načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dům žen bez mužů - Karine Lambert

Elektronická kniha: Dům žen bez mužů
Autor:

Zanevřít na muže nebude tak snadné... V tomto domě žen jsou muži všudypřítomní... v jejich nostalgických vzpomínkách. Pět žen různého věku a z různých prostředí má společné ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  130
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  139 Kč
6%
naše sleva
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 191
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Šárka Belisová
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0651-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zanevřít na muže nebude tak snadné...

V tomto domě žen jsou muži všudypřítomní... v jejich nostalgických vzpomínkách. Pět žen různého věku a z různých prostředí má společné jediné: nechtějí už ani slyšet o lásce a rozhodly se žít bez mužů. Až do okamžiku, kdy poklidnou hladinu jejich života rozbouří nová nájemnice. Juliette se líbí jejich přátelství a semknutost, jejich odvaha a jejich nekonformnost. Ale ona rozhodně na muže nerezignovala! A mluví o tom nahlas. Naruší spolehlivé jistoty svých sousedek?

„Poslyšte, vy nová, vysvětlila vám Carla pořádně domovní řád?“
„Jen v hrubých rysech.“
„Tady platí přísná pravidla! Žádní manželé, žádní milenci, žádní instalatéři, žádní elektrikáři.“
„Žádní donašeči pizzy.“
„Žádní chlapi!“
„Žádní chlapi?“ vykoktá Juliette.


Karin Lamber je belgická fotografka. Její snímky jsou plné emocí, radosti, křehkosti, pravdivosti. Miluje knihy a vždy snila o tom, že jednou také napíše knihu. Ale ať fotografuje, nebo píše, vždy zachycuje to, co se jí bezprostředně týká. Její prvotina Dum žen bez mužů (L’immeuble des femme qui ont renoncé aux hommes) jí v roce 2014 vynesla cenu Prix Saga Café za nejlepší belgický literární debut. Vzápětí byla přeložena do řady jazyků. V letošním roce jí vyšla druhá kniha s názvem Eh bien dansons maintenant! (Tak a nyní se pusťme do tance!). Karine Lambert žije v Bruselu.

Zařazeno v kategoriích
Karine Lambert - další tituly autora:
Dům žen bez mužů Dům žen bez mužů
Lambert, Karine
Cena: 228 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Dům žen bez mužů
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.motto.cz
www.albatrosmedia.cz
Karine Lambert
Dům žen bez mužů – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Praha 2016










Příští lásce ...










„To je nemožné,“ praví Hrdost.
„To je nebezpečné,“ praví Zkušenost.
„To je bezvýchodné,“ praví Rozum.
„Pokusme se,“ zašeptá Srdce.
William Arthur Ward










9
1
„Prosíme cestující letu číslo 542 do Bombaje, aby se do ­
stavili k východu číslo 7. Poslední výzva.“
Věta, jíž se čtveřice kamarádek obávala. Ty, co zůstá­
valy v Paříži, cestovatelku horečnatě obstoupily.
„Máš pas, drahoušku?“
„Ano, Simonko.“
„Do kapsy ruksaku jsem ti dala mandle,“ špitne Ro­
salie.
„Jsi anděl. S tím určitě vydržím, kdyby letušky stáv­
kovaly a odmítly roznášet občerstvení.“
Na letiště dorazily příliš brzy, vypily několik šálků
kávy, nedotkly se croissantů ani šuketek, bavily se o nej­
různějších hloupostech a  pak zmlkly. A  ve chvíli, kdy
se loučily, měly najednou na srdci tisíc důležitých věcí.
V momentě, kdy se jedna nadechuje, se slova ujímá dru­
há a vzápětí ji střídá třetí, které se už hodinu chce ču­
rat – teď je ovšem příliš pozdě, nechce riskovat kilo metry





10
cho deb a propást odlet. Rozpoutá se smršť rad a dota­
zů. „Při vzletu žvýkej žvýkačku. Nekoupej se v Gan ze.
Pij balenou vodu. Přivez nám čtyři sárí. Bacha na zelené
curry. Na přechodu dávej přednost posvátným kravám.
Jestli tam bude příliš velký rámus, dej si do uší špunty.
Kolik má Indie obyvatel? Kolik tam chodí naháčů za­
krytých akorát kouskem látky? Dej o sobě vědět, aspoň
že jsi dobře dojela. Vrať se nám zpátky.“
„Děvčata, musím vám připomenout, že je mi sedma­
čtyřicet.“
„Jasně, ale poprvé odjíždíš daleko.“
Vtom se vedle nich bůhvíodkud vynoří dvojice, muž
a  žena propletení v  objetí. Uprostřed velké přeplně­
né haly nevidí najednou nic než ty dva. Oba v  bílém,
ze zcuchanými vlasy, spojenými ústy, nádherné, jako
jedno tělo se čtyřma rukama. Čtyřma rukama, které
pronikly na známé území a vzájemně se hladí a zachy­
cují. Vzdalují. Dva centimetry. Šeptají. Zapadají do
sebe ještě těsněji. Ženy přemýšlejí, jestli jsou slova, kte­
rá si říkají, láskyplná, bojovná nebo útěšná. Jestli od­
jíždí on a ona zůstává, nebo je tomu naopak. Jestli se
opouštějí navždycky. Nebo se třeba ještě nerozhodli.
Nevědí.
„Málem jsem zapomněla, tohle ti posílá Královna.
Až se octneš na nějakém roztomilém místě, vzpomeň
si na nás a zasaď je.“
Carla vezme pytlík s bambusovými semeny.
„Dávejte nám na ni pozor.“
„Jak to jenom půjde. No tak už běž,“ pobízí ji Simone.
A naposledy ji obejme.
Giuseppina se Carle podívá přímo do očí.





11
„Buon viaggio!“
„No ne! Tak přece se našla jedna, kterou napadlo to
říct. Grazie bella!“
Rosalie dobrodružku pevně stiskne.
„Nezapomeň na nás.“
Co nejdéle ji sledují pohledem jako všichni, kdo vy ­
provázejí milovanou bytost, která se nadlouho vydává
na konec světa, v naději, že si to rozmyslí. Což se nikdy
nestane. Carla se otočí, usměje a zmizí.
Simone cosi datluje do mobilu. Volá té, která zůstala
v pátém patře domu.
„A  je to, odjela i  s  bambusovými semeny, vracíme
se domů.“
Družně táhnou letištní halou tempem, které udá­
vá kulhající Giuseppina. Po nerozlučné dvojici už ani
nevzdechnou, neslyší, jak žena křičí, že nadváhu za­
vazadel nezaplatí, míjejí je, ani je nevnímají uprostřed
mamin svalených na lavičkách čekárny, děcek mačka­
jících plyšáky a dospělých přilepených ke svým table­
tům. Nemluví, zato je spojují jejich paže a  společná
myšlenka.
Usazují se na předním sedadle lehké dodávky. To
zadní je sotva vidět pod kulatými stolky na jedné noze,
křesly a obrazy. Zůstaly by pohromadě vpředu, i kdyby
bylo prázdné.
„Vzpomínáte, jak Carla tenkrát přišla...“
„Měla drdol a červené brýle.“
„A ohromný kufr.“
„Zapomněly jste na andulku Traviatu!“
„Jaká tragédie!“
„A na Jeana ­Pierra, co se producíroval jako páv!“





12
„Slupl ji jako malinu!“
„Carlin řev slyšela celá čtvrť.“
Traviatu pohřbily pod hortenziemi. To Královna ješ ­
tě chodívala ven. Složila pro ně báseň, svoji verzi haiku,
a přednesla ji před záhonem.
Pták odchází do oblak
na klidném modrém nebi
v slunný jarní den.
Carla se svým ohromným kufrem a  prázdnou klecí se
chtěla otočit na podpatku a odejít. Rosalie jí tehdy udě­
lala ajurvédskou masáž na čele a Simone usmažila jab­
lečné koblihy. To byl její oblíbený moučník. Zůstala
čtyři roky. Pak, zhruba před měsícem, jim oznámila,
že odjíždí do Indie a že našla někoho, kdo se jí postará
o byt. Nemusejí se obávat, je to fajn děvče.
„Ta nová se jmenuje Juliette.“
„A kdy se nastěhuje?“
Giuseppina zvyšuje o stupeň tón.
„Do tohohle domu se nechodí jako do mlejna. Dou­
fám, že z ní nebudeme mít hlavu v pejru.“
Rosalie se usmívá.
„Umět se přizpůsobit štěstí není dáno každému.“
„Vždyť je to v pohodě. Žiješ u nás. Nic se ti nemůže
stát,“ uklidňuje ji Simone.
„Kromě toho, že klopýtneš a svalíš se,“ odvětí Giu­
seppina.
„Aspoň tě neskolí lásky žal,“ uzavře Rosalie.
Ostatní se smějí.
„Brzdi, naskočila červená!“





13
Giuseppina zapíná rádio. Spouštějí okna a  zpívají
z plných plic. Giuseppina zná slova nazpaměť, ostatní se
tak jenom tváří: „Lasciatemi cantare... con la chitarra in
mano... lasciatemi cantare... sono un Italiano...“*
Dopravu zdržuje zácpa u  Bagnoletské brány. Není
proč spěchat. Nečekají je žádné děti, žádní muži. Na ­
nejvýš Jean ­Pierre.
„Giuseppino, vezmeš nás někdy tam k vám?“
„Hmmm,“ zabručí dotázaná.
„Tak ráda bych viděla Syrakusy.“
„Hmmm...“
„Je tam teplo.“
„Tak dobře. Vezmeme si moji dodávku. Pokusím se
ji vyprázdnit.“
Simone se zavrtí.
„Mohly bychom nabrat nějakého stopaře.“
Rosalie jí položí ruku na paži.
„K čemu by to bylo? I kdyby byl krásný jako den, stej­
ně bysme ho nemohly unést a vzít si ho k nám domů.“
„Občas na to nařízení zapomenu,“ přizná se Giu­
seppina.
„Jak můžeš na něco takového zapomenout, Giu?“
„Protože pokud jde o chlapy, ty ode mě kolem doko­
la dělí bezpečnostní pás.“
„Myslíte si, že nás na Sicílii doprovodí Královna?“
zeptá se Rosalie.
„Přece víš, že od svých bambusů se nehne na krok.
Z domova už nevytáhne paty. Teda kromě dne, kdy bude
muset odejít.“
* L’ I t a l i a n o od Tota Cutugna





Rosalie zeslabuje hudbu. Otáčí se k ostatním:
„Jsou otázky, na které bych odpověď raději neznala.“
Giuseppina zaparkuje před domovní mříží. Všech ­
ny tři vystupují. Simone kyne sousedovi, který je sledu­
je zpoza záclony.
„Pan Barthélémy je na vartě.“
„Ten nás nekousne,“ dodá Rosalie.
Giuseppina se postaví před ostatní a zvedá prst.
„Bacha, děvčata! Mějme se na pozoru přede všemi.
Od prvního po posledního.“





15
2
„Do háje!“
„Co se děje?“
„Málem jsem se netrefila na schod.“
„Rozsviť...“
„Už jsem to zkusila.“
Ve tmě schodiště se střetávají komentáře.
„Tenhle měsíc to máme už potřetí.“
„Jestli to není vypínačem, tak to bude celková po ­
rucha.“
„Ale proč to takhle vyskakuje?“
„Vypadly pojistky, za to můžou tweetery.“
„To říkáš proto, že tě rozčilujou, jenomže ty s tím ne ­
mají nic společného.“
„Nevadí to akorát Královně. Shora je slyšet Bach.“
„Má baterie, ta je za vodou.“
„Tak baterie, ty mi zrovna nechybí... Spíš vzduch...
dusím se!“





16
„Sedni si... Pomalu a zhluboka dýchej... pěkně bři ­
chem...“
„V komodě u vchodu by se měla nechávat baterka.“
„... představuj si vlnu... jak se blíží... a vrací...“
„Zavolal někdo elektrikářku?“
„... nadechuješ se... a vlna se blíží...“
„Má dovolenou.“
„... vydechuješ... a vlna se vrací do moře...“
„Sehnat jinou nebude žádná legrace.“
„Dokonce ani nevím, jestli se v celé Paříži vůbec dají
sehnat dvě ženské z oboru.“
V mezipatře mezi prvním a druhým poschodím se
drží jedna druhé. Krásná Rosalie pronáší mantru. Giu­
seppina ji žádá, ať s  tím nesmyslem přestane. Simone
napadne, že všechny by uklidnil pořádný joint.
„JEANE ­PIERRE! Tys mě vyděsil!“
„Jean ­Pierre? Já myslela, že tady bydlí jenom ženy!“
„Kdo to řekl?“
„Vyšlo to od Carly.“
„To jsem já, Juliette. Přistěhovala jsem se včera večer.
Kdo je Jean ­Pierre?“
„Včera... už!“ zvolá Giuseppina.
„Jean ­Pierre je v tomhle baráku jediný zástupce muž­
ského pohlaví.“
„Škoda že neumí vyměnit pojistky.“
„Na ty kašle, on ve tmě vidí.“
„Jeane ­Pierre, pojď sem, drahoušku, ony žárlí, že trá­
víš noci u mě v posteli.“
„Nahradit chlapa kočka nikdy nedokázala!“
„Poslyšte, vy nová, vysvětlila vám Carla pořádně do­
movní řád?“





„Jen v hrubých rysech.“
„Tady platí přísná pravidla! Žádní manželé, žádní
milenci, žádní instalatéři, žádní elektrikáři.“
„Žádní donašeči pizzy.“
„Žádní chlapi!“
„Žádní chlapi?“ vykoktá Juliette.
Giuseppina ztrácí trpělivost.
„Všechno je vám jasné. Fajn a co budeme dělat my?“
„Jestli jde o výpadek v síti, s biografem máme smůlu.“
„Tak si při svíčce zahrajeme scrabble,“ navrhuje Si ­
mone.
„Dobře, ale nebudeš švindlovat.“
„Já jsem nešvindlovala, vyhrála jsem se slovem ,ze­
f ý ř i ‘. “
„Na políčku 3S!“
„A úplně náhodou jsi zrovna ty měla ,z‘ a ,ý‘!“
„Nebýt náhody, která způsobila, že se převrátil na
záda, mravenec by neobjevil nebe.“
„Sama vypadáš jako mravenec!“
„Giuseppino, půjdeme k tobě. Je to blíž.“
Nájemnice se přidržují zábradlí. Simone se zavěšu­
je do Rosalie.
„Pojď s námi, Jeane ­Pierre.“
„Juliette, zvládnete to sama?“
Juliette zůstane sedět na pátém schodu.
Žádní chlapi!





18
3
Zvláštní dům. Královna, nadšená obdivovatelka Bacha.
Prapodivné setkání s hlasy bez tváří. Juliette stále nevě ­
děla, jak vypadají ostatní nájemnice. Světlo na chodbě
stávkovalo. Uvítací výbor se odebral na scrabble a ona
šla potmě na kutě.
Přesto když do té slepé uličky poprvé vkročila, po­
cítila hluboký mír. Fasády s vybledlými barvami a cih­
lové domy porostlé břečťanem nebo vistárií, zkrášlené
zahrádkami a rozkvetlými dvorky, dodávaly dvacátému
pařížskému obvodu venkovský ráz. Klid vyzařující z to­
hoto chráněného ostrůvku, kde jako by se zastavil čas, ji
přiměl zpomalit krok, zvednout oči k nebi a zaposlou­
chat se do ptačího zpěvu. Když otvírala kovaná vrát­
ka u čísla patnáct, najednou měla pocit čehosi důvěrně
známého. Pocit déjà vu, jako by to už někdy předtím
zažila, se následující dny vrátil. Konečně se dostala na
dobré místo. Právě tady by měla žít, nikde jinde.





Kde se v  ní brala ta jistota, když se tam stejně zdr ­
ží jen pár měsíců? Možná za to mohla ta lavička se sta­
řičkým párem s  neměnnými zvyky, který působil tak
uklidňujícím dojmem. Drobounká stará paní měla po­
tíže s  chůzí. On, statnější, jí podpíral loket. Juliette si
všimla, jak kapesníkem svědomitě oprašuje místo, na
něž se chystala usednout. Seděli tam spolu mlčky. On
své družce s  nekonečnou něžností tu a  tam narovnal
neposlušnou kadeř bílých vlasů... Možná za to moh­
ly hortenzie, které si toho roku notně pospíšily. Vždyc­
ky se jí líbily a  na dlážděném dvorku rostly náramně
robustní kusy, malinové, slézové a  kousek dál indigo­
vé s proměnlivými odstíny, zvláštní květiny, jelikož nej­
dřív rozkvetou modře a  postupně zrůžovějí... Možná
to bylo tou směšnou figurkou čertíka se špičatýma uši­
ma, vyřezanou ve dřevě domovních dveří. Vyplazoval
jazyk a tím vyvolával úsměv. Když se podívala víc zblíz­
ka, zjistila, že je to čertice... A možná to bylo tou komo­
dou z hrušky ve vstupní hale nebo vázou z opalinového
skla, plnou uklánějících se pryskyřníků.
Pokud ovšem její pocit pohody nepramenil spíš z ro­
mantické historie toho velkého domu než ze všech kou­
zelných drobnůstek okolo. Současné majitelce ho kdysi
věnoval jeden bláznivě zamilovaný Ital. A pak jednoho
večera zmizel.
Poté co jí Carla tu čtvrť popsala, ještě dodala: „Tvoje bu­
doucí sousedky jsou zajímavé ženy, každá je úplně jiná.
Všechny nás spojuje stejná volba – v našem životě ne­
jsou muži, a to nám vyhovuje.“
Juliette ocenila volbu slovesa vyhovovat.





20
4
V  prvním patře má byt Giuseppina Volpino, přezdí ­
vaná Cosetta. V dialektu jejího kraje „Věcička“. Chtě­
la, aby už jí tak nikdy neříkali. Když se ozvala na in­
zerát ohledně bytu, rovnou Královně vypověděla svůj
příběh, jako kdyby se ho chtěla jednou provždy zbavit.
Chraplavým hlasem kuřačky vysvětlila, proč u ní žádní
muži ne hrozí.
„Finito! Basta!“
Když se narodíte v provincii Caltanissetta, na kopci
vzdáleném sto kilometrů od Katánie, druhého největ ­
šího sicilského města, a máte otce a tři bratry, nemůžete
si vyskakovat, to oni budou vašemu životu udávat směr.
Nelze dělat nic, než co vám nařizují jejich pravidla a je­
jich dobrá pověst. Bez jejich svolení se ani nenadechne­
te. Sicilská rodina: uno pulpo con tentacoli! Chobotnice
s chapadly.
Protože jejich půda přestávala rodit, Volpinovým ne­





21
zbylo než opustit své vinice a olivovníky a odejít praco ­
vat do dolu na severu Francie. Dál však žili jako Sicilani
a zachovali si to nejdražší – svou duši. Padre Mar cello
se nikdy neusmál. Denně riskoval život ve štolách, což
mu charakter nezjemňovalo. Zažíval strach, že ho stov­
ky metrů krychlových hlíny, které měl nad hlavou, roz­
drtí jako fík na dně košíku. Po práci jste ho našli ve vý­
čepu, v zimě i v létě, s kšiltovkou přikovanou k hlavě.
Byl málomluvný, a tak svá rozhodnutí nijak neospra­
vedlňoval, každá další starost na obzoru znamenala,
že projeví nesouhlas. Mamma měla srdce stejně oko­
ralé jako tělo. Nikdy si nesedla a bez oddechu slouži­
la od svítání do setmění mužům klanu. Myslet jí za­
kázat nemohli, ale měla povinnost mlčet. Jen jednou,
na konci večerního jídla – byli u toho všichni, i čtyři
děti, které přivedla na svět během pěti let – se odváži­
la něco říct.
„Jdu ven,“ prohlásil Padre a přesvědčil se, že mu če­
pice sedí přesně tak, jak má.
„Opilče!“ zadrmolila Mamma skrz zuby.
Otec popadl kovovou konvici na kávu, naplněnou
po okraj vřelou tekutinou, a hodil ji své ženě na hlavu.
Ta skvrna v létě splývala se snědou pletí, ale v zimě se jí
od hrdla k dekoltu táhl stín.
V rodině se všichni tvářili, jako by ta stopa neexis­
tovala. Giuseppina byla v  době, kdy se to stalo, úplně
maličká, ale ještě po čtyřiceti letech jí při vzpomínce na
matčinu tvář potemní zrak.
Její bratři, Tiziano, Angelo a  Fabio, se podobali je­
den druhému – všichni měli černé napomádované vla­
sy, hladce oholené tváře, rozepnutou košili odhalující





22
několik chlupů a řetízek s křížkem. V přiléhavých kal ­
hotách si nonšalantně vykračovali s rukama v kapsách,
na ženy se dívali se směsí žádostivosti a arogance a na
muže jako na soky. A ten, kdo by je nazval Italy, se mu­
sel mít na pozoru, to je totiž pro Sicilana ta nejhorší
urážka.
Giuseppinu její tělesní strážci sledovali na každém
kroku a po celý den jí opakovali:
„Nessuna confidenza con i ragazzi!“*
Podle nich dívka nikam nechodí, nepije ani nekouří.
Dívka je vzor ctnosti. Když tedy jednou přišla ze školy
s cucflekem na krku, zfackovali ji. Třikrát. Od každého
bratra dostala po políčku. Trpěli pocitem vykořeněnos ­
ti a v ní viděli poslední výhonek, nesměli dopustit, aby
z něj vyrostl plevel. Ve svých třinácti letech se nenecha­
la zlomit, s rozpálenými tvářemi jim hleděla přímo do
očí a neuronila ani slzu.
✴ ✴ ✴
Nájemné bylo mírné, ale nájemnice se majitelce muse­
ly líbit. Královna oceňovala sílu charakteru vyzařující
z vyprávění této ženy s vratkou chůzí, jejíž vysušené tělo
připomínalo hmyz. Šedivý pramen mezi černými vlasy,
živý pohled  tmavých očí, uprostřed zimy punčochové
kalhoty s květinovými vzory a hedvábné šaty z padesá­
tých let pod příliš velkým semišovým kabátkem, který
už něco pamatoval. Komplet doplňoval nekonečný fia­
lový šál upletený někým, kdo nikdy neslyšel o hráško­
vém vzoru.
* Žádné důvěrnosti s chlapci!





Giuseppina byla pravý opak „věcičky“. Denně vstá ­
vala o  páté, a  aniž by pohlédla na oblohu, vysoukala
se do své dodávky muratti – název značky vyslovovala
koutkem úst – a odjela na bleší trh obsadit stánek, hau­
zírovat po domech nebo prohledávat půdy.
Královna bez zaváhání souhlasila a nikdy toho neli­
tovala. Giuseppina ještě méně.





24
5
Juliette je pozvána do posledního patra domu. Na scho ­
dišti zaslechne podivný zvuk, který jí připomíná zpěv
cikád. Usměje se.
Na stěně v  pátém patře visí plakát v  rámu prožra­
ném červotočem a  na něm rozkošná dívčina na špič­
kách v  bílé baletní sukénce. „Královská opera  – Stella
tančí Coppélii – Sobota 16. prosince 1972.“
„Dívala jsem se na ni příliš často. Proto jsem ji dala
na chodbu.“
Juliette zvedne hlavu. Žena z plakátu je zde, opřená
o zárubeň dveří. Graciézní, s dlouhýma nohama a ruka ­
ma. Královna! Rovná záda, ramena stažená dolů, nohy
v  balerínkách, špičky od sebe v  úhlu 120 stupňů, při­
pomínající hodinové ručičky nastavené na deset hodin
deset, oblečená do dokonale střižených kalhot břidlico­
vé barvy a  kašmírového pulovru v  perlovém odstínu.
Šedivé vlasy zvednuté do drdolu podtrhují dokonale





25
oválnou tvář. Elegance a  jednoduchost, jež dávají vy ­
niknout neuvěřitelně ametystovým očím. Vskutku pa­
novnické zjevení.
Hvězda ani v pětasedmdesáti nezapomněla na ova­
ce onoho večera ve Stockholmu – lidé aplaudující vsto­
je celých dvanáct minut, na balkoně švédská královská
rodina, pugéty padající na jeviště. Králův bratranec jí
po představení v její šatně sdělil: „Právě jsem prožil vý­
jimečnou chvíli. Jste nejkrásnější tanečnice na světě.“
Nejkrásnější tanečnice na světě se dívá na novou ná­
jemnici. Svěží, svůdně oblé křivky v šatech s různoba­
revnými puntíky, hebká pleť pod hustými kučeravými
vlasy mahagonové barvy. Juliettinu tvář osvětlují velké
zelené oči se zlatavým třpytem.
„Nediv se, že slyšíš cikády. Stýská se mi po létě... hor­
ku, levanduli, mém nahém těle na písku.“
Carla mi neřekla všechno!
„Pojď dál a zavři za sebou dveře. Tyhle věcičky jsou
úžasné,“ pokračuje majitelka a  ukazuje jí svůj iPod.
„Uvnitř jsou nejenom cikády, ale i smích mého bratra,
který žije hodně daleko odsud, zvony ze Svaté Eulálie,
vesnice, kde jsem se narodila, a slavík, co u nás zpívá až
od května. A taky rackové a spousta potlesku.“
Juliette s nadšením zjišťuje, že celé dvě stěny obývacího
pokoje jsou prosklené. Má pocit, jako by se ocitla pří­
mo v nebi.
„Vítej v mém království!“
Sofistikovaným pohybem, který jí Juliette závidí, jí
Královna pokyne, aby se posadila po jejím boku na
ohromnou pohovku potaženou rudým sametem. Na





26
nízkém stolku z plexiskla stojí váza ve tvaru koule, pře ­
kypující bledě růžovými pivoňkami, jejichž okvětní líst­
ky už pokrývají podlahu. Na zrcadlovém podnose vedle
miniaturních citronových koláčků a  lešení z  makro­
nek stojí dvě tyrkysové sklenky a barevně ladící karafa
s hruškovým nektarem.
To je jako mikádo, když si vezmu jednu, všechno se
sesype.
„No tak, maličká... v tvém životě není žádný muž?“
Prozatím. Ale ne na dlouho.
„To je povinné, kdybys tady žila. Dál než před bran ­
ku muži nesmí.“
A posílat jim v noci esemesky je dovoleno?
Autorita této ženy a pravidla slušného chování plat­
ná v jejím domě Juliette nabádají k mlčení. Ten byt po­
třebuje. A přesto nemá chuť jí lhát.
„Ale je tady Max, můj nejlepší kamarád...“
„Do mého domu nevkročí žádný muž!“ přeruší ji
Královna. „To platí bez výjimky! Ale město je velké.“
Ten, kdo neuposlechne, přijde o hlavu, tak to má i Krá‑
lovna v Alence v říši divů.
„Co děláš za práci?“
„Jsem střihačka filmů.“
„V čem to spočívá?“
„Momentálně pracuju na propojení jistých kultov ­
ních scén. Jde o retrospektivu.“
Královna nalévá hruškový nektar. Naplní první skle­
nici, zvedne hlavu a změří si Juliette pohledem, poté na­
plní druhou sklenici, a ještě než odloží karafu, pokládá
otázku:
„A podle čeho ty scény vybíráš?“





27
„Myslím, že se nechávám vést emocí,“ odpoví Ju­
liette.
Obě ženy se na sebe podívají.
„Jsou to scény, co mě rozechvějou, co můžu vidět
znovu a znovu, a přesto mě neunaví, jako ve filmu  O bo‑
zích a lidech. Viděla jste ho?“
„Třikrát!“
To je na palici! Právě piju hruškový nektar v oblacích
s královnou, která stíná hlavy a k tomu je ještě filmová
fanynka!
„Možná si vybavíte moment, kdy na hudbu Čajkov ­
ského kamera přejíždí z  jedné tváře mnicha, který se
rozhodl vzdát se života, na druhou.“
„Ti li li Ti li li... ti li li li... To je taky hudba z Labu‑
tího jezera.“
Královna svižně zakrouží rukou jako chvějící se mo ­
týl a  znovu prožívá všechny návaznosti choreografie.
Juliette z její paže nespouští oči.
Až se na ten film budu dívat příště, připomenu si ten‑
hle okamžik.
Královna se uklidní a vrací se do reality.
„Kterou scénu máš ze všech nejradši?“
„Tu s  Romy Schneiderovou a  Philippem Noiretem
ve Staré pušce, setkání v  kavárně,“ odpoví Juliette bez
zaváhání.
„Už si nevzpomínám, co si tam řekli.“
Juliette scénu přehraje, při každé replice mění hla­
sy, Romy napodobuje výš položeným hlasem a Noire­
ta hlubším.
Clara: Čím jste?
Julien: Jsem lékař. A co děláte vy?





28
Clara: Já? Nic.
Julien: Vůbec nic?
Clara: Tedy snažím se. Není to jednoduché... Co je
vám?
Julien: Miluji vás.
Juliette stočí pohled k terase. Je to visutá terasa, která
je prodloužením salonu.
„Bambusy v květináči! Nádhera!“
„Jsou moje chlouba a posedlost.“
„V jakém smyslu?“
„Mohly by vykvést.“
„No a...?“
„Tahle jedinečná chvíle se u  některých rostlin při ­
hodí jednou za sto sedmadvacet let. Všechny bambusy
jedné odrůdy na celém světě kvetou současně, bez ohle­
du na to, kde se nacházejí a  kdy byly zasazeny. Krát­
ce nato umírají vyčerpáním, všechny zároveň. Když ten
den fouká vítr, říká se, že je slyšet, jak bambusy pláčou.“
„Vy jste taky botanička?“
Královna se zasměje.
„Víš, rostliny dokážou překvapovat stejně jako lidské
bytosti. Dorozumívají se pomocí těkavých chemických
molekul.“
„Takže kolektivní sebevražda?“
„Spíš forma genetické paměti. Představ si, že kdy­
by byly stejně jako u  bambusů všechny vzorky samčí­
ho druhu geneticky identické i u lidí, muži by vypustili
duši všichni současně!“
Královnin hlas dostává smyslný nádech.
„Žena za život potřebuje spoustu mužů. Tisíc mužů –
tisíc jisker!“





29
Tisíc! Jsou dobře schovaní .
„Ten muž, co vám věnoval tenhle dům...“
„Zdá se, že už toho víš docela dost.“
„To vím od Carly... pardon... nenapadlo mě, že...“
„Fabio,“ pronese Královna po krátké odmlce. „Dům
mi věnoval Fabio. Ještě slyším, jak říká: ,Udělejte si z něj
místo, kde budete v bezpečí, mi amore.‘ ... Tančit denně
se svým partnerem stejnou choreografii a neupadnout
jde jenom na scéně. V životě je to riskantnější.“
Královna vstane, naznačí piruetu, nohou lehounce
zavadí o  květiny a  poslední pivoňkové okvětní lístky
vzlétnou do vzduchu.
Juliette ji pobaveně sleduje.
Konečně mi to došlo. Vykouřila cígo z  bambusových
listů!
Královna se k Juliette otáčí zády, aby před ní skryla
tvář, na níž se zračí bolest. Zase ta zatracená kyčel. Jde
se posadit do křesílka a na talířky naloží citronové ko­
láčky. Světlo vnikající prosklenou stěnou ji obklopí jan­
tarově žlutou svatozáří.
Je krásná, když je klidná.
„Láska, to je skok do prázdna,“ šeptne Královna.
„Mužů se zmocní závrať, přidrží se matky, svých dětí
nebo hraček. Vzpomínám si na Henriho...“
Juliette si na pohovce přisedne ještě blíž, aby jí z toho
důvěrného sdělení nic neušlo.
„Bylo mu dvaašedesát a  ve chvíli, kdy mluvil o  své
vášni, mu zářily oči. Když jsem k  němu přišla, zjistila
jsem, že jí věnoval veškerý prostor svého obýváku – byl
to elektrický vláček!“
Orient Expres, s člověkem! Jednotlivá kupé z  leštěného





30
mahagonu, tlumené světlo nočních lampiček, postele s na ‑
škrobeným bílým povlečením. Milování mezi Istanbulem
a Petrohradem...
„Celý rok trávil v očekávání chvíle, kdy si zajede do
Amsterodamu, aby si tam v úzce specializovaném ob­
chodě koupil vagon nebo závoru k  nádražíčku. Muži
si pořizují sbírky proto, aby bojovali proti úzkosti ze
smrti. Nemůžou umřít, dokud ještě existují tři známky
nebo lokomotiva, které se někde dají sehnat.“
Proč mi to všechno vykládá? Nejspíš se tady nudí. Už
nemá žádné publikum. Jsem na konci filmu... Středa,
čtrnáct hodin.
„A ženy taky něco sbírají?“
„Zřídka. Já sbírala muže.“
Královna a její efemérní milenci .
Juliette se usměje.
„Já zase sbírala holčičí čtení – Martina na pláži, Mar‑
tina na venkově a tak dál.“
„Martina je na můj vkus příliš rozumná.“
Královna si upravuje drdol. Juliette sklouzne pohle ­
dem na ruce vrásčité jako pergamen.
Tyhle ruce bývaly jemné, krásné, hladké a uměly hladit.
„Tisíc mužů, úchvatné. Všichni mě bláznivě milo­
vali. Týdny vášnivého dvoření a  následně svatební let,
jediný.“
Aha! Takhle je to tedy! „Královna“ a umírající trubci!
„Když mi koše růží nebo šperky nabízelo deset mužů,
byla potíž si vybrat. Objevovala jsem se, mizela, poslou­
chala, dívala se. Pozorovat muže je zajímavé. Pozorovat
muže je poutavé.“
„Láska, to jsou taky každodenní drobnosti, počínaje





nákupem ve dvou, vaření pro čtyři ruce každý večer, při
kterém si jeho účastníci vyprávějí, jaký měli den.“
„Láska, o které mluvíš, je trnitá cesta. Ta pravá je di ­
voká, to není zahrada, která se obdělává.“
Do místnosti vletěl čmelák a posadil se na kraj rámu.
Královna se zvedá, jemně ho chytí do dvou prstů, vlo­
ží si ho do dlaně a přiklopí ji prsty. Otevře okno v pro­
sklené stěně, chvíli čeká, zdá se, jako by váhala, a pak ho
vypustí na svobodu.
Dostal milost!
„Kvůli mužům jsem se točila ve víru a viděla jsem,
jak se jim rozsvěcejí oči jako mému otci, když mě po­
prvé viděl tančit.“
Juliette potemní tvář a  Královna si okamžitě vzpo­
mene na historku o „zlomené paži“, kterou jí vyprávěla
Carla: Juliette si v deseti letech vyrobila falešnou sádru,
aby k sobě přitáhla pozornost svého otce a své matky.
Nechala si ji osm dní. Její rodiče si ničeho nevšimli.
Juliette prudce uchopí makronku. Ještě jednu. Hro­
mádka se zhroutí.
Královna pozoruje zmatek, který se dívky zmocnil,
vstane, pohladí ji po tváři a pomalu vykročí k terase.
Uviděla znovu samu sebe, mladou, krásnou, hýč­
kanou.
„Žiju se vzpomínkami a vrátka na konci dvora jsou
moje ochranné brlení.“
Je nádherná. Ještě by mohla být přitažlivá.
Královna se k Juliette otáčí zády a staví se čelem ke
svým bambusům.
„Už tě nebudu zdržovat... cestu znáš.“





32
6
Už tě nebudu zdržovat .
Juliette si na schodišti sedá na schod. Zavře oči.
... Léto, prázdniny v Étretatu, je jí osm let. Rodiče ji na
celý den odložili v klubu Tučňáků, dětském koutku na
pláži, pro její dobro. Tak tomu říkají.
Tři, to je číslo, které nemají nijak zvlášť rádi. Ona při ­
tom netouží po ničem jiném než být s nimi, jít mezi nimi
a držet se za ruku obou současně.
Vezměte mě s sebou, budu tiše jako myška.
Prší a je tam spousta dětí. Ty větší se rozhodly vzít
útokem trampolíny. Ostatní, ostýchavější nebo bojác ­
nější, zůstaly uvnitř  – ve voliéře plné pípajících vrab­
ců, kteří bijí křídly. Juliette je pozoruje z tmavého kou­
ta, kam se uchýlila. Připomíná jí to školu, školní dvůr
o velké přestávce, a holčičí řeči plné báchorek.
Z  pusy jim lezou samé lži. Nejvíc ze všech si vymýšlí





33
Élodie: „Moje maminka mě ráno budí tak, že si zaleze ke
mně pod peřinu. Zpívá mi písničku a přitom mě po tvá ‑
ři šimrá pírkem.“ To je toho! Já se budím sama. Jsem vel‑
ká, vím to, i když nikdy nesfouknu svíčky. Élodie i ostatní
holky jsou samé lhářky. Říkají, jak jejich mamka hezky
voní, jak je mazlivě oslovuje jako třeba „moje hezoučká,
miloučká princezno“. Zmijí jazyky, maminčiny holčičky...
Všechny ať je spere ďas! Pche! Čichat voňavku a držet se
mámy za sukně, na to já nemám čas. Vždycky kolem mě
jenom proletí jako my kolem Gisèle  – sloužila jako do‑
zor ve školní jídelně –, když měla plané neštovice a obličej
samý pupínek.
V klubu Tučňáků si všichni přestanou hrát. Jedni si
otevřou balíček sušenek, jiní si z tašky vytáhnou pala­
činku, kus koláče nebo stejně hezky zabalené jiné dob­
roty. Ona nemá nic. Její rodiče na to nepomysleli.
Mám hlad! Mám hlad! Mám hlad!
Blonďatá holčička v  proužkovaných dětských kal­
hotách s  laclem jí nabízí jablko. Juliette se kouše do
rtů, krčí obočí ve snaze to přijmout a  nakonec svěsí
hlavu.
Po svačině se všichni účastní hry – stříhají a slepu­
jí barevné papíry, z nichž se stávají podivní živočicho­
vé, všichni zpívají a staví se do řady. Neřekli jí, že se má
zúčastnit.
Nikdo mě nevidí. Jsem průhledná.
Děti jedno po druhém odcházejí, shledávají se s ro ­
diči a ti jim radostně oznamují, že ten večer půjde celá
rodina do pizzerie nebo na trh. V půl šesté už jsou všich­
ni pryč. Voliéra ztichla. Všechna štěbetající ptáčata jsou
ta tam. Hračky nehybně leží v přihrádkách. Zbyla tam





34
akorát Juliette. Ve velkém prázdném prostoru. Hodiny
ukazují tři čtvrtě na šest, šest hodin...
Je to jako v klubu Mickey v Deauville, v klubu Sviňuch
v  Touquetu, v  klubu Plavčíků v  Arcachonu. Nesmím se
rozbrečet, nebo už to pak nezastavím.
Vedoucí Pepita – drobná nervní brunetka s koňským
ohonem – nespouští oči z nástěnných hodin, jako kdy­
by odtamtud měli vyskočit její rodiče. Dívá se střídavě
na ručičky a Juliette.
Možná že tentokrát nepřijdou.
Juliette se točí hlava. Čím dál silněji si tře palec o uka ­
zovák.
Možná jsem se té holčičky s jablkem měla zeptat, jestli
bych nemohla jít s nimi. Jestli by nebylo možné nechat se
adoptovat, i když má člověk rodiče, kteří ještě žijí.
Půl sedmé, sedm. Stále nikdo! Pepita ztrácí trpěli­
vost, pročítá seznam se jmény a telefonními čísly. Nic.
Odešli, ani nenechali adresu.
Říkají mi „Pšššt!“. Je to sice ošklivé, ale lepší než nic.
Nepatrně to poruší ticho. Ticho je nesmírné. Je zima. Bolí
to, když se kolem mě ovine. Občas hlasitě zakřičím: „JE
TU NĚKDO?“ Ale zvuk zůstane zaklíněný uvnitř. Ticho
vždycky vyhraje.
Pepita si mluví pro sebe.
„Přijdeme pozdě do kina. On čekání nesnáší. To bude
večer jak víno...“
Co se mnou provede? Kam mě odloží? V  kině u  po‑
kladny? Na četnickou stanici?
Pepita chodí sem a tam... Od okna, hodin, ke dve­
řím, k seznamu, k Juliette a zase zpátky. Ohon jí poska­
kuje do všech stran.





35
Juliette by se jí ráda zavěsila na nohy, aby se přestala
hýbat. Náhle toho Pepita nechá, přeruší svůj monolog,
zastaví se před Juliette a vyjede na ni:
„KDE MÁŠ RODIČE?“
Juliette neví. Nikdy jí neřeknou, kam jdou.
Nejsem dost hezká, aby mě s sebou brali na procház ‑
ku, byla bych jako skvrna na jejich hezkých šatech. Ve
dvou je to čistější.
Aby ten výslech zarazila, nakreslí velký hotel proti
moři. Miss Pepita se vrhá k telefonu.
„Malá holčička... úplně sama... Pospěšte si.“
Z kabely vytáhne necesér a pomocí zrcátka si na víč­
ka nanese stíny a na rty růž.
Ty barvy vypadají hezky. Mě by nejradši vymazali.
Výborně se jim to daří. Jsem poslední z jejich nejmenších
starostí.
Juliette se přilepí na okno.
Když se maluje, tak to znamená, že brzy odejde...
A tady už nezůstane nikdo... Jenom já a ticho...
Vtom slyší, že venku zaparkovalo auto a  bouchly
dveře. Zastaví se jí dech. Pak poznává klapot matčiných
střevíčků na vysokých podpatcích, těch, které jí prodlu ­
žují nohy a zdůrazňují štíhlé kotníky. Otcovu vážnému
hlasu odpovídá její vysoko posazený témbr. Juliette buší
srdce jako buben.
Vrátili se pro mě.
Oknem vidí otce, jak se sklání k matčině šíji, okusuje
ji, ožužlává a něco jí při tom šeptá do ucha. Jsou krás ­
ní. On má na sobě rozepnutou košili blankytně modré
barvy odhalující opálenou hruď. Ona fluidní šaty, které
se rozvlní při každém jejím pohybu.





36
Vypadají jako filmoví herci .
Se smíchem vcházejí dovnitř, lehouncí jako mýdlové
bubliny. Juliette k nim běží.
„Pozor, zmačkáš mi šaty!“
„Tak co, bavila ses dobře?“
„Bylo to dlouhé.“
„Pořád přeháníš.“
„Myslela jsem, že jste na mě zapomněli.“
„Pšššt!“
Pepita ztrácí trpělivost.
„Činnost končí v pět hodin. Nejsem vaše baby ­sitter.“
Juliettini rodiče se políbí.
Pepita na ně vrhá zuřivý pohled.
Juliette obdivuje matčinu krásnou tvář.
Možná mě jednou vezme do náruče.
„Tak pojď, máme i jiné věci na práci. Přijdeme pozdě
do restaurace a ještě tě musíme hodit na hotel.“
„Mám hlad. Všichni si přinesli svačinu.“
„Pšššt!“
Filmoví herci kráčejí před ní a  tiše spolu rozmlou ­
vají.
„Vzpomínáš na klub Tučňáků?“ Její rodiče jí tuhle epi­
zodu často připomínají jako dobrý vtip, jako vzpomín­
ku, která je spojuje. A  přitom ji tolikrát zapomněli na
tolika jiných místech.
Ano, Juliette si vzpomíná. Na všechny detaily. Jsou
tady, v její hlavě, zarezlé, a neexistuje způsob, jak je od­
tamtud vystrnadit. Od té doby u sebe neustále nosí čo­
koládu.
Šlo by nakoupit si do zásoby stejně jako sladkosti i lásku?





Juliette by chtěla zaklepat na dveře u Královny a tu­
hle vzpomínku jí vyprávět. Podívá se na plakát, sestou ­
pí do druhého patra, opláchne si obličej studenou vo­
dou, polkne dílek lahodné čokolády, dojí koláč, sebere
se a jde ven.





38
7
Juliette zavírá vrátka. Na druhé straně uličky se v okně
prvního patra odhrnuje záclona a  ukáže postavu. Do
původní polohy se vrací, jakmile se Juliette vzdálí.
Kráčí nazdařbůh uličkami, obklopená nečekaným
teplem předčasného jara, potkává lidi s  bagetou pod
paží, kteří se spolu baví, a snaží se vzpomenout si, o čem
to Carla vyprávěla, když jí nabídla, aby se k  ní nastě­
hovala.
Poznaly se na filmové škole Louise Lumièra. Carla tam
právě nastoupila jako sekretářka a Juliette studovala v zá­
věrečném ročníku. Ta první našla tu druhou, jak sedí na
chodbě celá uplakaná v den promítání absolventských
filmů. Byli tam všichni rodiče kromě těch jejích. Car­
lu zasáhla sklíčenost hezké dívky, jíž se táhly šmouhy
z  rozmazané řasenky do  poloviny tváří. Do konce se­
mestru se spolu často daly do řeči a pak jedna druhou





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.