načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dvě císařovny - Brandy Purdy

Dvě císařovny
-6%
sleva

Elektronická kniha: Dvě císařovny
Autor:

Dvě krásné urozené Francouzky Rose a Aimee míří do Paříže za štěstím. Do Rose se zamiluje generál Napoleon Bonaparte a za chvíli je z ní francouzská císařovna. A Aimee? Při cestě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 187
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 320
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Two empresses přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3543-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvě krásné urozené Francouzky Rose a Aimee míří do Paříže za štěstím. Do Rose se zamiluje generál Napoleon Bonaparte a za chvíli je z ní francouzská císařovna. A Aimee? Při cestě na Martinik ji unesou piráti a prodají do harému. Krásou a inteligencí okouzlí tureckého sultána a záhy vystoupá na pozici s nepředstavitelnou mocí. Jenže štěstí je vrtkavé…

(na vlnách lásky do náruče moci)

Zařazeno v kategoriích
Brandy Purdy - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
dve cisarovny titulka_Layout 1 15.10.2017 18:13 Stránka 1 Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení. Copyright © TWO EMPRESSES by Brandy Purdy 2017 Translation © Zdík Dušek, 2017 Copyright © ALPRESS, s. r. o. Z anglického originálu TWO EMPRESSES přeložil Zdík Dušek Redakční úprava Lukáš Foldyna Grafická úprava obálky Tomáš Řízek Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v edici Klokan, 2017 shop@alpress.cz Vydání první ISBN 978-80-7543-621-4 (pdf) Štěstěna přeje odvážným. – Vergilius Je úctyhodnější být vychován k trůnu než se na něj narodit. Jedno je dáno štěstím, druhé je třeba si zasloužit. – Petrarca Je vábeno i kupováno draze Jednou jsi královna, podruhé meteš saze Nelze je chytit či spatřiti snáze Ó! Co je štěstí? Prchavé jak sníh, kluzké jako led Hodíš-li kostky naposled až znehybní pak poznáš hned zdali měl jsi štěstí! Odvedli ji do kamenné věže kde lká a pláče sama v noci odsouzena, bez pomoci Hle! Nepozná štěstí. – sir Thomas Wyatt 9 Autorčina poznámka Toto je beletristické dílo založené na životě a osudech Napoleonovy císařovny Josefíny a její sestřenice Aimee Dubucq de Rivery. S postavami i chronologií dějů jsem nakládala s tvůrčí svobodou. 11 Prolog 1777 Ostrov Martinik B ubny duní jako sto srdcí, rytmicky, svůdně, hypnoticky. Kolébají posluchače jako dítě u matčina prsu a působí na něj kouzlem, jemuž málokdo odolá. Nedají se ignorovat: dostanou se pod kůži, vplíží se do duše a převezmou kontrolu, ať chcete, nebo ne. Vzrušují a budí vášně. Některé dokonce doženou k šílenství a záchvatům křečí, při nichž hrozí spolknutí jazyka – dar od šejdířských bohů, kteří jsou známi zvláštním smyslem pro humor. Hladivé, mámivé, současně lhostejné i toužebné tempo pohanských bubnů je naléhavé, ale zároveň i jemně pobízí. Jako had syčí kluzkým, hedvábným hlasem: Pojď! Pojď sem! Pojď! Hned! Císařské předvolání převlečené za pozvánku, kterou nelze ignorovat ani odmítnout. Jen pošetilci dávají v sázku svoji duši. I ti, kteří se posmívají kouzlům vúdú – jejich všemocné královně, božskému hadu, jehož uctívají, magii, obětem, duchům, klatbám i nemrtvým zombiím –, se jich v hloubi srdce potají bojí a pevně zavírají okna, když v noci duní bubny a mezi stromy probleskuje pekelné mihotání ohňů jako žhnoucí rudé oči démonů. Jejich rytmické vábení burcuje, ale zároveň z něj běhá mráz po zádech. Vyzývá ke smyslnému, zlověstnému tanci, který balancuje mezi nebem a peklem, k souboji mezi vzrušením a hrůzou. Zatímco několik šťastných jedinců klidně spí, aniž by se dali rušit, a mnozí reagují pouze mírným podrážděním nebo nervozitou, pro některé neexistuje odpočinek. Bez ohledu na to, jak pevně objímají polštář, často ve strachu, dychtivé uši nemohou zarazit volání, které promlouvá přímo k duši. Každý ostro- 12 brandy purdy van ví, že bubny vúdú dokážou probudit hluchého; dokonce je o nich známo, že budí i mrtvé, kteří pak vstávají a opět chodí. Takovou mají moc. Všichni to vědí... i ti, kteří nevěří. Horký, těžký, dusný, líný vzduch Martiniku vždy voní po cukru, ale dnes večer je v něm mnohem víc. Vře a mihotá se silou, kterou nelze pojmenovat, intenzivní, vytrvalou vášní, již grands blancs, bohatí bělošští plantážníci v rozlehlých bílých sídlech, zachumlaní v postelích s nebesy pod moskytiérami připomínajícími závoje nevěst a s přikrývkami přetaženými přes hlavu, nikdy nepochopí. Bubny však promlouvají k lidem bez ohledu na barvu pleti a dnes večer volají dívku jménem Rose, která stojí na prahu ženství. Rytmus proniká jako duch skleněnými tabulemi oken její ložnice ve velkém bílém domě nazývaném Trois-Ilets, Tři ostrovy. Bubny si nacházejí cestu do horké krve tepající ve svém vlastním smyslném rytmu jejími žilami a tlukoucím srdcem, otvírají její jantarové oči se zelenými tečkami dokořán a zvedají její ospalou, potem zvlhlou hlavu s hustými tmavými vlasy z polštáře. Nutí ji, aby se otočila a zatřesením probudila plavovlasé dítě, které spí klidně vedle ní v bílé bavlněné noční košili, krásné jako anděl a ani v nejmenším nerušené duněním hédonistického rytmu. „Aimee! Pojď! Vstávej! Je čas!“ Porozumění pomalu vyplouvá na povrch jako velká bublina z černého dna bažiny a Aimee, zpočátku omámená a s myslí obestřenou spánkem, už zdráhavě jde po dlažebních kamenech měsícem ozářeného dvora. Listy kapradin i vějíře palem, manga, tamarindu, plumérie, chlebovníků i banánovníků, velké červené, růžové a oranžové květy ibišků i bílé lilie o velikosti jídelních talířů vrhají temné stíny, zatímco Rose táhne svou sestřenku dál. Není třeba ptát se proč nebo kam. Aimee už to ví, protože zná Rose. Hledají královnu vúdú, všemocnou a vševědoucí Euphemii Davidovou, aby jim odhalila budoucnost. Tak je to s Rose vždycky. Ačkoliv je ve věku čtrnácti let starší – jde o zralou dívku připravenou přestat o manželství jen dvě císařovny 13 uvažovat –, Aimee je navzdory nevinnému mládí sedmi let rozumnější. Rose nikdy nedokázala jednat prakticky. Selský rozum ji míjí a není naděje, že by někdy mohl řídit její život. Rose je ztělesněním syrové, divoké impulzivity, která nezná omezení, a to včetně korzetů a bot, neustále se žene vpřed a často taky padá a řítí se přímo do otevřené náruče Katastrofy, jediného milence, který ji nikdy neopustí, přinejmenším ne nadlouho. Rose se nikdy nezastaví, aby se zamyslela, aby rozebrala situaci, zvážila nebezpečí, možnosti, rizika a odpovědnosti, možné zisky a ztráty. Vrhá se lehkovážně vpřed a nechává vše v rukách Osudu, v nějž skrytě věří. Jednou provždy je jako lehkomyslný, nenasytný potápěč, který se noří pro perly, aniž by prověřil vodu, a kterého nikdy nenapadne, že by mohla být příliš hluboká nebo naopak mělká nebo že by v ní mohli číhat žraloci či žahavé medúzy. Touha je vůdčí vášní, která má pokaždé přednost před nebezpečím. I drahocenná perla její pověsti ztrácí lesk, když ji vábí touha jako ďábel, navádí Rose, aby podléhala plesovým lichotkám pohledných plantážnických mladíků a temperamentních důstojníků z Fort Royalu, a táhne ji do jasmínem vonících, měsícem ozářených zahrad, kde podléhá jejich polibkům a žhavým objetím. Už ji dokonce přistihli, víckrát, než se její matce chce počítat, jak se koupe – s chlapci a, co je ještě horší, s mladými muži! – v čistých, teplých tyrkysových vodách, v nichž jsou její mušelínové šaty průhledné a bezostyšně odhalují mládencům vše. Kárat Rose, že je dost stará, aby měla víc rozumu, případně ji žádat, aby přestala a zamyslela se nad tím, co by si řekl její budoucí manžel, kdyby se doslechl o takových eskapádách, je mrháním slovy a ničeho se tím nedosáhne; je mnohem snazší opatřit uzdou a otěžemi vítr než Rose. Nemůže to být důsledek toho, že se narodila během hurikánu? Její zoufalí příbuzní vždy vrtí hlavami a vzdychají nad impulzivní, divokou Rose a vzpomínají na den, kdy celá rodina a služebnictvo včetně Rosiny matky s prvními porodními bolestmi horečně prchali do úkrytu v kamenné lisovně cukrové 14 brandy purdy třtiny. Dítě přišlo na svět ve chvíli, kdy hurikán ničil plantážní sídlo a vše v okruhu několika kilometrů. V dohledu nezůstal stát jediný kůl. Když bylo bezpečné vyjít z úkrytu, z velkého bílého domu zbýval jen kráter v bahně, uprostřed něhož leželo mrtvé prase, na jehož hlavě rozmarně spočívala dámská bota z růžového brokátu a s vysokým podpatkem. Trvalo roky, než se podařilo vše vybudovat znovu, a některé ztráty nemohly být vynahrazeny nikdy. Kdo jiný než Rose by si troufal vyjít ven bez ochrany, bez gardedámy, kolem půlnoci, bosá, nahá až na tenkou bílou noční košili, s vlasy splývajícími po zádech jako klubko spletených černých hadů, aniž by si třeba jen obula boty nebo si přehodila šátek přes ramena, a vytrhnout malou sestřenici ze spánku, aby se podílela na jejím bláznovství osvětlovaném pouze září měsíce? Kdo jiný než Rose by si troufl naslepo čelit zrádnému pralesu a četným nebezpečím, jež v něm číhala: jedovatým štírům, pavoukům, mravencům, ropuchám, třiceticentimetrovým stonožkám, netopýrům, kteří sají krev lidem i zvířatům, a kdo by riskoval, že šlápne bosou nohou na hrotnatou hlavu nejjedovatější ze zmijí fer-de-lance, jejíž uštknutí znamená jistou smrt, a dá-li se věřit bájím, proměnu v chodící oživlou mrtvolu, v zatracené a bezduché zombie? Odvážil by se jakýkoliv rozumný člověk žádat laskavost od královny vúdú, navíc v noc jednoho z jejich ďábelských obřadů, jemuž Euphemia Davidová v celé své zlověstné majestátnosti předsedá, se rty možná ještě vlhkými od teplé krve obětovaného černého kohouta či kozy? Nikdo, jen Rose. Aimee je příliš mladá, než aby chápala Rosino naléhání a to, jak odmítá všechny pokusy o přivedení k rozumu. Rose ve čtrnácti letech touží poznat svoji budoucnost; tlačí ji, bolestivě jako cukr na zkaženém zubu, a nedává jí pokoje. Kdo se stane jejím manželem? Bude vysoký, nebo malý, snědý, nebo plavý, samozřejmě bohatý, ale bude s ní jednat jako se špínou pod podrážkami bot, nebo ji bude uctívat jako královnu? Bude ignorována, nebo zbožňována? dvě císařovny 15 Bubny jí sdělily, že dnes je správná noc, jaká už nikdy nepři - jde. Euphemia Davidová strhne závoj a odhalí vše, jen jestli se ji o to Rose odváží požádat. Ale musí teď, nebo nikdy. Jestli zůstane doma, v bezpečí postele, bude se muset propotácet budoucností vedená slepou, prostoduchou štěstěnou, bez světla, jež by jí ozařovalo cestu. Aimee však nemůže nebo nechce chápat a Rose je příliš vzrušená, než aby se zastavila, aspoň na chvíli, a třeba se jen pokusila něco srozumitelně vysvětlit. Chrlí ze sebe jen občasné nesouvislé věty o královně, o noci – tahle je ta správná! –, o své jediné šanci, o bubnech, které ji vábí, o předvolání od královny. Aimee se přesto snaží být hlasem rozumu, jak je zvyklá. Slepě milující rodiče vždycky říkají, že tato dcera, která se jim narodila mnoho let poté, co se smířili s neplodností, přišla na svět se starou duší a myslí ostrou jako mačeta stínající stébla cukrové třtiny. Jistě by bylo lepší vykonat tuto cestu za bezpečnějšího denního světla. Aimee sestřenici přemlouvá, připomíná, že královna není nijak vrtošivá, pokud jde o věštění budoucnosti nebo přijímání návštěv. Dveře do krvavě červené chaty, kde Její Veličenstvo sedí ve zlověstné nádheře na trůnu vyrobeném ze zubících se lebek a vybělených kostí, s velkým hadem jako živoucím šátkem kolem ramen, jsou otevřené každý den pro ty, kteří mohou zaplatit nebo nabídnout cennou protislužbu za královninu pomoc. Euphemia Davidová neodežene od svých dveří nikoho s penězi nebo s něčím užitečným na výměnu. Někteří k ní dokonce chodí večer po práci, případně pod diskrétní rouškou noci, a přesto jsou vítáni, pokud mohou tak či onak zaplatit. Rose a Aimee jsou dcery plantážníků, takže placení pro ně není problém. Proč tedy nepočkat do zítřka? K čemu bude Rose zářná budoucnost, již jí královna jistě předpoví, pokud o ni přijde po uštknutí fer-de-lance? Rose je ale hluchá ke všem argumentům, slyší jen bubny, které ji volají a odvádějí hlouběji do pralesa. Rosina matka má pravdu: tarotovou kartu Blázna by měla zdobit Rosina po- 16 brandy purdy dobizna a ne sličný mladík s rozmarným úsměvem a hlavou v oblacích. Může krev mrznout a zároveň pálit? Může srdce bušit jako divoký kůň, když ho zároveň znehybňuje děs? Výjev na mýtině vyvolává podobné otázky, ale neposkytuje odpovědi. Sestřenice se choulí k sobě a schovávají se v keřích, strachem zapomínají na nebezpečí, jež v nich může číhat. Mají pocit, že jsou pouhé kroky od samotného pekla, kde odevzdají svoje duše, jako člověk předává plášť a klobouk sluhovi u dveří. Na měsícem a pekelnými plameny ozářené mýtině jsou shromážděna lesklá těla černá jako eben i několik rudých jako hrůzu nahánějící mravenci, kteří dokážou v okamžení obrat tělo na kosti, žlutých jako banány nebo zesvětlených bílou krví svých pánů, jako když se vlije mléko do kávy. Je jich sto či víc, lesknou se potem, bedra jim obepínají šarlatové roušky, v uších se jim pohupují zlaté kroužky a kolem kotníků cinkají zvonečky. Poskakují jako démoni, víří, krouží a zmítají se na pozadí ohňů, vydávají ty nejpříšernější skřeky, rytmicky skandují nebo brebentí jako šílenci neznámými jazyky. Nad jejich svolnými těly převzali vládu duchové; jsou posedlí, jako kdyby se jich dotkla ruka nadpřirozena. Jen pro dnešní večer jsou otroci i chudí svobodní černoši miláčky bohů a jindy bezmocní získávají moc. Bedra a pánve se kývají a trhají sebou do rytmu bubnů a chrastění vydlabaných dýní. Nestoudně odhalená ňadra se houpají ze strany na stranu. Těla se chvějí, vzpínají a třesou do posledního centimetru. Groteskně se propínají, hlavy se jim kymácejí na krku ve zdánlivě nemožných úhlech, jako kdyby si strhli vaz, zdá se, že klouby vyskakují z jamek, končetiny sebou cukají jako loutky ovládané satanským pánem. Někteří se hroutí na zem, o samotě, ve dvojicích i v trojicích, v mukách vášně či záchvatech – někdy je těžké poznat, co z toho. Drápají a koušou jeden druhého, dokud všude neteče krev. Někteří chrčí a řvou jako pářící se zvířata, ryjí v zemi a hltají trávu jako vyhladovělý dobytek. Některé ženy si sedají do dřepu nebo si lehají na záda se zvednutými koleny a napodvě císařovny 17 dobují porod. Všichni jsou spolu a zároveň o samotě ve svých soukromých světech. V kruhu ohně stojí na oltáři z vybělených lebek a lesknoucích se kostí královna vúdú Euphemia Davidová v majestátní, děsivé nádheře. Je vyšší než mnozí muži – tyčí se do výšky přes sto osmdesát centimetrů jako nestárnoucí kráska, o které se říká, že je jí sto sedmdesát sedm let a že je sedmá dcera narozená sedmé dceři narozené sedmé dceři a tak dále do minulosti až k počátku lidstva. Na sobě má šaty z padesáti velkých šátků s odstíny krvavě červené a tyrkysové, královsky nachové, smaragdově zelené a banánově žluté sešité zlatou nití, z nichž každý byl dar od vděčného zákazníka, jehož život, lásku, jmění, rodinu, majetek, zdraví či příčetnost zachránila. Její šarlatový tignon, turbanovitý šátek, který jí zakrývá vlasy a který podle tradice nosí všechny barevné ostrovanky, se zvedá k nebi jako ďáblovy rohy. V lalůčcích jejích uší se houpají velké zlaté kruhy, na zápěstí a kotnících jí chrastí náramky a nákotníky a hrdlo jí obepíná náhrdelník z pozlacených hadích obratlů a zubů. Mezi prsy jí visí přívěsek: pozlacená lebka o velikosti zaťaté mužské pěsti. Podle některých patřila opici, oblíbenému mazlíčkovi, kterého jí věnoval pirátský král, jenž byl kdysi jejím milencem. Podle jiných se jedná o lebku malého dítěte, jehož duši zachránila před ďáblem za cenu jeho života. Euphemia Davidová drží vysoko nad hlavou hada, svalnatou hnědozlatou krajtu dlouhou tak, jako je Euphemia vysoká, Li Grande Zombi, vtělení hadího boha, a její tělo se od ramen po nohy svíjí podobně jako tělo hadí. Když krajta sklání mocnou hlavu dolů a olizuje rozeklaným jazykem Euphemiinu tvář, její následníci padají v extatickém vytržení na kolena a křičí na znamení svého obdivu a úcty. Jejich královnu právě políbila božská bytost – dostalo se jim důkazu její moci. Je nepřemožitelná! Její velké pozorné oči jsou zlaté a divoké jako oči kočičí. Její pleť je hladká jako hedvábí a má sytou zlatohnědou barvu karamelu. Nevypadá ani o den starší než třicet let, ale nejstarším otrokům na ostrově je přes osmdesát, vzpomínají si na ni z dět- 18 brandy purdy ství a přísahají, že vůbec nezestárla a že o ní vyprávěly už jejich babičky. Jeden bezzubý stařec, s tváří svraštělou jako hrozinka, s nevidomýma očima jako zakalené bílé kuličky a s vrásčitými končetinami, tvrdí, že na krátkou dobu byl jejím králem. Na vrcholu sil býval nejkrásnějším a nejmrštnějším tanečníkem ze všech, každý den jí věrně sloužil a každou noc s ní sdílel lože. Slunil se v odlesku její krásy, tančil v bederní roušce z nebesky modrého hedvábí s krvavě rudým lemem, lehké jako pírko, a v drahých zlatých řetězech, jež mu pověsila kolem krku. Jeho vyprávění se však zdá směšné. Stačí se podívat na královnu v její hrozivé nádheře, aby každý věděl, že jde o výmysly starého blázna. Ti, kteří viděli její vlasy rozpuštěné, říkají, že jí v hustých vlnách načernale červené barvy dosahují k patám. Někteří tvrdí, že podobně jako u Samsona jsou tyto krásné kadeře zdrojem její síly. Není divu, že každý milenec a přívrženec prahne po jejich pramínku – na světě jistě neexistuje mocnější talisman. Euphemia Davidová umí chodit po vodě, tančit v ohni a jet na hurikánu, jako by to byl milenec nebo šílený hřebec, křísit mrtvé, uzdravovat nemocné, vracet hluchým sluch, slepcům zrak a zařídit, že chromý nejen začne chodit, ale přímo tančit. Umí nahlížet do budoucnosti, jako kdyby se odehrála včera, přimět dospělého muže padnout na kolena a štěkat jako pes nebo štkát jako malé děvčátko, umí zahubit nepřátele tak, že v trýznivé bolesti zvracejí hady a hlemýždě nebo i zahnuté zrezivělé hřebíky, případně jednoduše tak, že se jim svraští srdce. Umí zvrátit soudní pře a nesouhlasné mysli jako kyvadla, vynášet i odvolávat klatby, oslepit, zmrzačit nebo zabít maličkými rakvemi zanechanými na prahu zatracenců, kuličkami černého vosku pokrytého pery černého kohouta zašitými do jejich polštářů nebo fouknutím prachu mrtvé fer-de-lance přímo do jejich obličejů. Umí spojit či rozdělit milenecký svazek a manželství, zabránit milovanému choti či milému v odchodu, nechtěnému dítěti v narození, mrzoutskému strýci či nesmiřitelnému otci ve vydědění. Umí přinést hazardnímu hráči jmění po jediné dvě císařovny 19 noci na hřbitově mocným kouzlem z hřbitovního prachu a kostí z ocasu černé kočky, nebo naopak přivést nepohodlnou osobu k smrti. Její moc nezná hranic. Proto má dole na zádech vytetovaného hada stočeného do dokonalého kruhu a požírajícího vlastní ocas, bez začátku a bez konce. Euphemia Davidová pokračuje věčně. Ať už věří ve vúdú, nebo ne, všechny živé duše na Martiniku respektují její moc. Euphemie Davidové se nebojí jen blázni. Její přívrženci se jeden po druhém přibližují, uctivě si klekají, přísahají jí oddanost a předkládají svoje většinou skromné dary: tvrdě vydělané nebo kradené mince, svazečky květin či bylinek, zvonek, láhev rumu, šátek, šňůru korálků nebo jednu perlu. Euphemia Davidová si plní ústa rumem z lahve na oltáři a stříká ho na obličej každé klečící ženy i muže v požehnání, které paroduje kněze žehnajícího své kongregaci svěcenou vodou. „Adam a Eva byli slepí, dokud jim had neotevřel oči! Nechť slepí VIDÍ!“ Euphemia Davidová zvedá hada z ramen a drží ho před sebou, aby olízl jazykem nevidomé vaječně bílé bulvy stařeny, jejíž děti ji přivedly před královnu a prosily, aby jí byl navrácen dar zraku. Stařena sebou trhá a vřeští, jako kdyby ji podpálili, šupiny jí padají z očí jako průsvitná bílá blanka na vajíčku, pak znovu klesá na kolena, líbá lem královnina roucha a skrápí její nohy slzami vděku. Slibuje věčnou oddanost, ananasy a banány, kolik jich jen dokáže natrhat, a že upeče královně rumový koláč. Euphemia Davidová se jen usmívá a propouští ji vlídným mávnutím ruky. Král, poslední z dlouhé řady pohledných mladíků, který vzbudil královnin zájem, se mocným skokem ocitá na mýtině a jeho nohy se kmitají vzduchem jako nůžky. Divoce tančí a točí se jako dětský vlček. Je nahý až na bederní roušku z tyrkysového hedvábí se šarlatovými třásněmi, které připomínají potůčky krve stékající po jeho černých stehnech, kolem krku mu visí těžký, velkolepý řetěz z hadích obratlů namočených ve 20 brandy purdy zlatě a z ocasních kostí černých koček, v uších má zlaté kruhy a kolem kotníků cinkající zlaté zvonečky přivázané k červeným stužkám. Jeho svalnaté tělo je zbroceno potem, ladně skáče a točí se ve vzduchu ještě před dopadem na kolena u královniných nohou, aby mu udělila požehnání v podobě rumové sprchy a letmého pohlazení milencovy líce. Král se zvedá, přistupuje k oltáři a z klece ve stínu za ním bere černého kohouta, který horečně pleská křídly a hlasitě protestuje. Chytá ho za nohy a zvedá ho do výšky, aby ho nabídl obdivované ženě. Když přikývne, jediným rychlým trhnutím zubů mu otvírá pernatou černou hruď a rychle sahá dovnitř, aby mu vyškubl srdce. To, ještě tepající, pak na otevřené dlani podává jako živoucí rubín své královně. Euphemia Davidová srdce přijímá. Zvedá ho do výšky, jako když si žena prohlíží velký drahokam proti obloze, a dívá se, jak tepe. Klidně, jako odpočívající plantážníkova žena sahající do krabičky s bonbony, si ho vkládá do úst. Nežvýká ho a nevychutnává; polyká ho vcelku a cítí jeho poslední stahy, když jí klouže krkem. Kosti i dlaně tlučou do bubnů z kravských kůží a hrášky chrastí ve vydlabaných dýních v čím dál rychlejším, zběsilejším rytmu. Bubnů se zmocnili duchové, a kdyby bylo po jejich, hudebníci by bez přestání hráli, dokud by se nezhroutili mrtví s dlaněmi od krve, rozbitými nebo otlučenými až na bílé kosti. Účastníci obřadu šílí, jejich skřeky jako by se odrážely od úplňku, a taneční šílenství dosahuje nové úrovně. Někteří v extázi skáčou, jiní padají. Točí se kolem dokola, dokud neztratí rovnováhu a nepadnou na zem, pak je jejich přátelé zvednou a oni pokračují ve víření a kroužení jako šílenci. K oltáři je přivedena černá koza a král jí podřezává hrdlo. Do velké mísy z tepaného zlata se řine horká krev. Královna se napije první, potom král a následně mísa koluje z ruky do ruky. Všichni si loknou a spěšně podávají misku dalšímu, než krev vystydne. Tanečníci se chytají za ruce a jejich řadou se šíří křeče jako poryv síly přeskakující z ruky na ruku. Jejich těla se svíjejí dvě císařovny 21 a trhají sebou a oči se jim obracejí v sloup, takže jsou vidět jen bělma a všichni vypadají jako ta slepá stařena, již královna před chvílí uzdravila. Řada se rozpadá a každý pokračuje jiným směrem. Tančí, otáčejí se, skáčou, ječí a mluví neznámými jazyky, hladí, drápou a zakusují se jeden do druhého, až jim vytéká krev, a nakonec padají na zem v křečích nebo bezvládně jako mrtvoly. Někteří jsou pošlapáni a praskají jim kosti, jako kdyby chtěly přehlučet bubny, ale všem je to zřejmě jedno. Několik soucitných duší odtahuje ležící bezvědomé z mýtiny do tiché temnoty lesa, aby se vzpamatovali, ale většina zůstává ležet tam, kde padla, a dál se chvějí nebo nehybně spočívají a pokoušejí štěstí pod tančícíma nohama. Po prvním kohoutím zakokrhání je náhle po všem. Ti, kteří ještě jsou na nohách, se ve spánku hroutí na zem nebo se vlečou do svých postelí či do stínu stromu. Na nohách zůstává jen královna. Rose využívá příležitosti a bez váhání pospíchá na mýtinu. Dychtivě dělá před Jejím Veličenstvem pukrle. Aimee ji opatrně následuje a uklání se, koneckonců je to otázka zdvořilosti, ať už člověk věří ve vúdú, nebo ne. Šarlatová ústa Euphemie Davidové pobaveně pocukávají. „Vím, proč jste přišly. Následujte mě,“ říká. Král vychází za nimi v uctivé vzdálenosti několika kroků za královnou. Euphemia Davidová však, aniž by se otočila, klidně vynáší rozsudek. „Tvoje panování skončilo. Sloužil jsi mi dobře a já ti za to děkuji, ale teď je konec. Už tě nepotřebuji. Najdi si milou mladou dívku, ožeň se s ní a buď na ni hodný. Jestli nebudeš, dozvím se to.“ Jde o jemnou výhrůžku, ale vyvolává dojem, jako kdyby byla vyslovena do mučivě bolestivých podrobností. Královna je známa tím, že nezná slitování s muži, kteří se chovají špatně k ženám. Sesazený král vypadá, že je mu nevolno, a chvěje se. Na čele se mu blyští studený pot. Na chvíli se zdá, že má v krku knedlík velký jako kohoutí srdce, který nedokáže spolknout. Pak ale tento okamžik pomíjí. 22 brandy purdy „Ano, má paní.“ Snímá si z krku těžký zlatý řetěz, svléká si modré a červené hedvábí z beder a oboje vkládá, uctivě, ale zároveň s lítostí, do pevné ruky královny, natažené, aby přijala nazpět královské odznaky, jež ozdobí jejího dalšího druha. Euphemia Davidová je přijímá bez poděkování a ohlédnutí. Někdejší král, nyní obyčejný muž zbavený moci, najednou vypadá tak mladě a zranitelně – možná je mu pouhých sedmnáct, a jistě ne víc než dvacet. Nahý až na zlaté kruhy v uších a zvonečky na kotnících, cetky, jež může nosit každý uctívač, padá na kolena a líbá lem šatů své milované. „Stane se, jak si přeješ, má paní. Děkuji, že jsi mi dovolila, abych ti sloužil.“ Královna přijímá jeho podřízený hold a odchází s vysoko vztyčenou hlavou, aniž by se jedinkrát ohlédla. Lem jejích šatů mu ještě přejede po dlani v posledním pohlazení, ale bývalý král se ho nepokouší chytat. Takhle je to lepší. Může být leccos, ale jistě není hlupák. Rose, horlivější než na jakékoliv lekci etikety, kterou ji vyučovala matka nebo jeptišky v klášterní škole ve Fort Royalu, kam občas s krajní nechutí chodila jako žačka, si bere ponaučení: takhle se opouští milý! Aimee se ohlíží a její modré oči s účastí spočívají na mladíkovi, který klečí nahý v prachu, s čelem uctivě položeným na místě, kudy před chvilkou prošly královniny nohy, jako kdyby dosud cítil jejich teplý dotyk. Aimee si pomyslí, že jeho tiché slzy brzy promění prach v bláto. Jak ho to musí bolet, být tak chladně a bez varování propuštěn! Život se opravdu může obrátit vzhůru nohama v jediném okamžiku. Život, láska, moc, vášeň i sláva jsou tak pomíjivé a prchavé. Jistě se cítí jako ten kohout, jehož srdce nedávno vytrhl, jenže on, někdejší král, musí dál žít a čekat, až v něm odumře bolest. Královnin příbytek vypadá přesně tak, jak ho všichni popisovali. Euphemia Davidová bydlí v malé chatrči natřené krvavou červení uvelebené jako vulgární šperk mezi nádhernými stromy, zvláštními nachově růžovými orchidejemi, které z nějakého důvodu vypadají lascivně, vytrvalou spletí zimolezů dvě císařovny 23 a nočně kvetoucích bílých lilií. Uvnitř se nacházejí pomůcky královnina oboru: svíce mnoha barev, některé vytvarované do mužských či ženských postav, srdcí či ztopořených mužských údů, nádoby plné tajemných olejů a prášků, voskové figuríny a koule, chomáče per a maličké černé rakve, jejichž zjevení se na prahu svého domu se každý děsí. Svazečky sušených bylin, girlandy z kostí i vysušená tučná těla čtverzubců visící z trámů plavou ve vzduchu místo vody jako strašidelné, vysušené svatební ozdoby. Na každé stěně jsou přibity sušené ještěrky, ropuchy a kravská srdce. Královna unaveně usedá na trůn z lesklých kostí umístěný jako jakékoliv oblíbené křeslo, had jí objímá ramena a jazykem se dotýká její tváře jako při polibku. Li Grand Zombi, jediný milenec, jehož nikdy neopustí. Panovačně natahuje ruku a Rose jí dychtivě podává dlaň. Královna vyklenuje obočí v nevyřčené otázce. Rose se zajíká. „P-p-promiňte,“ koktá a neohrabaně sahá pod noční košili. Vytahuje malý sametový váček zavěšený na provázku kolem krku. Pot jí přilepil samet mezi mladá ňadra, ale konečně se jí daří nervózními prsty vylovit dvě mince. Jednu podává Aimee, div ji nervozitou neupustí, a druhou nabízí královně. Euphemia Davidová souhlasně kývá a znovu natahuje ruku. „Vaši dlaň, mademoiselle.“ S nečitelným výrazem si prohlíží Rosinu ruku. „Teď vaši, mademoiselle.“ Obrací se k Aimee, aniž by si všímala Rosina zmateného zamračení. Aimee natahuje dlaň, na které ještě leží mince, což u královny vyvolává nepatrný úsměv. „Znovu vaši, mademoiselle,“ říká směrem k Rose, která hned horlivě poslechne. Královniny prsty se pevně svírají kolem Aimeeina zápěstí, aby podržela i její ruku ve své. Po dobu, která jim připadá jako věčnost, Euphemia Davidová sedí v předklonu a zamyšleně se dívá z jedné dlaně na druhou. Někdy naklání hlavu ke straně, mhouří svoje zlaté oči, 24 brandy purdy kouše se do spodního rtu nebo krabatí čelo. Konečně pouští Aimeeino zápěstí a mávnutím naznačuje Rose, ať spustí ruku podél těla. „Osud vás svázal do volného uzle. Vaše budoucnost bude stejná, byť zcela odlišná. Obě budete žít ve velkolepém paláci a nosit korunu větší než kterákoliv královna – stanete se císařovnami. Dál se ale vaše cesty rozejdou. Ty,“ upřela tvrdý, neochvějný pohled zlatých očí na Rose, „budeš oslavována a uctívána jako žena velkého muže. Tvůj manžel pokryje svět slávou a tvoje tělo vřelými polibky a diamanty. Vloží ti na hlavu korunu. Jeho ambice budou plát jako požár, který hrozí pozřením celého světa. Celé národy před tebou budou klečet a oslavovat tě zpěvem. Každé tvoje šaty, slovo i pohyb budou probírány ze všech stran. Na veřejnosti se budeš usmívat, ale v soukromí proliješ mnoho slz. Zjistíš, že jsi vězeňkyně, ačkoliv jsi to nikdy nepovažovala za možné, bude ti připadat, že tvůj honosný palác má stěny ze skla, proslulost bude tvým žalářníkem, koruna těžkým břemenem, ačkoliv ve tvých snech seděla na hlavě lehce jako pírko, a tvůj snubní prsten se změní ve zlaté okovy, které tě přikovají k životu, o němž jsi v mládí snila. V hodině, kdy si pomyslíš, že jsi získala štěstí, ho ve skutečnosti jednou provždy ztratíš. Jako ten nejvrtkavější milenec tě štěstí opustí, ty zemřeš v osamění, s vědomím, jak málo záleží na jmění a slávě, a budeš litovat, že jsi odplula z Martiniku od ospalého, prostého života. Pokud jde o tebe, maličká,“ Euphemia Davidová se obrátila k Aimee, „tebe nečeká sláva a proslulost lidí, kteří si vykračují jako pávi, tak pyšní a marniví, po jevišti světového divadla. Svět zapomene tvoje jméno. Než ti bude dvacet, všichni, kdo tě kdy znali, zapomenou tvoji tvář a zůstanou jim jen portréty, ploché a bez života, pokud vůbec pomyslí na to, aby se na ně podívali.“ Střelila pohledem jako obviňujícím šípem na Rose. „Teprve po smrti začneš žít. Jako had, který polyká vlastní ocas, se tvůj konec stane tvým začátkem. Tvoje tvář bude skrytá před světem, ale nepleť si závoj s živoucí smrtí nebo s oknem, které nabízí jen zamlžený dvě císařovny 25 výhled. Závoje nejen skrývají, ale také odhalují, jako plodová blána na obličeji dítěte narozeného s jasnovideckým darem. Nevědomému oku se budeš jevit jako pouhá hračka mocného muže, pěkná hračka, kterou může rozbít nebo odhodit, kdykoliv se mu zamane, ale to bude velká iluze, protože veškerá moc bude spočívat zde v tvé dlani.“ Znovu se natáhla pro dívčinu ruku a zabodla do ní dlouhý, ostrý nehet. „Jako sochař s hroudou hlíny budeš tvarovat a formovat a vytvoříš velikost zdánlivě z ničeho, ale nikdy za to nebudeš oslavována a schody k trůnu budou červené od krve a vlhké od slz. Budeš dělat věci, jaké si ve své nevinnosti teď nedokážeš ani představit, nemyslitelné věci, po kterých se budeš bát o svoji duši a Božího soudu. Ale v den, kdy ti smrt zavře oči, pokud by někdo přišel k tvé posteli a zeptal se: Stálo to za to?, budeš bez pochyb vědět, že ano, stálo, díky tomu, co po sobě zanecháš.“ Rose si sedá, hledí na svou dlaň a nespokojeně se mračí, zatímco Aimee se dívá na svoji ruku v zamyšleném tichu. Uvažuje, jestli královna nevypráví báchorky, jestli neříká dvěma mladým dívkám, co si myslí, že nejspíš chtějí slyšet. Všichni, i šarlatáni, vědí, že si děvčata, nuzná i aristokratická, hrají na princezny a sní o koruně. Rose se podle všeho chystá položit další otázku, ale Euphemia Davidová ji gestem umlčuje a vstává z trůnu. „Teď už musíte jít, jsem unavená a chci odpočívat. A vy pořád máte čas, abyste se vrátily do postele, než vás začnou pohřešovat.“ Aimee dělá pukrle a děkuje královně za čas, který jim věnovala. Rose ji rychle napodobuje, ale když už se odvrací, Euphemia Davidová se k ní natahuje a otáčí ji zpátky k sobě. „Ubožátko.“ Hledí do Rosina obličeje a s nečekanou něhou ji hladí po líci. „Jsi jako ptáček v kleci, který touží vyletět do velkého neznámého světa nazývaného Svoboda, o němž slýchal tolik svůdných zpráv, ale který si vůbec neuvědomuje nebezpečí, jež číhají v klíně svobody a čekají, až se budou moci zakousnout do nevinných děvčat jako ty. Pamatujte – vy obě –, 26 brandy purdy že ztracenou nevinnost nelze nikdy získat zpátky. Pečlivě zvažujte, co uděláte a komu i za co ji obětujete.“ Rose tolik zasahuje smutek v královniných zlatých očích, že dokáže jen němě přikývnout, mumlavě poděkovat, nepřítomně se uklonit a následovat Aimee do bledě žlutého a šedého svítání. Nechává se odvádět za ruku k posteli v Trois-Ilets, v naději, že se jim opravdu podaří proklouznout dovnitř, než si někdo všimne jejich nepřítomnosti, a hlodavý pocit melancholie z ní padá jako stará kůže hada. „Oslavována! Budu oslavována a zahrnuta diamanty! Jen si to představ, Aimee! Budu žít v paláci, nosit korunu, budu oslavována a zahrnuta diamanty!“ „Myslím, že bych to radši zapomněla,“ odpovídá Aimee tiše, aniž by se ohlédla. „Copak ti vůbec nedělá starosti, že Euphemia Davidová vyčetla z tvé ruky tolik neštěstí, Rose?“ Rose se jen usmívá. „Ten, kdo je předem varován, je lépe připraven. Až přijde smůla, postavím se jí.“ Rozpustile zaujímá šermířský postoj s fiktivním kordem v ruce. „Do střehu, Smutku, do střehu. Já se tě nebojím!“ Aimee jen vrtí hlavou a vzdychá. Dohadováním s Rose člověk jen mrhá slovy a dechem. V jednu chvíli věří, že její osud je daný, v další je přesvědčená, že ho dokáže změnit. „Pojď, Rose!“ Aimee znovu bere sestřenici za ruku a táhne ji dál. „Musíme se vrátit do Trois Ilets, než si všimnou, že nejsme v posteli, a nechají nás hledat po pralese otroky. Jestli se kvůli nám zpozdí práce na třtinových polích, dostaneme výprask!“ Když jejich bosé nohy konečně nehlučně přecházejí dvůr a obě vklouznou pod bavlněnou přikrývku na Rosině posteli, Aimee ji chytá za ruku. „Slib mi, Rose,“ šeptá naléhavě, „že o královniných věštbách nic neřekneš...“ „Slibuju.“ Rose se usmívá a konejšivě jí tiskne ruku. „Jenom by se nám smáli a já netoužím po tom, aby mě výsměšně oslovovali Vaše Veličenstvo. Ale až se proroctví splní, všem o něm řeknu. Bude to velkolepý příběh!“ dvě císařovny 27 „To opravdu bude,“ souhlasí Aimee, přitahuje si přikrývku pod bradu a boří hlavu do polštáře. Tiše šeptá šedým stínům, jež dosud plní pokoj: „Jestli se vůbec splní.“ Život přece nemůže být tak neuvěřitelný a absurdní! Dvě císařovny, to zrovna! Ušklíbá se do polštáře, než jí oči zavře spánek. 28 brandy purdy 1. část Rose 1. kapitola M ůj život doopravdy začal, když přišel dopis od tety Edmée z Paříže. Předtím jsem jen čtrnáct let přešlapovala na místě, čekala, spala do poledne a lenošila ve volných bavlněných šatech, chodila bosa, jedla a vdechovala cukr, vyhýbala se učení jako moru a občas si oblékala bílý satén jako ostatní neprovdané dívky, abych se v něm účastnila plesů v guvernérově sídle ve Fort Royalu, kde jsem bezúčelně flirtovala s pohlednými, zábavnými chlapci, ačkoliv na nich mému srdci vůbec nezáleželo. Živě si na to vzpomínám: na svoje opravdové narozeniny. Nejdřív to vypadalo jako další obyčejný, nudný, lenivý den na cukrem provoněném tropickém ostrově Martinik. Já, Marie Josephe Rose Tascher de la Pagerie, jsem podrážděně, zahálčivě seděla u okna s nenáviděným vyšíváním netrpělivě odloženým stranou – byla to beznadějná změť uzlíků ze šarlatového hedvábí, jež by se daly rozplést jedině zázrakem. Sledovala jsem, jak verandu omývá jeden z náhlých letních lijáků, a špulila jsem rty nad nešťastnou skvrnou od malinové marmelády, jež hyzdila nabírané bílé volány mých nových mušelínových šatů dvě císařovny 29 s dvojitou řadou perleťových knoflíčků tvaru srdcí, jež byly na živůtku vyrovnané jako vojáci. Při snídani jsem byla neopatrná. Má služebná Rosette, za všech okolností upřímná, navzdory mým slzám řekla, že podle ní skvrna nepůjde vyčistit. Zničila jsem drahé nové šaty, kvůli kterým jsem týdny plakala a přemlouvala otce, a to jsem si je oblékla poprvé. Po okenní tabulce šplhala malá zelená ještěrka, tak blízko, že jsem rozeznávala její drobné šupiny i černá očka a dokonce jsem mohla spočítat její dlouhé prsty, kdybych chtěla. Ale ještěrky mě nezajímaly, snila jsem o Paříži a pohledných mladících, kteří by mě považovali za nejkrásnější a nejvíce okouzlující bytost, o mužích, kteří by se bili o právo položit mi k nohám Měsíc a ozdobit můj krk hvězdami jako diamantovým náhrdelníkem, dokud mi jeden výjimečný muž, jenž bude převyšovat všechny ostatní, nevloží na hlavu císařskou korunu. Má matka, dosud krásná Marie Claire Tascher de la Pagerie, nešťastně odpočívala na pohovce v plesových šatech z morušového hedvábí s černou krajkou, nyní ošklivě zvadlých a v podpažích promočených potem. Nosila je tři dny. Oblékla si je na večírek na sousední plantáži. Otec trval na tom, že právě to je lék na její trápení. Její přítomnost navíc zajistí, že on sám nevypije příliš rumového punče a neudělá ze sebe před sousedy opět osla. Připomněl jí, že když naposledy šel na ples bez ní, zvedl mísu s punčem a lemtal z ní jako vyprahlý pomocný dělník, dokud ji nevyprázdnil. Potom vesele pobíhal po plesovém sále, hihňal se, tiskl ňadra všech žen, které dokázal chytit, a srovnával je s granadillami a mangy, dokud guvernér konečně nepřikázal komorníkům, aby mu polili hlavu studenou vodou a vyhodili ho na ulici. Máti tedy zdráhavě souhlasila, oblékla si nejlepší šaty a se statečným úsměvem šla na ples, aby dohlédla na manželovo slušné chování. Když se vrátili, u dveří na ně čekal otrok se smutnou zprávou, že má sestra Catherine je na tom mnohem hůř. Byla v deliriu, zmítala se v horečkách a vykašlávala krev. Máti k ní 30 brandy purdy hned vyběhla po schodech nahoru a zůstala u ní až do dnešního rána. Vyčesané, zapudrované vlasy se jí nakláněly k levé straně a hedvábné růže i černá krajka v nich ledabyle, ochable visely dolů, ale máti byla příliš vyčerpaná a ustaraná, než aby si toho všímala. Ani ji nenapadlo uvolnit si šaty. Zády se opírala o tvrdou, záludně nepohodlnou starožitnou pohovku potaženou zeleným brokátem a s roztřepenými zlatými výšivkami bodajícími jako dikobrazí ostny – občas se o ně člověk píchl do krve –, ale dnes je máti podle všeho vůbec nevnímala. K unaveným, opuchlým očím si tiskla studený obklad a v druhé ruce svírala slzami promáčený kapesník a růžencové kuličky z černého onyxu. Ani se nedotkla šálku horké černé kávy, kterou jí služebná přinesla. Byla zkrátka příliš vyčerpaná. Můj rozverný, zábavymilovný otec Joseph Gaspard Tascher de la Pagerie seděl za stolem, rychle, nenápadně si přihýbal rumu ze stříbrné čutory, kdykoliv měl dojem, že se nikdo nedívá, a dumal nad štosem účtů, které neměl naději zaplatit. Bezpochyby toužil po úniku do Fort Royalu, po konejšivém objetí a kyprých ňadrech svých milenek, s nimiž by se kochal nadějí, že mu konečně přijde dobrá karta nebo že vsadí na vítězného kohouta. Otec byl snílek, ne muž činu, a jeden z mála plantážníků, kterým se nedařilo dosahovat zisku při obchodování s cukrem, který všichni nazývali bílým zlatem. Miloval příležitosti, kdy si oblékl bílý frak s velkými zlatými knoflíky, žlutohnědé nankinové krátké kalhoty a kožené jezdecké boty z měkké kůže a procházel se po polích jako nejvyšší vládce a pán všeho v dohledu, ale všichni věděli, že o řízení plantáže neví vůbec nic. A tak jsme trávili čas ve vybledlé, ošuntělé kráse nejlepšího salónku Trois Ilets, když Le Grande Jacques, náš obří černošský sluha, přinesl na malém stříbrném podnose dopis. Zakryla jsem si ústa dlaní a snažila se potlačit smích. Ačkoliv se Jacques ochotně podvolil dusivé nádheře karmínového sametového fraku s pozlacenými knoflíky a se šosy, které mu visely až ke kolenům, i odpovídající vesty, bílé košile topící se v kadvě císařovny 31 nýrech, ledově modrých kalhot ke kolenům, tak těsných, jako kdyby je měl namalované přímo na kůži, a dokonce i bílé napudrované paruky, jeho velká chodidla plochá jako prkna prostě nedokázala snášet vězení černých kožených bot s velkými lesklými přezkami a bílými bavlněnými ponožkami. Myslím, že by šel bos i do Versailles na audienci u královské rodiny. Jacques zkrátka nestrpěl boty a ponožky a vždycky úspěšně „ztratil“ každý pár, který dostal. „Ty jsou pro bělochy, který byli k takovejm věcem vychovaný. Mně se nikdo nesnažil dát boty, dokud jsem nebyl velkej, a to už bylo moc pozdě, než aby si na ně moje nohy zvykly,“ říkal vždycky. Když otec otevřel dopis a pustil se do čtení, cítila jsem, jak se mi pod nohama chvěje země. Zde byl můj osud, který se konečně dostavil, a já nesmím dopustit, aby mě cokoliv zastavilo, až mu vyběhnu v ústrety. Byla jsem připravená vletět do náruče manžela, který „pokryje svět slávou“ a mě diamanty a vřelými polibky. Cítila jsem, jak mi na srdci i chodidlech vyrůstají křídla. Věděla jsem, že ten dopis je první krok na cestě k paláci a koruně, již Euphemia Davidová viděla v mé dlani. Dopis byl od tety Edmée. V dětství jsem s oblibou poslouchala příběhy o otcově skandální sestře, která všem vyrazila dech, když jednoho dne, hned po té nejcivilizovanější a nejnudnější snídani, vstala od stolu a opustila manžela, aby mohla žít se svým milencem, naším bývalým guvernérem markýzem de Beauharnais, a jeho mimořádně přátelskou a poslušnou ženou. Ti tři odpluli z Martiniku zpátky do Paříže, kde si zařídili společný dům, v němž šťastně žili až do markýziny smrti. Teta Edmée nyní hledala nevěstu, krasavici z rodného ostrova, pro milencova syna Alexandra, pohledného mladého vikomta de Beauharnais. Jelikož její vlastní bratr byl požehnán, nebo proklet, jak to podával on, třemi dcerami, přirozeně si vzpomněla nejdřív na nás. Dokonce byli ochotni přehlédnout skutečnost, že žádná z nás nemůže čekat sebemenší věno. Pro tetu samozřejmě nešlo o dobročinnost, ale o vypočítavou mazanost – nedala se považovat za nezištnou duši; zjevně pochopila výhody toho, 32 brandy purdy když vše zůstane v rodině. Její milenec byl dvaašedesátiletý nemocný muž s těstovitým tělem a dnou a ona sama taky nebyla nejmladší, takže nemohla počítat s tím, že omámí nového milence, až starý skončí v rakvi. Markýz byl aristokrat jen v titulech a okázalosti, ale ne v bankovních účtech a jako milenka, nikoliv manželka, se nemohla spoléhat na penzi – tento spolehlivý, byť nuzný zdroj prostředků by vyschl s jeho smrtí a odkopnutý manžel ji patrně taky nehodlal přivítat zpátky a po všem, co se odehrálo, jí nabízet podporu. Kdyby ale Alexandre a jeho nevěsta byli dlužníky Edmée za to, že je seznámila, jejich vděk by jistě zařídil, aby jí poskytli domov a veškerý nezbytný přepych po zbytek jejího života. „Nech mě jet, tati! Prosím! Nech mě jet!“ zvolala jsem – přerušila jsem otce uprostřed věty, chytila ho za paži, vzhlížela k němu se srdcervoucím výrazem a vzrušeně jsem poskakovala. „Nech mě jet do Paříže a vzít si Alexandra!“ Paříž byla sen všech snů. Já i moje sestry jsme tam dávno měly odplout kvůli vzdělání, ale roky špatné úrody, zkáza způsobená hurikány a otcovy dluhy z hazardu spolu s britskou blokádou, která nám bránila ve vývozu cukru, takovou cestu znemožnily. Všechny jsme se tedy musely spokojit s tím málem, které nás mohly naučit jeptišky z klášterní školy ve Fort Royalu, ačkoliv já sama jsem považovala tance s vojáky na guvernérových plesech a tajné procházky po zahradách nebo měsícem zalitých plážích s nimi za mnohem poučnější než vše, co jsem se dozvěděla od jeptišek, které byly většinou milé, ale zjevně nevěděly nic o životě a ještě méně o lásce. „Rose, ještě jsem dopis od tvé tety ani nedočetl...“ Otec mě setřásl a máti si na pohovce se zaševelením morušového hedvábí povzdychla: „Trpělivost, Rose...“ Někdy jsem měla dojem, že to je jediné, co mi kdy říkala. „Trpělivost, Rose, trpělivost...“ Já už jsem měla trpělivosti i jejího předstírání po krk! Nechtěla jsem být trpělivá. Měla jsem za to, že trpělivost je silně přeceňovaná, a bylo mi jedno, co si o tom myslely jeptišky dvě císařovny 33 nebo máti! Chtěla jsem tancovat, bavit se, žít a milovat, dokud jsem byla dost mladá, abych si to všechno užila. Jak mohli očekávat, že se budu chovat jako stařena, pořád jen čekat a sedět u ohně, vyšívat květiny a pronášet otřepané fráze, když jsem byla plná života a vášně? Přímo jsem pukala touhou – copak to neviděli? Otec pokračoval ve čtení a mně se sevřelo srdce. Alexandre chtěl Catherinu. Jak jinak – byla nejmladší a nejhezčí ze tří sester Tascher de la Pagerie. Já jsem byla nejstarší a nejméně pravděpodobná vyvolená tak náročného muže jako Alexandre de Beauharnais. Zuby jsem měla plné kazů a ošklivých žlutobílých skvrn. Kojná mě odstavila od prsu s pomocí slazeného mléka a já od té doby miluji cukr. Jedla jsem ho surový a dávala jsem ho do veškerého jídla i pití. Nevydržela jsem bez něj ani den. Ačkoliv jsem trávila hodiny před zrcadlem nácvikem okouzlujícího úsměvu se zavřenými ústy, k získání a potěšení muže musím někdy pusu otevřít a nemohla jsem ani před ní neustále držet vějíř. A na takových věcech muži jako Alexandre záleží. „Ale Catherine nemůže jet. Umírá!“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Zakryla jsem si ústa dlaní, příliš pozdě na to, abych zastavila ta krutá, byť pravdivá slova, a ustaraně jsem se ohlédla na ubohou máti. Pořád si nepřipouštěla, že je po naději a Catherine zemře dlouho před tím, než dostane příležitost žít. Matka už ale odvrátila obličej a probírala v prstech růženec, s nímž se pořád modlila za zázrak, o kterém jsme všichni věděli, že nepřijde. Říkala to Euphemia Davidová. „Půjdu Catherine zkontrolovat,“ zašeptala matka a vyběhla z pokoje, než jsme mohli spatřit její první slzy. Catherine nám scházela před očima. Její zlaté vlasy byly suché a křehké jako sláma, její pleť žlutá jako banány a hruď jí neustále chrastila jako hrášek ve vydlabané tykvi. Jeptišky ji poslaly domů zemřít. Lékaři pro ni nedokázali udělat nic kromě pouštění žilou, což ji ještě víc oslabovalo, a ona v sobě jen zřídka udržela chléb, mléko a rozmačkané banány, které jí 34 brandy purdy matka obětavě dávala lžičkou do úst. Žádné lektvary, modlitby, vúdú ani kouzla ji nemohly zachránit. Matka byla sice oddaná katolička a nechtěla ohrožovat dceřinu ani svoji vlastní duši styky s čarodějnicemi, táta však jednou dopoledne, když byla matka na mši, potají poslal pro královnu vúdú. Nesmírně jí věřil a věděl, že pokud někdo dokáže Catherine zachránit, bude to Euphemia Davidová. Jednou mu dala kost z ocasu staré černé kočky a jediný vlas ze své hlavy a řekla mu, ať jde na hřbitov a sedí celou noc na hrobu nejbohatší osoby, která tam je pohřbená – vdovy, která byla stejně zlomyslná jako ta stará černá kočka. Kost měl vložit do váčku ze zeleného sametu plného hlíny z nejčerstvějších a nejstarších hrobů na hřbitově spolu s poslední zlatou mincí naleštěnou tak, aby zářila jako slunce, váček zašít jejím vlasem navlečeným do nové jehly. Před posledními třemi stehy se měl ale jehlou píchnout, jak hluboko dokáže, a strčit prst do váčku až ke kosti. Tam ho měl nechat, dokud se nezastaví krvácení a slunce nevystoupá na oblohu. Následující noc se se zeleným váčkem na srdci vydal z Trois-Ilets do hráčského doupěte ve Fort Royalu, s plátkem papriky tak pálivé, až mu z očí tekly slzy, zasunutým pod jazykem, zády obrácený k aréně vsadil na červeného kohouta s modročernými ocasními pery a vyhrál dost, aby zabránil převzetí plantáže věřiteli. Z noci strávené na hřbitově samozřejmě ošklivě nachladl, přišli lékaři, pouštěli mu žilou a kladli mu hořčičné obklady na záda i hrudník a šest týdnů se potácel na prahu smrti, ale říkal, že to stálo za to. Máti prohlásila, že měl, co si zasloužil, když si začínal s takovou ďábelskostí, zvala k němu kněze, aby se každý den modlil za jeho poskvrněnou duši, a řekla, že jestli otec ještě někdy bude mít něco společného s vúdú a Euphemií Davidovou, opustí ho, takže si bude muset vybrat, jestli chce mít v životě smůlu a ji, nebo tu černou čarodějnici a Satanem seslané bohatství. Otec si pochopitelně vybral to první, ale nedvě císařovny 35 přestával potají kroužit kolem druhé jako ubohý pes před zamčenými dveřmi, za nimiž je zavřená hárající fena. Euphemia Davidová však Catherine pomoci nemohla. Přišla a položila Catherine na prsa svého hada, který chvíli zíral na mou nebohou, vyděšenou sestru, olizoval jí bradu a potom se odplazil zpátky k Euphemii Davidové, vrátil se jí na rameno a pošeptal jí do ucha, že duchové spatřili Catherinu a rozhodli se, že je pro tento svět příliš krásná. Chtěli ji pro sebe. Její osud byl zpečetěn; nikdo s tím nemohl nic dělat. Smrt už jí chrastila v plicích a její srdce s každým dalším namáhavým tepem rychle zemdlévalo. Brzy se zastaví úplně. Otec po mně vrhl varovný pohled, znovu si přihnul z čutory a schválně se ke mně otočil zády, aby si dočetl tetin dopis v tichu tak hlasitém, až křičelo. Když se konečně obrátil zpátky, zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Rose, tvoje teta Edmée říká, že pokud z nějakého důvodu nemůžeme poslat Catherinu, postačí tvoje mladší sestra Manette... Promiň, Rose, ale o tobě nic nepíše.“ „Ne!“ kvílela jsem. „Musím to být já, prostě musím!“ Dupla jsem si nohou, čehož jsem okamžitě zalitovala, když jsem ucítila, jak praská obnošená podrážka mého střevíčku, tenká jako papír. V pláči jsem se vrhla na pohovku a brečela jsem o to víc, že mě pozlacené výšivky bodaly přes šaty, jako kdybych padla na kaktus. „Zemřu, jestli se nedostanu do Paříže! Prostě zemřu! Vytratím se jako Catherine a všichni budete litovat a ty dvojnásob, otče, protože budeš vědět, že je to tvoje vina, žes mi nedovolil jet do Paříže a vzít si Alexandra! Zlomí ti to srdce a už nikdy se ti nepodaří otočit šťastnou kartu, přijdeš o plantáž, všechny ženy tě opustí, protože pro ně nebudeš mít peníze, a to všechno kvůli tomu, žes mi upřel tuhle šanci!“ „Vážně, Rose?“ Otec obrátil oči v sloup a usrkl si rumu. „No tohle, netušil jsem, že jsi tak vášnivě zamilovaná do Alexandra! Když nás tady navštívil, dala jsi mu do postele černou voskovou kouli, kterou pro tebe vyrobil jeden otrok, a prohlásila jsi o něm, že je to skrz naskrz odporný kluk a že doufáš, že mu někdo usekne hlavu jako kuřeti.“ 36 brandy purdy „Ale tati!“ vykřikla jsem. „To bylo jenom proto, že se naparoval jako nějaký anglický lord, tvrdil, že jsem hloupá provinční holka, a tahal mě za vlasy tak tvrdě, až mi vhrkly slzy do očí! A tenkrát mi bylo teprve pět! Ale teď... je všechno jiné! Otče, vydržela bych cokoliv, i nafoukaného Alexandra, i to, kdyby mě tahal za vlasy, abych se dostala do Paříže!“ „Copak se nemůžeš dočkat, až od nás odejdeš?“ škádlil mě otec. „Ale ne, otče, ne od tebe,“ namítla jsem a honem se mu vrhla kolem krku, „ale patřím do Paříže! Paříž je to nejkrásnější, nejúžasnější a nejvíc vzrušující místo na světě! A je mi patnáct! Jestli se tam brzy nedostanu, budu moc stará, než abych si ji užila!“ Otec vyprskl smíchem, postavil mě před sebe a otočil se zpátky ke stolu. „Tvůj čas přijde, Rose, a slibuji, že dřív, než ti zbělají vlasy a podlehneš revmatizmu. Teď musím odpovědět tvé tetě na dopis...“ Nevzdala jsem se. „Otče, prosím...,“ žadonila jsem, postavila se za jeho křeslo a začala mu masírovat ramena. „Nemohl by ses tetě Edmée o mně aspoň zmínit? Nemohl bys jí připomenout, že taky existuju a že Manette je rozhodnutá vstoupit do kláštera a stát se jeptiškou? Že by ji vyloženě zabilo, kdyby se nemohla oddat Bohu? Radši by se nechala roztrhat lvy, než by přijala jiného ženicha než Krista, ale já... já se těším, až obejmu svět, a Alexandra taky, jestli budu muset. Paříž stojí za jakoukoliv oběť. Nemohl bys jí napsat něco v tom smyslu, otče? A možná bys mohl dodat, že jsem roztomile zaoblená, vysoká, ale ne moc, že jsem nezhnědla od slunce, ale uchovala jsem si světlou pleť navzdory jeho paprskům, které nás bičují jako dozorce otroky, a že mám oči tak okouzlující jako tisíciletý jantar s tečkami smaragdů – to mi řekl voják, se kterým jsem tančila na guvernérově plese ve Fort Royalu, ačkoliv o tom vojákovi by ses asi tetě Edmée zmiňovat neměl, možná by to nepochopila... nebo vzhledem ke své pověsti by pochopila až moc dobře...“ dvě císařovny 37 Nerozhodně jsem se kousla do spodního rtu. „Mohl bys jí napsat, že mám vlasy tmavé jako půlnoc, vlnité a dost dlouhé, abych polapila a zotročila každého muže – no, možná bys měl vynechat i tohle, ačkoliv mi to řekl jiný voják na jiném plese. Byl to vlastně námořní důstojník, aspoň myslím. A jsem obdařena všemi krásami mládí, pěknými prsy, boky, které slibují budoucímu manželi vlastní rodinu, a jsem ladná, neúnavná tanečnice s temperamentní povahou a velkou chutí do života. Taky umím číst, psát a šít


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist