načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ej, moja paranoia! - Jan Vodňanský

Ej, moja paranoia!

Elektronická kniha: Ej, moja paranoia!
Autor:

Sbírka textů jedné z nejvýraznějších osobností českého kulturního dění druhé poloviny, XX. století – spisovatele, dramatika, básníka, herce a písničkáře ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7037-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sbírka textů jedné z nejvýraznějších osobností českého kulturního dění druhé poloviny, XX. století – spisovatele, dramatika, básníka, herce a písničkáře („S úsměvem idiota“, „Jak mi dupou králíci“, „Generální úklid“, „Zpívající memoáry“ aj.) Publikace může být čtenářům známa již ze samizdatové produkce 70. let.

Zařazeno v kategoriích
Jan Vodňanský - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jan Vodňanský

Copyright © Jan Vodňanský, 1997

Copyright © VOLVOX GLOBATOR, 1997

ISBN 978-80-7511-177-7

Odpovědná redaktorka Magdalena Wagnerová

Obálka Pavel Růt

Fotografie na frontispisu Stanislav Tůma

E-kniha purehtml.cz

Vydalo nakladatelství a vydavatelství VOLVOX GLOBATOR,

Štítného 17, 130 00 Praha 3, www.volvox.cz,

jako svou 157. publikaci

Vydání první

Praha 1997

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR:

Štítného 16, 130 00 Praha 3 ‒ Žižkov



Motto:

Vše vidět je vše v záři změnit

(Ladislav Klíma, Deníky)


Katastrofy k popukání

(K písničkám Jana Vodňanského)

1.

Dítě se narodilo devatenáctého června roku 1941, otec úředník, matka

v domácnosti, bytem v Praze na Vinohradech, roh Slovenské a

Šumavské, a sudičky, jak to měly v popisu práce, hošíkovi hned dávaly:

„Já ti dávám,“ pravila první, „abys byl hezký a pevného zdraví!“ „Já ti

dávám,“ pravila druhá, „abys byl ducha zvídavého a cti žádostivé.“ „A já

ti dávám, abys byl showman,“ pravila třetí sudička.

Kápla mu sladkého jedu. Po třiceti letech si dá to proroctví natisknout

na vizitky:

Ing. PhDr. Jan Vodňanský, showman.

Ale nejdříve zpět ke kolébce. Chlapec z ní vystartoval raketově po

předem stanovené dráze bez rozpaků rovnou ke hvězdám. Byl od

roběcího věku dítě zvídavé a žádostivé cti, ale ze všeho nejvíc, třebaže

tehdy ještě nerozuměl anglicky, tíhl nezřízeně k show a exhibicím

všeho druhu. Podle hodnověrného svědectví chtěl být už v předškolním

věku střídavě vojevůdcem, slavným spisovatelem, lordem

Fountleroyem a filmovým hercem, jak je poznal v bio Slávii a Pilotů,

kde vymetl všechny dětské programy. Už tehdy psal básně. Dodnes mu

utkvěla vzpomínka na artefakt, v kterém se rýmovalo pobřeží a

nábřeží. Už tehdy si zpíval ‒ na rozdíl od svých rostenců před zrcadlem

‒ spíš dobovou produkci než národní písně. V pěti letech, po jedné

procházce s maminkou, kdy uviděl malíře v plenéru před majestátem


Hradčan, se rozhodl pro tuto dráhu. A tak mohli náhodní chodci pár

dní nato, za vlídného slunečného dne, pozorovat pětiletého mladého

muže před štaflemi na můstku spojujícím nábřeží se Žofínem, jak za

asistence zterorizované maminky maluje s nejvyšší vážností a

sebeúctou Hradčana fialovou barvou. Dav zvědavců za zády mu dělal

dobře.

Předškolní období ovšem malý Jenda chápal jako jakési přípravné

stádium. Byl nejvyšší čas vykročit z rodinného kruhu do širších

společenských souvislostí, jež jediné mu zaručovaly realizaci velkých

cílů. Ale nehrnul se do společenské kariéry překotně. Už tehdy se v něm

kladly základy budoucí sebekázně a smyslu pro uvážené umístění

správné petardy na správném místě.

A tak až poměrně pozdě, vzhledem k mimořádnému inteligenčnímu

kvocientu, teprve dne 1. září 1947, kdy vešel do první třídy základní

školy, využil chlapec zvlášť příhodné příležitosti k zamýšlenému vstupu

do obecného povědomí. Zatímco venku doznívaly jedny a připravovaly

se druhé dějiny, skloňovala se slova Stalin, spojenci, Beneš,

socialismus, volby, ve třídě slzely maminky a prvňáčci. Hodná paní

učitelka je uklidňovala, slibovala, že žádné učení ještě nebude, a ‒ milé

děti, kdopak něco umí, kdopak nám něco poví, přednese nebo zazpívá?

Malý Jan nezaváhal. Překonal trému a vystoupil na stupínek. Obávám

se, že ke škodě této klíčové scény v dějinách jeho života na sobě neměl

tmavomodrý námořnický obleček s modrým bíle lemovaným širokým

límcem na zádech, s pruhovaným plastronkem, širokou kravatou a s

námořnickou čapkou, zdobenou dvěma pentlemi. Jisté však je, podle

téhož hodnověrného svědka, že stál ve stoji spatném a že zazpíval

jasným hláskem:

Já mám vlasý

dozádu učesáný

to jsou vlasý

Sorélou namazaný

Soréla je na vlasy výborná věc,


namažeš jednou, dvakrát,

hlavu máš ják Morávec.

Byl to šoking. Jeníček se uvedl. Okusil tak poprvé rozkoš muže na

rampě před žasnoucím obecenstvem.

Hned od zmíněné první třídy se pak začal důsledně trénovat v

navozování situací vhodných k uplatnění svých sugestivních talentů. Tak

je například doloženo, že si, zneužívaje daru prorokované bystrosti

ducha, vymyslel umělou řeč, kterou vydával za angličtinu a v níž zpíval

vykuleným prvňáčkům množství anglických písní.

Aniž měl ještě tušení o existenci Velkého Kombinátora Ostapa

Bendera, zalíbilo se mu v mystifikátorství všeho druhu jako v tajné

poťouchlé neřesti. Zdokonaloval se v něm od třídy ke třídě, od

smyšlených recesních instrukcí pro plánovaný školní výlet přes

brilantní řečnické exhibice v hodinách dějepisu za účelem záchrany

třídy před zkoušením až po provokační promenování s pionýrským

šátkem na krku před zraky otcových velkouzenářských klientů.

Tento poslední čin měl však už v jeho životě význam ambivalentní.

Vedle smyslu exhibičně provokačního měl zároveň smysl politicky

provokační. Neboť právě někde v tomto období jeho devítiletého života

nastala velká proměna dekorací. Aniž to tušil, stal se malý Jeník v

prvních letech po únorovém vítězství řízeným objektem dějin,

razantním pionýrem podle vzoru Pavlíka Morozova, předním

básníkem Pionýrských novin a málem ztělesněním vzorově kladného

hrdiny své doby. Před tímto anemickým osudem ho naštěstí zachránily

sudičky. Kromě pionýrsko-svazácké ctižádosti mu daly, jak víme,

zvídavý rozum. Ve třinácti letech ještě napsal po smrti Josefa Stalina a

Klementa Gottwalda báseň Dvě rány, ale už mezi šestnáctým a

sedmnáctým rokem se musel vyrovnávat se vším, co přinesl Dvacátý

sjezd v Sovětském svazu, s maďarskými událostmi a se vším, co dál

prodělávala společnost.

Pro mladého muže to bylo procitání z iluzí ‒ období počínající skepse.


Naštěstí byl chlapec velmi mlád, napsalo by se v životopise, a neutrpěl

‒ nestačil utrpět ‒ škodu na duši.

Středoškolák před maturitou nevěděl najednou kam dřív. Ale stačil

všechno, doháněje po období pionýrské řehole svou zanedbanou

hříšnost. Byl iniciátorem nástěnného školního časopisu Otazník, ale

zároveň duší a hlavním přispěvatelem tajného, také školního, ale

nehlášeného literárního časopisu, do kterého psal povídky, básně,

invektivy. Roztáčel dívky v tanečních a objevoval si třicátá léta

kompendiem sestaveným z písniček VaW a ze živého Wericha v ABC,

z Hoffmeisterových kreseb a literárních svědectví o avantgardě,

poetismu a Devětsilu, z četby Apollinaira.

Vzorný pionýr byl v nedohlednu. Nastoupil mladý elegantní muž s

novou tryskající ctižádostí. Básnil, před maturitou napsal pro večírek

na rozloučenou parodie na šlágry z tanečních, zpíval, uzavřel první

velké přátelství se spolužákem Ivanem Kudelou, se kterým svištěli

denně kulturní Prahou. Byli štamgasty na Zábradlí a obdivovateli

Semaforu, ctili Yvese Montanda a hledali své místo na slunci.

Svět se zdál být možný, socialismus prodělával na počátku šedesátých

let viditelný vývoj k lepšímu, zdálo se, že začínají platit hodnoty. Elán

mladého muže neochaboval, přestože na něho vybylo jen studium na

ekonomické větvi Vysokého učení technického místo plánovaných

studií filosofických. Chytil se své hrazdy létající ovšem jinde než v

posluchárně techniky.

Na počátku šedesátých let píše s kamarády, mezi nimiž je na prvním

místě básník Pavel Šrut, na pokračování a do úpadu recesně groteskní

divadelní hru Bonboniéra. S přibývajícím počtem spoluautorů přibývá

tvůrčí demokracie zajišťované hlasovacím právem o přijímání či

zavrhování motivů, postav a nápadů, zato však hra vezme za své.

V intermezzu po Bonboniéře dokončuje technická studia, sváděn

neustále mefistofelsky Šrutem, externím spolupracovníkem rozhlasu, na

nepravé cesty, k dráze literární. Na dálku se pak Šrutovým


prostřednictvím seznámí s Petrem Skoumalem. Z volby spřízněním

vzápětí vznikají první texty a melodie písní pro textappealy v Kotvě a

v Luxoru a hostování u Vyskočila v Redutě, první improvizované

komentáře a první spontánní úspěchy u obecenstva, zejména s bouřlivě

aplaudovanou častuškou Raketčiki. V rozhlase dvojici S+V historicky

objevili: Miluše Tikalová a Jaroslav Pacovský, Eva Kopecká a Dalibor

Pokorný.

Mladý muž se vykulil, našel své métier, našel si v Petru Skoumalovi

neoddělitelného partnera. Vykročil tak po cestě určené třetí sudičkou

krokem dandyho, vybaven koncízním technicky školeným myšlením,

břitkou fantazií, elegancí mystifikátora a iluzionisty, básnivou hravostí

a krásným hlasem. Chystal se oslovit svět. Když se nadechl, naskočil

letopočet 1968.

2.

Voskovec a Werich si na předscéně dělali půl hodiny ze sebe a z lidí

šprťouchlata rozváděním úvahy o vších vodních, a na scéně se řehtali

blbcům v dějinách i v současnosti. Líbily se jim krásné ženy, nenáviděli

paďoury, křečky a bařtipány. Ctili Františka Villona a demokracii,

stříleli z těžkého kaňonu na kapitalisty a fašismus, halekali na svět Hej

rup a zpívali s Ježkem trojhlasně: Svět patří nám, pro všechny dosti

místa. Byli dvě chytré hlavy, a jak to stojí v té písni, historičtí

optimisté na jevišťátku v Praze třicátých let.

Suchý zazpíval se Šlitrem po letargii padesátých let nahlas, že jezdí ke

svému strýci, co bydlí v Prosečnici, a sádrové trpaslíci tam na zahrádce

má. Potom dál o jedné sestřenici, co si nesušila vlasy fénem, ale jen

tak nad plamenem, a doplatila na to. Nemá už ty krásný lokny, co měla,

ale o vlasy už nestará se a diví se světa kráse. Zpívali dál, že jde o to

neublížit světu, a kdyby svět měl rozum, vyřešilo by to místo kanonů

tisíc klarinetů a tři tisíce lesních rohů. Zpívali o krásné Klementajn, o


Picassovi, o tom, že válka neprospívá tulipánům, o tom, jak jedna

slečna šišlala. Zpívali blues touhy po světle, o Tereze a o malé Babetě,

o vepřové a knedlících maštěných a o vysněné šťastné zemi, tak krásné,

že to ani není pravda. V jedné básni napsal Jiří Suchý: Artistka sličná

leze po provaze / Nebe je modrý Slunce na ni svítí / Nemá rád mraky

černý jako saze / Artistka sličná spadla a je v síti.

Ta zpívaná poezie byla náhlá a nádherná exploze touhy vrátit se k

lidským věcem a chránit je. Vrátit sobě a lidem v hledišti po letech

hesel, skandování, stádnosti a krutosti smysl pro lidské rozměry. Pro

důvěrnou tisícerou nejdrobnější i velkou krásu života, pro pozemské

rozkoše. Suchý a Šlitr se rozpomínali na všechny lidi a spolu s nimi, že

básnění a zpívání je taky, a možná především, hra, perlení, rošťáctví a

legrace a že všechny krásné nesmysly poetismu a surrealismu jsou a

budou už vždycky doma v české poezii. Vraceli lidem slova a fantazii:

po babičce klokočí, a po tmě strach. Jako se svět otáčel nostalgicky k

secesi a k romantice, rozsvítili i oni lampiónky tingl-tanglu. Jejich

večery byly strhující večery světla a radosti. Nebyli však už, po čerstvé

dějinné zkušenosti, historičtí optimisté. Suchého poetika má

nepochybně zdroje v Apollinairově naivním okouzlení a utopické

naději v lepší svět, rozsvícený a roztočený pokrokem civilizace, nad

nímž se tyčí bukolická pastýřka Eiffelova věž. Jenže naivita Suchého

poetiky už není bezelstně důvěřivá. Její optimismus není historický ani

politický. Je naopak pln nedůvěry k historii i k politice. Je spíš

sebezáchovný. Nikam daleko nemíří: chrání kytku, dítě a radost ze

života, který je nám dán, z barev, z tepla a ze slunce. Základní životní

pocit jeho písně je plachá, ale vytrvalá naděje, že sličnou artistku, která

jde po provaze pod modrým nebem a spadne, zachytí síť. Poetika

vyvěrající z tohoto životního pocitu si nechce nic připouštět o mracích,

černých jako saze. Chce zpívat zarputile o modrém nebi ‒ i když o těch

mracích ví.

V+W zpívali v první republice, že svět patří nám a že ho dobudeme.

Suchý a Šlitr, v šedesátých letech, že je stále dost důvodů divit se světa

kráse, přestože ani vysněná šťastná země neexistuje.


Jedni i druzí byli dětmi své doby.

Neboť dobu si z talentu, z básně a z písně, pokud je skládají skuteční

umělci, nelze odmyslit. Zdá se dokonce být nesporné, že při vší

zvláštnosti a subtilnosti subjektivních daností a ingrediencí, které Velký

Barman vkládá do šejkru, z něho ukloktá a utřepe osobitost poetiky

daného talentu, je stříkanec doby, historickoolitický příděl

současnosti, vlastně rozhodující. Béranger byl původně rozpustilý

uličník, posměváček a zamilovanec, zpíval a básnil z neodolatelného

hravého nutkání. Ale doba mu do toho fatálně lezla, dějiny se mu svým

zadkem co chvíli rozsedly doprostřed milostné píšťalky, satirického

šprýmu nebo pijáckého popěvku.

Vodňanský a Skoumal, dnes už, po V+W a S+Š, nade vší pochybnost

třetí dvojice básníků-šansoniérů trvalého významu v dějinách

moderního českého divadla a české kultury, dostali do své talentové

směsi kapitální kapku dějin. A jsou to věru děti své doby ‒ zatím svého

desetiletí 1968‒1978.

Věk pokročil. Kolo dějin se zas jednou pootočilo. Apollinairovi, není to

tak dávno, málem zbořili pastýřku Eiffelku jako příliš nákladné

monstrum do moderní civilizace, ekologové propočítávají ne-li zánik,

pak alespoň kardinální ohrožení lidstva na století plus minus nějaké to

desetiletí dopředu; terorismus se cynicky chechtá všem ideovým

doktrínám a řeší si svět únosy a vražděním; hesla o životně nezbytném

zachování míru jsou podporována všeobecným zbrojením závratného

rozsahu. Dvojhlasé unisono o nezbytnosti ochrany práv člověka, linoucí

se z obou bloků rozděleného světa, je doprovázeno nepřestávajícím

bezprávím. Zločinnost, vraždy, drogy, hromadné sebevraždy, hromadné

zoufalství i hromadné rezignace a skromné pokrotlé a skeptické naděje

‒ to je svět viditelný umělci této doby. Je to pro něho svět absurdní.

Těžko žitelný a těžko snesitelný. Jde z něho úzkost.

Už se o něm nedá říci, že patří nám, ani se jenom zarytě a útěšně divit

jeho kráse.


První proslulá píseň Vodňanského ‒ Skoumala (jsou neoddělitelní, a

Skoumal budiž nadále chápán jako potenciální součást všeho, co píší o

zpívané poezii Vodňanského) má datum vzniku červen až červenec

1968 a jmenuje se Maršálové. Do vize snově krásného rozsvíceného

paláce, někde nad šuměním mořského příboje či řeky a do prvních

romantických toužení dívky mladičké a rozechvělé jak Nataša

Rostovová před prvním plesem, vcházejí v refrénu té písně ‒

maršálové. Přicházejí, odcházejí, jdou dívky k tanci zvát. Přicházejí a

odcházejí, jdou dívky k tanci zvát. Ti krásní a nezadržitelní maršálové.

V závěsu za touto kolébavě vláčnou, romanticky krásnou a

neromanticky filosofickou písní se v tehdejším programu Skoumala a

Vodňanského (květen 1969), S úsměvem idiota) do hlediště

Činoherního klubu obyčejně vedrali králíci. Ne ovšem zvířátka hodná,

heboučká a pokorně hlodavá, naopak:

Ptáš se jak mi dupou králíci

Skvěle ‒ pojď si poslechnout

Sevřeně

V trojstupu

Obcházejí chalupu

Smělý úsměv na líci

Tak mi dupou králíci

Jsou to jaří disciplinovaní králíci, jour s realitou své doby, stejný krok,

stejný vous, každý láskou by tě kous ‒ samo vtělení optimismu, který

nezná bratra.

Jako by si Vodňanský v těchto dvou textech vymezil rozlohu

přítomného světa a času, o němž hodlá vydat své svědectví. Vytýčí

ještě vzápětí tři kóty, upřesňující jeho poetiku:


Odpoledne na čaji

Na čaji na čaji

Dívenky tam hačají

Hačají tam

A když hudba začne hrát

Polonézu

Pak je třeba pozor dát

Na protézu

Když protéza upadne

Ti při tanci

Je to šok

Je to šok

a tak dále. Doplněno ‒ další kóta ‒ Štibichovou nebo Skoumalovou

skvělou interpretací promluv typu: „Dědečku, vylez z vany. Nachladneš

se a zemřeš. Dědeček vylezl z vany, nachladl se a zemřel.“

Nebo:

Sedí pán při malém pivu

Ve tváři má zděšení

Není ani příliš divu

Padá na něj lešení

Nebo:


Šla teta na snímkování

měla pěkné tetování

A pan doktor se jí ptal

Kdo vás teta tetoval

Nechte prosím slušnou ženu

Já jsem tu jen u rentgenu

Sama já se tetuji

Drátuji a letuji

Nebo konečně:

Kdybych tak moh

Já zbavil bych se slona

Který mi právě stanul na noze

Není to on ‒ ach, není, je to ona

Tak mlčky setrvávám v poloze

Od prvních písniček bylo jasné, že tento básník nemá v koktejlu svého

talentu na rozdíl od Suchého namíchanou rozhodující dózu potřeby a

udivující schopnosti vidět růst všude houštiny krásy a básnit z nich svět

nakažlivé radosti, okouzlující poezie a legrace. Je mu spíš přimíchali do

jeho emulze hořký fernet Rictus, kramářská píseň, morytát, Gellner,

Klíma a racionální znalost o kybernetice. A jeho badatelské a

vivisekční sklony k pozorování pohybů brouka ‒ společenských


systémů, obkličujících současného člověka.

Voskovec a Werich měli kupříkladu ze zvířectva v písničkách nanejvýš

tak ochočeného brontosaura, sezobnutého mravence, stonožku, dvě bílé

vrány, osla a mihuli. Suchý samá slušná zvířátka ‒ dobromyslného

medvěda, kočky, mravenečka, motýlka, myš, želvu, koně vraný, psíčka,

krtka a sedmdesát hrobaříků, slepici a při nejhorším střevlíka a vosu.

Vodňanský naopak zahájí, pokud jde o zvěř, rovnou horrorem:

Máme doma gorilu

Dělá tousty na grilu,

Následuje grizzly, procházka s hovadem, o pár let později prase v

chlívku, čtoucí detektivku a další horrorová zoologie. Jeho svět není

líbezný, je plný záludných šelem a děsů, je prostě k popukání

katastrofální. Katastrofy lyrické a dramatické se dějí na každém kroku.

Zajat sladkýma očima letušky a ve chvíli vrcholící naděje řítí se fatálně

zamilovaný hrdina k zemi s letuškou i s letadlem. Jindy zase s

lidojedem, s oprávněnou obavou, že nedojede. Jindy mu parní válec

záludně rozmašíruje na kaši telátka. Nad hlavou se mu odehrávají

průtrže mračen, trápí ho štvaný Ištván, kočovníci mu táhnou pokojem a

zakládají požáry, jeho milostný výkřik zní Hynku, Vilému, Dzurilo, za

krk mu zatýká, někdo ho přitom zatýká a nade vším v té jemné

zahradní směsi řádí pustošivě ty naše tajfuny české, co jsou tak hezké,

tak hezké.

Panoptikum se tu mísí se sentimentální lyrikou, hravé rýmování s

černým humorem, romantika se sebeironií, čpavost s chlípností,

tklivost s blbostí, klauniáda s absurdním humorem, propletence

sestřenic, tetiček, vraždících dědečků či Hamletů a vražděných babiček

s novinářskou frází, říkanka s historickým extempore, byrokratická

hantýrka s vědeckou terminologií, parodovaná lidovost s poučlivým

patosem.


To celé pak spolu s nekonečnými, neustále se větvícími

pseudovědeckými větami rozsáhlých prozaických promluv na témata

postelí, neteří a sestřenic, šéfů, oper, psychodramatu a Rusalek

seskupených do příslušných množin ‒ to celé pak na druhou, svázat do

uzlíčku a podat obecenstvu: úsměvně, s vlídným přednesem, prostým

jak holubice a lstivým jak mystifikátor Vodňanský. A s tím

dobromyslným úsměvem idiota, jak praví básník, pak hurá na Bastilu

idiocie celosvětového měřítka, jež nemůže být nikdy dobyta, ale

dobývat se musí. Už kvůli množinám možností a připravenosti

psychiatrů dělat, co je v jejich silách, v rámci korelace jednotlivce se

systémy, v nichž je lapen.

Magická přitažlivost této třaskavé poetiky neustále spoluvytvářené a

spolubásněné Skoumalovou hudbou pro zástupy obecenstva, hlavně

mladého, spočívá v odvaze přímé zprávy o světě, jaký skutečně je, v

umění virtuózního zbásňování té zprávy raketometnými skrumážemi

šokujících rýmů a nenadálých rytmů, a to všechno v trvale dodržované

poloze humorné persifláže. Je to antipoetická poezie, pokud bychom

ovšem poezií rozuměli jímavé krásno a idylický romantismus, neřku-li

rámované a „extaticky vyté“ šlágrovno. Je to však skutečná poezie

sršivé krásy současného světa, braná ze všeho, co skládá moderní život.

Vodňanský v duchu okřídleného Moliérova výroku může říci „je

prends mon die ou je le trouve“. Vypůjčuje si všechno, cokoli. Jeho

báseň se dělá stejně z Bedřišina drbání na břiše jako z kamélie, z

tichého rána nad mořem, z kleptománie i z vilného pana atašé. Prostě z

čehokoli, původu vznešeného i nízkého. Z citu i posmívání citu, z

vědecké terminologie i rustikální, z civilizačního provozu, z otřelé

všednosti, z prchavé krásy i z děsivé lhostejnosti. je to všechno nahé,

neretušované a bez milosrdného dusítka.

Ale tato poezie čelí absurdnímu světu tím, že důmysl a vtip jejího

tvaru je neustále v útoku, že provokuje v divácích už deset let výbuchy

a příval smíchu a zároveň obdiv k intelektuální brilanci toho útoku.

Je na tom něco mužného a někde vespod jakoby posedle sebebr />

opravného. Jako by uvnitř básníkova vědomí byla neustále varovná

vzpomínka na sebe jako dětského fanatika pionýrství a na tu

dirigovanou iluzi o plánovaně dosažitelném štěstí. Je v tom odvaha k

pravdomluvnosti o rozporech, tragice, směšnosti i kráse světa za

každou cenu, i za cenu občasných nedobrovolných výpadků z provozu.

A je v tom ještě něco víc. Kdo poslouchal a viděl mnohokrát večery

Skoumala a Vodňanského, ví, že nad jejich velikým chytrým smíchem

se vždycky potichu vznáší i šerpa smutku nad osudem králíků

pokusných, nad věčně zraňovaným a manipulovaným člověkem. Také

nostalgie po vážném, bezelstném a směšném dětství a touha nemuset

věčně zastírat a ironizovat romantiku a něhu.

I cesta, po které jde tato poezie, vede v našem životě samým středem

zraněnosti, jak to krásně napsal autor předmluvy ke sbírce

nevydávaných mladých básníků. Míří totiž nakonec, svým úhrnným

smyslem, k mottu Ladislava Klímy, jímž je tato knížka otevřena:

Vše vidět je vše v záři změnit. Umět takto vše vidět uprostřed dnešního

světa, takto překonávat hoře z rozumu a neúnavně to vyslovovat, je

mimo jiné i věcí neúplatného charakteru.

Sergej Machonin


Jak mi dupou králíci

Ptáš se jak mi dupou králíci

Skvěle ‒ pojď si poslechnout

Sevřeně

V trojstupu

Obcházejí chalupu

Smělý úsměv na líci

Tak mi dupou králíci'

Ptáš se jak mi dupou králíci

Skvěle ‒ pojď si poslechnout

Stejný krok

Stejný vous

Každý láskou by Tě kous

V očích žár a pevný cíl

Tak mi dupou králíci

Jejich uši

Možná tuší

Více než-li

Ti oči napoví

Formaci svou

Neporuší


No zkrátka už jsou

Takoví

Zoceleni jsou i v duši

Ve své duši králičí

Bubny zní

A srdce buší

Kroky duní

V jehličí

„Jen pro ten

Dnešní den

Stojí za to žít“

Ptáš se jak mi dupou králíci

Skvěle ‒ pojď si poslechnout

Sevřeně

V trojstupu

Obcházejí chalupu

Smělý úsměv na líci

Tak mi dupou králíci


Šla teta na snímkování

Šla teta na snímkování

Měla pěkné tetování

A pan doktor se jí ptal

Kdo Vás teta tetoval

Nechte prosím slušnou ženu

Já jsem tu jen u rentgenu

Sama já se tetuji

Drátuji a letuji


Grizzly

Pojďte

Něco Vám povím

Ale neohlížejte se

Což abychom zmizli

Pojďte

Něco Vám povím

Ale nebojte se

Za náma jde

Grizzly

Je vysoký šest stop

Dělá

Hop hop hop

Dělá

Hop hop hop

Pojďte

Něco Vám povím

Ale neohlížejte se

Což abychom zmizli

Pojďte

Něco vám povím


Ale nebojte se

Za náma jde

Uááá

Pozdě!

Pozdě!


Freude Freude Freude

Freude

Freude

Freude

Vždycky na Tě dojde


Pověz miláčku

Pověz miláčku

To co chceš od života?

S úsměvem idiota

Ti svoji lásku dát

S touhou a vášní

A něhou pierota

S věrností don Quijota

Tebe jen míti rád

Když podléhá tmě

Vysoké letní nebe

Usměj se na mě

Jak žádná nedovede

Kromě tebe

Srdce je nestálé...

Stálým a nepostradatelným přítelem

ve všech životních situacích vám bude i...

DESODOR

Kdo je to Desodor?


Tělový spray, který dodá vašemu tělu

žádoucí vůni a vašemu sebevědomí křídla.

Proto nezapomeňte!

S Desodorem do tanečních.

S Desodorem na služební cestu.

S Desodorem za doktorem.

Chcete znát tajemství Štibichova úspěchu

u žen?

Je prosté

Vsadil na Desodor!

Pověz miláčku

To co chceš od života?

Tvůj úsměv idiota

Co více mohu si přát

Pověz miláčku

To co chceš od života?

S úsměvem idiota

Ti svoji lásku dát

Oh yes


Proč...

Z komína stoupá kouř

Je to tím ‒ že je lehčí,


Blues cestujícího Středoevropana

Vychází slunce

Už bude po dešti

Dejte mi lístek

Na expres do Pešti

A potom z Pešti

zas jeden do Vídně

I když je v dešti

Ve Vídni nevlídně

Ó je

Andromeda

Orion Velký vůz

Spát mi nedá

A vlak si píská blues

Do oběda

Urazím dlouhý cesty kus

Celý můj život

Je rudých jisker chvost

Neznámé město

A já jsem pro ně host

V tom cizím městě


Mne nikdo nečeká

Jen kapek deště

Procesí nesčetná


Lezlo dítě do hradu

Lezlo dítě do hradu

Přes prkennou ohradu

Když ohradu přelezlo

Spadl mu most na hlavu

Jakápak škoda,

Beztoho byl padací


Dívčí lovecká

Krůpěje když rosy kanou

Stezkou zvěří vyšlapanou

Ač ráda zvířátka mám znovuobě

tí si žádá lovu vášeň

Vyšla jsem si na čekanou

S puškou v ruce na šakala

Dlouho jsem se načekala

Byl roztomilý však, že plakala

jsem po spatření šakala

Já dojetím se rozplakala

Hrál si se mnou na honěnou

Chtěl mi asi dáti babu

Hrál si se mnou na honěnou

Nebylo to bez půvabu

Kupodivu, avšak, ale

Zmýlila jsem se v šakale

Pozdě jsem volala maminku

Sbaštil mne jako pralinku

To jsem od šakala něčakala


Jenomže...

Zapomněl před dobrým jídlem

Umýti si ruce mýdlem

Protože šakal ni hyena

neví, co je hygiena

Vím, že nemoc čeká na šakala

La la la la la

Kéž by dlouho něčakala


Sedí pán při malém pivu

Sedí pán při malém pivu

Ve tváři má zděšení

Není ani příliš divu

Padá na něj lešení


Na opeře v La Scala

Na opeře v La Scala

Nevím proč jsi mlaskala

Nevím proč jsi výskala

Je je je jé

Na opeře v La Scala

Předehru sis pískala

Co se to s tebou děje

Je je je je jé

Tak abys věděla

To se v opeře nedělá

Tam dáma má mít

Výraz anděla

Krásnou hudbou lehce pohnutá

Každá sedí ani nedutá

Kukr pádem z galerie neztrácí

Nehledá marně kapesník v teplácích

Abys věděla už nejsi má láska

V La Scala se nemlaská

Na opeře v La Scala

Místo abys tleskala


Do židlí jsi třískala

Madona mia!

Na opeře v La Scala

Oříšky jsi louskala

Dokud nevyvedli nás

Porco bestia!

Tak abys věděla

To se v opeře nedělá

Tam dáma má mít

Výraz anděla

Krásnou hudbou lehce pohnutá

Každá sedí ani nedutá

Nevrtí se nezouvá si sandály

V La Scala tam nejsou zvykem skandály

Abys věděla už nejsi má láska

V La Scala se nemlaská


Spor o otoman

Lesní panna a pan Toman

Hádali se o otoman

Ukradlas mi otoman

Řekl Toman ‒ kleptoman


Mesijé atašé

Mesijé atašé

Dvoří se Nataše

Zpočátku jen plaše

A potom víc a víc

Takové dvoření

Je vzácné koření

Dokavad nedojde

Ke skandálu

Kvůli Nataše

Pánové si hází rukavičky

A potom místo do sebe

Se strefí do kravičky

Která se tam pase

A už je to pasé

Hlavně ‒ že se zase

Všechno ututlá

A tím to končí

Neboť jistá velmoc

I ta dáma


Nataša!

Nepřeje si

Nepřeje si

Nepřeje si býti

více jmenována

Ta dáma Nataša

Ta dáma Nataša

Ta dáma Nataša

jmenována

Ještě ale je

Třeba koupit hbité žurnalisty

Kteří v tom vidí žádanou

Senzaci pro své listy

„No, a když se to nepodaří,

tak tedy...

Mesijé ‒ ZCENZÚROVÁNO

Dvoří se ‒ zcenzúrováno

Zpočátku ‒ zcenzúrováno

A potom víc a víc

Takové ‒ ZCENZÚROVÁNO


Je vzácné ‒ zcenzúrováno

Dokavad nedojde

Ke skandálu

Lalalala

Lalalalalalala

Lalalala

Lalalala

Nicméně ze zasvěcených kruhů

se proslýchá, že...

Mesijé atašé

Dvoří se Nataše

Zpočátku jen plaše

A potom stále víc a víc

Mesijé atašé

Dvoří se Nataše

Nataša je malá

Ale naše!


Když kamenné věže

Když kamenné věže

Válejí se vleže

V prachu končí jejich pobyt

Jistěže ‒ jistěže

Hrad je dobyt

Hrad je dobyt


Máme doma gorilu

Máme doma gorilu

Dělá tousty na grilu

Ale když dostane zlost

Sežere toust a řekne dost

Dřív než přijde milý host

Vloží do úst další toust

A potom ta furie

Zbylé tousty ukryje

Zašklebí se na hosta

A je na něho sprostá

A on počítá do sta, do sta

pro uklidnění

Jeden dva tři čtyři pět

Šest sedum osum devět

Deset jedenáct dvanáct

A tak dále a tak dál,

Když počítá čtyři dni

Opička se uklidní

Vzpomene si gorila


Kam ty tousty ukryla


Cesta na jih

Slečna do Itálie

Veze genitálie

Už se těší na Italy

A na jejich genitaly


Už kočovníci táhnou pokojem

Už kočovníci táhnou pokojem

Já vidím je a tak jsem spokojen

Už kočovníci táhnou pokojem

Já vidím je a tak jsem spokojen

Vždyť oči mají vášní opité

Prach dálných stepí na svých kopytech

Já sleduji je dálkou vonící

A tak si zpívám o kočovnících

Já sleduji je dálkou vonící

A tak si zpívám o kočovnících

Vždyť možná víc je nikdy nespatřím

Tak jako dřív je slávou láká Řím

Z mé knihovny se vznáší k nebi dým

Tu zdá se mi že snad už nebydlím

Z mé knihovny se vznáší k nebi dým

Tu zdá se mi že snad už nebydlím

Dál kočovníci táhnou přes můj byt

Já zírám jen a zachovávám klid...

Ani mi to neva neva


Dneska se nevaří

Přicházejí zprava zleva

Avaři Avaři

Přicházejí do Evropy

Pusté šprýmy si z ní tropí

Pusté šprýmy si z ní tropí

Avaři

Přicházejí do Evropy

Pusté šprýmy si z ní tropí

Pusté šprýmy si z ní tropí

Avaři

Už kočovníci táhnou pokojem

Já vidím je a tak jsem spokojen

Už kočovníci táhnou pokojem

Já vidím je a tak jsem spokojen

Vždyť oči mají vášní opité

Prach dálných stepí na svých kopytech

Pohledy mé nabodnou na kopí

Mlčky mne míjí aniž pochopí

Pohledy mé nabodnou na kopí

Mlčky mne míjí aniž pochopí

Že kopyty mi zdupou parkety

A koberec je jimi prokletý


Z mé knihovny se vznáší k nebi dým

Tu zdá se mi že snad už nebydlím

Dál kočovníci táhnou přes můj byt

Já zírám jen

Já zírám jen

Já zírám jen

A zachovávám klid


Rozpočitadlo

Vezou pána v sanitce

Život visí na nitce

Sanitka se převrhla

A nitka se přetrhla

Bác


Ištván

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

Byl vyštván

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

Byl vyštván

Do města beze hvězd

Kde jenom vlaky duní

Do noci bez nevěst

Proč hledat štěstí u ní


Ištván

to si piš ‒ jojojoj ... (atd.)

Do noci bezedné

Do noci bez měsíce

Proč hledal u jedné

Když jsou jich na tisíce

Do noci lhostejné

Do noci tajemné

Proč není vedle mne

Tvá myš

Tvá myš

Myš tvá

Cvičená ‒ jojojoj

Zlá a

Zničená ‒ jojojoj

Ištván

To si piš ‒ jojojoj

Ištván

I myš tvá

La lá

La la la la

La la


Lalla lalla

La la

La la la la

La la la la

Hop


Dva keře

Kdybys k nám má milá

Přišla do prostoru

Nespatřila bys můj tank

To mi věř

My čtyři tady

Sloužíme v něm spolu

A když je třeba

Promění se v keř

Myslela by sis

Že jsme kouzelníci

Kteří tank rychle

Někam schovali

Na to ti mohu

Jedině snad říci

My jsme jej pouze

Zamaskovali

Divila by ses

Velice tomu

Jak se podobá

Keři či stromu


Na to ti mohu

Jedině snad říci

My jsme jej pouze

Zamaskovali

Jak tě znám

Řekla bys o jiném keři

Můj milý chlapče

To mi teda věř

Pohleď v těch větvích

V nich tank bude stěží

Jistě tam není

To je správný keř

Řek bych ti děvče, kdyby jsi tu byla

Kdybych tě tady dneska mohl potkat

To není tank ‒ jak správně říkáš milá

Tenhle keř ‒ to je zase samochodka


Do každej izby

Do každej izby

Tri ostré hvizdy


Bonton

Máme jistou možnost

Jít přes most

Dáme jí přednost

Dámě

I když je to jen ponton

Tak nám velí bonton

A na břehu pak

Nabídnout jí rámě

Vzhledem k tomu že tato část

Písně je základní

Pro pochopení části další

A vzhledem k nestejnému

Inteligenčnímu kvocientu posluchačů

Je naprosto nezbytné ji zopakovat

Vyspělejší posluchači

Si zatím mohou něco číst

Máme jistou možnost

Jít přes most

Dáme jí přednost

Dámě


I když je to jen ponton

Tak nám velí bonton

A na břehu pak

Nabídnout jí rámě

Proč je tak hloupá

A piští

Když se s ní houpá

Ten most

Jindy tak skoupá

Na úsměvy

Teď pustne

A bojí se ‒ že se zkoupá

Tak už ji pusťte

Pusťte vy

Pochodem

Je povodeň

Je povodeň

V následující instrumentální mezihře, která je harmonicky zcela totožná s

refrénem...

Jak se ostatně sami můžete přesvědčit

Dé moll ‒ Gé zvětšný ‒ Cé dur ‒ Gé zvětšený ‒ Cé dur Há dur ‒ Bé dur ‒


Á sedm ‒ Dé sedm ‒ Gé sedm...

A zase: cé moll ‒ es moll ‒ dé moll ‒ Gé zvětšený ‒ Cé dur ‒ Há dur ‒ Bé

dur ‒ Á sedm

Máte to?

Dé sedm ‒ Gé sedm

Možná že jste si vůbec nevšimli, že se při tom nedívám na ruce...

Cé dur... Gé zvětšený...

Jsou v tom léta dřiny... Ale pojďme dál...

Tedy v této instrumentální mezihře si zopakujeme něco písmen z džezové

abecedy. Tak například ‒ Sket

Šabadabadabadabadabadaba... Šabada... Šabata... dal hlavu za blata a

podobně

Dalším velice často užívaným kořením džezu je...

takzvaný stop-time, česky zastaveníčko, slovensky štop-time, německy die

Maulhaltenzeit Pozor, také předvedeme... teď: raz ‒ dva ‒ tři ‒ čtyři...

Důležité je během Maulhaltenzeitu neztratit nit...

alespoň někdo...

Teď swinguji Swing se ovšem nedá naučit ten člověk musí mít, jak říkáme

my džezmeni, v krvi Jestliže někdo z hrající skupiny sólově improvizuje,

povzbuzují ho ostatní členové povzbudivými výkřiky, jako například:

„Jeď!“ ‒ „Do nich!“... a podobně Předvedeme...: „Jeď!“ (sólo ‒ bicí)}

Boby ‒ go! Do nicht!! (sólo kontrabas)

Myslete si o tom, co chcete, ale já prostě bez džezu... nemohu žít...

(přejde do zpěvu)

Proč je tak hloupá


A svět zas tak nevděčný

A voda stoupá

Však most je bezpečný

Ať klidně stoupá

Vždyť bezpečný je most

Třebaže ponton

Však bonton velí

Dost


Báseň na poměry v Bundeswehru

Jde poručík z kasáren

Hlavu plnou prasáren

Báseň na poměry v Bundeswehru (druhá

sloka) Jde poručík z prasáren Hlavu plnou kasáren

Báseň na poměry v Bundeswehru (sloka třetí) Šel poručík chodbou Na konci se odbou(ch)

Na výletě s třemi Evženy

Na výletě s třemi Evženy

Prali jsme se spolu o ženy

Evžen první

Evžen druhý

Evžen třetí

Jako blázen

Na mne rázem

S nožem letí

V ten moment prvního Evžena

K zemi klátí rána kýžená

Problém není

Pro mne ani

Evžen druhý

I když mívá

Jak se říká

Život tuhý

Nadešel okamžik blažený

V ruce mé je řemen kožený

A už ženu

pár Evženů



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist