načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dva světy nestačí - Monika May; Tomáš Jurák

Dva světy nestačí

Elektronická kniha: Dva světy nestačí
Autor: ;

Čtyři strhující příběhy dvou českých autorů, které vás vtáhnou do děje. Kniha začíná příběhem o dívce jménem Aya, která se ztrácí ve svém vlastním životě a rozhodne ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 92.5%hodnoceni - 92.5%hodnoceni - 92.5%hodnoceni - 92.5%hodnoceni - 92.5% 98%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Tomáš Jurák
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 125
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-9020-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Čtyři strhující příběhy dvou českých autorů, které vás vtáhnou do děje. Kniha začíná příběhem o dívce jménem Aya, která se ztrácí ve svém vlastním životě a rozhodne se s tím něco udělat. Vše opouští a vydává se na cestu po Evropě, ale už po pár dnech se jí začínají dít zvláštní věci. Následuje svoji intuici, v čemž spatřuje šanci na nalezení sama sebe. Potkává se s mužem svých snů a od toho okamžiku mu zůstává na blízku. Postupem času Aya zjišťuje, že není jen obyčejný člověk, ale velmi důležitá osoba nejen pro svého vysněného, ale i pro lidstvo samo... Druhý příběh je cestopisný zážitek dvou mladých lidí, kteří jsou zvyklí na ledacos. Co skrývá hustá mlha ruských hor a jaké podivné záhady se tu odehrávají? Tohle rozhodně nečtěte před spaním! A další dvě povídky, které Vám nedají spát.

Zařazeno v kategoriích
Monika May; Tomáš Jurák - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Dva světy nestačí" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Jonat 2018-05-26 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Překvapivě tenká a subtilní knížka, leč s (též překvapivě) velmi hutným obsahem. Různé motivy, různé příběhy. Sugestivní texty, z nichž některé se mi zažraly pod kůži. Nelituji, doporučuji.
reagovat
 
Nelituji Buldok 2013-06-20 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Vyvazena smes romantiky, napeti a neceho velkeho, co jde mimo nas (Trip), libilo se hlavne manzelce. Tura je nervydrasajici cestopis, Cyklovylet pohodove vypraveni, opet zavanejici necim vetsim, co nas presahuje. Ta posledni povidka je uplne jina, zase neco, co podnecuje fantazii. Co kdyz to tak je?
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Trip


Předmluva

Uháním devadesátikilometrovou rychlostí na svém černém oři

o padesáti koních. Myšlenky se stále ubírají stejným směrem.

Co hledám? Kam mám namířeno? A čeho chci dosáhnout?

Tohle jsou důvody mé dlouhé cesty do neznáma.

Jednoho rána jsem se probudila a zjistila, že jsem jiná. Jiná

než ostatní. Jako bych byla z jiné planety. Jako bych sem

nepatřila. Takže jsem se rozhodla, že se vydám na cestu

poznání své existence. Mám pocit ztracenosti a musím se

najít.


Projela jsem již několik měst, ale zatím mě žádné nezaujalo

natolik, abych se zastavila. Je příjemné počasí, slunečno. První

jarní den! A já se právě vydala na dlouhou cestu, která může

trvat celý můj život. Přemýšlím, kam vlastně chci jet. Ale

nemohu si vzpomenout na vyznačenou trasu. Jen vím, že chci

jet na západ. Začalo se stmívat a mně došlo, že mám hlad.

Zastavila jsem u prvního hotelu u cesty, který jsem potkala.

Byl to pěkný dřevěný motorest, zřejmě rodinný podnik. Na

recepci mi došlo, že jsem už v Rakousku. Recepční mi předala

klíč od pokoje a dokonce mi nabídla ustájení mého motocyklu

v jejich garáži, což jsem velice ráda přijala. Ten pokoj byl

v podkroví. Malý, ale útulný. Pod oknem psací stůl. Zasedla

jsem za něj a vzpomínala na přátele, které jsem za sebou

nechala. Vlastně mi to ani nepřišlo líto. Snad jen, že se

neuvidím s jedinou osobou, která mi rozuměla. S eM. Už jako

malé jsme si spolu hrály, přestože já měla ráda panenky a ona

autíčka. Byla úplně jiná než já. Soustředěná a klidná. Já oproti

ní roztěkaná a nepozorná. Asi mě fascinovala její laskavost a

vyspělost vzhledem k věku. Ostatní děti mi nerozuměly, nebo

já jim. Vyrůstaly jsme prakticky vedle sebe. Studovaly stejnou

školu. Prožívaly první lásky, dospívaly. Byla a je mou rodinou.

Ale nyní jsme dospělé a ona má již svou rodinu, své děti, a to

stejné si musím najít já.

Tuto noc jsem hned usnula únavou a doufala v bezesnou

hlubokou noc. Bohužel opak se stal pravdou. Už ve čtyři ráno

jsem se hrůzou vzbudila. Sny se mi zdají každou noc a jsem

z toho vyčerpaná. Většinou jsou to klidné sny, které mě

neděsí a ani mi neubližují. Ale někdy se probudím naprosto

vyděšená a nevím proč. Nevím, co se mi zdá a ani co mě tak

děsí. Někdy mám pocit, že jsem to já. Že se bojím sama sebe.

Ale hlavní problém je, že mě to strašně unavuje. Pak jsem sice

ještě zabrala, ale nebyl to ten kvalitní spánek, který jsem

nutně potřebovala. Vlastně si už nevzpomínám, kdy jsem


naposledy spala normálně. Myslím tím, kdy jsem spala celou

noc jako ostatní lidé, kteří přijdou z práce domů, navečeří se,

pustí televizi a kouknou na zprávy. Pak se umyjí a jdou spát.

Usnou a spí celou noc! Ráno zazvoní budík, vstanou a jdou do

práce. Já ne. Nežiju jako normální člověk. A hlavně, když

ulehnu ke spánku, rozhodně večer či noc nekončí.

Kolem sedmé jsem už netrpělivostí vstala. Na snídani jsem

si dala vajíčka se slaninou. Chtěla jsem se pořádně najíst,

abych nemusela opět zastavovat. Jelikož byla motorka přes

noc v garáži, nebyla na ni ranní rosa. Nastartovala jsem na

první pokus a hřebeček se rozbrumlal jako krásná píseň. Opět

jsem se vydala na cestu. Rakousko je úžasné na projíždění.

Krásná příroda a ohleduplní řidiči. Užívala jsem si každý

kilometr této krajiny. Bohužel doposud jsem jezdila jen

v Česku a tam nejsou silnice, kde by si člověk jízdu vychutnal.

Spíš jen kouká pod kola, kam jede, neboť se musí vyhýbat

dírám v asfaltu jako na překážkové dráze. Proto jsem se

rozhodla cestovat na dvou kolech. Jarní slunce příjemně hřálo

a dodávalo krajině úžasné barvy. Měla jsem takovou radost

z jízdy, že jsem úplně zapomněla na minulou noc a ošklivý

sen. Zjistila jsem, že mi vlastně strašně vyhovuje ta samota,

neslyšet žádné hlasy... jen brumlání svého oře. Pocit volnosti a

samostatnosti je k nezaplacení. Když jedu, snažím se vnímat

jen ten okamžik a nemyslet na nic jiného, abych se necítila tak

ztracená. Ztracená jsem ve svých snech – nočních můrách.

Myslím si, že můj život musí mít jiný směr než ten, kterým

jsem šla doteď. Musí existovat vysvětlení, proč jsem nikdy

nebyla spokojená. Proč jsem nikdy nezapadla. Vzpomínám na

svého otce, kterého jsem jako dítě bezmezně milovala. Když

se vracel z práce, skočila jsem mu kolem krku a celého ho

zulíbala. Večer mi dovolil sledovat společně s ním televizi,

většinou nějaké akční filmy. Možná proto se mi vždycky pak

líbily. Zato maminku jsem sice taky milovala, ale jinak.


Možná míň. Asi to bylo tím, že mě vychovávala a kárala, a

to otec nikdy nedělal. Pro malé dítě je lepší rodič vždycky ten,


který se míň stará. Bohužel, tvrdá realita. A pak, když jsem

byla starší, otce jsem nenáviděla a matku litovala.

Ne, na tohle vzpomínat nechci. Příliš bolestné.

Zase tu byl večer a já zakotvila v motelu u silnice. Tentokrát jsem měla pěkný sen. Plavala jsem pod vodou, čistou, průzračnou. Slunce pronikalo až na dno. Byla jsem klidná, byla jsem mořská panna. Taková nádhera. Ale po probuzení jsem se zase cítila neodpočatě a unaveně. Tento den byl pochmurný a slunce moc nesvítilo. Jelo se mi špatně, cesta byla nepříjemně klikatá a ještě ke všemu začalo pršet. Byly to takové ty jemné kapičky, které ne a ne stéct po helmě dolů. Jen se rozpíjely a tvořily neprůhlednou clonu. Proto jsem se rozhodla zastavit už brzy po poledni. Jela jsem po vedlejší malé silničce a snažila se najít ubytování. Čím menší silnice, tím horší kvalita. Už mě to zmáhalo, to neustálé drncání. Žádná plynulost. Jsem na cestě už několik dní a jde to poznat na mých ramenou. Potřebovala bych masáž.

...


Tůra

Mají ohýnek, tak se hřejeme a sušíme boty. Jedna dcera, Johana, Marii zatím půjčuje své sandály, shodou okolností úplně stejné, jako si nechala dole v úschovně, včetně velikosti.

Poprchává. Oheň hoří velmi neochotně, čoudí a Ilonka se jde poradit s nedaleko tábořícím člověkem – oním starcem s tím dřevěným lakovaným kufříkem. Jemu plápolá velký oheň a prý je to tím, že topí kedrem. Daruje jí kus dřeva, který odsekl z pařezu a učinil nad ním pár tahů rukama. Jako by jej zaklínal. Pak se i nám ohýnek pěkně rozhoří, až se Šrámkovi propálí sušící se bota. Všichni se mu svorně smějeme.

Parta vaří nalámané makarony, nabízí nám, ale my děláme, že nemáme hlad, neb už jsme jedli. Naše žaludky mají sice odlišný názor, ale v šumění větru nejsou slyšet. Kolem půlnoci, když už je tma, jsou boty docela suché, a tak se loučíme a noříme se do stanu.

V noci prší, blýská se a hřmí. Duje silný vichr. Ráno už jenom hustě prší.

Šetříme jídlem, protože tu nahoře nejspíš zůstaneme ještě další den. Snídáme jablko s plátky česneku (jak pikantní!) a kousek chleba, napůl tyčku Snickers, hlásající “Nebrzdi, snickersuj!".

„Tady nikdo nebrzdí!“ komentuji nápis.

„Kdepák, tady se jede na plný pecky!“ přidává se Marie.

Stále prší. Marie píše deník, já sedím v meditaci a nechávám plynout čas. Dopoledne pomalu ubíhá. Z dáli tlumeně hřmí. Ve 12 hodin už to nevydržíme a uspořádáváme “briefing“ o dalším postupu. Během minuty se shodujeme, že tu nebudeme jen planě trčet ve stanu, a tak bereme společný batoh s vodou, jídlem a nerozlučným přítelem stativem, nasazujeme pláštěnky a jdeme se podívat “nahoru".

Krajinou se válí mlha, viditelnost je sotva dvacet metrů. Prší skoro pořád, a když ustane, je stejně stoprocentní vlhkost. Musíme být v mracích.

Pěkně stoupáme po takzvané Starokomárské cestě, sloužící původně k obchodní výměně s Mongolskem. Les končí, dostáváme se na První holinu. Míjíme památník čtyřiadvacetileté ženy, zahynuvší v lavině. V červenci, jako nyní.

O kus dál se na stranu chýlí další pomníček, obklopený skupinou plochých kamenů, reprezentujících každého zemřelého. Jejich počet zjevně stále roste. Mohyla je obehnána kruhem z kamení s vyznačenými příčkami. Zase ten symbol. Znamená něco jako náš kříž, nebo má jiný význam? Máme nejasné tušení, že b) je správně.

Nemáme moc chuti jít až na vrchol, protože podle popisů

má být závěrečný úsek značně strmý, kluzký a částečně až

lezecký. Navíc má Marie už zase rozmočené boty. Takže zkoušíme najít odbočku z cesty, která má vrchol minout a vést kolem soustavy vodopádů zpět. Nacházíme rozcestí, pouštíme se vpravo a sestupujeme prudkým svahem. O kousek níže se zastavujeme, protože tu tolik nefouká, a posilujeme se zbylým kolečkem zelí a půlkou tyčinky “Milky uej". K Mléčné dráze to tu má blízko, mlha ji docela připomíná. Když mi kousek zelí upadne na zem, nechám ho tam coby malou obětinu bohům.

Už od včerejšího večera pozorujeme rostoucí únavu až malátnost, spojenou s točením hlavy. Nejprve jsme stav přičítali prosté únavě, ale během dnešní cesty jsme začali pochybovat.

Něco není úplně v pořádku.

Když se člověk zastaví a uvolní, začne se krajina vlnit a na kontrastních barevných rozhraních – třeba mezi mlhou a zemí – vystupují duhové barvy. Díváme se s Marií na sebe a registrujeme zvětšené, do zelena zbarvené oči (ač takovou barvu nikdo nemáme).

„Že by to bylo tím záhadným ́skoro čajem ́?“

„Nebo tím naším večerním vývarem z jehličí?“

„Kdo ví. Příště si radši koupíme víc normálního čaje.“

„Kdo to mohl vědět, sakra. Divný je, že to začalo s takovým zpožděním.“

„Hm. Snad se z toho vymotáme...“

„Taky doufám.“

Radost z tohoto stavu nemáme, ale zatím se při lehkém soustředění dá normálně jít.

Pro hustou mlhu není vůbec nic vidět. Klesáme a kloužeme dál a dál. Najednou se kousek před námi mlha rozestoupí a odhalí jezero tvaru přesného srdce! Jaká nečekaná nádhera!

Okouzlení kazí jen to, že jsme tu neměli být. Měli jsme nejprve dojít na další křižovatku a z ní teprve podle situace buď odbočit k vodopádům, nebo jít dál na vrchol a z něj dál k jezeru. Za několik kraťoučkých minut se mlha opět zatahuje a jezero mizí.

„Tý jo, co teď?“

„Mrknem na mapu, třeba z ní něco užitečnýho vypadne.“

Po důkladném zkoumání stále vlhčí mapy nám nezbývá, než se vracet do ukrutně prudkého kopce a hledat odbočku vlevo. Ale po žádné není ani vidu, ani slechu, ani náznaku. Jednu chvíli zkoumám suťovisko napravo, není-li v něm cesta. Vypadalo nadějně. Na jednom z kamenů se rýsuje obrazec připomínající symboly z větví na plotě kolem meteostanice. Nejsem však schopen určit, zda jde o obyčejný lišejník, či o nakreslený tvar. Sakra ta hlava! Nakonec tipuji, že tudy cesta nevede, a vrávoravě škobrtám zpět k Marii. Přitom uvolním několik šutrů, které se s rachotem řítí ze svahu, až hluboko dole šplouchnou do jezera.

Zjišťujeme, že byť se vracíme, ocitáme se v místech, kudy jsme nešli. Skalní útvary, které míjíme, nejsou vůbec povědomé. Zajímavý fakt. Když se po dobré třičtvrtěhodině vydrápeme úplně nahoru na hřeben, na chviličku se opět odkrývá výhled dolů na neobvyklé, ale krásné jezero, a tak rychle fotíme a orientujeme podle něj mapu. K tomu pomáhá i tvar jezera, takže je-li zakresleno správně, nelze mapu natočit špatně. Ledaže bychom stáli na druhém břehu. To by bylo zlé.

Jiná možnost ověření polohy není. Kompas nemáme a slunko je taky kdoví kde. Někde tady musí vést cesta. Stačí ji najít.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist