načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Důvěrná zpověď generála - Karel Richter

Důvěrná zpověď generála

Elektronická kniha: Důvěrná zpověď generála
Autor:

Michal Kričfaluši (3. září 1921 – 17. června 1994) byl zasloužilý voják, účastník boje za svobodu, Rusínské národnosti. Jako uvědomělý příslušník československé vojenské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  220
+
-
7,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » NOOS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-016-2041-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Michal Kričfaluši (3. září 1921 – 17. června 1994) byl zasloužilý voják, účastník boje za svobodu, Rusínské národnosti. Jako uvědomělý příslušník československé vojenské jednotky v SSSR se dobrovolně přihlásil do roty zvláštního určení, která plnila svrchovaně nebezpečné zpravodajské úkoly v týlu nepřítele. Ačkoliv pocházel z chudé rusínské rodiny a teoreticky měl všechny předpoklady k třídně vyhraněnému proletářskému cítění podle leninsko-stalinských norem, vzdor svému mládí poznal – jako nevinně vězněný běženec v sovětských věznicích a likvidačních pracovních táborech gulagu – odvrácenou tvář stalinského režimu. Pochopil, že za jeho patetickými socialistickými a komunistickými hesly se skrývá cynická prolhanost a bezohledně kruté, často vražedné mocenské násilí partajní špičky v čele s J. V. Stalinem, která si podmanila Rusko a chce ovládat svět. Jakožto přesvědčený rusínský Čechoslovák, který v masarykovské demokratické Československé republice spatřoval šťastnou budoucnost pro svůj milovaný národ, zjišťoval s hlubokým rozčarováním a rostoucím odporem falešnost sovětského přístupu ke spojenectví s Československem. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy odmítl podřizovat okupačním nařízením. Vášnivě odpíral jakékoli úsluhy sovětským představitelům a ostrými slovy vyjadřoval nesouhlas se svévolnou přítomností sovětských vojsk. Svým postojem si samozřejmě vysloužil degradaci a propuštění z armády, které ho přiměly zapojit se do disidentského hnutí. Dočkal se naštěstí sametové revoluce, která mu po zásluze přinesla rehabilitaci.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Karel Richter

Důvěrná zpověď generála

Vydalo Nakladatelství NOOS s.r.o.

Hábova 1558/16, 155 00 Praha 5

www.noos.cz

V roce 2016 jako svou 2. publikaci

1. vydání 2016, 680 stran

ISBN 978-80-88117-02-5

© Karel Richter, Praha 2016. Veškerá práva si vyhrazuje autor.

Opisování a jakékoliv rozmnožování bez jeho svolení není dovoleno

a bude považováno za porušení autorských práv.

2


3


ÚVODEM

Generál Michal Kričfaluši (3. září 1921 – 17. června 1994) byl zasloužilý voják, účastník boje za svobodu. Jako uvědomělý příslušník československé vojenské jednotky v SSSR se dobrovolně přihlásil do roty zvláštního určení, která plnila svrchovaně nebezpečné zpravodajské úkoly v týlu nepřítele. Absolvoval mimořádně náročný speciální výcvik vyžadující vysoký stupeň fyzické zdatnosti, morální sílu, inteligenci, schopnost bleskurychlého rozhodování a chladnokrevnou neohroženost. Jako parašutista, ovládající všechny druhy zbraní, útočné i obranné finesy pro boj muže proti muži, zacházení s výbušninami, obsluhu radiostanice, zásady konspirace a přežívání hluboko na nepřátelském území, byl zařazen do zpravodajsko-diverzního desantu Olexa Borkaňuk s určením pro oblast východního Slovenska.

V sovětském parašutistickém kurzu mu usilovně vštěpovali kromě vojenských znalostí a dovedností i marxisticko-leninský pohled na svět, a třebaže byl československým občanem a vojákem, snažili se z něj udělat kovaného bolševika, který na československém území bude v rámci sovětského parašutistického výsadku vyvíjet činnost v linii nikoli československých, ale sovětských zájmů. To mu bylo čím dál tím více proti mysli. Ačkoliv pocházel z chudé rusínské rodiny a teoreticky měl všechny předpoklady k třídně vyhraněnému proletářskému cítění podleleninsko>4


stalinských norem, vzdor svému mládí poznal – jako

nevinně vězněný běženec v sovětských věznicích

a likvidačních pracovních táborech gulagu –

odvrácenou tvář stalinského režimu. Pochopil, že za

jeho patetickými socialistickými a komunistickými

hesly se skrývá cynická prolhanost a bezohledně kruté,

často vražedné mocenské násilí partajní špičky v čele

s J. V. Stalinem, která si podmanila Rusko a chce

ovládat svět. Jakožto přesvědčený rusínský

Čechoslovák, který v masarykovské demokratické

Československé republice spatřoval šťastnou

budoucnost pro svůj milovaný národ, zjišťoval

s hlubokým rozčarováním a rostoucím odporem

falešnost sovětského přístupu ke spojenectví

s Československem. Pod licoměrnou maskou frází

o přátelství, nezištné spojenecké solidaritě, bratrské

pomoci a nezasahování do vnitřních věcí se tajily

rafinované mocenské úklady směřující k bolševizaci

a nakonec i k sovětizaci poválečného Československa.

Šupiny mu až bolestně strhával z očí poznatek, že

padákový výsadek, s nímž přistál na

východoslovenském území za linií fronty, byl v rukou

berijovského NKVD, organizace, kterou měl osobní

důvod nenávidět a která se na podkarpatském území

více než na boj proti německým a maďarským fašistům

zaměřovala prostřednictvím svých agentů na

rozdmychávání protičeskoslovenského odtrženeckého

hnutí. Tímto poznáním se v jeho duši utvrzoval odpor

k sovětskému zřízení. Ten ostatně sdílel s více než

dvaceti tisíci svých krajanů, kteří stejně jako on

5


uprchli před maďarskou okupací do Sovětského svazu

v bláhovém očekávání, že tam budou přijati jako

slovanští bratři. Byl to tragický omyl, který tisíce

Rusínů zaplatily ubohým živořením a nakonec i smrtí

v sovětských koncentrácích, o nic méně krutých

a nelidských než byly likvidační koncentráky nacistů.

Parašutista Michal Kričfaluši jen s největším sebezapřením setrvával v řadách výsadku. Odhodlaně a s odvahou plnil vojenské úkoly, ale důsledně se vyhýbal plnění politických úkolů, které se příčily jeho vlasteneckému svědomí.

Poznal jsem ho až po válce, když jsem byl jako absolvent fakulty povolán v hodnosti poručíka k mimořádné službě pro vydávání vojenských řádů a předpisů a vytváření nové české vojenské terminologie. Podléhal jsem generálu Kričfalušimu, jmenovanému náčelníkem vojensko-vědecké správy, do jejíž kompetence tato záležitost patřila. Vzpomínám si, s jakým pochopením přijal tehdy v soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima mé upřímné vysvětlení, proč nemám chuť podat na výzvu stranického výboru přihlášku do KSČ. Svěřil jsem mu podle pravdy, že chci studovat a že se mi nelíbí to věčné stranické schůzování a řečnění, které pokládám za ztrátu času. Pokyvoval hlavou, usmíval se a nakonec řekl: „To se vám nedivím. Já to taky nemám rád, ale nahlas takové věci radši neříkejte. Na to byste šeredně doplatil.“ Pak jsem štíhlého, urostlého generála s cikánskou vizáží

6


ztratil nadlouho z očí. Až v roce 1968 jsem se dozvěděl,

že se po vstupu vojsk Varšavské smlouvy odmítl

podřizovat okupačním nařízením. Vášnivě odpíral

jakékoli úsluhy sovětským představitelům a ostrými

slovy vyjadřoval nesouhlas se svévolnou přítomností

sovětských vojsk. Svým postojem si samozřejmě

vysloužil degradaci a propuštění z armády, které ho

přiměly zapojit se do disidentského hnutí.

Dočkal se naštěstí sametové revoluce, která mu po

zásluze přinesla rehabilitaci. Když jsme se po letech

setkali ve výboru Společnosti Rusínů a přátel

Podkarpatské Rusi, připomněl mi svou někdejší radu,

abych to, co si doopravdy myslím, raději neříkal nahlas.

„Vidíš,“ usmál se, „a já jsem se tím neřídil.“ Uvědomil

jsem si, jak je dobře, že máme v rozhodujících

dějinných okamžicích národního vývoje lidi, jako je on,

kteří se bez ohledu na osobní rizika dokážou celou

vahou své osobnosti postavit za správnou věc.

Prozradil mi tenkrát, že by rád sepsal své paměti, ale

neovládá spisovnou češtinu natolik, aby to svedl

a požádal mě, abych mu s tím pomohl. Ochotně jsem to

přislíbil. Začali jsme se scházet. Pokaždé mi několik

hodin vyprávěl své životní osudy. Zaznamenával jsem

je jako podklad pro jejich literární zpracování.

V červnu 1994 mě zdrtila zpráva, že k naší příští

smluvené schůzce už nedojde, protože generál

nenadále zemřel. Zůstaly však po něm naštěstí spousty

stran životopisných záznamů a poznámek, z nichž se

dalo vyčíst leccos z toho, co prožil a o čem přemýšlel,

7


a téměř dvě stovky mých záznamů jeho vyprávění.

Dr. Agáta Pilátová a Jaromír Hořec z vedení

Společnosti Rusínů a přátel Podkarpatské Rusi, s nimiž

jsem již předtím z upřímných sympatií k hrdinným

rusínským bojovníkům za svobodu Československa

literárně spolupracoval, mě utvrdili v rozhodnutí splnit

slib daný generálu Kričfalušimu. Pustil jsem se do

literárního ztvárnění shromážděných fakt o jeho životě

a účasti v bojích.

Tak se zrodila kniha nazvaná Účtování s časem, jak si

generál sám původně přál nadepsat své vzpomínky, na

jejichž sepsání jsme se domluvili. Byla vydána v roce

2004 zásluhou Společnosti Rusínů a přátel

Podkarpatské Rusi, nakladatelstvím Česká expedice

jako symbolická pocta in memoriam generálovi k jeho

nedožitým 83. narozeninám. I když jsem byl nepřízní

osudu nucen namísto dohodnuté spolupráce s ním

v autorském tandemu ujmout se literárního zpracování

jeho životních osudů na vlastní pěst, pokládám

hodnotu informací, které mi o sobě poskytl, za

rozhodující předpoklad k jejímu vzniku. I když ji nyní,

v nové úpravě a s novým názvem předkládám

čtenářské veřejnosti ve shodě s autorskou realitou jako

svou zpověď o hrdinovi bojů za naši svobodu, za její

pravdivost ručím.

8


V NÁRUČI GULAGU

VSTŘÍC SVÉMU OSUDU

1 Nevlídná hranice

Tam dole na sovětském území u pramenů Prutu se ještě převalovala mlha, když začali sestupovat po úbočí Hoverly do údolí. Ivan, Lesko, Stojka a Michal. Ještě předtím si slavnostně přísahali, že tu svou milovanou Verchovinu neopouštějí navždycky, že se zasadí o spojenectví s Velkou mátuškou Rusí, která ji přijde osvobodit, aby jí už nikdy nevládli cizinci jako teď. Byli bláhově nevědomí a zaslepení mladickým nadšením. Mrazivé závany ledového větru z toho směru, kam se nadšeně ubírali, je mohly varovat, ale oni nebyli dost vnímaví, aby v nich postřehli výstrahu. Michal myslel na matku, že ji jeho zmizení zarmoutí, ale věřil, že ho maminka nakonec pochopí. Jdou přece splnit poslání, které se promění v dobro pro všechny Verchovince, tedy i pro ni. Víra v něco je krásná věc, ale musí chodit po zemi a ne se vznášet v povětří jako tenkrát ta jejich víra. Šel první, kluci za ním. Uznávali ho za svého vůdce.

Počasí se umoudřilo. Studený vichr se unavil a utichl, mraky se rozestupovaly a skulinami, které se mezi nimi stále víc rozšiřovaly, vykouklo modré nebe a hřejivé sluneční paprsky. Ozařovaly pás kosodřeviny pod nimi a za ním rozčepýřené vrcholky vzrostlého lesa.

9


Po půlhodině narazili na souvislé pole mokrého sněhu. Zapadali do něj až po kolena a místy i výš. S námahou krok za krokem zvedali nohy. Na velké ploché skále se usadili k odpočinku a posilnili se ze svých zásob. Chleba s máslem, slanina, cibule. Sousta zajídali hrstmi čistého sněhu. Kalhoty promáčené až po rozkrok je studily. Navzájem se ujišťovali, že bratři Rusové je dole pohostí něčím onačejším. Ten kus cesty musí ještě vydržet. Jak by je mohlo napadnout, že nejenže je nečeká nic lepšího k snědku, ale že si dokonce pro nejbližší tři roky budou muset nechat zajít chuť na máslo, špek, cibuli, brynzu, ba i na jejich dobrý domácí chlebíček. Z baťohů vybalili rezervní ponožky a prádlo, převlékli se, oblékli vyždímané kalhoty, zasunuli nohy do mokrých bagančat a vyrazili opět na pochod povlovným svahem. V duchu se už viděli v nějaké teplé světnici s měkkými postelemi. Prošli pásmem kosodřeviny a vstoupili do lesa, kde se už dalo jít pohodlněji po vyšlapané stezce. Hlasitě se radovali, že teď už to jistě nemají k cíli dál než nějaké dva tři kilometry.

Asi po dvaceti minutách chůze se náhle zepředu ozvalo hlasité: „Stoj! Ruky v verch! Krugom ložis!“ A vzápětí práskl výstřel, jehož ozvěna letěla lesem.

Povelům rozuměli, znali je od starých vojáků, kteří byli v Rusku, a tak se snažili co nejrychleji splnit, co se po nich žádalo. Jenom Lesko se zdráhal praštit sebou na zem, protože na tom místě byla louže a bláto

10


z roztálého sněhu. Michal na něj zařval: „Krucinál,

lehni!“

„Molčať, streljať budu!“ ozvalo se hrozivě z lesa. Nikoho neviděli. Uplynulo asi deset minut a stále se nikdo neobjevoval. Vtom znovu třeskl výstřel. Chlapci polekaně otáčeli hlavy, jestli rána nepatřila někomu z nich. Za chvíli k nim dolehl dupot těžkých bot. Z lesa přiběhlo pět šest udýchaných vojáků v placatých čepicích s brčálově zeleným dýnkem a černým okolkem, na němž rudě zářila hvězdička. O něčem se mezi sebou dohadovali. Dva z nich přistoupili k Michalovi. V rukou drželi pušky s tenkým bajonetem. Jeden do Michala kopl.

„Anu, podnimis!“

Zvedl jsem se ze země, do hlavy se mi drala vlna vzteku. Co do mě ten idiot kope? Stáli jsme s rukama nad hlavou a vojáci nás neurvale šacovali. V kapsách nenašli nic. Strhli mi ze zad baťoh, prohrabali se v něm a dali si ho stranou. Postupně takhle prošacovali a zbavili baťohů i mé tři kamarády. Pak si nás seřadili do řady po dvou za sebou. Přitom do nás strkali a pokřikovali: „Davaj, davaj!“ Dva vlčáci na nás cenili zuby a napínali vodítka ve snaze skočit některému z nás po krku. Na příkrý povel „Pošli!“ jsme vykročili, nasupení jako čerti. Tohle přijetí se nám nelíbilo. Naše představy byly úplně jiné. Zkusili jsme se zeptat, kam nás asi vedou, ale jeden z vojáků nás hrubě okřikl: „Molčať!“ Zahlédl jsem ukazatel směru

11


s nápisem Vorochta. Lesko, který šel vedle mě, ho viděl

taky. Dal mi to kývnutím hlavy najevo, ale netroufal si

už ani hlesnout.

Dovedli je k úhlednému domku, obklopenému několika kůlnami a stodolou. Zřejmě to byla hospodářská usedlost, ze které si pohraničníci udělali velitelství. Velitel hlídky Michala vyzval, aby šel s ním jako první dovnitř. Ostatní museli zatím čekat venku, obstoupeni strážními.

V místnosti, do níž ho postrčili, seděli za stolem dva důstojníci. Jeden přímo proti němu, druhý ze strany. Přejížděli ho zkoumavými pohledy od hlavy až po špičky bot a od nich zase až k husté kštici. Ten, co seděl v čele stolu, začal s výslechem. Zeptal se stroze na jméno a příjmení. Tomu Michal rozuměl, i když slovo „famílija“ nejdříve pochopil tak, že se ho ptá na rodinu, proto odpověděl: „Mať, sestra i já.“ Ale to si po chvíli dohadování vyjasnili, stejně jako „otčenstvo“, což bylo jméno po otci, které se u nich v Podkarpatí nepoužívalo. Důstojník po něm chtěl doklady. Měl v baťohu deset školních vysvědčení, ale baťohy jim strážní sebrali a pohodili je v rohu kanceláře na zem.

„Moje dokumenty jsou tam,“ ukázal Michal bradou. Důstojník nařídil: „Pokažitě!“

Michal vyndal požadované doklady. Důstojník nad nimi kroutil hlavou.

12


„Přišli jste z Maďarska. Jak to, že máš vysvědčení ukrajinské? A tady je napsáno Československá republika. Žádný takový stát není.“

„My jsme patřili k Československé republice, ale pak nás zabrali Maďaři.“

„Tak proč nemáš vysvědčení maďarské?“

„Protože jsem chodil do školy ještě za Československa.“

„A kde máš nějaký dokument, že jsi občan Maďarska?“

„Nemám. My jsme u sebe nenosili žádné dokumenty, byli jsme na práci, nepotřebovali jsme je.“

„Lžeš!“ rozkřikl se na něj ten, co ho vyslýchal. „Jsi mezinárodní špión!“ ozval se ten druhý. „Přiznej se!“ Hulákali na něj jeden přes druhého. „Když se přiznáš, bude to polehčující okolnost. Kdo tě poslal? Jaký máš v Sovětském svazu splnit úkol? Mluv! Mluv!“

Michal vzkypěl zlostí: „Co to po mně chcete? Nemám se k čemu přiznávat! Nejsem žádný špión. Nikdo mě nikam neposlal! Ani nikoho jiného z nás! Utekli jsme před Maďary, protože nechceme žít pod jejich nadvládou!“

Vyslýchající ho ostře napomenul, aby si uvědomil, kde

13


je a s kým mluví. Jak to, že si dovoluje na ně křičet?

Má jediné právo – mlčet a odpovídat na otázky. Jestli si

ještě jednou dovolí otvírat na ně hubu, dají ho

okamžitě odvést. Zavřou ho, až bude černý.

Prohledali jeho baťoh a našli mapu.

„A co je tohle?“ triumfoval důstojník.

„Sehnali jsme si mapu, abychom nezabloudili.“

Důstojník se uškliboval. Už se v duchu nejspíš viděl, jak ho vyznamenávají nějakým vysokým řádem za to, že odhalil maďarského špióna.

„Odvést!“ nařídil strážnému. Ve dveřích se Michal potkal s Ivanem, kterého přiváděli k výslechu. Špitl mu, že „otčenstvo“ je jméno po taťkovi.

„Molčať!“ zařval na Michala strážný a smýkl s ním, až se zapotácel.

Ivanův výslech proběhl skoro stejně, nemohli z něj dostat nic jiného než ze mě. Přišli jsme do Ruska v naději, že tady u slovanských bratrů najdeme lepší život. Ivan měl na rozdíl ode mně maďarský dokument. Notářské potvrzení totožnosti s kulatým razítkem. Stejné potvrzení měli i další dva kamarádi. Vyšetřovatele to jenom utvrdilo v přesvědčení, že jsme banda špiónů, přicházejících nejspíš ze západní Ukrajiny s antisovětským posláním. S Ciňkem, který přišel na řadu

14


jako poslední, se vůbec nemohli domluvit. Hovořil jen

rusínsky a rusky nerozuměl. Vrtěl hlavou, že neví, co po

něm chtějí. Zavolali mě dovnitř, abych mu překládal

jejich otázky do rusínštiny.

Když důstojníci viděli, že z nás už nic nedostanou, nařídili poddůstojníkovi, který velel hlídce, co nás zadržela, aby si nás vzal na starost. Rozdělil nás na dvě dvojice. Leska a Ciňka odvedli, nevěděli jsme kam. Mě a Ivana eskortovali k nedaleké stodole. Už se stmívalo. Poddůstojník odemkl visací zámek, otevřel vrata a zavelel: „Zachaditě!“ Vešli jsme. Poddůstojník za námi zabouchl vrata a zajistil je železnou závorou.

Ve tmě neviděli na krok. Tápali rukama kolem sebe. Stodola byla sroubena ze silných trámů, které přiléhaly těsně jeden k druhému. Podlaha byla betonová, jinak uvnitř nic nebylo. Jen v rohu našmátrali hromádku nějaké zatuchlé smradlavé slámy. Měli promáčené boty a kalhoty, byla jim zima. Drkotali zuby a poskakovali, aby se aspoň trochu zahřáli. Pak se natáhli na tu shnilou slámu těsně jeden k druhému a zahrabali se do ní, aby jim bylo tepleji. Nadávali jako špačci. Kurvy jedny! Viděli, že jsme mokrý jako myši a nechají nás tak. Ne aby nás dali někam, kde se můžeme usušit. A taky nám mohli dát aspoň kus chleba! Všecko nám sebrali, svině jedny zatracený! Sami si budou naším špekem a masem mastit huby a my můžeme chcípnout hlady!

15


Jejich zklamání bylo strašlivé. Slovanští bratři? Matička Rus? Hovno!

„Nechal jsem na Hoverle nedojedený krajíc chleba s máslem,“ bědoval Ivan.

„Stejně by ti ho tady nenechali dojíst.“

Sotva se trochu zahřáli, začali se utěšovat, že se možná všechno vysvětlí. Zjistí se, že doopravdy nejsou žádní špióni, pustí je a ještě se jim omluví.

„A co jim mám říkat, že jsem?“ ujasňoval si Ivan. „Maďaři nejsme. Ukrajinci taky ne, když řeknu Rusín, tak nevědí, co to je za národnost.“

„Já jsem řekl, že jsem Čechoslovák, a to mi taky neuznali. Takový stát prý není. Marně jsem jim vysvětloval, že já maďarskou okupaci neuznávám a sičovec nejsem a nikdy jsem nebyl, takže neuznávám ani Velkou Ukrajinu.“

„Tak řekni, co tedy jsme? Verchovinci“ Podkarpatci? Marmarošáci?“

„My jsme Rusíni, sakra!“ rozhorloval se Michal. „K Ukrajincům máme blízko, ale Ukrajinci nejsme. Náš jazyk je přece jenom trošku jiný.“

„Ale tady jsme teď v bejvalým Polsku, ne?“

16


„To jo, ale žijí tu většinou Ukrajinci.“

„Tak proč nás zavírají do chlívku?!“

„Tady vládnou Rusové, jestli jsi to nepochopil. A ti si nás musí nejdříve proklepnout, co jsme zač. Leze jim sem všelijaká verbež, to uznávám. Ale nemuseli s námi kvůli tomu zacházet jako s nějakými vandráky, které chytili při krádeži.“

„Co myslíš, že s námi udělají?“

„Věčně nás tady v téhle stodole určitě držet nebudou. Co by z toho měli? Nakonec nás pustí a pošlou někam na práci. Já osobně bych docela rád něco vyštudoval, kdyby byla ta možnost.“

„Kašlu na to!“ zavrčel Ivan. „Měl jsem zůstat na prdeli doma. Soused to říkal, od bolševiků radši dál, nic dobrýho z nich nekouká. Dobře si to rozmysli, abys nelitoval.“

„Lituješ, že jsi šel s námi?“ vyjel Michal podrážděně.

„Tohle jsem nečekal. Měli jsme radši utýct do Rumunska.“

„To tedy ne,“ odporoval Michal. „Rumunsko za chvíli schlamstnou Němci, uvidíš. Na Rusko si nikdo netroufne. Tady nám bude nakonec nejlíp, uvidíš.“

17


Odmlčeli se. Každý se pohroužil do svých myšlenek. Michalovi se v paměti vybavilo, jak stál loni v březnu na hraničním mostě v Ťačevu, když československá armáda přecházela do Rumunska. Chtěl tam odejít s vojáky. Ale neměl na sobě žádné kloudné oblečení na cestu, jenom krátký kabátek na košili, bez svetru, bez šály, bez čepice. Sami vojáci ho z mostu vrátili: „Takhle nalehko přece nemůžeš za hranice!“ Měli pravdu. Možná neměl odcházet z domu ani teď. Ivan jako kdyby vytušil, o čem Michal přemýšlí. Promluvil do ticha.

„Tys taky neměl utíkat, Michale.“

„Proč myslíš?“

„Nechal jsi doma mámu jen s Marií. Budeš jim chybět. Ženské přece jenom všecko nezastanou. U nás je to něco jiného. Doma zůstalo ještě osm dětí. Ani jim to nepřijde, že jsem pryč, spíše se jim ulevilo, že se uvolnilo jedno místo u stolu. U Lesků jich zbylo sedm, u Ciňků čtyři, to taky jde, ale u vás – dvě ženský samotný, bez mužskýho, nevím... Nedávno jsem potkal na ulici tvou matku. Nemohl jsem se jí vyhnout, bylo to u kostela, nebylo kam odbočit. Rozhlédla se, jestli není nikdo poblíž, aby neslyšel, co mi chtěla říct: Prosím tě, Ivánku, povídá, neodváděj toho našeho Michala z domu. Řekl jsem jí, že nevím, o čem mluví. Já přece vašeho Michala nikam neodvádím. Řekla, že nás má v merku už delší dobu, ať jí nemaluju straky na vrbě, že ona dobře ví, kolik uhodilo, něco že

18


punktujeme. Řekl jsem jí, že já nic nepunktuju, na mou

duši ne, poněvadž ten, kdo to všecko punktoval, jsem

nebyl já, ale ty, takže jsem jí nelhal, ale teď je mi jí

líto.“

„Hele, Ivane, nech toho! Nesnaž se mě rozbrečet, jo? Na fňukání je pozdě. Jestli se ti nechtělo jít, měl ́s to říct, dokud byl čas. Co jsme si navařili, to si teď taky sami pěkně sníme. I když nám to třeba nevoní. A ještě něco ti řeknu. Teď musíme držet všichni spolu a pomáhat si, jak to půjde, a ne vyčítat si něco jeden druhému. Rozumíš?“

Ivan mlčel. Po chvíli řekl: „Možná by se dalo odsud zdrhnout.“

„Možná že jo,“ připustil Michal, „ale kam a hlavně jak?“

„Ta stodola je dřevěná. Podíváme se, někde bude určitě nějaká škvíra. Anebo se podhrabeme. Třeba by to šlo střechou!“

Ivan nelenil. Vyhrabal se ze slámy a začal potmě šátrat rukama po trámech.

„Kurvy,“ zvolal zklamaně, „mají spodek zabetonovanej až do půlky spodních trámů. Podhrabat to nejde!“

„Nemluv tak nahlas,“ napomenul ho Michal. „Nevíš, kdo nás poslouchá.“

19


„Ať poslouchá, kdo chce, stejně tý naší huculštině nerozumí.“

„Na to se, kamaráde, nespoléhej!“

Ivan se myšlenky na útěk držel jako klíště. Volal na Michala, aby šel k němu.

„Stoupneš si mně na ramena nebo já tobě a prozkoumáme strop. Je to jediná možnost, jak se odtud dostat ven.“

Michalovi se nechtělo opouštět vyhřátý pelech. Namítal, že to nemá cenu a že ráno je moudřejší večera. Ivan se naštval. Začal mu vyčítat, že on ho vždycky ve všem poslechl a udělal, co po něm Michal chtěl, a teď, když po něm chce něco on, je Michalovi zatěžko mu vyhovět. Vyčítání zakončil pohrůžkou, že tohle si teda bude na něj pamatovat.

„No tak já teda jdu,“ zamručel Michal a vyhrabával se ze slaměného kutlochu. Opřen zády o stěnu, udělal Ivanovi ze spojených rukou stupačku pro nohu a pomohl mu vyšplhat se mu na svá ramena. Uhýbal mu hlavou před hrozícím kopnutím do obličeje, ale nakonec se přece jen podařilo, že se Ivan s ručkováním po stěně na Michalových ramenou vztyčil a dosáhl na prkenný strop.

S hlasitým funěním zkoušel tlakem prstů, jak pevně jsou prkna přibita, a hmatem zkoumal, jestli mezi nimi

20


nejsou škvíry. Nezjistil nic, co by jim pomohlo, pokud

by se rozhodli ze stodoly uprchnout. Sdělil to

Michalovi se šťavnatým zaklením.

„Kurvy!“ Pomalu se zas sesouval dolů. Oba se beze slov zavrtali do svého plesnivého pelechu. Jejich zapařené šatstvo stačilo už nasáknout pachem, který vydechovala sláma. Zvenčí k nim v té chvíli dolehlo zakašlání strážného.

„Vidíš,“ řekl Michal, „hlídají nás a určitě poslouchají, co si povídáme.“

„Ať poslouchají, stejně nám nerozumějí.“

„I kdybychom našli nějakou díru, tak nás venku chytí, anebo...“

„Co?“

„Zastřelí na útěku... Z toho bych zrovna moc velkou radost neměl. A potom – nemůžeme přece jen tak vzít roha a kluky tady nechat.“

Ivan hodnou chvíli neměl, co by na to řekl. Určitě o tom přemýšlel, protože najednou řekl: „Kde asi jsou? Kam je ti blbouni zavřeli?“

Venku začalo svítat. Poznali to podle světlajících mezer ve stěnách. Vstali a zamířili k vratům, aby zjistili, jestli škvírami neuvidí ven. Opravdu. Jedním

21


okem se dalo pozorovat celé okolí strážnice. Před vraty

přecházel voják v plášti s puškou na řemenu. Zaslechli

hlasy. Škvírou zpozorovali, že od budovy strážnice ke

stodole přicházejí dva vojáci. Rychle se zahrabali do

slámy. Zařinčela závora, polovina vrat se s rachotem

otevřela. Denní světlo odhalilo žalostnou prázdnotu

stodoly, jejímž jediným vybavením byla skutečně jen

hromada chlévské slámy, v níž strávili noc. Posadili se

a mžourali do světla. Oba doufali, že jim nesou něco

k jídlu, ale vojáci pouze zkontrolovali jejich přítomnost

a hodili jim dovnitř jejich baťohy. Jak vzápětí zjistili,

zmizely z nich nože, buzoly, baterky a všechny

potraviny. Hladem se jim už dělaly mžitky před očima.

Snad jim proboha přinesou nějaké jídlo! Tmu ve

stodole vystřídalo šero. Chodili střídavě ke škvírám

pozorovat, jestli už nenesou něco k snědku. Stále se nic

nedělo. Jak dlouho je chtějí mučit? Zabouchali na

vrata. Strážný vyrozuměl, že potřebují na záchod.

Zavedl je dozadu k hnojišti a ukázal rukou: „Zděs

možno!“ I když naléhavěji potřebovali útroby naplnit

než vyprázdnit, nepohrdli nabídnutou příležitostí. Jako

by tušili, že je čeká celý dlouhý den v zamčené stodole.

Nedali jim ani lok vody k pití, ani kus suchého chleba. Nebylo kde se umýt a záchod si odbyli u hnojiště na celý den. Nejdelší v Michalově dosavadním životě.

Jak venku nastávala tma, šero ve stodole zase houstlo. Připravovali se na noc, stejně dlouhou a těžkou, jako byl den. Do žaludků se jim už nesnesitelně zahryzával

22


hlad.

Najednou se venku ozvaly kroky, zarachotila závora. Do stodoly vešel voják se svítilnou a další dva stáli v otevřených vratech s puškami připravenými ke střelbě. Michal s Ivanem se vyhrabali ze slámy, jejíž smrad už ani nevnímali.

„Prigotoviťsja k transportu,“ houkl na ně voják se svítilnou.

„Co to říkal?“ ptal se Michala Ivan.

„Že se máme připravit, někam nás povezou.“

„Hlavně aby nám už dali nažrat!“

Vojáci odešli, vrata se zase s rachotem zavřela. Vězňové uvažovali nahlas, kam je asi tak povezou. Doufali, že někam, kde je ubytují a kde o ně bude slušně postaráno.

Za chvíli bylo slyšet přijíždějící auto. Zastavilo u vrat. Znovu zařinčela závora, vrata se otevřela. Voják s lucernou zahulákal, aby nasedli a všechny své věci si vzali s sebou.

S baťohy v ruce se vyškrábali po krátkém žebříku do korby nákladního auta krytého plachtou. Ve světle lucerny se jakž takž zorientovali. Byly tam čtyři lavice přišroubované k podlaze za sebou jako ve školní třídě.

23


Na první lavici seděli jejich kamarádi Lesko a Ciňko,

čelem ve směru jízdy s půlmetrovou mezerou mezi

sebou. Otáčeli se po nich, ale dva vojáci, kteří stáli po

stranách s napřaženými puškami, na ně začali řvát, aby

seděli zpříma a neobraceli se dozadu.

Poddůstojník s třemi plíšky na límci Ivanovi a Michalovi přikázal, aby se posadili do druhé lavice.

„Sedět zpříma!“ nařizoval, „ruce dozadu! Dívat se dopředu! Mluvit je zakázáno. Při jakémkoli porušení tohoto zákazu budeme střílet!“

Chlapci nevěděli přesně, kolik vojáků eskorty nasedlo s nimi a stálo jim za zády. Rozsvítili dvě petrolejové lampy a náklaďák se rozjel.

Cesta byla samý výmol, mlátilo to s nimi sem a tam. Podle zvuku motoru se poznalo, že střídavě jedou do kopce a zase z kopce. Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho to natřásání trvalo, možná půl hodiny, možná hodinu. Konečně auto zastavilo a hned zase ještě kousek popojelo, než zůstalo definitivně stát a řidič vypnul motor.

Vojáci z eskorty sklopili zadní díl korby, seskákali dolů, s někým se hlasitě domlouvali a pak někdo začal vyvolávat naše jména. Já jsem byl na řadě první. Zvedl jsem se a vyskočil, za mnou Ivan, Lesko, Ciňko. U auta stál důstojník v brigadýrce a voják mu lampou svítil na lejstro, z něhož přečetl naše jména. Pohraničnická eskorta

24


nás zase obstoupila, aby nám zašla chuť na útěk.

Zbytečné. Nic takového nás ani nenapadlo, neboť nám

bylo i při sporém osvětlení jasné, že se nacházíme na

nádvoří věznice, jejíž železná vrata ve vysoké zdi

lemované drátem se právě za našimi zády s hlučným

zařinčením uzavřela.

Stáli jsme čelem proti patrové budově se zamřížovanými okny, jejichž sklo bylo zaslepené bílým nátěrem. Bylo nám jasné, že jsme se ocitli ve věznici a důstojník, který drží v ruce papír s našimi jmény, je dozorce vězňů, který nás právě převzal do své pravomoci. Nejdříve vyzval Leska s Ciňkem, aby šli s ním do té budovy se zamřížovanými okny. My s Ivanem jsme zatím byli ponecháni na dvoře pod dohledem naší bdělé eskorty. Za chvíli si dozorce přišel i pro nás. Vedl nás chodbou, kde to smrdělo jako nevětraný záchod. Dýchal jsem otevřenými ústy, aby se mi nezvedl žaludek.

Dozorce je dovedl až na konec chodby k posledním dveřím. Ze svazku klíčů, který odepnul z karabinky opasku, vylovil jeden, jímž je odemkl, otevřel a nařídil jim:

„Zachaditě!“

V cele ozářené slabou žárovkou visící na kabelu od betonového stropu stálo několik patrových paland, stlučených z neohoblovaných prken a sražených k sobě po dvou. Na jedné ležel neholený, zanedbaně

25


vyhlížející vězeň, který po nich zvědavě otáčel hlavu.

Dozorce jim nechal na vůli, ať si vyberou, kterou

palandu chtějí. Všechny byly bez slamníků, bez

polštářů a přikrývek.

„Panebože!“ zaúpěl Ivan, „tady to vypadá! Dyť je to kriminál! Obyčejnej kriminál! Jak to, že nás šoupli do kriminálu? Za co?“

„Nerozčiluj se,“ mírnil ho Michal. „To ti nepomůže.“

„Pánové,“ ozvalo se ukrajinsky z obsazené palandy, „buďte rádi, že jste se dostali do téhle cely. Všude jinde je tolik muklů, že po sobě šlapou.“

„Ale proč je tady všude takovej děsnej smrad?“ zeptal se Ivan. „Tady je to o něco lepší, ale na tý chodbě se nedá dejchat.“

Vězeň na palandě se zachechtal. „Protože v celách nejsou nikde hajzly. Všichni chodí chcát a srát do paraš, to jsou kbelíky támhle v koutě u dveří, který tam celý den a celou noc smrdějí a teprve ráno si je muklové vynášejí. Tady je to lepší, protože jsem tu byl zatím sám, ale nepřejte si ten puch, až tady bude plno.“

Ivan se po tomto sdělení nezmohl než na své oblíbené zaklení:

„Kurvy! Kurvy jedny kurevský!“

26


Michalovi bylo jasné, že z Ivana se nějaké nadšení pro bratrskou Rus už bude těžko vykřesávat. Ale on sám už toho taky začínal mít plné zuby. Vybrali si širokou palandu, aby se na ni vešli oba.

„Nepřevlečeme si prádlo?“ zeptal se Ivan.

„Rád bych, ale bojím se vší,“ odpověděl Michal. „Aby se mi nedaly do toho, co si na sebe obleču.“

„Na holejch prknech přece nemůžou bejt vši. Kde by se vzaly?“

„Tady ne, ale nejspíš jsme je už chytili v té stodole. V tom hnoji, co jsme na něm leželi. Já se můžu udrbat. Ty ne?“

„Já taky,“ přiznal se Ivan. „Asi máš pravdu. Co budeme dělat?“

„Zatím nemůžeme dělat nic než to, co máme v baťohu, si ušetřit, až bude možnost pořádně se umýt.“

„Zvyknete si, pánové,“ ujišťoval je Ukrajinec.

Baťohy si dali pod hlavy jako polštáře a natáhli se těsně vedle sebe. Nohy si přikryli Ivanovým kabátem, horní část těla Michalovým. 2 Věznění nevinných

27


Ani nevím, jak jsme mohli na té tvrdé palandě spát, ale fakt je, že jsme usnuli a spali jako dřeva až do rána, kdy nás vzbudilo dupání v cele nad námi a hlasy a kroky na chodbě. Náš spoluvězeň si už ulevoval v koutě do paraši.

Pozdravili ho: „Dobré ráno.“

Odpověděl polsky: „Dzieň dobry!“ Došel ke své palandě, opřel se o ni loktem a zvědavě si je prohlížel.

„Jak jste se sem dostali, pánové? Odkud jste přišli? Z Rumunska?“ Přistoupil k nim. „Já jsem Januš Hriniščak.“

Podal si s nimi ruku a oni se oba představili.

„My jsme přišli z Československa,“ řekl Michal. „Přesněji řečeno z Podkarpatské Rusi. Patřili jsme k Československu, ale teď nás obsadili Maďaři.“

„Ja jestem Polak.“

„Polák?“ podivil se Michal. „Včera jste na nás mluvil ukrajinsky.“

„Po matce jsem Ukrajinec. Před Moskaly je lepší hlásit se k Ukrajincům. Mají na Poláky spadeno.“

Za neprůhlednými okny se rozednívalo.

Zarachotily dveře. Bachař nahlédl dovnitř.

28


„Kto pajďot na rabotu?“

Michal s Ivanem do sebe drcli. Jdeme, ať si uděláme oko. Zvedli ruce, že se hlásí. A už si spěšně obouvali boty.

„Charašo,“ pochvaloval si bachař, „vychoditě!“ Čekal u dveří, až jimi projdou na chodbu. Polák si je měřil pohrdavým pohledem.

Bachař se zeptal: „Vy jste nováčkové?“ Tomu rozuměli.

„Ano, dnes v noci nás přivezli.“ Michal chtěl ještě říci, že už dva dny nedostali najíst, ale než se stačil ozvat, bachař jim oznámil, že budou vynášet paraši. Z toho zrovna nebyli moc nadšeni, ale nedalo se nic dělat. Vyfasovali staré kožené rukavice, celé zašpiněné od výkalů a páchnoucí na sto honů.

Paraši byly vyrobeny z plechových sudů rozříznutých napůl a opatřených po stranách drátěnými uchy. Některé byly plné až po okraj, takže byl kumšt při jejich vynášení něco nevyšplíchnout. Nosili je do zahrady, kde vězňové vykopali hlubokou jámu, do které se paraši vyprazdňovaly. Ještě že nesnídali. Těžko by asi dokázali při téhle práci udržet jídlo v žaludku. Lidské výkaly však nebyly to nejhorší, čím se jim toho rána představila první sovětská věznice, s kterou se seznámili.

29


Cely přeplněné hladovými, špinavými a zavšivenými lidmi, kteří byli týdny a měsíce drženi za mřížemi, aniž věděli proč, nuceni k přiznání protistátních zločinů, které nespáchali, manželé, kteří byli od sebe odtrženi hned po vstupu na sovětské území. Ani největší nepřítel bolševismu nemohl si snad vymyslet horší obžalobu sovětského režimu, než jakou bylo zacházení s lidmi v sovětských věznicích. Poznal jsem to už po pár hodinách, přičemž to nejhorší na nás, jako na všechny Podkarpatorusy, kteří se srdcem na dlani utíkali přes hranice do Sovětského svazu, teprve čekalo.

Do cel vstupovali při vynášení paraš sami, bachař vždycky zůstal stát za dveřmi. Někdy bylo v kobce bez jakéhokoli vybavení tolik vězňů, že se ani nemohli pořádně na betonové podlaze poskládat. Leželi namačkaní na sebe jako sardinky na boku, a když se někdo z nich chtěl v noci obrátit na druhý bok, protože už nemohl vydržet bolest otlačených kyčlí, musela se vždycky otočit celá řada. Něco tak hrozného si do té doby Michal vůbec neuměl představit. A co zkusili ti chudáci, kteří leželi až těsně u paraši, na kterou se v noci přes propletenec spáčů prodírali vězni postižení průjmy! Kdykoli Michal s Ivanem vstoupili do cely, vězňové, většinou Rusíni, ale i Poláci a Haličané, se k nim snažili přiblížit, aby se zeptali, odkud jsou, kdy přišli a co je nového u nich na Verchovině i jinde. Nevěděli vůbec nic o světě a celou svou ubohou, týranou bytostí se upínali k naději, že přijde co nejdřív nějaká veliká změna, která je odtud osvobodí. A ti, co

30


sem přišli hledat nový život, do jednoho teď hořce

litovali. Škemrali přitom o chleba nebo o cigarety.

Michal s Ivanem neměli ani jedno ani druhé. Nemohli

jim ani říci žádnou novinku, která by je potěšila.

Konečně se dostali i na celu, kde byli jejich dva

kamarádi; Lesko pro slzy ani nemohl promluvit a Ciňko

se k nim protlačil a najednou jako by neměl co říct.

Jenom se díval hned na jednoho, hned na druhého,

a potom se trpce usmál a zahučel: „Jsme v koncích!

Úplně v koncích!“

Michal si později tuto chvilku často připomínal, neboť co doposud zažili, nebylo ještě nic proti tomu, co je všechny čekalo v nedaleké budoucnosti. Ciňko ho zatahal za kabát: „Jestli můžete, přineste chleba.“

„Chleba, člověče, kde bychom ho vzali?“

Když polomrtví smradem povynášeli ty posrané nádoby ze všech cel v přízemí věznice i z jejich vlastní cely, kde byla paraša skoro prázdná, nařídil jim bachař, aby se chopili kýblů, natočili do nich vodu a přidělenými hadry setřeli chodbu. Udělali to, jak nejlépe dovedli. Bylo to příjemnější než vynášet sračky a záleželo jim na tom, aby byl bachař s nimi spokojen.

„Takhle sis Michale asi život v Sovětském svazu nepředstavoval, co?“ prohodil Ivan.

„To tedy určitě ne.“

31


Za práci dostali každý čtvercový krajíc chleba a dovolení umýt si ruce. Vrátili se na celu celí otrávení a bez nálady.

„Nechcete kus chleba?“ zeptal se Michal Hriniščaka, který po nich zvědavě pokukoval. Stále ještě asi nevěděl, co si má o nich myslet. Byl to celkem mladý člověk, možná třicátník, ale jak byl zarostlý několikatýdenním plnovousem, s dlouhými, nestříhanými vlasy, vypadal aspoň o deset let starší. Nejspíš je podezíral, že lezou bachařům do zadku. Při jejich pracovní horlivosti to tak jistě vypadalo. Ale oni si nechtěli šplhnout na úkor jiných. Byli jen přesvědčeni, že se sem dostali omylem a hledali příležitost, jak se dostat někde ke slovu, aby to někomu mohli vysvětlit.

„Vy nemáte hlad?“ zeptal se podezíravě.

„Měli jsme,“ řekl Michal sklesle, „ale nějak nás přešla na jídlo chuť.“

„Jen jezte! Sbírejte síly, budete to potřebovat.“

„K čertu se vším!“ zaklel Michal a praštil v návalu bezmocné zlosti pěstí do prkna palandy, na které seděli.

„Sami jste se na tu práci hlásili,“ prohodil Hriniščak. „Nikdo vás nenutil.“

„Nevěděli jsme, jakou nám dají práci,“ řekl Michal.

32


„Nechceme shnít v nečinnosti na těchhle prknech.“

„Práce nám nevadí,“ vmísil se Ivan. „Když se pracuje, líp utíká čas. Ale...“

„Já vím,“ řekl Hriniščak chápavě. Seskočil ze své pryčny a přisedl si k nim. „Viděli jste tu bídu, co?“ Odmlčel se a ani Michal s Ivanem neměli chuť nic povídat, takže bylo ticho.

„Jo, pánové,“ ozval se po chvíli Hriniščak. „Když už se vám chtělo utíkat z domova, měli jste utéci někam jinam.“

„A kam jsme podle vás měli utíkat?“ vyjel Michal podrážděně. „Jsme Rusíni ze sousedním země, dělníci, kteří se živí rukama a jinak nemají nic. Kam jsme měli jít jinam? Vždyť tohle je prý země dělníků a robotníků. Taky jsme si mysleli, že budeme mezi svými.“

„To je veliký omyl,“ řekl Hriniščak. „A nejen váš.“

„A co vy?“ opáčil Ivan. „Jak jste se sem dostal vy?“

„Já jsem nikam neutíkal. Bohužel. Já jsem žil tady v Polsku. Když sem vtrhli bolševici, tvrdili, že jdou zachraňovat životy a majetky Ukrajinců. Třesky plesky. Já jsem napůl Ukrajinec, ale v lednu mě zavřeli pro nic za nic. Po dvou měsících mě pustili, ale před čtrnácti dny mě v noci sbalili znovu bez uvedení důvodu, takže nevím, co jsem udělal. Ale jak jsem je poznal, oni mi už

33


něco přišijou a pak mi nedají pokoj, dokud se

nepřiznám.“

„Přece vás nemůžou jen tak bez důkazů obvinit z něčeho, co jste neudělal.“

„Právě že mohou. Oni mohou. Tady je právo postavené na hlavu. Uvidíte sami.“

„Tak vocaď utečeme,“ vybuchl Ivan.

„Tiše! Tiše, kamaráde!“ napomenul ho Hriniščak. „Neutečeš. Ze sovětského vězení se nikam nedá utéci. To poznáš.“

Z Hriniščaka se vyklubal hovorný člověk. V debatě, která se rozpředla, zapomněli na čas i kručení v břiše. Podařilo se jim rozptýlit jeho podezření, že jsou nějací horlivci, schopní donášet, aby si u enkávedistů polepšili. On sám byl zarytý odpůrce bolševiků. „Víte, mládenci, člověk může být chudý, ale musí zůstat člověkem. Bolševici ti seberou všecko a ještě tě poníží tak, že v tobě ubijí toho člověka.“

Rozhovor, i když nebyl nijak potěšující, jim pomohl ukrátit dopoledne.

Na chodbě se zvedal hluk. Hriniščak vstal.

„Bude oběd,“ řekl a šel si ke své palandě pro nádobu. Bylo slyšet bouchání dveří, hlasy, harašení plechových

34


nádob. Zacinkaly klíče, otevřely se dveře. Hriniščak

nastavil plechovku od konzervy a kuchyňský pomocník

nabral sběračku plévky z velkého hrnce s uchy a nalil

mu ji do plechovky. Michal s Ivanem zůstali sedět na

palandě.

„Što vy?“ oslovil je bachař. „U vás nět posudy?“ Pochopili, že se ptá, jestli nemají nádobí.

„Nemáme,“ odpověděli oba najednou.

Dozorce bral v úvahu, že ráno uklízeli, takže měl s nimi slitování. Vzdálil se ode dveří a vzápětí přinesl jednu dvoulitrovou plechovku a dvě litrové od nějakých konzerv. Pomocník je na jeho příkaz vrchovatě naplnil polévkou.

„Eto dlja vas,“ oznámil blahosklonně. S radostí si plechovky odnášeli k palandě. Ještě dostali každý kus chleba. Lžíce měli svoje. Vyndali si je z baťohu. Hriniščak s díky odmítl jejich pozvání, aby se s nimi najedl. Řekl, že má dost. Polévka byla kroupová a plavaly v ní kousky hovězích plíček. Docela jim přišla k chuti. Vyprázdnili každý svou litrovku a zajedli ji chlebem. Když do plechovek naléval nášup, ucítil Michal podivný pach. Ivan ho zjistil taky. Ta polévka nějak smrdí. Hriniščak si přišel přičichnout.

„No jo, nalili vám ji do plechovky od rybího tuku. Ten smrad z ní jen tak nedostanete.“ Povzbudivě se zasmál. „Ale je to zdravé.“

35


Po ukojení hladu se cítili o něco lépe. Ještě kdyby tak bylo trochu teplé vody na vymytí plechovek a na pořádné umytí. Celé tělo je svědilo zaschlým potem a hlavně tím, že je žraly vši. Už oba věděli najisto, že na ně naskákaly v té stodole. Nikdy nic takového doma neměli. Teď se štítivě vysvlékali ze šatstva, stahovali ze sebe košile i trenky a s pocitem hnusu chytali odporný šedivý hmyz, který jim doslova pil krev, a drtili ho mezi nehty.

„I na vši si zvyknete,“ ujišťoval je Hriniščak. „ještě se musíte smířit se štěnicemi.“

„Kristepane, snad tu nejsou ještě taky štěnice?“

„Bohužel jsou. V palandách mezi prkny. Ve dne zalezou, ale v noci si na vás budou pochutnávat. Já koukám raději usnout, abych to necítil.“

„Kde to vlastně jsme?“ zeptal se Michal Hriniščaka.

„V Nadvorné. To je taková přípravná věznice. Tady se nevyslýchá. Jenom se čeká, až enkávedisti ukončí prověrky, pak si nás teprve pořádně podají, ale nejspíš někde jinde. Tohle je něco jako předpeklí. Peklo teprve přijde.“

Oba chlapci celé odpoledne usilovně lovili a vraždili vši, ale stále v záhybech ošacení objevovali nové. Ztratili naději, že se jich zbaví. Přesto si oblékli čisté

36


prádlo z baťohů a to staré, upocené a špinavé i se

zbytkem vší, které nejspíš přežily jejich razii, uložili do

baťohů.

K večeři jim přinesli slabý čajový odvar a krajíc nakyslého chleba. S lítostí Michal zavzpomínal na ten maminčin voňavý chlebíček, který pekla doma v peci. Ta naše zlatá máma, snad mu někdy ten jeho bláznivý nápad odpustí.

Dokud nechávali bachaři svítit tu nedomrlou žárovku visící na kusu drátu pod stropem, seděli pospolu všichni tři na jedné spodní palandě a vyptávali se Hriniščaka na poměry v Sovětském svazu, které od roku 1939 stačil na vlastní kůži zažít. Varoval je: „Ne aby vás napadlo na mě vyzvonit, co vám tu povídám. Já vám věřím, že jste poctiví chlapci, žádní fízlové. Tohle je policejní stát, kde každý hlídá každého. I enkávedisti se navzájem špiclují a udávají. Tady člověk zmizí přes noc, prostě si pro něj přijdou, odvezou ho v černém havranu, to je takový krytý policejní vůz, a jako by se po něm slehla země, víc ho nikdo neuvidí. Hodí mu na krk obvinění z kontrarevoluce, antisovětismu, trockismu a bůhví z čeho ještě. Ukrajinci jsou podezřelí z příslušnosti k petljurovcům, melnykovcům, banderovcům. Poláci jsou automaticky podezřelí jako pilsudčíci a cizinci jako vy jsou jednoduše špióni. Podle toho vás budou vyslýchat a budete se divit, jak umějí člověka tahat za každé slovo a z čeho všeho dokážou vyrábět důkazy proti vám, takže už sami začnete

37


pochybovat o své nevině. A nakonec se leckdo přizná

i k tomu, co neudělal, jen aby už měl od nich pokoj.“

Leccos z toho, o čem hovořil Hriniščak, mi před drahnou dobou vyprávěl ředitel Babičenko a já mu to nevěřil. 3 Nekonečné strázně

Druhý den ve věznici Nadvorná byl věrnou kopií toho prvního. Probudili se rozlámaní, otlačení a poštípaní od vší a štěnic. Dozorce si pro Michala s Ivanem přišel na celu, aby nastoupili do práce. Byl to jiný chlap než včera. Zamračený nemluva. Zase vynášeli z cel sudy s výkaly. V jedné cele byli svědky vzrušeného rozhovoru. Jeden z vězňů, zřejmě cizinec, dozorce oslovil „gospodin děžurnyj“ a žádal o předvedení k odpovědnému orgánu NKVD.

„Z jakého důvodu?“ zeptal se dozorce.

„Ja komunist,“ prohlásil vězeň a bil se přitom v prsa. „Ja vas prošu. Doložitě eto tovarišču Stalinu.“

Dozorce na něj upřel nevraživý pohled.

„Vsjo bylo uže doloženo.“

„A rezultat?“ naléhal opomíjený komunista.

„Rezultata poka nět, nado podoždať!“

38


„Jak to, čekat?“ vyjel rozčileně vězeň. „Jak dlouho mám čekat? Už jsem tady přes dva měsíce!“

„Jak dlouho budete čekat,“ odsekával slova dozorce, „to já nemohu vědět a není to také moje věc. Budete čekat tak dlouho, jak bude potřeba, abyste čekal. Ostatní také čekají.“

„Ale já jsem komunista!“ Vězeň si znovu zabušil pěstmi na prsa.

Dozorce ho přezíravě vyzval, ať odstoupí od dveří, aby Michal s Ivanem mohli po odložení prázdné paraši vyjít na chodbu, a bez dalšího slova zabouchl dveře.

Michal požádal, aby si mohli trochu opláchnout rukavice. Ukázal dozorci, jak jsou zasviněné. Ten ale neodpověděl ani tak, ani tak. Vyložili si to jako souhlas, vešli do umývárny a pustili se do oplachování kožených rukavic. Dozorce se postavil do dveří, zapálil si papirosu a blaženě vyfukoval kouř. Ivan mu chtěl ohlásit, že už jsou hotovi.

„Gotovo, tovarišč děžurnyj!“

Bachař sebou trhl, jako by ho uštkla zmije.

„Kakoj ja dlja těbja tovarišč?“ rozčiloval se. „Što ty sebě pozvoljaješ? Ja tebě ne tovarišč! Ty špión, job tvoju mať, a ja sovětskij graždanin, eto raznica, ponimaješ!“

39


Ivan zbledl a zaťal zuby. Michal se obával, aby dozorci něco neřekl, byl pruďas a nešel daleko pro pádnou odpověď. Ale přemohl se. Dozorce však zalitoval svého výbuchu a chtěl si je udobřit. Začal jim smířlivě vysvětlovat, že vězňové se podle nařízení mají na dozorce obracet slovem „gospodin,“ ale on uznává, že to jako nováčci nemohli vědět. Kývli, že to berou na vědomí.

Michal si oslovení hned prakticky vyzkoušel.

„Gospodin děžurnyj, nebylo by možno umýt se v teplé vodě?“ Ukázal rukou na rezatou trubku sprchy.

Dozorce zavrtěl hlavou.

„Sevodňa netěčot ťoplaja voda.“

Dali se do vytírání chodby. Bachař si zapálil další papirosu a sledoval je, jestli svou práci neodbývají. Neměl důvod k nespokojenosti. Odnesli do umývárny kbelíky a hadry a ohlásili skončení práce. Dozorce zašel do svého služebního kumbálku a přinesl odtud bochníček chleba ve tvaru cihly. Podal ho Michalovi se slovy: „Dobavočnyj pajok.“ Michal rozuměl: dodatečný příděl.

Oba se vrátili do cely. Hriniščak byl zvědavý, co je nového. Ivan mu pověděl, jak se na něj dozorce utrhl kvůli tomu, že si ho dovolil oslovit „tovarišč“.

40


„Zapomněl jsem vás varovat. Na tohohle dozorce si musíte dávat pozor. To je předseda partajní organizace. Protivný chlap. A nebezpečný!“

Michal vylíčil Hriniščakovi, jak proběhl rozhovor tohoto dozorce s vězněm, kterého tady drží za mřížemi, i když už před dvěma měsíci hlásil, že je komunista. „Tomu nerozumím. Vládnou tady komunisté a ani komunista se nedovolá. Jak je to možné?“

„Říkal jsem vám,“ vysvětloval Hriniščak, „tady jsou všichni podezřelí. Kromě Stalina. Dneska jsi maršál, zítra můžeš být nepřítel lidu a pošlou tě ke zdi jako Tuchačevského, Bljuchera nebo Jegorova. Když řekneš, že jsi komunista, ještě to nic neznamená. Je to země, kde nemůžeš ničemu věřit a na nic spoléhat. Jak povídám, měli jste utéci kamkoli jinam, jenom ne sem.“

Měli dost času čerpat od Hriniščaka informace o zdejších poměrech. Nikdy v životě ani Ivan ani Michal neměli tolik volného času. A nikdy v životě jim volný čas nepřipadal tak nekonečně dlouhý a tíživý. Všechny jejich dny byly zoufale stejné. Sotva si odbyli svou ranní úklidovou službu, která jim zajišťovala přídavek chleba a zocelila jejich útroby tak, že už se jim při vynášení znečištěných paraš nedraly hrdlem ven, zapadali rázem až po krk do bahna bezútěšné nudy. Sužováni krvelačným hmyzem, ubíjeli čas klábosením ve dvou i ve třech. Přestože na tom byli nesrovnatelně lépe než jiní, nevyjímaje jejich dva

41


kamarády, kterým při úklidu tajně podstrkávali kusy

chleba, aby jim pomohli zahánět hlad, čím dál častěji je

zaměstnávala myšlenka na útěk. Hriniščak jim to

rozmlouval: „Ani to nezkoušejte! Stejně se vám to

nepodaří. Chytí vás a budou mít důkaz, že vás zavřeli

právem, protože nevinní neutíkají.“

Přesto nám myšlenka na útěk nešla z hlavy. V tomhle svrabu se nám nechtělo žít. Kvůli tomu jsme přece neodešli z domova, abychom se tady dali sežrat od štěnic a vší. Mysleli jsme úporně, že stráže vzadu u senkrovny už si na nás zvykly a při vylévání těch sraček nás už ani moc nehlídají. Možná by se toho dalo využít a v nestřežené chvíli bychom mohli přelézt zeď. Našli jsme v trávě dvě kramle, které by se daly cihlou zarazit do zdi jako stupačky. Věznice je podle všeho umístěna v lese nebo v nějakém parku, přelezeme zeď a zmizíme v roští. Hriniščak nám potvrdil, že nedaleko odtud je rumunská hranice. Utečeme do Rumunska. Už jsme se rozhodli. Tajili jsme to i před Hriniščakem. Ne že bychom mu nevěřili, ale opatrnost nikdy neuškodí, i kdyby byla zbytečná.

Měli jsme už přesně odpozorováno, jak vypadá vnitřní strana zdi. Zjistili jsme místo, kde se povaluje nějaké dřevo z doby, kdy se tady prováděly stavební úpravy. Dalo by se možná využít. Zdálo se nám, že by to nemuselo být tak složité. Ale najednou jsme zpozorovali změnu. Kolem budovy chodila ozbrojená hlídka. To znamenalo, že bylo zpřísněno střežení. Ale proč? Při

42


vynášení nádob nás dozorci najednou bůhvíproč

nespouštěli z očí. Ani jsme klukům nemohli jako obvykle

podstrčit chleba. Co se to sakra děje? Když jsme se myli

v umývárce, každou chvíli někdo z bachařů nahlédl

dovnitř a z okna jsme viděli, že kolem zdi chodí stráž.

Něco se stalo a my jsme neměli tušení, co by to mohlo

být. Ani Hriniščak si to nedokázal vysvětlit.

Bylo 28. května 1940. Ráno bylo na chodbě nebývalé ticho. Bachař si pro ně nepřišel, aby nastoupili na ranní úklid. Divná věc. Kuchaři neroznášeli snídani – zakalenou horkou vodu, které říkali čaj, a chleba. Až kolem druhé hodiny odpoledne se otevřely dveře a kuchař jim pod dohledem dozorce nalil do misek nevábně zavánějící vývar z ryb, které už byly nejspíš zkažené. Za chvíli si je vyzvedl pro vynášení paraš. Úklid chodeb byl z neznámých důvodů vypuštěn.

Dozorce se tvářil ustaraně. Nemluvil, ale dovolil jim, aby se po vyprání rukavic teplou vodou celí osprchovali. Dokonce neměl nic proti tomu, aby k osprchování přizvali i Hriniščaka. Když si vydrhli těla ručníky a chystali se je pověsit na šňůru, mávl rukou. „Ty ručníky si nechte!“ Nakonec jim dal s sebou do cely celý čtvercový bochník chleba.

Pozdě odpoledne otevřel bachař dveře. Kuchař vydával chleba a čaj. Za chvíli dozorce nařídil: „Prigotoviťsja k transportu!“

43


S přípravami k útěku se chlapci zřejmě opozdili. Michal uvažoval, jestli mají vzít se sebou skoby, nebo je mají nechat v cele. Ještě se definitivně nerozhodl, když dozorce znovu otevřel dveře jejich cely a vyzval Michala s Ivanem, aby si vzali věci a vyšli na chodbu. Hriniščaka nechal v cele.

Vystoupili z cely. Na chodbě již byli všichni dozorci. Otevírali dveře jednotlivých cel a vyvolávali jména vězňů. Ti, kteří byli vyvoláni, vycházeli na chodbu. Řadili se všichni jeden vedle druhého. Pak dozorci nařídili v zástupu vypochodovat na dvůr. Venku stála rota vojáků se vztyčenými bodáky.

Bachaři vězně na dvoře odpočítali a seřadili do několika skupin po čtyřech. Poté je obstoupili vojáci s puškami a nějaký důstojník NKVD jim velitelským hlasem přikazoval, jak se mají chovat za pochodu: nesmějí se ohlížet do stran ani dozadu, nesmějí mluvit ani vystupovat ze čtyřstupu. Upozornil důrazně, že v případě porušení tohoto rozkazu se bude bez vyzvání střílet. Pak se otevřela železná vrata a smutný průvod vězňů se dal do pohybu. Byla už tma. Někteří z vězňů byli tak vyhládlí, že se jen s námahou vlekli. Několik jich upadlo na zem a ostatní je pak vedli nebo přímo nesli. Asi po hodině pochodu uviděli proudy vězňů pochodujících z jiných směrů. Právě před nimi škobrtala asi stovka lidí v čtyřstupu, obklopená vojáky NKVD tak hustě, že jejich dlouhé pušky s nasazenými bodáky, nesené v pohotovosti k palbě, tvořily souvislé

44


ohrazení celé kolony.

Ze tmy se vynořily vysoké stožáry s rozsvícenými světly. Blížili se k nádraží. Odbočili doleva a asi po deseti nebo patnácti minutách chůze ve světle lamp uviděli dlouhou řadu nákladních vagonů, v jakých se přepravuje dobytek. Vojáci vězně zastavili a hned je začali odpočítávat po čtyřiceti do jednotlivých vagonů. Když došla řada na Michala a Ivana, oba se rozhlíželi, jestli někde neuvidí své kamarády Leska a Ciňka. Neslyšeli ani vyvolávat jejich jména. Nahnali je do vagonu mezi posledními. Celý vlak byl již naložen. Strážní zasunovali dveře vagonů. Za několik minut se k vlaku s drncnutím připojila lokomotiva a odtáhla jej k nádraží. Vyhlíželi okénkem přes pletivo z ostnatého drátu, jestli nezahlédnou název stanice. Nic neviděli. Staniční budova byla nejspíš na druhé straně. Pak slyšeli údery železničářských kladiv kontrolujících podvozky vagonů. Někdo zkontroloval uzavření dveří na obou stranách a současně několik lidí se světly se hlučně prošlo po střeše, jestli někde není díra. Všecko probíhalo zřejmě ve spěchu.

V každém vagonu stály dvoupatrové palandy z pevných fošen. Dolní asi třicet centimetrů od podlahy, horní asi metr nad ní. Vězňové sem byli napěchováni jako slanečci v sudu. Ve vagonu byla tma. Neviděli se navzájem, ale celý vagon hlučel hovorem, který lidem přinášel uvolnění napjatých nervů.

45


Netrvalo dlouho a vlak se rozjel. Michal s Ivanem seděli na horní palandě u malého zamřížovaného světlíku, který byl otevřený, aby se dovnitř dostala trocha čerstvého vzduchu. Nebýt toho, nejspíš by všichni dusným puchem lekli jako ryby.

Jeli už dost dlouho. Netrpělivě čekali, až budou projíždět nějakou stanicí, aby se pokusili zjistit, kudy s nimi vlak jede. Konečně se objevila světla na stožárech. Jejich záře pronikala do vagonu okénkem i škvírami ve stěnách a kolem dveří. Kdosi ze spodní palandy čistou ukrajinštinou vykřikl: „Snažte se přečíst stanici!“

Michal tiskl hlavu k okénku a podařilo se mu přečíst nápis.

„Dalatyn!“ vykřikl na celý vagon.

Vlak ve stanici nezastavil. Jeli dál. Až k ránu, když už se venku rozednívalo, projížděli Stanislavovem. Ani tady vlak nezastavil. Teprve nějakých pět kilometrů za nádražím zastavil na nějaké odstavné koleji, kde pak stáli nekonečné hodiny až do odpoledne. Měli dost času seznámit se s novými spoluvězni. Dychtivě si vyměňovali zážitky a názory na to, co je asi čeká. Všichni byli na dně, zbědovaní a úplně udolaní tou hrubostí, bezohledností a nelidskostí, které na ně dolehly. Snad jedině Michal s Ivanem si zachovali nějaké optimistické naděje do budoucna. Zalitovali

46


jenom toho, že v Nadvorné nechali pod palandou ty

dvě skoby. Možná přijde chvíle, kdy jim budou chybět.

Ve vagonech zůstali čtyřiadvacet hodin. Kupodivu byl

naprostý klid, nikdo se nedomáhal ani jídla, které toho

dne nebylo vydáváno vůbec. Každý s napětím očekával,

co se bude dít. O chléb, který s Ivanem měli v zásobě,

se spravedlivě rozdělili s ostatními šesti, kteří s nimi

byli na jedné palandě, přestože nikoho neznali. Ale

všichni byli jejich krajané z Podkarpatské Rusi. Den

byl nekonečně dlouhý. Se západem slunce se vlak

pohnul. Začalo posunování z nějaké odstavné koleje

a pak se konečně rozjel. Jel dlouho bez zastávky,

škvírami ve dveřích starého vagonu i roztaženými

žaluziemi větracích okének z vrchní palandy bylo

možno přečíst jednotlivé stanice, kterými vlak

projížděl. Zastavil se a někdo zvolal „Stryj!“. Nestáli

tam dlouho a pokračovali v jízdě. Mnoho vězňů jízda

utrmácela tak, že usnuli. Když se probudili, někdo

sděloval, že jsou ve Lvově. Zase na nějaké odstavné

koleji. Slyšeli jen houkání lokomotiv a hluk nádražního

provozu a zase stáli celý den. Večer jim stráže rozdaly

asi po 500 gramech chleba a „kipjatok“ – vřelou

vodu. Pak zase nějaké posunování sem a tam. Konečně

se vlak rozjel. Kdosi z vagonu zaslechl nějaký

rozhovor, že ve Lvově není místo. R



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist