načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dynastie -- Vzestup a pád Caesarova rodu – Tom Holland

Dynastie -- Vzestup a pád Caesarova rodu

Elektronická kniha: Dynastie
Autor: Tom Holland
Podnázev: Vzestup a pád Caesarova rodu

Obsáhlý portrét první císařské dynastie starověkého Říma, která vládla v době od od roku 27 před Kristem do roku 68 n. l. Po zavraždění Caesara a nejistém období občanských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  299
+
-
10
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 446
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace, mapy, genealogické tabulky
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: z anglického originálu Dynasty. The rise and fall of the house of Caesar ... přeložil Stanislav Pavlíček
Skupina třídění: Dějiny zemí starověkého světa
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3882-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Obsáhlý portrét první císařské dynastie starověkého Říma, která vládla v době od od roku 27 před Kristem do roku 68 n. l. Po zavraždění Caesara a nejistém období občanských válek na sebe strhl veškerou moc v Římě Octavianus Augustus. Definitivně pohřbil naděje republikánů, ale přinesl říši kýžený mír. Zároveň založil první císařskou dynastii, jež je označována jako juliovsko-klaudijská. Publikace nabízí pestrou fresku ze starořímských dějin, kdy říši zcela proměnili císařové Tiberius, Caligula, Claudius a Nero. Vyprávění končí Neronovou sebevraždou roku 68 n. l.

Popis nakladatele

Římu nejprve vládli králové a pak se stal republikou. Ale poté co dobyl svět, se jeho republika zhroutila a Řím se topil v krvi. Občanské války byly tak strašné, že římský lid nakonec přivítal vládu autokrata, který mu dokázal přinést mír. Jejich nový pán si říkal Augustus (Vznešený) nebo také "oblíbenec bohů". Křiklavé kouzlo dynastie, kterou Augustus založil, se nikdy nevytratilo. Žádná jiná rodina se jí nemůže vyrovnat galerií předních postav, jež vyvolávají zájem i znepokojení. Tiberius, slavný vojevůdce, který skončil jako zahořklý samotář, nechvalně proslulý svým zvráceným chováním; Caligula, mistr krutostí a ponižování, jenž chtěl jmenovat konzulem svého koně; Agrippina, která svými manévry dostala k moci svého syna Nera, jenž ji dal nakonec zavraždit; a samotný Nero, který závodil na olympijských hrách, oženil se s eunuchem a po požáru Říma si v centru metropole vystavěl vlastní palác neřestných rozkoší. Tom Holland přináší oslnivý portrét první císařské dynastie Říma. V tomto strhujícím příběhu nalezneme vrahy i ctihodné senátory, cizoložníky i vlasaté barbary, pletichařící matky i zdráhající se gladiátory. Dynastie je freskou rodiny, která přetvořila a ohromila Řím.

(vzestup a pád Caesarova rodu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Tom Holland - další tituly autora:
Rubikon - Triumf a tragédie římské republiky Rubikon
Ve stínu meče - Zápas o celosvětovou říši a konec starého světa Ve stínu meče
Dynastie - Vzestup a pád Caesarova rodu Dynastie
 (e-book)
Rubikon -- Triumf a tragédie římské republiky  Rubikon
Dominion: The Making of the Western Mind Dominion: The Making of the Western Mind
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tom Holland

Dynastie

Vzestup a pád Caesarova rodu

Dokořán


Tom Holland

Dynastie

Vzestup a pád Caesarova rodu

Copyright © 2015 Tom Holland

Translation © Stanislav Pavlíček, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem

bez předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické) v českém jazyce.

Z anglického originálu Dynasty. The Rise and Fall of the House of Caesar,

vydaného nakladatelstvím Little, Brown, Londýn 2015,

přeložil Stanislav Pavlíček.

Odpovědný redaktor Zdeněk Kárník.

Redakce Tereza Kodlová.

Obálka, grafická úprava, sazba

a konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 992. publikaci (304. elektronická).

ISBN 978-80-7363-934-1


Pro Katy

„At simul heroum laudes

et facta parentis iam legere...“



OBSAH

Poděkování ... 8

Seznam map ... 10

Poznámka k pravopisu vlastních jmen ... 11

Předmluva ... 14

I. PADRONE

1. Vlčí děti . . . 31

2. Zpátky do budoucnosti . . . 53

3. Vyčerpání krutosti . . . 115

II. COSA NOSTRA

4. Poslední Říman . . . 187

5. Ať si mne nenávidí . . . 253

6. Io Saturnalia! . . . 285

7. Jaký to umělec! . . . 327

Časová osa ... 395

Dramatis personae ... 399

Poznámky ... 408

Použitá literatura ... 429

Rejstřík ... 440


8

PODĚKOVÁNÍ

Jako je tomu u mých knih pokaždé, jsem nesmírně zavázán spoustě

lidí za jejich pomoc. Mým nejrůznějším editorům – Richardu Beswic

kovi, Gerrymu Howardovi, Fritsi van der Meijovi a Christopheru Se

lzerovi – za jejich podporu, pomoc a rady. Iainu Huntovi za veške

rou péči a trpělivost, kterou projevil při rozplétání všech těch uzlů,

jimiž se můj rukopis hemžil – map, časových os, závěrečných pozná

mek a tak dále. Susan de Soissonsové, té nejlepší a nejlaskavější mar

ketingové ředitelce, jakou by si spisovatel mohl přát. Patricku Wal

shovi, nejlepšímu agentovi vůbec, a všem z literární agentury Conville

and Walsh. Guyi de la Bédoyèrovi, Paulu Cartledgovi, Catharine Ed

wardsové, Llewelynu Morganovi a Andrewovi Wallace-Hadrillovi za

to, že na můj rukopis v plné síle vrhli poučné světlo svého vědění a od

halili v něm nejednu chybu. Danu Snowovi, který v roce 2014 během

referenda o skotské nezávislosti odváděl mou pozornost od politické

situace prvního století našeho letopočtu, ale pak mi to víc než vyna

hradil tím, že si přečetl první verzi Dynastie, a prokázal mi tak nedoce

nitelnou službu. Jamiemu Muirovi, který každou kapitolu postupně

přečetl, jakmile jsem ji vytiskl (jak to ostatně dělá už od chvíle, kdy

jsem napsal Rubikon) – a pak zašel ještě o krok dál a doprovázel mě až

do hloubi Teutoburského lesa. Garethu Blayneyovi za překrásné ilus

trace starověkého Říma a za to, že se uvolil vynaložit veškeré své na

dání na obálku (původního vydání) této knihy. Sophii Hayové za její

laskavost, velkorysost a nadšení, za její fotografie, za to, že mi dělala

společnost na výpravě k jezeru Nemi a do Sperlongy a pozorně sle

dovala, jak se vyvíjí můj avatar na Twitteru. Lauře Jeffreyové, která si

požitkářsky vychutnala vodovodní rozvody na Caligulově výletní lodi.

Stephenu Keyovi za to, že Sophii, Lauře a mně nezištně pomohl překo

nat cestu mezi Římem, jezerem Nemi a Sperlongou. Mattiovi Buondon

novi za pohostinnost, kterou nám prokázal v Pompejích. Charliemu

Campbellovi za to, že mi dal příležitost odpálit za čáru, nadhazovat ko

runnímu princi Udaipuru a zahrát si na kriketovém hřišti Lord’s, a na


9

PODĚKOVÁNÍ

vlastní kůži tak pocítit, jaké to asi bylo moci se počítat mezi augusty.

Mým kočkám Edith a Tostigovi za to, že mi na klávesnici seděly jen

občas. Mé milované ženě Sadie, jež během minulých let žila nejenom

se mnou, ale i s římskými Caesary. Mé mladší dceři Elize, která (ach,

jak zvrácené!) označila za svého oblíbeného císaře Nervu. Mé starší

dceři Katy, jíž tuto knihu s láskou věnuji.


10

SEZNAM MAP

1. Římský svět v roce 44 př. n. l. ..................................................26

2. Centrum Říma ........................................................................34

3. Itálie ......................................................................................69

4. Augustovský Řím .................................................................. 100

5. Germánie ............................................................................. 158

6. Východ ................................................................................. 207

7. Neapolský záliv .................................................................... 231

8. Galie a Británie ..................................................................... 305

9. Neronův Řím ........................................................................ 362

10. Řecko ................................................................................... 375

11. Římský svět v roce 69 n. l. ..................................................... 392


11

POZNÁMKA K PRAVOPISU

VLASTNÍCH JMEN

Ve shodě s jazykovou podobou českého vydání předchozí Hollan

dovy publikace věnované starověkému Římu, knihy Rubikon, uží

váme i v tomto překladu v souladu s Pravidly českého pravopisu (Aca

demia, Praha 1993) počeštěné podoby antických vlastních jmen.

Skupiny ca, cu, co tedy podle českého úzu ve výslovnosti latinských

slov přepisujeme na ka, ku, ko (Kassius, Kurtius, Kossus), stejně tak c před

souhláskou či na konci slova (Oktavia). Výjimkou je zavedený pravo

pis jména Caligula, které ponecháváme s C. Skupinu qv píšeme kv

(Kvintus). Skupiny cae, ce, ci zůstávají ve shodě s výslovností psány

s c (Caesar, Lucius atd.). Latinské ti, vyslovované [ci], v jehož přepisu Pravidla pravopisu kolísají, ponecháváme v původní pravopisné podobě (Horatius). Původní pravopis zachováváme i u citátových slov obecných (auctoritas).

U jmen řeckých taktéž v souladu s Pravidly pravopisu neznačíme

délku samohlásek.

Juliovci a Klaudiovci

Julius Caesar

Agrippina

(I)

Germanikus

Oktavius/AUGUSTUS Tiberius Klaudius NERO

Markus Agrippa

Skribonia

Milonia

Caesonia

Adopce

Sňatek

Julia

Livilla

CALIGULA

TIBERIUS

Drusilla

Agrippa

Postumus

LuciusJulia

Julia

Livia

Drusus Klaudius

Vipsania

Gaius

Drusus

(III)

Nero

Drusus

(II)

Antonia

mladší

Markus

Vinicius

Livilla

L. Domitius

Ahenobarbus

Gn. Domitius

Ahenobarbus

OktaviaNERO

KLAUDIUS

Agrippina

(II)

Poppaea

Sabina

Julia

Livilla

Drusus

(II)

Antonia

starší

Domitia

Lepida

MessalinaAelia Patina

Antonia

Gemellus

Britannikus

Domitia

Drusus

(II)

Oktavia Markus Antonius

OktaviusAtia

PŘEDMLUVA

Píše se začátek roku 40 n. l. Gaius Julius Caesar Augustus Germanikus sedí na vyvýšeném stupínku u oceánu. Zatímco se o pobřeží rozbíjejí vlny a vzduch je prosycen vodní tříští, on upřeně hledí na moře. V jeho hlubinách přišli Římané během let o nejednu loď. Šušká se, že v jeho šedých vodách číhají podivné nestvůry a za obzorem leží ostrov, který se hemží divošskými a kníratými lovci lebek: Británie. Takovéto nástrahy, které se skrývají na samém okraji civilizace, dokážou udělat vrásky na čele i tomu nejsmělejšímu a nejodhodlanějšímu hrdinovi.

Příběh římského národa měl nicméně odjakživa auru epičnosti. Římané dokázali vybřednout z nevýrazné a provinční obskurnosti a ujmout se vlády nad světem: tomuhle hrdinskému činu se nevyrovnal žádný jiný národ v dějinách. Řím, opakovaně zkoušený a opakovaně vítězný, byl na celosvětovou nadvládu dobře připraven. A teď, sedm set devadesát dva let po jeho založení, muž, který zastává hodnost jeho císaře, třímá v rukou moc hodnou boha. Po jeho boku jsou na severní pláži seřazeny nekonečné zástupy těch nejsilnějších vojenských jednotek na Zemi: legionáři odění ve zbroji, katapulty, bitevní dělostřelectvo. Císař Gaius přejede pohledem po celé jejich délce. Vydá rozkaz. Okamžitě zazní polnice. Znamení k boji. A pak ticho. Císař náhle zvýší hlas a zvolá: „Vojáci! Rozkazuji vám, abyste sbírali škeble. Naplňte přilbice kořistí oceánu.“

1

A legionáři, poslušni císařových pokynů,

tak učinili.

Alespoň se to říká. Je to ale pravda? Skutečně vojáci sbírali mušle? A pokud ano – proč? Jedná se o jednu z nejnechvalněji proslulých historek ze života muže, jehož celá životní dráha hanebnostmi přímo kypí. Caligula, pod kterýmžto jménem je císař Gaius známější, patří mezi těch několik málo lidí z historie starověku, s nimiž jsou stejně dobře obeznámeni badatelé v oblasti antického starověku i milovníci pornografie. Pobuřující detaily z doby jeho panování odjakživa vzbuzovaly zvrhlý zájem. „Až potud o Caligulovi jakožto vládci, nyní musím přejít k vypravování o něm jako o příšeře,“

2

napsal Gaius Sueto


15

PŘEDMLUVA

nius Trankvillus, učenec a archivář v císařském paláci, který ve volném

čase dělal Caesarům životopisce a jehož biografie Caliguly je jednou

z nejstarších, které se nám dochovaly. Vznikla téměř sto let po císařově

smrti a vypočítává se v ní dosti senzační snůška mravních neřestí a zlo

činů. Caligula spal se svými sestrami! Převlékal se za bohyni Venuši!

Zamýšlel dosadit svého koně do nejvyššího úřadu v Římě! Na pozadí

podobných kousků působí Caligulovo chování na pobřeží průlivu La

Manche o poznání méně překvapivě. Suetonius rozhodně neměl pro

blém jeho vystupování objasnit. „Ani tělesně, ani duševně neměl pev

ného zdraví.“

3

Jestliže byl ale Caligula chorý, o Římu platilo totéž. Moc nad ži

votem a smrtí, jíž císařové vládli, by dřívějším pokolením připadala odporná. Téměř sto let předtím, než Caligula shromáždil své legie

na břehu Atlantského oceánu a zahleděl se směrem k Británii, uči

nil jeho praprapraprastrýc totéž – a tehdy se přes Lamanšský průliv

skutečně přeplavil. Činy Gaia Julia Caesara se svou velkolepostí vy

rovnaly čemukoli, co se v historii jeho města přihodilo: zahrnovaly

nejenom dva vpády do Británie, ale i trvalé připojení Galie, jak Ří

mané nazývali dnešní Francii. Tyto skutky nicméně vykonal jako ob

čan republiky – země, jejíž obyvatelé pokládali za samozřejmé, že je

dinou myslitelnou alternativou svobody je smrt. Když si ale Gaius

Julius Caesar začal nad svými spoluobčany nárokovat nadřazenost,

a tím tento předpoklad pošlapal, mělo to za následek nejprve ob

čanskou válku, a pak, jakmile své nepřátele doma rozdrtil podobně

jako předtím Galy, jeho zavraždění. Římský lid si na své poddanství

uvykl teprve po dvou dalších přívalech vzájemného pobíjení. Pod

řízenost vládě jediného člověka zachránila jejich město i impérium

před sebezničením – jenže i z tohoto léku se vyklubala svým způso

bem choroba.

Augustus, „oblíbenec bohů“, tak si říkal jejich nový pán. Tento prasy

novec Gaia Julia Caesara se musel brodit krví, aby upevnil svou nadvládu

nad Římem a jeho impériem – a potom, jakmile byli jeho rivalové od

straněni, se nevzrušeně začal stavět do pozice mírumilovného vladaře.

Augustus, stejnou měrou prohnaný i bezcitný, trpělivý i rozhodný, si

svou převahu dokázal podržet celá desetiletí a potom zemřít v klidu

na loži. Klíčovým prvkem tohoto úspěchu byla jeho schopnost vlád

nout v souladu s římskou tradicí, nikoli v rozporu s ní. Protože před

DYNASTIE

16

stíral, že není autokrat, dovolil svým spoluobčanům předstírat, že jsou dosud svobodní. Surové obrysy jeho nadvlády se zahalily do závoje pableskující a svůdné jemnosti. Zub času však tento závoj nahlodával, až byl postupně čím dál rozedranější. Když Augustus v roce 14 n. l. zemřel, moc, kterou v průběhu své dlouhé a lživé kariéry nashromáždil, byla odhalena nikoli jako dočasná pragmatická opatření, nýbrž jako balíček, jenž bude následně předán dědici. Za svého nástupce si Augustus zvolil muže, který již od útlého dětství vyrůstal v jeho vlastním domě, aristokrata jménem Tiberius. Četné přednosti tohoto nového Caesara [nebo spíš „césara“, neboť ten přídomek se stal synonymem pro nejmocnějšího muže Říma], které zahrnovaly příkladný aristokratický rodokmen a úspěchy dosažené v pozici nejlepšího římského vojevůdce, měly menší význam než jeho postavení coby Augustova adoptovaného syna – a všichni to věděli.

Tiberius, který se celý život pevně držel ctností zaniklé republiky, byl jako vladař nešťastný, ale Caligula, jenž ho po třiadvacetiletém panování vystřídal, se trapně necítil. Že římskému světu vládl nikoli z titulu svého věku nebo zkušenosti, nýbrž coby Augustův prapravnuk, ho ani v nejmenším netrápilo. „Jak se mi zdá, příroda [ho] přivedla na svět jen proto, aby ukázala, co zmohou vrcholné neřesti s vrcholnou mocí,“

4

praví úmrtní oznámení z pera Seneky, filozofa, který císaře

velmi dobře znal. Tento soud se však nevztahoval jen na Caligulu, nýbrž i na Senekovy vrstevníky, kteří se před císařem za jeho života krčili a plazili, a na římský lid jako takový. Byla to prohnilá doba: chorá, degradovaná, mrzká.

Anebo se to mnozí přinejmenším domnívali. Ne každý ale souhlasil. Režim, jejž Augustus založil, by se býval v žádném případě neudržel, kdyby se mu nepodařilo zajistit to, po čem římský lid po desetiletích občanské války tak zoufale prahl: mír a pořádek. Z výhod císařského zřízení se těšil i ohromný shluk provincií, jež byly ovládány z Říma a rozkládaly se od Severního moře až k Sahaře a od Atlantiku k Úrodnému půlměsíci. O tři století později – v době, kdy se zrození nejoslavovanějšího člověka, který se za Augustova panování narodil, dostávalo neskonale větší pozornosti, než když k němu došlo – spatřil biskup jménem Eusebios v císařových úspěších vůdčí ruku samotného Boha. „Že většina světa upadla pod římskou nadvládu přesně v tom okamžiku, kdy se narodil Ježíš,“ prohlásil, „nebylo pouhým důsled

PŘEDMLUVA

kem lidských činů. Shoda náhod, jež způsobila, že náš Spasitel zahájil své poslání právě na tomto pozadí, bezpochyby vznikla působením božských sil. Koneckonců – pokud by svět dosud býval byl pohlcen válkou, nikoli sjednocen pod praporcem jediného vládního zřízení, o kolik těžší by pro učedníky bylo cestovat po světě!“

5

Díky pohledu z časového odstupu Eusebios chápal, jak moc byla globalizace, jež se pod vedením Augusta a jeho následníků zrodila, konsternující. Ačkoli metody, jimiž byla prosazena, se vyznačovaly brutalitou, čirá nezměrnost regionů zpacifikovaných římskými zbraněmi neměla obdoby. „Přijmout dar,“ hlásalo jisté starověké rčení, „znamená prodat svou svobodu.“ Dobytá území spadala do absolutního vlastnictví Říma, ale nad mírem, který jim Řím na oplátku propůjčil, nebylo radno ohrnovat nos. Pax Romana prospěl milionům, ať už na okraji hlavního města, jež pod vládou Caesarů vzkvétalo, až se nakonec stalo největším sídlem, jaké kdy svět spatřil, tak v celém Středomoří, vůbec poprvé sjednoceném jednou jedinou mocí, anebo v nejvzdálenějších koutech impéria, jehož globální dosah naprosto neměl obdoby. Je docela dobře možné, že obyvatelé provincií byli Římu vděční. „Očistil moře od pirátů a posel je obchodními loďmi.“ Takto nadšeně horlil Žid ze slavné egyptské metropole Alexandrie, když psal ódu na Augusta. „Dal svobodu každému městu, vnesl řád tam, kde dřív panoval chaos, a zcivilizoval barbarské národy.“

6

Podobné uznalé chvalozpěvy bylo možné adre

sovat Tiberiovi a Caligulovi – a také že adresovány byly. Neřesti, jež oběma mužům časem vysloužily neblahou pověst, měly na svět jako takový jen zřídkakdy větší dopad. V provinciích příliš nezáleželo na tom, kdo jim vládne jako císař – hlavně že se centrum drží u moci.

Přesto přese všechno však byl césar konstantou i na těch nejvzdálenějších okrajích impéria. Jak by také mohl nebýt? „V celém světě co se děje, před ním se nezatají nic.“

7

Nadsázka, samozřejmě – a přesto

výstižný komentář ke směsici strachu a úžasu, kterou césar v poddaných, svým způsobem automaticky, vzbuzoval. Pouze on měl plně k dispozici římský monopol na násilí: legie a celý hrozivý aparát provinční správy, jehož účelem bylo zaručit, že se budou platit daně, masakrovat vzbouřenci, provinilci předhazovat šelmám nebo přibíjet na kříže. Nebylo potřeba, aby césar ustavičně ukazoval, co dovede, jelikož hrůza z jeho svévolné moci byla v celém světě již i tak univerzální.

DYNASTIE

18

Není tedy divu, že z césarovy tváře se v očích milionů poddaných stala

tvář Říma. Jen málokteré město se nemohlo pochlubit nějakým jeho

zpodobněním: sochou, portrétní bustou, frýzem. Manipulovat s pe

nězi znamenalo dokonce i v té nejprovinčnější díře být obeznámený

s césarovým profilem. Za Augustova života se na římské minci ne

objevil ani jeden žijící občan; jakmile však se Augustus chopil vlády

nad světem, začala se jeho tvář razit úplně na všechno a otiskovat do

zlata, stříbra i bronzu.

*

„Čí je tento obraz a nápis?“ Dokonce, i když

minci vzal do ruky kočovný pouliční kazatel v divočinách Galiley a otá

zal se, čí obličej je na ní zobrazen, mohl si být jistý, jakou odpověď

uslyší: „Césarův.“

8

Není tedy divu, že césarův charakter, jeho zásluhy, vztahy a vrto

chy byly u poddaných předmětem neutuchajícího zájmu. „Tvým cí

lem je žít jako v divadle, kde jest obecenstvem celý svět.“

9

Toto varo

vání připisuje jistý římský historik Maecenatovi, Augustovu obzvláště spolehlivému důvěrníkovi. Ať už je skutečně pronesl, či nikoli, ryzí teatrálnost výkonu, který jeho pán podával, to rozhodně vystihovalo. Suetonius dokonce uvedl, že když sám Augustus ležel na smrtelné

posteli, zeptal se svých přátel, zda svou roli v komedii života sehrál

dobře. Když uslyšel, že skutečně ano, požádal, aby ho na odchodu ze

scény vyprovodili potleskem. Dobrý císař neměl na výběr a musel být

dobrým hercem – totéž se dá říct i o všech ostatních, kdo byli v dramatu

obsazeni. César se na jevišti koneckonců ani na okamžik nenacházel

o samotě. Jeho potenciální následníci byli veřejnými osobnostmi, čistě

z titulu vztahu, který s ním udržovali. Dokonce i císařova manželka,

neteř nebo vnučka mohly dostat roli, kterou bylo třeba sehrát. Pokaz

ji a zaplatíš strašlivou cenu. Uspěj však a tvá tvář se objeví na mincích

po boku obličeje samotného césara. Nikdy v historii se na žádnou ro

dinu neupírala tak silná pozornost veřejnosti jako na tu Augustovu.

Styl oblékání a účesy jejích nejvýznamnějších členů, ve znamenitých

detailech zachycené na sochách po celé říši, určovaly módu od Sýrie

až po Hispánii. Jejich zásluhy se oslavovaly prostřednictvím velkole

pých a okázalých památníků a vyprávění o jejich skandálech se s radostí

šířilo z jednoho přístavu do druhého. Klepy a propaganda, které se na

* Nejstarší portrét žijícího Římana na římské minci podle všeho patřil Gaiu Juliu Caesarovi.

Byl vyražen v roce 44 př. n. l. – nikoli náhodou v témže roce, kdy byl Caesar zavražděn.

PŘEDMLUVA

sobě vzájemně přiživovaly, propůjčily Augustově dynastii proslulost, jež vůbec poprvé překlenovala celý kontinent.

Nakolik se však všechna ta chvástavá tvrzení vytesaná do drahého mramoru a drby šuškané na tržištích a v krčmách přibližují tomu, co se v césar ově paláci doopravdy dělo? Jistě, v době, kdy Suetonius začal psát životopisy císařů, neměl o materiál, z nějž by se dalo čerpat, vůbec nouzi. Opíral se o vše, od oficiálních rytých nápisů po zkomolené klepy. Když se však snažili Augusta a jeho dědice pochopit studovanější analytici, uvědomili si, že v srdci této dynastie dlí temnota, která se jejich úsilí vzpouzí a vysmívá se mu. Kdysi, za časů republiky, se o záležitostech státu debatovalo na veřejnosti a proslovy římských vůdců se přepisovaly, aby je mohli studovat historikové. Jenže to všechno se změnilo, když k moci nastoupil Augustus, „jelikož od té chvíle se vše začalo činit v tajnosti a tak, aby to neproniklo na veřejnost“.

10

Ano, starý rytmus politického roku, každoroční cyklus voleb

a obsazování úřadů, který v dávných dnech republiky dával ctižádostivým Římanům nefalšovanou příležitost ovlivnit osud svého města, stále přetrvával – ale pouze jako z větší části irelevantní vedlejší program. Aréna moci se nyní rozkládala jinde. Světu se vládlo nikoli na shromážděních významných a dobrých, nýbrž v soukromých komnatách. Ženino našeptávání do císařova ucha, dokument diskrétně předaný otrokem: oboje mívalo větší dopad než ten nejzvučnější veřejný projev. Pro životopisce césarů z toho vyplýval pochmurný, avšak nevyhnutelný závěr: „Tak právě největší události bývají záhadné.“

11

Ačkoli dějepisec, který ho vyslovil, byl Suetoniovým blízkým současníkem, coby patolog autokracie jej dalece převyšoval – dost možná byl tím nejlepším, jaký kdy žil. Kornelius Tacitus vycházel z důkladného porozumění tomu, jak Řím a jeho impérium fungovaly. V průběhu své hvězdné kariéry promlouval na soudních dvorech, v ovládaných provinciích a zastával nejvyšší úřady, o něž směl občan usilovat. Rovněž se však vyznačoval mazaným, třebaže hanebným pudem sebezáchovy. D ynastie, která Římu vládla za Tacitova dospívání, již nebyla dynastií Augustovou, která roku 68 n. l. zanikla v krvavé vřavě. Neznamenalo to však, že by byla méně vražedná. Než aby se Tacitus jejím požadavkům vzepřel, raději se rozhodl sklopit hlavu a odvrátit zrak. Zločin opomíjení faktů, na němž se dle vlastního mínění podílel, se z jeho svědomí zjevně až do smrti tak docela nevytratil. Čím víc

DYNASTIE

20

se Tacitus stranil veřejného života, tím posedleji se pokoušel přijít na

kloub hlubinám režimu, za nějž musel žít, a vypátrat, jak se vyvinul.

Nejprve vypověděl události svého vlastního mládí a dospělosti a pak

– v závěrečném a nejvýznamnějším díle, historii, která je od 16. sto

letí známa pod názvem Letopisy – upřel pohled do minulosti, na dyna

stii Augustovu. Samotného Augusta a jeho osudné prvenství analyzo

val jen v nesmírně hrubých náznacích. Soustředil se totiž nikoli na něj

samého, nýbrž na jeho dědice. Ve středu jeviště se vystřídali postupně

čtyři Caesarové: nejprve Tiberius, potom Caligula, po něm Caligulův

strýc Klaudius, a nakonec Augustův prapravnuk Nero, poslední z této

dynastie, kdo v rukou třímal moc. Právě jeho smrt představovala ko

nec rodové linie. V roce 68 n. l. už naživu nebyl ani jeden Augustův

potomek. Zas a znovu se ukazovalo, že příslušnost k císařské rodině

s seb ou nese povinnost zaplatit osudovou cenu. Tak znělo poučení

příběhu, který Tacitus vyprávěl.

A potíž spočívala ještě někde jinde: v otázce, zda je vůbec možné ho

vypovědět. Tacitus ten problém kousavě vysvětlil hned v prvním od

stavci Letopisů: „Činy Tiberiovy, Gaiovy, Claudiovy a Neronovy byly za

jejich života ze strachu vylíčeny křivě, když však zemřeli, s čerstvou

dosud nenávistí k nim.“

12

Bylo nepřípustné spokojit se s čímkoli kromě

toho nejpilnějšího výzkumu, té nejpromyšlenější objektivity. Tacitus,

důkladný ve své snaze zkoumat oficiální záznamy spojené s vládou

každého jednotlivého císaře, si dal obdobně záležet na tom, aby tex

tům nikdy plně nedůvěřoval.

*

Slova se za vlády Caesarů stala kluzkou,

zrádnou věcí. „Ona doba byla tak otrávena nízkým patolízalstvím.“

13

Bezútěšnost tohoto úsudku, zrozená z osobní zkušenosti, způsobila,

že Tacitova hořká skepse nahlodala vše, čeho se dotkla. V Letopisech ne

nalezneme jediného césara, který by netvrdil, že koná v zájmu řím

ského lidu, a nebyl pokrytcem, jediný pokus zachovat věrnost měst

ským tradicím, aniž by neběželo o švindl, či krásně znějící stanovisko,

které by nebylo lživé. Dějiny Říma se tu líčí jako noční můra stíhaná

terorem a zastíněná krví; můra, z níž se občané nedokážou probudit.

Je to portrét despotismu, jehož existence neunikla mnoha následují

* D ekret, který vydal Tiberius a jenž byl nedávno objeven ve Španělsku, vrhl na Tacitovy me

tody fascinující světlo. Nemůže být pochyb o tom, že Tacitus podrobně znal jeho znění a že

plně doceňoval, do jaké míry vyjadřuje nikoli pravdu, nýbrž to, co ti, kdo jej sestavili, toužili

za pravdu považovat.

PŘEDMLUVA

cím generacím, jež na vlastní oči spatřily, jak i jejich svobody pohasínají. Kdykoli byla uprostřed zřícenin dřívějších svobodných pořádků vztyčena tyranie a kdekoli zazněly klamné slogany, jež měly zakrýt státem schvalované zločiny, nikdy se na to nezapomnělo. Augustova dynastie ještě dnes definuje vzezření autokratické moci.

Nikoho proto asi nepřekvapí, že dodnes sužuje představivost veřejnosti. Když si lidé představí starověký Řím, s největší pravděpodobností jim na mysli vytane právě město prvních césarů. Díky zneklidňující fascinaci plejádou jeho vůdčích postav se mu nevyrovná žádné jiné období starověké historie. Obscénní půvab těchto postav zapříčinil, že se staly archetypem znesvářených a vražedných dynastů. Zrůdy, které nacházíme na stránkách Tacitových a Suetoniových, jako by se zrodily z nějakého fantasy románu nebo televizní obrazovky: Tiberius, zasmušilý a paranoidní vladař, který s oblibou nechával mladé chlapce, aby mu v plaveckých bazénech lízali varlata. Caligula, jenž si naříkal, že římský lid nemá jeden krk, který by mu mohl přeseknout. Agrippina, Neronova matka kující pikle, aby dosadila na trůn syna, který ji nakonec dal zavraždit. A sám Nero, jenž svou těhotnou manželku ukopal k smrti, oženil se s eunuchem a postavil v centru požárem zničeného Říma palác rozkoší. Kdo má rád, když jsou jeho oblíbené vyprávěnky o dynastických nekalých praktikách okořeněny jedem a zvrhlostmi zacházejícími do exotických krajností, najde v tomhle příběhu úplně všechno: vraždící panovnice, mocenské incestní páry, ušlápnuté beta samce, kteří ve svých rukou nicméně drží vládu nad životem a smrtí. V pramenech, jež se tohoto období týkají, jsou k nalezení všechny stěžejní části nedávných dramat. První césarové, víc než kterákoli jiná srovnatelná dynastie, zůstávají až do dnešního dne známými jmény. Jejich proslulost přetrvává.

Není důvod nepřiznat, že to všechno může v historicích, kteří se daným obdobím zabývají, budit jisté rozpaky. Legendy o jedech a mravní zkaženosti jim nebývají příjemné právě proto, že jsou tak melodramatické. Koneckonců, čím je příběh senzačnější, tím neuvěřitelněji působí. O pravdivosti obvinění vznášených proti juliovsko-klaudiovské dynastii – jak badatelé Augustovu rodu obvykle říkají – se přesně z tohoto důvodu vedou už dlouhá léta spory. Je například možné, aby byl Caligula doopravdy tak šílený, jak Suetonius a další starověcí autoři tvrdí? Třeba duševně chorý nebyl a vyprávění o jeho nápadnějších

DYNASTIE

22

kouscích se při předávání z generace na generaci zkomolila? Co když nejde vyloučit, že za zdánlivou bláznivostí jeho příkazu sbírat mušle se ve skutečnosti skrývalo naprosto racionální vysvětlení? Řada badatelů s touto myšlenkou přišla. V průběhu let bylo předloženo nesčetné množství teorií. Ačkoli se o tom žádný zdroj nezmiňuje, snad došlo ke vzpouře a Caligula hodlal své vojáky potrestat tím, že jim zadá nějaký nedůstojný úkol? Anebo chtěl, aby hledali perly nebo mušle, jimiž by pak ozdobil architektonické prvky spjaté s vodou? Či concha, latinské slovo pro „mušli“, použil jako označení něčeho úplně odlišného: typu lodi, nebo dokonce genitálií děvky? Vše z toho je myslitelné, nic však rozhodující. Příhoda jako by byla, podobně jako živý sen, prodchnutá jistou nevysvětlitelnou logikou, nějakým významem, jenž nám navzdory sebevětšímu úsilí zcela nedochází. Podobná marnost se se studiem starověké historie pojí často: existují věci, které nikdy nebudeme vědět jistě.

Nic z toho pro nás nemusí být nutně důvodem k zoufalství. Známé neznámé mívají pro dějepisce prvních césarů určitou hodnotu. Otázka, k čemu přesně se Caligula na galské pláži chystal, nebude nikdy přesvědčivě zodpovězena. Jak však s jistotou víme, římským historikům se nezdálo, že by vysvětlit potřebovala. Považovali za samozřejmé, že přikázat vojákům, aby sbírali mušle, dokáže jen špatný, šílený císař. Příběhy, které se o Caligulovi vyprávějí – že urážel bohy, vyžíval se v kr utosti, liboval si ve všemožných sexuálních úchylkách, nebyly typické výhradně pro něj. Patřily spíš k běžné zásobě drbů, které se rozvířily, kdykoli se nějaký césar prohřešil proti náležitostem doby. „Ponechejte ošklivé stíny na pokoji, tam kde číhají ve své propasti hanby.“

14

Tímto škrobeným pokáráním, proneseným během Tiberiovy vlády sestavovatelem antologie zušlechťujících historek, se řídilo jen málo autorových spoluobčanů. Na to klepy příliš zbožňovali. Anekdoty, jež se o císařské dynastii vykládaly a jež obvykle nastavovaly zrcadlo těm nejhlubším předsudkům a děsům lidí, kteří si je sdělovali, nás přenášejí do jádra římské psýché. Žádné pojednání o Augustově dynastii proto nemůže být obyčejnou studií a musí plnit další funkci: funkci portrétu římského lidu.

I z tohoto důvodu jsou narativní dějiny, jež v plném rozsahu pokrývají éru juliovsko-klaudiovské dynastie, nejspíš nejjistějším způsobem, jak úspěšně proplout mezi Skyllou důvěřivé naivity a Charybdou

23

PŘEDMLUVA

přespříliš vypjatého skepticismu. Je zcela jasné, že ne všem příběhům,

které o nejstarších císařích kolují, lze věřit. Na druhou stranu nám

mnohé z nich opravdu poskytují vhled do toho, co jejich vznik pod

nítilo. Anekdoty, jež se snad zdají dočista neuvěřitelné, když je čteme

odděleně, najednou díky úhlu pohledu, který nám poskytuje děje

pisné vyprávění, nezřídka působí mnohem přesvědčivěji. Vývoj auto

kracie v Římě byl vleklou a nahodilou záležitostí. Augustus, třebaže

jej historikové označují za prvního císaře města, nebyl oficiálně jmeno

ván monarchou. Místo toho vládl z titulu práv a poct, které mu byly

kousek po kousku přidělovány hlasováním. Neexistovala žádná ofi

ciální procedura, podle níž by nástupnictví probíhalo. Tato skuteč

nost zaručovala, že nikdo z císařů neměl po nástupu k moci na výběr

a musel vyzkoušet, kudy se táhne hranice mezi tím, co smí, a co už ne.

Příslušníci juliovsko-klaudiovské dynastie tudíž předsedali dlouhému,

neutuchajícímu procesu experimentování. Proto jsem se rozhodl, že

moje kniha půjde po stopách celé dynastie, od jejího založení až ke kr

vavému zániku. Panování jednotlivých císařů nejlépe porozumíme ni

koli jako takovému, v izolaci, nýbrž v kontextu všeho, co mu předchá

zelo a co přišlo po něm.

Toto platí o to víc, že zkoumání zmíněného období, jak je pro staro

věkou historii typické, občas připomíná frustraci, s níž posloucháme

zastaralé autorádio, jehož nejrůznější stanice neustále oscilují mezi

slyšitelností a neslyšitelností. Kéž bychom například měli ke Caligu

lovým činům na pláži u Lamanšského průlivu popis od Tacita – bohu

žel ho nemáme. Vše, co měly Letopisy o letech mezi Tiberiovou smrtí

a polovinou Klaudiovy vlády zaznamenat, bylo ztraceno. Že Caligula,

nejnechvalněji proslulý příslušník svého rodu, je mezi členy juliov

sko-klaudiovské dynastie zároveň tím, jehož panování je podepřeno

nejméně spolehlivými zdroji, takřka jistě není žádná náhoda. Ačkoli

dva tisíce let opakování v nás snad vzbudilo dojem, že historické lí

čení tohoto období bylo již dávno ustáleno, v mnoha případech tomu

tak není. Když studujeme starověké dějiny, je i nadále obdobně dů

ležité zohledňovat, co nevíme, jako zpochybňovat vše, co víme. Čte

náři by si měli být vědomi, že velká část vyprávění, které tato kniha

předkládá, překlenuje bouřlivé hlubiny – podobně jako onen ponto

nový most, který Caligula kdysi postavil mezi dvěma výběžky Neapol

ského zálivu. Spory a neshoda jsou pro studium této éry příznačné.

DYNASTIE

24

Přesně tohle je však samozřejmě zdrojem fascinace, kterou v nás tato éra vzbuzuje. Rozsah a vitalita odborného výzkumu juliovsko-klaudiovské dynastie vedly během několika uplynulých desetiletí k zásadnímu zvratu v tom, jak jejich dobu chápeme. Pokud tato kniha umožní čtenářům aspoň trochu pocítit, jak moc je studium první císařské dynastie starověkého Říma vzrušující, pak splnila svůj účel. Uplynula dvě tisíciletí, a přesto z nejstarších ukázek krutovlády na Západě nepřestává plynout poučení a zděšení zároveň.

„Nic není ... temnější než ony pochodně, které nám neumožňují, abychom viděli v temnotách něco jiného než je samé,“

15

napsal Se

neka krátce před smrtí v roce 65 n. l. Kontextem jeho postřehu byla zkratka, jíž se o něco dříve ubíral, když putoval podél Neapolského zálivu ztemnělým, prašným tunelem. „Jaké vězení to bylo a jak dlouhé. Nic se mu nemohlo vyrovnat.“ Coby člověk, který spoustu let strávil pozorováním císařského dvora, se Seneka v temnotě dobře vyznal. Caligula, jenž nelibě nesl filozofovu genialitu, si jen tak tak nechal rozmluvit jeho popravu. Klaudius, uražený Senekovým cizoložným románkem s jednou z Caligulových sester, ho vyhostil na Korsiku. Agrippina, která se poohlížela po někom, kdo by surové pudy jejího syna udržel na uzdě, jej jmenovala Neronovým soukromým učitelem. Seneka, kterému jeho někdejší žák nakonec přikázal podřezat si žíly, si o podstatě režimu, kterému sloužil, nedělal žádné iluze. Tvrdil, že dokonce i mír, jejž dynastie světu přinesla, ze své podstaty nespočívá na ničem vznešenějším než na „vyčerpání krutosti“.

16

Despotismus byl od

samého počátku nedílnou součástí nového řádu.

Avšak to, co si hnusil, Seneka současně miloval. Opovrhování mocí mu nebránilo se v ní vyžívat. Temnotu Říma osvětlovalo zlato. O dva tisíce let později se i my ohlížíme za Augustem a jeho dědici. A v jejich směsici tyranie a zásluh, sadismu a půvabu, touhy po moci a slávy spatřujeme pozlátko, jemuž se od té doby žádná jiná dynastie tak docela nevyrovnala.

„César a stát jsou jedno a totéž.“

17

Jak k tomu došlo, je i nyní příběh stejně podmanivý, stejně pozoruhodný a stejně poučný jako kdykoli během těch dvou tisíciletí, jež od jeho zrodu uběhly.

25

Střež, zachovávej a chraň způsob, jímž se dnes věci mají: mír, z nějž se těšíme, i na

šeho císaře. A až dostojí své povinnosti, na konci života, jenž, jak se modlím, bude co

možná nejdelší, dej mu nástupce, jejichž bedra dokáží břímě naší světové říše unést

stejně dobře, jako to zvládla ta jeho.

– Velleius Paterkulus (asi 20 př. n. l.–asi 31 n. l.)

Skvrna špatností, jež tito muži v dávných dobách spáchali, v dějepisných knihách ni

kdy nevybledne. Až do úplného konce času budou zrůdné skutky rodu Caesarova čelit

odsudku.

– Klaudius Klaudianus (asi 370–404 n. l.)

Severní moře

BRITÁNIE

KATUVELLAUNOVÉ

CHERUSKOVÉ

UBIOVÉ

GERMÁNIE

Atlantský oceán

Sahara

Rýn

GALIE

Alpy

Jaderské mořeITÁLIE

HISPÁNIE

KORSIKA

LUSITÁNIE

Řím

Neapol

SARDINIE

SICÍLIE

Kartágo

M

A

U

R

ETÁ

NIE

Altas

AFRIKA

PANONIE

Tomis

Brundisium

S

Římský svět v roce 44 př. n. l.

míle

kilometry

PANONIE

BASTARNOVÉ Kavkaz

Černé mořeDunaj

ARMÉNIE

ILÝRIE

MAKEDONIE

Filippy

MALÁ ASIE

Karrhy

Egejské

moře

ŘECKO

Aktion

Eufrat

Tigris

Atény

Antiochie

SÝRIE

KRÉTA

JUDEA

Středozemní moře

Jeruzalém

Alexandrie

Rudé moře

Nil

I.

PADRONE

31

1.

VLČÍ DĚTI

Vznik supervelmoci

Historie Říma začala znásilněním. Princeznu, zasvěcenou pannu,

překvapili a znesvětili. Vzniklo několik verzí, v nichž se líčilo, jak to

osudné napadení proběhlo. Někteří tvrdili, že k němu došlo, zatímco

spala a zdálo se jí o muži zázračné krásy, který ji dovedl na stinný břeh

řeky a nechal ji tam, ztracenou a opuštěnou. Podle jiných se jí útočník

zmocnil uprostřed bouře, když nabírala vodu v posvátném hájíčku.

V jednom vyprávění se dokonce popisoval záhadný falus, který se vy

nořil z popela královského krbu a zmocnil se nikoli princezny, ný

brž její otrokyně. Na výsledném těhotenství se nicméně shodli všichni

a většina – s výjimkou několika bručounských revizionistů – ani v nej

menším nepochybovala o tom, že násilník byl bohem.

*

Mars, prolévač

krve, zasel své sémě do smrtelného lůna.

Dle očekávání se ze znásilnění zrodili dva bohům podobní chlapci.

D vojčata, potomci vzešlí z hanby své matky, se sotva narodila, a už

je pohodili do nedaleké řeky, Tibery. Divům ale stále nebyl konec.

Schránka, do níž byla nemluvňata vložena, byla unášena povodňovou

vodou a nakonec vyplula na úpatí prudkého kopce nazývaného Palatin.

Zde v ústí jeskyně, pod větvemi fíkovníku obsypaného ovocem, na dvoj

čata narazila vlčice. Místo, aby zablácené děti pozřela, olízala je do čista

a nabídla jejich hladovým ústům své cecíky. Když ten zázračný výjev

spatřil pasáček vepřů, který šel zrovna kolem, slezl po úbočí Palatinu

a přispěchal jim na pomoc. Vlčice se odplížila. Z chlapců, které pasá

ček zachránil a pojmenoval Remus a Romulus, vyrostli válečníci, jimž

* D va dějepisci, Markus Oktavius a Licinius Macer, prohlašovali, že dívku znásilnil její strýc,

který pak, „aby důsledek zločinného jednání zatajil“, neteř zabil a její novorozená dvojčata

předal pasáčkovi vepřů.

DYNASTIE

32

nikde nebylo rovno. Když Romulus po nějaké době stál na Palatinu, zahlédl dvanáct orlů: jasné znamení od bohů, že by měl na vrcholu pahorku založit město, které už navždy ponese jeho jméno. To on Římu vládl jako jeho první král.

Tak alespoň zněl příběh, který si Římané o staletí později vyprávěli, aby vysvětlili původ svého města a samotný velkolepý rozsah svých vojenských úspěchů. Když se o něm doslechli cizinci, nepřipadal jim nijak nevěrohodný. To, že Romulus byl zplozen Martem, bohem války, a odkojen vlčicí, vysvětlovalo velkou část římské povahy v očích těch, kdo se s jeho následovníky střetli v surových potyčkách. Dokonce i národ jako Makedoňané, kteří si pod vedením samotného Alexandra Velikého vydobyli rozsáhlou říši, jež sahala téměř až k vycházejícímu slunci, věděli, že Římané jsou lidské plemeno jako žádné jiné. Jedna krátká, zahajovací šarvátka vybojovaná s nerozhodným výsledkem roku 200 př. n. l. bohatě stačila, aby to pochopili. Od Romulovy éry uplynulo pět staletí či víc, a přesto se Římanů i nadále drželo – nebo to tak jejich protivníkům přinejmenším připadalo – cosi z hrůzu nahánějícího charakteru tvorů vzešlých z mýtu. Když Makedoňané odnášeli z bojiště své mrtvé, jatka, která tam nalezli, je vyděsila. Země byla nasáklá krví těl, jež římské meče zohavily a rozsekaly na kousky. Paže dosud připojené k ramenům, usekané hlavy, páchnoucí kaluže plné vnitřností: to vše svědčilo o míře násilí, která byla spíš zvířecí než lidská. Nelze tedy mít Makedoňanům za zlé, že ten den pocítili hrůzu, když „pozorovali, proti jakým zbraním a proti jakým mužům budou muset bojovat“. Strach z vlkodlaků byl koneckonců u civilizovaných lidí jen přirozený. Vlčí ražení Římanů, náznak drápů pod jejich nehty a žlutý pohled očí se staly něčím, co si lidé napříč Středomořím i v dalekých krajinách zvykli brát za dané. „Panečku, vždyť oni sami přiznávají, že jejich zakladatelé sáli mléko vlčice!“ Tak znělo zoufalé svolávání k boji z úst jednoho krále, než bylo i jeho království rozdrceno na trosky. „Že oni všichni mají vlčí srdce, není ani zdaleka nic neočekávaného. Nenapravitelně žízní po krvi a ve své hamižnosti jsou neukojitelní. Jejich touha po moci a bohatství nezná hranic.“

Samotní Římané na věc samozřejmě pohlíželi odlišně. Domnívali se, že nadvládu nad světem jim darovali bohové. Talent Říma spočíval v panování. Jistě, existovaly národy, které vynikaly v jiných oblastech. Kdo by se například vyrovnal Řekům, když přišlo na formování bronzu či mramoru, mapování hvězd či psaní příruček o sexu?

VLČÍ DĚTI

Syřané byli předními tanečníky, Chaldejci astrology, Germáni osobními strážci. Avšak pouze římský lid disponoval dostatečným talentem na to, aby si vybojoval a udržoval celosvětové impérium. O jeho zásluhách nebylo pochyb. Co se omilostňování porobených a potírání namyšlených týkalo, byli Římané jasně nejsilnější.

Kořeny jejich velikosti sahaly, jak věřili, až k úplným začátkům. „Záležitosti Říma spočívají na jeho dávných zvycích a přednostech jeho mužů.“

4

Už od nejranějších dní měřítkem nedostižnosti tohoto

města byla ochota občanů obětovat všechno v zájmu obecného blaha – dokonce i své životy. Když Romulus budoval okolo svého výtvoru zeď a ryl pluhem brázdu, pomerium, aby tak vše, co v jejích hranicích leželo, označil za zemi zasvěcenou Jupiterovi, králi bohů, uvědomoval si, že je potřeba učinit víc, aby byl Řím skutečně nedotknutelný. A tak se Remus, jeho dvojče, ochotně nabídl jako lidská oběť. Sotva přeskočil hranici, srazila ho k zemi lopata. „Byla [to] první oběť a její krev rituálně stvrdila ohrazení nového města.“

5

Prapůvodní hlínu a maltu Říma

pohnojila krev, jež se řinula ze syna boha války.

Remus byl prvním, kdo pro dobro města zemřel – ale rozhodně ne posledním. Po Romulovi usedlo na římský trůn ještě pět králů, a když se z toho šestého, Tarkvinia Zpupného, latinsky Superbus, vyklubal krutý tyran, který si své přízvisko na každý pád zasloužil, dali jeho poddaní své životy všanc a vzbouřili se. Roku 509 př. n. l. monarchie nadobro zanikla. Člověk, který povstání vedl, Tarkviniův bratranec jménem Brutus, přinutil Římany složit hromadnou přísahu, „že víckrát nedopustí, aby Římu vládl jeden jediný muž“. Od toho okamžiku bylo slovo „král“ v jejich politickém slovníku tím nejsprostším. Již nebyli poddanými, nýbrž se považovali za cives, „občany“. Konečně mohli projevit svou bojovnost. „Tehdy se každý Říman začal snažit více vyniknout a dát na odiv vlohy svého ducha. Králům dříve totiž bývali dobří muži podezřelejší než špatní a obávali se mravní zdatnosti u ostatních.“

6

Ve městě

osvobozeném od žárlivého pohledu monarchů už občané nemuseli tajit touhu po slávě. Měřítko opravdového úspěchu se stalo chloubou římského lidu. I ten nejprostší rolník, pokud si nepřál uzřít svůj odraz v zrcadle opovržení svých druhů, musel vzít na svá bedra občanské povinnosti a dokázat, že je muž – vir.

Virtus, vlastnost toho, kdo je vir, byla nejvyšším římským ideálem, blyštivým spojením energie a odvahy, vlastností, kterou sami Římané

Centrum Říma

Chrám Venuše

Genetrix

Forum Gaia

Julia Caesara

Gemonské

schody

Vězení

Chrám

Konkordie Budova senátu

Kapitol

Jupiterův

chrám

Vestin

chrám

Lacus

Curtius

Clivus Tuscus

Via Sacra

Clivus Palatinus

Palatin

Luperkál

Romulova

chýše

S

Tibera

VLČÍ DĚTI

určili za svou hlavní silnou stránku. I bohové s nimi souhlasili. V roce 362 př. n. l., sto padesát let po pádu Tarkvinia Zpupného, se v centru Říma objevilo strašlivé znamení. Pod Palatinem, na rovné dlážděné ploše známé jako Forum, se rozevřela obrovská průrva. Neexistovalo nic, co by do srdcí Římanů zaselo větší hrůzu. Forum bylo středem občanského života. Právě zde státníci promlouvali k lidem, volení římští úředníci, latinsky magistrati, konali spravedlnost, kupci vnucovali své zboží a panny ve službách Vesty, bohyně rodinného krbu, pečovaly o věčný oheň. Že se brána do podsvětí objevila na místě, které bylo pro život Římanů takto zásadní, zcela jasně naznačovalo cosi hrůzného: hněv bohů.

A to se také potvrdilo. Bohové žádali oběť: „tu největší hodnotu“.

7

Co však v Římě mělo tu největší hodnotu? Všichni si nad tou otázkou dlouho lámali hlavu, dokud jistý mladík jménem Markus Kurtius nepronesl projev. Mužnost a odvaha, pověděl svým spoluobčanům, jsou tím největším bohatstvím, jaké římský lid vlastní. Potom, oděný v plné zbroji, usedl na koně, pobídl jej kupředu a vyrazil přímo k propasti. Tryskem uháněl až přes její okraj a i se svým koněm se vrhl do jejích hlubin. Nato se strž poslušně zavřela. Nezbylo po ní nic než tůňka a osamělý olivovník, trvalý památník občanovi, který zesnul, aby jeho druhové mohli žít.

Římané si tohoto ideálu veřejného blaha cenili natolik, že jméno, jež mu propůjčili – res publica – sloužilo jako zkratka pro celý jejich systém vládnutí. Tento ideál dovoloval, aby planoucí dychtění po poctách, které jednotlivý občan pociťoval, jeho odhodlání podrobit své tělo i ducha zkoušce ohněm a nepřízní osudu a vyjít z každého utrpení vítězoslavný, koexistovaly s železným smyslem pro kázeň. Důsledky, které to mělo pro sousedy Říma, byly bez výjimky ničivé. S příchodem roku 200 př. n. l., kdy Makedoňané vůbec poprvé zakusili vlčí divokost, jíž byly legie schopny, už byl Řím vládcem celého západního Středomoří. Jeho vojska zasadila o dva roky dříve rozhodující úder jediné mocnosti, která si troufala s ním o tento titul soupeřit: metropoli kupeckých princů na pobřeží severní Afriky nazývané Kartágo. Vítězství Říma bylo kolosálním triumfem. Smrtící zápas, který spolu obě města sváděla, trval s přestávkami přes šedesát let. Za tu dobu postoupila válka až k branám Říma. Itálie byla prosycená krví. „Všecko pod nebes vysokou bání se otřáslo hrůzou.“

8

Nakonec však ze zkoušky, při níž by


DYNASTIE

36

kterýkoli jiný národ zoufale usiloval o mír, vyšli vítězové tolik zoce

lení bitvou, až se zdálo, jako by byli ukuti ze železa. Není tudíž divu,

že legiím nedokázali odolat ani dědicové Alexandra Velikého. Jeden

král východního Středomoří za druhým musel před římskými hodno

stáři padat do prachu. Zjevně se ukázalo, že monarchie má ve srovnání

se svobodnou a ukázněnou republikou citelné nedostatky. „Našim ci

tům vládne naše mysl,“ jak byl přísně informován posel jednoho ta

kového poraženého krále. „Hrdost, která je rysem našeho charakteru,

jsme chovali stále stejnou v každém postavení a budeme ji zachovávat

i dále; nezveličily ji ani naše příznivé poměry, ani ji nezmenšily časy

neblahé.“

9

Muž, který tato slova pronesl – Publius Kornelius Scipio, to věděl moc

dobře z vlastní zkušenosti. Byl ztělesněním úspěchu. Jeho přezdívka,

Afrikanus, plamenně dosvědčovala úlohu, již sehrál coby přemožitel

nejhrozivějšího nepřítele Říma. To on vyrval Hispánii ze spárů Kar

taginců, porazil je na jejich vlastním území a pak je donutil přistou

pit na nejzoufalejší možné podmínky. O několik let později, na stát

ním seznamu občanů, se Scipionovo jméno skvělo hned na prvním

místě. Ve společnosti, jakou byl Řím, se jednalo o bezkonkurenční po

ctu. Určující posedlostí Římanů byla hierarchie. Všichni měli být ofi

ciálně posuzováni na základě postupně klesajícího měřítka hodnosti.

Status občana byl nastavený s urputnou precizností. Jmění, rod a zá

sluhy společně stanovovaly, kde přesně v nesnadném třídním systému

republiky si každý jednotlivý Říman stojí. Status se zběsile střežil do

konce i na vrcholu společnosti. Nejvýše postavení občané měli všichni

svůj vlastní exkluzivní řád: senát. Po jeho členech se požadovalo, aby

kromě bohatství a společenské reputace disponovali i minulostí, která

by byla naplněná službou na postech římských úředníků, jež by je do

statečně opravňovala stát se arbitry osudu Říma. Jejich rozpravy byly

natolik citlivé a natolik vlivné, že „o nich po mnoho staletí žádný se

nátor na veřejnosti ani nemukl“.

10

Pokud tedy státník nedokázal za

řídit, aby byl jeho hlas během rozprav senátorů vyslyšen, mohl být

zrovna tak němý. A přesto právo senátorů rozmlouvat se svými druhy

nebylo dané. Ti, kdo se při debatách ozývali jako první, vždy patřili

mezi muže, jimž rodokmen, morální pověst a služba státu získaly ten

největší věhlas. Římané tuto vlastnost nazývali auctoritas – a když re

publika dosadila na první místo seznamu svých občanů Scipia, dodá


37

VLČÍ DĚTI

vala tím oporu úžasné váze jeho autority. Jak se všichni jednomyslně shodli, pokořitel Kartága „si dobyl jako jediný ... mimořádné slávy“.

11

Bralo se na vědomí, že Scipio Afrikanus nemá protivníka dokonce ani v řadách nejúspěšnějších lidí v Římě. Byl to princeps senatus, „první muž senátu“.

V jeho prvenství však číhalo nebezpečí. Stín, který Scipio vrhal na své spoluobčany, nemohl než vzbuzovat roztrpčení. Hlavní zásada republiky zůstávala táž jako vždy předtím: Řím nemá mít žádného svrchovaného vládce. Už jen samotný zjev voleného římského úředníka připomínal římskému lidu svody a nebezpečí monarchie. Purpur, který lemoval okraj jeho tógy, byl původně barvou značící královskou hodnost. „Liktoři“ – tělesní strážci, jejichž povinností bylo proklestit úředníkovi cestu skrze davy jeho spoluobčanů – kdysi podobným způsobem doprovázeli Tarkvinia Zpupného. Pruty a sekera, které každý liktor nesl přes rameno – fasces – symbolizovaly pravomoc až děsivě královského rozsahu: právo udílet jak tělesný, tak nejvyšší trest.

*

Takto

velká moc představovala cosi ohromného a zároveň zrádného. Ve svobodné republice bylo nepřípustné, aby se někdo těšil z důvěry, která by mu umožňovala takovouto mocí vládnout, aniž by se na něj zároveň nevztahovala ta nejkrajnější bezpečnostní opatření. Právě proto byla po pádu monarchie moc vyhoštěného krále přidělena nikoli jedinému volenému úředníkovi, nýbrž dvěma: konzulům. Nádhera konzulství a nehynoucí sláva, kterou tento úřad přinášel těm, kdo jej získali, vyžadovaly, aby byly podobně jako silné víno nejprve rozředěny. Nejenomže se dalo spolehnout na to, že na sebe budou konzulové vzájemně pozorně dohlížet, ale jejich funkční období trvalo jeden jediný rok. Avšak lesk prestiže, z níž se Scipio radoval, se těmto omezením vzpíral. Ve srovnání s ním bledli i ti nejvyšší z volených úředníků římské republiky. Senátem se tudíž začalo rozléhat brblání proti „princeptovi“.

Pravda byla taková, že v Římě se na osobní kouzlo odjakživa nahlíželo s hlubokým podezřením. Vrásky kolem očí a tvrdé způsoby, to od svých státníků Římané čekali. Samotné označení „senátor“ pocházelo z latinského označení pro starého muže. Meteor Scipionovy kariéry * V samotném Římě liktoři svou sekeru nenosili. Tato skutečnost symbolizovala právo občanů odvolat se proti odsouzení k trestu smrti.

DYNASTIE

38

nicméně plápolal už od skandálně mladického věku. Vedením boje proti Kartagincům v Hispánii byl Scipio pověřen v pouhých šestadvaceti letech. Na post konzula se poprvé dostal o krátkých pět let později. Dokonce i k jeho povýšení do hodnosti zvané princeps senatus došlo v době, kdy ostatní senátoři hluboko pod ním, na úpatí úspěchu, teprve usilovali o nižší úřednické posty. Ukout si z dobyvatelství oslnivou životní dráhu dřív, než člověku narostl podbradek, bylo samozřejmě přesně totéž, čeho s velkým halasem dosáhl Alexandr Veliký. Tato podobnost senátory příliš netěšila. Alexandr byl koneckonců cizinec – a král. Navzdory věhlasu, který si vysloužil božským rozsahem svých ambicí, spoustu senátorů znepokojovalo, že sebepropagaci takto problematické osoby napodobuje někdo z jejich vlastních řad. Tvrdilo se, že Scipionova matka otěhotněla po styku s hadem, že její syn dosáhl v Hispánii vítězství díky vhodně načasovanému zásahu boha, že stačí, aby pozdě v noci přešel přes Forum, a psi přestanou štěkat. Sice byl princeps, ale podobné povídačky dokládaly, že se těší postavení, které nemělo obdoby.

A tudíž se to nedalo tolerovat. Když se Scipio roku 187 př. n. l. vrátil z východního tažení, nepřátelé na něj již čekali. Byl obviněn ze zpronevěry. Před zraky shromážděného senátu roztrhal své účetní knihy a rozhořčeně žalujícím připomněl, jaké poklady Římu vydobyl. Nebylo to k ničemu. Než aby princeps riskoval potupu, jež plynula z u svědčení, raději se nadobro stáhl do svého venkovského sídla. Zde v ro ce 183 př. n. l. zemřel jako zlomený muž. Byl tím brutálně doložen základní princip politického života v Římské republice: „Žádný jednotlivý občan nemůže vynikat tak vysoko, aby nemohl být pohnán k odpovědnosti podle zákonů.“

12

Při posledním zúčtování se mu ne

dokázal postavit dokonce ani takový velikán jako Scipio Afrikanus.

Římané se sice zrodili z vlků, ale zdálo se, že budoucnost jejich republiky a jejích svobod je v bezpečí.

Velká hra

Anebo ne?

Scipio se zákonům republiky podrobil – o tom nemohlo být sporu. Čirá síla jeho charismatu však naznačovala, že vzestup Říma na po

VLČÍ DĚTI

zici supervelmoci nebude bez nástrah. Scipionovi protivníci se pyšnili zatvrzelou provinčností. Považovali za dané, že starobylé zvyky jejich města jsou ty nejlepší. Limity této konzervativnosti se však už tehdy pomalu nořily na světlo. Scipio byl jen první vlaštovkou. Vzrůstající změť diplomatických závazků Říma, nedostižná zdatnost jeho legií a neochota tolerovat byť jen náznak neúcty, to vše občany vystavovalo pokušením doslova celosvětového rozsahu. Více než sto let po Scipionově smrti si jmění a proslulost, které přesahovaly i ty nejdivočejší sny dřívějších pokolení, zajistil n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist