načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ego-analýza - Jiří Růžička

Ego-analýza

Elektronická kniha: Ego-analýza
Autor: Jiří Růžička

Dílo podává mimořádně fundovaný obraz o vývoji psychoanalýzy, tvůrčím způsobem obohacuje pohled ego-analytický o pohled fenomenologický, zabývá se vztahem metateoretického a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 323
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Zvláštní duševní stavy a procesy. Hlubinná psychologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2010
ISBN: 978-80-738-7398-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dílo podává mimořádně fundovaný obraz o vývoji psychoanalýzy, tvůrčím způsobem obohacuje pohled ego-analytický o pohled fenomenologický, zabývá se vztahem metateoretického a klinického přístupu při psychoanalytickém poznávání člověka, přičemž se vědomě vyhýbá redukcionismu. Věnuje se plně i etickému rozměru psychoterapeutické práce. Autor se na základě rozsáhlých celoživotních filosoficko-psychologických znalostí kriticky vyrovnává s freudismem, jeho krédo je daseinsanalýza zdůrazňující mravní dosah lidských činů. Kniha je vhodná pro psychology, psychoterapeuty i odborníky humanitních oborů. Přepracovaná habilitační práce nabízí mimořádně fundovaný pohled na psychoanalýzu a ego-analýzu obohacený o fenomenologickou a etickou perspektivu.

Popis nakladatele

Dílo podává mimořádně fundovaný obraz o vývoji psychoanalýzy, tvůrčím způsobem obohacuje pohled ego-analytický o pohled fenomenologický, zabývá se vztahem metateoretického a klinického přístupu při psychoanalytickém poznávání člověka, přičemž se vědomě vyhýbá redukcionismu. Věnuje se plně i etickému rozměru psychoterapeutické práce. Autor se na základě rozsáhlých celoživotních filosoficko-psychologických znalostí kriticky vyrovnává s freudismem, jeho krédo je daseinsanalýza zdůrazňující mravní dosah lidských činů. Kniha je vhodná pro psychology, psychoterapeuty i odborníky humanitních oborů. (kritická studie)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Růžička - další tituly autora:
Když Helena nevaří, pánem v kuchyni jsem já Když Helena nevaří, pánem v kuchyni jsem já
Psychoterapie 4 sborník přednášek Psychoterapie 4 sborník přednášek
Ego - analýza Ego - analýza
 (e-book)
Komunitní a skupinová psychoterapie v české perspektivě Komunitní a skupinová psychoterapie v české perspektivě
 (e-book)
Vliv římského práva na vybrané instituty práva mezinárodního obchodu Vliv římského práva na vybrané instituty práva mezinárodního obchodu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


Jiří Růžička

Ego-analýza

Kritická studie


Věnováno rodině



Jiří Růžička

Ego-analýza

Kritická studie

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Recenzenti:

prof. PhDr. Jan Vymětal

doc. PhDr. Pavel Hartl, CSc.

© Jiří Růžička, 2010

© TRITON, 2010

Cover © Renata Brtnická, 2010

Vydalo Nakladatelství TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-398-1


Obsah

Předmluva ............................................................................................... 9

Poděkování ........................................................................................... 13

Úvod ..................................................................................................... 17

1 Metapsychologická a klinická teorie v psychoanalýze ..................... 19

2 Homeostáza, adaptace a organizace a jejich vztah k motivačně

strukturálnímu modelu v psychoanalýze ......................................... 31

2.1 Vývoj koncepce homeostázy, homeostáza biologická ...................... 31

2.2 Psychologická homeostáza .............................................................. 34

2.3 Organizace a adaptace ve vztahu k homeostáze .............................. 42

3 Vývoj pojmu Ega u Freuda, ego-analytici ......................................... 54

3.1 Historický nástin Freudovy koncepce Ega ...................................... 56

3.1.1 Teorie topografi cká ...................................................................... 56

3.1.2 Vznik strukturální teorie .............................................................. 61

3.1.2.1 Struktura a systém ............................................................. 62

3.1.2.2 Struktura v psychoanalýze .................................................. 66

3.1.3 Instinktivní drivy a struktura ....................................................... 72

3.1.4 Obranné mechanismy .................................................................. 81

3.2 Ego-analýza ..................................................................................... 86

3.2.1 Hartmannova teorie .................................................................... 86

3.2.1.1 Uvedení do ego-analýzy ..................................................... 86

3.2.2 Vztah Ega a Id ............................................................................. 89

3.2.3 Primární a sekundární autonomie ................................................ 90

3.2.4 Diskuse o pojmu psychický aparát ............................................... 99

3.2.5 Nagerova defi nice Ega; rozbor defi nice a teoretické úvahy .......... 104

4 Modelování struktury a motivace v psychoanalýze ....................... 110

4.1 Vztah kognitivních struktur a instinktivních drivů ....................... 110

4.2 Pojem energie ............................................................................... 115

4.2.1 Energie v ego-analýze ................................................................. 115

4.2.2 Původní význam energie ............................................................ 116

4.2.3 Nazpět k ego-analýze ................................................................. 118


4.3 Zamyšlení nad Rapaportovými modely psychiky ......................... 121

4.4 „Self“ ............................................................................................ 128

4.4.1 Self“ jako osobnostní struktura .................................................. 135

5 K lidské sexualitě ............................................................................ 141

5.1 Pojetí sexuálního drivu neanalytickými autory ............................. 142

5.2 Sexualita v psychoanalýze ............................................................. 145

5.3 Úzkost jako motiv sexuálního chování .......................................... 161

5.4 Sexualita jako obranná složka Ega ................................................ 164

5.5 Testovací případ klinické praxe ..................................................... 165

5.5.1 Uvedení klinického materiálu .................................................... 165

5.5.2 Další anamnestické údaje a klinické poznatky ............................ 169

5.5.3 Několik úvah nad klinickým materiálem ................................... 179

5.5.3.1 Freudovy pudy, sexuální a destruktivní, agrese .................. 180

5.5.4 Srovnání některých motivů pacientčina sexuálního chování

s Eriksonovou koncepcí vývoje Ega ..................................................... 190

5.5.5 Úvaha o motivacích sexuálního chování ..................................... 197

6 Oidipus „re-loaded“ ....................................................................... 204

6.1 Freudovo pojetí ............................................................................. 204

6.2 Historické kontexty ...................................................................... 207

6.3 Oidipův příběh podle Sofokla ...................................................... 212

6.4 Antropologická analýza příběhu ................................................... 215

6.5 Rodinné, vývojové a kulturní kontexty ......................................... 228

6.6 Osud a model ............................................................................... 235

6.7 Závěrečná shrnutí o Oidipovi ....................................................... 245

7 Závěrečné shrnutí problematiky .................................................... 247

7.1 Shrnutí o ego-analýze a dodatečné úvahy

o psychoterapeutických modelech a modelování .......................... 247

7.2 Poznámky k lidské sexualitě .......................................................... 257

7.3 Dovětek k psychoterapii I ............................................................. 261

7.4 Slovo nakonec ............................................................................... 264

Literatura ............................................................................................ 266

Summary ............................................................................................ 295

Rejstřík ............................................................................................... 302

Jmenný rejstřík ....................................................................................319


9

Předmluva

V  psychoterapii existuje množství rozmanitých teorií a  jejich kombinací. Tvoří houštinu, ve které lze snadno zabloudit. A jak známo, zabloudí se lehce a bez námahy, ale dostat se nazpět mezi lidi, to si vyžaduje zvláštní zkušenosti a znalosti, ale i kus štěstí.

Matkou snad všech těchto teorií je psychoanalýza. Jsou to její děti (nebo již vnoučata a pravnoučata), které z ní sice vycházejí, ale zároveň se proti ní dostávají do vzpoury, neboť vesměs má každá jiného otce. Přesto psychoanalýza zůstala vlajkovou lodí psychoterapeutické fl otily. Zásluhou toho, že z jejích principů lze všechno přesvědčivě vysvětlit a zaujmout působivou symbolikou, zejména prostřednictvím umění, se stala již zavedenou součástí západní kultury.

Tak mocná teorie má ovšem i své kritiky. Bylo vůči ní vzneseno množství výhrad, které se vyznačují různým stupněm opodstatněnosti a skutečné znalosti jejího systému. Této kritice dnešní psychoanalytici čelí poukazováním na to, jak se psychoanalýza od dob svého vzniku změnila. Nezřídka se tak navozuje dojem, že veškerá kritika vůči psychoanalýze a jejím přímým inovacím je neoprávněná a kritici nevědí, co říkají, protože nesledují její nejnovější vývoj. Někdy mohou být ovšem stiženi nálepkou přímo vyplývající z pozice psychoanalýzy: mohou být nařčeni, že její pravdy nepřijímají proto, že jsou v odporu proti autoritě, jelikož nemají vyřízené své infantilní vztahy se svými rodiči.

Vnucuje se však spravedlivá otázka, proč vlastně psychoanalýza vůbec zasluhuje nějakou kritiku. Než na ni odpovíme, musíme si připomenout, že kritiku zde nemíním jako prostředek k tomu, aby se něco znevažovalo. Kritický přístup je cestou k rozlišování a tříbení názorů. Motivy ke kritice psychoanalýzy jsou rozmanité a různě závažné: někdy jde jen o předsudky. Za podstatné lze pokládat zejména podněty vycházející z potřeb psychoterapeutické praxe, resp. z jejích nároků na pomocnou úlohu teorie.

Praxí inspirovaný vývoj ovšem probíhal i v rámci samotné psychoanalýzy. Je to důvod, proč je kritika zvenčí zbytečná a  neopodstatněná? Zajisté se psychoanalytická teorie a praxe v průběhu času proměňovaly. Již se nehlásá a zapírá např. pansexuální princip, teorie pudů, všudypřítomnost incestu aj. Proč ale zůstává dojem, že psychoanalytici mluví stále o tomtéž? Orientace ve vývoji a  konstantách psychoanalýzy je právě tématem díla, které nám Jiří


10

Růžička předkládá. Opravňuje ho k tomu jeho vlastní vývoj profesionálního psychoterapeuta, který začal důkladným psychoanalytickým výcvikem a vzděláním. Osobní zkušenost s psychoanalýzou i dalšími psychoterapeutickými směry a školami, vlastní léčebná a výcviková praxe, studium fi losofi ckých pramenů a  stálý rozhovor, který má s  kolegy, ho postupně vedly od psychoanalytické doktríny k  fenomenologickému přístupu v  pravém slova smyslu.

Co to znamená? Abychom pochopili, jaký to má smysl, musíme se nejprve distancovat od takového výkladu fenoménu, který v něm (ostatně podle určité fi losofi e) vidí jen něco subjektivního, zdánlivého, pomíjivého, nedůvěryhodného, zkrátka nicotného. Podle této fi losofi e, která ovládá tzv. přírodní vědy a technické obory, ale kvůli jejich prestižním výsledkům se aplikuje i na vědy o  člověku a  pomáhající profese, spatřuje pravou skutečnost v  něčem podstatném, co je za fenomény. Naproti tomu autentický fenomenologický přístup nevidí ve fenoménech žádnou subjektivní fi kci, ale právě naopak tu nejspolehlivější skutečnost. Lidi a svět bezprostředně vnímat, mluvit o nich přirozenou řečí a rozumět jim z nich samých, to je první deviza fenomenologického přístupu v psychoterapii.

Ostatně Růžičkovi vlastně ani tak nejde o kritiku samotné psychoanalýzy. V čem zůstává stále stejná, na tom spočívá také většina ostatních psychoterapeutických škol a  směrů, ale i  tzv. akademická psychologie. Je to myšlení, které nepřeberné bohatství projevů lidství a přirozeného světa redukuje, tj. odbourává ve prospěch nadvlády abstraktních pojmových konstruktů a teoretických konstrukcí. Člověk jako jedinečná bytost se pak ztrácí za prioritou vyhovět předem nastavenému systému, resp. doktríně. To odpovídá metodologii a metodě tzv. přírodních věd, které spočívají na matematice. Matematika je věda o vzorcích, a vzorce na skutečnost hledají a stanovují také exaktní vědy. Jejich modus operandi je mechanika.

Vrátíme-li se však přece jen k psychoanalýze, ta představuje výkvět takového způsobu myšlení. Během svého vlastně již stoletého vývoje přišla na množství poznatků a praktických objevů, které však byly okamžitě přeloženy do roviny reduktivních konstruktů, resp. modelů, které jsou na hony vzdáleny psychoterapeutické realitě a fakticitě žitého lidství. Zvláště politováníhodný je tento proces u tzv. self-analýzy, která dospěla k řadě velmi praktických objevů, ale vzápětí je zase nechala zarůst houštinou teoretických zobecnění, za kterou se jedinečná lidská bytost beznadějně ztrácí.

Naproti tomu autentický fenomenologický přístup zůstává u  výchozích fenoménů a jejich přirozených souvislostí, které poskytují dostatečný před


11

poklad a půdu pro psychoterapeutickou činnost. Můžeme důvěřovat tomu, jak přirozeně rozumíme lidským životním možnostem a vztahům. Tento přístup umožňuje např. i důsledně individuální průběh každé terapie, který sice proklamují snad všechny psychoterapeutické směry a školy, ale ve skutečnosti k němu nemají účinné klíče. Modely a abstraktní pojmové konstrukty mu překážejí. Často se namítá, že i každý dobrý terapeut používá běžně srozumitelné řeči; avšak i v tomto případě se rozhovor odehrává na půdorysu předem přijatých dogmat, resp. mechanických vzorců.

Ovšem také autentický fenomenologický přístup má své opory. V první řadě je to již zmíněné přirozené porozumění člověku a jeho vztahům. Je to rovina našeho společného přirozeného světa každodenního života, ve které se do jisté míry vyzná každý člověk. Psychoterapeut o tom ovšem ví mnohem víc než laik. Oslovují ho významy a souvislosti věcí, které běžně zůstávají ve skrytu. K mimořádné vnímavosti a chápavosti v tomto směru fenomenologický psychoterapeut dospívá ve svém sebezkušenostním výcviku, psychoterapeutickém vzdělání, supervizi, delší léčebnou praxí atd.

Duchovní oporou tohoto přirozeného přístupu a postupu je ovšem fenomenologická fi losofi e, jak ji pro psychoterapii zprostředkovala daseinsanalýza Martina Heideggera a jeho myšlení Bytí vůbec. Přijímání inspirace od fi losofi e však v žádném případě neznamená zradu na psychoterapii a odklon od její svébytnosti. Vlastní látka psychoterapie sice spočívá v žité zkušenosti, která je předfi losofi cká a předvědecká, avšak jakmile byla určitá fi losofi e formulována a začala vykonávat vliv na celou epochu, zapůsobila i na veškerou dosavadní psychoterapii včetně a  v  prvním pořadí na psychoanalýzu. I  když to Sigmund Freud sám popírá a fi losofi i striktně odmítá, jeho metapsychologická doktrína je karteziánská a znatelně navazuje na ideje Arthura Schoppenhauera. A stejně jako Heideggerovo myšlení Bytí znamená převrat ve fi losofi i, příklon k autentické lidské přirozenosti ohlašuje převrat v psychoterapii. Vyžaduje to ovšem opustit zatím vládnoucí a samozřejmé aristotelsko-karteziánské pojetí člověka jako živočicha a smířit se s tautologií, že člověk je člověk a zůstává nezařaditelný a jeho primární přirozeností nejsou žádné pudy, ale mnohem spíše Řeč a možnost rozumět Bytí a sobě samému.

Odklon daseinsanalyticky fenomenologické psychoterapie od vzorců, modelů, technik atd. může ovšem navodit dojem, že se tu maří úsilí o dosažení prestižního vědeckého charakteru psychoterapie. Obdobně může působit i fenomenologická snaha vysvobodit ji z okruhu tzv. neurobiologie. Zkušení metodologové vyslovují obavu, jak se lze odborně vůbec domluvit bez obecných pojmových konstruktů. Problém je v tom, že za jediné platné pa


12

radigma vědy se stále více pokládá tzv. matematická přírodověda, resp. vědo

technika. Avšak kdo se důvěrně seznámil se skutečností lidství, ten patrně

poznal propast mezi jeho povahou a  současným platným vědeckým světo

vým názorem. Není pak divu, že jsme svědky tendence uchylovat se k šama

nismu, esoterice a paralogiím všeho druhu. Avšak také aplikaci tzv. vědecké

metody na látku, pro kterou je nepřiměřená, lze pokládat za nevědeckou.

Daseinsanalytická psychoterapie se vědeckého přístupu nezříká, ba právě

naopak ho v období postmodernistických útoků na vědu obhajuje. Avšak jde

o to, aby se paradigma vědy zase jednou proměnilo a rozšířilo svou ověřitel

nou platnost. Možná by stačilo, kdyby monopolní zaměření na vzorce a mo

dely přestalo upírat platnost a legitimitu procesu nereduktivního porozumě

ní, tj. výkladového rozkrývání možností. V  jistém smyslu by šlo o  vědu

o  jedinečném; ta je možná za předpokladu, že původním smyslem vědy je

vyznat se v určitém oboru skutečnosti. V psychoterapii to znamená vrátit se

k počátkům a původním fenoménům spojeným s přirozenou řečí a u nich

setrvat. Ke vzájemnému dorozumění pak netřeba umělých pojmových kon

struktů a  teoretických konstrukcí odcizených fakticitě lidství, ale mnohem

výstižnější, přesnější a přiléhavější bude přirozená řeč o přirozených význa

mových souvislostech lidského života. Znovu získaná půda přirozené řeči by

se tak mohla stát polem pro autentickou, nikoliv jen eklektickou integraci

psychoterapie vůbec. To by zajisté přivodilo pozitivní obrat k tomu, aby zís

kala vysokou prestiž a postavení, což by přispělo k jejímu uznání jako samo

statné disciplíny. A také to je podle mne smyslem Růžičkovy knihy.

Oldřich Čálek


13

Poděkování

Tato práce je přepracovanou verzí mé habilitační práce. Vždy je to tak, že k vytvoření díla jsou nezbytní druzí lidé, a těm po zásluze patří poděkování.

Protože kniha měla svoje dlouholeté předznamenání, musím vzpomenout některé lidi, kterým dlužím mnohé od počátku studia až po dnešní dny.

Prof. PhDr. et RNDr. Vladimíru Tardymu jsem vděčný za první odborné diskuse o psychoanalýze a jeho podporu svobodného a nezávislého myšlení o ní i o psychologii a teoriích poznání.

Děkuji MUDr. et PhDr. Karlu Zemanovi, doc. PhDr. Petru Rezkovi i PhDr. Milanu Gargulovi za obohacující možnost vést léta trvající rozhovory o psychologii, fi losofi i i psychoterapii. Jsem za ně dosud vděčný.

I když jsme se v názorech diametrálně rozcházeli, moje poděkování patří i doc. PhDr. Jiřímu Kocourkovi a MUDr. Petru Příhodovi. Díky rozhovorům a přemýšlení o nich jsem pochopil zamlčené i nerozpoznané předpoklady psychoanalytického uvažování, ale i subtilnost přerůstání této nauky do životního stylu, kultury i metody každodenního pohledu na svět.

Vždy jsem dal na starší muže, většinou měli zkušenost ze života tak velkou, že byli s to oddělit životní pravdu od její ideologie a politického zneužití. MUDr. Bohodar Dosužkov patřil mezi ně. Díky němu jsem vstoupil do psychoanalýzy velmi mlád. U  něho jsem absolvoval psychoanalytickou supervizi. Teprve v průběhu let jsem docenil jeho odvahu a poctivost psychoanalytika i občana.

U MUDr. Aleny Žižkové jsem strávil více než 2 200 hodin na analytickém lehátku. Byla to velká zkouška života, nedocenitelná osobní zkušenost, nenahraditelný profesionální zisk i  mimořádná příležitost duchovního cvičení. Děkuji Vám, milá paní doktorko, za to, že jste byla tolerantní k mým mnohým odlišným odborným názorům, a především za to, že jste i v totalitě nezávislost myšlení i názoru neochvějně podporovala.

S psychoanalytickou zkušeností se mohl, byť jen částečně, měřit psychedelický výcvik umožněný a řízený na psychiatrickém oddělení v Sadské primářem MUDr. Milanem Hausnerem, nedoceněným a  jeho nadřízenými kolegy v době bývalého režimu zbaveným svého pracoviště i výzkumů. Zlomilo mu to srdce. Díky liberálnímu vedení pracoviště jsem se záhy dostal k psychoterapeutické práci, na což vděčně vzpomínám.


14

Odtud děkuji kolegům a  přátelům PhDr. Karlu Křížovi a  prof. PhDr. Janu Vymětalovi, jednomu nejen za osobní přítomnost v mých psychedelických sesích, druhému za nezištnou pomoc v začátcích i v důležitých chvílích mé kariéry.

O psychoterapii a jejím provozu jsem se hodně dozvěděl také díky nikdy nekončícím a mnohdy ostrým debatám s MUDr. et PhDr. Janem Poněšickým, Ph.D, ještě v době, kdy jezdil za pacienty na PO v Sadské, ale i poté, co emigroval do Německa. Honzo, doufám, že budeme pokračovat i v budoucnosti.

K  odmítnutí zaběhlých teoretických stereotypů a  postojů a  k  důvěře ve vlastní názory, vnímání a pocity, což je v psychologii i v psychoterapii životodárné, přispěly moje děti Andrea, Johanka, Jiří a  Petr, podobně jako děti, které jsem měl spolu s ostatními kolegy a kolegyněmi v péči během působení v kolektivních zařízeních pro děti jeslového věku. Moc Vám děkuji!

Uchopit psychoanalýzu kriticky podstatně by nebylo možné bez metody. Všechny metody, se kterými jsem setkal, se – kromě fenomenologie – ukázaly jako nepodstatné, dílčí a zavádějící. Prof. PhDr. Janu Patočkovi patří můj neutuchající vděk za to, že byl prvním z Čechů, který ji k nám uvedl, fenomenologii také rozvíjel a vyučoval. PhDr. Zdeněk Touš, můj kolega z koleje, mě s  ní seznámil jako první, doc. PhDr. Petr Rezek, PhDr. Jiří Němec, MUDr. et PhDr.Karel Zeman a doc. PhDr. Oldřich Čálek mě do ní zasvětili hlouběji. Všem těmto mužům dlužím veřejné poděkování.

S doc. PhDr. Čálkem, CSc., také dlouhé roky spolupracuji. Fenomenologie uplatněná v  psychoterapii nás přivedla k  individuální, ale zejména ke skupinové a komunitní daseinsanalýze a naše společné úsilí ještě neskončilo. Převést tyto modality z psychoanalytické sféry do daseinsanalýzy bylo nejen obtížné, ale také se stalo velkou zkušeností i sérií nových zjištění i zkušeností. Mám z toho, milý Oldo, velkou radost!

Moje vděčné poděkování patří MUDr. Olze Dostálové, CSc. Každou větu této práce vzala do ruky nejméně desetkrát. Její průběžná a otevřená kritika i  medicínské připomínky byly vždy v  zájmu věci. Olgo, těším se na další spolupráci!

Můj dlouholetý přítel a spolupracovník doc. MUDr. Jaroslav Skála se vydání knihy již nedočkal. Stihl však dobu, kdy jsem se sepisováním začínal. Jaroslave, děkuji za podporu i pobídky, které jsi mi v přípravě knihy i jejím sepisování poskytoval.

Rovněž tak patří moje uznání PhDr. Hance Drábkové, která text prošla nejen redakčně, ale také kriticky odborně. Vyvstávají přede mnou Tvoje bri


15

lantní připomínky a  dotazy uprostřed Tvé místnosti naplněné neokázalou krásou Tvých fotografi í, kamínků a minizahrádek. Hanko, díky!

Mgr. Milena Balá byla nejen jednou z korektorek a redaktorek, ale také své úctyhodné manažerské schopnosti uplatnila tak, že práce neztratila řád ani tempo. A to vše při plném nasazení v práci pro VŠ. Mileno, patří Vám moje pěkné poděkování i uznání.

Panu kolegovi doc. PhDr. Pavlu Hartlovi, CSc., jsem zavázán nejen za prostudování mého rukopisu a připomínky, které k němu měl, ale především za povzbuzování, abych ve směru, kterým se text ubírá, i teoretické, praktické i institucionální implikace, které v sobě nese, pokračoval. Upřímně Vám děkuji!

Kolegové a přátelé Mgr. Jan Vybíral a doc. PhDr. Jaroslav Koťa prošli celým textem nakonec a soustředili se na obtížně srozumitelné či sporné pasáže. Přiměli mne k dalšímu studiu a přemýšlení. Pánové, za Vaši práci ze srdce děkuji!

Prof. PhDr. Jiřímu Marešovi děkuji za rozhodující vybídnutí k habilitaci, a tím i k sepsání práce. Asi bych se bez Vás, milý pane kolego, k několikaletému studiu a psaní neodhodlal.

S radostí děkuji své ženě Evě. Soustředěně a pečlivě se stará celý svůj život o pacienty, kteří jsou jejími bližními. S ní jsem pochopil, jak lze medicínu provádět neautoritativně, vždy osobně a konkrétně celostně. Pro úvahy a teoretické rozklady byla Tvoje lékařská a psychiatrická práce i naše takřka každodenní hovory o lidech ve společné péči nedocenitelným zdrojem poznání i účinným činitelem proti vyhoření. Především Ti však, Evičko, ze srdce děkuji za rodinné i osobní zázemí.

Hned u svého prvního pacienta, kterého jsem měl v péči, jsem byl konfrontován s  velkými potížemi pramenícími z  rozporu mezi abstraktními a neosobními teoriemi a setkáním s konkrétním člověkem. Nezapomenu na svatokrádežný pocit, když jsem referoval o  mladém muži odcizeným a  neosob ním jazykem příslušné teorie. Bylo mi těžko. Cítil jsem intenzivně, že jsem jej připravil o jeho osobitost, jedinečnost a nás oba o intimitu a důvěrnost pramenící ze setkání. Byla to v mých očích jakási zvláštní podoba zpronevěry sama sobě i jemu. Toto poznání mělo pro moji další práci i studium zcela zásadní vliv.

Děkuji svým pacientům za důvěru, spolupráci a  nasazení ve společném úsilí, které se netýkalo jen nemoci a její léčby, ale bylo něčím mnohém víc, hledáním a  objevováním smyslu a  pravdy lidského bytí. Vašeho stejně tak jako mého.


16

Bez nakladatele vydat papírovou knihu nelze. MUDr. Stanislav Juhaňák provozuje jedno z prvních psychoterapii nakloněných nakladatelství. Za to Ti „Staso“ patří můj osobní i oborový vděk.

Paní Mgr. Svobodové patří obdivné uznání, jak s minimálními prostředky lze dosáhnout nemalých vydavatelských výsledků.

Jiří Růžička

Praha, červen 2010


17

Úvod

Psychoanalýza má za sebou více než sto let svého klinického i teoretického působení. Patří mezi nejvlivnější a nejvíce rozpracované psychoterapeutické systémy, vytvořila samostatnou řadu psychologických teorií člověka: teorii osobnosti, vývojové teorie člověka, psychopatologické koncepty i  ucelené systémy hraničící s  neurovědami a  (psycho)genetickým bádáním na straně jedné, na straně druhé pak s kulturně a sociálně antropologickými disciplínami, ale i s jinými společenskými vědami, jako jsou např. teorie umění, politologie, sociologie nebo lingvistika. Uplatnila se zejména v psychiatrii, psychologii, pedagogice a dalších desítkách oborů a profesí. Její akční rádius je úctyhodný a vliv nepochybný. Obsahuje v sobě stovky inspirativních objevů, hypotéz a konceptů, které jsou stálým tématem diskusí i bádání.

Pro nás je zajímavá a z řady důvodů, o kterých bude řeč, důležitá dichotomií, jež jí na jedné straně umožnila expandovat, na straně druhé však přináší potíže antropologické, mezi nimiž je nejvýznamnější dopad na léčbu. Vedle toho ovlivňuje metodologii psychoterapie a  psychopatologie. Dopady jsou širší, neboť vstupují i do fi losofi e, obecné metodologie věd i teorie poznání. Máme zde totiž klinické koncepty založené na přímé výpovědi o osobní zkušenosti účastníků psychoanalýzy a přístupy metateoretické, na které se tyto výpovědi pomocí pravidel přírodovědeckého modelování převádějí. V našem textu se pokusíme poukázat na některé vnitřní potíže dvojího systému tak, abychom lépe porozuměli jejich smyslu, možnostem i omezením. A také budeme hledat přístup k možným teoretickým východiskům a předložíme alternativu vedení psychoterapie, jež se bude zabývat bezprostřední zkušeností, ze které vychází a na které je postaveno i teoretické uvažování. Jinými slovy: vrátíme se k původním psychoterapeutickým pramenům nikoli jen historicky, ale také metodologicky.

Zdá se, že v historii psychoanalýzy je podvojnost obsažena nejvíce v tzv. topografi ckém modelu, ze kterého vyrostl na základě některých nových klinic kých Freudových poznatků strukturální model. Z  něho se odvinula ego-analýza. Ta, jak je známo, aspirovala v šedesátých letech 20. století a dalších dvaceti letech na obecnou teorii lidské psychiky. Této ambici měli napomoci nejen psychoanalytičtí autoři, ale také Piagetova epistemologie (Piaget, 1972) či Lewinova teorie pole (1952) a další teoretičtí konstruktivisté (Rapaport, 1965). I když se její aspirace ukázaly jako příliš ambiciózní, pokusila se


18

jedním modelem postihnout jak strukturu, tak motivaci lidského chování, jednání i  prožívání. R. Spitz (1965), E. Jacobsonová (1964), H. Erikson (1956, 1959) či S. Mahlerová (1979) ji rozvíjeli přímo, O. Kernberg (1980) i H. Kohut (1971) z ní vyšli osobitě v modelech, které nazvali self-psychologií. Jejich aspirace se týkala jak strukturálních, tak motivačních aspektů lidské psychiky v  patologické a  vývojové perspektivě. Ego-psychologie je přímým pokračováním Freudovy obecné strukturální teorie osobnosti, a právě na ní ukážeme základní metodologické problémy psychoanalytických teorií i psychoterapie obecně.

V psychoanalýze se objevuje řada důležitých témat. Jedním z nich je motivace; její určující původ našel Freud v lidské sexualitě. Druhé téma je rodinné, vývojově vztahové a reprezentuje je oidipovský konfl ikt. Pokusím se na obou z  nich ilustrovat vzájemný problém obou východisek i  relevantní problémy obsažené v každém z nich – a to proto, že psychoanalytická léčba postavila svoje působení na analýze motivace a svoji úspěšnost odvodila od změn psychických struktur a motivační vyspělosti.

Psychoanalytické teorie aspirují na vysvětlení projevů nemocí uceleným, vnitřně konzistentním, kauzálně deterministickým způsobem tak, aby odpovídaly fi losofi ckým základům pozitivismu (srov. Jonas, 1973; Grene a Mendelsohn, 1974; Popper, 1992; Grene a  Depew, 2004). Na problematické otázky struktury a motivace z obecného hlediska, ale především v ego-analytických teoriích se soustředíme v různých teoretických i terapeutických souvislostech a odkazech v průběhu celého textu. Máme k dispozici metodologické vodítko, a  tím je fenomenologická antropologie rozpracovávaná zejména daseinsanalýzou. Čtenáři se nabízí možnost tuto alternativu k psychoanalýze sledovat a porozumět důvodům kritické argumentace i možnostem, které poskytuje.


19

1

Metapsychologická a klinická teorie v psychoanalýze

V psychologických teoriích osobnosti se setkáváme se dvěma přístupy, které se od sebe liší.

Základní rozdíl spočívá v tom, že jedny vysvětlují člověka v termínech neosobních, fyziologických, biologických nebo v jiných objektivistických jazycích. Zajímá je především modelování člověka v obecných formulacích, které nemají osobní charakter. Tradice tohoto přístupu se odvozuje od Aristotela (Aristoteles, 2003). V nové době ji radikálně formuloval René Descartes (1922).

Podle teorií vycházejících z  Descarta (cit. dle Husserla, 1993) poznáme člověka tehdy, nalezneme-li vztahy mezi elementy, ze kterých se celek skládá, a principy, na nichž jsou založeny jak jeho vlastnosti skladebné, tak vlastnosti chování a jednání, funkcí a činností, kterými se vyznačuje. Zmíněné teorie se primárně nezajímají o  odlišné znaky, které oddělují od sebe jednotlivce − a  pokud jsou projevem vlastnosti obecné, potom je považují za podstatné projevy obecných vlastností a jednotlivý projev je variantou (projevu) obecniny (Aristoteles, 1984; Aristoteles, 1996b). Tyto teorie vládnou psychologii a její disciplíně psychoterapii. Patří mezi ně prakticky všechny školy od asocianistů přes celou akademickou psychologii 20. století až po školy psychoterapeutické, včetně psychoanalýzy a  behaviorismu, kognitivních směrů, systemiků a neuropsychologů.

Jiné teorie staví spíše na zkušenosti klinické nebo jinak osobní. Introspekce a výpověď o individuální zkušenosti patří mezi základní zdroje dat, ze kterých tyto teorie vycházejí. Vyhýbají se kategorizujícímu zobecnění osobních zážitků tak, aby tyto mohly sloužit jako východisko abstraktního zobecnění, jež se stává materiálem modelování. Naopak individuální rozdíly jsou pro ně závazné. Provedená zobecnění se u  některých z  nich jeví spíše jako teorie osobní zkušenosti než modelové teorie osobnosti, neboť jsou zakotveny v důkladném hledání odpovědi na otázku po bytí, resp. po bytí člověka (existenci, pobytu) v podmínkách nikoli odvozeného (přírodovědeckého), ale přirozeného světa (Patočka, 1992, Patočka aj., 1991). Tyto náběhy se objevují zejména v existencialistických či humanistických teoriích Frankla, Goldsteina, Maslowa, Rogerse aj.


20

Existencialisté vyrůstají z  fi losofi e, jmenovitě z  fenomenologie. Nejvýznačnější představitelé fenomenologie jsou bezesporu její zakladatelé a tvůrci E. Husserl (1993) a především jeho žák M. Heidegger (1996). Fenomenologii M. Heideggera uvedli do medicíny psychiatři I. Binswanger (1953), M. Boss (1975) a  G. Condrau (1998), u  nás pak psychologové P. Rezek (2008), J. Němec, v sedmdesátých letech emigrovavší psychiatr a fi losof K. Zeman, vytrvale a  záslužně O. Čálek (2004) a  dále i  jeho kolega, autor této práce (J. Růžička, 1972a; J. Růžička, 2003) a plzeňský L. Horák (2004). O daseinsanalýze napsal výstižnou knihu moravský fi losof Hlavinka (2008). Příbuzensky spjati francouzští fi losofové a  psychologové J. P. Sartre (2004, 2006a, 2006b), M. Merleau-Ponty (2008) a P. Ricoeur (1993) nepochybně přinesli řadu dílčích pohledů a pokusů o pevné teoretické výklady. Zdá se však, že ne tak úspěšně, jak se na počátku jejich působení slibně ukazovalo. I když tematicky zřetelně, proklamativně výrazně, metodologicky však protimluvně a  nerozhodně sem patří americký R. May (1969) a  současný u  nás známý psychoterapeut, čtivě píšící eklektik a pragmatik I. Yalom (1999, 2006).

Takové rozdělení teorií je spíše abstraktní, ve skutečnosti v sobě všechny psychoterapeutické a psychologické školy do nějaké míry obsahují oba přístupy. V psychoanalýze jsou oba přístupy obsaženy již od samého počátku. Není snadné je jednoznačně odlišit, ale jeden s  druhým je nezaměnitelný, a  jak později ukážeme, podstatně se od sebe liší. Tato skutečnost není zcela výjimečná, avšak v psychoanalýze se rozpor projevuje od samotného počátku jejího vzniku a dosud nebyl překonán. Domnívám se, že jejich nerozlišování zavádí psychoanalýzu chronicky a zákonitě do úzkých, zejména ve spojení s metodologií poznání, výzkumnými problémy, popisem a vysvětlováním psychoterapeutického dění. Především pak se ztrácí jednotné metodologické vodítko k teoretizování.

Klinická psychoanalýza je svým naturelem v zásadě antropologická, neboť člověka vykládá v  psychologických, sociálních, kulturních, tělesných i  duchovních kontextech. Metapsychologické pojmy jsou odvozeny buď z jednoho, či druhého dílčího pohledu, preferuje se pohled psychologický a biologický. Je metodologicky nemožné vyložit celek lidské existence z jeho jedné části. Jakmile k tomu dojde, ocitáme se v prostoru redukce, která pak zákonitě opouští celostní hledisko. Následný pokus aditivně doložit „celek“ jinými dalšími dílčími pohledy zůstává stále reduktivní, celek se vykládá a transformuje pouze v možnostech jeho částí.

Jednotlivé přístupy se v psychoanalýze uplatňují v řadě teorií. První teorie se pokouší popsat a uchopit člověka termíny: smysl, význam, časovost, historičnost, tělo a tělesnost, vztahy a vztahovost apod. Naproti tomu teorie druhá


21

vysvětluje první pomocí pojmů bio-fyzikálních, jakými jsou energie, homeostáza, adaptace. Někteří autoři používají pojmosloví teorie systémů, teorii informací, v neposlední řadě se setkáváme s evolucionistickými a psychogenetickými i neuropsychologickými koncepty (Colby, 1955; Jacobson aj., 1982; Kauff man, 1993; Plotkin, 1988; Poněšický, 2003). Určující je kauzálně deterministické hledisko, které vykládá lidský život jako řetězec časově následných determinant.

Klein koncem šedesátých let hovoří v rámci psychoanalýzy o pojetí klinickém a o druhém souboru pojednává jako o konceptu metapsychologickém (Klein, 1968a; Klein, 1976a; Klein, 1976b). Rapaport (1959) vyjádřil tento rozdíl odlišením klinických principů od obecné psychologické teorie. Klinická teorie byla některými autory také nazývána intrafenomenologickou (pohybující se v  oblasti osobních zážitků) (Reich, 1964; Menninger, 1935). Dvojí rozlišení je možno nalézt zřetelně ve Freudově vstupním psychoanalytickém díle Výklad snů (Freud, 1900). Do sedmé kapitoly převažuje jazyk je vově popisný, od sedmé kapitoly již Freud používá objektivistické a přírodovědecké termíny, neboť je veden principy jejich vytváření i používání. Výklad obou částí se nápadně od sebe liší. V sedmé kapitole Freud zavedl energetický model osobnosti, který považuje za teorii vyššího řádu, jež je nadřazena teorii klinické. Operuje s takovými pojmy, jako je energie libida, obsazení libidem, protiobsazení, sublimace atp.

Chceme-li pochopit, proč je psychoanalýza rozdělena do dvou – na sobě takřka nezávislých – teorií, musíme si uvědomit, za jakých historických okolností vznikala. Freud vystudoval lékařství a pracoval jako neurolog. Tradice Brückeho scientistického přístupu vyžadovala, aby se jevy vysvětlovaly terminologií fyzikálně-chemickou nebo neurofyziologickou. Podobně jako u Hebba (1949) a dalších fyziologicky laděných autorů se většinou pokládala otázka, jak v nervovém systému vzniká vjem nebo jiný proces, jak se převádí, transformuje a jinak zpracovává. Mentalistické úvahy byly takovému přístupu cizí a koneckonců zbytečné. Předpokládalo se, že jevy jsou determinovány kauzálně. Teleologicky znějící popisování, ev. vysvětlování fenoménů lze podle těchto teorií převést na vztahy kauzální a v rámci fyziologického modelu je ozřejmit jako pouhá vyjádření deskriptivní (srov. Pribram, 1999; Madsen, 1972; Madsen, 1979).

1

První zakotvení psychoanalýzy do neurofyziologie provedl Freud již ve své rané práci „Projekt vědecké psychologie“ (Freud, 1895). Klein (1968a) upo

1

Deskripce totiž byla považována za výchozí předvědeckou metodu, která má

přinést topografi ckou orientaci ve věci a nasbírat smyslová data, jež mají být vědecky


22

zorňuje, že se Freud vracel k této práci v pozdějších letech nikoli z toho dů

vodu, že by změnil svůj názor na modelování v rámci fyziologie, ale proto, že

se mu pokus o  takový model zcela nezdařil. Tento názor, který se obecně

v  psychoanalýze usadil, však nemůžeme přijmout bezvýhradně, protože

prakticky všechny podstatné charakteristiky Ega, které se v pozdější ego-ana

lýze objevují, „Projekt“ už obsahuje a spolu s nimi i řadu pozdějších ego-ana

lytických témat. Ego je zde orgánem psychické adaptace, jsou zde rovněž

jasné obranné mechanismy sloužící k adaptaci, především pak funkce signál

ní úzkosti, rozlišení primárních a sekundárních procesů nazvaných vázanou

a pohyblivou energií – a rovněž zde nalezneme myšlenku změny funkcí Ega

pojatou jako změnu biologických funkcí (Deri, 1990). Terminologie se sice

změnila, ale povaha Freudových konstruktů nikoli. Dokonce se lze oprávně

ně domnívat, že i v tomto neurofyziologickém modelu předběhl svou dobu

natolik, že v ní nemohl najít další potřebné odezvy, ani náměty z oblasti neu

ropsychologického ani neurofyziologického modelování, neboť to zde ještě

vůbec nebylo. Ernest Jones (1953) prohlásil, že kdyby byl Freud naživu, při

kláněl by se s  největší pravděpodobností ke kybernetickému nebo jinému

typu modelování. Poněšický (osobní sdělení, 2008) se domnívá, že Freud by

použil modely, které by na jedné straně odpovídaly současnému stavu klinic

ké zkušenosti a na straně druhé by korespondovaly s nejnovějšími typy vě

deckého modelování v neurovědách. Je pravděpodobné, že jeho model mysli

v „Projektu“ lze reinterpretovat současnou neuropsychologií.

Ve Výkladu snů nahradil Freud (1900) neurofyziologické termíny jinými,

vlastními, aniž by opustil shora uvedené předpoklady. Pochopil, že v  jeho

době ještě nemohly neurovědy vystačit s pojmy, které by byly s to vysvětlit

psychické jevy, s nimiž se ve své klinické práci setkával. Proto předložil zcela

novou teorii. Velmi původní přístup mu umožnil výklad činnosti psychiky

při užití termínů, jako je energie, libido, katexe, protiobsazení atp. Logika

výstavby tzv. ekonomického modelu osobnosti pouze navazuje na předchozí

vysvětlena nalezením a matematickým vyjádřením kauzálních vztahů elementů v ní

obsažených. Deskripce však nemusí být jen prvoplánovým a elementárním výčtem

věcných dat, ale postupným odkrýváním toho, co se v  člověku objevně zjevuje ve

svých původních a tedy nových významech a jejich souvislostech. V tomto kontextu

pak je vědecké vyjádření prostředkem, a nikoli cílem, mezičlánkem v nalézání význa

mu jeveného. Vědecký poznatek je třeba ještě dále ukázat, vyložit, kdy výklad je

„psaním na věc“, deskripcí zjevujícího se, jež se objevuje ve svém „hlubším“, stále

však vlastním významu.


23

pokus v  „Projektu“ (Freud, 1895). Tentokrát byl pokus podle Freuda více otevřený možnostem převést klinickou zkušenost na abstraktní věcnou skutečnost a modelovat ji nezávisle na tehdejší úrovni neurověd. Freud sám věřil, že celá psychika pojímaná prozatím deskriptivně bude vysvětlitelná termíny vědeckého jazyka, a to nejlépe biologickým samoregulačním modelem člověka-živočicha. O to se také i pokusil.

Freud nahradil neurony instinkty, excitaci katexí atp. Užívá neosobních termínů jako tenze, městnání a uvolnění libida. Pocit, duševní stav, emotivní prožitek se v takovémto pojetí jeví jako zástupce vázané nebo volné energie, biologické struktury, nebo jako nově vytvářené struktury psychické. Koncepce osobnosti v neosobních, vysoce abstraktních a osobně indiferentních obecných pojmech je kvalitativně odlišná i  ve svých explanačních intencích od teorie klinické. Zatímco klinický popis a klinický výklad patologických projevů se drží bezprostřední skutečnosti případu, energetický model je představen jako fungující abstraktní biologický stroj.

G. Klein k možnostem modelování duchaplně poznamenává, že když vycházíme z  hlediska aparátů, které nějakým způsobem fungují, je nemožné vysvětlit, proč Jago kul pikle proti Othellovi. Prohlásíme-li, že to učinil za účelem získání moci, metapsychologická teorie nám nestačí, naopak ocitáme se v oblasti klinické. V jednom pojetí je agresivní úmysl něčím, co Ego činí, v druhém pojetí je to pak aspekt toho, čím Ego je (Klein, 1976a). Většina psychoanalytiků se tehdy i dosud domnívá, že vzájemná koexistence přístupů je přínosná pro oba přístupy (Blanck a Blanck, 1974; Rothstein, 1981; Beres, 1981; Stoller, 1982; Emde, 1988). Jakmile Freud zavedl do klinické skutečnosti abstraktní konstrukty, zůstávaly osobní zkušenost a výpověď pacientů ve svém původním fenomenologickém významu v  oblasti klinické, která se stávala zdrojem nových inspirací a podnětů porozumění nemocnému člověku. Pokud chtěl klinickou zkušenost uchopit v rámci energetického modelu (resp. modelu topografi ckého nebo strukturálního), musel ji podřídit kauzalisticko-deterministickému uvažování (srov. Freud, 1905c, 1971).

Základní propozice klinické teorie nemají nic společného s redukcí hypotetické tenze psychické energie, resp. instinktivních drivů. Zkoumání motivace se soustřeďuje na vztahování se člověka k věcem, okolí, na podmínky, za kterých se tak děje, na objevování těchto vztahů na „vědomé i  nevědomé úrovni“. (Později si ukážeme, že vědomí a nevědomí balancuje mezi klinickým výrazem a abstraktním konstruktem.) Klinická teorie popisuje vztahy, které člověk potřebuje a které vyhledává, zkoumá podíl činitelů okolí, specifi ckých významů potíží, zůstává v oblasti přirozeného světa (Patočka, 1992;


24

Patočka, 1993; Boss, 1975). Klinická analýza se také zabývá jak normálními vztahy, tak i jejich krizemi a řešením těchto krizí − a nikoli hypotetickou redukcí tenze, vázáním energie nebo jejím uvolňováním. Ani sebedokonalejší znalost mentálního aparátu po stránce fyziologické či neuropsychologické nemůže pomoci psychoterapeutovi, aby pochopil to, co na něm pacient žádá.

Princip slasti (termín, který − ač velmi problematický − rozšířeně a oproti energetickému modelu Freudovu je hojně dosud v  psychoanalýze užívaný) (Fonagy a Targetová, 2005) je fyziologickou koncepcí a do běžné mluvy se překládal jako fenomén osobní zkušenosti. Ve Freudově teorii neplnil úlohu zážitkového pojmu, nýbrž byl stanoven jako pravidlo, podmínka, za které se beregulující systém pracuje.

2

Podobně se ovšem např. z modelu strukturální

ho převádějí do jazyka osobní zkušenosti některé pojmy, jmenovitě obranné mechanismy Ega. Např. adept psychoterapie se ve výcvikové analýze ohrazuje proti nahlas pronesenému plánu výcvikového analytika, že „se jeho obrany musí zlomit“, slovy, že „nechce být lámán, je to surové a určitě to bude bolet“ (Růžička, 2008).

Terapeutická situace, jak již koncem šedesátých let zdůrazňuje Klein (1970b), se automaticky zkresluje, vtahují-li se do ní metapsychologické konstrukce. Mimo to že samotný model energetického pojetí osobnosti je diskutabilní, se pacienti zbytečně matou, vnáší-li terapeut do konkrétní situa ce pro ně často mysticky znějící termíny, jako energie, libido, katexe, nevědomé či obranné mechanismy, ale i termíny self-psychologie či jiné, klinickou situaci spíše metaforicky postihující pojmy. Uvedené pojmy pacienti mnohdy užívají jako zcela nepochopená klišé, nebo je, což je horší varianta, chápou jako reálné skutečnosti doslovně. Problém je ovšem ještě závažnější, neboť toto se stalo zcela běžnou praxí i  mimo psychoanalýzu. Obzvláště eklektické směry nebo nedostatečně promyšlené přejímání psychoanalytických termínů do psychoterapeutického žargonu jiných škol původní významy pojmů zkresluje, ředí nebo je zavádí mimo oblast původního určení.

Metapsychologie však přináší ještě další problémy. Metateorie psychologie, nebo lépe objektivizovaná teorie, není výhradně psychoanalytická, nemusí být dokonce ani výhradně lidská. To vidíme zejména v energetickém,

2

V této souvislosti si můžeme připomenout Fairbairnova pacienta, který trval na

tom, že netouží po „libidinózním objektu“, ale po matce (Fairbairn, 1954). Tento autor již v této době kriticky přemýšlel o klinickém významu Freudova energetického modelu.


25

ale i strukturálním modelu a zřejmé je to i v ego-analýze, zvláště u Rapaporta (1958, 1965). Pro svoji výstavbu objektivistické teorie potřebují jiná data a jiné pojmy, než jaké se užívají v analytické situaci. Ponechávají stranou základní záměr psychoanalytického zájmu, totiž vyjevení nezjevných obsahů a  přiřazení jim osobních významů. Odosobněné termíny a  pojmové konstruk ty metapsychologických teorií mohou být obecně biologické nebo obecné v jiném ohledu. Problém ovšem vidíme v tom, že nám mnoho neřeknou o psychoterapeutické situaci. Allport již v šedesátých letech minulého století k této situaci řekl, že takovéto modely nám neukazují, jaký má chování význam nebo jaký má smysl, ale prostě tvrdí, že člověk jedná, jako kdyby byl něco jiného. „To není teoretizování, ale analogizování“ (Allport, 1968, s. 19).

Terapeutický přístup k  analyzandovi se nemůže obejít bez pojmů, které především starší anglosaská psychologie nazývá mentalistické a teleologické. Struktura klinických teorií psychoanalýzy současnosti (což platí o psychoterapeutických teoriích obecně, výjimkou jsou v různé míře směry existenciální) se pohybuje v různých rovinách abstrakce a generalizace (Fonagy a Targetová, 2005). Mají složku fenomenologickou (bezprostředně jevovou), zkušenostní a metazkušenostní, předmětně zobecňující a vysvětlující.

3

Fenomeno

logická část klinické koncepce odkazuje ke zkušenosti zážitků sebe a svého okolí, prostě k životu, který analyzand prožívá.

I  v  rámci psychoanalýzy se poměr obou teoretických přístupů v  historii měnil. Původní topografi cký a strukturální model Freudův se různě doplňoval a pozměňoval jak ego-psychologií, tak neanalytiky, britskými psychoanalytiky, jmenovitě M. Kleinovou (1975b), Winnicottem (1998), ale také Fairbairnem (1954, 1958b) a  dalšími. V  USA přichází Kohut (1971) s  novou teorií Self, a Kernberg (1985) tuto koncepci rozvíjí osobitě a svým způsobem dodnes. Další teoretické modely se vyznačují tím, že se klinické a metapsychologické pojmy kříží a kombinují, aniž by jejich tvůrci toto konání považovali za rozhodující pro teoretické i praktické důsledky.

4

V osobních rozho

3

Pojem „fenomenologický“, který vystřídal dřívější „mentalistickou“ terminolo

gii, užíváme v  první části práce tak, jak se vyskytuje běžně v  současné, především anglosaské psychologii. Je ale také díky anglosaskému vlivu rozšířen i v Evropě. Termín nemá přímou souvislost s fenomenologií jako fi losofi ckým směrem.

4

Radikální kritiku přinesla daseinsanalýza, ale tou se v této práci budu zabývat

později. Zdá se, že dosud nedozrál čas k tomu, aby převažující předmětně zaměřené koncepce obsažené v  psychoanalytické metateorii a  předmětném modelování byly konfrontovány s  fenomenologickým přístupem zcela radikálně (Boss, 1953; Boss,


26

vorech, které jsem měl na evropské půdě (pracovní setkání EAP, naposledy ve Vídni na  jaře r. 2009), i  v  prohlášeních pracovních skupin předsednictva (Vídeň, únor 2009) je sice psychoterapie považována za disciplínu zaměřenou na osobnost, a nikoli na symptom, ale osobnost sama je pojata předmětně, staticky a reduktivně, a nikoli jako otevřený, neohraničitelný pobyt, existence (vyvstávání).

Existenciální a  humanistické typy psychoterapie vytýkají psychoanalýze, že generalizací převádí jedinečné zážitky, pocity a  emoce mimo terapeutickou situaci, a zkresluje tak osobní, bytostnou jedinečnost pacienta, která je podle nich teoreticky nepřevoditelná. Z materiálu, který si pacient neuvědomuje, a  i  z  jeho vědomých obsahů abstrahuje psychoanalýza předmětné kategorie, které se snaží spojit s pacientovými jak uvědomovanými, tak neuvědomovanými intencemi, touhami, přáními i  záměry. Získané poznatky a  zkušenost se pokouší nejen zobecnit, ale především obecně vyložit předmětně kauzálním způsobem pomocí koherentního pojmového aparátu v rámci modelu. Koherence se daří, nedaří se však převod osobní zkušenosti do integrovaného celku, neboť taková integrace není pro odlišnost obou skutečností možná.

Experimentální psychologie vyloučila takřka úplně ze svého zájmu účelovost lidského chování a zaměřila se výhradně na strukturu a fungování hypotetického lidského aparátu (Atkinson aj., 1995). Lidská situace se však nejeví jako neosobní podněty a reakce, ale jako situace vždy vztahová, polarita dobra a zla, štěstí, spokojenosti a strasti. Podle Kleina jsou psychoanalytici teoretiky, kteří si kladou dvě otázky zároveň: proč je chování takové, jaké je, a jak je vnímáme (Klein, 1976a). Jiní autoři hledají smysl lidských aktivit (Frankl, 1994; Frankl, 1997).

Vývoj cílů člověka a jeho obraz o sobě ve světě je podmíněn krizemi, konfl ikty, sebe chránícími i sebe potvrzujícími postoji (úspěšnými nebo neúspěšnými), vhodným nebo zmarněným hledáním své životní cesty i druhých lidí, přijetím svého existování. V psychoanalýze je toto vše vyjádřeno pojmy jako stadia vývoje Ega, psychosexuální vývoj, vědomí a nevědomí, přenos, protipřenos, vhled, potlačení, vytěsnění, identifi kace, projekce, potřeby atd. Cho- 1975; Condrau, 1989). Ba dokonce se zdá, že s nástupem psychogenetiky a neuropsychologických věd se příhodný čas ještě oddálil. Je patrné, že setrvačnost v myšlení i oslnění, kterým působí nepochybně pozoruhodné poznatky zmíněných věd, zastiňuje a také zlehčuje, popírá a přehlíží (ve smyslu psychoanalyticky pojatých obran) některé psychoterapeutické, a tedy i obecně lidské skutečnosti.


27

vání má podle psychoanalýzy svůj původ v konfl iktu a jeho řešení má mnoho forem a  stupňů úspěšnosti. Konfl ikty nabývají různých podob, vyvíjejí se, spolupodílejí se na vytváření nových způsobů chování. Patologické symptomy se chápou jako úspěšné nebo neúspěšné pokusy o smíření protichůdných tendencí. Rozpor mezi fenomenologickým a mechanistickým pohledem na člověka, mezi názorem, že jedinec je morálně odpovědný za své činy, a myšlenkou, že jednání je neosobně motivováno, jako třeba pohyb těles v kosmu, se v psychoanalýze spojuje v jednu, byť vnitřně nesourodou a fi losofi cky protichůdnou směs. Již první analytičtí autoři, kteří na tento problém poukázali, si uvědomili (Klein, 1970a; Klein, 1971; Loewinger, 1966), že neosobní metapsychologický pohled na člověka se v psychoanalytických teoriích považuje za vyšší a základnější koncepci než pohled klinický. Porozumění lidské strasti a pocitům, zkoumání nitra člověka se považuje za nedostatečné proti pozorování člověka jako objektu (Stoller, 1982). Hartmann (1958) považuje paralelu za danou nutnost. Klein (1970a) ovšem dodává, že přímý kontakt se skutečným lidským protějškem je nezbytný, čímž míní, že bez něj by metateorie neměla smysl.

Konvertovat výsledky klinického pozorování zcela automaticky do neosobních pojmů, procesů a funkcí je pro psychoterapii velmi problematické. Neurofyziologické či informační a  kybernetické modely představují pouze jeden pohled na člověka a nemají prostředky na vyjádření celé skutečnosti, kterou člověk představuje. Zdá se proto, že abstraktní modely mohou být užitečné k  vyjádření určitých stavebních či funkčních skutečností, aniž by ovšem mohly poskytnout obraz skutečnosti jako celku; nemožné je pak z nich vyložit smysl (srov. Ellis, 1993; Hunt, 1999). Platí, že musí být nakonec vyloženy antropologicky, neboť samy o sobě nejsou člověkem.

5

Neosobní, kauzální modely chování člověka pro některé současné psychoanalytiky nepředstavují něco jako nadřazenou realitu (včetně Freuda) ani její analogii, jak se o to pokoušeli někteří jiní v minulém století (Jung, ale i Piaget), ale byly pojaty spíše jako strategie přístupu k pochopení některých dílčích skutečností, například tělesnost pojatá předmětně. Morfologii či patologii tělesnosti si bez nich nelze vůbec představit např. v současné medicíně. Předmětné zaměření těchto disciplín je nezbytné. Ale onu předmětnost je třeba teprve připravit k  dalšímu, jak se dnes říká „převyprávění“, které

5

Během studií psychologie jsme s kolegy domýšleli, jak by vypadala bytost podle

jednotlivých teoretických systémů. Vycházela nám vždy pouze více či méně oživená monstra.


28

nabyde vůči člověku přiměřené celostní podoby. Sporné jsou psychologické modely učení, kognice i motivačních souvislostí. Základním problémem je interpretace výsledků, ke kterým dospívají. Tak například zbavení strachu pomocí desenzitivace je samo o sobě v pořádku, ale její výklad pouze pomocí teorie učení je krajně zúžený a zavádějící. Pro ryze praktické účely je možné pracovat se zjednodušeným, na nejnutnější míru zredukovaným modelem. Člověku odpovídající výklad to však není. Provést jej neredukovaně a celostně je sice obtížné, ale nezbytné. Dosavadní praxe porcování člověka po jednotlivých disciplínách je pro značné množství dílčích a oborově specifi ckých poznatků a hypotéz či teorií praktická, ale k ucelenému pojetí člověka to nevede. To se týká antropologických disciplín obecně. Vědecké výsledky a poznatky o člověku se dosud dosahují jen za cenu rozsáhlých redukcí, které tyto disciplíny nejsou s to refl ektovat, natož své dílčí poznatky přiměřeně člověku vyložit (Griffi ths, 1986). A to nám činí nemalé starosti.

6

Jistou

souběžnost s diskutovanou věcí má problém determinismu a indeterminismu. Téma je to, pravda, již trochu otřelé a tím, jak klesla módnost existencialismu, klesá i zájem o ně. Přírodovědný přístup k člověku se svými nespočetnými úspěchy, obzvláště v oblasti počítačů, neurověd, neurobiologie (Grawes, 2007; Preiss, Kučerová aj., 2006a; Preiss, Kučerová aj., 2006b) a  genetiky (McHugh a McKusick, 1991), jako by přesvědčil dokonce i veřejnost, že determinismus již jen potřebuje čas, aby prokázal svoji absolutní správnost a  myšlenkovou nadřazenost nad humanitními disciplínami. Pozorně se k této věci staví Vymětal, což vyjadřuje v předmluvě k Neuropsychoterapii od Grawese (2007). Přesto bych se chtěl o této věci zmínit, a to proto, že Knightův způsob řešení je pokusem, který psychoanalytickou situaci v  počátcích rozvoje ego-analýzy dobře charakterizuje (Knight, 1949).

Knight vidí hlavní rozdíl mezi determinismem a svobodou takto: první ze jmenovaných pojmů je vědecká konstrukce, svoboda je subjektivní zkušenost. Svobodu zakoušíme jako pocit harmonie mezi vlastním chováním a  svou osobnostní charakteristikou (vlastnostmi, rysy, povahou). Lze tedy říci, že člověk jedná podle svých nejvlastnějších intencí. Máme tím na mysli člověka, kterého neobtěžují neurotické příznaky, jako jsou pocity viny, deprese a  iracionální pochyby. Chování skutečně integrované, civilizované osobnosti může být objektivně označeno jako svobodné. Pozorovatel vidí, že takový člověk je schopen volit v  souladu s  Ege



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist