E-kniha: Džungle v kuchyni – Ivanka Devátá

Džungle v kuchyni

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Ivanka Devátá

Džungle v kuchyni – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Praha 2019

EDIČNÍ POZNÁMK A

Rozdíly a nejednotnosti v receptech uvedených v této knize

byly přejaty z původních zdrojů a ponechány pro zachování

větší autentičnosti.

5

PŘEDMLUVA

Milí čtenáři, tato knížka vznikla takřka proti mé vůli. Po Lufťácích jsem si stěžovala, že jsem vyčerpala všechny náměty jako dětství, divadlo, zdravotnictví, cestování, stě­ hování a tak dále. A nemám žádný nápad, který by mě oslovil. Paní Romana Přidalová, zakladatelka mé literární dráhy, mi navrhla, abych napsala kuchař­ ku. Odmítla jsem přímo zuřivě. Kuchařku píše každý a kromě toho já vařím převážně klasická česká jídla, takže nemohu doufat, že někoho omráčím receptem na koprovou omáčku.

Ale za pouhé tři dny přišel můj syn Marek s návr­ hem, abych napsala něco o jídle.

„Nééé!“ vykřikla jsem dramaticky. „Žádnou ku­ chař ku psát nebudu.“

„Ale počkej,“ chlácholil mě můj intelektuálně za­ lo žený synek, odjakživa oplývající originálními ná­ pady, „já nemyslím kuchařku, já myslím jídlo jako ta ko vé. Co jsme kdysi jedli a bylo to příšerné, co nám chutnalo, co jsi zkazila, co se ti povedlo, naše

zvyky a zlozvyky a tak. Vraž do toho pár receptů,

t o př e ž ije š .“

Tvářila jsem se odmítavě dál, ale červík zájmu začal

už prolézat mé mozkové závity. To je moje prokle­

tí. Jsem nadmíru naivní ryba, která spolkne každý

háček, jenž se jen zdánlivě podobá gáblu. A pak už

to s tím háčkem v hubě (no pardon, ale ryba nemá

rtíky ani ústa) musím dotrpět až do konce a smutné

je, že vy taky. Ale můžete mi klidně napsat na sociální

síť, jak jsem nemožná a hloupá a píšu o blbostech. Já

internet nemám, takže se to ani nedozvím. Tak hodně

trpělivosti a shovívavosti. Jsem už stařenka a nemůžu

být úžasná donekonečna.

Vaše Ivanka Devátá

MLÉKO VERSUS PÁREK

Moje první setkání s potravinou bylo otřesné, byť jsem to tehdy takto nevnímala. Chuťové buňky měly do té doby nulovou zkušenost a pud sebezáchovy byl tak silný, že bych pozřela cokoliv. Ó bože, proč mi maminka nenabídla cokoliv? Cokoliv jiného než mateřské mléko! Já vím, že tento produkt matčina těla obsahuje nenahraditelné složky, díky nimž dítě prospívá, jak má. A že fakt, že mě maminka kojila do dvanácti měsíců, výrazně přispěl k tomu, že jsem přežila ty úděsné stravovací způsoby, které mi vnutil režim mého zaměstnání.

Ale málo platné, mléko je můj úhlavní nepřítel, který mě, až na to kojenecké období, mučil celé dět­ ství. A to mateřské? Vždyť je to sladké jako cecek. Slovo „cecek“ jsem nikdy nechápala jako vulgární slovo. Domnívala jsem se, že je to nějaká luční bylina. Něco je kyselé jako šťovík, něco sladké jako cecek.

Přestože naše rodina se rozvíjela převážně po meči – maminka měla bratra, já měla bratra, oba moji manželé po jednom bratrovi, poté já dva syny, až se staly výjimkou bratrova dcera Monika a moje vnučka Rozárka. Jediné přeslice v rodině. Zároveň však va­ rovné znamení, že by snad rod Devátých mohl po meči vymřít, takže synovec Filip ruče zplodil syny hned tři. Můj mladší syn Adam má sice dva chlapce, ale ti jsou nám málo platní, jelikož to jsou Vinklářové. A všichni tito muži mluvili vždycky jen slušně. A tak když jsem někde slyšela, že je to na prd, byla jsem přesvědčena, že se to slovo píše s t, to jest „na prt“, a myslila, že „prt“ je nějaké citoslovce, třeba jako cink, rup, hrc a podobně.

Jisté velice vulgární slovo, které ani nedokážu na­ psat, jsem slyšela poprvé u rybníka, když mi bylo padesát let. Z tohoto důvodu i ve vypjatých situacích, kdy si normální smrtelník uleví nějakou tou sprosťár­ nou, řeším to jinak. Když třeba spěchám a najednou nemohu rozvázat nějaký uzel, neříkám do p... a k..., nýbrž cedím přes zaťaté zuby: „Nedělej mi potíže!!!“

Ale kdybyste přede mne postavili hrnek teplého mléka se škraloupem, možná že bych se na nějakou hrubost zmohla. Když jsem se přenesla přes to mateř­ ské mléko, už mě něčím přikrmovali, asi polívčičkou, piškoty, ovocem, což jsem hravě zvládla, takže jsem v roce měla netoliko dvanáct měsíců a dvanáct vlasů, ale i dvanáct kilo. Byla jsem holčička záživná.

Pak ovšem došlo ke konfliktu mezi živitelkou a živencem. Maminka se přihnala s krupičnou kaší. Krupičná kaše jest hnus. Možná bych spíše spolkla pražené cvrčky než lžíci této ohavnosti. Později mi maminka vyprávěla, že jsem kaši prskala přes celou kuchyň – a to jsme neměli nějaký kuchyňský kout, ale kuchyň prostornou –, takže všude ulpěly mikro­ skopické hrudky odporného blivajzu. Na sporáku, kredenci, stole, ba i na zdi. Jenže naše mami byla jak­ si sadisticky zásadová, a tak mi kaši vařit nepřestala a rvala mi ji do krku jako při právu útrpném.

I později když se myla okna nebo se pralo, byla k obědu krupičná kaše. Pokud mi ji dali k obědu v ne­ mocnici, byla jsem bez jídla. U maminky ne. K snída­ ni jsme mívali bílou kávu, často i se škraloupy. Já vím, že to maminka myslela dobře, chtěla, abychom pro­ spívali, já i bratr, měli dost vápníku, a tím pádem silné kosti, ale vím, že nad hrnkem teplého mlé ka se škra­ loupem bych radši měla na noze sádru.

Můj malý bratr to vyřešil jednoduše. Snědl s ošklí­ báním předloženou snídani a poté ji vyzvrátil na čer­ vený koberec v předsíni. Jelikož maminka neměla pocit, že i koberci je třeba vápníku, prala ho pak celé dopoledne a nějak ji to nebavilo nebo co, pročež se bráška z mléčných spárů vysvobodil.

Nedávno jsem četla jakési pojednání, že děti do pěti let mají v organismu nějakou látku, která si se zpraco­ váním laktózy hravě poradí. Ale později se ona látka vytratí a naše těla si musejí s laktózou poradit sama, jak umí. Já neumím. Nejím ani kaši rýžovou, jáhlovou, ba – a to si představte – nepiju ani vaječný koňak.

Když mi bylo asi čtrnáct, zkazila se mi čtyřka vlevo dole. Maminka šla se mnou k zubaři a tam na mne čile žalovala, že odmítám pít mléko. Zřejmě se domní­ vala, že pan doktor řekne: „No děvenko, když nebu­ deš pít mléko, půjdeš do tanečních bezzubá.“ Avšak pan doktor byl taškář a místo mne oslovil maminku: „Milostivá paní, zkuste dát slečně do mléka koňak.“

Pak už maminka ani necekla, ale mám dojem, že jsme nadále chodily k jinému zubaři.

Moje utrpení skončilo, když jsem po maturitě šla studovat do Prahy. Od té doby snídám čaj. Mléko jsem nadobro vyškrtla ze svého jídelníčku a víte vy co? Všichni lékaři (kromě gynekologů a očařů) mi mléko zakázali. Zakázala ho i bába Radnická, koře­ nářka velkého věhlasu, neboť k ní jezdili celebrity ze šoubyznysu i politici. Možná je to kvůli mé brániční kýle, možná se mé tělo brání mléku tak úporně, že by mu nezbyly síly na nic jiného. Protože já jsem masař­ ka. A to od narození.

Mám jednu vzpomínku, byť se ji za vzpomínku zdráhám vydávat. Možná jsem si ten obrázek složila z vyprávění rodičů. Zároveň je ovšem tak živý, včet­ ně myšlenkových pochodů, že mi jako vzpomínka připadá, byť nevím, zda tak malé dítě může nějaké vzpomínky mít. Prostě bylo mi něco přes rok, stála jsem v dětské postýlce, držela se postranice a sledovala dění v místnosti. Maminka se věnovala svým hospo­ dyňským povinnostem (možná dělala krupičnou kaši) a tatínek sedě u stolu večeřel párek. Sledovala jsem ho chtivým a závistivým pohledem tak dlouho, až si mě všiml. Poté vstal, založil ruce za zády a postavil se k postýlce tak, že jsem měla párek přímo před obli­ čejem. Neváhala jsem ani vteřinu a urafla si sousto tak velké, jak jen moje pusinka dokázala pojmout. Tatínek se pak nenuceně vrátil ke stolu a potěšeně sledoval, jak dcerka vděčně mele pusou. To víte, to bylo jiné kafe než ty dětské blafy. Když jsem nedo­ stala ani boleníčko, ani úplavici, přiznal se mamince. No, dostal určitě kázání, ale to zcela překonal blažený obličejíček dcerušky stejného založení. Jsme stejné krve, ty i já, mohl si pomyslet tatínek, jsme masaři.

Možná proto si mě rodiče vyfotili, asi v tom věku, nahatou, naducanou, s drůbežím stehnem v ruce. Můj výraz na fotce je výmluvný. Rozjařený, natěše­ ný, ani pomyslet nechci, co se stalo, když mi stehno odebrali. Myslím, že jsem vyváděla jako narkoman v absťáku.

Když už jsem mohla vzhledem k věku jíst všechno, nebylo nic. Byl protektorát Böhmen und Mähren. Potravinové lístky na jiskřičku másla, tři sousta masa, na chleba, na všechno. Ještě že ty bestie nacistické nezavedly lístky na babičky a dědečky. A tak mě naši dovezli z Brna do Chrudimi, kde měli maminčini rodiče dům, dvůr a zahrádku. A také slepice, králíky, husu a v chlívku vepříka. To bylo něco! Pořád vidím ten obrovský hrnec sádla se škvarky, když byla zabí­ jačka. A před poutí se zabila husa. Už dopředu jsem na babičce loudila stehno. Babi mi ho slíbila, ale asi jsem dostala jen to „horní“, protože celé stehno bych ani nesnědla a pak babička ctila zvyk, že nejlepší por­ ce dostává muž.

Ovšem ne pořád byla pouť. Taky jsme mívali nudle nebo dušenou mrkev, ke které babi dělala vdolky. Bylo to dobré. Vůbec největší pochoutkou pro mne byly kůrky chleba, které se sušily na kachlových kamnech pro králíky. Ukrádala jsem je a dloubala s nimi do másla nebo do sádla a žvýkala je s blaženým úsmě­ vem. Byly tak slaďoučké.

Babička také dělala báječné buchty. Tehdy jsem sedávala na zemi, mezi nataženýma a roztaženýma nožičkama měla kameninovou mísu a třela mák nebo tvaroh. Babička dělala vždycky všechny tři druhy buchet. Makové, tvarohové a povidlové. Jakmile jsem snědla jednu, naklubávala jsem prstíčkem ty další, abych si náhodu nevzala stejnou náplň.

Dědeček byl kartáčník, vykupoval žíně od sedláků a sem tam se dohodli na nějaké směně. On jim dal smeták, oni jemu máslo, on rejžáky, oni pytlík mou­ ky, někdy i kousek uzeného. Jo. Já jsem za války nouzí netrpěla. Akorát pár let jsem klapala dřeváčky, babič­ ka s dědou si sami vařili mýdlo, dědeček pěstoval na zahrádce pár stonků tabáku a dělal domácí kmínku.

Ale hlavně jsme se měli rádi a bylo veselo. Zejmé­ na o Vánocích. Maminka s babičkou už dobědovaly, že není z čeho péct cukroví, byla to samá náhražka, barvivo do těsta Kokodák. Ale všechno to skončilo a přišel Ježíšek.

Dospělí dle mého mínění hříšně dlouho večeřeli (já bych to až obžerstvím nazvala, nehledíc na to, že obžerství se za války konat vůbec nemohlo) a konečně tatínek vyběhl ze síně a volal: „Není už tady? Já slyšel nějaké zvonění!“

Dárků bylo moc a moc, protože nás bylo šest. Pra­ rodiče, strýc Věran, naši a já. No to víte, sešlo se pár rukavic, pyžam, šál a podobných „měkkých dárků“, ale dostala jsem i panenky, a hlavně knihy! Pěkný štos knih. Obvykle jsem jednu během večera, zatím­ co mužští hráli karty a srkali kmínku a maminka s babičkou vedly ženské řeči, přečetla. Ale to jsme se zatoulali moc daleko. Od přítomnosti i od vaření.

Když jsem se po válce vrátila k rodičům do Brna, čekalo mě hezké dětství. Do školy jsem chodila ráda, jelikož výuka mi nedělala žádné potíže, tu jsem zvlá­ dala jen tak mimochodem; hlavní byly kamarádky Evička a Světla. Chodily jsme také do Sokola, hrály divadlo, založily spolek OZS, to jest Otužilost, zdraví, síla. Ale neotužovaly jsme se. Já to zkusila jednou, už jako dospělá a matka dvou synů. Polehoučku, poma­ loučku jsem se nejdřív omývala do půl těla studenou vodou, pak přišla na řadu sprcha, nejprve vlažná, pak čím dál studenější, a konečně přišel den, kdy jsem sta­ nula pod ledovým proudem, hrdá, šťastná a otužená. A v ten den nám v domě zavřeli vodu. Teplou i stude­

14

nou. Na rok a půl. No jo, bylo to možné a stalo se to.

Chodili jsme pro vodu do vedlejšího domu, kde byl

na chodbě vodovod. Moji hoši mi nanosili plnou vanu

a dvacetilitrový hrnec a já si chodila s pětilitrákem pro

vodu na vaření. A že jsem vařila! Polévky, telecí s hráš­

kem, obalované kapustičky, kuře s nádivkou. Zato

sousedka odnaproti, která žila s manželem a byla bez­

dětná, vždycky na můj dotaz, cože udělala k obědu,

protočila oči a řekla: „Nic, prosím tě, to nemá cenu

bez té vody.“ Tak nevím, zda nejedli celého půldru­

hého roku a čím se udrželi při životě vlastně. K nám

chodily i uklízečky a myly okna a parkety, kdepak, já

se nedám ve svých plánech zaskočit ničím. V tomhle

jsem se asi pomamila.

No, a když je řeč o mamince, vzpomínám si, jak

jsem chodila ze školy, otloukala si aktovku o koleno

a hloubala, co asi bude k obědu. Vždycky to bylo dob­

ré. Moc dobré. Zvlášť skvěle dělala naše mami rizoto.

A brácha o něm básnil, když už chodil do práce, a kole­

gyně se divily: „Prosím tě, co na tom rizotu máš?“ Jenže

pak se ukázalo, že tyto ženy dělají rizoto tak, že rýži

uvaří nebo udusí, na pánvi opečou cibulku a nějaké

maso, načež oba komponenty smíchají a ochutí. To

sice občas dělám taky, ale říkám tomu „falešné rizoto“

a většinou se k němu uchýlím, když mi zbyde kousek

pečeného vepřového nebo kuřecího. Přidávám cibu­

li, kari, samozřejmě sůl a případně kurkumu. Je to

taky dobré, ale kam se to hrabe na maminčino rizoto. Maminčino rizoto

rýže

vepřové maso

cibule

houby

hrášek

sůl, pepř, sladká paprika Nakrájíme cibuli, osmahneme do skleněna, zaprá­ šíme sladkou paprikou a vzápětí přidáme na kost­ ky nakrájené vepřové maso, které obracíme, aby se hezky zatáhlo. Osolíme a opepříme. Poté podlijeme a dusíme. Já tenhle návod obohatila ještě o houby. Jsou­li sušené, namočíme je přes noc. Nedávám jich tam moc. Maso si můžeme udělat den předem. Dru­ hý den tento polotovar smícháme s propláchnutou syrovou rýží, přidáme hrášek a dáme – já do remos­ ky, vy větší množství – do pekáče a zalijeme přimě­ řeným množstvím vody. Dusíme, nebo pečeme? Já nevím. Můžeme přidat i nakrájenou zelenou petržel. Dlouhozrnná rýže potřebuje méně vody, kulatozrn­ ná více. Když je rýže měkká, veškerá voda odpařena, dáme porce na talíř a posypeme parmazánem. Spo­ řiví nějakým jiným tvrdým sýrem. Můj zvrhlý bratr si to pocáká ještě tekutým kořením Maggi. Pokud není maso dost tučné, ještě před tepelnou přípravou přidáme sádlo nebo olej. A je to báseň.