načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Einstein & Einstein -- Geniální žena ve stínu Alberta Einsteina - Marie Benedictová

Einstein & Einstein -- Geniální žena ve stínu Alberta Einsteina

Elektronická kniha: Einstein & Einstein -- Geniální žena ve stínu Alberta Einsteina
Autor:

Geniální žena skrytá ve stínu Alberta Einsteina V roce 1896 přišla Mileva Marićová zvaná Mitza do Curychu. Jednadvacetiletá dívka z malého srbského městečka se zapsala ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: Einstein / Marie Benedictová
přeložil Filip Klausner
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9511-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Geniální žena skrytá ve stínu Alberta Einsteina

V roce 1896 přišla Mileva Marićová zvaná Mitza do Curychu. Jednadvacetiletá dívka z malého srbského městečka se zapsala ke studiu fyziky na prestižní Polytechnice v době, kdy vzdělávání žen bylo ještě naprostou výjimkou. Dívky se měly učit vést domácnost a nepronikat do hájemství mužů. A tak nebylo divu, že se Mitza na každém kroku setkávala s opovržením, ponižováním a nepřátelstvím.

Všichni ale takoví nebyli. Jednoho ze spolužáků zaujala natolik, že se jí začal dokonce i dvořit. Jmenoval se Albert Einstein a nakonec ji přesvědčil, aby se stala jeho ženou.

Tohle ale víme už z oficiálních životopisů. Dočteme se tam, že byla Einsteinovi oddanou ženou a příkladnou matkou tří dětí. Jakou roli sehrála Mitza v Einsteinově průkopnické práci, včetně slavné teorie relativity? Byla to snad dokonce ona, kdo položil matematický základ objevu? Celý vědecký svět už bezmála století vede na toto téma vášnivé debaty. Přímé důkazy neexistují, ale určitou indicií zůstává, že Einstein své první ženě věnoval celou finanční odměnu po převzetí Nobelovy ceny.

Popusťme uzdu fantazii a objevme nečekaná zákoutí jejich vzájemného soužití. Začtěte se do příběhu ve stylu Pařížské manželky či Mrs. Poe o fascinující inteligentní ženě, nadané matematičce a fyzičce, kterou beznadějně zastínila oslnivá záře Einsteinova génia.

Předmětná hesla
Einstein-Marić, Mileva, 1875-1948
Einstein, Albert, 1879-1955
* 19.-20. století
* 1875-1948
Fyzičky -- 19.-20. století
Manželky vědců -- 19.-20. století
Fyzici -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Marie Benedictová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1 EinstEin & EinstEin

Marie Benedictová

EinstEin & EinstEin


3 EinstEin & EinstEin

Marie Benedictová

EinstEin

& EinstEin

Přeložil

Filip Klausner


4 Marie Benedictová

Anglický originál The Other Einstein, vydaný nakladatelstvím

sourcebooks Landmark v illinois

Copyright © 2016 by Marie Benedict

translation © Filip Klausner, 2016

Czech edition © Metafora, 2017

All rights reserved

isBn 978-80-7359-657-6 (pdf)

Postavy a události popisované v této knize jsou fiktivní nebo

je s nimi podle fantazie nakládáno. Vyjma historicky doložených

postav je jakákoli podobnost se skutečnými osobami, žijícími či

mrtvými, čistě náhodná a ze strany autorky neúmyslná.


5 EinstEin & EinstEin

Pro

Jima, Jacka a Bena


7 EinstEin & EinstEin

PROLOG

4. srpna 1948

Huttenstrasse 62, Curych, Švýcarsko

Konec je blízko. Cítím, jak se blíží jako temný, svůdný

stín, který uhasí zbyteček mého světla. V těchto posledních

minutách se ohlížím zpátky.

Jak jsem sešla z cesty? Jak jsem přišla o Lieserl?

Temnota houstne. V těch posledních pár chvílích, které mi zbývají, pátrám jako puntičkářský archeolog v minulosti po odpovědích. Doufám, že zjistím, jak jsem už dávno nadnesla, jestli je čas skutečně relativní. Mileva „Mitza“ Marićová Einsteinová

9 EinstEin & EinstEin

Část i.

Každé těleso setrvává v klidu nebo v rovnoměrném

přímočarém pohybu konstantní rychlostí,

pokud není vnějšími silami donuceno tento stav změnit.

sir Isaac Newton EinstEin & EinstEin

KAPitOLA 1.

ráno, 20. října 1896

Curych, Švýcarsko

Urovnala jsem si záhyby na své čerstvě vyžehlené blůze,

přihladila stužku kolem límečku a zasunula uvolněnýpramínek do pevně utaženého uzlu. Chůze ke kampusu švýcarské spolkové polytechniky curyšskými ulicemizavalenými mlhou si s mým pečlivě upraveným zevnějškem trochu

pohrála. to, jak tvrdošíjně mé husté tmavé vlasy odmítaly

setrvat v upravené podobě, mě rozčilovalo. Chtěla jsem,

aby každý detail tohoto dne byl dokonalý.

narovnala jsem ramena a napřímila se, abych působila

o kousek vyšší, než jsem se svou politováníhodně drobnou

postavou vskutku byla, a položila jsem ruku na masivníkulatou kliku dveří učebny. Ve srovnání s koulí s vyleptaným

řeckým vzorem, ohlazeným doteky rukou celých generací

studentů, vypadala moje ruka malá, téměř dětská. Zarazila

jsem se. Otoč klikou a otevři ty dveře, nakázala jsem si.Dokážeš to. Překročení tohoto prahu pro tebe není ničím novým. Tento

zdánlivě nepřekonatelný předěl mezi mužským a ženským světem

už jsi překročila v bezpočtu tříd. A vždycky jsi uspěla.

Přesto jsem váhala. Věděla jsem až příliš dobře, že i když je ten první krok nejtěžší, ten druhý není o mnoho snazší. V tom okamžiku, jen co jsem se znovu nadechla, jsemtéměř slyšela tatínka, jak mě pobízí. „Buď statečná,“ zašeptal by v naší rodné, leč málo používané srbštině. „Jsi mudraglava. Moudrá. tvým srdcem proudí krev našich zbojnických slovanských předků, kteří udělali cokoli, aby dostali to, co chtěli. Běž si vzít, co je tvé, Mitzo. Vezmi si, co ti patří.“ nikdy bych ho nemohla zklamat.

Otočila jsem klikou a doširoka otevřela dveře. Šest párů Marie Benedictová očí se na mě upřeně zahledělo: pět studentů v černýchoblecích a jeden profesor v černém hábitu. Ve tvářích se jim zračil šok a jistá míra opovržení. nic, dokonce ani kolující klípky, nepřipravilo tyto muže na to, že skutečně uvidí ve svých řadách ženu. Vypadali poněkud přihlouple s těma vyvalenýma očima a spadlými bradami, ale věděla jsem, že se nesmím zasmát. Přiměla jsem se nevšímat si jejichvýrazů, ignorovat bledé líce svých spolužáků, kteří se s velkými navoskovanými kníry zoufale snažili vypadat starší než na svých osmnáct let. na polytechniku mě přivedlo odhodlání naučit sefyziku a matematiku, nikoli touha si tu najít přátele neboněkoho potěšit. tento prostý fakt jsem si v duchupřipomněla, když jsem sbírala odvahu postavit se tváří v tvář svému učiteli.

Profesor Heinrich Martin Weber a já jsme hleděli jeden na druhého. Odstrašující vzhled proslulého profesora fyziky, muže s dlouhým nosem, hustým obočím a přepečlivě pěstěným vousem, odpovídal jeho pověsti

Čekala jsem, až promluví. Cokoli jiného by bylovnímáno jako naprostá nestoudnost. A vzhledem k tomu, že už pouhou mou přítomnost na polytechnice mnozí vnímali jako nestoudnou, nemohla jsem si žádnou takovou skvrnu na štítě dovolit. Kráčela jsem po uzoučké hranici mezi svým rozhodnutím jít po této neprobádané cestě adodržováním konvencí, které ode mě společnost stále vyžadovala.

„Vy jste...?“ povytáhl profesor tázavě obočí, jako by mě vůbec neočekával, jako by o mně nikdy neslyšel.

„Mileva Marićová, pane.“ Modlila jsem se, aby se minezachvěl hlas.

Weber velmi pomalu kontroloval seznam studentů. samozřejmě že naprosto přesně věděl, kdo jsem. Jelikož byl vedoucím celého fyzikálního a matematického programu a vzhledem k tomu, že přede mnou byly doposud přijaty pouze čtyři ženy, musela jsem písemnou žádost o nástup do prvního ročníku čtyřletého programu známého jako sekce šest adresovat přímo jemu. On sám ji potom odsouhlasil! Procházení seznamu studentů bylo bezostyšným a vypočítavým krokem, kterým dával ostatním najevo svůj názor na mě. Uděloval jim povolení, aby následovali jeho příkladu. EinstEin & EinstEin

„t a slečna Marićová ze srbska nebo tak odněkud zRakouska-Uherska?“ zamumlal, aniž by zvedl zrak, jakokdyby v sekci šest mohla být ještě nějaká jiná slečna Marićová pocházející z přijatelnější lokality. svým dotazem dal Weber jasně na vědomí svůj náhled na slovanské obyvatelstvo východní Evropy – totiž že my, snědí cizinci, jsme nějakým způsobem podřadnější než germánské obyvatelstvovyzývavě neutrálního Švýcarska. Byl to další z řady předsudků, který budu muset vyvrátit, pokud chci uspět. Jako by to, že jsem jediná žena v sekci šest – teprve pátá, která vůbec kdy byla do fyzikálního a matematického programu přijata –, samo o sobě nestačilo.

„Ano, pane profesore.“

„Můžete se posadit,“ svolil konečně a ukázal na prázdnou židli. naštěstí pro mě bylo jediné zbývající místo úplně nejdál od stupínku. „Už jsme začali.“

Už? Hodina měla začít až za patnáct minut. Bylo mým spolužákům řečeno něco, co mně ne? smluvili se, že se sejdou dřív? Chtěla jsem se zeptat, ale neudělala jsem to. spor by jen přiživil odpor k mé osobě. Koneckonců na tom nezáleželo. Prostě zítra přijdu o čtvrt hodiny dřív. A pak každé ráno dřív a ještě dřív, pokud to bude třeba. neuteče mi jediné slovo z Weberových přednášek. Mýlí se, pokud si myslí, že mě předčasný začátek odradí. Jsem dcera svého otce.

Přikývla jsem směrem k Weberovi, pohlédla na tudlouhou vzdálenost ode dveří k mé židli a ze zvyku jsempočítala, kolik kroků bude k cestě přes místnost nutných. Jak to nejlépe zvládnout? Při prvním kroku jsem se snažila držet tělo rovně a maskovat svoje kulhání, ale šoupání méchromé nohy se ozvěnou neslo učebnou. Z náhlého popudu jsem se rozhodla neskrývat vůbec nic. Prostě jsem všem svým kolegům předvedla znetvoření, které mě provází už od narození.

Dupnutí a šoupnutí. stále dokola. Osmnáctkrát, než jsem dorazila ke svému místu. Tady mě máte, pánové, měla jsem pocit, že říkám každým posunutím své chromé nohy. Pěkně se koukněte, ať to máme za sebou.

Zadýchaná tou námahou jsem si uvědomila, že zavládlo naprosté ticho. Všichni čekali, až se usadím, a pravděpoMarie Benedictová dobně uvedeni do rozpaků mým kulháním nebo skutečností, že jsem žena, či obojím najednou, odvraceli zrak.

Všichni až na jednoho.

Po mé pravici seděl mladý muž s nepoddajnou kšticí tmavohnědých kudrlin a hleděl na mě. Oplácela jsem mu to, ač to vůbec nepatřilo k mým zvykům. Ale přestože jsem se na něj podívala zpříma a vyzývala ho tím, aby se vysmál mně i mému snažení, ty své napůl přivřené oči neodvrátil. Místo toho se mu v koutcích objevily drobné vrásky, jak se skrze stín svého kníru pousmál, úsměvem plným pobavení, dokonce obdivu.

Kdo si myslí, že je? Co tím pohledem chce říct?

Když jsem se ale usadila na místo, neměla jsem už čas pátrat po smyslu jeho chování. sáhla jsem do tašky propaír, inkoust a pero a připravila se na Weberovu přednášku. nenechám se tím drzým, nenuceným zíránímprivilegovaného spolužáka zdeptat. Zahleděla jsem se dopředu na přednášejícího, a přestože jsem si toho jeho civění byla stále vědoma, nevšímala jsem si ho.

Weber však nebyl tak soustředěný sám na sebe. Ani tak tolerantní. Upřeně se na mladého muže zadíval a odkašlal si. Když to ale nezabralo a provinilce to nepřimělo přesunout pohled ode mě ke stupínku, prohlásil: „Vyžaduji plnou pozornost všech posluchačů. toto je první a zároveň poslední varování, pane Einsteine.“ EinstEin & EinstEin

KAPitOLA 2.

odpoledne, 20. října 1896

Curych, Švýcarsko

Vešla jsem do haly penzionu Engelbrecht, tiše jsem za sebou

zavřela dveře a podala mokrý deštník čekající služebné. Ze

zadního salonku sem doléhal smích. Věděla jsem, že tam

na mě děvčata čekají, ale ještě jsem se na jejich dobře míněný výslech necítila. Potřebovala jsem nějaký čas o samotě,

abych si mohla popřemýšlet o svém dni, i kdyby to mělo být

jen pár minut. snažila jsem se zlehka našlapovat, zatímco

jsem stoupala po schodišti ke svému pokoji.

Skříp. K čertu s tím uvolněným schodem. se šustěním antracitově šedých sukní se ze zadníhosalonku vynořila Helena, s kouřícím šálkem čaje v ruce.„Milevo, čekáme na tebe! Zapomnělas?“ Volnou rukou sáhla po mé dlani a odtáhla mě do místnosti, z níž vyšla a které jsme mezi sebou říkaly hrací pokoj. Cítily jsme seoprávněné mu dát jméno, protože kromě nás ho nikdo nevyužíval.

Zasmála jsem se. Jak jen bych ty uplynulé měsíce vCurychu bez těchto děvčat překonala? Bez Milany, Ružici a ze všeho nejvíc bez Heleny, spřízněné duše s tou její bystrostí, laskavým chováním a překvapivě i podobným kulháním. Proč jsem čekala byť jen jediný den, než jsem si je pustila do života?

Před několika měsíci, když jsem s tatínkem přijela do Curychu, jsem si takové přátelství nedokázala anipředstavit. Mládí poznamenané třenicemi se spolužáky – vnejlepším odcizením a v nejhorším posměchem – věstilo život v osamění naplněný studiem. nebo jsem si to alespoňmyslela.

Když jsme po dvoudenní cestě z našeho domova vchorMarie Benedictová vatském Záhřebu vystoupili z vlaku, byli jsme oba poněkud ukodrcaní. Kouř z lokomotivy se valil curyšským hlavnímnádražím a já jsem musela mhouřit oči, abych vůbec viděla na nástupiště. s brašnou v každé ruce, z nichž jedna byla těžká váhou mých oblíbených knih, jsem se malinko potácela, jak jsem si razila cestu přeplněným nádražím, následovaná tatínkem a zřízencem, který nesl naše těžší zavazadla. Otec ke mně přispěchal a snažil se mi ulehčit od mých brašen.

„Já to zvládnu, tatínku,“ trvala jsem na svém, zatímco jsem se snažila vykroutit ruku z jeho sevření. „Máš svázavazadla, která musíš nést, a jen dvě ruce.“

„Mitzo, prosím, dovol mi, abych ti pomohl. Další tašku unesu snáze než ty.“ Zachechtal se. „A to se ani nezmiňuji o tom, že tvá matka by byla v šoku, kdybych tě nechaltrmácet po curyšském nádraží.“

Položila jsem tašku a snažila se vyprostit dlaň. „Já to ale musím dokázat bez tvé pomoci, tatínku. V Curychu budu koneckonců žít sama.“

Dlouze se na mě zahleděl, jako by se fakt, že tady budu bydlet bez něho, projevil teprve nyní, jako bychom k tomuto cíli společně nesměřovali už od doby, kdy jsem byla malá holčička. Váhavě, jeden prst po druhém, svůj stisk povolil. Chápala jsem, že je to pro něho těžké. Ačkoli jsem věděla, že jedna jeho část se raduje z mé honby zavýjimečným vzděláním a že mu můj postup připomíná jeho vlastní obtížný vzestup z rolníka na úspěšného úředníka amajitele půdy, občas jsem přemítala, jestli necítí vinu a určitérozolcení z toho, že mě pohání na mé vlastní nejisté cestě. tak dlouho se soustředil na dosažení mého univerzitního vzdělání, že si nejspíš vůbec neuvědomil, že se se mnou rozloučí a zanechá mě na tomto cizím místě samotnou.

Vyšli jsme z nádraží a vkročili do večerního ruchucuryšských ulic. Zrovna se začínalo stmívat, ale městonetemnělo. Pohlédla jsem na tatínka a jeden na druhého jsme se užasle usmáli. Dosud jsme viděli města vždy osvětlená jen obvyklými mdlými olejovými lampami. tady ale ulicelemovalo nečekaně jasné elektrické osvětlení. V jeho záři jsem dokázala rozeznat i drobné detaily na šatech dam, které nás míjely; jejich sukně byly mnohem bohatěji nařasené než střízlivé modely, které jsem vídala v Záhřebu. EinstEin & EinstEin

Po dláždění Bahnhofstrasse, na níž jsme stáli, se sklapotem kopyt blížila nájemní krytá drožka a tatínek na ni mávl. Když kočí sestoupil z kozlíku, aby dozadu naložil naše zavazadla, přitáhla jsem si v chladném večerním vzduchu šál úžeji k tělu, abych se zahřála. tenhle růžemi vyšívaný šál mi večer před odjezdem věnovala maminka a v očích se jí hromadily slzy. teprve později jsem pochopila, že ten dárek byl jako objetí na rozloučenou, něco, co budu mít s sebou, zatímco ona musí zůstat v Záhřebu s mou mladší sestrou Zorkou a bratříčkem Milošem.

Drožkář přetrhl mé myšlenky otázkou: „Přijeli jste siprohlédnout místní pamětihodnosti?“

„ne,“ odpověděl tatínek místo mě a v jeho hlase zazněl jen lehký přízvuk. Vždy byl pyšný na svoji gramatickybezchybnou němčinu, jazyk, jímž mluvili ti, kteří vládli Rakousku-Uhersku. to byl první krok, kterým jsem začal svůj výstup vzhůru, říkával vždy, když nás ji nutil procvičovat. Lehce nadmul hruď a vysvětlil: „Přijeli jsme, aby se mádcera zapsala na univerzitu.“

Kočí užasle povytáhl obočí, ale jinak na sobě nedal nic znát. „tak na univerzitu, povídáte, hm? V tom případě hádám, že budete chtít odvézt do penzionu Engelbrecht nebo nějakýho jinýho penzionu na Plattenstrasse,“poznamenal, zatímco nám přidržoval dvířka, abychom mohlinastoupit. tatínek se odmlčel, dokud jsem se neusadila v kočáře, a pak se obrátil k drožkáři: „Jak víte, kam chceme jet?“

„Vozím tam spousty študáků z východní Evropy.“

Zaslechla jsem, jak tatínek zareagoval zabručením, když si vedle mě sedal, a uvědomila jsem si, že neví, jak si mádrožkářovu poznámku vyložit. Jako pohanu našehovýchodoevropského původu? slyšeli jsme, že ačkoli si Švýcařineústupně udržují svoji neutralitu a nezávislost tváří v tvář rostoucím evropským impériím kolem sebe, na obyvatele východních oblastí Rakouska-Uherska hledí svrchu. A přesto v jinýchvěcech patřili Švýcaři k těm nejtolerantnějším; například měli nejmírnější podmínky pro přijímání žen na univerzity. Byl to matoucí rozpor.

Kočí popohnal koně prásknutím biče a kočár se svižně rozrachotil curyšskou ulicí. Jak jsem se snažila koukat ven Marie Benedictová skrze blátem zacákané okno, zahlédla jsem kolem drožky prosvištět elektrickou tramvaj.

„Viděls to, tatínku?“ vyhrkla jsem. Už jsem o tramvajích četla, ale nikdy jsem žádnou neviděla na vlastní oči. ten pohled mě naplnil vzrušením; byl to hmatatelný důkaz toho, že město přeje pokroku, přinejmenším v dopravě. Mohla jsem jen doufat, že přístup místních obyvatel kestudentkám je rovněž pokrokový, právě takový, jak se k nám doneslo.

„neviděl, ale slyšel. A cítil,“ odvětil s naprostým klidem tatínek a stiskl mi ruku. Věděla jsem, že je také udivený a nadšený, ale chce působit světaznale. Obzvlášť po té drožkářově poznámce.

Otočila jsem se zpátky k oknu. Město obklopovaly strmé zalesněné horské svahy a přísahala bych, že ve vzduchucítím vůni jehličnanů. Přestože hory byly nepochybně příliš daleko na to, aby s městem sdílely vůni svých hojně rostoucích stromů. Ať už to ale bylo čímkoli, vzduch vCurychu byl mnohem čistší než v Záhřebu, kde neustále páchly koňský hnůj a vypalovaná pole. Možná ta vůně přicházela se svěžím větrem vanoucím od Curyšského jezera u jižního okraje města.

V dálce, na místě, které vypadalo jako usazené na samém úpatí hor, jsem zahlédla bledě žluté budovy postavené v neoklasicistním stylu a kontrastující s kostelními věžemi v pozadí. Budovy se velmi podobaly kresleným obrázkům polytechniky, které jsem viděla ve své žádosti o přijetí, jen byly rozlehlejší a velkolepější, než jsem si myslela. Polytechnika byla nová vysoká škola zasvěcená produkci učitelů a profesorů rozličných matematických a vědních oborů a současně to byla jedna z mála evropských univerzit, které umožňovaly dosažení titulu ženám. Ačkoli jsem celá léta nesnila téměř o ničem jiném, bylo těžké si představit, že během pár měsíců ji budu skutečně navštěvovat.

Drožka s trhnutím zastavila. Okénko vpředu seodsunulo a kočí ohlásil cíl naší cesty, „Plattenstrasse číslo padesát.“ tatínek mu podal nějaké franky a dveře kočáru se otevřely.

Zatímco kočí vykládal naše zavazadla, z předníhovchodu penzionu Engelbrecht přispěchal sluha, aby nám poEinstEin & EinstEin mohl s menšími taškami, které jsme nesli v rukou. Mezi velkými sloupy lemujícími přední vchod čtyřposchoďového cihlového městského domu se objevila přitažlivá, hezky upravená dvojice.

„Pan Marić?“ zvolal mohutný starší pán.

„Ano, a vy musíte být pan Engelbrecht,“ odpověděl můj otec s lehkou úklonou a napřaženou pravicí. Zatímco se muži navzájem představovali, čilá paníEngelbrechtová drobnými krůčky pospíšila dolů po schodech, aby mě osobně zavedla do budovy.

Jakmile bylo formalitám učiněno zadost,Engelbrechtovi nás pozvali, abychom si s nimi dali čaj a koláčky, které přichystali na naši počest. Po cestě za hostiteli do salonu jsem si všimla, jak tatínek souhlasným pohledem zhodnotil křišťálový lustr na stropě a k němu ladící nástěnné svícny. Jako bych slyšela jeho myšlenky: Tohle místo je pro moji Mitzu dostatečně společensky přijatelné.

Mně připadal penzion v porovnání s domovem ažúzkostlivě čistý a přespříliš formální; vůně dřeva, prachu akořeněných jídel domova jako by odtud byly úplně vymetené.Ačkoli jsme my srbové usilovali o stejný germánský pořádek, jaký přijali za vlastní Švýcaři, zjistila jsem, že naše snahy stěží dosahují výšin švýcarské úklidové dokonalosti.

Během popíjení čaje, pojídání koláčků a vyměňování zdvořilostí vysvětlovali Engelbrechtovi mému vytrvale vyzvídajícímu tatínkovi chod svého penzionu: pevně daný rozvrh jídel, návštěv, praní prádla a úklidu pokojů. tatínek se jako bývalý voják zajímal o bezpečnost nájemníků a skaždou příznivou odpovědí, s každým souhlasným pohledem na modré čalounění na stěnách či zdobně vyřezávané židle rozestavené kolem mramorového krbu se víc a víc uvolňoval. Přes to všechno se však úplně uvolnit nedokázal.Univerzitní vzdělání pro mě chtěl téměř tolik, jako jsem si ho přála já sama, ale realita nadcházejícího loučení pro něj byla těžší, než jsem si kdy dokázala představit.

Jak jsem popíjela svůj čaj, zaslechla jsem náhle smích. Dívčí chichotání.

Paní Engelbrechtová si povšimla mé reakce. „Ach, to jsou naše slečny u partičky whistu. Mohu vás seznámit s naším mladým dámským osazenstvem?“ Marie Benedictová s dámským osazenstvem? Přikývla jsem, ačkoli jsemzoufale toužila zavrtět hlavou. Mé zážitky s jinými mladýmidámami obvykle končívaly nevalně. Přinejlepším jsme toho měly jen pramálo společného. A přinejhorším jsem vespolečnosti svých spolužaček trpívala zlobou a ponižováním, zvlášť když objevily míru mé ctižádosti.

Zdvořilost nicméně vyžadovala, abychom se zvedli, a paní Engelbrechtová nás odvedla přes salon do menší místnosti, která se od něj stylem výzdoby odlišovala: lustr a svícny nebyly křišťálové, nýbrž mosazné, místo modrých hedvábných čalounů bylo na stěnách dubové obložení a uprostřed stál hrací stůl. Když jsme vcházeli do dveří,zdálo se mi, že jsem zaslechla slovo krpiti, a koukla jsem po otci, který vypadal stejně překvapeně. Bylo to srbské slovo užívané v případě, kdy byl člověk zklamaný nebo prohrál, a já si lámala hlavu, kdo pro všechno na světě mohl zrovna tady tenhle výraz použít. Určitě jsme se přeslechli.

Kolem stolu seděly tři dívky mého věku s tmavými vlasy a hustým obočím, jako jsem měla i já. Byly dokonce podobně oblečené, v bílých škrobených halenkách s vysokým krajkovým límcem a jednoduchých tmavých sukních. Byl to střízlivý oděv, ne jako ty nabírané, ornamentálně zdobené citronově žluté nebo nadýchaně růžové róby, které nosilo mnoho mladých žen včetně těch, které jsem viděla v honosných ulicích poblíž nádraží.

Dívky vzhlédly od své hry, rychle odložily karty a vstaly, aby nám mohly být představeny. „slečny Ružico Dražićová,Milano Botaová a Heleno Kauflerová, ráda bych vás seznámila s vaší novou spolubydlící. toto je slečna Mileva Marićová.“

Jak jsme se jedna druhé ukláněly, paní Engelbrechtová pokračovala: „slečna Marićová přijela studovat matematiku a fyziku na švýcarské spolkové polytechnice. Budete tady v dobré společnosti, slečno Marićová.“

Pak naše paní bytná ukázala na dívku s širokými lícními kostmi, pohotovým úsměvem a bronzově žlutohnědýma očima. „slečna Dražićová sem přijela ze Šabacu vystudovat politologii na Curyšské univerzitě.“

Obrátila se k dívce s nejtmavšími vlasy a nejhustšímobočím. „toto je slečna Botaová. Opustila Kruševac, abymohla na polytechnice studovat psychologii.“ EinstEin & EinstEin nakonec položila ruku na rameno poslední dívky sgloriolou světle hnědých vlasů a laskavýma modrošedýmaočima pod šikmým obočím a oznámila: „A toto je naše slečna Kauflerová, která přicestovala až z Vídně, aby získala titul z historie, také na polytechnice.“

Došla mi řeč. Univerzitní studentky z východních provincií Rakouska-Uherska stejně jako já? nikdy se mi ani nesnilo o tom, že bych v tom nemusela být sama. VZáhřebu byly všechny dívky před dvacítkou vdané nebo sealesoň setkávaly s vhodnými mladými muži a procvičovaly si v domě svých rodičů vedení domácnosti. Veškeré vzdělávání ukončily už před lety, pokud vůbec nějakou školu navštěvovaly. Vždycky jsem si myslela, že budu jediná východoevropská univerzitní studentka ve světě západních mužů. Možná vůbec jediná dívka mezi nimi.

Paní Engelbrechtová pohlédla na děvčata a prohlásila: „Zanecháme vás teď vašemu whistu, mladé dámy, apůjdeme dokončit náš rozhovor. Doufám, že zítra provedete slečnu Marićovou po Curychu.“

„samozřejmě, paní Engelbrechtová,“ ujistila ji zavšechny s vřelým úsměvem slečna Kauflerová. „Možná se k nám slečna Marićová třeba zítra večer dokonce připojí při partii whistu. Rozhodně bychom čtvrtou hráčku uvítali.“

Úsměv slečny Kauflerové vypadal upřímně a já jsemcítila, jak mě ta příjemná společnost přitahuje. Bezděčně jsem se na ně usmála, ale pak jsem se zarazila. Buď opatrná,varovala jsem samu sebe. Vzpomeň si na krutost ostatních mladých dam: posměšky, nadávky, kopání na hřišti. Přivedl tě semmatematický a fyzikální program na polytechnice, takže následuj svůj sen, že se staneš jednou z mála profesorek fyziky v Evropě.Necestovala jsi takovou dálku, jen abys získala pár kamarádek, dokonce ani v případě, že tyto dívky opravdu jsou takové, jak vypadají.

Po cestě zpět do předního salonu mě tatínek chytl za ruku a zašeptal: „Působí jako neobyčejně milá děvčata,Mitzo. A musejí být i chytrá, když jsou tady, aby studovala na univerzitě. Možná je načase najít si jednu nebo dvěspolečnice, když jsme konečně potkali někoho, kdo by se ti mohl intelektuálně rovnat. nějaká šťastná dívka by měla dostat svůj díl žertíků, které si obvykle schováváš pro mě.“

V hlase mu zaznívala zvláštní naděje, jako by skutečně Marie Benedictová toužil po tom, abych se spřátelila s dívkami, se kterými jsme se právě seznámili. Cože to tatínek povídal? Byla jsem zmatená. Po tolika letech prohlašování, že na přátelství nezáleží, že manželství není důležité a že jediné, co sepočítá, je naše rodina a vzdělání, mě snad podrobuje nějaké zkoušce? Chtěla jsem mu ukázat, že mi na obvyklýchtouhách mladé ženy, jako jsou kamarádky, manžel a děti, stále nesejde, jako tomu bylo dosud. Chtěla jsem tuto podivnou zkoušku složit s vyznamenáním jako všechny předtím.

„t atínku, slibuju ti, že jsem tady proto, abych se učila, a ne abych si hledala kamarádky,“ ubezpečila jsem ho srozhodným přikývnutím. Doufala jsem, že ho to ujistí o tom, že úděl, který mi před lety předpověděl a který si pro mě přál, jsem přijala za vlastní.

Jenže tatínek nebyl mou odpovědí nijak nadšen. Místo toho mu tvář potemněla; jestli smutkem nebo hněvem, jsem zprvu nedokázala určit. nebyla jsem snad dostatečně přesvědčivá? nebo se jeho postoj skutečně změnil, protože se tyto dívky tak lišily ode všech ostatních, které jsem dosud poznala? nějakou chvíli byl nezvykle zamlklý. nakonec s náznakem sklíčenosti v hlase pronesl: „Doufal jsem, že bys mohla mít oboje.“

V týdnech následujících po tatínkově odjezdu jsem se svým spolubydlícím vyhýbala a zůstávala ve svém pokoji se svými knihami. Ale pevně daný rozvrh Engelbrechtových znamenal, že jsem se s nimi každý den potkávala v jídelně, a zdvořilost vyžadovala, abych s nimi u snídaně i u večeře zdvořile konverzovala. neustále mě snažně prosily, ať se k nim přidám při jejich procházkách, návštěváchpřednášek, kaváren, divadel a koncertů. Dobromyslně měhubovaly, že jsem příliš vážná a tichá a že příliš studuji, a ve svých pozváních vytrvale pokračovaly bez ohledu na to, jak často jsem odmítala. ty dívky prokazovaly vytrvalost, jakou jsem předtím neviděla u nikoho kromě sebe.

Jednoho časného večera toho léta jsem se ve svém pokoji učila a připravovala se na přednášky, které začnou v říjnu, jak jsem si navykla. Kolem ramen jsem mělaovinutý svůj šál, abych zahnala chlad, který v pokojích penzionu přetrvával nezávisle na tom, jak teplé bylo počasí. Pročítala EinstEin & EinstEin jsem si právě jeden text, když jsem zaslechla, jak děvčata dole hrají jednu z Bizetových suit Arlésanka, poměrněšpatně, ale s citem. Dobře jsem ten kus znala; hrávali jsme ho doma s rodinou. ta známá hudba ve mně vyvolalamelancholii a ve své samotě jsem se najednou cítila opuštěná. Pohlédla jsem do kouta na svoji zaprášenou tamburu a pak jsem ji sebrala a sešla dolů. Zastavila jsem se u vchodu do předního salonu a pozorovala, jak děvčata s obtížemimuzicírují.

Opírala jsem se s tamburou v ruce o zeď a najednou jsem si začala připadat hloupě. Proč bych měla očekávat, že mě přijmou mezi sebe, když jsem jejich pozvání dosud vytrvale odmítala? Chtěla jsem vyběhnout zpátky nahoru, ale Helena si mě všimla a přestala hrát. se svou typickou srdečností se mě zeptala: „Připojíte se k nám, slečno Marićová?“ s hranou nelibostí pohlédla na Ružicu a Milanu. „Jak vidíte, uvítáme jakoukoli hudební podporu, kterou nám můžete nabídnout.“

Přisvědčila jsem. Během pár dní mě děvčata katapultovala do života, o jakém se mi nikdy předtím ani nesnilo. Do života se stejně smýšlejícími kamarádkami. tatínek se mýlil a já také. na přátelství záleželo. Rozhodně na přátelství, jako bylo toto. s dívkami, které byly nadmíru inteligentní a měly podobné ambice, které zakusily stejný posměch aodsouzení a přestály to s úsměvem. takové přítelkyně neoslabovaly mé odhodlání uspět, jak jsem se obávala. naopak mě činily silnější.

*

nyní, o několik měsíců později, jsem se usadila na prázdnou židli, zatímco mi Ružica nalévala šálek čaje. Zavanula

ke mně vůně citronu a Milana přede mě s potěšenýmúsměvem přisunula talíř mého oblíbeného koláče s citronovou

polevou; děvčata ho pro mě musela u paní Engelbrechtové

zvlášť objednat. Výjimečné gesto ve výjimečný den.

„Děkuju vám.“

Popíjely jsme čaj a ukusovaly koláč. Dívky byly neobvykle tiché, přestože jsem z jejich výrazů a pohledů, které sinavzájem vyměňovaly, poznala, že jim to činí potíže. Čekaly, Marie Benedictová až promluvím, až ze sebe dostanu něco víc než jen díky za pohoštění.

Ale Ružica, nejtemperamentnější z nich, nedokázalačekat. Měla nejméně trpělivosti a byla nejneodbytnější, a tak prostě vyhrkla: „Jaký byl ten nechvalně známý profesorWeber?“ Obočí přitom měla nakrčené v komické parodiiprofesora proslulého svou přísností v posluchárně stejně jako impozantní genialitou.

„nepřekvapil,“ odvětila jsem s povzdechem a ukousla si další sousto koláče; tvořilo vynikající směs sladkého a pikantního. Otřela jsem si z koutku úst drobeček a vyložila jim to: „trval na tom, že si mě musí vyhledat v seznamu studentů, než mi dovolil se posadit. Jako kdyby nevěděl, že na jeho přednášky budu chodit. Vždyť mě sám přijímal!“

Děvčata se chápavě zachichotala.

„A pak ještě pronesl rýpavou poznámku ohledně mého srbského původu.“ to už se ty tři smát přestaly. Ružica a Milana zažily podobné ponižování, protože i ony přijely ze vzdálenýchkoutů Rakouska-Uherska. Dokonce i Helena, která pocházela z mnohem přijatelnějších rakouských končin, muselasnášet dehonestaci ze strany profesorů na polytechnice, a to pro změnu kvůli svému původu – byla Židovka.

„t o zní jako můj první den na přednáškách profesora Herzoga,“ podotkla teď a my přikývly. Helenino vyprávění o tom ponížení jsme si vyposlechly do všech nesnesitelných podrobností. Poté, co profesor nahlas poukázal na to, že Helenino příjmení zní židovsky, věnoval podstatnou část své první přednášky z italských dějin výkladu o benátských ghettech, kde byli Židé nuceni žít od šestnáctého doosmnáctého století. samozřejmě jsme nevěřily, že volba tématu byla ryzí náhoda.

„Jako by nestačilo, že je nás jen taková hrstička žen v oceánu mužů. Profesoři si musejí vymýšlet ještě dalšínedostatky a zdůrazňovat další rozdíly,“ poznamenala Ružica.

„Jací jsou ostatní studenti?“ otázala se Milana s jasným záměrem změnit téma.

„Jako obvykle,“ pokrčila jsem rameny. Děvčata sisolidárně povzdechla.

„namyšlení?“ ujišťovala se Milana. EinstEin & EinstEin

„no jistě,“ potvrdila jsem.

„Mají ohromné kníry?“ nadhodila Ružica se smíchem.

„Jak jinak.“

„Jsou přehnaně sebejistí?“ přidala se Helena.

„Dvakrát podtrženo.“

„nějaký otevřený projev nepřátelství?“ položila opatrně a s vážným výrazem další otázku Helena. Vždycky bylavelmi ochranitelská, taková matka kvočna naší malé skupiny. Zvlášť pokud šlo o mě. Od té doby, co jsem jim vyprávěla o svém prvním dni na střední škole, na vyšším královském klasickém gymnáziu v Záhřebu, což jsem nikdy nikomujinému neprozradila, byla Helena v mém případě obzvlášť ostražitá. Přestože takové nepokryté násilí žádná z nichnezažila, všechny někdy cítily hrozbu zuřící tu a tam těsně pod povrchem.

„ne, alespoň zatím ne.“

„t ak to je dobrá zpráva,“ prohlásila věčně optimistická Ružica. Vyčítaly jsme jí, že by si přimyslela stříbrný lem i k tomu nejčernějšímu bouřkovému mračnu. Ona však byla přesvědčená, že to je pro nás nezbytný náhled naživot, a rázně nám doporučila, ať to děláme také.

„nějací případní spojenci?“ zabrousila Milana do strategičtější oblasti. studijní plán oboru fyzika vyžadoval při určitých projektech spolupráci studentů a my jsmerozebíraly, jakou na to použít taktiku. Co když se mnou nebude nikdo ochotný pracovat ve skupině?

„ne,“ odpověděla jsem automaticky. Ale pak jsem sezarazila a snažila se řídit Ružicinou radou a pohlížet na věc s větším optimismem. „i když... možná ano. Byl tam jeden, který se na mě usmíval, možná trochu příliš dlouho, ale přesto to byl upřímný úsměv. Žádný výsměch. Jmenuje se myslím Einstein.“

Helena znepokojeně povytáhla obočí. Vždy se mělavelmi na pozoru před nevítanými pokusy o sblížení. Pokládala je téměř za stejný důvod k obavám jako přímé násilí. Vzala mě za ruku a varovně pronesla: „Buď opatrná.“ stiskla jsem jí dlaň. „neboj se, Heleno. Já si přece dávám pozor vždycky.“ Když se ale nepřestala tvářit ustaraně,poíchla jsem ji: „no tak. Pořád mi vykládáte, že jsem příliš opatrná, až moc uzavřená. Že svoji pravou osobnostukazu

26 Marie Benedictová

ji jen vám třem. Vážně si myslíš, že zrovna u pana Einsteina

bych náhle ztratila ostražitost?“

Helenin ustaraný výraz zmizel a nahradil ho úsměv.

ty dívky mě nepřestávaly uvádět v úžas. Úžas nad tím, že

jsem náhle uměla najít slova, jimiž jsem dokázala vyjádřit

své dlouho pohřbené zážitky. Že jsem jim dovolila spatřit,

jaká jsem doopravdy. A že mě přesto přijaly. EinstEin & EinstEin

KAPitOLA 3.

22. dubna 1897

Curych, Švýcarsko

Uvelebila jsem se ve své kóji v knihovně. Vzdušná, dřevem

obložená knihovna polytechniky byla téměř zaplněná, ale

přesto tam panovalo ticho. studenti tiše skládali oběť na

oltář různých oborů, někteří studovali biologii nebochemii, jiní matematiku a další zase fyziku jako já. Zde,oddělená od světa stěnami kóje, zabarikádovaná za svými knihami, obrněná svými teoriemi a hloubáním, jsem téměř

mohla předstírat, že jsem jako každý jiný student v téhle

knihovně.

Před sebou jsem měla rozložené poznámky z přednášek, různé předepsané texty a jeden článek ze své vlastní sbírky. Všechny se dožadovaly mé pozornosti a podobně, jako bych si měla vybírat mezi milovanými domácímimazlíčky, bylo pro mě těžké se rozhodnout, kterému z nich mám věnovat svůj čas. newtonovi, nebo Descartovi? nebo snad některému z novějších teoretiků? Ovzduší na polytechnice, vlastně v celém Curychu, bylo přímo nabitéhovory o nejnovějších objevech ve fyzice a já jsem měla pocit, jako by mluvilo přímo ke mně. Do říše fyziky, tam patřím. V tajemných pravidlech fungování světa – skrytých silách a kauzálních vztazích tak komplexních, že jsem věřila, že je mohl vytvořit jedině Bůh – byly skryty odpovědi nanejdůležitější otázky týkající se našeho bytí. Jen kdybych jedokázala objevit.

Občas, když jsem se uvolněně ponořila do čtení avýpočtů, místo abych se na studium a práci úporněsoustředila, dokázala jsem zahlédnout ty božské vzorce, po kterých jsem tak zoufale pátrala. Ale jen koutkem oka. Jakmile Marie Benedictová jsem upřela zrak přímo na ně, rozplynuly se do nicoty. Možná jsem ještě nebyla připravená plně pohlédnout na Boží mistrovské dílo. třeba mi to bude dovoleno až zanějaký čas.

Byla jsem tatínkovi vděčná, že mě dovedl k této fascinující hranici vzdělání a zvídavosti. Jen mě mrzelo, že si o mě stále dělal starosti. Jak ohledně mých budoucíchvyhlídek, tak kvůli bezpečnosti mého každodenního života zde v Curychu. Přestože jsem se ho ve svých dopisech ze všech sil snažila přesvědčovat o nadbytku učitelských míst, která mi budou po ukončení studia k dispozici, pokud se tedy nerozhodnu věnovat výzkumu, z toho nekonečného vyptávání jsem jeho strach jasně vycítila.

Zajímavé bylo, že mamince má nynější dráha takové starosti nedělala. Po celoživotním boji proti jejímunesouhlasu s mou netradiční potřebou vzdělávání to vypadalo, že poté, co jsem se v Curychu zabydlela, se s mojí volbou smířila, zvlášť poté, co jsem své dopisy pro ni zaplnila vyrávěním o výletech s Ružicou, Milanou a Helenou. Zjejích odpovědí bylo patrné, že má z mých nových přítelkyň velkou radost. Mých úplně prvních přítelkyň v životě.

Matčin souhlas nebylo vždy tak lehké získat. Až dotohoto smíření byl náš vztah zkalen jejími neustálými obavami o mě, její chromé, osamělé a neobvyklé dítě. A také tím, jaký dopad měla moje žízeň po vzdělání na její vlastní život.

Jednoho chladného zářijového odpoledne téměř před sedmi lety při návštěvě v mém rodišti ve vzdáleném titelu se nijak nesnažila skrýt svůj odpor k mému jednoznačněneženskému směřování, přestože mě otec sám poháněl vpřed a ona jeho rozhodnutí málokdy zpochybnila. Absolvovaly jsme naši pravidelnou pouť na hřbitov, kde byli pochováni mí starší sourozenci, bratr a sestra, kteří zemřeli nadětské choroby dlouhá léta před mým narozením. Prudký vítr divoce třepetal šátkem, který jsem měla na hlavě. Popadla jsem cípy černé látky a pevně je přitáhla, protože jsem si živě představila výraz maminčiny nelibosti v případě, že by mi šátek uletěl a já vkročila na posvěcenou půdu s nezakrytou hlavou. Záhyby šátku mi zakrývaly uši a tlumily truchlivékvílení větru. Byla jsem za to ticho vděčná, i když jsem věděla, že lkaní větru se k cíli naší cesty hodí. EinstEin & EinstEin

Když jsme míjely kostel, ucítila jsem tamjan, pronikavě a sladce vonící kadidlo, a jak jsem se snažila udržet krok s matkou, pod nohama mi šustilo spadané listí. Kopec byl kamenitý a pro mě bylo obtížné na něj vystoupat, což matka dobře věděla. Ale přesto nezpomalila. skoro jako bynáročnost chůze na hřbitov měla být součástí mého pokání. Za to, že jsem přežila, když můj bratr se sestrou to štěstí neměli. Že já žiju, přestože je dětské nemoci zahubily. A také za to, že jsem byla pro tatínka dalším důvodem, proč přijal nový úřednický post v Záhřebu, ve městě, kde jsem měla možnost navštěvovat klasické vyšší gymnázium. to však mělo matku vzdálit místu, kde odpočívají její prvorozené děti.

„t ak jdeš, Mitzo?“ houkla na mě, ale neohlédla se přitom. Připomněla jsem si, že její přísnost nepramení jen z její nelibosti nad stěhováním do Záhřebu. Přísná kázeň a vysoká očekávání byly jejím každodenním receptem pro výchovu dětí. Často říkávala: „Přísloví praví, že rákoska a pokárání dávají moudrost, ale dítě ponechané samo sobě přináší ostudu své matce.“

„Ano, maminko,“ zavolala jsem.

Oblečená ve své obvyklé smuteční černi s tmavým šátkem na památku mých mrtvých sourozenců, kráčela matka vpřed jako ebenový stín na pozadí šedé podzimní oblohy. sotva jsem popadala dech, když jsem dorazila nahoru, ale snažila jsem se dýchání zrychlené námahou utlumit. tohle byla moje povinnost.

Riskujíc nesouhlasné mlasknutí jsem se otočila; milovala jsem výhled z tohoto vyvýšeného místa. Pod námi se rozrostíral titel a za špičkou kostelní věže se otevíral pohled na část města přiléhající ke břehům tisy. Bylo to malézarášené městečko s jediným náměstím, trhem a několika úředními budovami uprostřed, ale stejně bylo nádherné.

Ale pak jsem zaslechla, jak matka pokleká, a přepadl mě pocit viny. tohle nebyla žádná procházka pro potěšení,neměla bych si to užívat. toto měla být jedna z posledních návštěv hřbitova na hodně dlouhou dobu. Ani tatíneknemohl dnes můj špatný pocit z našeho stěhování vylepšit.

Klekla jsem si na své místo před náhrobními kameny po matčině boku. Kamínky se mi zaryly do kolen, ale dnes jsem chtěla cítit bolest. Byla to přiměřená oběť za bolest, Marie Benedictová kterou jsem způsobila matce tím, že jsem byla příčinou našeho stěhování do Záhřebu. Jelikož jsem dosáhla maximální úrovně vzdělání, které jsem mohla získat v místě bydliště, chtěl otec, abych začala navštěvovat klasické vyšší gymnázium v Záhřebu. Bylo jasné, že se do titelu příliš často nedostaneme.

Pohlédla jsem na matku. Hnědé oči měla zavřené a bez jejich energického tvrdého pohledu vypadala na víc než jen na něco přes třicet. Břímě ztráty a tíha každodenních povinností ji činily starší.

Pokřižovala jsem se, také jsem spustila víčka a odříkala tichou modlitbu za duši mých dávno zesnulýchsourozenců. Vždycky působili jako mí neviditelní společníci, jako náhrada za kamarády, které jsem nikdy neměla. Jakodlišný mohl být můj život, kdyby zůstali naživu. Možná bych se starším bratrem a sestrou po boku nebyla tak osamělá a netoužila tajně po hrách s děvčaty na školním dvoře,dokonce i s těmi, která mi ubližovala.

Dopadl na mě sluneční paprsek a já jsem otevřela oči. Klenuté mramorové náhrobky bratra a sestry upoutaly můj pohled. Jejich jména – Milica Marićová a Vukašin Marić – se třpytila na slunci, jako by byla právě vytesána, a já se bránila starému nutkání přejíždět prstem po písmenech.

Matka během našich návštěv obvykle zůstávalazamyšlená a tichá, ale tentokrát tomu tak nebylo. Uchopila mě za ruku a promluvila k Panně Marii v naší rodné, málo používané srbštině: „Bogorodice Djevo, radujsja, blagodatnaja Marije...“

Bylo to tak hlasité, že překřičela i vítr a šustění listí. Akývala se přitom dopředu dozadu. síla matčina hlasu a jejíteatrální pohyby mě přiváděly do rozpaků, zvlášť když se po nás začali ohlížet dva truchlící opodál.

Přesto jsem pokračovala s ní. slova modlitby Zdrávas Maria mě obvykle uklidňovala, ale toho dne mi připadala cizí. téměř mi vázla na jazyku. Jako lež. Matčin projev zněl také jinak, ne jako uctivá modlitba, ale jako odsouzení.samozřejmě mé, nikoli svaté Panny. snažila jsem se soustředit na vítr, šustění větví a listů, klapot kopyt, jak kolem projížděly vozy tažené koňmi, na cokoli, jen ne na slova vycházející z matčiných úst.nepo

31 EinstEin & EinstEin

třebovala jsem další připomenutí toho, jak moc záleží na

mém úspěchu na škole v Záhřebu. Musím uspět. nejen

kvůli sobě a rodičům, ale také kvůli svému zesnulémubra

trovi a sestře. Duším, které tu zanecháme.

*

slyšela jsem skřípání plnicích per ostatních studentů, kteří

pracovali v knihovně kolem mě, ale jen jediný člověkupou

tal moji pozornost. Philipp Lenard. sáhla jsem po článku od

tohoto známého německého fyzika a ponořila se do četby.

Měla bych číst texty Hermanna von Helmholtze a Ludwiga

Boltzmanna, které nám zadal k prostudování profesor, ale

Lenardovy poslední výzkumy elektronových paprsků a je

jich vlastností mě neodolatelně přitahovaly. Používalvakuo

vané skleněné trubice, do jejichž kovových elektrod pouštěl

elektřinu o vysokém napětí, a pak zkoumal vzniklé záření.

Lenard vypozoroval, že když byl konec trubice naproti zá

pornému náboji natřen fluorescenční látkou, uvnitř trubice

se rozzářil nepatrný objekt a klikatě poletoval sem a tam.

to ho přivedlo k závěru, že elektronové paprsky jsouprou

dy negativně nabitých energetických částic; nazval jekvan

ta elektřiny. Odložila jsem článek a přemítala, jaký dopad

může mít Lenardův výzkum na tolik debatovanou otázku

ohledně podstaty a existence atomů. Z jaké hmoty stvořil

Bůh svět? Mohla by nám odpověď na tuto otázku prozradit

víc o účelu lidské existence na tomto světě? Občas jsem ze

stránek vědeckých textů a při svém bádání v záblescíchvycí

tila Boží vzory vpletené do fyzikálních zákonitostí vesmíru,

které jsem studovala. toto byla místa, kde jsem cítilapřítom

nost Boha, ne v lavicích matčiných kostelů či na hřbitovech.

Hodiny na univerzitní věži odbily pátou. Je možné, že už

je tak pozdě? textů, které jsem měla prostudovat, jsem se

ještě ani nedotkla.

natáhla jsem krk, abych vyhlédla ven ze správného okna.

V Curychu bylo věží s hodinami víc než dost a ručičky těch,

na které jsem viděla, mi potvrdily, že je opravdu pět. Paní

Engelbrechtová dodržovala řád svého penzionu s germán

skou přesností, takže jsem se nemohla déle zdržovat. Zvlášť

když na mě budou čekat děvčata s nástroji v rukou nachvilMarie Benedictová ku hudby před večeří. Byl to jeden z našich drobnýchrituálů, který jsem měla nejraději.

Poskládala jsem své papíry a chystala se je vložit do tašky. Lenardův článek ležel navrchu a jedna fráze přitáhla moji pozornost. Začala jsem zase číst a tak jsem se do tohozabrala, že jsem sebou trhla, když jsem znenadání zaslechla své jméno.

„slečno Marićová, mohu vás vyrušit ve vašem zamyšlení?“

Pan Einstein! Byl ještě rozcuchanější než kdykolipředtím, jako kdyby schválně prsty projížděl těmi tmavýmikudrnami, aby mu trčely od hlavy. Jeho košile a sakonevypadaly o nic lépe, byly pomačkané téměř k nepoznání. svým neupraveným zevnějškem se odlišoval od ostatních,pečlivě upravených studentů v knihovně. Ale na rozdíl od nich se usmíval.

„Jistě, pane Einsteine.“

„Doufám, že mi dokážete pomoci s jedním problémem.“ strčil mi do ruky hromadu papírů.

„Já?“ vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě, ale hned jsem si vduchu vynadala za svůj zjevně překvapený výraz. Jednejsebevědomě, nakázala jsem si. Jsi úplně stejně chytrá jako ostatní studenti v Sekci šest. Proč by tě spolužák nemohl požádat o pomoc?

Ale bylo příliš pozdě. Už jsem svůj nedostateksebevědomí dala najevo.

„Ano, vy, slečno Marićová. Myslím, že jste z celéhonašeho kroužku úplně nejchytřejší – zdaleka nejlepší v matematice – a ti dva Dummkopfs tamhle,“ ukázal na dva z našich spolužáků, pana Ehrata a pana Kollrose, kteří stáli mezi dvěma regály s knihami a šeptem se s divokou gestikulací o něčem dohadovali, „mi poradit nedokázali.“

„Jistě,“ přisvědčila jsem. Jeho ujišťování mi lichotilo,přesto jsem však byla ostražitá. Kdyby tu byla Helena, nabádala by mě k opatrnosti, ale zároveň by mě tlačila k tomu, abych tuhle studentskou spolupráci navázala. Příští semestr budu potřebovat partnera do laboratoře a on by mohl být moujedinou možností. Během šesti měsíců, které uplynuly odzahájení mého studia, jsem každý den seděla v učebně s týmiž pěti studenty a ti ostatní čtyři projevovali vůči mně pouze tu nejzákladnější zdvořilost a jinak mě ignorovali. Každodenní EinstEin & EinstEin vlídné pozdravy a příležitostné otázky ohledně mých názorů na přednášky profesora Webera ovšem budily zdání, že pan Einstein je moje jediná naděje.

„Ukažte.“ nahlédla jsem do jeho papírů.

Podal mi téměř nerozluštitelnou čmáranici. tak takovouhle neuspořádanou práci odvádějí mí spolužáci? Pokud tomu tak bylo, nemusela jsem mít žádné obavy ohledněsvého vlastního snažení. Přejela jsem pohledem jehonaškrábané výpočty a rychle jsem objevila chybu. nejspíš ovšemdůsledek jeho lenosti. „tady, pane Einsteine. Když prohodíte tato dvě čísla, doberete se, myslím, správného výsledku.“

„Aha, no ovšem. Děkuji za vaši pomoc, slečno Marićová.“

„Bylo mi potěšením.“ Přikývla jsem a vrátila se zpátky k balení svých věcí.

Cítila jsem, jak mi nakukuje přes rameno. „Vy čteteLenarda?“ Očividně ho to ohromilo.

„Ano,“ odtušila jsem a pokračovala ve sbírání propriet.

„není součástí osnov.“

„ne, to není.“

„Velmi jste mě překvapila, slečno Marićová.“

„Proč, pane Einsteine?“ Otočila jsem se k němu čelem a svým postojem ho vyzvala, aby zkusil zpochybnit méschopnosti. Myslí si snad, že nedokážu porozumět Lenardovu textu, který je mnohem složitější než to, co jsme ve fyzice probírali podle základních osnov? Jelikož byl o něco vyšší než já, musela jsem k němu vzhlížet. Moje malá postava byla nevýhodou, kterou jsem začala nenávidět skoro tak jako své kulhání.

„Působíte jako výborná studentka, slečno Marićová. Vždy docházíte na přednášky, dodržujete pravidla, svědomitě si děláte poznámky a celé hodiny studujete v knihovně, místo abyste trávila čas někde po kavárnách. A přesto jste bohém jako já. to bych nečekal.“

„Bohém? nechápu, jak to myslíte,“ vyjela jsem ostře. Bylo snad slovo bohém, které jsem si spojovala s latinským označením Bohemia pro český region v Rakousku-Uhersku, urážkou mého původu? Z rádoby vtipných poznámek, které dělal Weber na přednáškách, se samozřejmě i pan Einstein dozvěděl, že jsem srbka, a předsudky Germánů Marie Benedictová a příslušníků ostatních západních národů, jímž byl i on, vůči lidem z východu byly dobře známé. Zamyslela jsem se nad původem pana Einsteina, i když jsem věděla, žepochází z Berlína. se svými tmavými vlasy a zvláštním příjmením ale nepůsobil jako typický světlovlasý Germán. Možná se jeho rodina do Berlína odněkud přistěhovala.

Musel vycítit můj skrytý hněv, protože hned přispěchal s vysvětlením. „Výraz bohém používám v jeho francouzském významu podle slova bohémien. Znamená to nezávislý v myšlení. Pokrokový. ne tak maloměšťácký jako někteří z našich spolužáků.“ nevěděla jsem, jak tomu mám rozumět. nezdálo se, že by se mi vysmíval, vlastně to vypadalo, že se mi toupodivnou bohémskou nálepkou snaží zalichotit. Celá situace mi začínala být čím dál nepříjemnější.

Zatímco jsem se zaobírala posledním stohem papírů na stole, prohlásila jsem: „Musím už jít, pane Einsteine. Paní Engelbrechtová ve svém penzionu dodržuje přísný řád a já se nesmím opozdit k večeři. Pěkný večer.“ Zavřela jsem tašku a s úklonou se rozloučila.

„i vám hezký večer, slečno Marićová,“ odpověděl rovněž s úklonou. „A mé díky za vaši pomoc.“

Prošla jsem dubovými dveřmi v klenutém portálu knihovny a přes její malý dlážděný dvůr na Rämistrasse, rušnou ulici vedoucí kolem polytechniky. tento bulvár překypoval penziony, kde v noci přespávalo množstvístudentů pobývajících v Curychu, a kavárnami, kde titíž studenti probírali závažné otázky v době, kterou netrávili na přednáškách. Při letmém pohledu to vypadalo, že hlavním palivem při těchto vzrušených debatách je káva a tabák v dýmkách. Ale to jsem jen tak hádala. nesebrala jsem zatím odvahu k někomu přisednout, i když jsem jednou viděla pana Einsteina s několika přáteli u venkovníhostolku před Café Metropole, odkud na mě mával, ať se k nim připojím. Předstírala jsem, že ho nevidím; přítomnost žen společně s muži při těchto volnomyšlenkářskýchkavárenských debatách byla vzácná a pro mě to představovalohranici, kterou jsem zatím nedokázala překročit. na Rämistrasse se snášel večer, ale ulice byla jasněosvětlená elektrickými lampami. Začínala padat jemná mlha EinstEin & EinstEin a já jsem si přes hlavu přetáhla kapuci pláště, abychuchránila vlasy a šaty před vlhkostí. Mžení se náhle změnilo v déšť – nečekaně, protože ráno bylo jasné – a pro mězačalo být obtížné proplétat se ruchem na Rämistrasse. Byla jsem v davu zdaleka nejmenší. Promokla jsem a dlažební kostky najednou byly kluzké. Odvážím se porušit vlastní pravidlo a zapadnout do jedné z kaváren, než se počasí zlepší?Zničehonic na mě přestalo pršet. Vzhlédla jsem s očekáváním, že uvidím kousek modré oblohy, ale místo toho jsem spatřila jen čerň a proudy vody tekoucí kolem mě.

Pan Einstein držel nad mou hlavou rozevřený deštník.

„Jste úplně promoklá, slečno Marićová,“ promluvil a v očích mu jako obvykle vesele jiskřilo.

Co tu pohledává? Ještě před chvílí nevypadal, že sechystá opustit knihovnu. sledoval mě snad?

„nečekaná průtrž, pane Einsteine. Vřelé díky za tendeštník, ale jsem v pořádku.“ Bylo nezbytné, abych trvala na své soběstačnosti; nechtěla jsem, aby na mě kterýkoli z mých spolužáků pohlížel jako na bezmocnou ženu, a zvlášť ne pan Einstein. Jistě by mě nechtěl mít za partnera v laboratoři, kdyby si myslel, že jsem slabá.

„Potom, co jste mě opravou mých výpočtů uchránila před jistým hněvem profesora Webera, je to, že vás v tomto dešti doprovodím domů, to nejmenší, co pro vás mohu udělat.“ Usmál se. „Jelikož se zdá, že jste si zapomněla deštník.“

Chtěla jsem protestovat, ale popravdě jsem tu pomoc potřebovala. Kluzké dlažební kostky byly při mém kulhání nebezpečné. Pan Einstein mi nabídl rámě, a když jsem se ho chytla, položil mi dlaň na ruku. Deštník držel vysoko nad mou hlavou. Bylo to dokonale džentlmenské gesto, i když možná trochu odvážné. Jak jsem ucítila dotek jeho ruky na své, uvědomila jsem si, že vyjma mého tatínka a několika strýců jsem se v tak těsné blízkosti dospělého muže nikdy neocitla. Přestože byl bulvár zaplněn zástupy lidí a všichni jsme byli navlečení do tíživých vrstev plášťů a šálů, cítila jsem se podivně odhalená.

Za chůze se pan Einstein pustil do energickéhomonologu o Maxwellově teorii elektromagnetických vln, přičemž nadhodil pár neobvyklých myšlenek ohledně vztahů světla a záření ke hmotě. tu a tam jsem se vmísila s nějakoupoMarie Benedictová známkou, v čemž mě povzbuzoval, ale většinou jsemmlčela, naslouchala jeho nezkrotnému brebentění a hodnotila jeho intelekt a ducha.

Došli jsme k penzionu Engelbrechtových a on mě dovedl po schodech až k zastřešenému přednímu vchodu. Zaplavila mě vlna úlevy.

„Ještě jednou vám děkuji, pane Einsteine. Vaše laskavost nebyla nutná, ale velice jsem ji ocenila.“

„Bylo mi potěšením, slečno Marićová. Uvidíme se zítra v posluchárně.“ Usmál se a otočil se k odchodu.

Z pootevřeného okna salonu pronikl na ulici nesouvislý úryvek Vivaldiho. Pan Einstein vyběhl zpátky nahoru po předním schodišti a nakoukl do okna, za kterým se děvčata shromáždila k neformálnímu koncertu.

„Bože, to je živý orchestr,“ zvolal. „Škoda že jsem sineřinesl své housle. Vivaldi je vždy lepší se strunnýmnástrojem. také na něco hrajete, slečno Marićová?“ nepřinesl housle? Jak troufalé. toto byly mé přítelkyně a moje útočiště a já jsem ho nepozvala, aby se k námpřiojil. „Ano, hraji na tamburu a na klavír a zpívám. Ale na tom nezáleží, Engelbrechtovi jsou velmi přísní, co se týče pánských návštěv.“

„Mohl bych přijít jakožto spolužák a spoluhráč na hudební nástroj, ne jako pánská návštěva,“ nabídl. „Mohlo by to tak pro ně být přijatelné?“

Začervenala jsem se. Bylo ode mě hloupé, že jsem naznačila, že by chtěl přijít jako moje pánská návštěva.„Možná, pane Einsteine. Musela bych se zeptat.“ Doufala jsem, že pochopí, že mé zdráhání znamená mírné odmítnutí. s porozuměním pokýval hlavou. „Dnes jste mě ohromila, slečno Marićová. Jste mnohem víc než jen vynikající matematička a fyzička. Vypadá to, že jste také hudebnice a bohémka.“

Jeho úsměv byl nakažlivý. nemohla jsem si pomoci amusela jsem ho opětovat.

Užasle na mě hleděl. „Myslím, že to je poprvé, co vás vidím se usmívat. Je to velmi okouzlující. Rád bych z vašich vážných úst vyloudil více takových úsměvů.“

Rozrušená jeho poznámkou a nevědouc, jak mámodpovědět, jsem se otočila na patě a vešla do penzionu. EinstEin & EinstEin

KAPitOLA 4.

24. dubna 1897

Sihltal, Švýcarsko

Poprvé od okamžiku, kdy jsme vystoupily z vlaku z Curychu

a vydaly se po cestě údolím řeky sihl, byla naše skupinka

mlčenlivá. Padlo na nás ticho, jako bychom vstoupily do

katedrály. Právě tak na nás tento letitý prales, sihlwald,působil.

Kolem nás se tyčili prastaří lesní velikáni, zatímco jsme překračovaly mrtvá těla jejich padlých bratří. Koberec zmechu tlumil zvuk našich kroků, díky čemuž se kvákání žab,ťukání datlů a ptačí zpěv zdály hlasitější. Měla jsem pocit, jako bych vstoupila do prehistorické divočiny z některé pohádky, které jsem jako dítě milovala, a mlčení mých přítelkyň,Milany, Ružici a Heleny, dávalo znát, že jsou v zajetí stejného posvátného úžasu. „Fagus sylvatica,“ zašeptala Helena, čímž přerušila mézamyšlení. neporozuměla jsem významu toho latinskyznějícího sousloví, což bylo zvláštní, protože jsem uměla mluvit nebo číst německy, francouzsky, srbsky a latinsky, což bylo o dva jazyky víc, než ovládala Helena. Přemýšlela jsem,jestli to adresovala mně nebo si povídá pro sebe. „Prosím?“

„Promiň, to je rod



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist