načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dusty: V nebezpečí - Jan Andersen

Dusty: V nebezpečí
-11%
sleva

Kniha: Dusty: V nebezpečí
Autor:

Hrdina na čtyřech tlapách Když se do Pavlova domu vloupali zloději, Dusty se zachoval jako skutečný hrdina: okamžitě je zahnal a pustil se do pronásledování. Přes veškerou jeho snahu se ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  229 Kč 204
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,8
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-06-07
Počet stran: 208
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 206 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Barbora Krupičková
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788026419525
EAN: 9788026419525
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hrdina na čtyřech tlapách Když se do Pavlova domu vloupali zloději, Dusty se zachoval jako skutečný hrdina: okamžitě je zahnal a pustil se do pronásledování. Přes veškerou jeho snahu se však lupičům podařilo uniknout. Protože se případy podobných vloupání v okolí začaly množit a policie byla bezradná, rozhodli se Pavel s Alex na vlastní pěst vlákat bandu do léčky. Ale to je opravdu nebezpečné a k tomu všemu ještě zničehonic Dusty zmizel! Unesla ho snad ona zločinecká banda? Pavel ví jistě jen to, že musí Dustyho zachránit, ať to stojí, co to stojí…

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jan Andersen - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

22

2. kapitola

„Tomu nebudeš věřit,“ drmolil Pavel do svého telefonu.

„Dusty je fakt hrdina! Měla jsi ho vidět, jak přeskočil

plot a pak běžel k našemu domu. A ty chlápky vyhnal

úplně sám, vypadal jako opravdový vlk, když je pronásledoval po schodech. Ale to nejlepší teprve přijde! Když

pak všichni naskákali do té jejich dodávky a odjeli, tak je

začal honit! A ta dodávka neměla fakticky žádnou šanci, i když jela na plný plyn. Ještě když zatáčeli dole na rohu, Dusty byl pořád těsně za nimi. A teď se podrž! Víš, kde ho moji rodiče zase našli? Na okresce! Nějak kousek před Berlínem! Teda ne úplně, ale skoro. Tam chtěli nejspíš i ti lupiči, do Berlína, myslím, chápeš? Policajti taky říkali, že si myslí, že to byla banda z Berlína...“

23

„Jací lupiči?“ stačila se zeptat Alex mezitím, co sePa

vel nadechoval k další větě. „O čem to mluvíš? K vám se

někdo vloupal nebo co?“

„Jo, přece ti to tady celou dobu vyprávím! Moji rodiče

byli v Berlíně a...“

„Co? Myslela jsem, že ti lupiči byli v Berlíně...“

„Ne, ti lupiči přijeli z Berlína a byli tady, aby se k nám

vloupali. Moji rodiče byli zrovna na hiphopovém kon

certu! Byl tam Kato, však víš, ten zpěvák z cédéčka, které

měla moje mamka před nedávnem puštěné tak nahlas,

když jsi u nás byla. Říkal jsem ti přece, že mým rodičům

někdo daroval vstupenky na koncert. Prostě, ty lístky byly

u nás ve schránce, ale podle policie je to známý trik!Ta

ková banda posílá lidem, k nimž se chce vloupat, různé

vstupenky do divadla nebo třeba právě na koncert nebo

tak něco, a když ty lidi takhle vylákají z domu, můžou to

pak u nich pěkně v klidu vybílit. Jen u nás nemohli počítat

s tím, že se tam před dveřma najednou objeví Dusty...“

„Ty myslíš za dveřma,“ přerušila ho Alex.

„Ne, před dveřma! My jsme vůbec nebyli doma, já se

ségrou a s Dustym jsme spali u paní Košťátkové! A já

jsem Dustyho pustil ven, protože byl nějaký nervózní

a myslel jsem si, že se chce jít vyčůrat. Ale on pak už jen

přeskočil plot a běžel k našemu domu...“

Ještě chvíli trvalo, než chlapec celou tu příhodupřevyrávěl tak, aby Alex všechno pochopila. Ale paknajednou vykřikla: „Super! Páni, to je ono! Jasně, je pitomý, že se k vám vloupali, ale na druhou stranu je to taky bezva příležitost! Myslím pro naši partu. Chápeš? Zkusíme ty týpky chytit sami na vlastní pěst! Jen musíme býtrychlejší než policajti! Zavolám Lukášovi a Kemalovi, abychom se mohli všichni sejít ještě dnes!“

Než se hoch dostal k nějaké odpovědi, Alex už zavěsila. Věděl, že nemá žádnou šanci jí ten nápad rozmluvit. Ta když si něco vezme do hlavy, jen tak se toho nepustí.

Taky proto byla šéfkou bandy – tehdy, když se Pavel s těmi třemi teprve seznamoval. Byl ve městě úplně nový. Právě se totiž přistěhoval z Berlína. Alex, Lukáš a Kemal ho tenkrát nepřivítali zrovna přátelsky. Dalo by se říct, že na něj byli dokonce zlí a taky mu chtěli sebrat kolo. Ovšem naštěstí se právě v tu chvíli objevil Dusty, jakoby mávnutím kouzelného proutku – a Pavel neměl tušení, kde se tam ten toulavý pes vůbec vzal. Prostě se najednou zjevil a pomohl mu v úzkých. Vypadalo to, že si ho pes našel, aby už nebyl sám.

Mezitím se Pavel dozvěděl, jak žil Dusty předtím, než ho přijali do rodiny. Nebylo to nic veselého, a tak na to

25

raději ani nechtěl vzpomínat. Myšlenky na Dustyhomi

nulost v něm pokaždé vzbuzovaly takovou lítost, že ho to

dohánělo až k pláči. Teď však bylo nejdůležitější, že se

z nich stali dva nerozluční přátelé.

A jak náš příběh pokračuje? Ta banda provedla ještě

další hloupost a málem by se přitom přihodilo velkéne

štěstí s Pavlovou malou sestrou Šarlotkou. A byl to právě

Dusty, kdo tenkrát stihl zabránit nejhoršímu. Lukáš,Ke

mal a Alex si uvědomili, co mohli způsobit, upřímně toho

litovali a za svou nerozvážnost se omluvili.

Banda už pak vlastně přestala existovat, zato Pavel

se sblížil s Alex! Taky s Lukášem a Kemalem si začal

docela dobře rozumět. Věděl také, že Alex se už dávno

přestala bavit okrádáním lidí a prováděním jiných

hloupostí. Stejně jako Lukáš a Kemal. A často pak snil

o tom, jak skvělé by bylo, kdyby všichni společnětrá

vili víc času. Problém byl v tom, že jeho rodiče neměli

rádi Lukáše. Pořád mu nemohli zapomenout tunešťast

nou událost se Šarlotkou. Taky proto u něj Lukáš ještě

nikdy nebyl na návštěvě. Zato Alex se stavovala téměř

každý den!

A třeba má dokonce pravdu, pomyslel si. Možná ten

její nápad není vůbec tak bláznivý. Čím víc o tom Pavel

přemýšlel, tím líp si to dokázal představit. Čtyři dobří

26

kamarádi, kteří se společně nemusí ničeho bát! Jeden

za všechny, všichni za jednoho. Ne, pozor, pět dobrých

kamarádů, Dusty k nim přeci taky patří.

Když Pavel vešel do kuchyně, seděli jeho rodiče

u stolu s nějakým mužem, kterého nikdy předtím neviděl.

Na sobě měl tmavě modrý oblek a k němu růžovou košili

s fi alovou kravatou. Kolínská z něj byla cítit tak silně, že

chlapec hned pochopil, proč se Dusty tolik tiskne kedve

řím na terasu a čenich mačká do štěrbiny, jíž zvenčípro

nikal čerstvý vzduch. Přitom měl však uši nastražené

a koutkem oka pozoroval každičký pohyb toho muže.

„To je pan Král z pojišťovny,“ představil ho tatínek.

„A tohle je náš velký syn Pavel.“

Chlapec slyšel nerad, když se o něm mluvilo jako

o „velkém synovi“. Ve skutečnosti totiž neměl pocit, že

by s ním rodiče jednali, jako kdyby byl opravdu velký.

Spíš se mu někdy zdálo, že nedělají rozdíl ani mezi ním

a Šarlotou, která ještě chodila do školky! Pravdou ovšem

bylo, že jinak si na rodiče stěžovat nemohl. Když tumi

nulou noc pochopili, co se vlastně stalo, rychle se zase

27

uklidnili a byli hlavně rádi za to, že se Pavlovi, Šarlotce

a Dustymu nic nestalo.

Maminka se chystala uvařit panu Královi ještě jednu

kávu. „Dobře, že jste k nám přišel tak brzy,“ řekla mu

přátelsky. „I když jste měl o sobotním dopoledni asipří

jemnější představy,“ dodala ještě. Pan Král od svéhopo

čítače na maminku ani nepohlédl a jen do něj dál něco

mlčky vyťukával.

„Takže říkáte fotoaparát?“ otočil se na tatínka.

„Canon,“ přikývl tatínek. „Někde bych měl mít ještě

účtenku. Kupoval jsem ho teprve nedávno.“

„Účtenka by se hodila. – Chybí ještě něco jiného?“

„Nějaké šperky,“ vložila se do hovoru maminka.„Ur

čitě chybí řetízek s jantarovým přívěskem. A prstýnek

s růžovým kamínkem...“

„Věci po mojí matce,“ upřesnil tatínek. „K těmsamo

zřejmě už účtenky nemáme. Vlastně ani nevíme, jestli to

má nějakou cenu, to spíš vzpomínky jsou na nich vzácné.“

„Za vzpomínky vám nikdo nic nezaplatí. Ale napíšu

to přesto do seznamu, třeba za ně dostanete nějaké od

škodnění.“

Káva se začala vařit. Maminka sňala konvičku z plotny

a dolila panu Královi plný šálek. „Ukradli taky zlatéka

pesní hodinky.“

„Co?“ vypadlo z Pavla. „Snad ne ty hodinky po dědečkovi?“

„Přesně ty,“ přikývla maminka. „Bohužel.“

Kapesní hodinky po jeho dědečkovi byly opravduneobyčejné! Neexistovala žádná fotka, na níž by byl bez

nich. Nosíval vždy vestu, k jejíž knofl íkové dírce bylpřievněn zlatý řetízek vinoucí se do malé kapsičky. A do ní

se hodinky zasouvaly! Měly odklápěcí kryt a ciferník se

zlatými ručičkami a římskými číslicemi. Takový kryt byl i na druhé straně hodinek a když se otevřel, objevila se fotografi e. A na ní babička s dědečkem jako docela mladí rodiče, kteří v náručí pyšně chovají tlusťoučké miminko. A to miminko byla Simona, Pavlova maminka!

Pavel si hodinky už několikrát tajně vytáhl ze šuplíku.

A přitom zjistil, že k jejich nošení žádnou vestičku neotřebuje. Stejně dobře mohl řetízek připevnit i na džíny

a hodinky pak už jen zastrčil do kapsy kalhot. Jednou

s nimi stál před zrcadlem v chodbě a předstíral, že se ho

právě někdo ptá, kolik je hodin.

„Moment,“ odpověděl směrem k zrcadlu, „hned se

vám podívám.“ Pak vytáhl hodinky z kapsy, odklopil

kryt a cítil se přitom jako Sherlock Holmes.

Z nějakého důvodu si byl vždycky jistý, že ty hodinky

jednou stejně dostane. A pak je bude nosit neustále u sebe

29

jako dědeček. Ale teď ti hloupí zlodějíčci ukradli zrovna

tuhle věc! Jeho hodinky!

Šarlotka se přišourala bosá do kuchyně. Na rameni si

přinesla svého králíčka, kterému říkala Sněhurka, pro

tože byl bílý úplně jako sníh. A dokonce i stejně měkký!

„Dneska není žádná snídaně?“ zeptala se. „Já a Sně

hurka máme hlad!“

„Říká se Sněhurka a já,“ opravila ji maminka. „Je

hezké zmínit nejdříve toho druhého.“

„Ale my máme i přesto hlad!“ trvala na svém Šarlotka.

„A Černý Petr taky!“

Černý Petr byl Šarlotin druhý králík, který měl přesně

nad očima dva tmavé fl eky. Takže to stále budilo dojem,

že se zrovna dívá někam vzhůru.

„Hned to bude,“ zavolal tatínek. „Budeme tu s tímho

tovi co nevidět a pak se v klidu nasnídáme.“

„Jdi zatím do svého pokoje a ještě si chvíli hraj, ano?“

řekla Šarlotce maminka.

Děvče protáhlo obličej a chtělo se zrovna otočit, když

v tom spatřil Pavel v hustém kožichu na krku Sněhurky

něco lesklého.

„Počkej!“ zavolal. „Co je to?“

„Takový pěkný řetízek,“ vysvětlila Šarlotka pyšně.

„A ten si našla úplně sama! Tam v obýváku, podsedačkou. Černý Petr nenašel nic, taky není tak chytrý jako Sněhurka.“

Pan Král zase otevřel počítač. „Takže ze seznamu zase mažu jantarový řetízek, neboť zcela očividně zcizennebyl,“ řekl mírně podrážděným tónem a mezitímopravoval údaje v počítači. „Dobrá, tak to bychom měli. Ještě se vám ozveme. A pokud by se někde našly i ostatní věci,

dejte mi prosím vědět.“

„Jasně,“ nedokázal si odpustit jízlivý tón Pavel. „Měl

jste na mysli, kdyby teď najednou přihopsal Černý Petr

s foťákem na krku.“

„No tak, Pavle!“ mírnila jej maminka. Ale chlapecpoznal, že i jí samotné dá dost práce, aby nevyprsklasmíchy. Taky tatínkovi cukaly koutky.

Pouze panu Královi jeho poznámka asi tolik vtipná nepřipadala. Když konečně vyšel ze dveří, prohlásiltatínek s úlevou: „Tak, teď se konečně nasnídáme.“

Ale sotva usedli ke stolu, u dveří někdo zazvonil.

M

ěl radost, když přišla Alex. Ale hned na ní poznal,

že je jiná, než obvykle. Cítil se trochu uraženě,

když ho málem ani nepozdravila! Ačkoli si přímo před ní

lehl na zem a vyvalil na ni břicho, aby ho po něm hladila.

Ale opravdu podlé bylo, že se teď s Pavlem beze slova

vytratili! A jeho nevzali sebou! Přitom si byl jistý, že šli

někam, kde se dalo určitě zažít nějaké dobrodružství.

Proto teď čekal už jen na ten pravý okamžik, aby mohl

vyrazit za nimi. A až je dohoní, chlapec ho zpátky určitě

nepošle. Bude mít jistě radost z toho, jak byl chytrý adokázal je najít!

Když teď Šarlotka běžela zahradou a chtěla si hrát,

utíkal za ní. Tu velkou díru hloubil vlastně jen proto, že

ještě přesně nevěděl, jak by se nejlépe vytratil, aniž by to

Šarlotka zpozorovala. Ale pak dostal nápad s tímkrálíkem! Věděl, že když si děvče hraje se svými králíčky, nic

kolem sebe už nevnímá. Běžel proto se štěkáním k té malé

ohrádce na terase. A vyšlo to!

„Super!“ zvolala Šarlotka. „Páni, taky jsem na to mohla přijít sama. Bezva nápad! Odneseme Sněhurku a Černého Petra k té díře, kterou jsi právě vyhrabal, a budeme sledovat, co udělají!“

Ještě chvíli předstíral, že se té hry také účastní, ale pak zničehonic odbočil a podlezl plot.

Bylo snadné najít a sledovat Pavlovu a Alexinu stopu. Pach chlapcových tenisek znal přesně!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist