načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dům na samotě - Michaela Klevisová

Dům na samotě

Elektronická kniha: Dům na samotě
Autor:

Výtvarnice Nela po rozchodu s přítelem zůstala sama ve starém mlýně, který původně s partnerem chtěli zrekonstruovat. V téže době bylo v nedalekém lese nalezeno tělo mladé dívky, ... (celý popis)


hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-6899-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Výtvarnice Nela po rozchodu s přítelem zůstala sama ve starém mlýně, který původně s partnerem chtěli zrekonstruovat. V téže době bylo v nedalekém lese nalezeno tělo mladé dívky, ucházející se o práci v místních dostihových stájích. Při vyšetřování vyjde najevo, že oběť byla naposledy spatřena s bývalým Neliným přítelem. Dvě podobně provedené vraždy se nedávno staly v Praze, a tak není divu, že dosud poklidnou středočeskou vesnicí začne obcházet strach.

Související tituly dle názvu:
Dům na samotě Dům na samotě
Klevisová Michaela
Cena: 239 Kč
Štěstí je zadarmo Štěstí je zadarmo
Klevisová Michaela
Cena: 204 Kč
Ostrov šedých mnichů Ostrov šedých mnichů
Klevisová Michaela
Cena: 311 Kč
Kocour z Montmartru Kocour z Montmartru
Klevisová Michaela
Cena: 195 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MOTTO



Michaela Klevisová

Dům na samotě

Praha 2011


© Michaela Klevisová, 2011

Cover photography © Vendula Volkmerová, 2011

Veškerá práva vyhrazena

ISBN 978-80-7246-581-1


Za cennou pomoc děkuji Simoně Martínkové-Rackové.

K napsání příběhu z prostředí mlýna na samotě mě

inspiroval mlýn mé kamarádky. Všechny postavy v této

knize jsou však zcela smyšlené.



Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

7

Prolog

Uprostřed noci se probudil, vytáhl ruku zpod peřiny, položil

dlaň na stěnu a pohladil dům.

Udělal už to před ním někdo? Těžko, lidé přece domynehladí. Dominik konečky prstů přejížděl po omítce apřemýšlel, jestli za ty stovky let, co mlýn stojí, ve stejné místnosti spával někdo, kdo to tu miloval stejně jako on.

Škoda že je mu teprve šestnáct a nemůže rozhodovat o tom, zda si rodina usedlost ponechá, nebo ji prodá. Ráno navyklými pohyby ustele modrobílou pruhovanou peřinu, pomůže sbalit zbytek prababiččiných věcí do krabic, přejde lávku k autu a pak už do domu nikdy nevstoupí.Maximálně se bude zdálky dívat, jak ve mlýně, kde to měl strašně rád, bydlí místo prababičky cizí lidé.

Zvláštní, stačí několik týdnů, a nic není jako dřív. Docela nedávno tu ležel a představoval si, že je o nějakýchdeset patnáct let starší a tenhle dům mu patří. Maloval si, co jednou s mlýnem udělá; citlivě zrekonstruuje fasádu, bahnitý dvorek vydláždí těmi velkými plochými kameny z řeky. S přítelkyní nebo manželkou bude snídat u dřevěného stolu pod třešněmi a večer pít víno na lávce a máchat si nohy vřece. Nejdřív tu s nimi bude bydlet prababička, samozřejmě, vždyť ten dům je její. Dominik se u ní vždycky cítil volněji než doma. Líbilo se mu, že si prababička Klára denněvykládá karty a každý večer těsně před spaním se pečlivě nalíčí u starodávného toaletního stolku.

„Proč se maluješ do postele?“ zeptal se jí jednou a ona k němu obrátila obličej s načerněným obočím. „Přece abych dobře vypadala, kdybych v noci umřela,“ odpověděla vážně.

Ve tmě slyšel tichý prababiččin dech. Překvapilo ho, jak klidně poslední večer ve mlýně spí. Není jí líto, že opouští usedlost, kde kdysi žila s manželem a kde vychovala syna? Nemrzí ji, že se ten syn rozhodl mlýn prodat a ji přestěhovat Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

8

do svého novějšího domu na druhém konci vesnice, jako by

byla věc? Nezaskočilo ji, jak rychle se našel kupec?

Dominik si byl jistý, že už neusne. Opatrně odhrnulpřikrývku a spustil nohy na ledové dlaždice. Půjde si sednout na lávku. Naposledy.

Prababička už dlouho obývala jen novější dvoupokojový přístavek vedle starého mlýna, který nezadržitelně chátral. Dnes ve stísněném přístavku přespávala celá rodina: děda, babička, Dominikova matka a Dominik. Prý abyprababičce nebylo smutno a aby zítřejší stěhování proběhlo hladce. Večer si v klidu opekli špekáčky na ohni a dívali se nasvětlušky, jako by zítřek neměl znamenat konec jedné životní etapy.

Dominik opatrně vyšel do předsíně a přitiskl ucho ke dveřím druhé ložnice. Ticho. Copak matka s prarodiči také v klidu spí? Je snad z celé rodiny jediný, kdo se s mlýnem tak těžko loučí?

Koupila to tu nějaká ženská z Prahy, říkal děda. Mladá, pětatřicet šestatřicet, nastěhuje se s přítelem. Děda za její peníze zrekonstruuje stáje a postaví novou cvalovou dráhu. Prababička Klára se zabydlí v dědově domě, v podkrovním pokojíku hned vedle Dominikova. Bude mít elektrickétopení a vodu, co v zimě nezamrzá.

Všichni budou spokojení.

To jen on se zalyká lítostí.

Potmě nahmatal kliku a překvapilo ho, že vchodovédveře přístavku nejsou zamčené. Známě zaskřípaly. Vyšel do noci a vdechl vlhký vzduch od řeky.

Zadíval se na hvězdy, ale vzápětí nastražil uši. Kromě bublání vody v kamenitém korytě bylo slyšet ještě něcodalšího; ženský hlas. Stačilo pár kroků po trávě a na lávceuviděl matku s dědou.

„Mě to nemrzí, tati. Nemám to tu ráda,“ říkala matka. „To se mi nemůžeš divit. Nechtěla bych tu žít, ani kdybych někoho měla. Nepustila bych chlapa ani do hospody, abych Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

9

tu na něj nemusela sama čekat. Fakt nechápu, že se tu Klára

nebála. Proč tu proboha zůstávala? Dům na samotě není

nic pro osamělou ženskou.“

„Ona se tu narodila. Je zvyklá.“

„Já vím. Ale i tak.“

„Ty si myslíš, že jsme to tu měli prodat už dávno, viď?“ prohodil děda po krátké pauze.

„Jo.“

„Jenže víš, jak to s ní bylo těžký. Zakládala si na tom, že ve svým věku pořád zvládne topit v kamnech a odhrabávat sníh. Musel jsem na ni dost zatlačit. Kdyby bylo po jejím, odešla by odsud až nohama napřed. Jen doufám, že ji to stěhování nezabije.“

„Neboj, ona si u nás zvykne. Jsem fakt ráda, že už sem nebudu muset chodit, tati. Mám tu divný pocit.“

Dominik se zastavil ve stínu olší. Dál už nepůjde. Nebyl si jistý proč, ale něco mu napovídalo, že ať se matka s dědou baví o čemkoli, pro něj bude lepší to nevědět. Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

11

Kapitola 1

O deset měsíců později

Tak tedy odešel.

Myslela si, že až ta chvíle nastane, uleví se jí, ale místo radosti ji zaplavil stesk. To já chtěla, aby se odstěhoval,přiomněla si. A měla jsem k tomu důvody, které by každý pochopil... kdybych se je ovšem nerozhodla tajit.

Proud řeky byl dnes slabý a voda klouzala přes kameny tak tiše, že bylo slyšet, jak Martin na druhém břehu nastartoval auto. Nela Keplerová došla po blátivé pěšince od zápraží k lávce. Skrz větve olší s rašícími listy viděla, jak se Martinův renault pomalu sune po polní cestě k silnici. Napadlo ji, jestli Vanilka na zadním sedadle kňučí. Za dva roky si na sebe s Nelou zvykly, ale nedá se nic dělat, fena patří Martinovi. Oba jsou pryč. Právě se přesunuli z přítomnosti do minulosti.

Nela si přitáhla vestičku z králičí kožešiny blíž k tělu a zamířila zpátky do přístavku, přilepeného k bokupolorozpadlého starého mlýna. Kouř z komína se povaloval po střeše a štípal ji v nose. Na začátek dubna je příšerné počasí, napadlo ji, a já nemám dost dříví na topení. Bude třeba pokácet pár olší u řeky, ale kdo jí s tím teď pomůže? Martin chtěl dřevo nařezat příští týden, ale minulost už spolkla i jeho motorovou pilu, kterou tak láskyplněukládal na dlaždice vedle postele, aby ve stodole nenavlhla. Nela si pomyslela, že pach motorového oleje jí v ložnici bude chybět ještě méně než Martin.

Vešla do přístavku, který byl jedinou obyvatelnoubudovou z celé usedlosti, do níž se Nela s Martinem loninastěhovali, aby ji postupně zrekonstruovali. Většina jejich Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

12

známých si tehdy klepala na čelo. Jak chtějí žít v domě,

ke kterému ani nevede zpevněná přístupová cesta? Vážně

hodlají celou zimu přikládat do kamen, vylézat z postele do ledové místnosti a bojovat se zamrzlými vodovodními trubkami? Oni, kteří se narodili a vyrostli v bytech

s ústředním topením? A Nela chce pustit slušně placené

místo v galerii na Starém Městě a pracovat na vesnici jako

hospodyně bohatých sousedů? Pomátla se snad? S Martinem se podobným řečem smáli a svorně přísahali, že se do

Prahy vrátit nechtějí.

Nela to cítila pořád stejně.

Měla by se bát? Nejbližší sousedé, její zaměstnavatelé Jindrovi, žijí dva kilometry odsud za lesem. Kdyby ji tu někdo přepadl, mohla by si vykřičet plíce, a stejně by ji neslyšeli...

Opřela se čelem o okenní tabuli. Oheň v kamnechhlasitě požíral olšová polena. Nela se pokusila přivolat spokojenost, ale cítila se jenom otupělá. Už několik týdnů věděla s jistotou, že s Martinem nechce zůstat, tak proč se tedy neraduje, že dotáhla nepříjemný úkol do konce? Má, co chtěla. Nikdo už nebude k nedělnímu obědu pouštět fotbalové přenosy a pořady pro kutily, nikdo už nevytře podlahu v koupelně jejím nejlepším tričkem, nikdo nesloží cihly přesně na místo, kam si zasázela petrklíče. Je svou paní. A zdaleka nejde jen o tyhle povrchnosti. Vípřece moc dobře, proč Martina požádala, aby se odstěhoval, plánovala to dlouho dopředu a na důsledky by měla být připravená. Je na ně připravená. A samozřejmě tu zvládne žít sama, proč by ne?

Hodila do kamen ještě jedno poleno a šla si otevřít víno.

„Na nový život,“ připila si důležitě. V jednom ženském časopise četla, že se to tak po rozchodu má. Proč? Přece aby se člověk smířil s tím, že odteď je všechno jinak.

✴✴✴


Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

13

„Takže se přestěhuješ zpátky do Prahy,“ odtušila matka, když Nela večer zavolala rodičům, aby jim oznámila, že už zase patří mezi nezadané.

„To jsem neřekla.“ Zalitovala, že se pokusila rozptýlit úzkost právě hovorem s matkou. Copak nemá dostkamarádek, které by ji vyslechly, aniž by jí mluvily do života? „Proč bych se stěhovala?“

„To je snad jasný, ne? Nemůžeš v tý barabizně zůstat. Jenom si tě představím, jak tam teď sedíš uprostřed těch lesů, a naskakuje mi husí kůže.“

„Přeháníš.“

„Počkej, až se rozkřikne, žes vyhodila Martina.Všichni úchyláci z okolí si tě dají na pořadník. Je jenom otázka času, kdy tě někdo přepadne.“

Nela se pobaveně usmála, ale promluvila vážně. „Jsem tu doma, mami.“

„Tady jsi doma. Tady v Praze! Koukej se sbalit a přijet. Myslela jsem, že v tý plesnivý díře trčíš jenom kvůliMartinovi, a že až se rozejdete, přijdeš k rozumu.“

„Vždyť víš, že to já jsem chtěla pryč z Prahy! Chtěla jsem stodolu, ve který budu moct malovat. Byl to přece můj nápad.“

„Dobře, ale teď se změnila situace. Laskavě si uvědom, že ženská bez chlapa nemůže žít v domě na samotě. To by byl holej nerozum. Než ten dům prodáš, nastěhuješ se k nám a hotovo.“

„Prodával by se špatně,“ namítla chabě Nela. „Je na něm hypotéka.“ Úspory jí na zchátralou usedlost nestačily, a tak si půjčila. Martin sice nabízel, že by se na koupi domu mohl podílet, ale pak přišel s tím, že mu v bance odmítají půjčit. Tenkrát se cítila zklamaná, teď byla ráda. Kdyby vlastnili dům napůl, rozchod by byl mnohem složitější.

„Když slevíš, prodáš. Jak už jsem řekla, nemůžeš tam –“

„A proč bych nemohla? Přede mnou tu taky bydlela samotná ženská. Když jsem mlýn kupovala, byla tu sama už sedmnáct let.“ Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

14

„Osmdesátiletá bába.“ Matka si nesouhlasně odfrkla. „Myslíš, že ta nějakýho úchyla zajímala? Ne. Ale ty budeš zajímat všechny.“

Mluvila, jako by okolí Smrčiny bylo obydleno samými devianty, ale Nela se to rozhodla nekomentovat. „Asi moc často koukáš na detektivky, mami.“

„A ke všemu se ani nezamykáš,“ pokračovala matka obvyklým autoritativním tónem. „No řekni, máš zamčeno?“

Nela střelila pohledem po dveřích. Dokud tu s ní bydlel Martin, často si šla lehnout dřív, než se vrátil, aniž otočila klíčem v zámku. Běžně bývala sama v domě, do kterého mohl kdokoli vstoupit...

Stejně jako teď.

Tep se jí zrychlil iracionálním strachem. Rychle vstala a spěchala ke dveřím, jako by najednou záleželo na každé vteřině a nezvaný host už zvenčí sahal na kliku.

„Klid, jsem zalígrovaná na dva západy,“ zalhala matce a teprve pak potichu zamkla. Vzápětí si vzpomněla na okno v komoře, které s Martinem nechávali ve dne vnoci pootevřené. Měla by ho teď začít zavírat? Kolik dalších zvyků ještě bude muset změnit?

„Prostě se vrátíš a hotovo,“ rozkázala matka. „Můžeš klidně bydlet s námi. Máme o tebe s tátou strach.“

„Ne,“ pronesla vzdorně Nela. Potřebuje se konečně vymanit z vlivu rodičů; je to jeden z důvodů, proč odešla na venkov. A poradí si, ať s chlapem, nebo bez chlapa. „Já o sebe strach nemám.“

„Ale měla bys ho mít. Když si představím tu tvojíobrovskou stodolu a ten strašidelnej mlýn... Někdo se tam může schovávat.“

Ve stodole si Nela zařídila něco jako malířský ateliér, v rohu byl špalek na sekání dřeva a podél stěn s Martinem naskládali polena. Nela běžně chodívala večer s baterkou pro polínka a dávno se přestala při každém šustnutí vylašeně ohlížet přes rameno. Zpočátku samozřejmě strach Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

15

měla, ale ne déle než pár týdnů. Člověk si zvykne navšechno, i na samotu.

„Cítím se tu bezpečně, mami. Připadá mi, že mě ten barák má rád. Že mě tak nějak... chrání.“

„Jsi praštěná.“

Nela už měla rozhovoru dost. „Půjdu si pustit zprávy, ano? Zítra zase zavolám. Přijeďte s tátou na víkend, jestli chcete.“

Bylo to jen zdvořilostní pozvání. Otec s matkoumilovali kavárny, galerie, divadla, hezké oblečení a jejich svět končil tam, kde městská dlažba. Ve Smrčině byli zatím na návštěvě jen jednou a netvářili se, že by se ještě někdy chtěli vrátit.

„Počkej! Proč ses s ním vlastně rozešla? Ty víš, že jsem na ten den čekala jako na smilování, takže tě nekritizuju, pánbůh chraň. Jenom mě překvapuje, jak najednou se to stalo. Ještě před půl rokem jste mluvili o svatbě, ne?“

Nela tu otázku čekala, přesto se ale zajíkla. „No...neklapalo nám to.“

„Nestěžovala sis.“

Ne, nestěžovala, i když v poslední době by bývala chtěla. Ale o některých věcech je lepší nemluvit. Kdyby přiznala, co je s Martinem v nepořádku, svým způsobem by očernila i samu sebe. Propadala by se hanbou, že s někým takovým dva roky chodila a dlouho nicneoznala.

„Ubližoval ti nějak?“

„Ne!“

Matka netrpělivě mlaskla. „Tak co se stalo?“

„Něco jsem se o něm dozvěděla. Nelíbilo se mi to,takže jsem ho požádala, aby si sbalil kufry.“

Ve sluchátku se ozvalo zaševelení, které Nele připadalo jako úlevný povzdech, ale nebyla si jistá. „Takže ti zahýbal,“ konstatovala matka.

Nela se rozhodla mlčet.

„No dobře. Chápu, že se ti o tom nechce mluvit,“poMichaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

16

kračovala matka o poznání lehčím tónem. „Tak se opatruj

a hlavně se zamykej.“

Nela zavěsila, dopila víno a pustila si televizní zprávy. Nějaký čas potrvá, než si zvykne, že na ni doma nikdonemluví, a televize zažene zbytečnou úzkost účinněji nežrádio. Nejenže odcloní zvuky zvenku, ale její sledování moc nejde dohromady s přemýšlením.

Jenže tentokrát o uklidňující televizní terapii nemohla být řeč.

Na obrazovce se ve tmě prozářené silnými reflektory třepotala červenobílá pruhovaná policejní páska, napnutá mezi kmeny buků. Nele byla krajina povědomá. Vzápětí se dozvěděla proč.

Reportáž byla natočena v lese u Smrčiny, jen několik kilometrů od mlýna. Přede dvěma hodinami v něm byla nalezena zavražděná žena.

Kapitola 2

Kdyby tušila, že její podvečerní procházka skončí vyšetřováním vraždy, vzala by si na sebe něcoelegantnějšího.

Olga Jindrová seděla proti dvěma kriminalistům anemohla se zbavit dojmu, že v černých manšestrových kalhotách a khaki roláku vypadá nedůvěryhodně. Podobně ležérní oblečení ve volném čase běžně nosívala, ale když se teď na něj podívala očima policistů, připadalo jí protřiapadesátiletou úspěšnou podnikatelku nevhodné. Kdyby na sobě měla šňůru pravých perel, kašmírový svetřík a ty nesmírně drahé hodinky, co jí dal Jiří k padesátinám,hodila by se do luxusně zařízeného obývacího pokojemnohem víc a kriminalisté by s ní nejspíš jednali s většímrespektem. Olga však odjakživa dbala spíš na obsah než na formu a odráželo se to i v jejím přístupu k oblékání. Kčemu jsou perly, prsteny, náramky, zkrátka všechno to lesklé, Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

17

těžké a nepohodlné, čím se lidé tak rádi ověšují? Jakou to

má funkci?

Olga se oblékala, aby jí nebyla zima a aby se cítilapohodlně. Pokud se nechystala večer do společnosti, nelíčila se. Nepotrpěla si na okázalé věci. I tenhle nesmyslně velký dům plný drahých designových předmětů zařizoval její manžel a ona si v něm dlouho zvykala. Kdyby záleželo na ní, byl by jejich domov především účelný. Nebyla zvyklá dělat věci na efekt a nezměnilo ji ani manželství s mužem, pro kterého byl efekt alfou i omegou života.

Může to být jeden z důvodů, proč si Jiří našel milenku?

Asi ano, pomyslela si a nahlas vzdychla.

V krbu praskala březová polena a v místnosti začínalo být horko, ale Olga věděla, že si za žádnou cenu nemůže svléknout svetr. V bavlněném khaki tričku s natištěným nápisem Art against terrorism rozhodně vypovídat nebude.

Detektiv Abrahám z berounského oddělení vražd měl kruhy pod očima a až přehnaně ladabylou výslovnost.Vyadá depresivně, napadlo Olgu, a možná také depresivní je. Vlastně se mu při jeho povolání není co divit.

„Takže jste se vydala na procházku,“ pobídl ji unaveně a pohlédl jí do očí. Jeho zavalitější kolega, jehož jméno si Olga nezapamatovala, se mlčky rozhlížel po místnosti, jako by předpokládal, že mezi knihami na policíchzahlédne vražednou zbraň.

„Ano,“ potvrdila Olga. Nemohla se zbavit pocitu, že s ní kriminalisté jednají tak trochu jako s podezřelou. Jako by z ní pouhý fakt, že našla v lese mrtvolu, dělalpotenciální vražedkyni.

„Proč tak pozdě? Už se skoro smrákalo.“

„Vždycky se po večeři chodím projít.“ Pokrčila rameny. „A taky po snídani a po obědě. Miluju procházky. Mám na ně moře času, protože manžel od rána do nocipracuje.“ Zalitovala, že jí při poslední větě do hlasu prosákla Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

18

hořkost. Vlastně to není tak dlouho, co spoustu volného

času považovala za výhodu. Vyhovovalo jí, že Jiří jejichfirmu řídí sám a ona nemusí o ničem rozhodovat a může se

věnovat jen svým oblíbeným tvůrčím nebo příjemně rutinním úkolům. Je přece obvyklé, že muži pracují víc než

ženy, nebo snad ne? Cítila se v manželství naprosto bezečně a ve snu by ji nenapadlo Jiřího podezírat, že když

není s ní, užívá si důvěrné chvíle s jinou ženou. Prostě

musí hodně pracovat, aby udržel firmu v chodu. Vždycky

býval takový; práce pro něj byla ze všeho nejdůležitější.

Byli každý jiný, ale zamilovali se do sebe ve věku, kdy rozdíly povah ještě nejsou tak patrné, a pokud přece jen ano, tak působí spíš přitažlivě než rušivě. Chodili do školy, měli podobné starosti. Než zjistili, že vlastně nemají skoro nic společného, natolik se sžili a přilnuli k sobě, že pro ně taková prkotina jako rozdílný pohled na svět nemohla být dostatečným důvodem k rozchodu.

Alespoň Olga to tak dodnes cítila. O to víc ji šokovalo, když se k ní Jiří náhle začal chovat chladně. Přestal se jí dotýkat, zavíral se před ní do jiného pokoje a na její pokusy o přiblížení reagoval podrážděně. Už neprotestoval, když ho odmítla doprovázet na dostihy, které stály na druhé příčce jeho zájmů hned po úspěchu v podnikání. Nakonec začala v kapsách jeho oblečení, určeného k vyrání, nacházet účtenky za dárky, jež rozhodně nebyly pro ni: jednou belgická bonboniéra, podruhé šperk, potřetí spodní prádlo.

To už bylo naprosto zřejmé, do jaké situace se dostali, a tak na Jiřího uhodila.

Sice všechno popřel a obvinil ji z chorobné žárlivosti, ale vzápětí ztratil poslední zábrany a začal se chovat ještě bezohledněji než dřív. Vracel se z pracovních schůzek čím dál později a párkrát nepřišel domů vůbec. Jako byusoudil, že jestliže mu Olga až doteď nepohrozila rozvodem, zřejmě už vydrží cokoli. Na jakékoli popíchnutí reagoval útokem: „Nemáš nic jiného na práci než mě špehovat?“ Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

19

Nedávno, když našla na sedadle jeho auta dlouhýhnědý vlas (sama byla blondýnka), už nedokázala mlčet aprohodila: „Neměla bych vyklidit pole?“

Jiří nadskočil, jako by ho do bosého chodidla bodla včela. „To bych chtěl vidět, jak ty bys vyklidila pole. Raději mlč a važ si toho, co máš. Uvědomuješ si vůbec, co bys beze mě byla? Nic! Jenom hovno u cesty.“

Mohla oponovat, že nápad vyrábět luxusní nádobíručně zdobené zlatem a drahými kameny byl přece její. Jen ona sama vymýšlí veškerý design jejich zboží a stará se o kompletní administrativu. Mohla mu připomenout, že jí patří padesát procent úspěšné firmy a rozvodem byzískala půlku společného majetku, ale rozhodla se manžela dál nedráždit. Dobře ho znala a tušila, že ji ponižuje, protože se ve skutečnosti bojí, aby neodešla. Nechce se rozvést. Nenašel si milenku proto, aby vyměnil jednu manželku za druhou. Kdyby musel volit, nejspíš by se rozhodl proznámé pohodlí, pro milovaný dům, pro Olgu. A Olgausoudila, že pro tuto chvíli jí takové malé vítězství stačí.

Pak už se Jiřího raději na nic neptala, i když v duchu mu kladla spoustu otázek. Proč? Jak dlouho? Kdo je ta žena?

„Hovno u cesty,“ zadrmolila si pro sebe.

„Prosím? Vnímáte mě vůbec?“ Kriminalista se předklonil a Olga poplašeně zamžikala. „Na něco jsem se vás ptal.“

Jak se jí proboha myšlenky zatoulaly od vraždy ke zpackanému manželství? Kudy vedl spojovací můstek? Možná je na vině ten prášek na uklidnění, který spolkla, když jí policejní hlídka dovolila odejít z místa činu domů. „Zamyslela jsem se. Omlouvám se.“

„Neomlouvejte se a raději mi popište, jak jste našla tělo,“ vyzval ji netrpělivě Abrahám.

Druhý kriminalista na ni jen mlčky upíral vodnaté oči. Ti dva si zjevně rozdělili role: šéf vyslýchal a podřízený byl tichým pozorovatelem. Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

20

„Uhnula jsem ze silnice na lesní cestu. Je to zkratka na nádraží a příjemná procházka. Zpátky se dá jít po silnici. Ušla jsem asi sto metrů a najednou jsem mezi stromyzahlédla něco barevného. Nejdřív jsem si myslela, že tamněkdo vyhodil staré oblečení nebo velkou tašku. Sešla jsem z cesty, abych se podívala. Až když jsem přišla blíž,poznala jsem, že tam leží... žena.“

„Jak jste zareagovala?“

„Promluvila jsem na ni.“

„A pak?“

„Zacloumala jsem s ní. Nejdřív jsem si myslela, že se jí třeba jen udělalo špatně. Člověku přece hned nepřijde na mysl vražda. Ležela tak úhledně, víte, s rukamasrovnanýma podél těla... Ale pak jsem se jí podívala do obličeje a bylo mi hned jasné, že jí někdo ublížil. Ty vytřeštěné oči byly... no... hrozné.“ Roztřásly se jí ruce, a tak je schovala pod stůl. Kdyby ji teď kriminalisté napojili na detektor lži, určitě by usoudili, že jim vykládá výmysly, napadlo ji.Odjakživa o průkaznosti toho zařízení pochybovala, protože všichni lidé přece při policejním výslechu bývají ve stresu, i když mluví čistou pravdu.

„Ještě nějak jste se jí dotkla?“

„Ano. Zkusila jsem jí nahmatat tep. Takhle,“ přiložila si ukazováček a prostředníček na krční tepnu, „jsem jípřitiskla prsty na krk. Pak jsem zavolala manželovi,“ dodala, ačkoli se jí na to nikdo neptal.

„Proč manželovi?“

„Vždycky když se něco děje, automaticky volám jemu.“ Hořce se pousmála. Komu jinému by taky měla volat?Přítelkyním, které mají své rodiny, děti a některé už ivnoučata? Určitě není dobře, že Jiří zůstal středobodem jejího světa. Naopak to už dávno není, jenže copak se lze napovel vnitřně odstřihnout od člověka, který byl pětatřicet let vaší nejbližší bytostí?

„A co vám řekl manžel?“

„Skoro nic. Řídil. Spěchal na nějaké jednání, kteréneMichaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

21

chtěl rušit. Vrátila jsem se na silnici, došla jsem na kraj

vesnice a vytočila jsem 158. Počkala jsem na policejní

hlídku ve vsi. Ukázala jsem jim, kde ta mrtvá leží,podesala jsem výpověď a pak jsem šla domů. Je to odsudkousek, takže –“

„V okolí místa činu jste nikoho dalšího neviděla?“

„Myslíte v tom lese? Ne.“ Než kriminalista stačil položit další otázku, vyhrkla: „Poslyšte, můžu se vás taky na něco zeptat? Má tu vraždu na svědomí ten úchyl, co už dvakrát vraždil v Praze?“

„Na takové spekulace je ještě brzy, paní Jindrová.“

„Já jen že když jsem byla s hlídkou u těla, přijeli tamreortéři z televize a říkali, že ten vrah z Prahy udělal v obou případech všechno úplně stejně.“ Začala rukávem cídit šmouhy na stole ze skla a oceli. „Trochu mě děsí představa, že se nám sem přesunul nějaký maniak.“

Kriminalisté si vyměnili pohled, jehož význam Olzenebyl zcela jasný. Hodlají před veřejností zatajit, že jde o práci sériového vraha? Nechtějí šířit paniku? Pokud je to tak, mají smůlu. Tohle není Praha ani Beroun. Za několik hodin se bude o vraždě mluvit v celé vesnici a do zítřka sepodrobnosti roznesou i do okolních obcí. Všichni budou vědět, že mrtvá ležela s rukama pečlivě srovnanýma podél těla a že nad čelem měla ustřižený pramen vlasů. Na venkově se drby šíří nadzvukovou rychlostí a ty nechutné obzvlášť.

„Policejní hlídce jste řekla, že jste zavražděnouneznala, ale je vám povědomá.“

„Ano.“

„Kde jste ji mohla vidět?“

Zavrtěla hlavou. „Netuším. Ze Smrčiny ale určitě není. Zkuste se po ní optat U Lenina... to je místní hospoda... nebo ještě spíš ve stájích trenéra Soukupa. Trénujedostihové koně a jezdí za ním dost lidí. Je to na kopci kousek od lesa, kde ležela.“

„Dobře. Díky za pomoc.“ Poprvé se na ni usmál. „Zvládnete teď zůstat sama? Kdy se vrátí manžel?“ Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

22

Chtěl jí projevit soucit, ale měl si to raději ušetřit. Do očí jí vyhrkly slzy, a tak rychle předstírala, že zívá a mne si unavené oči. „Nevím. Zkusím si lehnout.“

V zimní zahradě, kterou se vycházelo z vily, se k ní kriminalista otočil. „Kdybyste si vybavila, kde jste tu ženu viděla, ozvěte se mi.“

Na nic jiného v uplynulých dvou hodinách nemyslela. „Napadá mě, že jsem ji možná letmo zahlédla dnes odoledne ve stájích u Soukupů... máme u nich s manželem v tréninku koně a já se tam před večeří na chvíli zastavila... ale nejsem si jistá, jestli to skutečně byla ta samá žena.“

Otevřela dveře do vlhké studené tmy, a když se dívala, jak kriminalisté odcházejí k autu, hlavou jí blesklaznepokojivá myšlenka.

Bylo by krásné, kdyby ta žena z lesa byla Jiříhomilenka. Bylo by krásné, kdyby Jiřího milenka byla mrtvá. Ve stejné chvíli stála Nela uprostřed místnosti a strachy se jí dělalo špatně. Někdo se za ní dobýval do přístavku.Něčím narazil zvenčí do dveří. Šramotil za nimi. A znovu.

Kdyby při telefonátu s matkou nezamkla, co by se teď dělo? Zápasila by s vrahem té ženy z lesa?

Kdyby obcházel okolo Smrčiny a hledal další oběť, Nela by byla snadný terč.

„Kdo je tam?“ zavolala už potřetí. Opět žádná odověď. Přiskočila k oknu a prudkým trhnutím zatáhla závěs. V místnosti ozářené světlem si připadala strašně zranitelná. Kdokoli může chodit okolo domu a dívat se na ni, aniž by o něm věděla. Může se venku schovávat ve stínu starých jedlí a čekat na vhodný okamžik k tomu, aby... Aby co?

Asi tu přece jen nemůže žít sama. Martin prorokoval, že tu bez něj nevydrží ani týden, a možná ještě na jeho slova dojde. Během večera Nele několikrát volal, ale nezvedala mu telefon. Už s ním nechtěla mluvit. Všechno Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

23

už mu přece stokrát vysvětlila a další rozhovor by byl jen

prodlužováním agonie jejich vztahu.

Může být za těmi dveřmi on a schválně ji strašit? Vrátil se, aby jí nahnal strach, a donutil ji tím přehodnotit dnešní rozchod? Nebyla si jistá, jestli se mu takové chovánípodobá. Nikdy nebyl rozhodný a o věcech raději dlouze mluvil, než aby je uskutečňoval. Spíš si ho dokázala představit, jak sedí s kamarády v hospodě na pražském sídlišti,pomlouvá ji a kuje pomstu, na kterou nikdy nedojde.

Vypnula televizi a v místnosti se rozhostilo ticho. Seriálová hudba a hlasy herců sice navozovaly jakousi iluzi bezpečí, ale Nela teď potřebovala být ve střehu. Jedině tak dokáže vytušit úmysly člověka za dveřmi. Možná by měla ještě zhasnout, aby vetřelec podle stínu za závěsemnemohl odhadovat, co právě dělá.

Mělce dýchala a napínala uši do ticha, které rušilo jen bublání řeky. Měla pocit, že venku na rozblácenémdvorku slyší kroky, ale nebyla si tím úplně jistá. Možná Martin rozhlásil po známých, že ho vyhodila, a teď si z ní opilí štamgasti z hospody U Lenina dělají legraci.

Při té představě se jí trochu ulevilo. Nedaleko došlo k vraždě, ale to ještě neznamená, že se teď vrah dobývá k ní. Proč by to dělal? Vzala do ruky mobil a s prstem na klávesnici váhala, jestli by měla zavolat na policii nebo svým nejbližším sousedům Jindrovým. Kdyby Jiří Jindra sedl do auta, byl by tu za tři minuty, ale Nele se nechtělo ho obtěžovat. Zdál se jí příliš strohý a nepřístupný. Muže jeho typu není snadné žádat o pomoc.

Za dveřmi bylo ticho. Takže vetřelec odešel? Pak se ozvala další tupá rána – a zakňučení. Nela by to zakňučení poznala mezi tisíci jiných.

Vanilka?!

Takže tam venku je pes. A tím pádem i Martin. Proč jí sakra neodpověděl a schválně ji děsil? Špehuje ji, abyzjistil, jestli náhodou jeho místo ve mlýně hned první večer nezaujal jiný muž? Ano, tak to zřejmě bude. Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

24

Nela v návalu vzteku vykročila ke dveřím. Musí si s Martinem promluvit a vysvětlit mu, že konec v jejímpodání znamená opravdu konec, nikoli pauzu nebo výzvu k boji.

Doširoka otevřela dveře a do předsíně okamžitě vpadla zablácená a mokrá Vanilka. Nela se nechala od fenyzlatého retrívra obejmout předními tlapami a čekala, odkud se vynoří Martin. Nikde nikdo. Po chvíli sestoupila po třech kamenných schodech na dvůr a usilovně tápala očima ve tmě.

„Martine?“

Možná šel do stodoly nebo do pobořených bývalých chlívků, i když Nela nechápala, co by tam potměpohledával. Že by něco důležitého zapomněl?

„Martine?“ zkusila to hlasitěji a přemýšlivě se zadívala na psa. Vanilka se jí motala okolo nohou, kňučela,slintala a divoce vrtěla ocasem. Nezdálo se, že by někde poblíž měla pána. Soustředila se jen na Nelu.

Nela s baterkou došla do stodoly a přejela kuželem světla po hromadách harampádí a špalku na sekání dřeva. Podívala se ještě do bývalých chlívků. Nikde ani živáčka. Vanilka přišla do mlýna sama.

Co to k čertu znamená? Martin by svého psa nikdynevyhodil z auta. Nela ho podezírala, že fena je jediná bytost, kterou kdy dokázal opravdu milovat. Že by mu Vanilka utekla z auta? Občas chytla stopu a zmizela. Nejspíšprávě proto dnes Martin tolikrát volal. Někde zastavil a fena vyskočila z vozu. Co když se vyboural? Jeho telefonáty přinejmenším dokazovaly, že je naživu – tedy pokud jí ze svého mobilu volal on.

Nela si musela připustit, že o něj má strach. Nechce s ním žít a dobře ví proč, ale už nikdy to pro ni nebude cizí člověk.

Vyťukala jeho číslo.

„No konečně.“ Mluvil, jako by měl rýmu nebo plakal. Trápí se víc kvůli rozchodu, nebo kvůli ztracené feně? Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

25

„Máš tady Vanilku. Právě přišla,“ oznámila mu Nela.

„Až teď?“

„Před chvílí. Pěkně mě vyděsila. Proč s tebou neodjela do Prahy? Co se stalo?“

„Zastavil jsem u... no... prostě jsem zastavil. Kousek za Smrčinou. Vanilka mi zdrhla z auta.“

„A tys ji jen tak nechal jít?“

„Hledal jsem ji. Dokonce mi s tím pomáhal nějakej týpek, co šel okolo. Ale vypařila se. Řek jsem si, že chytla stopu nebo běží za tebou.“ Hlas se mu podrážděnězachvěl. „Co jsem měl podle tebe dělat? Vrátit se do mlýna? To asi ne, co?“

Poslední větu pronesl s posměšným frknutím.Chápala, že po té dnešní hádce nechtěl jet zpátky dokonce ani kvůli Vanilce.

„To asi ne,“ zopakovala po něm, protože nicduchaplnějšího ji nenapadalo. „Tak ji máš tady.“

„Postarej se o ni a já si pro ni někdy přijedu. Až budu mít čas.“

Vzdychla. Ten zatracený pes jí překazil rozchod, ke kterému se odhodlávala týdny! Už s Martinem nechtěla mluvit. Nechtěla se s ním znovu setkat. Byla rozhodnutá. Jenže co je jí to platné? Martin je chytrý; nechá u ní psa několik dní a přijede, až vztek vyprchá a hrany se ohladí. Pak začne naléhat, aby ho vzala zpátky. Možná dokonce Vanilku schválně vyhodil z auta, protože měl tenhle plán... Nela stála ve tmě mezi rozvalinami hospodářských budov, ozářených jen světlem měsíce, ale najednou vůbec neměla strach. Cítila jen úzkost. Martin ji už zase zahnal do kouta.

„Díval ses na zprávy?“ zeptala se, aby změnila téma, a když neodpověděl, dodala: „U Smrčiny dneskaodpoledne zabili ženskou.“

„Já vím. Hrůza, co?“

„Jo.“ Překvapilo ji, že se ani nezeptal, jestli Nela ví, kdo ta zavražděná byla. To ona hned zavolala VanděSoukupoMichaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

26

vé a Olze Jindrové a za patnáct minut o vraždě věděla víc,

než si přála. Tohle bylo výhodou a současně i nevýhodou

života v malé obci. Možná že i Martin už obvolal svoje

známé ze Smrčiny a dostal vyčerpávající informace.„Našla ji Jindrová, mluvila jsem s ní,“ pokračovala. „Je zralá

na psychiatra a –“

„Já už to slyšel,“ přerušil ji netrpělivě. „Volal jsem kLeninovi a Indy mi všechno řekl.“

„Tak promiň.“ Vzdychla. Proč ho vůbec nezajímají její pocity? A proč ji mrzí, že ho nezajímají? Neměla by být ráda? Přála si přece co nejrychlejší, bezbolestný rozchod...

Raději se rozhodla debatu ukončit. „Kdy si vyzvedneš tu Vanilku?“

„Dám ti vědět. Nebo si ji chceš nechat, než mě vezmeš zpátky?“ Když se ostře nadechla, aby zaprotestovala, významně dodal: „Protože ty mě vezmeš zpátky, Nelo. Jsme pro sebe stvořený. Je jen otázka času, kdy zjistíš, že mám pravdu. Vezmeš mě zpátky a budeme spolu bydlet vemlýně. Vím, že spolu jednou založíme rodinu.“

Nela se zachvěla. Pocit úlevy a osvobození jí od rozchodu vydržel přesně čtyři a půl hodiny.

Vlastně už dávno věděla, že s Martinem ji čekají samé problémy.

Kapitola 3

Šéf pražského oddělení vražd Josef Bergman stáhl okno

a pustil do kabiny vozu vůni ulic skropených aprílovou

přeháňkou a večerní zpěv kosů. Bergmana zalila tetelivá

radost, kterou však nezpůsobilo jenom jaro. Byl prostě

šťastný. Jen tak.

A ta neobvyklá euforie mu trochu naháněla strach. Před sedmi lety se podruhé rozvedl a od té doby jeho soukromý život plynul beze změn. Bergman se nenudil; o dostatek vzrušení a nečekaných zvratů se mu starala Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

27

práce. Během těch osamělých let se sblížil s několikaženami, ale do žádné z nich se doopravdy nezamiloval. Nikdy

nenechal vztah dojít tak daleko, aby mohlo přijít napřetřes společné bydlení nebo nedejbože ještě závažnějšíkroky. Nestál o dalšího člověka, který mu bude klást otázky

jako „Kdes byl tak dlouho?“, „Proč jsi nezavolal?“, „Proč

nemůžu jít s tebou?“, případně „Ty se už zase budeš dívat

na fotbal?“. Vyhovovalo mu spolužití s černým kocourem

Diegem Maradonou, který se ho na nic neptal a nevyžadoval nic kromě dobrého krmení.

Jenže teď se něco měnilo.

Když se Bergman dnes ráno probudil a otevřel okno do deště, zacloumala s ním radost. Dobrých pět nebodeset minut se mu v šimravých vlnách rozlévala celým tělem a nakonec se mu teple a měkce stočila na hrudi. Těžko ji mohla způsobit jen vůně zoraných polí a navlhlého jehličí. Bergman probouzení přírody miloval, jistě, ale jaro v něm obvykle vyvolávalo spíš příliv energie než bláznivou euforii.

Co se to s ním tedy děje?

Žena, která ho takhle vyvedla z rovnováhy, byla o dva roky mladší a pracovala jako novinářka. Seznámili se, když před měsícem dělala reportáž z pražského oddělení vražd. Týden pozorovala Bergmana a jeho kolegy připráci. Zúčastnila se s nimi výjezdu do ubytovny na předměstí, kde jeden ukrajinský dělník ubodal k smrti kolegu.Bergman pak musel její článek autorizovat, takže se dvakrát sešli v kavárně.

Druhá schůzka už snad ani nebyla nutná, ale měldojem, že se na ni Alžběta těšila stejně jako on.

Navrhl jí tedy další, nepracovní setkání, při kterém mu ukázala fotku svého dospělého syna, a on sepochlubil snímkem kocoura Diega. „Na mě nemáš, chovám tři kočky,“ zasmála se, a on ji v záchvatu nepochopitelnébezrostřednosti pozval na večeři na svůj statek vestředočeských Kozích Horách, odkud dojížděl do práce do Prahy. Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

28

Když vystoupila z džípu, zabořila se po kotníky do bahna. Byl to test, protože obě bývalé Bergmanovy ženy považovaly přírodu za něco nečistého, rozpínavého aprotivně svéhlavého, co je v první řadě třeba spoutat azkrotit, a teprve pak se z toho možná lze jistým způsobemtěšit. Bergman nechtěl spojit život se třetí ženou, která má v tomto směru zcela opačné názory než on.

Alžběta si otřela kozačku o ježatý trs loňské suchétrávy a zasmála se.

„Nevadí. Bláto je čistá špína.“

Když tázavě povytáhl obočí, vysvětlila: „To jsme říkávali jako děti. Přírodní špína je čistá špína. Jako malá holka jsem se občas v lese schválně vyválela v jehličí a hrstí borůvek jsem si umazala obličej.“ Alžběta si pečlivě otřela o trávu i druhou botu. „Připadala jsem si pak tak nějak... divoce.“

Snad to ani neměla říkat. Bergman se cítil jako štika na háčku, který ta žena-rybářka každou další větoupřitahovala blíž a blíž ke břehu. Znepokojovalo ho to, protože si nepřál, aby mu znovu na někom záleželo tak moc jako na první a druhé ženě. Obě ho opustily – oficiálně proto, že je unavil věčný souboj s jeho náročným zaměstnáním, ale nejspíš hlavně proto, že nemohly vystát jeho potřebu svobody, ticha, samoty. Vylekalo je, že se bez nich dobře obejde, že se nebrání příležitostnému odloučení, ale naopak je s úlevou vítá.

I do vztahu s Alžbětou mu zasáhla práce. V Praze v uplynulých čtrnácti dnech dvakrát vraždil stejnýpachatel, který s oběťmi po činu rituálně manipuloval, a Bergman potřeboval být rychlejší než on. Nechtěl ohledávat jeho třetí oběť, za žádnou cenu ne. Měli pár stop, vyslechli několik svědků, vyšetřování bylo rozjeté, ale stále scházel konkrétní podezřelý. Stačilo, abyBergman na ten případ jenom pomyslel, a krev se mu vařila v žilách.

„Nemusíme se vídat, pokud nebudeš mít čas,“prohlásila bezstarostně Alžběta, když jí o sériovém vrahovi vyMichaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

29

právěl. „Já mám taky mraky práce. Prostě se ozvi, až se ti

to bude hodit.“

Vlastně se chovala podobně jako jeho kocour Diego. I ten měl vlastní život, svoje povinnosti v polích akřoviskách okolo statku, tajuplné pochůzky a cíle. S Bergmanem se rád setkal a užil si s ním příjemnou chvilku, ale dobře si vystačil sám.

A ještě někomu se Alžběta podobala: Bergmanovisamotnému. Chovala se stejně jako on ke svým bývalým partnerkám.

Měla ho ráda, jistě, ale zase tolik ho nepotřebovala. Vystačila si bez něj. Bylo to na jednu stranu příjemné... a současně zneklidňující.

Bergmana napadlo, že by možná bylo všechnojednodušší, kdyby se začala podrážděně nebo dotčeně vyptávat, proč se nemůžou vídat a kdy na ni zase bude mít čas,příadně kdyby zdůrazňovala, co všechno s ním v nejbližších dnech chtěla podniknout nebo probrat. V takové situaci by přesně věděl, jak se zachovat. Stáhl by se do sebe aubezpečil by se, že se pro život v páru vážně nehodí.

Jenže Alžběta byla jiná. A nejspíš právě proto tonakonec byl on, komu se stýskalo víc. Potřebuju ji vidět,uvědomil si dnes ráno, když se u okna opájel tím podivným štěstím. A když si pak zpíval ve sprše – něco takového neudělal dobrých dvacet let – byl už pevně rozhodnutý, že dnes zkrátka půjde s Alžbětou na večeři, ať si sériový vrah dělá, co chce. V kanceláři skončil před sedmou, a teď byl na cestě do vilové čtvrti na okraji Prahy, kde Alžběta bydlela.

Provoz byl k večeru už snesitelný a cesta příjemněubíhala. Bergman zatáhl okno, zapnul přehrávač a začalpokleávat prsty o volant do rytmu příjemné jazzové melodie.

Hezkou chvilku mu překazilo zazvonění telefonu.

Kapitán Adam Daneš?

„Adame? Zapamatoval sis, že mi máš dnes večer volat, jen když půjde o život, že jo?“ Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

30

Chvíli poslouchal, pak zpomalil, vypnul přehrávač a přibrzdil u krajnice, aby se mohl soustředit jen na hovor. Z večeře s Alžbětou nebude nic.

„Takže byl rychlejší než my,“ konstatoval s pocitem strašlivé prohry. Mohl tomu zabránit? Nezanedbal něco? Nedovolil náhodou, aby ho vztah s Alžbětou rozptýlil a svedl ze správné cesty? „Ve středních Čechách? Smrčina? A je to určitě ten náš? Hm. Ostříhaný vlasy.“ Volnourukou vytáhl z přihrádky blok a tužku a udělal si párpoznámek. „Ten případ samozřejmě přebereme. Na Kadeřníkovi musí dělat jen jeden tým, jinak v tom bude guláš. Hned se vrátím do kanceláře.“ Musí se svým životem něco udělat. Vanda Soukupová roky doufala, že se jednoho dne stane něco, co ji vysvobodí, ale nedávno jí došlo, že dokud sama nezačne jednat, nic se nezmění.

V šestatřiceti letech žije se sedmnáctiletým synem,rodiči a babičkou pod střechou rodného domu. Ještě nikdy nebyla úplně samostatná. Měla za sebou jen saméchvilkové známosti, žádný muž to s ní nemyslel opravdu vážně. Jiří je její jediná šance.

Hlavně musí zařídit, aby se rozvedl. Sám přece musí vědět, že se k němu Vanda hodí líp než jeho žena. S ní by byl mnohem šťastnější.

Došla k zrcadlu a podívala se na svůj odraz, na pevné, husté světle hnědé vlasy a zelenohnědé oči. Měla pravidelné rysy a hezký lehce ohrnutý nosík, ale patřila k tomu typu žen, jejichž krása dosáhne svého vrcholu v osmnácti nebo dvaceti letech a pak už jen uvadá. Vanda kdysi bývala dívkou, po které toužili všichni spolužáci, a těžko si zvykala na váčky pod očima a vrásky nad horním rtem.

Šestatřicáté narozeniny už mají blíž k těm padesátým než ke dvacátým, pomyslela si, a naplnilo ji to smutkem. Splní si někdy sen o vlastním domě a šťastném manželství s dobře zajištěným mužem, nebo bude už navždycky žít Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

31

v područí příbuzných a jen sledovat, jak jí šednou vlasy

a krása – její hlavní zbraň – se mění v obyčejnost?

Dokud ji Jiří chce, dokud po ní touží, měla by z toho vytěžit co nejvíc. Vždyť co je špatného na sobectví?Všichni úspěšní lidé musí být tak trochu sobci, protože jinak by svoje cíle podřídili potřebám jiných a nakonec bynedokázali vůbec nic.

Vanda si ještě odpoledne myslela, že dnes s Jiřímzkusí o rozvodu nějak taktně promluvit, jenže pak jako na potvoru jeho manželka našla v lese tu zavražděnou ženu. Volala mu celá rozrušená do auta, zrovna když si k němu Vanda v postranní uličce v Berouně přisedla, aby spolu vyrazili na večeři. Jiří se sice vymluvil na jednání apokračoval v jízdě do restaurace, ale zbytek večera už nestál za nic. Vanda podrážděně odmítla kávu a sama navrhla, že pojedou domů. Nemělo smysl dál ho zdržovat.

Duchem byl u manželky.

Ještě by chybělo, aby se Olga nervově zhroutila. Jiří by se zase měl na co vymlouvat a Vanda by musela dálpředstírat trpělivost a čekat...

Zrovna teď, když se konečně odhodlala vzít si, po čem touží!

Jindrovy znala od dětství, a než se loni zapletla s Jiřím, měla dojem, že ji berou tak trochu jako adoptivní dceru. Jiří si nepřál, aby se provalilo, že jsou milenci. Z vesnice odjížděli výhradně každý svým autem a důvěrně se k sobě chovalijedině v pražské garsonce, kterou si po přestěhování na venkov držel jako pracovnu. Sliboval, že se rozvede, až na tom jeho žena bude psychicky a zdravotně lépe, až pominou problémy s podnikáním, případně až „nastane vhodná chvíle“. Ta ale stále nepřicházela. Naštěstí nemohl používat otřepanou výmluvu „až dcera odmaturuje“, případně „až z toho syn bude mít rozum“, protože s Olgou žádné děti neměli.

Pomohlo by, kdyby se jeho žena dozvěděla pravdu? Vanda byla čím dál pevněji přesvědčená, že ano. Jen se musí postarat, aby poslem špatných zpráv nebyla ona Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

32

sama, protože takový podraz by jí Jiří nikdy neodpustil. Musela mu slíbit, že o jejich vztahu nebude s nikým mluvit. Docela tu podmínku chápala, protože po

Smrčině se drby nesly rychlostí světla. Podobně by to

dopadlo, kdyby se svěřila některé přítelkyni zdostihového prostředí. Dcera trenéra chodí se ženatýmmajitelem koní! Taková senzace! Vanda zatím vydržela mlčet,

v sázce přece byla její budoucnost, ale občas měla chuť

alespoň zavolat do nějakého rádia a v přímém přenosu

si anonymně postěžovat posluchačům. Dochází vůbec

Jiřímu, jak těžké je pro ženu držet jazyk za zuby, když

má problémy v lásce?

Kdyby Vanda pod přezdívkou Zenyatta19 neměla na internetu blog, ve kterém se vyznávala ze všeho, co nemohla říct nahlas, asi by se zbláznila.

Čtenáři blogu jí radili, aby manželce svého milenceposlala anonym, takový ten tradiční dopis z písmenekvystříhaných z novin, ale Vandě takové řešení připadalodětinské. Raději by měla zvolit sofistikovanější cestu, například Olgu proti manželovi mazaně popichovat... Mohla by na ni mít slušný vliv, vždyť se s Jindrovými roky přátelí a Olga jí důvěřuje.

Vanda otevřela dveře svého pokoje v podkroví,zastavila se na podestě a poslouchala, jak dole kriminalisté mluví s jejím otcem o ženě, kterou Olga Jindrová našla v lese bez známek života.

„No ano, byla tady. Když ji zabili, musela být zrovna na cestě na vlak. Představila se mi, ale já si její jménonezaamatoval, nepřipadalo mi to důležité,“ říkal právě otec. „Jen co z ní vypadlo, že shání práci, už jsem si jí mocnevšímal. Zaměstnance si pečlivě vybírám a upřímně řečeno si teď nemůžu dovolit platit další sílu. Tvrdila, žepracovala pro jednoho trenéra, kterého znám, takže jsem se k ní choval slušně. Požádal jsem dceru, aby ji provedla stájemi a uvařila jí čaj...“ Krátce se odmlčel. „Ale nic víc jsem pro ni udělat nemohl.“ Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

33

Kriminalista odpověděl tak tiše, že mu Vandanerozuměla.

„Takže u sebe ani neměla doklady, když zjišťujete, kdo byla,“ odtušil otec.

Opět nesrozumitelná odpověď. Vanda si na podestě podřepla v naději, že lépe uslyší. Dolů sejít nechtěla,protože by ji prozradilo vrzání schodů.

„Mohla to být loupežná vražda?“ zajímal se otec. „To těžko,“ odpověděl si hned sám. „Nebyla ten typ ženy, u které se dá předpokládat, že s sebou nosí cennosti nebo hodně peněz. Působila spíš dost ošuntěle.“

Vanda nespokojeně mlaskla. Vražda. To ta holka musela být tak neopatrná, že se cestou ze stájí nechala zabít? A když už se to všechno stalo, proč ji tam v lese musela objevit právě Jiřího manželka? Pozornost celé vesnice včetně Jiřího se teď upne na Olgu. Vandě bylo jasné, že se bude muset stáhnout do ústraní a řešení vlastních problémů odložit. Už zase.

„Případ zřejmě zítra přebere pražská kriminálka, ale pokud si na něco důležitého vzpomenete, dnes se ještě můžete obrátit na mě,“ říkal právě v přízemí jeden zkriminalistů. „Volejte na tohle číslo.“

„Proč pražská kriminálka? Jo on to vážně udělal ten úchyl z Prahy? Máme tady maniaka?“

Úchyl. Maniak. To ještě chybělo.

Vanda si uvědomila, že kdykoli teď za tmy půjde po neosvětlené úzké asfaltce k vesnici, bude se bát. A jak se asi cítí Nela, která koupila jejich mlýn? Před chvílí volala, že konečně poslala toho svého příšerného chlapa k vodě a že ode dneška bude v domě žít sama. Nevezme Martina zase zpátky, když se tu stala ta vražda?

Dole bouchly dveře a hlasy v obývacím pokoji zmlkly. Vanda podle kroků poznala matku.

„To je hrozný, jak tenhle dům smrdí,“ vybuchla Jana Soukupová v předsíni. Zřejmě vůbec nevěděla, že je vdomě návštěva. „Cítím tady pot. Pot, chcanky... starý lidi.“

Byla to její obvyklá litanie, namířená především proMichaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

34

ti prababičce Kláře v podkroví. Jana Soukupová se těžko

smiřovala s tím, že když manžel prodal rodný mlýn, vzal

si matku k sobě. Se starou paní to od toho dne šlo rychle z kopce a Jana by ji nejraději viděla v pečovatelském

domě. Vařila jí a uklízela po ní, ale frustrace v ní sílila

a občas vybublala na povrch. Jana Soukupová pakútočila na všechny členy rodiny a vztekala se kvůli prkotinám,

ovšem skutečný problém nikdy nepojmenovala.

„Jano,“ ozval se otec varovným tónem.

„V takovým smradu se nedá žít. Přijdu domů a chce se mi zvracet.“

„Jano!“

„Kdybys místo keců radši vynes smetí a umyl nádobí.“ Matka začala hlučně přerovnávat boty v botníku. Měla špatnou náladu jako ostatně skoro každý večer. Vanda často uvažovala, jak se asi otci žije se ženou, která je věčně nespokojená a nabroušená. Sama byla od dětství zvyklá, že každý kontakt s matkou může vést ke konfliktu. Máma byla zkrátka taková. Potřebovala, aby všechno bylo perfektní. „A jdi se podívat ven. Nějaký blbec nám už zase nechal stát auto přímo před bránou.“

Jeden z kriminalistů se rozhodl dát zakašláním najevo, že ten blbec je on.

„Máme tu policii,“ řekl téměř současně otec.

„Vážně?“ Matka okamžitě změnila tón. Vešla do obývacího pokoje. „Tak to pardon... pánové. Nesnáším, když nám lidi parkujou u vjezdu. Kdyby to bylo policejní auto, tak by mě hned napadlo... ale není označené, takže jsem myslela...“

Někdo zavřel dveře do obývacího pokoje a téměř ve stejnou chvíli se za tenkou stěnou podkrovního pokoje rozkřičela prababička Klára.

„Zbláznila ses? Nechávat kočárek před obchodem bez dozoru! Já ti pořád říkám, že jsi nezodpovědná!“

Neznamenalo to, že má návštěvu; takhle v poslední době komunikovala s lidmi ze své minulosti. Teď byla Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

35

nejspíš duchem o sedmnáct let zpátky, když Vanda vozila

syna v kočárku, anebo možná v ještě dávnějších časech,

kdy byla čerstvou matkou Jana Soukupová. Odpřestěhování ze mlýna strašně sešla.

„Ty máš vždycky svoji hlavu! Nemluv a raději mi najdi ty volavky,“ přikázala komusi neviditelnému prababička. „Kam se mi ztratily moje volavky?“

Z vedlejší místnosti vzápětí zaduněla rocková hudba tak hlasitě, až sebou Vanda trhla. Její syn zjevně odmítá přes tenkou příčku poslouchat prababiččinu samomluvu.

Vanda na podestě zavřela oči. Žije v blázinci. Může se jí někdo divit, že se odsud chce dostat?

Když o několik minut později zazvonil mobil a Olga Jindrová ji zvala na skleničku k Leninovi, bylo to svým způsobem vysvobození. Alespoň se dostane z domova.

„Potřebuješ se vypovídat. To chápu.“ Nasadila soucitný tón. „A kde je Jiří?“

„Zavřel se v pracovně. Prý hysterčím. Mám si vzítprášek.“

„Takhle by se k tobě neměl chovat, Olgo. Vždyť jsinašla zavražděnou ženskou! Měl by tě podpořit. Vyslechnout tě. Je to fakt necita.“ Choval by se Jiří stejně přezíravě,kdyby mrtvolu místo Olgy objevila Vanda? Je to důkaz, že už mu na manželce nezáleží? Vanda se na sebe podívala do zrcadla a pokrčila rameny. Škoda že s láskou nepřichází schopnost číst tomu druhému myšlenky. „Takže za půl hodiny U Lenina?“

Hodilo by se, kdyby si ten úchyl z lesa vybral za příští oběť Olgu Jindrovou, napadlo ji, když odkládala telefon. Byla to děsivá myšlenka, ale Vanda si s ní přesto ještěnějakou chvíli pohrávala. Může si přece představovat, co se jí zlíbí, tím nikomu neublíží.

✴✴✴


Michaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

36

O hodinu a půl později v sobě Vanda měla tři piva a řeči o zavražděné dívce už ji začínaly nudit. U jejich stolu

už se zastavilo snad deset lidí a všichni se ptali Olgy na

stejné věci: Jaké je najít mrtvolu? Bála se? O čem s nímluvili policajti? Přišel do Smrčiny ten pražský sériový vrah?

Hospodský zesílil televizi a plný lokál umlkl. Ve zprávách

už zase mluvili o vraždě ve Smrčině a několik tváří sezvědavě ohlédlo po Olze, ale ona se k nim obrátila zády.

„Už se o tom nechci bavit. Asi jsem sem nemělachodit.“

„Nemůžeš se schovávat. Čím dřív lidem všechnopřevyprávíš, tím dřív ti dají pokoj.“

Olga kývla. „Máš pravdu. Sedět doma by bylo horší. Jiří je fajn, ale když se stane nějaký průšvih, neumí mi být oporou.“

Vanda cítila, jak jí do tváří stoupá horkost. Předstírala zájem o televizní obrazovku a přitom uvažovala, jak asi bude vypadat okamžik, kdy se Olga dozví pravdu. Kolikrát spolu ještě půjdou na pivo jako dobré přítelkyně, nebo možná dokonce jako matka s dcerou?

„Jiří má milenku,“ pronesla změněným hlasem Olga. „Jsem si tím jistá, Vando. Ženská tohle pozná.“

Byla to tak náhlá změna tématu, že se Vanda zajíkla. „Proč si to myslíš?“

Starší žena pokrčila rameny. „Nemyslím si to. Vím to. Jen jsem o tom ještě s nikým nemluvila. Má ženskou. Jen se mi ještě nepovedlo zjistit jakou.“

„J-jak dlouho to víš?“ vykoktala Vanda, hlasitě polkla jako nervózní žačka u tabule a rychle vymýšlela výmluvu, která by jí umožnila vstát od rozpitého piva a odejít.Dokud si okamžik odhalení jenom představovala, v hlavě se jí líhl jeden plán odvážnější než druhý, ale teď by senejraději odplížila do bezpečí.

„Začala jsem něco tušit těsně předtím, než jsemkoupila Seagulla.“ Olga pokrčila rameny. „Vlastně jsem za toho koně ty příšerné peníze vyhodila jenom z trucu.“ ZačaMichaela Klevisová DŮM NA SAMOTĚ

37

la bříškem palce otírat rosu z půllitru. „Jiří strašně zuřil.

Koně byli vždycky jeho parketa. A nikdy předtím jsem si

nekoupila ani boty, aniž bych ho předem informovala.“

Vanda málem vyhrkla: „Já vím,“ ale na poslední chvíli se ovládla. Jiří s ní „kauzu Seagull“ probíral mnohemčastěji, než jí bylo milé. Vztekal se, že jeho žena utratila za koně spoustu peněz a začíná fušovat do věcí, kterýmnerozumí. Co ji to napadlo za nesmysl založit si vlastnídostihovou stáj? Proč jí nestačí ta jeho? Jak teď proboha před lidmi vypadají? Nejspíš ho mrzí, že se včas nerozmyslel a nepořídil si toho koně sám, mínila Vanda.

Ryzáka Seagulla její otec před několika měsíci vydražil v Irsku pro známého, který si vzápětí koupi rozmyslel. Otec tak měl z aukce přiklepnutého koně za dva miliony, ale scházel mu majitel, který by za zvíře zaplatil.Nespolehlivý kupec začal rozhlašovat, že Seagulla nekoupil, protože je chromý, fáma se rychle rozšířila mezi ostatní majitele stájí a o koně nikdo další neměl zájem. Když už hrozilo, že si otec uřízne ostudu a vydražené zvíře bude muset vrátit, na scéně se jako spasitelka objevila Olga Jindrová.„Manžel se zmínil, že sháníte majitele pro dobrého koně,“řekla. „Zaplatím za něj a nechám ho v tréninku u vás.Zrovna zakládám vlastní stáj. Budeme s mužem soutěžit, kdo z nás je lepší.“

Nějak se zapomněla zmínit, že její manžel, otcůvnejbohatší klient, o tom vůbec neví.

Vanda byla ráda, že se řeč stočila k Seagullovi. Alespoň získala chvíli na uklidnění.

„Táta říká, že Seagull má na to, aby vyhrával velkédostihy,“ vyhrkla.

Olga netrpělivě mávla rukou. „Uvidíme. To je teďved



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist