načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dvůr trnů a růží - Sarah J. Maasová

  > > > > Dvůr trnů a růží  

Elektronická kniha: Dvůr trnů a růží
Autor:

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete od autorky série Skleněný trůn.Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, zaútočí na ni podivný tvor. Odvleče ji ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 433
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4148-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete od autorky série Skleněný trůn.

Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, zaútočí na ni podivný tvor. Odvleče ji do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že tajemným únoscem je jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku. Feyre čeká těžký úkol - musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce. 

„Oslňující svět, dokonale propracované charaktery postav a samozřejmě vrchovatě romantiky“.
- RT Book Reviews

„Jednoduše úchvatné … Série Skleněný trůn byla hitem, (a) tato nová řada je připravena pokračovat ve stopách Skleněného trůnu“. 
- Booklist

„Sarah J. Maasová přichází s něčím, co může být její dosavadní nejlepší práce… okouzlující, strhující a nápadité… Budování nového světa je dokonalé, tak jak to dokáže jen Maasová!“.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Dvůr trnů a růží
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cooboo.cz
www.albatrosmedia.cz
Sarah J. Maasová
Dvůr trnů a růží – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





SAR AH J. MAASOVÁ










Pro Joshe –
protože by ses pro mě vydal pod Horu.
Miluji tě.




















9
1
Les se změnil v labyrint sněhu a ledu.
Hodinu jsem obhlížela mlází a ze svého posedu v ohbí vět­
ve jsem nic nezahlédla. Poryvy větru přinášely chomáče vloček,
které zakrývaly mé stopy. Spolu s nimi však pohřbívaly i mož­
nost vysledovat kořist.
Hlad mě zavedl od domova dál, než kam jsem si obvykle
troufala, ale zima byla krutým obdobím. Zvířata se stáhla hlou­
běji do lesa, kam jsem se za nimi nemohla vydat, takže mi ne­
zbývalo než střílet osamocené opozdilce a modlit se, aby nám
vydrželi do jara. Nevydrželi.
Protřela jsem si oči ztuhlými prsty, abych se zbavila vloček,
které se mi lepily na řasy. V okolí jsem nezahlédla žádné stro­
my s odřenou kůrou, které byly neklamným znakem putujících
jelenů – ti se zatím nevydali na pochod. Zůstanou, dokud ne­
dojde kůra, a pak zamíří na sever kolem vlčího území a možná
až na území víl, kam se nikdo ze smrtelníků neodváží vypravit,
pokud si cení svého života.
Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech. Zaplašila
jsem ho tím, že jsem se soustředila na okolní krajinu a úkol,
který mě čekal. To bylo vše, co jsem mohla dělat, co jsem byla
schopná dělat celé roky: Soustředit se na to, abych přežila nad ­
cházející týden, den či hodinu. Teď, když přišel sníh, budu mít
štěstí, když postřehnu vůbec něco, zvlášť z  vyvýšeného mís­
ta na stromě. Viděla jsem sotva patnáct stop před sebe. Se­
jmula jsem tětivu z luku a zasténala jsem bolestí, když se mé





10
ztuhlé údy bránily nenadálému pohybu, pak jsem se spustila
ze stromu.
Zledovatělý sníh mi zakřupal pod obnošenými botami. Za­
tnula jsem zuby. Malá viditelnost, zbytečný hluk – byla jsem na
nejlepší cestě připsat si na vrub další neúspěšný hon.
Zbývalo jen pár hodin světla. Jestli brzy neodejdu, cestu domů
budu muset hledat po tmě a v hlavě mi stále zněla důrazná va­
rování lovců z města: Krajem se ve velkém počtu potulovali obří
vlci. Nemluvě o zvěstech o podivných lidech, které v okolí za­
hlédli. Vysokých, tajemných a nebezpečných.
Jen ať to nejsou víly, doprošovali se lovci našich dávno zapo­
menutých bohů a já se potají modlila spolu s nimi. Během osmi
let, co jsme žili ve vsi dva dny cesty od hranic Prythianu, území
nesmrtelných, se nám útoky vyhýbaly, ačkoli potulní obchod­
níci někdy přinášeli příběhy o vzdálených městech v pohraničí,
z nichž zbyly jen třísky, kosti a popel. Podobná vyprávění, kdy­
si tolik vzácná, že nad nimi starší naší vesnice jen mávli rukou
jako nad klevetami, se v  uplynulých měsících stala šeptandou
provázející každý trh.
Hodně jsem riskovala, když jsem se vypravila tak hluboko do
lesa, ale včera jsme snědli poslední bochník chleba a předevčí­
rem zbytek sušeného masa. I tak bych raději strávila další noc
s prázdným žaludkem, než abych skončila jako večeře nějakého
vlka. Nebo nestvůry z říše víl.
Ne, že by se mnou kdovíjak zasytili. Jsem vytáhlá a  v  této
roční době by se mi dala snadno spočítat žebra. Jak jsem tak
procházela mezi stromy, co nejobratněji a  nejtišeji to šlo, při­
tiskla jsem si ruku na prázdný, kručící žaludek. Jasně jsem si do­
kázala představit, jak se budou moje dvě starší sestry tvářit, když
se do chalupy opět vrátím s prázdnýma rukama.
Po chvíli, kdy jsem pozorně pátrala po okolí, jsem se přikr­
čila mezi ostružiníky obtěžkané sněhem. Skrz trní jsem měla
jakž takž slušný výhled na palouk, kterým protékal úzký potok.
Několik děr v ledu naznačovalo, že k němu chodí často pít zvěř.
Snad se objeví nějaká kořist. Snad.





11
Dlouze jsem si povzdechla, zabodla jsem konec luku do
země a  položila jsem čelo na hrubě vyřezaný dřevěný oblouk.
Bez jídla nepřežijeme týden a už začalo žebrat příliš mnoho ro­
din na to, abych mohla doufat v almužny od bohatších vesni­
čanů. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, jak si představují milo­
srdenství.
Uvelebila jsem se v pohodlnější poloze, zklidnila dech a špi­
covala jsem uši, zda přes vítr v lese něco nezaslechnu. Sníh ne­
přestával padat, tančil a kroužil jako třpytivá vodní tříšť a jeho
čistá běl zářila proti hnědi a šedi světa kolem. Navzdory zdra­
vému rozumu, navzdory necitlivým rukám a nohám jsem utiši­
la nepokojnou, krutou část své mysli a nechala jsem se okouzlit
zasněženým lesem.
Kdysi jsem měla sklony obdivovat kontrast čerstvé trávy na
pozadí tmavé zorané půdy nebo ametystové brože pohroužené
do záhybů smaragdově zeleného hedvábí. Kdysi jsem snila, dý­
chala a přemýšlela v barvách, světle a roztodivných tvarech. Ně­
kdy jsem se dokonce nechala unášet sněním o době, kdy se mé
sestry vdají a já zůstanu sama s otcem. Budeme mít dost jídla,
abychom mohli klidně žít, dost peněz na to, abych si koupila
barvy, a dost času k tomu, abych barvy a tvary z mých představ
přenesla na papír, plátno nebo zdi našeho domu.
Ten sen se mi hned tak nesplní – možná nikdy. Proto si mu­
sím vychutnávat podobné letmé chvíle a nechat se unášet od­
lesky mdlého zimního světla na sněhu. Nevzpomínám si, kdy
jsem se naposledy zastavila, abych obdivovala něco krásného či
zajímavého.
Hodiny potají strávené v  polorozpadlé stodole s  Isaacem
Halem nepočítám – ty chvíle byly plné hladu, prázdnoty a ob­
čas i krutosti, ale o kráse se mluvit nedalo.
Vytí větru přešlo do tichého vzdechu. Sníh teď dopadal le­
nivě ve velkých tlustých chomáčích, které se hromadily na stro­
mech v každé prohlubni a hrbolu. Sníh byl uhrančivý smrtícím,
něžným půvabem. Neměla jsem nejmenší chuť vrátit se na blá­
tivé, zmrzlé vesnické cesty do stísněného horka chalupy.





12
Na protější straně palouku zašustily keře. Instinktivně jsem
natáhla luk, a když jsem nahlédla skrz trní, zatajil se mi dech.
Necelých třicet kroků ode mě stála laňka. Zima ji ještě ne­
stihla připravit o mnoho tuku, ovšem ona se i tak zoufale snažila
strhnout kůru ze stromu na palouku.
Takový kus by mohl mou rodinu zasytit na týden i déle.
Ústa se mi naplnila slinami. Zacílila jsem, tichá jako vítr šus­
tící suchými listy.
Laňka si ničeho nevšímala. Vůbec netušila, že o  pár yardů
dál čeká smrt. Rvala kusy kůry a pomalu je přežvykovala.
Polovinu masa bych mohla usušit a  zbytek bychom mohli
hned sníst dušený nebo zapečený v koláči... Kůži bych mohla
prodat nebo z ní třeba ušít oblečení pro jednoho z nás. Potřebo­
vala jsem nové boty, jenže Elain potřebovala nový plášť a Nesta
měla sklony chtít všechno, co patřilo někomu jinému.
Prsty se mi chvěly. Tolik jídla – naše spása. Nadechla jsem se
pro uklidnění a ověřila si, že dobře mířím.
Vtom však z keře vedle mě zazářila dvojice zlatých očí.
Les ztichl, vítr umlkl, a dokonce i sníh přestal padat.
My smrtelníci jsme už nevěřili v žádné bohy, k nimž bychom
se mohli modlit, ale kdybych znala jejich ztracená jména, teď
bych je prosila o pomoc. Všechny. Vlk skrytý v houští se přiblí­
žil s pohledem upřeným na nepozornou laň.
Byl obrovský – mohl být velký jako poník. V puse mi vy ­
schlo. Šlo o jednoho z těch přerostlých vlků, před nimiž nás
va rovali.
Nikdy jsem neviděla tak velkého vlka, a přitom ho laň ani
nezaslechla, ani nezahlédla. Pokud pocházel z Prythianu, a kdo
ví, třeba přímo z vílího rodu, pak to, jestli mě sežere, bylo mou
nejmenší starostí.
Pokud byl z vílího rodu, měla jsem dávno vzít do zaječích.
Jenomže... třeba bych prokázala službu světu, naší vesnici
i  sama sobě, kdybych využila toho, že mě nepostřehl, a  zabila
ho. Prohnat mu okem šíp by pro mě nepředstavovalo sebemen­
ší potíž.





13
Navzdory své velikosti ovšem vypadal jako vlk a stejně tak se
pohyboval. Je to zvíře, ujišťovala jsem se. Jenom zvíře.
Měla jsem lovecký nůž a tři šípy. První dva byly obyčejné –
jednoduché a  účinné a  pro vlka takové velikosti by byly sotva
něčím víc než včelím píchnutím. Zato třetí šíp, nejdelší a nej­
těžší, jsem koupila od potulného prodavače jednoho léta, kdy
jsme měli dost měďáků na nějaké to přepychové zboží. Šíp byl
vyřezán z jasanu a zakončovala ho železná špička.
Z písní, které nám všem zpívali, když jsme byli ještě v koléb­
ce, jsme věděli, že víly nenávidí železo, ale dřevo jasanu způso­
buje, že jejich nesmrtelná magie, jež jim přinášela uzdravení, ze ­
slábne dost na to, aby jim člověk mohl zasadit smrtelnou ránu.
Takové aspoň kolovaly zvěsti. Jediným důkazem účinku jasanu
bylo to, že byl nanejvýš vzácný. Viděla jsem kresby toho stro­
mu, ale nikdy jsem ho nespatřila na vlastní oči – neboť je vzne­
šené víly daly dávno všechny pokácet. Zůstalo jich jen pramálo
a většinou šlo o neduživé zakrslíky ukrývané šlechtici v hájích
za vysokými zdmi. Týdny po tom, co jsem šíp zakoupila, jsem
si lámala hlavu nad tím, jestli jsem za ten předražený kus dřeva
zbytečně nevyhodila peníze, a šíp ze dřeva jasanu zůstával po tři
roky nepoužitý v mém toulci.
Nyní jsem ho spěšně vytáhla a dávala jsem si pozor, abych
se přitom pohybovala co nejméně a nejúsporněji – hlavně aby
se nestvůrný vlk neohlédl mým směrem. Šíp byl dost dlou­
hý a těžký na to, aby vlka zranil, a možná i zabil, pokud dobře
trefím.
Hruď se mi svírala, až to bolelo, a v ten okamžik mi došlo, že
můj život závisí na jediné otázce: Byl ten vlk sám?
Sevřela jsem luk a natáhla tětivu ještě víc. Byla jsem dobrý
střelec, ale ještě nikdy jsem nestála proti vlkovi. Považovala bych
to za štěstí – dokonce za požehnání. Jenže teď... Nevěděla jsem,
kam ho střelit, ani jak rychle se vlci pohybují. Nemohla jsem si
dovolit chybu. Ne když jsem měla jediný šíp z jasanu.
Pokud pod tou srstí skutečně tlouklo srdce víly, pak žádná
škoda. Nic jiného nezasluhoval za to, co na nás jeho lid napáchal.





14
Nehodlala jsem riskovat, že se vlk později vplíží k nám do vsi,
aby zabíjel, mrzačil a šířil děs. Zemře tady a teď a já budu ráda,
když padne mou rukou.
Vlk se přikradl blíž a pod tlapou – větší než má ruka – mu
praskla větvička. Laň ztuhla. Rozhlédla se na obě strany s uši­
ma zvednutýma k šedivé obloze. Vlk se držel tak nízko, že ho
neviděla ani necítila.
Se skloněnou hlavou a  mohutným stříbrným tělem, které
dokonale splývalo se sněhem a stíny, klesl na zadní, zatímco laň ­
ka dál upírala oči špatným směrem.
Pohlédla jsem z  laně na vlka a  zase zpět. Aspoň že byl
sám – aspoň v tom jsem měla štěstí. Jestli ale laň vystraší, zů­
stane tu jen vyhladovělý přerostlý vlk – možná víla – pátrají­
cí po jiné kořisti. A jestli ji zabije a zničí přitom vzácnou kůži
a maso...
Pokud jsem situaci posoudila chybně, nezaplatím životem
jen já. Můj život však posledních osm let, co jsem lovila v lese,
nebyl ničím víc než řadou nebezpečí a většinou jsem dospěla ke
správnému rozhodnutí. Většinou.
Vlk vyskočil z křoví jako blesk v odstínu šedé, bílé a černé
a žluté tesáky se mu leskly. Na otevřeném prostranství působil
ještě gigantičtěji, jako zázračné spojení svalů, rychlosti a kruté
síly. Laňka neměla naději.
Střelila jsem po něm, než ji stihl příliš potrhat.
Šíp se mu zabodl do boku a já bych přísahala, že se zachvěla
samotná země. Vlk zaskučel bolestí, když pustil laňčino hrdlo
a jeho krev vystříkla na sníh – zářivá jako rubíny.
Otočil se ke mně s vytřeštěnýma žlutýma očima a vyceně­
nými zuby. Ozvěna jeho tichého zavrčení mi zněla hluboko
v prázdném žaludku, když jsem se narovnala, zatímco kolem mě
vířil sníh. Namířila jsem další šíp.
Vlk se na mě ale jen díval s tlamou potřísněnou krví a se
šípem trčícím obscénně z  boku. Opět začal padat sníh. Vlk
na mě pohlédl s takovým poznáním a překvapením, že jsem
musela vystřelit i druhý šíp. Jen pro jistotu – pro případ, že by





15
inteligence patrná v jeho očích byla nesmrtelné, záludné po­
vahy.
Nepokusil se uhnout a šíp mu čistě projel okem.
Zhroutil se na zem.
Barvy a temnota přede mnou vířily a poletovaly a mísily se
se sněhem.
Škubal nohama a jeho tiché zaúpění proťalo vítr. To neby­
lo možné – měl být mrtvý, ne jen umírat. Šíp mu projel okem
skoro až po husí pera.
Nezáleželo na tom, zda šlo o  vlka nebo vílu. Ne když měl
bok probodnutý šípem z  jasanu. Zemře každým okamžikem.
Přesto se mi chvěly ruce, když jsem smetla sníh a došla k němu
blíž, přičemž jsem si udržovala rozumný odstup. Z ran, jež jsem
mu zasadila, crčela krev a barvila sníh do karmínova.
Hrabal tlapami o zem a dech se mu zpomaloval. Trpěl moc,
nebo jeho zaskučení bylo pouhým pokusem odehnat smrt? Ne­
tušila jsem, jestli to chci vědět.
Sníh poletoval kolem nás. Nespouštěla jsem z vlka oči, do­
kud se jeho srst barvy uhlí, obsidiánu a  slonoviny nepřestala
zvedat a klesat. Vlk – navzdory velikosti to byl rozhodně vlk.
Tlak, jenž mi svíral hrudník, povolil, a když jsem si oddech­
la, před ústy se mi objevil obláček páry. Aspoň že se šíp z jasa­
nu osvědčil jako smrtící střela, ať už zabil kohokoli nebo cokoli.
Když jsem spěšně obhlédla laň, zjistila jsem, že unesu jen
jedno zvíře – a i to bude náročné. Byla by ale škoda tam vlka
nechat.
I když to znamenalo ztratit cenné minuty – minuty, během
nichž mohla pach čerstvé krve zachytit další šelma – stáhla jsem
ho z kůže a očistila jsem šípy, jak nejlépe jsem uměla.
Alespoň jsem si tím zahřála ruce. Smrtelnou ránu na laňči­
ně těle jsem omotala zkrvavenou stranou vlčí kůže a pak jsem
si její mrtvé tělo přehodila přes ramena. Naše chalupa byla ně­
kolik mil daleko a nestála jsem o to zanechávat za sebou krva­
vou stopu, která by přivedla všechna zvířata vyzbrojená tesáky
a drápy rovnou ke mně.





16
Zamručela jsem pod vahou mrtvé laně, chytila jsem ji za
nohy a naposledy jsem se ohlédla na zabitého vlka, z jehož těla
se kouřilo. Jeho zbylé zlaté oko hledělo na oblohu zastřenou
sněhem a na okamžik jsem zalitovala, že nad mrtvým zvířetem
nedokážu vykřesat ani náznak výčitky.
Jenže les už byl takový a kraji vládla zima.





17
2
Když jsem vyšla z lesa, slunce už zapadlo. Kolena se mi třásla
a ruce ztuhlé od toho, jak jsem svírala nohy laně, mi před něko­
lika mílemi dočista znecitlivěly. Ani její tělo nedokázalo zahnat
čím dál pronikavější chlad.
Svět zaplavily odstíny tmavě modré narušované pouze pa­
prsky pastelově žlutého světla pronikajícího okenicemi naší ne­
vzhledné chalupy. Bylo to jako procházet živoucím obrazem –
poklidná chvíle zkrášlená tím, jak modř rychle přecházela do
hluboké tmy.
Když jsem se ztěžka vlekla po cestičce a každý můj krok po­
háněl pouze hlad, ze kterého se mi div netočila hlava, dolehly
ke mně hlasy mých sester. Nepotřebovala jsem rozeznat jejich
slova, aby mi bylo jasné, že nejspíš brebentí o nějakém mláde­
nečkovi nebo pentlích, které si prohlížely ve vsi místo toho, aby
sekaly dříví, ale i tak jsem se usmála.
Kopla jsem botami do kamenného prahu dveří, abych z nich
setřásla sníh. Z  šedých kamenů chalupy opadly kousky ledu
a odhalily vybledlé ochranné symboly vyryté kolem prahu. Otec
kdysi přesvědčil kolemjdoucího šarlatána, aby sem výměnou za
jeho řezbářské výrobky nakreslil znaky ochraňující proti vílím
úkladům. Otec toho pro nás po celý náš život mohl udělat tak
málo, že jsem neměla to srdce říct mu, že ty značky jsou k ni­
čemu a bezpochyby budou falešné. Smrtelníci magii neovláda­
li – nebyli obdařeni žádnou výhodou, jíž by mohli soupeřit se
sílou a rychlostí kouzelných tvorů nebo víl. Ten muž tvrdil, že





18
po předcích podědil díl krve vznešených víl, a vyryl kolem dveří
a oken jakési spirály, kruhy a runy, zamumlal pár nesmyslných
slov a šel si zase po svých.
Když jsem otevřela dřevěné dveře, zledovatělá železná klika
mě bodla do kůže jako vosa. Jakmile jsem vešla dovnitř, oslepil
mě příval světla a horka.
Zaslechla jsem, jak Elain tiše vydechla: „Feyre!“ Zamrka ­
la jsem, abych prohlédla jas ohně, a  uviděla jsem před sebou
svou starší sestru. Byla zabalená v pokrývce, ale zlatohnědé vla­
sy – stejné, jaké jsme měly všechny tři – měla stočené v doko­
nalém copu kolem hlavy. Osm let života v chudobě se nijak ne­
podepsalo na její touze vypadat hezky. „Kde jsi to zvíře vzala?“
Všudypřítomný osten hladu dodával jejím slovům na ostrosti
a ten tón používala v posledních týdnech často. O krvi, kterou
jsem byla potřísněná, se ale nezmínila. Už jsem se dávno vzda­
la naděje, že vůbec vezmou na vědomí, že se večer co večer vra­
cím z lesa. Aspoň dokud znovu nezačnou hladovět. Připomněla
jsem si však, že po nich matka žádnou přísahu nežádala, když
stály u její smrtelné postele.
Nadechla jsem se pro uklidnění a spustila jsem laň z ramen.
S tlumenou ránou dopadla na dřevěný stůl, až keramický hrnek
na opačném konci zazvonil.
„Kde myslíš, že jsem ho vzala?“ odpověděla jsem ochraptěle.
Otec a Nesta stále seděli u krbu a hřáli si ruce. Má nestarší se­
stra si otce jako obvykle nevšímala. Stáhla jsem vlčí kůži z těla
laně, a když jsem si sundala boty a postavila je ke dveřím, oto­
čila jsem se k Elain. Její hnědé oči – otcovy oči – mi připomně­
ly laňku.
„Bude ti trvat dlouho, než ji očistíš?“ Mně. Ne jí, ani ostat­
ním. Nikdy jsem nezažila, že by měli ruce ulepené od směsi krve
a srsti. Naučila jsem se stahovat a vyvrhovat kořist díky radám
jiných lovců.
Elain si přitiskla dlaň na břicho, nejspíš stejně prázdné a bo­
lestivě scvrklé jako moje. Nebyla krutá. Nebyla jako Nesta, která
se narodila s úsměškem na tváři. Elain někdy prostě jen... jisté





19
věci nedocházely. Ne že by byla sobecká, když mi nenabídla po­
moc. Jednoduše ji nikdy nenapadlo, že by byla schopná ušpinit
si ruce. Těžko říct, jestli opravdu nechápala, že jsme jednou pro­
vždy zchudli, nebo to odmítala přijmout. Přesto mi to nezabrá­
nilo kupovat semena pro její květinovou zahradu, o niž pečovala
ve vlídnějších měsících, kdykoli jsem si to mohla dovolit.
Stejně jako jí to nezabránilo v tom, aby mi koupila tři malé
plechovky barvy – červené, žluté a modré – v to léto, kdy jsem
měla dost peněz na to, abych koupila šíp ze dřeva jasanu. Byl
to jediný dárek, co mi kdy dala, a na našem domě to bylo do­
sud znát, i když už barva vybledla nebo popraskala: malé úpon­
ky a kvítky kolem oken a dveří a na okrajích nábytku, drobné
kroutící se plamínky na kamenech krbu. Kdykoli jsem to štědré
léto měla volnou chvíli, zdobila jsem náš dům barvami. Někdy
jsem ukrývala malé obrázky v zásuvkách, za ošuntělými záclo­
nami, pod židlemi a stolem.
Od té doby jsme nezažili tak příjemné léto.
„Feyre,“ ozval se od krbu otcův hluboký bručivý hlas. Jeho
tmavý vous byl pečlivě zastřižený a tvář měl dokonale čistou –
jako moje sestry. „Dnes se na tebe usmálo štěstí, když jsi nám
přinesla takovou hostinu.“
Nesta usazená vedle otce si posupně odfrkla, což nebylo
nic nového. Pochvalu určenou komukoli jinému – mně, Elain,
ostatním vesničanům – obvykle přešla s pohrdáním. A cokoli,
co náš otec řekl, si rovněž vysloužilo její posměšky.
Narovnala jsem se. Byla jsem téměř příliš unavená na to,
abych se udržela na nohou, ale opřela jsem se o stůl vedle laně
a vrhla jsem na Nestu vzteklý pohled. Na mé nejstarší sestře se
ztráta rodinného majetku podepsala nejvíc. Ode dne, kdy jsme
uprchli z našeho sídla, otcem mlčky pohrdala, dokonce i po tom
hrozném dni, kdy jeden z  věřitelů přišel, aby nám ukázal, jak
velice se ho dotklo, že přišel o peníze, které do otcova podni­
ku vložil.
Aspoň že nás Nesta na rozdíl od otce nekrmila zbytečný ­
mi řečmi o tom, že získáme naše bohatství zpět. Ne, prostě jen





20
utratila všechny peníze, které jsem před ní neschovala, a málo­
kdy se obtěžovala vzít otce pokulhávajícího po domě na vědomí.
Někdy jsem nevěděla, kdo z nás je nejbídnější a nejzahořklejší.
„Polovinu masa můžeme sníst tento týden,“ navrhla jsem
a  přelétla pohledem k  lani. Ta zabírala skoro celý rozviklaný
stolek, který nám sloužil jako jídelní, pracovní a kuchyňský stůl.
„Druhou polovinu můžeme nasušit,“ pokračovala jsem. Přitom
mi bylo jasné, že bez ohledu na to, jak hezky to podám, stejně
na mě zbyde všechna práce. „A zítra zajdu na trh, abych zjis ­
tila, kolik nám můžou vynést kůže,“ řekla jsem spíš pro sebe
než k nim. Nikdo z nich se stejně neobtěžoval dát najevo, že
mě slyšel.
Otec seděl se zmrzačenou nohou nataženou co nejblíže u tep­
la plamenů. Chlad, déšť nebo změna teploty pokaždé zhoršova­
ly kruté, pokroucené rány kolem jeho kolena. Hůl měl opřenou
o židli. Sám si ji vyřezal a Nesta ji někdy nechávala mimo jeho
dosah.
Mohl by si najít práci, kdyby se tolik nestyděl, tvrdila Nesta po­
každé, když jsem se na ni kvůli tomu utrhovala. Nenáviděla ho
i za jeho zranění – za to, že se nebránil, když věřitel a jeho po­
skoci vtrhli do chalupy a tloukli ho do nohy bez slitování a bez
přestání. Nesta a Elain utekly do ložnice a zatarasily dveře. Já
zůstala, žebronila jsem a  plakala při každém otcově výkřiku
a každém zapraskání kosti. Pomočila jsem se a pak se pozvra­
cela přímo na kameny před krbem. Až potom muži odešli a už
se tu znovu neukázali.
Za lékaře jsme vydali značnou část ze zbytku našich peněz.
Otci trvalo šest měsíců, než mohl znovu chodit, a rok, než do­
kázal ujít míli. Měďáky, které přinesl domů, když se nad ním
někdo slitoval dost na to, aby si koupil věci, co otec vyřezal, ne­
stačily k tomu, abychom se uživili. Před pěti lety, když se naše
peníze nadobro rozkutálely a když se stále nemohl – a nechtěl –
moc pohybovat, nic nenamítal proti tomu, že začnu lovit.
Neobtěžoval se vstát od krbu, stejně jako se neobtěžoval
vzhlédnout od své řezbářské práce. Prostě mě nechal odejít do





21
nebezpečného, hrůzu nahánějícího lesa, který znepokojoval i nej ­
zkušenější lovce. Teď si to uvědomuje o něco víc – sem tam mi
projeví vděk, někdy se navzdory své noze vydá do města, aby
prodal své výrobky – ale o tolik víc zase ne.
„Moc bych chtěla nový plášť,“ pronesla Elain s povzdechem
ve stejný okamžik, kdy Nesta vstala a prohlásila: „Potřebuji nové
boty.“
Nic jsem na to neřekla, protože mám dost rozumu na to,
abych se nepletla do jejich hádek, ale krátce jsem pohlédla na
pár Nestiných stále zánovních bot u dveří. Vedle nich stály mé
příliš malé boty, které se rozpadaly ve švech a držely pohromadě
jen díky roztřepeným tkanicím.
„Ale já v tom obnošeném starém plášti mrznu na kost,“ na­
léhala Elain. „Umřu na zimnici.“ Upřela na mě své velké oči
a  řekla: „Prosím, Feyre.“ Protáhla dvě slabiky mého jména  –
Fej ‑re – do nejúděsnějšího zaskučení, co mi kdy rvalo uši, a Nes­
ta hlasitě mlaskla a nařídila jí, ať zmlkne.
Přestala jsem je poslouchat, když se začaly dohadovat o tom,
kdo si nechá peníze, které zítra vynese prodej kůží. Uviděla jsem,
že otec stojí u stolu a opírá se o něj rukou, aby si mohl vesto­
je laň prohlédnout. Potom obrátil pozornost k vlčí kůži. Otco­
vy prsty, které byly dosud jemnými prsty vznešeného pána, kůži
obrátily a přejížděly po zkrvavené spodní straně. Ztuhla jsem.
Jeho tmavé oči zatěkaly k  mým. „Feyre,“ zamumlal a  jeho
ústa se stáhla v úzkou čáru. „Kde jsi k tomu přišla?“
„Na stejném místě, kde jsem skolila laň,“ odpověděla jsem
tiše, avšak má slova zněla chladně a příkře.
Přejel pohledem po luku a toulci, které jsem měla přehoze­
né na zádech, a k loveckému noži s dřevěnou střenkou po mém
boku. Do očí se mu vehnaly slzy. „Feyre... takhle riskovat...“
Trhla jsem hlavou ke kožešině a nedokázala jsem zkrotit os­
ten v hlase, když jsem odvětila: „Neměla jsem na výběr.“
Ve skutečnosti jsem chtěla říct: Ty po většinu dní ani nezku‑
síš vytáhnout paty z domu. Kdyby nebylo mě, umřeli bychom hlady.
Kdyby nebylo mě, byli bychom mrtví.





22
„Feyre,“ zopakoval a zavřel oči.
Sestry ztichly a  já zvedla hlavu právě včas, abych viděla, jak
Nesta s nakrčeným nosem začichala. Pak zvedla můj plášť. „Pách ­
neš jako prase, co se válelo ve vlastní špíně. Nemůžeš se aspoň
snažit předstírat, že nejsi zabedněná vesničanka?“
Nedala jsem na sobě znát dotčení ani bolest. Byla jsem příliš
malá na to, abych se naučila základům vybraného chování, čtení
a psaní, když naši rodinu postihla bída, a Nesta mi na to nikdy
nedovolila zapomenout.
Ustoupila a  pohladila si prstem copy zlatohnědých vlasů
omotaných kolem hlavy. „Sundej si ty nechutné hadry.“
Neodpovídala jsem a raději jsem polkla slova, která jsem na
ni chtěla vyštěknout. Nesta byla o tři roky starší než já, ale přes­
to vypadala jaksi mladší se svými tvářemi jako broskvičky, které
kryl něžný nach kypící zdravím.
„Můžeš uvařit vodu a přidat do ohně dřevo?“ Ovšem jakmile
jsem se na to zeptala, všimla jsem si, že z hromady dříví zbývá
jediné poleno. „Myslela jsem, že dnes nasekáš dřevo.“
Nesta si čistila dlouhé hezké nehty. „Nesnáším sekání dřeva.
Pokaždé si zadřu třísky.“ Zadívala se na mě zpod tmavých řas.
Z nás všech se právě ona nejvíc podobala matce. „Kromě toho,“
dodala s našpulenými rty, „ti to jde daleko lépe! Trvá ti to polovinu
času co mně. Tvé ruce se k tomu víc hodí – už je máš dost drsné.“
Zatnula jsem zuby. „Prosím,“ požádala jsem ji a přitom jsem
krotila hněv s vědomím, že hádka je to poslední, co teď potře­
buji nebo o co bych stála. „Prosím tě, za svítání vstaň a nasekej
dřevo.“ Rozepnula jsem si vršek haleny. „Nebo budeme mít stu­
denou snídani.“
Nesta nakrabatila obočí. „Na to zapomeň!“
Jenže to už jsem mířila do druhé malé místnosti, kde jsem
spala se sestrami. Elain se na Nestu obrátila s tichou prosbou
a vysloužila si ostrou odpověď. Ohlédla jsem se přes rameno na
otce a ukázala jsem na laň. „Připrav nože,“ nařídila jsem, aniž
bych se snažila o laskavý tón. „Za chvíli jsem zpátky.“ Nečekala
jsem na odpověď a zavřela jsem za sebou dveře.





23
Pokoj byl dost velký, aby se do něj vešly rozviklaný prádelník
a obří postel z habrového dřeva, v níž jsme spaly. Byla posled­
ním pozůstatkem našeho někdejšího bohatství a byla vyrobena
na zakázku jako svatební dar od otce pro matku. V této poste­
li jsme se narodily a  zde také matka zemřela. Přes všechny ty
malby, které jsem doma v uplynulých letech vytvořila, jsem se jí
nikdy nedotkla.
Odhodila jsem svrchní oděv na prádelník a zamračila se na
fialky a růže, které jsem namalovala kolem klik Elainina šuplí­
ku, na praskající plameny kolem Nestiných a na noční oblohu –
shluky hvězd vyvedených ve žluté místo v bílé – kolem mých.
Chtěla jsem tak zesvětlit jinak tmavý pokoj. Sestry na to nikdy
nic neřekly. Netuším, proč jsem čekala něco jiného.
Zasténala jsem. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila na
postel.
Ten večer jsme pojedli pečenou zvěřinu. I když jsem věděla, že
to je nerozumné, nic jsem nenamítala, když jsme si všichni při­
dali menší porci, ale poté jsem prohlásila, že zbytek masa ne­
cháme na příště. Zítra strávím den přípravou jídla, obě kůže
očistím a odnesu je na trh. Znala jsem pár obchodníků, kteří by
mohli mít zájem o koupi, ačkoli mi nejspíš nikdo z nich nedá
zaslouženou odměnu. Jenomže peníze jsou peníze a já nemě­
la čas ani prostředky na cestu do nejbližšího města za nějakou
lepší nabídkou.
Ocucávala jsem hroty vidličky a vychutnávala si zbytky tuku,
jenž pokrýval kov. Jazyk mi sklouzl po zkřiveném hrotu – vid­
lička byla součástí zašlé sady, kterou otec zachránil z pokojů slu ­
žebnictva, zatímco věřitelé obraceli naše sídlo vzhůru nohama.
Žádný kus příboru nebyl stejný, ale bylo to lepší než jíst prsty.
Talíře z matčina věna už jsme dávno prodali.
Matka byla panovačná a ke svým dětem chladná, zato mezi
šlechtici, kteří navštěvovali naše někdejší sídlo, zářila radostí
a  šarmem. Otce bezmezně milovala  – byl jediným člověkem,





24
k němuž cítila skutečnou lásku a úctu. Stejně tak ovšem zbož­
ňovala večírky, a to do té míry, že neměla čas se mi víc věnovat.
Pouze zvažovala, jak by mi moje slibné začátky v kreslení a ma­
lování mohly pomoct při hledání budoucího manžela. Kdyby
žila dost dlouho na to, aby viděla, jak nám bohatství mizí před
očima, zlomilo by jí to srdce – ještě víc než otci. Možná byla její
smrt jistým milosrdenstvím.
Když už nic, zbývalo nám aspoň víc jídla.
V chalupě na ni nezůstala žádná památka mimo postele z ha­
bru – a přísahy, kterou jsem složila.
Pokaždé, když jsem se zadívala k  obzoru nebo jsem zva­
žovala, jestli bych neměla prostě odejít navěky pryč, aniž bych
se jedenkrát ohlédla, zazněl mi v uších slib, který jsem jí dala
před jedenácti lety, když chřadla na smrtelném loži. Zůstaňte
pospolu a postarej se o ně. Slíbila jsem jí to. Byla jsem moc mla­
dá na to, abych se ptala, proč o to nepoprosila mé starší sest­
ry nebo otce. Přísahala jsem a ona zemřela a v našem ubohém
lidském světě – chráněném pouze slibem, který složily vzne­
šené víly před pěti sty lety, ve světě, kde jsme zapomněli jmé­
na našich bohů  – bylo dané slovo zákonem, bylo platidlem
i poutem.
Byly chvíle, kdy jsem ji za to, že ode mě tu přísahu vyžáda­
la, nenáviděla. Třeba blouznila z horečky a nevěděla, co po mně
žádá. Nebo možná ve smrti odhalila pravou povahu svých dětí
a svého muže.
Položila jsem vidličku, zadívala jsem se na plameny našeho
ubohého ohně tančící po zbytcích polena a natáhla jsem si pod
stolem bolavé nohy.
Otočila jsem se k  sestrám. Nesta si jako vždy stěžovala na
vesničany, kteří neměli ponětí o  dobrých mravech, společen­
ském chování ani o tom, jak obnošená byla látka jejich oděvů,
i když se tvářili, jako by byla stejně jemná jako hedvábí nebo ši­
fon. Od toho, co jsme přišli o majetek, sestry jejich dávní přátelé
důsledně přehlíželi a ony jednaly, jako by mladí chasníci ze vsi
představovali druhořadou společenskou vrstvu.





25
Upila jsem z  poháru horké vody  – poslední dobou jsme si
nemohli dovolit ani čaj – zatímco Nesta pokračovala ve vyprá­
vění.
„Tak jsem mu řekla: ‚Když si, pane, myslíte, že mě mů­
žete požádat tak ledabyle, pak vás budu muset odmítnout!‘
A víš, co mi na to Tomas řekl?“ Nesta hovořila k Elain, která
ji za ujatě poslouchala s  lokty opřenými o  stůl a  nyní zavrtě­
la hlavou.
„Tomas Mandray?“ skočila jsem Nestě do řeči. „Dřevorub­
cův druhý syn?“
Nesta přimhouřila modrošedé oči. „Ano,“ odvětila a opět se
obrátila k Elain.
„Co po tobě chce?“ Ohlédla jsem se na otce, který nijak ne­
reagoval. Nedal najevo ani náznak znepokojení nebo toho, že
nás vůbec poslouchá. Byl ztracený kdesi v  hloubi vzpomínek
a vlídně se usmíval na svou milovanou Elain, která se s ním jako
jediná z nás obtěžovala vůbec mluvit.
„Chce, aby se za něj vdala,“ odpověděla zasněně Elain a já
zamrkala.
Nesta naklonila hlavu. Tenhle pohyb jsem už předtím vi­
děla u  dravců. Někdy jsem se musela ptát, jestli by nám její
ocelová nezlomnost nepomohla snáz přežít – nebo se dokonce
dostat z bídy – kdyby neměla hlavu plnou ztraceného postave­
ní naší rodiny. „Máš snad nějaké námitky, Feyre?“ Ucedila mé
jméno jako urážku a mě rozbolela čelist od toho, jak jsem za­
tínala zuby.
Otec poposedl na židli, a přestože jsem věděla, že je bláhové
odpovídat na její posměšky, vypadlo ze mě: „Nedokážeš pro nás
nasekat dřevo, ale chceš se vdát za dřevorubcova syna?“
Nesta se napřímila. „Myslela jsem, že toužíš jen po tom,
abychom vypadly z domu – abychom se já a Elain vdaly a tys
měla dost času na malování těch svých skvostných veleděl.“
Ušklíbla se na sloup červeného náprstníku, který jsem namalo ­
vala na okraj stolu – barvy byly příliš tmavé a modré a květům
chyběly bílé skvrnky, ale poradila jsem si, i když mě trápilo, že





26
nemám bílou barvu a  vytvořila jsem něco tak nedokonalého
a trvalého.
Tu urážku jsem přešla, přestože jsem toužila zakrýt kresbu
rukou. Zítra bych ji mohla ze stolu úplně seškrabat. „Věř mi,
že v den, kdy se rozhodneš za někoho vdát,“ řekla jsem, „dojdu
k němu domů a osobně mu tě předám. Ale Tomase si nevezmeš.“
Nestě se zlehka zachvělo jemné chřípí. „Nemůžeš s tím nic
dělat. Clare Beddorová mi dnes odpoledne prozradila, že mě
Tomas každým dnem požádá o ruku. A pak už nikdy nebudu
muset jíst tyhle zbytky.“ S pousmáním dodala: „Aspoň jsem ne­
klesla tak hluboko, abych se pelešila jako zvíře na seně s Isaa­
cem Halem.“
Otec si rozpačitě odkašlal a odvrátil se ke svému lůžku u krbu.
Nikdy proti Nestě neřekl půl slova, ať už ze strachu nebo z pro­
vinilosti, a podle všeho s tím nehodlal začínat ani teď, i když to
bylo prvně, co se doslechl o Isaacovi.
Opřela jsem dlaně o  stůl a  oplácela jsem Nestě zuřivý po­
hled. Elain odtáhla ruku, kterou měla blízko mojí, aby špína
a krev zpod mých prstů nějakým způsobem nepřeskočily na její
porcelánovou pokožku. „Tomasova rodina na tom není o moc
lépe než naše,“ namítla jsem a přitom se snažila na ni nevrčet.
„Budeš pro ně jen další krk, co budou muset živit. Jestli si to ne­
uvědomuje on, tak jeho rodiče ano.“
Jenže Tomas si toho vědom byl – už jsme na sebe v lese na­
razili. Viděla jsem zoufalý hladový lesk v jeho očích, když jsem
si to kráčela z lovu s párkem králíků. Nikdy jsem nezabila člo­
věka, ale ten den mě lovecký nůž u boku tížil jako olovo. Od té
doby jsem se mu vyhýbala.
„Nemůžeme vyplatit věno,“ pokračovala jsem, a  přestože
jsem mluvila pevným tónem, ztlumila jsem hlas. „Pro žádnou
z vás.“ Pokud Nesta chtěla odejít, dobře. Výborně. Budu o krok
blíž splnění snu o  nádherné, poklidné budoucnosti, kdy budu
žít v tichém domě a budu mít dostatek jídla a času k malování.
Až na to, že jsme neměli nic – vůbec nic – čím bychom přilákali
nápadníky, kteří by o sestry pečovali místo mě.





27
„Milujeme se,“ prohlásila Nesta a Elain souhlasně přikývla.
Málem jsem se dala do smíchu – kdy se přestaly rozplývat nad
šlechtici a začaly cukrovat na venkovské chasníky?
„Láskou prázdné břicho nenasytíš,“ odbyla jsem ji s co nej­
rozhodnějším pohledem.
Nesta vyskočila z lavice, jako bych ji udeřila. „Prostě žárlíš.
Slyšela jsem, jak ve vsi mluví o tom, že se Isaac ožení s nějakou
holkou ze Zelenopole, co mu přinese pěkné věno.“
To už jsem věděla. Isaac se nad tím rozhořčoval při našem
posledním setkání. „Já že žárlím?“ pronesla jsem pomalu a stálo
mě veškeré přemáhání, abych nevybuchla zlostí. „Nemáme jim
co nabídnout – věno, dokonce ani žádný dobytek. Tomas si tě
možná chce vzít, ale... jsi pro ně přítěží.“
„Co ty o tom víš?“ ucedila Nesta. „Jsi jenom zdivočelé zvíře,
co má tu drzost štěkat na nás rozkazy ve dne v noci. Jen tak dál
a jednou, jednou, Feyre, nezbude nikdo, kdo by na tebe vzpo­
mínal nebo komu by sešlo na tom, že žiješ.“ Vztekle odkráčela
a Elain odběhla za ní a soucitně na ni cukrovala. Zabouchly za
sebou dveře ložnice, o kterou jsme se spolu dělily, tak prudce, až
talíře zazvonily na stole.
Ta slova jsem od ní neslyšela poprvé a věděla jsem, že mi je
zopakovala jen proto, že mě, když je řekla poprvé, ranila. A zra­
ňovala mě dosud.
Dlouze jsem se napila z nakřáplého hrnku. Dřevěná lavice
zaskřípala, když se otec pohnul. Znovu jsem upila vody a po­
dotkla jsem: „Měl by sis s ní promluvit, ať se vzpamatuje.“
Otec upřeně hleděl na černou spáleninu na stole. „Co jí mám
říct? Nebudu bránit její lásce...“
„ Není to láska, ne z jeho strany. Ne když jde o jeho mizernou
rodinu. Viděla jsem, jak se chová ve vsi – chce od ní jen jedno,
a její ruka to není...“
„Potřebujeme naději stejně jako chléb a maso,“ přerušil mě
a jeho pohled byl v tu chvíli výjimečně živý. „Potřebujeme nadě­
ji, jinak nepřežijeme. Tak jí tu naději ponech, Feyre. Ať si před­
stavuje lepší život. Lepší svět.“





28
Vstala jsem od stolu s rukama zatnutýma v pěst, ale v naší
chalupě se dvěma místnostmi nebylo kam utéct. Podívala jsem
se na vybledlou malbu náprstníku na kraji stolu. Vnější kalichy
už byly oprýskané a mdlé, dolní část stonku byla dočista odrole­
ná. Za pár roků zmizí úplně a nezůstane jediná stopa, že tu kdy
byla. Že jsem tu já kdy byla.
Když jsem pohlédla na otce, mé oči byly chladné. „Nic ta­
kového není.“





29
3
Udusaný sníh pokrývající cestu do vsi byl potřísněný hnědými
a černými skvrnami po projíždějících povozech a koních. Elain
a Nesta pohrdavě mlaskaly a vrhaly nesouhlasné pohledy, když
jsme po ní kráčely, a vyhýbaly se obzvlášť nechutným místům.
Věděla jsem, proč mě doprovázejí – stačil jim jeden pohled na
kůže, které jsem smotala do vaku, a popadly pláště.
Neztrácela jsem čas hovorem s  nimi, protože ani ony mě
včera večer nepoctily tím, že by se mnou promluvily, ačkoli Nes­
ta vstala za úsvitu, aby naštípala dřevo. Nejspíš proto, že vědě­
la, že dnes půjdu prodat kůže na trh a vrátím se domů s penězi
v  kapse. Následovaly mě po osamělé cestě mezi zasněženými
poli celou cestu do zchátralé vesnice.
Kamenné domy ve vsi byly obyčejné a nevýrazné a bezútěš­
ná zima jim dodávala na ponurosti. Dnes se však konal trh, což
znamenalo, že na nevelké návsi bude plno obchodníků, kteří se
nedali zastrašit ranním chladem.
O ulici dál se vznášela vůně teplého jídla a koření, která ve
mně vyvolávala dávné vzpomínky a sváděla mě. Elain za mnou
tiše zasténala. Koření, sůl, cukr – vzácné zboží, které si většina
vesničanů nemohla dovolit.
Kdybych na trhu dobře pořídila, třeba bych vydělala dost
na to, abych nám koupila nějakou lahůdku. Ohlédla jsem se
a chystala jsem se to navrhnout, jenže vtom jsme zabočily za
roh a  málem jsme do sebe vrazily, když jsme se prudce za­
stavily.





30
„Kéž vás osvítí nesmrtelné světlo, sestry,“ pronesla mladá
žena ve světlém hávu, která nám stála přímo v cestě.
Nesta a  Elain mlaskly jazyky a  já jsem potlačila zasténání.
Báječné. Přesně to jsem potřebovala. Aby se po vsi v den trhu
motaly Požehnané děti a  všechny rozptylovaly a  rozčilovaly.
Starší naší vesnice jim obvykle dovolovali zůstat jen na několik
hodin, ale už pouhá přítomnost těch fanatických bláznů, kteří
stále uctívali vznešené víly, všechny znervózňovala. Mě nevyjí­
maje. Před dávnými časy byly vznešené víly našimi pány – nikoli
bohy. A rozhodně v sobě neměly ani za mák laskavosti.
Mladá žena natáhla měsíčně bílé ruce, aby nás pozdravi­
la, a  na zápěstí jí zacinkal náramek se stříbrnými zvonečky  –
z pravého stříbra. „Máte chvíli, abyste si vyslechly slovo Požeh­
naných?“
„Ne,“ osopila se na ni Nesta, nevšímala si nabízené ruky
a šťouchla do Elain, ať jde dál. „To nemáme.“
Ženiny rozpuštěné tmavé vlasy se leskly v ranním světle a její
čistá, svěží tvář zářila, když se hezky usmála. Za ní bylo dalších
pět akolytů, mladých mužů a žen s dlouhými, nestříhanými vla­
sy, a  všichni se rozhlíželi po tržišti, aby našli mladé lidi, které
by mohli obtěžovat. „Stačí jen chvilka,“ řekla žena a zastoupila
Nestě cestu.
Bylo působivé – opravdu působivé – vidět, jak se Nesta na­
přímila v celé své výšce, zvedla ramena a vrhla na mladou ženu
pohrdavý pohled jako královna bez trůnu. „Běž vykládat ty své
fanatické bláboly nějakým pitomcům. Tady žádné dušičky ne­
ulovíš.“
Dívka kvapně ustoupila a v hnědých očích se jí mihl stín. Po­
tlačila jsem nešťastný výraz. Možná to nebyl nejlepší způsob, jak
se s nimi vypořádat, protože uměli člověku pěkně znepříjemnit
život, když se rozzlobili...
Nesta zvedla ruku a  odhrnula rukáv kabátku, aby ukáza­
la železný náramek. Stejný nosila i Elain. Koupily si ty shod­
né ozdoby před lety. Mladá žena zalapala po dechu a vytřeš­
tila oči.





31
„Vidíš?“ zasyčela Nesta a udělala krok k ní. Dívka ustoupi­
la. „Tohle bys měla nosit. Ne stříbrné zvonečky, abys přilákala
ty vílí zrůdy.“
„Jak se opovažuješ nosit tu odpornou věc, co uráží naše ne­
smrtelné přátele...“
„Najdi si jinou vesnici pro kázáníčka,“ odsekla Nesta.
Kolem prošla cestou na trh dvojice buclatých pohledných
ženušek sedláků zavěšená do sebe. Když se přiblížily k akoly­
tům, na tvářích se jim objevil stejný znechucený výraz. „Ty vílí
děvko,“ počastovala jedna z nich mladou ženu. Ne, že bych s ní
nesouhlasila.
Akolytové mlčeli. Druhá vesničanka – dost bohatá na to, aby
kolem hrdla nosila náhrdelník z propletených železných drát­
ků  – přimhouřila nenávistně oči a  s  opovržením si přisadila:
„Vy hlupáci nechápete, co na nás ty nestvůry po celá století na­
páchaly? Zasloužíte si, aby vás víly pobily. Všichni jste blázni
a děvky.“
Nesta na ženy souhlasně kývla, když pokračovaly v  cestě.
Obrátily jsme se zpět k mladé ženě, která dosud stála před námi,
a dokonce i Elain se znechuceně zamračila.
Mladá žena se však nadechla a  její tvář získala opět klid­
ný výraz, když řekla: „Žila jsem ve stejné nevědomosti, dokud
jsem neuslyšela slovo Požehnaných. Vyrostla jsem v  podobné
vesnici – bezútěšné a pochmurné. Ale jednoho dne přítelkyně
mé sestřenice odešla na hranici jako náš dar Prythianu – a už
se nevrátila. Teď žije v bohatství a pohodlí jako nevěsta muže
z rodu vznešených víl a vy byste mohly také, kdybyste si našly
chvilku, abyste –“
„Nejspíš ji něco sežralo,“ usadila ji Nesta. „Proto se nevrá­
tila.“
Nebo ještě hůř, napadlo mě, pokud měly vznešené víly sku­
tečně prsty v únosech lidí do Prythianu. Nikdy jsem se nesetka­
la s krutými vznešenými vílami, které připomínaly lidi a vládly
samotnému Prythianu, ani s kouzelnými bytostmi, jež obývaly
jejich území a měly šupiny, křídla a dlouhé hubené ruce, kterými





32
mohly člověka stáhnout hluboko na dno zapomenutého rybní­
ka. Netušila jsem, kdo z  nich by byl strašnějším protivníkem.
Ženina tvář se zachmuřila. „Naši laskaví vládci by nám ni­
kdy takto neublížili. Prythian je zemí míru a  hojnosti. Kdyby
vás požehnali svou pozorností, považovaly byste se za šťastné,
že můžete žít mezi nimi.“
Nesta protočila oči. Elain těkala pohledem mezi námi a tr­
žištěm – k vesničanům, kteří nás také pozorovali. Bylo na čase
odejít.
Nesta znovu otevřela pusu, ale já se postavila mezi ni a dívku
a přelétla jsem očima dívčin světlemodrý hábit, stříbrné šperky
a dokonale čistou pokožku. Byla naprosto bez poskvrnky. „Jen
házíte hrách na zeď,“ sdělila jsem jí.
„Naše věc je dobrá.“ Dívka se blaženě rozzářila.
Jemně jsem Nestu postrčila, ať pokračuje v  chůzi, a  mladé
ženě jsem řekla: „Ne, to není.“
Cítila jsem, jak nás pohledy akolytů provázejí, když jsme
kráčely na náves, ale neotočila jsem se. Však brzo odtáhnou ká­
zat do dalšího města. Budeme se muset ze vsi vydat oklikou,
abychom se jim vyhnuly. Když jsme od nich došly dost daleko,
ohlédla jsem se přes rameno na sestry. Elain měla na tváři stá­
le znepokojený výraz, zato Nestě z očí sršely blesky a rty měla
pevně sevřené. Napadlo mě, jestli si to nenamíří zpět k té dívce
a nepustí se s ní do hádky.
To ale právě teď nebyl můj problém. „Sejdeme se tu za hodi­
nu,“ prohlásila jsem. Nedala jsem jim příležitost, aby se mi po­
věsily na paty, a vyklouzla jsem na náves plnou lidí.
Trvalo mi deset minut, než jsem promyslela své tři možnosti.
Mohla jsem zajít k osvědčeným kupcům: k ševci s větrem ošle­
hanou tváří a obchodníku s látkami nadanému ostřížím zrakem,
který na trh přijížděl z  nedalekého města. Nebo jsem mohla
zkusit neznámou trhovkyni: ženu jako hora sedící na okraji roz ­
bité kašny. Neměla ani vozík, ani stánek, ale i tak působila jako
královna udělující slyšení. Její jizvy a zbraně byly jasným důka­
zem o tom, koho mám před sebou. Žoldačku.





33
Vycítila jsem pohledy ševce i obchodníka s látkami a nedala
jsem se ošálit hraným nezájmem, s nímž pozorovali vak, který
jsem nesla. Dobrá, ať je po jejich.
Přišla jsem blíž k žoldačce s hustými tmavými vlasy zastřiže ­
nými pod bradou. Její opálená tvář jako by byla vytesána ze žuly
a její černé oči se přimhouřily, když si mě všimla. Ty černé oči
byly tak zajímavé – nebyl v nich jen jeden druh černi, ale celá
řada a v jejich stínu se leskly hnědé tečky. Potlačila jsem tu zby­
tečnou část své mysli a instinkty, jež mě nutily uvažovat o barvě,
odstínu a tvaru, a držela jsem se zpříma, zatímco žena posuzo­
vala, zda představuji možnou hrozbu, či výdělek. Její zbraně –
nablýskané a ostré – stačily k tomu, abych polkla. A zastavila se
na krok od ní.
„Nesměňuju zboží za své služby,“ varovala mě a v jejím hla­
se zněl přízvuk, který jsem nikdy předtím neslyšela. „Beru jen
peníze.“
Pár kolemjdoucích vesničanů se usilovně snažilo nedat naje­
vo přílišný zájem o náš rozhovor, zvlášť když jsem odpověděla:
„Pak tady ve vsi nebudeš mít velké štěstí.“
Žoldačka oproti mně působila mohutně dokonce i  vsedě.
„Jak ti můžu posloužit, děvče?“
Mohlo jí být mezi pětadvaceti a  třiceti, ale v  jejích očích
jsem nejspíš musela vypadat jako děvčátko, celá zahalená v zim­
ním oblečení a vyhublá od hladu. „Mám na prodej vlčí kožešinu
a laní kůži. Napadlo mě, že bys o ně mohla mít zájem.“
„Ukradla jsi je?“
„Ne.“ Upřeně jsem jí hleděla do očí. „Sama jsem je ulovila.
Přísahám.“
Opět si mě změřila černýma očima. „Jak?“ Nevyznělo to jako
otázka, ale příkaz. Možná se setkala s lidmi, kteří nepovažova­
li přísahy za posvátné a slova za závazná. A ztrestala je podle
toho.
Řekla jsem jí tedy, jak jsem obě zvířata dostala, a když jsem
skončila, žena ukázala rukou na můj vak. „Tak mi je ukaž.“
Opatrně jsem vytáhla obě stočené kůže.





34
„O tom, jak byl ten vlk velký, jsi vážně nelhala,“ broukla. „Ale
nevypadá to na vílu.“ Prohlížela si kůže zkušeným pohledem
a  přejížděla rukama po obou stranách. Potom stanovila cenu.
Zamrkala jsem  – ale ovládla jsem, abych to nezopakovala.
Navrhovala vyšší částku, než jsem čekala – o dost.
Její pohled se svezl stranou – za mě. „Řekla bych, že ta dvě
děvčata, co nás sledují přes náves, jsou tvoje sestry. Všechny
máte vlasy jako měď a hladový výraz.“ Ty dvě se nás snažily po­
tají poslouchat, aniž bych si jich všimla.
„Nestojím o tvůj soucit.“
„Ne, ale stojíš o mé peníze a ostatní trhovci jsou dnes ráno
pěkní držgrešle. Všichni jsou rozrušení kvůli těm třeštícím fana ­
tikům mečícím po návsi.“ Trhla hlavou k Požehnaným dětem,
které stále zvonily na stříbrné zvonečky a pletly se do cesty kaž­
dému, kdo se pokusil projít kolem.
Žoldačka se zlehka pousmála, když jsem se obrátila zpět k ní.
„Je to na tobě, děvče.“
„Proč?“
Pokrčila rameny. „Kdysi někdo podobně vypomohl mně a mé
rodině, v době, kdy jsme to nejvíc potřebovali, a já si řekla, že
bych měla splatit dluh.“
Znovu jsem se na ni zahleděla a zvažovala její slova. „Otec
má pár výrobků ze dřeva, které bych ti mohla dát – aby to bylo
spravedlivější.“
„Cestuju nalehko, takže je nepotřebuju. Ale díky těm ků­
žím,“ poplácala kožešiny v rukou, „nebudu muset sama lovit.“
Přikývla jsem a do tváří se mi nahrnula horkost, když sáhla
do těžkého kabátu pro váček s mincemi. Byl plný – a podle cin­
kání to vypadalo, že je v něm přinejmenším stříbro, možná do­
konce zlato. Žoldáci si tady v okolí přišli na pěkné peníze.
Náš kraj byl příliš malý a chudobný na to, aby udržoval stálé
vojsko, které by střežilo zeď, jež nás dělila od Prythianu, a tak
jsme se mohli spoléhat jen na vliv Úmluvy ustanovené před pěti
sty lety. Vyšší vrstvy si ovšem mohly dovolit najmout bojovníky,
jako byla tato žena, aby střežili jejich území hraničící s říší ne­





35
smrtelných. Byla v tom pouze klamná útěcha, stejně jako v sym ­
bolech na našem prahu. Hluboko v srdci jsme všichni věděli, že
proti vílímu rodu se nelze ubránit. Tak nám to všem, bez ohle­
du na postavení a bohatství, říkali od chvíle, kdy jsme se naro­
dili, a stejná varování byla přítomná v písních, jimiž nás uspáva­
li v kolébkách, i v říkankách, které jsme přednášeli na školních
dvorech. Jediná vznešená víla by člověku dokázala na vzdálenost
stovky yardů spálit kosti na prach. Ne že bychom to já nebo se­
stry někdy viděly na vlastní oči.
Stále jsme se pokoušeli uvěřit, že by je něco – cokoli – mohlo
zadržet, kdybychom na ně narazili. Na tržišti z těchto obav těžily
hned dva stánky nabízející kouzla, tretky, zaříkání a kousky žele­
za. Já si je dovolit nemohla – a pokud skutečně pomáhaly, jen by
nám poskytly pár minut, abychom se připravili na útok. Snažit
se utéct bylo marné a boj stejně tak. Nesta i Elain však pokaždé,
když vyšly z  chalupy, nosily železné náramky. Dokonce i  Isaac
měl železnou manžetu kolem zápěstí, kterou stále schovával pod
rukávem. Jednou mi nabídl, že mi taky jednu koupí, ale já to od­
mítla. Připadalo mi to příliš osobní, příliš jako platba, příliš...
trvalá připomínka toho, co jsme jeden pro druhého byli i nebyli.
Žoldačka mi vložila mince do nastavené dlaně, a když jsem
je zastrčila do kapsy, jejich váha mě tížila jako mlýnský kámen.
V žádném případě nebylo možné, aby si sestry těch peněz ne­
všimly  – určitě už vymýšlely způsob, jak mě přesvědčit, abych
jim část dala.
„Děkuju ti,“ řekla jsem žoldačce a  marně jsem se snažila
skrýt hořkost v hlase, když se sestry přiblížily jako supové krou­
žící nad mršinou.
Žoldačka pohladila vlčí srst. „Dám ti radu jako jedna lovky­
ně druhé.“
Povytáhla jsem obočí.
„Nechoď hluboko do lesa. K tomu místu, kde jsi byla včera,
bych se nepřiblížila za všechno zlato světa. Obrovský vlk by tam
byl tím nejmenším z tvých problémů. Čím dál častěji slýchám
zvěsti o tom, jak podobná stvoření proklouzávají skrz zeď.“





36
Po zádech mi přejel ledový závan mrazu. „Myslíš, že zaúto ­
čí?“ Pokud by tomu tak bylo, našla bych způsob, jak rodinu do­
stat z tohoto bídného, deštivého kraje na jih – co nejdál od ne­
viditelné zdi, která protínala náš svět, než přes ni přejdou zrůdy.
Kdysi – v dávných dobách a po tisíciletí předtím – jsme byli
otroky vládců z řad vznešených víl. Kdysi jsme pro ně svou krví
a  potem vybudovali nádhernou vzkvétající civilizaci a  vysta­
věli jsme chrámy pro jejich divoké bohy. Avšak jednou jsme
se ve všech krajích a oblastech vzbouřili. Válka byla tak krvavá
a ničivá, že bylo třeba, aby šest smrtelných královen předložilo
Úmluvu, aby bylo vraždění na obou stranách zastaveno a byla
postavena zeď. Severní část našeho světa byla postoupena vzne­
šeným vílám a ostatním kouzelným bytostem, které si svá kouz­
la odnesly s sebou, a jih připadl nám, ustrašeným smrtelníkům,
kteří museli bez ustání dobývat živobytí z půdy.
„Nikdo neví, co mají víly za lubem,“ pronesla žoldačka s ka­
mennou tváří. „Netušíme, jestli se vznešeným vládcům vymy­
kají jejich zvířata z rukou, nebo zda jde o úmyslné útoky. Pra­
covala jsem jako stráž pro starého šlechtice, podle kterého se to
za uplynulých padesát let zhoršilo. Před dvěma dny nastoupil
na loď mířící na jih a řekl mi, že jestli mám dost rozumu, měla
bych odejít. Než odplul, prozradil mi, že se mu od jednoho pří­
tele doneslo, že uprostřed noci smečka martaxů překonala zeď
a roztrhala na kusy polovinu jeho vesnice.“
„Martaxů?“ vydechla jsem. Vím, že jsou různé druhy magic­
kých bytostí a že jsou rozmanité jako jakékoli jiné druhy zvířat,
ale jménem jsem znala jen pár.
Ženiny jako noc tmavé oči se zaleskly. „Mají tělo velké jako
medvěd, hlavu podobnou lvu – a tři řady zubů ostřejších, než má
žralok. A zloby – zloby v sobě mají za všechny tři. Podle toho
šlechtice zanechali vesnici doslova v krvavých cárech.“
Obrátil se mi žalude


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.