načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Edvard Beneš mezi Londýnem a Moskvou -- Vývoj spolupráce londýnského a moskevského exilu – od československo-sovětské smlouvy k přijetí Košického vládního programu. - Radka Kubelková

Edvard Beneš mezi Londýnem a Moskvou -- Vývoj spolupráce londýnského a moskevského exilu – od československo-sovětské smlouvy k přijetí Košického vládního programu.
-11%
sleva

Elektronická kniha: Edvard Beneš mezi Londýnem a Moskvou -- Vývoj spolupráce londýnského a moskevského exilu – od československo-sovětské smlouvy k přijetí Košického vládního programu.
Autor:

Edvard Beneš, významná postava prvého a druhého československého odboje, dlouholetý prvorepublikový ministr zahraničních věcí a druhý československý prezident. Monografie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 273
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7074-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Edvard Beneš, významná postava prvého a druhého československého odboje, dlouholetý prvorepublikový ministr zahraničních věcí a druhý československý prezident.
Monografie zachycuje prezidenta Beneše v období jeho londýnského exilového působení v letech 1941–1945 a detailně analyzuje vývoj spolupráce mezi demokratickými exilovými politiky působícími v Londýně a komunistickými zástupci československého exilu v Moskvě.
Tato spolupráce, jejíž počátek se datuje od prvních měsíců po podepsání spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v prosinci 1943, byla realizována mezi ideově zcela rozdílnými centry, jejichž politické představy o poválečném fungování a struktuře republiky se výrazně lišily.
Výsledkem vzájemné kooperace demokratických a komunistických exilových politiků v Londýně a Moskvě byl tzv. Košický vládní program, koncipovaný Komunistickou stranou Československa. Zatímco demokratičtí zástupci jej pokládali za maximum možného v přechodném období konsolidace státu ukončeném volbami, pro komunisty přestavoval minimum v připravovaném socializačním procesu

(vývoj spolupráce londýnského a moskevského exilu - od československo-sovětské smlouvy k přijetí Košického vládního programu)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Radka Kubelková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Benes_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.11.17 15:17

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Benes_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.11.17 15:16

Process Black


Copyright © Radka Kubelková, 2017

Cover Art © Lukáš Tuma, 2017

Photos © Archiv Kanceláře prezidenta republiky,

Vojenský ústřední archiv, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2017

ISBN 978-80-7557-434-3 (ePub)

ISBN 978-80-7557-435-0 (Mobi)

ISBN 978-80-7557-436-7 (pdf )


Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .11

Východiska Benešovy exilové linie smluvního zajištění

bezpečnosti obnovené republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19 Československo-sovětská spojenecká smlouva o přátelství,

vzájemné pomoci a poválečné spolupráci . . . . . . . . . . . . . . . . . . .44

Průběh jednání Edvarda Beneše

se sovětskými představiteli v Moskvě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Zahájení kooperace demokratických stran s Komunistickou stranou

Československa .....................................................56

Rozhovory Edvarda Beneše s československými

komunistickými zástupci v Moskvě ..................................62

Ohlasy veřejnosti k přijetí československo-sovětské

spojenecké smlouvy .................................................70

Výsledná realizace praktického plnění vzájemné součinnosti

politických stran . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .80

Spolupráce v rámci Bloku tří stran ...................................80

Jmenování vládního delegáta a členů poradního orgánu

pro osvobozené území ..............................................87

Eliminace agrární strany z československého stranického systému ....92

Slovenské národní povstání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .95

Vývoj otázky Podkarpatské Rusi v letech 1939–1945 . . . . . . . . . . 110

Benešova londýnská jednání s hlavními exponenty jednotlivých

stran o výsledné podobě československé vlády . . . . . . . . . . . . . 117

Přípravný koncept Komunistické strany

Československa pro moskevská jednání

v březnu 1945 .....................................................120

Návrh programu vlády

Československé strany národně socialistické ........................121

Vize Československé sociálně demokratické strany

o poválečné rekonstrukci ...........................................122

Usnesení SNR k programu československé vlády

a představy ÚRO o obnově republiky ...............................124

Výběr politických kandidátů

pro moskevská jednání .............................................126

Cesta Edvarda Beneše do Sovětského svazu v březnu 1945 . . . . . 130

Benešovy rozhovory se sovětskými

reprezentanty státní moci ..........................................133

Jednání londýnského a moskevského exilu

o programu první poválečné vlády ..................................137

Konkretizování jednotlivých kapitol

tzv. Košického vládního programu ..................................142

Diskuze o komunistickém návrhu struktury vlády ...................154

Rozdílné představy českých a slovenských

delegátů o obnově Československa .................................160

Prezidentův návrat na území osvobozené republiky . . . . . . . . . . 169

K poválečnému systému

tzv . třetí republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Seznam použitých zdrojů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

Archivní prameny .................................................188

Tištěné prameny ...................................................189

Literatura ..........................................................190

Seznam jmen osobností

použitých v textu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 PŘÍLOHY . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

Seznam příloh .....................................................209 Smlouva o vzájemné pomoci mezi republikou Československou

a Svazem sovětských socialistických republik

z 16 . května 1935 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

Podpisový protokol ................................................214

Prohlášení polsko-československé z 11 . listopadu 1940 . . . . . . . . 216

Ústavní teze Konfederačního Svazu Polska a Československa

z 10 . listopadu 1941 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 Úmluva mezi Svazem sovětských socialistických republik

a Republikou československou z 18 . července 1941 . . . . . . . . . 222 SMLOUVA Z 12 . PROSINCE 1943 o přátelství, vzájemné pomoci

a poválečné spolupráci mezi Československou republikou

a Svazem sovětských socialistických republik . . . . . . . . . . . . . 224

PROTOKOL ......................................................227

Memorandum československé vlády o vojenských otázkách

z 16 . prosince 1943 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

Vojenské otázky

k zásadnímu projednání se sovětskou vládou ........................228

Memorandum československé vlády o poválečnéčeskoslovensko-sovětské hospodářské spolupráci z 16 . prosince 1943 . . . . . . 236

Ekonomická spolupráce ............................................236

Memorandum československé vlády o požadavcích týkajících se

postavení Československa a řešení otázky jeho národnostních

menšin po uzavření příměří z 18 . prosince 1943 . . . . . . . . . . . 239

Dohoda z 8 . května 1944 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

Program nové československé vlády Národní fronty

Čechů a Slováků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 244 Návrh struktury, organizace a osobního složení

československé vlády Národní fronty Čechů a Slováků . . . . . . 268

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274


9

Předmluva

Vřadit obnovu Československa do mezinárodní politiky za druhé svě

tové války bylo pro československý odboj úkolem značně nesnadným,

dokonce možná obtížnějším, než prosadit zrod československého státu

za předcházející války Velké. Zničení Československa v letech 1938–

1939 expanzivitou nacistického Německa usnadněné mnichovanstvím

Francie a Velké Británie bylo některými západními činiteli považováno

za argument pro spornou životnost tohoto státu, nebo aspoň pro jeho

dalekosáhlou novou vnitřní podobu a upravené vnější zakotvení, třeba

konfederativního tvaru. Zahraniční část československého odboje musela

vyvíjet soustavné, trpělivé a válečnému vývoji přizpůsobované úsilí, aby

se znovuzřízení Československa stalo nepochybnou součástí válečných

cílů antihitlerovského souručenství.

Vedl ji prezident Edvard Beneš – nové Československo nezatížené

mnichovanskými ztrátami, vkreslené do evropské mapy v předválečných

hranicích, bylo jeho životním cílem ve válečných letech. Vyžadoval plné

uplatňování Benešových pozitivních vlastností, neobyčejnou pracovitost,

schopnost trpělivě jednat, umět přesvědčovat. Dílčí nezdary Benešene

zlomily, i když jimi trpěl, byl přesvědčením optimista, ač někdy realita

tomuto pocitu neodpovídala. Jeho politická diplomacie za druhé světové

války patřila celkově k vrcholům Benešovy politické dráhy. Takovéhis

torické posouzení nachází i nesouhlas, určitá Benešova stanoviska, jeho

aktivity, koncepční úvahy a z nich plynoucí rozhodnutí byla a stále ještě

jsou předmětem odmítající kritiky. Ta ale většinou nebere dostatečně

v úvahu průběh světové války a sílu, politické zájmy a možnostispojenec

kých velmocenských vítězů, na nichž byla obnova Československa závislá.


10

Zvláště v prvních válečných letech zaznamenával zahraniční odboj jen dílčí úspěchy, nový státní československý program však udržoval aprosazoval neúklonně. Bylo téměř symbolické, že s válečným obratem v roce 1943 se jeho postavení mezi „spojenými národy“ zpevňovalo. A právě tímto válečným a mezinárodněpolitickým obdobím se otevírá monografie Radky Kubelkové. Hned na počátku je představena a posouzena událost z nejpodstatnějších – uzavření druhé československo-sovětské spojenecké smlouvy. V historické literatuře se jí dostalo pozornosti různorodé, střízlivé, znalé její geneze i souvislostí, také ideologicky propagandistické i hysterické. R. Kubelková s rozmyslem zachytila její motivy i účel, který do ní vložili československý prezident a zahraniční vláda. Smlouvaznamenala definitivní stvrzení obnovy Československa. S tak dalekosáhlými důsledky její českoslovenští autoři a počáteční exiloví podporovateléneočítali, spíše jim chtěli zabránit.

Víme o tom z dosavadní historické literatury hodně. R. Kubelková poznání zahraniční politiky československého odboje ve finálním období války dále rozmnožila, ucelila, přinesla podrobnosti, které nebyly podružné, ale naopak vlivné a příznačné. Na pramenná svědectví bohatý text zaujme čtenáře také jako inspirace, aby samostatně promýšleli určující vývoj války a mezinárodních vztahů. Ponor do tematiky, jíž R. Kubelková čtenáře vede, odkrývá dobovou komplikovanost, někdy až konfliktní situace při formování vnitřní politiky třetí Československé republiky, která nebyla tak samozřejmou, jak se pak jevila a jak se dnes může zdát. Československé státní ideji byla i ve druhém tvůrčím dějství dána do vínku citelná, fundamentální složitost. I kniha Radky Kubelkové o tom přesvědčuje.

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., dr. h. c.


11

Úvod

Zahraniční politika, uplatňovaná evropskými státy po Velké válce,vycházela z tzv. versailleského systému, jenž výrazně proměnil nejen geografickou

mapu Evropy, ale v konečném důsledku ovlivnil i politickou,hospodářskou a sociální strukturu jednotlivých účastníků. Již v samém počátku

realizace této politiky se však začaly objevovat spory, a to zejména při

hledání optimálního postupu vítězných aktérů vůči Německu. Byla to

především Francie, která se snažila zabezpečit vyčerpanou třetí republiku

před eventuální agresí ze strany Německa, s cílem získat roli evropského

hegemona.

Velká Británie, pro kterou prohra Německa znamenala předevšímkonec dosavadní hrozby, se naproti tomu přikláněla k přijetí vstřícnějšího stanoviska v německé otázce, přičemž vzhledem k tehdejšímu rozvržení sil zdůrazňovala nutnost nalezení rovnováhy mezinárodního systému. Československá zahraniční politika, vedená Edvardem Benešem, tedy logicky volila koncepci orientovanou na vítězné mocnosti Velké války, jež umožnily samostatnou existenci československého státu, a to zejména na Francii, neboť nově vzniklé středo- a východoevropské státy ležely na periferii tradičních britských zájmů.

Ve 30. letech 20. století se ve značné části evropských zemí projevil zvýšený nárůst nacionálních zájmů, který výrazně umocnila hospodářská krize jako důsledek krachu na newyorské burze. Velká Británie a Francie ale nebyly dostatečně důrazné v prosazování zásadních opatření proti tomuto směřování, a to ani v případě ukládání sankcí prostřednictvím Společnosti národů. Jejich postup, známý jako politika tzv. appeasementu, vyvrcholil v září 1938 podepsáním Mnichovské dohody. Edvard

R9109 K23450678

Beneš spojil principy zahraniční politiky v průběhu svého ministerského

působení

1

se zásadami vycházejícími z výsledků versailleského systému

a závazků plynoucích ze členství ve Společnosti národů.

2

Mnichovskou dohodou ale spojenectví s Francií,

3

jež bylo po dvacet let

trvání Československa pilířem její zahraniční politiky, ztratilo na významu.

Vedle smlouvy československo-francouzské existovalo také spojenecké

zajištění československo-sovětské, podmíněné však francouzskou pomocí. Tato eventualita ale nebyla reálná vzhledem k problematickému

provedení přechodu sovětských vojsk přes rumunské a polské území.

1

Edvard Beneš nastoupil do funkce prezidenta dne 18. prosince 1935, čímž

oficiálně uvolnil křeslo ministra zahraničí, ve kterém působil v předchozíchsedmnácti letech. Neformálně ale ministerstvo nadále fungovalo dle Benešových

instrukcí. (DEJMEK, J. Politická biografie českého demokrata. Prezident republiky

a vůdce národního odboje (1939–1948). 2. díl. Praha: Karolinum 2008, s. 9–10).

2

Termín Společnost národů se poprvé objevil v odpovědi prezidenta Spojených států amerických Woodrow Wilsona z 18. prosince 1916 oběma válčícím stranám (BENEŠ, E. Demokracie dnes a zítra. Praha: Čin, s. 114). Její vznik lze datovat k 10. lednu 1920, kdy vstoupila v platnost i Versailleská smlouva (GILBERT, M. Dějiny dvacátého století. Praha: Lidové noviny 2005, s. 394). Jako hlavní orgán Společnosti národů fungovalo Národní shromáždění, Rada Společnosti národů a Sekretariát (DE BREJCHA-VAUTHIER, A. C. Jak pracuje Společnost národů. Praha: Orbis 1936, s. 17). 3

K podepsání první československo-francouzské smlouvy došlo z iniciativy maršála Ferdinanda Focha dne 25. ledna 1924 v Paříži. Součástí této smlouvy bylo osm základních článků, zavazujících oba partnery ke vzájemnému poskytnutí vojenské pomoci v případě ohrožení. Součástí smlouvy se staly i tajné doložky, zaměřené na konkrétní opatření v případě války s Německem. Beneš v první polovině třicátých let o přesné určení podmínek vojenské spolupráce neusiloval, neboť se ohlížel na slibně se rozvíjející hospodářské vztahy s Německem. Stačil mu tedy pouze politický význam smlouvy. Německo v té době uznávaločeskoslovenské hranice a oficiálně o sudetské Němce nejevilo zájem. Dne 16. října 1925 byla v Locarnu podepsána druhá, doplňující československo-francouzskásmlouva, přičemž podobnou spojeneckou smlouvu uzavřela Francie také s Polskem. Nedostatek spojeneckých smluv mezi Francií, Československem a Polskem měl v pozdějším období fatální následky (JOHN, M. Září 1938: Role a postoje spojenců ČSR. Olomouc: Votobia 2000, s. 14–17).

R9109 K23450678

Sovětská nabídka zahrnovala také požadavek schválení samostatné

sovětské podpory Československa nadpoloviční většinou Společností

národů. V druhé části knihy Politická biografie českého demokrata se

Jindřich Dejmek zmiňuje také o tom, že Sovětský svaz siceproklamoval ochotu „pomoci v každém případě“, obecný příslib ovšem Zdeněk

Fierlinger slyšel od náměstka ministra zahraničí Vladimíra Potěmkina

až dva dny po přijetí Mnichova.

4

Je rovněž evidentní, že sovětská strana hodlala využít stávající krize jako záminky ke vstupu do Polska, neboť dlouhodobě plánovala zabrání jeho východní části. Za těchto podmínek, kdy se Edvard Beneš nemohl spolehnout na francouzskou pomoc při obraně proti vojensky silnějšímu Německu, spolupracujícímu s Polskem a Maďarskem, a kdy spojením se Sovětským svazem hrozila republice nejen izolovaná válka s nacistickým sousedem, ale i pravděpodobná bolševizace země, zhodnotil výrazně pragmatický Beneš situaci jako beznadějnou, a to i přesto, že byl předpřijetím Mnichovského diktátu ochoten bojovat. Předpokládal totiž, že vstup Československa do války bezprostředně po Mnichovu by znamenal nejen katastrofu vojenskou, ale v konečném důsledku i politickou. Dle jeho úvah by českoslovenští generálové válku v několika dnech prohráli a prezident byl nucen převzít odpovědnost a zůstat na bojišti, což, jak prohlásil, bylo řešení nesprávné a pohodlnější než odejít do exilu. Mínil také, že fakt vojenské porážky by mluvil proti Československu v osvobozeneckém boji, a to i po vypuknutí všeobecného konfliktu. Současně se obával vnitřního rozvratu, neboť usuzoval, že Němci by v československém národě našli pomahače proti Polákům a Rusům, což by zapříčinilo „rozdvojení národa a jeho zavlečení na nesprávnou cestu“.

5

Co se však týče sovětské pomoci, tak jak pravil Ladislav Feierabend: „Co Západ na sympatii ztratil, získal Sovětský svaz.“ Mezi tehdejším obyvatelstvem se totiž všeobecně věřilo, že Sovětský svaz ochotu pomoci projevil a cestu k její realizaci byl schopen nalézt. Mnozí se dokonce domnívali, že leteckou posilu získalo Československo již několik týdnů 4

DEJMEK, c. d., s. 177.

5

FEIERABEND, L. K. Politické vzpomínky. 1. díl. Brno: Atlantis 1996, s. 106.


14

R9109 K23450678

před Mnichovem, kdy na československé území údajně přiletěly sovětské

bombardéry.

6

Edvard Beneš tak na německý nátlak, neboť jak prohlásil

Hermann Göring: „Mit Benesch werden wir nicht verhandeln...“,

7

dne

5. října 1938 odstoupil z funkce československého prezidenta, aby 22. října

8

odešel do, za svého života již druhého, exilu.

9

Po vypuknutí druhé světové války a vytvoření Protektorátu Čechy aMorava německou okupační mocí si Beneš za svůj cíl stanovil znovuobnovení

Československa v původních, tzn. předmnichovských hranicích, což bylo

pravděpodobné pouze v případě úplné porážky nacistického Německa

západními mocnostmi podpořenými Sovětským svazem. Nejprve tedy

odletěl do Velké Británie a po více než třech měsících pak do Spojených

států, kde na chicagské univerzitě působil jako profesor „zajímající se

výlučně o vědecké záležitosti“, jelikož prozatím dodržoval slib politické

zdrženlivosti vůči nové vládní reprezentaci.

Situace se ale zcela změnila německým obsazením zbytkuČeskoslovenska, kdy exprezident sepsal dne 15. března 1939 poselství pro protestní

shromáždění českých a slovenských krajanů v Chicagu a následujícího

dne pak obdobně formulované telegramy adresované prezidentu Delano Rooseveltovi, ministerskému předsedovi Neville Chamberlainovi

a Édouardu Daladierovi, lidovému komisaři zahraničních věcí Maximu

Litvinovovi a předsedovi Rady Společnosti národů Josephu Avenolovi.

V době, kdy se příprava možné obranné aliance mezi Británií, Francií

a Sovětským svazem změnila ve vzájemnou výměnu protinávrhů, v nichž

každá strana sledovala pouze vlastní zájmy, neměl již Beneš v USA stání.

10

6

Tamtéž, s. 28. 7

DEJMEK, c. d., s. 513–515. 8

Edvard Beneš oznámil abdikaci z funkce prezidenta nově jmenované vládě dne 5. října 1938 a následně poté vystoupil s rozhlasovým projevemk československému lidu (BENEŠ, E. Paměti. Od Mnichova k nové válce a k novému vítězství. Praha: Orbis 1947, s. 74–75). 9

DEJMEK, c. d., s. 513–515. 10

Tamtéž, s. 205–212.

R9109 K23450678

V červenci 1939 se tedy opět vrátil do Londýna, kde setrval po zbytek války.

11

Beneš v průběhu exilového působení usiloval o dosažení britského uznání československých zástupců jako oficiální exilové vlády, což

by anulovalo nežádoucí výsledky Mnichova, tedy prakticky zaručovalo

obnovení Československa v původních, předmnichovských hranicích.

Vzhledem k rozdílným prioritám zájmů ale Británie garanci obecných

hraničních záruk jednotlivých evropských států oddalovala, v důsledku

čehož československá vláda v Londýně fungovala po britském uznání

z 21. července 1940 jako prozatímní.

12

Akceptaci hraničních garancí tedy československá vláda formálně docílila až po přistoupení Sovětského svazu k protihitlerovské alianci, kdy sovětští představitelé prozíravě nabídli Československu plné uznání a Velká Británie tak v zájmu udržení mocenské rovnováhy nemohla zůstat pozadu.

13

Je třeba říci, že prosovětské tendence československé zahraničněpolitické koncepce, uplatňované prostřednictvím Edvarda Beneše

v průběhu války, výrazně zesílily. A to nejen díky postupné ztrátě iluzí

o možnosti obranného zabezpečení republiky jednostrannou prozápadní

orientací či vzhledem k sovětskému nesouhlasu s vytvořenímčeskoslovensko-polské konfederace, ale současně také obratně formulovanými

zárukami, jež Sovětský svaz takticky předkládal.

Prezident se domníval, že aplikací tzv. teorie konvergence, přesněji teorie mostu, kdy Československo sehraje roli jakéhosi prostředníkaspolupráce mezi Východem a Západem, přispěje republice k získání výhod a zajištění výsostného postavení ve střední Evropě. 11

BENEŠ, Paměti..., s. 74–158.

12

KUKLÍK, J., NĚMEČEK, J. Hodža versus Beneš. Praha: Karolinum 1999, s. 109.

13

K urychlení této otázky napomohl návrh československé smlouvys průvodním dopisem, zaslaný prezidentovi sovětským velvyslancem Ivanem Majským,

ve kterém Majskij vyjádřil ochotu podepsat smlouvu po jejím schváleníčeskoslovenskou vládou. To následně 18. července 1941 přimělo britskou vládu uznat

prezidenta Beneše za hlavu státu a československou vládu de iure (KUKLÍK, J.

Londýnský exil a obnova československého státu 1938–1945. Praha: Karolinum

1998, s. 98).


16

R9109 K23450678

Stalin totiž dokázal prosovětské sympatie náležitě přiživovat, cožpodnítilo řadu světových politiků, přičemž z těch nejvýznamnějších pak například prezidenta Spojených států Roosevelta,

14

k získání důvěry vpolitickou stabilizaci a demokratizaci sovětského systému a víry v záruky

nevměšování do vnitřních záležitostí jednotlivých států. K podepsání

Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci meziČeskoslovenskou republikou a Svazem sovětských socialistických republik tedy

došlo 12. prosince 1943 v Moskvě, přičemž smlouva zavazovala obě země

k oboustranné spolupráci v eventuálním boji proti Německu přivzájemném respektování nezávislosti a vnitropolitické samostatnosti.

15

První známky praktického uplatňování zásad sovětské politiky v praxi se však začaly projevovat již o rok později, neboť smlouva, jež vznikla jako důsledek Benešova úsilí zabezpečit republice nejen bezpečnost v rámci mezinárodního systému, ale současně garanci zajištění vnitřní nezávislosti země, začala na sklonku války ztrácet svůj původní význam, neboť v konečném důsledku posloužila spíše jako nástroj k otevření dveří sovětským zájmům ve středu Evropy a zajištění zvýšeného vlivu v této oblasti. S rychle postupujícími vojsky Rudé armády se realizace těchto záměrů stávala prakticky reálnou, což se projevilo již v roce 1944 vsouvislosti s pochybnostmi vzniklými ve spojitosti s otázkou Podkarpatské Rusi a jejího setrvání v rámci Československa.

Stávající situaci ovlivňovali také zástupci komunistické emigrace v Moskvě a Londýně, kteří společně s domácími komunisty připravovali půdu pro umožnění následného ovládnutí klíčových míst v nejvyšších 14

Důvěra prezidenta Roosevelta v Sovětský svaz ovlivnila i podstatnou část

odborníků na zahraniční vztahy ve Washingtonu. Počátkem dubna 1945 Paul E.

Zinner například zjistil, že nikdo na americkém ministerstvu zahraničních věcí

neviděl sebemenší důvod, proč si dělat s poválečným Československem starosti.

Mezi optimisty patřil například i Rooseveltův velvyslanec v Moskvě AverellHarriman, který chválil Beneše za přijetí československo-sovětské smlouvy či britský

velvyslanec u sovětské vlády Stafor Cripps a vlivný britský historik E. H. Carr

(LUKEŠ, I. Československo nad propastí. Selhání amerických diplomatů a tajných

služeb v Praze 1945–1948. Praha: Prostor 2014, s. 20–21).

15

BENEŠ, Paměti..., s. 382–384.


17

R9109 K23450678

vládních úřadech a státní správě, k čemuž bezesporu výrazně přispěla

nejen autorita Sovětského svazu jako vítěze války a osvoboditele, alerovněž přítomnost členů NKVD na území Československa

16

a nesporný vliv

komunistů v domácím i zahraničním odboji. Je třeba říci, že poválečné

spory mezi komunisty a představiteli demokratických stran značněnahrávaly komunistické straně, která jich před veřejným míněním takticky

využívala proti ostatním stranám jako záminky k neplnění dohodnutých

zásad společně vytvořeného vládního programu.

Důležitou roli sehrála i nejednota v rámci demokratických stran, kdy mnozí demokratičtí zástupci nebyli schopni pohlédnout na stávajícísituaci v celkovém kontextu a neuvědomovali si zřejmě blížící se následky hrozící díky neschopnosti spolupracovat v rámci demokratického bloku proti komunistickým snahám. Tato nejednota se nakonec plně projevila v událostech února roku 1948, kdy se komunistům podařilo uchvátit zbývající část moci v poválečném Československu. Významnýmfaktorem pro uplatnění komunistických zájmů a tedy i zájmů Kremlu bylo, že se jednání o československém vládním programu a budoucím složení vlády odehrálo v Moskvě, za přítomnosti všudypřítomných informátorů a skrytých mikrofonů, což předem předznamenávalo určité ideologické ovlivnění oproti realizaci jednání na zcela nezávislém území.

V průběhu března 1945 se tak v Moskvě uskutečnily rozhovory mezi představiteli londýnské vlády a zástupci komunistického moskevského exilu, kteří se vzhledem k nové mezinárodní pozici Sovětského svazu cítili posíleni a v diskuzích o vládním programu, který vycházel z původního komunistického návrhu, vystupovali velmi ostře. Moskevská jednání 16

V zemích východní Evropy obsazených Rudou armádou se rychle rodil nový

politický systém a území se dostávala pod kontrolu politických komisařůs neomezenými pravomocemi. Po nich následovaly v přebírání moci komunistické

organizace a sovětští poradci. Není se však zapotřebí domnívat, že tato praxe

byla součástí jakéhosi generálního plánu předem schváleného Stalinem.S největší pravděpodobností šlo o přirozený výsledek sovětských vojenských vítězství

v kombinaci s ideologickými zásadami a cíli stalinského režimu, přičemžkomunisté v jednotlivých zemích jen využili výhodné situace, kterou vytvořila Rudá

armáda (LUKEŠ, c. d., s. 19–20).


18

R9109 K23450678

byla nepochybným úspěchem Komunistické strany Československa, ne

však již úspěchem londýnské exilové vlády či Edvarda Beneše. Z Moskvy

přijel prezident dne 3. dubna 1945 do Košic, kde nově jmenovaná vláda

Národní fronty dne 5. dubna 1945 znovu projednala a schválila předem

dohodnutý „Košický vládní program“.

17

Tento program se stalvýznam

ným předělem, jak pro samotný vývoj v letech 1945–1948, kdy politický

režim v zemi ještě nesl známky demokratických prvků, tak východiskem

k následujícím čtyřiceti letům v područí vlády Komunistické stranyČes

koslovenska.

17

DEJMEK, c. d., s. 513–515.


19

Východiska Benešovy exilové linie

smluvního zajištění bezpečnosti

obnovené republiky

Strategicky nejistá geografická poloha Československa, stojícího mezi

dohodovými mocnostmi a Německem na straně jedné a sovětskýmRus

kem na straně druhé, neposkytovala československé zahraniční politice,

jak z hlediska hospodářského, tak zejména z pohledu bezpečnostního,

možnost ignorovat nový revoluční stát na Východě. K navázání prvních

oficiálních kontaktů mezi Československem a Sovětským svazem došlo

v roce 1920, kdy si obě strany vyměnily své zástupce. Z počátku působící

pod záštitou sovětského Červeného kříže v Československu, o rokpoz

ději pak pod vlajkou obchodní.

Janovská konference uskutečněná v roce 1922, která se stala prvotním

pokusem o normalizaci poměrů mezi západními zeměmi a sovětským

Ruskem, nepřinesla v mezinárodním měřítku výrazných změn. Přispěla

však k navázání diplomatických styků mezi Německem a SSSR, ježvy

ústily podpisem smlouvy v Rappalu, která Sovětskému svazu přinesla

proražení hospodářské a politické blokády vzniklé následkem vítězství

Říjnové revoluce. Prozatímní smlouvu podepsalo v roce 1922 seSovět

ským svazem i Československo. Sovětský komisař zahraničí Litvinov

k tomu při návštěvě Edvarda Beneše v Moskvě v roce 1935 poznamenal:

„Pozoruhodné je, že již v této smlouvě, obsahující článek o vzájemné

neutralitě, našlo svůj první výraz odhodlání obou států nezúčastnit se

žádných útočných akcí namířených proti jednomu z nich.“


20

R9109 K23450678

Přesto, že smlouva z Rappala výrazně zlepšila postavení Sovětského

svazu na mezinárodním poli, zůstávalo Československo po celá dvacátá

léta jedním z mála evropských států, které stále váhaly s uznánímSovětského svazu de iure. Změna nastala až s Hitlerovým nástupem k moci,

kdy Beneš začal, vzhledem k značnému vlivu ve Společnosti národů,

aktivně působit za přijetí Sovětského svazu do této mezinárodníbezpečnostní organizace. V roce 1935 tak, v návaznosti na signování obdobné

smlouvy o vzájemné pomoci mezi Francií a SSSR, odjel do Moskvy jako

zahraniční ministr i Edvard Beneš, aby uzavřel smlouvu zaměřenou

proti mocenským snahám nacistického Německa.

18

Lze říci, že se ve své podstatě jednalo o tripartitní smlouvu, neboťobsahovala, na žádost československé vlády, doložku, podle které se závazek

vzájemné pomoci stal účinným pouze za předpokladu, že oběti útoku

bude poskytnuta pomoc ze strany Francie.

19

Během návštěvy Moskvy

jednal Edvard Beneš nejen s Maximem Litvinovem, ale i s Vjačeslavem

Molotovem a Josifem Stalinem. Při večeři, pořádané 8. června 1935

Litvinovem na počest Beneše, československý ministr zahraničí podotkl: „V naší zahraniční politice není žádných rozporů mezi zájmy

našich států, a já jsem přesvědčen, že ani v budoucnosti jich nebude.

Hájíme principy přijaté v paktu Společnosti národů, a tím je řečeno

skoro všechno. Chceme klidný vývoj ve střední i východní Evropě.“

20

Československo se tak stalo jediným z Francií navrhovaných účastníků

východoevropského paktu, který nakonec podepsal spojeneckou smlouvu

se Sovětským svazem. Tato skutečnost poté umožnila další rozvoj styků

a spolu s předcházející obchodní smlouvou z 25. března 1935 a úvěrovou

dohodou z 3. června 1935 se smlouva stala základem pro rozšiřování

18

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. V/186/62 A-C/16, SSSR, Cesta E.Beneše do Moskvy 1935. 19

ČAPKA, F. Dokumenty a materiály k národním dějinám 1918–1945. Brno: Masarykova univerzita 2003, s. 80. 20

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C, SSSR, Záznamy rozhovorů 1941–1945, Návštěva A. J. Bogomolova u E. Beneše v Aston Abbotts dne 18. června 1943.

R9109 K23450678

budoucích politických, hospodářských a vojenských vztahů.

21

Beneš

se o smlouvu zasazoval motivován růstem síly nacis tického Německa

a nejistotou ohledně spolehlivosti Francie. Před řadou skeptických

západních diplomatů maloval absurdně idealizovaný obraz Sovětského

svazu v době hladomoru na Ukrajině a v průběhu rozsáhlých stalinských

čistek. Smlovu proti Československu s oblibou využívala také nacistická

propaganda Josepha Goebbelse, jež republiku nazývala sovětskouletadlovou lodí ve střední Evropě.

22

V roce 1943, kdy Velká Británie bránila Benešovu úmyslu přijmout

československo-sovětskou spojeckou smlouvu z důvodu dohody se

Sovětským svazem o neuzavírání spojeneckých smluv zavazujících

velmoci k dodržení hraničních požadavků před koncem války,posloužila československo-sovětská smlouva z roku 1935 Benešovi jako jeden

z argumentů k dosažení původních plánů. Nově připravovaná smlouva

se měla stát adaptací smlouvy z roku 1935, která právně dosudexistovala, s přizpůsobením spolu se československo-sovětskou smlouvou

z roku 1941 novým okolnostem.

23

Prezident Beneš dostal od sovětské

vlády pozvání do Moskvy již v roce 1942, kdy se o podepsání spojenecké

smlouvy takového typu, jakou se později stala smlouva z prosince 1943,

oficiálně nemluvilo.

24

Prezident prozatím předpokládal pouze vzájemné objasnění vývinu

další politické linie a oboustranný nástin představ o vývoji střední Evropy

i samotného Československa. V únoru 1942 v rozhovoru s Aleksandrem

Bogomolovem řekl: „Dle vývoje uvidím, zda-li bych neměl jet do Ruska.

Nechci vzbudit dojem, že když tam jezdí jiní, že já se straním, ani bych

21

ŠEDIVÝ, J. Osudné spojenectví. Praha a Moskva 1920–1948. Praha: Mladá fronta 2015, s. 66. 22

LUKEŠ, c. d., s. 34. 23

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. V/186/62 A-C/16, SSSR, Cesta E.Beneše do Moskvy v roce 1935. 24

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C, SSSR, Záznamy

rozhovorů 1941–1945, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 25. června 1943.


22

R9109 K23450678

nechtěl jet do Ruska jen proto, abych tam jel a aby se o tom tak mluvilo.“

25

Úmysl navázat na britsko-sovětské spojenectví, jak je patrné z rozhovoru

Huberta Ripky s vyslancem Vasilijem Valkovem, již ale koncem roku

1942 existoval.

26

Iniciativa k realizaci podpisu smlouvy tedy v konečném

důsledku vzešla z československé strany, která v únoru 1943 oficiálně

navrhla sovětské vládě ujednání aliančního paktu proti Německu a jeho

spojencům po vzoru britsko-sovětského spojenectví.

V návaznosti toho sovětská vláda v dubnu 1943 předložený návrh

přijala a nabídla možnost podepsání paktu při Benešově návštěvě vMoskvě, jejíž uskutečnění se plánovalo na červen, tzn. po návratu prezidenta

Beneše ze Spojených států.

27

Beneš doufal v následné rozšířeníčeskoslovensko-sovětské smlouvy o Polsko, čímž by tato úmluva získala tripartitní

status.

28

Velká Británie sice vyjadřovala nechuť akceptovat smluvní závazky

v průběhu války, neboť podpis československo-sovětské smlouvy mohl

zapříčinit nejen příklon Československa do sovětské sféry vlivu, alerovněž nutil Anglii přehodnotit smluvní vztahy s Řeckem, Belgií či Norskem

a zvyšoval její obavy z narušení vztahů s Polskem,

29

ale po ztroskotání

anglických a amerických představ očeskoslovenskoolské konfederaci,

jimž se důrazně stavěly do cesty sovětské mocenské zájmy ve střední

Evropě, zmírňovala britský nesouhlas právě představa tripartitního

přistoupení Polska.

30

25

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EB L 101, Rozhovor E. Beneše s V. M. Molotovem dne 3. února 1942. 26

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C/1, SSSR, Záznamy rozhovorů 1941–1945, Rozhovor H. Ripky s V. Valkovem dne 14. prosince 1942. 27

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 160, sign. V 143/2, Ministerstvo zahraničních věcí, Cirkulární depeše a jiné odeslané 1941–1945, Depeše československéhoministerstva zahraničí ze dne 2. prosince 1943. 28

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C, SSSR, Záznamy rozhovorů 1941–1945, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 18. června 1943. 29

Ta m t é ž, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 25. června 1943. 30

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 111, sign. V 79/1, Velká Británie, Rozhovory Edvarda Beneše 1940–1944, Rozhovor E. Beneše s A. Edenem dne 30. června 1943.

R9109 K23450678

Je třeba říci, že z představy o nezbytnosti zahrnutí sovětského Ruska

do mezinárodní politiky z důvodu dosažení evropské mocenské rovnováhy

vycházela již politika prvního československého prezidenta T. G.Masaryka uplatňovaná prostřednictvím Edvarda Beneše.

31

Sovětský svaz však

ještě před vypuknutím druhé světové války mnohé překvapil a zmařilnaděje těch, kteří doufali v jeho vstup do očekávaného konfliktu po boku

západních velmocí. Dne 23. srpna 1939 přistoupil Sovětský svaz spolu

s Německem k vzájemnému paktu o neútočení, přičemž došlo kněmeckému příslibu vzdání se politických zájmů v Lotyšsku, Estonsku a Finsku

a stanovení demarkační linie pro rozdělení Polska.

32

Edvard Beneš otázku

německo-sovětského spojenectví vysvětloval slovy: „Byla to po mém soudu

i pro Sovětský svaz politika velmi riskantní. Ale zdůrazňoval jsem dále

všem svým spolupracovníkům, aby zůstali ve svém politickém zaměření

k Sovětskému svazu trvale velmi zdrženliví, a zejména také v ničemnepodléhali protisovětské propagandě, pěstované tehdy na západě a v Americe

se zřetelem k sovětské válce s Finskem.“

33

Smlouvu s Německem později Molotov v rozhovoru s Benešemobhajoval sovětskou nedůvěrou k Západu a jeho obavami ze vzniku účelového

spojení západních mocností s Německem namířeného proti SSSR.

34

Ve svých pamětech k této otázce Winston Churchill poznamenal:„Skutečnost, že taková dohoda vůbec mohla být uzavřena, je svědectvím

vrcholného selhání britské a francouzské zahraniční politiky i diplomacie

za dobu několika let.“ Dne 16. dubna 1939 totiž sovětská strana předložila

oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro vzájemnou pomoc mezi

Velkou Británií, Francií a SSSR. Jednání ale posléze ztroskotalo, neboť

31

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C/1, SSSR,Záznamy rozhovorů 1941–1945, Rozhovor J. Krause s A. A. Novikovem 1. a 17. července 1942. 32

CHURCHILL, W. S. Druhá světová válka. Blížící se bouře. 1. díl. Praha: Lidové noviny 1992, s. 348–351. 33

BENEŠ, Paměti..., s. 223. 34

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C/1, SSSR, Záznamy rozhovorů 1940–1945, Rozhovor E. Beneše s V. M. Molotovem dne 6. června 1942.

R9109 K23450678

Neville Chamberlain nepovolil britskému ministru zahraničí Anthony

Edenovi odletět k rozhovorům do Moskvy.

Silně protikomunisticky zaměřená polská zahraniční politika měla před vypuknutím války minimální zájem na jakékoli ,,záchraně“ ze strany Sovětského svazu. Namísto toho vedla tajná jednání s nacistickýmNěmeckem, díky nimž v roce 1938 získala pod vojenským nátlakem vydání většinové části Těšínska.

35

Sovětsko-německé dělení Polska a následnou

naivní sovětskou expanzivní politiku ve vleku Německa ukončilo ažnečekané napadení Sovětského svazu Německem v červnu 1941. Sověti

tuto dřívější politiku obhajovali odkazem na její, z racionálního hlediska,

oboustranně výhodné aspekty a zjevně se jí do budoucna necítili ani příliš

vázáni, jak je patrné z rozhovoru sovětského velvyslance Ivana Majského

s prezidentem Benešem dne 29. září 1939: „Pane prezidente, nevěřte, co

je v sovětsko-německém paktu, jako v nějakou alianci nebo spolupráci.

Jsme úplně volní. Není v tom nic, co se v tom hledá ohledně našichzávazků k Německu. Uvidíte to ještě později.“

36

V podobném duchu se

vyslovil v roce 1941 i Bogomolov: „Sovětská politika vůči Německu byla

vždycky opatrná, i když z politických důvodů byla často nucena k tomu,

aby s ním uzavírala pakty.“

37

Sovětskoolské hraniční spory vzniklé

v důsledku této aliance se nakonec staly i jednou ze zásadních otázek,

jež západní velmoci a Sovětský svaz řešily během celého průběhu druhé

světové války, a které měly v konečném důsledku přímý vliv i na následné

poválečné rozdělení sfér v Evropě.

Na základě zhodnocení stávající situace a rozložení mocenských sil v době, kdy Sovětský svaz nadále setrvával ve spojenectví s Německem, zahájil Edvard Beneš s ohledem na přání Velké Británie v listopadu 1940 jednání s Polskem o eventuálnímčeskoslovenskoolském konfederačním 35

CHURCHILL, Druhá světová válka..., 1. díl, s. 348–351.

36

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EB L 101/1, Záznamy rozhovorů E. Be-

neše s I. Majským 1939–1942, Rozhovor E. Beneše s I. Majským dne 22. září 1939.

37

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101/b, Rozhovor H. Ripky

s A. J. Bogomolovem dne 7. října 1942.


25

R9109 K23450678

spojení.

38

Beneš tento požadavek schvaloval, a to nejen z důvodu zachování

loajality vůči Velké Británii, která v té době zahrnula obnovení československého státu do svého programu,

39

ale zejména v zájmu odvrácení

izolace Československa v budoucích mírových jednáních.

40

V podobném duchu se vyjádřil v červenci 1942 i před sovětskýmkomisařem zahraničních věcí Molotovem: „Se Západem mnoho počítat

nemůžeme, vzhledem k Mnichovu bude u nás nedůvěra dál, a tak nám

zbývá se dohodnout buď s Polskem a nebo s vámi.“

41

V roce 1940 se

Winston Churchill snažil podporou Wladyslawa Sikorského

42

přispět

ke zlepšení polsko-sovětských vztahů.

43

I Poláci si uvědomovali, že je

nutno zahájit jednání o ukrajinských a běloruských územích, kterásovětská vláda v roce 1920 akceptovala Rižským mírem

44

jako polská. Cílem

38

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EB L 101/9, Záznamy rozhovorů Z. Fier-

lingera a M. Lobkowitze s I. Majským, Rozhovor s I. Majským dne 17. října 1940.

39

Ta m t é ž, Rozhovor s I. Majským dne 2. října 1940. 40

Tamtéž, Rozhovor s I. Majským dne 17. října 1940. 41

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 31. července 1942. 42

V roce 1943 předložil premiér Sikorski Churchillovi zprávu dokazujícípovraždění mnoha tisíců polských důstojníků v Katynu. Churchill se však snažil udržet za každou cenu dobré vztahy se SSSR, a proto celou záležitost od počátku ignoroval. Po smrti Sikorského při leteckém neštěstí u Gibraltaru dne 4.července 1943 zůstala polská exilová vláda v Londýně ještě bezmocnější. Sikorski totiž představoval jedinou polskou vůdčí osobnost, která dokázala navázat úzké vztahy s Churchillem i Stalinem a získat důvěru polského národa (KEEGAN, J. Kdo byl kdo ve druhé světové válce. Brno: Barrister and Principal 2002, s. 234–235). 43

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EB L 101/9, Záznamy rozhovorů Z. Fierlingera a M. Lobkowitze s I. Majským, Rozhovor s I. Majským dne 2. října 1940. 44

Na základě mírových protokolů podepsaných 12. září 1920 v Rize, jež byly

výsledkem polsko-sovětské války trvající od února 1919 do března 1921, získalo

Polsko Vilno, Lidu, Baranoviči, Rovno a Pinsk, při sovětském uznání nezávislosti

Ukrajiny a Běloruska. Tento bod ale Sověti nerespektovali, neboť do měsíce byly

obě země znovu pod kontrolou Rudé armády (DAVIES, N. Bílý orel, rudá hvězda:

polsko-sovětská válka 1919–1920 a „zázrak nad Vislou“. Praha: BB/art 2006, s. 146).


26

R9109 K23450678

Poláků byla dohoda se Sovětským svazem o kompenzacích na úkorNěmecka, tzn. poválečné obsazení Východního Pruska a značné prodloužení

československoolské hranice.

Sovětský svaz zůstával k těmto snahám díky trvajícímu spojenectví

s Německem značně skeptický. Sovětský velvyslanec Majský v roce 1940

v rozhovoru s Fierlingerem prohlásil: „Moskva bude v otázce Východního Pruska vždy na straně Německa proti Polsku a nemyslím, že by se

na tom dalo něco měnit.“

45

Jedinou dohodou, ke které nakonec během

druhé světové války mezi Sovětským svazem a Polskem došlo, zůstala

smlouva z 30. července 1941 následovaná deklarací z prosince téhož roku,

na jejímž základě se účastníci dohodli na poskytnutí podpory ve válce proti

hitlerovskému Německu a obnovení diplomatických styků. Smlouva vznikla

po zahájení operace Barbarossa, kdy se Sovětský svaz ocitl s Německem

v nejtěžších bojích.

46

K tomu premiér Sikorski v polské Národní radě:

„Po útoku Třetí říše na sovětské Rusko musely Polsko a Rusko dojítjasného dorozumění v dobře chápaném zájmu vlastním a ve společném zájmu

spojeneckém. Nebylo to lehké. Přesto, zahájili jsme vyjednávání a nehledě

k některým našim spolupracovníkům, dokonce i ve vládě a opoziciněkterých skupin Poláků, řídící se ohledy náladovými a snad i demagogií,

podepsal jsem jménem vlády smlouvu se sovětským Ruskem.“

47

Beneš od počátku jednání s Polskem podmiňoval poválečné zřízení

konfederace třemi podmínkami: Nutností sblížit sociální strukturuČeskoslovenska a Polska, neboť, jak prohlásil: „My s polskými aristokraty

konfederaci udělat nemůžeme“, dále potřebou schválení„československým národem“ a zejména podmínkou dohody Polska se Sovětským

svazem na základě přátelské spolupráce a vzájemném vyřešení sporných

45

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EB L 101/9, Záznamy rozhovorů Z. Fierlingera a M. Lobkowitze s I. Majským, Rozhovor s I. Majským dne 17. října 1940. 46

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 53, sign. V 15/5, Polsko, Záznamy MZV 1940–1942, Text polsko-sovětské smlouvy z roku 1941. 47

Ta m t é ž , Řeč ministerského předsedy W. Sikorského v polské Národní radě dne 21. dubna 1942.

R9109 K23450678

teritoriálních otázek.

48

V polských koncepcích existovaly i další eventuality

této konfederace. Polská exilová vláda uvažovala o federaci či konfederaci

nebo dvou federacích či konfederacích.

Přesněji konfederaci severní a jižní, kdy severní měla zahrnovat Litvu,

Polsko, Československo a Maďarsko, případně také Rumunsko a jižní pak

státy balkánské, rovněž s Rumunskem. Na rozdíl od Polska plánovalačeskoslovenská vláda i případné připojení Rakouska a Jugoslávie.

49

Československo

se rovněž více ohlíželo na Sovětský svaz, s čímž souvisely komplikacespojené s postavením baltských států

50

a Litvy, které SSSR považoval za sovětské

republiky a součásti Sovětského svazu.

51

Rozdílný poměr zaujímaly oba

státy i k Maďarsku

52

a jeho poválečnému politickému systému.

53

48

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 196, sign. VBV 186/62 A-B-C/1, SSSR, Záznamy rozhovorů 1941–1945, Rozhovor E. Beneše s V. M. Molotovem dne 9. června 1942. 49

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 182, sign. V 176 C, PMR, Zápisy ze schůzíministerské rady 1943, Středoevropská problematika – nástin H. Ripky. 50

Churchillovu ideu tzv. sanitárního pásma od Baltu k Dardanelámdefinitivně pohřbila Moskevská konference zahraničních ministrů Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie, konaná v rozmezí 19.–30. října 1943, kde ji odsoudil i americký ministr zahraničí Cordell Hull (MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 116, sign. 90/2, Německo, Ohlas cesty E. Beneše do SSSR 1943, K politické situa- ci–Praha–1943). Churchill však s tímto závěrem počítal již v dubnu 1943, kdy v rozhovoru s prezidentem Benešem prohlásil, že baltské státy připadnou Rusku (MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 111, sign. V 79/1, Velká Británie, Rozhovory E. Be- neše 1940–1944, Rozhovor E. Beneše s W. S. Churchillem dne 3. dubna 1943). 51

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. 101/b, Rozhovor H. Ripky s A. J.Bogomolovem dne 29. ledna 1942. 52

Beneš již v období 1. republiky považoval vzhledem k vnitropolitickéstruktuře za největší nepřátele nově vzniklého Československa „feudální“ státy jako Maďarsko či Polsko a jejich územní požadavky vůči republice odvozovalzejména tímto společným rysem, který nazýval feudální „teokracií“. Tvrdil, že v rámci těchto evropských států dosud neproběhla „důsledná duchovní revoluce“,přinášející demokracii a pokrok (KLIMEK, A. Boj o hrad. 1. díl. Praha: Panevropa 1996, s. 102). 53

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 182, sign. V 176 C, PMR, Zápisy ze schůzíministerské rady 1943, Středoevropská problematika – nástin H. Ripky.

R9109 K23450678

Dle dohody ze schůzečeskoslovenskoolského koordinačního výboru

v listopadu 1941 se v zahraniční politice shodně přistupovalo zejména

k Sovětskému svazu a Maďarsku a zachovávala se loajalita ke stanovisku

druhé strany v otázkách, kde prozatím nedošlo ke sjednocení názorů.

To se týkalo především sporných hraničních otázek.

54

Dne 10. listopadu

1941 byla přijata ústavní teze Svazu Konfederace Polska a Československa,

ve které se obě země zavazovaly přenést na Svaz část svých suverénních

práv. Příslušnost k Svazu Polska a Československa měla zahrnovat rerezentaci Svazu navenek, společnou zahraniční a obrannou politiku

a společné věci hospodářské a finanční.

Vrcholným orgánem Svazu se měla stát Nejvyšší svazová rada složená

v rovné míře ze zástupců obou států. Výkonná moc pak dle plánů náležela

Svazové vládě. Do příslušnosti Svazového shromáždění spadala kontrola

rozpočtu, moc zákonodárná v rozsahu příslušnosti Svazu a kontrola nad

Svazovou vládou.

55

Sovětský svaz se od počátkučeskoslovenskoolského

jednání o chystanou konfederaci živě zajímal. Nejprve se sice výslovně

proti tomuto projektu nestavěl, celou situaci ovšem sledoval se značnou

nedůvěrou.

56

To se změnilo až v červenci 1942, kdy vyslovil svůj oficiální

nesouhlas.

57

Československo sovětskému stanovisku nerozumělo, neboť československo-polská jednání započala v době neutrality Sovětského svazu

a SSSR byl od počátku loajálně informován.

58

Hubert Ripka k rozhovoru

s Vasilijem Valkovem prohlásil: „Snažil jsem se mu vysvětlit, že by Rusové

54

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 53, sign. V 15/5, Polsko, Záznamy MZV 1940– 1942, Protokol ze 4. schůzečeskoslovenskoolského koordinačního výboru dne 4. listopadu 1941. 55

Ta m t é ž, Ústavní teze konfederačního Svazu Polska a Československa z 10.listoadu 1941. 56

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. 101/b, Rozhovor H. Ripky s A. J.Bogomolovem dne 20. ledna 1942. 57

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101, Rozhovor J. Masaryka s A. J. Bogomolovem dne 15. července 1942. 58

Tamtéž, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 31. července 1942.

R9109 K23450678

měli mít zájem, aby Polsko bylo co možná nejvíc připoutáno ke společné

politice náš všech proti Německu, neboť se tím nejlépe čelí tomu, aby

Německo po jisté době se mohlo pokoušet znovu hrát s Polskem proti

nám ostatním.“

59

Sovětský svaz nepovažovalčeskoslovenskoolskou konfederaci zhlediska bezpečnosti za nutnou, neboť nepředpokládal výrazný vzestup

poválečného Německa a nepovažoval konfederaci za schopnousamostatného zajištění regionální bezpečnosti. Hlavní obavou ale zůstávalo její

využití jako hradby proti expanzivní sovětské politice.

60

Sovětský svaz,

ač sám federace států, se snažil machinací ovlivnit československý názor

na konfederace a menší uskupení států ve svůj prospěch: „Dnes nejde

a nepůjde o žádné velké revoluce, dnes není v popředí sociální revoluce

nebo třídní boj, nýbrž právě nacionalistická snaha o co největší zajištění

národní nezávislosti, integrity a bezpečnosti jednotlivých států.“

61

Nebyla to ale jen sovětská neutralita, která přivedla západní mocnosti

a prezidenta Beneše k myšlence vytvořeníčeskoslovenskoolské konfede-

race. Obavy se objevovaly rovněž v souvislosti se sovětskými poválečnými

plány a zejména v důsledku eventuální sovětské podpory komunistické

revoluce v Německu, tzn. spolupráce Sovětského svazu s komunistickým

Německem proti západním velmocem. V roce 1942 se však situace značně

změnila. Moskva zahájila usmiřovací politiku se Západem, kdy sehlavním mottem stalo vyzdvihování prospěšnosti britsko-sovětské smlouvy

a vzájemné spolupráce, jež by zajistila dostatečné záruky bezpečnosti

menších středoevropských států.

62

Jak je patrné z Benešova rozhovoru s Bogomolovem ze srpna 1942,sovětská vláda vyvíjela na Československo tlak, aby oznámení ztroskotání

59

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 191, sign. V–SA 4/2, Rozhovor H. Ripky s V.Valkovem dne 14. prosince 1942. 60

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 31. července 1942. 61

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101/b, Rozhovor H. Ripky s A. J. Bogomolovem dne 21. června 1942. 62

Tamtéž, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 27. července 1942.

R9109 K23450678

československoolské konfederace vyšlo od československé vlády. Beneš

se proti sovětskému zachování zdrženlivosti silně ohradil: „To je divné, oni

tak velký a mocný stát nechtějí věci říct ani Polákům, nehledě na Anglii

a Ameriku a na nás dělají nátlak, aby to šlo od nás – tak malého státu!“

63

Beneš byl politickým realistou a přesto, že neuznával právo jakéhokoli

státu na ovlivňování vnitřní politiky Československa, zhodnotil z mezinárodního hlediska jako nemožné ustavit konfederaci bez souhlasu

Sovětského svazu.

Důležitým faktorem těchto úvah nezůstávala jen společná hranice

mezi Polskem a Sovětským svazem, ale především skutečnost, že seSovětský svaz měl po válce stát sousedem Československa, což již v průběhu

roku 1942 otevřeně prohlašoval.

64

Podle Bogomolova bylo rovněž mylné

polské tvrzení, že konfederace může nahradit obrannou protiváhuNěmecka.

65

Přestože připojení běloruských a ukrajinských území Polska

k Sovětskému svazu považovala Moskva v roce 1942 za nezvratné, byla

ochotna kompenzovat Polsko na západě Východním Pruskem. Nemožnost

odevzdání běloruských a ukrajinských oblastí Polsku ospravedlňovali

sovětští představitelé nesouhlasem ze strany běloruského a ukrajinského

obyvatelstva.

66

To se týkalo i Lvova, který považovali za ukrajinský.

67

Také Spojené státy,

kde mělo Polsko mnohamilionovou emigrantskou podporu, se odmítly

výrazněji angažovat za polské hranice, zejména pak za polské hranice seSovětským svazem. Sikorski byl při své návštěvě u Roosevelta v roce 1942

ujištěn pouze o sympatiích a morální podpoře pro obnovení samostatného

63

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 13. srpna 1942. 64

Tamtéž, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 31. července 1942. 65

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101/b, Rozhovor E. Beneše s A. J. Bogomolovem dne 7. července 1942. 66

MÚA AV Praha, f. EB II/1, k. 339, sign. EBL 101/1, Rozhovor E. Beneše s I. Majským dne 26. ledna 1942. 67

Ta m t é ž .

R9109 K23450678

Polska.

68

Jak je patrné z Benešova rozhovoru s Edenem z ledna 1943,Spojené státy měly zájem na užší dohodě mezi Československem a Polskem,

odmítaly ji ale podpořit bez souhlasu Sovětského svazu.

69

Stejně se k



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist