načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Edukace seniorů -- Geragogika a gerontodidaktika - Naděžda Špatenková Lucie Smékalová

-6%
sleva

Elektronická kniha: Edukace seniorů -- Geragogika a gerontodidaktika
Autor:

Stárnutí populace je jedním z významných demografických trendů současnosti, který se v celosvětovém měřítku stává problémem 21. století. Lidé nad 65 let tvoří přibližně 15 % ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  305 Kč 286
+
-
9,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Počet stran: 232
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran : ilustrace, portérty
Vydání: Vydání 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-5446-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Stárnutí populace je jedním z významných demografických trendů současnosti, který se v celosvětovém měřítku stává problémem 21. století. Lidé nad 65 let tvoří přibližně 15 % obyvatelstva České republiky a jejich počet se bude pomalu, ale jistě zvyšovat. Proto vzrůstá naléhavost požadavku celoživotního učení a vzdělávání. (geragogika a gerontodidaktika)

Předmětná hesla
gerontagogika
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
PEDAGOGIKA Edukace seniorů GERAGOGIKA A GERONTODIDAKTIKA NADĚŽDA ŠPATENKOVÁ, LUCIE SMÉKALOVÁ PEDAGOGIKA Edukace seniorů GERAGOGIKA A GERONTODIDAKTIKA NADĚŽDA ŠPATENKOVÁ, LUCIE SMÉKALOVÁ PhDr. et Mgr. Naděžda Špatenková, Ph.D. PhDr. Lucie Smékalová, Ph.D. et Ph.D. EDUKACE SENIORŮ Geragogika a gerontodidaktika Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5963. publikaci Recenzovali: prof. RNDr. Helena Haškovcová, CSc. doc. PhDr. Jitka Skopalová, CSc. prof. Ing. Petr Vavřín, DrSc. Fotografie MgA. Svatopluk Klesnil Odpovědný redaktor Mgr. Martin Hrdina, Ph.D. Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 232 Vydání 1., 2015 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.ro., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-9917-9 (ePub) ISBN 978-80-247-9916-2 (pdf ) ISBN 978-80-247-5446-8 (print) Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Ne­ oprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. 5 Obsah Obsah Úvod 9 1. Stárnutí populace jako výzva pro edukaci 11 1.1 Demografický kontext a aktivní stárnutí 11 1.2 Sociální kontext 13 1.3 Politický kontext 15 2. Geragogika 17 2.1 Vymezení pojmu „geragogika“ 17 2.2 Hlavní zdroje geragogiky 20 2.3 Další zdroje geragogiky 23 2.4 Charakter geragogiky 24 2.5 Historický kontext geragogiky 26 2.6 Dimenze geragogiky 28 3. Předmět geragogiky 31 3.1 Cíle geragogiky 32 3.2 Edukace seniorů jako předmět geragogiky 35 3.3 Funkce edukace seniorů 37 3.4 Teorie stárnutí v kontextu edukace seniorů 39 3.5 Edukace seniorů jako prostředek a/nebo cíl 40 3.5.1 Edukace seniorů jako příprava na stáří 41 3.5.2 Edukace seniorů jako druhý životní program 42 3.5.3 Edukace seniorů jako cesta ke kvalitě života ve stáří 43 4. Objekt geragogiky 47 4.1 Senior 47 4.2 Starý člověk 48 4.3 Důchodce 50 4.4 Postproduktivní věk 52 4.5 Třetí věk 53 4.6 Účastník vzdělávání 54 5. Specifika seniorů jako účastníků vzdělávání 57 5.1 Stárnutí, stáří a koncept úspěšného stárnutí 58 5.2 Fyzické změny ve vyšším věku 64 6 5.3 Psychické změny ve vyšším věku 65 5.4 Sociální změny 70 6. Specifika vzdělávání seniorů 71 6.1 Motivace seniorů ke vzdělávání 72 6.2 Podmínky a prostředky vzdělávání seniorů 75 6.3 Znaky učení seniorů 78 6.4 Bariéry ve vzdělávání seniorů 80 6.5 Předsudky a stereotypy o stáří jako bariéra vzdělávání seniorů 82 6.6 Témata pro edukaci seniorů 86 7. Vzdělávání seniorů v České republice 89 7.1 Univerzity třetího věku 89 7.1.1 Příklad dobré praxe – Univerzita třetího věku při UP v Olomouci 92 7.2 Akademie třetího věku 94 7.3 Univerzity volného času 94 7.4 Experimentální univerzity pro prarodiče a vnoučata 95 7.5 Virtuální univerzita třetího věku 96 7.5.1 Příklad dobré praxe – Virtuální univerzita třetího věku 96 7.6 Kluby seniorů 99 7.7 Další možnosti edukace seniorů 99 7.8 Trénování paměti seniorů 101 8. Vzdělávání seniorů v zahraničí 105 8.1 Slovensko 105 8.2 Polsko 106 8.3 Německo 106 8.4 Rakousko 107 8.5 Maďarsko 107 8.6 Holandsko 108 8.7 Švýcarsko 108 8.8 Velká Británie 109 8.9 Finsko 109 8.10 Spojené státy americké a Kanada 110 8.11 Austrálie 110 8.12 Jihoafrická republika 111 8.13 Zhodnocení vzdělávání seniorů v zahraničí 111 9. Gerontodidaktika 113 9.1 Didaktický proces a psychodidaktika 113 9.2 Základní didaktické kategorie 117 7 Obsah 9.2.1 Cíle 118 9.2.2 Metody 125 Vyprávění 125 Vysvětlování 126 Přednáška 127 Práce s textem 128 Vennův diagram 131 Rozhovor 133 Diskusní metody 134 Metoda problémového výkladu 135 Heuristická metoda 135 Sokratovská metoda 136 Dramatizace 137 Didaktické hry 138 Kazuistika 139 Situační metoda 139 Brainstorming 140 Brainwriting (6–3–5) 141 Synektika (Gordonova metoda) 141 Laterální myšlení (Bonova metoda) 142 Rybí kost 143 9.2.3 Formy a prostředky 144 9.2.4 Didaktické zásady 146 Zásada zaměření na sebeaktualizaci osobnosti seniora 148 Zásada partnerského přístupu 148 Zásada nepřetržité zpětné vazby 148 Zásada systematičnosti 148 Zásada redukce 149 Zásada rekonstrukce 149 Zásada uvědomělosti a aktivity 149 Zásada operativnosti 150 Zásada názornosti 150 Zásada zajímavosti 151 Zásada přiměřenosti 151 Zásada trvalosti 152 9.3 Didaktické přístupy k edukaci 152 9.4 Fáze didaktického procesu 160 9.4.1 Motivační fáze 162 9.4.2 Expoziční fáze 166 9.4.3 Fixační fáze 171 8 9.4.4 Diagnostická fáze 177 9.4.5 Aplikační fáze 180 10. Lektor ve vzdělávání seniorů 183 10.1 Profesní kompetence a kompetenční model 183 10.2 Sebereflexe lektora a její význam 189 10.3 Profesionalizace v kontextu vzdělávání vzdělavatelů 191 11. Komunikace v geragogice 195 11.1 Na osobu (seniora) orientovaný přístup 201 11.1.1 Respekt 203 11.1.2 Autentičnost 203 11.1.3 Empatie 205 11.1.4 Aktivní naslouchání 206 11.1.5 Důvěra 206 11.1.6 Důvěryhodnost 206 Závěr 209 O autorkách 211 Shrnutí 212 Summary 213 Literatura 214 Rejstřík 230 9 Úvod Úvod Stárnutí populace je jedním z významných demografických trendů současnosti, který se v  celosvětovém měřítku stává problémem 21. století. Daná demografická situace se promítne do všech oblastí společenského života včetně vzdělávání. Představa, že vzdělávání je doménou období dětství a mládí, je již dávno překonána (Petřková, 1994, s. 24). Objevuje se požadavek a potřeba celoživotního učení a vzdělávání, jehož nedílnou součástí je i vzdělávání seniorů. V souvislosti s ním se přitom nabízí celá řada otázek: † Jak by mělo konkrétně vzdělávání seniorů vypadat? † Kdo je vlastně aktérem edukace seniorů? † Jaká jsou specifika takového vzdělávání? † Má vzdělávání seniorů nějaké limity? † Jaké jsou cíle, funkce a prostředky vzdělávání seniorů? Na tyto a další otázky se autorky pokouší ve své publikaci odpovědět. Kniha je výsled - kem jejich dlouhodobého zájmu o edukaci seniorů a shrnuje jejich znalosti a zkušenosti z lektorské i manažerské činnosti v této oblasti. Autorky si rozhodně nečiní nárok na úplnou systematizaci geragogických poznatků. Tento publikační počin je spíše výzvou, apelem k  hledání hlubších souvislostí edukace seniorů. Lidé ve věku nad 65  let tvoří asi 15 % obyvatelstva České republiky a jejich počet se bude pomalu, ale jistě zvyšovat. To je dostatečný důvod, proč bychom se měli zamýšlet nad vzdělávacími intervencemi zaměřenými na tuto věkovou kategorii. Publikace je určena především lektorům, vzdělavatelům dospělých a seniorů, animátorům, aktivizačním a osvětovým pracovníkům, odborníkům z oblasti andragogiky, sociální práce, geragogiky, gerontologie, pedagogiky – zejména sociální pedagogiky a speciální pedagogiky apod., včetně studentů těchto oborů. Měla by oslovit zejména organizátory a realizátory všech forem celoživotního vzdělávání. Své čtenáře si bezpochyby najde také ve vzdělávacích agenturách, na univerzitách či v akademiích třetího věku, akademiích volného času, v domovech a jiných institucích pro seniory, v klubech důchodců, domech kultury či domech osvěty, knihovnách, muzeích apod. 11 Stárnutí populace jako výzva pro edukaci 1. Stárnutí populace jako výzva pro edukaci 1.1 Demografický kontext a aktivní stárnutí Proces stárnutí populace probíhá na celosvětové úrovni, nejrychleji pak v Evropě, kde se podíl osob starších 60 let zvýší na celých 35 % v roce 2050. Tento trend se nevyhne ani České republice. Podle projekce Českého statistického úřadu bude u  nás v  roce 2020 dokonce 28 % seniorů, což představuje téměř třetinu obyvatelstva. Největší nárůst počtu seniorů se pak očekává v kategorii dlouhověkých, tedy těch nejstarších. Odhaduje se, že v roce 2050 u nás bude žít asi půl milionu občanů ve věku nad 85 let (Projekce obyvatelstva České republiky 2013, s. 6). Protože stále stoupá počet starších osob, narůstá i sociální skupina, která odčerpává veřejné finanční prostředky, ale nepodílí se na jejich tvorbě. „Dlouhověký svět“ tak má i své stinné stránky – především velké ekonomické důsledky. Senioři se stávají a budou stávat pro společnost stále větší ekonomickou zátěží. Ian Stuart-Hamilton (1999) hovoří v souvislosti se zatěžováním ekonomiky 21. století v důsledku „šednutí“ populace dokonce o tzv. demografické časované bombě. Josef Jařab (2008) ovšem uvádí, že není na místě vyvolávat katastrofické nálady, neboť zvýšení střední délky života je obecně dobrou zprávou, a připomíná také, že senioři jsou dnes v 75 či 80 letech v průměru zdravější a  aktivnější, než tomu bývalo v  minulosti. Markku Lehto (in Ilmarinen, 2008, s.  11) tvrdí, že prodlužování průměrné délky života je jedním z  nejdůležitějších sociálních cílů, a pozitivně kvituje výrazné úspěchy, kterých se v tomto ohledu podařilo dosáhnout. Zdůrazňuje, že starší lidé jsou dnes v daleko lepší kondici než kdykoliv dříve, a postuluje hypotézu, že potřeba zdravotní a sociální péče se tak alespoň teoreticky oddaluje stejnou měrou, jakou narůstá celková délka života. V  souvislosti s  demografickým stárnutím populace tak vyvstává otázka, jak naplňovat ideu, resp. koncept aktivního stárnutí, a jaké místo a roli seniorům v současné společnosti vymezit. Jaroslava Hasmanová Marhánková píše, že slovní spojení aktivní stárnutí se nejčastěji skloňuje v souvislosti se zapojením seniorů na trhu práce či právě s  celoživotním vzděláváním (Hasmanová Marhánková, 2013, s.  13). Termín „aktivní stárnutí“ byl přijat Světovou zdravotnickou organizací (WHO) koncem devadesátých let. Dagmar Dvořáčková (2012, s. 29) poukazuje na to, že se jedná o pojem, který je širší než pouhé zdravé stárnutí, protože se netýká pouze zdraví a péče o zdraví, je mnohem 12 komplexnější. Aktivní stárnutí neodkazuje primárně k fyzické aktivitě, ale spíše k zajištění možnosti participovat na dění ve společnosti ve všech fázích života (WHO, 2002, s. 12). Zahrnuje například respektování práva starších lidí na rovnost příležitostí, jejich zodpovědnost, účast na veřejných rozhodováních a ostatních aspektech komunitního života. Kritikové ovšem poukazují na to, že koncept aktivního stárnutí byl vyprázdněn do nejrůznějších politických deklarací. Alan Walker (2002, s. 124) otevřeně hovoří o tom, že aktivní stárnutí se stalo „sloganem, pod kterým se může schovat vše, co je zrovna potřeba“. Idea aktivního stárnutí původně vychází ze zásad Organizace spojených národů pro seniory, které lze stručně shrnout následovně: † nezávislost; † účast na životě společnosti; † důstojnost; † péče; † seberealizace. Koncept aktivního stárnutí je prezentován jako určité řešení nejen pro společnost, ale i pro seniory samotné. Není nutné se ve vyšším věku vzdávat aktivit, kterým se člověk dříve věnoval a rád by se jim věnoval i nadále, například (sebe)vzdělávání nebo zapojení do pracovního procesu. 1 Je důležité, aby i člověk vyššího věku nacházel smysluplnost svého života, a aby byla zachována co nejdéle jeho autonomie a byl mu vytvořen prostor pro seberealizaci a sebeaktualizaci. To však nezáleží jenom na seniorech jako takových, je to do značné míry záležitostí veřejných činitelů a politiků. Člověk stárne ve své společnosti, je její součástí, proto i integrace seniorů do společnosti je nedílnou součástí konceptu aktivního stárnutí (srov. Sýkorová, Chytil, 2004). 1 Potřeba aktivity je považována za vrozenou. David G. Bromley (1974, s. 139) poukazuje na to, že senioři, kteří nejsou „zaměstnaní“, se začínají nudit, jsou podráždění, a posléze se stávají pasivními, apatickými a rezignovanými. Nečinnost může následně vést k dalšímu poklesu aktivity, vnímavosti a zájmu. V extrémním případě pak může podle Bromleyho (tamtéž) dojít až ke „smrti z důchodu“, tedy situaci, kdy se lidé, kteří byli po odchodu do důchodu uvrženi do nečinnosti, rychle dekompenzovali a zemřeli, ačkoliv organicky, biologicky ještě nedosáhli nejzazší hranice svého bytí. Právě radikální životní změna v souvislosti s penzionováním znamenala pro jedince „šok“. Zmiňovaný autor z těchto premis vyvozuje závěr, že pro edukaci ke stáří a ve stáří má potřeba aktivity rozhodující význam. Lidé po dosažení důchodového věku se přece nestávají pouhými „konzumními tvory“ s potřebami omezenými na stravu, oblečení a „střechu nad hlavou“. Zůstávají nadále lidskými bytostmi se všemi, i  když individuálně diferencovanými parametry lidských osobností. Zvláště intenzivně se projevuje potřeba aktivity ve spojitosti s potřebou nezávislosti a soběstačnosti. Právě nesoběstačný senior je nejvíce rizikový (srov. Kalvach, Čeledová, Holmerová, Jirák, Zavázalová, Wija a kol., 2011). 13 Stárnutí populace jako výzva pro edukaci Senioři rozhodně nebudou marginální skupinou, jejíž hodnoty a potřeby bude možné přehlížet, jako se dělo a děje doposud. S prodlužující se délkou života je nutné položit si otázku o kvalitě těchto let. Nejde totiž o to „přidat léta k životu“, ale „přidat život k létům“. Koncept aktivního stárnutí je podle Heleny Haškovcové založen na přesvědčení, že „lidský život se v současnosti může nejen prodlužovat, ale i zkvalitňovat“ (Haškovcová, 2010, s. 170). Markku Lehto (in Ilmarinen, 2008, s. 11) připomíná, že lidé si mohou až do velmi vysokého věku udržovat dobrou funkční kapacitu. Funkční kapacita představuje předpoklady a možnosti člověka realizovat různé životní úkoly, výzvy a zájmy. Je to možnost vést aktivní život. Dobrá nebo alespoň průměrná funkční kapacita je podmínkou úspěšného stárnutí (Ilmarinen, 2008, s. 171). Různé životní etapy člověka vyžadují různou funkční kapacitu. V mládí je prioritou vzdělávání a příprava na život. U  dospělých je to rodinná a  pracovní realizace. U  seniorů pak vystupuje do popředí schopnost a možnost vést nezávislý, autonomní život. Starší lidé také čelí nejrůznějším problémům, mnohdy i samotě a izolaci. Neustále jsou konfrontováni s nutností přizpůsobit se rychlým ekonomickým a sociálním změnám, což otevírá relativně velký prostor pro jejich edukaci. Také Jiřina Ondrušová (2011, s. 24) konstatuje, že dochází ke zlepšování funkčního stavu seniorské populace, a že charakteristiky budoucích seniorů budou v mnohém odlišné od jejich dnešních vrstevníků. Lze předpokládat, že se dožijí vyššího věku v lepším zdravotním stavu, budou vzdělanější a pravděpodobně i aktivnější. To by mělo představovat dostatečnou výzvu pro vzdělávání, resp. edukaci zaměřenou na tuto věkovou kategorii. Edukace seniorů totiž může optimálním způsobem (spolu)naplňovat ideu aktivního stárnutí. Vzdělávání se tak může stát reálnou a atraktivní součástí života ve vyšším věku. V určitém slova smyslu se může stát symbolem aktivního stárnutí. 1.2 Sociální kontext Situace starých lidí ve společnosti není jednoduchá (srov. Svobodová, 2011; Sýkorová, 2007). Friedrich Thieding už v roce 1965 napsal, že ve společnosti převládá primitivní názor, že staří lidé jsou zbyteční (Thieding, 1965). Také Simone de Beauvoir lakonicky zhodnotila situaci seniorů v moderním světě: „Je všeobecně známo, že dnešní stav starých lidí je skandální“ (Beauvoir, 1972). Ovšem ani v hypermoderní době, jak bývá současná společnost nazývána, není vztah k seniorům o mnoho lepší. Můžeme dokonce hovořit až o gerontofobii, chorobném strachu ze stáří a stárnutí. Tato situace je do značné míry posílena zažitými stereotypy, že staří lidé jsou pro společnost pouze zátěží, nejsou konkurenceschopní, jsou chudí, nemocní, opuštění, zbyteční, senilní, bezmocní a neužiteční (srov. Palmore in Tošnerová, 2002; Haškovcová, 1990, 2010). Podle Edwarda Rosseta byla určitá prestiž stáří zničena rozvojem industrializace. Současný negativní postoj ke stáří a  starým lidem je podle jeho názoru především 14 důsledkem dvou revolucí: průmyslové a demografické. Počet starých lidí roste a jejich pozice se oslabuje (Rosset, 1968). Situaci a postavení starých lidí ve společnosti ovlivňují a komplikují i další faktory, mimo jiné nedostatek vzájemného porozumění mezi generacemi. V minulosti se postoje ke stáří a představy o stáří, tzv. image stáří, víceméně střídaly a dominovala vždy pouze jedna z nich – buď pozitivní (představa o idylickém stáří – staří lidé byli respektováni a ctěni pro svou moudrost, laskavost a trpělivost), nebo negativní (pojetí stáří jako období marnosti, útrap, strádání, nemocí a bolesti). Negativní postoje ke stáří a stárnutí mohou mít až podobu ageismu 2 (srov. Vidovićová, Rabušic, 2005). Určující jsou v tomto směru především ekonomické a demografické podmínky ve společnosti. Dnes je situace poněkud jiná – obě představy existují vedle sebe, ale ve skutečnosti jsou postoje ke stáří a starým lidem spíše negativní, často se vyskytují i postoje ambivalentní, kdy jsou staří lidé na jednu stranu sice litováni, ale na druhou stranu nejsou respektováni. Každý člověk si v průběhu svého života utváří postoje ke starým lidem a k vlastnímu stáří. Formativní význam má v tomto ohledu především výchova v dětství. Stáří je víceméně stále stejné, ale interpretace toho, co to znamená být starý, jsou různé. Postoje ke stáří a starým lidem se mohou měnit dokonce v průběhu života jedince. Mladí lidé i lidé středního věku toho o stáří často moc nevědí a nezajímají se o ně. Stáří je pro ně neatraktivním a příliš vzdáleným životním obdobím. Každý však stárne a jednou (pokud nezemře mladý) se k „hranici“ stáří přiblíží a bude tak se stárnutím a stářím bezprostředně konfrontován. Ovšem nejen se svým stárnutím – všichni lidé stárnou, osoby blízké i vzdálené. Stáří je proces univerzální, a tedy platný pro všechny. Individuální stárnutí a  stárnutí populace byly ale až donedávna reflektovány jako dva oddělené problémy. Individuální procesy stárnutí, nahlížené především z pohledu medicíny a  gerontologie, a  měnící se věková struktura populace, nahlížená v  rámci sociální politiky, musí být vnímány jako jeden vzájemně provázaný problém a  musí být řešeny ve vzájemných souvislostech. To, co v současnosti potřebujeme, je sociální politika reflektující životní cykly jednotlivců (Kryńska, Szukalski, 2013, s. 10), a v kontextu edukace seniorů by to měla být sociální politika zřetelná především ve vzdělávací a zdravotní politice. 2 Věková diskriminace neboli ageismus se definuje jako „ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu manifestovaná skrze proces systematické, symbolické i reálné stereotypizace a diskriminace osob a skupin na základě jejich chronologického věku a/nebo jejich příslušnosti k  určité generaci“ (Vidovićová, Rabušic, 2005, s. 6). Ageismus (z angl. age = věk, stáří) oproti jiným „ismům“ (např. rasismu a sexismu) odráží předsudky a stereotypy společnosti spojené s věkem. V našem pojetí znamená ageismus například apriorní vyřazování starších lidí z různých edukačních aktivit pod dojmem, že nebudou schopni se kompetentně zapojit a efektivně učit, protože už „na vzdělávání prostě nestačí“. 15 Stárnutí populace jako výzva pro edukaci 1.3 P olitický kontext Také naše vláda musela reflektovat danou demografickou situaci a  promítla koncept aktivního stárnutí již do prohlášení Národního programu přípravy na stárnutí na období let 2008 až 2012 (Kvalita života ve stáří), kde se konstatuje, že je „správné a prozíravé udělat maximum pro to, abychom vytvořili podmínky pro důstojný, zdravý a aktivní život v druhé polovině života a pro uplatnění potenciálu a aspirací rostoucího podílu starších osob. Polovina života stále většího počtu lidí se přitom odehraje ve věku nad 50  let. Demografické stárnutí bylo označeno také jako tichá revoluce. Je třeba se zamyslet nad tím, zda naše instituce, prostředí, způsob myšlení i života jsou připraveny na pozvolný, ale jistý příchod společnosti dlouhověkosti“ (www.mpsv.cz/cs/5045). Nemusíme ani dlouho přemýšlet, aby nám bylo jasné, že na danou situaci zatím připraveni nejsme. Stárnutí populace bývá prezentováno jako hrozba. Představuje však velkou výzvu. Tato situace totiž přináší i určité šance, například vytváření dalších pracovních příležitostí. Senioři potřebují (resp. budou potřebovat) pomoc a péči. Senioři budou vytvářet trh. Josef Jařab (2008) to hodnotí následovně: „Zatímco se po desetiletí říkalo »mládí má budoucnost«, dnes jsou demografové i sociologové zajedno, že má-li něco budoucnost, pak je to stáří...“ Senioři budou neopominutelnou skupinou klientů, pacientů, zákazníků, uživatelů služeb či účastníků nejrůznějších forem vzdělávání. Je proto nanejvýš žádoucí, aby na stárnutí populace a rostoucí kohorty seniorů byli připraveni nejen gerontologové, ale prakticky všichni, kteří se s nimi mohou (nejen) při výkonu svého povolání setkat. Stárnutí populace je tak apelem pro rozvoj široce koncipované geragogiky. Konstituování této nové disciplíny na rozhraní gerontologie a andragogiky není pouze důsledkem rostoucího vlivu současných demografických a sociálních faktorů, je v určitém slova smyslu společenskou zakázkou a odpovědností. Také v  současném vládním prohlášení Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017  je stárnutí populace prezentováno jako výzva pro společnost. Aby však bylo možné potenciál rostoucího počtu starších občanů využít v co největší míře, je nezbytné se zaměřit na dvě základní oblasti – celoživotní učení a zdravé stárnutí. 3 Celoživotní učení je v tomto dokumentu představeno jako kontinuální proces získávání a  rozvoje vědomostí, intelektových schopností a  praktických dovedností v  průběhu celého života, jehož nedílnou součástí je i  vzdělávání seniorů. Dokument pak mimo jiné v oblasti celoživotního učení formuluje tyto vize (čeho by mělo být dosaženo): † podpora celoživotního učení; † široká osvěta v oblasti celoživotního učení; † zlepšení přístupu, kvality a rovnosti při uplatňování konceptu celoživotního učení; 3 Viz www.mpsv.cz/files/clanky/13099/Teze_NS.pdf. + 16 † znovuzapojení starších osob na trhu práce; † podpora vzdělávacích aktivit pro seniory včetně zajištění jejich dostupnosti i v menších městech a obcích. Rozvoj univerzit třetího věku a dalších vzdělávacích aktivit pro seniory by měl být naplňován skrze tato konkrétní opatření: † zpracování výzkumné studie o dopadu účasti na vzdělávacích aktivitách na zdravotní stav seniorů; † vytvoření pracovní skupiny za účelem navržení systému vícezdrojového financování, který povede ke zvýšení nabídky vzdělávacích kurzů v rámci univerzit třetího věku, a to s ohledem na rostoucí význam kompetenčního vzdělávání U3V; † implementace navržených opatření na nový systém vícezdrojového financování univerzit třetího věku; † každoroční sledování podílu osob, které se po absolvování univerzity třetího věku začlenily na trh práce nebo do dobrovolnických aktivit; † každoroční vyhodnocování fungování univerzit třetího věku s ohledem na systém financování, poptávku a nabídku po nabízených kurzech a navrhování plánu rozvoje na další období; † informování obcí a regionů o přínosech virtuální univerzity třetího věku skrze osvětu a příklady osvědčené praxe. 4 Systematické prosazování myšlenky celoživotního učení a vzdělávání úzce souvisí se vznikem a rozvojem nové disciplíny – geragogiky. V souladu s výše zmíněnou národní strategií lze tedy předpokládat, že i v oblasti vzdělávání bude možné setkávat se se seniory stále častěji. Edukace seniorů však vyžaduje specifické postupy a jejich efektivní vzdělávání musí respektovat geragogické požadavky. To jsou další argumenty pro rozvoj této disciplíny. 4 Zodpovědnost za naplňování tohoto cíle popisované vize mají především MPSV, MŠMT, Rada vlády pro seniory a stárnutí populace, Asociace univerzit třetího věku v ČR, zástupce za virtuální univerzitu třetího věku a  v  neposlední řadě výzkumné instituce (Národní strategie podporující pozitivní stárnutí pro období let 2013 až 2017, s. 6). 17 Geragogika 2. Geragogika Velmi stručně, i  když poněkud redukcionisticky, je možné geragogiku vymezit jako výchovu ke stáří a ve stáří (Livečka, 1979, s. 26). Vznik a rozvoj geragogiky představuje do jisté míry společenský závazek reagující na potřeby vycházející z  demografického vývoje. V kontextu stárnutí populace a v souladu s apelem na kvalitu života seniorů se tato zakázka silně aktualizuje. Stárnutí a stáří totiž získává novou strukturu. Stáří se stává očekávanou a poměrně dlouhou etapou lidského života, která má svoji vlastní hodnotu, dané životní úkoly, specifické problémy atd. (Čornaničová, 2004). Helena Haškovcová (1990) v  této souvislosti píše, že nikdy v  minulosti člověk nežil tak dlouhou dobu – a to je dostatečný důvod mít takový čas pod kontrolou. V neposlední řadě představuje vzdělávání seniorů velkou edukační výzvu. Důvodů, proč se geragogika formuje jako samostatná disciplína, je tedy hned několik. 2.1 Vymezení pojmu „geragogika“ Geragogika, ačkoliv se primárně zabývá staršími a starými lidmi, je sama o sobě velmi mladá. Je to relativně nová disciplína, která stále ještě prochází procesem legitimizace, obsahově a terminologicky se vyvíjí. Pravděpodobně poprvé použil pojem „geragogika“ v roce 1952 Ferdinand Adalbert Kehrer. V roce 1962 představil jeho krajan Otto Friedrich Bollnow koncept gerontogogiky jako výzkumné disciplíny zaměřené na vzdělávání starších lidí. Emil Livečka již v  roce 1979 poukazoval na „nově budovanou vědní disciplínu pedagogiky, která slouží k  přípravě dospělých občanů na aktivní a  tvůrčí etapy stáří z hledisek výchovných a vzdělávacích potřeb, zájmů, funkcí a cílů výchovy a vzdělávání dospělých. Zahrnuje nejen teoretická východiska a pojetí, výchovu ke stáří a ve stáří, ale také praktické ukázky řešení a metodiky postupů při realizaci této výchovy a vzdělávání dospělých“ (Livečka, 1979, s. 3). Je možné vést diskusi o tom, jaké je dnes místo této disciplíny v systému věd, co je jejím předmětem a objektem, ale i o tom, jak tuto disciplínu vlastně nazývat. V literatuře je možné se setkat s různými pojmy, například: † gerontopedagogika, resp. pedagogika starších lidí nebo pedagogika stárnutí a stáří (Livečka, 1979; Mühlpachr, 2004); † geragogika (Čornaničová, 1998; Bartel, 1986; Mieskes, 1970; Zych, 1991; Berdes, Zych, Adam, Dawson, 1992); † gerontagogika (Špatenková, 2013); 18 † gerontogogika (Kalvach a kol., 2004); † geragogie (Bachmann, 1987a, 1987b); † vzdělávací gerontologie (Schulz, 1986; Wojciechowski, 1986); † gerontologické vzdělávání (Glendenning, 1990); † vzdělávání seniorů (Eirmbter, 1978; Gronemeyer, 1986; International glossary of social gerolontology, 1985; Kamiński, 1971, 1978, 1986; Schenda, 1972; Schulz, 1986; Sitzmann, 1970, 1976); † eldergogy (v anglosaské literatuře) apod. Německý pedagog a gerontolog Hans Johann Mieskes zahrnuje geragogiku na jedné straně do gerontologických věd (spolu s geriatrií, gerontopsychologií a gerontosociologií), a na straně druhé k vědám o výchově, kam řadí pedagogiku dětí a mládeže a také andragogiku. Naznačuje tak nejen jistou „hraničnost“, ale i obtížnou „ohraničitelnost“ této disciplíny. Pojem „geragogika“ je totiž některými odborníky (např. Petřková, Čorna - ničová, Bednaříková, Šerák) užíván výhradně pro popis vzdělávacích aktivit zaměřených na seniory. Konkrétně Rozália Čornaničová (1998) řadí geragogiku primárně do systému věd o  výchově a  v  jejich rámci ji považuje za disciplínu andragogickou, shodující se s andra gogikou jednak v předmětu, jednak i v objektu andragogické, respektive geragogické intervence. Úvahy o  geragogice jako samostatné disciplíně Čornaničová vůbec nerozvíjí. Jiní autoři (např. Špatenková, Jochmann, Šimek) používají pojem „geragogika“ v duchu integrální andragogiky 5 mnohem komplexněji. V užším pojetí tak geragogika svým způsobem doplňuje a rozšiřuje tzv. vědy o výchově na pomyslnou „trojčlenku“: pedagogika – andragogika – geragogika. Zatímco pedagogika zaměřuje svoji pozornost na děti a  dospívající, andragogika na dospělé, geragogika obrací svůj zájem na seniory. V širším pojetí je pak předmětem geragogiky i animace staršího člověka, jeho orientace v kritických uzlech životní dráhy či při jejím problémovém průběhu, péče o staršího člověka v nejrůznějších oblastech apod. (Špatenková, 2013, s. 5). Akční pole geragogiky se tak značně rozšiřuje (Jochmann, 1992, s. 20–21) na následující oblasti: † vzdělávání (nejznámějšími vzdělávacími institucemi jsou pravděpodobně akademie třetího věku a univerzity třetího věku); † edukace (např. kulturní výchova, zdravotní osvěta, rehabilitace, prevence a výchovná péče v oblasti sociálně deviantních jevů); 5 Integrální andragogika je pojem a obecný andragogický koncept vedení člověka a péče o něj v jeho antropogenetickém a  sociogenetickém procesu, který představil Vladimír Jochmann, a  posléze ho rozvíjel Dušan Šimek. Tato koncepce, známá také jako „olomoucké pojetí andragogiky“, chápe andragogiku jako všestrannou péči o člověka.


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist