načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dvanáct kmenů Hattiiných - Ayana Mathisová

Dvanáct kmenů Hattiiných

Elektronická kniha: Dvanáct kmenů Hattiiných
Autor:

Příběh dětí takzvané Velké migrace Afroameričanů, jež předurčila osudy jedné rodiny.V roce 1923 odchází patnáctiletá Hattie Shepherdová se svou matkou a sestrami z ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Twelte tribes of Hattie
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Ivana Jíchová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1134-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh dětí takzvané Velké migrace Afroameričanů, jež předurčila osudy jedné rodiny.
V roce 1923 odchází patnáctiletá Hattie Shepherdová se svou matkou a sestrami z Georgie a s vidinou lepšího života se usazuje ve Filadelfii. Její naděje se však nenaplní a Hattie se provdá za muže, který jí přinese jen zklamání. Postupně přivede na svět jedenáct dětí, avšak první dvě zemřou. Po celý život musí Hattie čelit chudobě a svým dětem nedokáže dát ani špetku lásky a něhy, po níž všechny tak touží. Rozhodla se připravit je na těžký život, který na ně podle ní čeká, na svět bez lásky a soucitu.
Vyprávění pokrývá období od dvacátých let minulého století do roku 1980. V prvním příběhu Hattie bezmocně přihlíží umírání svých prvorozených dvojčat, která podlehla těžké nemoci. V dalších kapitolách se seznamujeme s ostatními Hattiinými dětmi v důležitých okamžicích jejich života: následujeme jazzového hudebníka, který se ve čtyřicátých letech na georgijském venkově smiřuje se svou homosexualitou, v padesátých letech se v Alabamě odvíjí příběh dětského kazatele konajícího falešné zázraky a během dalších roků se odehrávají jedinečné a pozoruhodné osudy ostatních potomků. Na závěr, k dovršení počtu dvanácti kmenů, je zařazeno vyprávění o Hattiině vnučce, kterou trápí schizofrenie její matky.
Název  Dvanáct kmenů Hattiiných  je odvozen od dvanácti kmenů izraelských, kmenů vzešlých z potomků patriarchy Jákoba.  Ayana Mathisová (nar. 1973) je absolventkou Writers’ Workshop v Iowě a držitelkou stipendia Michener Copernicus. Žije a píše v Brooklynu. Její prvotina  Dvanáct kmenů Hattiiných  se stala bestsellerem deníku  The New York Times  a Oprah Winfreyová, známá americká herečka a moderátorka, jedna z nejvlivnějších světových celebrit, si tuto knihu zvolila pro svůj projekt Oprah’s Book Club 2.0 a autorku přirovnává ke spisovatelce Toni Morrisonové. Román vychází v sedmnácti zemích, doposud se ho prodalo téměř čtyři sta tisíc výtisků.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ayana Mathisová

Dvanáct kmenů Hattiiných



brno 2014brno 2014


Ayana Mathis

The Twelve Tribes of Hattie

Copyright © Ayana Mathis, 2012

Translation © Ivana Jíchová, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-328-0 (Formát pdf)

isbn 978-80-7491-329-7 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-330-3 (Formát pdf pro čtečky)

isbn 978-80-7491-331-0 (Formát MobiPocket) Ale vy všichni jste ke mně přistoupili s návrhem: „Pošleme před sebou muže, aby nám obhlédli zemi a podali námzprávu o cestě, kterou máme táhnout, i o městech, do nichž máme vstoupit.“

Pokládal jsem to za dobré, proto jsem z vás vybraldvanáct mužů, po jednom z každého kmene.

Pátá kniha Mojžíšova, 1, 22—23 Jako dívka jednou otevřela deštník v domě a matka vykřikla přivoláš na nás zkázu! ale to už je tak dávno.

Z básně „Noční můra“ Rity Doveové

9

P hiladelphia a Jubilee

1925

„philadelphia a jubilee?!“ vykřikl August, když mu Hattie

sdělila, jak chce pojmenovat jejich dvojčata. „Nemůžeš dát

přece děckám taková jména!“

Kdyby byla naživu Hattiina matka, byla by s Augustem

souhlasila. Řekla by, že Hattie zvolila vulgární jména,ozna

čila by je za laciná a okázalá. Ale matka už nežila a Hattie

chtěla dát svým dětem jména, která ještě nikdo netesal na

rodinné náhrobní kameny tam doma v Georgii. Vybrala jim

tedy jména nesoucí příslib a naději, jména, která hledí vpřed,

nikoliv do minulosti.

Dvojčata se narodila v červnu, během prvního léta, které

spolu Hattie a August prožívali jako manželé. Pronajímali

si dům na Wayne Street — malý, ale v dobré čtvrti, a navíc

to byl dům prozatímní, jak řekl August. „Do té doby, než si

koupíme vlastní,“ řekla Hattie. „Než se podepíšeme na ten

vytečkovaný řádek,“ souhlasil August.

Na konci června obsadily stromy a střechy na Wayne

Street červenky. Celá čtvrť zněla ptačím zpěvem. Tohlecvrli

kání ukolébávalo dvojčata ke spánku a Hattie rozveselovalo

natolik, že se bez ustání chichotala. Každé ráno zapršelo,

ale odpoledne byla jasná a Hattiin a Augustův malý čtverec

trávníku se zelenal jako v den stvoření světa. Ženy ve zdejší

čtvrti hned zrána pekly a kolem poledne už to všude vonělo

jahodovými koláči vystavenými na okenních parapetech, kde

10

pomalu vychládaly. Všichni tři, Hattie a její dvojčata, klimbali

ve stínu na verandě. Příští léto budou Philadelphia i Jubilee

chodit; budou se batolit kolem verandy jako roztomilížvatla

jící stařečkové.

hattie shepherdová pohlédla na svá dvě děťátka ležící

v košících. Bylo jim sedm měsíců. Vsedě se jim lépe dýchalo,

a tak je Hattie podepřela malými polštářky. Dvojčata sezti

šila teprve před chvílí. Noc byla zlá. Zápal plic se vyléčit dá,

ale ne snadno. Lepší však tohle než příušnice, chřipka nebo

zánět pohrudnice. Raději mít zápal plic než choleru nebo

spálu. Hattie seděla na podlaze koupelny s nataženýmano

hama a opírala se o záchodovou mísu. Okno bylo zamlžené

horkou párou, která se srážela do malých kapiček a stéka

la po okenních tabulkách a dřevěných rámech; tvořila také

loužičku v prohlubni na dlaždičce za mísou. Hattie už celé

hodiny nechávala téct horkou vodu. August strávil polovi

nu noci ve sklepě, kde ládoval uhlím kotel na ohřev vody.

Nechtěl odejít do práce a nechat Hattie samotnou s dětmi.

Jistě, ale... Celý pracovní den znamená také celodenní mzdu

a zásoba uhlí ve sklepě se povážlivě zmenšovala. Hattie

Augusta ujišťovala, že teď, když děti přečkaly noc, budou

už v pořádku.

Doktor se zastavil předchozího dne a poradil jim léčbu

horkou párou. Předepsal ipekakové kapky v malých dávkách

a varoval před zastaralými babskými recepty, jako jsouhoř

čičné placky, třebaže mentolová mast byla podle něj v po

řádku. Naředil ipekakovou tinkturu průhlednou olejovitou

tekutinou, dal Hattie dvě malá kapátka a ukázal jí, jak držet

dětem jazyk, aby jim medicína stekla až do krčku. August za

11

návštěvu zaplatil tři dolary, a jakmile se za doktorem zavřely

dveře, jal se vyrábět hořčičné placky. Zápal plic.

Zvuk sirény zněl odněkud z okolí tak naléhavě, jako by

kvílela přímo před domem. Hattie se vyškrábala ze svého

místa na podlaze, aby si na zamlženém okně udělala malé

kolečko. Nic než řada bílých domů na protější straně ulice,

natěsnaných vedle sebe jako zuby, a čtverce zmrzlé hlíny

před nimi. Tu a tam se svítilo v okně horního poschodí.Ně

kteří muži ze čtvrti pracovali v docích jako August, jiníroz

váželi mléko nebo poštu. Žilo tam také pár učitelů a pak

šedá masa těch, o nichž Hattie nic nevěděla. V celé Filadelfii

vstávali lidé do třeskutého mrazu, aby naložili do kotle ve

sklepě. Tu lopotu měli všichni společnou.

Obzor se zamlžil šedivým úsvitem. Hattie zavřela oči

a vzpomněla si na východy slunce svého dětství — tyhle

představy se jí neustále vracely. Každým dnem prožitým

ve Filadelfii se vzpomínky na Georgii stávaly naléhavějšími

a tísnivějšími. Všechna rána jejího dětství byla poznamenána

sirénou svolávající dělníky do práce už za modravého úsvitu.

Její zvuk se rozléhal nad poli, domy a černými gumovníky.

Hattie tehdy ze své postele pozorovala, jak se silnicí před

jejich domem plouží dělníci na pole. Opozdilci procházeli

vždy až po první siréně. Byly to těhotné ženy, nemocní akul

havci; ti, kteří byli na sbírání moc staří, i ti, kteří nesli na

zádech přivázaná nemluvňata. Siréna je poháněla kupředu

jako bič. Vážná byla silnice a vážné byly jejich tváře. Pole

pukající bílou barvou je už očekávala a sběrači se po nich

rozbíhali jako kobylky.

Děťátka na ni zamrkala nevidoucíma očima. Hattie po

šimrala každé z nich pod bradičkou. Brzy bude čas vyměnit

jim hořčičné placky. Z horké vody ve vaně stoupala pára.

12

Hattie přihodila další hrst eukalyptových lístků. V Georgii

rostl eukalyptus v lese hned naproti domu, ale ve zdejšífila

delfské zimě se tato rostlina sháněla těžko.

před třemi dny se kašel dětem zhoršil. Hattie si přes sebe

přehodila kabát a zašla se zeptat hokynáře do Penn Fruit,

kde by dostala eukalyptus. Poslal ji do nějakého domu pár

bloků odtud. Hattie byla v Germantownu nová, a tak se ve

spleti uliček brzy ztratila. Když konečně celá zmrzlá dorazila

na místo, zaplatila té ženě patnáct centů za sáček něčeho, co

by doma v Georgii měla zadarmo.

„Ty jsi ale drobek!“ řekla ta žena s eukalyptem. „Kolik ti

je, děvče?“

Hattie se při té otázce naježila, ale řekla, že je jí sedm

náct. A aby ji žena nepovažovala za nějakou nešťastnici,kte

rá právě přijela z jihu, rychle dodala, že je vdaná, manžel se

učí na elektrikáře a právě se s ním přistěhovala do domu na

Wayne Street.

„Tak to je dobře, děvečko. A kde máš rodinu?“

Hattie zamrkala a polkla naprázdno. „V Georgii, paní.“

„Ty tady nikoho nemáš?“

„Sestru, paní.“ Neřekla, že matka jí zemřela před rokem,

zrovna když byla Hattie těhotná. Její mladší sestra Pearl,

zdrce ná smrtí matky a tím, že zničehonic osiřela a ocitla se

na severu jako cizinka, odjela zpátky do Georgie. Hattiina

starší sestra Marion odjela také, přičemž tvrdila, že jakmile

přejde zima a ona porodí, vrátí se. Hattie si nebyla jistá, zda

se Marion skutečně vrátí.

Žena se na ni zahleděla. „Půjdu s tebou a podívám se

na ty drobečky,“ řekla. Hattie odmítla. Byla bláhová, hloupá

13

a příliš hrdá, než aby připustila, že potřebuje pomoc. Domů

odešla sama, v ruce sáček s eukalyptem.

Zimní vzduch ji pálil jako oheň a očišťoval ji od všeho

kromě vůle uzdravit její děti. Papírový sáček svírala prstypři

pomínajícími promrzlé pařátky. Do domu na Wayne Street

vtrhla s mimořádně jasnou myslí. Cítila, že do svých dětí vidí

i přes kůži a svalstvo, že vidí až do hloubi jejich hrudníčků,

až do unavených plic.

hattie přesunula obě děti blíž k vaně. Ta další hrsteuka

lyptu už byla příliš — děti před štiplavými výpary pevněza

vřely oči. Jubilee sevřela ručku v pěst a zvedla ji, aby sipro

třela slzící oči, ale byla příliš slabá a paže se jí opět svezla

k boku. Hattie poklekla a políbila ji na drobnou pěst.Zved

la bezvládnou paži své dcery. Byla lehká jako ptačí kůstka.

Otřela jí ručkou slzy tak, jak by to Jubilee udělala sama,

kdyby na to měla sílu. „Tak,“ řekla Hattie. „Vidíš, zvládla jsi

to úplně sama.“ Jubilee se podívala na matku a usmála se.

Hattie jí opět zvedla ručku ke kalnému oku. Děvčátko simys

lelo, že je to hra na schovávanou, a slabě se zasmálo, chrčivě,

chabounce a zahleněně, ale zasmálo. Hattie se také zasmála,

protože její holčička byla tak statečná a tak milá — tak velmi

nemocná, a přesto veselá jako sluníčko. Na jedné tváři měla

dolíček. Její bratr měl dolíčky dva. Dvojčata se sobě vůbec

nepodobala. Dívenčiny vlasy se černaly jako ty Augustovy,

kdežto Philadelphia byl bledý jako mléko a vlasy měl pískově

hnědé stejně jako Hattie.

Philadelphia namáhavě dýchal. Hattie ho zvedla z koší

ku a přidržela ho na okraji vany, kde byla pára nejhustší.

Visel jí na rukou jako pytlík s moukou. Hlava mu klimbala

14

na prsou a paže bezvládně splývaly podél těla. Hattie s ním

mírně zatřepala, aby se probral. Od včerejšího večera nic

nejedl — v noci obě děti kašlaly tak úporně, že vyzvracely

i tu trochu zeleninového vývaru, kterou se jí do nichpoda

řilo vpravit. Prsty rozevřela synovi víčka a bulva v důlku se

pohnula. Hattie si nebyla jistá, jestli chlapeček omdlel, nebo

spí. Kdyby omdlel, možná by se už... možná by...

Znovu mu zatlačila na víčka. Tentokrát oči otevřel (ty jsi

ale šikovný!) a rty našpulil stejně, jako kdyby mu Hattiedá

vala hrachovou kaši nebo přičichl k něčemu, co mu nevoní.

Byl pěkně vybíravý.

Bílá barva v koupelně na Hattie začala padat: bílá vana,

bílé stěny, bílé obložení. Philadelphia zakašlal. Bylo tozdlou

havé vyrážení vzduchu otřásající celým jeho tělem. Hattie

vzala z radiátoru plechovku horké hořčice a natřela mu ji

na hruď. Pod prsty cítila jeho žebra — připadala jí jako slabé

větvičky, jež mohou při sebemenším tlaku prasknout apro

padnout se do hrudní dutiny. Coby zdravý byl chlapec tak

baculatý, oba byli tak baculatí. Philadelphia zvedl hlavičku,

ale vyčerpáním ji nechal zase klesnout. Bradou narazil do

Hattiina ramene — úplně stejně, jako když byl novorozenec

a teprve se učil držet hlavičku zpříma.

Hattie stále dokola obcházela koupelnu a přitom hladila

chlapce mezi lopatkami. Pokaždé když se sípavě nadechl,

nožka se mu napnula a kopla ji do břicha; když vydechl, noha

se zase uvolnila. Podlaha byla kluzká. Hattie zpívala nesmysl

né slabiky — ta ta ta, dum dum, ta ta. Nemohla sivzpome

nout na slova žádné písničky.

Kapky vody stékaly z oken, z kohoutků i ze zdi do vy

pínače. V celé koupelně kapalo jako v georgijském lese po

dešti. Něco ve stěně zabzučelo, potom to zasyčelo a světlo

15

na stropě zhaslo. Koupelna se ponořila do modravé mlhavé

tmy. Ach, bože, pomyslela si Hattie, ještě tohle. Opřela sihla

vu o zárubeň a zavřela oči. Už tři dny nespala. Vzpomínky ji

obestřely jako mrákoty — Hattie a její matka a sestry kráčejí

za rozbřesku lesem. Matka jde v čele se dvěma velkýmices

tovními taškami a tři děvčata ji následují, každé s látkovým

vakem v ruce. V ranním oparu se cestou do města prodírají

lesním podrostem, sukně se jim zachytávají o větve. Plíží se

lesem jako zlodějky, aby stihly ranní vlak z Georgie. Hattiin

otec nebyl mrtvý ani dva dny a bílí muži už sňali ze dveří

kovářské dílny ceduli nesoucí jeho jméno a místo ní tampři

pevnili svou vlastní. „Bože, smiluj se nad námi,“ řekla matka,

když z pole zazněly první sirény.

Philadelphia zaryl nožku do Hattiina pupku a ona strhnu

tím procitla, rázem byla zpátky v koupelně u svých dětí,za

skočená a rozzlobená sama na sebe, že je na chvíli opustila.

Obě začaly plakat. Společně se dávily a otřásaly se. Nemoc

opět nabyla na síle, nejdříve u jednoho dítěte, pak u dru

hého, a poté — jako by byla čekala právě na tento okamžik,

aby mohla udeřit naplno — zaútočila coby dvojitě rozeklaný

blesk. Smiluj se, dobrý bože. Smiluj se.

Hattiiny děti celé hořely. Horečka dosáhla vrcholu, nožky

kopaly, tváře zrudly jako dvě slunce. Hattie vytáhla zlékár

ničky láhev s ipekakovými kapkami a odměřila dávky. Děti

kašlaly tak silně, že nemohly polykat a lék jim stékal z koutků

úst a po bradě. Hattie jim otřela tváře, vpravila do nich další

dávku léku a prudce jim masírovala zvedající se hrudníčky.

Zkušeně přecházela od jedné činnosti ke druhé. Navzdory

pláči a modlitbám se její ruce pohybovaly rychle a šikovně.

Jak jen byly rozpálené. Jak velmi chtěly žít. KdykolivHat

tie dala průchod podobným myšlenkám, představila si duše

16

svých dětí jako obláčky mlhy, jako neuchopitelné bílé cho

máčky. Sama byla dítětem; na tomto světě žila jen osedm

náct let déle než její dvojčata. Hattie své děti chápala jako

pokračování sebe sama a milovala je proto, že byly její, že

byly bezbranné, a protože ji potřebovaly. Při pohledu na ně

teď vnímala, jak pevně a mocně je v nich život zakořeněn

a že se z nich nedá vyrvat. „Bojujte,“ naléhala na ně. „Mu

síte tak hle,“ říkala a společně s nimi vdechovala avydecho

vala vzduch z vlastních plic, aby jim ukázala, že to jde.„Musí

te takhle,“ řekla znovu.

Hattie seděla se zkříženýma nohama na podlaze, Jubilee

měla položenou na jednom stehně a Philadelphiu na dru

hém. Poklepávala je po zádech, aby napomohla hlenunaho

ru a ven. Nožky dvojčat se překrývaly v trojúhelníkuvznik

lém mezi Hattiinýma zkříženýma nohama. Energie z dětí

vyprchávala a obě se opíraly o její stehna. I kdyby Hattie žila

do sta let, už navždy před sebou bude mít jasný a zřetelný

obraz svých ochable ležících dětí, těla svého otcezhrouce

ného v koutě kovárny a dvou bílých městských mužůvychá

zejících z otcovy dílny a nemajících ani trochu studu nebo

dobré vůle k tomu, aby zrychlili krok či schovali své zbraně.

Hattie tohle všechno viděla, nemohla to vymazat z mysli.

Kazatel v Georgii mluvil o severu jako o novémJeruzalé

mě. Sbor ho označil za zrádce ve věci černochů z jihu. Den

nato kazatel odjel vlakem do Chicaga. Odjížděli i další, mizeli

ze svých obchodů nebo polí a jejich místa v kostelníchlavi

cích, o nedělní bohoslužbě ještě obsazená, zela přistředeč

ních modlitbách prázdnotou. Všechny ty duše, které unikly

z jihu, v tuto chvíli zářily novou nadějí v promrzlých měs

tech na severu. Hattie věděla, že její děti přežijí. I když byli

Philadelphia a Jubilee ještě malí a trpěli, už teď se nacházeli

17

mezi těmi jasně zářícími dušemi, už teď přispěli k začátkům

nového lidu.

dvaatřicet hodin poté, co se Hattie s matkou a sestrami

proplížily georgijským lesem k vlakové stanici, tedy podvaa

třiceti hodinách na tvrdých sedadlech v rušném černošském

vagónu, se Hattie s trhnutím probudila z lehkého spánku,

neboť průvodčí zakřičel: „Stanice Broad Street, Filadelfie!“

Hattie se vypotácela z vlaku, sukni stále od georgijského

bláta, sen o Filadelfii pěkně kulatý jako skleněnka v ústech,

strach z Filadelfie bodající jako jehla v hrudi. Hattie, matka,

Pearl a Marion odešly z nástupiště do hlavní nádražní haly.

Navzdory polednímu slunci tam panovalo přítmí. Klenutá

střecha nad nimi tvořila oblouk. V trámoví vrkali holubi.

Hattie tehdy měla teprve patnáct let a byla hubená jakotyč

ka. Stála s matkou a sestrami na okraji davu a všechny čtyři

čekaly na mezeru v nepřetržitém proudu lidí, aby se také

mohly začít posouvat ke dvoukřídlým dveřím na vzdáleném

konci nádraží. Hattie vstoupila do davu. „Vrať se!“ zavolala

matka. „Ztratíš se mezi lidmi! Ztratíš se!“ Hattie sevyděše

ně ohlédla. Myslela si, že matka je hned za ní. V davu však

bylo příliš těsno, než aby se mohla otočit a vrátit se, a tak ji

proud lidí unášel dál. Dospěla až k východu a byla vytlačena

na dlouhý chodník vedoucí podél nádražní budovy.

Hlavní ulice byla přeplněná více lidmi, než Hattie kdy

vi děla současně na jednom místě. Slunce stálo vysoko. Ve

vzduchu se vznášely výfukové plyny z automobilů společně

s térovým pachem čerstvě nalitého asfaltu a odpornýmzápa

chem hnijících odpadků. Kola rachotila po dlažebníchkost

kách, motory řvaly, kolportéři vykřikovali novinové titulky.

18

Na rohu ulice postával muž ve špinavém oblečení a kvílelně

jakou píseň, ruce měl svěšené podél boků a dlaně obrácené

nahoru. Hattie odolala pokušení zakrýt si uši, aby utlumila

ty zvuky velkoměsta. Nepřítomnost stromů vycítila ještědří

ve, než si jí všimla. Věci byly ve Filadelfii větší, to je pravda,

a taky jich tu bylo víc, mnohem víc. Avšak zemi zaslíbenou

Hattie v tomto mumraji nespatřovala. Je to jako Atlanta,ří

kala si, jen ve větším měřítku. To zvládne. Ale právě voka

mžiku, kdy se rozhodla, že to v tomhle velkoměstě zvládne,

se jí nohy pod sukní podlomily v kolenou a po zádech jíza

čaly stékat kapičky potu. Během těch pár chvil, které strávila

venku, kolem ní prošla stovka lidí, ale nikdo z nich nebyl její

matka ani sestra. Hattie se snažila pohlédnout do tváře všem

kolemjdoucím a rozbolely ji z toho oči.

Její pohled upoutal vozík na konci chodníku. Vozíkproda

vače květin Hattie nikdy předtím neviděla. Na stoličce seděl

bílý muž v košili s vykasanými rukávy a kloboukem proti

slunci staženým do čela. Hattie položila svůj cestovní vak

na chodník a otřela si zpocené dlaně o sukni. K vozíku se

přiblížila černá žena a ukázala na uvázanou kytici. Bílý muž

se postavil — vůbec nezaváhal, nenapřímil se do výhrůžného

postoje — a vytáhl kytici z kbelíku. Než ji zabalil do papíru,

jemně setřásl ze stonků kapky vody. Černá žena mu podala

peníze. Dotkli se při tom rukama?

Když žena přebírala drobné a vkládala si je do peněženky,

nechtěně převrhla tři z naaranžovaných kytic. Vázy skvěti

nami spadly z vozíku a s řinkotem se roztříštily na chodníku.

Hattie ztuhla v očekávání nevyhnutelného výbuchu.Předpo

kládala, že ta černoška ustoupí před násilím, které je jistě už

na cestě k ní. Očekávala okamžik, kdy si bude muset zakrýt

oči před tou ženou a hrůzou, která bude následovat, ať už

19

v jakékoliv podobě. Prodavač se sehnul, aby sklidil popadané

předměty. Černá žena udělala omluvné gesto a opět sáhla do

peněženky, zřejmě aby zaplatila způsobenou škodu. Za pár

minut se všechno vyřešilo a žena pokračovala dál pochodní

ku s nosem zabořeným do papírového kornoutu s květinami,

jako by se nic nestalo.

Hattie se pozorněji zadívala na dav na chodníku. Černoši

neustupovali do příkopu, aby bílí mohli projít, a nesklápěli

zarputile oči k zemi. Kolem prošly čtyři černé dívky vHattii

ně věku a povídaly si. Prostě děvčata, která si povídají abez

starostně se smějí — stejně, jako se na ulicích georgijských

měst procházejí a smějí jen bílé dívky. Hattie se naklonila

a dívala se za nimi, dokud nedošly až na konec bloku.Ko

nečně z nádražní budovy vyšla i matka se sestrami aposta

vily se vedle ní. „Mami,“ řekla Hattie, „já se nikdy nevrátím.

Nikdy.“

philadelphia přepadl dopředu a hlavičkou udeřil Jubilee

do ramínka dřív, než ho mohla Hattie zachytit. Jeho dech byl

chrčivý a sípavý. Ruce s rozevřenými dlaněmi mu ochable

visely podél těla. Hattie s ním zatřásla, obrátil se jakohadro

vá panenka. Jubilee také ztrácela sílu. Hlavičku sice udržela

zvednutou, ale nedokázala zaostřit pohled. Hattie chovala

obě děti najednou a nešikovně se pokusila zvednout láhev

s kapkami. Philadelphia vydal tichý dávivý zvuk a udiveně

pohlédl vzhůru na svou matku. „Promiň,“ řekla mu. „Já tomu

taky nerozumím. Bude to lepší. Je mi to hrozně líto.“ Láhev

jí vyklouzla z ruky a roztříštila se o dlaždice. Hattie si dřepla

vedle vany, na jedné ruce chlapečka, na klíně holčičku.Oto

čila kohoutkem s teplou vodou a čekala. Jubilee se snažila

20

kašlat, jak jen mohla, ze všech sil nabírala vzduch do plic.

Hattie strčila prst pod tekoucí vodu. Byla ledově studená.

Nebyl čas přiložit do kotle ve sklepě a nebyl čas čekat, až

se voda ohřeje. Philadelphia působil netečně, nožkounevě

domky kopal Hattie do břicha. Jeho těžká hlava spočívala

na jejím rameni. Hattie přešla koupelnu. Šlápla do střepů

z rozbité láhve a pořezala si nohu. Krví potřísnila bílédlaž

dice i dřevěnou podlahu na chodbě. V ložnici stáhla z postele

přikrývku a obě děti do ní zabalila. Ve chvíli s nimi seběhla

ze schodů a v malé předsíňce si nazula boty. Skleněný střep

se jí zaryl do nohy ještě hlouběji. Vyběhla ze dveří a pak dolů

na zápraží. Z domácích šatů a obnažených paží jí stoupaly

obláčky páry a rozplývaly se v chladném, jasném vzduchu.

Slunce už vyšlo.

Hattie zabušila na dveře u sousedů. „Pomozte mi, pro

sím,“ řekla ženě, která jí otevřela. Hattie nevěděla, jak se

žena jmenuje. Vevnitř sousedka rozbalila pokrývku auvidě

la obě děti, jak netečně spočívají na matčině hrudi. „Dobrý

bože. Ach, můj bože,“ řekla. Do obývacího pokoje vstoupil

mladík, sousedčin syn. „Běž pro doktora!“ zakřičela žena.

Vzala od Hattie chlapečka a vyběhla s ním do schodů. Hattie

ji následovala s bezvládnou holčičkou.

„Ještě dýchá,“ řekla žena. „Dokud dýchá, je to dobré.“ Vkou

pelně utěsnila odtok ve vaně. Hattie stála ve dveřích,natřá

sala děvčátko v náručí, a když se dívala ženu, která naplno

otevřela kohoutek s teplou vodou, naděje z ní vyprchala.

„Tohle už jsem dělala!“ křičela Hattie. „Nedá se udělat něco

jiného?“ Žena vrátila chlapce matce a začala se přehrabovat

v lékárničce. Vytáhla kafrovou mast, otevřela ji a mávala s ní

dětem pod nosem jako vonnou solí. Jen Jubilee trhlahlavič

kou pryč od zdroje pachu. Hattie přemohla vlna marnosti.

21

Celou dobu bojovala za záchranu svých dětí jen proto, aby

skončila v další koupelně, stejné jako ta jejich, se ženou,kte

rá byla vůči nemoci dvojčat stejně bezmocná jako Hattie.

„Co mám dělat?“ Hattie se přes stoupající páru podívala

na ženu. „Řekněte mi, prosím, co mám dělat.“

Sousedka našla skleněnou trubičku s baňkou na konci.

Dříve ji používala na odsávání hlenu z nosu a úst svých dětí.

Téměř v slzách si klekla před Hattie. „Dobrý bože! Dobrý

bože, prosím, pomoz nám.“ Žena odsávala a modlila se.

Obě děti měly oteklá víčka s červenými popraskanýmižil

kami. Dýchaly mělce. Hrudníčky se jim zvedaly a klesalypří

liš rychle. Hattie nevěděla, jestli mají Philadelphia a Jubilee

strach nebo jestli vědí, co se s nimi děje. Netušila, jak jeutě

šit, ale chtěla, aby to poslední, co uslyší, byl její hlas, aby to

poslední, co uvidí, byla její tvář. Hattie líbala své děti na čelo

a na tvářičky. Hlavičky jim spadly na její paže. Mezi nádechy

s hrůzou doširoka otevíraly oči. Hluboko v jejich plicíchsly

šela Hattie vlhké chrčení. Topily se. Hattie nedokázala unést

jejich utrpení, ale přála si, aby odešly v míru, a tak nekřičela.

Nazývala je svými poklady, častovala je přísliby a slovy osvět

le a obláčcích. Druhá žena se modlila tichým monotónním

hlasem. Ruku měla položenou na Hattiině koleni. Nebylo to

mnoho, ale snažila se, aby to dívka neprožívala sama.

Jubilee bojovala déle. Chabě se natáhla po bratrovi, ale

byla příliš slabá, než aby zvedla paži. Hattie jeho rukuvloži

la do její. Tiskla obě své děti. Kolébala je. Tváře přiložila na

jejich temena. Měly tak sametovou kůži. Matka jejich smrt

cítila. Jejich smrt jako by vyrvala kus z ní samé.

Hattiiny děti zemřely ve stejném pořadí, v jakém sena

rodily. Nejprve Philadelphia, potom Jubilee.

23

F loyd

1948

penzion byl čistší než obvykle. Domy nabízející ubytování

pro barevné, takové, které si mohl Floyd dovolit, většinou

potřebovaly vykouřit a vymalovat. Floyd si poškrábalštípan

ce na zádech. Na poslední adrese měli štěnice. Zkrátka jih

a léto — s tím se nedalo nic dělat. Všechno tady bylo pře

rostlé a obalené lezoucími kousajícími potvorami. Vešel do

svého pokoje. Přestože v okně hučel větrák, drželo se tu

horko. Prostěradla byla trochu prošoupaná a otřepaná, ale

nedávno navoskovaná podlaha se leskla a ve váze na nočním

stolku stály hezké bílé květiny.

„Pěkný, viď? Moje máma taky dávala řezaný kytky do vázy,“

řekla Darla.

Tahle Darla byla zatraceně hlasitá ženská. Ačkoliv o sobě

říkala, že mluví potichu, působilo to, jako by křičela zpro

tější strany ulice. Prošla kolem Floyda a položila si cestovní

tlumok na podlahu vedle postele. Cestování nesnášela moc

dobře. Měla zmačkané šaty a vlasy se jí lepily na čelo. Bě

hem pětihodinové jízdy ani na chvíli nepřestala kouřit. Když

Floyd zastavil, aby si mohla dojít na malou, oblak dýmustou

pal dokonce i zpoza keře, za nímž dřepěla. Z neustáléhokou

ření měla červené oči a zažloutlé prsty.

„Asi tušíš, že já se sem dnes večer možná nevrátím. Ale

můžeš si ten pokoj nechat, dokud si tady něco nenajdeš,“

řekl Floyd.

24

„Kdoví, kde dneska večer všichni skončíme.“

Darla byla lehkovážná holka, takový ten splachovací typ,

a navíc působila trochu vulgárně. Oranžové šaty na ní zářily

tak, že by člověku spálily kůži. Floyd samozřejmě nikdyne

potkal fanynku, která by nebyla obhroublá. Tyhle holky se

šťouraly v zubech růžovými nehty a mluvily, jako by se právě

vracely z bavlníkového pole. Nikdy s žádnou nebyl déle než

tu jednu dvě noci, které trávil na štaci v tom či onom městě.

Toho rána se oblékl, popadl trubku, a právě když se začal

plížit ke dveřím, Darla vyskočila z postele a prohlásila: „Tak,

chlapče, na příští štaci jedu s tebou. Tohle město už mi leze

krkem.“ Souhlasil, ale to z něj asi mluvila kocovina. Pitomec.

Jenže teď už se s tím nedalo nic dělat.

„Měl bys mě vzít někam na jídlo,“ řekla a sedla si na postel.

Floyd zamračeně pohlédl na své boty.

„Co se ksichtíš? Já vím, že spolu nechodíme, ale tonezna

mená, že mi nemůžeš koupit rajčatovej sendvič.“

Floyd se usmál.

„Tak aspoň plechovku sardinek, krucinál. Takovýho nádivu

jsem jaktěživ neviděla.“ Darla pohupovala střevícem našpič

ce nohy a rozverně ho odkopla směrem k Floydovi. „Proč seš

pořád tak vážnej? Potřebuješ se trochu uvolnit.“

„Sám vím, co potřebuju,“ řekl Floyd a zavřel dveře.

Než došel zpátky k posteli, měl svlečenou košili, kalho

ty byly dole o minutu později. Rozepnul zip na Darliných

šatech a to bylo ohledně svlékání všechno. Potvora jedna,

neměla pod těmi šaty vůbec nic. Darla mu říkala „taťko“

a „velkej kluku“, křičela jako zjednaná a oběma se to ná

ramně líbilo. Celé to kazila jen fotka na prádelníku. Byla to

sépiově zbarvená fotografie nějakého svalnatého křupana

na koni. Floyd od něj nemohl odtrhnout oči. Zdálo se mu,

25

že mladíkův pohled ho pronásleduje všude po pokoji. Zíral,

jak Floyd sjížděl rukou po Darliných bocích, a zíral, když

Floyd vyvrcholil. Jakmile skončili, položil si Floyd tvář na

prostěradlo právě tak blízko, aby cítil vlhkost a teplo sálající

z Darlina těla.

Malý pokoj se naplnil vůní sexu. Darla vstala, aby cosipro

vedla s větrákem v okně, a ani se nezahalila do prostěradla,

jak by to udělala slušná dívka. Měla vysoko posazený kulatý

zadek a stehna se jí zužovala k hubeným lýtkům. Možná až

moc hubeným. Nicméně její tělo vykazovalo jakousi účelnost,

která se Floydovi líbila.

Floyd poznal už mnoho těl. Byl hezký — neměl sice tak

světlou pleť jako jiní, ale zdobily ho zvlněné černé vlasy,kte

ré se mu na spáncích kudrnatily. Po vystoupení si mohl ženy

vybírat. Ve Filadelfii mu říkali „Floyd sukničkář“. Běhemjed

né noci míval i dvě ženy, za celý den i tři. Tady na jihu šlo

všechno mnohem snáz než ve Filadelfii. Bez ohledu na to, že

doma si dívky bral na záchodcích a zadních sedadlech aut,

byl přesvědčen o tom, že ženy v Georgii jsou lehkých mravů.

Možná to bylo tím, jak chodily. Dobrá polovina z nich,pocho

pitelně ne ta slušnější, nenosila ani podvazky. A v menších

městech nenosily dokonce ani kabelky! Zkrátka sivykračo

valy po ulici s rukama houpajícíma se podél boků. Při takové

svobodě jste si s těmi ženami mohli dělat, co se vám zlíbí.

Ženy, které Floyd znal doma, se chovaly slušně a správně

jako jeho matka a sestry. Hattie chtěla, aby přestal s hraním

a oženil se. Zakázala mu cvičit v domě a poté, co získal práci

jako domovník v klubu Downbeat, kde měl možnostsetká

vat se s muzikanty, řekla jen: „Nechápu, proč chceš uklízet

po jiných.“ A když se seznámil s Hawkinsem a Presem,ne

řekla vůbec nic. Na pár nocí v týdnu se Floyd po vystoupení

26

v baru, kde se nalévala kukuřičná pálenka, nebo po vy

drhnutí záchodů v Downbeatu vracel do domu na Wayne

Street — a tehdy se stávalo, že našel matku, jak nespí, ale

sedí v županu na sedačce u okna. Hattie byla malátnáospa

lostí, přesto se na něj usmála a potom tam spolu chvíli seděli

v nočním tichu.

V letech Floydova dětství — v těch, která následovala po

smrti dvojčat — byl jen on, Cassie a matka. Hattie nevstá

vala dřív než odpoledne. Někdy stával Floyd dlouhé hodiny

opřený o nohy postele a čekal, až se matka vzbudí. Dával jí

ruku před ústa, aby se ujistil, že dýchá. Místnostmi v domě

pak proplouvala v bílém županu, který nosila celý den, bledá

a tichá jako ledovec. Floyd a Cassie se živili tím, co matku

zrovna napadlo jim dát. Dostávali studenou rýži s mlékem

a cukrem nebo talíř keksů s máslem anebo fazole srajčato

vou omáčkou přímo z konzervy, a to v kteroukoliv hodinu,

kdy se Hattie zrovna podařilo dát nějaké jídlo dohromady.

August se vracel večer — domem se rozezněla hudba,hvíz

dání a také Augustův hlas, smutný či rozzlobený, ale vždy

naléhavý. Říkal Hattie, aby se oblékla, vykoupala děti nebo

aby se učesala. Někdy přicházela teta Marion. I ona byla

přísná a sekýrovala je, alespoň Floydovi to tak připadalo.

Ale pak zase odešla a do domu se vrátilo ticho. Ačkoliv byl

Hattiin smutek dusivý a Floyd a Cassie rostli jako dříví v lese,

chladné uzavřené místnosti domu na Wayne Street zůsta

ly ve Floydových vzpomínkách určitým způsobem krásné.

Hattie málo kdy vykouzlila více než bezbarvý úsměv, alene

chala Floyda a Cassie, aby jí vylezli na klín, splétali jí vlasy

a líbali ji na čelo jako živou panenku. Byli na jedné lodi,mat

ka a její děti, všichni stejně zranitelní a toužící, proplouvající

společně jedním dnem za druhým. I dnes, když už byl Floyd

27

dospělý, si s matkou rozuměl a Hattie byla jediná osoba na

světě, u níž Floyd nacházel klid. Chyběla mu její nehybnost.

Velmi často se propadal do hlučného vnitřního zmatku.

Floyd to pociťoval zejména při dlouhých přejezdech mezi

jednotlivými štacemi, kdy býval sám v autě a okny dovnitř

pronikal hnilobný jasmínový pach jihu. Srdce v hrudi mu

tlouklo po tabletách benzedrinu, jež ho udržovaly v bdělosti

mezi štacemi, šlapal na plyn, řítil se po silnici a cítil, jakklou

že po šikmé ploše. Pro benzin se zastavoval ve městech, která

netvořilo nic víc než oplechovaný kostel a benzinová stanice.

Odtud ho většinou navedli k domu u silnice opodál, kde mu

dali talíř jídla za padesát centů. Pokud byla paní domuosa

mělá a svolná, šli spolu do ložnice a potom se Floyd zasevy

dal na cestu. A pak tu byl taky ten obrovský chlap, který dělal

u pumpy v Mississippi, a chlapík prodávající ve smíšeném

zboží v Kentucky... V horkém odpoledním slunci, kdy neby

la na silnici a v obchodě ani noha, spolu zašli dozadu.

Na delší dobu se Floyd poprvé ocitl z domu, když odjel na

turné. Čím déle byl pryč, tím více podléhal touze, kterou se

mu ve Filadelfii většinou dařilo držet na uzdě. Za ty měsíce,

jež strávil na cestě, se touha stala naléhavější a bezohlednější

a stále méně odpovídala jeho představě o sobě samém.

a teď už byl zase v dalším penzionu, s další cizí osobou,

a ani nevěděl, kam by v tomto městě mohl zajít na kávu.

Tenhle jih. Co tady vlastně dělá? Potlouká se touhle divo

činou jen se svou trumpetou a pár dolary v kapse... Floyd

chtěl pryč z Filadelfie. Bylo mu dvaadvacet let a velmi toužil

po tom, aby se prosadil jako muzikant. Sem na jih přijel

hrát po hospodách a jazzových klubech, ale už byl na téhle

28

ukoptěné šňůře tři měsíce a cítil se spíš jako papírový drak,

který se utrhl z provázku.

Stál před prádelníkem a pohrával si s úchyty na zásuv

kách.

„Ach, bože, brouku. Copak ještě nejseš unavenej?“ Darla

zamrkala. „Chceš ještě?“

„Jo, chci,“ řekl nepřesvědčivě.

„No tak si pro to budeš muset přijít.“ Pozorovala ho, jak

se prohrabuje hromadou oblečení na podlaze. „Přestaň tady

konečně poletovat! Jsem z tebe nervózní.“

Floyd vytáhl z náprsní kapsy saka balíček cigaret.

„Na něco se tě zeptám, zlato. Co tady dole vlastně děláš?

Vypadáš jako jeden z těch týpků, co chodí do Morehousu,

nebo tak nějak.“

„Hraju,“ řekl Floyd.

„Tam u vás na severu nejsou putyky? Tos přece nemusel

jezdit až sem na jih. Musíš mít nějakej důvod, že chceš bejt

dva dny tady a tři dny támhle. Většina lidí tohle nedělá.“

„Ten důvod jsi právě slyšela,“ řekl Floyd.

Darla pokrčila rameny. „Stejně mi po tom nic není.“

Slunce zapadalo. Byl to nezajímavý západ slunce, mlhavý

oranžový pás nad obzorem, slunce jako rudá kouleobestře

ná mraky.

„Asi si dám vanu,“ řekl Floyd.

Zabalil se do prostěradla a odešel chodbou do koupelny.

Koupel ho ukonejšila. Když se vrátil do pokoje, Darla tvrdě

spala, nahá a s roztaženými pažemi. Vlasy se jí na jedné

stra ně lepily k hlavě a ústa měla otevřená. Floyd se zasmál.

Dar li ny drsné způsoby v něm vzbuzovaly podivnou něhu.Ne

snažila se na něj udělat dojem. Lehl si k ní na postel a usnul.

29

floyda probudily hlasy z ulice pod okny. Pokoj byl temný

a jen oknem a pode dveřmi do něj pronikala trocha světla.

Floyd měl sucho v ústech a kromě žízně pociťoval jakési

celkové podráždění.

Darla se probudila a kradmo na Floyda pohlédla.

„Co je to za virvál?“ zeptala se.

Neodpověděl. Hlasy na ulici zesílily. Z okna uviděl zástup

lidí před penzionem. Rozsvítil.

„Zhasni,“ zakňourala Darla.

Floydovo poslední čisté oblečení bylo zmačkané na dně

kufru. Špinavé věci odkopl do kouta a rychle se oblékl.Po

strádal tu více volného prostoru a pach potu a Darliny levné

voňavky ho dusil. A z fotografie na prádelníku na něj pořád

zíral ten zatracený křupan.

„Už jsem skoro hotovej,“ řekl Floyd.

„Už to tak vypadá.“ Darla se postavila, protáhla se a ohnula

se, aby ze svého tlumoku vytáhla další křiklavé šaty. Floyd

nervózně zaťukal špičkou boty, ale Darla nijak nezrychlila.

Otevřel a zavřel zapalovač. Povzdechl si.

„No tak, brouku, máš něco na srdci?“

„Asi půjdu.“

„A proč tady takhle stepuješ a funíš, místo abys řek, že už

jdeš?“ Darla zavrtěla hlavou a obrátila se zpět k tlumoku. „Ty

seš fakt číslo,“ řekla.

Vchodové dveře penzionu byly dokořán, jako by odtud

majitel prchal ve spěchu. Venku se přes celou vozovku táhl

zástup lidí, někteří šli i po chodníku. Namísto pouličních

lamp hořely na rozích pochodně ve vysokých stojanech.Ně

jaký muž v křiklavě zelené od hlavy k patě Floydovi pokynul,

aby se připojil k průvodu. Zelený měl klobouk i boty, kal

hoty i košili. Žena zahalená v dlouhém pruhu načechrané

30

bílé látky kráčela po boku muže, jehož tváře zdobily jakési

symboly nakreslené uhlem. Jiní nesli různé předměty, roz

kvetlou květinu, stonek cukrové třtiny, žlutého ptáka v kleci.

Lidé tloukli na tamburíny a kravské zvonce a tanečním

krokem se posouvali dál ulicí. Floyd podobný tanec nikdy

neviděl, všechny ty vystrčené pánve a podřepy, při nichž se

ženám zvedaly sukně až do půli stehen. Jeden muž si dřepl

a poté se saltem vymrštil do stoje. Lidé jásali. Dotyčný se

roztančil s ještě větší vervou a žlutě pomalovanou hruď mu

zbrázdily čůrky potu. Vzduch se prosycoval pachem hořícího

dehtu a nějakým nasládle kouřovým odérem, který Floyd

nedokázal zařadit. Přiblížil se k němu chlapec s podnosem,

na němž nesl malé kovové nádoby.

„Myrhu? Chcete myrhu, pane?“ zeptal se a ukázal naná

doby a nasládlý kouř, který se z nich šířil.

„Co se tu děje?“ zeptal se Floyd.

„Sedm dní!“

Chlapec se rozběhl zpátky do davu.

Když vzal Floyd tenhle kšeft, nikdo mu neřekl, že tady

bude slavnost. Vypadám prkenně jako něčí děda, pomyslel si

a uvolnil si uzel na kravatě. Někde vepředu hrála žesťováka

pela. Tuhle noc se může stát cokoliv, a ať se propadnu, jestli

jsem si láhev s whisky nenechal nahoře u Darly.

Opřel se o zárubeň dveří penzionu a kouřil cigaretu.

V tom hle blázinci nebylo možné poznat, kdo je kdo, každý

tu byl připraven na cokoliv, muži i ženy, všichni vyparádění

a jako utržení ze řetězu. Prsty začaly Floyda brnětočekává

ním, úplně stejně jako před první skladbou při vystoupení.

Pokaždé když ho konferenciér uvedl, přišel Floyd na jeviště

a zůstal stát. Nechával publikum, aby se vrtělo, usrkávalo

z nápojů a šuškalo si, dokud jeho netrpělivost nepřerostla

31

v dychtivost. Až pak zvedl trubku ke rtům. Vždy uměl po

znat, kdy je publikum zralé.

Po chodníku se k němu přiblížily dvě mladé ženy vmod

rých šatech a modrých kloboucích s peřím. Ta s dolíčky na

tvářích se na něj usmála. Byla to hezká dívka s pletí barvy

krokantu, a tak jí dovolil, aby ho vzala za loket a vedla ho

směrem k davu. „Co má tohle všechno znamenat?“ zeptal se.

Neodpověděla. Napadlo ho, že lidé v průvodu jsou převlečení

za cokoliv, co připomíná přírodu, za mraky, květiny nebo

zvířata. Jeho společnice byly za malé modré ptáčky. Dívka

cosi upíjela ze zavařovací sklenice a také mu nabídla. Byla

to kukuřičná pálenka — tak silná, že by jí Floyd mohl leštit

trubku, a smíchaná s něčím nasládlým, co neznal. Dívka mu

gestem naznačila, že by měl pít pomalu, ale on toho nedbal

a dopřál si tři velké doušky. Nápoj ho vzrušil. Ta modrá ptačí

dívka by mu možná mohla poskytnout útěchu, třeba někde

v boční uličce nebo na sedadle packardu. Floyd sjel rukou na

její pozadí a nechal ji tam.

Hlavní ulice se stáčela směrem k parku. Floyd se nacházel

v nejhustší části průvodu, těla se na něj tlačila ze všech stran.

Stoupl si na špičky, aby se podíval, kam by si mohl odvést

toho modrého ptáčka, ale zpocená záda a ramena kolem něj

tvořila neproniknutelnou zeď. „Měli bychom z toho davuvy

padnout,“ pošeptal dívce do ucha. „Je tady horko, že? Určitě

se někde najde místo, odkud všechno uvidíme, alenebude

me v takové tlačenici.“ Usmála se na něj a naklonila hlavu.

Panečku, ty dolíčky! Vzal ji kolem pasu a táhl ji tam, kde tušil

roh ulice. Jenže modrý ptáček na něj zahrozil ukazováčkem

a vyklouzl z jeho sevření.

Dav se vzedmul. Vzduch prosytil pach klouzku, brilantiny

a kouře. Floyd si rozepnul horní knoflíčky u košile. Nemohl

32

dýchat. Je to jen průvod, říkal si, když pocítil, jak se mu svírá

hruď. Nic než banda ožralých venkovanů. Ale všechna ta těla!

Na jazyku měl nasládlou pachuť po kořalce. Slepě se vrhl do

nejhustší části zástupu a konečně se mu podařilo prorazit

jeho okrajem a vyběhnout na palouček, kde se ohnul vedle

stromu a prudce zvracel.

Jakmile byl opět schopen stát, zjistil, že se ocitl ukoste

la na zalesněném místě, ve slepé ulici daleko od hlučného

průvodu. Zapraskala větvička. Mezi stromy před ním cosiza

řinčelo. Zní to jako řetězy, pomyslel si. Nebylo to tak zvučné,

ale v téhle noci strašidel je možné všechno. Z lesíka by klidně

mohl vyjít chlap v řetězech. V Georgii se přece pohybovaly

trestanecké čety, nebo ne? Anebo by to mohla být nějaká

ubohá duše, která tady straší. Floyd zvedl ze země větev

a držel ji před sebou jako meč. Řinčení se přiblížilo. Floyd

se doširoka rozkročil a zamával větví.

Z lesa se vynořil mladý muž. Jeho šarlatový šátek kolem

krku zářil v měsíčním světle jako šperk. Jednou rukouchřes

til několika mincemi a druhou rukou smekl klobouk směrem

k Floydovi.

„Ale no tak,“ řekl. „Jen jdu kolem.“

„Já... Promiňte, nevěděl jsem, kdo to je.“ Floyd odhodil

větev.

Mladíkovi nemohlo být víc než osmnáct let. Ale chlapecky

už nepůsobil. Jeho rty byly rudé a plné jako sametovépol

štářky a měl je trochu rozevřené — ústa zralá jako jahoda.

A mladý muž si toho byl vědom.

„Zdá se, že jste rozrušený,“ řekl mladík a uchechtl se.

Vybuchla rachejtle.

Floyd nadskočil. „Nejsem, ne. Jen jsem nikdy nic takového

neviděl.“

33

Mladík si prohlížel střih Floydova saka a vzor na kravatě.

Díval se i na jeho účes a boty. „Jo,“ řekl. „Vidím, že nejsteod

tud.“ Jeho hlas byl řezavý a tichý jako zvuk klarinetu.

„Mám tady ve městě jen vystoupení,“ řekl Floyd.

„Aha,“ odtušil mladík a chystal se k odchodu.

„Co je to za průvod?“ vyhrkl Floyd, protože ho to zajímalo

a protože nechtěl, aby muž odešel.

„Sedm dní.“ Mladík s nezájmem mávl paží směrem k davu.

„Dělají tuhle hoodoo parádu každý rok. Já sám na to nevěřím.“

Vybuchla další rachejtle.

„To je nějaká slavnost kouzel?“

Mladík si povzdechl. „Asi by se to tak dalo říct. Uctívači

hoodoo oslavují to, jak podle nich Bůh stvořil svět,“ odmlčel

se a usmál se na Floyda. „Říkají totiž, že svět stvořil Bůh —

pokud jste o tom tam u vás náhodou ještě neslyšeli.“

„Neviděl jsem žádné kříže ani kazatele,“ namítl Floyd.

„Kříže a kazatelé jsou tady všude. Jsou to sami lidi,“ řekl

mladík, jako by nebyl jedním z nich. „Sotva vylezou z kostela,

zavolají kouzelníka. Když se slaví Sedm dní, můžou se chovat

jako divoši i na veřejnosti.“

„To je trochu děsivý,“ řekl Floyd a mladík pokrčil rameny.

„Nevíte, jestli se tady někde dá sehnat pitná voda?“ zeptal

se Floyd.

Mladík odvedl Floyda podél kostelní zdi. Došli k pumpě

a Floyd se z ní pořádně napil. Pak si opláchl krk a obličej.

Podivoval se, jak může být na tomto vlhkém a divokémmís

tě tak chladná a čistá voda. Stékala mu na košili a stříkala

na vyleštěné boty. Určitě vypadám jako barbar, pomyslel si

Floyd. Ale co, tenhle mladík, i když je hezky upravený, bude

určitě jen venkovský balík a není třeba na něj dělat dojem.

Floyd se snažil nedělat zvláštní dojem na nikoho z těch, se

34

kterými se takto seznámil. Hoch stál jen pár kroků odFloy

da a ruce si založil na prsou. V záři zdejšího osvětlení se mu

pod uzlem na šarlatovém šátku leskl trojúhelník kůže barvy

lučního medu.

Floyd si otřel mokré ruce o kalhoty a představil se.Mla

dík potřásl jeho rukou jako člověk, který není na takové věci

zvyklý.

„Já jsem Lafayette,“ řekl.

Posadili se na lavičku u vzdáleného okraje trávníku ukos

tela. Floyd mluvil s Lafayettem, jako by byl žena, která mu

padla do oka. Ptal se, odkud je, co dělá a jestli žije tady

ve městě. Lafayette odpovídal jen úsečně. Je odtud, stříhá

vlasy, ve městě nebydlí. Když mu Floyd řekl, že hraje na

trubku a je z Filadelfie, nic to s ním neudělalo. Lafayettova

netečnost Floyda rozčílila. Chlapík z díry, jako je tahle, by

měl být celý u vytržení z velkých měst na severu. Floyd

rychle pokračoval v odhalování podrobností ze svého ži

vota: viděl Monka v klubu Minton’s v New Yorku — mož

ná Lafayette o Minton’s slyšel, je to slavný jazzový klub —

a vypil drink s Dukem. Hovořil dál a uvědomoval si, že

tady není v sázce jen pýcha a ješitnost. Chtěl seLafayetto

vi zalíbit.

Floyd se pokusů o konverzaci vzdal. Nevzpomínal si, kdy

naposledy takhle blekotal jako nováček. Bylo třeba přised

nout si blíž, upřít na Lafayetta pohled a tím mu dát najevo

svůj záměr. Ale Floyd byl příliš nervózní, a tak si otíraldla

ně o nohavice a špičkou boty se rýpal v zemi. Lafayette se

k němu na lavičce trochu přisunul sám a prsty mu přejel

po zátylku. Jeho dech byl rychlý, ale pravidelný. Rukouza

jel Floydovi pod košili v místě, kde měl rozepnuté knoflíky.

Mladíkova chladná ruka se na jeho hrudi zahřála, prsty se

35

mu mírně chvěly. Floyd se k němu naklonil. Těmitodrobný

mi gesty se dohodli. Podařilo se jim nalézt souzvuk. Floyd

Lafayetta následoval na planinku mezi stromy jako dítě. Zeď

kostela za ním osvítil oranžový záblesk. Mohlo to být cokoliv,

rachejtle nebo někdo z průvodu Sedmi dnů převlečený za

slunce. Floyd zrychlil krok, aby Lafayetta dohonil.

Měsíc stál v úplňku, ale jeho světlo se ke dvěma mužům

ukrytým pod listnatým baldachýnem prodíralo jen stěží.La

fayette cestu znal a pohyboval se rychle. Stále byl o několik

kroků napřed. Možná jsem blázen a tenhle kluk mě naláká

do nějaké pasti, pomyslel si Floyd. Muže, kteří se po něm

otáčeli v barech nebo na benzinových stanicích, potkal už

několikrát a nyní si říkal, jestlipak to o něm věděli — tak jako

to teď ví Lafayette — a chtěli to z něj vytlouct.

Došli na malou mýtinu zalitou měsíčním světlem.Lafayet

te pospíchal. Rozepnul Floydovi košili a pásek u kalhot. Floyd,

který se v jeho přítomnosti stal malým poslušným chlap

cem, stál nahý ve světle měsíce a třásl se touhou a strachem.

Lafayette se pomalu a škádlivě svlékl sám. Celé jeho tělo

bylo barvy lučního medu, hruď měl holou a břicho mírně

vyklenuté. Jeho pevná a silná stehna se Floydovým stiskům

nepoddávala. Mladík byl tak zkušený, že se před ním Floyd

ostýchal. Zasténal a odstoupil od něj.

„Já nevím... Chci říct, nikdy jsem...“ začal.

„To je dobrý,“ zamumlal Lafayette s ústy na Floydově uchu.

„To je dobrý.“

začalo pršet. Floydův a Lafayettův pot se mísil s deštěm

a kapky ulpívaly na jejich kůži. Floyd se nedokázal přestat

dívat na Lafayettův penis ležící na jeho stehně. Později, když

36

se oblékli a vyšli z lesa, si představoval, jak jeho křivka tlačí

na látku Lafayettových kalhot.

Na okraji mýtiny byl pařez s průměrem velkým jako dva

u sebe stojící muži a pokrývaly ho černé zářezy a klikyháky.

„Co to je?“ zeptal se Floyd a ukázal na pařez.

„Někteří tady chtějí nechat značku.“

Floyd se posadil na paty. „To jsou jména?“

„Jména? Cha, tak proč tam nenapíšeš svoje? Jména ne, jen

značky.“

Vršek pařezu byl samý zářez. Několik vyrytých srdcí, pár

písmen, snad iniciál, obrys něčí ruky...

„Chodí sem hodně lidí?“ zeptal se Floyd.

„Když chce mít člověk trochu klidu, jinam se tady jít nedá,“

odpověděl Lafayette.

„V Maconu nebo Atlantě je to asi jiný, co?“

„A je to jiný tam, odkud seš?“ zeptal se zostra Lafayette.

„O tom já nic nevím.“

„Jo tak, nevíš?“ Lafayette zamrkal. „Já bych řek, že je to

všude stejný.“

„Chci říct, že nejsem... Chodím se ženami.“

„To si o sobě rádi myslí všichni.“

„Je to fakt.“

„Neříkám, že není. Ale vypadá to, že chodíš i s muži, nebo

ne?“

O těch pár mužích, se kterými Floyd byl, vlastně vůbec

nic nevěděl. Jejich setkání byla kradmá a rychlá,konverza

ci představovaly spíše jen náznaky. Potom se tu zkušenost

vždycky snažil vytlačit z mysli, stejně jako večerynezřízené

ho pití nebo prohru všech peněz v kostkách či jinouprosto

pášnost. Nemohl myslet na své poklesky, aby jim nepodléhal

ještě častěji. Aby se nestal někým, jako je Lafayette. Lafayette,

37

který neměl ani tolik slušnosti, aby Floydovi ponechal jeho

čest. Vždyť mu říkají „Floyd sukničkář“. Kdo je Lafayette, aby

mohl tvrdit něco jiného? Takové typy bylo možné potkat

v okolí Greenwich Village. Floyd je nechápal. Neměly dost

rozumu na to, aby se chovaly normálně a ochránily se před

opovržením okolí. Pohlédl na Lafayetta. Mladík na něj upíral

vyzývavý pohled tvrdý jako křemen, jaký by Floyd utakové

hoto člověka nečekal. Něco v tom pohledu Floyda přimělo,

aby se za sebe zastyděl.

„Neuvažuješ někdy o tom, že bys odtud vypad?“ zeptal

se tiše.

Lafayette uhnul pohledem a zkřížil paže na hrudi. Byl

nahý, jak ho pánbůh stvořil, břicho mu mírně vystupovalo

a rty se stáhly do úšklebku. Floydovi bylo do smíchu. Kdyby

znal Lafayetta lépe nebo kdyby ho znal velmi dobře, řekl

by: „Ale no tak.“ A políbil by ho na tvář.

„Nechci být dotěrný, jen se ptám,“ dodal Floyd.

„Sestra bydlí v New Orleansu.“

„Byls tam někdy?“

„Ne, nikdy jsem nikde nebyl.“

„Ale na to, žes nikdy nikde nebyl, seš dost zběhlej.“

„Myslíš?“ zeptal se Lafayette a usmál se — zřejmě docela

upřímně. Byl to ten nejbezelstnější úsměv, který si tenve

čer dovolil.

Kdyby jen Lafayette nepůsobil tak... Kdyby nenosil ten

šarlatový šátek, Floyd by ho mohl někam vzít. Byli by prostě

dvěma muži, kteří spolu cestují. Nikdo by nic nepoznal.Moh

li by spolu trávit jednu noc za druhou. Floyd nikdy předtím

o delší známosti s mužem neuvažoval.

Rozpršelo se vydatněji. Oba muži vyhledali úkryt podstro

mem na okraji mýtiny. Dlouhou dobu spolu seděli a vyhlíželi

38

na velké listy sloního ucha houpající se pod náporem deš

tě. Floyd se chtěl natáhnout po Lafayettově ruce, ale bál se,

že ho mladík odstrčí. A kdyby ho neodstrčil a čekali by tu

v dešti ruku v ruce? Co by to znamenalo? Nejlepší by asi bylo

zvednout se a odejít z mýtiny. Ale Floyd se pomalu posouval

k Lafayettovi, až se dotýkali nohama, až se svým stehnem

dotkl Lafayettova stehna a opřel se o jeho ohnu tá záda.

Poté, co to spolu udělali podruhé, začal Floyd doufat, že

pod ochranou stromů na mýtině stráví celou noc, ale La

fayette se náhle postavil a řekl: „Musím jít.“

Rychle se oblékl a vedl Floyda pryč. Pěšina, která sepřed

tím zdála tak dlouhá, teď nebyla delší než jeden městský

blok. Za okamžik se ocitli na malém prostranství u kostela.

„Tak jo,“ řekl Lafayette.

Floyd si vzpomněl, jakým způsobem jen před několika

hodinami opustil Darlu. Lafayette byl připraven nechat ho

v tom parku jen tak.

„Dobrá,“ řekl Floyd.

„Tak jo,“ zopakoval Lafayette. Oba muži stáli tváří v tvář

necelý krok od sebe. „Uvidíme se,“ řekl.

„Počkej!“ zvolal Floyd. „Chtěl jsem ti říct, že zítra večer

hraju v klubu Cleota.“

„Chceš, abych přišel?“

„Jestli chceš.“

„Zveš mě, nebo ne?“

„Zvu tě. Zítra v deset.“

„Budu tam v jedenáct.“ Lafayette zamrkal. Rychlým kro

kem a se skloněnou hlavou vyrazil parkem za hřbitov azmi

zel.

Floyd zatoužil po cigaretě. Oblečení měl mokré a zválené

a kdoví, čím byl cítit. Vedle lavičky, kde s Lafayettem předtím

39

seděli, se vytvořila blátivá kaluž. Kolem žárovky nade dveřmi

kostela kroužily mušky. Teď, když tu Lafayette nebyl,půso

bilo celé místo uboze a zpustle.

Budu mít schůzku s mužem, pomyslel si Floyd. A byl

tomu rád. Cítil se šťastný. Ale teď se ocitl sám a vnímal to,

jako by zhaslo světlo. Přesně jako když se dítě ve tmě bojí, je

dezorientované a nic nechápe. Co má kupříkladu znamenat,

že během tří hodin strávených s Lafayettem cítil Floyd víc

než kdy s jakoukoliv ženou? To by znamenalo, že je...Potře

boval se projít. Zajde do penzionu, vezme si trubku a pak si

najde nějaké skryté místo a bude hrát, dokud ho nebudou

bolet prsty a dokud rty udrží náustek.

Vyšel ze hřbitova. Slavnostní průvod se už rozešel. Ná

doby s čoudícími věcmi, kterým ten chlapec říkal myrha,

už byly uhašené a kutálely se prostředkem ulice. U stromu

se osahávala přiopilá dvojice, ženě se z ramen svezla blů

za. Slavnost se docela zvrhla. Možná že tu kořalku, kterou

dala modrá ptačí dívka Floydovi, pili úplně všichni a pak je

ovládl chtíč a chovali se zcela bez zábran. Za normálních

okolností byl Floyd mužem, který má sex rád víc, než je pro

něj dobré. Takže tu patálii s Lafayettem určitě způsobily jen

jeho choutky a oslavy Sedmi dnů. A patálie se dají odčinit

nebo ignorovat. Floyd je ignoroval už dlouhá léta, vlastně co

si pamatoval. Nenacházel důvod, proč to teď měnit. Ale už

když se utěšoval touto lží, věděl své: jakmile odehraje další

koncert, řekne Lafayettovi, že má další kšeft v New Orleansu

(což nebyla pravda), a pokud by mladík souhlasil, odjedou

spolu pod rouškou nejčernější noci.

Stejně tak nebyla pravda, že Floyd nikdy neuvažoval

o možnosti navázat vážnou známost s mužem. Byl tu Carl.

Floyd měl tenkrát jen třináct let a snadno se vzrušil, alespoň

40

tím si to vysvětloval. Lépe řečeno učinil mnoho pokusůvy

světlit si to právě tímto. Oba chlapci byli nejlepší kamarádi.

Jednou v zimě trávili odpoledne u Carla doma. Seděli na jeho

posteli s dekou přes ramena. Byla velká zima a den seschy

loval k večeru. Něco společně



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist