načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dvůr křídel a zmaru - Sarah J. Maasová

Dvůr křídel a zmaru

Elektronická kniha: Dvůr křídel a zmaru
Autor:

Třetí díl bestsellerové YA fantasy série Dvůr trnů a růží. Feyre se vrací zpátky na Jarní dvůr, aby získala informace o Tamlinově armádě a odhalila plán krále, který hodlá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 717
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : 1 mapa
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4515-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Třetí díl bestsellerové YA fantasy série Dvůr trnů a růží. Feyre se vrací zpátky na Jarní dvůr, aby získala informace o Tamlinově armádě a odhalila plán krále, který hodlá království Prythian napadnout a zničit. K tomu všemu musí předstírat lásku k muži, kterého ve skutečnosti ze srdce nenávidí. Její život tak visí na vlásku a nemůže si dovolit udělat jedinou chybu, jinak to bude stát život nejen ji, ale způsobí zkázu celého království.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dvůr křídel

a zmaru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Sarah J. Maasová

Dvůr křídel a zmaru – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


SAR AH J. MAASOVÁ

DVŮR

KŘÍDEL

A

ZMARU



Pro Joshe a Annie – za všechny jejich dary.





9

Rhysand

Dva roky před zbudováním zdi

Bzučení much a křik přeživších dávno vystřídaly dunění váleč­

ných bubnů.

Válečné pole se změnilo ve spletenec bezvládných těl lidí i víl, který pouze sem tam narušovala zlámaná křídla čnící k šedé ob­

loze či mohutná koňská mršina.

V tom horku bude jejich puch zanedlouho nesnesitelný, a to i  navzdory pokrývce těžkých mraků. Kolem očí hledících ne­ hybně vzhůru už lezly mouchy. Ty nedělaly rozdíl mezi masem lidí a nesmrtelných víl.

Kráčel jsem po kdysi travnaté pláni a všímal si zástav napůl pohřbených v blátě a krvi. Stálo mě většinu sil, co mi ještě zbýva­ ly, abych nevláčel křídla po mrtvých a kusech zbroje. Z mé moci zbyla vyprázdněná studnice už předtím, než krveprolití ustalo.

Poslední hodiny jsem bojoval tak jako smrtelníci po mém boku: mečem i  pěstmi, s  brutálním, nepomíjejícím soustředě­ ním. Drželi jsme linie proti Ravenniiným legiím. Hodinu za hodinou jsme je drželi, jak mi otec přikázal, a já věděl, že není jiná možnost. Pokud bychom zklamali, zasadilo by to smrtící ránu naší již beztak rozdrolené obraně.

Pevnost, jež se mi tyčila za zády, byla příliš cenná na to, aby­

chom ji nechali padnout do rukou králových přívrženců. Ne­

jen kvůli její poloze v srdci světadílu, ale také kvůli zásobám za

jejími zdmi. Kvůli kovárnám na západní straně, z nichž dnem

i  nocí stoupal dým a  kde kováři v  potu tváře pracovali na vý­

zbroji pro naše vojska.


10

Kouř z výhní se nyní smísil s tím, jenž stoupal z hranic, které už za mnou zapalovali, zatímco jsem šel dál a prohlížel si tváře padlých. Připomněl jsem si, abych vyslal všechny vojáky, co na to budou mít žaludek, aby sebrali zbraně ať už té, či oné strany. Potřebovali jsme je příliš zoufale na to, abychom si dělali hla­ vu s otázkami cti. Už proto, že si náš protivník podobné starosti v nejmenším nepřipouštěl.

Takový klid. Na bojišti panoval neskutečný poklid v porov­ nání s jatkami a chaosem, které před hodinami konečně ustaly. Královské vojsko spíše ustoupilo, než že by se vzdalo, a pone­ chali své mrtvé vránám.

Obešel jsem nehybného kaštanového valacha. Jeho krásné oči byly dosud plné děsu a  zkrvavený bok měl pokrytý mou­ chami. Jezdec ležel zkroucený pod ním s  napůl rozťatou hla­ vou. Nešlo o ránu mečem. Ne, ty kruté rány mu zasadily drápy.

Nehodlali se jen tak vzdát. Království a území, jež si chtě­ la ponechat lidské otroky, neměla v úmyslu válku vzdát, pokud by neměla jinou možnost. A i potom... Záhy jsme se na vlastní kůži přesvědčili, že nebudou brát ohledy na dávné zásady a pra­ vidla boje. Pokud šlo o vílí kraje, které válčily po boku smrtel­ ných bojovníků... Měli jsme být vyhubeni jako škodná.

Mávnutím jsem odehnal mouchu, která mi bzučela u ucha. Ruku jsem měl pokrytou svou i cizí krví.

Vždy jsem měl za to, že smrt bude cosi jako poklidný návrat domů – sladká, smutná ukolébavka, jež mě odvede pryč, ať mě tam očekává cokoli.

Nohou chráněnou zbrojí jsem rozlomil tyč zástavy náležejí­ cí královskému korouhevníkovi a zamazal jsem kance s ostrými špičáky vyšitého na smaragdově zeleném poli.

Teď si říkám, co když ukolébavka smrti není krásná píseň, ale otupující bzukot much. Co když jsou mouchy a červi všichni do jednoho komornými smrti.

Všude, kam oko dohlédlo, se bitevní pole táhlo až k obzoru, s jedinou výjimkou, jíž byla pevnost za mými zády.

Tři dny jsme je odráželi. Tři dny jsme zde bojovali a umírali.

Linie jsme ovšem udrželi. Opakovaně jsem shromažďoval

lidi i  víly. Nedovolili jsme králově straně prolomit naše řady,

přestože na druhý den nelítostně udeřili na náš zranitelný pravý

bok s novými oddíly.

Využíval jsem svou moc, dokud z  ní nezbylo nic než kouř

v žilách, a poté jsem uplatnil illyrijský výcvik, až jediné, co jsem

dokázal, bylo máchat štítem a mečem. To bylo vše, čím jsem mohl

čelit hordám nepřátel.

Z  hromady mrtvol vznešených víl trčelo zpola roztržené

illyrijské křídlo, jako by bylo zapotřebí všech šesti válečníků,

aby bojovníka srazili k zemi. Jako by je vzal všechny s sebou do

hrobu.

Odtahoval jsem navršené mrtvoly a srdce mi zděšeně tlouk­ lo ve ztýraném těle.

Na úsvitu třetího a posledního dne dorazily posily, které otec

vyslal, když jsem ho v  zoufalství žádal o  pomoc. Nechal jsem

se příliš strhnout bojovou zuřivostí na to, abych si všiml, kdo

to byl, kromě toho, že jde o illyrijský oddíl, obzvlášť když tolik

z nich mělo nasazená Zřídla.

Avšak během těch hodin, kdy nám zachránili kůži a zvráti­ li průběh bitvy, jsem mezi živými nezahlédl žádného ze svých bratrů. Netušil jsem, zda Cassian nebo Azriel vůbec bojovali na planině.

V Azrielově případě to nebylo pravděpodobné, protože si ho otec ponechával nablízku jako zvěda, zato Cassian... Cassiana sem mohl povolat. Nepřekvapilo by mě, kdyby ho otec poslal k oddílu, jenž bude s největší pravděpodobností rozprášen. Jak tomu bylo v tomto případě, kdy z bitevního pole odbelhala sot­ va polovina válečníků.

Zvedl jsem poslední mrtvou vznešenou vílu ležící na padlém illyrijském vojákovi. Mé bolavé, zkrvavené prsty se nořily mezi proraženou zbroj a lepkavou, tuhou kůži.

Měl tmavou kůži, zlatohnědou kůži... Stejnou, jako měl

Cassian.

Ten sinalý obličej hledící k nebi však Cassianův nebyl.

Prudce jsem vydechl. Plíce jsem měl stále rozdrásané křikem a rty vyprahlé a popraskané.

Nutně jsem potřeboval vodu. Jenomže z kupy mrtvých opo­ dál čněla další dvojice illyrijských křídel.

Klopýtl jsem a vrhl se vpřed. V duchu jsem se odebral na ja­ kési tmavé, tiché místo, když jsem otočil přeražený krk do správ­ né polohy a zahleděl se do tváře pod prostou přílbou.

Nebyl to on.

Prodral jsem se přes mrtvoly k dalšímu Illyrijci.

Pak k dalšímu a k dalšímu za ním.

Některé jsem znal, další ne. Válečné pole se táhlo dál pod oblohou.

Míli za mílí. Království hnijících mrtvých.

A já nepřestával hledat.

P RV N Í Č Á S T

PRINCEZNA

MRŠIN

1

Feyre

Ten obraz byla lež.

Pestrobarevná, líbivá lež přetékající bledě růžovými květy a ši­ rokými slunečními paprsky.

Začala jsem na něm pracovat včera. Šlo o poklidnou stu­ dii růžové zahrady za otevřenými okny ateliéru. Za změtí trnů a  lístků hladkých jako satén se do dáli zvedaly svěže zelené kopce.

Nekonečné, nepomíjející jaro.

Kdybych namalovala portrét dvora, jak mě k tomu nutilo svědomí, byl by to obraz plný trnů rvoucích kůži, květin zabí­ rajících sluneční paprsky menším rostlinám a zvlněných kopců pokrytých rudými skvrnami.

Ovšem každý tah štětcem na širokém plátně byl vypočíta­

ný. Každá příměs a křivka mísících se barev měla zachytit nejen

idylické jaro, ale i prosluněnou náladu. Nepříliš šťastnou, ale ná­

ladu někoho, kdo se naštěstí konečně uzdravuje z hrůz, se kte­

rými jsem se ostatním opatrně svěřila.

Řekla bych, že jsem za uplynulé týdny vytříbila své chová­ ní stejně důmyslně jako některý ze svých obrazů. Měla jsem za to, že kdybych si dovolila vzít na sebe podobu, po níž jsem ve skutečnosti toužila, ozdobila bych se spáry schopnými tr­ hat maso a  rukama, jež by zakroutily krkem mým nynějším společníkům. Zanechala bych za sebou zlacené síně potřísně­ né krví.

Ale ještě ne.

Ještě ne, připomínala jsem si s každým pohybem štětce, s kaž­ dým tahem, který jsem během oněch týdnů udělala. Blesku­ rychlá pomsta by nikomu a ničemu neprospěla, pokud nepočí­ tám svou vlastní planoucí zuřivost.

Přestože jsem pokaždé, když jsem s nimi mluvila, slyšela, jak Elain vzlyká, když ji nutili vstoupit do Kotlíku. Přestože jsem pokaždé, když jsem na ně pohlédla, viděla, jak Nesta míří prs­ tem na krále Hybernu v  příslibu smrti. Přestože mi pokaždé, když jsem je ucítila, zaplnil nos pach Cassianovy krve vytékající na tmavé kameny kostěného hradu.

Zlomila jsem štětec v prstech.

Rozštípla jsem ho vpůli. Bledá rukojeť byla natolik zničená, že ji nepůjde opravit.

Tiše jsem zaklela a ohlédla se k oknům a dveřím. Dům byl plný slídivých očí, takže jsem štětec nemohla vyhodit do koše.

Zapátrala jsem myslí, jako bych rozhazovala síť, abych vypá­ trala, jestli je nablízku možný svědek nebo špeh. Nikoho jsem nenašla.

Zvedla jsem ruce před sebe, abych měla na každé dlani jed­ nu polovinu štětce.

Na okamžik jsem si dovolila prohlédnout skrz kouzlo ukrý­ vající tetování na mé pravici a předloktí. Na symboly mých pra­ vých citů. Mého skutečného titulu.

Vladařka Nočního dvora.

Stačil náznak pomyšlení a zlomený štětec zahořel plameny.

Oheň mě nespálil, přestože pohltil dřevo, štětec i barvu.

Nezbylo nic než kouř a  popel a  já přizvala vítr, aby mi je smetl z dlaní otevřenými okny ven.

Pro jistotu jsem přivolala ze zahrady vánek, který prolétl po­ kojem, odnesl pozůstatky stuh kouře a naplnil místnost omam­ nou, dusivou vůní růží.

Třeba až bude mé poslání tady u konce, vypálím do základů i tenhle dům. A začnu těmi růžemi.

Ve skrytu mysli jsem pocítila přítomnost dvou víl, které se ke mně přibližovaly. Hbitě jsem popadla další štětec, namočila

ho do nebližšího odstínu a  odstranila jsem neviditelné, tmavé

nástrahy, jimiž jsem obemkla místnost, aby mě upozornily na

případné návštěvníky.

Pokoušela jsem se zachytit, jak sluneční paprsky ozařují jem­ né žilky plátku růže, a snažila jsem se nemyslet na to, jak jsem podobně malovala illyrijská křídla, když vtom se otevřely dveře.

Sehrála jsem roli malířky zabrané do práce. Stačilo lehce svě­ sit ramena a naklonit hlavu. Ještě lépe jsem sehrála to, jak jsem

se ohlédla přes rameno, jako bych se musela obzvlášť přemáhat,

abych se odtrhla od obrazu.

Skutečnou výzvou bylo přinutit se k  úsměvu. Tak aby se mi odrazil v očích – podle toho se dá odhadnout, nakolik je něčí  úsměv upřímný. Nacvičovala jsem si to v  zrcadle. Stále dokola.

Takže jsem bez potíží přimhouřila oči a věnovala jsem Tam­

linovi mírný, a přitom šťastný úsměv.

Stejně jako Lucienovi.

„Promiň, že tě rušíme,“ omlouval se Tamlin a pátral v mé tváři po stopě stínů, které se na mně, jak jsem si dobře uvědo­ movala, občas podepsaly a které jsem si pěstovala, abych si ho udržela od těla, až se slunce snese za okolní vrcholky. „Říkal jsem si, že by ses možná ráda připravila na schůzku.“

Přiměla jsem se polknout a položit štětec. Nebyla jsem ničím víc než nervózní, nejistou dívkou, kterou jsem kdysi dávno bý­ vala. „Je... Mluvil jsi o tom s Ianthe? Opravdu přijde?“

Zatím jsem se s ní nesetkala. S velekněžkou, která vydala mé

sestry Hybernu a zradila nás.

Ačkoli mi Rhysand prostřednictvím pouta, jež nás spojovalo

coby druha a družku, posílal neurčité, kvapné zprávy, které zčás­

ti utišily můj strach a hrůzu... Byla za to odpovědná. Za to, co

se stalo před týdny.

Odpověděl mi Lucien, který si měřil můj obraz, jako by v  něm byl skrytý důkaz, který podle mě nepochybně hledal. „Ano. Měla... k tomu své důvody. Je ochotná ti je vysvětlit.“

Možná společně s důvody, proč nenechá na pokoji žádného z mužů, který se jí zalíbil, ať už o to dotyčný stojí, nebo ne. Proč obtěžovala Rhyse a Luciena.

Zajímalo by mě, co si o tom Lucien ve skutečnosti myslí. Co říká na to, že za její přátelství s Hybernem zaplatila jeho druž­ ka. Elain.

O Elain jsme spolu mluvili jen jednou, den potom, co jsem se vrátila.

Ať Jurian naznačoval cokoli ohledně toho, jak se bude Rhysand k mým sestrám chovat, sdělila jsem mu, ať je Noční dvůr, jaký chce, oni mým sestrám takhle neublíží  – aspoň prozatím. Rhysand zná vynalézavější způsoby, jak je trápit.

Zdálo se, že o tom Lucien stále pochybuje.

Na druhou stranu jsem při kratičkých „návratech“ paměti také naznačila, že já takovéto vynalézavosti nebo pozornostem unikla.

To, že tomu tak snadno uvěřili, že se domnívali, že by kdy Rhysand někoho nutil... Tu urážku jsem přidala na dlouhý, pře­ dlouhý seznam věcí, za které mi zaplatí.

Odložila jsem štětec, sundala si zástěru plnou skvrn a opatr­ ně jsem ji odložila na stoličku, na níž už jsem dvě hodiny seděla.

„Půjdu se převléknout,“ zamumlala jsem a přehodila si cop přes rameno.

Tamlin přikývl a sledoval každý můj pohyb, když jsem k nim zamířila. „Ten obraz je nádherný.“

„Ještě zdaleka není hotový,“ odpověděla jsem a oprášila jsem přitom tón dívky, která není zvyklá na chválu a poklony a ne­ stojí o pozornost. „Pořád vyžaduje spoustu práce.“

Popravdě řečeno byl to jeden z  mých nejlepších výtvorů, ovšem to, že postrádá ducha, bylo zřejmé jenom mně.

„To se asi dá říct o nás všech,“ nadhodil Tamlin s váhavým

úsměvem.

Potlačila jsem nutkání protočit panenky a oplatila jsem mu

úsměv. Když jsem ho míjela, přejela jsem mu rukou po rameni.

Deset minut nato jsem se vynořila ze své nové ložnice a Lu­

cien na mě už čekal.


19

Trvalo mi dva dny, než jsem přestala chodit do té staré a za­

čala na vrcholu schodiště zatáčet vpravo namísto vlevo. Ve staré

ložnici ale nic nebylo.

Jednou jsem do ní nahlédla, den potom, co jsem se vrátila.

Nábytek byl rozbitý, pokrývky roztrhané a oblečení rozháze­ né všude kolem, jako by mě Tamlin hledal ve skříni. Podle všeho nikomu nedovolil, aby pokoj uklidil.

Nedalo se tam však bydlet kvůli těm šlahounům posetým trny. Má stará ložnice jimi byla dočista zarostlá. Kroutily se a svíjely kolem zdí, proplétaly se kusy nábytku. Podle všeho tam vklouzly z mřížky pod mými okny, jako kdyby uběhlo sto let, ne jen pár měsíců.

Ložnice se stala hrobkou.

Zvedla jsem hebkou růžovou sukni vzdušných šatů v ru­

ce a zavřela jsem za sebou dveře. Lucien se opíral o dveře na­

proti.

Za nimi byl jeho pokoj.

Nepochybovala jsem o tom, že se postaral, abych dostala pro­ tější ložnici. Nepochybovala jsem, že se jeho kovové oko neustá­ le obracelo k mým komnatám, i když spal.

„Překvapuje mě, že jsi tak klidná vzhledem k slibům, které jsi dala v Hybernu,“ prohodil Lucien místo pozdravu.

Slíbila jsem, že zabiju lidské královny, krále Hybernu, Ju­ riana a Ianthe za to, co napáchali na mých sestrách a přátelích.

„Sám jsi řekl, že Ianthe k tomu měla své důvody. Jsem sice

vzteky bez sebe, ale můžu ji vyslechnout.“

Neprozradila jsem Lucienovi, co vím ohledně její pravé po­

vahy. Znamenalo by to vysvětlovat mu, že ji Rhys vyhodil ze

svého domu. Že to udělal, aby ochránil sebe a členy svého dvora.

Vyvolala bych tím příliš mnoho otázek a ohrozila příliš mnoho

pečlivě vymyšlených lží, které udržovaly jeho i jeho dvůr – můj

dvůr – v bezpečí.

Ačkoli jsem se ptala, jestli to po Velarisu bylo vůbec nezbytné. Naši nepřátelé o  městě věděli. Věděli, že je to dobré, pokojné místo. A při první příležitosti se ho pokusili zničit.

Vina za útok na Velaris, jenž přišel potom, co o něm Rhys pověděl lidským královnám, bude mého druha pronásledovat po zbytek našich nesmrtelných životů.

„Vymyslí si takový příběh, jaký bys chtěla slyšet,“ varoval mě Lucien.

Pokrčila jsem rameny a  zamířila jsem do prázdné chodby pokryté kobercem. „To posoudím sama. Ovšem zdá se, že ty už jsi předem rozhodnutý jí nevěřit.“

Srovnal se mnou krok. „Zatáhla do toho dvě nevinné ženy.“

„Snažila se zajistit silné spojenectví s Hybernem.“

Lucien mi položil ruku na loket a zastavil mě.

Dovolila jsem mu to, protože kdybych to neudělala a přenes­ la se, jako jsem to provedla před měsíci v lese, nebo kdybych po­ užila illyrijský obranný chvat, abych ho srazila na zadnici, pro­ zradila bych svou přetvářku.

„Na to jí přece neskočíš.“

Prohlížela jsem si širokou snědou ruku, která mi svírala lo­ ket. Potom jsem se mu zadívala do červenohnědého i otáčející­ ho se zlatého oka.

Lucien zašeptal: „Kde ji ukrývá?“

Věděl jsem, koho má na mysli.

Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Rhysand by je mohl schová­ vat na stovce míst, ale pochybuji, že by Elain držel na některém z nich, protože ví, že tuším, kde jsou.“

„I tak mi to řekni. Vyjmenuj je do posledního.“

„Jakmile vkročíš na jeho území, zemřeš.“

„Přežíval jsem dost úspěšně, když jsem tě našel.“

„Nevšiml sis, že mě má v moci. Nechal jsi ho, aby mě zase odvlekl.“ Lež, lež, lež.

V jeho výrazu jsem však nepostřehla dotčení a provinilost, které jsem čekala. Lucien pomalu uvolnil sevření. „Musím ji najít.“

„Ani Elain neznáš. To pouto je jen reakce tvého těla, která přehlušuje zdravý úsudek.“

„Tak tomu bylo mezi tebou a Rhysem?“

Byla to tichá, nebezpečná otázka. Přinutila jsem se nasadit

znepokojený výraz, přiměla jsem se uchýlit se ke vzpomínkám

na Tkadlenu, Řezbáře a Middengarda, aby dávná hrůza pozna­

menala můj pach. „Nechci o  tom mluvit,“ řekla jsem hlasem,

který byl pouhým ochraptělým zachvěním.

V přízemí začaly odbíjet hodiny. V duchu jsem vyslala mod­

litbu k Matce a rychle jsem vykročila. „Přijdeme pozdě.“

Lucien pouze přikývl, já ale cítila v zádech jeho pohled. Ne­ spouštěl ze mě oči, ani když jsem zamířila dolů na setkání s Ianthe.

Při kterém jsem se chtěla rozhodnout, jak ji roztrhám na kusy. Velekněžka vypadala přesně tak, jak jsem si pamatovala, ať už ze vzpomínek, které mi ukázal Rhysand, tak z mých vlastních snů o tom, jak jí drápy skrytými pod kůží vyškrábu oči, pak jí vyrvu jazyk a roztrhnu hrdlo.

Má zuřivost se stala živou bytostí skrytou v mé hrudi, du­

nivým tlukotem srdce, jenž mě konejšil do usnutí a k ránu mě

probouzel. Utlumila jsem ji, když jsem na Ianthe pohlédla zpo­

za jídelního stolu, s Tamlinem a Lucienem po boku.

Stále na sobě měla světlou kápi se stříbrným kroužkem zdo­

beným bleděmodrým kamenem.

Jako Zřídlo. Drahokam ve středu kroužku mi připomněl Azrielova a Cassianova Zřídla. Napadlo mě, jestli podobně jako v případě illyrijských válečníků i tento drahokam pomáhal pře­ tvářet nezvladatelné magické nadání v něco vytříbenějšího a ne­ bezpečnějšího. Ianthe ho nikdy nesundávala, ovšem já ji nikdy neviděla vyvolat větší moc, než jaká byla zapotřebí k rozsvícení koule vílího světla v místnosti.

Velekněžka sklopila modrozelené oči k  tmavému dřevěné­ mu stolu a kápě jí kreslila stíny v dokonalé tváři. „Pro začátek bych chtěla říct, že mě to skutečně mrzí. Jednala jsem v  dob­ ré vůli... poskytnout ti to, po čem bys, jak jsem se domnívala, mohla toužit, a přitom jsem se snažila zajistit, aby naši spojenci v Hybernu byli s naším spojenectvím spokojeni.“

Hezké, jedovaté lži. Ovšem pokud šlo o odhalení jejího pra­ vého motivu... čekala jsem na toto setkání celé týdny. Trávila jsem je tím, že jsem předstírala, že nabírám síly a že se uzdra‑ vuju z  hrůz, jimž jsem byla vystavená v  Rhysandově područí.

„Copak bych si mohla přát, aby moje sestry podstoupily něco takového?“ Můj hlas vyzněl rozechvěle a chladně.

Ianthe zvedla hlavu a zkoumavě si změřila můj nejistý, mož­ ná poněkud odtažitý výraz. „Takto bys s nimi mohla být navě­ ky. A pokud by Lucien předem odhalil, že Elain je jeho družka, bylo by... kruté žít s vědomím, že s ní bude moci strávit jen pár desetiletí.“

Když z úst vypustila Elainino jméno, ucítila jsem, jak se mi do hrdla dere zavrčení. Já ho však zkrotila a  opět si nasadila masku tichého utrpení, jež byla nejnovější z mých zbraní.

Lucien odpověděl: „Jestli očekáváš, že ti budeme vděční, tak se načekáš, Ianthe.“

Tamlin po něm vrhl varovný pohled, který si vysloužila jeho slova a tón. Možná Lucien Ianthe zabije, než k tomu dostanu příležitost já, už jen za tu hrůzu, kterou ten den musela prožít jeho družka.

„Ne,“ vydechla Ianthe se široce rozevřenýma očima jako do­ konalé zosobnění výčitek a  provinilosti. „Ne, žádný vděk ani v  nejmenším neočekávám. Ani odpuštění. Ale pochopení... Toto je i můj domov.“ Pozvedla útlou ruku ozdobenou stříbr­ nými prsteny a náramky a zahrnula tím gestem tuhle místnost i  sídlo. „Všichni jsme museli navázat spojenectví, o  nichž by­ chom nevěřili, že na ně kdy přistoupíme – snad i taková, která nás znechucují, ovšem... Hybernské vojsko je příliš velké na to, aby se dalo zastavit. Můžeme jeho nápor pouze přestát jako ja­ koukoli jinou bouři.“ Krátce se podívala na Tamlina. „Vynaložili jsme tolik úsilí, abychom se připravili na neodvratný vpád Hy­ bernu – po všechny ty měsíce. Dopustila jsem se vážné chyby a  navždy budu litovat, že jsem komukoli způsobila bolest, ale

pokračujme společně v této chvályhodné práci. Najděme způ­

sob, jak zajistit, aby naše země a lidé přežili.“

„A kolik dalších za to zaplatí?“ obořil se na ni Lucien.

Znovu si vysloužil varovný pohled od Tamlina, jenže si ho

nevšímal.

„Podle toho, co jsem viděl v Hybernu,“ pokračoval Lucien,

který sevřel opěrky své židle tak silně, až řezbami zdobené křes­ lo zaskřípělo, „veškeré jeho sliby míru a  nedotknutelnosti...“ Zarazil se, jako by si vzpomněl, že by to Ianthe mohla klidně prozradit králi. Uvolnil stisk, zatnul prsty a znovu položil ruce na opěradla. „Musíme se mít na pozoru.“

„To také budeme,“ slíbil Tamlin. „Jenže už jsme dohodli jisté

podmínky. Oběti. Pokud budeme rozdělení... dokonce i s Hy­

bernem jako naším spojencem musíme představovat jednotnou

sílu. Společně.“

Stále jí důvěřoval. Stále si myslel, že se Ianthe prostě jen

dopustila omylu. Netušil, co se skrývá pod její krásou, oděvem

a zbožnými zaříkáváními.

Ovšem stejná slepota mu také zabraňovala pochopit, co číhá

pod mou kůží.

Ianthe znovu sklonila hlavu. „Budu se snažit, abych byla hod­

na svých přátel.“

Lucien se podle všeho jen s vypětím přemáhal, aby nepro­

točil panenky.

Tamlin však odvětil: „Všichni se budeme snažit.“

Snažit se bylo jeho novým oblíbeným slovem.

Já jen polkla a dala si záležet, aby to slyšel. S očima upřený­

ma na Ianthe jsem zvolna přikývla. „Už nikdy nic podobného

nedělej.“

Byl to bláhový příkaz – takový, jaký ode mě očekávala podle

toho, jak rychle kývla. Lucien se opřel na židli a už nehodlal ří­

kat cokoli dalšího.

„Lucien má ovšem pravdu,“ vyhrkla jsem naoko plná obav.

„Co se při tomhle střetu stane s lidmi ze zdejšího dvora?“ Za­

mračila jsem se na Tamlina. „Amarantha je mučila. Nejsem si jistá, jestli budou dobře snášet život vedle Hyberňanů. Už si vy­ trpěli dost.“

Tamlinovi se napnul sval na čelisti. „Hybernský král slíbil, že náš lid bude ušetřen a bude žít v pokoji.“ Náš lid. Málem jsem se zamračila, místo toho jsem však opět chápavě přikývla. „Bylo to součástí naší... úmluvy.“ Když zaprodal celý Prythian, zaprodal vše, co v něm samotném bylo slušné a dobré, aby mě získal zpět. „Náš lid bude v bezpečí, až Hybern dorazí. Ačkoli jsem rozhlá­ sil, že bude lepší, když se rodiny... přestěhují do východní části území. Aspoň prozatím.“

Dobře. Přinejmenším zvážil možné oběti  – přinejmenším mu na jeho lidech záleželo aspoň tolik a chápal, jaké zvrácené hry král Hybernu s  oblibou hraje a  že by mohl odpřisáhnout jednu věc a mít na mysli něco jiného. Pokud se už teď pokoušel dostat pryč ty, kteří budou při střetu nejvíc v ohrožení... Jen mi to usnadňovalo práci. Východ... Tu informaci jsem si uložila do paměti. Jestli bylo na východě bezpečno, pak na západě... Hy­ bern skutečně dorazí z tohohle směru. Přitáhne sem.

Tamlin dlouze vydechl. „To mě přivádí k  dalšímu důvodu našeho setkání.“

V duchu jsem se obrnila a nasadila jsem výraz mírné zvěda­ vosti, jakmile prohlásil: „Zítra se dostaví první vyslanci z  Hy­ bernu.“ Lucienova nazlátlá pokožka pobledla, když Tamlin do­ dal: „Jurian dorazí kolem poledne.“

2

O  Jurianovi jsem za poslední týdny zaslechla sotva půl slova

a od té noci v Hybernu jsem lidského velitele opět přivedeného

k životu neviděla.

Jurian se znovuzrodil pomocí magie Kotlíku, při níž byly po­

užity jeho odporné pozůstatky, které si Amarantha pět set let

ponechávala jako trofeje a věznila v nich jeho duši, jež všechno

vnímala okem uchovávaným pomocí kouzel. Byl šílený. Zešílel

dlouho předtím, než ho král Hybernu oživil, aby zlákal lidské

královny na cestu tupé podřízenosti.

Tamlin s Lucienem to museli vědět. Museli zahlédnout ten lesk v Jurianových očích.

Jenže... zdálo se, že jim příliš nevadí, že král Hybernu má v rukou Kotlík a ten že by mohl rozervat celý svět. Začalo by to zdí. Jedinou věcí, která stála mezi shromažďujícími se smrtícími vílími vojsky a zranitelnými lidskými kraji na jihu.

Ne, nevypadalo to, že by tahle hrozba nedala Lucienovi nebo

Tamlinovi spát. Nebo jim zabránila v tom, aby ty zrůdy pozvali

do svého domu.

Tamlin mi při mém návratu slíbil, že se budu účastnit všech příprav a  schůzí. A  své slovo dodržel, protože mi vysvětlil, že Jurian dorazí s dalšími dvěma hybernskými veliteli. A já budu přitom. Chtěli prozkoumat zeď a najít nejlepší místo, kde by se dala strhnout, jakmile Kotlík obnoví svou moc.

Proměna mých sester ve víly ho podle všeho vyčerpala.

Mé uspokojení nad tou skutečností nemělo dlouhé trvání.


26

Mým prvním úkolem bylo zjistit, kde se chystají udeřit a jak dlouho Kotlíku potrvá doplnit veškerou moc. A pak tu infor­ maci tajně doručit Rhysandovi a ostatním.

Další den jsem se oblékla nanejvýš pečlivě. Po večeři s Ian­ the, která se užírala vinou a mohla se přetrhnout, aby mně a Lu­ cienovi lezla do zadku, jsem se příliš dobře nevyspala. Zdálo se, že velekněžka chce počkat, až si hybernští velitelé odpočinou po cestě, než před ně předstoupí. Zavrkala něco v  tom smys­ lu, že jim chce dopřát příležitost, aby nás poznali, než mezi nás vstoupí, ale mně stačil jediný pohled na Luciena, abych pocho­ pila, že jsme výjimečně zajedno: Nejspíš měla v úmyslu vejít na scénu ve velkém stylu.

Pro mě se tím nic neměnilo. Ani pro mé plány.

Plány, které jsem ráno potom vyslala po duševním poutu v po­ době slov a výjevů nesoucích se chodbou pohrouženou do noci.

Netroufala jsem si pouto využívat příliš často. Od svého pří­ chodu sem jsem s Rhysandem hovořila jen jednou. Pouze jed­ nou, hodiny poté, co jsem vešla do své staré ložnice a  uviděla trny, které ji porostly.

Bylo to jako křičet na velikou dálku. Jako mluvit pod vo­ dou. Jsem v bezpečí a v pořádku, vyslala jsem spěšně prostřed­ nictvím pouta. Brzo ti řeknu, co vím. Počkala jsem a nechala ta slova odplout do tmy. Pak jsem se zeptala: Jsou naživu? Jsou zranění?

Nevzpomínala jsem si, že by pouto mezi námi šlo tak ob­ tížně zaslechnout, ačkoli jsem předtím pobývala v tomhle sídle a on ho využíval, aby se ujistil, že dýchám a že mě mé zoufalství dočista nestrávilo.

Rhysandova odpověď však dorazila chvíli poté. Miluji tě. Jsou naživu. Uzdravují se.

To bylo všechno. Jako by nemohl říct nic víc.

Odebrala jsem se zpátky do nových komnat, zamkla jsem dveře a zahalila místnosti stěnou z pevného vzduchu, aby ven nepronikla slaná vůně mého tichého pláče, když jsem se schou­ lila v koutku koupelny.

Kdysi jsem takhle seděla a pozorovala hvězdy během dlou­

hých bezútěšných nočních hodin. Teď jsem pohlédla na čistou

modrou oblohu za otevřeným oknem, naslouchala jsem ptákům,

kteří jeden druhému zpívali, a chtěla jsem řvát z plných plic.

Neodvážila jsem se na Cassiana a Azriela podrobněji vyptá­ vat – ani na své sestry. Ve strachu z vědomí, jak zle na tom jsou, a z toho, co bych udělala, kdyby jejich uzdravování nedopadlo, jak mělo. Jak bych naložila s těmihle lidmi.

Uzdravovali se. Byli naživu a  uzdravovali se. Připomínala

jsem si každý den.

Navzdory tomu, že jsem stále slyšela jejich křik a cítila je­ jich krev.

Další otázky už jsem mu nepoložila. Nechtěla jsem pokoušet

naše pouto mimo tu první příležitost.

Netušila jsem, jestli by takové spojení dokázal někdo sle­

dovat a odposlouchávat tiché zprávy mezi druhy. Pouto druha

a družky bylo možné vycítit a já s ním hrála nebezpečnou hru.

Všichni byli přesvědčení, že bylo přetnuto a že mě Rhysova vůně provází, protože mě přinutil ten svazek přijmout a prodchl mě tím pachem.

Věřili, že když od něj budu daleko, jeho vůně se časem vytra­ tí. Nejspíš po týdnech nebo měsících.

A pokud by neslábla, pokud by zůstávala... pak bych musela zaútočit, ať už bych měla potřebné informace, nebo ne.

Protože bylo možné, že vůni posilovaly rozhovory pomocí

pouta, musela jsem je co nejvíc omezit. I když to, že jsem ne­

mohla mluvit s  Rhysem, neslyšela jeho pobavený a  prohnaný

hlas... Stále dokola jsem si slibovala, že ty věci znovu uslyším.

Že opět spatřím jeho ironický úsměv.

Na druhý den se Jurian objevil se dvěma hybernskými ve­ liteli na štěrkové cestě a mně se znovu vybavila bolest ve tváři mého druha, když jsem ho viděla naposledy. Vybavil se mi Rhys potřísněný Azrielovou a Cassianovou krví.

Jurian na sobě měl stejnou lehkou koženou zbroj a  prud­

ký jarní vánek mu do obličeje vháněl prameny hnědých vlasů.


28

Uviděl nás, jak stojíme na bílém mramorovém schodišti vedou­

cím do domu, a na rtech mu zahrál ten pokřivený, nadutý úsměv.

Přivolala jsem do žil led, chlad ze dvora, na který jsem nikdy nevstoupila. Přesto jsem vládla darem jeho pána a  proměnila jsem žhnoucí zášť v mrazivý chlad, jakmile si to k nám Jurian pyšně namířil s rukou na jílci meče.

Ovšem dvojice velitelů – muže a ženy z vílího rodu – mi vetkla do srdce střepinu skutečného strachu.

Podle vzhledu šlo o vznešené víly. Jejich kůže měla stejný na­ rudlý odstín a vlasy měli inkoustově černé jako jejich král. Nej­ víc mě však zaujaly jejich bezcitné tváře bez jakéhokoli výrazu. Tisíciletí krutosti je zbavila veškerého citu.

Když se Jurian zastavil pod širokými schody, Tamlin a Lu­ cien byli napjatí jako struny. Lidský velitel se pohrdavě usmál. „Vypadáte lépe, než když jsem vás viděl posledně.“

Beze spěchu jsem mu oplatila pohled a  neřekla jsem ani slovo.

Jurian si pobaveně odfrkl a pokynul dvojici velitelů, ať před­ stoupí. „Dovoluji si vám představit Jejich Výsosti, prince Dag­ dana a  princeznu Brannagh, synovce a  neteř krále Hybernu.“

Dvojčata. Možná je spojovala také magická a duchovní moc.

Tamlin se podle všeho rozvzpomněl, že jsou nyní jeho spo­ jenci, a sešel po schodišti. Lucien ho následoval.

Zaprodal nás. Zaprodal Prythian kvůli mně. Aby mě dostal zpět.

V ústech mi zavířil dým. Přinutila jsem se znovu je naplnit mrazem.

Tamlin sklonil hlavu před princem a princeznou. „Vítejte v mém domě. Pro všechny jsou připraveny pokoje.“

„Bratr a já budeme sdílet jeden společně,“ odvětila princez­ na. Její hlas měl klamně lehký tón – skoro dívčí. Pravý opak ci­ tové prázdnoty, pravý opak neochvějné autority.

Doslova jsem cítila, jak se Lucienovi na jazyk dere uštěpačná poznámka. To už jsem ale sestoupila po schodech a jako pravá paní zdejšího sídla, přesně podle role, kterou jsem podle těchto

lidí a Tamlina měla s radostí přijmout, jsem pronesla: „To se dá

snadno zařídit.“

Lucienovo kovové oko se stočilo a upřelo se na mě, ovšem

já zachovávala nicneříkající výraz a pozdravila jsem je pukrle­

tem. Své nepřátele. Který z mých přátel se jim postaví na bojišti?

Uzdraví se Cassian a Azriel natolik, aby mohli bojovat, nebo

třeba jen pozvednout meč? Nedovolila jsem si o tom přemýš­

let – o tom, jak Cassian křičel, když mu roztínali křídla.

Princezna Brannagh si mě prohlédla: růžové šaty, vlasy, které mi Alis nakadeřila a spletla v copu na vršku hlavy jako korunku, a růžové perly, co mi zdobily uši.

Neškodná, roztomilá panenka, dokonale vhodná k tomu, aby si s ní vladař hrál, kdykoli se mu zamane.

Brannagh vrhla letmý pohled na bratra a ohrnula ret. Princ

nejspíš dospěl ke stejnému závěru, soudě podle úšklebku, kte­

rý jí věnoval.

Tamlin tiše varovně ucedil: „Jestli jste se na ni už dost vyna­

dívali, snad bychom mohli přejít k našim záležitostem.“

Jurian se tlumeně zasmál a  bez ptaní se vydal nahoru po schodech. „Jsou jen zvědaví.“ Lucien ztuhl při pohledu na jeho opovážlivé gesto a při tónu jeho slov. „Nestává se každých sto let, že by spor o ženu zapříčinil válku. Obzvlášť o ženu s tako­ vým... nadáním.“

Jen jsem se otočila na patě a  vyšla po schodech za ním. „Možná kdyby ses obtěžoval vyjet do války kvůli Miryam, ne­ opustila by tě kvůli princi Drakonovi.“

Připadalo mi, že se Jurian zachvěl. Tamlin s  Lucienem za mnou ztuhli, jako by se nemohli rozhodnout, jestli mají sledo­ vat náš rozhovor, nebo doprovodit návštěvníky z hybernského královského rodu do domu. Jakmile jsem jim vysvětlila, že má Azriel síť dobře vycvičených zvědů, zbavili jsme se všech nad­ bytečných sluhů z obavy před slídivýma ušima a očima. Zůstali jen ti, kterým se dalo nejvíc důvěřovat.

Pochopitelně jsem se zapomněla zmínit o  tom, že vím, že odtud Azriel své špehy stáhl už před týdny, protože informace nestály za to, aby pro ně umírali. Mít kolem sebe méně lidí, kteří by mě sledovali, navíc posloužilo mým účelům.

Jurian se zastavil na vrcholku schodiště a jeho tvář byla mas­ kou kruté smrti, když jsem k němu udělala posledních pár kro­ ků. „Dávej si pozor na jazyk, děvče.“

S úsměvem jsem provlála kolem. „Nebo co? Vhodíš mě do Kotlíku?“

Prošla jsem hlavním vchodem a minula jsem stůl ve středu vstupní síně, na němž stála váza plná květin, které dosahovaly až ke skleněnému lustru.

Právě tady – jen pár kroků od něj jsem se před měsíci zhrou­ tila jako uzlíček hrůzy a zoufalství. Přímo zde, uprostřed vstup­ ní síně mě Mor zvedla a  odnesla mě z  tohoto domu na svo­ bodu.

Zamířila jsem k jídelně, kde byl připravený oběd, a přes ra­ meno jsem prohodila k Jurianovi: „První pravidlo této návštěvy zní: Nevyhrožuj mi v mém vlastním domě.“

Okamžik nato mi bylo jasné, že se ta ukázka odvahy nemi­ nula účinkem.

Ne v případě Juriana, který se zamračeně posadil ke stolu.

Ovšem zabrala na Tamlina, který mě prstem pohladil po tvá­ ři, když procházel kolem, a přitom si neuvědomoval, jak pečlivě jsem svá slova volila a jak jsem Juriana vyprovokovala k tomu, aby mi nabídl příležitost na stříbrném podnose.

Byl to první krok: Přimět Tamlina, aby věřil, skutečně věřil, že miluji jeho i tohle místo a všechny jeho obyvatele.

Aby neměl podezření, až je poštvu jednoho proti druhému. Prince Dagdan vyhověl každému přání a rozkazu své sestry. Jako by byl mečem v její ruce, kterým chtěla protnout svět.

Naléval jí nápoje, potom co k nim nejdřív přičichl. Vybíral z táců nejjemnější kousky masa a úhledně je skládal na její talíř. Vždy přenechal odpovědi na ní a nikdy na ni nepohlédl se sebe­ menšími pochybami v očích.

Jedna duše ve dvou tělech a podle toho, jak na sebe pohlíželi a beze slov spolu hovořili, jsem se musela ptát, jestli snad... jestli by nemohli být jako já. Daemati.

Mé duchovní štíty byly od příchodu sem pevnou černou stě­

nou, ovšem s tím, jak během večeře byly odmlky dvojčat delší

než samotný hovor, jsem se přistihla, že je neustále odhaduju.

„Zítra vyrazíme ke zdi,“ sdělovala právě Brannagh Tamli­ novi a byl to spíš rozkaz než žádost. „Jurian nás doprovodí. Bu­ deme požadovat doprovod strážců, kteří vědí, kde se nacházejí trhliny.“

Představa, že budou tak blízko území lidí... Jenže moje ses­

try tam nebyly. Ne, sestry byly někde v širém kraji mého pravé­

ho dvora pod ochranou mých přátel. Můj otec se však za měsíc

či dva vrátí z obchodních jednání na světadíle a já ještě nepřišla

na to, jak mu to řeknu.

„Mohu vás doprovodit společně s Lucienem,“ nabídla jsem se.

Tamlin ke mně prudce otočil hlavu. Očekávala jsem, že můj

návrh odmítne a zavrhne.

Ale zdálo se, že se vladař opravdu poučil a byl skutečně ochot­ ný se snažit. Pouze pokynul k Lucienovi. „Můj vyslanec zná zeď

stejně dobře jako kterýkoli strážce.“

Dovoluješ jim to. Při všem, co víš, jim dovoluješ strhnout zeď,

aby se lidé na druhé straně stali jejich kořistí. Ta slova se mi zmí­

tala v ústech.

Přinutila jsem se však na Tamlina váhavě, i  když poněkud popuzeně kývnout. Věděl, že z toho v žádném případě nebudu nadšená. Dívka, o níž se domníval, že mu byla navrácena, by se vždycky snažila chránit svou smrtelnickou domovinu, a přesto očekával, že se s tím srovnám – kvůli němu, kvůli nám. Myslel si, že se Hybern na lidi nevrhne, jakmile zeď padne. Že je pro­ stě jen přičleníme k našemu území.

„Vyjedeme po snídani,“ řekla jsem princezně a potom jsem

dodala k Tamlinovi: „A vezmeme s sebou několik strážců.“

Ulehčeně svěsil ramena a mě napadlo, jestli se k němu do­

neslo, jak jsem bránila Velaris. Že jsem ochránila Duhu před


32

legií netvorů podobných Attorovi. Že jsem Attora krutě a bez

lítosti zabila za to, co udělal mně a mým blízkým.

Jurian se na Luciena podíval přímým pohledem válečníka. „Vždycky mě zajímalo, kdo pro tebe to oko vyrobil, když ti ho vyřízla.“

Tady jsme o Amaranthě nemluvili. Nedovolili jsme jí vstou­ pit do tohoto domu a mě to měsíce potom, co jsem tu po návra­ tu z kraje pod Horou žila, dusilo. Ubíjelo mě to den po dni, kdy jsem musela strach a bolest potlačovat kdesi hluboko.

Na okamžik jsem porovnávala to, kým jsem byla, s tím, kým jsme měla být nyní. Měla jsem se pozvolna uzdravovat a zno­ vu se stát dívkou, které Tamlin dával jídlo, střechu nad hlavou a lásku, než mi Amarantha po třech měsících trýznění zlomi­ la vaz.

A tak jsem poposedla na židli a upřela oči na stůl.

Lucien na Juriana vrhl zlostný pohled, zatímco dva členo­ vé hybernského královského rodu přihlíželi s lhostejnými výra­ zy. „Mám na Jitřním dvoře starou přítelkyni. Je v tomto umění zběhlá. Dokáže skloubit magii a stroje. Tamlin nesmírně risko­ val, když ji přesvědčil, aby ho pro mě vyrobila.“

Jurian se nenávistně usmál. „Že by tvá malá družka měla so­ kyni?“

„Má družka tě nemusí nijak zajímat.“

Jurian pokrčil rameny. „To by neměla ani tebe vzhledem k to­ mu, že už ji nejspíš ošukala polovina illyrijského vojska.“

Nepochybovala jsem o tom, že jen staletí výcviku Lucieno­ vi zabránila v tom, aby přeskočil stůl a rozsápal Jurianovi hrdlo.

Tamlinovo zavrčení však otřáslo sklenicemi. „Chovej se jako řádný host, Juriane, nebo budeš spát ve stájích s ostatními zví­ řaty.“

Jurian jen upil vína. „Proč bys mě měl trestat za to, že říkám pravdu? Ani ty, ani on jste nebyli ve válce, když se má vojska spojila s  těmi  illyrijskými dobytky.“ Vrhl postranní pohled na hybernskou princeznu a prince. „Předpokládám, že vy dva jste měli to potěšení bojovat proti nim.“

„Křídla jejich generálů a šlechticů jsme si ponechali jako tro­ feje,“ odpověděl Dagdan s mírným pousmáním.

Musela jsem se dokonale ovládnout, abych na Tamlina ne­

pohlédla. Abych se ho nezeptala, kde skončily dva páry křídel,

které si jeho otec ponechal jako trofeje potom, co brutálně za­

vraždil Rhysandovu matku a sestru.

Rhys tvrdil, že je měl přibité na zdi pracovny.

Já však po nich nenašla ani stopu. Po návratu jsem po nich

pátrala pod záminkou, že procházím dům čistě z nudy za dešti­

vého dne. Ve sklepení také nic nebylo. Žádné truhlice, schrány

nebo uzamčené místnosti, kde by byla křídla ukrytá.

Dvě sousta jehněčího, která jsem dokázala polknout, se mi div nevydrala zpátky do krku. Náznak znechucení byl ale přinej­ menším odpovídající reakcí na to, co hybernský princ pronesl.

Jurian se na mě usmál, zatímco krájel jehněčí na malé kous­

ky. „Víš, že jsme bojovali bok po boku, že ano? Já a ten tvůj vla­

dař. Drželi jsme linie proti královým stoupencům a válčili jsme

na stejné straně, dokud jsme nestáli po kolena v  krvi a  vnitř­

nostech.“

„On není jejím vladařem,“ podotkl znepokojivě tiše Tamlin.

Jurian jen broukl mým směrem: „Určitě ti prozradil, kde ukryl

Miryam a Drakona.“

„Jsou mrtví,“ řekla jsem rozhodně.

„Kotlík tvrdí něco jiného.“

V žaludku jsem pocítila zamrazení. Už to zkusil. Chtěl Mi­

ryam pro sebe oživit a zjistil, že je dosud mezi živými.

„Bylo mi řečeno, že jsou mrtví,“ zopakovala jsem a  snaži­ la jsem se, aby to vyznělo znuděně a  netrpělivě. Dala jsem si další kousek jehněčího. V porovnání s bohatým výběrem koře­ ní ve Velarisu maso chutnalo dost mdle. „Jeden by si myslel, že máš na práci lepší věci než šílet kvůli milence, která tě poslala k vodě, Juriane.“

„To by stačilo,“ zavrčel Tamlin.

Tehdy jsem to vycítila. Dotek, který chtěl proniknout do mé

mysli. Bylo mi nad slunce jasné, co mají v plánu: Rozčílit nás,


34

odvést naši pozornost, zatímco nám tichý princ a princezna pro­

klouznou do mysli.

Má byla chráněna, zato Lucienova a Tamlinova...

Přivolala jsem svou nocí políbenou moc, rozhodila ji jako síť a odhalila jsem dva slizké úponky, které se natahovaly k Lucie­ nově a Tamlinově mysli jako kopí vržená z protější strany stolu.

Zaútočila jsem. Dagdan s Brannagh sebou trhli na židlích, jako bych jim uštědřila skutečnou ránu, když jejich moc narazi­ la do černé nepropustné bariéry obklopující Lucienovu a Tam­ linovu mysl.

Probodli mě tmavýma očima a  já před nimi neuhnula po­ hledem.

„Stalo se něco?“ zajímal se Tamlin a já si uvědomila, jaké se rozhostilo ticho.

Předstírala jsem, že zmateně krčím obočí. „Nic.“ Pak jsem se na princeznu a prince sladce usmála. „Jejich Výsosti jsou určitě po tak dlouhé cestě unavené.“

Pro všechny případy jsem se vrhla do jejich myslí, ale našla jsem jen stěnu z bílé kosti.

Škubli sebou, když jsem přejela černými spáry po jejich du­ chovních štítech a zanechala jsem v nich hluboké rýhy.

Ten varovný úder se neobešel bez následků. Kolem spánků se mi ozvala tlumená tepající bolest. Já se však jen dala znovu do jídla a ignorovala jsem Jurianovo mrknutí.

Dovečeřeli jsme v naprostém tichu.

3

Jarní les utichl, když jsme projížděli mezi stromy pokrytými pu­

peny. Ptáci a malá chlupatá zvířata se ve spěchu schovali dlouho

předtím, než jsme projeli kolem.

Ne přede mnou, Lucienem nebo trojicí stráží, jež se držela v uctivém odstupu za námi, ale před Jurianem a dvěma hybern­ skými veliteli jedoucími ve středu naší skupinky. Jako kdyby byli stejně úděsní jako Bogge a nágové.

Ke zdi jsme dorazili bez potíží a bez toho, že by se nás Jurian snažil rozptylovat. Většinu noci jsem zůstala vzhůru a zkouma­ la jsem svým vědomím sídlo, jestli nezachytím náznak toho, že by se Dagdan a Brannagh snažili vyzkoušet své daematí schop­ nosti na někom dalším. Naštěstí jsem pomocí schopnosti rušit kletby získané od Heliona Čarobijce, vladaře Denního dvora, odhalila, že v domě nejsou přítomny žádné nástrahy ani kouzla kromě těch, které chránily samotný dům a  zabraňovaly tomu, aby se kdokoli mohl přenést dovnitř nebo ven.

Tamlin působil u snídaně napjatě, ale nežádal mě, abych zů­ stala v  domě. Zašla jsem dokonce tak daleko, že jsem ho po­ koušela a zeptala se, jestli něco není v pořádku, a on prostě od­ pověděl, že ho bolí hlava. Lucien ho jen poplácal po rameni a slíbil, že se o mě postará. Při těch slovech jsem se div nedala do smíchu.

Jenže teď jsem k  tomu měla daleko. Zeď tepala a  tloukla

jako srdce. Jako strašlivá tíha, která se tyčila půl míle před námi.

Ovšem zblízka... Dokonce i naši koně byli nepokojní, potřásali


36

hlavami a  podupávali kopyty po půdě porostlé mechem, když

jsme je přivazovali k nízkým větvím kvetoucích svíd.

„Trhlina ve zdi je přímo tady,“ řekl Lucien a podle jeho tónu jsem soudila, že je v takové společnosti stejně nadšený jako já. Dagdan a Brannagh prošli přes opadané růžové květy a posta­ vili se vedle něj, Jurian se odkradl obhlédnout okolí a stráže zů­ staly u koní.

Následovala jsem Luciena a královská dvojčata a přitom jsem si nenápadně udržovala odstup. Věděla jsem, že můj krásný, ele­ gantní oděv prince a princeznu neošálí natolik, aby zapomněli, že jim za zády kráčí další daemati. Přesto jsem si pečlivě vybrala vyšívanou safírově modrou kazajku a hnědé kalhoty a jedinou mou ozdobou byla dýka posázená drahokamy a  opasek, který mi kdysi věnoval Lucien. Před celými věky.

„Kdo tu zeď prorazil?“ zeptala se Brannagh. Přitom zkouma­ la otvor, který jsme nemohli spatřit, protože zeď byla neviditelná, ale vnímali jsme ho, jako by na jednom místě cosi vysálo vzduch.

„To nevíme,“ odpověděl Lucien, a když zkřížil ruce na hrudi, skvrny slunečního světla se mu zaleskly na zlaté výšivce zdobící světlehnědou kazajku. „Některé z trhlin se prostě objevily během staletí. Tato je sotva dost široká na to, aby jí prošla jedna osoba.“

Dvojčata na sebe krátce pohlédla. Došla jsem za ně a prohlí­ žela si trhlinu. Zeď okolo mé instinkty odrazovala svou... nepři‑ rozeností. „Tudy jsem sem přišla – tehdy poprvé.“

Lucien přikývl a dvojčata povytáhla obočí. Já se však o krok přiblížila k Lucienovi, až jsem se paží téměř dotkla jeho, a ne­ chala jsem ho stát mezi námi jako bariéru. Dnes ráno si při snídani dávali větší pozor, aby nepokoušeli můj duchovní štít, ovšem teď jsem jim dovolila, ať si myslí, že mě jejich přítomnost zastrašuje... Brannagh si všimla, jak blízko k Lucienovi stojím a jak i on přistoupil o něco blíž, aby mě chránil.

Na rtech se jí objevil nepatrný chladný úsměv. „Kolik trhlin ta zeď má?“

„Po celé délce hranice jsme napočítali tři,“ odvětil Lucien napjatým hlasem. „A další je nad mořem, asi míli od pobřeží.“

Když jim to prozrazoval, ponechávala jsem si na tváři ka­

mennou masku.

Brannagh však zavrtěla hlavou a její tmavé vlasy přitom po­ hlcovaly sluneční světlo. „Průchody nad mořem nám nijak ne­ poslouží. Musíme ji strhnout na pevnině.“

„Nějaká místa se jistě najdou i na světadílu.“

„Jejich královny mají nad lidem ještě chabější moc než vy,“ pravil Dagdan. Uchopila jsem ten střípek poznání a zkoumala jsem ho.

„Necháme vás ji prozkoumat,“ řekla jsem a  mávla rukou

k průrvě. „Až budete hotoví, vydáme se k další.“

„Ta je odtud dva dny cesty,“ namítl Lucien.

„Tak se připravíme na výpravu,“ odpověděla jsem nevzruše­

ně. Než mohl Lucien cokoli namítnout, zeptala jsem se: „A co

ta třetí trhlina?“

Lucien poklepal nohou na mechu, ale vysvětlil mi: „Další

dva dny cesty.“

Otočila jsem se k dvojčatům a zvedla jsem obočí. „Umíte se oba přenášet?“

Brannagh zrudla a napřímila se, byl to ovšem Dagdan, kdo připustil: „Já to dovedu.“ Musel sem přinést Brannagh i Juria­ na. Potom dodal: „Když s  sebou vedu jiné, přenesu se jen ně­ kolik mil.“

Pouze jsem přikývla a s Lucienem v patách jsem se vydala ke změti skloněných svíd. Když kolem nebylo nic než spadané rů­ žové květy a paprsky slunce pronikající klenbou větví a králov­ ští vyslanci byli zaujatí zdí, uvelebila jsem se na hladkém holém balvanu, mimo dohled a doslech ostatních.

Lucien se posadil opřený o  blízký strom a  zkřížil kotníky

ve vysokých botách. „Ať máš za lubem cokoli, skončíme kvůli

tomu až po uši ve sračkách.“

„Jenže já nic za lubem nemám.“ Zvedla jsem spadlý růžový květ a zavrtěla jím mezi palcem a ukazováčkem.

Jeho zlaté oko se s tichým cvaknutím přimhouřilo.

„Vidíš s tou věcí vůbec něco?“

Neodpověděl.

Odhodila jsem kvítek na měkký mech mezi námi. „Nevěříš mi? Po všem, čím jsme si prošli?“

Zamračil se na květ na zemi, ale neřekl půl slova.

Abych se zabavila, začala jsem se přehrabovat ve vaku, do­ kud jsem nenašla lahev s vodou. „Kdybys byl během války naži­ vu,“ zeptala jsem se ho a napila se, „bojoval bys na jejich straně? Nebo by ses postavil za lidi?“

„Byl bych na straně spojenců lidí.“

„I když tvůj otec ne?“

„Hlavně proto, že můj otec ne.“

Jenže Beron byl spojencem lidí, pokud jsem si správně vyba­ vovala lekce, které mi Rhys před měsíci dával.

„A teď jsi tady, připravený vydat se do boje společně s Hy­ bernem.“

„Udělal jsem to i pro tebe.“ Jeho slova byla chladná a příkrá. „Vydal jsem se tam s Tamem, abychom tě získali nazpět.“

„Nikdy by mě nenapadlo, jak moc dokáže jednoho pohánět vina.“

„Ten den, kdy jsi odešla...“ řekl, snažil se vyhnout jiné frá­ zi – kdy jsi ho opustila. „Dorazil jsem do sídla před Tamlinem. Obdržel jsem zprávu, když jsme byli u hranice, a přihnal jsem se domů. Jenže jediné, co po tobě zbylo, byl prsten roztavený mezi dlaždicemi ve vstupní síni. Zbavil jsem se ho chvíli předtím, než Tam dorazil domů a uviděl to.“

Mluvil opatrně, jako by zkoumal, co na to řeknu. Na důkazy, které nevypovídaly o únosu.

„Roztavili ho, aby ho dostali z mého prstu,“ zalhala jsem.

Ohryzek mu poskočil, ale jen zavrtěl hlavou a sluneční světlo pronikající baldachýnem lesa mu ve vlasech vykouzlilo odlesky rudé jako uhlíky.

Nějakou dobu jsme seděli mlčky. Podle šelestu a mumlání se zdálo, že dvojčata jsou téměř hotová se svým průzkumem, a já se v duchu připravovala a odhadovala jsem, jaká slova pronést, abych nepůsobila podezřele.

Tiše jsem řekla: „Děkuju ti. Za to, že jsi pro mě přišel do

Hybernu.“

S  napjatým výrazem zatahal za mech vedle sebe. „Byla to

past. To, co jsem myslel, že tam dokážeme... nevyšlo to podle

mých představ.“

Měla jsem co dělat, abych na něj nevycenila zuby, ale došla jsem k němu a zaujala místo vedle něj u širokého kmene stromu. „Je to hrozná situace,“ řekla jsem a byla to pravda.

Tiše si odfrkl.

Letmo jsem se svým kolenem dotkla jeho. „Nenech se Juria­ nem vyprovokovat. Dělá to, aby našel naše slabiny.“

„Já vím.“

Otočila jsem se k  němu a  opřela se kolenem o  jeho nohu

v tiché prosbě. „Proč?“ zeptala jsem se. „Proč to chce hybern­

ský král udělat kromě nějaké zrůdné dobyvatelské touhy? Jaký

k tomu má on a jeho lid motiv? Nenávist? Aroganci?“

Lucien na mě konečně pohlédl. Drobné součástky a rytiny jeho kovového oka měly zblízka ještě větší kouzlo. „Chceš...?“

Brannagh a Dagdan se prodrali křovím a zamračili se, když uviděli, jak tam sedíme.

Byl to však Jurian, který se jim držel za zády, jako kdyby jim sděloval, co zjistil, kdo se při pohledu na nás usmál. Naše kole­ na se dotýkala a nosy málem také.

„Dávej si pozor, Luciene,“ prohodil posměšně válečník. „Víš, co se stane opovážlivcům, kteří se dotýkají vladařova majetku.“

Lucien zavrčel, jenže já ho zkrotila varovným pohledem.

Tady máš důkaz, řekla jsem neslyšně.

A Lucien navzdory Jurianovi a opovržlivým pohledům dvoj­

čat zlehýnka pozvedl koutky rtů.

Když jsme se vrátili, Ianthe čekala ve stájích.

Před pár hodinami si odbyla svůj velkolepý příchod, při němž

vznosně vešla do jídelny v proudech čirého zlatého slunečního

světla, které dovnitř pronikalo okny.


40

Nepochybovala jsem o tom, že si to dobře načasovala, stejně jako se úmyslně postavila do středu jednoho ze slunečních pa­ prsků s hlavou nakloněnou tak, aby jí vlasy i drahokam nad če­ lem plály modrým ohněm. Nazvala bych ten obraz Vzor zbož‑ nosti.

Potom co ji Tamlin stručně představil, většinou obletovala Juriana, který se na ni jen zamračil jako na nějaký hmyz, co mu bzučel u ucha.

Dagdan a Brannagh jejím podlézavým řečem naslouchali na­ tolik znuděně, že jsem si říkala, jestli před ostatními neupřed­ nostňují pouze společnost jeden druhého. V jakkoli zvráceném významu. Krása, která často přiměla muže i ženy ohromeně zí­ rat, v nich nevzbuzovala sebemenší zájem. Možná už dávno po­ zbyli tělesnou vášeň, spolu se svými dušemi.

Hybernský princ a princezna a Jurian tedy Ianthe snášeli ještě chvíli, než jejich pozornost zaujalo jídlo. Tato urážka ne­ pochybně vysvětlovala, proč se s námi rozhodla setkat tady a vy­ čkávala na náš návrat.

Seděla jsem na koni poprvé po měsících a byla jsem tak ztuh­ lá, že jsem se sotva dokázala hýbat, zatímco naše družina sese­ dala. Věnovala jsem Lucienovi nenápadný prosebný pohled a on se sotva skrývaným úsměškem došel ke mně.

Naši společníci, kteří už se měli k odchodu, nás pozorova­ li, když sevřel můj pas širokýma rukama a snadno mě sundal z koně. Ianthe nás sledovala jako jestřáb.

Jen jsem Luciena děkovně poplácala po rameni a on mi to jako vzorný dvořan oplatil úklonou.

Někdy bylo těžké mít na paměti, že ho nenávidím. Nezapo­ mínat na hru, kterou jsem rozehrála.

„Doufám, že vaše cesta byla úspěšná,“ zatrylkovala Ianthe.

Stroze jsem kývla k princi a princezně. „Zdáli se být potě­ šení.“

Byla to pravda. Ať tam hledali cokoli, podle všeho je to uspo­ kojilo. Neodvážila jsem se položit jim příliš mnoho zvědavých otázek. Zatím ne.

Ianthe sklonila hlavu. „Buď Kotlíku dík.“

„Co chceš?“ zeptal se Lucien dost břitkým tónem.

Ianthe se zamračila, avšak zvedla hlavu, složila ruce před sebe a odpověděla: „Uspořádáme slavnost na počest našich hos­ tů. Proběhne za pár dní společně s oslavou letního slunovratu. Chtěla jsem si o tom promluvit s Feyre.“ Pokrytecky se usmála. „Pokud proti tomu nic nenamítáš.“

„Nenamítám,“ odpověděla jsem, než Lucien stihl říct něco,

čeho by mohl litovat. „Dej mi hodinu, abych se najedla a pře­

vlékla, a sejdeme se v pracovně.“

Možná jsem vyzněla průbojněji, než jsem mívala ve zvyku,

ale Ianthe přesto přikývla. Uchopila jsem Luciena pod paží

a  odvedla ho pryč. „Brzy na shledanou,“ řekla jsem jí a  cíti­

la jsem, jak na nás upírá pohled, když jsme vyšli z potemnělých

stájí do jasného poledního světla.

Lucien byl napjatý a skoro se třásl.

„Co je s  tebou?“ sykla jsem, jakmile jsme se vytratili mezi keře a štěrkové stezky v zahradě.

„To nestojí za řeč.“

„Když jsem... když mě odvlekli...“ zkusila jsem jinou otázku a málem jsem se těmi slovy zalkla, málem mi vyklouzlo odešla. „Ona a Tamlin...“

Svíravý pocit hluboko v břiše jsem vůbec nemusela předstírat.

„Ne,“ odpověděl ochraptěle. „Ne. Když nastala noc Calan­

mai, odmítl se jí zúčastnit. Napevno to odmítl. Při obřadu jsem

ho zastoupil, ale...“

Na to jsem zapomněla. Zapomně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist