načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dva světy nestačí - Monika May Tomáš Jurák

-6%
sleva

Elektronická kniha: Dva světy nestačí
Autor:

Čtyři strhující příběhy dvou českých autorů, které vás vtáhnou do děje. Kniha začíná příběhem o dívce jménem Aya, která se ztrácí ve svém vlastním životě a rozhodne ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 93
+
-
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 91.4%hodnoceni - 91.4%hodnoceni - 91.4%hodnoceni - 91.4%hodnoceni - 91.4% 99%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Tomáš Jurák
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 125
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-9020-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtyři strhující příběhy dvou českých autorů, které vás vtáhnou do děje. Kniha začíná příběhem o dívce jménem Aya, která se ztrácí ve svém vlastním životě a rozhodne se s tím něco udělat. Vše opouští a vydává se na cestu po Evropě, ale už po pár dnech se jí začínají dít zvláštní věci. Následuje svoji intuici, v čemž spatřuje šanci na nalezení sama sebe. Potkává se s mužem svých snů a od toho okamžiku mu zůstává na blízku. Postupem času Aya zjišťuje, že není jen obyčejný člověk, ale velmi důležitá osoba nejen pro svého vysněného, ale i pro lidstvo samo... Druhý příběh je cestopisný zážitek dvou mladých lidí, kteří jsou zvyklí na ledacos. Co skrývá hustá mlha ruských hor a jaké podivné záhady se tu odehrávají? Tohle rozhodně nečtěte před spaním! A další dvě povídky, které Vám nedají spát.

Zařazeno v kategoriích
Monika May Tomáš Jurák - další tituly autora:
Naškov Naškov
Jurák, Monika May Tomáš
Cena: 93 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Nelituji Buldok 2013-06-20 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Vyvazena smes romantiky, napeti a neceho velkeho, co jde mimo nas (Trip), libilo se hlavne manzelce. Tura je nervydrasajici cestopis, Cyklovylet pohodove vypraveni, opet zavanejici necim vetsim, co nas presahuje. Ta posledni povidka je uplne jina, zase neco, co podnecuje fantazii. Co kdyz to tak je?
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Trip







Předmluva
Uháním devadesátikilometrovou rychlostí na svém černém oři
o padesáti koních. Myšlenky se stále ubírají stejným směrem.
Co hledám? Kam mám namířeno? A čeho chci dosáhnout?
Tohle jsou důvody mé dlouhé cesty do neznáma.
Jednoho rána jsem se probudila a zjistila, že jsem jiná. Jiná
než ostatní. Jako bych byla z jiné planety. Jako bych sem
nepatřila. Takže jsem se rozhodla, že se vydám na cestu
poznání své existence. Mám pocit ztracenosti a musím se
najít.






Projela jsem ji ž několik měst, ale zatím mě žádné nezaujalo
natolik, abych se zastavila. Je příjemné počasí, slunečno. První
jarní den! A já se právě vydala na dlouhou cestu, která může
trvat celý můj život. Přemýšlím, kam vlastně chci jet. Ale
nemohu si vzpomenout na vyznačenou trasu. Jen vím, že chci
jet na západ. Začalo se stmívat a mně došlo, že mám hlad.
Zastavila jsem u prvního hotelu u cesty, který jsem potkala.
Byl to pěkný dřevěný motorest, zřejmě rodinný podnik. Na
recepci mi došlo, že jsem už v Rakousku. Recepční mi předala
klíč od pokoje a dokonce mi nabídla ustájení mého motocyklu
v jejich garáži, což jsem velice ráda přijala. Ten pokoj byl
v podkroví. Malý, ale útulný. Pod oknem psací stůl. Zasedla
jsem za něj a vzpomínala na přátele, které jsem za sebou
nechala. Vlastně mi to ani nepřišlo líto. Snad jen, že se
neuvidím s jedinou osobou, která mi rozuměla. S eM. Už jako
malé jsme si spolu hrály, přestože já měla ráda panenky a ona
autíčka. Byla úplně jiná než já. Soustředěná a klidná. Já oproti
ní roztěkaná a nepozorná. Asi mě fascinovala její laskavost a
vyspělost vzhledem k věku. Ostatní děti mi nerozuměly, nebo
já jim. Vyrůstaly jsme prakticky vedle sebe. Studovaly stejnou
školu. Prožívaly první lásky, dospívaly. Byla a je mou rodinou.
Ale nyní jsme dospělé a ona má již svou rodinu, své děti, a to
stejné si musím najít já.
Tuto noc jsem hned usnula únavou a doufala v bezesnou
hlubokou noc. Bohužel opak se stal pravdou. Už ve čtyři ráno
jsem se hrůzou vzbudila. Sny se mi zdají každou noc a jsem
z toho vyčerpaná. Většinou jsou to klidné sny, které mě
neděsí a ani mi neubližují. Ale někdy se probudím naprosto
vyděšená a nevím proč. Nevím, co se mi zdá a ani co mě tak
děsí. Někdy mám pocit, že jsem to já. Že se bojím sama sebe.
Ale hlavní problém je, že mě to strašně unavuje. Pak jsem sice
ještě zabrala, ale nebyl to ten kvalitní spánek, který jsem
nutně potřebovala. Vlastně si už nevzpomínám, kdy jsem





naposledy spala normálně. Myslím tím, kdy jsem spala celou
noc jako ostatní lidé, kteří přijdou z práce domů, navečeří se,
pustí televizi a kouknou na zprávy. Pak se umyjí a jdou spát.
Usnou a spí celou noc! Ráno zazvoní budík, vstanou a jdou do
práce. Já ne. Nežiju jako normální člověk. A hlavně, když
ulehnu ke spánku, rozhodně večer či noc nekončí.
Kolem sedmé jsem už netrpělivostí vstala. Na snídani jsem
si dala vajíčka se slaninou. Chtěla jsem se pořádně najíst,
abych nemusela opět zastavovat. Jelikož byla motorka přes
noc v garáži, nebyla na ni ranní rosa. Nastartovala jsem na
první pokus a hřebeček se rozbrumlal jako krásná píseň. Opět
jsem se vydala na cestu. Rakousko je úžasné na projíždění.
Krásná příroda a ohleduplní řidiči. Užívala jsem si každý
kilometr této krajiny. Bohužel doposud jsem jezdila jen
v Česku a tam nejsou silnice, kde by si člověk jízdu vychutnal.
Spíš jen kouká pod kola, kam jede, neboť se musí vyhýbat
dírám v asfaltu jako na překážkové dráze. Proto jsem se
rozhodla cestovat na dvou kolech. Jarní slunce příjemně hřálo
a dodávalo krajině úžasné barvy. Měla jsem takovou radost
z jízdy, že jsem úplně zapomněla na minulou noc a ošklivý
sen. Zjistila jsem, že mi vlastně strašně vyhovuje ta samota,
neslyšet žádné hlasy... jen brumlání svého oře. Pocit volnosti a
samostatnosti je k nezaplacení. Když jedu, snažím se vnímat
jen ten okamžik a nemyslet na nic jiného, abych se necítila tak
ztracená. Ztracená jsem ve svých snech – nočních můrách.
Myslím si, že můj život musí mít jiný směr než ten, kterým
jsem šla doteď. Musí existovat vysvětlení, proč jsem nikdy
nebyla spokojená. Proč jsem nikdy nezapadla. Vzpomínám na
svého otce, kterého jsem jako dítě bezmezně milovala. Když
se vracel z práce, skočila jsem mu kolem krku a celého ho
zulíbala. Večer mi dovolil sledovat společně s ním televizi,
většinou nějaké akční filmy. Možná proto se mi vždycky pak
líbily. Zato maminku jsem sice taky milovala, ale jinak.







Možná míň. Asi to bylo tím, že mě vychovávala a kárala, a
to otec nikdy nedělal. Pro malé dítě je lepší rodič vždycky ten,





který se míň stará. Bohužel, tvrdá realita. A pak , když jsem
byla starší, otce jsem nenáviděla a matku litovala.
Ne, na tohle vzpomínat nechci. Příliš bolestné.
Zase tu byl večer a já zakotvila v motelu u silnice.
Tentokrát jsem měla pěkný sen. Plavala jsem pod vodou,
čistou, průzračnou. Slunce pronikalo až na dno. Byla jsem
klidná, byla jsem mořská panna. Taková nádhera. Ale po
probuzení jsem se zase cítila neodpočatě a unaveně. Tento
den byl pochmurný a slunce moc nesvítilo. Jelo se mi špatně,
cesta byla nepříjemně klikatá a ještě ke všemu začalo pršet.
Byly to takové ty jemné kapičky, které ne a ne stéct po helmě
dolů. Jen se rozpíjely a tvořily neprůhlednou clonu. Proto
jsem se rozhodla zastavit už brzy po poledni. Jela jsem po
vedlejší malé silničce a snažila se najít ubytování. Čím menší
silnice, tím horší kvalita. Už mě to zmáhalo, to neustálé
drncání. Žádná plynulost. Jsem na cestě už několik dní a jde to
poznat na mých ramenou. Potřebovala bych masáž.
...






Tůra

Mají ohýnek, tak se hřejeme a sušíme boty. Jedna dcera,
Johana, Marii zatím půjčuje své sandály, shodou okolností
úplně stejné, jako si nechala dole v úschovně, včetně velikosti.
Poprchává. Oheň hoří velmi neochotně, čoudí a Ilonka se
jde poradit s nedaleko tábořícím člověkem – oním starcem s
tím dřevěným lakovaným kufříkem. Jemu plápolá velký oheň
a prý je to tím, že topí kedrem. Daruje jí kus dřeva, který
odsekl z pařezu a učinil nad ním pár tahů rukama. Jako by jej
zaklínal. Pak se i nám ohýnek pěkně rozhoří, až se Šrámkovi
propálí sušící se bota. Všichni se mu svorně smějeme.
Parta vaří nalámané makarony, nabízí nám, ale my
děláme, že nemáme hlad, neb už jsme jedli. Naše žaludky mají
sice odlišný názor, ale v šumění větru nejsou slyšet. Kolem
půlnoci, když už je tma, jsou boty docela suché, a tak se
loučíme a noříme se do stanu.
V noci prší, blýská se a hřmí. Duje silný vichr. R áno už
jenom hustě prší.
Šetříme jídlem, protože tu nahoře nejspíš zůstaneme ještě
další den. Snídáme jablko s plátky česneku (jak pikantní!) a
kousek chleba, napůl tyčku Snickers, hlásající “Nebrzdi,
snickersuj!".
„Tady nikdo nebrzdí!“ komentuji nápis.
„Kdepák, tady se jede na plný pecky!“ přidává se Marie.
Stále prší. Marie píše deník, já sedím v meditaci a
nechávám plynout čas. Dopoledne pomalu ubíhá. Z dáli
tlumeně hřmí. Ve 12 hodin už to nevydržíme a uspořádáváme
“briefing“ o dalším postupu. Během minuty se shodujeme, že
tu nebudeme jen planě trčet ve stanu, a tak bereme společný





batoh s vodou, jídlem a nerozlučným přítelem stativem,
nasazujeme pláštěnky a jdeme se podívat “nahoru".
Krajinou se válí mlha, viditelnost je sotva dvacet metrů.
Prší skoro pořád, a když ustane, je stejně stoprocentní
vlhkost. Musíme být v mracích.
Pěkně stoupáme po takzvané Staroko márské cestě,
sloužící původně k obchodní výměně s Mongolskem. Les
končí, dostáváme se na První holinu. Míjíme památník
čtyřiadvacetileté ženy, zahynuvší v lavině. V červenci, jako
nyní.
O kus dál se na stranu chýlí další pomníček , obklopený
skupinou plochých kamenů, reprezentujících každého
zemřelého. Jejich počet zjevně stále roste. Mohyla je
obehnána kruhem z kamení s vyznačenými příčkami. Zase ten
symbol. Znamená něco jako náš kříž, nebo má jiný význam?
Máme nejasné tušení, že b) je správně.






Nemáme moc chuti jít až na vrchol, protože podle popisů
má být závěrečný úsek značně strmý, kluzký a částečně až
lezecký. Navíc má Marie už zase rozmočen é boty. Takže





zkoušíme najít odbočku z cesty, která má vrchol minout a vést
kolem soustavy vodopádů zpět. Nacházíme rozcestí, pouštíme
se vpravo a sestupujeme prudkým svahem. O kousek níže se
zastavujeme, protože tu tolik nefouká , a posilujeme se zbylým
kolečkem zelí a půlkou tyčinky “Milky uej". K Mléčné dráze to
tu má blízko, mlha ji docela připomíná. Když mi kousek zelí
upadne na zem, nechám ho tam coby malou obětinu bohům.
Už od včerejšího večera pozorujeme rostoucí únavu až
malátnost, spojenou s točením hlavy. Nejprve jsme stav
přičítali prosté únavě, ale během dnešní cesty jsme začali
pochybovat.
Něco není úplně v pořádku.
Když se člověk zastaví a uvolní, začne se krajina vlnit a na
kontrastních barevných rozhraních – třeba mezi mlhou a zemí
– vystupují duhové barvy. Díváme se s Marií na sebe a
registrujeme zvětšené, do zelena zbarvené oči (ač takovou
barvu nikdo nemáme).
„Že by to bylo tím záhadným ́skoro čajem ́?“
„Nebo tím naším večerním vývarem z jehličí?“
„Kdo ví. Příště si radši koupíme víc normálního čaje.“
„Kdo to mohl vědět, sakra. Divný je, že to začalo s
takovým zpožděním.“
„Hm. Snad se z toho vymotáme ...“
„Taky doufám.“
Radost z tohoto stavu nemáme, ale zatím se při lehkém
soustředění dá normálně jít.
Pro hustou mlhu není vůbec nic vidět. Klesám e a
kloužeme dál a dál. Najednou se kousek před námi mlha
rozestoupí a odhalí jezero tvaru přesného srdce! Jaká
nečekaná nádhera!





Okouzlení kazí jen to, že jsme tu neměli být. Měli jsme
nejprve dojít na další křižovatku a z ní teprve podle situace
buď odbo čit k vodopádům, nebo jít dál na vrchol a z něj dál k
jezeru. Za několik kraťoučkých minut se mlha opět zatahuje a
jezero mizí.
„Tý jo, co teď?“
„Mrknem na mapu, třeba z ní něco užitečnýho vypadne.“
Po důkladném zkoumání stále vlhčí mapy nám nezbývá,
než se vracet do ukrutně prudkého kopce a hledat odbočku
vlevo. Ale po žádné není ani vidu, ani slechu, ani náznaku.
Jednu chvíli zkoumám suťovisko napravo, není-li v něm cesta.
Vypadalo nadějně. Na jednom z kamenů se rýsuje obrazec
připomínající symboly z větví na plotě kolem meteostanice.
Nejsem však schopen určit, zda jde o obyčejný lišejník, či o
nakreslený tvar. Sakra ta hlava! Nakonec tipuji, že tudy cesta
nevede, a vrávoravě škobrtám zpět k Marii. Přitom uvolním
několik šutrů, které se s rachotem řítí ze svahu, až hluboko
dole šplouchnou do jezera.
Zjišťujeme, že byť se vracíme, ocitáme se v místech, kudy
jsme nešli. Skalní útvary, které míjíme, nejsou vůbec
povědomé. Zajímavý fakt. Když se po dobré třičtvrtěhodině
vydrápeme úplně nahoru na hřeben, na chvi ličku se opět
odkrývá výhled dolů na neobvyklé, ale krásné jezero, a tak
rychle fotíme a orientujeme podle něj mapu. K tomu pomáhá
i tvar jezera, takže je-li zakresleno správně, nelze mapu
natočit špatně. Ledaže bychom stáli na druhém břehu. To by
bylo zlé.
Jiná možnost ověření polohy není. Kompas nemáme a
slunko je taky kdoví kde. Někde tady musí vést cesta. Stačí ji
najít.







       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist