načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dům, ve kterém… Smečka ze čtvrtého pokoje - Mariam Petrosjanová

  > > > > Dům, ve kterém… Smečka ze čtvrtého pokoje  
-6%
sleva

Elektronická kniha: Dům, ve kterém… Smečka ze čtvrtého pokoje
Autor:

Na kraji města uprostřed paneláků stojí Šedý dům. Skrývá v sobě tajemství a za jediný den se v něm odehrají příběhy, které ve světě venku nezažijete za celý život. Dům je ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 324
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z ruského originálu Dom, v kotorom... Kniga pervaja, Kurilščik přeložil Konstantin Šindelář
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2905-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na kraji města uprostřed paneláků stojí Šedý dům. Skrývá v sobě tajemství a za jediný den se v něm odehrají příběhy, které ve světě venku nezažijete za celý život. Dům je něčím mnohem víc, než jen internátní školou pro děti, které opustili jejich rodiče.
Stejně zvláštní jako Dům samotný jsou i jeho obyvatelé…

Mladý vozíčkář, přezdívaný Kuřák, žije v Domě už několik měsíců. Když ho přestěhují do jiné skupiny výrazných osobností i prazvláštních individuí, uvědomí si, že Dům je místo, které dokáže obrátit život naruby všem, kteří žijí mezi jeho zdmi... a dokonce je může i zabít.

1. díl kultovní trilogie.

Zařazeno v kategoriích
Mariam Petrosjanová - další tituly autora:
Dům, ve kterém… Smečka ze čtvrtého pokoje Dům, ve kterém… Smečka ze čtvrtého pokoje
Petrosjanová, Mariam
Cena: 245 Kč
Dům, ve kterém… Osm dní Šakala Dům, ve kterém… Osm dní Šakala
Petrosjanová, Mariam
Cena: 254 Kč
Dům, ve kterém… Osm dní Šakala Dům, ve kterém… Osm dní Šakala
Petrosjanová, Mariam
Cena: 140 Kč
Dům, ve kterém… Prázdná hnízda Dům, ve kterém… Prázdná hnízda
Petrosjanová, Mariam
Cena: 296 Kč
Dům, ve kterém… Prázdná hnízda Dům, ve kterém… Prázdná hnízda
Petrosjanová, Mariam
Cena: 187 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Dům, ve kterém...
Smečka ze čtvrtého
pokoje
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Mariam Petrosjanová
Dům, ve kterém... Smečka ze čtvrtého pokoje – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Mariam Petrosjanová
Kniha první










5
D
ům stojí na  kraji města. Na  místě, kterému se říká Hře -
beny. Dlouhé paneláky jsou seřazeny v zubatých řadách
a oddělují je od sebe čtvercové betonové dvory, předpokládaná
místa her mladých „hřebenářů“. Zuby jsou bílé, mají spoustu očí
a jsou si navzájem podobné. Tam, kde ještě nevyrostly, se
nacházejí ohrazené proluky. Ztrouchnivělé zbytky zbořených domů,
doupata krys a toulavých psů, to všechno je pro mladé
„hřebenáře“ daleko zajímavější než jejich vlastní dvory – ony mezery
mezi zuby.
Na neutrálním území mezi dvěma světy – zuby a prolukami –
stojí Dům. Říká se mu Šedý. Je starý a věkově má blíž k prolukám,
mohylám jeho vrstevníků. Je osamělý – ostatní domy se ho
straní – a není podobný zubu, protože se nenatahuje vzhůru. Je
dvoupatrový, průčelí má natočené směrem k  silnici a  jeho dvůr
ve tvaru protáhlého obdélníku je ohrazený pletivem. Kdysi býval
bílý. Dnes je zepředu šedivý a zevnitř, ze strany dvora, žlutý. Trčí
z něho antény a dráty, drolí se z něj křída a jeho praskliny
naříkají. Tisknou se k němu garáže a přístavby, popelnice a psí boudy.
To vše ze strany dvora. Fasáda je holá a pochmurná, jak se
na fasádu sluší.
Místní nemají Šedý dům v lásce. Nikdo to sice neřekne nahlas,
ale obyvatelé Hřebenů by dali přednost tomu, kdyby ho neměli
nablízku. Vlastně by byli nejraději, kdyby vůbec neexistoval.





6
KUŘÁK
Některé výhody
sportovní obuvi
Všechno to začalo červenými teniskami. Našel jsem je na
dně tašky. Taška na  osobní věci – tak se jí říká. Jenomže
v ní žádné osobní věci nejsou. Pár vaflových ručníků, kup ­
ka kapesníků a špinavé prádlo. To samé jako u všech ostat­
ních. Všechny tašky, ručníky, ponožky a trenýrky jsou stej­
né, aby se nikdo necítil ukřivděně.
Tenisky jsem našel náhodou, dávno jsem na ně už zapo­
mněl. Byl to starý dárek, ani si nevzpomínám od koho, ještě
z minulého života. Byly zářivě červené a zabalené do lesklé­
ho sáčku, podrážky měly pruhované jako lízátko. Roztrhl
jsem balení, pohladil rudé tkaničky a rychle se přezul. Nohy
najednou vypadaly zvláštně. Tak nějak nezvykle schopné
chůze. Už jsem pomalu zapomněl, že takové dokážou být.
Ještě ten samý den si mě Džin po  vyučování zavolal
stranou a řekl, že se mu nelíbí, jak se chovám. Ukázal na te­
nisky a  nařídil mi, ať si je sundám. Nemělo cenu se ptát
proč, ale já se přesto zeptal.
„Přitahují pozornost,“ řekl.
Takové vysvětlení je pro Džina naprosto normální.
„A co má být?“ zeptal jsem se. „Jen ať přitahují.“
Nic na to neřekl. Upravil si šňůrku na brýlích, usmál se
a odjel. Večer jsem dostal vzkaz. Jen dvě slova: „Projedná­
vání obuvi.“ A došlo mi, že jsem si naběhl.





7
Když jsem si na  tvářích holil chmýří, pořezal jsem se
a  rozbil jsem sklenici na  zubní kartáčky. Odraz, který na
mě hleděl ze zrcadla, vypadal k smrti vyděšeně, i když ve
skutečnosti jsem se skoro nebál. Totiž samozřejmě, že jsem
se bál, ale zároveň mi to bylo všechno fuk. Dokonce jsem si
ani nezul tenisky.
Schůze se konala v  učebně. Na  tabuli bylo napsáno:
„Projednávání obuvi.“ Byla to komedie a cvokárna; do smí ­
chu mi ale nebylo – už jsem byl unavený ze všech těch her
a chytrolínů i z tohohle místa. Tolik unavený, že jsem se té­
měř odnaučil smát.
Posadili mě k  tabuli, aby všichni dobře viděli na  před­
mět jednání. Nalevo u stolu seděl Džin a cumlal propisku.
Napravo Dlouhý plejtvák s  rachotem proháněl kuličku
chodbičkami plastového bludiště, dokud ho nezarazily od­
suzující pohledy.
„Kdo chce něco říct?“ zeptal se Džin.
Mluvit chtěl skoro každý. Jako první dostal slovo Sup.
Nejspíš proto, aby ho měli co nejdřív z krku.
Dozvěděl jsem se, že každý člověk, který se k  sobě snaží
přitáhnout pozornost, je člověk samolibý a  špatný, schopný
čehokoli; myslí si o  sobě bůhvíco, i  když ve  skutečnosti je
pouhopouhá nula. Vrána s pavími pery. Nebo něco takového.
Sup přednesl bajku o  vráně. Pak báseň o  oslovi, který spadl
do jezera a z vlastní hlouposti se utopil. Potom chtěl ještě na
stejné téma něco zazpívat, ale nikdo ho už neposlouchal. Sup
se urazil, rozbrečel se a zmlknul. Poděkovali mu, podali ka­
pesník, schovali ho za učebnici a předali slovo Ghúlovi.
Ghúla bylo sotva slyšet, hlavu měl sklopenou, jako kdy­
by četl text z povrchu stolu, třebaže na něm kromě podrá­





8
pané umělohmotné desky vůbec nic nebylo. Bílá ofina mu
lezla do očí, a tak si ji musel neustále upravovat nasliněnou
špičkou prstu. Prst sice držel bezbarvé vlasy na  čele, ale
jakmile ho dal pryč, neposlušný pramen hned zase sklouzl
zpátky do očí. Kdo se chtěl na Ghúla dívat dlouho, musel
mít nervy z  oceli. Proto jsem se na  něj nedíval. Z  mých
nervů už beztak zbývaly jenom cáry, tak nač je zbytečně
trýznit.
„K  čemu se snaží projednávaný přitáhnout pozornost?
Mohlo by se zdát, že ke své obuvi. Ale ve skutečnosti to tak
není. Prostřednictvím obuvi přitahuje pozornost ke svým
nohám. Staví tedy na odiv svůj nedostatek, neustále ho své ­
mu okolí strká pod nos. Tím jako kdyby zdůrazňoval naše
společné neštěstí, aniž by bral v  úvahu nás a  náš názor.
V jistém smyslu se nám vysmívá...“
Rýpal se v  tom ještě hodně dlouho. Prst mu rejdil na­
horu a dolů po kořenu nosu, bělma se mu podlévala krví.
Znal jsem nazpaměť všechno, co může říct – všechno, co se
v takových případech obvykle říkává. Všechna slova, která
z  Ghúla vypadávala, byla stejně bezbarvá a  přeschlá jako
on sám, jako jeho prst i nehet na tomhle prstu.
Potom mluvil Křeček. Říkal zhruba totéž a neméně ne­
záživně. Potom Chrocht, Kvík a Kník, trojčata s prasečími
přezdívkami. Mluvili současně a  navzájem si skákali do
řeči; zrovna na ně jsem se ale díval s velkým zájmem, pro­
tože jsem nečekal, že se budou projednávání účastnit. Nej­
spíš se jim nelíbilo, jak se na ně dívám, anebo možná dosta­
li trému, takže to bylo ještě horší, ale každopádně jsem to
právě od nich schytal nejvíc. Připomněli můj zvyk ohýbat
stránky knih (knihy přitom nečtu jenom já), že jsem ne­





9
odevzdal své kapesníky do společného fondu (třebaže nos
neroste jenom mně), že jsem ve vaně déle, než je dovoleno
(dvacet osm minut místo dvaceti), že za  jízdy drcám koly
(A kola je třeba šetřit!), a nakonec se dostali k tomu hlavní ­
mu – a  to, že kouřím. Samozřejmě, pokud lze za  kuřá­
ka označit člověka, který si zapálí jednou za tři dny.
Ptali se mě, jestli vím, jak moc nikotin škodí lidem
v  mém okolí. Samozřejmě, že jsem to věděl. A  nejenom,
že jsem to věděl, ale klidně bych mohl na tohle téma sám
přednášet, neboť během půlroku jsem musel přelouskat
tolik brožur, článků a výroků o škodlivosti kouření, že by
to vystačilo na dvacet lidí, a ještě by zbylo dost do zásoby.
Vyprávěli mi o rakovině plic. Potom o rakovině jako tako­
vé. Potom o  kardiovaskulárních onemocněních. A  potom
ještě o  nějakých příšerných chorobách, ale to už jsem je
neposlouchal. O takových věcech dokázali mluvit celé ho­
diny. Zděšeně a rozechvěle, ale s očima planoucíma rozru­
šením – jako vrásčité drbny, probírající vraždy a nešťastné
náhody, a u toho slintající blahem. Upravení hoši v čistých
košilích, seriózní a  pozitivní. Pod jejich tvářemi se ukrý­
valy stařecké, jedem rozleptané obličeje. Nebylo to poprvé,
co jsem je demaskoval, a tak jsem se už ani nedivil. Zpro­
tivili se mi natolik, že jsem měl sto chutí otrávit nikotinem
všechny najednou i každého zvlášť. To však bohužel nešlo.
Svou nešťastnou cigaretu – jedinou za tři dny – jsem si dá­
val potají na učitelském záchodě. Na našem ne, chraň Bůh!
A pokud jsem tedy někoho trávil, pak jedině šváby, protože
nikdo kromě švábů tam nechodil.
Půl hodiny jsem byl slovně kamenován, načež Džin po­
klepal propiskou na  stůl a  prohlásil, že projednávání mé





10
obuvi je u konce. Všichni už mezitím stačili zapomenout,
co vlastně projednávají, a  tak tahle připomínka přišla na ­
výsost vhod. Všichni přítomní upřeli zrak na moje nešťast­
né tenisky. Odsuzovali je mlčky a  důstojně; dávali najevo
opovržení mou infantilností a absencí vkusu. Ale čím déle
na ně hleděli, tím byly tenisky zářivější. Ke konci už v učeb­
ně zešedlo všechno – kromě nich.
Zrovna jsem se jimi kochal, když mi předali slovo.
A  pak... Ani sám nevím, jak k  tomu došlo, ale poprvé
v životě jsem Bažantům řekl všechno, co jsem si o nich mys­
lel. Řekl jsem, že celá učebna i se všemi přítomnými nestojí
za  jediný pár takových parádních tenisek. Tohle jsem jim
všem řekl. Dokonce i  nebohému ustrašenému Křečkovi,
dokonce i  Třem prasátkům. A  skutečně jsem to tak v  tu
chvíli cítil, protože nesnáším zrádce a zbabělce, a oni všich­
ni byli právě zrádci a zbabělci.
Nejspíš si museli myslet, že mi strachy přeskočilo. Jedi­
ný Džin nevypadal překvapeně.
„Tak jsi nám tedy řekl, co si myslíš.“ Otřel si brýle a uká­
zal na tenisky. „Nakonec vůbec nešlo o ně. Šlo o tebe.“
Plejtvák čekal s  křídou v  ruce u  tabule. Projednávání
však bylo u konce. Seděl jsem se zavřenýma očima, dokud
všichni neodjeli. A pak ještě dlouho poté, co jsem osaměl.
Pomalounku mě opouštěla únava. Udělal jsem něco, co
překračovalo všechny meze. Zachoval jsem se jako nor­
mální člověk. Přestal jsem se přizpůsobovat ostatním. A ať
už to celé dopadne jakkoli, věděl jsem, že toho nikdy nebu­
du litovat.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na tabuli: „Projednávání
obuvi. Bod první: arogance. Bod druhý: přitahování po­





11
zornosti k  všeobecnému nedostatku. Bod třetí: přezíravý
vztah ke kolektivu. Bod čtvrtý: kouření.“
Plejtvákovi se povedlo udělat v  každém slově přinej ­
menším dvě chyby. Psát skoro neuměl, ale zato jako jediný
ze všech mohl chodit, a tak mu během schůzí vždycky pat­
řilo místo u tabule.
Během následujících dvou dní se se mnou nikdo nebavil.
Všichni se tvářili, jako bych byl vzduch. Stalo se ze mě ně­
co na způsob ducha. Třetí den takového života mi Homér
oznámil, že mám jet k řediteli.
Vychovatel první skupiny vypadal zhruba tak, jak by
vypadali všichni jeho svěřenci, kdyby se z nějakého důvodu
nemaskovali za  kluky. Jako stařena, přebývající v  každém
z nich a čekající na další pohřeb. Hniloba, zlaté zuby a do­
sluhující očka. Ale u něj bylo aspoň všechno vidět na první
pohled.
„Už se o  tom doslechlo i  vedení,“ pronesl s  výrazem
lékaře, který pacientovi sděluje, že trpí nevyléčitelnou ne­
mocí. Potom ještě nějakou dobu vzdychal, kroutil hlavou
a lítostivě se na mě díval, až jsem si začal připadat jako roz­
kládající se nebožtík. Když Homér dosáhl potřebného
účinku, s funěním a hekáním se vzdálil.
V ředitelně jsem byl dvakrát. Poprvé hned po příjezdu
a podruhé, když jsem musel odevzdat obrázek pro výstavu
s  pitomým názvem „Má láska ke  světu“. Výsledek své tří­
denní práce jsem pojmenoval „Strom života“. Jen ten, kdo
od  obrázku o  pár kroků poodstoupil, mohl vidět, že je
„strom“ posetý lebkami a  klubky červů. Zblízka vypadali
jako hrušky mezi zohýbanými větvemi. V Domě, jak jsem





12
ostatně očekával, si nikdo ničeho nevšiml. Můj ponurý hu ­
mor se nejspíš dočkal uznání teprve na  výstavě, ale jaké
byly reakce návštěvníků, to jsem se už nedozvěděl. A on to
vlastně ani nebyl žert. Vše, co jsem mohl sdělit o své lásce
ke světu, vypadalo zhruba tak, jak jsem to nakreslil.
Během mé první návštěvy u ředitele se má láska ke svě­
tu již hemžila drobnými červíky, třebaže k  lebkám jsem
tenkrát ještě nedospěl. Ředitelna byla čistá, ale taková něja­
ká neuspořádaná. Bylo vidět, že to není centrum Domu, to
místo, kam se vše soustřeďuje a odkud vše pramení, nýbrž
jenom taková strážní budka. V rohu seděla na gauči hadro­
vá panenka v pruhovaných šatičkách s volánky. Velká byla
jako tříleté dítě. A  všude visely přišpendlené papírky. Na
zdech, na závěsech, na opěradle gauče. Nejvíce ze všeho mě
však ohromil obrovský hasicí přístroj nad ředitelovým sto­
lem. Přitahoval pozornost do té míry, že se už nešlo pořád­
ně soustředit na samotného ředitele. A ten, kdo seděl pod
starožitnou ohnivou vzducholodí, nejspíš přesně s  něčím
takovým počítal. Návštěvník dokázal myslet jedině na to,
aby monstrum nespadlo a  nezabilo ředitele přímo před
jeho očima. Na nic jiného mu nezbývaly síly. Dobrý způsob,
jak být ve skrytu a zároveň na očích.
Ředitel mluvil o politice školy. O jejích metodách. „Dá­
váme přednost práci s hotovým materiálem.“ Něco na ten
způsob. Neposlouchal jsem ho moc pozorně. Kvůli hasicí­
mu přístroji. Hrozně mě znervózňoval. A všechno ostatní
taky. Panenka i ty papírky. „Netrpí náhodou ztrátou pamě­
ti?“ říkal jsem si. „Proto si musí všechno pořád připomínat.
Já teď odjedu, a on si o mně udělá poznámku a přišpendlí ji
někam na viditelné místo.“





13
Pak jsem se do jeho slov přece jen trochu zaposlouchal.
Právě se dostal k  absolventům. K  těm, kteří „mnohého
dosáhli“. Byli to lidé na  zasklených fotografiích po  obou
stranách hasicího přístroje. Nezajímaví ublížení jedinci
s  vyznamenáními a  nějakými diplomy, které unyle uka ­
zovali do objektivu. Upřímně řečeno, i fotografie hřbitovů
by snad skýtaly veselejší pohled. Vzhledem ke  zvláštnos­
tem této školy by možná stálo za to pověsit vedle ostatních
alespoň jednu takovou.
Tentokrát bylo všechno jinak. Hasicí přístroj zůstal
a  papírky se bělaly na  všech dostupných i  nedostupných
plochách, ale ve vybavení ředitelny se něco změnilo. A to
něco nemělo co do činění s nábytkem a zmizelou panen­
kou. Žralok seděl pod hasicím přístrojem a přehraboval se
v  papírech. Byl seschlý, skvrnitý a  huňatý jako pařez ob­
rostlý lišejníkem. Jeho obočí bylo rovněž skvrnité, šedivé
a huňaté a jako špinavé rampouchy mu viselo do očí. Měl
před sebou desky. Mezi papíry jsem zahlédl svou fotografii
a uvědomil si, že v těch deskách jsem já. Mé známky, hod­
nocení, fotografie z různých let – zkrátka celá část člově­
ka, kterou lze převést na papír. Zčásti jsem ležel uvězněn
v lepenkových deskách a zčásti jsem seděl naproti němu.
A  pokud existoval nějaký rozdíl mezi mým plochým, le­
žícím já a  tím trojrozměrným, sedícím, pak tenhle roz­
díl spočíval v  červených teniskách. Už to nebyla obuv.
Byl jsem to já sám. Má odvaha a  mé šílenství, jež během
tří dnů poněkud zmatnělo, ale i  nadále zůstávalo zářivé
a krásné jako oheň.
„Muselo se stát něco hodně vážného, když už tě chlapci
nechtějí dál snášet.“ Žralok mi ukázal jakýsi papír. „Tady





14
mám dopis. Je na  něm patnáct podpisů. Jak tomu mám
rozumět?“
Pokrčil jsem rameny. Ať si tomu rozumí, jak chce. Přece
mu nezačnu vyprávět o teniskách. Bylo by to směšné.
„Vaše skupina je vzorová...“
Skvrnité rampouchy zplihly a zakryly mu oči.
„Mám tuhle skupinu opravdu moc rád. A  nemohu
chlapce odmítnout, tím spíš, že mě o něco takového prosí
vůbec poprvé. Co mi na to řekneš?“
Chtěl jsem říct, že budu šťastný, když se jich zbavím, ale
místo toho jsem jenom mlčel. Co znamená můj názor opro ­
ti názoru patnácti Žralokových oblíbenců? Namísto pro­
testů a vysvětlování jsem si nenápadně prohlížel ředitelnu.
Fotografie těch, kteří „mnohého dosáhli“, vypadaly do­
konce ještě odporněji, než jsem si je pamatoval. Představil
jsem si mezi nimi vlastní zestárlý odulý ksicht a  v  pozadí
obrazy – jeden děsivější než druhý. „Když mu bylo třináct,
nazvali ho mladým Gigerem.“ Najednou se mi udělalo do­
čista zle.
„Tak co?“ Žralok mi před obličejem zamával roztažený­
mi prsty. „Usnul jsi? Ptám se, jestli si uvědomuješ, že mu­
sím přijmout jistá opatření?“
„Ano, samozřejmě. Je mi to moc líto.“
Bylo to to jediné, co mě napadlo.
„Mně je to také moc líto,“ zavrčel Žralok a zabouchl des­
ky. „Moc líto, že jsi takový tupec a  že sis dokázal pokazit
vztahy s celou skupinou najednou. Takže si teď dej odjezd
a sbal si věci.“
V mém nitru cosi poskočilo nahoru a dolů, asi jako dět­
ská kulička na gumě. „A kam mě pošlete?“





15
Můj úlek ho velmi potěšil. Chvilku si ho mlčky vychut ­
nával – přesouval různé předměty z místa na místo, hlou­
bavě si prohlížel nehty a pak si zapálil.
„Co myslíš? Samozřejmě, že do jiné skupiny.“
Usmál jsem se. „Děláte si legraci?“
Bylo by jednodušší dát do  kterékoli skupiny v  Domě
koně než někoho z první. Kůň by měl větší šanci se přizpů­
sobit. Bez ohledu na svou velikost a hnůj. Měl jsem zůstat
zticha, ale neudržel jsem se: „Nikdo mě nepřijme. Vždyť
js em B a ž a nt .“
Žralok se doopravdy rozzlobil. Vyplivl cigaretu a bouchl
pěstí do stolu.
„To by stačilo! Mám dost těch žvástů! Jaký Bažant? Kdo
celou tuhle blbost vymyslel?“
Papíry se pod jeho pěstí rozsypaly, nedopalek spadl
mimo popelník.
Tak jsem se vylekal, že jsem v odpověď zařval ještě hla­
sitěji: „Co já vím, proč nám tak říkají! Zeptejte se těch, co to
vymysleli! Myslíte, že se ty pitomý přezdívky používají
snadno? Myslíte, že mi někdo vysvětlil, co znamenají?“
„Neopovažuj se u mě v kabinetu zvyšovat hlas!“ zaječel
a naklonil se ke mně přes celý stůl.
Letmo jsem se podíval na hasicí přístroj a hned zase od­
vrátil zrak.
Přístroj byl na místě.
Žralok si všiml mého pohledu a  najednou důvěrně
zašeptal: „Nespadne. Drží ho takhle veliké čepy.“ A ukázal
mi svůj odporný prst.
Bylo to tak nečekané, že jsem celý zkoprněl. Seděl jsem
a civěl na něho jako pitomec. A Žralok se šklebil. Najednou





16
jsem pochopil, že se mi jednoduše vysmívá. Nežil jsem
v Domě až tak dlouho a stále mi dělalo problémy oslovovat
některé lidi přezdívkami. Člověk musí postrádat veškeré zá ­
brany, aby někoho z  očí do  očí nazýval Srágorou nebo Ču­
ráčkem, aniž by si připadal jako naprostá svině. Nyní se mi
od ředitele dostalo vysvětlení, že on tohle všechno nepodpo­
ruje. Ale proč? Aby mě mohl seřvat a sledovat, jak zareaguju?
A  vtom mi najednou došlo, co přesně se v  ředitelně od  mé
první návštěvy změnilo. Samotný Žralok. Z  nenápadného
strejce, schovávajícího se pod hasicím přístrojem, se změnil
v  opravdového Žraloka. Stal se tím, kým ho nazývali. Což
znamená, že se přezdívky nedávají jenom tak pro nic za nic.
Zatímco jsem o  tom všem přemýšlel, Žralok si znovu
zapálil.
„Ve svém kabinetu už tyhle hlouposti nechci slyšet,“ va­
roval mě a vylovil z mé složky předchozí nedopalek. „Tyhle
pokusy ponížit nejlepší skupinu. Zbavit ji odpovídajícího
statusu. Je ti to jasný?“
„Takže vy to slovo taky berete jako nadávku?“ chtěl jsem
si to ujasnit. „Ale proč? Oč je horší než prostě Ptáci? Nebo
Krysy? Krysy... To podle mě zní o  hodně odporněji než
Bažanti.“
Žralok zamrkal.
„Vy nejspíš znáte ten význam, který do  něho všichni
vkládají, že je to tak?“
„Tak to by stačilo,“ pronesl zachmuřeně. „Zmlkni. Teď
už chápu, proč tě celá první skupina nesnáší.“
Podíval jsem se na tenisky. Žralok měl příliš vysoké mí­
nění o  bažantích motivech, ale nahlas jsem to neřekl. Jen
jsem se zeptal, kam budu převeden.





17
„Zatím nevím,“ zalhal bez mrknutí oka. „Musím si to
rozmyslet.“
Ne nadarmo mu říkali Žralok. Skutečně jím byl. Skvrni ­
tou parybou s křivou hubou a očima, co civí každé jinam.
Byla už stará a  nejspíš neměla moc štěstí na  lovu, když jí
dělala radost taková nepatrná kořist, jakou jsem byl já. Sa­
mozřejmě, že věděl, kam mě pošle. A  dokonce se mi to
chystal sdělit. Ale rozmyslel si to. Rozhodl se mě potrápit.
Jenomže to bylo tak trochu zbytečné, protože skupina ne­
hrála žádnou roli – Bažanty nenáviděli všichni. Najednou
mě napadlo, že na tom vlastně nejsem tak zle. Naskýtala se
mi reálná šance vypadnout z  Domu. Z  první skupiny mě
vyhodili, ostatní udělají totéž. Možná to bude hned, možná
ne, ale když se budu jaksepatří snažit, celý proces se urych­
lí. Koneckonců, vždyť kolik času jsem promarnil ve snaze
stát se opravdovým Bažantem! Přesvědčit kteroukoli jinou
skupinu, že se mezi ně nehodím, bude podstatně jednoduš­
ší. Tím spíš, že jsou o tom už dopředu přesvědčeni. Možná,
že si to myslí i samotný Žralok. Je to prostě jenom kompli­
kovaný způsob, jak mě vyloučit. Později bude moct prohlá­
sit, že se mě pokoušeli zařadit všude možně, ale nikam
jsem nezapadl. Jinak by si někdo mohl pomyslet něco špat­
ného o Bažantech.
Uklidnil jsem se. Žralok, který mě pozorně sledoval,
okamžitě vycítil, že se mi náhle zvedla nálada, a vůbec se
mu to nelíbilo.
„Jeď už,“ řekl s odporem. „Sbal si věci. Zítra o půl desáté
se pro tebe osobně stavím.“
Když jsem za  sebou zavíral dveře ředitelny, dopředu
jsem věděl, že se zítra opozdí. O  hodinu, možná dokonce





18
o dvě. Měl jsem ho teď dokonale prokouknutého, i se všemi
jeho drobnými žraločími potěšeními.
„Ti, co se zde učí, mu říkají prostě Dům, a v tomto výstižném
slově se snoubí vše, co pro ně naše škola symbolizuje –
rodinu, pohodlí, starostlivost a  vzájemné porozumění.“
Tak to stálo v prospektu, který jsem, až se dostanu z Domu,
hodlal pověsit na zeď ve smutečním rámečku. Možná do­
konce pozlaceném. Tenhle leták byl vážně jedinečný. Ne­
bylo v něm ani slůvko pravdy, ani slůvko lži. Nevím, kdo ho
vytvářel, ale ten člověk musel být svým způsobem gé nius.
Domu se skutečně říkalo Dům. A v tom zatraceném slově
se snoubila celá řada věcí. Pohodlně se tu možná mohl cítit
skutečný Bažant. Je dost pravděpodobné, že mu ostatní
Bažanti nahrazovali rodinu. Venku se Bažanti nevyskytují,
takže se mi to těžko posuzuje, ale myslím, že pokud by tam
nějací žili, Dům by byl přesně to místo, kam by se ze všech
sil snažili dostat. Jiná věc ovšem je, že venku nejsou, a  já
mám pocit, že je musí vytvářet právě Dům. Což znamená,
že nějaký čas předtím, než se tu ocitli, byli všichni normál­
ními lidmi, a to je hodně nepříjemné pomyšlení.
Ale vraťme se k prospektu. Na tom, že se s Domem pojí
„více než stoletá historie a  svědomitě opatrované tradice“,
jak se píše na straně tři, je taky kus pravdy. Stačí se na něj
podívat, a hned je jasné, že se začal rozpadat ještě v minu­
lém století. Svědčí o tom zazděné krby a složitý systém kou­
řovodů. Když je větrno, ozývá se ze zdí vytí, za které by se
nemusel stydět leckterý středověký hrad. Zkrátka, jedno
velké ponoření do  historie. S  těmi tradicemi to taky není
lež. Blázinec, který v Domě vládne, muselo zjevně vymýšlet





19
několik generací ne zcela zdravých lidí. Dalším generacím
již nezbývá než to všechno „pečlivě opatrovat a rozvíjet“.
Rozsáhlá knihovna – máme. Kulečníková herna, bazén,
kinosál... To všechno tu máme, ale ke každému „máme“ se
dodává malinkaté „ale“, po kterém se ukazuje, že využívá ­
ní těchto materiálních statků je nemožné, nepříjemné nebo
nebezpečné. Do  kulečníkové herny chodí Bandarové, což
znamená, že je to pro Bažanty zakázané území. V knihov­
ně se učí děvčata, čili zase nic. O víkendech se tam scházejí
karbaníci. To už je úplná mizérie. Člověk tam může zajet,
dokonce si vypůjčit něco ke čtení, ale stěží se tam bude chtít
vrátit. A bazén? Ten už se pár let opravuje. „A ještě jednou
tak dlouho se opravovat bude,“ poučila mě vlídně Tři pra­
sátka. „Protéká mu střecha.“ Trojčata na  mě byla nějakou
dobu moc milá. Odpovídala na otázky, všechno ukazovala
a  vysvětlovala. Byla si jistá, že žijí zajímavým a  plnohod­
notným životem na  úžasném, neobyčejném místě. Tahle
jejich jistota mě ubíjela. Nejspíš jsem se neměl pokoušet ji
vyvracet. Jinak bychom byli dodnes kamarádi. Takhle byl
ale s jejich vlídností amen a s přátelstvím, které ani nestači­
lo pořádně začít, taky. Jejich tři skoro stejné podpisy se ob­
jevily na žádosti o mé převedení do jiné skupiny. I když, ti
tři mi toho přece jen stačili hodně povědět. Skoro všechno,
co jsem o  Domě věděl, pocházelo od  nich. Život Bažanta
nepodněcoval k  poznávání čehokoli nového. Vlastně ne­
podněcoval téměř k ničemu. V první skupině bylo všechno
naplánované na minuty.
V jídelně se mělo myslet na jídlo, v učebně na vyučová­
ní, na zdravotní prohlídce na zdraví. Kolektivním strachem
bylo nachlazení. Kolektivním snem skopový karbanátek





20
k  snídani. U  všech všechno stejné, nic navíc. Každičký
pohyb zautomatizovaný. Snídaně, oběd a  večeře dělí den
na čtyři části. Jednou týdně v sobotu kino. Každé pondělí
schůze.
Nemáme už nejvyšší čas...?
Nemohl jsem si nevšimnout, že...
Ano, bezpochyby máme v  učebně problém s  větráním.
Špatně to na nás působí.
Takové podivné šramocení, víte... Bojím se, že to jsou
přece jen krysy.
Je třeba podat protest v souvislosti s nehygienickými pod ­
mínkami v místnostech, které napomáhají šíření hlodavců...
A plakáty. Nekonečné plakáty.
Ve  třídě: „Během vyučování mysli na  vyučování. Pryč
s  postranními myšlenkami!“ V  ložnici: „Zachovávej ticho,
neruš souseda.“ Případně: „Hluk je líhní nervových chorob.“
Vyrovnané řady železných postelí. Bílé ubrousky na
polštářích. „Čistota půl zdraví! Chceš­li žít v čistotě, začni
vlastním návlekem!“ Bílé stolečky, jeden na  dvě postele.
„Pamatuj, kam dáváš svou sklenici. Označ si ji číslem.“ Slo­
žené ručníky se věší na čela postelí. I ony jsou očíslované.
Od šesti do  osmi hraje rádio. „Když nemáš co na  práci,
poslouchej hudbu.“ Kdo chce hrát loto nebo šachy, musí
se přesunout do  učebny. Od  chvíle, kdy do  učebny umís­
tili televizor, se počet těch, kteří po  vyučování odpočíva­
li v  ložnicích, výrazně snížil. Proto televizor přestěhovali.
Nyní jako modravé okno září v ložnici až do noci, ovšem
noc u Bažantů začíná od devíti večer, a tou dobou už musí
všichni ležet v postelích v pyžamech a chystat se ke spánku.
„Trpíš­li nespavostí, vyhledej lékaře.“





21
A ráno vše nanovo. Cvičení vsedě. Stlaní postelí. „Pomoz
sousedovi s oblékáním a soused pak pomůže tobě.“ Hygie ­
na. Šest umyvadel s  rezavými obroučkami kolem výpustí.
„Čekej, až přijdeš na  řadu, a  nezdržuj ostatní.“ Pokřivené
ksichty na popraskaných kachlících a louže na podlaze. Jí­
delna. Vyučování. Pauza na oběd. Vyučování. Čas odpočin­
ku. A tak dále, donekonečna.
Vjel jsem do ložnice a zjistil, že jsem přestal být přízrakem.
První skupina věděla, že budu převeden – bylo to poznat
podle toho, jak na  mě všichni civěli. Na  jejich zvědavosti
bylo něco až neslušného. Jako by se mě chystali sežrat. Měl
jsem co dělat, abych se rovnou ve dveřích neobrátil. Místo
toho jsem dojel ke své posteli a upřel zrak na televizi. Žena
v kostkované zástěře zrovna vyprávěla, jak připravit medo­
vé placky. „Vezměte tři vejce, oddělte bílky od žloutků...“ Je
dobré sledovat před večeří takové pořady, podporují chuť
k jídlu. Když zazvonil zvonek, už jsem věděl, jak se medové
placky připravují, s  čím se podávají a  jak se přitom má
člověk usmívat. Vědomosti jsem však nenabyl jen já sám.
Ostatní na  mě pořád zírali a  v  duchu chystali úplně jiný
pokrm.
Z ložnice se jako obvykle vyjíždělo po třech, aby se sku­
pina mohla bez tlačenice rozmístit kolem umyvadel a umýt
si před jídlem ruce. Já se k  nikomu nepřidal. Ostatním to
neuniklo – hned si na to konto vyměnili chápavé pohledy.
V jídelně jsem se celý rozklepal. Cítil jsem na sobě po­
hledy Bažantů. Kam budou koukat, až se na mě vynadívají?
Nějak s tím ale nedokázali přestat. Anebo vážně nevěděli,
kam budu převeden.





22
Čas jako by se zastavil.
Bramborová kaše a  mrkvové karbanátky. Vidlička
s ohnutým zubem. Žena v bílé zástěře před sebou tlačí vo ­
zík a cinká nádobím. Bílé stěny a okna v oblých výklencích.
Mám jídelnu rád. Je to nejstarší místo v Domě. Lépe řečeno
místo, kterého se nejméně ze všech dotkly změny. Stěny,
okna i  popraskané dlaždičky na  podlaze nejspíš vypada­
ly úplně stejně už před sedmdesáti lety. I  velikánská ho­
landská kamna přes celou jednu zeď, obložená kachlíky
a s uzamykacími litinovými dvířky. Je tu hezky. Je to jediné
místo, kde vás nikdo neotravuje s  ponaučeními, kde mů­
žete vypnout, prohlížet si jiné skupiny a představovat si, že
nepatříte k Bažantům. Kdysi to bývala moje oblíbená hra.
Hned po tom, co jsem se tu ocitl. Pak mě omrzela. Teď mě
najednou napadlo, že si ji poprvé mohu zahrát doopravdy
a že to už vlastně ani nebude žádná hra.
Bramborová kaše a  mrkvové karbanátky. Čaj a  chleba
s máslem. Náš stůl je celý černobílý. Bílé košile, černé kal­
hoty. Bílé talíře na  černých tácech. Černé tácy na  bílém
ubrusu. Jenom tváře a vlasy se různí.
Vedle má stůl druhá skupina. Je ze všech nejpestřej­
ší a  nejhlučnější. Nabarvená číra, brýle a  korále. Buráce­
jící pecky sluchátek v  uších. Krysy jsou kříženci punkerů
a  klaunů. Ubrus jim nedávají, nože nedostávají, vidličky
jsou k desce stolu přikovány řetízky, a pokud alespoň jeden
z  nich během dne nedostane hysterický záchvat ve  snaze
utrhnout svou vidličku a  zabodnout ji do  souseda, budou
Krysy takový den považovat za promarněný. Je to ale jenom
jedna velká fraška. Ve druhé skupině u sebe každý nosí nůž
nebo břitvu, a tak je celé jejich skotačení s vidličkami pouhá





23
daň tradicím. Malá estráda pro jídelnu. V  čele stolu sedí
Zrzek. Má obrovské zelené brýle, vyholenou hlavu, růži
na tváři a idiotský úšklebek na rtech. Krysí vůdce. Už dru ­
hý, co si vzpomínám. Vůdcové tu nikdy nevydrží dlouho.
Třetí skupina má taky vlastní show. Uvazují si obrov­
ské bryndáky s dětskými malůvkami a vláčí s sebou malé
květináče s  oblíbenými rostlinami. S  jejich smutečními
šaty a  odpornými ksichty to taky vypadá jako komedie.
Jenomže hodně černá, jaksi zlověstná. Možná, že baví
jenom samotné Ptáky. Pěstují si u sebe v pokojích květiny,
vyšívají saténovým i křížkovým stehem a jsou hned po nás
nejtišší a  nejvychovanější, ale mě se zmocňuje hrůza při
pouhém pomyšlení, že bych se mohl ocitnout mezi nimi.
Dokonce když hraju svou oblíbenou hru, třetí skupinu z ní
obvykle vynechávám.
Zničehonic se mě zmocnila vidina. Až příšerně skutečná.
Sedím v tmavé a vlhké ptačí ložnici. Okna jsou zarost­
lá břečťanem a téměř nepropouští světlo. Všude květináče
a ká dě s rostlinami. Uprostřed místnosti stojí polozboře­
ný krb.
Ptáci sedí v řadě na nízkých lavičkách, všichni mají jeh­
ly a  vyšívají. Na  krbové římse trůní mumii podobný Mr­
chožrout, na sobě má moly prožraný plášť podšitý hermelí­
nem, kouří vodní dýmku a směrem k nám vypouští oblaka
dýmu.
Čas od  času se některý z  Ptáků zvedne a  nese mu své
dílo k posouzení. Je mi zle. Je mi vedro a stydím se, protože
se mi pod prsty děje něco nepředstavitelného. Nějaké pří­
šerné propletence nití, chomáče a útržky – a já z toho všeho
nemůžu vytáhnout jehlu, i  když vím, že dříve či později





24
dojde řada na  mě, abych předvedl svou práci, a  hrozně se
toho bojím. Neobratně se pohnu a zavadím loktem o vedle
stojící květináč; ten se převrhne a roztříští se na kusy. Ob ­
rovský muškát o velikosti pořádného šeříkového keře padá
na zem, kolem se sype hlína a poletují hliněné střepy.
Uprostřed té spouště leží na podlaze bílá a čisťoučká lid­
ská lebka bez spodní čelisti. Všichni okolo trnou a hledí stří­
davě na  mě a  na  lebku. Pak se ozývá odporné chro ch tání.
„Ano, ano, Kuřáku, nemýlíš se,“ říká Mrchožrout, načež
seskakuje z krbové římsy a belhá se směrem ke mně. „To je
náš předchozí nováček, nechť odpočívá v pokoji!“
Se smíchem odhaluje neuvěřitelně špičaté žraločí zuby...
V  tu chvíli jsem se probral, abych vzápětí zjistil, že se
skutečně nacházím ve středu pozornosti, ovšem ne Ptáků,
ale vlastních Bažantů. Všichni o mě jevili mimořádný zá­
jem. Mrchožroutův škleb, plný špičatých zubů, zvadl do
podoby křivého Džinova úsměšku. Když jsem ho uviděl,
všechno se ve mně obrátilo naruby. Sklonil jsem se ke své­
mu karbanátku a  div že se samou nenávistí nepozvracel.
To, co jsem si představoval, byla jen děsivá pohádka – sku­
tečné hyeny seděly kolem mě. Hledaly kapičky potu na mé
tváři a olizovaly se. A najednou jsem pochopil, že jsem při­
praven se třeba hned teď stát Ptákem. Obléct si smuteční
šaty, naučit se vyšívat a vykopat stovku lebek, schovaných
v květináčích. Prostě cokoli, jen abych už dál nemusel být
v první skupině. Nejvíc ze všeho mě trápilo, že i tyhle mé
citové prožitky musejí navenek působit jako záchvat zbabě­
losti. „A  dost,“ řekl jsem si, „už žádné další hry nehraju.
Zbývá jenom vydržet do  zítřka. Nějakých třináct hodin.“





25
Jednou, když jsem kouřil na učitelském záchodě a chvěl se
při každičkém zašramocení, se dovnitř zatoulal Sfinga ze
čtvrté skupiny. Polekaně jsem zahodil nedopalek, který na
vlhkých kachlících okamžitě zhasl.
„Vida, Bažant, co kouří!“ řekl Sfinga s pohledem upře ­
ným na  nedopalek pod svýma nohama. „Kdybych o  tom
vyprávěl, tak mi nikdo neuvěří.“
Podíval se na mě a zasmál se.
Holohlavý bezruký čahoun. Oči měl zelené jako tráva.
Nos přeražený a  potměšilá ústa s  nadzvednutými koutky.
A protézy v černých rukavicích.
„Máš ještě kuřivo?“
Přikývl jsem, překvapen tím, že se se mnou dal do řeči.
S Bažanty se obvykle nikdo nebavil. Dokonce se mi zdálo,
že mě snad chce požádat o cigaretu, ale k tomu nedošlo.
„No paráda,“ řekl jen.
A odešel.
Ani na vteřinu by mě nenapadlo, že o tom bude někomu
vyprávět. Ale zbytečně.
Když mi pár dní po tomhle setkání začali říkat Kuřák,
nespojil jsem si to s tím. Koneckonců, nejenom Sfinga vě­
děl, že kouřím. Až Tři prasátka mi vysvětlila co a jak. Uká­
zalo se, že mi Sfinga dal novou přezdívku. Stal se mým
kmotrem. A celý Dům se z toho mohl pominout, protože se
ještě nikdy nestalo, že by někdo pokřtil Bažanta. Tím spíš
někdo s takovým postavením, jako má Sfinga; výš než on
už je jenom Slepec – a nad ním už je jenom střecha Domu
a poletující vlaštovky.
Díky tomu všemu jsem se mezi nebažanty stal známou
osobností, zatímco Bažanti mě začali svorně nenávidět.





26
Nová přezdívka zněla jejich uším hůř než Jack Rozparovač.
Lezla jim na  nervy a  kazila jejich image, ale změnit ji už
nemohli. Neměli na to právo.
Ve čtvrté skupině jsem si sebe radši ani nepředstavoval.
Byl tam můj kmotr práskač, byl tam pošahaný Lord, který
mi vyrazil zub za to, že se mi kola náhodou zasekla o jeho.
Byl tam Šakal Tabákí, který mě postříkal jakýmsi smradla ­
vým svinstvem ze spreje s  nápisem „Životu nebezpečné“
a  Bandar Larry, jenž velel všem útokům Bandar lógu na
Bažanty. Nemělo smysl si představovat, že se ocitnu mezi
nimi. Beztak jsem měl náladu pod psa.
Dojedl jsem po talíři rozpatlaný karbanátek. Vypil jsem
čaj. Snědl chleba s máslem. Vymyslel jsem dva plány útěku
z  Domu, a  třebaže oba byly neuskutečnitelné, alespoň mě
to rozptýlilo. Večeře byla u konce.
Do ložnice jsem se nevrátil. Zakouřil jsem si na učitel­
ském záchodě a  rozjel se zpátky k  jídelně. Odpočívadlo
před ní bývalo obvykle prázdné. Takových míst v  Domě
moc není. Zastavil jsem se svým  vozíkem u  okna a  seděl
a díval se na černé vrcholky stromů, ze kterých ještě nesta­
čilo opadat listí, dokud na chodbě nerozsvítili. Svět za ok­
nem okamžitě potemněl. Poodjel jsem a  začal kroužit po
odpočívadle podél prosklených tabulí se vzkazy. Nic jiného
na prohlížení tady nebylo. Pročetl jsem si je už snad posté
a snad posté jsem se přesvědčil, že jsou pořád stejné. Měni­
ly se jen ty na zdech kolem tabulí. Byly to zprávy napsané
fixy, barvou či barevnými křídami, které se měnily tak
často, že ti, kdo sem chtěli nějaké přidat, museli nejprve
zapatlat předchozí vzkazy bělidlem, počkat, až vyschne,
a  teprve potom načmárat nové. Alespoň s  něčím si byli





obyvatelé Domu ochotni dát práci. Jejich vzkazy jsem ob ­
vykle nečetl. Bylo jich strašně moc, navíc jeden pitomější
než druhý. Dnes jsem se však z dlouhé chvíle rozhodl pře­
číst i je. Nechal jsem vozík stát bokem ke zdi a sám jsem se
přitiskl k mezeře mezi tabulemi.
Lovecká sezóna zahájena.
Povolení na odstřel dle ceníku.
Od čtvrtka. Knot
Pokusil jsem se představit, čí odstřel je možné
v  prostorách Domu provádět. Myší? Toulavých koček?
A z čeho se po nich střílí? Z praků? Povzdechl jsem si a po­
kračoval ve čtení.
Předvčerejší účet.
Rán. V prádelně.
Služby zkušeného astrologa.
Kaf. kaž. den 18 až 19 hod.
UVĚDOMIL JSEM SI VLASTNÍ NEDOSTATKY.
PODĚLÍM SE SE ZÁJEMCI O DRAHOCENNÉ ZKUŠENOSTI.
OSVÍCENÝ
Včerejší účet. Rán.
Pod tř. bizonem nalevo od vch.
Tři sta g. sýru Roquefort. Levně.
Bělobřich





28
„Rozšiř hranice Vesmíru!“ Kaf. ve čt.
Požádej bar. o „Měsíční pouť“ č. 64
Pouze pro osoby v nestandardní obuvi.
Dál jsem se nedostal. Ještě jednou jsem si ho přečetl.
Skočil jsem pohledem o  řádek výš, pak zase o  řádek níž.
Podíval jsem se na své tenisky. Shoda okolností?
Určitě. Jenomže mně se příšerně nechtělo zpátky do ložni ­
ce. Věděl jsem, co je to ten „Kaf.“ a kde ho najdu. A také jsem
věděl, že mě tam stěží přivítají s otevřenou náručí a že žádný
rozumně uvažující Bažant by se tam nikdy neodvážil strčit
nos. Na druhou stranu, já teď neměl co ztratit, tak proč bych
nerozšířil hranice Vesmíru? Přeleštil jsem tenisky kapesní­
kem, abych jim dodal na zářivosti, a rozjel se hledat Kafaře.
Chodba prvního patra je dlouhá jako střevo a nemá skoro
žádná okna – jsou jenom před jídelnou a  ve  vestibulu.
Začíná u schodiště a přerušuje ji malá hala, do které člověk
musí vjet, aby se dostal do jídelny. Za ní chodba pokračuje
dál až ke druhému schodišti. Na jednom konci se nachází
jídelna. Naproti ní je sborovna a  ředitelna. Dál jsou naše
dva pokoje, jedna prázdná třída, kabinet biologie, opuštěný
záchod, kterému se říká učitelský – ten, který jsem využíval
jako kuřárnu – a  relaxační místnost, kde už před mým
nástupem do Domu probíhala nekonečná rekonstrukce. To
celé bylo osvojené, známé území. Tohle území však končilo
u  vestibulu, což byl unylý sál s  okny do  dvora, gaučem
uprostřed a rozbitou televizí v levém rohu. Dál jsem nikdy
nejezdil. Někde tady vedla neviditelná hranice, za kterou se
Bažanti snažili nepouštět.





29
Odvážně jsem ji přejel a pokračoval dál chodbou za ves­
tibulem. Rázem jsem se ocitl v úplně jiném světě.
Vypadalo to, jako kdyby tu vybuchla celá cisterna s bar ­
vami. A ne jedna. Nápisy a obrázky byly i na naší straně, ale
tam byly jen součástí chodby, kdežto tady to spíš vypadalo,
že to chodba je jejich součástí. Obrovské malby, vysoké jako
člověk a ještě vyšší, bily do očí, hadovitě se vinuly a přelévaly
se, šplhaly jedna přes druhou, rozprskávaly se a nadskako­
valy, natahovaly se až ke stropu a zase stékaly zpět. Stěny ko­
lem mě vypadaly jako oteklé těmito dekoracemi a samotná
chodba mi začala připadat užší. Jel jsem tudy s  otevřenou
pusou, jako bych putoval blouznivým snem šílence.
Dveře druhé skupiny na mě vycenily modré lebky, rudé
klikyháky blesků a varovné nápisy. Okamžitě jsem pocho­
pil, čí je to území, a uvážlivě jsem popojel k protější stěně.
Z těchto dveří mohlo vyletět naprosto cokoli, láhvemi a če­
pelemi břitev počínaje a samotnými Krysami konče. Jejich
část chodby byla hustě posetá střepy a úlomky toho, co už
stačily vyhodit, a tyhle odpadky mi křupaly pod koly jako
ohlodané kosti.
Dveře, které jsem potřeboval, byly pootevřené, jinak
bych je nejspíš minul. „Pouze káva a  čaj,“ varovala nená­
padná bílá cedulka. Zbytek dveří byl pokrytý bambuso­
vým vzorem a  téměř dokonale splýval s  okolní zdí. Když
jsem nakoukl dovnitř, přesvědčil jsem se, že je to skutečně
Kafař. Tmavá místnost byla plná kulatých stolků. U stropu
visely čínské lucerničky a  rozložitá origami, stěny zdobily
děsivě vyhlížející masky a  zarámované černobílé fotogra­
fie. Hned u dveří se nacházel barový pult, tvořený namodro
natřenými učitelskými stoly.





30
Pootevřel jsem dveře o trochu víc. Zvoneček nad dveř ­
mi zazvonil a všichni, kdo seděli u stolků, se otočili mým
směrem. Nejblíž ze všech byli dva Psi s  obojky. V  hloubi
místnosti jsem zahlédl různobarevná krysí číra, ale zvlášť
pozorně jsem si je neprohlížel a rozjel jsem se rovnou k ba­
rovému pultu.
„Šedesát čtyřku, prosím!“ vyhrkl jsem v  souladu s  in­
strukcemi, a teprve pak jsem zvedl oči.
Zpoza baru na mě civěl tlusťoučký Králík, přední zuby
měl vytrčené a na krku obojek.
„Cože­cože?“ přeptal se ohromeně.
„Šedesát čtyřku,“ zopakoval jsem, i když jsem si připa ­
dal jako naprostý idiot. „‚Měsíční pouť‘.“
Od stolků se ozval smích.
„Ty vole,“ křikl kdosi. „Vidíte toho Bažanta?“
„Bažant­sebevrah!“
„Ne, to bude novej druh – Bažant ­úleťák!“
„Bažant císařský!“
„Žádnej Bažant, vlkodlak to je!“
„A  navíc nemocnej. Jinak by se nikdy neproměnil
v Bažanta.“
Zatímco se osazenstvo Kafaře dobře bavilo, Králík s ve ­
lice vážným výrazem obešel bar a zastavil se přede mnou,
pohled upřený na mé nohy. Celou věčnost je zkoumal a na­
konec prohlásil: „Nevyhovující.“
„Proč?“ zeptal jsem se šeptem. „Vzkaz zněl ‚v  nestan­
dardní obuvi‘.“
„O žádným vzkazu nic nevím,“ odsekl Králík a vrátil se
do svého kotce. „Tak dělej, padej vocaď.“
Podíval jsem se na tenisky.





31
Už nevypadaly ohnivě. U Kafaře bylo málo světla a ne ­
byli tu vůbec žádní Bažanti. Pochopil jsem, že jsem udělal
hloupost. Neměl jsem sem jezdit a dělat ze sebe šaška. Moje
tenisky všem kromě Bažantů přijdou úplně obyčejné. Je­
nom jsem na to nějak dokázal zapomenout.
„Nejsou standardní,“ řekl jsem. Spíš sám pro sebe, než
abych se o tom snažil někoho přesvědčit. A rozjel jsem se ke
dveřím.
„Hej, Bažante!“ zavolal na mě kdosi od nejvzdálenějšího
stolku.
Otočil jsem se.
Nad malovanými kávovými hrnky tam seděli dva vo­
zíčkáři ze čtvrté skupiny. Lord s vlasy barvy mědi, šedooký
a krásný jako elfský princ, a Šakal Tabákí, drobný a rozče­
pýřený, podobný lemurovi, jemuž kdosi nasadil paruku.
„Víš ty co, Králíku?“ řekl Lord a odměřeně se na mě po­
díval. „Dneska prvně vidím Bažanta, jehož obuv neodpoví­
dá určitým standardům. Divím se, že sis toho nevšiml.“
„No jasně,“ přidal se zvesela Tabákí, „taky jsem si toho
všimnul. A hned mě napadlo, že jeho dny jsou sečteny, že
ho, chudáka, uklovají. Dej mu šedesát čtyřku, Králíku.
Možná to bude poslední potěšení, co v životě pozná. Pojeď
k nám, prcku! Hned tě obslouží.“
Váhal jsem, nebyl jsem si jistý, jestli to pozvání mám
přijmout, ale Psi už odsunuli židle a pokrčili nohy, aby mi
uvolnili cestu, takže bych měl dost místa, i kdybych byl vel­
ký jako slon. Nezbylo mi než vyrazit.
Šakal Tabákí, který mě nazval prckem, vypadal sám stě­
ží na čtrnáct. Pravda, jen z dálky – z blízka bych mu klidně
hádal i  třicet. Na  sobě měl tři různobarevné vesty, zpod





32
kterých visela různě dlouhá trička – zelené, růžové a světle
modré –, ale i tak bylo vidět, jak je vychrtlý. Všechny vesty
měly kapsy a  všechny byly odchlíplé. A  nahoře byl Tabá­
kí ověšený korálky, odznáčky, amulety, taštičkami na krk,
spínacími špendlíky a  zvonečky; všechny ty věci nevypa ­
daly příliš čistě a  byly příšerně ošuntělé. Lord v  bílé ko­
šili a modrých džínách vedle něj působil skoro jako nahý.
A přespříliš čistý.
„Proč chceš ‚Měsíční pouť‘?“ zeptal se.
„Nevím,“ přiznal jsem upřímně. „Chtěl jsem ji ochutnat.“
„A víš aspoň, co to je?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nějaký koktejl?“
Lord se na  mě díval s  lítostí. Kůži měl tak světlou, že
vypadal, jako by zářil. Obočí a  řasy měl tmavší než vlasy
a  oči buďto šedivé, anebo snad modré. Ani kyselý obličej
mu nemohl ublížit. Dokonce ani uhry na bradě.
Nikdy v životě jsem neviděl lidi tak krásné, aby z pouhé­
ho pohledu na  ně bolely oči. Kromě Lorda. Zhruba před
měsícem mi vyrazil zub za to, že se mi kola ve dveřích jídel­
ny zasekla o ta jeho. Předtím jsem ho vždycky viděl jenom
zdálky. Ani jsem nestačil pochopit, co se přihodilo. Zadíval
jsem se na  něj tak, že jsem vůbec neslyšel, co mi povídá.
Pak mi divukrásný elf vyrazil zub, a hned bylo po nadšení.
Celý následující týden jsem jezdil těsně podél zdí, uhýbal
před každým, koho jsem potkal, věčně jsem vězel u zubaře
a v noci jsem stěží zamhouřil oko.
Lord byl ten poslední, s kým bych si sám sebe dokázal
představit u jednoho stolku u Kafaře, a taky ten poslední,
s kým bych se chtěl dát do řeči, tedy pokud by záleželo na
mně. Ale už to tak dopadlo. On se ptal, já mu odpovídal a ten





33
jeho zatracený zevnějšek mě zase nenápadně očarovával.
V jeho blízkosti bylo těžké mít neustále na paměti, co je do ­
opravdy zač. Navíc se ve mně probudil znepokojivý pocit,
že tahle „Měsíční pouť“ ve skutečnosti není žádný neškod­
ný nápoj, ale něco, co bych opravdu neměl pít.
Ale zatímco jsem se užíral, přinesli mi ji. Králík postavil
na stůl malinkatý kalíšek a přisunul ho ke mně.
„Na vaši zodpovědnost,“ varoval vozíčkáře.
Když jsem nakoukl do kalíšku, uviděl jsem jenom mast­
ný odlesk na jeho dně. Nebylo tam ani tolik tekutiny, aby
naplnila náprstek.
„Ty jo!“ podivil jsem se. „Tak málo...“
Králík si nahlas povzdechl. Neodcházel. Stál a na něco
čekal.
„Peníze,“ řekl konečně. „Zaplatíš?“
Byl jsem v koncích. Žádné peníze jsem u sebe neměl.
„A co to stojí?“ zeptal jsem se.
Králík se otočil k  Tabákímu. „Poslyš, tohle byl váš ná­
pad. Já bych mu nic nedával. Vždyť tenhle Bažant nemá ani
p o t u c h y...“
„Buď zticha,“ řekl Lord a podal mu stovku. „A zmiz.“
Králík si vzal peníze a vzdálil se; ještě předtím střelil po
Lordovi nasupeným pohledem.
„Pij,“ nařídil mi Lord. „Jestli vážně chceš.“
Znovu jsem nakoukl do  kalíšku. „Vlastně už nemám
c huť .“
„Dobře děláš,“ zaradoval se Tabákí. „Proč taky? Fakt
nemusíš, a vůbec – co tě to vlastně najednou popadlo? Dej
si radši kafe. A k němu housku.“
„Ne. Děkuju.“





34
Styděl jsem se. Chtěl jsem co nejrychleji zmizet.
„Promiňte,“ řekl jsem. „Nevěděl jsem, že to bude tak
d r a hý.“
„Dej pokoj,“ vypískl Tabákí. „V pohodě, žes to nevěděl.
Čím míň toho víš, tím dýl budeš živ.“
„Třikrát kafe!“ zařval náhle, načež prudce strhl vozík
a roztočil se jako káča. Vůbec jsem nepochopil, jak to udě ­
lal a  od  čeho se odrazil, ale otáčel se tedy přímo ďábel­
sky. Na všechny strany odletovaly drobky od jídla, korálky
a všelijaké drobné smetí. Jako z odpadkového koše na kolo­
toči. Na rukávu mi přistálo malinké pírko.
„Děkuju, nechci!“ křikl jsem.
Kolotoč se zastavil. „Proč nechceš? Spěcháš někam?“
„Nemám peníze.“
Tabákí zamrkal sovíma očima. Z toho točení měl kštici
celou zježenou, takže teď už vypadal dočista šíleně.
„Na  co peníze?“ zeptal se. „Lord platí. To my jsme tě
přece pozvali. Mimochodem, cena je čistě symbolická.“
Králík postavil na stůl tác se třemi šálky kávy, konvič­
kou na mléko a nakrájenými houskami. Mé námitky niko­
ho nez ají ma ly.
„Nemusíte mě hostit,“ zkusil jsem to ještě jednou. „Já
nic nechci.“
„No jasně.“ Tabákí se zklamaně opřel o opěradlo vozí­
ku. „Lorde, kdo by s tebou pil kafe, když mu předtím dáš
po hubě? Nikdo.“
Cítil jsem, jak mi hoří tváře. Lord bubnoval prsty o stůl
a nedíval se na nás.
„Měl by ses omluvit,“ doporučil mu Tabákí. „Jinak hned
odjede. A dopadne to jako vždycky. Čili nijak.“





35
Lord zrudnul. Rychle a hodně nápadně, jako by ho ně ­
kdo zfackoval.
„Neříkej mi, co mám dělat!“
Teď už jsem ani neměl chuť odjet, ale spíš se rovnou pro­
padnout pod zem. Bylo by to o dost rychlejší. Otočil jsem
vozík.
„Promiň,“ zabručel Lord, aniž by zvedl oči.
Strnul jsem.
Vozík jsem měl napůl otočený, hlavu zataženou mezi
ramena.
Už jsem vůbec ničemu nerozuměl. Dokonce ani v mých
nejmstivějších snech se mi Lord nikdy neomlouval. Nějak
jsem si to nedokázal představit. Vyrážel jsem mu zuby a lá­
mal mu čelist, takže už nebyl tak krásný, chrlil nadávky
a plival krev, ale na omluvy nikdy nedošlo.
„Nebyl jsem tenkrát ve své kůži,“ řekl Lord. „A zachoval
jsem se jak největší dobytek. Kdybys mě nabonzoval Pa­
voukům, měl bych velkej malér. Ani si nedovedeš předsta­
vit, jak velkej. Dvě noci jsem nespal a jenom čekal, až si pro
mě přijdou. Než mi došlo, že jsi jim nic neřekl. Chtěl jsem
se ti omluvit, ale nedokázal jsem to. Nešlo to. A nebýt Šaka­
la, tak by to nevyšlo ani dneska.“
Lord zmlkl a  konečně se na  mě podíval. Oči měl plné
zlosti.
Taky jsem mlčel. Co jsem měl říkat? „Odpouštím ti,“ by
znělo idiotsky. „Ani za  nic ti neodpustím,“ by bylo ještě
horší.
„Ničemu nerozumím,“ řekl jsem.
„Čemu nerozumíš?“ ozval se čile Šakal.
„ Nič emu .“





36
„Tak dáš si teď s náma to kafe?“ zeptal se vlezle.
Byl fakt hodně neodbytný.
Popojel jsem ke stolku a zvedl z tácu šálek.
„Všechno je jinak,“ řekl jsem. „Jinak, než to mělo být.
Nechováte se podle pravidel. Bažantovi se nikdo neomlou ­
vá. Nikdy. I kdyby mu urazil půlku hlavy.“
„A kde je tohle pravidlo napsaný?“ Tabákí vypadal po­
bouřeně. „Nějak jsem o něm neslyšel.“
Pokrčil jsem rameny. „Nevím. Tam, co ostatní pravidla,
řekl bych. Ať už je napsaný nebo ne, prostě existuje.“
„No teda!“ Tabákí na  mě hleděl bezmála s  nadšením.
„To je ale drzoun! Učí mě pravidlům Domu. To jsou věci!“
Lord otáčel v ruce kalíšek s „Měsíční poutí“ a pozorně si
ji prohlížel.
„Z čeho je namíchaná?“ zeptal se. „Co v ní je?“
Tabákí si odfrkl. „Netuším. Někdo říká, že je to výtažek
z muchomůrek, jiný zas, že to jsou Mrchožroutovy slzy. Je
možný, že je má ptačí taťka vážně zelený a hořký, ale komu
by se to chtělo ověřovat? Každopádně je jedovatá. Jedinci
romantického ražení tvrdí, že je to noční rosa, nasbíraná
za úplňku. I když rosou by se asi taková hromada lidí neo­
trávila. Teda pokud by se nesbírala ponožkama Bandarů.“
„Dej mi nějakou lahvičku,“ požádal ho Lord a  natáhl
k němu ruku.
Tabákí se zamračil. „Chystáš se otrávit? Radši si pořiď
jed na krysy. Je spolehlivější. A taky předvídatelnější.“
Lord čekal s rukou nataženou.
„No dobrá, dobrá,“ zavrčel Tabákí a začal se přehrabo­
vat v kapsách. „Můžeš se otrávit, čím budeš chtít, co je mi
po


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist