načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Důstojnost v rozdílnosti -- Jak se vyhnout střetu civilizací - Jonathan Sacks

Důstojnost v rozdílnosti -- Jak se vyhnout střetu civilizací

Elektronická kniha: Důstojnost v rozdílnosti
Autor: Jonathan Sacks
Podnázev: Jak se vyhnout střetu civilizací

O nastupujícím globálním prostředí bylo napsáno mnoho knih, avšak jen velmi málo z nich pojednává o souvisejících mravních a duchovních otázkách. Přitom právě ony patří k těm ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6%hodnoceni - 85.6% 100%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 217
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The dignity of difference: how to avoid the clash of civilizations ... přeložila Markéta Crowe-Atanasová
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3107-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

O nastupujícím globálním prostředí bylo napsáno mnoho knih, avšak jen velmi málo z nich pojednává o souvisejících mravních a duchovních otázkách. Přitom právě ony patří k těm nejzávažnějším, na něž si musíme odpovědět, máme-li zvýšit šance na zachování míru. Přesně těmito otázkami se ve své knize Důstojnost v rozdílnosti zabývá držitel Templetonovy ceny (2016) a jeden z nejvýznačnějších současných náboženských myslitelů a filozofů, rabbi Jonathan Sacks. Leitmotivem knihy je, jak napovídá název, obhajoba Bohem ustanovené lidské rozmanitosti. Podle Sackse je nutné nejen hledat hodnoty společné všem náboženstvím, ale hlavně zásadně přeformulovat způsob, jakým vnímáme svou rozdílnost. Novým čtením známých i méně známých pasáží Hebrejské bible a jejich aplikací na ty nejpalčivější otázky současnosti Sacks odhaluje bohaté a dosud neprozkoumané zdroje, které máme při jejich řešení k dispozici. Studie rozebírá současné sociální problémy z hlediska náboženství (velká pozornost se soustředí na judaismus).

Popis nakladatele

O nastupujícím globálním prostředí bylo napsáno mnoho knih, avšak jen velmi málo z nich pojednává o souvisejících mravních a duchovních otázkách. Přitom právě ony patří k těm nejzávažnějším, na něž si musíme odpovědět, máme-li zvýšit šance na zachování míru. Přesně těmito otázkami se ve své knize Důstojnost v rozdílnosti zabývá držitel Templetonovy ceny (2016) a jeden z nejvýznačnějších současných náboženských myslitelů a filozofů, rabbi Jonathan Sacks. Leitmotivem knihy je, jak napovídá název, obhajoba Bohem ustanovené lidské rozmanitosti. Podle Sackse je nutné nejen hledat hodnoty společné všem náboženstvím, ale hlavně zásadně přeformulovat způsob, jakým vnímáme svou rozdílnost. Novým čtením známých i méně známých pasáží Hebrejské bible a jejich aplikací na ty nejpalčivější otázky současnosti Sacks odhaluje bohaté a dosud neprozkoumané zdroje, které máme při jejich řešení k dispozici.

(jak se vyhnout střetu civilizací)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jonathan Sacks - další tituly autora:
O svobodě a náboženství O svobodě a náboženství
 (e-book)
O svobodě a náboženství O svobodě a náboženství
Důstojnost v rozdílnosti - Jak se vyhnout střetu civilizací Důstojnost v rozdílnosti
Not in God´s Name Not in God´s Name
Ne v Božím jménu - Jak čelit náboženskému násilí Ne v Božím jménu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž



KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Sacks, Jonathan [Dignity of diff erence. Česky]

Důstojnost v rozdílnosti : jak se vyhnout střetu civilizací / Jonathan Sacks ;

z anglického originálu Th e dignity of diff erence ... přeložila Markéta

Crowe-Atanasová. -- Vydání první. -- Praha : Stanislav Juhaňák - Triton,

2017 ISBN 978-80-7553-436-1 (pdf) 111.82 * 2-12 * 27-242 * 26-254.2 * 141.113 * 316.48 * 172 * 172.4 * 327.57 * 316.32 * 13 * 17 * 2-67 - Bible. Starý zákon - rozdílnost (fi lozofi e) -- náboženské pojetí - biblická interpretace -- judaistické pojetí - pluralismus - konfl ikty - tolerance (postoj) - mír - globální společnost -- duchovní aspekty - globální společnost -- etické a morální aspekty - náboženství a společnost -- 21. století - monografi e 316.4/.7 - Sociální interakce. Sociální komunikace [18]



Jonathan Sacks

Důstojnost v rozdílnosti

Jak se vyhnout střetu civilizací

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez

písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Jonathan Sacks, 2002, 2003

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2017

Translation © Markéta Crowe-Atanasová, 2017

Translation by arrangement with Louise Greenberg Books ltd.

Cover © Bram Leegwater, 2017

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz.

ISBN 978-80-7553-107-0


OBSAH

Předmluva k druhému anglickému vydání ............................................... 9

1 Úvod ................................................................................................ 11

2 Globalizační neklid .......................................................................... 32

3 Důstojnost v rozdílnosƟ : Vymítání Platonova přízraku ................... 51

4 Správa: Princip odpovědnosƟ .......................................................... 71

5 Spoluúčast: Mravní dimenze tržní ekonomiky ................................ 90

6 Soucit: Princip cedaka ................................................................... 107

7 Tvořivost: ImperaƟ v vzdělání ........................................................ 125

8 Spolupráce: Občanská společnost a její insƟ tuce .......................... 141

9 Ochrana přírody: Udržitelnost životního prostředí ...................... 159

10 Smíření: Schopnost slova změnit svět ........................................... 174

11 Smlouva naděje ............................................................................. 188

Bibliografi e ........................................................................................... 206

O autorovi ............................................................................................. 217


9

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU

ANGLICKÉMU VYDÁNÍ

Důstojnost v  rozdílnosti je výzva, o jejíž naléhavosti jsem hluboce přesvědčen – výzva k toleranci ve věku extremismu. V současných projevech sílícího etnického napětí, civilizačních sporů a  náboženského ospravedlňování teroristických činů spatřuji jasné nebezpečí, hrozící lidstvu. Naše dějiny jsou již příliš dlouho potřísněny krví prolitou ve jménu Boha. Extremistické náboženské postoje ve spojení se zbraněmi hromadného ničení dnes představují hrozbu pro samotnou existenci života na zemi. V dnešním propojeném světě je nutné, aby nás naše vzájemná rozdílnost obohacovala, nikoli abychom se jí cítili být ohroženi. O tom se zde snažím čtenáře přesvědčit.

První vydání knihy vzbudilo nejen velký ohlas, ale vyvolalo i kontroverzní reakci uvnitř židovské komunity. Někteří kritici tvrdili, že jisté pasáže jsou při určitém výkladu neslučitelné s  židovskou vírou. Domníval jsem se, že v úvodu knihy jsem dostatečně jasně vysvětlil, že píši z pozice ortodoxního žida, a  tudíž jakákoli interpretace, která by odporovala klasickým dogmatům židovské víry, je chybná.

Toto vysvětlení se ovšem ukázalo jako nedostačující. Některé pasáže, především v kapitole 3, skutečně byly pochopeny nesprávně. Proto jsem se rozhodl přeformulovat je tak, aby jejich vyznění bylo méně problematické. Jelikož stěžejní téma této knihy je prosté a v rámci židovské víry nekontroverzní, přepracoval jsem ji tak, abych se vyhnul veškerým sporným otázkám, nesouvisejícím s hlavní tezí knihy. Pro ty, kteří by chtěli hlouběji studovat teologické pozadí kapitoly 3, jsem připravil výtah z biblických a rabínských pramenů, který je dostupný na stránkách našeho úřadu (www.chiefrabbi.org).

Otázka, jíž se v této kapitole zabývám – v době hrozícího střetu civilizací zcela zásadní –, zní, zda náboženství mohou být silou podporující mír, a nikoli zdrojem konfl iktu. To pro změnu závisí na tom, jak jsou různá náboženství a kultury schopny vytvářet prostor pro „toho druhého“, jehož rasa,


10 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI barva pleti či vyznání se liší od naší. Vnímáme druhého člověka jako ohrožení své víry, svého přesvědčení a způsobu života, nebo jako obohacení společného dědictví lidstva? Pokusil jsem se ukázat, jak na tuto otázku odpovídá jedno náboženství  – judaismus: jak se prostřednictvím konceptu dvojí smlouvy (s celým lidstvem po potopě a s jedním konkrétním národem na hoře Sinaj) pokouší o vyváženost mezi univerzálními skutečnostmi (práva a povinnosti, které sdílíme jakožto lidské bytosti) a úctou k jednotlivostem (pravidla, zvyklosti, příběhy a tradice, které z nás dělají právě toto, spíše nežli tamto, a tím nám propůjčují naši jedinečnou, neuniverzální identitu).

Judaismus je v globálním kontextu významný tím, že šlo o vůbec první monoteismus na světě, který dal posléze vzniknout nejen vlastnímu náboženství, ale vytvořil navíc prostředí, z  něhož se zrodilo křesťanství i  islám. Židé, křesťané a  muslimové se v  mnoha věcech rozcházejí, avšak v  některých jsou i zajedno, v neposlední řadě v odvozování svého původu, ať duchovního či biologického, od Abrahama. Domnívám se proto, že pokud bychom se vrátili zpět ke kořenům biblického monoteismu, možná bychom, ke svému údivu, nalezli teologický základ úcty k odlišnosti, vycházející nikoli z relativismu, ale z principu smlouvy (covenant).*

Poté, co Mojžíš vyvedl svůj lid z otroctví a dovedl ho až na práh zaslíbené země, shromáždil jej na konci svého života a položil před něj osudnou volbu: „Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo prokletí. Vyvol tedy život, abyste ty i  tvé potomstvo žili.“ Před touto volbou lidstvo stále stojí. Budeme donekonečna opakovat nenávisti minulých dob? Nebo pro jednou zvolíme jinak, kvůli dětem tohoto světa a pro jejich budoucnost? S rostoucí schopností destrukce musí růst i  naše mravní a  duchovní představivost. Modlím se, aby toto přesvědčení nalezlo vícehlasou odezvu u mnoha náboženských vyznání.

* Angličtina užívá v biblickém kontextu termín covenant (smlouva, úmluva, slavnostně převzatý závazek) a v obchodním či společenském kontextu termín contract (smlouva, jakožto právně vymahatelný závazek, např. obchodní, nájemní, společenská apod.; též kontrakt), zatímco čeština užívá v obou kontextech slovo smlouva. Zásadní rozdíl mezi smlouvou (covenant) v biblickém, resp. židovském pojetí, a smlouvou jakožto kontraktem (contract) je v  tom, že v  prvním případě se jedná o  smlouvu Izraelitů (Abrahama atd.) s Bohem, zatímco v případě druhém jde o směnu mezi lidmi. Pro významovou jednoznačnost je tedy ve většině případů uveden v závorce i anglický termín, pozn. překl.


11

KAPITOLA 1

s

Úvod

Když Hospodin Bůh stvořil prvního člověka, provedl jej rajskou

zahradou, ukázal mu veškeré stromoví a pravil: „Pohleď na mé

dílo, na jeho nádheru a velkolepost. Vše, co jsem stvořil, stvořil

jsem pro tebe. Proto se střez, abys nezničil tento můj svět, ne

boť zničíš-li jej, nebude nikoho, kdo by napravil, co jsi zničil.“

(M®—Ùƒà, KÊ«›½›ã كƒ)

V lednu 2002 jsem stál na tzv. Ground Zero, místě, kde se 11. září 2001 zřítilo Světové obchodní centrum. Vedle mě stáli představitelé světových náboženských vyznání, které sem přivedla účast na Světovém ekonomickém fóru, přesunutém ze švýcarského Davosu do New Yorku na znamení solidarity s městem, jež utrpělo tak nesmírný šok a ztrátu. Arcibiskup z Canterbury se pomodlil. Stejně tak učinil i  muslimský imám. Hinduistický guru z  Indie přednesl meditaci, posypal místo okvětními lístky růží a pokropil jej posvátnou vodou z  řeky Gangy. Vrchní rabín Izraele přečetl úvahu, kterou si pro tuto chvíli připravil. Jiný rabín odříkal kadiš, tradiční židovskou modlitbu za zemřelé. Jednalo se o vzácný okamžik soudržnosti tváří v tvář děsivé ničivé síle lidstva. Musel jsem se pozastavit nad tím, v  jakém kontrastu zde proti sobě stály náboženská horlivost únosců letadel a  neméně intenzivní touha přítomných náboženských vůdců po míru. Dobro a zlo, harmonie a konfl ikt, světový mír a svatá válka, stojící zde vedle sebe, se mi zdály být příhodnou metaforou pro právě započaté století. Lidstvo dosáhlo kritických schopností. Umíme vyléčit či uškodit, obnovit či zničit v rozsahu, jaký je pro předchozí generace nepředstavitelný. Ještě nikdy nebylo v sázce tolik, a volba je jen na nás.


12 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI

Tato kniha pojednává o globalizaci a jejích výzvách, o dobru, které přináší, utrpení, jež způsobuje, odporu a nelibosti, které vyvolává. O nastupujícím globálním prostředí bylo napsáno mnoho knih, avšak jen velmi málo z nich pojednává o souvisejících mravních a duchovních otázkách.

1

Přitom právě tyto otázky patří k  těm nejzávažnějším, na něž si musíme odpovědět, máme-li povznést lidskou důstojnost, zvýšit šance na zachování míru a vyhnout se tzv. střetu civilizací, jak jej předpovídá Samuel Huntington.

Špatné věci se začnou dít v  okamžiku, kdy tempo okolních změn předstihne naši schopnost se přizpůsobit a události kolem se začnou valit rychleji, než je dokážeme pochopit. V  té chvíli pociťujeme ztrátu kontroly nad vlastním životem. Úzkost vzbuzuje strach, strach vyvolává hněv, hněv plodí násilí, a  násilí  – je-li spojeno se zbraněmi hromadného ničení  – se stává vražednou realitou. Nejúčinnějším lékem proti násilí je rozhovor, v němž vyslovíme své obavy, vyslechneme obavy druhých a v tomto vzájemném sdílení zranitelnosti nacházíme zdroj naděje. Do této debaty, která se nutně musí stát debatou globální, jsem se pokusil vnést židovský hlas, neboť všichni máme podíl na budoucnosti, a budoucnost nás všech je neúprosně provázána.

Tato kniha však není určena výhradně židovským čtenářům ani se neomezuje na náboženská témata v jejich konvenčním pojetí. V dnešním světě až příliš často dochází k tomu, že nejrůznější skupiny obyvatel nekomunikují s ostatními, ale hovoří pouze samy k sobě: Židé k Židům,* křesťané k dalším křesťanům, muslimové k muslimům, obchodní lídři, ekonomové a odpůrci globalizace k svému vlastnímu okruhu stoupenců. Stále se rozšiřující nabídka prostředků komunikace – e-mail, skupinový chat, internet, on-line periodika a tisíce kabelových a satelitních televizních kanálů – způsobuje, že již nevysíláme, ale zasíláme. Pryč jsou doby, kdy lidé různých názorů byli nuceni sdílet jedno kolbiště, a tudíž potkávat své oponenty tváří v tvář a diskutovat s nimi. Dnes můžeme svá sdělení zacílit na ty, kdo s námi souhlasí, a vyloučit hlasy opozice. Ti, kdo si přejí, aby se o jejich názorech vědělo, na

* Slovo Žid/žid užíváme v duchu dnešní praxe: pokud slovo označuje příslušníka národa, píšeme s velkým Ž. Podobu žid užíváme vyloženě jen v náboženském smyslu, ve formulacích týkajících se výslovně náboženského přesvědčení  – např. ortodoxní žid, pozn. red.


13

Úvod

sebe upozorňují způsoby, upoutávajícími pozornost zpravodajství – obvykle

nějakou formou násilí či protestu, událostí, již lze zachytit dramatickým ob

razem, silným výrokem a záběry konfrontace. Především televizní zprávy se

svým krátkodobým zaměřením pozornosti nejsou náhradou racionální dis

kuse a skutečně pozorného naslouchání opačným názorům. Rozhovor, onen

srdeční tep demokratické politiky, zvolna umírá a s ním i naše šance na ob

čanský, natož pak světový mír.

Pokud by se kupříkladu naše skupinka náboženských představitelů býva

la rozhádala a rozešla v hněvu, možná by se to dostalo do zpráv. Avšak setká

ní, odehrávající se v důstojné harmonii zamyšlení a tíživého rozjímání, bylo

jen stěží hodno pozornosti médií. Jednou z  nejdůležitějších myšlenek

harvardského politického fi lozofa Johna Rawlse je teze „veřejného rozu

mu“

2

, procesu, při němž účastníci politické debaty používají jazyk a způsob

uvažování, které jsou srozumitelné všem, abychom si mohli – řečeno slovy

proroka Izajáše – „spolu promluvit“. Myšlenka společného promlouvání do

stala osudovou ránu ve 20. století v  podobě zhroucení mravního jazyka,

z něhož vymizel výraz „měl bych“, a byl nahrazen pojmy „chci“, „vyberu si“

a „cítím“. O povinnostech se dá diskutovat. Požadavky, osobní výběr a poci

ty mohou být pouze uspokojeny, či nenaplněny. Televize, kladoucí důraz na

vizuální stránku, vytváří kulturu podívané spíše nežli naslouchání – obraz

hovoří hlasitěji než slovo. Obrazy budí emoce. Samy o  sobě však nevedou

k porozumění. Výsledkem je, že vítězí ten nejviditelnější protest, nejrozhně

vanější hlas a nejextrémnější slogan. Jestliže pro zpravodajství je zajímavější

konfl ikt než smíření, pak budeme mít kulturu střetu. To má ovšem ničivý

dopad právě na ty věci, na nichž bude záviset naše budoucnost  – na naši

schopnost chápat a být chápáni lidmi, jejichž kultura, náboženské přesvěd

čení, hodnoty a zájmy jsou v rozporu s našimi, a s nimiž proto musíme ho

vořit a naslouchat jim. Nastíněním židovského pohledu na záležitosti, týka

jící se nás všech, se hlásím k  principu veřejného rozumu. Jestliže vizuální

obraz přehluší šum jemného vánku porozumění a  umírněnosti, dochází

k událostem, jako bylo 11. září, a bude jich přibývat.

* * *

Má teze bude mít dvě roviny. Zaprvé, ekonomická a  politická globalizace

mají nevyhnutelný mravní rozměr. Jejich cílem musí být pozvednout, nikoli


14 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI ohrozit lidskou důstojnost. Trhy slouží těm, kdo platí, co ale s  těmi, kdo platit nemohou? Politika je o  rovnováze moci, ale co s  těmi, kteří žádnou moc nemají? Ekonomické systémy vytvářejí problémy, které nelze vyřešit pouze ekonomickou cestou. Politika vyvolává otázky, na něž nelze odpovědět pouze politickým kalkulem. Širším mravním souvislostem zkrátka není možné uniknout a z historie dobře víme, že budeme-li je ignorovat, vrátí se nám v podobě hněvu, odporu a palčivého pocitu nespravedlnosti, které učiní náš již beztak křehký řád ještě nejistějším.

Zadruhé, na světových náboženských společenstvích nyní leží nesmírná odpovědnost. Navzdory všemu očekávání se z nich ve 21. století stávají klíčové síly globálního věku. V celé Latinské Americe, subsaharské Africe, na Filipínách, v Koreji a Číně probíhá mohutné oživení evangelického protestantismu. Vzestup islámu zasáhl prakticky každou muslimskou zemi od severní Afriky až po jihovýchodní Asii a  muslimská společenství na dalších místech. Katolická církev, čítající kolem 800 milionů lidí, se aktivně podílela na pádu komunismu ve východní a střední Evropě v roce 1989. (Číňané tím byli natolik znepokojeni, že ofi ciální zpráva z roku 1992 varovala: „Nechce-li Čína, aby k podobnému vývoji došlo na jejím území, musí dítě zardousit, dokud je ještě v jeslích.“)

3

V oblastech konfl iktu po celém světě – v Severním

Irsku, na Balkáně, v Čečensku, Tádžikistánu, na Blízkém východě, v Súdánu, na Srí Lance, v Indii, Kašmíru, Východním Timoru – se náboženská společenství nacházejí na pomezí střetu a  připomínají nám tak sžíravý postřeh Jonathana Swift a, že máme „právě tolik náboženského přesvědčení, abychom se dokázali vzájemně nenávidět, ale ne dost na to, abychom se dokázali milovat“.

Náboženství může být zdrojem sváru. Může však být také formou řešení konfl iktu. To první dobře známe; o to druhé se příliš nepokoušíme. Přitom právě zde, pokud vůbec někde, musí spočívat naše naděje, máme-li vytvořit lidskou solidaritu dostatečně silnou na to, aby odolala napětí a tlakům, které jsou před námi. Velká náboženství se nyní musí stát aktivní silou směřující k míru a usilující o spravedlnost a soucit, na nichž mír ve své konečné podstatě závisí. To bude vyžadovat nesmírnou odvahu, a  nejspíš i  cosi víc než odvahu: upřímné přijetí skutečnosti, že více než kdykoli předtím musíme hledat  – každé náboženství svým vlastním způsobem  – cestu k  soužití s těmi, kdo nesdílejí naše náboženské vyznání, a k respektování jejich integrity. Dokážeme vytvořit prostor pro rozdílnost? Dokážeme zaslechnout


15

Úvod

Boží hlas v jiném jazyce, jiném způsobu vnímání a v jiné kultuře, než je naše vlastní? Dokážeme spatřit Boží přítomnost v tváři cizince? Náboženství již dávno přestalo být okrajovou záležitostí mezinárodní politiky. Po dlouhém období útlumu se opět vynořilo s nesmírnou a leckdy ničivou silou. Všechny tyto skutečnosti vedly ke svolání nezvyklého shromáždění, které proběhlo na samém počátku nového tisíciletí – a které bylo zároveň i mým prvním setkáním s globalizací. Dne 28. srpna 2000 se v budově OSN v New Yorku shromáždily více než dva tisíce vrcholných představitelů náboženství. Šlo o  velkolepou podívanou. Byla zde k vidění šafránově žlutá roucha tibetských mnichů, šedé ornáty japonských kněží šintó, súfi jové v typických čapkách, sikhové v turbanech, černá roucha imámů, modro-bílé posvátné kroje Sámů ze severu Švédska, původní obyvatelé Ameriky v čelenkách z orlích per, afričtí kněží v nachově rudé barvě, anglikánští duchovní s  kněžskými kolárky a  bezpočet dalších oděvů snad všech myslitelných barev a tvarů. Jako by se člověk náhle ocitl uprostřed živoucího lexikonu náboženského dědictví lidstva. Nikdy předtím se na půdě OSN podobné setkání neuskutečnilo. Velký konferenční sál, obvykle vyhrazený politikům diskutujícím o aktuálních otázkách, zaplnili lidé, kteří svůj život zasvětili nikoli hluku přítomnosti, ale hudbě věčnosti, nikoli pohyblivým pískům mezinárodní arény, ale vnitřní krajině lidské duše.

I přes klidné a vyrovnané tváře účastníků však byl pocit naléhavosti zřejmý. Sama OSN vyhlásila rok 2001 Mezinárodním rokem dialogu mezi civilizacemi. Nový světový řád, nastolený po ukončení studené války, začal rychle přecházet v  nový světový chaos. Ukončení jediné, vše prostupující konfrontace mezi sovětským komunismem a  Západem nevedlo k  míru, nýbrž k  rostoucímu počtu lokálních konfl iktů mezi národy, které spolu až dosud žily, pokud ne vyloženě v míru, pak alespoň bez prolévání krve. Náboženství bylo častým faktorem těchto střetů – zřídkakdy jako jejich příčina, ta byla obvykle politická nebo ekonomická, nicméně jako linie zlomu mezi stranami konfl iktu. Tyto skutečnosti byly hlavním důvodem setkání předních představitelů náboženství, které bylo jakousi předehrou ke shromáždění 150 hlav států o týden později. Setkání neslo název Světový mírový summit tisíciletí – ambiciózní titul pro ambiciózní počin.

Cílem summitu bylo získat čelní představitele všech významných náboženských uskupení pro myšlenku světového míru. Mnozí z  nich nikdy


16 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI předtím na podobném setkání nebyli. Až doposud byli uvyklí kázat a  učit pouze uvnitř svých vlastních společenství, a náhle byli vrženi do širšího vesmíru dalších náboženství a rozmanitých jazyků. Uvědomíme-li si jejich hluboké vzájemné odlišnosti, byla míra shody překvapující. Jistěže nastaly i nepříjemné okamžiky, v neposlední řadě proto, kolik různých hlasů bylo třeba vyslechnout. Přesto však mezi účastníky panovala významná shoda, co se týče potřeby vzájemné úcty a nenásilného řešení konfl iktů, společné odpovědnosti za budoucnost planety, závazků vůči chudým a povinnosti chránit životní prostředí. Po čtyřdenním rokování, probíhajícím většinou v přátelském a velkorysém duchu, podepsali účastníci společné prohlášení, zavazující k míru v jeho mnoha dimenzích.

Jedním z nejsilnějších momentů setkání byla chvíle, kdy grónský zástupce Eskymáků Angaangaq Lyberth tiše oslovil publikum, které se tak lišilo od jeho všední reality:

Asi před deseti lety se jeden z mých lidí vrátil do vesnice a ohlásil podivný

jev. „Z ledovce stéká pramínek vody. Myslím, že led taje.“ Dnes je z onoho

pramínku proud. A proto vám chci říci, jak tu teď sedíme a sdílíme slova

míru: „Ledy tají... Ledy tají.“

Tento moment jako by vyjadřoval všeobecný pocit naděje. Sotva o  rok později, 11. září 2001, nedaleko budovy OSN, kde tato slova zazněla, narazila dva plně obsazená proudová letadla do Světového obchodního centra a rázem změnila náš svět. Celá tragédie byla naplněna symbolismem. Dvě ikony světového kapitalismu, proudový letoun a mrakodrap, se proměnily v  nástroje destrukce. Zaměstnanci kanceláří, věnující se svým každodenním činnostem, byli náhle vtaženi do konfl iktu, jehož epicentrum se nacházelo tisíce kilometrů daleko a o jehož existenci možná ani netušili. Vlastní teroristický útok byl zosnován pomocí internetu, šifrovaných e-mailových zpráv a satelitních telefonů. Téměř jistě počítal s globálním televizním zpravodajstvím. Metody teroristů byly ryze moderní, zatímco jejich náboženské ideje byly staletí staré. Nic nemohlo lépe demonstrovat zranitelnost našeho nebývale propojeného světa s  jeho nevyřešenými problémy a napětím. Náboženství náhle přestalo být tajícím ledovcem, ale začalo připomínat požár, který se vymkl kontrole. Naše jednání z předchozího roku se


17

Úvod

v tu chvíli přestala jevit jako odvážná a včasná, ale již jen jako nedostatečná a opožděná.

* * *

Během následujících týdnů a měsíců začalo být zřejmé, že nastupující století představuje vážné hrozby a že na ně nejsme náležitě připraveni. Na jednu stranu nás globalizace stále více sbližuje a naše životy jsou vzájemně čím dál složitěji provázány, na národní i mezinárodní úrovni. Na druhou stranu nás nový tribalismus – regrese ke staršímu a svárlivějšímu kmenovému přívrženectví  – od sebe vzdaluje a  přináší konfl ikty. Tak či onak, náboženství je, a nadále i zůstane, součástí těchto procesů. Může nás vést mírovým směrem. Stejně tak nás však s obrovskou výbušností může vtáhnout do války. Politici mají v  rukou moc, náboženství však disponují něčím silnějším: mají vliv. Politici posouvají fi gurkami na šachovnici. Náboženství proměňuje životy. Mír může být uzavřen u jednacího stolu, ale pokud nevyrůstá ze srdcí a myslí obyčejných lidí, nebude mít dlouhého trvání. A třeba ani nezačne.

Mír je svým způsobem paradox. Mnoha tradicemi je veleben, zatímco konfl ikt a válka jsou ostře odsuzovány. Přesto se ve válce i z obyčejných lidí stávají hrdinové. A v úsilí o dosažení míru se i hrdinové často bojí riskovat. Ti, kdo prokážou odvahu v bitevní vřavě, jsou oslavováni. Ti, kdo riskují pro věc míru, bývají velmi často zavražděni – mezi nimi Abraham Lincoln, Mahátma Gándhí, Martin Luther King, Anwar Sadat a  Jicchak Rabin. Snaha o mír může být vnímána jako určitá zrada. Mír totiž vyžaduje kompromis. Člověk se v něm musí spokojit s méně, než by si přál. Mír postrádá onu průzračnou přímočarost války, kde jsou věci – sebeobrana, národní čest, vlastenectví, hrdost – jednoznačně dány. Válka je vyjádřením našeho nejzákladnějšího vědomí identity: jsme „my“ a „oni“, bez nejmenší možnosti záměny. Jestliže si však nepřátelé podají ruce, kdo je nyní „my“ a kdo jsou „oni“? Mír v sobě nese hlubokou krizi identity. V jeho důsledku je třeba překreslit hranice mezi sebou a druhými, přítelem a nepřítelem. Není proto divu, jak poznamenal sir Henry Maine, že „válka je nejspíš tak stará, jako lidstvo samo, zato mír je moderní vynález“.

4

Do světa po studené válce nicméně vstoupilo cosi nového. Bývaly doby, kdy mír nastolovala impéria. Od poloviny 17. do poloviny 18. století spadal mír do působnosti národních států v rámci doktríny o rovnováze sil. Po


18 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI druhé světové válce jej zastřešovala hrozba konfrontace mezi dvěma supervelmocemi a Damoklův meč nukleární zkázy. Mír nebyl nikdy úplný a jen v samotném 20. století přišlo ve válce o život přes 100 milionů lidí. Přesto i tehdy existovala základní pravidla, konvence, diplomatická aréna a kalkulace rizik, ztrát a nákladů. Válka byla jistě tragická, katastrofální a zničující, ale nebyla zcela iracionální.

Září 2001 se však stalo předzvěstí nové a děsivé možnosti, a to nestátních aktérů  – jednotlivců a  menších skupin, jež je obtížné identifi kovat a  ještě obtížnější lokalizovat, vypátrat a postavit před soud – schopných organizovat se globálně a způsobit dalekosáhlé škody zcela nepředvídatelnými způsoby. Nejedná se o skupiny, zastupující konkrétní zájmy či raison d‘état. Spolu se svými přívrženci nejsou vázáni racionálními ohledy. Často jsou poháněni zuřivou náboženskou nenávistí. Jsou ochotni spáchat sebevraždu, dokonce z ní činit oprávněný prostředek ke vstupu do ráje. Nerozlišují mezi bojovníkem a civilistou, vinným či nevinným, starým či mladým, aktivním nebo nezúčastněným. V blízké době mohou získat přístup ke zbraním hromadného ničení. Pochopili, že právě v propojenosti globálních společenství  – v  jejich otevřenosti a  anonymitě  – spočívá také jejich zranitelnost. Nejedná se o válku v konvenčním slova smyslu. Použitím metod jde o cosi nového. Motivací se však jedná o  cosi skutečně velmi starého. Jedná se o konfl ikt religionizovaný a absolutizovaný, a tudíž imunní vůči vstřícnosti a kompromisům míru.

V takových dobách musí vůdčí náboženské osobnosti zaujmout jasné stanovisko. Neznamená to, že je v  naší moci extremismu zabránit. Tak tomu zjevně není. Tažení proti teroru nebude v první fázi náboženské. Půjde o složitou operaci, zahrnující shromažďování zpravodajských informací, selektivní vojenské akce, vypátrání fi nančních zdrojů, zbraní a komunikačních cest a sofi stikované metody monitorování a zajištění bezpečnosti. Věřící lidé však nemohou stát stranou, jsou-li druzí vražděni ve jménu Boha nebo svaté věci. Je-li náboženství vzýváno k  ospravedlnění konfl iktu, náboženské hlasy se proti tomu musí ozvat. Musíme uchránit roucho svatosti, je-li vyhledáváno jako plášť pro násilí a krveprolití. Jestliže je víra naverbována do válečného tažení, pak musí zaznít stejně silný protihlas ve jménu míru. Nebude-li náboženství součástí řešení, bude zcela jistě součástí problému samotného.

Globální věk klade obtížnou, avšak nevyhnutelnou otázku těm, kdo jsou věrnými stoupenci určité náboženské tradice. Hovoříme jen z  pozice naší


19

Úvod

víry a v rámci jí vymezené oddanosti, nebo nás náš smysl pro všezahrnující povahu božství vede k tomu, abychom uznali integritu hledání Boha těmi, kdo stojí mimo naše náboženství? Nikdo by neměl podceňovat složitost zachování míru. Jsou chvíle, kdy nám to může připadat tak snadné, jako tomu například bylo během onoho setkání v OSN. Každý z přítomných náboženských představitelů dokázal ve své tradici nalézt slova hovořící o míru, ať již ve světě nebo v lidské duši, jako o velkém a ušlechtilém ideálu. I tehdy však mohlo být člověku zvenčí zřejmé, proč je náboženství stejně tak často příčinou konfl iktu. Mír, o němž se zde hovořilo, byl mnohdy „mírem za našich podmínek“. Argumentace zněla takto: „Naše víra mluví o míru, naše posvátné texty chválí mír; tudíž pokud by celý svět sdílel naši víru a  naše texty, zavládl by mír.“ Tato cesta však bohužel k míru nevede. Mír v našem ještě ne plně vykoupeném světě znamená žít s těmi, kdo vyznávají jinou víru a mají odlišné texty. Mezi mírem náboženské jednoty na konci věků a historickým mírem kompromisu a koexistence je zásadní rozdíl. Snaha vynutit si první bývá občas tím nejhorším nepřítelem druhého.

Po celou dlouhou minulost až donedávna byla většina lidí po většinu svého života obklopena druhými, s  nimiž sdílela víru, tradice, způsob života, soubor rituálů, společných příběhů a očekávání. Za takových okolností bylo možné věřit, že naše pravda je jediná na světě; naše cesta jediná cesta. Outsiderů bylo málo a odpůrců ještě méně. Dnešní situace je jiná. Žijeme s vědomím všudypřítomné rozdílnosti. Na ulici, v práci, na televizní obrazovce se nepřetržitě setkáváme s kulturami, jejichž ideje a ideály jsou zcela nepodobné našim. To může být pociťováno jako hluboké ohrožení identity. Jednou z nejvýznamnějších proměn, k níž došlo na přelomu 20. a 21. století, je skutečnost, že zatímco prvnímu dominovala politika ideologie, nyní vstupujeme do věku politiky identity. To je i důvod, proč se náboženství po dlouhém období útlumu opět vynořilo a  zaujalo tak silnou pozici na světové scéně, neboť náboženství představuje jednu z hlavních odpovědí na otázku identity. Z téhož důvodu však nyní čelíme nebezpečí. Identita totiž rozděluje. Tentýž proces, vytvářející pojem „my“, současně vede k vytvoření pojmu „oni“ – tedy lidé, kteří nejsou jako my. Souběžně s budováním společenství uvnitř svých hranic tak náboženství mohou vytvářet konfl ikt za těmito hranicemi.

Naše situace na počátku 21. století se podobá situaci Evropy na počátku 17. století. Tak jako dnes, i  tehdy byla krajina poseta pozůstatky


20

Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI

náboženského konfl iktu, k  němuž došlo v  důsledku reformace a  ukončení

éry, v níž Evropě dominovala jediná zastřešující velmoc. Nutno říci, že nábo

ženství se v té době příliš nevyznamenala. Proto si tehdy upřímně smýšlející,

uvážliví muži a ženy začali říkat: jestliže spolu lidé víry nedokážou i přes své

neshody žít v míru, musíme ve jménu budoucnosti nalézt jiný způsob. Seku

larizace Evropy, nejprve ve vědě, poté v umění a následně v politice a v celém

uspořádání společnosti, přímo vyrostla ze selhání náboženství přijmout vý

zvy měnící se doby. Jako člověk hluboce přesvědčený o  humanizující moci

víry a o naprosté nutnosti koexistence v době, kdy jsou zbraně hromadného

ničení dostupné extremistickým skupinám, se domnívám, že si další podob

né selhání nemůžeme dovolit. Události nedávných let nám opětovně připo

mínají, že náboženství není tím, čím se evropské osvícenství domnívalo, že se

stane: tichým, marginálním a vlažným. Náboženství je oheň – a stejně jako

oheň hřeje, ale i spaluje. A my jsme strážci plamene.

* * *

Nyní jsou nezbytné dva rozhovory. Tím prvním je rozhovor mezi vůdčími

náboženskými osobnostmi na straně jedné a politiky a obchodními lídry na

straně druhé o  tom, jakým směrem se globalizace musí ubírat. Rozmach

technologií a  obrovské tempo a  rozsah světového obchodu mění náš svět

téměř rychleji, než je snesitelné. Mnohým to přineslo užitek, ale dalším na

opak utrpení, rozvrat a bídu, a jejich hlasy musíme rovněž slyšet. Právě toto

bylo již od dob Hebrejské bible tradičním úkolem víry a jednou z jejích vel

kolepých ctností. Dokonce i Karl Marx, jeden z největších kritiků nábožen

ství, napsal: „Náboženské utrpení je současně výrazem skutečného utrpení

a  protestem proti němu. Náboženství je povzdechem utlačeného stvoření,

citem bezcitného světa, duchem bezduchých poměrů.“

5

Musíme nahlas vy

slovit tichý nářek těch, kdo dnes trpí nedostatkem, hladem, nemocemi, bez

mocí a nesvobodou.

Západní liberální demokracie jsou pro řešení těchto problémů špatně vy

baveny. Ne snad proto, že by byly bezcitné – nejsou; mají starost – ale proto,

že přijaly mechanismy, jež opomíjejí či marginalizují mravní ohledy. Západ

ní politika je dnes spíše procedurální a manažerská. Pochopitelně ne docela:

Británie má stále ještě systém státní zdravotní péče a většina západních zemí

poskytuje různé formy sociálního zabezpečení. Vlády jsou však stále méně


21

Úvod

ochotné uskutečňovat vizi obecného blaha, neboť  – jak tvrdí libertariánští myslitelé – myšlenka společného sdílení blaha není ničím podložená. Až příliš se od sebe lišíme. To nejlepší, co lze udělat, je zajistit jednotlivcům maximální možnou svobodu činit svá vlastní rozhodnutí, a  nejvhodnějším prostředkem pro tento účel je neomezený trh, kde si každý může pořídit takový životní styl, jaký mu vyhovuje, letos nebo tento měsíc. Kromě poskytnutí svobody dělat si, co je nám libo a  co si můžeme dovolit, nemají současná politika a ekonomika moc co říci k existenční situaci člověka. Jsou nám nedostačujícím průvodcem v situacích, kdy musíme čelit nahodilým krutostem života. Je proto zapotřebí vzkřísit mnohem starší tradici – v podstatě soubor náboženských tradic –, která hovořila o lidské solidaritě, spravedlnosti a soucitu a o nezpochybnitelné důstojnosti každého jednotlivého života.

Globalizace přináší k řešení obrovské otázky: možná příliš složité na to, aby je intelekt jakéhokoli jedince či skupiny mohl konceptualizovat, natož se s nimi utkat v praxi. Čím tedy může náboženský pohled přispět? Rozhodně nemůže setrvávat v  rovině detailů. Velká světová náboženství se objevila v  takzvaném axiálním věku civilizace, dlouho před nástupem moderny. I  přesto může náboženský hlas  – lépe řečeno, škála náboženských hlasů  – v mnohém přispět ke společnému přemítání o tom, kam se ubíráme nebo kam bychom se měli ubírat. Lidstvo, stojící před osudovými rozhodnutími, potřebuje moudrost, a náboženské tradice jsou, spolu s velkými fi lozofi emi, naším nejbohatším zdrojem moudrosti. Představují dlouhodobé, ucelené úvahy o místě člověka v přírodě a o tom,  co tvoří opravdové cíle společnosti a jednotlivého života. Budují společenství, tvarují životy a vyprávějí příběhy, které nám objasňují, kdo jsme. Vytvářejí rámec rituálů, vyjadřujících naše touhy a identitu. Pohybujeme-li se po nezmapovaném území, potřebujeme kompas, a velká náboženství jsou takovými kompasy lidstva. V nejistých dobách nám připomínají, že nejsme opuštěni a  že jejich pradávná moudrost může být naším průvodcem. Nesmírná houževnatost velkých náboženství – mnohem starších než politické systémy a ideologie – naznačuje, že oslovují cosi trvalého v  lidské povaze. Bylo to v  prvé řadě náboženství, které poprvé přimělo lidské bytosti pohlédnout za hranice městského státu, kmene a  národa, k  lidstvu jako celku.

6

Světová náboženství jsou globální

fenomény, sahající dále a v určitých ohledech hlouběji než národní stát.

Judaismus je jedním z těchto hlasů. Proroci starověkého Izraele byli prvními, kdo uvažovali globálně, kdo přišli s  představou Boha přesahujícího


22 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI hranice místa a státu a s představou lidstva coby jediného mravního společenství, spojeného smlouvou (covenant) o vzájemné odpovědnosti (smlouva s Noemem po potopě). Stejně tak jako první přišli i s představou společnosti jakožto místa, kde se „právo valí jako vody, spravedlnost jak proudící potok“ (Am 5, 24), a budoucnosti, v níž byla zrušena válka a národy spolu žijí v míru. Tyto hluboké vize a touhy nepozbyly nic ze své síly.

Neméně významná je i  skutečnost, že judaismus byl prvním náboženstvím, potýkajícím se s realitou globálního rozptýlení. V době zničení prvního chrámu v 6. století př. n. l. byli Židé odvezeni do Babylónu na východě nebo uprchli na západ, do Egypta. Než došlo ke  zničení druhého chrámu v roce 70 n. l., stačili se rozšířit do mnoha částí Evropy a Asie. I přes bezmála 2000 let rozptýlení po všech koutech světa však nikdy nepřestali vnímat sami sebe a být druhými vnímáni jako jeden národ – první globální národ světa. Tato zkušenost přinutila Židy k zamyšlení nad mnoha problémy, které jsou dnes lidstvu společné: jak si podržet svou identitu coby menšina, jak se vyrovnávat s nejistotou a jak si zachovat lidskou důstojnost ve světě, který ji, jak se zdá, tak často popírá.

7

Judaismus dal nakonec vzniknout dvěma dal

ším monoteistickým náboženstvím, křesťanství a islámu, ke kterým se dnes hlásí více než polovina ze sedmi miliard všech žijících obyvatel světa. Etika těchto tří náboženství má mnoho společného, i  když každé z  nich hovoří s vlastním, charakteristickým přízvukem.

Úcta, zdrženlivost, pokora, smysl pro určité meze, schopnost naslouchat lidskému utrpení a reagovat na něj – tyto ctnosti nevyprodukoval trh, přitom však jde o vlastnosti, které budeme potřebovat, má-li naše globální civilizace přežít, a  které jsou zároveň neodmyslitelnou součástí náboženské představivosti. Proto vnímám jako povzbudivé, že v roce 2000 proběhl dialog mezi vrcholnými náboženskými představiteli a Světovou bankou; že od roku 2001 je náboženství zastoupeno na Světovém ekonomickém fóru; a že jeden z dosud nejúčinnějších programů oddlužení rozvojových ekonomik – Milostivé léto 2000 – byl náboženský projekt stojící na biblických základech a spojující vůdčí osobnosti náboženství a politiky. Vedoucí představitelé náboženství by nikdy neměli usilovat o moc, ale ani by se neměli vzdávat svého úkolu být jedním z hlasů ve společné rozmluvě lidstva.

Globalizace vyvolala celou řadu rozsáhlých veřejných protestů, v Seattlu, Washingtonu, Praze, Londýně, Davosu a všude tam, kde se scházejí ekonomičtí lídři a politici, aby společně plánovali ekonomickou budoucnost světa.


23

Úvod

Tyto demonstrace sdružují širokou, živoucí a občas chaotickou koalici ekologů, antikapitalistů a bojovníků za lidská práva, které spojuje tentýž pocit – který s nimi sdílím –, že něco není v pořádku. V kapitole 2 uvádím přehled nejvýznamnějších důsledků globalizace, některých pozitivních, jiných hluboce znepokojujících. V ústředních kapitolách této knihy se pokouším rozčlenit tyto složité procesy do šesti skupin.

První z nich je způsob, jakým globální fenomény narušují náš smysl pro mravní odpovědnost. V minulosti bylo relativně snadné určit, kdo komu co činí. Tak tomu již není. Globální trh se pohybuje v reakci na miliardy transakcí. Elektronická média poskytují téměř neomezenou nabídku způsobů komunikace. Národní státy mají stále menší schopnost ovlivňovat vývoj v oblasti ekonomiky, politiky a životního prostředí, a to vše se následně přelévá za hranice států. Z korporací se staly čím dál temnější subjekty, realizující velkou část svého podnikání prostřednictvím dalších fi rem (outsourcing) a schopné podle potřeby rychle přemístit své fi nance i činnosti. Kdo je tedy strůjcem dění? Vymkl se snad dnešní svět kontrole? Můžeme vůbec ještě užívat etický jazyk, jestliže spojení mezi jednotlivými činiteli, skutky a jejich následky se stalo tak nejasným? Ve 4. kapitole tvrdím, že můžeme, ba dokonce musíme, pokud se nechceme zříci odpovědnosti za budoucnost.

Druhou oblastí je vlastní tržní ekonomika. Mnozí odpůrci globalizace odmítají volný trh jako takový. V  kapitole 5 vysvětluji, že tato opozice je mylná, i  když důvody pro ní jsou oprávněné. Volný trh je dosud nejlepší známý prostředek ke zmírnění bídy a k vytvoření prostředí pro nezávislost, důstojnost a tvořivost člověka. A co je nejdůležitější, trh je ztělesněním myšlenky, která je ústředním argumentem celé této knihy, totiž že rozdílnost je zdrojem hodnoty, a  vlastně společnosti jako takové. Právě díky tomu, že jako jednotlivci, národy a civilizace nejsme stejní, představují naše vzájemné směny setkání s nenulovým součtem. Jelikož každý máme něco, co druhému chybí, a každému z nás chybí něco, co má kdosi jiný, interakcí vzájemně získáváme. To činí z obchodu tu nejpřesvědčivější protiváhu války.

Výstupy trhu jsou ovšem nerovnoměrné, čím funguje rychleji, tím jsou nerovnosti, které vytváří, patrnější. V rámci jednotlivých zemí i mezi nimi se tyto nerovnosti nepřípustně zvětšily. Koncentrace světového bohatství v rukou relativně malého počtu jednotlivců, zatímco miliony dětí žijí v bídě, nevzdělanosti a nemoci, je skandál, který je nadále neúnosný. Člověk nemusí být přesvědčený rovnostář, aby si uvědomil, že podobné extrémy jsou


24 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI jizvou ve tváři lidstva. Jak ale máme do důsledků promýšlet odpovědnost bohatých vůči chudým? Jaká jsou kritéria distributivní spravedlnosti? V kapitole 6 vysvětluji biblický pojem cedaka, jehož základní myšlenka ekonomických požadavků lidské důstojnosti se mi zdá přínosnější než polarita západního pojetí charity a spravedlnosti.

Jedním z hlavních hybatelů globalizace je revoluce v informačních technologiích. Má tento proces svůj etický rozměr? V kapitole 7 líčím příběh tří předchozích revolucí – zrod písma, abecedy a tisku –, abych na nich ukázal, jak každá vedla k vytvoření nových společenských a politických možností. Náboženský pohled je v tomto případě obzvlášť přínosný, neboť jakkoli se o  tom příliš neví, každá z  těchto revolucí dala vzniknout novým formám civilizace: písmo „kosmologickým“ společnostem, abeceda monoteismu a tisk reformaci. Jaké budou důsledky čtvrté revoluce, okamžité globální komunikace, zatím netušíme, ale již teď můžeme říci, co vyžaduje od nás, a sice prvořadost vzdělání mezi prioritami naší mezinárodní pomoci. Informační technologie demokratizují přístup k vědění a jedním z našich cílů musí být jejich zpřístupnění všem dětem. Vzdělání je rozhodující klíč k lidské důstojnosti.

V  průběhu jakékoli společenské proměny vyvstává nebezpečí ve chvíli, kdy jedna z institucí překročí své vlastní hranice a začne kolonizovat oblasti s odlišným vývojem. Bývaly doby – jako středověk –, kdy toto platilo o náboženství. V 18. století se to začalo týkat vědy. V 19. a 20. století to platilo o politice. A v 21. století to platí pro trh. Peněžní směna je vhodným mechanismem pro některé transakce, ne však pro všechny. Společnost je závislá na existenci určitých vztahů stojících mimo ekonomické výpočty: patří mezi ně rodina, společenství, kongregace a dobrovolná sdružení. Tyto instituce patří k občanské společnosti a v kulturách, kde se hlavním hnacím motorem stala spotřeba, jsou vážně narušeny. V  kapitole 8 ukazuji, jak rozvoj poznatků v oblasti teorie her a sociobiologie dokazuje, že přežití jakékoli skupiny závisí nejen na soutěži, ale též na kvalitě spolupráce, a že tato kvalita je ohrožena pronikáním logiky tržního prostředí do vztahů, které já osobně nazývám „vztahy smlouvy“ (covenantal relationships), na rozdíl od „vztahů kontraktních“ (contractual relationships).

Nebezpečí, jež globální ekonomika představuje pro životní prostředí, jsou dobře známá. Poškození biosféry v  důsledku naší činnosti bude mít zhoubný dopad na příští generace. Jak ale chápat naše povinnosti vůči


25

Úvod

přírodě a dosud nenarozeným generacím? Pro etiku po osvícenství je v tomto případě obtížné budovat závazky morální odpovědnosti. Dosud neexistující příroda či osoby nejsou mravními subjekty. Jak potom vůči nim můžeme mít jakékoli povinnosti? V kapitole 9 uvádím, že naším nejlepším vodítkem nám může být mnohem dávnější moudrost: že přírodu nevlastníme ani jako jednotlivci, ani kolektivně, ale je nám svěřena do opatrování jménem těch, kdo přijdou po nás. Na zemi jsme hosty a opatrovníky.

Tváří v  tvář tak nesmírně složitým výzvám, jaké provázejí mnohočetné procesy zvané globalizace, existuje obrovské pokušení vzdát se odpovědnosti ve prospěch odborníků nebo ji ponechat běhu dějin, případně celou věc zjednodušit tím, že se postavíme proti myšlence trhu se vším všudy. Tyto léčebné postupy jsou horší než nemoc sama. Trh je mechanismus, nic víc a nic míň, a záleží jen na nás, jaká omezení mu nastavíme a jakým směrem se rozhodneme vydat. To vyžaduje seriózní, zaujatou rozpravu mezi námi – mám na mysli všechny lidi, neboť všichni jsme tímto vývojem zasaženi  – a politiky, ekonomy a obchodními lídry, jejichž rozhodnutí ovlivňují globální ekonomiku. Kampaně a protesty zaměřené na jeden konkrétní problém jsou samozřejmě důležité, ale nestačí, protože stávající světový řád nepředstavuje jeden jediný samostatný problém a protože protest je pouze předehrou, nikoli náhradou nuancované debaty a úsilí o dosažení konsenzu v oblastech protichůdných zájmů.

Můj vlastní názor, který také ovlivnil podobu, jak tato dilemata předkládám, je ten, že v podmínkách krajní nejistoty jsou naším nejlepším vodítkem relativně jednoduché mravní zásady – nazývám je správa, spoluúčast, soucit, tvořivost, spolupráce a ochrana přírody.* Mám za to, že těchto šest zásad předchází sedmé  – globální úmluvě o  lidské solidaritě. Tyto mravní zásady nemají sloužit jako rozhodovací procesy, ale jako nastavení kompasu, umožňující nám posoudit, zda postupujeme správně, či nikoli. Pojem směřování je naprosto nezbytný. Domnívám se – mé přesvědčení pramení z víry, ale člověk nemusí být věřící, aby jej sdílel –, že ekonomické systémy je třeba posuzovat podle jejich dopadu na lidskou důstojnost. Společenský řád systematicky upírající významné části lidstva základní prvky důstojnosti je neobhajitelný. To neznamená opustit myšlenku globálního trhu, ale znamená

* V  anglickém originále: the six C’s  – control, contribution, creativity, co-operation, compassion a conservation, pozn. překl.


26

Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI

to brát vážně soubor netržních hodnot, jež musí být součástí našich rozhod

nutí o budoucnosti.

* * *

Je tu ovšem ještě druhý rozhovor, neméně naléhavý a  závažný, který musí

proběhnout mezi náboženstvími, neboli tím, co Huntington nazývá „civi

lizacemi“. Dokážeme spolu žít pohromadě? Dokážeme poskytnout jeden

druhému prostor? Jsme schopni překonat dlouhou minulost odcizení a vzá

jemné hořkosti? Zde jsem neváhal vrátit se zpět k  samotným zdrojům zá

padního monoteismu, abych se ptal, co po nás Bůh chce v  tomto novém

a nebezpečném věku. Domnívám se, že globalizace staví velká světová nábo

ženství před tu nejvyšší výzvu, které se nám v minulosti dařilo vyhýbat, což

však není nadále možné. Dokážeme v lidském „ty“ zahlédnout střípek bož

ského „Ty“? Dokážeme rozpoznat Boží obraz v člověku, který není k naše

mu obrazu? Bůh se s námi občas setkává v tváři cizince. Globální věk učinil

z našeho světa společnost cizinců. To bychom neměli vnímat jako ohrožení

naší identity, nýbrž jako volání po mnohem obtížnější mravní a  duchovní

velkorysosti, než jakou jsme si kdy dokázali představit. Dokážu já, Žid, roz

poznat Boží obraz v někom, kdo není k mému obrazu: v hinduistovi nebo

sikhovi, křesťanovi nebo muslimovi či v Eskymákovi z Grónska, hovořícím

o tajícím ledovci? Dokážu to, aniž bych se cítil upozaděn, ale naopak oboha

cen? A co to udělá s mojí vírou, jež mne až dosud poutala k těm, kdo jsou

stejní jako já, a která teď musí vytvořit prostor těm, kdo jsou jiní a mají od

lišný výklad světa.

Na tomto místě musím učinit osobní doznání. Nejsem liberální žid. Mé

pojetí víry je ortodoxní. Jsem zvyklý na to, že mi moji liberální kolegové ří

kají „fundamentalista“, a právě zde spočívá nejakutnější výzva dnešní doby.

Oživení u  většiny světových náboženství v  posledních desetiletích se ode

hrávala spíše na konzervativním než na liberálním konci jejich spektra. Si

lou konzervativních náboženských hnutí je právě skutečnost, že představují

protest proti pozdní modernosti, nikoli ochotu se jí přizpůsobit. Jsou vyjád

řením hlubokého zděšení nad některými vedlejšími účinky globálního kapi

talismu: jeho nespravedlností, konzumností a  vykořisťováním, jeho ne

schopností řešit problém bídy a nemocí, jeho děsivou necitlivostí k místním

obyčejům a kulturám a jeho duchovní chudobou, to vše jdoucí ruku v ruce


27

Úvod

s materiálním bohatstvím. Náboženství si v dnešním světě získalo přívržence spíše ve své protimoderní podobě než v moderním pojetí, a právě zde se musí odehrát zápas o vzájemnou toleranci, koexistenci a nenásilí.

Zesnulý sir Isaiah Berlin, muž, jehož jsem znal a vážil si ho, shrnul liberální vyznání ve známém výroku na konci svého vynikajícího eseje Dva pojmy svobody: „Civilizovaný člověk se od barbara liší tím, že si uvědomuje relativní platnost svých přesvědčení, a  přesto je neúnavně hájí.“

8

To je jistě

ušlechtilý postoj. Jeden z  nejvýmluvnějších kritiků liberalismu, Michael Sandel, na to ovšem odpověděl: „Jestliže mají přesvědčení člověka pouze relativní platnost, proč za nimi stát neochvějně?“

9

Tato otázka nyní zaznívá

stále častěji. Pokud jsou svoboda slova a sdružování pouhými konvencemi západní moderny, jakým právem kritizuji ty, kteří je odmítají jako výraz dekadence? Jestliže je respektování lidských práv pouze jednou hodnotou z mnoha, na základě čeho odmítám sebevražedného atentátníka, přesvědčeného, že vražděním druhých si zajišťuje místo v ráji? Relativismus je příliš slabý na to, aby vzdoroval bouřlivým vichrům náboženského zápalu. Toho je schopen pouze stejně silný zápal, namířený opačným směrem. Nemyslím si, že posvátnost lidského života a nezcizitelné svobody spravedlivé společnosti jsou relativní hodnoty. Jsou to náboženská absolutna. Bezprostředně vyplývají z předpokladu, že to nikoli my jsme stvořili Boha k svému obrazu, ale Bůh stvořil nás k  obrazu svému. Patří k  téže tradici, sdílené židy, křesťany a muslimy – navzdory tomu, že velkou část své minulosti prožili ve vzájemném nepřátelství. Uzdravení musí nastat skrze náboženské zkušenosti těch, kdo těmito zkušenostmi naplno žijí. Musí přijít přímo ze samotného středu hurikánu. Znamená to, že každý z  nás, kdo se hlásí k  nějaké víře, se musí utkat se zdroji extremismu uvnitř své vlastní víry.

V  kapitole 3 předkládám revoluční tvrzení: jisté paradigma, dominující od dob Platona západnímu myšlení, náboženskému i sekulárnímu zároveň, je mylné a velmi nebezpečné. Jedná se o myšlenku, že při hledání pravdy či konečné reality postupujeme od partikulárního k  univerzálnímu. Partikulárnost je v podstatě nedokonalost, zdroj omylů, provinčnosti a předsudků. Pravda je naproti tomu abstraktní, nadčasová, univerzální a  všude a  pro všechny stejná. Partikulárnost vede k válce; pravda plodí mír, neboť jakmile každý pochopí pravdu, konfl ikt se rozplyne. Jak by tomu mohlo být jinak? Není kmenová příslušnost pouze jiné označení pro partikulárnost? A nebyla právě kmenová příslušnost ve všech dobách zdrojem konfl iktu?


28 Jonathan Sacks / DŮSTOJNOST V ROZDÍLNOSTI

Na této myšlence je cosi svůdného, co již okouzlilo mnoho moudrých myslitelů. Alfred North Whitehead kdysi prohlásil, že celá západní fi lozofi e je „sérií poznámek k  Platonovi“. Mohl to klidně vyjádřit ještě důrazněji: Nejen fi lozofi i, ale i západní náboženství pronásleduje Platonův přízrak. Výsledek je nevyhnutelný a tragický. Pokud veškerá pravda – náboženská i vědecká  – je pro každého v  každém okamžiku stejná, potom pokud já mám pravdu, ty se nutně mýlíš. Pokud mi na pravdě záleží, musím tě obrátit ke svému pohledu na věc, a běda ti, odmítneš-li být obrácen. Odtud pocházejí ty nejhorší zločiny v dějinách a spousta prolité lidské krve.

Západní civilizace zažila pět univerzalistických kultur: starověké Řecko, starověký Řím, středověké křesťanství, islám a osvícenství. Tři z těchto kultur byly sekulární, dvě náboženské. Světu přinesly mnohé neocenitelné dary, ale stejně tak i nesmírné utrpení, zejména pak Židům, i když nejen jim. Prohnaly se jako přílivová vlna a smetly s sebou místní zvyky, starobylé tradice a odlišné přístupy. Pro kulturní rozmanitost znamenaly totéž, co industrializace pro biodiverzitu. Potlačily slabší formy života. Omezily rozdílnosti.

Nyní prožíváme šestý univerzální řád: globální kapitalismus. Jde o první řád, jehož hnacím motorem není soubor idejí, ale řada institucí, mezi nimi například trh, média, nadnárodní společnosti a internet. Jeho dopady však nejsou o nic méně závažné. Ohrožuje vše místní, tradiční a jedinečné. K tragédii 11. září došlo setkáním a srážkou dvou vzájemně se krajně ohrožujících univerzalistických kultur, globálním kapitalismem a  extremistickou formou islámu.

Je načase zbavit se Platonova přízraku, jasně a jednoznačně. Univerzalismus musí být vyvážen novou úctou k místnímu, zvláštnímu a jedinečnému. Univerzální náboženské pravdy pochopitelně existují. Hebrejská Bible je nazývá „smlouvou s Noemem“. V židovské tradici je toto interpretováno jako odkaz k sedmi základním přikázáním: zákaz modlářství a rouhání, vraždy, krádeže, sexuálních přestupků a svévolného páchání krutosti na zvířatech, a pozitivní příkaz ustanovit systém spravedlnosti. Tyto pravdy tvoří společný kodex lidstva, předcházející a přesahující náboženské rozdíly. Podle Maimonida, pokud nežid dodržuje tyto zákony, neboť věří ve zjevenou pravdu Mojžíšových zjevení, pak je jedním ze „zbožných mezi národy světa“, a patří mu podíl na světe budoucím. Kdo tak činí na základě rozumového úsudku, je „jedním z moudrých mezi národy“.

10

Podle židovského učení se tedy člo

věk nemusí stát židem, aby mohl sloužit Bohu.


29

Úvod

Tato starověká tradice nabývá nového významu ve světě ohroženém civilizačními střety. Vyplývá z ní, že ústřední tvrzení monoteismu není tím, zač je často pokládáno: jeden Bůh, tudíž jedna cesta ke spáse. Naopak, jednota je uctívána v rozmanitosti. Sláva stvořeného světa je v jeho udivující různorodosti: tisíce různých jazyků, jimiž lidstvo hovoří, rozmach kultur, obrovská pestrost výrazových projevů lidského ducha, v nichž často, nasloucháme-li pozorně, zaslechneme hlas moudrosti, sdělující nám cosi, co bychom měli vědět. To je to, co mám na mysli pod pojmem důstojnost v rozdílnosti.

Jde o  velkou a  složitou myšlenku, a  plně jsem jí porozuměl teprve po dlouhém zápolení s otázkou, jaké místo má náboženství v moderním a postmoderním světě. Strávil jsem mnoho času rozhovory s vůdčími představiteli ostatních náboženství. Velmi si vážím přátelství s představiteli křesťanství a mnoha dalších náboženských systémů – hinduisty, sikhy, buddhisty, dži



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist