načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dvůr trnů a růží - Sarah J. Maasová

  > > > > Dvůr trnů a růží  

Kniha: Dvůr trnů a růží
Autor:

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete od autorky série Skleněný trůn. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, zaútočí na ni podivný tvor. Odvleče ji ...


Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  296
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  349 Kč
15%
naše sleva
9,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Rok vydání: 2016-08-01
Počet stran: 440
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 433 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2016-32
ISBN: 9788075441485
EAN: 9788075441485
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete od autorky série Skleněný trůn. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, zaútočí na ni podivný tvor. Odvleče ji do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že tajemným únoscem je jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku. Feyre čeká těžký úkol - musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce. „Oslňující svět, dokonale propracované charaktery postav a samozřejmě vrchovatě romantiky“. - RT Book Reviews „Jednoduše úchvatné … Série Skleněný trůn byla hitem, (a) tato nová řada je připravena pokračovat ve stopách Skleněného trůnu“. - Booklist „Sarah J. Maasová přichází s něčím, co může být její dosavadní nejlepší práce… okouzlující, strhující a nápadité… Budování nového světa je dokonalé, tak jak to dokáže jen Maasová!“. - USA Today

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Dvůr trnů a růží" mají také často zájem o tyto tituly:
Královna stínů Královna stínů
Maasová, Sarah J.
Cena: 254 Kč
Mechanická princezna Mechanická princezna
Clareová, Cassandra
Cena: 287 Kč
Stmívání, Nový měsíc, Zatmění, Rozbřesk - komplet v krabici - tetralogie Stmívání, Nový měsíc, Zatmění, Rozbřesk
Meyerová, Stephenie
Cena: 1 184 Kč
Bábovky Bábovky
Třeštíková, Radka
Cena: 238 Kč
Jáchymovští démoni -- Letopisy královské komory Jáchymovští démoni
Vondruška, Vlastimil
Cena: 223 Kč
Hostitel Hostitel
Meyerová, Stephenie
Cena: 419 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
1
Les se změnil v labyrint sněhu a ledu.
Hodinu jsem obhlížela mlází a ze svého posedu v ohbí
větve jsem nic nezahlédla. Poryvy větru přinášely chomáče vloček,
které zakrývaly mé stopy. Spolu s nimi však pohřbívaly
i možnost vysledovat kořist.
Hlad mě zavedl od domova dál, než kam jsem si obvykle
troufala, ale zima byla krutým obdobím. Zvířata se stáhla
hlouběji do lesa, kam jsem se za nimi nemohla vydat, takže mi
nezbývalo než střílet osamocené opozdilce a modlit se, aby nám
vydrželi do jara. Nevydrželi.
Protřela jsem si oči ztuhlými prsty, abych se zbavila vloček,
které se mi lepily na řasy. V okolí jsem nezahlédla žádné
stromy s odřenou kůrou, které byly neklamným znakem putujících
jelenů – ti se zatím nevydali na pochod. Zůstanou, dokud
nedojde kůra, a pak zamíří na sever kolem vlčího území a možná
až na území víl, kam se nikdo ze smrtelníků neodváží vypravit,
pokud si cení svého života.
Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech. Zaplašila
jsem ho tím, že jsem se soustředila na okolní krajinu a úkol,
který mě čekal. To bylo vše, co jsem mohla dělat, co jsem byla
schopná dělat celé roky: Soustředit se na to, abych přežila
nadcházející týden, den či hodinu. Teď, když přišel sníh, budu mít
štěstí, když postřehnu vůbec něco, zvlášť z  vyvýšeného
místa na stromě. Viděla jsem sotva patnáct stop před sebe.
Sejmula jsem tětivu z luku a zasténala jsem bolestí, když se mé





10
ztuhlé údy bránily nenadálému pohybu, pak jsem se spustila
ze stromu.
Zledovatělý sníh mi zakřupal pod obnošenými botami.
Zatnula jsem zuby. Malá viditelnost, zbytečný hluk – byla jsem na
nejlepší cestě připsat si na vrub další neúspěšný hon.
Zbývalo jen pár hodin světla. Jestli brzy neodejdu, cestu domů
budu muset hledat po tmě a v hlavě mi stále zněla důrazná
varování lovců z města: Krajem se ve velkém počtu potulovali obří
vlci. Nemluvě o zvěstech o podivných lidech, které v okolí
zahlédli. Vysokých, tajemných a nebezpečných.
Jen ať to nejsou víly, doprošovali se lovci našich dávno
zapomenutých bohů a já se potají modlila spolu s nimi. Během osmi
let, co jsme žili ve vsi dva dny cesty od hranic Prythianu, území
nesmrtelných, se nám útoky vyhýbaly, ačkoli potulní
obchodníci někdy přinášeli příběhy o vzdálených městech v pohraničí,
z nichž zbyly jen třísky, kosti a popel. Podobná vyprávění,
kdysi tolik vzácná, že nad nimi starší naší vesnice jen mávli rukou
jako nad klevetami, se v  uplynulých měsících stala šeptandou
provázející každý trh.
Hodně jsem riskovala, když jsem se vypravila tak hluboko do
lesa, ale včera jsme snědli poslední bochník chleba
a předevčírem zbytek sušeného masa. I tak bych raději strávila další noc
s prázdným žaludkem, než abych skončila jako večeře nějakého
vlka. Nebo nestvůry z říše víl.
Ne, že by se mnou kdovíjak zasytili. Jsem vytáhlá a  v  této
roční době by se mi dala snadno spočítat žebra. Jak jsem tak
procházela mezi stromy, co nejobratněji a  nejtišeji to šlo,
přitiskla jsem si ruku na prázdný, kručící žaludek. Jasně jsem si
dokázala představit, jak se budou moje dvě starší sestry tvářit, když
se do chalupy opět vrátím s prázdnýma rukama.
Po chvíli, kdy jsem pozorně pátrala po okolí, jsem se
přikrčila mezi ostružiníky obtěžkané sněhem. Skrz trní jsem měla
jakž takž slušný výhled na palouk, kterým protékal úzký potok.
Několik děr v ledu naznačovalo, že k němu chodí často pít zvěř.
Snad se objeví nějaká kořist. Snad.





11
Dlouze jsem si povzdechla, zabodla jsem konec luku do
země a  položila jsem čelo na hrubě vyřezaný dřevěný oblouk.
Bez jídla nepřežijeme týden a už začalo žebrat příliš mnoho
rodin na to, abych mohla doufat v almužny od bohatších
vesničanů. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, jak si představují
milosrdenství.
Uvelebila jsem se v pohodlnější poloze, zklidnila dech
a špicovala jsem uši, zda přes vítr v lese něco nezaslechnu. Sníh
nepřestával padat, tančil a kroužil jako třpytivá vodní tříšť a jeho
čistá běl zářila proti hnědi a šedi světa kolem. Navzdory
zdravému rozumu, navzdory necitlivým rukám a nohám jsem
utišila nepokojnou, krutou část své mysli a nechala jsem se okouzlit
zasněženým lesem.
Kdysi jsem měla sklony obdivovat kontrast čerstvé trávy na
pozadí tmavé zorané půdy nebo ametystové brože pohroužené
do záhybů smaragdově zeleného hedvábí. Kdysi jsem snila,
dýchala a přemýšlela v barvách, světle a roztodivných tvarech.
Někdy jsem se dokonce nechala unášet sněním o době, kdy se mé
sestry vdají a já zůstanu sama s otcem. Budeme mít dost jídla,
abychom mohli klidně žít, dost peněz na to, abych si koupila
barvy, a dost času k tomu, abych barvy a tvary z mých představ
přenesla na papír, plátno nebo zdi našeho domu.
Ten sen se mi hned tak nesplní – možná nikdy. Proto si
musím vychutnávat podobné letmé chvíle a nechat se unášet
odlesky mdlého zimního světla na sněhu. Nevzpomínám si, kdy
jsem se naposledy zastavila, abych obdivovala něco krásného či
zajímavého.
Hodiny potají strávené v  polorozpadlé stodole s  Isaacem
Halem nepočítám – ty chvíle byly plné hladu, prázdnoty
a občas i krutosti, ale o kráse se mluvit nedalo.
Vytí větru přešlo do tichého vzdechu. Sníh teď dopadal
lenivě ve velkých tlustých chomáčích, které se hromadily na
stromech v každé prohlubni a hrbolu. Sníh byl uhrančivý smrtícím,
něžným půvabem. Neměla jsem nejmenší chuť vrátit se na
blátivé, zmrzlé vesnické cesty do stísněného horka chalupy.





12
Na protější straně palouku zašustily keře. Instinktivně jsem
natáhla luk, a když jsem nahlédla skrz trní, zatajil se mi dech.
Necelých třicet kroků ode mě stála laňka. Zima ji ještě
nestihla připravit o mnoho tuku, ovšem ona se i tak zoufale snažila
strhnout kůru ze stromu na palouku.
Takový kus by mohl mou rodinu zasytit na týden i déle.
Ústa se mi naplnila slinami. Zacílila jsem, tichá jako vítr
šustící suchými listy.
Laňka si ničeho nevšímala. Vůbec netušila, že o  pár yardů
dál čeká smrt. Rvala kusy kůry a pomalu je přežvykovala.
Polovinu masa bych mohla usušit a  zbytek bychom mohli
hned sníst dušený nebo zapečený v koláči... Kůži bych mohla
prodat nebo z ní třeba ušít oblečení pro jednoho z nás.
Potřebovala jsem nové boty, jenže Elain potřebovala nový plášť a Nesta
měla sklony chtít všechno, co patřilo někomu jinému.
Prsty se mi chvěly. Tolik jídla – naše spása. Nadechla jsem se
pro uklidnění a ověřila si, že dobře mířím.
Vtom však z keře vedle mě zazářila dvojice zlatých očí.
Les ztichl, vítr umlkl, a dokonce i sníh přestal padat.
My smrtelníci jsme už nevěřili v žádné bohy, k nimž bychom
se mohli modlit, ale kdybych znala jejich ztracená jména, teď
bych je prosila o pomoc. Všechny. Vlk skrytý v houští se
přiblížil s pohledem upřeným na nepozornou laň.
Byl obrovský – mohl být velký jako poník. V puse mi
vyschlo. Šlo o jednoho z těch přerostlých vlků, před nimiž nás
va rovali.
Nikdy jsem neviděla tak velkého vlka, a přitom ho laň ani
nezaslechla, ani nezahlédla. Pokud pocházel z Prythianu, a kdo
ví, třeba přímo z vílího rodu, pak to, jestli mě sežere, bylo mou
nejmenší starostí.
Pokud byl z vílího rodu, měla jsem dávno vzít do zaječích.
Jenomže... třeba bych prokázala službu světu, naší vesnici
i  sama sobě, kdybych využila toho, že mě nepostřehl, a  zabila
ho. Prohnat mu okem šíp by pro mě nepředstavovalo
sebemenší potíž.





13
Navzdory své velikosti ovšem vypadal jako vlk a stejně tak se
pohyboval. Je to zvíře, ujišťovala jsem se. Jenom zvíře.
Měla jsem lovecký nůž a tři šípy. První dva byly obyčejné –
jednoduché a  účinné a  pro vlka takové velikosti by byly sotva
něčím víc než včelím píchnutím. Zato třetí šíp, nejdelší
a nejtěžší, jsem koupila od potulného prodavače jednoho léta, kdy
jsme měli dost měďáků na nějaké to přepychové zboží. Šíp byl
vyřezán z jasanu a zakončovala ho železná špička.
Z písní, které nám všem zpívali, když jsme byli ještě
v kolébce, jsme věděli, že víly nenávidí železo, ale dřevo jasanu
způsobuje, že jejich nesmrtelná magie, jež jim přinášela uzdravení,
zeslábne dost na to, aby jim člověk mohl zasadit smrtelnou ránu.
Takové aspoň kolovaly zvěsti. Jediným důkazem účinku jasanu
bylo to, že byl nanejvýš vzácný. Viděla jsem kresby toho
stromu, ale nikdy jsem ho nespatřila na vlastní oči – neboť je
vznešené víly daly dávno všechny pokácet. Zůstalo jich jen pramálo
a většinou šlo o neduživé zakrslíky ukrývané šlechtici v hájích
za vysokými zdmi. Týdny po tom, co jsem šíp zakoupila, jsem
si lámala hlavu nad tím, jestli jsem za ten předražený kus dřeva
zbytečně nevyhodila peníze, a šíp ze dřeva jasanu zůstával po tři
roky nepoužitý v mém toulci.
Nyní jsem ho spěšně vytáhla a dávala jsem si pozor, abych
se přitom pohybovala co nejméně a nejúsporněji – hlavně aby
se nestvůrný vlk neohlédl mým směrem. Šíp byl dost
dlouhý a těžký na to, aby vlka zranil, a možná i zabil, pokud dobře
trefím.
Hruď se mi svírala, až to bolelo, a v ten okamžik mi došlo, že
můj život závisí na jediné otázce: Byl ten vlk sám?
Sevřela jsem luk a natáhla tětivu ještě víc. Byla jsem dobrý
střelec, ale ještě nikdy jsem nestála proti vlkovi. Považovala bych
to za štěstí – dokonce za požehnání. Jenže teď... Nevěděla jsem,
kam ho střelit, ani jak rychle se vlci pohybují. Nemohla jsem si
dovolit chybu. Ne když jsem měla jediný šíp z jasanu.
Pokud pod tou srstí skutečně tlouklo srdce víly, pak žádná
škoda. Nic jiného nezasluhoval za to, co na nás jeho lid napáchal.





14
Nehodlala jsem riskovat, že se vlk později vplíží k nám do vsi,
aby zabíjel, mrzačil a šířil děs. Zemře tady a teď a já budu ráda,
když padne mou rukou.
Vlk se přikradl blíž a pod tlapou – větší než má ruka – mu
praskla větvička. Laň ztuhla. Rozhlédla se na obě strany
s ušima zvednutýma k šedivé obloze. Vlk se držel tak nízko, že ho
neviděla ani necítila.
Se skloněnou hlavou a  mohutným stříbrným tělem, které
dokonale splývalo se sněhem a stíny, klesl na zadní, zatímco
laňka dál upírala oči špatným směrem.
Pohlédla jsem z  laně na vlka a  zase zpět. Aspoň že byl
sám – aspoň v tom jsem měla štěstí. Jestli ale laň vystraší,
zůstane tu jen vyhladovělý přerostlý vlk – možná víla –
pátrající po jiné kořisti. A jestli ji zabije a zničí přitom vzácnou kůži
a maso...
Pokud jsem situaci posoudila chybně, nezaplatím životem
jen já. Můj život však posledních osm let, co jsem lovila v lese,
nebyl ničím víc než řadou nebezpečí a většinou jsem dospěla ke
správnému rozhodnutí. Většinou.
Vlk vyskočil z křoví jako blesk v odstínu šedé, bílé a černé
a žluté tesáky se mu leskly. Na otevřeném prostranství působil
ještě gigantičtěji, jako zázračné spojení svalů, rychlosti a kruté
síly. Laňka neměla naději.
Střelila jsem po něm, než ji stihl příliš potrhat.
Šíp se mu zabodl do boku a já bych přísahala, že se zachvěla
samotná země. Vlk zaskučel bolestí, když pustil laňčino hrdlo
a jeho krev vystříkla na sníh – zářivá jako rubíny.
Otočil se ke mně s vytřeštěnýma žlutýma očima
a vyceněnými zuby. Ozvěna jeho tichého zavrčení mi zněla hluboko
v prázdném žaludku, když jsem se narovnala, zatímco kolem mě
vířil sníh. Namířila jsem další šíp.
Vlk se na mě ale jen díval s tlamou potřísněnou krví a se
šípem trčícím obscénně z  boku. Opět začal padat sníh. Vlk
na mě pohlédl s takovým poznáním a překvapením, že jsem
musela vystřelit i druhý šíp. Jen pro jistotu – pro případ, že by





15
inteligence patrná v jeho očích byla nesmrtelné, záludné
povahy.
Nepokusil se uhnout a šíp mu čistě projel okem.
Zhroutil se na zem.
Barvy a temnota přede mnou vířily a poletovaly a mísily se
se sněhem.
Škubal nohama a jeho tiché zaúpění proťalo vítr. To
nebylo možné – měl být mrtvý, ne jen umírat. Šíp mu projel okem
skoro až po husí pera.
Nezáleželo na tom, zda šlo o  vlka nebo vílu. Ne když měl
bok probodnutý šípem z  jasanu. Zemře každým okamžikem.
Přesto se mi chvěly ruce, když jsem smetla sníh a došla k němu
blíž, přičemž jsem si udržovala rozumný odstup. Z ran, jež jsem
mu zasadila, crčela krev a barvila sníh do karmínova.
Hrabal tlapami o zem a dech se mu zpomaloval. Trpěl moc,
nebo jeho zaskučení bylo pouhým pokusem odehnat smrt?
Netušila jsem, jestli to chci vědět.
Sníh poletoval kolem nás. Nespouštěla jsem z vlka oči,
dokud se jeho srst barvy uhlí, obsidiánu a  slonoviny nepřestala
zvedat a klesat. Vlk – navzdory velikosti to byl rozhodně vlk.
Tlak, jenž mi svíral hrudník, povolil, a když jsem si
oddechla, před ústy se mi objevil obláček páry. Aspoň že se šíp
z jasanu osvědčil jako smrtící střela, ať už zabil kohokoli nebo cokoli.
Když jsem spěšně obhlédla laň, zjistila jsem, že unesu jen
jedno zvíře – a i to bude náročné. Byla by ale škoda tam vlka
nechat.
I když to znamenalo ztratit cenné minuty – minuty, během
nichž mohla pach čerstvé krve zachytit další šelma – stáhla jsem
ho z kůže a očistila jsem šípy, jak nejlépe jsem uměla.
Alespoň jsem si tím zahřála ruce. Smrtelnou ránu na
laňčině těle jsem omotala zkrvavenou stranou vlčí kůže a pak jsem
si její mrtvé tělo přehodila přes ramena. Naše chalupa byla
několik mil daleko a nestála jsem o to zanechávat za sebou
krvavou stopu, která by přivedla všechna zvířata vyzbrojená tesáky
a drápy rovnou ke mně.





16
Zamručela jsem pod vahou mrtvé laně, chytila jsem ji za
nohy a naposledy jsem se ohlédla na zabitého vlka, z jehož těla
se kouřilo. Jeho zbylé zlaté oko hledělo na oblohu zastřenou
sněhem a na okamžik jsem zalitovala, že nad mrtvým zvířetem
nedokážu vykřesat ani náznak výčitky.
Jenže les už byl takový a kraji vládla zima.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.