načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dům v Orionu - Andrea Fischerová

Dům v Orionu
-11%
sleva

Elektronická kniha: Dům v Orionu
Autor:

Hlavní dějová linie románu se odehrává v současnosti. Mladá žena, která s dvouletou dcerkou a manželem žije v Liberci, pracuje po večerech pro literární časopis. Jednoho dne se setká ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90 Kč 80
+
-
2,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 137
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0917-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kateřina je mladá žena na mateřské dovolené a po večerech pracuje pro literární časopis. Jednoho dne se setká s Autorem, žijícím klasikem české literatury, aby s ním udělala interview. Toto setkání promění její dosavadní život a mj. do něj tajuplným způsobem uvede reálnou historickou postavu Karoliny Světlé. Postupně se na pozadí vztahu hlavní hrdinky a Autora rozvíjí jako román v románě příběh další ženy, která žila v Liberci ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Příběhy obou žen se propojují, až v závěru vyústí v nečekané odhalení a poznání hlavní hrdinky. Psychologický román pro ženy, jehož hlavní dějová linie se odehrává v současném Liberci.

Popis nakladatele

Hlavní dějová linie románu se odehrává v současnosti. Mladá žena, která s dvouletou dcerkou a manželem žije v Liberci, pracuje po večerech pro literární časopis. Jednoho dne se setká s Autorem, žijícím klasikem české literatury, aby s ním udělala interview. Toto setkání promění její dosavadní život a mj. do něj tajuplným způsobem uvede reálnou historickou postavu Karoliny Světlé.

Postupně se na pozadí vztahu hlavní hrdinky a Autora rozvíjí jako román v románě příběh další ženy, která žila v Liberci ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Příběhy obou žen se propojují, až v závěru vyústí v nečekané odhalení a poznání hlavní hrdinky.

Celým románem prostupuje atmosféra tajemna a napětí. Čtenář, stejně jako hlavní hrdinka, si do poslední chvíle nemůže být jist, co je iluze a co skutečnost, kde končí fikce a začíná realita. Obojí se prolíná a ovlivňuje. Román lze chápat též jako vyznání lásky k literatuře a její oslavu.

Zařazeno v kategoriích
Andrea Fischerová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Andrea Fischerová

Dům v Orionu

Eroika


4


5

Andrea Fischerová

Dům v Orionu

Eroika


6

© Andrea Fischerová, 2012

© Eroika, 2012

ISBN 978-80-87409-17-6


7

Vyvlékla drátěnou kličku, která spojovala branku sesloupkem plotu. Branka okamžitě povolila a zastavila se oneposekanou trávu vyrůstající ze spár cesty z temně červených

cihel. Silou se do ní opřela a vešla do zahrady. Zahradou se

vlnily vlčí máky a heřmánek, chrpy, kopretiny, široké listy

konvalinek a zdivočelé pomněnky. Pampelišky právěodkvétaly a pivoňky měly nalitá poupata. Levandule podél celého

plotu a přední části domu se začínaly barvit do fialového

odstínu a zahlcovat vzduch svou vůní. V trávě bylo možné vytušit ohraničení květinových nebo zeleninových záhonů, ale všechno bylo prorostlé břečťanovými listy lesknoucími se v dopoledním slunci. Pohybovala se pomalu a tiše, jako by ji mohl někdo zahlédnout nebo zaslechnout a vyhnat z místa, které plot i přes očividně dlouholetou nepřítomnost majitelů stále ochraňoval jako soukromý majetek.

„Potichoučku, musíme být jako myšky.“ Dcera šla těsně

za ní a nepouštěla její ruku. Dívala se dolů, bosé nohy vžlutých sandálech sledovaly vyšlapanou stopu v trávě, kterou

zanechala její matka. „Jato myšty,“ opakovala šeptem po ní

a jejich ruce do sebe byly pevně zaklíněny. Šly podél domu

vysokou trávou. Dům byl v těchto místech zakrytý keřiodkvetlých šeříků a na druhé straně místo plotu bujely plané

růže. Znetvořený strom v rohu zahrady se červenal zralými

třešněmi. Když došly na úroveň zadní části domu, dcera její

ruku pustila a rozběhla se. V prostoru otevřené louky jiopustila opatrnost a její hlas zesílil. „Mami, tady, detu, jadoa,“

zavolala nadšeně a brala matce z rukou deku, kterou si sem

nosily. „Jadoa, podívej,“ volala a smála se a poklekla kekeříčkům lesních jahod. Jistými pohyby je trhala. Opatrně, aby je

nepomačkala, aby si neušpinila ruce a letní šatičky, opatrně

trhala jednu jahodu za druhou, zatímco matka rozprostřela

deku přes vysokou trávu a usadila se na ní. Pozorovala svou

dceru a na chvíli i zavřela oči. Matka se jmenovala Kateřina,

dcera také, ale všichni jí říkali Kačenko.

Od té doby, co se přestěhovali do třípokojového bytu vnovém činžáku o dvě ulice dál, sem chodily nejméně jednou týdně. Nové bydliště nemělo hřiště a v bezprostřednímsousedství nebydlely žádné děti, a tak Kateřina vymyslela tato dopolední dobrodružství v zahradě domu, ve kterém nikdo nebydlel. Nikdy se tady s nikým nepotkaly, zahrada divočela a ztrácela veškerou kultivovanost. Kateřina byla zvyklá být se svou dcerou sama. Odpoledne jezdívala za kamarádkami a jejich dětmi, ale byly to spíš povrchní známosti. Dopoledne patřila jen jí a Kačence. V Liberci bydlela už téměř čtyři roky, a přesto se jí nepodařilo se s někým opravdu sblížit.Vzpomínala na Martu, na svou přítelkyni z dětství a ze střední školy. Byly si tak blízké. Nezbývalo jim než si bezprostřední blízkost přátelství nahrazovat dlouhými telefonáty jednou za týden.

Ležela na dece a pohledem přejížděla po fasádě domu, ze kterého byla ze zadní části zahrady vidět velká terasa vpřízemí, malý balkon v prvním patře a několik oken. Karyatida ve splývavých šatech držící svou hlavou balkon jako nebesa, řecké vázy na zábradlí, pravidelné oblouky, motivy květin. Okna byla zanesená prachem, bez záclon a závěsů, barva se olupovala a padala pod dům do vysoké trávy, stejně jako kusy omítky a cihel. Nikdo v domě nebydlel, a dům chátral. Ležela na dece a vnímala přítomnost své dcery, která tichým lá lá lá lá doprovázela trhání jahod. Do kelímku od jogurtusoustředěně dávala jahody, které ještě nesnědla, a sbírala takésedmikrásky a modré okvětní lístky bouřek. Vstávala od kelímku a zase se k němu vracela a pokaždé do něj něco položila.

Kateřina měla zavřené oči a potom je zase otevřela.Bezmyšlenkovitě si prohlížela fasádu domu, když vtom si najednou uvědomila, že se dívá do něčí tváře, bledé a strnulé tváře, jejíž oči shlížely přímo k nim dolů do zahrady. Kateřina si nejdřív nebyla jistá, jestli to není odraz sochy nebo nějakého ornamentu, když se ale tvář pohnula a zmizela za zdí vedle okna, věděla jasně, že v domě někdo je. Byl to jen moment, krátký a dlouhý zároveň, ale v Kateřině okamžitě vyvolal ochranářský pud. Ještě jednou se podívala do okna a do dalších oken. Vstala, sbalila deku a hračky naházela doproutěného košíku. Srdce jí divoce bušilo.

„Kačenko, už půjdeme, pomalu a potichoučku,“ řeklanaléhavě své dceři, která musela z jejího hlasu poznat, že není všechno úplně v pořádku, protože k ní vzhlédla a v očích měla strach.

„Ano, ano,“ odpověděla a začala se natahovat po matčině ruce. Okamžitě se spolu vydaly zpět směrem k brance. Nešly pomalu, šly rychle, a znovu spolu promluvily až na chodníku, když Kateřina navlékla drátěnou kličku na sloupek plotu.

„Jadoa, dobrá jadoa, mňam,“ broukala si Kačenka nad kelímkem nasbíraných jahod a očividně zapomněla na tón matčina hlasu, který ji před chvílí tak postrašil. Kateřina však zapomenout nemohla.

w w w

Byl to muž, nebo žena? Byl to mladý, nebo starý člověk?

Byl živý, nebo mrtvý? Opravdu ji napadlo, že to byla neživá

bytost, tak bledá a strnulá ta tvář byla. Tak neživě působila.

Sama se podivila tomu, že ji něco takového vůbec napadlo,

protože se považovala za racionálního člověka, který nevěří

ani v posmrtný život podle křesťanského plánu. Když večer

ukládala Kačenku do postýlky, když ji držela za ruku ačekala, až usne, snažila se připomenout si rysy té tváře. Věděla,

že v tom domě nikdo nebydlí, a samozřejmě věděla, že v něm

jednou, kdysi dávno někdo bydlel.

w w w

Když vyvlékla drátěnou kličku ze sloupku plotu, začalatentokrát vidět věci, kterých si předtím nevšimla. Byla takpřesvědčená o tom, že dům je opuštěný, že přehlédla nenápadnénáznaky něčí přítomnosti. Někdo byl v zahradě před nimi nebo

po nich. Nebo s nimi. Tráva byla slehlá na jiných místech, než

kudy chodila Kateřina se svou dcerou. Třešně byly otrhané do

výše natažené ruky. V trávě někdo ztratil kapesník. Kateřina


10

ho zvedla a zběžně si prohlédla iniciály vyšité stříbrnou nití,

prsty přejížděla po jednoduchém lemování ve tvaru vln.Písmena vypadala jako velké W a vykroužené L. Nebo z obrácené

perspektivy jako vykroužené J a velké M? Se samozřejmostí,

která ji samotnou překvapila, zastrčila kapesník do kapsy

sukně. Vykročila do míst, kde se svou dcerou nikdy nebyla, až

dozadu za louku k vysokému živému plotu z rododendronů.

Zahrada domu se totiž opravdu proměnila v louku plnoulučních květů a trav. Nekultivovaná, divoká, nešlechtěná louka

s barevnými kvítky. O to víc se Kateřina podivila, kdyžobjevila upravený záhon s řádky mrkví, kedluben, fazolí a salátu.

Byl v nejodlehlejším rohu zahrady, schovaný a oddělený od

louky podlouhlým altánem z přelomu století. Altán bylobrostlý keři šeříku, v kovových prutech rozpoznávala stejné

motivy květin jako na domě. Našla zde nedopalky cigaret

a zmuchlaný kus novin se včerejším datem. Někdo v tomto

místě dokonce sestříhal odkvetlé laty šeříků. Proč by někdo

něco takového dělal?

Pomalu se otočila směrem k domu. Byl naprostý klid, letní

večer, ticho. Dlouho tam tak stála. Dívala se z jednoho okna

do druhého. Čekala. Čekala na tvář, kterou ten dendopoledne zahlédla. Cítila nervozitu, netrpělivost a napětí, aleneměla strach. V prostoru zahrady si připadala v bezpečí. Dlouho

se dívala do okna, z něhož na ni ta tvář shlížela. Začalo se

stmívat. A potom jako by k ní ten dům promluvil. Zaslechla

bouchnutí dveří a kroky v podpatcích na kamenné podlaze.

Dokonce jako by slyšela hlasy, jeden mužský a jeden ženský.

Mluvily vzrušeně, o něčem diskutovaly, chvílemi mluvilyzároveň, rozhovor byl zakončen krátkým ženským monologem bez

odpovědi. Potom zase bouchnutí dveří. Zdálo se jí, že poznává

Griegův klavírní koncert a moll. Mohutné, podmanivé, táhle

plynoucí tóny. Klavír právě vystřídal violoncello a rozehrál

ústřední motiv. Bylo to jen pár taktů, než se jehla gramofonu

zadrhla o desku. Kateřina si přitiskla dlaně na uši, protože

ten zvuk byl ostrý, kousavě drásavý. A ticho. Naprosté ticho.

V domě se zase nic nehýbalo, okna zůstala prázdná, zvuky se

ztratily tak náhle, jak se v tom letním večeru zjevily. Celé to

trvalo sotva minutu. Kateřině přeběhl mráz po zádech.Podívala se na hodinky a zjistila, že už je skoro devět. Za hodinu

chtěla její paní na hlídání odejít domů. Rychle došla k místu,

kde Kačenka trhala jahody, a vzala panenku, kterou tady

dopoledne zapomněly a která tam pořád ještě ležela. Když se

z chodníku ještě jednou podívala směrem k domu, zdálo se

jí, že v jednom z oken nahoře pod střechou vidí světlo. Slabé

a roztřesené světlo svíčky. Potom světlo zhaslo a dům upadl

do temnoty.

w w w

„Dy se vlátíš?“ Kačenka svírala telefon a mluvila se svým

tátou. Každý večer, když nebyl doma, mu před spanímtelefonovaly, a tak uměla telefonovat a hlasu ze stříbrného

sluchátka dobře rozuměla. Moc toho nenamluvila, spíš se jen

usmívala. Mluvil hlavně on. Pokaždé jí vyprávěl o svém dnu

jako o příběhu z pohádky a ona poslouchala. Když se zeptala, kdy se vrátí, byl to signál, že ji už telefonování nebaví a že už chce jít spát. Tu otázku uměla vyslovit ještě dřív, než se naučila pojmenovat části těla, druhy jídel a různá oblečení. Podala telefon Kateřině, usadila se jí na klín a začala svlékat plyšovou kočku, které Kateřina ušila halenku a kalhoty.Kačenčinu ponožku používaly jako čepičku.

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se i Kateřina, ačkoli věděla, co

jí odpoví. O včerejším podivném setkání v zahradě cizího

domu se Hynkovi nezmínila. Vlastně ani nevěděl, že tam

někdy chodívají. Když se v pátek v noci vracel na víkendy

domů, podnikali celodenní výlety do okolí a snažili se trávit

co nejvíc času společně. V pondělí ráno zase odjížděl. Napovídání o detailech ze všedního dne nebyl čas. Kateřina však

byla rozhodnutá, že Hynkovi o té tváři za oknem poví, až se

vrátí. Rozloučili se s tím, že se druhý den v noci uvidí, a když

Kačenka usnula, Kateřina zasedla ke svému psacímu stolu.

Pracovala v noci pro literární časopis. Redigovala texty a po

e-mailu vedla rozhovory s literárními osobnostmi. Potom je

krátila, diskutovala o nich po telefonu s kolegou a nemusela

kvůli práci téměř vycházet z domu. Zvykla si spát pět hodin

denně. Sáhla po první knize na poličce, kam odkládala ty,

které zrovna četla nebo chtěla číst. První kniha zpatnáctisvazkového souboru sebraných děl. A nějaké další knihy

napsané na psacím stroji na průsvitném papíře a svázané

do černých desek. To, co se jí stalo při snaze začít poslední

z rozhovorů, ještě nezažila.

„Znáte mé dílo?“ zeptal se jí Autor, když se s ním poprvé

setkala v kavárně Pošta naproti divadlu, zatímco Kačenka

spala v kočárku. Rozhovor s tímto Autorem chtěla udělatklasickým způsobem, ne po e-mailu. Chtěla ho vidět a poznat.

Neodmítl ji, jako doposud odmítal jiné časopisy. Doposud se

nikomu nepodařilo udělat s ním rozhovor. Byla to proKateřinu velká šance. Nechtěla to pokazit. Věděla, že má hodinu

čas, než se dcera probudí.

„Samozřejmě,“ odpověděla okamžitě, i když z jeho beletrie

znala jen dva romány a jednu básnickou sbírku. Většinou

to pro její otázky stačilo. Autor se trochu nedůvěřivěpodíval směrem ke kočárku odstavenému kousek od nich vedle

prázdného stolu, ale možná si to Kateřina jen namlouvala.

„Četla jste všechno, co jsem napsal?“ Soustředěněsledoval její tvář. Než mu stačila odpovědět, řekl, že si myslí, že

všechno jistě nečetla, a že k rozhovoru svolí jedině pod tou

podmínkou, že si přečte celé jeho dílo. Sehnul se pod stůl

a k nohám jí přisunul dvě žluté plátěné tašky. Překvapeně

rozevřela vytahaná ucha. Tašky byly plné knih. Chvílinevěděla, jestli mu má říct, že si zamilovala jeho Ulici jinotajů a že

zpaměti umí polovinu básní ze Zapomnění. Nakonec neřekla

vůbec nic. Autor zamával na obsluhu a rychle zaplatil za ně

za oba. Když se zvedal, řekl, ať se mu ozve, až bude hotová.

„Hotová s čím?“ zeptala se udiveně.

„Až budete hotová s četbou,“ řekl téměř pobaveně. „Až

přečtete všechno, co jsem napsal.“

Seděla tam po celou dobu, co Kačenka spala. Na knihy se

ani nepodívala, jen sledovala ty dva látkové balíky u svých


13

nohou. Přemýšlela, jestli nemá rozhovor zrušit. Zvažovala,

co by to znamenalo pro ni, pro časopis, pro Autora. Autor

byl velmi známý, to ano, ale nikdy nebyl populární literární

celebrita. Jeho knihy se staly nezpochybnitelnou součástí

literárního kánonu. Dostala za úkol, aby ho našla, aby ho

zkontaktovala, aby ho předvedla veřejnosti v autentickémrozhovoru. Až doteď všechno skvěle klapalo. Na popel tě spálím /

jako když pálím rukopis / vyhmataný do tvých zad. V poezii

z mladých let byla zašifrovaná obava z budoucíhočtenářského nepochopení. Tenkrát to však bylo vnímáno jakoatraktivní kacířství nadaného básníka. Psal čtyřicet pět let, z poezie

přestoupil na romány a novely, a čtenáři ho četli snejednoznačnými pocity. Nemilovali ho a nehltali jeho knihy, a přesto

si udržoval jejich zájem jako žijící klasik. Naskládala knihy

pod kočárek, zbytek si dala do batohu. Rozhodla se, žerozhovor nezruší. Večer zavolala do redakce a odevzdání rozhovoru

odložila o měsíc.

w w w

Potřetí v tom týdnu vyvlékla drátěnou kličku ze sloupku

plotu a vešla do zahrady. Narychlo zorganizovala hlídání pro

spící Kačenku a vykradla se z domu. Rychle, ve staré kožené

bundě, jen na hodinu, jak šeptem ujistila paní na hlídání,

než za sebou tiše zaklapla dveře bytu. Setkání s Autorem

jí nedávalo klid, stejně jako jí nedávala klid tvář za oknem

a ty zvláštní zvuky z domu. Od určitého dne se nepoznávala.

Sama nevěděla, kde se v ní ta zvědavost bere a kde se v ní

bere odvaha znovu sem vstoupit, navíc v noci, navíc v mlze.

Na město padla mlha jako z anglického románu. Rozklížila

světlo pouličních lamp, zpomalila projíždějící auta, utlumila

zvuky města, zvýraznila Kateřinin dech. Byla to mlha po

deštivém letním předvečeru a mísila se s výpary z mokrých, horkých silnic. Dům tady stál ve své temnotě a opuštěnosti a tma propouštěla jen jeho siluetu. Jinak nebylo z ulice vidět vůbec nic. Kateřina zabrala za kliku hlavních dveří. Dveře nepovolily. Zkusila to znovu, silněji, ale dveře byly zamčené. Klika byla zrezavělá a chladila. Plátky zoxidovaného kovu se jí nalepily na zpocenou ruku. Otřela ji do bundy, chvíli přemýšlela a potom se vydala do zadní části zahrady. Byla rozhodnutá, že se chce do domu podívat, a tak jizamčené vstupní dveře nemohly odradit. Stála před prosklenými dveřmi na terasu a poslouchala. Dům byl tichý. Zkusila kliky obou dveří. I tady bylo zamčeno. Spojila dlaně a sepnulasvaly v jedné paži. Loktem prorazila skleněnou tabulku. To proto si vzala koženou bundu. Aby se neporanila. Přesně tak si to představovala, když sem v té mlze přicházela. Představovala si, jak proráží tabulku skla loktem. Představovala si, že ve dveřích na terasu je zevnitř zastrčený klíč. Že do proraženého okna strčí ruku a že klíčem otočí a vejde do domu. Stála na

terase a poslouchala. Ticho. U jejích nohou ležely střepy,opatrně přešlápla, sklo se pod její váhou dál drtilo. Strčila ruku

do rámu s proraženým sklem. Nahmatala klíč. Otočila jím.

Vešla do domu a pomalu za sebou zavřela. Teď, když se do

domu skutečně dostala, neslyšela jen ticho, ale také bušení

svého srdce. Rychlé a divoké jako podpatky na kamennépodlaze. Nadechla se a vydechla. Stála ve velkém prostoru a víc

nedovedla určit. Z kapsy kalhot vyndala baterku. Prostor

byl tak obrovský, že se světlo nedotýkalo stěn. Podlaha byla

z šachovnicové dlažby. Bílá. Černá. Nebyl tady žádný nábytek,

podlahu pokrývala jemná vrstva prachu, který se ve světle

baterky vířil. Nebylo cítit vůbec žádnou vůni. Nebylo slyšet

téměř nic. Jen to srdce. Kateřina se soustředila především

na zvuky a na pohyb. Přejížděla světlem baterky po prostoru

a čekala, co uvidí a co uslyší. Nic.

Pomalu tápala v prostoru, až došla ke schodišti. Místnosti

v přízemí ji nezajímaly, protože se chtěla dostat hlavně do

prvního patra, k oknu do zahrady. Schody s vysokým stropem

ji přivedly do menší chodby, na jejímž konci uviděla okno. Ne,

to nebylo to okno. Po obou stranách chodby byly dvoje dveře.

Kateřina se zorientovala a prstem strčila do dveří, které byly

pootevřené. Okno z této místnosti vedlo do zahrady. Dveře

trochu zavrzaly, potom jako by se o něco zastavily. Kateřininy



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist