načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dvacet let s Islandem - Jan Burian

Dvacet let s Islandem

Elektronická kniha: Dvacet let s Islandem
Autor:

„Island je pro nás v mnohém záhadná země, s českým mozkem musíme pracovat hodně rozvážně, abychom z ní alespoň něco pochopili,“ tvrdí Jan Burian v jednom z fejetonů, jež napsal ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  200
+
-
6,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 302
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: Druhé, rozšířené vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074921834
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Cestopisné a deníkové vyprávění o Islandu, zemi, jež autora uchvátila a do které se stále rád vrací. Islandská současnost i historie a zároveň osobní příběh o poznávání vzdálené severské země. Jan Burian popisuje své zážitky, zkušenosti, setkání s místními lidmi, zároveň čtenářům poutavě přibližuje zajímavosti z dějin a kultury ostrovního státu. První část knihy (Sága o cestě na Island) vyšla samostatně v 90. letech a na počátku 21. století, druhá část přináší výběr z fejetonů, které autor napsal v letech 2006-2014 (Islandská nadechnutí).

Popis nakladatele

„Island je pro nás v mnohém záhadná země, s českým mozkem musíme pracovat hodně rozvážně, abychom z ní alespoň něco pochopili,“ tvrdí Jan Burian v jednom z fejetonů, jež napsal mnoho let poté, co se na ostrov vypravil poprvé. Kniha Dvacet let s Islandem vznikala v rozmezí let 1994 a 2014, což svědčí o autorově důkladnosti i vpravdě rozvážném postupu a přístupu. Na začátku devadesátých let přečetl, zhlédl a vyslechl o Islandu všechno, co se dalo, a takto vyzbrojen vyrazil objevovat to, co už vlastně skoro dopodrobna teoreticky znal. Naštěstí tomuto pocitu nepodlehl - a o tom i mnohém jiném je první Sága o cestě na Island (1994). Island ho lapil a nepustil, vrací se tam totiž skoro každý rok - mimo jiné jako průvodce turistů. A protože skoro každý rok se ostrov stane námětem některého z Burianových fejetonů, výběr z nich tvoří druhou část této knihy. Je to trochu jiný Island, viděný a popisovaný z jiné perspektivy, ale jedno zůstává stejné - autora ta zvláštní ostrovní země neomrzela ani po dvou dekádách: „Každé léto se vracím domů s hlavou plnou Islandu. A každé další jaro se nemohu dočkat, až se tam vyrazím nadechnout.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Spůsob lidí v Islandu bydlících mohl by se

mnohým velice mizerný zdáti, a to z příčin

slušných, poněvadž těch věcí, kteréž v krajinách

našich a našim podobných k vychování svému

máme, oni nemají. (...) K tomu nemají soli,

dříví, piva, vína, ovoce, ani žádných zahradních

věcí. Měli sobě toho něco přivezeno, ale vše

bylo nadarmo, poněvadž to u nich růsti nechce.

Předce však oni dobromyslní jsou a veselí, svou

zemí se chlubí a honosí, říkajíce, že pod sluncem

nebeským lepší země nad Island není.

(Daniel Vetter: Islandia aneb

Krátké vypsání ostrovu Islandu, 1638)

Kdo chceš vydati se z Prahy na Island, vezmiž

s sebou výborné zdraví, dobrý žaludek

a s otužilostí také plný měšec žluťáků. Nežli se

pak z daleké té cesty navrátíš, myslím, že bude

měšec prázdný.

(Josef Kořenský: Evropa – Cesta na Island, 1889)

Uprostřed noci někdo vešel do mého pokoje, buď

si spletl dveře, nebo to byl skřítek, možná nějaké

jiné strašidlo. Když zavíral dveře zvenčí, vzbudil

jsem se a dlouho si uvědomoval, kde vlastně jsem.

Před půl rokem jsem poprvé otevřel Þórbergovu

knihu a četl a pomalu se ztrácel v jejím světě.

Mými hrdiny přestali být politici, novináři či

sportovci a stávaly se jimi osoby, zvířata a věci

na první pohled zvláštní až podezřelé – ovce,

kameny, krávy a hlavně u nás neznámý spisovatel

s podivným jménem. A když se různí lidé ptali, co

čekám od cesty na Island, zdálo se mi, že odpověď

je vlastně jednoduchá:

„Myslím, že mě Island změní,“ tvrdil jsem

nabubřele a několikrát jsem to opakoval. Začal

jsem cítit, že v mém životě nadešel ten pravý

čas sáhnout si na sopku, jak by řekla poutnice

Zuzana. A myslím, že se to i stalo.

(Jan Burian: Sága o cestě na Island, 1994)

Tato kniha pojednává sice o Islandu, o zemi,

do níž je autor trvale zamilován, ale zároveň

je také osobním příběhem člověka, jenž se

snažil po svém se vyrovnat s dobou, ve které se

ocitl, a s nedlouhým časem, jenž mu byl dán

k dispozici; člověka, kterému pohled na prastaré

vrstvy lávy připadal často důležitější než pohled

na stránky novin.

Do textu první části knihy, nazvané Sága

o cestě na Island, kterou jsem napsal v polovině

devadesátých let, jsme při tomto druhém vydání

zasahovali minimálně, neboť má být i určitým

dokumentem o atmosféře doby, o prvním

seznámení autora s ostrovem; dotýká se snad

i něčeho, co také z Islandu nenávratně mizí.

Ve druhé části, která vznikla až po více než

desetileté přestávce, je výběr fejetonů psaných

nahodile zároveň s fejetony na úplně jiné náměty.

Teprve když jejich počet překročil dvacítku,

ukázalo se, že tvoří pokračování výše zmíněného

příběhu. Dají se číst samostatně, nicméně autor

doufá, že mohou působit silněji jako celek.

Jan Burian

(23. 3. 1952 v Praze)

Básník, prozaik, hudební skladatel, písničkář,

spoluautor televizních rozhovorů a dokumentů.

Veškeré informace o něm i o jeho tvorbě najdete

na www.janburian.cz.

Dvacet let

s Islandem

galén

Jan B urian

„Island je pro nás v mnohém záhadná

země, s českým mozkem musíme pracovat

hodně rozvážně, abychom z ní alespoň něco

pochopili,“ tvrdí Jan Burian v jednom

z fejetonů, jež napsal mnoho let poté, co se

na ostrov vypravil poprvé. Kniha Dvacet let

s Islandem, kterou držíte v ruce, vznikala

v rozmezí let 1994 a 2014, což svědčí

o autorově důkladnosti i vpravdě rozvážném

postupu a přístupu. Na začátku devadesátých let

přečetl, zhlédl a vyslechl o Islandu všechno,

co se dalo, a takto vyzbrojen vyrazil objevovat

to, co už vlastně skoro dopodrobna teoreticky

znal. Naštěstí tomuto pocitu nepodlehl –

a o tom i mnohém jiném je první Sága o cestě

na Island (1994).

Island ho lapil a nepustil, vrací se tam

totiž skoro každý rok – mimo jiné jako

průvodce turistů. A protože skoro každý rok se

ostrov stane námětem některého z Burianových

fejetonů, výběr z nich tvoří druhou část

této knihy. Je to trochu jiný Island, viděný

a popisovaný z jiné perspektivy, ale jedno

zůstává stejné – autora ta zvláštní ostrovní

země neomrzela ani po dvou dekádách: „Každé

léto se vracím domů s hlavou plnou Islandu.

A každé další jaro se nemohu dočkat, až se tam

vyrazím nadechnout.“

Jan

B

ur

i

an

Dvacet let s Islandem


Upozornění

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného

souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Galén

Na Popelce 3144/10a, 150 00 Praha 5

www.galen.cz

© Galén, 2015


Jan Burian

Dvacet let s Islandem


Jan Burian


Dvacet let

s Islandem


Všechna práva vyhrazena.

Tato publikace ani žádná její část nesmí být reprodukovány,

uchovávány v rešeršním systému nebo přenášeny jakýmkoli způsobem

(včetně mechanického, elektronického, fotografického či jiného záznamu)

bez písemného souhlasu majitelů práv.

© Jan Burian, 2015

Photos © Jan Burian, 2015

Typography © Luboš Drtina, 2015

© Galén, 2015

ISBN 978-80-7492-187-2 (PDF)

ISBN 978-80-7492-188-9 (PDF pro čtečky)


5

Tato kniha pojednává sice o Islandu, o zemi, do níž je autor trvalezami

lován, ale zároveň je také osobním příběhem člověka, jenž se snažil

po  svém se vyrovnat s  dobou, ve  které se ocitl, a  s  nedlouhým časem,

jenž mu byl dán k dispozici; člověka, kterému pohled na prastaré vrstvy

lávy připadal často důležitější než pohled na stránky novin.

Do textu první části knihy, nazvané Sága o cestě na Island, kterou jsem

napsal v polovině devadesátých let, jsme při tomto druhém vydáníza

sahovali minimálně, neboť má být i určitým dokumentem o atmosféře

doby, o prvním seznámení autora s ostrovem; dotýká se snad i něčeho,

co také z Islandu nenávratně mizí.

Ve druhé části, která vznikla až po více než desetileté přestávce,vyplně

né mimo jiné prací na  filmu Islandská paměť či poznáváním průvod

covského řemesla, je výběr fejetonů, které jsem psal nahodile zároveň

s fejetony na úplně jiné náměty. Teprve když jejich počet překročildva

cítku, ukázalo se, že tvoří pokračování výše zmíněného příběhu. Dají se

číst samostatně, nicméně autor doufá, že mohou působit silněji jako

celek.

Rád bych poděkoval za  pomoc při vydávání této knihy všem, kteří se

na něm podíleli, zvláště pak Soně Rudolfsdóttir, Mileně Tučné a Luboši

Houdkovi.

Jan Burian


6

(prosinec 2014)

Milý Jane,

píšu Vám tyhle řádky k Vánocům 2014, zatímco Vy pracujete s energií

sobě vlastní na  prvních krůčcích s  novým kloubem v  rehabilitační lé

čebně; pár dní poté, co život na  Islandu zas jednou ochromila, leč ne

ohromila  sněhová bouře, která mj. porazila a  zlomila vánoční strom

na  hlavním náměstí v  Reykjavíku, strom tradičně věnovaný Norskem

a teď hbitě nahrazený vzrostlým smrkem z domácího chovu(slavnost

ně ho v trpělivě vypiplaném islandském lese porazil tentokrátmotoro

vou pilou starosta Reykjavíku za  přítomnosti norské velvyslankyně).

A kdy už od srpna chrlí Bárdarbunga nové a nové masy lávy(doposa

vad prý 76 km

3

), vypouští za přispění věčných větrů do dalekého okolí

popílek a  sirné páry, vyvolává ustavičná zemětřesení (doposavad jich

prý napočítali na 6 tisíc) a ani nejzkušenější vulkanologové nedokážou

odhadnout, kdy tomu bude konec. Síra, resp. nějaká její kyselina sice

prý ohrožuje život fauny, ale popílek v prvním kole ničící trávuna lou

kách, čili potravu pro dobytek, ve druhém kole zúrodňuje půdu a láva

zavaluje hlavně erodované lány povrchu ostrova, které by větry stejně

odfoukaly do  moře. A  na  zemětřesení jsou ostrované zvyklí, stavební

předpisy jim už dávno s úspěchem přizpůsobili.

Vám je určitě jasné, proč Vám do léčebny píšu právě tohle. Jak chápete,

je to aktuální ukázka toho, že Islanďané umějí najít na každém maléru

něco pozitivního. Oba si na  nich přece nejvíc ceníme toho, jak samo

zřejmě se vždycky dokázali vypořádat se všemi možnými katastrofami,

osobními, místními i globálními, a vyjít z nich posíleni. Takže doufám,

že Vás nejnovější zprávy povzbudí (pokud vůbec v této věci povzbuzení

potřebujete), a přeji Vám, abyste po Islandu už nikdy nemusel cestovat

o berlích a nadále s přehledem i vzácnou spolehlivostí zásoboval české

čtenáře bystrými postřehy o tom nám milém ostrůvku a jehoobyvate

lích.

S pozdravem a díky za vše dosavadní, z čehož to písemné doufám najít

ve vaší připravované knize,

Helena Kadečková


část první

Sága

o cestě na Island

Ze starých (zmizelých) rukopisů, cestovních

zápisníků, knih, pohlednic, časopisů,

agenturních zpráv, básní a turistických

prospektů opsal a vlastním intimním deníkem

opatřil

Jan Burian


Poutnici Zuzaně a všem, kdo na ni občas myslí.


„Nejvíc jsem si prohlížel Měsíc. Zdálo se mi, že je docela blízko a že by se

na  něj dalo dohodit kamenem, kdyby člověk stál na  Kamenném nose,

když Měsíc právě nad ním vychází. Problém však byl v tom, jak se dostat

na Kamenný nos. Dohodit na Měsíc, to by už bylo snadné.“

Þórbergur Þórðarson: Kameny mluví


10

PASIVNÍ OBČAN

PASIVNÍ OBČAN

(LISTOPAD 1993 – ČeRVeN 1994)

Není tolik času, aby člověk objel celý svět. Není tolik času ani na to, aby

důkladně poznal vlastní zemi. Není dost času na  lidi, které má člověk

rád, na  knížky, které ještě nečetl... Spočítal jsem si ovšem, že za  rok

strávím více než sedm a půl dne (180 hodin) sledováním zprávv televi

zi. To je pro normálního pracujícího čtvrtina dovolené, a  když k  tomu

připočítám čtení novin, je půlka dovolené pryč. Co s tím?

Naučit se žehlit, abych při zprávách alespoň něco užitečného dělal?

Jednodušší bude, když navštívím zemi, která mě láká nejvíc, řekl jsem

si. A pojedu tam třeba jen proto, že se tam rodí nejvyšší lidé, je tamnej

čistší vzduch, občané se dožívají nejvyššího průměrného věkua vydá

vají nejvíc knih na jednoho obyvatele na světě. Můj výběr měl jen jednu

malou vadu – ta země je taky nejspíš nejdražší v evropě. Turistickýprů

vodce se obrací na  podstatně bohatší švýcarské a  německé turisty:

Když se uskrovníte, můžete prožít pěknou dovolenou... Kde honem

najít někoho, kdo ze mne udělá většího Švýcara a Němce, než jsem?

S přesvědčením, že štěstí sedá na lidi jako já, jsem se jednoduše ponořil

do příprav a poznenáhlu se začal vzdalovat reálnému životu. Mojeblíz

ké osoby mě jako obyčejně respektovaly, sem tam, když už to jinakne

šlo, mě i vyslechly, ale někdy jsem měl pocit, že se o mne začínají trochu

bát. Třeba když se mě zeptaly, co zrovna čtu, a já řekl, že o ovci, která se

zatoulala na  skaliskách a  nemůže dolů, a  o  lidech, kteří se rozhodují,

jestli tam pro ni mají vylézt, nebo ne.


PASIVNÍ OBČAN

11

V naší takzvané rušné době, kdy kolem zuří transformace, privatizace

či restituce, kdekdo kdekoho žaluje u  soudu a  chystají se komunální

volby, demise, inaugurace a jiné mesaliance, se může leckomu zdát, že

se svými ovcemi nejsem zrovna aptudejt. Pan místopředseda Kalvoda

mě dokonce v jedné televizní debatě nazval pasivním občanem, neboť

jsem pravil, že mě osobně diskuse na  téma nonprofitních organizací

nezajímají. Nerozumím jim a  jako volič jsem si na  to zvolil příhodné

osoby, které to, doufám, ve  své pracovní době udělají za  mne. Pasivní

občan... A to jsem ještě ani nepřiznal, že mě ty ovce zajímají mnohem

víc!

Našel jsem řešení: nedostatek financí nahradím vyšší produktivitou

práce a – proč to nepřiznat – konexemi.

Nedlouho po  mém rozhodnutí vydat se na  ostrov jsem shodou okol

ností (!) dostal pozvánku na  islandský večer Severské společnosti

a tam se mohl seznámit s lidmi nejdůležitějšími – s paní Helenou, která

je stálým, nezplnomocněným, nicméně o to nepostradatelnějšímvelvy

slancem všeho islandského u nás, s paní Lidmilou, předsedkyníisland

ské sekce oné společnosti, a s řadou dalších bytostí, které siceve sku

tečnosti žijí mezi námi, ale duchem jsou tu jen částečně. V  duchu se

totiž potulují po  lávových polích a  žijí z  minulých či příštích návštěv

této prachpodivné země. Vetřel jsem se mezi ně a  ony mě vybavily

na cestu radami, knihami, mapami, adresami a především vírou, že to

bude stát za  to a  že koneckonců nic lepšího, než jet na  Island, vlastně

ani nemůžu udělat. Jen paní Helena, nejzkušenější z  nich, mi hned

na první návštěvě opatrně řekla:

„Ale pozor, abyste nebyl zklamán, i  Island se mění, i  tam jsou dneska

McDonaldovy jídelny a tak.“

„Já se toho nebojím,“ řekl jsem domýšlivě. „Nejsem zas takový snílek,

jak vypadám.“

A paní Helena se zlehka usmívala, protože věděla svoje.


12

PŘÁTeLSKÁ RADA

PŘÁTELSKÁ RADA

(BRNO, 13. 1. 1994)

Drahý pane Buriane! Nejprve odpovídám na Váš dotaz, co kdo ví o Islan­

du. Vzpomněla jsem si totiž na jednu sympatickou písničku, o které sice

nevím, ani kdo ji zpívá, ani kdo ji napsal, ale která se mi přesto líbí.

Jmenuje se prostě: ISLAND*, a tady je:

Až někdo ti hochu o Islandu řekne,

svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej.

Kdo slovíčko dobrý vo tom kraji cekne,

je dočista blázen a ty se mu směj.

Kdo kanady prodřel v tom pohřebním koutě,

kdo šedivý vlasy z tý hrůzy teď má,

kdo viděl ty stíny, co do hrobu zvou tě,

ten třesoucím hlasem mi za pravdu dá.

Nechci vo něm slyšet, nechci nikdy vidět islandskej kraj.

Mý šedivý vlasy mi za pravdu daj.

Jó tenkrát v tom roce, co bylo to sucho,

chlap přišel a povídá ouplnou báj,

že sežere z kojota syrový ucho,

* Píseň se ve skutečnosti jmenuje Trail to Island, v roce 1965 ji napsal klasik českétramp

ské hudby Miki Ryvola a je připsána „Kidovi, jakož i celýmu týmu Islandu“.


PŘÁTeLSKÁ RADA

13

esli nám neřekne, kde leží ráj.

Pak v proklatým vedru sme lesama táhli,

kde smrději tůně a zrzavej mech,

a stromy jak tráva, když na ně sme šáhli,

hned padaly na zem – to člověk by zdech.

Pak začaly kopce a šutráků fůry,

když jazyk nám votek, jdem bez vody dál,

my cucali šťávu ze stromový kůry

a islandskej ďábel se z oblaků smál.

A večer, když ztahaný na zem sme padli,

ty islandský zvířata maj mrav,

přes kemp, kde ležíme jak kytky zvadlý,

stádo se přehnalo divokejch krav.

Můj bože, proč nedáš nám voddechnout chvíli,

proč trestáš nás pravicí krutou a zlou,

tam v islandskejch horách to sténá a kvílí,

to ubohejch trempířů přízraky jdou.

Tam nad černým jezerem vítr se točí,

tam nepoznáš ticho a nenajdeš klid,

tam nad vodou spálej tě vohnivý voči,

to se smečkou přichází kapitán Kid.

Kus vlka, kus hada a hyeny půlka,

jak zjevení ve snu, když po chlastu spíš,

teď modli se hochu, to nespraví kulka,

Kid ruku když natáhne – chystej si kříž.

Tak zašel tam jeden a ztratil se druhej,

a ze skály padal a příšerně řval,

a veselej Dejvy byl do rána tuhej,

až zvostal sem samotnej uprostřed skal.


14

PŘÁTeLSKÁ RADA

Já za chvilku zdechnu, jen minuta zbejvá,

tak skončila cesta, já dobře to vím,

a islandskej ďábel už prstem mi kejvá,

až zaleze slunce, já vodejdu s ním.

Ač není tu žádnej, kdo pro mne by plakal,

já jedinou radu chci nakonec dát,

kdyby vás někdo do Islandu lákal,

tak voprátku na krk a poslat ho spát.

Tak to je asi tak všechno, co o Islandu vím. Snad ještě to, že je to ostrov

na severu Evropy a leží tam Reykjavík...

S pozdravem Lenka V. z Brna


ZPRÁVY OTUŽILÝCH CeSTOVATeLŮ

15

ZPRÁVY OTUŽILÝCH

CESTOVATELŮ

(1613–1994)

Když jsem se před dvěma lety chystal do Dánska, měl jsem k dispozici

velmi málo české literatury, většinou mizerně napsané. Co se týče

Islandu, bylo tomu právě naopak. O  Islandu se u  nás psalo poměrně

hodně a zajímavě:

Asi v  roce 1613 navštívil ostrov Daniel Vetter, jeden z  nejstarších du

chovních Jednoty bratrské a přítel Jana Amose Komenského. Spolu se

svým druhem Janem Salmonem cestoval ze Snæfellsnesu přes Skálholt

až do míst, kde leží dnešní Reykjavík, a roku 1638 dokončil spiss ná

zvem Islandia aneb Krátké vypsání ostrovu Islandu, v  němž věci divné

a zvláštní, v krajinách těchto našich nevídané očitě spatříny a některé od

obyvatelův ostrovu toho hodnověrných slyšány i pravdivě poznamenány.

Spůsob lidí v Islandu bydlících mohl by se mnohým velice mizerný zdáti,

a to z příčin slušných, poněvadž těch věcí, kteréž v krajinách našich a na­

šim podobných k vychování svému máme, oni nemají. A poněkud mohlo

by se zdáti, že ani ten ortel, od Boha k Adamovi vynesený, k nim literně

nepřináleží, totiž: „V potu tváře své chléb jísti budeš“, poněvaž ho prázd­

ní býti musejí. K  tomu nemají soli, dříví, piva, vína, ovoce, ani žádných

zahradních věcí. Měli sobě toho něco přivezeno, ale vše bylo nadarmo,

poněvadž to u nich růsti nechce. Předce však oni dobromyslní jsou a vese­

lí, svou zemí se chlubí a honosí, říkajíce, že pod sluncem nebeským lepší

země nad Island není.

(Daniel Vetter: Islandia, 1638, str. 96)


16

ZPRÁVY OTUŽILÝCH CeSTOVATeLŮ

Ve  druhé polovině 19. století navštívil Island cestovatel dr.  Jiří Guth,

pozdější autor známého Společenského katechismu Gutha­Jarkovského.

V osmdesátých letech téhož století se na ostrov vydal ředitel měšťanské

školy na  Smíchově Josef Kořenský a  napsal o  své cestě zhruba deset

stran do rozsáhlé publikace Evropa – kulturní obrázky pro mládež:

Kdo chceš vydati se z  Prahy na  Island, vezmiž s  sebou výborné zdraví,

dobrý žaludek a s otužilostí také plný měšec žluťáků. Nežli se pak z dale­

ké té cesty navrátíš, myslím, že bude měšec prázdný.

Kdo je zvyklý jenom pohodlí, měkkému lůžku v  čisté světničce a  chutné

stravě české, ten ať na Island nechodí. Také ten, kdo nerad jezdí na koni

a  nevydrží v  sedle seděti po  několik hodin denně, nechť ostane raději

doma a vezme za vděk zprávami, které otužilí cestovatelé s Islandu při­

nesli a tiskem vydali.

(Josef Kořenský: Evropa – Cesta na Island, 1889, str. 74)

V roce 1912 publikoval Josef Jan Svátek devátý z řady svých cestopisů

(začal v roce 1903 Cestou na Špicberky) a v něm se pod titulem Atlantis

a Ultima Thule zabývá Islandem velmi podrobně. Svátek vyprávío Islanďanech s hlubokou úctou a líčí dokonce scénu, kdy se on a jeho šest

druhů (mezi nimi jedna žena) rozhodli „smeknouti před lidem takželezné vůle a tak neobyčejné píle a vážnosti“. Učinili tak před budovou

parlamentu:

Jak vážili jsme si všech těchto projevů lidí, kteří by mohli v šírém, boha­

tém a veselém i rušném světě najít při své houževnatosti, pilnosti a pocti­

vosti snadno výnosné zaměstnání. Ale oni raději zůstávají doma, pracují

na povznesení svých druhů i země a jsou šťastni, mohou­li se takto osvěd­

čovati. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na nás, na naše Čechy, na naši krás­

nou a bohatou vlast – ach, jak daleko je ona před Islandem, ale jak mno­

zí z naších lidí jsou daleko za Islanďany...

(Josef Jan Svátek: Atlantis a Ultima Thule, 1912, str. 147)


ZPRÁVY OTUŽILÝCH CeSTOVATeLŮ

17

V srpnu 1913 procestoval značnou část ostrova Karel J. Zákoucký(na

rodil se v roce 1862 v  Heřmanově Městci), také učitel na  měšťanské

škole. Jeho cestopisné vzpomínky na  Island se jmenují Do  země ohně

a ledu a mají skvělý začátek:

Vrátiv se z  cesty po  Egyptě, předsevzal jsem si dosti pevně, že zůstanu

nějaký čas doma a že se budu toulati po okolí svého rodiště. Je také pů­

vabno. Jsou tu zátiší, jakých snad ani cizina nemá. Ale ukázalo se, že

jsem přece jen člověk, který se dá snadno zlákati. Vinna tím neukojitelná

touha moje poznati, pokud mi prostředky dovolují, cizí kraje...

(...) „Ale pojďte, pane odborný učiteli,“ opakoval pan Morávek svoje vy­

zvání. „Podívejte se, já tam byl již dvakráte a chci tam potřetí. Island jest

obdivuhodný. Stále mne láká. Proto tentokráte vezmu s sebou i svého de­

sítiletého synka,“ svěřoval se mi p. Morávek a to mne svedlo... (...) Slíbiv

mu, že pojedu, rychle jsem se obrátil na  cestovní kancelář J. F. Jirásek

a syn v Chrudimi a ta mi ochotně obratem opatřila okružní lístky po sou­

ši a po moři, podala několik pokynův a rad a již po dvou dnech byli jsme

na cestě.

(Karel J. Zákoucký: V zemi ohně a ledu, 1913, str. 7)

K. J. Zákoucký napsal o Islandu obsáhlé dílo o dvou stech čtyřicetistra

nách, plné podrobných a občas poněkud depresivních popisů přírodní

scenerie, ale i líčení dobrodružné plavby či jízdy na koni. Nevyhýbal se

ani pohádkám nebo opěvování ženských půvabů. Pikantní je scéna,

kdy mu neznámý sedlák nabízí ruku své dcery a cestovatel prchá...

Po druhé světové válce se nejprve objevily Islandské dopisypředúnoro

vého diplomata a velvyslance v Kodani Zdeňka Němečka, určitěnejdů

kladnější a nejhlubší pojednání o této zemi, jakého se kdy český autor

dopustil. Devětadvacet kapitol ve formě dopisů o historii, přírodě,kul

tuře a způsobu života na Islandu za občasného průvodcovstvípozdější

ho nositele Nobelovy ceny za  literaturu Halldóra Laxnesse, autorova

přítele. Noblesní knížka vyšla na poslední chvíli – v evropskémliterár

ním klubu v roce 1948.


18

ZPRÁVY OTUŽILÝCH CeSTOVATeLŮ

Historií několika československých přírodovědeckých výprav na Island

se zabývá publikace emila Hadače V zemi sopek a ledovců, kterou vydal

Orbis v roce 1957. Je v ní méně Laxnesse, literární zručnosti a sem tam

jako by zasáhlo pero Velkého bratra nezávisle na autorově vědomí. Ale

kdo má rád přírodu, dobrodružství nebo alespoň kouzlo nechtěného,

ten si přijde na  své. Vedle informací, z  nichž se dovídáme, že „Sláva

Brčák zjistil na  příklad u  píďalky Cidaria caesiata asi 6 % rufinických

jedinců, což je neobvyklé množství“, kromě několikastránkového se

znamu „společné“, „speciální“ a „osobní“ výzbroje či vypočítání váhy

potravin tu člověk najde i  vzrušující líčení některých epizod ze života

nejzáhadnějšího českého Islanďana Karla Vorovky či suchý vědecký

humor. Například historka o  tom, jak spolu v  drsné přírodě pracovali

botanik a geolog a ten druhý dostal kurděje, protože si vytrvale odmítal

zpestřovat jídelníček (ovesná kaše s  kondenzovaným mlékem třikrát

denně) šťovíkem...

Zuzana Kočová – kdysi slavná herečka, po smrti manžela (e. F. Burian)

neúnavná divadelní principálka a  experimentátorka v  oblasti malých

jevištních forem, po  ztrátě možnosti pracovat v  divadle „začínající“

spisovatelka – vyrazila na  Island v  roce 1981, v  bezmála šedesáti le

tech, ze vzdoru proti neuspokojivé realitě osobního i veřejného života.

Naložila si batoh na záda, od přátel sehnala ruskou turistickou mapu,

ušetřila si, vyvzdorovala si „devizový příslib“ a  vyplula na  ostrov pro

mluvit s  kameny, hledat konec pohádky z  dětství, osvobodit se... Její

Chvála putování je kniha, v  níž čtenář nenajde mnoho faktů, ale zato

velkou imaginaci a  existenciální vzpouru. Island je tu spíš inspirací

a cestování příležitostí k poznávání sebe sama.

Islandská setkání Jiřího Havla z  druhé poloviny osmdesátých let jsou

naproti tomu cestopisem nabitým fakty a poznatky ze všech možných

disciplín, od mytologie až po vodní turbíny z ČKD Blanskona island

ských řekách. Autor sám o sobě neprozradí téměř nic, a když používá

první osobu množného čísla, čtenář jen tuší, že patří do společnostimi

lovníků divoké vody. Je fascinující, že i za těmi kvanty informacítech

nické povahy a  veškerou autorovu opatrností a  skromností ve  věcech


ZPRÁVY OTUŽILÝCH CeSTOVATeLŮ

19

osobních v  něm nakonec objevíte člověka beznadějně uhranutého

kouzlem a poezií této ostrovní země.

Narazil jsem ovšem i na autory, kteří Island navštívili a psali o něm tak,

jako by tam nikdy nebyli nebo byli úplně někde jinde. Ale o nichpozdě

ji – anebo raději vůbec ne.

Když jsem přečetl, co se dalo, začalo se mi zdát, že už mám tolikmate

riálu, že bych mohl sebrat těch deset tisíc, které mi pan nakladatel

Primus přidal na cestu jako sponzorné, a odjet s nimi na chatu v Pochni,

kde je vlídná tchýně eliška, půda s  psacím strojem a  rybník, a  tam ty

peníze příjemně probendit a  napsat knihu, aniž bych se plahočil přes

půl světa. Koneckonců nebyl bych první, kdo o  Islandu psal, a  nikdy

tam nebyl. Julius Zeyer na něj situoval část románu O věrném přátelství

Amise a Amila, Ludvík Souček ve své Cestě slepých ptáků vědeckyfan

tazíroval o akci VAI (Verne a Island) a nikoho asi neurazí ani popisis

landské krajiny v  dobrodružné dětské knížce Cestou dračích lodí

od Jaroslava Velínského alias Kapitána Kida. A když Jules Vernecesto

val ze Snæfellsnesu „do středu Země“, líčil ostrov tak živě, že byčlově

ka ani nenapadlo pochybovat o věrohodnosti jeho slov:

Kuchyňský krb měl starodávný tvar. Uprostřed místnosti stál místo plot­

ny prostý kámen. Ve střeše byla díra, kterou unikal kouř. Kuchyně slou­

žila zároveň jako jídelna. Při našem vstupu nás hostitel pozdravil, jako

by nás byl ještě neviděl, slovem „saellvertu“, což znamená „buďte zdrá­

vi“. A  přistoupil k  nám, aby nás políbil na  tvář. Jeho žena pronesla po

něm stejná slova a  provedla stejný obřad. Oba manželé si pak položili

pravou ruku na srdce a hluboce se uklonili.

Musím hned říci, že Islanďanka byla matkou devatenácti dětí, velkých

i  malých, motajících se v  oblacích kouře, který plnil z  krbu celou míst­

nost. Každou chvíli vystoupila z dýmu jiná, plavá a trochu melancholic­

ká tvář. Vypadalo to jako průvod špatně umytých andělů.

(Jules Verne: Cesta do středu Země, 1864, str. 83)

Já však, bohužel, nemám tu správnou fantazii. Když chci o něčem psát,

musím to doopravdy prožít, což je, přiznejme si, mírně nepohodlné.


20

ZPRÁVY OTUŽILÝCH CeSTOVATeLŮ

Zvlášť v případě Islandu, o kterém je známo, že je tam nádhernápříro

da. Já, městský člověk a lenoch, se do ní nejspíš budu muset vydat,lito

val jsem se. Ale čím více jsem se včítal do  knížky o  těch ovcích

(Þórbergur Þórðarson: Kameny mluví) a  taky o  kravách a  kamenech

a lidech z jižního pobřeží, začínal jsem cítit, že právě tenhle druhzážit

ku teď potřebuji.


V NeJHORŠÍM TO DOJDU

21

V NEJHORŠÍM TO DOJDU

(DUBeN–KVěTeN 1994)

Vzhledem k tomu, že cestovní kancelář J. F. Jirásek a syn v Chrudimi už

zřejmě nefunguje tak dobře jako v roce 1913, šel jsem s patřičnýmča

sovým předstihem do  Čedoku. Dozvěděl jsem se, že nejpřijatelnější

způsob, jak absolvovat plánovaný výlet, aby člověk neplýtval časem

a  zároveň alespoň jednu cestu urazil loďmo, je trochu podobný Cestě

kolem světa od Julesa Vernea: tramvají na autobusové nádraží v Praze,

autobusem do  Hamburku, odtud tímtéž dopravním prostředkem

do  dánského esbjergu a  tam na  loď společnosti Smyril Line. Protože

jde o  firmu se sídlem na  Faerských ostrovech, plaví se loď Norröna

z  Dánska na  Faerské ostrovy, vypustí mě tam na  dva dny na  pevninu

k  povinné turistické prohlídce a  sama se zatím vrátí do  norského

Bergenu pro další mořeplavce. Až za dva dny udělám na ostrovechně

jakou tržbu, má loď se vrátí zpátky a za necelých dvacet hodin mnevy

vrhne v Seyðisfjörðu, hlavním východoislandském přístavu. Odtamtud

budu muset autobusem po jediné okružní islandské silnici až na druhý

konec ostrova do hlavního města Reykjavík. Když budu mít štěstía ně

kdo mi půjčí auto, mohu pak rejdit po Islandu, jak budu chtít; nejlepší

bude vydat se zase zpátky na východ po jižním pobřeží ostrova, abych

si užil Þórbergových ovcí. Zpátky pak z letiště v Keflavíku – Icelandair

létá denně, ale ne do  Prahy. Jako správný Phileas Fogg přesvištím

Atlantik do Kodaně a odtamtud, vzhledem k tomu, že autobusová linka

jezdí jen dvakrát týdně, musím vlakem. Jenomže zrušili přímé spojení,

a  tak nejprve rychlíkem do  Berlína, podzemkou v  německé metropoli


22

V NeJHORŠÍM TO DOJDU

na jiné nádraží, dalším vlakem do Prahy-Holešovic a pak taxíkem domů,

což bude určitě největší problém, protože nejsem Ital a  v  Praze vyvr

cholí turistická sezona a  pro taxíkáře nebudu vhodným ritem. No co,

v nejhorším to dojdu.


JSeM ČeCH, NO A CO?

23

JSEM ČECH, NO A CO?

(24.–25. ČeRVNA 1994)

Samozřejmě, že člověku nakonec ujede tramvaj a další jededo vozov

ny. Zjistí, že ho tlačí nové tenisky, že ho brní v rameni, jakmile si vezme

na záda těžký batoh, na kterém se mu co nevidět utrhne jeden popruh,

že řemínek u hodinek je zpuchřelý a praskne a rozevře se mu zipna taš

ce a octne se v nebezpečí, že ztratí foťák. A to všechno po půl rocepří

prav.

Nakonec tramvaj přijela a stáli jsme se synkem na Florenci u autobusu.

Zatímco já se tvářil ještě hůř než jindy, on pravil:

„Dávej na sebe pozor a pozdravuj sopky.“

Ještě předtím jsem se mu snažil říct něco podstatného o životě,věčnos

ti a naší rodině, protože co kdybych se už nevrátil... Nakonecna schůd

kách u autobusu povídám už jen: „Prosím tě, co to dělám?“

Autobus se nemilosrdně rozjel směrem na  západ, ostatně byl na  něm

velký nápis ČSAD PRAHA ZÁPAD, tak by bylo trapné, kdyby jel jinam.

Celonoční cestování proběhlo celkem bez vzrušení, až na ten okamžik,

kdy se moje sousedka přes uličku svlékla do půl těla. Byla sice otočená

zády, ale stejně... Asi hodinu jsme postávali zablokováni někde na úzké

východoněmecké silnici, kde se před námi srazila dvě auta a  policajti

něco vyměřovali a vyměřovali a měsíc byl jako lívanec.

Hamburk v  sobotu ráno v  půl sedmé mi poskytl obrázky vylidněného

města. Zpívali ptáčci a čističi čistili, pestrobarevní jak v Paříži.V auto

buse do esbjergu byl rozšafný řidič, který možná pracoval pro nějakou


24

JSeM ČeCH, NO A CO?

rozvědku, anebo se jen tak z legrace vyptával cestujících na národnost.

Všichni až na  jednoho Švýcara, jednoho Holanďana a  jednu Jiho afri

čanku byli Němci, jen já musel nahlas a popravdě říct, že jsem Čech. Ne

že bych se za to nějak styděl, ale stejně se mi to povedlo až napodruhé.

Přesně v duchu anekdoty, kterou jsem slyšel snad od Milana Markoviče:

když Slovák má říct, co je zač, řekne: „Jsem Slovák!“ – a zní to. Zatímco

Čech jako by říkal: „Já jsem Čech, no a co...“

Ale já jsem opravdu Čech!

Národnostní hrátky v  autobuse vyvrcholily ve  Flensburgu, kde jsme

měli menší přestávku. Přišli za mnou dva starší lidé a pravili německy:

„Vy jste opravdu Čech? Z Prahy?“

„Z Prahy,“ říkám už opravdu sebejistě.

„My jsme z východního Německa!“ zajásali a potřásali mi pravicís ta

kovou radostí, až mě to zarazilo.

„Ja! Wir sind socialistische Brüder!“ přidávám se k tomu nadšenía ví

tám se s příbuznými. Kdo by to byl čekal... Za týden na Islandu se mi to

stane znovu a  já budu čelit přívalu sympatií mladého východoněmec

kého cyklisty se stejným překvapením.

S  východoněmeckými manžely si od  té chvíle začínáme vzájemně po

máhat, zakládáme novou Radu vzájemné hospodářské pomoci. Brzy

jim však sametově unikám, neboť do  esbjerského přístavu vplouvá

Norröna, naše lodice dvoupatrová, krasavice v  letech, ale čiperka.

Přiváží cestující z Islandu a mezi nimi by měli být i Jarošovi. Otevřela se

veliká tlama lodi a začaly z ní vyjíždět landrovery a autobusy a motorky,

ale nikde žádná značka Czech Made. Vracel jsem se nahoru po scho

dech, které vedly k východu pro pasažéry, a tam mě začal zdravit jeden

neznámý Čech za  druhým – všechno členové autobusového zájezdu,

s nímž se z Islandu vraceli i Jarošovi, filmoví kritici a přátelé z Letnífil

mové školy. Když jsem je konečně našel, asi pět minut jsme si povídali

a  Renata mi dala křišťálový kamínek pro štěstí a  sdělila mi, že mi ne

chala na  lodi v  informační kanceláři svůj deníček. Psala ho přes kopí

rák, abych věděl, co mě čeká.


JSeM ČeCH, NO A CO?

25

Brunetka v  informační kanceláři mi sdělila, že tam pro mne žádná

obálka není, a uštědřila mi takový profesionální úsměv, že jsem se z něj

málem musel jít léčit. Odebral jsem se na palubu, abych si promyslel,

co s ní udělám, až ji dostanu do pracek někde v temném koutěpodpalu

bí, a když už jsem to skoro měl, ozvalo se v amplionu mé jméno.Bru

netku už zřejmě někdo odrovnal místo mě a v Informacích sedělablon

dýnka s  romantickým jménem Salmína Arnoldsson. Zkontrolovala

můj lodní lístek a podala mi Jarošovic deník. Na něm stálo:

Mr. Jan Burian, zn. „Celkem to jde“ a  pod tím velké: VÍTEJTE NA

PALUBĚ!

Titanic ovšem vřel a hučel, kapela hrála z desítek reproduktorů, dětičky

všech možných národností ječely internacionálním unisonema radost

ně pobíhaly i v tuto noční hodinu od jednoho hracího automatuke dru

hému. Do toho všeho někdo v amplionu neustále něco dánsky, faersky,

islandsky, německy a anglicky prohlašoval. A tak jsem na zadní palubě

na lehátku zahradního typu – obrácen k evropské pevnině – normálně

usnul. Později v noci jsem se pak přesunul do „své“ šestilůžkové kajuty,

kde jsem měl k  dispozici „svůj“ draze Jardou Paluskou z  Valašského

Meziříčí sponzorovaný prostor asi 80 krát 200 centimetrů. A tam jsem

dospal až do rána šedého.


26

CIZÍ PRSA NeJÍM

CIZÍ PRSA NEJÍM

(26. ČeRVNA 1994)

Nenadálá ranní katastrofa: asi pět minut jsem hledal svůj svetr, a při

tom jsem ho měl obtočený kolem boků! Zřejmě první projev mořské

nemoci.

Během dne začínám mít halucinace. Všude slyším češtinu, přestože je

téměř jisté, že mezi zhruba tisícem pasažérů Norröny není ani jediný

našinec. Sedím v  kavárně, procházím se po  palubách nebo chodbách

a  občas někdo poblíž mne řekne například: „No to teda ne!“ nebo

„Podej mi to...“ Jednoduché české věty. Když se zaposlouchám lépe,

hned toho dotyčný jako naschvál nechá a  pokračuje plynule dánsky,

německy nebo nějakým jiným exotickým jazykem, kterým nevládnu.

Dělají si ze mě legraci?

K večeru na horní palubě už to nevydržím a oslovím starší manželský

pár v absurdním přesvědčení, že se opravdu baví mou mateřštinou:

„Mluvíte česky?“

„Ich verstehe nicht,“ odpoví překvapeně onen stařec.

To už je mánie, napadá mne. Brzy mě schvátí horečka šovinismu a dám

se k republikánům...

Čtu si, procházím se a očumuji loď. Obchody, hrací skříně, bar.V bufe

tu pro našince pozdravím své východoněmecké spojence, před vcho

dem do  restaurace se stříbrnými příbory se zastavím u  vyvěšeného jí

delníčku. Avokádový předkrm tu stojí padesát dánských korun, a tak si


CIZÍ PRSA NeJÍM

27

ho dnes výjimečně nedám. Specialitu šéfa lodní kuchyně – pečená

prsíčka ptáků papuchalků se smetanou, květákem a bramborem – také

neochutnám, jsem vegetarián a cizí prsa nejím.

Shodou okolností jsem zrovna dočetl článek o jednom lovcipapuchal

ků z  Vestmannaeyjaru. „Vzdušné rybaření, vyhledávání ptačích vajec

a  lov papuchalků, to jsou naše národní sporty,“ říká v  článku sedma

dvacetiletý Joi R. z  V. a  dodává: „Máme to v  genech. Ochránci zvířat

uznávají, že je to důležitá součást našeho dědictví. Nelovíme ovšem

nedospělé ptáky ani ty s rybou v zobáku, jinými slovy ty, co mají mladé.

Lovit se může šest týdnů v roce a musíte mít licenci.“

Jiný lovec, Gudni H., říká: „Zabíjíme ty ptáky tak humánně, jak je to

možné...“

Každoročně je během sezony uloveno dvanáct tisíc ptáků. Joi máosob

ní rekord šest set za  den. Dávám si dvojitou porci vařených brambor

bez čehokoli a nikdo v bufetu se tomu nediví.

PAPUCHALK PLOSKOZOBÝ

(Fratercula arctica) je hebký bílý ptáček s červeným zobákem, který

se po dvojicích k sobě tulí na mořských březích a skaliskách Faers­

kých ostrovů a Islandu (a určitě i jinde) a jakoby nemotorně poletu­

je vzduchem. Turisté žasnou, jak je roztomilý, v prodejnách suvený­

rů si ho nakupují ve  stavu vycpaném a  nakonec láska prochází

žaludkem a  zážitek je komplexní. Lovci visí zavěšeni ve  skalách na

laně a loví papuchalky do síťky na dlouhé tyči.

Loď, která pluje kolem, stává se předmětem našeho nebývalého zájmu.

Zíráme na ni, bavíme se o ní (máme-li s kým), půjčujeme sidalekohle

dy, a  kdybychom mohli, snad bychom i  odposlouchávali, co si říkají

lidé na palubě. V přístavu bychom si jí ani nevšimli, ale na širém moři

se hodnoty mění...

Deset večer na  horní palubě Norröny: bylo zataženo, temno a  větrno,

ale v  dálce se najednou objevila skvrna na  mořské hladině a  ta se nebr />

28

CIZÍ PRSA NeJÍM

ustále přibližovala, až vyšlo slunce. V šíleném vichru se na sebeusmí

vala hrstka největších fanatiků, schovávajících se do závětří za komín,

do  toho se klouzaly děti na  gumových podrážkách po  palubě jako

po ledě a rackové předstírali, že je to normální. Ale nebylo.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist