načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dvě císařovny - Brandy Purdy

Dvě císařovny

Elektronická kniha: Dvě císařovny
Autor:

Dvě krásné urozené Francouzky Rose a Aimee míří do Paříže za štěstím. Do Rose se zamiluje generál Napoleon Bonaparte a za chvíli je z ní francouzská císařovna. A Aimee? Při cestě ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 320
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Two empresses přeložil Zdík Dušek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3543-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dvě krásné urozené Francouzky Rose a Aimee míří do Paříže za štěstím. Do Rose se zamiluje generál Napoleon Bonaparte a za chvíli je z ní francouzská císařovna. A Aimee? Při cestě na Martinik ji unesou piráti a prodají do harému. Krásou a inteligencí okouzlí tureckého sultána a záhy vystoupá na pozici s nepředstavitelnou mocí. Jenže štěstí je vrtkavé…

(na vlnách lásky do náruče moci)

Zařazeno v kategoriích
Brandy Purdy - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © TWO EMPRESSES by Brandy Purdy 2017

Translation © Zdík Dušek, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Z anglického originálu TWO EMPRESSES

přeložil Zdík Dušek

Redakční úprava Lukáš Foldyna

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-621-4 (pdf)


Štěstěna přeje odvážným.

– Vergilius

Je úctyhodnější být vychován k trůnu než se na něj narodit.

Jedno je dáno štěstím, druhé je třeba si zasloužit.

– Petrarca


Je vábeno i kupováno draze

Jednou jsi královna, podruhé meteš saze

Nelze je chytit či spatřiti snáze

Ó! Co je štěstí?

Prchavé jak sníh, kluzké jako led

Hodíš-li kostky naposled

až znehybní pak poznáš hned

zdali měl jsi štěstí!

Odvedli ji do kamenné věže

kde lká a pláče sama v noci

odsouzena, bez pomoci

Hle! Nepozná štěstí.

– sir Thomas Wyatt


9

Autorčina poznámka

Toto je beletristické dílo založené na životě a osudechNapo

leonovy císařovny Josefíny a její sestřenice Aimee Dubucq de

Rivery. S postavami i chronologií dějů jsem nakládala stvůr

čí svobodou.


11

Prolog

1777

Ostrov Martinik

B

ubny duní jako sto srdcí, rytmicky, svůdně, hypnoticky.

Kolébají posluchače jako dítě u matčina prsu a působí na

něj kouzlem, jemuž málokdo odolá. Nedají se ignorovat:do

stanou se pod kůži, vplíží se do duše a převezmou kontrolu, ať

chcete, nebo ne. Vzrušují a budí vášně. Některé dokoncedo

ženou k šílenství a záchvatům křečí, při nichž hrozíspolknu

tí jazyka – dar od šejdířských bohů, kteří jsou známi zvláštním

smyslem pro humor.

Hladivé, mámivé, současně lhostejné i toužebné tempopohan

ských bubnů je naléhavé, ale zároveň i jemně pobízí. Jako had

syčí kluzkým, hedvábným hlasem: Pojď! Pojď sem! Pojď! Hned!

Císařské předvolání převlečené za pozvánku, kterou nelzeigno

rovat ani odmítnout. Jen pošetilci dávají v sázku svoji duši. I ti,

kteří se posmívají kouzlům vúdú – jejich všemocné královně,

božskému hadu, jehož uctívají, magii, obětem, duchům, klatbám

i nemrtvým zombiím –, se jich v hloubi srdce potají bojí a pevně

zavírají okna, když v noci duní bubny a mezi stromy probleskuje

pekelné mihotání ohňů jako žhnoucí rudé oči démonů. Jejich

rytmické vábení burcuje, ale zároveň z něj běhá mráz po zádech.

Vyzývá ke smyslnému, zlověstnému tanci, který balancuje mezi

nebem a peklem, k souboji mezi vzrušením a hrůzou.

Zatímco několik šťastných jedinců klidně spí, aniž by se dali

rušit, a mnozí reagují pouze mírným podrážděním nebonervo

zitou, pro některé neexistuje odpočinek. Bez ohledu na to, jak

pevně objímají polštář, často ve strachu, dychtivé ušinemo

hou zarazit volání, které promlouvá přímo k duši. Každýostrobr />

12

brandy purdy

van ví, že bubny vúdú dokážou probudit hluchého; dokonce je

o nich známo, že budí i mrtvé, kteří pak vstávají a opět chodí.

Takovou mají moc. Všichni to vědí... i ti, kteří nevěří.

Horký, těžký, dusný, líný vzduch Martiniku vždy voní po

cukru, ale dnes večer je v něm mnohem víc. Vře a mihotá se

silou, kterou nelze pojmenovat, intenzivní, vytrvalou vášní, již

grands blancs, bohatí bělošští plantážníci v rozlehlých bílých

sídlech, zachumlaní v postelích s nebesy pod moskytiéramipřiomínajícími závoje nevěst a s přikrývkami přetaženými přes hlavu, nikdy nepochopí.

Bubny však promlouvají k lidem bez ohledu na barvu pleti

a dnes večer volají dívku jménem Rose, která stojí na prahu

ženství. Rytmus proniká jako duch skleněnými tabulemi oken

její ložnice ve velkém bílém domě nazývaném Trois-Ilets, Tři

ostrovy. Bubny si nacházejí cestu do horké krve tepající ve

svém vlastním smyslném rytmu jejími žilami a tlukoucímsrdcem, otvírají její jantarové oči se zelenými tečkami dokořán

a zvedají její ospalou, potem zvlhlou hlavu s hustými tmavými

vlasy z polštáře. Nutí ji, aby se otočila a zatřesením probudila

plavovlasé dítě, které spí klidně vedle ní v bílé bavlněné noční

košili, krásné jako anděl a ani v nejmenším nerušené duněním

hédonistického rytmu.

„Aimee! Pojď! Vstávej! Je čas!“

Porozumění pomalu vyplouvá na povrch jako velká bublina

z černého dna bažiny a Aimee, zpočátku omámená a s myslí

obestřenou spánkem, už zdráhavě jde po dlažebníchkamenech měsícem ozářeného dvora. Listy kapradin i vějíře palem,

manga, tamarindu, plumérie, chlebovníků i banánovníků, velké

červené, růžové a oranžové květy ibišků i bílé lilie o velikosti

jídelních talířů vrhají temné stíny, zatímco Rose táhne svousestřenku dál. Není třeba ptát se proč nebo kam. Aimee už to ví,

protože zná Rose. Hledají královnu vúdú, všemocnou avševědoucí Euphemii Davidovou, aby jim odhalila budoucnost.

Tak je to s Rose vždycky. Ačkoliv je ve věku čtrnácti let

starší – jde o zralou dívku připravenou přestat o manželství jen


dvě císařovny

13

uvažovat –, Aimee je navzdory nevinnému mládí sedmi letrozumnější. Rose nikdy nedokázala jednat prakticky. Selskýrozum ji míjí a není naděje, že by někdy mohl řídit její život.

Rose je ztělesněním syrové, divoké impulzivity, kteránezná omezení, a to včetně korzetů a bot, neustále se žene vpřed

a často taky padá a řítí se přímo do otevřené náručeKatastrofy, jediného milence, který ji nikdy neopustí,přinejmenším ne nadlouho. Rose se nikdy nezastaví, aby se zamyslela,

aby rozebrala situaci, zvážila nebezpečí, možnosti, rizika aodovědnosti, možné zisky a ztráty. Vrhá se lehkovážně vpřed

a nechává vše v rukách Osudu, v nějž skrytě věří. Jednouprovždy je jako lehkomyslný, nenasytný potápěč, který se noří pro perly, aniž by prověřil vodu, a kterého nikdy nenapadne, že by mohla být příliš hluboká nebo naopak mělká nebo že by v ní mohli číhat žraloci či žahavé medúzy.

Touha je vůdčí vášní, která má pokaždé přednost přednebezpečím. I drahocenná perla její pověsti ztrácí lesk, když ji

vábí touha jako ďábel, navádí Rose, aby podléhala plesovýmlichotkám pohledných plantážnických mladíků atemperamentních důstojníků z Fort Royalu, a táhne ji do jasmínem vonících,

měsícem ozářených zahrad, kde podléhá jejich polibkům ažhavým objetím. Už ji dokonce přistihli, víckrát, než se její matce

chce počítat, jak se koupe – s chlapci a, co je ještě horší, smladými muži! – v čistých, teplých tyrkysových vodách, v nichž

jsou její mušelínové šaty průhledné a bezostyšně odhalujímládencům vše. Kárat Rose, že je dost stará, aby měla víc rozumu,

případně ji žádat, aby přestala a zamyslela se nad tím, co by si

řekl její budoucí manžel, kdyby se doslechl o takovýcheskapádách, je mrháním slovy a ničeho se tím nedosáhne; je mnohem

snazší opatřit uzdou a otěžemi vítr než Rose.

Nemůže to být důsledek toho, že se narodila běhemhurikánu? Její zoufalí příbuzní vždy vrtí hlavami a vzdychají nad

impulzivní, divokou Rose a vzpomínají na den, kdy celá rodina

a služebnictvo včetně Rosiny matky s prvními porodnímibolestmi horečně prchali do úkrytu v kamenné lisovně cukrové


14

brandy purdy

třtiny. Dítě přišlo na svět ve chvíli, kdy hurikán ničil plantážní

sídlo a vše v okruhu několika kilometrů. V dohledu nezůstal

stát jediný kůl. Když bylo bezpečné vyjít z úkrytu, z velkého

bílého domu zbýval jen kráter v bahně, uprostřed něhož leželo

mrtvé prase, na jehož hlavě rozmarně spočívala dámská bota

z růžového brokátu a s vysokým podpatkem. Trvalo roky, než se podařilo vše vybudovat znovu, a některé ztráty nemohly být vynahrazeny nikdy.

Kdo jiný než Rose by si troufal vyjít ven bez ochrany, bez

gardedámy, kolem půlnoci, bosá, nahá až na tenkou bílou noční

košili, s vlasy splývajícími po zádech jako klubko spletených

černých hadů, aniž by si třeba jen obula boty nebo sipřehodila šátek přes ramena, a vytrhnout malou sestřenici ze spánku,

aby se podílela na jejím bláznovství osvětlovaném pouze září

měsíce? Kdo jiný než Rose by si troufl naslepo čelit zrádnému

pralesu a četným nebezpečím, jež v něm číhala: jedovatýmštírům, pavoukům, mravencům, ropuchám, třiceticentimetrovým

stonožkám, netopýrům, kteří sají krev lidem i zvířatům, a kdo

by riskoval, že šlápne bosou nohou na hrotnatou hlavunejjedovatější ze zmijí fer-de-lance, jejíž uštknutí znamená jistou

smrt, a dá-li se věřit bájím, proměnu v chodící oživloumrtvolu, v zatracené a bezduché zombie? Odvážil by se jakýkoliv

rozumný člověk žádat laskavost od královny vúdú, navíc v noc

jednoho z jejich ďábelských obřadů, jemuž EuphemiaDavidová v celé své zlověstné majestátnosti předsedá, se rty možná

ještě vlhkými od teplé krve obětovaného černého kohouta či

kozy? Nikdo, jen Rose.

Aimee je příliš mladá, než aby chápala Rosino naléhání a to,

jak odmítá všechny pokusy o přivedení k rozumu. Rose večtrnácti letech touží poznat svoji budoucnost; tlačí ji, bolestivě

jako cukr na zkaženém zubu, a nedává jí pokoje. Kdo se stane

jejím manželem? Bude vysoký, nebo malý, snědý, nebo plavý,

samozřejmě bohatý, ale bude s ní jednat jako se špínou pod

podrážkami bot, nebo ji bude uctívat jako královnu? Budeignorována, nebo zbožňována?

dvě císařovny

15

Bubny jí sdělily, že dnes je správná noc, jaká už nikdynepřijde. Euphemia Davidová strhne závoj a odhalí vše, jen jestli se ji

o to Rose odváží požádat. Ale musí teď, nebo nikdy. Jestli zůstane

doma, v bezpečí postele, bude se muset propotácet budoucností

vedená slepou, prostoduchou štěstěnou, bez světla, jež by jíozařovalo cestu. Aimee však nemůže nebo nechce chápat a Rose jepříliš vzrušená, než aby se zastavila, aspoň na chvíli, a třeba se jen

pokusila něco srozumitelně vysvětlit. Chrlí ze sebe jen občasné

nesouvislé věty o královně, o noci – tahle je ta správná! –, o svéjediné šanci, o bubnech, které ji vábí, o předvolání od královny.

Aimee se přesto snaží být hlasem rozumu, jak je zvyklá.

Slepě milující rodiče vždycky říkají, že tato dcera, která se jim

narodila mnoho let poté, co se smířili s neplodností, přišla na

svět se starou duší a myslí ostrou jako mačeta stínající stébla

cukrové třtiny.

Jistě by bylo lepší vykonat tuto cestu za bezpečnějšíhodenního světla. Aimee sestřenici přemlouvá, připomíná, žekrálovna není nijak vrtošivá, pokud jde o věštění budoucnosti

nebo přijímání návštěv. Dveře do krvavě červené chaty, kde

Její Veličenstvo sedí ve zlověstné nádheře na trůnu vyrobeném

ze zubících se lebek a vybělených kostí, s velkým hadem jako

živoucím šátkem kolem ramen, jsou otevřené každý den pro ty,

kteří mohou zaplatit nebo nabídnout cennou protislužbu zakrálovninu pomoc. Euphemia Davidová neodežene od svých dveří

nikoho s penězi nebo s něčím užitečným na výměnu. Někteří

k ní dokonce chodí večer po práci, případně pod diskrétnírouškou noci, a přesto jsou vítáni, pokud mohou tak či onakzalatit. Rose a Aimee jsou dcery plantážníků, takže placení pro

ně není problém. Proč tedy nepočkat do zítřka? K čemu bude

Rose zářná budoucnost, již jí královna jistě předpoví, pokud

o ni přijde po uštknutí fer-de-lance?

Rose je ale hluchá ke všem argumentům, slyší jen bubny,

které ji volají a odvádějí hlouběji do pralesa. Rosina matka

má pravdu: tarotovou kartu Blázna by měla zdobit Rosinapobrandy purdy

dobizna a ne sličný mladík s rozmarným úsměvem a hlavou

v oblacích.

Může krev mrznout a zároveň pálit? Může srdce bušit jako

divoký kůň, když ho zároveň znehybňuje děs? Výjev na mýtině

vyvolává podobné otázky, ale neposkytuje odpovědi.

Sestřenice se choulí k sobě a schovávají se v keřích, strachem

zapomínají na nebezpečí, jež v nich může číhat. Mají pocit,

že jsou pouhé kroky od samotného pekla, kde odevzdají svoje

duše, jako člověk předává plášť a klobouk sluhovi u dveří.

Na měsícem a pekelnými plameny ozářené mýtině jsoushromážděna lesklá těla černá jako eben i několik rudých jako

hrůzu nahánějící mravenci, kteří dokážou v okamžení obrat

tělo na kosti, žlutých jako banány nebo zesvětlených bílou krví

svých pánů, jako když se vlije mléko do kávy. Je jich sto či

víc, lesknou se potem, bedra jim obepínají šarlatové roušky,

v uších se jim pohupují zlaté kroužky a kolem kotníků cinkají zvonečky. Poskakují jako démoni, víří, krouží a zmítají se na pozadí ohňů, vydávají ty nejpříšernější skřeky, rytmickyskandují nebo brebentí jako šílenci neznámými jazyky. Nad jejich svolnými těly převzali vládu duchové; jsou posedlí, jako kdyby se jich dotkla ruka nadpřirozena. Jen pro dnešní večer jsouotroci i chudí svobodní černoši miláčky bohů a jindy bezmocní získávají moc. Bedra a pánve se kývají a trhají sebou do rytmu bubnů a chrastění vydlabaných dýní. Nestoudně odhalenáňadra se houpají ze strany na stranu. Těla se chvějí, vzpínají atřesou do posledního centimetru. Groteskně se propínají, hlavy se jim kymácejí na krku ve zdánlivě nemožných úhlech, jako kdyby si strhli vaz, zdá se, že klouby vyskakují z jamek,končetiny sebou cukají jako loutky ovládané satanským pánem. Někteří se hroutí na zem, o samotě, ve dvojicích i v trojicích, v mukách vášně či záchvatech – někdy je těžké poznat, co

z toho. Drápají a koušou jeden druhého, dokud všude neteče

krev. Někteří chrčí a řvou jako pářící se zvířata, ryjí v zemi

a hltají trávu jako vyhladovělý dobytek. Některé ženy si sedají

do dřepu nebo si lehají na záda se zvednutými koleny anapodvě císařovny

17

dobují porod. Všichni jsou spolu a zároveň o samotě ve svých soukromých světech.

V kruhu ohně stojí na oltáři z vybělených lebek alesknoucích se kostí královna vúdú Euphemia Davidová v majestátní,

děsivé nádheře. Je vyšší než mnozí muži – tyčí se do výšky

přes sto osmdesát centimetrů jako nestárnoucí kráska, o které

se říká, že je jí sto sedmdesát sedm let a že je sedmá dceranarozená sedmé dceři narozené sedmé dceři a tak dále dominulosti až k počátku lidstva. Na sobě má šaty z padesáti velkých

šátků s odstíny krvavě červené a tyrkysové, královsky nachové,

smaragdově zelené a banánově žluté sešité zlatou nití, z nichž

každý byl dar od vděčného zákazníka, jehož život, lásku, jmění,

rodinu, majetek, zdraví či příčetnost zachránila. Její šarlatový

tignon, turbanovitý šátek, který jí zakrývá vlasy a který podle

tradice nosí všechny barevné ostrovanky, se zvedá k nebi jako

ďáblovy rohy. V lalůčcích jejích uší se houpají velké zlaté kruhy,

na zápěstí a kotnících jí chrastí náramky a nákotníky a hrdlo jí

obepíná náhrdelník z pozlacených hadích obratlů a zubů. Mezi

prsy jí visí přívěsek: pozlacená lebka o velikosti zaťaté mužské

pěsti. Podle některých patřila opici, oblíbenému mazlíčkovi,

kterého jí věnoval pirátský král, jenž byl kdysi jejím milencem.

Podle jiných se jedná o lebku malého dítěte, jehož dušizachránila před ďáblem za cenu jeho života.

Euphemia Davidová drží vysoko nad hlavou hada, svalnatou

hnědozlatou krajtu dlouhou tak, jako je Euphemia vysoká, Li

Grande Zombi, vtělení hadího boha, a její tělo se od ramen po

nohy svíjí podobně jako tělo hadí. Když krajta sklání mocnou

hlavu dolů a olizuje rozeklaným jazykem Euphemiinu tvář, její

následníci padají v extatickém vytržení na kolena a křičí naznamení svého obdivu a úcty. Jejich královnu právě políbilabožská bytost – dostalo se jim důkazu její moci. Je nepřemožitelná!

Její velké pozorné oči jsou zlaté a divoké jako oči kočičí. Její

pleť je hladká jako hedvábí a má sytou zlatohnědou barvukaramelu. Nevypadá ani o den starší než třicet let, ale nejstarším

otrokům na ostrově je přes osmdesát, vzpomínají si na ni zdětbr />

18

brandy purdy

ství a přísahají, že vůbec nezestárla a že o ní vyprávěly už jejich

babičky. Jeden bezzubý stařec, s tváří svraštělou jako hrozinka,

s nevidomýma očima jako zakalené bílé kuličky a s vrásčitými

končetinami, tvrdí, že na krátkou dobu byl jejím králem. Navrcholu sil býval nejkrásnějším a nejmrštnějším tanečníkem ze

všech, každý den jí věrně sloužil a každou noc s ní sdílel lože.

Slunil se v odlesku její krásy, tančil v bederní roušce z nebesky

modrého hedvábí s krvavě rudým lemem, lehké jako pírko,

a v drahých zlatých řetězech, jež mu pověsila kolem krku. Jeho

vyprávění se však zdá směšné. Stačí se podívat na královnu

v její hrozivé nádheře, aby každý věděl, že jde o výmyslystarého blázna.

Ti, kteří viděli její vlasy rozpuštěné, říkají, že jí v hustýchvlnách načernale červené barvy dosahují k patám. Někteří tvrdí,

že podobně jako u Samsona jsou tyto krásné kadeře zdrojem

její síly. Není divu, že každý milenec a přívrženec prahne po

jejich pramínku – na světě jistě neexistuje mocnější talisman.

Euphemia Davidová umí chodit po vodě, tančit v ohni a jet

na hurikánu, jako by to byl milenec nebo šílený hřebec,křísit mrtvé, uzdravovat nemocné, vracet hluchým sluch, slepcům

zrak a zařídit, že chromý nejen začne chodit, ale přímo tančit.

Umí nahlížet do budoucnosti, jako kdyby se odehrála včera,

přimět dospělého muže padnout na kolena a štěkat jako pes

nebo štkát jako malé děvčátko, umí zahubit nepřátele tak, že

v trýznivé bolesti zvracejí hady a hlemýždě nebo i zahnutézrezivělé hřebíky, případně jednoduše tak, že se jim svraští srdce.

Umí zvrátit soudní pře a nesouhlasné mysli jako kyvadla,vynášet i odvolávat klatby, oslepit, zmrzačit nebo zabít maličkými

rakvemi zanechanými na prahu zatracenců, kuličkami černého

vosku pokrytého pery černého kohouta zašitými do jejichpolštářů nebo fouknutím prachu mrtvé fer-de-lance přímo do jejich

obličejů. Umí spojit či rozdělit milenecký svazek a manželství,

zabránit milovanému choti či milému v odchodu, nechtěnému

dítěti v narození, mrzoutskému strýci či nesmiřitelnému otci

ve vydědění. Umí přinést hazardnímu hráči jmění po jediné

dvě císařovny

19

noci na hřbitově mocným kouzlem z hřbitovního prachu a kostí

z ocasu černé kočky, nebo naopak přivést nepohodlnou osobu

k smrti. Její moc nezná hranic. Proto má dole na zádechvytetovaného hada stočeného do dokonalého kruhu a požírajícího

vlastní ocas, bez začátku a bez konce. Euphemia Davidovápokračuje věčně. Ať už věří ve vúdú, nebo ne, všechny živé duše

na Martiniku respektují její moc. Euphemie Davidové senebojí jen blázni.

Její přívrženci se jeden po druhém přibližují, uctivě siklekají, přísahají jí oddanost a předkládají svoje většinou skromné dary: tvrdě vydělané nebo kradené mince, svazečky květin či bylinek, zvonek, láhev rumu, šátek, šňůru korálků nebo jednu perlu. Euphemia Davidová si plní ústa rumem z lahve na oltáři a stříká ho na obličej každé klečící ženy i muže v požehnání, které paroduje kněze žehnajícího své kongregaci svěcenou vodou.

„Adam a Eva byli slepí, dokud jim had neotevřel oči! Nechť slepí VIDÍ!“ Euphemia Davidová zvedá hada z ramen a drží ho před sebou, aby olízl jazykem nevidomé vaječně bílé bulvystařeny, jejíž děti ji přivedly před královnu a prosily, aby jí bylnavrácen dar zraku.

Stařena sebou trhá a vřeští, jako kdyby ji podpálili, šupiny jí padají z očí jako průsvitná bílá blanka na vajíčku, pak znovu klesá na kolena, líbá lem královnina roucha a skrápí její nohy slzami vděku. Slibuje věčnou oddanost, ananasy a banány,kolik jich jen dokáže natrhat, a že upeče královně rumový koláč. Euphemia Davidová se jen usmívá a propouští ji vlídnýmmávnutím ruky.

Král, poslední z dlouhé řady pohledných mladíků, který vzbudil královnin zájem, se mocným skokem ocitá namýtině a jeho nohy se kmitají vzduchem jako nůžky. Divoce tančí a točí se jako dětský vlček. Je nahý až na bederní roušku ztyrkysového hedvábí se šarlatovými třásněmi, které připomínají potůčky krve stékající po jeho černých stehnech, kolem krku mu visí těžký, velkolepý řetěz z hadích obratlů namočených ve

brandy purdy

zlatě a z ocasních kostí černých koček, v uších má zlaté kruhy

a kolem kotníků cinkající zlaté zvonečky přivázané kčerveným stužkám. Jeho svalnaté tělo je zbroceno potem, ladně

skáče a točí se ve vzduchu ještě před dopadem na kolena ukrálovniných nohou, aby mu udělila požehnání v podobě rumové

sprchy a letmého pohlazení milencovy líce.

Král se zvedá, přistupuje k oltáři a z klece ve stínu za ním

bere černého kohouta, který horečně pleská křídly a hlasitě

protestuje. Chytá ho za nohy a zvedá ho do výšky, aby honabídl obdivované ženě. Když přikývne, jediným rychlýmtrhnutím zubů mu otvírá pernatou černou hruď a rychle sahá dovnitř,

aby mu vyškubl srdce. To, ještě tepající, pak na otevřené dlani

podává jako živoucí rubín své královně.

Euphemia Davidová srdce přijímá. Zvedá ho do výšky, jako

když si žena prohlíží velký drahokam proti obloze, a dívá se,

jak tepe. Klidně, jako odpočívající plantážníkova žena sahající

do krabičky s bonbony, si ho vkládá do úst. Nežvýká ho anevychutnává; polyká ho vcelku a cítí jeho poslední stahy, když

jí klouže krkem.

Kosti i dlaně tlučou do bubnů z kravských kůží a hrášky

chrastí ve vydlabaných dýních v čím dál rychlejším,zběsilejším rytmu. Bubnů se zmocnili duchové, a kdyby bylo po jejich,

hudebníci by bez přestání hráli, dokud by se nezhroutili mrtví

s dlaněmi od krve, rozbitými nebo otlučenými až na bílé kosti.

Účastníci obřadu šílí, jejich skřeky jako by se odrážely od

úplňku, a taneční šílenství dosahuje nové úrovně. Někteří vextázi skáčou, jiní padají. Točí se kolem dokola, dokud neztratí

rovnováhu a nepadnou na zem, pak je jejich přátelé zvednou

a oni pokračují ve víření a kroužení jako šílenci. K oltáři je

přivedena černá koza a král jí podřezává hrdlo. Do velké mísy

z tepaného zlata se řine horká krev. Královna se napije první,

potom král a následně mísa koluje z ruky do ruky. Všichni si

loknou a spěšně podávají misku dalšímu, než krev vystydne.

Tanečníci se chytají za ruce a jejich řadou se šíří křeče jako

poryv síly přeskakující z ruky na ruku. Jejich těla se svíjejí


dvě císařovny

21

a trhají sebou a oči se jim obracejí v sloup, takže jsou vidět jen bělma a všichni vypadají jako ta slepá stařena, již královna před chvílí uzdravila. Řada se rozpadá a každý pokračuje jiným směrem. Tančí, otáčejí se, skáčou, ječí a mluví neznámýmijazyky, hladí, drápou a zakusují se jeden do druhého, až jimvytéká krev, a nakonec padají na zem v křečích nebo bezvládně

jako mrtvoly. Někteří jsou pošlapáni a praskají jim kosti, jako

kdyby chtěly přehlučet bubny, ale všem je to zřejmě jedno.Několik soucitných duší odtahuje ležící bezvědomé z mýtiny do

tiché temnoty lesa, aby se vzpamatovali, ale většina zůstáváležet tam, kde padla, a dál se chvějí nebo nehybně spočívají apokoušejí štěstí pod tančícíma nohama.

Po prvním kohoutím zakokrhání je náhle po všem. Ti, kteří

ještě jsou na nohách, se ve spánku hroutí na zem nebo sevlečou do svých postelí či do stínu stromu. Na nohách zůstává jen

královna.

Rose využívá příležitosti a bez váhání pospíchá na mýtinu.

Dychtivě dělá před Jejím Veličenstvem pukrle. Aimee jiopatrně následuje a uklání se, koneckonců je to otázka zdvořilosti,

ať už člověk věří ve vúdú, nebo ne.

Šarlatová ústa Euphemie Davidové pobaveně pocukávají.

„Vím, proč jste přišly. Následujte mě,“ říká.

Král vychází za nimi v uctivé vzdálenosti několika kroků za

královnou. Euphemia Davidová však, aniž by se otočila, klidně

vynáší rozsudek.

„Tvoje panování skončilo. Sloužil jsi mi dobře a já ti za toděkuji, ale teď je konec. Už tě nepotřebuji. Najdi si milou mladou

dívku, ožeň se s ní a buď na ni hodný. Jestli nebudeš, dozvím se

to.“ Jde o jemnou výhrůžku, ale vyvolává dojem, jako kdyby byla

vyslovena do mučivě bolestivých podrobností. Královna je známa

tím, že nezná slitování s muži, kteří se chovají špatně k ženám.

Sesazený král vypadá, že je mu nevolno, a chvěje se. Na čele

se mu blyští studený pot. Na chvíli se zdá, že má v krku knedlík

velký jako kohoutí srdce, který nedokáže spolknout. Pak ale

tento okamžik pomíjí.


22

brandy purdy

„Ano, má paní.“ Snímá si z krku těžký zlatý řetěz, svléká si

modré a červené hedvábí z beder a oboje vkládá, uctivě, alezá

roveň s lítostí, do pevné ruky královny, natažené, aby přijala

nazpět královské odznaky, jež ozdobí jejího dalšího druha.

Euphemia Davidová je přijímá bez poděkování a ohlédnutí.

Někdejší král, nyní obyčejný muž zbavený moci, najednou

vypadá tak mladě a zranitelně – možná je mu pouhýchsedm

náct, a jistě ne víc než dvacet. Nahý až na zlaté kruhy v uších

a zvonečky na kotnících, cetky, jež může nosit každý uctívač,

padá na kolena a líbá lem šatů své milované. „Stane se, jak si

přeješ, má paní. Děkuji, že jsi mi dovolila, abych ti sloužil.“

Královna přijímá jeho podřízený hold a odchází s vysoko

vztyčenou hlavou, aniž by se jedinkrát ohlédla. Lem jejích šatů

mu ještě přejede po dlani v posledním pohlazení, ale bývalý

král se ho nepokouší chytat. Takhle je to lepší. Může býtlec

cos, ale jistě není hlupák.

Rose, horlivější než na jakékoliv lekci etikety, kterou jivy

učovala matka nebo jeptišky v klášterní škole ve Fort Royalu,

kam občas s krajní nechutí chodila jako žačka, si berepona

učení: takhle se opouští milý!

Aimee se ohlíží a její modré oči s účastí spočívají namladí

kovi, který klečí nahý v prachu, s čelem uctivě položeným na

místě, kudy před chvilkou prošly královniny nohy, jako kdyby

dosud cítil jejich teplý dotyk. Aimee si pomyslí, že jeho tiché

slzy brzy promění prach v bláto. Jak ho to musí bolet, být tak

chladně a bez varování propuštěn! Život se opravdu můžeob

rátit vzhůru nohama v jediném okamžiku. Život, láska, moc,

vášeň i sláva jsou tak pomíjivé a prchavé. Jistě se cítí jako ten

kohout, jehož srdce nedávno vytrhl, jenže on, někdejší král,

musí dál žít a čekat, až v něm odumře bolest.

Královnin příbytek vypadá přesně tak, jak ho všichnipopi

sovali. Euphemia Davidová bydlí v malé chatrči natřenékrva

vou červení uvelebené jako vulgární šperk mezi nádhernými

stromy, zvláštními nachově růžovými orchidejemi, které zně

jakého důvodu vypadají lascivně, vytrvalou spletí zimolezů


dvě císařovny

23

a nočně kvetoucích bílých lilií. Uvnitř se nacházejí pomůcky

královnina oboru: svíce mnoha barev, některé vytvarované do

mužských či ženských postav, srdcí či ztopořených mužských

údů, nádoby plné tajemných olejů a prášků, voskové figuríny

a koule, chomáče per a maličké černé rakve, jejichž zjevení se

na prahu svého domu se každý děsí. Svazečky sušených bylin,

girlandy z kostí i vysušená tučná těla čtverzubců visící z trámů

plavou ve vzduchu místo vody jako strašidelné, vysušenésva

tební ozdoby. Na každé stěně jsou přibity sušené ještěrky,ro

puchy a kravská srdce.

Královna unaveně usedá na trůn z lesklých kostí umístěný

jako jakékoliv oblíbené křeslo, had jí objímá ramena ajazy

kem se dotýká její tváře jako při polibku. Li Grand Zombi,je

diný milenec, jehož nikdy neopustí.

Panovačně natahuje ruku a Rose jí dychtivě podává dlaň.

Královna vyklenuje obočí v nevyřčené otázce.

Rose se zajíká.„P-promiňte,“ koktá a neohrabaně sahá pod

noční košili. Vytahuje malý sametový váček zavěšený napro

vázku kolem krku. Pot jí přilepil samet mezi mladá ňadra, ale

konečně se jí daří nervózními prsty vylovit dvě mince. Jednu

podává Aimee, div ji nervozitou neupustí, a druhou nabízí

královně.

Euphemia Davidová souhlasně kývá a znovu natahuje ruku.

„Vaši dlaň, mademoiselle.“

S nečitelným výrazem si prohlíží Rosinu ruku.

„Teď vaši, mademoiselle.“ Obrací se k Aimee, aniž by sivší

mala Rosina zmateného zamračení.

Aimee natahuje dlaň, na které ještě leží mince, což ukrá

lovny vyvolává nepatrný úsměv.

„Znovu vaši, mademoiselle,“ říká směrem k Rose, která hned

horlivě poslechne. Královniny prsty se pevně svírají kolem

Aimeeina zápěstí, aby podržela i její ruku ve své.

Po dobu, která jim připadá jako věčnost, EuphemiaDavi

dová sedí v předklonu a zamyšleně se dívá z jedné dlaně na

druhou. Někdy naklání hlavu ke straně, mhouří svoje zlaté oči,


24

brandy purdy

kouše se do spodního rtu nebo krabatí čelo. Konečně pouští

Aimeeino zápěstí a mávnutím naznačuje Rose, ať spustí ruku

podél těla.

„Osud vás svázal do volného uzle. Vaše budoucnost bude

stejná, byť zcela odlišná. Obě budete žít ve velkolepém paláci

a nosit korunu větší než kterákoliv královna – stanete secísařovnami. Dál se ale vaše cesty rozejdou. Ty,“ upřela tvrdý,

neochvějný pohled zlatých očí na Rose, „budeš oslavována

a uctívána jako žena velkého muže. Tvůj manžel pokryje svět

slávou a tvoje tělo vřelými polibky a diamanty. Vloží ti na

hlavu korunu. Jeho ambice budou plát jako požár, který hrozí

pozřením celého světa. Celé národy před tebou budou klečet

a oslavovat tě zpěvem. Každé tvoje šaty, slovo i pohyb budou probírány ze všech stran. Na veřejnosti se budeš usmívat, ale v soukromí proliješ mnoho slz. Zjistíš, že jsi vězeňkyně,ačkoliv jsi to nikdy nepovažovala za možné, bude ti připadat, že tvůj honosný palác má stěny ze skla, proslulost bude tvýmžalářníkem, koruna těžkým břemenem, ačkoliv ve tvých snech seděla na hlavě lehce jako pírko, a tvůj snubní prsten se změní ve zlaté okovy, které tě přikovají k životu, o němž jsi v mládí snila. V hodině, kdy si pomyslíš, že jsi získala štěstí, ho veskutečnosti jednou provždy ztratíš. Jako ten nejvrtkavější milenec tě štěstí opustí, ty zemřeš v osamění, s vědomím, jak málozáleží na jmění a slávě, a budeš litovat, že jsi odplula zMartiniku od ospalého, prostého života. Pokud jde o tebe, maličká,“ Euphemia Davidová se obrátila k Aimee, „tebe nečeká sláva a proslulost lidí, kteří si vykračují jako pávi, tak pyšní amarniví, po jevišti světového divadla. Svět zapomene tvoje jméno. Než ti bude dvacet, všichni, kdo tě kdy znali, zapomenou tvoji tvář a zůstanou jim jen portréty, ploché a bez života, pokudvůbec pomyslí na to, aby se na ně podívali.“ Střelila pohledem

jako obviňujícím šípem na Rose. „Teprve po smrti začneš žít.

Jako had, který polyká vlastní ocas, se tvůj konec stane tvým

začátkem. Tvoje tvář bude skrytá před světem, ale nepleť sizávoj s živoucí smrtí nebo s oknem, které nabízí jen zamlžený

dvě císařovny

25

výhled. Závoje nejen skrývají, ale také odhalují, jako plodová

blána na obličeji dítěte narozeného s jasnovideckým darem.

Nevědomému oku se budeš jevit jako pouhá hračka mocného

muže, pěkná hračka, kterou může rozbít nebo odhodit,kdykoliv se mu zamane, ale to bude velká iluze, protože veškerá

moc bude spočívat zde v tvé dlani.“ Znovu se natáhla prodívčinu ruku a zabodla do ní dlouhý, ostrý nehet. „Jako sochař

s hroudou hlíny budeš tvarovat a formovat a vytvoříš velikost

zdánlivě z ničeho, ale nikdy za to nebudeš oslavována a schody

k trůnu budou červené od krve a vlhké od slz. Budeš dělat věci,

jaké si ve své nevinnosti teď nedokážeš ani představit,nemyslitelné věci, po kterých se budeš bát o svoji duši a Božího soudu.

Ale v den, kdy ti smrt zavře oči, pokud by někdo přišel k tvé

posteli a zeptal se: Stálo to za to?, budeš bez pochyb vědět, že

ano, stálo, díky tomu, co po sobě zanecháš.“

Rose si sedá, hledí na svou dlaň a nespokojeně se mračí,zatímco Aimee se dívá na svoji ruku v zamyšleném tichu.Uvažuje, jestli královna nevypráví báchorky, jestli neříká dvěma

mladým dívkám, co si myslí, že nejspíš chtějí slyšet. Všichni,

i šarlatáni, vědí, že si děvčata, nuzná i aristokratická, hrají na

princezny a sní o koruně.

Rose se podle všeho chystá položit další otázku, aleEuphemia Davidová ji gestem umlčuje a vstává z trůnu.

„Teď už musíte jít, jsem unavená a chci odpočívat. A vy

pořád máte čas, abyste se vrátily do postele, než vás začnou

pohřešovat.“

Aimee dělá pukrle a děkuje královně za čas, který jimvěnovala. Rose ji rychle napodobuje, ale když už se odvrací,Euphemia Davidová se k ní natahuje a otáčí ji zpátky k sobě.

„Ubožátko.“ Hledí do Rosina obličeje a s nečekanou něhou

ji hladí po líci. „Jsi jako ptáček v kleci, který touží vyletět do

velkého neznámého světa nazývaného Svoboda, o němžslýchal tolik svůdných zpráv, ale který si vůbec neuvědomujenebezpečí, jež číhají v klíně svobody a čekají, až se budou moci

zakousnout do nevinných děvčat jako ty. Pamatujte – vy obě –,


26

brandy purdy

že ztracenou nevinnost nelze nikdy získat zpátky. Pečlivězvažujte, co uděláte a komu i za co ji obětujete.“

Rose tolik zasahuje smutek v královniných zlatých očích,

že dokáže jen němě přikývnout, mumlavě poděkovat,nepřítomně se uklonit a následovat Aimee do bledě žlutého ašedého svítání. Nechává se odvádět za ruku k posteli v Trois-Ilets,

v naději, že se jim opravdu podaří proklouznout dovnitř, než si

někdo všimne jejich nepřítomnosti, a hlodavý pocitmelancholie z ní padá jako stará kůže hada.

„Oslavována! Budu oslavována a zahrnuta diamanty! Jen si

to představ, Aimee! Budu žít v paláci, nosit korunu, buduoslavována a zahrnuta diamanty!“

„Myslím, že bych to radši zapomněla,“ odpovídá Aimee tiše,

aniž by se ohlédla. „Copak ti vůbec nedělá starosti, žeEuphemia Davidová vyčetla z tvé ruky tolik neštěstí, Rose?“

Rose se jen usmívá. „Ten, kdo je předem varován, je lépe

připraven. Až přijde smůla, postavím se jí.“ Rozpustilezaujímá šermířský postoj s fiktivním kordem v ruce. „Do střehu,

Smutku, do střehu. Já se tě nebojím!“

Aimee jen vrtí hlavou a vzdychá. Dohadováním s Rosečlověk jen mrhá slovy a dechem. V jednu chvíli věří, že její osud

je daný, v další je přesvědčená, že ho dokáže změnit.

„Pojď, Rose!“ Aimee znovu bere sestřenici za ruku a táhne ji

dál. „Musíme se vrátit do Trois Ilets, než si všimnou, že nejsme

v posteli, a nechají nás hledat po pralese otroky. Jestli se kvůli

nám zpozdí práce na třtinových polích, dostaneme výprask!“

Když jejich bosé nohy konečně nehlučně přecházejí dvůr

a obě vklouznou pod bavlněnou přikrývku na Rosině posteli,

Aimee ji chytá za ruku.

„Slib mi, Rose,“ šeptá naléhavě, „že o královniných věštbách

nic neřekneš...“

„Slibuju.“ Rose se usmívá a konejšivě jí tiskne ruku. „Jenom

by se nám smáli a já netoužím po tom, aby mě výsměšněoslovovali Vaše Veličenstvo. Ale až se proroctví splní, všem o něm

řeknu. Bude to velkolepý příběh!“


dvě císařovny

27

„To opravdu bude,“ souhlasí Aimee, přitahuje si přikrývku

pod bradu a boří hlavu do polštáře. Tiše šeptá šedým stínům,

jež dosud plní pokoj: „Jestli se vůbec splní.“

Život přece nemůže být tak neuvěřitelný a absurdní! Dvě

císařovny, to zrovna! Ušklíbá se do polštáře, než jí oči zavře

spánek.


28

brandy purdy

1. část

Rose

1. kapitola

M

ůj život doopravdy začal, když přišel dopis od tetyEdmée z Paříže. Předtím jsem jen čtrnáct let přešlapovala

na místě, čekala, spala do poledne a lenošila ve volnýchbavlněných šatech, chodila bosa, jedla a vdechovala cukr,vyhýbala se učení jako moru a občas si oblékala bílý satén jako ostatní

neprovdané dívky, abych se v něm účastnila plesů vguvernérově sídle ve Fort Royalu, kde jsem bezúčelně flirtovala spohlednými, zábavnými chlapci, ačkoliv na nich mému srdcivůbec nezáleželo.

Živě si na to vzpomínám: na svoje opravdové narozeniny.

Nejdřív to vypadalo jako další obyčejný, nudný, lenivý den na

cukrem provoněném tropickém ostrově Martinik. Já, MarieJosephe Rose Tascher de la Pagerie, jsem podrážděně, zahálčivě

seděla u okna s nenáviděným vyšíváním netrpělivě odloženým stranou – byla to beznadějná změť uzlíků ze šarlatovéhohedvábí, jež by se daly rozplést jedině zázrakem. Sledovala jsem, jak verandu omývá jeden z náhlých letních lijáků, a špulila

jsem rty nad nešťastnou skvrnou od malinové marmelády, jež

hyzdila nabírané bílé volány mých nových mušelínových šatů

dvě císařovny

29

s dvojitou řadou perleťových knoflíčků tvaru srdcí, jež byly na

živůtku vyrovnané jako vojáci. Při snídani jsem bylaneopatrná. Má služebná Rosette, za všech okolností upřímná,navzdory mým slzám řekla, že podle ní skvrna nepůjde vyčistit.

Zničila jsem drahé nové šaty, kvůli kterým jsem týdny plakala

a přemlouvala otce, a to jsem si je oblékla poprvé.

Po okenní tabulce šplhala malá zelená ještěrka, tak blízko, že jsem rozeznávala její drobné šupiny i černá očka a dokonce jsem mohla spočítat její dlouhé prsty, kdybych chtěla. Ale ještěrky mě nezajímaly, snila jsem o Paříži a pohledných mladících, kteří by mě považovali za nejkrásnější a nejvíce okouzlující bytost, o mužích, kteří by se bili o právo položit mi k nohám Měsíc a ozdobit můj krk hvězdami jako diamantovým náhrdelníkem, dokud mi jeden výjimečný muž, jenž budepřevyšovat všechny ostatní, nevloží na hlavu císařskou korunu.

Má matka, dosud krásná Marie Claire Tascher de la Pagerie, nešťastně odpočívala na pohovce v plesových šatech zmorušového hedvábí s černou krajkou, nyní ošklivě zvadlých a vpodažích promočených potem. Nosila je tři dny. Oblékla si je na večírek na sousední plantáži.

Otec trval na tom, že právě to je lék na její trápení. Jejípřítomnost navíc zajistí, že on sám nevypije příliš rumového punče a neudělá ze sebe před sousedy opět osla. Připomněl jí, že když naposledy šel na ples bez ní, zvedl mísu s punčem a lemtal z ní jako vyprahlý pomocný dělník, dokud jinevyrázdnil. Potom vesele pobíhal po plesovém sále, hihňal se, tiskl ňadra všech žen, které dokázal chytit, a srovnával je sgranadillami a mangy, dokud guvernér konečně nepřikázalkomorníkům, aby mu polili hlavu studenou vodou a vyhodili ho na ulici. Máti tedy zdráhavě souhlasila, oblékla si nejlepší šaty a se statečným úsměvem šla na ples, aby dohlédla namanželovo slušné chování.

Když se vrátili, u dveří na ně čekal otrok se smutnouzprávou, že má sestra Catherine je na tom mnohem hůř. Byla vdeliriu, zmítala se v horečkách a vykašlávala krev. Máti k ní

brandy purdy

hned vyběhla po schodech nahoru a zůstala u ní až dodnešního rána. Vyčesané, zapudrované vlasy se jí nakláněly k levé

straně a hedvábné růže i černá krajka v nich ledabyle, ochable visely dolů, ale máti byla příliš vyčerpaná a ustaraná, než aby si toho všímala. Ani ji nenapadlo uvolnit si šaty. Zády seopírala o tvrdou, záludně nepohodlnou starožitnou pohovkupotaženou zeleným brokátem a s roztřepenými zlatými výšivkami bodajícími jako dikobrazí ostny – občas se o ně člověk píchl do krve –, ale dnes je máti podle všeho vůbec nevnímala. Kunaveným, opuchlým očím si tiskla studený obklad a v druhé ruce svírala slzami promáčený kapesník a růžencové kuličky zčerného onyxu. Ani se nedotkla šálku horké černé kávy, kterou jí služebná přinesla. Byla zkrátka příliš vyčerpaná.

Můj rozverný, zábavymilovný otec Joseph Gaspard Tascher

de la Pagerie seděl za stolem, rychle, nenápadně si přihýbal

rumu ze stříbrné čutory, kdykoliv měl dojem, že se nikdonedívá, a dumal nad štosem účtů, které neměl naději zaplatit.

Bezpochyby toužil po úniku do Fort Royalu, po konejšivém

objetí a kyprých ňadrech svých milenek, s nimiž by se kochal

nadějí, že mu konečně přijde dobrá karta nebo že vsadí navítězného kohouta. Otec byl snílek, ne muž činu, a jeden z mála

plantážníků, kterým se nedařilo dosahovat zisku přiobchodování s cukrem, který všichni nazývali bílým zlatem. Miloval

příležitosti, kdy si oblékl bílý frak s velkými zlatými knoflíky,

žlutohnědé nankinové krátké kalhoty a kožené jezdecké boty

z měkké kůže a procházel se po polích jako nejvyšší vládce

a pán všeho v dohledu, ale všichni věděli, že o řízení plantáže

neví vůbec nic.

A tak jsme trávili čas ve vybledlé, ošuntělé kráse nejlepšího

salónku Trois Ilets, když Le Grande Jacques, náš obříčernošský sluha, přinesl na malém stříbrném podnose dopis.

Zakryla jsem si ústa dlaní a snažila se potlačit smích. Ačkoliv

se Jacques ochotně podvolil dusivé nádheře karmínovéhosametového fraku s pozlacenými knoflíky a se šosy, které mu visely

až ke kolenům, i odpovídající vesty, bílé košile topící se vkabr />

dvě císařovny

31

nýrech, ledově modrých kalhot ke kolenům, tak těsných, jako

kdyby je měl namalované přímo na kůži, a dokonce i bílénaudrované paruky, jeho velká chodidla plochá jako prknaprostě nedokázala snášet vězení černých kožených bot s velkými

lesklými přezkami a bílými bavlněnými ponožkami. Myslím,

že by šel bos i do Versailles na audienci u královské rodiny.

Jacques zkrátka nestrpěl boty a ponožky a vždycky úspěšně

„ztratil“ každý pár, který dostal. „Ty jsou pro bělochy, který

byli k takovejm věcem vychovaný. Mně se nikdo nesnažil dát

boty, dokud jsem nebyl velkej, a to už bylo moc pozdě, než aby

si na ně moje nohy zvykly,“ říkal vždycky.

Když otec otevřel dopis a pustil se do čtení, cítila jsem, jak

se mi pod nohama chvěje země. Zde byl můj osud, který sekonečně dostavil, a já nesmím dopustit, aby mě cokoliv zastavilo,

až mu vyběhnu v ústrety. Byla jsem připravená vletět do náruče

manžela, který „pokryje svět slávou“ a mě diamanty a vřelými

polibky. Cítila jsem, jak mi na srdci i chodidlech vyrůstajíkřídla. Věděla jsem, že ten dopis je první krok na cestě k paláci

a koruně, již Euphemia Davidová viděla v mé dlani.

Dopis byl od tety Edmée. V dětství jsem s oblibouposlouchala příběhy o otcově skandální sestře, která všem vyrazila dech,

když jednoho dne, hned po té nejcivilizovanější a nejnudnějšísnídani, vstala od stolu a opustila manžela, aby mohla žít se svým

milencem, naším bývalým guvernérem markýzem deBeauharnais, a jeho mimořádně přátelskou a poslušnou ženou. Ti třiodluli z Martiniku zpátky do Paříže, kde si zařídili společný dům,

v němž šťastně žili až do markýziny smrti. Teta Edmée nyníhledala nevěstu, krasavici z rodného ostrova, pro milencova synaAlexandra, pohledného mladého vikomta de Beauharnais.

Jelikož její vlastní bratr byl požehnán, nebo proklet, jak to

podával on, třemi dcerami, přirozeně si vzpomněla nejdřív na

nás. Dokonce byli ochotni přehlédnout skutečnost, že žádná

z nás nemůže čekat sebemenší věno. Pro tetu samozřejměnešlo o dobročinnost, ale o vypočítavou mazanost – nedala se považovat za nezištnou duši; zjevně pochopila výhody toho,

brandy purdy

když vše zůstane v rodině. Její milenec byl dvaašedesátiletý

nemocný muž s těstovitým tělem a dnou a ona sama takynebyla nejmladší, takže nemohla počítat s tím, že omámí nového

milence, až starý skončí v rakvi. Markýz byl aristokrat jen vtitulech a okázalosti, ale ne v bankovních účtech a jako milenka,

nikoliv manželka, se nemohla spoléhat na penzi – tentospolehlivý, byť nuzný zdroj prostředků by vyschl s jeho smrtí aodkopnutý manžel ji patrně taky nehodlal přivítat zpátky a po

všem, co se odehrálo, jí nabízet podporu. Kdyby aleAlexandre a jeho nevěsta byli dlužníky Edmée za to, že je seznámila,

jejich vděk by jistě zařídil, aby jí poskytli domov a veškerýnezbytný přepych po zbytek jejího života.

„Nech mě jet, tati! Prosím! Nech mě jet!“ zvolala jsem –přerušila jsem otce uprostřed věty, chytila ho za paži, vzhlížela

k němu se srdcervoucím výrazem a vzrušeně jsemposkakovala. „Nech mě jet do Paříže a vzít si Alexandra!“

Paříž byla sen všech snů. Já i moje sestry jsme tam dávno

měly odplout kvůli vzdělání, ale roky špatné úrody, zkázazpůsobená hurikány a otcovy dluhy z hazardu spolu s britskou

blokádou, která nám bránila ve vývozu cukru, takovou cestu

znemožnily. Všechny jsme se tedy musely spokojit s tímmálem, které nás mohly naučit jeptišky z klášterní školy ve Fort

Royalu, ačkoliv já sama jsem považovala tance s vojáky naguvernérových plesech a tajné procházky po zahradách neboměsícem zalitých plážích s nimi za mnohem poučnější než vše,

co jsem se dozvěděla od jeptišek, které byly většinou milé, ale

zjevně nevěděly nic o životě a ještě méně o lásce.

„Rose, ještě jsem dopis od tvé tety ani nedočetl...“ Otec

mě setřásl a máti si na pohovce se zaševelením morušového

hedvábí povzdychla: „Trpělivost, Rose...“ Někdy jsem měla

dojem, že to je jediné, co mi kdy říkala. „Trpělivost, Rose,

trpělivost...“

Já už jsem měla trpělivosti i jejího předstírání po krk!Nechtěla jsem být trpělivá. Měla jsem za to, že trpělivost je silně

přeceňovaná, a bylo mi jedno, co si o tom myslely jeptišky


dvě císařovny

33

nebo máti! Chtěla jsem tancovat, bavit se, žít a milovat, dokud

jsem byla dost mladá, abych si to všechno užila. Jak mohliočekávat, že se budu chovat jako stařena, pořád jen čekat a sedět

u ohně, vyšívat květiny a pronášet otřepané fráze, když jsem

byla plná života a vášně? Přímo jsem pukala touhou – copak

to neviděli?

Otec pokračoval ve čtení a mně se sevřelo srdce. Alexandre

chtěl Catherinu. Jak jinak – byla nejmladší a nejhezčí ze tří

sester Tascher de la Pagerie. Já jsem byla nejstarší a nejméně

pravděpodobná vyvolená tak náročného muže jako Alexandre

de Beauharnais.

Zuby jsem měla plné kazů a ošklivých žlutobílých skvrn. Kojná mě odstavila od prsu s pomocí slazeného mléka a já od té doby miluji cukr. Jedla jsem ho surový a dávala jsem ho do veškerého jídla i pití. Nevydržela jsem bez něj ani den.Ačkoliv jsem trávila hodiny před zrcadlem nácvikem okouzlujícího úsměvu se zavřenými ústy, k získání a potěšení muže musím někdy pusu otevřít a nemohla jsem ani před ní neustále držet vějíř. A na takových věcech muži jako Alexandre záleží.

„Ale Catherine nemůže jet. Umírá!“ vyhrkla jsem bezpřemýšlení. Zakryla jsem si ústa dlaní, příliš pozdě na to, abych zastavila ta krutá, byť pravdivá slova, a ustaraně jsem se ohlédla na ubohou máti. Pořád si nepřipouštěla, že je po naději aCatherine zemře dlouho před tím, než dostane příležitost žít. Matka už ale odvrátila obličej a probírala v prstech růženec, s nímž se pořád modlila za zázrak, o kterém jsme všichni věděli, ženeřijde. Říkala to Euphemia Davidová.

„Půjdu Catherine zkontrolovat,“ zašeptala matka a vyběhla z pokoje, než jsme mohli spatřit její první slzy.

Catherine nám scházela před očima. Její zlaté vlasy bylysuché a křehké jako sláma, její pleť žlutá jako banány a hruď jí

neustále chrastila jako hrášek ve vydlabané tykvi. Jeptišky

ji poslaly domů zemřít. Lékaři pro ni nedokázali udělat nic

kromě pouštění žilou, což ji ještě víc oslabovalo, a ona v sobě

jen zřídka udržela chléb, mléko a rozmačkané banány, které jí


34

brandy purdy

matka obětavě dávala lžičkou do úst. Žádné lektvary, modlitby,

vúdú ani kouzla ji nemohly zachránit.

Matka byla sice oddaná katolička a nechtěla ohrožovatdceřinu ani svoji vlastní duši styky s čarodějnicemi, táta však

jednou dopoledne, když byla matka na mši, potají poslal pro

královnu vúdú. Nesmírně jí věřil a věděl, že pokud někdodokáže Catherine zachránit, bude to Euphemia Davidová.

Jednou mu dala kost z ocasu staré černé kočky a jediný vlas

ze své hlavy a řekla mu, ať jde na hřbitov a sedí celou noc

na hrobu nejbohatší osoby, která tam je pohřbená – vdovy,

která byla stejně zlomyslná jako ta stará černá kočka. Kost

měl vložit do váčku ze zeleného sametu plného hlíny znejčerstvějších a nejstarších hrobů na hřbitově spolu s poslední

zlatou mincí naleštěnou tak, aby zářila jako slunce, váčekzašít jejím vlasem navlečeným do nové jehly. Před posledními

třemi stehy se měl ale jehlou píchnout, jak hluboko dokáže,

a strčit prst do váčku až ke kosti. Tam ho měl nechat, dokud

se nezastaví krvácení a slunce nevystoupá na oblohu.Následující noc se se zeleným váčkem na srdci vydal z Trois-Ilets

do hráčského doupěte ve Fort Royalu, s plátkem papriky tak

pálivé, až mu z očí tekly slzy, zasunutým pod jazykem, zády

obrácený k aréně vsadil na červeného kohouta smodročernými ocasními pery a vyhrál dost, aby zabránil převzetíplantáže věřiteli.

Z noci strávené na hřbitově samozřejmě ošklivě nachladl,

přišli lékaři, pouštěli mu žilou a kladli mu hořčičné obklady

na záda i hrudník a šest týdnů se potácel na prahu smrti, aleříkal, že to stálo za to. Máti prohlásila, že měl, co si zasloužil,

když si začínal s takovou ďábelskostí, zvala k němu kněze, aby

se každý den modlil za jeho poskvrněnou duši, a řekla, že jestli

otec ještě někdy bude mít něco společného s vúdú a Euphemií

Davidovou, opustí ho, takže si bude muset vybrat, jestli chce

mít v životě smůlu a ji, nebo tu černou čarodějnici a Satanem

seslané bohatství. Otec si pochopitelně vybral to první, alenedvě císařovny

35

přestával potají kroužit kolem druhé jako ubohý pes předzamčenými dveřmi, za nimiž je zavřená hárající fena.

Euphemia Davidová však Catherine pomoci nemohla.Přišla a položila Catherine na prsa svého hada, který chvíli zíral

na mou nebohou, vyděšenou sestru, olizoval jí bradu a potom

se odplazil zpátky k Euphemii Davidové, vrátil se jí na rameno

a pošeptal jí do ucha, že duchové spatřili Catherinu a rozhodli

se, že je pro tento svět příliš krásná. Chtěli ji pro sebe. Její osud

byl zpečetěn; nikdo s tím nemohl nic dělat. Smrt už jíchrastila v plicích a její srdce s každým dalším namáhavým tepem

rychle zemdlévalo. Brzy se zastaví úplně.

Otec po mně vrhl varovný pohled, znovu si přihnul z čutory

a schválně se ke mně otočil zády, aby si dočetl tetin dopis vtichu tak hlasitém, až křičelo. Když se konečně obrátil zpátky,zavrtěl hlavou. „Je mi líto, Rose, tvoje teta Edmée říká, že pokud

z nějakého důvodu nemůžeme poslat Catherinu, postačí tvoje

mladší sestra Manette... Promiň, Rose, ale o tobě nic nepíše.“

„Ne!“ kvílela jsem. „Musím to být já, prostě musím!“ Dupla

jsem si nohou, čehož jsem okamžitě zalitovala, když jsemucítila, jak praská obnošená podrážka mého střevíčku, tenká jako

papír. V pláči jsem se vrhla na pohovku a brečela jsem o to víc,

že mě pozlacené výšivky bodaly přes šaty, jako kdybych padla

na kaktus. „Zemřu, jestli se nedostanu do Paříže! Prostězemřu! Vytratím se jako Catherine a všichni budete litovat a ty

dvojnásob, otče, protože budeš vědět, že je to tvoje vina, žes

mi nedovolil jet do Paříže a vzít si Alexandra! Zlomí ti to srdce

a už nikdy se ti nepodaří otočit šťastnou kartu, přijdeš oplantáž, všechny ženy tě opustí, protože pro ně nebudeš mít peníze,

a to všechno kvůli tomu, žes mi upřel tuhle šanci!“

„Vážně, Rose?“ Otec obrátil oči v sloup a usrkl si rumu. „No

tohle, netušil jsem, že jsi tak vášnivě zamilovaná do Alexandra!

Když nás tady navštívil, dala jsi mu do postele černouvoskovou kouli, kterou pro tebe vyrobil jeden otrok, a prohlásila jsi

o něm, že je to skrz naskrz odporný kluk a že doufáš, že mu

někdo usekne hlavu jako kuřeti.“

brandy purdy

„Ale tati!“ vykřikla jsem. „To bylo jenom proto, že senaaroval jako nějaký anglický lord, tvrdil, že jsem hloupáprovinční holka, a tahal mě za vlasy tak tvrdě, až mi vhrkly slzy

do očí! A tenkrát mi bylo teprve pět! Ale teď... je všechno jiné!

Otče, vydržela bych cokoliv, i nafoukaného Alexandra, i to,

kdyby mě tahal za vlasy, abych se dostala do Paříže!“

„Copak se nemůžeš dočkat, až od nás odejdeš?“ škádlil mě

otec.

„Ale ne, otče, ne od tebe,“ namítla jsem a honem se mu vrhla

kolem krku, „ale patřím do Paříže! Paříž je to nejkrásnější,nejúžasnější a nejvíc vzrušující místo na světě! A je mi patnáct!

Jestli se tam brzy nedostanu, budu moc stará, než abych si ji

užila!“

Otec vyprskl smíchem, postavil mě před sebe a otočil se

zpátky ke stolu. „Tvůj čas přijde, Rose, a slibuji, že dřív, než ti

zbělají vlasy a podlehneš revmatizmu. Teď musím odpovědět

tvé tetě na dopis...“

Nevzdala jsem se. „Otče, prosím...,“ žadonila jsem,postavila se za jeho křeslo a začala mu masírovat ramena. „Nemohl

by ses tetě Edmée o mně aspoň zmínit? Nemohl bys jípřipomenout, že taky existuju a že Manette je rozhodnutá vstoupit

do kláštera a stát se jeptiškou? Že by ji vyloženě zabilo, kdyby

se nemohla oddat Bohu? Radši by se nechala roztrhat lvy, než

by přijala jiného ženicha než Krista, ale já... já se těším, až

obejmu svět, a Alexandra taky, jestli budu muset. Paříž stojí

za jakoukoliv oběť. Nemohl bys jí napsat něco v tom smyslu,

otče? A možná bys mohl dodat, že jsem roztomile zaoblená,

vysoká, ale ne moc, že jsem nezhnědla od slunce, aleuchovala jsem si světlou pleť navzdory jeho paprskům, které nás

bičují jako dozorce otroky, a že mám oči tak okouzlující jako

tisíciletý jantar s tečkami smaragdů – to mi řekl voják, sekterým jsem tančila na guvernérově plese ve Fort Royalu, ačkoliv o tom vojákovi by ses asi tetě Edmée zmiňovat neměl, možná by to nepochopila... nebo vzhledem ke své pověsti bypochoila až moc dobře...“

dvě císařovny

37

Nerozhodně jsem se kousla do spodního rtu. „Mohl bys jí

napsat, že mám vlasy tmavé jako půlnoc, vlnité a dost dlouhé,

abych polapila a zotročila každého muže – no, možná bys měl

vynechat i tohle, ačkoliv mi to řekl jiný voják na jiném plese.

Byl to vlastně námořní důstojník, aspoň myslím. A jsemobdařena všemi krásami mládí, pěknými prsy, boky, které slibují

budoucímu manželi vlastní rodinu, a jsem ladná, neúnavnátanečnice s temperamentní povahou a velkou chutí do života. Taky umím číst, psát a šít – trochu –, pokud musím, aleneříkej jí, že moje psaní je plné hrubek a že nedokážu ušít rovnou řadu stehů, ani kdyby na tom závisel můj život. Alexandre je přesně ten puntičkářský typ, kterému záleží na takovýchpošetilých maličkostech!“

Otec odložil pero a zůstal na mě zírat. „To je pro měnovinka, Rose. Myslím to o Manettině poslání, ne o tvýchhrubkách nebo o tom, jak dovedeš zmámit vojáky. Tím jsi připravila

matku o víc spánku než nemoc ubohé Catherine. Manetteposlali z klášterní školy třikrát domů, protože dávala jeptiškám

pod pláštíky pavouky a do postelí ještěrky, a jestli se to stane

ještě jednou, nevezmou ji zpátky ani jako denní žačku. Víš

jistě, že chce být jeptiška? Když js



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist