načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Džihád – Anna Erelie

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS či aktualizovanou Zásilkovnou. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Džihád

Elektronická kniha: Džihád
Autor: Anna Erelie

Anna Erelle se rozhodne ukázat, jak využívají džihádisté internet a sociální sítě pro nábory mladých lidí. Kyberprostor je ideálním místem pro radikalizaci. Zde je možné lehce ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 191
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad Jana Vrzalíková
Skupina třídění: Islám
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1283-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Anna Erelle se rozhodne ukázat, jak využívají džihádisté internet a sociální sítě pro nábory mladých lidí. Kyberprostor je ideálním místem pro radikalizaci. Zde je možné lehce hledat nové přívržence a pod vidinou lepší, spravedlivější společnosti je přesvědčit, aby konvertovali k islámu, začali bojovat proti nevěřícím a připojili se k Islámskému státu. Zvláště velmi mladé Evropanky jsou žádané bojovníky IS. Mladé dívky ze Západu lehce podléhají manipulativním řečem a jsou ochotny odjet za svými vyvolenými do Sýrie. Proto novinářka Anna začne vystupovat na sociálních sítích jako dívka Mélodie a naváže kontakty s džihádistou Bilelem. Netuší, jak nebezpečnou hru hraje. Bilel je totiž pravou rukou nejhledanějšího muže světa, Abú Bakr al Bagdádího. Francouzská novinářka, skrytá pod fiktivní internetovou identitou dívky Mélodie, odhaluje psychologické triky a taktiky náborových specialistů Islámského státu na sociálních sítích.

Popis nakladatele

kutečný příběh francouzské novinářky rozkrývající síť radikálních islamistů.

Internet a sociální sítě, to je loviště náborových specialistů z Islámského státu, kteří přesvědčují mladé lidi ze západní Evropy, aby konvertovali k islámu, opustili své domovy a připojili se ke „svaté válce“ proti nevěřícím. Anna Erelle, respektive její fiktivní internetová identita jménem Mélodie, se rozhodne pátrat v hlubinách kyberprostoru za účelem rozkrytí této mašinerie. Záhy je oslovena mužem jménem Bilel, jenž se jí snaží přesvědčit k odjezdu do syrského města Rakká. Začíná kolotoč psychologických triků, manipulací i výhružek. Zpočátku rutinní novinářská práce se mění v noční můru - zvláště poté, co vyjde najevo, že Bilel je pravou rukou nejhledanějšího muže světa, Abú Bakr al Bagdádího.

(v kůži bojovníka islámského státu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Džihád

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Anna Erelle

Džihád – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


DŽIHÁD

V KŮŽI

BOJOVNÍKA

ISLÁMSKÉHO

STÁTU

Anna Erelle


Věnování

Ericovi a Noëlovi

Pauline a Jéromôvi


Motto Jen výchovou sebe sama k svobodnému a radostnému sebeomezování se může člověk povznést nad hmotný tok života. (...) Nezahyneme-li v  nějaké válečné katastrofě, náš život nebude rozhodně moci zůstat tím, čím je dnes, protože tak by zahynul sám o sebe.

Alexandr Solženicyn, „Rozdělený svět“

Přednáška na shromáždění absolventů Harvardu, 8. června 1978

Před začátkem

Vylíčené události se odehrály na jaře roku 2014, dva měsíce před tím,

než Islámský stát obsadil Mosul, druhé největší město Iráku, a jeho

vůdce – Abú Bakr al-Bagdádí – vyhlásil světový chalífát. „Poslouchej mě! Miluji tě víc, než jsem koho kdy miloval. Měla bys tu být se mnou. Nesnesu pomyšlení na to, že žiješ v té zkažené zemi. Ochráním tě. U  mě najdeš útočiště před zlem světa. Až sem přijedeš a připojíš se ke mně, uvidíš, jaký ráj tu já a mí muži budujeme. Ohromí tě to. Tady se lidi o sebe navzájem starají. Váží si jeden druhého. Jsme jako jedna velká rodina a už jsme ti zde přichystali místo – všichni na tebe čekají! Kdybys viděla, jak jsou tu ženy šťastné. Dřív byly jako ty – ztracené. Jedna z manželek mého přítele už naplánovala všechno kolem tvého příjezdu. Po lekci střelby tě vezme do krásného obchodu, který jako jediný v zemi nabízí znamenité látky. Všechno zaplatím. Díky novým přátelům si tady vybuduješ svůj koutek světa. Tolik se těším, až přijedeš. Mélodie, ženo moje! Spěchej, nemůžu se dočkat.“

Mélodie upřeně hledí na počítačovou obrazovku a obdivuje mocného muže před sebou; je o  osmnáct let starší než ona. Miluje ho, i když ho zatím viděla jen na Skypu.

„Opravdu mě miluješ?“ zeptá se tiše a  její hlas zní dětinsky a křehce.

„Miluji tě ve jménu Božím. Jsi můj poklad a Islámský stát je tvým domovem. Cihlu po  cihle zde vybudujeme lepší svět, místo, kam káfirové* nebudou moct vstoupit, naše jména se zapíšou do historie. Našel jsem ti obrovský byt! Když s tebou přijedou kamarádky, najdu * Arabsky bezvěrci. Není-li uvedeno jinak, jsou poznámky pod čarou autorčiny. ti ještě větší. Přes den se budeš starat o sirotky a raněné, zatímco já budu bojovat. Večery budeme trávit spolu... i n š a ‘A l l á h†.“ Mélodie si připadá milovaná. Připadá si užitečná. Hledala smysl života a teď ho nalezla. † Pozn. překladatele (aj): In ša‘Alláh v arabštině znamená „Dá-li Bůh“. Obrat

se v arabsky mluvících zemích často používá při vyjadřování plánů a nadějí

do budoucna. O deset dní dříve v Paříži Když jsem toho pátečního večera odešla z redakce časopisu, pro který příležitostně pracuji, byla jsem rozčarovaná. Přišel jim dopis od právníka, v němž stálo, že nesmím vydat už sepsaný článek o mladé džihádistce. Zrovna jsem strávila dva dny v Belgii se Samirou – dívčinou matkou. Její dcera utekla před rokem do  Sýrie za  Tarikem, mužem jejího života a rovněž fanatickým zastáncem úsilí Islámského státu. Leila*, naivní a zaslepená city, chtěla žít se svou velkou láskou. Kulka do srdce ukončila jeho jednadvacet prožitých let. Jakmile se Samira dozvěděla o smrti svého nedobrovolně nabytého zetě, začala doufat. Neviděla důvod, proč by její dcera nadále zůstávala v zemi tragicky rozvrácené válkou, když Tarik zemřel, ale Leila se vyjádřila jasně: patří nyní do svaté země a chce se účastnit boje za vytvoření náboženského státu na Středním východě. Ať už se svým manželem nebo bez něj. Tarik byl emír*, takže o jeho vdovu je dobře postaráno. Lidé si jí váží a Leila se zeptala své matky: „Proč bych se vracela?“

Příběhu se chytily lokální zpravodaje a osmnáctiletou džihádistku začaly přirovnávat k  černé vdově, prominentní figuře mezinárod* Jméno bylo změněno. * Čestný titul užívaný v muslimském světě. Islámský stát si zakládá na hierarchii

a svým následovníkům přiděluje hodnosti. Emír si své postavení obvykle vyslouží

odhodláním, silou a vírou, kterou hlásá před nepřáteli. Titul emíra patří k nej

prestižnějším hodnostem organizace. ního terorismu, k manželce muže, jenž spáchal atentát na  Ahmada Šáh Masúda†. Samira svou dceru velmi milovala a na nastalou situaci okamžitě zareagovala, avšak stál před ní ohromný úkol. Nejenže potřebovala najít způsob, jak Leilu navrátit zpátky do Belgie, ale ještě musela úřadům dokázat, že její dcera žije v  jedné z  nejnebezpečnějších zemí na  světě, aby mohla požádat o  azyl z  humanitárních důvodů. Jinak by Leilu mohli označit za hrozbu pro národní bezpečnost, uvěznit ji a případně jí zcela zapovědět vstup do vlasti.

V té době se moje cesta protnula se Samiřinou. Žurnalistika může člověka zavést ledaskam, a  to i  ku pomoci nešťastné matce. Samira byla bez sebe, a  proto se obrátila na  Dimitriho Bonticka, bývalého člena belgických speciálních jednotek, proslulého tím, že dokázal dostat ze Sýrie zpátky svého syna. Dimitri je zdrojem naděje pro všechny evropské rodiny, které byly jednoho rána nuceny čelit skutečnosti, že i  ti, od  kterých by to nejméně čekali, jejich vlastní náctileté děti, se mohly stát džihádisty. Vlastní zkušenost udělala z  Dimitriho neúnavného bojovníka, který se dobrovolně pouštěl do téměř sebevražedných misí, aby zachránil další mladé lidi, nebo alespoň podpořil jejich rodiny získáním solidních informací. Dimitri si byl vědom, jaké nebezpečí Leile kvůli označení za „novou černou vdovu“ hrozí, a požádal mne, abych se sešla s její matkou. Jako žurnalistka se samozřejmě velmi zajímám o  geopolitiku, ale nepatřím mezi znalce. Avšak podivné chování mě přitahovalo vždycky, ať už pramenilo z  náboženství, národnosti či ze sociálního prostředí. Fascinují mne motivace vedoucí k  osudovým rozhodnutím. Někdy jde o drogy. Jindy o zločin, nebo postavení na okraji společnosti. Taky jsem toho hodně napsala o radikálním islámu. Tehdy jsem evropské džihádisty Islámského státu studovala už asi rok. Jednotlivé případy se sobě v lecčem podobaly, ale já jsem chtěla vědět, co toho či onoho † Hrdina odboje proti sovětské okupaci Afghánistánu. Masúd mohl vést koalici

proti Tálibánu, kdyby nebyl 9. září 2001 – dva dny před útokem na Světové

obchodní centrum a Pentagon – zavražděn. člověka přimělo, aby se všeho vzdal a pro svou věc se odhodlal čelit smrti.

S Dimitrim jsme v té době psali knihu o strašlivých devíti měsících, během nichž hledal svého syna. Mluvili jsme s mnoha evropskými rodinami, jež čelí stejné přetěžké zkoušce. Snažila jsem se vyslechnout tolik lidí, kolik jsem jen mohla. Viděla jsem, jaký má digitální propaganda dopad na  zbrusu nové Boží vojáky, ale stejně jsem nerozuměla tomu, co je pohání vpřed. Proč všechno opustili – svou minulost, své rodiny? V  řádu několika týdnů zahodili své životy s  přesvědčením, že se k  nim již nevrátí. A  to nikdy. Kdykoli jsem procházela jejich pokoji, které pro ně rodiče často udržovali, mrazilo mě v zádech. Nakukovala jsem do osobních prostor jiných lidí, ze kterých se staly schránky zapomenutých životů, v nichž mladické relikvie jako by představovaly poslední důkazy jejich existence. Leilino bytí zdánlivě ustrnulo v  čase. Všude byly fotky zachycující její „normální“ život. Leila v tílku, namalovaná, doma u kamarádky či v  kavárně. Idealizovaná zobrazení na  hony vzdálená nové Leile v burce s kalašnikovem.

Vyslechla jsem si Samiřin příběh, zapátrala jsem dál a  potvrdila si něco z  toho, co mi pověděla, a  pak jsem napsala článek. Další dílo na  v  posledních měsících čím dál tím všudypřítomnější téma. Jenže nevyjde. Když se Leila o rozhovoru doslechla, zuřila a pohrozila matce, že za  sebou spálí všechny mosty. „Pokud o  mně budeš mluvit s novinami,“ opakovala uplakaná žena její slova, „nejenže se nevrátím, ale už o mně nikdy neuslyšíš. Ani se nedozvíš, jestli jsem živá nebo mrtvá.“ Pak už jsem nedokázala Samiru přesvědčit, aby mě nechala článek vydat. Striktně vzato jsem její souhlas nepotřebovala, příběh už byl v Belgii známý. Jenže k čemu by to bylo dobré? Každý týden překypoval čerstvými událostmi podobného ražení. S odhodláním mladých lidí domnívajících se, že nalezli víru, jsem byla až příliš důvěrně obeznámena. Celý den se na  ně hrnuly zprávy, aby zapomněli na  své „zvrácené“ rodiny a  otevřeli náruč svým novým bratrům. „Bezvěrci“ představovali jen překážky na  jejich duchovní pouti, a to i když jim říkali „mámo“ a „táto“.

Nebyla to Leilina chyba. Dívka opravdu věřila, že když matce nakáže, jak se má chovat, ochrání ji tím. Sama jsem se doma rozčilovala nad způsoby propagandy, kterých džihádisté užívali. Když jsem hledala videa s  Tarikem, dokud byl ještě naživu, našla jsem na  YouTube nepočitatelné množství náborových filmů. Kdykoli se v  nich mluvilo jinak než francouzsky nebo anglicky, ztlumila jsem je. Jednotvárná provolávání mi naplnila hlavu a  otupila mysl. Už jsem to nedokázala dál poslouchat. Ale i tak byly hlasy snesitelnější než výjevy mučení a obrazy slunci vystavených spálených těl. Když jsem na  internetu procházela skupiny frankofonních džihádistů, opětovně mnou otřásal kontrast zvuku a obrazu. Smích mladých lidí doprovázející ony strašlivé kulisy činil z videí o to neúnosnější podívanou. Všimla jsem si, že za  poslední rok vzrostla aktivita. Mnoho náctiletých džihádistů si zřídí další účet na Facebooku, založený pod falešnou identitou. V rodině se chovají jako vždycky, ale jakmile se ocitnou sami ve  svých pokojích, přesunou se do  virtuálního světa, který pro ně představuje realitu. Někteří volají po  vraždění, aniž by doopravdy chápali dopad a  význam svých zpráv. Jiní podněcují džihád. Dívky sdílejí odkazy o  dětech z  Pásma Gazy a  zdůrazňují, jak utrpení postihuje ty nejmladší. Pseudonymy dívek vždy začínají výrazem Umm, arabským označením pro „mámu“.

Pro ty, kteří vědí, jak se dívat, představují sociální sítě výborný zdroj informací. Stejně jako mnoho dalších žurnalistů jsem proto měla fiktivní účet, který jsem si vytvořila před několika lety. Používala jsem ho na sledování aktuálních událostí. Jen zřídka jsem tam něco dala na  zeď a  moje občasné příspěvky byly vždy velmi stručné a  určené pouze přibližně stovce mých „přátel“ z  celého světa. Účet jsem si založila pod jménem Mélodie. Uživatelé, kteří mě sledovali, rovněž používali falešné identity. Avataři člověku zajistí anonymitu, což mu dopřává větší svobodu projevu a  rovněž to vysvětluje narůstající počty mladých lidí, které přitahuje radikální islamistická propaganda. Díky moderním technologiím se samozřejmě zrodily i nové způsoby proselytismu. Celé hodiny jsem procházívala veřejné popisy příšerných nebo přímo odporných plánů různých uživatelů. Naštěstí se ne ze všech mladých lidí, kteří kdy píší o  trestných činnostech, stanou vrazi. Pro některé je džihádismus 2.0 pouhou módou. Avšak pro jiné představuje první krok na cestě k radikalismu.

Onen dubnový páteční večer jsem trávila na pohovce stále nazlobená kvůli zákazu publikace a  překlikávala jsem z  účtu na  účet. Až jsem v  jednu chvíli narazila na  video asi pětatřicetiletého francouzského džihádisty. Natočil se, jak sepisuje seznam věcí ve  svém SUV. Přišlo mi to jako špatná parodie fraškovitého zpravodajského programu Les Guignols de l’info*. Ironicky jsem se nad tím politováníhodným obrazem pousmála. Nebyla jsem na sebe zrovna hrdá, ale nemohla jsem se přestat dívat; vypadalo to tak absurdně. Muž na  videu na  sobě měl vojenský pracovní oděv a  říkal si Abú Bilel. Tvrdil, že je v  Sýrii. Jeho okolí, připomínající ryzí zemi nikoho, to nevyvracelo. Pyšně se oháněl svým občanským rádiem, které vypadalo jako pravý pozůstatek sedmdesátých let minulého století. Když nemohl zastihnout jiné bojovníky přes telefonní síť, používal ho jako náhradní komunikaci. Ve  skutečnosti však víc chrčelo, než chytalo jejich odpovědi. Vzadu v  autě měl neprůstřelnou vestu a  vedle ní jeden ze svých samopalů – UZI, historickou zbraň původně vyvinutou pro izraelskou armádu. Zbraní předvedl celou řadu, a to včetně útočné pušky „M16, ukradené mariňákovi v Iráku“ – rozesmála jsem se. Později jsem se dozvěděla, že tohle nepodložené tvrzení mohlo být zcela hodnověrné. A také jsem zjistila, že Abú Bilel nebyl zdaleka tak hloupý, jak vypadal. Ve skutečnosti strávil posledních patnáct let šířením džihádu po celém světě. Tehdy jsem však o bojovném muži, který na mojí obrazovce pyšně odhaloval obsah palubní přihrádky – * Pozn. překladatele: Satirické televizní vysílání využívající gumových loutek

(i u nás známých „gumáků“). tlustý svazek syrských liber, cukrovinku, nůž – nevěděla vůbec nic. Sundal si své brýle Ray-Ban s reflexními skly a odhalil tak černé oči zvýrazněné tmavou tužkou.

Věděla jsem, že afghánští bojovníci používají tužku na  oči, aby jim v kouři neslzely oči. Ale i tak mě zaskočilo, že terorista měl oči namalované stejně jako já. Abú Bilel mluvil dokonale francouzsky, s lehkým, podle mě snad alžírským přízvukem. Široce a samolibě se usmíval, když vábil diváky, aby nastoupili na hidžru*. Video jsem sdílela. Obvykle jsem na  sebe na  účtu moc neupozorňovala, ale čas od času jsem napodobila své digitální druhy, abych si pro sebe vydobyla místo v jejich světě. Nic jsem nehlásala, ani přímo nepodporovala. Jen jsem dávala na stěnu odkazy na články zachycující útoky armády Bašár al-Asada, nebo na  videa podobná tomuto. Jako profilovou fotku jsem si nastavila obrázek princezny Jasmíny z kresleného filmu Aladin od Disneyho. Na místo úvodní fotky jsem nahrála slogan, který jsem viděla na  internetu: „Jak ty činíš nám, my učiníme tobě.“ Místo pobytu jsem obvykle měnila podle toho, k jakému příběhu jsem zrovna sbírala materiály. V danou chvíli jsem zrovna tvrdila, že jsem v Toulouse, ve městě na jihozápadu Francie. Během posledních pěti let mne tam zavedla celá řada událostí, zejména nechvalně proslulé střelecké útoky Mohammeda Meraha v roce 2012. Zástavba, ve které žil, se mi stala nevyčerpatelnou studnicí informací. Taky však představovala důležité centrum obchodu s hašišem.

Doopravdy jsem byla v  Paříži, kde jsem se snažila přijít na  to, jak ještě jinak pojmout odchody do Sýrie. Tragické případy se sobě mnohdy navzájem podobaly a  já jsem tušila, že čtenáři už nejspíš mají takových informací dost. Navíc hororová situace v  Sýrii zne* Hidžra odkazuje na odchod proroka Mohameda a jeho následovníků z Mekky

do Medíny (7. století). Dnes se výraz obvykle používá pro opuštění země nevěří

cích (arabsky káfirů) a přesídlení do muslimského státu.

17

snadňovala jakoukoli analýzu. Každý týden jsme se s editory snažili

přijít s novým úhlem pohledu. A každý týden jsme dospěli ke stej

nému závěru: rádoby džihádisté povstávali z nejrůznějších sociálních

zázemí a  náboženství; k  radikálnímu islámu se obrátili buď kvůli

nějakému zklamání, nebo kvůli dlouhodobému pocitu, že nikam

nezapadají; a pak odešli do Sýrie a přidali se k některé z mnohých,

rychle rostoucích tlup islamistů. Strávila jsem nad touto problema

tikou tolik času, že navzdory zmiňovaným podobnostem mi k srdci

přirostly jednotlivé rodiny. Záleželo mi na jejich dětech a zkušenos

tech, i když nebylo pravděpodobné, že bych se s nimi někdy potkala.

Při práci jsem se setkala s několika „náctiletými“, které to k džihádi

smu táhlo. Když s nimi teď mluvím, oznamují mi, že tam chtějí odejít.

Tam? „Co tam na vás čeká?“ ptávám se jich popuzeně, „kromě smrti

a možnosti stát se potravou pro děla?“ Odpovídají mi skoro vždycky

stejně: „Anno, ty tomu nerozumíš. Přemýšlíš hlavou, a ne srdcem.“

Vyčerpává mne snaha dobrat se ne zcela odpovídajících přirovnání

k obdobným historickým událostem. V posledním století padlo kul

turně bohaté Německo do Hitlerových rukou. Nebo je tu černobílý

komunistický náhled na  svět. Anebo generace intelektuálů, kteří

v  70. letech 20. století vynášeli do  nebe maoismus a  trvali na  tom,

že v Rudé knížce nalézají pravdu. Jenže moji internetoví společníci si

z mých historických odkazů dělají legraci a poukazují na to, že rudá

a zelená barva se od sebe podstatně liší. Přestože já vůbec nemluvím

o Koránu, který s fanatickou ideologií nemá nic společného.

V roce 2014 už žurnalistika nepatřila mezi vážená povolání. Kdo

z nás se věnoval „společenské“ problematice, ten to dělal z přesvěd

čení. Kdybych jen našla způsob, jak k tématu přistoupit tak, aby jed

notlivci nepředstavovali pouhé články v řetězu podobných případů.

Chtěla jsem prozkoumat kořeny „digitálního džihádismu“ a  přijít

na kloub zhoubnému fenoménu, který se dotýkal stále většího počtu

rodin, a to nejrůznějších náboženských založení. Rozebrat, jak nad

dětmi sklapla past nastražená propagandou, a  pochopit paradox,

18

kdy vojáci přes den mučí, kradou, znásilňují, vraždí a umírají a večer

usednou k počítačům a chlubí se svými „hrdinskými činy“ asi stejně

dospěle jako banda prepubertálních dětí, závislých na počítačových

hrách.

Z hlubokých úvah, v nichž se svářela ztráta odhodlání s neochotou

se vzdát, mne vyrušilo upozornění na  tři zprávy, které se objevily

v „Mélodiině“ soukromé poště... od Abú Bilela. Naprosto surrealis

tické. Bylo jaro, pátek večer, deset hodin, seděla jsem ve svém dvou

pokojovém bytě v  Paříži, a  zatímco jsem přemítala, jak pokračovat

ve zkoumání mladých lidí, jež láká islámský extremismus, z čistého

nebe mi ze Sýrie napsal francouzský terorista. Došla mi řeč. V  ten

moment jsem si byla jistá pouze tím, že takhle jsem si začátek svého

víkendu rozhodně nepředstavovala. Téhož večera „Salám alejkum, sestro. Všiml jsem si, že jsi viděla moje video. Trhá rekordy v počtu shlédnutí – mazec! Jsi muslimka?“

„Co si myslíš o mudžahedínech?“

„Poslední dotaz: přemýšlíš o tom, že bys odešla do Sýrie?“ Rozhodně nechodil kolem horké kaše! Nevěděla jsem, co si počít. Okamžitě jsem si uvědomila, že kontakt s  tímto džihádistou mi nabízí jedinečnou příležitost, z níž bych mohla načerpat horu informací, a  honem jsem chtěla zareagovat. Když se člověk představí jako žurnalista, jen obtížně přiměje ostatní, aby mluvili upřímně. V  tomhle případě však adresát netušil, kdo jsem. Nevadilo mi pomyšlení, že bych účet využila pro získání podkladů pro článek. Nicméně navázání komunikace s mužem, který nevěděl, kdo jsem, představovalo etický problém. Nechala jsem si pět minut na  rozmyšlenou. Během té doby jsem zvážila jeho morální zásady... a pak jsem mu odepsala:

„Walajkum salám. Nevěděla jsem, že by se mi mohl ozvat nějaký džihádista. Nemáš lepší věci na práci? LOL. Proti bojovníkům nic nemám. Ale vždycky záleží na člověku.“

Také jsem mu pověděla, že jsem konvertovala k  islámu, ale podrobnosti jsem nezahrnula. Schválně jsem psala s překlepy a snažila se užívat slovníku mladší generace – LOL, ROFL, BTW a dalších akronymů, kterými jejich zprávy obvykle překypují. Se sevřeným žaludkem jsem čekala na  jeho odpověď. Nebála jsem se, spíš jsem nemohla uvěřit tomu, co se děje. Přišlo mi, že to snad ani nemůže být pravda. S mudžahedíny jsem vedla rozhovory už dříve, ale nikdy jim nebylo víc než dvacet a taky se nevyjadřovali k ničemu jinému než k oficiální propagandě. Čekání jsem si krátila surfováním po webu, letmými prohlídkami dalších stránek. Uplynuly sotva tři minuty, když mne počítač upozornil na novou zprávu.

„Samozřejmě že toho mám hodně na práci! Ale tady už je jedenáct hodin večer a úkoly bojovníků pro dnešek skončily. Chceš se na něco zeptat ohledně videa, které jsi sdílela? Můžu ti povědět o  všem, co se děje v Sýrii – podle jediné správné pravdy: Alláhovy pravdy. Měli bychom si promluvit přes Skype. Dám ti svoje uživatelské jméno.“

Bilel na  to šel přímočaře... a  panovačně. Skype nepřicházel v  úvahu! Nabídce jsem nevěnovala pozornost a  navrhla jsem, že si můžeme popovídat jindy. Mélodie neměla zrovna čas. Abú Bilel to chápal; neměl v  úmyslu ji obtěžovat. Najde si na  ni čas druhý den, kdykoli bude Mélodie chtít.

„Zítra?“ zeptala jsem se překvapeně. „Jsi si jistý, že budeš mít přístup k internetu?“

„Samozřejmě. Budu tady. Slibuji.“ O minutu později napsal:

„Když jsi konvertovala... měla by ses začít vážně připravovat na hidžru. Postarám se o tebe, Mélodie.“

Napřed Skype, teď hidžra! Abú Bilel rozhodně nemrhal časem! Takhle proběhlo naše první setkání. Vyměnili jsme si jen pár řádků. O  dívce, s  níž si psal, nevěděl nic kromě toho, že konvertovala k islámu, a stejně už po ní chtěl, aby za ním odešla do jedné z nejkrvavějších zemí na světě. Beze špetky studu ji vyzýval, aby opustila * Pozn. překladatele: LOL = laughing out loud (směji se nahlas), ROFL = rolling

on the floor laughing (válím se smíchy po podlaze), BTW = by the way

(mimochodem).

21

svou minulost, svůj domov a rodinu – ledaže by se k ní chtěli na její

duchovní pouti přidat? Chtěl, aby se znovuzrodila v nové zemi a oče

kávala Boha, že jí otevře své dveře. Po počátečním šoku mne zapla

vila směsice různých pocitů. Jen těžko jsem se v nich vyznávala, ale

jednou věcí jsem si byla jistá: hnusilo se mi to. Bilel si vybíral slabé

cíle, a když mu sedly na lep, on a v Islámském státu jemu podobní

dělali všechno pro to, aby je přeformátovali a vymazali jejich minu

lost, jako člověk smaže disk, než na něj nahraje nová data. Pomyšlení

na  takové strategie a  na  děvčata, která Bilel vykořisťoval, mne roz

palovalo doběla. Zaměřit se na dívku jako Mélodie bylo hrozně jed

noduché – a  strašně nespravedlivé. Setkala jsem se s  tisícovkou jí

podobných. Nevyrůstaly ve  stabilním prostředí. Nedostalo se jim

pořádného vzdělání. Chyběl jim někdo, kdo by je vedl, a tak se často

chytaly nejrůznějších zvěstí. To samé platilo pro chlapce. Měla jsem

takový vztek, že bych mu nejraději jednu vrazila.

Do  čeho jsem se to chtěla pustit? Tušila jsem, že věci zajdou

mnohem dále. Ale nikdy bych si nemyslela, že ještě o  šest měsíců

později, v  době, kdy tohle píšu, bude Abú Bilel stále ovlivňovat

můj život. V danou chvíli jsem uvažovala pouze nad tím, že pokud

bych od  teroristy chtěla získat informace, Mélodie by musela doo

pravdy existovat. Stejně jako ve  vyprávění o  špiónech jsem pro ni

potřebovala vytvořit životní příběh. Mélodie by vstoupila za zrcadlo

a  možná by na  konci posloužila za  oběť. Obdařila bych ji povaho

vými rysy všech mladých lidí, které znám, již podlehli džihádismu.

Jako v tavicím kotli by se v ní smíchali Norah, Clara, Leila, Élodie,

bratři Bonové, Karim a jeho nejlepší kamarád. Jejich rodiny musely

jet na hranice Turecka se Sýrií, aby vůbec získaly důkaz, že jsou jejich

děti stále naživu. Většina se jich vrátila s prázdnýma rukama. Pokud

by si Mélodie začala psát s tímto mužem, třeba by jí prozradil drobty

užitečných informací – soudě dle jeho věku byl už nejspíš zkušený.

Risk je zisk, a kdo se neptá, nic se nedozví. A já jsem měla spoustu

nezodpovězených otázek. Jakékoli získané vědomosti by mohly být

22

pro další články nedocenitelné. Projekt jsem si představovala jako

antropologickou studii. Jenže už se připozdívalo a já jsem chtěla pře

stat myslet na Abú Bilela.

Měl za mnou dorazit můj přítel. Zavolala jsem mu, že bych raději

přespala u něj v bytě. O svém večeru jsem mu neprozradila nic, jen

že bych dnes ráda spala po jeho boku. Sobota ráno Milan mi podal dietní kolu, M – týdeník, který vydává Le Monde

*

a svůj iPad. Kola mi nahrazovala ranní kávu; pořád jsem se nenaučila pít dospělácké nápoje v časy, kdo to obvykle dělají ostatní. Milan znal můj zaběhaný pořádek a vždycky tablet rovnou přihlásil k Mélodiinu facebookovému účtu. Díky tomu jsem mohla sledovat její přehled zpráv ze světa. Zatímco jsme spali, zemřel Abú Souleiman

, mladý

Alsasan, který odešel do Sýrie. Tucty uživatelů sdílely a komentovaly fotku jeho těla, které si ponechalo náznak úsměvu. Milan se ke mně přivinul a upil ze svojí kávy. Něžně se na mě zadíval a zavrtěl hlavou. „Máš to na  dlouho?“ zeptal se pořád ještě rozespale. Usmála jsem se a políbila ho. Začal listovat časopisem o francouzském filmu a já jsem dál procházela reakce na  „mučedníka“. Nenašla jsem nic, co by nějak vybočovalo. Souleiman podle všeho odešel na lepší místo. Bůh je na něj pyšný. A my bychom měli být „hrdí, že zemřel za své poslání“. V jednadvaceti letech.

Jiné rozmluvy mě zaujaly víc. Povídalo se, že Abú Bakr al-Bagdádí málem padl do  léčky fronty an-Nusrá. An-Nusrá představuje jednu z  hlavních syrských ozbrojených jednotek teroristů spojovaných s  al-Káidou. Často je mylně přiřazována k  Islámskému státu * Pozn. překladatele: Večerník „Svět“ začal vycházet ve 40. letech 20. století

a i dnes stále patří mezi nejčtenější francouzské noviny. † Jméno bylo změněno.

24

v Iráku a Sýrii (ISIS). Tyto organizace spolu sice dříve poutaly vřelé

a snad až harmonické vztahy, jenže to už neplatí. Jejich cíle a protiv

níci nejsou totožní. Nepřítelem al-Káidy zůstává Západ – následov

níci kříže. ISIS se snaží někde mezi Irákem a Sýrií vytvořit Islámský

stát, sunnitský chalífát. ISIS plánuje odstranit z  mocenských pozic

všechny přímo či nepřímo spojené s šíity, počínaje alavitskou větví,

jež vládne zemi, a  pak nadobro zničit vliv šíitů na  Irák. Návrat

do středověku, vítězný islám a násilně uchvácená území: takové jsou

metody a  cíle Islámského státu. Al-Káida jejich ideologii sdílí, ale

nejprve chce oslabit moc Západu a předvést svou vlastní sílu, jako se

tomu stalo při útocích 11. září 2001. Jednoduše bychom mohli říct,

že ISIS chce ze svých území vypudit heretiky, zatímco al-Káida má

v hledáčku bezvěrce.

Kdykoli mne interview dovede k  džihádistovi, ptám se, jak si

představuje svůj život v  případě, že organizace dosáhne svých cílů

a  ovládne Střední východ. Obvykle se mi dostává obdobné odpo

vědi: „Islámský stát započne válku se Spojenými státy a přinutí jejich

obyvatele, aby se podvolili Boží vůli. Pak zrušíme všechny hranice

a ze světa se stane jediný Islámský stát podléhající právu šarí‘a.“ Když

ISIS zeměpisně vymezil místo konání své utopie, uspěl, kde al-Káida

selhala. Zatímco al-Káida pomalu a  zdlouhavě budovala po  světě

své buňky, ISIS začal válku, zavedl účinnou politiku a vypěstoval si

armádu fanatiků – otevřeně v Sýrii, neoficiálně v Iráku. Armáda ISIS

se nejprve sestávala ze sunnitů nesnášenlivých vůči americké invazi

do Iráku; později jejich řady nabobtnaly o tisíce bojovníků ze zahra

ničí. A  teroristická organizace zatím zdokonalila svou oblíbenou

zbraň: digitální propagandu. Obrazy Afghánců v  jeskyních netáh

nou. Nové sdělovací strategie džihádismu 2.0 se strefily do černého.

Islámský stát zaplavil YouTube drastickými videi, která se tisícům lidí

ze Západu zadřela do  mozku; jako by je rychlé zákroky organizace

a naplněné výhrůžky lobotomizovaly. Říká se, že sliby zavazují jen ty,

kdo jim věří. Bohužel o mladých džihádistech platí rčení dvojnásob.

25

Zoufale touží po pozornosti, a tak většina z nich odchází na frontu

a  ze všeho nejvroucněji si přejí, aby se mohli vyfotit ve  vojenském

odění a fotku nahrát na internet. Tam si jich lidé budou nepochybně

všímat, budou si moct připadat důležití a  taky získají příležitost

pochlubit se svými výkony na Facebooku a Twitteru. Výrok Andyho

Warhola z  roku 1968, že „v  budoucnu si každý užije svých patnáct

minut slávy“, sedí dnes víc než kdy dříve.

Narodila jsem se na  začátku 80. let. Už tehdy se mezi mladými

řešilo náboženství, ale nepodněcovalo je k činům tak jako v dnešní

době, i  když z  některých kluků se džihádisté stali. V  současnosti

rádoby džihádisty netáhnou snadno vydělané peníze, zbraně nebo

obchod s drogami. Místo toho sní, že si vybudou vážnost, že je lidé

budou znát. Chtějí být „hrdiny“. Proslavit se ve  svém okolí a  trá

vit s  ostatními čas hraním na  PlayStationu je jedna věc; ale hrát si

na  válku a  utvářet stát je něco docela jiného. I  tak ale existuje více

typů džihádistů. Poslední dobou mladí lidé, kteří odejdou na Střední

východ, často dospějí k  radikalizaci sami. Vzpomínám na  mladou

dívku z  Normandie, která si myslela, že našla odpovědi pro svůj

život na internetu. O několik týdnů později tato konvertovaná křes

ťanka odjela ze země, aby se připojila k  řadám islámských bojov

níků. Představuji si, že Mélodie, moje toulouská avatarka, je citlivá

dívka; kdyby se ocitla v područí jiných, její život by získal smysl. Jako

mnoho jiných mladých – v průběhu dějin a nezávisle na sociálním

prostředí – žila v hluboké beznaději. Té noci Milan spal. V ložnici panovalo ticho a klid. Převalovala jsem se z boku na bok. Rolety byly otevřené, pouliční lampy zalévaly místnost poetickým světlem. Známá noční scéna doprovázela mou nespavost, ale nedokázala umlčet otázky, které mi vířily v hlavě.

Opatrně jsem vstala z  postele. Zatímco Milan spal jako andílek, moje podvědomí mě vyvleklo do obýváku k démonovi uvězněnému za retinovým displejem. Čekaly na mne tři zprávy od mého dopisovatele. Nečekala jsem, že jich bude tolik. Zapálila jsem si cigaretu. První poslal o půl třetí odpoledne tamního času – nečekala bych, že si zanícený bojovník najde v takovou dobu čas na psaní. Měl by být na frontě. Nebo někde jinde. Zarážela mě představa, že dívku během odpoledne digitálně pronásleduje z internetové kavárny.

„Salám alejkum, sestro. Jak se ti daří? Chtěl jsem ti jenom napsat, že pokud by sis chtěla promluvit, jsem ti k dispozici. Jsem nablízku.“

Nablízku? Nablízku čeho? Než jsem se mohla nad otázkou zamyslet, zaujala mě jeho další zpráva:

„Kdy budeš online? Moc s tebou chci mluvit.“

„Mám pro tebe speciální překvapení... M a š a ‘A l l á h*.“

Z „překvapení“ se vyklubala jeho fotka, na níž byl po zuby ozbrojený. Fakt hustý. Přes rameno měl přehozenou obrovskou útočnou * Pozn. překladatele (aj): Arabské úsloví ma ša‘Alláh znamená „sláva Bohu“ a pou

žívá se jako výraz vděku za určitou událost či člověka.

27

pušku M4. Čelo mu zakrýval černý šátek bandana s  vyšitým bílým

znakem Islámského státu. Stál vzpřímeně, hruď vypnutou, s  úsmě

vem na  rtech. Jen těžko se mi chtělo věřit, že mi něco takového

poslal. Vůbec mě neznal. Co kdyby Mélodiina identita představovala

jen zástěrku? Co kdybych byla ve skutečnosti policistka? Nebo žur

nalistka pátrající po  informacích z  věrohodného zdroje? Abú Bilel

si s  tím hlavu nedělal. Očividně si myslel, že mu zabrala rybička.

A podle tónu jeho zpráv ji rozhodně nemínil nechat uplavat. Choval

se takhle často? Už muselo být kolem čtvrté ráno. Hledala jsem

odpovědi. Prozatím jsem však nacházela jen další a další otázky.

Lidé často přirovnávají žurnalisty ke psům, kteří se ženou za kostí,

do níž by se zahryzli. Přiznávám, že mě v tu chvíli vzrušovala před

stava, že bych se ponořila do  mysli nájemného vraha – tohoto

nájemného vraha. Obdivuji věřící lidi. Závidím jim sílu, kterou ze

svého přesvědčení čerpají. Víra nabízí vzácnou oporu v nevyhnutel

ných životních těžkostech. Když však lidé využívají duchovno jako

záminku pro vraždění, uděluji si já, Anna, svolení, abych se stala

někým jiným. Alespoň v  digitálním světě. Takto jsem si zdůvod

nila, že se stanu Mélodií, zoufalou a naivní mladou ženou. Někteří

by mi mohli z  morálního hlediska vyčítat, jaké metody jsem zvo

lila, jenže v té době dělala zmiňovaná teroristická organizace vše, co

bylo v jejích silách, aby získala co nejvíce nových rekrutů. Nechala

jsem rozhodnout své svědomí. Abú Bilel se neměl stát předmětem

mého výzkumu. Chtěla jsem prověřit, co mi řekl, a rozplést od sebe

fakta a fikci. Kolik lidí v současnosti slouží Islámskému státu? Kolik

z  nich je Francouzů? Kolik Evropanů? Opravdu ženy poskytují

potěšení džihádistům a  mají to za  službu Bohu? Bojují také ženy?

Abú Bilel mne zval na svou cestu religiózní nadvlády, zatímco ničil

slabé a  bezmocné v  zemi známé náboženskými roztržkami. Budu

schopná ho přimět, aby mi řekl o krvavých konfliktech, jejichž byl

průkopníkem? Jak se noc lámala v den, surfovala jsem po internetu a hledala v bludišti stránek cokoli o  Abú Bilelovi. Vyhrabala jsem tucty konverzací mudžahedínů s potenciálními rekruty. Nic průkazného. Zjistila jsem však, že se v  Sýrii zrovna odehrál významný ozbrojený konflikt, a to v oblasti Dajr az-Zaur, která se nachází méně než 350 mil od hranic s Irákem, se zemí, již stále pronásleduje přízrak Saddáma Husajna a americké invaze. Narazila jsem na záznam, který by normálně získal mou pozornost: „Roznesli jsme je na  kopytech! Celé to mám nahrané! Ale al-Bagdádí a  jeho emíři měli podezření, že jde o  past fronty an-Nusrá, a  zůstali v  domě. Zavolej Guitonovi; je tam s nimi.“ O al-Bagdádím, nesmírně nebezpečném vůdci ISIS, už jsem věděla dlouho. Poněvadž jsem však nemohla najít žádné informace o Bilelovi, zajímal mě v tu chvíli více Guitone. Toho jsem znala „dobře“. Dvaa- nebo třiadvacetiletý Guitone se narodil v  Marseille, a než se přidal k ISIS, kde pak rychle stoupal po vojenském žebříčku, žil delší dobu ve  Velké Británii. Tři přednosti z  něj učinily ideální přínos pro digitální propagandistickou kampaň Islámského státu, a  sice přitažlivý vzhled, dokonalá znalost náboženství a  schopnost kázat ve čtyřech různých jazycích.

S  kolegy jsme mu přezdívali „Publicista“. Kdykoli jsme potřebovali nějakou informaci, dalo se na něj spolehnout. Vždycky se mohl přetrhnout, aby pomohl. Guitone znal moji pravou identitu – Annu. Několikrát jsme spolu mluvili. Naposledy jsem ho kontaktovala kvůli Norah, patnáctileté dívce z Avignonu. Její rodina mi nedávno řekla, že Norah se chtěla přidat k frontě an-Nusrá, a nikoli k Islámskému státu. Guitone mi potvrdil zprávu i místo, kde se dívka nachází.

Guitone se na Facebooku chlubil svými svazky s ISIS a často tam nahrával videa, která ho zachycovala: Guitone navštěvuje zraněné džihádisty v  nemocnicích; po  zuby ozbrojený Guitone se vysmívá Francii a  Turecku během hostiny na  tureckých hranicích; Guitone mává skupince vojáků, kteří slaví v  ulicích dobyté syrské Rakky. Guitone byl neuvěřitelně proslulý. Dospívající z celé Evropy doslova



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist