načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dýka - Jorge Fernández Díaz

Dýka

Elektronická kniha: Dýka
Autor:

- Argentinská politika je jedna velká detektivka: všudypřítomná korupce a prostředí bující „narkopolitiky“, pro niž je typická vzájemná podpora drogových kartelů a vládnoucích ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 422
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: překlad Denisa Škodová
Skupina třídění: Španělská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3625-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Argentinská politika je jedna velká detektivka: všudypřítomná korupce a prostředí bující „narkopolitiky“, pro niž je typická vzájemná podpora drogových kartelů a vládnoucích elit, kdy výměnou za financování volební kampaně je nabízeno krytí trestných činů. Spisovatel Jorge Fernández Díaz coby zkušený novinář konstatuje, že noviny publikují jen asi pětinu z toho, co vědí. Naopak román umožňuje zaznamenat vše podstatné s tím, že fiktivní postavy jsou inspirovány stovkami postav skutečných: Vysloužilý voják z války o Falklandy, jakýsi protipól Jamese Bonda, nyní pracuje pro argentinskou tajnou službu, kde se zaobírá spíše podřadnými záležitostmi. Když dostane za úkol chránit španělskou právničku Nurii, která do Buenos Aires přijela domlouvat obchody s vínem, příběh nabídne i svou „bondgirl“. Jenže argentinské víno není tak čisté, jak se zdá, a vše se překvapivě zvrtne…

Zařazeno v kategoriích
Jorge Fernández Díaz - další tituly autora:
Dýka Dýka
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dýka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Jorge Fernández Díaz

Dýka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



JORGE FERNÁNDEZ DÍAZ

DÝK A


JORGE

FERNÁNDEZ DÍAZ

DÝ KA

Překlad Denisa Škodová


Obsah

I. Messalina | 9

II. Hanebný hrdina | 11

III. Strážce Mony Lisy | 37

I V. Samurajská loajalita | 95

V. Vzpomínky na střelný prach | 123

VI. Bílá paní | 139

VII. Ten nejhorší ze všech | 157

VIII. Královna salónních perónistů | 185

IX. Nuriina dýka | 203

X. Buenosaireský kartel | 227

XI. Rozpad | 283

XII. Na dně | 303

XIII. Dlouhá cesta | 335

X I V. Dračí děti | 359

X V. Nic než pravda | 401


Verónice, která je mi vším.



9

Nejdřív na prkénku rozprostřela noviny a vzápětí zahájila

operaci: zvedla svou oběť za ocas a malým nožíkem jí seškrá

bala šupiny. Dílo dokončila ve dřezu pod proudem vody. Když

byl tvor čistý a přiměřeně hladký, hodila novinový papír do

koše, prkénko otřela hadrem a tvora odložila k vykuchání.

Profesionálním kuchyňským nožem rozřízla břicho od žáber

až k ocasu a vyndala vnitřnosti. Mrtvolku strčila do studené

vody a jemně ji třela, aby jí očistila černou kůži, a pak se jala

zbavit ji očí, ploutviček na bocích a žáber. Chystala se tvora

uvařit i s kůží, protože jí připadalo nepříjemné mu ji staho

vat, a protože si byla jistá, že takto bude i lépe chutnat. Tak

jako tak ho bude muset později nemilosrdně naporcovat, což

obnáší oddělit hlavu a rozříznout hřbet hlubokým řezem.

Odteď už musí postupovat nanejvýš opatrně. Maso odříznout

pomaloučku od páteře, tvora rozkrojit a naporcovat na filety.

A zcela nenápadně přitom schovat malý nožík. Aby se pak

mohla ve sprše bodnout do hrudi nebo si podřezat žíly.

Messalina



11

I

Hanebný hrdina

Ta sobota byla tenkrát dost perná. Když jsem jich na ústu

pu postřílel pět nebo šest, dostal mě anglickej odstřelovač

s infračerveným zaměřovačem, napálil mi to přímo do břicha.

To bylo v bitvě u Mount Longdonu. Než jsem se stačil probrat,

na štábu už všechno zařídili: vzdali jsme se. Po návratu jsem

dostal tři medaile a zavřeli mě ve vojenský nemocnici na psy

chiatrii. Potom mě přinutili podepsat nějaký důvěrný lejstra

a tajně mě s dalšíma nebožákama a pomatencema naložili

do náklaďáku a dva roky mě drželi v táboře Campo de Mayo,

kde jsem absolvoval výcvik pod vedením Leandra Cálgarise.

Cálgaris od tý doby pracuje ve státní zpravodajský službě.

Říkáme mu „plukovník“, i když technicky vzato je to válečnej

veterán, a pyšní se tím, že nám od roku 1984 šéfuje při stíno

vejch operacích. Všichni prezidenti i ministři se s ním někdy

v životě setkali, a v politickým světě je známej jako „chlápek,

co umí řešit problémy“. Starouš mě přiměl číst a vzdělávat

se, a taky používat spoustu jinak zapovězenejch výrazů. Po

dařilo se mu zabránit tomu, abych se střelil do hlavy jako

plno kámošů ze zákopů. Dlužím mu hodně. Přes to všechno

přiznávám, že bych ho někdy nejradši zabil.


12

Holka, kterou teď sleduju, nepředstavuje pro stát žádný

nebezpečí. Ale je to takovej ten případ, kterým splácíme účty.

Jsem jí v patách už od pátku a vím, že teď nadešla ta správná

chvíle. Jsme na diskotéce v pobřežní čtvrti Costanera. Ta holka

má kluka, co si o sobě myslí, že je někdo, a že mu je zavázanej

samotnej Prcek Guzmán. Jezdí v porschi a nosí u sebe deví

timilimetrovou P08, ale přitom na živáčka nikdy nevystřelil

a netuší, jaký to vlastně je něco takovýho udělat.

U vchodu mě zarazí namakanej blonďák a pohledem mi

připomene, že jsem jenom mizernej černoch, ale něco v mým

pohledu ho přesvědčí, že mu můžu docela dobře rozbít hubu,

takže mě nakonec pustí a já vejdu do kouře, světel a kraválu.

Loktama si razím cestu a na baru si řeknu o pivo. Ta holka je

zrzka, má na sobě žlutý šaty a na parketu se pohybuje s očima

v sloup, chvíli blízko a chvíli daleko od toho grázla, co tancuje

jenom lehkýma posunkama a očima obhlíží okolí, jako by

kolem něj stáli možný klienti nebo nepřátelé.

Za chvíli už kolem něj postává sedm anorektiček a různejch

týpků a všichni dohromady se objímaj, pokřikujou a olíbávaj

se, a pak zapadnou někam do kouta. Tam se usídlej a dvě ho

diny chlastaj kořalku, dokud jeden z nich neodpadne a další

dva do sebe nezůstanou zapletený, že není poznat, kterej je

kterej. Už jsem zažil hodně kaleb, ale málokdy jsem narazil

na takhle vyřízenou holku. Žlutá barva jí vystoupala až do

obličeje a teď neví, jestli má jít blejt nebo si koupit ketamin.

Její kluk, což je jedno velký hovado, s jointem v puse vstane

a odvede ji na pánský záchodky. Chce jí něco píchnout do

paže, aby se probrala. Je to šméčko od falešnýho překupníka,

falešnýho šéfíka a falešnýho grázla. Loktem mu dám ťafku

do nosu a jeho pistoli hodím do záchodu.

Holka neví, kde je: brouká si písničku od kapely Sumo, ne

věřícně zírá do zrcadla a chce po mně vysvětlení, a já si všimnu,

že někde ztratila botu. Vezmu ji kolem pasu, toho sejmutýho

šmejda překročíme, a dovleču ji až na ulici. Váží i přemejšlí


13

míň než umělohmotná figurína. Uložím ji na zadní sedadlo

auta a vezmu to směrem k hlavní třídě Libertador, odkud

najedu na panamerickou dálnici.

Když dorazím do oblasti La Horqueta v okrese San Isidro,

broukám si pořád tu samou písničku. Hlídač vyjde z kukaně,

pozná mě a rádiem zavolá šéfa. Zapálím si cigáro, v domě se

rozsvítí pár světel. Holka neví, jestli udělala zkoušku z che

mie za třetí ročník. Přijde si pro ni uslzená matka v župa

nu a služebná v růžovým. Odvedou ji do postele a zavolaj

doktora. Otec celej ten hlouček sleduje s rukama v kapsách,

opřenej o svůj teréňák.

„Tak to bude celkem za pět dní, pane poslanče,“ oznámím

mu.

„Já už nespím deset. Děti se nám podobají, ale někdy tak

moc, až jsou jiné.“

Dostanu zaplaceno, nastartuju a zmizím ve tmě.

Lali je třicet osm, ale vypadá na padesát. Už šest let jede

na kokainu, ale figuru má pořád dobrou. Jmenuje se María

Laura: hnědý oči, dlouhý blond vlasy zapletený do copán

ků, typ rockerky. Hodně vyrejžovala v devadesátkách, kdy

pracovala jako paparazzi pro mezinárodní společenský ča

sopisy. Teď je na tom ale dost bídně, a tak svoji duši musela

prodat samotnýmu ďáblovi, hlavně aby se nemusela zbavo

vat svojí sbírky nikonů, canonů, teleobjektivů, digitálních

foťáků s high definition, a hlavně svojí Yamahy FZ16. Jen tak

tak jsme ji vysekali z jednoho případu nelegálního obchodu

s omamnejma látkama, a teď pro nás na objednávku sleduje

lidi. S motorkou jí to jde skvěle a Cálgaris jí platí zabavenejma

zásobama, který schovává v trezoru. Tentokrát jí vezu pěkně

čistej nášup: jestli odolá pokušení a hezky se rozdělí, může si

v Palermo Hollywood přijít na pěkný prachy. Poldové o všem

vědí a nechávaj ji na pokoji. Lali dýluje lidem ze šoubyznysu.

Citlivkám, co potřebujou utlumit úzkost bohů.


14

Kopu do plechovejch dveří, protože na zvonek tu všichni

kašlou. Je pět hodin odpoledne, ale tipuju, že po čtyřech pro

bdělejch nocích leží v kómatu. Za chvíli otevře. Škvírkou se mě

sípavě zeptá nějakej polochcíplej upír: „Co tady kurva chceš,

Remile?“ Jména mám všelijaký, ale mezi svejma jsem známej

jako Remil. To kdysi vzniklo z takovýho vtípku mezi vojákama,

a v Port Stanley se to pak vžilo. Patřil jsem mezi vojíny k těm drs

nějším. „Debil, co se ráno nemyl. Ránonemyl, Remil!“ říkal mi

při prvním nástupu vždycky seržant. Myslel to jako pochvalu.

No a ten Remil už mi zůstal. „Mám hlad,“ svěřím se Lali a strčím

do dveří. Blondýna zavrávorá, je úplně nahá a dlouhý rozpuš

těný vlasy jí sahaj až k zadku. Bydlí v přízemním bytě v ulici

Honduras. Dveře vedou do garáže předělaný na loft. Obejvák je

vlastně autodílna s yamahou zaparkovanou veprostřed. Je tam

nářadí a natajňačku pořízený fotky míň známejch osobností

z filmu a televize. O pár kroků dál je podlouhlej pokoj, s kula

tou postelí vlevo a fotolabem napravo: tam odpočívá všechno

nádobíčko. Při pohledu na něj mi docvakne, že poličky jsou

nějak poloprázdný. Lali dala pár věcí do dražby, aby měla na

živobytí a nemusela pouštět kokain. Z koupelny vyjde nějakej

nahej zombie: na prsou má vytetovanou Evitu a Micka Jaggera.

Rozepnu si knoflíky u kabátu a předvedu mu svůj pásek. Ten

kluk neví, co je glocka, ale tuší, že jestli se hned nezdekuje, dost

to ode mě schytá. Vmžiku si sesbírá hadry a zmizí jak pára nad

hrncem. Otevřu lednici a vytáhnu z ní šunku a toustovej chleba;

udělám si sendvič. Lali je úplně fuk, že ji tam očumuju nahou;

sedne si na vysokou stoličku, aby nějak zpracovala kocovinu,

a je úplně zticha. Kdysi jsme spolu něco měli. Jenom takový

postelovky, nic víc, ale vlastně ji mám pořád rád. Nelíbí se mi, že

je to fetka, ale už mockrát mě seřvala, že mi do toho vůbec nic

není. Takže z kapsy vytáhnu ten nášup zabalenej do alobalu,

na chvilku jí to ukážu a dám ho do mrazáku.

„To jsem teda zvědavej, jestli se ti to vybavení někdy po

daří dostat zpátky,“ řeknu jí a zakousnu se do sendviče: je


15

jak z polystyrénu. Aby ho šlo vůbec pozřít, otevřu si pivo.

„Plukovník vzkazuje, že jestli do toho půjdeš na vlastní pěst,

pošle mě sem rozmlátit ti bejvák.“

Chytne se za ramena. Mlčíme. Znova se podívám na sérii

fotek, co udělala vévodkyni. Jsou to úplný obrazy bez rámů.

Krásný setkání novinařiny a iberský aristokracie. Na prvním

z nich je vévodkyně, jak se prochází po Buenos Aires, pak jak

se producíruje nahoře bez na jedný terase u Laguny Josého

Ignacia nebo jak koketuje s hráčem póla na ranči ve městečku

San Antonio de Areco. Díky týhle prácičce se Lali dostala do

povědomí všech advokátů v Evropě. Dva roky nato dostala

nabídku, aby ji za pěknej vejvar sledovala ve dne v noci v Bra

zílii. Nic víc jí k tomu neřekli; Lali se k ní musela sama nějak

dostat, podplatit vrátnýho a sehnat si motorku, aby ji v těch

dopravních zácpách v Riu neztratila z očí. Nakonec vévod

kyni vyblejskla v Río das Pedras: jak sedí na klíně nějakýmu

barevnýmu plebejci, jak se s těma svejma špičatejma prsama

válí v písku nebo jak provozuje orální sex. Až na ten poslední

snímek otiskly časopisy a bulvár úplně všechno a pořádně

se na tom napakovaly. Na spodním rohu druhýho obrazu je

připíchnutá vizitka vévodkyně s větou, kterou vlastnoručně

napsala. Obrací se na Lali: „Zničila jsi mi život.“ Na stěně visí

ještě další obrazy a hodně dalších úlovků, ale tyhle dvě série

považuje lovkyně za svoje nejcennější trofeje.

„Jedna španělská advokátka,“ oznámím jí. Lali ani nezved

ne oči. „Je jí o deset let víc než tobě, ale vypadá mladší než ty.

Pěkná, i když bude asi menší, než se zdá. Jmenuje se Nuria

Menéndezová Lugová.“

Na desku kuchyňský linky položím obálku z kraftovýho

papíru. Lali se na ni mrkne a pak si přejede rukou přes obličej.

Naleju jí sklenici studený vody. Naráz ji vypije. Trochu se třese.

Možná se do ní dala zima. Z prádelníku jí přinesu tričko. Když

jí ho podávám, už si prohlíží záznam a fotky, co jsme stáhli

z Googlu. Menéndezová je bruneta, co se teď obarvila trochu


16

nazrzavo. Vystouplý lícní kosti, černý oči, plný rty. Drobnější,

ale pěkně stavěná. Nánosy řasenky a rtěnky. Projmutý saka

s širokým límcem; košile sladěný se sukněma. Někdy širokej

koženej pásek pro zvýraznění pasu. Potrpí si na černou barvu

a perlový náhrdelníky.

„Takže advokátka,“ zamumlá Lali.

„Pronajala si byt ve čtvrti Barrio Norte.“

„Jak dlouho mi to zabere?“

„Tak tři tejdny,“ odhaduju.

Lali si tričko natáhne naruby a zblízka si prohlíží jednu

fotku. Potom si ji dá dál, aby na ni líp viděla.

„Je hustá,“ okomentuje. Nakonec zvedne hnědý oči a zapích

ne je do mě. Už nevypadaj rozespale, najednou se probraly.

„Tohle je hustá buchta, Remile. A o hustejch buchtách toho

vím nejvíc.“

Lali normálně nic nerozhodí, ale najednou je hrozně vy

děšená. Tuší něco nekalýho. Dopiju pivo a dostanu hodně

podobný tušení jako ona.

Ne že bych byl nějakej atlet, ale řemeslo mě nutí se držet

ve formě. Posiluju a hodinu denně běhám, v úterý a ve čtvr

tek chodím boxovat do čtvrti Saavedra, a taky v podzemním

areálu námořnictva trénuju střelbu z pistole i z pušky. Občas

si v neděli zaplavu pár kiláků v Río de la Plata a každou vol

nou sobotu se účastním drsnýho turnaje v chudinský čtvrti

Villa Costal. Jsem levák, ale v obraně jsem dost dobrej. V těch

zápasech se hraje o prachy, sází se a tak, začíná se v osm ráno

a končí v osm večer. Všichni proti všem, zápasy po tři čtvrtě

hodinách, a je tam tým narcos, poldů, zlodějíčků, zedníků, ka

mioňáků a taky smíšenej tým. Pravidla jsou volnější a vždycky

se tam něco semele. Kvůli únavě a ambicím v semifinále dost

teče krev. Majitel krámku s potravinama nám spravuje kosti

a dělá nám veterináře, a jenom vzácně nemusí zasáhnout před

tím, než si pro dotyčnýho nebožáka přijede sanitka a odvezou


17

ho na pohotovost do Piñery. Ve finále je to tvrdej boj. Setmí se

a nejspodnější kopanec dostane člověk do zubů.

Když je po všem, popijeme v krámku levný vínko a spořádá

me pár řízků. Probírá se všechno možný, povedený zločinecký

kousky, novinky z podsvětí. Tuhle sobotu můj tým brzo od

padnul, takže čekám v hledišti, kouřím a drbu se v podpaždí.

Pak řeknu šéfovi, ať zavolá Zámečníka a Starou. Čekám na ně

vedle, u umakartovýho stolu se dvěma rozvrzanejma židlema.

Nejdřív přijde Stará se třema týpkama se spálenou pusou.

„Bacha na prachy, Stará, protože tyhle jsou schopný na tebe

vytáhnout kudlu i pro pár babek,“ varuju jí. Týpci se chechtaj,

horký maté jim zkřiví rty. „Vypadněte,“ poručí jim Stará suše.

Tak teda jdou, ale jeden z nich se chytne mezi nohama a zatřese

na mě pánví. Naleju Starý skleničku. Je to drsná, obtloustlá

ženská s krysím ksichtíkem, která se během okamžiku dokáže

proměnit z dobrosrdečný tetky v dračici. Ve tváři nemá žádnej

výraz a nikdy se nedívá přímo do očí. Když už se na člověka

podívá, bombarduje ho nadávkama a vyhrožuje bouchačkou.

Je to falešná sběračka starýho papíru. V pondělí vyráží ven se

svejma klukama, který maj co dělat, aby jí stačili, a v době siesty

zvoní po domech v luxusních čtvrtích a žebrá o hadry. Moc

toho nikdy nedostanou, ale to není podstatný: má v hlavě mapu

všech budov, pamatuje si zvyky hlídačů, kdy kdo je anebo není

doma, a tyhle informace pak prodává bytařům nebo poldům.

Hned potom přijde Zámečník, což je bejvalej bytař. Malej

a hubenej, ale má namakaný paže. Všemu se chechtá, ale jinak

tenhle kšeft bere dost vážně. V drogách nikdy nejel a za celej

svůj bídnej život nenabil jedinou pistoli; i tak ho ale párkrát

zabásli, protože ho někdo udal. Nikdy ho ale nechytili přímo

při činu. Je to umělec s jedinou slabostí, a tou jsou dostihy. Tý

hle slabosti využil Cálgaris, aby ho najal a udržel si ho. Mám

pro ně dva svazky bankovek a dvě mapky s adresou: 14B, ulice

Juncal, vysokej starej věžák, bez kamer a ochranky, ale s vrát

ným, kterej dělal u buenosaireský policie a nikdy nedrží siestu.


18

„Jakže se ta ženská jmenuje?“ ptá se Stará.

„Nuria Menéndezová Lugová,“ odpovím rychle a pak jí to

přeslabikuju. „Nuria, Stará. Je to Španělka. Nevím, jestli má

hospodyni.“

„Jo tak Nuria,“ zasměje se ta bezzubá krysa.

„Ten byt má pronajatej, takže faktury nejsou na její jméno.

Ale třeba něco najdeš.“

„My ti na to dohlídnem,“ ujistí mě Zámečník, kterýmu to

víc pálí. „Ničeho se neboj.“

Stará si svazek schová do kalhotek; Zámečník svůj svazek

políbí, a když si ho strká do kapsy, rozhlídne se kolem. Pak si

lokne, zamlaská a zeptá se:

„A kdyže jí teda máme zkouknout bejvák?“

„Pár tejdnů s tím ještě počkej. Stará musí nejdřív zjistit,

jak se to má s Nuriinou sousedkou. Je to nějaká šarlatán

ka. Menéndezová je celej den pryč, ale ta doktorka ordinuje

obden a víme, že je to kinezioložka. Až k nim vyrazíme, ani

jedna nesmí bejt doma. Protože se na ně vrhneme společně.

Předem i zadem.“

„A jdem na to po dobrým nebo po zlým?“ zajímá se.

„Po zlým,“ odpovím. „Žádný klíče nebo paklíče. Pěkně vypá

čit. Do obou bytů vlezem zároveň, aby Menéndezová nezačala

něco tušit. Dost se vyzná, takže když jí jenom prošmejdím

pár věcí, docvakne jí, o co jde. Ale když jí projedem celej byt,

skončí na policii, kde jí vtlučou do hlavy, že tady fungujou

bandy Kolumbijců, co vybíraj byty.“

„Pár jich znám, jsou to paka,“ usmívá se. „Páčej celý dveře.

A poldové od nich inkasujou prachy.“

„Poldové inkasujou ode všech,“ doplní Stará.

Vytáhnu další lejstro, je to mapka čtvrti Flores. Řeknu jim,

že plukovník připravil půdu u jednoho komisaře. Můžou krást

v šesti ulicích v okolí.

„Ale nikam dál už pak nechoďte, tam nás nikdo nechrá

ní a pořádně byste to schytali,“ říkám jim trochu zbytečně


19

a protáhnu se dozadu: bolí mě bedra. „Finančně se to vyplatí,

bydlí tam dost pracháčů.“

„A pro koho je ten lup z ulice Juncal?“ zeptá se krysa.

„Fifty ‑fifty,“ řekne ten lišák a ani se na ni nepodívá. „To

kdyby tam náhodou nebyla ani vindra.“

„Kroť svoje ambice, Zámečníku,“ usměrňuju ho a podívám

se z okna.

Už je tma jak v pytli. Chodit ven v tuhle hodinu je vždycky

riziko. Můžou tě zabít kokaiňáci, aby tě obrali o pár ušmudla

nejch bankovek. A i když je vidět, že jsem namakanej chlap,

ve tmě vypadáme všichni stejně. Normálně bych šel ven ve

skupině, ale tím vysvětlováním jsem se zdržel víc, než by bylo

rozumný. Rozloučím se se Starou a se Zámečníkem, zaplatím

u pultu majiteli krámku a vyjdu na nevyasfaltovanou ulici.

Pro jistotu vytáhnu z tašky glocku a odjistím ji. Chvíli s ní

jdu a poslouchám cumbie, opřu se o zeď, kde je namalovaná

postavička lidovýho hrdiny Gauchita Gila, a tam zahnu za

roh proti přikázanýmu směru jízdy, a pak si to namířím rovně

až na asfaltku a celou tu dobu se držím ve stínu. Přejdu ulici,

ohlídnu se přes rameno, a když zjistím, že mě nikdo nesleduje,

vrátím pojistku na svý místo a nářadíčko zase schovám. Dojdu

až k non ‑stop parkovišti, zaplatím a uvelebím se v teréňáku.

Pustím si D’Arienza. Za padesát minut jsem ve svý čtvrti.

Bydlím v pětipokojovým bytě v rozlehlý čtvrti Belgrano R.

Dveře jsou bezpečnostní a mám dva speciální alarmy. Po

vstupních rituálech si pistoli nechávám po ruce, svlíknu se

a zatímco lezu do sprchy, pustím si záznamník. Linou se z něj

známý hlasy. Nejdůležitější hlas patří Rositě: chce mě v neděli

vytáhnout na oběd do La Platy a mám vzít s sebou dvě flašky

vína. Poslední lékařská prohlídka všechny rozrušila: seržant

se nelepší a přidaly se k tomu ještě další „potíže“. Povzdechnu

si. Druhej zajímavej vzkaz je od tlustý Maky: „Nezapomeň, že

na pondělí jsme si domluvili schůzku. Plukovník říkal, že pro


20

mě máš nějaký materiály. Vezmi je s sebou. Čekám tě v jede

náct.“ Maca je psychiatrička. Z rozhodnutí soudu s ní mám

dvě kontrolní sezení měsíčně. Maca taky dělá pro Cálgarise,

a bude zpracovávat psychologickej profil Nurii Menéndezový.

Třetí hlas zní kovově: Palma mi oznamuje, že se v jeskyni dost

zdrží, a mám mu prej zavolat. „Ten kluk nemá žádnej život,“

napadne mě ve sprše. A já taky ne. Z vojenský lékárničky si

vytáhnu něco na ošetření večerních škrábanců. Pak se v zrca‑

dle prohlídnu od hlavy až k patě. Svaly ještě pevný, starý jizvy,

tetování z basy. Staroch, co se sice drží, ale přece jenom už je

starej. Naleju si vodku, natáhnu se na pohovku a zapnu plaz

mu, ale stáhnu zvuk. Vytočím číslo do jeskyně a zatím přepí

nám z programu na program. Palma to hned vezme:

„Co je?“

„Prácička,“ odpovím a sleduju válečný záběry na CNN.

„A platí to barák nebo baráček?“

„Baráček, ty blbče,“ řeknu mu podráždně.

Barák je zpravodajská služba. Baráček je základna Cha

cabuco, který šéfuje Cálgaris a která se nevyskytuje na žád

ný mapě. Paralelní struktura, loď bláznů. Barák má vlastní

techniky a oficiální zařízení na elektronickou špionáž. Nás

si najímaj. Jeskyně je kancl hackerů, co dělaj na objednávku.

Platíme je z rezervních fondů, ale taky nefigurujou v žádnejch

papírech. Klienti jsou majitelé skvěle prosperujících firem

s rozsáhlou klientelou a štědrou peněženkou. Bezpečnostní

agentury, co si najmou elektronický sledování nevěrný man

želky zákazníka. Personální ředitelé, co si objednaj nenápadný

sledování nějakýho nepoctivýho zaměstnance. Akcionáři, co si

objednaj napíchnutí počítačů svejch nejvěrnějších manažerů.

Politici, odboráři, novináři. Všichni proti všem, hledat tajem

ství druhejch. Nejzábavnější je ale prolamovat soukromí hvězd

šoubyznysu. Jejich románky a hříchy se pak objevujou ve večer

ních pořadech, kde se probíraj drby, a kluci z jeskyně se můžou

potrhat smíchy. Palma je z nich nejschopnější a nejzapálenější


21

pro věc: dostane se na jakejkoliv server, vleze i do zakrypto

vanejch souborů, vzkazy odposlechne pomocí mechanismu

man ‑in ‑the ‑middle. A umí to s vybavením Premium: laserový

a směrový mikrofony, odposlouchávací zařízení mobilních

i analogově ‑digitálních telefonů. Ale tím vás nechci nudit.

Soukromej život neexistuje.

„Kdo to je a co dělá?“ ptá se Palma.

„No žádná herečka z telenovely to není,“ zklamu ho. „Je to

právnička. Než si půjdu lehnout, všechno ti o ní pošlu. Má

dva mobily, jednu pevnou linku v kanceláři a jednu v bytě.

Vždycky s sebou nosí tablet a někdy i netbook.“

„A po čem to jdeme?“

„Vůbec netuším.“

„Tak to se dost prodraží.“

„S plukovníkem se ti asi nebude chtít smlouvat.“

„Ani mi tu složku o tý Nurii Menéndezový Lugový neposílej.

Už jsem si ji stáhnul z tvojí plochy. Máš moc snadný heslo.

R7I.Remil. Všichni věděj, že když padnul Port Stanley, byls

v sedmým regimentu infanterie.“

„Tahle jednotka utrpěla nejmenší ztráty,“ řeknu mu roztrži

tě: CNN právě vysílá záběry z rozbořenejch ulic v Sýrii. „Měli

jsme 37 mrtvých a 137 raněných.“

„Ta tvoje melancholie mě nudí, Remile. Tak dobrou.“

Úplně ho vidím, jak sedí před svým stolem a obklopenej

monitorama se mi hrabe v souborech. Puberťák neurčitý

ho věku, s tričkem s Georgem Romerem, bejsbolovou čepicí

a lízátkem v uslintaný puse. Opravdu důležitý věci si v PC

nikdy nenechávám; ukládám si je na několik flešek, který

schovávám ve falešným soklu. Pár harddisků taky odpočívá

v trezoru v Banco Francés spolu s pistolí Magnum 357, která

pro mě má citovou hodnotu. O důvěrný soubory v domácím

počítači se postará šifrovací virus a o papíry zase skartovačka,

která z nich udělá bílý hobliny. Baví mě, jak mi Palma šmejdí

v kompu a neúspěšně hledá, na čem by si smlsnul.


22

Přestože únavou padám na hubu, neusnu, když si před

spaním chvíli nečtu. Tímhle mě naočkoval Cálgaris, blázen

do historie, hlavně do období Římský říše. Zamlada mě nutil

zhltnout jednu knížku tejdně a pak mě z ní zkoušel. Magor se

vznešenejma zálibama. „Jsme pretoriánská garda,“ říkával ten

starej pijan whisky, „a každý z nás musí dosáhnout střídmosti

setníků.“ Uběhlo pětadvacet let a Leandro Cálgaris pořád

pije whisku, ale lekce mi už nedává: maximálně mi doporučí

nějakýho autora nebo mi v klidu povypráví o románovým

zpracování něčího životopisu. Sem tam vezme na přetřes

nějakou scénu nebo historickou postavu, aby k nim přirovnal

současnou situaci. Ví, že už mě do toho nemusí tlačit, že droga

historie už mě nepustí.

Na nočním stolku vezmu zavděk knihou o začátcích Al‑

‑Káidy. Usnu až po čtyřiceti stranách. Zdá se mi o chudinský

čtvrti: jsem na nekonečným zápase, úplně vyčerpanej, ale vím,

že když polevím, dostanu od soupeře pořádnou ťafku, a pak se

na mě vrhnou ostatní, aby mě zabili. Takže v tom zoufalství

seberu všechny síly, zdrhám, co to jde, a cejtím, že to se mnou

každou chvíli sekne. Probudím se děsně unavenej a udělám si

rychlou snídani: presso, pomerančovej džus a sušenky s měk

kým čerstvým sýrem. Pomalu si pročtu noviny se žlutým

zvýrazňovačem v ruce, a občas obtáhnu nějakou větu nebo

odstavec. Vystřihnu si články o politice nebo z černý kroniky,

a na okraj si propiskou načmárám poznámky. Už to mám

zautomatizovaný. „Skoro všechno člověk najde v novinách.“

Říkával mi Cálgaris na začátku. „Jenom se je musí naučit číst.“

Pětačtyřicet minut v posilovně zvedám činky a v místnos

ti se strojema dělám lehsedy. Znova se osprchuju. Oblíknu

se do černý, přehodím přes sebe kabát a vezmu si i glocku,

abych nešel ven nahej. Ze skříně vytáhnu dvě flašky malbeku

a teréňákem vyrazím po Virrey del Pino až na hlavní třídu

Libertador. Mířím na La Platu, slunce na mě svítí z boku. Je

chladno. Myslím na Maku, která na mě zejtra čeká, aby mi


23

nadzvedla mandle. Usměju se, když si vzpomenu, jak jí Pal

ma hacknul schránku a dostal se jí do mejlu. Už to musí bejt

rok, ale čas od času to jen tak z legrace udělá znova. Maca je

lesba a tajně miluje slečnu Floresovou, tajnou agentku, kterou

Cálgaris získal až ve španělským parlamentu. Lucianu Flore

sovou, bejvalou federální policajtku, peroxidovou blondýnu s velkým nosem a zadkem, hodně výkonnou, ale zažranou

do astrologie. Maca se dopustila tý strašný chyby, že s ní za

čala rozebírat, navíc stylem někde mezi erotickejma slibama

a milostnejma frázema, psychiatrickej posudek, kterej na mě sepisovala na žádost jednoho soudce. Tady to ale teď rozma

závat nebudu, protože je to nechutný a bylo by to na dlouho.

Stačí říct, že Cálgaris mě nasadil do party zlodějů dodávek

na převoz peněz, a pak všechno narafičil tak, aby mě chytli, odsoudili a strčili mě do nejpřísnější věznice, aby tak roze

hnal partičku, která působila uvnitř. Tahle sranda trvala pět

měsíců a nikdy jsem se nemusel tolik rvát o život jako tam.

Ani na Mount Longdonu. Jistý období jsem se musel dvakrát

nebo třikrát denně prát holejma rukama nebo nožem. O tom ale budu vyprávět jindy, protože teď vjíždím na dálnici a je

tu dost provoz. Naštěstí mě odtamtud včas dostali a výpis

z rejstříku mi smazali. Vypovídal jsem coby chráněnej svědek, ale jeden advokát vrchního prefekta zatlačil, aby mi udělali

psychiatrický vyšetření. Z týhle zkoušky jsem moc dobře

nevyšel, takže soudce nařídil, aby mě kontrolovali pravidelně.

Cálgarisovi se podařilo zařídit, aby to zůstalo pěkně uvnitř

baráčku. Tady je třeba přiznat barvu: soudce jsme předtím

natočili s jednou nezletilou holčinou v bordelu v ulici Tucu

mán. Ani moc neprotestoval.

Beru to takhle oklikou jenom proto, abych vysvětlil, že mej

ly z Buenos Aires do Madridu a zpět byly teda pěkná lahůdka.

Po patnácti sezeních už Maca svojí milence vylíčila, že mám za

sebou „šokující zážitky“ a „válečnou neurózu“, a tím pádem sil

ný posttraumatický poruchy. Dal jsem se k armádě jako úplnej

24

sirotek a opouštěl jsem ji jako vyznamenanej svobodník. To,

že jsem zůstal ve strukturách zpravodajský služby a měl za

sebou trénink na agenta i vojáka, se nakonec ukázalo jako

„ochrannej faktor“. Ale moji psychiku ovlivnila jak válka tak

moje nová profese, psala Maca: „Dokáže se rychle adaptovat

na přežití v jakýchkoli podmínkách a je schopný zbavit se své

lidskosti. Občas mi připadá, že snad ani nic necítí.“

S jistou logikou jí Floresová naznačovala, že se považuju

za „mimoně“. A zeptala se jí, co jsem za znamení. Vodnář.

„No tak to přesně odpovídá jedné jeho variantě,“ nadchlo

peroxidovou blondýnu. „Nikdy nedává najevo city, ale rád se

babrá v citech druhých. Je to rozený čmuchal, má komplexní

motivace, libuje si v podivných zážitcích. Instinktivně se drží

vlastní morálky.“ Maca jí na to psala: „Může být neosobní,

ale současně si uchovává skrytou emocionalitu.“ Strašně mě

bavilo sledovat, jak se mi psychiatrie a znamení zvěrokruhu

snaží porozumět. Luciana se svojí přítelkyně nakonec zepta

la, jestli ji moje přítomnost vzrušuje. Hádaly se. Nadávaly si.

Navždycky se rozcházely. Znova si psaly. Znova začínaly ty

zbytečný, horkokrevný kecy. A mně daly pokoj.

Už jsem skoro v Tolose. To je čtvrť s nízkejma domkama.

Seržantův domek s popraskanou omítkou stojí na jednom

rohu. Najedu na chodník a zazvoním. Dolehne ke mně vůně

pečenýho masa, která by nadchla i zarytýho vegetariána. Ro

sita ráda griluje, otevře mi se smutným a přísným úsměvem.

Svýho času tancovala u tyče a nabízela se třeba jen za drink.

Teď už je trochu odkvetlá, ale pořád je to kus ženský. Krátce

se obejmeme, pozve mě dál a upozorní mě, že jídlo stydne.

Vnitřek domku se mi vždycky zdál ponurej, ale v zadní

části je světlo: je tam altán, pergola s vinnou révou a zahra

da. Seržant a jeho vozík se vždycky pohybujou na sluníčku.

Rosa ho obložila polštářema a na hlavu mu nasadila klobouk,

aby neprochladnul nebo se nespálil od sluníčka. Od mrtvice

ze svýho trůnu nevstane; může jenom trochu hejbat hlavou

25

a levou paží. Na doktory moc nedá: na rehabilitace a diety

kašle a Rositu už to dost štve.

„Dej mi cígo,“ přikáže mi.

„To už se ani nepozdravíme, seržante?“

„Pro vás navždycky vrchní seržant, vojáku.“

Mrknu na Rositu, která rozhrabuje uhlíky. Ukážu jí balí

ček parisienek. Zavrtí hlavou, ale spíš odevzdaně, pak pokrčí

ramenama a pokračuje v tom, co zrovna dělala. Zapálím dvě

cigarety a jednu vložím seržantovi do pusy. Rukou sice hejbat

může, ale neudělá to, jenom si dlouze potáhne a nosem pak

kouř vyfoukne. Oba dva kouříme a díváme se přitom na po

merančovník a jasmíny. Přitáhnu si židli a posadím se vedle

něj. Rosita nám oznamuje, že ve čtvrti otevřeli nový řeznictví

a koupila tam skvělou hovězí oponku.

„Umřel Santiago, to už jsi slyšel?“ zeptá se seržant.

Takhle zblízka si všimnu, že za těch posledních třicet

dní zestárnul snad o rok. Nikam už nechodí, má svraštělou

kůži a povadlý tělo. A k tomu všemu má jakoby mrtvý oči.

Nic z toho neměl, ani když k nám přiváděli ty poražený od

Canberry. Zahořklej je už desítky let a před třema rokama

mu mozková příhoda přitloukla hřebíky do rakve, ale jeho

oči tak jako tak zůstaly netknutý a jasný. Tenhle prázdnej

pohled je pro mě novinka.

„Jakej Santiago?“

„No Santiaguito, takovej ten ňouma. Jak se mu tenkrát, když

chumelilo, zaseklo magnum.“

„Ten pitomec?“

„Pěknej pitomec. Vypadnul z vlaku.“

Pak se odmlčíme. Rosita se nám do tý úzkosti snaží vpravit

hudbu. Hudbu svýho hlasu. Vypráví o zahradě, sousedech,

klimatu, obecní politice. Se seržantem tu hudbu slyšíme, ale

text nevnímáme. Vyplivne špaček cigarety a já ten svůj odho

dím do uhlíků. Otevřu první malbec. Rosita mu z hrudníku

smete popel, k puse mu přiloží sklenku a otře mu koutky.

Zatlačím na vozejk, aby si mohl dát první kousek hovězího.

Jíme. Maso je skvělý. Rosita mu jídlo na talíři nakrájí na malý

kousky a krmí ho, jako by to byla kašička. Seržant mě prosí, ať mu naleju další sklenku. Nijak to nekomentuju, aby se ne

naštval. Čekám na to, co musí nutně přijít. Už třicet let je to

pořád stejný. Seržant se nějak dostane k tématu 11. června, aby ho mohl okomentovat. Vezme to od střílení děl z lodí, nebo od toho Angličana, co v „polích smrti“ severozápadně od tý

hory šlápnul na minu. Následuje přepadovka od parašutistů,

nebe křižovaný světlicema, moždíře, klapot kulometů, vleklá

noc plná hrdinskejch i srabskejch skutků. Nebo líčí, jak jsem

se zbláznil. „Remile, ty debile, okamžitě vzad! Nařizuju ti se stáhnout!“ Vzpomínky vyústí u kámošů od ženistů a kava

lérie. Pak se vrací ke střílení, tý hrůze, co nepřítel napáchal

na bitevním poli. Vzpomene na toho Gurkhu, co jednomu

kámošovi prostřelil zblízka levý oko a kus mozku. Nakonec to

přežil, protože bůh je veliký. Všechno, co jsme viděli, zahlídli,

zaslechli, skutečný i vymyšlený, zveličený nebo umenšený

časem. Seržant mě celý kilometry vlek na rameni, aby mi za

chránil život. Špitál plnej mrzáků, kapitulace, návrat. Desítky jmen. Co se stalo s tím a tím vojákem a co udělal ten a ten

důstojník. Slyšel jsi, že tamten se zabil a že támhletomu se

narodil syn? „Z celý tý party chlapů ses jako jedinej nepoved

ty,“ říká vždycky na závěr, a ani teď neudělá výjimku. „Shnilý jablko.“ Trochu se tomu zasmějem.

O čtyři hodiny později už Rosita odpočívá v houpací síti

a seržant zmlkne, je unavenej jak zvíře. Za celou tu dobu spořádáme dvě láhve vína a celou krabičku cigaret. Mrtvý oči mu trochu ožily, ale pak zase umřely. Sedíme těsně u sebe,

šeptáme si. Rychle se připozdívá. Z uhlíků pořád trochu sálá

teplo, ale seržanta brzo zmůže zima a únava a poprosí mě, abych ho zavez do ložnice a uložil do postele. Když Rosita zaslechne kola vozíku, přijde za náma, dá mu jeho čtyři prášky a skleničku vody, políbí ho na rty, zhasne a láskyplně zavře dveře. Ale než k tomu všemu dojde, seržant mi jedním dechem

řekne: „Byl bych rád, aby Rositě nic nechybělo, Remile.“ S chu

tí bych seržanta třeba objal, abych ho povzbudil, ale neudělám

to, protože on by byl schopnej na mě třeba flusnout. Tak mu

aspoň upravím klobouk. „Felčaři jí řekli, že to se mnou jde

s kopce,“ dodá a ušklíbne se. „Nenechávej mě pohřbít do

země, odjakživa jsem trpěl klaustrofobií.“ Rosita mu už asi

stokrát slíbila kremaci, ale šéf věří jenom svýmu vojákovi.

Kejvu a kejvu, hlava se mi kymácí jako těm pejskům, co se

kdysi přidělávali na palubní desku auta. Přitlačím na vozík, Rosita se dostaví a provede svůj rituál. Myje nádobí a já čistím gril. Neprohodíme spolu ani slovo. Nemůžeme.

Pak se spolu v altánu v tichosti vyspíme.

Maca je tlusťoška s pěkným obličejíkem a pořádnejma ko

zama. Nosí bifokální brejle s barevnejma obroučkama, co jí

ladí se rtěnkou, páskem, propiskou a botama. Právě si pročítá důvěrnou šestistránkovou složku, kterou jsem jí přines: je v ní

všechno, co jsme zatím zjistili o Nurii Menéndezový Lugový.

Když se před chvílí dívala na fotku tý brunety, divně se při

tom zašklebila, jako by se snažila zadržet smích. Dojde mi, že

myslí na svoji přítelkyni. Peroxidová blondýna pobíhá někde

po Madridu, aby o tý naší tajemný advokátce včas zjistila víc. Maca a Luciana Floresová si o tý Španělce musej po nocích

vyměňovat škodolibý poznámky. Už asi vědí najisto, co já sotva

tuším. Že Nuria není lesba. Ale kdo ví, k jakejm astrologickejm

závěrům už Floresová v případě tý elegantní ženský dospěla.

Rozhlídnu se kolem a zapálím si cigáro. Jsme v přízemních

útrobách baráčku. Kancelář Maky má okno do vnitřního dvorku s muškátama. Ten výhled působí depresivně. Ale to

vlastně celá ta budova. Plukovník sedí nahoře, v kanceláři

s výhledem na ulici Chacabuco, která taky nevypadá zrovna

přívětivě. Než na recepci odevzdám zbraň a projdu detekto

rem kovů, řeknou mi, že mě plukovník očekává ve dvanáct

28

hodin. Mám ještě hodinu. Maca na chvíli odloží složku o Me

néndezový, trhne sebou nazad, podívá se mi do očí a pokusí se

mě překvapit nějakým intimním dotazem nebo podpásovkou.

Tohle je její modus operandi. Všechny ty moje posudky pro

soud by si klidně mohla vycucat z prstu, a nakonec vlastně

i spíchla záznam plnej otřepanejch klišé, kde o mně mluví jako

o pacientovi s velkými pokroky. Ale plukovník ji požádal, aby

současně s tím sepsala pravdivou zprávu „jen pro něj“. Cál

garis moji hlavu pečlivě střeží, myslí si, že mi najednou třeba

přeskočí a můžu mu pak pořádně zatopit. „Ale tak to není,“

řekl mi jednou, když jsem s tím na něj vyrukoval, „děláme to

pro tvoje dobro.“ To je teda od toho hajzla moc pěkný.

Už jsme probrali mý dětství a traumata z války, i vedlejší

účinky, který tahle práce přináší. Už jsme zažili i pár nepří

jemnejch chvil, jako když se mě zeptala na smrt. Tou dobou

jsem měl za sebou jeden nesplnitelnej rozkaz. Skočil jsem jí

do řeči stejně jako plukovníkovi: „Já nejsem nájemnej vrah.“

Cálgaris můj vzdor přešel a zapomněl na to, ale Maca tenkrát

úplně nadskočila na židli. Ten tejden poslala do Španělska

mejl s památnou frází: „Je to zvláštní, sám se cítí jako voják,

možná žoldnéř, jindy jako tělesný strážce, špion nebo detektiv,

i když nikdy nezabředává do laciných literárních fantazií. Ale

nedávno jsem přišla na to, že někde v hloubi duše se tenhle

pitomec považuje svým způsobem za hrdinu.“ V odpovědi

na ten mejl Luciana Floresová ironicky dodala: „Jo, haneb

nýho hrdinu.“ Takže tohle jsme my, přátelé. Nejsme hrdinové

s čistým srdcem ani unavení hrdinové. Jsme jenom hanebný

hrdinové. Nemorální dobrodruzi ve stokách týhle země plný

čestnejch a nezištnejch lidí.

„Už dlouho jsme neřešili tvůj milostný život,“ nadhodí Maca,

pustí složku, protáhne se dozadu a zadívá se mi na rty. „Tak

jak to jde? Nějaká holčina na obzoru?“

„My Vodnáři city často filtrujeme přes mozek,“ odpovím jí

a dlouze vypustím oblak kouře. Z jejího výrazu poznám, že

podpásovku jsem jí právě zasadil já: najednou ztuhne, jako

by tušila, že ji sleduju.

„Nevěděla jsem, že čteš horoskopy,“ řekne polohlasně, oči

vidně rozhozená. „To mě překvapuje.“

„Jenom pár postelovek,“ pokrčím ramenama. Málem už jí

něco řeknu, ale udržím se.

„Nepřemáhej se,“ naléhá, ale strašně opatrně. Potom zas o něco víc přitlačí. „Jakých postelovek?“

„Láska až za hrob mi nejde, já ani nevydržím bejt dlouho

věrnej.“

„To ses nikdy nezamiloval?“ Podaří se jí znovu nahodit jistej

profesionální nadhled. Přijde mi to legrační.

„Jsem hodně roztržitej a nerad si komplikuju život.“

„Ale teď vážně: nikdy?“

„Jó, jednou jo, kdysi dávno, skoro v pravěku,“ usměju se.

„Teď po mně pár ženskejch jede, ale držím si je od těla.“

„A dál?“

„Dál nic, co jsem dlužnej?“

„Co dál, Remile?“

„Bez lásky se přece dá docela dobře obejít.“

Zamáčknu špačka v popelníku a čumím do zdi. Maca oku

suje propisku a do notesu si poznamená jedno slovo.

„A co cítíš, když lidem vstupuješ do soukromí?“ zeptá se a ještě to upřesní. „Když odhaluješ jejich tajemství a vidíš, že

ti lidé trpí, podvádějí se, dělají si naděje.“

„Když si dělaj naděje, tak je trochu lituju.“

„Aha.“

„Nikdy si nedělej naděje, a tím pádem tě nikdy nic nezklame.“

„A to má znamenat co?“

„Taková věta do budoucna.“

„Tak si promluvme o našem nejvyšším šéfovi.“

„Tak co chce Cálgaris vědět?“

„Ne že by to chtěl vědět on, ale chci to vědět já, Remile.“

„V tom případě to vyjde dost nastejno.“

„Loni ses tu přiznal, jak si občas představuješ, že bys ho

nejraději zastřelil.“

„To nebyly jenom představy.“

„A co to teda mělo znamenat?“

„Je to taková touha,“ řeknu a ty slova si vychutnám, „jako

bych chtěl zabít vlastního otce.“

„A co se stane, až ho jednoho dne odvolají?“

„Takovou moc v týhle zemi nikdo nemá.“

„No tak dejme tomu, že by umřel na nějakou rychle postupující rakovinu.“

„A co se stane?“

„No to mi řekni ty. Co se stane?“

Celou minutu přemejšlím, co na to říct. Maca už je úplně

uvolněná. Má mě na mušce. Pusou znova vytvoří ten zvláštní

škleb, jako by se snažila zadržet smích. Je mazaná.

„Odejdu do důchodu,“ řeknu nakonec. „A budu pomáhat

nadaci Missing Children.“

„Missing Children?“ podiví se.

„Hledat ztracený děti. Ale ne proto, že bych měl nějak velký

srdce. Je to jenom zábava.“

„A co jako?“

„No to sledování.“

„Sledování nebo štvanice?“

Trochu zamrkám. Ta ženská umí. To se musí nechat. Umí

toho dost. Jasně, jde o lov. Dějiny lidstva jsou samej lovec a kořist. Máme to v krvi, ne? Maca si zapíše další slovo.

„Brečel bys, Remile?“ vyhrkne na mě. „Chci říct, brečel bys, kdyby ses dozvěděl, že plukovník umřel? Nesl bys mu rakev, pro

mluvil bys mu na pohřbu? Chyběl by ti? Střelil by ses do hlavy?“

Dejchám zrychleně, jako bych právě přiklusal. Maca v mých

očích zaregistruje, že se stávám trochu nebezpečnej. Začne

mrkat, vím, že má sucho v puse. Ani se jí nedivím.

„Připomnělas mi jednoho vězně,“ řeknu jí pomalu. „Ten

byl napřed strašně zdvořilej a pak mě kopnul do břicha, do


31

ramene, a když jsem se otočil, dostal jsem ještě dva rychlejší

kopance do beder a jedný hýždě. Tady, vidíš to? A tady. Jedna

rána za druhou, jako by se dočista pomátnul. Šest tejdnů jsem

si pak poležel v nemocnici Churruca.“

Ticho trvá tak dlouho, že se Maca podívá na hodinky. Pak

si jazykem přejede namalovaný rty a zapíše si nějaký souvětí.

„Vydal bych se do jeho mezonetu ve čtvrti Recoleta a ukrad

bych mu všechny čtyři krabice s modrým štítkem, který si

schovává v tajnejch skříňkách pod schodištěm,“ vypadne ze

mě a nato se zarazím; nepoznávám svůj hlas. „Každej den bych

si dal flašku na počest jeho nekonečný laskavosti. A tohle si

dobře zapiš: pod schodištěm. A že ho moc pozdravuju.“

Poodejdu až k východu a držím se, abych neprásknul dveř

ma. Mazaná. Ženská jedna mazaná. Pak nastoupím do výtahu

a vylezu v kanceláři jeho dvou sekretářek. Jsou neuvěřitelně

ošklivý a úsečný. Nechaj mě tam patnáct minut trčet; na kon

ferenčním stolku leží hromada časopisů o cestování. Jeden

je o Skotsku. Je v něm ostrov Skye, pohoří Cuillin a nedávno

zvýrazněná věta „hutné aroma a osobitá rašelinová, kouřová

a jemně slaná chuť s dozvuky mořských řas“.

Dojde mi, kam se tím míří: rovnou k lahvince taliskerky.

Možná že po tom všem plukovník ve svým dvoupatrovým,

neproniknutelným a tajemným bytě už pod schodama nescho

vává zásoby Johnnieho Walkera, ale tohle načervenalý zlato, na

který se mu musí úplně sbíhat sliny. Kolik je Cálgarisovi vlastně

let? Jak to, že si může dovolit takhle nasávat, kouřit padesát

fajfek denně, a ke všemu celej den provozovat takhle smrtelně

sedavej životní styl? Co se asi stane, když mě jednoho dne ráno

někdo vzbudí s tím, že natáhnul brka? Kráva jedna tlustá.

Jedna z těch dvou sekretářek mě osloví jedním z mejch

třech falešnejch příjmení a oznámí mi, že už můžu jít dál.

Taliskerka. Tohle si musím zapamatovat.

Plukovník skajpuje s jedním chlápkem; nevadí mu, že

všechno slyším. Ukazuje mi, abych šel dál a posadil se do


32

křesla. Sedí za svým ohromným dubovým stolem; do prosto

ru tiše hraje koncert Thelonia Monka. Ve vzduchu se vznáší

pach jeho tabáku s příchutí cherry. „Kombinace jemného

tabáku Virginia se špetkou tabáku Burley,“ jak svýho času

vysvětlil jednomu soudci Nejvyššího soudu, když jsme si u něj

v pracovně dávali kafe. Jeho blahorodí mělo problém, co mu

nedal spát: jeden poslanec se hrabal ve spisu o nějakým dáv

ným zfalšovaným konkurzu a hodlal to vytáhnout na světlo,

vylíčit, jak se všechno krylo a poslat to k Ústavnímu soudu.

„Špinavý kampaně nesnášíme,“ řekl mu Cálgaris. A při odcho

du z onoho chrámu spravedlnosti mě poprosil, abych na toho

poslance našel co největší svinstvo. Nějaký se našlo, jako na

každýho: píchal ženu svýho stranickýho šéfa. Cálgaris mu

mejlem poslal jednu intimní fotku a pak mu nechal vzkázat,

aby nesral. Zabralo to a už pak vážně nesral.

Baráčku šéfuje týpek, co má světlý oči, hodně blond vlasy,

nažloutlej knírek a vychlastanej hlas. Je to stařec neurčitýho

věku, střední postavy. Kravatu nesundá, i kdyby ho měli za

střelit. Nosí bílý košile a zelený manžetový knoflíčky. Nikdy

jsem si nevšim, že by měl špinavý boty, vždycky se mu lesknou

jako nový. A většinou taky nový jsou. Kdysi měl ženu, ale v roce

1993 ovdověl. Vím, že jeho dvě děti žijou v Evropě a on v Bue

nos Aires vede dost samotářskej život, obklopenej knihama

o historii, mapama, kompasama a svojí sbírkou starejch zbraní.

Taky vím, že má plachetnici, na který někdy o víkendu prchá

k uruguayskejm břehům. A má taky ženskou, se kterou si

užívá tam v Uruguayi v historický čtvrti města Colonia.

Během rozhovoru vytuším, že mluví s agentem, co obcho

duje s bílým masem. Pasák, co dělá do luxusních prostitutek

a má tím pádem k dispozici úctyhodnej tok informací o po

liticích, byznysmenech, hercích a fotbalistech. Přijde si na

takový prachy, že mu někdy plukovník musí připomenout

jeho původní úkol a trochu ho pokárat. „Přepínám,“ pronese

a přeruší spojení. Ruce si přitáhne k zátylku a na pár vteřin


33

se zahledí do stropu. Nechám ho bejt. Najednou řekne „no

ták,“ narovná se, plácne do stolu a vybere si jednu ze svejch

deseti dýmek.

„Máme napilno,“ řekne jakoby pro sebe. Otevře tabák a za

čne si nacpávat hlavičku dýmky. „Tak jak jde operace?“

„Už jsme rozhodili sítě,“ odpovím mu.

„Nezapomeň, že to potřebuju mít hotový za dvacet dní,“

vyhrožuje mi a míří na mě dýmkou. Pak si ji přitiskne k puse

a zapálí speciálním zapalovačem.

„Můžeme jí dát do bytu mikrofony,“ nadhodím ironicky.

„Nebo použít dálkáč na tři sta metrů.“

„To nebude třeba,“ zavrhne ten nápad a podrbe se ve žlu

tým knírku. Poprvý vydechne kouř a vzduch zaplní vůněma.

Chvíli zamyšleně okusuje náustek. Potom zvedne oči. „Stejně

tě budu muset nasadit na další dvě prácičky. Tenhle měsíc

máme napilno. Ale pozor: touch and go. Nenech se rozptylovat,

Menéndezová teď má jasnou přednost. Touch and go.

Zapálím si cigáro. Soutěžíme, kdo vypustí víc kouře. Plu

kovník má barvu člověka s vysokým tlakem a vodnatej pohled

alkoholika. A co když starej skápne? Ptám se sám sebe. Ta

mrcha. Ta mě pěkně dostala. Vidím, jak otvírá šuplík a z něj

vytahuje výstřižek z novin a cédéčko. Výstřižek rozloží po

vždycky naklizeným stole a ťuká do něj ukazováčkem.

„Nezapomněl jsi snad na Holguína,“ směje se.

Zasloužilej politickej veterán z Buenos Aires a širokýho

okolí. Šestkrát ho znova zvolili, nikdy neprohrál volby, plete

se do všeho, a i když je proslulej tím, že bere úplatky, místní

na něj nedaj dopustit. Možná právě proto; lidi jsou divný. Před

šesti měsícema jsme pro něj dělali takovou službičku. Svojí

druhou, o dvacet let mladší manželku podezříval, že mu na

sadila parohy. A stejně jako všichni podobný lůzři se nechtěl

zaplítat s policií nebo s bezpečnostníma agenturama. Dva

dny jsme ji sledovali a vyšlo najevo, že ta ženská chrápe se

svým osobním trenérem. Palma tomu týpkovi nahrál několik


34

telefonátů: ona byla hrozně zamilovaná, jenže on měl v tý samý posilovně hned dvě milenky, dělal kickbox a občas se zaplejtal

i s chlápkama. Nic neobvyklýho: metrosexuál říznutej gigolem

a prostitutem pro chlapy. Rád zkoušel, co jeho tělo vydrží.

„Co Holguín proved s tím matrošem, co jsme mu poslali?“

„Jí nic neřek, ale já bych ji na jeho místě nakopal do zadku

a vyhodil na ulici,“ prohlásí lord Cálgaris. „Jenže ten magor ji

chce zpátky. Kristepane!“

„Takže toho trenéra je třeba nějak odstavit.“

„Jak vidíš, nic originálního.“

„To je v poho, tak a teď k tomu dalšímu.“

„Ten další je o něco zapeklitější.“ Teď na ten výstřižek položí

cédéčko. Vím, že na něm najdu všechny informace. „Existuje

jistá senátorka z Córdoby. Elena Parisiová. Kamarádka. Nebo

tak něco. Dozvěděli jsme se, že Fierrito ji vydírá kvůli nějaké knížce.“

„Už zas?“

„Co ho odřízli od ‚kola štěstí‘, mívá takovýhle nápady.“

„Má v ruce všechny esa,“ postěžuju si.

„To jsem jí taky hned řekl,“ přikejvne. „Ale to ji neuklidnilo.

Nemáme ani zaručené, že to není nějaká past. Kdoví, třeba

teď má něco víc než pár počmáranejch papírů.“

„Když dovolíte,“ skočím mu trochu rozladěně do řeči. „Tohle vyřídíte jedním telefonátem. Fierrito pro barák pracoval hezkou řádku let.“

„S nikým nemluví, je úplně mimo,“ odpoví a znova si zapálí

dýmku. Je znát, že o tom důkladně přemejšlí. „Byl to dobrý

novinář, ale sešel z cesty. Neseme na tom svůj díl viny.“

„Před třema rokama dostal zálohu od jednoho nakladatel

ství,“ připomenu mu. „Na neautorizovanej životopis jednoho

významnýho šéfa ze skupiny firem, co ždímaly stát.“ Utratil ji

za cestu po Egyptě, předstíral, že tam na něčem bádá, ozná

mil, že to bude pecka, a pak od toho pitomce inkasoval velký

prachy, aby s tím životopisem seknul. Nakladatelství se s ním

35

začalo soudit, ale tohle nikdy nemůžou vyhrát. Z Fierrita nic

nedostanou, protože nic nemá. Je to ten největší podvodník,

s kterým jsme kdy měli tu čest.“

„Tentokrát mu ten jeho bejvák podpal,“ řekne trochu po

smutněle. „Ale vážně. Nebo se rozkecá a nás zavřou.“

„Nic na nás nemá, plukovníku. Vždycky to byl jenom magor

a buran.“

„Stačilo by to na titulní stranu deníku Noticias,“ namítne

a já se podívám na stěnu: jsou na ní tři kresby s námořníma

motivama a obraz se zakomponovanou titulní stranou novin,

která tajemným písmem slibuje příběh „chlápka, co umí řešit

problémy argentinských politiků“.

Cálgarisovi se z toho nejdřív udělal pořádnej vřed. Styděl

se bejt takhle vystavenej v časopise. Hned dvě poslanecký

komise požádaly jeho nadřízený o vysvětlení, ale skandál

postupně vyhasínal, až vyšuměl úplně do ztracena, a to díky

třem faktorům: měli jsme celkem štěstí, působili jsme na

jinejch úrovních a potvrdilo se, že když šlo do tuhýho, naši

celoživotní klienti měli co ztratit, kdyby se na ně ve spisu

nezapomnělo. Jenomže ono se zapomnělo a teď je z tý titulky

jen obraz, skoro vyznamenání, interní vtípek.

„Tady Fierrito, první kajícník zpravodajský služby,“ poškle

buje se plukovník, chechtá se a kašle. Má taky chronickou

vodovou rýmu.

„Kdo je Nuria Menéndezová?“ zeptám se ho zničehonic.

Zvážní. Vždycky počítám s tím, že na spoustu věcí nemám

žádnej vliv a že v týhle agentuře prověřujeme lidi na žádost

někoho dalšího a moc se při tom nevyptáváme, skoro vždycky

do toho jdeme naslepo, lhostejně a rozladěně. Důležitý mana

žeři, uchazeči o politický posty, státní úředníci na citlivejch

místech, rockeři a herečky, zasloužilí kriminálníci, politický

zločinci a tichošlápci ze šoubyznysu. Ale v kostech cejtím, že

Menéndezová je zvláštní případ, a že mi nařídili rozříznout

ji skalpelem bez narkózy, jenže už mi nikdo neřekl, co mám

36

čekat uvnitř. Ke všemu pomyslím na Lalinu neblahou před

tuchu: „To je hustá buchta, Remile.“ A před chvilkou jsem si

připustil jistej neklid, zvláštní zvědavost, která mi nedá klidně

spát. Mně, co jinak usnu jak miminko i v oddělení několika

násobnejch vrahů ve věznici Sierra Chica.

Protože dýmka mu už před chvílí dohořela, Cálgaris se na

táhne pro nacpávač. Lžičkou odstraní popel, rypátkem dýmku

provzdušní, doplní a udusá tabák v hlavičce a znova dýmku za

pálí. Dělá to pomalu a myšlenkama se přitom toulá úplně jinde.

Málem už si vytáhnu další cigáro, ale nakonec si to rozmyslím.

Zakouřím si z těch jeho sytejch obláčků kouře, který mi bude

vydechovat do obličeje. Monk dohrál koncert a vzal to zase

od začátku. Může tu takhle hrát celej den, celej tejden. Nebo

ho některá z jeho sekretářek vymění za nějakou improvizaci

Stana Getzeho. Plukovník ve mně probudil zájem o historii,

ale s jazzem se mu to nepodařilo. Mizernej černoch jako já

bude mít vždycky radši tango.

„Že jsi nečetl Ovidia, už vím.“ Dodá nakonec se svraště

lým čelem. „Ale přece jsi nezapomněl, jak upadl v nemilost

Augusta.“

„Poslal ho do vyhnanství,“ potvrzuju. „Považuju ho spíš za

významnýho spiklence než za básníka. Jak dobře víte, na

básničky mě moc neužije.“

„A víš, co říkal Ovidius?“ zeptá se plukovník s mrazivou vlíd

ností a nic jinýho už pak neřekne. „Žena pořád něco nakupuje.“

37

II

Strážce Mony Lisy

Zaparkuju auto padesát metrů od posilovny a dalekohle

dem se snažím zaostřit cíle za okny a pak kapoty několika

málo aut zaparkovanejch kolem bloku. Nevidím ani mini

cooper tý ženský ani mégana coupé toho chlapa. Odložím

dalekohled a vystoupím, abych se trochu prošel. Šedivý ráno

v městečku San Isidro. V jedný vedlejší ulici najdu ve stínu

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist