načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dům U Mořského boha - Regina Andrásová

Dům U Mořského boha

Elektronická kniha: Dům U Mořského boha
Autor:

Napínavý příběh s detektivními a fantaskními prvky se odehrává v přímořském letovisku zasutém v pobřežních skalách. Slavného spisovatele literatury faktu tam přivede práce na ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7%hodnoceni - 55.7% 55%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 210
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0919-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Přemýšlivý napínavý román s fantaskními prvky z prostředí svérázného Poloostrova udržujícího si své tradice, genia loci a neústupnost. To se však má začít násilně proměňovat. Román, ve kterém je dramatická zápletka založena na bývalé tragické události, smrti malého chlapce, a kde se nad dějem vznáší i možnost nadpřirozených vysvětlení. Když se slavný spisovatel literatury faktu Adam Trent vydá do opuštěného přímořského letoviska Slunečná zjišťovat potřebná fakta o skryté síle vody, chce přijít na kloub podivné záhadě. Na tomto místě před rokem zahynul malý chlapec Benedict, ale přitom jedna z jeho kamarádek přísahá na to, že ji před časem právě tento chlapec zachránil před utonutím. Spisovatel se setkává s Benovou matkou a vznikne mezi nimi milostné pouto. Věci se však komplikují více, než je zdravý rozum schopen pochopit a mohou mít i neuvěřitelnou pointu.

Popis nakladatele

Napínavý příběh s detektivními a fantaskními prvky se odehrává v přímořském letovisku zasutém v pobřežních skalách. Slavného spisovatele literatury faktu tam přivede práce na publikaci o skryté síle vody, neboť se snaží přijít na kloub místní záhadě. Právě před rokem tam nešťastnou náhodou utonul dospívající chlapec Ben, nicméně jedna z jeho kamarádek tvrdí, že právě on ji před několika měsíci zachránil, když jí samotné došly při plavání síly.


Spisovatel se seznámí s Benovou matkou, která působí, jako by se se ztrátou dítěte vyrovnala až příliš snadno. Pozvolna se mezi nimi rozvíjí milostný vztah. Zároveň spisovatel proniká i do osudů ostatních obyvatel odlehlého místa, které se kvůli ambicím místního bohatého podnikatele má vbrzku stát vyhlášeným turistickým centrem.

Ale najednou je všechno jinak – když moře ukáže svou sílu, vůli i záludnost. Poutavý děj čtenáře vtáhne do světa velmi reálného, plného protikladů, ekologických i generačních rozporů, ale nevylučujícího ani existenci tajemných a nadpřirozených jevů.

Regina Andrásová (nar. 1972) vystudovala Střední ekonomickou školu v Praze a pracuje v bance. Žije s rodinou nedaleko Prahy a vedle starosti o domácnosti patří k jejím zájmům mj. literatura a pěší turistika. V roce 2008 jí vyšla románová prvotina pod názvem Bohyně z Eru a roku 2010 publikovala v nakladatelství Eroika román Korneliina válka.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2


3

Regina Andrásová

Dům U Mořského boha

Eroika


4


5

Regina Andrásová

Dům U Mořského boha

Eroika | Praha | 2013


6

© Regina Andrásová, 2013

© Eroika, 2013

ISBN 978-80-87409-19-0


7

Prolog

Když první léto po Benedictově smrti přijel Dino König domů na

prázdniny, bláhově čekal, že Slunečnou najde nezměněnou.

w w w

Benedict se utopil na samém začátku posledních školníchprázdnin ve Slunečné. Čekala je univerzita, město, nový život. Léto se

zdálo být nekonečné jako moře, jež bylo do té doby jejich jediným

obzorem. A najednou byl konec. Léto se zvrtlo do trpkéhopodzimu a Dino odjel z města sám.

Díky vzdálenosti, času, studentským radovánkám a vlastní

povaze dokázal Dino pozapomenout na hořkost, s níž odjížděl.

Chtěl se vrátit do stejného města. Chtěl, aby moře přineslostejný písek. Měl být poprvé v životě pořádně zklamán, protože nic

nemohlo změnit Slunečnou víc než smrt Bena Axfolda.

Svým způsobem bylo Dinovo očekávání pochopitelné. VeSlunečné si na změny nepotrpěli. Spíš změnila Slunečná vás, než

vy Slunečnou. Lidé tu ctili tradice, zachovávali zvyklosti, vážili

si stejných věcí a odsuzovali stejné prohřešky jako jejich předci.

Pokud jste to nemohli vydržet, mohli jste jen utéct. A nakonec

se po dlouhém úprku vrátit pokorně zpátky a zařadit se tam,

kam jste patřili. Lidé na Poloostrově byli stejní už tisíc let.Houževnatí, neústupní a jen zdánlivě si hledící svého. Poloostrov se

zdál být poslední výspou evropské civilizace, za níž byla jen bílá

místa na mapách.

I když Slunečná ležela u moře, koupali se v něm jen děti

a blázniví senioři, kteří se už jen tím pojmenováním, jež si sami

zvolili, vydělili z občiny. Dospět a zůstat tu znamenalo navléci

kůži starců. Kluci se tomu smáli a těšili se, až se otočírodnému městu zády, vzhůru za vzrušující budoucností. Mohli si to

dovolit, solidní zázemí, z něhož vyrostli, je ukotvilo v životě, ale

neulámalo jim křídla. Ve Slunečné jste mohli snít a nikdo vám

v tom nebránil; zdálo se, že sny jsou za hranicí vnímání místních

lidí, ale možná to bylo tak, že byly součástí života všech tak

přirozeně, že to neviděli jen cizinci a mladí se svou sobeckou

sebestředností.


8

Slunečná byla vtlačena do skalnatého pobřeží jako oblýdů

lek vzniklý úderem mocné pěsti do skály. K moři hleděly svahy

gravírované vinnou révou, osázené perlami světlých kamenných

domků a korunované drahokamy výstavných vil, které tu stály

vzdáleny od sebe dost daleko, aby vynikaly, a bylo jich jen tolik,

aby působily vzácně.

Uprostřed této romantické kulisy se kroutila klikatásilnič

ka, která se pár kilometrů za skalnatým úbočím, na němž byla

Slunečná rozhozena a z něhož se svezla až do dolíku u moře,

napojovala na dálnici, která byla od Slunečné dál v čase než

v prostoru. Dálnice spojovala pobřežní městečka Poloostrova

s civilizací i mezi sebou navzájem.

Odbočka na Slunečnou byla nenápadná, a když se přehoupla

přes úbočí, ještě se zúžila a jako lyžař začátečník se v pozvolných

obloučcích snášela po strmých stráních až dolů do města. Jak

svahy Slunečné přecházely do roviny, přibývalo domů.Namačká

ny na sebe tu stála škola vedle radnice, doktorův dům s ordinací,

obchody a restaurace, obklopené domky místních úředníků,

dělníků z továrny a pěstitelů révy. Skála se směrem k moři opět

mírně zdvíhala a těsně před ním vypučela do špičatých hrotů,

nepřístupných a vysokých, čímž dokončila iluzi uzavřené misky.

Jen na dvou místech se tu dalo dojít přímo k moři, a tak se tuni

kdy lidé pravidelně nevěnovali rybaření a turisty to sem nelákalo.

Pod skalním ostrohem, na němž vysoko nad městem stál dům

U Mořského boha, v němž bydlela Lilith Axfoldová, byl malý

písčitý flíček, pro nějž byl název pláž příliš velkorysý. Navíc jej

skalní ostroh stínil, a tak tam bylo po většinu dne příliš stinno

na to, aby se tam dětem líbilo, třebaže Benedictova matka nikdy

nikomu nebránila se tam koupat.

Pak tu byla krátká veřejná pláž vykousnutá nějakým laskavým

stvořitelem v kamení a přístupná úzkou stezkou mezi skalami.

Tady se koupaly děti a v posledních letech sváděly o totopřiro

zené koupaliště sveřepý boj s osazenstvem Slunečního domova

pro seniory. Protože nikdo jiný ve Slunečné se koupat do moře

nechodil, zůstávalo na těchto dvou skupinách, jak se o plážpo

pasují. A boje byly líté.

Ale Dino, Sam, Patrik a Benedict nejradši chodili na opačnou

stranu Slunečné, než stál dům U Mořského boha. Proběhlistře

dem městečka, náruče plné krabic s pizzou a studených lahví


9

s pitím, a pak vyběhli křivolakými uličkami ve staré zástavbě až

na pěšinku, která vedla ke skále nad městem. Tudy, po koberci

z ostrého rezatého jehličí popadaného z křivých borovic s holými

kmeny pokrytými šupinami světlé loupající se kůry, která ve

žhavém vzduchu voněla, běželi až k místu, kde stála zbořenina

čehosi, čemu se odpradávna říkalo chrám, a z něj sestoupili na

plochý skalnatý výstupek, pod nímž se modralo moře. Byla tu

hloubka, slunce a krásná čistá voda, která však ani při vrcholícím

přílivu nedosahovala až nahoru. Bylo nebezpečné se tam koupat,

ale pokud šlo o vodu, Ben nikdy nedbal na nebezpečí, a proto to

byl právě on, kdo objevil tlustý kovový kruh zapuštěný do skály,

s jehož pomocí bylo možné i za odlivu vyšplhat zpět na plošinu.

Asi v deseti letech tam Benedict poprvé skočil; nedbalvýkřiků nesouhlasu a obdivu a plaval okolo ostrohu jako delfín za

ustrašeného Patrikova pokřiku, zlomyslných Samových pobídek

a Dinova královského mlčení. Potom donutili Bena uzavřítdohodu na věky věků a stvrdit ji přísahou na chrám, že se tam nikdy

žádný z nich nepůjde koupat sám, protože riziko toho, že se jim

nepodaří vyšplhat zpátky, bylo tak velké, že si ho byli vědomi už

v deseti letech.

Sedávali tam v létě skoro každý den. Nejdřív si tam nosívali

svačinu od maminek, ale postupně přešli na pizzu z místnípizzerie. Nejdřív nosili dvě, ale postupem let se ustálili na čtyřech.

Pro každého jedna. Sam měl rád feferonky a slaninu, Patrikovi to

bylo jedno a Dino miloval šunku s olivami. Benedict měl nejradši

sýrovou.

Někdy si jen tak sedli na ostroh, který zasahoval do moře tak

daleko, že neodvratně oddělil Slunečnou od Horní Slunečné,

která byla příkladným moderním městem žijícím z turistického

ruchu. Skála jako tupý klín, z obou stran příliš strmá a hladká,

než aby byla přístupná, vytyčila hranici mezi pulzujícím městem

plným života a strnulým prostředím ve Slunečné.

Chrám patřil ke Slunečné. Skála byla přístupná jen z jejich

strany a z Horní Slunečné sem dokonce nebylo ani vidět, skála čněla do moře daleko a chrám byl z jejich strany zacloněnpřirozenou skalní hradbou. Směrem k Horní Slunečné padala do moře a k pláži strmě, hladce a skoro nepřátelsky.

Říkalo se tomu Neptunův chrám, protože podle zbytkůmozaikové podlahy byl kdysi, pokud to byl skutečně chrám, a ne


10

výstřední lázně nějakého pradávného zbohatlíka, nejspíšzasvěcen mořskému bohu. Nebylo by divu v těchto místech. Zůstal už

jen napůl zřícený altán v antickém stylu, který snad mohli kdysi

vystavět Římané, jejichž výboje kupodivu dosáhly až sem, kpoctě mocného mořského boha, nejspíš na místě, kde se uctívalo

moře už dávno před nimi. Když člověk viděl obyvatele Slunečné,

byl nakloněn věřit tomu, že jsou schopni ještě dnes v soukromí

svých domovů nazývat dávno odešlé dobyvatele cizáky a obracet

svou mysl k časům, které byly před nimi a které se jim zdály být

jasnější než současnost.

O chrámu jste museli vědět, abyste se k němu vydali, z města

vlastně vidět nebyl, pouze z jediného místa v domě LilithAxfoldové. Pokud jste si Slunečnou představili jako podkovu, najednom jejím konci stál chrám, na druhém dům U Mořského boha

a město leželo uprostřed. K domu U Mořského boha byl přímý

přístup shora od dálnice, takže když chtěla jet Lilith Axfoldová

do města autem, musela si najet pěkný kus a kousek od nájezdu

na dálnici se napojit na hlavní a jedinou silnici do Slunečné.

Nebo mohla sestoupit po kamenných schodech, které vedly zvrcholu její skály až k úpatí na pláži, odkud to bylo jen pár kroků

do centra. Benedict takhle běhával každé ráno do školy.

Kdysi snad ten dům, jemuž tak případně přezdívali UMořského boha, tvořil jakýsi posvátný pandán s chrámem a pro

mysl přístupnou dojmům a ovlivněnou fantazií bylo snadné si

představit ohně, které v noci planou nad městem a na nichž jsou

spalovány oběti, nebo snad shazovány do moře. Dnes už zbyl jen

matný dojem, nejasná vzpomínka, která zanechala mysl lidí ze

Slunečné posvěcenu vědomím styku s bohem.

Zatímco dům byl pěkný, obývaný a současný, z chrámu zbylo

jen pár sloupů, které nesly napůl zřícenou střechu a část krásné

mozaikové podlahy. Podlaha při nějakém dávném zemětřesení

pukla a její část se stejně jako kus střechy a sloupoví svezla

dolů z prudkého kopce k moři, které je pohltilo. Kluci se kdysi

zkoušeli potápět hned pod útesem, v naději, že tam na dně uvidí

zbývající část mozaiky. Bylo to však příliš hluboko a jediný, kdo

možná něco viděl, byl Benedict, ten to však odmítl potvrdit nebo

vyvrátit. Sam se ho vztekle snažil přimět k přiznání, rudý se

zaťatými pěstmi nesl hůř pomyšlení, že to Ben nechce přiznat,

než to, že mohl opravdu dokázat ponořit se až na dno. Patrik je otráveně uklidňoval, že přece není možné, aby se pod ostrohem někdo potopil tak hluboko, a poskakoval kolem nich rozčilený nepřátelstvím v Samově hlase. Dino, který tomu chtěl věřit,mlčel, zaskočen pocitem žárlivosti. Ale stejně jako se Sam nevztekal pro Benův heroický výkon, ani Dino nežárlil na Benovu zdatnost, žárlil na představu, která se mu zrodila v mysli jako krátkýzáblesk vize z jiného světa.

Viděl tu část podlahy, která měla být skryta, jak leží namořském dně hýčkána pohupující se průzračně nazelenalou vodou

jako závojem, který víc odhaluje než skrývá. Viděl ji jasně, viděl

barvy zářivější než ty, které znal z chrámu. Mozaika bývala

kulatá a v chrámu zůstala část kruhu, po jehož obvodu plavaly

sotva rozpoznatelné ryby a další roztodivní mořští tvorové. Ve

středu světlého kola se vznášel bůh, statný muž s dlouhými vlasy

a plnovousem, který se na bradě dělil do dvou pramenů a tančil

kolem něho, jako by postava byla skutečně ponořená ve vodě.

Hlava byla ještě stále zřetelná a také část ramene a paže strojzubcem dosahujícím skoro až ke zvířatům na okrajích, ale zbytek

zmizel. Ještě zůstal kus mužského lýtka a potom dva bělostné

dívčí nárty. Dívka musela být bosá a bůh ji patrně držel v náruči,

ale nebylo už nikomu dáno, aby ji na zemi zahlédl. Bůh Zemětřas

si ji stáhl do moře, aby se jí kochal sám.

Ale Dino, v krátkém záblesku osvícení, spatřil tu dívku sedící

bohovi na klíně a viděl, že je nahá. Dlouhé plavé vlasy pluly

vodou stejně jako vlasy mořského boha. Najednou, a musel to

být mžik, Dino plaval jen kousek nad ní a ty třpytící se vlasy se

mu začaly obtáčet okolo paží a krku. Dino zalapal v panice po

dechu a představa byla ta tam. Byli tu jen Ben a Sam, který si

uraženě odsedl.

„Jasně že jsem nic neviděl,“ zasmál se Benedict nakonecsmířlivě a Sam na něho přes rameno vrhl podezíravý pohled. Patrik

se ještě pořád mračil a Dino si přál, aby se Benedict podíval i na

něj, protože věřil, že by mu pravdu vyčetl z očí. Ale Ben toneudělal. To jim muselo být asi třináct.


12

1. lIlITH

Byla to největší místnost v domě a v jejím rohu stál tkalcovský

stav. Lilith Axfoldová seděla za stavem a pracovala. Prohazovala

mezerou vzniklou mezi nataženými nitěmi, které se nepěkně říká

prošlup, útek s navinutou vlnou a přirážela listy stavu k sobě.

A znovu, z druhé strany. V té práci bylo něco uklidňujícího, její

starobylost a jednotvárnost jako by ji povyšovala na modlitbu či

meditaci. Lilith Axfoldová při té práci mohla vymyslet cokoli,

ale mračila se, na nose brýle, které zase tak moc nepotřebovala.

Tkanina, která tu vznikala, byl hrubý, úzký běhoun, snadbudoucí prostírání či ubrus, a střídala se v ní tlustá bílá, šedá ačerná vlákna. Lilith právě dospěla k závěru, že by tomu prospěla

nějaká sytá barva – modrá nebo zelená, červená se jí zdála příliš

banální. Možná ji to ale napadlo jen proto, že ji ovlivňoval oceán,

který měla na dohled. Dům U Mořského boha stál na vysokéskále a z jejího místa u stěny byla oknem vidět jen masa vody, která

se v dálce mísila s oblohou. Ale dnes byla šedá a stříbrná, sem

tam s tečkou bílé pěny na vrcholku některé z nečekaných vlnek.

Poznala, že za ní stojí Ragnar, ale neotočila se dřív, než si

srovnala myšlenky. Musel přijít tiše, ani nevěděla, že je v domě,

dokud nevycítila jeho přítomnost za svými zády. Několikrát

zbytečně prudce přirazila stav, a až pak se zvedla, aby na něho

pohlédla.

Chodil takhle nenápadně vždycky a v poslední době se tuobjevoval častěji. Dřív by ho byl nadšeně vítal Benedict, protože měl

s otcem výjimečně dobrý vztah, i když se vídali jen zřídka. Ale

možná že Ragnar znal Bena lépe, než si Lilith Axfoldová myslela,

bodla ji nesmyslná žárlivost. Chodí za ní Ragnar teď tak často,

protože má kvůli Benovi výčitky svědomí? A ví vůbec Ragnar, co

jsou to výčitky?

Ragnar byl nemluvný, dokonce i s ní. S lidmi z města snad

neprohodil dohromady deset slov, za tu dobu, co ve Slunečné

bydlela. Ale byla ráda, že tu je. Obyčejně jí vadilo, když ji někdo

sledoval při práci, ale Ragnar ji naopak inspiroval. Seděl napohovce, před sebou velký hrnek bylinkového čaje, který měl rád,

a díval se na ni. Někdy se posadila vedle něho, vyšívala nebo háčkovala a dívali se spolu na televizi. Jako staří manželé, kteří si v životě už řekli tolik, že nemusí mluvit, aby mezi nimizavládlo porozumění protkané neochotnou rezignací nad zlozvyky toho druhého. Když si povídali, mluvila častěji Lilith, ale Ragnar uměl naslouchat. Pokud jí něco vyprávěl on, bývalo to později v posteli. Jeho vyprávění bylo tak plastické a tak moc se mísilo s milováním, že často ráno nevěděla, jestli skutečně mluvil, nebo si to jen představovala. Ale byly to chvíle, kdy ho neobyčejně milovala. Zpočátku možná cítila znepokojení nad tím, že se její láska projevuje tak čistě fyzicky, ale léta po Ragnarově boku ji změnila. Byla pro ni důležitější realita než představy.

Dovedla si představit, že je pro Ragnara jeho vlastnímzpůsobem obtížné přicházet za ní tak často, jak to po Benedictově

odchodu dělal, a vážila si toho víc, než by si vážila utěšování

a soucitu.

Vždycky byla ráda sama, ale bez Benedictovy přítomnosti

v domě se najednou cítila osamělá. Pořád jí chyběl, i když se

s tím učila žít.

w w w

Voda je základním kamenem života.

Adam Trent se nadechl a zadíval se na větu, kterou právě

dopsal. Kurzor blikal těšně za poslední tečkou. Přimhouřil oči.

S tím by si měl trochu pohrát. Voda je kámen. Stavební kámen.

Někde se v tom slovním spojení skrýval potenciál, jenže Adam

Trent nebyl momentálně schopný ho odhalit. Pro tu chvíli to

vzdal. Časem to vyplave, až se k tomu vrátí. Nechal větu namístě, odrazil a začal pod ní další odstavec.

Živé organismy jsou z větší části, některé prameny uvádějí až

70 %, tvořeny vodou. Znovu se zarazil a za číslovku udělalkurzívou poznámku v závorce (ověřit). Voda pokrývá až, zamyslel se

a udělal mezeru, procent zemského povrchu. Nalezneme-li, my

lidé, na vzdálených planetách, v horninách z vesmíru, vmateriálech, které s vynaložením lidských i finančních obětí pracně získáváme, vodu nebo alespoň její stopy, oslavujeme takový nález stejně, jako kdybychom narazili na svatý grál. A co je vlastně grál? psal Adam Trent v ráži. Je to pohár a z poháru se pije, a tak

se zase obloukem vracíme k vodě – tekutině, dárkyni života.

Synonyma vody najdeme snad ve všech jazycích světa: topíme


14

se v problémech, proplouváme životem, vynořujeme se nadhladinu, odplavujeme vzpomínky.

Adam Trent udělal další odstavec. Ale není to jen sladká voda.

Sladká voda tvoří jen tři procenta z celkového množství vody na

zemi. Člověk sladkou vodu pije, ale vydává slanou. Pot je slaný.

Voda smíchaná s lidskou energií nebo i s lidským odpadem je

slaná. Počátky života nacházíme v moři. Možná že je tímzákladním kamenem, a zase se k tomu vracíme, zašeptal polohlasně,

spíš slaná voda. I plodová voda je slaná. (ověřit)

Řeky i jezera v mýtických dobách podléhaly vůli boha moře, ať

už byl zván Poseidónem, Neptunem nebo jinak. A čím byl takový

bůh? Tvořivým i ničivým principem. Voda je tvořivý i ničivýprincip. Sladká voda se mísila se slanou v koktejlu, který dával život.

Mezopotamská představa o stvoření světa pokládá zemskoudesku na vodní hladinu, sumerské i egyptské chrámy skrývalyposvátné bazény, protože voda je v lidských představách prazáklad

všeho. Voda je průzračná a zdánlivě prostá, voda je tak běžná, že

nám její význam mnohdy uniká. A pak se čas od času připomene,

ukáže nám svou sílu. Mořští bohové přicházejí odnepaměti na

zem, aby... Adam Trent se zamračil, protože ho vyrušil zvonek

u dveří, a i když se chvíli rozhodoval, zda jej nemá ignorovat, už

mu přerušil tok myšlenek. Přestal psát a napadlo ho, že by měl

udělat něco s tím zvukem. Taková pitomá zvonkohra. Mělo by to

být něco originálního. Vstal a otevřel dveře. Stále ještě se mračil

a hubený mladík, který za nimi stál, se rozpačitě usmál.

„Ahoj,“ houkl kluk nesměle, jako by stále ještě nevěřil svému

štěstí, že smí velkému spisovateli tykat. Adam napsal už třiknihy a poslední dvě měly velký úspěch.

Psal literaturu faktu, v níž se vypořádával s otázkami tajemství

lidského života. Jeho témata byla mírně podbarvena náznaky

tajemna, ale nikdy nesklouzl k lacinému braku, dokázalnevysvětlitelné nakousnout, ale nežvýkat, nehromadil směšné důkazy,

ale pokládal inteligentní otázky a odpovídal neotřelými návrhy.

Proto se také tolik prodával.

Kluk držel v náruči hromádku knih a další měl v tašcezavěšené přes rameno. Vešel dovnitř.

Adam Trent strčil do dveří, které se s prásknutím zavřely, a šel

za klukem do jediného pokoje, který v tomhle patře byl. Byla

to kuchyň, obývací pokoj i pracovna zároveň. Obytnou část od pracovní dělilo, alespoň opticky, schodiště, které se tu vznášelo zdánlivě ničím neukotvené v prostoru a vedlo do ložnice, kde kluk ale nikdy nebyl. Vrhl tím směrem toužebný pohled, protože tam se podle jeho mladické zjitřené představivosti odehrávaly úžasné orgie s myriádami dívek, které Adam Trent znal.Všechny byly krásné, tak krásné, že takové kluk zřídka viděl zblízka jinak než na stránkách módních časopisů, a už vůbec nemohl doufat, že by s nimi někdy promluvil. Adam Trent viděl jeho pohled, a protože ho docela přesně interpretoval, naladilo ho to ke klukovi smířlivě. Nikdy mu nebylo proti mysli, když ho někdo obdivoval.

Kluk odložil své břemeno na stolek a teprve potom, osvobozen

od jeho tíhy, zvedl pořádně hlavu a podíval se na Adama Trenta.

„Snad jsem sehnal všechno, co jsi chtěl,“ řekl přátelsky. „Aještě jsem vzal pár dalších věcí, kdyby tě to snad zaujalo.“ Začal

vytahovat z koženkové tašky, která se mu pořád pohupovala na

kostnatém rameni, stohy časopisů.

Adam Trent mu nenabídl nic k pití, ale sám si natočil sklenici

vody, což klukovi připadalo velmi krotké. Kuchyň tu zabírala

nejméně místa, byl to jen krátký úsek s velkou černou hranatou

lednicí, několika skříňkami s rudými dvířky a pracovní deskou

z černostříbrného tlustého mramoru. V desce byl zasazenýneraktický hranatý dřez a ze zdi nad ním trčel futuristickýkohoutek. Krátký barový pultík, který Adamovi sloužil i jako jídelní

stůl, pokud jedl doma, odděloval kuchyň od obýváku. Tady byla

televize zavěšená na stěně, pod ní dlouhá nízká komoda, v níž

se dala tušit CD a DVD, ale nic takového tu nebylo vystaveno na

odiv. Na oknech nebyly záclony, jen rolety, nyní napůl stažené.

Pod stolem a k televizoru se po podlaze táhl pruh látkovéhobarevného koberce, zbytek podlahy byl sestavený z dlouhých prken,

která se zdála být tak letitá, že klidně mohla kdysi tvořitpodlahu nějakého tanečního sálu nebo tělocvičny. Jestli tomu tak

bylo, někdo si s nimi dal velkou práci; chodilo se po nich lehce,

příjemně klouzala pod nohama, aniž by se stala nebezpečnými.

„Ukaž, Matthewe,“ řekl Adam Trent, sebral mu z ruky jedny

noviny a rozvalil se na koženém křesle, jaká tu u stolu stála

čtyři. Byly to oblé kousky s nízkými opěradly, do nichž se člověk

zabořil a ještě se s ním zhouply. Každé křeslo mělo jinou barvu,

bylo tu křiklavě zelené, kanárkově žluté, rudé a tyrkysově modré křeslo, v němž seděl Adam Trent. Matthew se neposadil, byl by rád a Adamovi by to snad ani nevadilo, ale netroufal si.

„Tohle je ale blbost. Tajemný předmět v neprobádaném jezeře.

Zase ale autor naznačuje, že jsou to mimozemšťani, kteří mají

v hlubině svou základnu. Aspoň je to originální,“ zamyslel se

Adam Trent, který dočetl zaškrtnutý článek v novinách. „Četl

jsi to?“

„Četl jsem všechno,“ přitakal Matthew, protože se to rozumělo

samo sebou. Všechny články zaškrtal sám a Adam Trent to dobře

věděl. Matthew strávil posledních několik dní v knihovně avybíral všechno, co se týkalo vody, a zejména moře, přesně podle

Adamova zadání. Byla to jeho první práce, a že ho nakladatelství

poslalo dělat asistenta zrovna Adamu Trentovi, byl pro něho

nečekaný bonus. Ani Adam Trent nebyl nespokojený. Matthew

byl přes své mládí a zjevnou neohrabanost, která však pramenila

spíš z rozpaků, než aby mu byla vrozená, svědomitý a pečlivý.

Na druhý pohled nebyl až tak mladý, jak se jevil, což bylo jen

dobře, protože na ten první vypadal na třináct let. Adam Trent

projel rukou výstřižky z novin, kde se v posledních letechobjevila zmínka o neobvyklých událostech spojených s mořem. Adam

Trent měl takové historky rád. Při psaní trávil hodně času tím,

že si ověřoval to, co bylo ověřitelné, a odkrýval slupky neobyčejné

lidské blbosti, která bývala na začátku a často i na konci těch

nejfantastičtějších věcí. Trentova devíza byla v tom, že i když

pevně věřil tomu, že za oponou reálného, viditelného aověřitelného světa může být cokoli, dokázal být neúprosně skeptický

tam, kde jiní podléhali fantaziím. Vždycky upřednostňoval reálné

vysvětlení. Nebylo mu zatěžko vidět pyramidy jako hrobkystarých faraonů a nemyslel si, že staří Indové měli létající stroje.

Tajemství nebylo tak profánní, nebylo tak jednoduše dostupné

a nebylo tak přízemní. Tajemství ho dokázalo pohnout k dojetí,

když si uvědomil, že sám nikdy nebude zasvěcen, protože jepříliš svázaný se světem. Ale věděl, že to tajemství existuje, že se

nachází za viditelnou slupkou reality a je tak velké a hluboké, že

pouhé pomyšlení na něj mu stahovalo hrdlo a plnilo oči slzami

lítosti. Ve svých knížkách dokázal tohle přesvědčenízprostředkovat a vyvolat dojem, že pochopil a ví víc, než píše.

Když začínal psát, věřil svému tématu. Když psal svou zatím

nejúspěšnější knížku o čase, v jednu dobu opravdu věřil tomu, že se přiblížil pochopení jeho podstaty a že ho nakonec dokáže ovládnout. I nyní, když už byla knížka vydaná a první nákladrozebraný, někde v hloubi mysli tušil, že byl jen krok od uchopení tajemství. Problém byl v tom, že se nedokázal cele věnovat jen jedinému tématu. Zase se našlo něco dalšího, co vzbudilo jeho zájem, a on vyrazil po stopě.

Miloval důkazy. Všechno si ověřoval. Jezdil na místa, okterých psal. Přiznával pochybnosti a vyhýbal se prostým výčtům fakt bez uvedení zdroje. I tak byl určitou částí publika považován za fantastu, který hromadí smyšlené teorie o životě, minulosti a původu lidstva. Čtenáři ho ale milovali.

„Mně se líbila tahle historka,“ řekl kluk odvážně a zvedlněkolik stránek z hromady ofocených novin, které přinesl. „Není to tak staré a jsou tady i přesné údaje, kde k tomu mělo dojít.“

„Ukaž,“ Adam Trent natáhl ruku, druhou volně spustil přes opěradlo a na světlou, medově žíhanou dřevěnou podlahu mu vyklouzl list, který právě dočetl. Až kluk odejde, Adam si pročte všechny výstřižky a kopie článků, které přinesl, a pečlivě jeroztřídí podle toho, čemu se ještě hodlá věnovat a co je úplný nesmysl, ale právě teď mu vyhovovala ležérní póza mírně znuděnéhoautora. Dával tím najevo lehkost, kterou při psaní nikdy necítil.

Začetl se a pak se krátce zasmál. „Tak to je něco nového.“ Zvedl se z křesla a rázně přešel k oknu. Matthew se neodvážil pohnout. „To se mi líbí. Tímhle začnu. A stalo se to u nás, takže to nebudu mít daleko.“

„Myslíte, že se to opravdu stalo?“

Adam Trent zvedl obočí a pak se mírně pousmál klukovědychtivosti. „Ale kdeže,“ řekl, „ale psychologie toho děvčete budezajímavá.“ Pak se zahleděl do textu. „Slunečná, kde to proboha je?“

„To je na Poloostrově, myslím.“

„Aha, Poloostrov, tam jsem nikdy nebyl. To by mohl býtzajímavý výlet,“ zasnil se Adam Trent. Přestal předstírat ledabylost i nezájem a vytáhl šanon, který měl připravený ve stole. Matthew trochu poodstoupil, aby na Adama Trenta viděl. Stál tak, že mu pracovnu stínil paraván postavený za schodištěm. Byl toskutečný paraván, nikoli jen nějaká příčka, kterou by tu čekal, křiklavě barevná z nějakého nového druhu plastu, ne, nic takového tu nebylo. Paraván mohl být docela dobře i starožitný, byl zesvětlého dřeva s velmi jemnými intarziemi v podobě květin, stromů

a ovoce. Skládal se ze čtyř částí, a kdyby kluk byl šel blíž, mohlo

by mu dojít, že se ve skutečnosti jedná o alegorie čtvera ročních

období. Jaro kvetlo, léto se pyšnilo jahodami a třešněmi,podzimní obtěžkané jabloně obrůstala vinná réva a zimu představovala

mísa ořechů a džbán vína.

Adam Trent přinesl obyčejný kancelářský šanon ke stolu

a slavnostně do něj uložil první výstřižek. Byl to krátký článek

z nějakých místních novin, jejichž název Adamovi nic neříkal.

ZáZračná Záchrana

Místní deník z Hroní Slunečné přinesl minulý týden zprávu

o devatenáctileté Margo S., která tvrdí, že ji při koupání

zachránil její spolužák před utopením.

Na tomto tvrzení by nebylo nic zvláštního, kdyby se však

nejednalo o chlapce, který se loňského léta sám utopil při

koupání v moři poblíž Slunečné.

Margo prohlásila, že plavala v moři sama velmi brzyráno, kdy je na místní pláži klid. Je poměrně dobrá plavkyně,

jak říká, zachytil ji však spodní proud, který ji začal unášet

směrem na otevřené moře, a ona měla velké problémy dostat

se zpět.

„Cítila jsem, že mi ubývají síly, a snažila jsem se bojovat

s únavou. Strašně jsem se bála, zvlášť když jsem sivzpomněla na Bena, který se takhle utopil. A když jsem byla nejvíc

unavená a už jsem pomalu ztrácela naději, že se někdydostanu na břeh, ucítila jsem, že mi něco pomáhá plavat. Něco mě

v moři nadnášelo. Nejdřív jsem myslela, že se mi to jen zdá,

ale když mě to doneslo skoro až ke břehu, uvědomila jsem si,

že je to Ben.“

Na otázku našeho redaktora, zda se svým spolužákem

mluvila, odpověděla Margo: „Ne, nebylo to tak, že by vedle

mě plaval nebo něco takového, prostě jsem věděla, že mipomáhá on. Je těžké to vyjádřit. Když někoho tak dlouho znáte,

pak to prostě vycítíte.“

Margo je pevně přesvědčena, že ji zásah jejího utonulého

spolužáka zachránil před jistou smrtí. „Nikdy na Benanezaomenu a vždycky mu zůstanu vděčná,“ říká Margo.

w w w


19

„Hroní Slunečná?“ podivil se Adam.

„Řekl bych, že je to překlep. Nejspíš to má být Horní,“ navrhl

dychtivě Matthew.

w w w

„Chceš začít v nějaké Slunečné?! Ale to musí být strašná díra.

Nemohla jsem to ani najít na mapě,“ pronesla s despektem

Hedda, ale Adam si z toho nic nedělal, protože ona vždycky a za

všech okolností mluvila nasupeně. Byla to u ní zřejmě svéhodruhu póza, stejně jako on se vydával za světáka, ona se vydávala za

neurvalou podnikatelku. Oběma to vynášelo zisk i úspěch, a tak

byli oba ve svých rolích natolik spokojeni, že je ani nenapadlo,

že hrají nějaké divadlo.

Hedda se na Adama přísně podívala. Celkem vzato honeměla nijak v lásce, protože to byl sobecký, marnivý a sebestředný

hajzlík. Popuzovalo ji jeho chování i to, jak se oblékal a jak se

nechával česat, nesnášela jeho vlasy, sestřižené tak, aby za všech

okolností vypadaly chlapecky rozcuchaně, a vadilo jí, že si je

nebarvil, protože potom by jím mohla otevřeně pohrdat. Někdo

mu musel poradit, že záblesky šedin v mladistvé hřívě jsoutřešničkou na mimořádně lákavém zákusku.

„Čekala jsem,“ řekla, ale zarazila se a odmlčela. Otevřelajednu ze zásuvek svého ohromného psacího stolu a vytáhla balíček

sušenek, rozbalila jej a jednu s gustem rozkousla. „Čekala jsem,“

opakovala a Adam stále trpělivě čekal, „že budeš chtít někam do

Skotska, jezero Loch Ness nebo tak něco. Karibik, že si prostěuděláš dovolenou. Nějaká exotika. A ty na mě jdeš s Poloostrovem.“

„Hedduško,“ pronesl Adam a naklonil se nad stůl, pohlédl na

ni, pak si vzal jednu sušenku a na jedno kousnutí ji sprovodil ze

světa. Ne že by na ni měl chuť, vlastně ho vůbec nelákala, ale to

gesto se mu zdálo vhodné. „Chci tam začít. Právě proto, že je to

tak blízko. A poslouchej,“ zvedl prst a odvrátil se. Začal mluvit

vážně a Hedda ho skutečně poslouchala, protože věděla, že když

se Adam zakousne do tématu, pracuje nesmírně seriózně a své

práci věří. A bankovní účet jí dával spoustu důvodů k tomu, aby mu věřila i ona.

„Celý Poloostrov je prakticky zaostalá díra, bez ohledu na to,

že tam má kořeny ministr financí. Je to díra obklopená vodou.

Ti lidé tam sousedí víc s mořem než s pevninou, a to, co si myslí


20

ta holka z toho výstřižku, je dobře charakterizuje. Přikládají moři

význam, který mívalo v dávných dobách; v těch lidech to pořád

je a já to najdu. Zkusím to tam najít.“ Adam se toužebně zasnil

a Hedda si uvědomila, že v téhle podobě by ho mohla mít i ráda.

Všechny ty jeho dokonalé luxusní přítelkyně, se kterými se tu

a tam dával vidět, na něm hledaly něco docela jiného a jemu to,

k jeho škodě, stačilo.

Hedda se vykulila zpoza svého psacího stolu. Byla malá atlustá, ale pohyblivá, jak někdy takoví lidé bývají. Měkce našlapovala

na malých chodidlech a mnula si drobné buclaté ručičky. Byla

půvabná tak, jak byla, kulatá a malá, každé kilo nadváhy měla

velmi pěkně oblečené do kostýmu jistě šitého na míru, decentně

modrého, a vlasy měla sestřižené tak, aby lichotily jejím plným

tvářím. Byla to dáma z Rubensova obrazu, silná, ale smyslná,

sádlo uměla povýšit na estetický zážitek. Byla si své přitažlivosti

vědoma, stejně jako si byl Adam Trent vědom té svojí, alezatímco ona tu jeho vnímala, on vůči ní zůstával imunní. Co nebylo

dokonalé, nebylo pro něho.

Zvedl tázavě obočí, čímž svému obličeji dodal rošťácky nevinný

výraz; poslední dobou už s touto grimasou šetřil, protože vrásky,

které mu ryla do čela, už nemizely tak snadno jako dřív. Bylo to

k vzteku. Když konečně dosáhl úspěchu, který si zasloužil, měl

současně na krku pětatřicítku a čas se zbláznil. Někdo šlápl na

plyn a roky mu začaly ubíhat takovým tempem, že je občas slyšel

i svištět, když se mu hnaly okolo uší.

Vypořádal se s tím po svém a vydělal na tom. Vypsal se ze

svého strachu v knize Démon času a klamu, kde se mu, i v sobě

samém, podařilo vzbudit pochybnosti o tom, jestli je naševnímání času reálné. Velmi úspěšná knížka. A možná že to všechnotrochu zbrzdil, ale vrátit se nic nedalo. Dalo se však na to nemyslet.

Čtyřicítka vlastně není žádný věk – v dnešní době. Byl ve

formě, i když to vyžadovalo stále větší úsilí. Vlasy, na kterých

si zakládal víc než nějaká viktoriánská dívka, naštěstí zůstávaly

husté, a tak nakonec rezignoval a přestal si vytrhávat ty bílé,

jejichž výskyt přešel z nahodilého módu do občasného. I když

je považoval za odporný důkaz stáří, pořád se víc bál barvy.

Ještě neviděl muže, na němž by barvení vlasů nebylo poznat.

Kupodivu se ukázalo, že chlapecký účes a prokvetlé skráně jsou

působivou kombinací.

Vlastně na věku nijak zvlášť nezáleží; mládí bylo záležitostí

životního názoru. Kdyby se jeho počítadlo věku zastavilo nyní,

byl by Adam Trent spokojený. Obnažil démona času, rozpitval

jeho zvyky a předložil ho čtenářům rozporcovaného do kapitol

o cestování časem, prolínání časových pásem, o dlouhověkých starověkých králích, o lidech, kteří zdánlivě žijí věčně, a ačkoli mu to nepřineslo schopnost čas zastavit, alespoň to posílilo jeho bankovní konto.

Hedda ho poplácala po ruce. Bylo to gesto skoro mateřské

a ona je vzápětí shodila sarkastickým tónem. „Jak myslíš, jeď

si, kam chceš, máš koneckonců volnou ruku, a pokud to bude

nakonec takový trhák, jako byl Čas... já ti prostě věřím. Pošlu

toho tvého přicmrdávače, aby se podíval, jestli nevyhrabe něco

o Poloostrově. Je to takový zelenáč, ale má čuch.“

„Jo, to má,“ připustil Adam Trent.

Hedda stála uprostřed své kanceláře a zdálo se, že chce ještě

něco dodat, ale že jí k tomu buď chybí odvaha, nebo hledá ta

správná slova. Otočila se a pohlédla na široký psací stůl za sebou,

který celé místnosti dominoval, ozdobený pořadači, přenosnými

zásuvkami a haldou papírů uprostřed. Za stolem a částečně i po

jeho pravé straně byl mělký výklenek, v němž bylo usazenéstarobylé okno poskládané z malých tabulek, které se daly otvíratsamostatně. Hedda přejela pohledem modrou oblohu, která jediná se

dala z této výšky a z tohoto místa zachytit, a pak řekla zamyšleně:

„Já vlastně nemám moře ráda.“

„Nemáš ráda moře? To jsem snad ještě neslyšel.“

„Nepůsobí na mě dobře. Dělá na mě dojem, že se podhladinou skrývá spousta hnusných věcí.“

w w w

Najít ve Slunečné radnici nebylo nijak těžké, se starostou to

bylo o poznání složitější. Centrum města bylo malé a všechny

důležité úřady, počítáno v to i restauraci s penzionem, veřejné

záchody a autobusovou zastávku, byly osázeny do kruhu kolem

kašny. Starosta na radnici nebyl a přítomná úřednice Adama

Trenta informovala, že pana doktora najde v ordinaci. Adamovi

ta žena připadala prostoduchá; její duševní obzor patrně končil

na hranici města, ani si nedovedla představit, že by pro někoho

její informace byla natolik kusá, že by si s ní nedokázal poradit.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist