načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dveře se otvírají - Petr Vaďura; Miloš Rejchrt

Dveře se otvírají

Elektronická kniha: Dveře se otvírají
Autor: Petr Vaďura; Miloš Rejchrt

- Další z Rozhovorů nad biblí, které vede Petr Vaďura                                        ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 245
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: rozhlasové rozhovory o biblickém textu vedl s autorem Petr Vaďura
Skupina třídění: Bible. Biblistika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9753-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Další z Rozhovorů nad biblí, které vede Petr Vaďura                                                                                                                                                                                                                              Miloš Rejchrt je muž mnoha profesí. Především sloužil řadu let jako evangelický farář. Později byl však také mluvčím Charty 77, objevil se jako herec ve filmu Žert, živil se jako topič v Národním muzeu, skládal písně a se skupinou Berani je i zpíval. Několik let působil v náboženské redakci Českého rozhlasu. A právě rozhlasové pořady jsou základem této knihy, kterou napsal spolu s Petrem Vaďurou. Její náplň tvoří rozhovory nad texty Starého a Nového zákona, které

v letech 2003 až 2016 daly základ mimo jiné pořadu Českého rozhlasu Ranní slovo.

Miloš Rejchrt vychází ve svých výkladech z protestantské tradice a nezapře ani svůj původ ve vyznavačské Jednotě českobratrské. V křesťanství počítá vždy s osobní angažovaností člověka a ví, že bez osobního obrácení není pravá víra možná. Přitom se však nebojí podívat na biblický text nově a ryze současnýma očima. V biblických zaslíbeních nevidí laciné sliby, ale pevné body naděje, o něž je možno se opřít, aby člověka nesmetl pocit marnosti a nesmyslnosti. Rejchrtova víra odráží mnohé životní zkušenosti, ale především se do ní promítá poznání, že zemští páni vládnou jen do času, zatímco vláda Hospodinova je na věky.

 

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Vaďura; Miloš Rejchrt - další tituly autora:
Má to smysl Má to smysl
Izajáš Izajáš
V dobrých rukou V dobrých rukou
Dveře se otvírají Dveře se otvírají
Země bez obzoru Země bez obzoru
 (e-book)
Země bez obzoru Země bez obzoru
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rozhovory

nad biblí



Vyšehrad

Rozhlasové

rozhovory

o biblickém

textu

vedl s autorem

Petr Vaďura

Miloš Rejchrt

Dveře se otvírají

EDICE  

ROZHOVORY  

NAD BIBLÍ

Svazek 9

Edici řídí Jaroslav Vrbenský

K vydání připravil Petr Vaďura

Obálku, grafickou úpravu a sazbu písmem 

TyfaMedium ITC CE navrhl Vladimír Verner  

Odpovědný redaktor Jaroslav Vrbenský

E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.,

v Praze roku 2017 jako svou 1574. publikaci

Vydání v elektronickém formátu první

(podle prvního vydání v tištěné podobě)

Doporučená cena E-knihy 150 Kč

Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o.

Praha 3, Víta Nejedlého 15

e-mail: info@ivysehrad.cz

www.ivysehrad.cz

© Petr Vaďura, 2017

ISBN 978-80-7429 -833-2

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Tato kniha vychází  

s laskavým souhlasem  

rozhlasových stanic

Tuto knihu věnujeme Míšovi Kuchynkovi 

a všem dalším mladým lidem, 

kteří hledají a nacházejí 

odvahu žít v pravdě.  

Autoři Obsah Samuel (1 Samuelova 3,1–21) ..................................  11

Davidův hřích (2 Samuelova 12,7–10.13)  ......................  17

Radost z Hospodina (Nehemjáš 8,1–10)  .......................  23

Víra navzdory utrpení (Jób 19,1–29)  ..........................  32

Tklivá píseň Davidova (Žalm 7) ...............................  39

Kdo je člověk? (Žalm 8) .......................................  46

Hledání Boha (Žalm 14)  ......................................  55

Pozvednutí duše k Bohu (Žalm 25)  ...........................  61

K tobě, Hospodine, volám (Žalm 28 – Kralický překlad)........  68

Moc Hospodinova hlasu (Žalm 29)  ...........................  75

Hospodin jako ochrana před  svévolníky (Žalm 36) ...........  81

Hospodina miluji (Žalm 116) .................................  88

Volání z hlubin (Žalm 130)....................................  94

Dům na písku a dům na skále 

(Matoušovo evangelium 7,21–23)............................. 102

(Matoušovo evangelium 7,24–29) ............................ 104

Bůh chce milosrdenství, ne oběti 

(Matoušovo evangelium 9,9–13 – Český studijní překlad) ......... 107

Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených .................. 112

(Matoušovo evangelium 22,1–14 – Český studijní překlad) ........ 112

Mentalita farizeů a zákoníků  

(Matoušovo evangelium 23,1–12)............................. 117

Uzdravení setníkova otroka (Lukášovo evangelium 7,1–10) ..... 122

Vyčištění chrámu (Janovo evangelium 2,13–25)................. 127

Jak Bůh miloval svět (Janovo evangelium 3,1–17) ............... 133

Dveře do ovčína a dobrý pastýř (Janovo evangelium 10,1–18)... 139 Tajemství vztahu Otce a Syna (Janovo evangelium 14,1–11)..... 145 Nevěřící Tomáš (Janovo evangelium 20,19–31).................. 151 Svatý Štěpán a mučednictví  

(Skutky apoštolské 6. a 7. kapitola) ........................... 157

Důsledky ospravedlnění  

(Římanům 5,1–11 – Český studijní překlad)  .................. 165

Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? (Římanům 8,31–39)  ......... 171

Dobré rady do vztahů s lidmi (Římanům 12,11–14)  ........... 176

Lidská sexualita (1 Korintským 6,12–20)....................... 181

Hliněné nádoby a poklad v nich ukrytý  

(2. list Korintským 4, 5–7) ................................... 188

Žijte jako děti světla (Efezským 5,1–20 – ČSP)  ................. 195

Smysl utrpení křesťanů (2 Tesalonickým 1,1–12) ............... 201

Oběť Kristova a oběti naše (List Židům, 13, 8–16)  ............. 207

Bohatí a chudí (Jakubova epištola 2,1–13) ...................... 214

Jak reagovat na urážky (1 Petrův 3,8–18 – ČSP) . . . . . . . . . . . . . . . .  220

Jak milovat? (1 Janův 3,13–24)  ................................ 227

Nemilujte slovem, ale skutkem (1 Janův 3,18–24) ............. 233

Zjevení Krista (Zjevení 1,9–18) ................................ 239

Ediční poznámka............................................. 246


Samuel 1 Samuelova 3,1–21

Mládenec Samuel vykonával službu Hospodinovu pod dohledem Élího.

V těch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné, prorocké vidění nebylo čas

té. Jednoho dne ležel Élí na svém místě. Oči mu začaly pohasínat, takže

neviděl. Boží kahan ještě nezhasl a Samuel ležel v Hospodinově chrámě,

kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela. On odpověděl: „Tu

jsem.“ Běžel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl: „Nevolal

jsem, lehni si zase.“ Šel si tedy lehnout. Ale Hospodin zavolal Samuela zno

vu. Samuel vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“ On však řekl:

„Nevolal jsem, můj synu, lehni si zase.“ Samuel ještě Hospodina neznal

a Hospodinovo slovo mu ještě nebylo zjeveno. A znovu, potřetí, zavolal

Hospodin Samuela. On vstal, šel k Élímu a řekl: „Tu jsem, volal jsi mě.“

Tu Élí pochopil, že mládence volá Hospodin. I řekl Élí Samuelovi: „Jdi si

lehnout; jestliže tě zavolá, řekneš: Mluv, Hospodine, tvůj služebník slyší.“

Samuel si tedy šel lehnout na své místo. A Hospodin přišel, stanul a za

volal jako předtím: „Samueli, Samueli!“ Samuel odpověděl: „Mluv, tvůj

služebník slyší.“ Hospodin řekl Samuelovi: „Hle, já učiním v Izraeli něco

takového, že bude znít v obou uších každému, kdo o tom uslyší. Onoho dne

uvedu na Élího všechno, co jsem ohlásil jeho domu, od začátku až do konce.

Oznámil jsem mu, že jeho dům odsuzuji navěky pro nepravost, o které vě

děl: Jeho synové přivolávají na sebe zlořečení, on však proti nim nezakročil.

Proto jsem o Élího domu přísahal: Dům Élího nebude nikdy zbaven viny

ani obětním hodem ani obětním darem.“ Samuel ležel až do jitra. Pak ote

vřel dveře Hospodinova domu. Samuel se bál oznámit Élímu to vidění. Élí

si však Samuela zavolal a pravil: „Samueli, můj synu!“ On odpověděl: „Tu

jsem.“ Otázal se: „Co to bylo, o čem s tebou mluvil? Nic prosím přede mnou

nezatajuj! Ať s tebou Bůh udělá, co chce, jestliže přede mnou zatajíš něco

z toho všeho, o čem s tebou mluvil!“ Samuel mu tedy oznámil všechno a nic

před ním nezatajil. A on řekl: „On je Hospodin. Ať učiní, co je dobré v jeho

očích.“ Tak Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby někte

ré z jeho slov padlo na zem. Celý Izrael od Danu až k Beer-šebě poznal, že

Samuel má od Hospodina prorocké pověření. Hospodin se mu dával i na

dále vidět v Šílu; Hospodin se totiž v Šílu zjevoval Samuelovi svým slovem. Dnešní biblický text nás přenáší do časů soudců, tedy do doby, která ve starověkém Izraeli předcházela době královské. Je to zhruba jedenácté století před naším letopočtem. Podle bible byly

12 SAMUEL

tehdy poměry v Izraeli značně neutěšené. Izraelské kmeny neměly

žádné jednotné vedení a spojovalo je pouze jejich náboženství, je

hož viditelným atributem byl stánek Hospodinův v Šílu. Jednalo

se o jakousi mobilní verzi budoucího chrámu. V něm sloužil jako

velekněz Élí se svými syny. Ti jsou v biblickém textu charakteri

zováni jako lidé bezbožní, kteří okrádají přicházející lidi a zne

važují bohoslužbu. Knihy Soudců a První Samuelova uvádějí, že

Izrael byl v té době ohrožován Pelištejci, sídlícími v pobřežním

nížinném pásmu podél pobřeží Středozemního moře. Proto

Hospodin v předchozích letech povolával muže a ženy, kteří se

stavěli do čela izraelských oddílů a vysvobozovali lid z poroby.

Byli to tzv. soudci, z nichž nejznámější byli Gedeon, Jiftách, De

bora či Samson. V době, do níž je zasazeno naše vyprávění, však

žádný soudce v Izraeli nepůsobil. Situace vyvoleného lidu by se

tedy dala označit za krizovou. A právě tehdy povolal Hospodin

Samuele. O koho se jedná?

Je to vymodlené dítě. Už jeho jméno znamená nejspíše „Bůh 

vyslyšel“, tj. Bůh vyslyšel prosby jeho matky Chany. Samuelova 

prehistorie je v První knize Samuelově poměrně obšírně vylíčena. 

Chana nemohla mít dlouho děti, takže byla svým okolím ponižo-

vána. Modlila se úpěnlivě k Hospodinu a nakonec dostala Samuela 

jako Boží odpověď na své prosby. Ještě než se jí syn narodil, slíbila 

jeho matka, že bude zasvěcen Hospodinu. Znamenalo to, že se měl 

Samuel stát nazírem a jeho život měl být nějakým způsobem spo

jen se službou Bohu. Když byl někdo nazír, tedy zasvěcenec, musel 

se zdržet pití opojných nápojů a nesměl se stříhat ani holit. Pod-

mínkou nazírství však nebyla pohlavní zdrženlivost, takže Samuel 

mohl v dospělosti založit rodinu a mít děti. Jako chlapec byl svěřen 

do svatostánku v Šílo k veleknězi Élímu, aby tam byl vychováván 

a také aby vykonával rozličné pomocné práce. Mezi jeho povinnos-

ti patřilo zavírat a otevírat dveře, zhášet a rozsvěcet svícen a nosit 

kněžský hábit zvaný efód. Už od malička byl tedy vychováván jako 

náboženský profesionál, kterým se později skutečně stal. Samuel 

byl však i poslední soudce v Izraeli a působil i jako prorok a kněz.SAMUEL V našem textu se říká, že v té době bylo Hospodinovo slovo vzácné a prorocké vidění nebylo časté. Dokonce ani Samuel zpočátku Hospodina neznal a jeho slovo mu nebylo zjeveno. Jak se mohl Hospodinův lid dostat do takovéto situace?

Čím to bylo způsobeno, to řečeno není, nicméně dozvídáme  se, že se takové situace poměrně často opakovaly. Byly to doby,  kdy bylo vyduchlo, nebyla žádná vidění ani vize. Žilo se tak nějak  ze dne na den, nic se nedělo, nikdo si nekladl žádné vážné otázky  a vypadalo to, že to tak půjde napořád. Život člověka a především  život společenství je v takových dobách velká nuda. Dokud nepřijde krize.

A ona přijde. Zajímavý je zde údaj, že Samuel ještě neznal Hos- podina, navzdory tomu, že žil v kněžském internátu a připravoval  se na profesionální dráhu duchovního. Je to podivné: nosí kněžské  roucho, je v lecčems vyškolen a poučen, snad by se dalo říci, že je  i do mnohého zasvěcen, a podívejme – on Hospodina nezná. Ne- víme, co to má znamenat, nicméně plyne z toho, že mezi nábožen- stvím, spočívajícím v provádění rituálů a přebírání tradice, a mezi  skutečným živým poznáním Boha je rozdíl. Skutečnost, že je někdo  náboženský profesionál, ještě nemusí znamenat, že tento člověk  potkal Boha. Samuel Boha ještě nepotkal. Náš text popisuje, jak k Samuelovu setkání s Bohem došlo. Iniciativa byla na Boží straně, zatímco Samuel byl poměrně bezradný. Proč Hospodin takto jednal právě s ním a ne třeba s Élího syny?

Jedná se zde o Boží iniciativu a svobodné Boží vyvolení. Bůh  se prostě rozhodne a k někomu se přizná, povolá si jej a pověří jej  nějakým úkolem. Tomu člověku se to nemusí líbit a nemusí to ani  chtít, ale jelikož toto povolání přichází z Boží strany, nelze se mu  většinou vzepřít. Určitě Bůh nepovolal Samuela proto, že byl v Hos- podinově domě pilný a Bůh ho tak chtěl odměnit. Nikoliv, on ho  prostě vyvolil. Že si nevyvolil někoho jiného, třeba Élího syny, to  je jiná otázka. Tam už totiž nejde o vyvolení, ale o to, že ti synové  byli ničemové. To se stává i v lepších rodinách, dokonce i v rodinách  náboženských profesionálů, že se děti nevyvedou a vůči tomu, co  SAMUEL jejich rodiče brali tak vážně, získají cynický postoj. Pro Élího syny se náboženství stalo příležitostí ke snadnému zisku a ke korumpování sebe i jiných. Slovo Hospodinovo se týkalo Élího a jeho rodiny. Proč je Hospodin nesdělil přímo jemu, ale využil Samuela?

V bibli často čteme o tom, že Hospodin k člověku promlouvá  prostřednictvím někoho jiného. K Marii třeba promluvil skrze  anděla, k Chaně skrze Élího. Tu a tam se stane, že promluví pří- mo, např. ve snu nebo prostřednictvím zjevení. Možná Hospodin  využívá k oznámení své vůle druhé lidi z toho důvodu, aby nebyla  pochybnost o tom, že něco skutečně sdělil. Jinak by si člověk mohl  myslet, že se jednalo o pouhý sebeklam.  Nad Élím je zde vynesen soud. Jaká byla jeho vina?

Pokud rodiče můžou za chování svých dětí, pak se provinil špat- nou výchovou a tím, že své syny nedokázal ukáznit. Přestože Élí  jejich jednání neschvaloval a byl schopen jim je i vytknout, nebyl  dostatečně přísný a razantní. Snad neměl odvahu učinit nějaké ráz- né opatření. Mezi řádky tak můžeme číst varování: Pozor na slepou  rodičovskou lásku k vlastním dětem, která je ochotna jim promi- nout víc než těm druhým. Élí svým synům promíjel hodně, i když  věděl, že to, co dělají, je špatné.  Je možno syny a dcery naučit Hospodinově bázni, kterou Élího synové neměli?

Možná teď omlouvám sebe samotného, ale domnívám se, že  to v rodičovských silách není. Zrození víry i bázně Hospodinovy  je vždycky dar, který přichází odjinud. My jej můžeme pouze ne- odmítnout, můžeme se mu otevřít a připravit mu cestu. Jako rodi- če můžeme snad přispět k tomu, aby balíček s Boží milostí nebyl  svázán tak pevně, že by se nedal rozbalit. Zprostředkovat dětem  ty nejvyšší hodnoty, kterým sami věříme, je však nejen obtížné,  ale v jistém smyslu i nemožné. Pokud se to někomu povede, je to  milost. Proto bych měl pro Élího i určité pochopení. On tak úplně  nemohl za to, že jeho synové byli lemplové, že ve svatostánku kradli SAMUEL a dopouštěli se svatokupectví. Na všechny ty špatnosti, o kterých  v První Samuelově čteme, však zřejmě přišli sami, za ty jejich tatík  opravdu nemohl. Co Hospodin Samuelovi vlastně ohlašuje?

Není to nic moc konkrétního a nového. Hospodin jen jeho pro- střednictvím potvrdil, že je pravda to, co blíže nepopsaný muž  Boží už dříve Élímu vyřídil. Především potvrzuje, že Élího rod jako  kněžský rod končí, protože jeho synové zahynou v ten samý den.  Což se také později stalo.  Jak mohl Élí reagovat na zprávu o soudu, kterou mu Samuel vylíčil? On zde říká: „On je Hospodin, ať učiní, co je dobré v jeho očích.“ Nemohl udělat něco víc?

Jistěže mohl. Mohl např. začít úpěnlivě prosit Hospodina, aby  svůj ortel odvolal. Mohl se pokusit ukáznit své syny a třeba by pak  byly i jeho prosby vyslyšeny. Nic takového se však nestalo. Élího re- akce je plná rezignace: prostě Hospodin to tak určil, nechť se stane  jeho vůle. Je v tom až jakýsi fatalismus: jestli to má být, nezbývá mi,  než se s tím vyrovnat.  Závěrečná slova perikopy ostře kontrastují s tím, co jsme se dozvěděli na začátku: „Tak Samuel vyrůstal a Hospodin byl s ním. Nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem. Celý Izrael od Danu až k Beer-šebě poznal, že Samuel má od Hospodina prorocké pověření. Hospodin se mu dával i nadále vidět v Šílu; Hospodin se totiž v Šílu zjevoval Samuelovi svým slovem.“ Co se změnilo?

Stalo se to, co už možná nikdo nečekal: objevil se nový duchov- ní pramen. Nejdříve to vypadalo, že přichází doba veliké stagnace,  ono vyduchnutí, o kterém už byla řeč. Dostavil se dokonce i jasný  historický zlom, kterým byl zánik Élího velekněžského rodu. A tu,  ejhle, život prorůstá jinudy a z mládenečka Samuela, který nebyl nic  moc, se náhle stává postava, která má co říci druhým lidem. A oni to  poznají, takže když mluví, zpozorní a co začne vzkazovat jako Hos- podinovo slovo, začínají brát vážně. Je nadějné, že i uprostřed všech  skleslostí a ztráty vizí a ducha, uprostřed úpadku a všelijakých 

16 SAMUEL

proher může začít růst zase něco nového. To je jev, s kterým se 

člověk víry setkává v bibli znovu a znovu. Když se zdá, že je nejhůř 

a všechno se řítí někam dolů, objeví se jakýsi třeba i nenápadný 

protipohyb, který ohlašuje, že vzniká a raší něco nového a živého.

Jak dalece lze tuto zkušenost aplikovat na dnešek? Česká repub

lika na tom duchovně není moc valně a možná bychom potřebo

vali nějakého Samuela. Kde se takoví lidé berou?

Ty si povolává Hospodin, my je připravit a povolat nedokážeme. 

Můžeme však dbát na to, abychom dobře vychovali své děti. Sami 

si pak musíme dát pozor na to, abychom nepodlehli podobnému 

pokušení, jakému podlehli Élího synové. Nikdy nesmíme z nábo-

ženství učinit zdroj zisku, musíme se vyhýbat jakékoli chrámové 

i nechrámové prostituci a nesmíme přistoupit na korupci jakéhoko

li druhu. Možná, že když si tohle budeme hlídat, někde něco vyraší. 

Pak už jde jen o to, abychom z toho nového měli radost a abychom 

se k tomu mohli přidat. Nejsme to však my, kdo ten nový život ze 

země vyvolá. Nejsme autoři dobra, ovšem můžeme tu kytičku buď 

zalít, nebo zadupat. Domnívám se však, že naše situace je přeci jen 

trochu jiná, než byla situace starozákonního Izraele. Platí totiž to, 

co napsal pisatel listu Židům: „Častokrát a rozličnými způsoby mluví

val někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil

nám skrze Syna svého.“ (Žd 1,1 Kralický překlad) My už se asi žádného 

vůdce formátu Samuela nedočkáme a neměli bychom po tom ani 

toužit. Náš vůdce je už totiž tady: je to Ježíš Kristus. Všechny ty při-

cházející zajímavé a milé postavy, které se liší od oněch zkorumpo-

vaných, vyduchlých a bezduchých, protože přinášejí nové podněty, 

musíme vždycky poměřovat s Ježíšem, s tím, co řekl a předvedl. 

Ať je ten člověk kdokoli, důležité je, zda to, co říká, ladí s duchem 

Kristovým nebo ne.

Ranní slovo, Český rozhlas Vltava 15. 1. 2012 Davidův hřích 2 Samuelova 12,7–10.13

Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izrae

le: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových

rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal

jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem

víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho

očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manžel

ku, zavraždils ho mečem Amónovců. Nyní se už nikdy nevyhne meč tvému

domu, protože jsi mnou pohrdl a vzal jsi Chetejci Urijášovi ženu, aby ti

byla manželkou.“ /.../ David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodi

nu.“ Nátan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.“ Dnešní text je součástí rozměrného vypravování o hříchu největšího izraelského krále Davida. Jedná se o celou sérii špinavých činů: David nejprve svedl vdanou ženu, pak lhal, podváděl, intrikoval a všechno to korunoval vraždou manžela své milenky. Ovšem vyprávění pokračuje: za Davidem přichází prorok Nátan, který ho pomocí příběhu přivádí k poznání, jak podlý jeho čin byl. Davidovi dochází, že si zaslouží smrt. Následně prorok králi tlumočí Hospodinova slova, jež jsou uvedena v záhlaví. Jak je vůbec možné, že se v oficiální kronice království dochoval tak skandální příběh týkající se zakladatele dynastie?

Nejspíš se tam ocitl jako velké varování, aby si všichni napříště 

dali pozor. David sice byl zakladatel dynastie, z níž později vzešel  sám Ježíš, ale přesto se dopouštěl činů, které jsou pro nás všech- ny varovným mementem. Jestliže tak podlého a krutého jednání  byl za určitých okolností schopen nejslavnější a silně zbožný král,  není před něčím takovým imunní žádný z nás. Paradoxní poučení  příběhu tedy zní: Pozor, aby to s tebou nedopadlo stejně jako s tím  slavným králem Davidem!  Nátan Davidovi tlumočí Hospodinova slova. V první řadě jej ujišťuje, že to byl on, Hospodin, kdo jej vyvolil a ochránil před Saulem. Měla jej právě tato skutečnost motivovat k řádnému životu? Do jaké míry je takové vyvolení důležité? DAVIDŮV HŘÍCH

Vyvolením a pomazáním na krále, k němuž došlo na Boží pokyn,  se Davidovi dostalo obrovské důstojnosti. Možná jej velikost svě- řeného úkolu i povznášela, přinejmenším si jí byl vědom. Právem,  což potvrdil nakonec i prorok Nátan, když jako Hospodinův mluvčí  bere Davidův královský úřad vážně a Davida jako krále uznává se  všemi jeho pravomocemi a odpovědností. Jenomže v Izraeli není  ani král vyňat ze zákona, a proto si nemůže dělat, co se mu zlíbí.  Zákon Hospodinův je jak nad poddaným, tak nad panovníkem.  Tato zásada byla uplatňována i v mnoha evropských monarchiích  po dlouhá staletí a zpronevěřovali se proti ní pouze diktátoři. Ti  dávali najevo, že panovník jako zákonodárce není žádným záko- nům podřízen. David však přes všechny své chyby a úlety takovým  svévolným diktátorem nebyl. Aby podřízenost panovnické vůle vyš- ším normám byla u izraelských a posléze judských králů pojištěna,  nachází se v knize Deuteronomium klauzule, podle níž si měl každý  král nechat vyhotovit vlastní opis svitku zákona a ten nosit pořád  při sobě. Měl jej mít tak fyzicky blízko, až by jej doslova tlačil. Král  si tedy nemůže dělat, co se mu zachce, protože je tlačen zákonem.  Vydavatelem tohoto zákona nebyl ovšem žádný Davidův předchůdce, nýbrž sám Hospodin. Neboli za těmi konkrétními slovy rozpoznáváme Boží vůli, jež určuje spravedlivé uspořádání společnosti i poctivý život každého člověka jako jednotlivce. Je i nad našimi dnešními zákonodárci něco jako přirozené právo?

Jsem přesvědčen o tom, že je. Křesťané se proti této myšlence  občas vzpouzejí, protože zapomněli, že na počátku úvahy o takzva- ném přirozeném právu je úvaha o zákoně, jenž byl stvořen spolu  s námi a pro nás. Nebyl nám dán do výbavy přírodou, ale Stvořite- lem. Ten nás stvořil k svému obrazu – a nebýt pod Boží obraz, to je  náš úkol. K tomu však nestačí chovat se přirozeně, nýbrž je třeba  ujmout se i určitých práv a povinností. Pokud myšlenka přirozené- ho práva znamená ochotu poslouchat zákon, který nám lidem byl  dán dřív, než jsme si zákony začali psát sami, je to myšlenka dobře  sladitelná se svědectvím bible. DAVIDŮV HŘÍCH Jedním z Davidových hříchů bylo svedení manželky bližního. Dnes něco takového trestné není. Jiným proviněním byly lži a intriky. Ani za to by dnes nemohl být trestně stíhán. Je dokonce možné i to, že kdyby byl v současnosti jeho případ posuzován pouze podle litery zákona, prošlo by mu i to, že nechal Urijáše zabít v boji Amónovci. Nejsou dnešní zákony poněkud vyprázdněné?

Jak se to vezme. Nezapomeňme, že v Izraeli platil zákon Hospo- dinův, podle něhož si za cizoložství zasluhuje člověk smrt – a ten- to verdikt se vztahoval i na krále. Důvodem tohoto opatření byla  pravděpodobně ochrana legitimního potomstva. To, že David zabil  svého soka v lásce (a to ještě takovým hnusným způsobem), byl další  důvod k vynesení trestu smrti. V našem vyprávění je sympatické,  že prorok Nátan se nenechá obalamutit. Davidovo okolí se mohlo  domnívat, že Urijáš se stal obětí špatné taktiky v bitvě. Padl vinou  selhání vrchního velitele, který v nevhodnou chvíli zavelel k ústupu,  takže Urijáš zůstal sám v nepřátelském sevření. Nu a se ztrátami se  ve válkách musí počítat. Hrdina se zapíše do seznamu ztrát, možná  bude i chvíli uctíván jako příklad statečnosti, ale víc se s tím dělat  nedá. Důležité je, že bitva byla vítězná. Nátan však ví, že to všech- no bylo jinak, a řekne králi od plic: „Ty jsi ho zabil.“ Tys to nastrojil  a špinavou práci za tebe udělal někdo jiný. Před Bohem jsi vrah. V dějinách se se svévolnými panovníky setkáváme poměrně často. Dokonce i leckteří dnešní presidenti a ministři si ve svém pocitu důležitosti myslí, že jim musí projít všechno. A velmi často jim to taky projde, protože na ty nahoře jako by platila jiná měřítka než na ty dole.

Jenomže když je něco zlé v Hospodinových očích, pak je jedno,  zda to spáchal král nebo chuďas. Zlé je to vždycky. A před Božím  zákonem jsou si všichni rovni.  Je pravda, že každý hřích má své následky a důsledky? Jaké byly důsledky tohoto Davidova provinění?

To pravda je. Hřích není nějaká nemoc, která má buď lehčí nebo  těžší průběh a jen někdy může být smrtelná. Tato nemoc je smrtelná 

20 DAVIDŮV HŘÍCH

vždycky. Je to něco, co nás ničí a vposledu zabíjí. Zabíjí nás jak fy-

zicky, tak v Božích očích. Proto také musel zemřít Ježíš, protože 

hřích lze sejmout jenom obětí. Hřích má moc a je důsledný, takže 

každé hříšné jednání i hříšný skutek jsou dalekonosné. Nikdy to 

není událost, která se vyčerpá v tu chvíli, kdy se spáchá, ale pokra-

čuje dál, má následky a působí škodu na mnoho stran. Vždycky také 

platí, že co člověk rozsévá, to musí taky sklízet. 

O důsledcích Davidova hříchu se dočítáme v následující pasáži:

„Toto praví Hospodin: Hle, já způsobím, aby proti tobě povstalo zlo

z tvého domu. Před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tomu, kdo

je ti blízký; ten bude s tvými ženami spát za bílého dne. A ačkoli tys

to spáchal tajně, já tuto věc učiním před celým Izraelem, a to za dne.“

David Nátanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Nátan Davi

dovi pravil: „Týž Hospodin hřích z tebe sňal. Nezemřeš. Poněvadž

jsi však touto věcí zavinil, aby nepřátelé Hospodina znevažovali,

syn, který se ti narodí, musí zemřít.“ (2 Sam 12,11–14) Takže se zde

uplatňuje starozákonní zásada: „Oko za oko, zub za zub.“ Zde:

Smilstvo za smilstvo, smrt za smrt.

A jelikož odplata za hřích je smrt, hodně se zde o smrti mluví. 

Důsledkem velké Boží milosti je skutečnost, že nezemřel David, ale 

jeho malý syn. Hospodin následky Davidova hříchu zmírnil, jinak 

by musel zemřít jeho pachatel. Davidova vina byla však přenese-

na na jeho synka, a proto musel zemřít on. Je to temný příběh, ale 

nezapomeňme, že Boží dějiny se odehrávají v temném světě. Proto 

také nepřičítejme Bohu to, co je následkem lidského hříchu. Smrt 

byla důsledkem lidského hříchu, ne nějaké Boží libovůle, krutosti 

a pomstychtivosti. Bůh naopak ve svém milosrdenství způsobil, 

že s Davidem nevymřel i jeho rod, nýbrž odskákal to pouze jeden 

právě narozený syn. Že i tak to bylo kruté? Bůh suď...

Asi bychom neměli přehlédnout větu, která zazní z Davidových

úst ve chvíli, kdy je prorokem usvědčen: „Zhřešil jsem proti Hospo

dinu.“ Právě na tuto větu Nátan reaguje slovy: „Týž Hospodin hřích

z tebe sňal. Nezemřeš.“ Není to však až moc jednoduché? Neod

pouští Hospodin tak velkou lumpárnu přeci jen poněkud lacině? DAVIDŮV HŘÍCH

Jenomže než je zde řeč o odpuštění, je zde řeč o vině a její ohav- nosti. Prorok krále obviní prostřednictvím příběhu o zlotřilém  velkostatkáři, který ačkoli měl nespočet dobytka, ukradl chudému  sousedovi jeho jedinou ovečku. Chudý muž k ní měl něžný a do- slova otcovský vztah. Jenomže boháč chtěl připravit pečínku své  návštěvě, a místo aby vzal ovci ze svých stád, upekl na rožni tuhle  něžnou ovečku svého souseda. Když David příběh vyslechl, vzplál  spravedlivým hněvem a prohlásil, že ten boháč je synem smrti. V tu  chvíli mu prorok vmetl do tváře: „Ten muž jsi ty.“ Takže jej nejen  obvinil, ale navíc to nastrojil tak, aby David nahlédl sebe samého  jako odporného zločince. David odsoudil sám sebe. Myslíš, že mu skutečně došlo, co spáchal?

On se morálně rozhořčil nad postavou z Nátanova vyprávění.  Jenomže netušil, že když vynesl trest smrti nad postavou z příbě- hu, vynesl tím ortel sám nad sebou. A jelikož mu hrůza vlastního  provinění v plné míře asi nedošla, prorok mu vyloží, že jeho jednání  bylo před očima Hospodinovýma skutečně zlé. David musel pocho- pit, že Hospodin na něj všecko ví a že každého člověka, který spá- chá něco zlého, minulost dříve nebo později doběhne. Po této fázi  obvinění tedy nastala fáze druhá, kdy David nahlas vyslovil větu:  „Zhřešil jsem před Hospodinem.“ Nejdřív musel vinu v sobě odhalit,  pak ji musel vyznat a teprve po tomto veřejném vyznání přichází  fáze třetí, odpuštění. To mu opět zvěstuje prorok, když říká: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal. Nezemřeš.“ Následky hříchu však David  musel nést stejně. Boží milosrdenství za člověka nevyžehlí úplně  všechno. Dává mu sice šanci k novému počátku nebo k pokračování  života, ale důsledky zla zde zůstanou. Co je podstatou odpuštění? Když se podíváme na antické příběhy, vidíme, že mnozí velcí hrdinové odpuštění často hledali, ale nemohli je najít, zatímco David je u Hospodina našel.

Odpuštění je jeden z ústředních pojmů židokřesťanské víry.  Hospodin je v bibli charakterizován jako shovívavý, milosrdný  a odpouštějící. Pokud stíhá nepravosti otců do třetího a čtvrtého 

22 DAVIDŮV HŘÍCH

pokolení, pak se jedná o onu dalekonosnost hříchu, o níž už byla 

řeč. Milosrdenství Boží se však klene nad tisíci těch, kteří se Boha 

bojí. Je zde položen důraz na to, že Hospodinovo milosrdenství 

je objemnější a rozlehlejší než jeho důslednost při vymáhání ná

sledků hříchů. Proto si toho člověk většinou vypije mnohem méně, 

než zasluhuje. Hospodin, když odpouští hříchy, dává současně 

hříšníkovi šanci obnovit vztah k němu i k lidem a ke světu vůbec. 

Hospodin člověku dovoluje opětovně se zapojit i do Božího díla. 

Dovoluje mu konat dobro a podílet se na velikém díle spásy. Tuto 

možnost má i ten největší hříšník, kterého světský soud právem 

odsoudil, protože mezi lidmi spravedlnost být musí. Boží spra-

vedlnost znovu přichází s nabídkou milosrdenství. I ti nejtěžší 

zločinci mají šanci třeba i v hodině smrti navázat vztah k Bohu. 

Pokud to stihnou dřív, je to samozřejmě lépe. Možnosti podílet se 

na velkém Božím díle tak není zbaven nikdo, dokonce ani David 

ne, i když spáchal ohavný zločin. Pro nás je dobře, že tento velký 

muž není v bibli vylíčen jako hrdina bez poskvrnky či vrásky, ale 

jako skutečný člověk, který se podobá tobě či mně. Také díky tomu 

můžeme i po všech svých pádech a proviněních nacházet odvahu 

volat k Bohu a k němu se vracet.

Ranní slovo, Český rozhlas Vltava 17. 6. 2007 Radost z Hospodina Nehemjáš 8,1–10

Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou

a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona,

který vydal Hospodin Izraeli. Kněz Ezdráš tedy přinesl Zákon před shro

máždění mužů i žen, všech, kteří byli schopni rozumět, aby jej slyšeli, prv

ního dne měsíce sedmého. Četl z něho na prostranství před Vodní branou

od svítání až do poledne mužům i ženám, těm, kteří byli schopni rozumět.

Všechen lid pozorně naslouchal slovům z knihy Zákona. Znalec zákona

Ezdráš stál na dřevěném lešení, které k tomu účelu zhotovili; po pravici

vedle něho stál Matitjáš, Šema, Anajáš, Úrijáš, Chilkijáš a Maasejáš,

po levici pak Pedajáš, Míšael, Malkijáš, Chašum, Chašbadána, Zekarjáš

a Mešulám. I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše

než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš dobrořečil Hos

podinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama:

„Amen, amen.“ Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi.

Nato Jéšua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Ke

líta, Azarjáš, Józabad, Chanan a Pelajáš, levité, vysvětlovali lidu Zákon,

zatímco lid stál na svém místě. Četli z knihy Božího zákona po oddílech

a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli. Nehemjáš, který byl mís

todržícím, a kněz Ezdráš, znalec Zákona, a levité, kteří vysvětlovali lidu

Zákon, řekli všemu lidu: „Dnešní den je svatý Hospodinu, vašemu Bohu.

Netruchlete a neplačte.“ Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Záko

na. Dále jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte

dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu

Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ Kniha Nehemjáš nás přenáší do období krátce po skončení babylónského zajetí Judejců. Perský král Kýros umožnil přesídlencům vrátit se zpátky do Judska a začít obnovovat Jeruzalém. Hlavní postavou je zde kněz Ezdráš, který je označen jako znalec zákona. Jakou měli kněží v Izraeli poexilní doby úlohu?

První navrátilci z babylónského zajetí se v Jeruzalémě a v Jud

sku objevili už kolem roku 538 před naším letopočtem, Nehemjáš  však přichází až v roce 445, tedy skoro celé století potom. Judsko  bylo tehdy spolu se Samařskem (kdysi severním Izraelem) perskou  provincií. Nemělo politickou samostatnost, což je okolnost velmi 

24 RADOST Z HOSPODINA

důležitá. Ovlivnila totiž nový obsah kněžské funkce. Dokud exis-

tovalo Judsko jako království, poskytovalo kněžstvo především ná-

boženský servis králi, který byl suverén, zatímco kněží fungovali 

jen jako jakýsi pomocný personál. Poměry se však změnily: žádný 

král není a obyvatelstvo je spravováno místodržiteli dosazenými 

perskými panovníky. V Judsku a Izraeli žijí jak lidé, kteří v době 

babylónského zajetí nebyli odsunuti, tak přesídlenci, kteří se po pa-

desáti a více letech navracejí z Babylónu. Peršané byli jako okupan-

ti na rozdíl od Asyřanů nebo Babylóňanů velmi prozíraví, neboť 

zjistili, že když dají kolonizovaným zemím náboženskou svobodu, 

zajistí si u jejich obyvatel vděčnost a loajalitu. V době po návratu ze 

zajetí proto význam kněží neobvykle narostl. Stali se vůdčí silou ná-

roda a měli v duchovní i kulturní oblasti obrovskou autoritu. Ezdráš 

přišel do Jeruzaléma jako potomek judských vysídlenců v roce 458 

před naším letopočtem. Pocházel z dobré kněžské rodiny, měl ro-

dokmen sahající až k Áronovi a byl velmi důležitou osobou. Stal 

se hlavou početného kultického personálu a jeho posláním bylo 

uskutečňovat zde politiku vládnoucích Peršanů. V souladu s ní se 

měl legislativním rámcem pro život v Judsku stát Mojžíšův zákon.

Jeruzalémský Šalomounův chrám byl zbořen Babylóňany při do

bytí Jeruzaléma v roce 587/586. Jak mohli tedy kněží fungovat?

Kolem roku 515 byl chrám znovu zbudován, i když ne v takové 

kráse a velikosti jak původní chrám Šalomounův. Kněží měli tedy 

stejně jako dřív povinnost provádět oběti a dbát na liturgický pro

voz v chrámu. Ezdráš dostal od perského panovníka slušnou ma-

teriální výbavu a kněžím byly zaručeny daňové úlevy, takže jejich 

postavení bylo podobné jako před babylónským exilem. Kněz se 

navíc stává zástupcem lidu před Bohem, což je úkol, který přebírá 

od krále. Tato zástupnost získává i nový rozměr, protože knězovým 

úkolem je především vyznávat Bohu viny všeho lidu. Ve zprávě 

o vysvěcení obnoveného Zorobábelova chrámu se objevuje zají

mavý detail: shromážděný lid tam obětuje dvanáct kozlů, což je 

oběť za hřích celého Izraele. Při posvěcení velkolepého Šalomou-

nova chrámu o několik století dřív se nic takového nedělo. Ten-

krát to byla hlavně velká sláva, ale žádné pokání. V době existence 

25RADOST Z HOSPODINA

druhého chrámu je však kněz především zástupným kajícníkem. 

Uvedu ještě jiný příklad: Když se Ezdráš dozvěděl, jak judský lid 

duchovně zpustl a jak přestal dbát na svou jedinečnost, roztrhl 

své roucho a volal k Bohu: „Můj Bože, stydím se a hanbím pozdvihnout

k tobě svou tvář, Bože můj. Naše nepravosti se nám rozmohly až nad hlavu,

naše provinění vzrostlo až k nebi.“ (Ezd 9,6) Ezdráš se zástupně stydí 

za hříchy a nedověru svých soukmenovců a přijímá od Hospodina 

zasloužený trest. Jinými slovy říká, že ne ti imperialisté Babylóňa-

né, ale my sami jsme si svými hříchy zavinili to velké neštěstí. Proto 

tedy děkujme Bohu, že nám vůbec dovolil z toho vyváznout, neboť 

jsme si zasloužili mnohem horší trest. Boha přestaňme obviňovat, 

ale spíš jej chvalme za to, že nás docela nezavrhl. K této modlitbě 

pak strhává i všechen lid. Hlavní úkol kněze je tedy připomínat lidu 

hříchy, nést je před Boha, vyznávat je a naznačit, kudy z nich ven.

Ezdráš fungoval také jako znalec Zákona. Takových znalců bylo

víc. Kde se vzali?

Mezi exulanty bylo takových znalců Zákona víc a ve vyhnanství 

pomáhali lidem upevňovat jejich víru. Znalost Písma nebyla mezi 

vysídlenci do Babylóna až tak nevšední dovednost. Ezdráš byl sófér, 

znalec svatých Písem, doslova písmař. Zajímavé je, jaký posun v po-

znání Hospodina v zajetí tito znalci Písem prodělali. Postupně totiž 

zjistili, že ten Bůh, který je buď opustil, nebo spolu s nimi všechno 

prohrál, není žádný lokální nebo etnický patron, nýbrž je to vládce 

všehomíra, stvořitel a Pán světa. Je tedy i Pánem Babylónu a všech 

dalších říší. Právě v exilní době začali pak tito lidé zapisovat, jaká 

kdy slyšeli vyprávění o praotcích i o pravidlech jejich pospolitého 

života. Sháněli se po všem, co kdy bylo dříve zapsáno, a začali tyto 

celky schraňovat. Tak vznikl korpus Pěti knih Mojžíšových a také 

mnohé další části dnešního Starého zákona. 

Izrael byl v době exilní i poexilní ohrožován ztrátou identity,

ba dokonce splynutím s obyvatelstvem, které v předcházejících

letech osídlilo zaslíbenou zemi. Byli to především přesídlenci

z různých koutů Asýrie a Babylónie. Proto Judejci potřebovali

nějaké identifikační znaky. Co se jimi v této době stalo? RADOST Z HOSPODINA

Nebezpečí ztráty identity Judejcům skutečně hrozilo. Ezdráše  a Nehemjáše především hnětlo, že si judští mužové brali za man- želky Kenaanky, Chetejky, Jebuzejky a další příslušnice z jiných  národů. „Jiné národy“ však v té době není kategorie pokrevní, nýbrž  náboženská. Docházelo tak k tomu, že s těmito ženami si Judejci  brali za svá i jejich božstva. Ve výsledku pak všichni věřili všemu  a nikdo kloudně nevěřil ničemu. Řekl bych, že tento stav tak tro- chu známe i my. Ezdráš a Nehemjáš se rozhodli tuto rozpuštěnost  v nálevu jiných kultů zarazit a ostře odmítnout. Muži, kteří se ože- nili s cizinkami, byli zapsáni do „seznamu hanby“, jenž se nachází  v knize Nehemjáš, a byli dokonce nuceni své pohanské ženy opus- tit. Nehemjáš jako místodržící judské provincie dokonce některé  provinilce chytal za vousy a ve svatém hněvu je tak trochu i tloukl.  Viditelným znakem identity, kterou svým obrodným procesem  Ezdráš a Nehemjáš znovu budovali, byl pak především znovu po- stavený chrám v Jeruzalémě, ale také obnovené hradby Jeruzalé- ma. Identita Judejců jako dědiců vyvoleného národa se ovšem měla  budovat i důsledným respektováním příkazů Zákona, především  svěcením šabatu a slavením všech svátků. V sobotní den měly ustat  všecky práce, nemělo se nakupovat, a to dokonce ani tehdy, když  dorazili cizinci s lákavým zbožím z dovozu. K identitě Božího lidu však především patřila změna chování – řekněme „chování všedního dne“. Velice zajímavý a inspirativní byl nápad odpustit každý  sedmý rok všechny dluhy a nechat ležet ladem pole. Bohužel, tato  pravidla se příliš dlouho nedodržovala. Obecně řečeno se hlavním  identifikačním znakem Judejců stalo věřit v Hospodina, chodit  v zákoně Mojžíšově a zachovávat jeho přikázání. Naše perikopa popisuje velmi emotivní uctívání Hospodina. Nicméně největším problémem Judejců i v této době byla nevěra. Proč? Co věrnost Hospodinu ohrožovalo?

Věrnost Hospodinu si zachovali a utvrdili spíše ti, kdo byli vy- hnáni do babylónského exilu, zatímco ti, kdo zůstali v zemi otců,  od Hospodina odpadli. Byli to především zemědělci, lidé z venko- va, kteří žili svůj všední život a měli velké starosti s obživou a plně- ním dodávek mocipánům. Nejspíš i z tohoto důvodu pak na nějaké RADOST Z HOSPODINA duchovní záležitosti neměli čas, zvláště když jim chybělo jakékoli  duchovní vedení. Tito lidé brali život tak, jak přicházel, a proto se  i ženili s ženami, jež byly k dispozici, navzdory tomu, že to zhus- ta byly cizinky. Když se do Judska začali vracet přivandrovalci  odkudsi z dálavy, přicházelo s nimi i napětí. Od jejich odchodu  uplynuly už dlouhé desítky let a teď pro ně nebylo dost půdy ani  domů. Lidé neměli kde bydlet a prohloubily se zásobovací potíže.  Přistěhovalci navíc byli duchovně náročnější, takže jim vadilo i lec- cos z toho, na co si už místní obyvatelé zvykli. Obecně řečeno byl  tedy lid judský vnitřně nesourodý, nespojoval jej žádný společný  jmenovatel a převládal v něm pocit, že věřit se dalo snad kdysi v mi- nulosti. Vznikaly nostalgie po ztraceném davidovském království  i po politické samostatnosti. Hlavní úsilí bylo vynakládáno na to,  aby vůbec přežili, protože jejich Bůh se neosvědčil, prohrál, zatím- co mocnější bohové zvítězili. Jak dalece se v té době proměnilo židovské náboženství?

Kdybych to měl vyjádřit výstižně, byť trochu schematicky, pak  bych řekl, že náboženství rituálu se začalo měnit v náboženství  knihy. To podstatné ve svém duchovním životě začínal věřící Izra- elec přijímat nikoliv účastí na obětním obřadu, ale nasloucháním  Božímu slovu, ať už se jednalo o čtení Písem svatých nebo jejich vý- klad. To je tak trochu duchovní revoluce. Když se totiž koná rituál,  většinou jej není třeba účastníkům vysvětlovat, když však někdo  něco čte nebo říká, je možno se ptát a klást mu doplňující otázky.  A k tomu také docházelo. V našem úryvku se dozvídáme, že levité  museli lidu vysvětlovat, co bylo přečteno. Ucho se tak stalo důle- žitějším smyslovým orgánem než oko. Postupně došlo k tomu, že židé nakonec pro své náboženství chrám zas tak moc nepotřebovali, protože jim stačila modlitebna neboli synagoga. A pokud to  bylo třeba, bylo možno se sejít rovnou pod širým nebem, jak se to  stalo při výkladu Ezdrášově. Co měli ti lidé tenkrát ze svatých Písem vlastně k dispozici?

Jak dosvědčují knihy Ezdráš a Nehemjáš, měli určitě Pět knih  Mojžíšových. Možná v nich chyběly některé pasáže, které byly  RADOST Z HOSPODINA doplněny později, ale jejich základ už zde byl. Brzy nato měli k dis- pozici i druhý soubor knih, zvaný Proroci. To jsou jak spisy výprav- né, jako knihy Jozue, Soudců, Samuelovy a Královské, tak knihy  prorocké, tedy Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a Dvanáct malých proroků.  Ještě později přišly tzv. Spisy, z nichž nejvýznamnější jsou Žalmy.  Ty byly známy a zpívány mnohem dřív, ale poměrně pozdě byly  zachyceny písemně a redakčně upraveny. V této době jsou sepisovány dějiny izraelského a judského království, jejichž prostřednictvím se vytvořil kanonický obraz historie vyvoleného lidu. Jak vypadá?

Není nijak heroický. Lid izraelský (tak se začalo říkat i Judejcům  po zániku severního Izraele) není v těchto kronikách žádný vzorný  hrdina. Dokonce i jeho význačné postavy (včetně králů) jsou zde  ukázány jako lidé hříšní. Jediný, kdo obstojí, je Hospodin Bůh.  Tedy ten Bůh, který si Izraele vyvolil a zůstal mu věrný, zatímco lidé  i spojenci neustále zklamávali. Biblické texty ukazují Boha Izraele  jako Pána veškerenstva, stvořitele všeho, dárce života i jeho smyslu. Text z knihy Nehemjáš popisuje scénu, v níž Ezdráš dobrořečí Hospodinu a všechen lid odpovídá s pozdviženýma rukama: „Amen, amen.“ Pak lid padl na kolena a klaněl se Hospodinu tváří až k zemi. My dnes podobné jednání známe např. od muslimů. Jaký je jeho smysl?

To padnutí na zem tváří k zemi se nazývá proskynézí. Toto ges- to vyjadřuje pokoření a vydanost. Když totiž někomu takto pa- dám k nohám, riskuji, že mi ten někdo šlápne na krk. Zároveň však  doufám, že nešlápne, neboť se slituje, když uvidí, že uznávám jeho  autoritu a že se jí podřizuji. Tímto gestem tedy říkám: „Ty jsi můj  pán, jsem ti zcela poddán.“ Gesto pozdvižených rukou zase říká, že  přijímáme něco, co přichází shora, jako když chytáme první kapky  deště milosti. Slovo „amen“ je výrazem přání i potvrzení. Zname- ná: ať se tak stane, tak je to pravda, tak je to správně, tak ať to platí. Při četbě z knihy Božího zákona lid pláče. Proč?

To se můžeme jenom domýšlet. Možná byli dojati vznešeností té 

29RADOST Z HOSPODINA

chvíle, možná to byly slzy dojetí a upřímné vděčnosti. Vzpomínám 

si, jak nám profesor Bič líčil osvobození koncentračního tábora 

v Dachau americkou armádou. Americký důstojník se osvoboze-

ných vězňů shromážděných na apelplatzu zeptal: „Chcete se teď 

pomodlit?“ A oni odpověděli: „Ano.“ A pak se všichni modlili Otče-

náš. Slyšel jsem to od profesora Biče vyprávět několikrát a pokaždé 

se mu v tuto chvíli zlomil hlas a chvíli to trvalo, než mohl pokračo-

vat. Představuji si, že v Ezdrášově době to mohlo být něco podob-

ného. Je samozřejmě možné i to, že v tomto případě se jednalo spíš 

o pláč probuzeného svědomí. Když totiž v bibli tečou slzy, nebývají 

to slzy dojetí a radosti, ale spíš slzy smutku a bolesti. Možná těm 

lidem došlo, co všechno bylo v dějinách Božího lidu zmařeno, co 

se nepovedlo a že je to i jejich vina.

Ze znalců zákona, o kterých zde čteme, se postupně stali takzvaní

zákoníci, kteří jsou hojně zmiňováni v evangeliích. Bohužel jsou

většinou líčeni jako jacísi profesionální vykladači, kteří literu zá

kona považovali za důležitější než jeho vnitřní smysl. Jak došlo

k takovému posunu?

Tento posun je pro člověka příznačný. Jakmile se začnou vy-

dávat nějaká písemná pravidla jednání a chování, postupně jich 

přibývá a stále více se komplikují. Zákonů a vyhlášek je pak nepře-

hledně mnoho, zvláště když se k nim ještě vymýšlejí tzv. přílepky. 

A protože náboženské předpisy je třeba dodržovat, navíc pocháze-

jí-li už od Mojžíše, bylo zapotřebí profesionálů, kteří se jimi budou 

zabývat a budou je obyčejným lidem zprostředkovávat. Zákoníci 

v Ježíšově době byli přesvědčeni, že všechno, co je psáno v zákoně, 

ať již psaném nebo ústně tradovaném, pochází od Boha, a proto je 

to všechno stejně důležité. Týkalo se to i maličkostí. Zákoníci totiž 

předpokládali, že poctivost v detailu je předpokladem poctivosti 

ve velkých a důležitých věcech; pokud budeme vychováni k tomu, 

že se nekrade ani žádná nepatrná drobnost, nebudeme krást ani 

ve velkém. Jenomže oni hnidopišskému dodržování všech před-

pisů bez výjimky přiřkli nejen důležitost, ale přímo spásný účinek 

a význam poznávacího znamení vyvolenosti. Až úzkostně tedy dba-

li na dodržování sobotního klidu, ale zapomněli, že sobota je pro  RADOST Z HOSPODINA člověka a ne člověk pro sobotu. Navíc je to přivedlo k veliké pýše,  takže ti dokonalí se okázale povyšovali nad všechny, kdo ona jem- ná ustanovení zákona nedodržovali. Do této pasti leckdy upadají  vzorní a svatí lidé, kteří často podléhají pokušení užívat si své vlast- ní poctivosti a dobroty a mít ze sebe dobrý pocit. Takový člověk si  pak připadá jako premiant morálky a všemi, kdo mu nedostačují,  jako morální spodinou v podstatě pohrdá. Nehemjáš, Ezdráš i další levité povzbuzují lid slovy: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte dárky těm, kdo nemají nic připraveno. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se!“ Co měli oslavovat?

V textu je řečeno, že tato slavnost byla spjata se čtením, výkla- dem a posloucháním Tóry. Lid naslouchal a porozuměl. Zřejmě zde  nastal vzácný svátek porozumění. Když se něco takového povede  a člověk najednou porozumí nějakému skvělému, byť náročnému  poselství, kterým se otevírá budoucnost pro něj i pro druhé, je to  důvod k oslavě. Tento úspěch je třeba oslavit, třeba i konzumací  nezdravých jídel a dobrých nápojů, ale především sdílením s těmi,  jimž se těchto dobrot nedostává. Zde Boží slovo přináší radost a jeho pochopení je důvodem k osla vě, ale v dnešních evropských církvích jsou biblické a modlitební hodiny nejméně navštěvovaná shromáždění. Proč tomu tak je?

Asi by to chtělo hlubší analýzu, ale někdy to je jen důsledek  současného hektického životního stylu. Není však třeba si zoufat,  naopak, mnohdy je to vlastně dobře, protože když ke čtení bible  přijde jen hrstka lidí, je pak atmosféra v takových malých skupi- nách intimnější a uvolněnější.  Nejslavnější věta naší perikopy zní: „Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ Já ji mám v hlavě v kralickém znění, kde je napsáno: „Radost Hospodinova budiž síla vaše.“ Ovšem kde má dnes člověk takovou radost vzít?RADOST Z HOSPODINA

Tady není řeč o nějakém veselí nebo dobré náladě vůbec, ale  o radosti z Hospodina. Její součástí je ujištění, že nejsem sám svůj,  ale svého milého Spasitele Pána Ježíše Krista. A v tom je radost  a potěšení v životě i smrti. Tato radost, řekl bych, je ponejvíce tichá;  spíš tak odpočívá v našem nitru a jen čas od času dá o sobě vědět.  Podnětem k tomu může být třeba setkání s milými lidmi, chvíle sro- zumění nebo nádhery, úžas z krásy přírody nebo úleva od bolesti.  Zdrojem zjevné radosti může být i potěšení ve smutku, pracovní  úspěch, poslech krásné hudby anebo porozumění biblickému textu  na biblické hodině. Je to prostě užívání dobrých darů, jichž se nám  z milosti Hospodinovy dostává. A mám za to, že klíčem, který v nás  tuto radost otevírá, je modlitba vděčnosti. To je myslím docela dob- rý návod, jak objevovat radost Hospodinovu: modlit se a vzdávat  díky za každé nové ráno, za každý nový den. A nenechat si zaslepit oči a uši všemi negativními zprávami, jež se na nás z různých stran sypou.

Samozřejmě, protože stejně jak je jméno Hospodinovo vyvýšeno  nad nebesa, je vyvýšeno i nad všechno, co se na nás sype. Ke kořenům, Rádio 7, 9. 8. 2013 Víra navzdory utrpení Jób 19,1–29

Jób na to odpověděl: „Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řeč

mi? Nejméně desetkrát už jste mi utrhali na cti. Vy se nestydíte se mnou tak

nestoudně jednat? I kdybych opravdu chybil, mé pomýlení zůstane na mně.

Chcete se opravdu nade mne vynášet a tupit mě svými domluvami? Uznejte

přece, že mi Bůh křivdí, zatáhl kolem mne loveckou síť. Úpím-li pro násilí,

zůstávám bez odpovědi, o pomoc volám a zastání není. Mou cestu zahradil

zdí, že nemohu projít, mé stezky obestřel temnem. Mou slávu ze mne svlé

kl a sňal korunu z mé hlavy. Ze všech stran mě boří, abych zašel, vyvrátil

mou naději jako strom. Rozpálil se na mě hněvem, považuje mě za svého

protivníka. Společně přitáhly jeho houfy, navršily proti mně svou cestu

a táboří kolem mého stanu. Mé bratry ode mne vzdálil, moji známí se mi

odcizili, moji příbuzní mě opustili, kdo se ke mně znali, zapomněli na mě.

Hosté mého domu i mé služky mě pokládají za cizího, v jejich očích jsem

cizozemec. Když zavolám na otroka, neodpoví, svými ústy se ho musím do

prošovat. Můj dech se oškliví i mé ženě, vlastním dětem páchnu. I padouši

se mě štítí, když chci povstat, spílají mi, všichni moji důvěrní přátelé si mě

hnusí, ti, které jsem miloval, se ke mně obracejí zády. Jsem vyzáblý, kost

a kůže, vyvázl jsem jenom s kůží kolem zubů. Smilujte se, smilujte se nade

mnou, přátelé moji, neboť se mě dotkla ruka Boží. Proč mě pronásledujete

jako Bůh a nemůžete se nasytit mého masa? Kéž by byly mé řeči sepsány,

vyznačeny jako nápis rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesá

ny! Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem.

A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro

mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém

nitru. Říkáte: ,Jak ho chytit?‘ Ve mně prý je příčina všeho. Lekejte se meče.

Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.“ Kniha Jób je v hebrejském kánonu zařazena mezi spisy podobně jako Žalmy, jimž se svým básnickým jazykem i obsahem velmi podobá. Jaké je její základní dějová schéma?

Kdesi na Blízkém východě žije Jób, spravedlivý a dobrý člověk, 

po všech stránkách příkladný. Bůh z něj má radost a se svou radostí  se svěří satanovi. Ten mu však namítne, že Jób je tak poctivý pro- to, že se mu dobře daří. Bůh tedy satanovi dovolí seslat na tohoto 

33VÍRA NAVZDORY UTRPENÍ

spravedlivého muže celou sérii katastrof, takže Jób postupně při-

jde o všechen majetek a dokonce i o děti. Na Hospodina však neza-

nevře a nezlořečí mu. Naopak mu svou oddanost vysloví výrokem: 

„Z života své matky jsem vyšel nahý, nahý se tam vrátím. Hospodin dal,

Hospodin vzal; jméno



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist