mikroekonomických poznatků o
chování a volbě jednotlivých subjektů při zkoumání vzájemných vztahů mezi
velkým počtem subjektů. Makroekonomický systém ve skutečnosti tvoří
nespočetné množství organizací a institucí, které jsou vytvořeny a
rozvinuty individuálními subjekty – jde o rodiny, domácnosti, podniky, občanská
sdružení, různé nátlakové skupiny atd. Jejich fungování a úlohu nelze
pochopit, pokud nevezmeme do úvahy zájmy individuálních subjektů, které
je tvoří a řídí.
● Makroekonomické okolnosti tvoří rámec fungování
mikroekonomických procesů. Například chování jednotlivce na trhu práce je ovlivněno
daňovou a sociální politikou vlády, inflačními tlaky, fází ekonomického
cyklu apod.





Ú VOD DO EKONOMIE
17
V rámci mikroekonomie převažuje pozitivní analýza, která vyúsťuje do
různých modelů chování ekonomických subjektů. Pro makroekonomii je typické,
že nositelé jednotlivých koncepcí (škol) hledají svá východiska v rovině
normativní ekonomie a teprve následně se zabývají analytickými soudy – přecházejí
do oblasti pozitivní ekonomie. Například nejdříve musí odpovědět na otázku:
„proč a jak má stát zasahovat do ekonomiky“ a pak se snaží své tvrzení
empiricky potvrdit.
1.6 Vývoj ekonomické teorie
Vývoj ekonomie probíhá převážně evoluční cestou – jednotlivé směry
ekonomického myšlení jsou rozvíjeny a propracovávány v teoretické systémy. Základem
ekonomického směru je vědecká škola, která vzniká v určitém čase, má formální
strukturu a lze ji lokalizovat. Součástí vývoje ekonomického myšlení jsou i
výrazné metodologické posuny, které vedly k vzniku nových směrů.
Různá údobí ekonomické vědy jsou charakterizována určitým pohledem na
svět, který určuje standardní formu řešení problémů. Americký teoretik vědy
Thomas s. Kuhn v této souvislosti používá termín paradigma, kterým označuje
model teoretického přístupu k společenské realitě. Jde o určitý celistvý soubor
vědeckých představ, hypotéz, metod a výsledků výzkumu, kterým odborníci
věří (nedokazují je) a používají je při řešení problémů. Neschopnost daného
paradigmatu vysvětlit nové jevy vede k jeho nahrazení novým paradigmatem,
které poskytuje širší vysvětlující sílu. Nové paradigma obvykle obsahuje prvky
původního paradigmatu a někdy představuje i návrat k idejím, které byly dříve
považovány za překonané. Pro současnou ekonomickou vědu je
charakteristická pluralita paradigmat.
Od antiky až do nástupu kapitalismu se ekonomické myšlení rozvíjelo v lůně
filozofické reflexe společnosti jako součást etických, politických a teologických
úvah. Hospodářské změny byly vždy podnětem (společenskou objednávkou) pro
vytvoření ekonomické teorie, která vycházela z rozboru této reality. První pokusy
teoreticky vysvětlit ekonomické zřízení řecké společnosti najdeme u Xenofona,
Platona a Aristotela. V jejich dílech je pozitivně hodnoceno rodinné hospodářství
(zemědělská výroba), které je schopno produkovat vše, co domácnost potřebuje.
Mají zdrženlivý postoj ke směně a odmítají obchod, jehož cílem by bylo dosažení
zisku. Za zavrženíhodné považují půjčování peněz na úrok. Významný myslitel
antického Říma M. T. Varro Reatinus (116–27 př. n. l.) se zabýval hospodařením
velkých otrokářských latifundií a kritizoval jejich majitele za to, že se usídlili ve
městech a péči o hospodářství přenesli na správce.





Ú VOD DO EKONOMIE
18
Na rozvoj ekonomiky, který začal v západní Evropě ve 12. století, reagovali
scholastici, kteří se pokoušeli aplikovat náboženské principy na světský život.
Jejich nejvýznamnější představitel Tomáš Akvinský (1227–1274) poukázal na
to, že soukromé vlastnictví je slučitelné s náboženským učením, že udržuje
společenský řád a jeho stabilitu. Akvinský prosazoval teorii „spravedlivé ceny“ (etická
norma). Podnikání, které přesahuje rámec uspokojení nevyhnutelných potřeb a je
zaměřené na zisk, považoval za hřích. Obchodní zisk označil za přijatelný, pokud
je mírný a je odměnou za práci obchodníka nebo za rizika, která nese. Odsuzoval
lichvu a vystupoval proti úroku, neboť „peníze neplodí peníze“.
Od 15. století se v Evropě urychluje rozpad feudalismu a dochází k vzniku
produktivnějšího ekonomického systému – kapitalismu. Podnikání se v nových
podmínkách stalo aktivitou, která vzbuzovala respekt a peníze jediným
všeobsahujícím poutem spojujícím celou společnost. Ekonomické myšlení, které se dosud
opíralo o poznatky zformulované již antickými mysliteli, vstoupilo do období
převratných změn.
Hlavním směrem hospodářské politiky a ekonomického myšlení od 15. až do
poloviny 18. století se stal merkantilismus. Jeho tvůrci byli lidé z hospodářské
praxe (obchodníci) a státní úředníci, kteří hledali odpovědi na praktické otázky
hospodářského života a usilovali o růst bohatství a sílu země. Bohatství
podle jejich názoru spočívalo v penězích (ztotožnili bohatství s penězi a drahými
kovy – zlatem a stříbrem) a bohatá státní pokladna zajišťovala silný stát. V období
raného merkantilismu (Anglie v 15. století) byl z tohoto důvodu zakazován vývoz
peněz ze země. Cizí obchodníci, kteří získali prodejem zboží peníze, je nesměli ze
země vyvézt, ale museli za ně nakoupit zboží vyrobené v dané zemi. Za základní
zdroj bohatství merkantilisté označili zahraniční obchod. V rozvinutém
merkantilismu zajišťovala příliv peněz do země aktivní obchodní bilance. Přebytek
vývozu nad dovozem byl vyrovnáván zlatem a stříbrem, tím se zvyšovalo
množství peněz v zemi, a ta bohatla. Merkantilisté podporovali manufakturní výrobu,
jejíž produkce byla určena na vývoz a aktivní zásahy státu do ekonomiky
považovali za nedílnou součást úsilí o hospodářské povznesení země.
5
Významným
představitelem merkantilismu v Anglii byl T. Mun (1571–1641), bohatý kupec
a jeden z ředitelů známé Východoindické společnosti, ve Francii J. B. Colbert
(1619–1683), ministr Ludvíka XIV.
5
Z merkantilismu vycházela výuka kamerálních věd. Jejich název vznikl od slova camera – komora,
ve smyslu finančního a správního úřadu sloužícího královské komoře spravující daně a ostatní
finanční výnosy. V roce 1768 byla založena stolice věd policejních a kamerálních i na pražské
Karlo-Ferdinandově univerzitě, nejprve na Filozofické fakultě a od roku 1784 byla převedena na
Právnickou fakultu.





Ú VOD DO EKONOMIE
19
Fyziokratismus, který vznikl ve Francii v polovině 18. století, představuje
první školu v dějinách ekonomie. Na rozdíl od merkantilistů fyziokraté považovali
za rozhodující faktor růstu bohatství země zemědělství a přírodu. Jen práce
v zemědělské výrobě byla podle jejich názoru produktivní. Fyziokraté přišli
s koncepcí přirozeného řádu, který určuje chod přírody i ekonomiky.
Hospodářství považovali za systém, který je do značné míry schopen samoregulace, a proto
odmítali zásahy vlády do ekonomiky. Prosazovali hospodářský liberalismus a
razili heslo „laissez faire, laissez passer“ (nechte být, nechte plynout). Svobodu
a soukromé vlastnictví považovali za základní práva člověka. Jejich hlavní
představitel F. Quesnay (1694–1774), lékař Ludvíka XV., se inspiroval oběhem krve
v těle člověka a vytvořil první model koloběhu hospodářských procesů, který je
předobrazem dnešní input – output analýzy.
William Petty (1623–1687) představuje významný milník ve vývoji
ekonomické analýzy, protože zdroj bohatství společnosti začal hledat ve sféře
materiální výroby. Snažil se zkoumat vnitřní strukturu ekonomických jevů, a ne
formy, ve kterých se projevují. Známý je jeho výrok, že „práce je otcem
bohatství a příroda (půda) jeho matkou“. Je předchůdcem teorie pracovní hodnoty.
Hodnotu („přirozenou cenu“) podle jeho názoru určuje lidská práce a základem
směny zboží je stejné množství práce.
Adam Smith (1723–1790) je považován za zakladatele ekonomie jako
samostatné vědy a představuje významnou osobnost klasické politické ekonomie.
Jeho základní dílo „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“ vyšlo v roce
1776.
6
Zdrojem bohatství národů je podle Smithe množství vynaložené práce
a její produktivita, která se rozvíjí prostřednictvím dělby práce. Ekonomické
jevy a procesy vyplývají z přirozené povahy člověka, kterého Smith považuje
za egoistu, protože se vždy řídí svým vlastním prospěchem. Smithova
„neviditelná ruka“ cenového mechanismu přitom vede jednotlivé tržní subjekty tak,
že sledováním svého zájmu současně zajišťují růst blahobytu celé společnosti.
7

6
Představitelé klasické ekonomie (A. Smith, D. Ricardo, J. B. Say, T. R. Malthus, J. S. Mill) se
soustředili na analýzu makroekonomických problémů, především na růst hmotného bohatství
společnosti a jeho zdroje. Zdůrazňovali úlohu akumulace kapitálu, rozšiřování trhů a dělby práce.
Teorie ceny klasické školy vycházela z výrobních nákladů a významnou úlohu v ní hrála teorie
pracovní hodnoty. Hnací silou ekonomiky je podle jejich názoru individuální zájem a přirozený
pořádek je založen na svobodě a vlastnickém právu. Klasikové vycházeli z „principu harmonie“
a z přesvědčení o samoregulační schopnosti tržního hospodářství (cenový systém považovali za
nejlepší nástroj alokace zdrojů). Učení jednotlivých představitelů klasické školy je značně rozdílné
a zobecnit jejich názory pro celou školu je velice obtížné.
7
Tím, že člověk „... výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní
zisk; jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení
cíle, o který mu vůbec nejde. ... Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu





Ú VOD DO EKONOMIE
20
Prostřednictvím tržního mechanismu tak dochází k harmonii zájmů jednotlivců
a společnosti. Smith prosazoval svobodu člověka, vlastnictví a podnikání. Byl
stoupencem politiky hospodářského liberalismu. Stát podle Smithe nemá
zasahovat do hospodářského života (obrazně vyjádřeno – má plnit úlohu strážníka),
protože trh reguluje sám sebe. Stát musí zabezpečit určité veřejné statky – zajistit
ochranu země před vnějším nepřítelem, vnitřní bezpečnost a pečovat o veřejné
služby. V „Bohatství národů“ A. Smith upozornil i na snahu podnikatelů
ovládnout trh prostřednictvím omezení konkurence. „Zájmy podnikatelů v kterémkoli
odvětví obchodu nebo manufakturní výroby liší se vždycky v jistém směru od
zájmů společnosti, bývají s nimi přímo v rozporu. Zájem podnikatelů vždycky
vyžaduje rozšiřování trhu a zužování konkurence. Rozšiřování trhu může často
celkem odpovídat i zájmům společnosti; zužování konkurence se však musí
zájmům společnosti vždycky příčit a napomáhá pouze podnikatelům zvyšovat zisk
nad jeho přirozenou míru a uvalovat tak na ostatní občany nesmyslnou daň ve
prospěch podnikatelů.“
8
Úlohou práce při tvorbě bohatství se zabýval i David Ricardo (1772–1823),
který významně přispěl k teorii pracovní hodnoty. Podle této teorie je cena
výrobku určena množstvím práce, které je nutné k jeho výrobě. Ricardo dospěl
k závěru, že směnnou hodnotu (kvantitativní poměr, ve kterém se směňují dva
výrobky) určuje poměr práce, která byla na výrobu směňovaného zboží
vynaložena. Na bázi svého pojetí pracovní hodnoty Ricardo formuloval teorii
komparativních (porovnatelných) nákladů, která se stala významným argumentem ve
prospěch svobodného mezinárodního obchodu. Rozdíly v nákladech na výrobu
ekonomických statků v jednotlivých zemích závisí v jeho pojetí na množství
vynaložené práce na výrobu těchto statků. V ilustrativním příkladu vysvětlil, že
každá země může zbohatnout, když bude produkovat a vyvážet ty výrobky, které
dokáže vyrábět relativně laciněji, a dovážet to zboží, které relativně laciněji vyrábí
jiná země.
Klasická politická ekonomie zkoumala problémy tvorby a rozdělování
bohatství (národů) mezi společenské třídy – kapitalisty, dělníky a pozemkové vlastníky.
Klasikové přitom vycházeli z principu přirozené rovnováhy ekonomického
systému. J. B. Say (1767–1832) chápal výrobu jako tvorbu užitečností, která je
výsledkem součinnosti tří výrobních faktorů: práce, půdy a kapitálu. Vytvořený
produkt se rozděluje mezi vlastníky výrobních faktorů podle jejich podílu na jeho
výrobě. Přirozenou odměnou za práci je mzda, za kapitál zisk a za půdu renta. Say
společnosti vydatněji, než když mu chce opravdu prospět“ (SMITH, A. Pojednání o podstatě a
původu bohatství národů, II. svazek, Praha: SNPL, 1958, str. 35).
8
SMITH, A. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, I. svazek, Praha: SNPL, 1958, str. 253.





Ú VOD DO EKONOMIE
21
se zabýval také problematikou realizace produktu a vytvořil model rovnováhy,
tzv. zákon trhů, podle kterého si nabídka automaticky vytváří vlastní
poptávku a rozsah trhu je úměrný rozsahu výroby. Při jeho formulaci Say vycházel
z předpokladu, že každý akt koupě je zároveň aktem prodeje. Růst výroby podle
jeho názoru vede k růstu nabídky zboží, ale také k růstu poptávky, neboť růst
výroby vede zároveň k růstu důchodů, které tvoří poptávku. Tento „zákon“ podle
Saye vylučuje jakoukoliv nadvýrobu nebo neprodejné zásoby. Jestliže přece jen
je nějakého zboží příliš mnoho, je to pouze proto, že jiného zboží se nedostává,
že byly narušeny proporce.
Karl Marx (1818–1883) se snažil prokázat, že kapitalismus není věčný
systém. Za jediný zdroj bohatství (hodnoty), obdobně jako klasická ekonomie,
označil lidskou práci. Kapitalismus považoval za společnost dvou tříd –
buržoazie (vlastníci kapitálu) a proletariátu, který nevlastní nic kromě schopností
pracovat. Člověk (dělník) se za kapitalismu stává zvláštním zbožím, protože
prodává svoji pracovní sílu, tj. schopnost pracovat a vytvářet větší hodnotu, než
má sám. Kapitalista platí dělníkovi mzdu, která zajišťuje reprodukci jeho
pracovní síly (rodiny). Pracovní dobu dělníka Marx rozdělil na dvě části. V první
části (práce nutná) dělník vyrobí takovou hodnotu, která odpovídá jeho mzdě.
V druhé části (práce nadbytečná) vytváří produkci, která po přeměně v peníze
představuje zisk kapitalisty. Novou hodnotu tvoří pouze „živá“ práce dělníků.
Kapitál (stroje, suroviny) Marx označil za „minulou práci“ (zhmotněnou práci),
protože jeho hodnota se na výrobek jen přenáší. V přivlastňování nezaplacené
práce dělníka (nadhodnoty) kapitalistou viděl „vykořisťování člověka
člověkem“.
Marx zkoumal společenský vývoj a za jeho příčinu označil rozpor mezi
výrobními vztahy a výrobními silami, který vrcholí sociální revolucí. Základ
každého společenského řádu podle jeho názoru vymezují „výrobní vztahy“,
které představují „pravidla hry“, do kterých jednotlivci vstupují při výrobě
produktů. Výrobní vztahy představují společenskou formu rozvoje výrobních sil
společnosti. Za nejdůležitější výrobní vztah považoval vlastnictví, protože
určuje způsob, kterým jsou lidé přinuceni k práci. Například za kapitalismu jsou
dělníci osobně svobodní, a protože nevlastní výrobní prostředky, jsou přinucení
vstoupit do námezdního pracovního poměru a nechat se vykořisťovat. Výrobní
síly, které tvoří technika, technologie, pracovní síly a kapitál fungující ve
výrobě, se dynamicky vyvíjejí a postupně vytvářejí rozpory v společenském
systému. Jejich řešením se zdokonaluje institucionální rámec dané
společnosti. Jestliže rozvoj výrobních sil přeroste možnosti výrobních vztahů, vznikne
sociální revoluce, která nastolí nové výrobní vztahy a uvede je do souladu
s existujícími výrobními silami. Kapitalismus proto chápal jako vyvíjející se





Ú VOD DO EKONOMIE
22
systém, který směřuje k nové formě společnosti. Marx považoval
kapitalismus za nestabilní systém, protože vyvolává krize z nadvýroby a nedokáže
jim zabránit. Cyklické kolísání ekonomické aktivity za kapitalismu se v historii
jednoznačně potvrdilo.
Neoklasická ekonomie, která se začala formovat v 70. letech 19. století,
volně navázala na klasickou ekonomii, především na A. Smitha a J. B. Saye.
9

Důsledně aplikuje metodologický individualismus a marginalistické teorie
(teorie mezního užitku, teorie mezní produktivity).
10
Všechny ekonomické jevy
a procesy vysvětluje racionálním rozhodováním tržních subjektů (spotřebitelů,
firem). V ekonomické teorii se tak prosadil mikroekonomický přístup.
Neoklasická teorie opustila tradiční zkoumání agregátních veličin (výstupu ekonomiky,
důchodů) a východiskem její analýzy se stala spotřeba, protože ta je konečným
cílem veškeré výroby.
Neoklasická ekonomie se zabývá fungováním trhu – tvorbou tržních cen a
jejich vlivem na ekonomické subjekty. Hledá odpověď na otázku, jak optimálně
umístit (alokovat) dané množství vzácných zdrojů mezi konkurující způsoby užití.
Její analýzy mají statický charakter a zaměřují se především na hospodářskou
rovnováhu v podmínkách dokonalé konkurence. Závěry neoklasické teorie
byly předkládány jako univerzální doporučení pro ekonomickou praxi a byl
zdůrazňován jejich normativní smysl.
11
Jejich obsah byl proto konfrontován s
hospodářskou realitou. Nerealističnost výchozích předpokladů neoklasické ekonomie
(dokonalá konkurence) vedla k vytvoření reálnějšího pohledu na mechanismus
kapitalistického hospodářství a v roce 1933 vznikla teorie nedokonalé
konkurence (E. H. Chamberlin; J. Robinsonová).
9
Neoklasický směr se rozvíjel v rámci tří škol: rakouské subjektivně psychologické školy (hlavní
představitel K. Meger), lausannské školy ve Švýcarsku (V. Pareto, L. Walras) a cambridgeské školy
v Anglii (A. Marshall). Proces jejího vzniku je označován za marginální revoluci v ekonomii.
Neoklasičtí autoři vytvořili alternativní teorii hodnoty, která měla nahradit klasickou teorii
pracovní hodnoty subjektivním výkladem


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.