načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dvůr trnů a růží - Sarah J. Maasová

Dvůr trnů a růží
-14%
sleva

Kniha: Dvůr trnů a růží
Autor:

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete od autorky série Skleněný trůn. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, zaútočí na ni podivný tvor. Odvleče ji ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 300
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-08-01
Počet stran: 440
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 433 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2016-32
ISBN: 9788075441485
EAN: 9788075441485
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Úžasný a mrazivý příběh na motivy Krásky a Zvířete od autorky série Skleněný trůn. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, zaútočí na ni podivný tvor. Odvleče ji do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že tajemným únoscem je jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku. Feyre čeká těžký úkol - musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce. „Oslňující svět, dokonale propracované charaktery postav a samozřejmě vrchovatě romantiky“. - RT Book Reviews „Jednoduše úchvatné … Série Skleněný trůn byla hitem, (a) tato nová řada je připravena pokračovat ve stopách Skleněného trůnu“. - Booklist „Sarah J. Maasová přichází s něčím, co může být její dosavadní nejlepší práce… okouzlující, strhující a nápadité… Budování nového světa je dokonalé, tak jak to dokáže jen Maasová!“. - USA Today

Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Dvůr trnů a růží" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

1

Les se změnil v labyrint sněhu a ledu.

Hodinu jsem obhlížela mlází a ze svého posedu v ohbívětve jsem nic nezahlédla. Poryvy větru přinášely chomáče vloček, které zakrývaly mé stopy. Spolu s nimi však pohřbívalyi možnost vysledovat kořist.

Hlad mě zavedl od domova dál, než kam jsem si obvykle troufala, ale zima byla krutým obdobím. Zvířata se stáhlahlouběji do lesa, kam jsem se za nimi nemohla vydat, takže minezbývalo než střílet osamocené opozdilce a modlit se, aby nám vydrželi do jara. Nevydrželi.

Protřela jsem si oči ztuhlými prsty, abych se zbavila vloček, které se mi lepily na řasy. V okolí jsem nezahlédla žádnéstromy s odřenou kůrou, které byly neklamným znakem putujících jelenů – ti se zatím nevydali na pochod. Zůstanou, dokudnedojde kůra, a pak zamíří na sever kolem vlčího území a možná až na území víl, kam se nikdo ze smrtelníků neodváží vypravit, pokud si cení svého života.

Při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech. Zaplašila jsem ho tím, že jsem se soustředila na okolní krajinu a úkol, který mě čekal. To bylo vše, co jsem mohla dělat, co jsem byla schopná dělat celé roky: Soustředit se na to, abych přežilanadcházející týden, den či hodinu. Teď, když přišel sníh, budu mít štěstí, když postřehnu vůbec něco, zvlášť z  vyvýšeného místa na stromě. Viděla jsem sotva patnáct stop před sebe. Sejmula jsem tětivu z luku a zasténala jsem bolestí, když se mé


10

ztuhlé údy bránily nenadálému pohybu, pak jsem se spustila

ze stromu.

Zledovatělý sníh mi zakřupal pod obnošenými botami.Zatnula jsem zuby. Malá viditelnost, zbytečný hluk – byla jsem na nejlepší cestě připsat si na vrub další neúspěšný hon.

Zbývalo jen pár hodin světla. Jestli brzy neodejdu, cestu domů budu muset hledat po tmě a v hlavě mi stále zněla důraznávarování lovců z města: Krajem se ve velkém počtu potulovali obří vlci. Nemluvě o zvěstech o podivných lidech, které v okolízahlédli. Vysokých, tajemných a nebezpečných.

Jen ať to nejsou víly, doprošovali se lovci našich dávnozapomenutých bohů a já se potají modlila spolu s nimi. Během osmi let, co jsme žili ve vsi dva dny cesty od hranic Prythianu, území nesmrtelných, se nám útoky vyhýbaly, ačkoli potulní obchodníci někdy přinášeli příběhy o vzdálených městech v pohraničí, z nichž zbyly jen třísky, kosti a popel. Podobná vyprávění,kdysi tolik vzácná, že nad nimi starší naší vesnice jen mávli rukou jako nad klevetami, se v  uplynulých měsících stala šeptandou provázející každý trh.

Hodně jsem riskovala, když jsem se vypravila tak hluboko do lesa, ale včera jsme snědli poslední bochník chlebaa předevčírem zbytek sušeného masa. I tak bych raději strávila další noc s prázdným žaludkem, než abych skončila jako večeře nějakého vlka. Nebo nestvůry z říše víl.

Ne, že by se mnou kdovíjak zasytili. Jsem vytáhlá a  v  této roční době by se mi dala snadno spočítat žebra. Jak jsem tak procházela mezi stromy, co nejobratněji a  nejtišeji to šlo, přitiskla jsem si ruku na prázdný, kručící žaludek. Jasně jsem sidokázala představit, jak se budou moje dvě starší sestry tvářit, když se do chalupy opět vrátím s prázdnýma rukama.

Po chvíli, kdy jsem pozorně pátrala po okolí, jsem sepřikrčila mezi ostružiníky obtěžkané sněhem. Skrz trní jsem měla jakž takž slušný výhled na palouk, kterým protékal úzký potok. Několik děr v ledu naznačovalo, že k němu chodí často pít zvěř. Snad se objeví nějaká kořist. Snad.


11

Dlouze jsem si povzdechla, zabodla jsem konec luku do země a  položila jsem čelo na hrubě vyřezaný dřevěný oblouk. Bez jídla nepřežijeme týden a už začalo žebrat příliš mnohorodin na to, abych mohla doufat v almužny od bohatšíchvesničanů. Na vlastní oči jsem se přesvědčila, jak si představujímilosrdenství.

Uvelebila jsem se v pohodlnější poloze, zklidnila decha špicovala jsem uši, zda přes vítr v lese něco nezaslechnu. Sníhneřestával padat, tančil a kroužil jako třpytivá vodní tříšť a jeho čistá běl zářila proti hnědi a šedi světa kolem. Navzdoryzdravému rozumu, navzdory necitlivým rukám a nohám jsemutišila nepokojnou, krutou část své mysli a nechala jsem se okouzlit zasněženým lesem.

Kdysi jsem měla sklony obdivovat kontrast čerstvé trávy na pozadí tmavé zorané půdy nebo ametystové brože pohroužené do záhybů smaragdově zeleného hedvábí. Kdysi jsem snila,dýchala a přemýšlela v barvách, světle a roztodivných tvarech.Někdy jsem se dokonce nechala unášet sněním o době, kdy se mé sestry vdají a já zůstanu sama s otcem. Budeme mít dost jídla, abychom mohli klidně žít, dost peněz na to, abych si koupila barvy, a dost času k tomu, abych barvy a tvary z mých představ přenesla na papír, plátno nebo zdi našeho domu.

Ten sen se mi hned tak nesplní – možná nikdy. Proto simusím vychutnávat podobné letmé chvíle a nechat se unášetodlesky mdlého zimního světla na sněhu. Nevzpomínám si, kdy jsem se naposledy zastavila, abych obdivovala něco krásného či zajímavého.

Hodiny potají strávené v  polorozpadlé stodole s  Isaacem Halem nepočítám – ty chvíle byly plné hladu, prázdnotya občas i krutosti, ale o kráse se mluvit nedalo.

Vytí větru přešlo do tichého vzdechu. Sníh teď dopadallenivě ve velkých tlustých chomáčích, které se hromadily nastromech v každé prohlubni a hrbolu. Sníh byl uhrančivý smrtícím, něžným půvabem. Neměla jsem nejmenší chuť vrátit se nablátivé, zmrzlé vesnické cesty do stísněného horka chalupy.


12

Na protější straně palouku zašustily keře. Instinktivně jsem natáhla luk, a když jsem nahlédla skrz trní, zatajil se mi dech.

Necelých třicet kroků ode mě stála laňka. Zima ji ještěnestihla připravit o mnoho tuku, ovšem ona se i tak zoufale snažila strhnout kůru ze stromu na palouku.

Takový kus by mohl mou rodinu zasytit na týden i déle.

Ústa se mi naplnila slinami. Zacílila jsem, tichá jako vítršustící suchými listy.

Laňka si ničeho nevšímala. Vůbec netušila, že o  pár yardů dál čeká smrt. Rvala kusy kůry a pomalu je přežvykovala.

Polovinu masa bych mohla usušit a  zbytek bychom mohli hned sníst dušený nebo zapečený v koláči... Kůži bych mohla prodat nebo z ní třeba ušít oblečení pro jednoho z nás.Potřebovala jsem nové boty, jenže Elain potřebovala nový plášť a Nesta měla sklony chtít všechno, co patřilo někomu jinému.

Prsty se mi chvěly. Tolik jídla – naše spása. Nadechla jsem se pro uklidnění a ověřila si, že dobře mířím.

Vtom však z keře vedle mě zazářila dvojice zlatých očí.

Les ztichl, vítr umlkl, a dokonce i sníh přestal padat.

My smrtelníci jsme už nevěřili v žádné bohy, k nimž bychom se mohli modlit, ale kdybych znala jejich ztracená jména, teď bych je prosila o pomoc. Všechny. Vlk skrytý v houští sepřiblížil s pohledem upřeným na nepozornou laň.

Byl obrovský – mohl být velký jako poník. V puse mivyschlo. Šlo o jednoho z těch přerostlých vlků, před nimiž nás va rovali.

Nikdy jsem neviděla tak velkého vlka, a přitom ho laň ani nezaslechla, ani nezahlédla. Pokud pocházel z Prythianu, a kdo ví, třeba přímo z vílího rodu, pak to, jestli mě sežere, bylo mou nejmenší starostí.

Pokud byl z vílího rodu, měla jsem dávno vzít do zaječích.

Jenomže... třeba bych prokázala službu světu, naší vesnici i  sama sobě, kdybych využila toho, že mě nepostřehl, a  zabila ho. Prohnat mu okem šíp by pro mě nepředstavovalosebemenší potíž.


13

Navzdory své velikosti ovšem vypadal jako vlk a stejně tak se pohyboval. Je to zvíře, ujišťovala jsem se. Jenom zvíře.

Měla jsem lovecký nůž a tři šípy. První dva byly obyčejné – jednoduché a  účinné a  pro vlka takové velikosti by byly sotva něčím víc než včelím píchnutím. Zato třetí šíp, nejdelšía nejtěžší, jsem koupila od potulného prodavače jednoho léta, kdy jsme měli dost měďáků na nějaké to přepychové zboží. Šíp byl vyřezán z jasanu a zakončovala ho železná špička.

Z písní, které nám všem zpívali, když jsme byli ještěv kolébce, jsme věděli, že víly nenávidí železo, ale dřevo jasanuzpůsobuje, že jejich nesmrtelná magie, jež jim přinášela uzdravení,zeslábne dost na to, aby jim člověk mohl zasadit smrtelnou ránu. Takové aspoň kolovaly zvěsti. Jediným důkazem účinku jasanu bylo to, že byl nanejvýš vzácný. Viděla jsem kresby toho stromu, ale nikdy jsem ho nespatřila na vlastní oči – neboť jevznešené víly daly dávno všechny pokácet. Zůstalo jich jen pramálo a většinou šlo o neduživé zakrslíky ukrývané šlechtici v hájích za vysokými zdmi. Týdny po tom, co jsem šíp zakoupila, jsem si lámala hlavu nad tím, jestli jsem za ten předražený kus dřeva zbytečně nevyhodila peníze, a šíp ze dřeva jasanu zůstával po tři roky nepoužitý v mém toulci.

Nyní jsem ho spěšně vytáhla a dávala jsem si pozor, abych se přitom pohybovala co nejméně a nejúsporněji – hlavně aby se nestvůrný vlk neohlédl mým směrem. Šíp byl dost dlouhý a těžký na to, aby vlka zranil, a možná i zabil, pokud dobře trefím.

Hruď se mi svírala, až to bolelo, a v ten okamžik mi došlo, že můj život závisí na jediné otázce: Byl ten vlk sám?

Sevřela jsem luk a natáhla tětivu ještě víc. Byla jsem dobrý střelec, ale ještě nikdy jsem nestála proti vlkovi. Považovala bych to za štěstí – dokonce za požehnání. Jenže teď... Nevěděla jsem, kam ho střelit, ani jak rychle se vlci pohybují. Nemohla jsem si dovolit chybu. Ne když jsem měla jediný šíp z jasanu.

Pokud pod tou srstí skutečně tlouklo srdce víly, pak žádná škoda. Nic jiného nezasluhoval za to, co na nás jeho lid napáchal.


14

Nehodlala jsem riskovat, že se vlk později vplíží k nám do vsi,

aby zabíjel, mrzačil a šířil děs. Zemře tady a teď a já budu ráda,

když padne mou rukou.

Vlk se přikradl blíž a pod tlapou – větší než má ruka – mu praskla větvička. Laň ztuhla. Rozhlédla se na obě stranys ušima zvednutýma k šedivé obloze. Vlk se držel tak nízko, že ho neviděla ani necítila.

Se skloněnou hlavou a  mohutným stříbrným tělem, které dokonale splývalo se sněhem a stíny, klesl na zadní, zatímcolaňka dál upírala oči špatným směrem.

Pohlédla jsem z  laně na vlka a  zase zpět. Aspoň že byl sám – aspoň v tom jsem měla štěstí. Jestli ale laň vystraší,zůstane tu jen vyhladovělý přerostlý vlk – možná víla –pátrající po jiné kořisti. A jestli ji zabije a zničí přitom vzácnou kůži a maso...

Pokud jsem situaci posoudila chybně, nezaplatím životem jen já. Můj život však posledních osm let, co jsem lovila v lese, nebyl ničím víc než řadou nebezpečí a většinou jsem dospěla ke správnému rozhodnutí. Většinou.

Vlk vyskočil z křoví jako blesk v odstínu šedé, bílé a černé a žluté tesáky se mu leskly. Na otevřeném prostranství působil ještě gigantičtěji, jako zázračné spojení svalů, rychlosti a kruté síly. Laňka neměla naději.

Střelila jsem po něm, než ji stihl příliš potrhat.

Šíp se mu zabodl do boku a já bych přísahala, že se zachvěla samotná země. Vlk zaskučel bolestí, když pustil laňčino hrdlo a jeho krev vystříkla na sníh – zářivá jako rubíny.

Otočil se ke mně s vytřeštěnýma žlutýma očimaa vyceněnými zuby. Ozvěna jeho tichého zavrčení mi zněla hluboko v prázdném žaludku, když jsem se narovnala, zatímco kolem mě vířil sníh. Namířila jsem další šíp.

Vlk se na mě ale jen díval s tlamou potřísněnou krví a se šípem trčícím obscénně z  boku. Opět začal padat sníh. Vlk na mě pohlédl s takovým poznáním a překvapením, že jsem musela vystřelit i druhý šíp. Jen pro jistotu – pro případ, že by


15

inteligence patrná v jeho očích byla nesmrtelné, záludnépovahy.

Nepokusil se uhnout a šíp mu čistě projel okem.

Zhroutil se na zem.

Barvy a temnota přede mnou vířily a poletovaly a mísily se se sněhem.

Škubal nohama a jeho tiché zaúpění proťalo vítr. Tonebylo možné – měl být mrtvý, ne jen umírat. Šíp mu projel okem skoro až po husí pera.

Nezáleželo na tom, zda šlo o  vlka nebo vílu. Ne když měl bok probodnutý šípem z  jasanu. Zemře každým okamžikem. Přesto se mi chvěly ruce, když jsem smetla sníh a došla k němu blíž, přičemž jsem si udržovala rozumný odstup. Z ran, jež jsem mu zasadila, crčela krev a barvila sníh do karmínova.

Hrabal tlapami o zem a dech se mu zpomaloval. Trpěl moc, nebo jeho zaskučení bylo pouhým pokusem odehnat smrt?Netušila jsem, jestli to chci vědět.

Sníh poletoval kolem nás. Nespouštěla jsem z vlka oči,dokud se jeho srst barvy uhlí, obsidiánu a  slonoviny nepřestala zvedat a klesat. Vlk – navzdory velikosti to byl rozhodně vlk.

Tlak, jenž mi svíral hrudník, povolil, a když jsem sioddechla, před ústy se mi objevil obláček páry. Aspoň že se šípz jasanu osvědčil jako smrtící střela, ať už zabil kohokoli nebo cokoli.

Když jsem spěšně obhlédla laň, zjistila jsem, že unesu jen jedno zvíře – a i to bude náročné. Byla by ale škoda tam vlka nechat.

I když to znamenalo ztratit cenné minuty – minuty, během nichž mohla pach čerstvé krve zachytit další šelma – stáhla jsem ho z kůže a očistila jsem šípy, jak nejlépe jsem uměla.

Alespoň jsem si tím zahřála ruce. Smrtelnou ránu nalaňčině těle jsem omotala zkrvavenou stranou vlčí kůže a pak jsem si její mrtvé tělo přehodila přes ramena. Naše chalupa bylaněkolik mil daleko a nestála jsem o to zanechávat za seboukrvavou stopu, která by přivedla všechna zvířata vyzbrojená tesáky a drápy rovnou ke mně.


16

Zamručela jsem pod vahou mrtvé laně, chytila jsem ji za nohy a naposledy jsem se ohlédla na zabitého vlka, z jehož těla se kouřilo. Jeho zbylé zlaté oko hledělo na oblohu zastřenou sněhem a na okamžik jsem zalitovala, že nad mrtvým zvířetem nedokážu vykřesat ani náznak výčitky.

Jenže les už byl takový a kraji vládla zima.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist