načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dům mrtvých – Steven Erikson

Dům mrtvých

Elektronická kniha: Dům mrtvých
Autor: Steven Erikson

Další příběh z řady fantasy ságy Kniha Padlých čtenáře zavede do povstáním sužovaného světa Malazské říše. Ve válkou zmítané Malazské říši roste pozvolna nenávist a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  265
+
-
8,8
bo za nákup

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 90%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 718
Rozměr: 20 cm
Úprava: mapy
Vydání: 2. vyd.
Název originálu: Deadhouse gates
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Dana Krejčová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Talpress, 2008
ISBN: 978-80-719-7327-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další příběh z řady fantasy ságy Kniha Padlých čtenáře zavede do povstáním sužovaného světa Malazské říše. Ve válkou zmítané Malazské říši roste pozvolna nenávist a hromadí se zloba. Císařovna Laseen upevňuje svoji moc čistkami a bezuzdným terorem. Není proto divu, že vytváří živnou půdu pro rebelie. Z tohoto podhoubí jako plamen vytryskne dávno očekávané povstání. A znovu propuká onen kolotoč násilí, kdy se utlačovaní vzbouří a sami zaujmou svými činy místo utlačovatelů. Masakry, znesvěcení, ponižování, ztráty a obrazy, které vyvolávají beznaděj. To vše znovu povstává v plné síle. Klubko hlavních hrdinů (román nemá ústředního hrdinu) tím musí vším projít, obrnit se proti zlu a hlavně přežít.

Popis nakladatele

Malazská říše, oslabená událostmi v Darúdžhistánu, balancuje na pokraji chaosu. V rozlehlém Sedmiměstí, ve Svaté poušti Raraku, věštkyně šaiik sbírá vojsko a připravuje se na dávno předpovězené povstání nazvané Smršť. Povstání, nesmírně rozsáhlé a kruté, zatáhne říši do jednoho z nejkrvavějších střetů, jaké ji doposud potkaly: do víru fanatismu a žízně po krvi, jež určují osudy lidí a dávají vzniknout legendám... Dům mrtvých, vzrušující, surová druhá kapitola monumentální Malazské knihy padlých, je příběh zasazený do skvěle zpracovaného světa pustošeného anarchií a temnou, nezvladatelnou magií; mocné, drásavé vyprávění o válce, intrikách a zradě, potvrzující, že Steven Erikson je skvělý, originální vypravěč s neobyčejnou představivostí, nový mistr epické fantasy.

(příběh z malazské Knihy padlých)
Zařazeno v kategoriích
Steven Erikson - další tituly autora:
 (e-book)
Měsíční zahrady Měsíční zahrady
 (e-book)
Vzpomínky ledu Vzpomínky ledu
Charkanaská trilogie 1 - Stvoření temnoty Charkanaská trilogie 1
 (e-book)
Vichr smrti Vichr smrti
 (e-book)
Půlnoční vlny Půlnoční vlny
 (e-book)
Lovci kostí Lovci kostí
 
K elektronické knize "Dům mrtvých" doporučujeme také:
 (e-book)
Měsíční zahrady Měsíční zahrady
 (e-book)
Půlnoční vlny Půlnoční vlny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Steven Erikson

DŮM

MRTVÝCH

Příběh

z malazsk éKnihy Padlých

TALPRESS


Copyright © 2000 by Steven Erikson

Translation © 2003 Dana Krejčová

Cover design © Robert Čermák

This edition is published by arrangement with Transworld Publishers,

a division of The Random House Group Ltd. All rights reserved.

This provision is an integral part ot this Agreement and the printing of

said copyright notice shall be a condition of the right to publish granted

herein.

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-486-4


Tento román věnuji dvěma pánům:

Davidu Thomasi jr., který mě přivítal v Anglii

a představil jistému agentovi, a Patricku Walshovi,

agentovi, jemuž mě představil.

Během let jste mi hodně věřili

a za to vám děkuji.



Poděkování

Velice děkuji následujícím lidem za jejich podporu: osazenstvu Caf éRouge v Dorkingu (stále dodávali kávu...); lidem ze Psionu, jejichž neobyčejn é5 Series byly domovem první verze t éto knihy; Darylovi a osazenstvu Caf éHosete; a samozřejmě Simonu Taylorovi a všem ostatním z Transworldu.

Sv érodině a přátelům vděčím za jejich víru a povzbuzování, neboK bez nich by to, čeho jsem dosáhl, moc neznamenalo.

Tak éděkuji Stephenu a Rossu Donaldsonovým za jejich laskavá slova, Jamesi Barclayovi, Seanu Russelovi a Ariel. A nakonec velice děkuji těm čtenářům, kteří si udělali čas a na nejrůznější webov éstránky napsali sv épřipomínky – psaní je osamělá činnost, ale díky vám to nebylo tak hrozné.

O S O B Y

Na Stezce rukou

Icarium: jaghutský míšenec a tulák

Mappo: jeho trellský společník

Iskaral Pust: velekněz stínu

Ryllandaras: Bílý šakal, d’ivers

Messremb: převtělenec

Gryllen: d’ivers

Mogora: d’ivers, žena

Malažané

Felisín: nejmladší dcera z rodu Paranů

Heborik Lehkoruký: historik ve vyhnanství a bývalý Fenerův kněz

Baudín: společník Felisín a Heborika

Šumař: 9. oddíl, Paliči mostů

Kvítko: návštěvník z Darúdžhistánu

Apsalar: 9. oddíl, Paliči mostů

Kalam: kaprál 9. oddílu, Paliči mostů

Kalous: císařský historik

Kulp: mág kádru, 7. armáda

Mallik Rel: hlavní rádce sedmiměstsk évrchní pěsti

Sawark: velitel stráží v otataralovém dole, Lebeň

Pella: voják v Lebeni

Pormqual: sedmiměstská vrchní pěst, v Arenu

Blistig: velitel arensk égardy

Kabrňák: velitel Spáru

Lull: kapitán od sialských mariňáků

Chenned: kapitán, 7. armáda

Sulmar: kapitán, 7. armáda

List: kaprál, 7. armáda

14

Sekáč: sapér

Packal: sapér, žena

Gesler: kaprál, pobřežní stráž

Bouřlivák: voják, pobřežní stráž

Pravda: rekrut, pobřežní stráž

Očko: lučištník

Perel: Spár

kapitán Keneb: uprchlík

Selv: Kenebova manželka

Minala: Selvina sestra

Kesen: prvorozený syn Keneba a Selv

Vaneb: druhorozený syn Keneba a Selv

kapitán: majitel a velitel obchodního plavidla Špunt

Křivák: vísecký kravácký pes

PíVa: hengeský palácový psík

Vísečtí

Coltain: pěst, 7. armáda

Temul: mladý kopiník

Sormo E’nath: zaklínač

Nil: zaklínač

Nether: zaklínačka

Bult: zkušený velitel a Coltainův strýc

Rudé čepele

Baria Setral (Dosin Pali)

Mesker Setral: jeho bratr (Dosin Pali)

Tene Baralta (Ehrlitan)

Aralt Arpat (Ehrlitan)

Lostara Yil (Ehrlitan)

Šlechtici z Psího řetězu (malazští)

Nethpara

Lenestro

Pullyk Alar

Tumlit

15

Vyznavači Apokalypsy

ša’ik: vůdkyně povstání

Leoman: kapitán, Apokalypsa na Raraku

Toblakai: osobní strážce a válečník, Apokalypsa na Raraku

Febryl: mág a rádce ša’ik

Korbolo Dom: odpadlá pěst, velitel pouštního vojska

Kamist Reloe: velemág pouštního vojska

L’orik: mág, Apokalypsa na Raraku

Bidithal: mág, Apokalypsa na Raraku

Mebra: špeh v Ehrlitanu

Ostatní

Salk Elan: poutník na mořích

Šán: ohař stínu, fena

Geryk: ohař stínu

Slepucha: ohař stínu, fena

Baran: ohař stínu

Křižák: ohař stínu

Moby: zmok

Hentos Ilm: t’lanimasský kostěj

Legana Brede: T’lan Imass

Olar Ethil: t’lanimasský kostěj

Kimlok: tannoský poutník duší

Beneth: král zločinu

Irp: malý služebník

Ruddy: stejně malý služebník

Apt: aptorianská démonka

Panek: dítě

Karpolan Demesand: kupec

Bula: hostinská

Kotilion: bůh a patron asasínů

Stínupán: vládce dómu stínu

Rellok: sluha

16

Ú V O D

Co jako rozmazanou skvrnu na obzoru zříš, co bys nemohl zakrýt zdviženou dlaní?

Paliči mostů

Toc Mladší 1163. rok spánku Ohnice devátý rok vlády císařovny Laseen Rok čistky D

o Soudného kruhu se přišoural ze Třídy duší, znetvořená

masa much. Po těle mu bezduše bloudila menší hejna, čer

ná a lesklá. Šílen échuchvalce občas odpadly, a když do

padly na dlažbu, rozletěly se na všechny strany.

Blížil se konec Žízniv éhodiny a za ním klopýtal kněz, slepý, hluchý a němý. Napočest svého boha se dnes služebník mistra Kápě, pána smrti, připojil ke svým společníkům, kdy se všichni svlékli a natřeli se krví popravených vrahů, krví uchovávanou v obrovských amforách stojících u stěn chrámov élodi. Bratří pak vyšli v průvodu do ulic Unty, aby přivítali šotky svého boha a připojili se ke smrtelnému tanci o posledním dni období hniloby.

Strážní v kruhu se rozestoupili, aby kněze nechali projít, a pak couvli ještě dál před bzučícím mračnem, jež se za ním táhlo. Obloha nad Untou byla spíš šedá než modrá, jak se mouchy, které se za úsvitu snesly na hlavní město Malazsk éříše, nyní vznesly a pomalu letěly nad zálivem ke slaniskům a zatopeným ostrovům za útesem. S obdobím hniloby přicházel mor a toto období za posledních deset let přišlo třikrát, což bylo neslýchané.

V kruhu to stále bzučelo, vzduchem jako by poletovala černá zrnka. Někde ve městě zakňučel pes na pokraji smrti, ale ne dost blízko, a u kašny uprostřed kruhu opuštěná mula, která se tu dříve zhroutila, stále ještě chabě kopala. Do zvířete lezly všemi tělesnými otvory mouchy a nyní bylo nafoukl éplyny. Jak již byly muly umíněné, i tahle měla zcepenět už před hodinou. Když kněz poslepu klopýtal kolem, mouchy se jako závoj zvedly z muly a připojily se k těm, kter éjiž lezly po něm.

Felisín, čekající s ostatními, bylo jasné, že kněz mistra Kápě míří přímo k ní. Měl deset tisíc očí, ale ona si byla jistá, že se všechny upírají na ni. Ale ani tato hrůza nenarušila otupělost, která na ní ležela jako dusící pokrývka. Cítila děs, ale spíš jako vzpomínku na strach než strach, jejž si uvědomuje přímo.

Na první období hniloby, kter éprožila, si vzpomínala jen matně, zato na druh éměla jasn évzpomínky. Zhruba před třemi lety tento den pozorovala z bezpečí rodinného sídla, z pevného domu

19


se zavřenými a látkou utěsněnými okenicemi, kde za dveřmi stála ohřívadla a kolem vysokých, skleněnými střepy lemovaných zdí nádvoří se vlnil ostrý kouř z istaarlového listí. Poslední den období a Žíznivá hodina pro ni byly časem hnusu, protivn éa nepříjemn é, ale nic víc. Tehdy příliš nepřemýšlela o množství městských žebráků a zatoulaných zvířat bez přístřeší, dokonce ani o chudších obyvatelích, kter év následujících dnech nahnali do uklízecích čet.

Totéž město, ale jiný svět.

Felisín napadlo, jestli stráže kněze nezadrží, když se přiblížil k obětem čistky. S ostatními v řadě teV byla svěřencem císařovny – zodpovědnost za ně měla Laseen – a knězovy kroky bylo možné považovat za slep éa náhodn é, veden éshodou okolností, ne záměrem, třebaže Felisín věděla, že je to naopak. Zastaví ho gardisté v okřídlených přilbicích a vyvedou ho bezpečně z Kruhu?

„Myslím, že ne,“ řekl muž dřepící napravo od ní. V přivřených očích, hluboko zapadlých v důlcích, se mu blýsklo něco, co snad mohlo být pobavení. „Všiml jsem si, jak přebíhášpohledem od gardistů ke knězi a zase zpátky.“

Zamlklý hromotluk nalevo od ní pomalu vstal a natáhl řetěz. Felisín sebou cukla, když se jí okov zaryl do masa, jak muž zkřížil paže na nahé, zjizvené hrudi. Na blížícího se kněze se zamračil, ale nic víc.

„Co ode mě chce?“ zeptala se Felisín šeptem. „Co jsem udělala, že jsem si vysloužila pozornost kněze mistra Kápě?“

Dřepící muž se na patách zaklonil a nastavil hlavu odpolednímu slunci. „Královno snů, slyším z těch plných, sladkých rtů sebestředn émládí? Nebo je to jenom obvyklý postoj urozen ékrve, kolem níž se točí celý vesmír? Odpověz, prosím, přelétavá královno!“

Felisín se zamračila. „Cítila jsem se lépe, když jsem si myslela, že spíš – nebo že jsi umřel.“

„Mrtví nedřepí, holka, ti leží. Kněz mistra Kápě nepřichází pro tebe, nýbrž pro mě.“

Tehdy se k němu otočila, až řetěz zachřestil. Vypadal spíš jako vysušená ropucha než jako člověk. Hlavu měl holou a tvář pokrytou sítí tetování, kter ému zastíralo kůži jako svraštělý rukopis. Na sobě měl jen vyrudlou, rozedranou bederní roušku. Lezly po něm mouchy, nechtěly ho opustit a tančily dál – ale ne, uvědomila si Felisín, na bezútěšnou hudbu mistra Kápě. Muž byl celý pote

20


tovaný – kančí hlava překrývala jeho vlastní, složit ébludiště křivek, kudrnatá srst se mu vinula po pažích a pokrývala i nahá stehna a lýtka a v kůži na nohou měl dokonale vyveden ékančí paznehty. Felisín byla dosud příliš ponořená do sebe, příliš otupělá šokem, aby věnovala pozornost svým společníkům na řetěze: tento muž byl knězem Fenera, kance léta, a mouchy to zřejmě věděly, pochopily to natolik, že změnily svůj šílený pohyb. Felisín se s morbidním zaujetím dívala, jak se mu shromažVují na pahýlech, jimiž měl zakončená zápěstí, ale stará vazivová tkáň byla jediným místem na jeho těle, kter énepatřilo Fenerovi, a cestičky, jimiž se šotci k pahýlům dostávali, se nedotkly jedin étetovan é linky. Mouchy tančily vyhýbavý tanec – nicméně to byly stále dychtiv étanečnice.

Fenerův kněz byl poslední v řadě a okovy měl kolem kotníků, všichni ostatní měli úzk éželezn énáramky kolem zápěstí. Kněz měl nohy zvlhl ékrví a kolem nich mu bzučely mouchy, ale nepřistály. Všimla si, jak otevřel oči, když se mu kdosi postavil do světla.

Dorazil kněz mistra Kápě. Řetěz se pohnul, jak se muž po Felisínině levici odtáhl, jak nejdál to šlo. ZeV za ní byla rozpálená, kachle – s namalovanými výjevy císařských slavností – byly přes tenkou látku otrock éhaleny kluzk é. Felisín hleděla na mouchami obklopeného muže, jenž mlčky stál před dřepícím Fenerovým knězem. Neviděla z něj ani kousek těla, nic z muže samotného – mouchy ho zabraly celého a on pod nimi žil v temnotě, kde se ho nemohlo dotknout ani horko. Mračno kolem něj se roztáhlo a Felisín couvla, když jí na nohou přistály studen éhmyzí nožičky a šplhaly nahoru – přitáhla si okraj haleny k tělu a pevně stiskla stehna.

Fenerův kněz promluvil a nevesele se přitom usmíval. „Žíznivá hodina dávno minula, akolyto. VraK se zpět do chrámu.“

Služebník mistra Kápě neodpověděl, ale bzučení se změnilo, až hudba křídel vibrovala Felisín v kostech.

Kněz přimhouřil oči a změnil tón. „Aha, no dobře. Kdysi jsem byl opravdu Fenerovým služebníkem, ale už ne, už cel éroky ne – Fenerův dotek ale z m ékůže smýt nejde. Přesto se zdá, že ačkoliv kanec léta mě nechová zrovna v lásce, tebe má rád ještě méně.“

Felisín se zachvěla, jak bzučení much náhle vytvořilo slova, kterým rozuměla. „Tajemství... ukázat... hned...“

„Tak do toho,“ zavrčel bývalý služebník Fenera, „ukaž mi to.“

Tehdy snad konal Fener, rozzuřený bůh se ohnal – Felisín si tu

21


chvíli bude pamatovat a často na ni bude myslet – či to bylo tajemství poKouchlých nesmrtelných, žert, jaký nedokázala pochopit, ale v t échvíli stoupající vlna hrůzy prolomila její otupělost, jak se mouchy rozletěly na všechny strany, a pod nimi se objevilo... nic.

Bývalý Fenerův kněz sebou trhl, jako by dostal políček, a vykulil oči. Půl tuctu stráží v Kruhu vykřiklo, ten zvuk se jim sám vyrval z hrdla. Řetězy se napjaly, jak ostatní v řadě vyskakovali, jako by chtěli uprchnout. Železn ékruhy zasazen édo zdi zaskřípaly, ale vydržely, stejně jako řetězy. Strážní přiběhli a vězni se zase pokorně stáhli.

„Tak tohle,“ zamumlal roztřeseně tetovaný, „nebylo vhodné.“

Uběhla hodina, hodina, kdy se záhada, šok a hrůza z kněze mistra Kápě zanořily hluboko do jejího nitra, kde se z nich stala jen další vrstva, nikoliv poslední v t énekonečn énoční můře. Akolyta mistra Kápě... který tam nebyl. Bzučení křidélek vytvářející slova. Byl to snad sám mistr Kápě? Sestoupil snad pán smrti mezi smrtelníky? A proč se zastavil před bývalým knězem Fenera – co se skrývalo za tímto odhalením?

Otázky se ale pomalu vytratily, otupělost se vrátila, stejně jako chladn ézoufalství. Císařovna provedla čistku šlechty a po zkráceném obvinění a usvědčení ze zrady, které skončilo v řetězech, zbavila domy a rody jejich majetku. Bývalý kněz po její pravici ani drsný hromotluk se všemi znaky obyčejného zločince nalevo si očividně nemohli činit nároky na urozenou krev.

Tiše se zasmála, čímž oba muže překvapila.

„Takže jsi odhalila tajemství mistra Kápě, holka?“ zeptal se bývalý kněz.

„Ne.“

„Co tě tedy tak pobavilo?“

Zavrtěla hlavou. Čekala jsem, že se dostanu do dobré společnosti, co je to za zvrácenou myšlenku? Tady to máš, právě ten postoj rolníků toužících po tom, aby tě mohli roztrhat, právě to palivo, k němuž císařovna přiložila plamen –

„Dítě!“

Ten hlas patřil star éženě, byl stále povýšený, ale s nádechem zoufal étouhy. Felisín na chvíli zavřela oči, pak se narovnala a zadívala se na hubenou stařenu stojící za rváčem. Žena na sobě

22


měla noční košili, potrhanou a zašpiněnou. Ušlechtilou krví, ničím míň. „Urozená paní Gaesen.“

Stará paní natáhla třesoucí se ruku. „Ano! Žena urozeného pána Hilraka! Jsem urozená paní Gaesen...“ Znělo to, jako by zapomněla, kdo je, a teV se zamračila, vrásčitou tvář pokrytou popraskanou vrstvou líčidla, a upřela na Felisín zarudl éoči. „Já tě znám,“ zasyčela. „Rod Paranů. Nejmladší dcera. Felisín!“

Felisín zamrazilo. Odvrátila se a upřela zrak přímo před sebe na Kruh, kde se strážní opírali o píky, podávali si láhev piva a odháněli poslední mouchy. Dorazila kára pro mrtvou mulu. Slezli z ní čtyři upopelení muži s provazy a háky. Za zdmi kolem Kruhu se zvedaly malovan évěže a kupole Unty. Toužila po stinných ulicích mezi nimi, toužila po rozmazleném životě, jejž vedla ještě před týdnem, jak na ni Sebry štěkal příkr érozkazy, když projížděla svou oblíbenou klisnu. A ona, při přesn éobrátce, vzhl édla a uviděla řadu olověnců se zeleným listím, oddělující jízdárnu od rodinných vinic.

Hromotluk vedle ní zabručel. „Pro mistra Kápě, ta čubka má ještě smysl pro humor.“

Která čubka? říkala si Felisín, ale podařilo se jí tvářit se dál vyrovnaně, dokud se neztratila v příjemných vzpomínkách.

Bývalý kněz se zavrtěl. „Sesterská hádka, co?“ Zarazil se a suše dodal: „Zřejmě zašla trochu daleko.“

Hromotluk znovu zabručel a předklonil se, až jeho stín dopadl na Felisín. „Kněz zbavenej kutny, co? To se císařovně nepodobá, že by nějakýmu chrámu prokazovala laskavosti.“

„To taky neudělala. Já o svou zbožnost přišel už dávno. Císařovna by byla určitě raději, kdybych byl zůstal v klášteře.“

„Jako by jí na tom záleželo,“ ohrnul nos rváč a znovu se narovnal.

Urozená paní Gaesen chrčela: „Musíš s ní promluvit, Felisín! Poprosit ji! Mám bohat épřátele –“

Hromotluk se uchechtl. „O kus dál v řadě, babo, tam najdeš svý bohatý přátele!“

Felisín jen potřásla hlavou. Promluvit s ní, už je to pár měsíců. Ani když otec zemřel, nemluvila jsem s ní.

Rozhostilo se ticho, táhlo se dál a blížilo se tichu před touto výměnou názorů, ale pak si bývalý kněz odkašlal, odplivl si a zamumlal: „Nemá smysl hledat spásu u ženy, která jenom plní rozkazy, paní, nemluvě o tom, že být sestrou tady toho děvčete –“

23


Felisín sebou škubla a na bývalého kněze se zamračila. „Myslíš si snad –“

„On si nic nemyslí,“ zavrčel rváč. „Zapomeň na krev, na to, co v ní má být podle tvýho pohledu na věc. Tohle je práce císařovny. Možná si myslíš, že je to osobní, možná si to musíš myslet, když jseš to, co jseš...“

„Co jsem?“ Felisín se drsně zasmála. „Který dům tě považuje za svého člena?“

Hromotluk se zakřenil. „Dům hanby. No a co? Ten tvůj nevypadá o nic míň uboze.“

„Jak jsem si myslela,“ odtušila Felisín a pravdu jeho poslední poznámky se jí dařilo ignorovat jen s obtížemi. Zamračila se na strážné. „Co se děje? Proč tu jenom tak sedíme?“

Bývalý kněz si znovu odplivl. „Žíznivá hodina minula. Dav tam venku potřebuje zorganizovat.“ Vzhlédl k ní. „Rolníky je třeba vyprovokovat. My jsme první, děvenko, a je třeba z nás udělat odstrašující příklad. To, co se stalo tady, v Untě, otřese každým šlechticem v císařství.“

„Nesmysl!“ štěkla urozená paní Gaesen. „Budou s námi nakládat slušně. Císařovna s námi bude muset nakládat slušně –“

Hromotluk zabručel potřetí – asi to měl být smích, usoudila Felisín – a řekl: „Kdyby byla hloupost zločinem, paní, zatkli by tě už před lety. Ten skřet má pravdu. Jen málokdo z nás se dostane až na otrokářský lodi. Ten průvod po Kolonádě bude jedna dlouhá krvavá lázeň. Ale víš,“ dodal a zadíval se na strážné, „starýho Baudína žádnej dav sedláků na kusy neroztrhá...“

Felisín se strachem stáhl žaludek. Potlačila zachvění. „Nebude ti vadit, když se budu držet ve tvém stínu, Baudíne?“

Podíval se na ni. „Na můj vkus jseš kapku moc baculatá.“ Otočil se a dodal: „Ale dělej si, co chceš.“

Bývalý kněz se naklonil blíž. „Když na to tak myslím, děvenko, tohle vaše soupeření mi nějak nesedí s drby a pranicemi. Tvá sestřička si spíš chce být jistá –“

„Je to pobočnice Tavore,“ skočila mu Felisín do řeči. „Už není moje sestra. Vzdala se našeho rodu na císařovnino zavolání.“

„Stejně mám pořád pocit, že je to něco osobního.“

Felisín se zamračila. „Jak bys ty o tom mohl něco vědět?“

Muž se lehce, ironicky uklonil. „Kdysi zloděj, pak kněz, teV historik. Dobře znám, v jak napjatém postavení šlechta je.“

24


Felisín pomalu vykulila oči a v duchu se proklínala za svou hloupost. Dokonce i Baudín – který to nemohl neslyšet – se předklonil a pátravě se na bývalého kněze zadíval. „Heborik,“ řekl. „Heborik Lehkoruký.“

Heborik zvedl paže. „Tak lehký, jak je to jen možné.“

„Napsal jsi tu revidovanou historii,“ vyhrkla Felisín. „Spáchal jsi zradu –“

Heborik v hraném úleku zvedl huňaté obočí. „Bohové chraňte! Jen filozofická odchylka v názorech, nic víc! Kalousova vlastní slova při procesu – na mou obranu, Fener mu žehnej.“

„Ale císařovna neposlouchala,“ podotkl Baudín s úsměvem. „Nakonec jsi ji nazval vražednicí a pak jsi měl tu drzost tvrdit, že tu práci zvorala!“

„Našel jsi zakázanou kopii, co?“

Baudín zamrkal.

„V každém případě,“ pokračoval Heborik k Felisín, „hádám, že tvá sestřička pobočnice má v plánu dostat tě na loV v jednom kuse. To, jak váš bratr zmizel v Genabakis, zabilo vašeho otce... jak jsem slyšel,“ dodal. „Ale tvou sestru popíchly ty řeči o zradě, viV? Očistit rodinn éjm éno a to všechno –“

„Od tebe to zní rozumně, Heboriku,“ prohlásila Felisín hořce, ale už jí na tom nezáleželo. „Rozešly jsme se s Tavore v názorech a tady teV vidíš výsledek.“

„V názorech nač přesně?“

Neodpověděla.

Lid éna řetěze se náhle pohnuli. Strážní se narovnali a otočili se k Západní bráně Kruhu. Felisín zesinala, když spatřila, jak na svém bělouši, koni z paranského chovu, no tohle, přijíždí její sestra – nyní pobočnice Tavore, dědička Lorn, jež zahynula v Darúdžhistánu. Po jejím boku byla všudypřítomná J’antar, mladá krasavice s dlouhými medovými vlasy, podle nichž získala jméno. Nikdo netušil, odkud se vzala, ale teV z ní byla Tavořina osobní pobočnice. Za nimi jela dvacítka důstojníků a setnina těžk ékavalerie. Vojáci byli cizinci a vypadali exoticky.

„Pěkná ironie,“ zamumlal Heborik a prohlížel si jezdce.

Baudín si odplivl. „Rudý čepele, ty hnusný parchanti.“

Historik po něm pobaveně loupl okem. „Ve svém povolání jsi hodně cestoval, co, Baudíne? Viděl jsi mořsk éhradby Arenu, viV?“

Muž se ošil a pokrčil rameny. „Za svůj život jsem na jedn édvou

25


palubách stál, skřete. Kromě toho,“ dodal, „se o nich po městě už nějakej čásek povídá.“

V oddíle Rudých čepelí došlo k rozruchu a Felisín viděla, jak se rukama v kroužkových rukavicích chápou zbraní a obracejí hlavy ve špičatých přílbách k pobočnici. Sestřičko Tavore, to tě zmizení našeho bratra tak hluboce ranilo? Jak velký neúspěch si musíš představovat, že toužíš po takové odplatě... a pak, abys dokázala svou naprostou věrnost, jsi mezi mnou a matkou volila symbolickou obě<. Copak ti nedošlo, že v obou případech ti po boku stál mistr Kápě? Aspoň je te> matka se svým milovaným manželem... Dívala se, jak Tavore obhlíží stráže, pak cosi poznamenala k J’antar, jež pak popojela k Východní bráně.

Baudín znovu zabručel. „Vypadá mile. Nekonečná hodina začíná.“

Jedna věc byla obvinit císařovnu z vraždy, ale něco zcela jiného předpovědět, co udělá příště. Kdyby jen poslechli mé varování. Heborik sebou trhl, když vyrazili na cestu a okovy se mu tvrdě zaryly do kotníků.

Civilizovaní lid ési dávali spoustu práce, aby odhalili měkk ébříško sv épsýchy – degenerovanost a citlivost byly známkami lepšího rodu. Oni to měli snadné, byli v bezpečí, a to byl nakonec celý problém: vystavování rozmazleného nadbytku, který pálil v krku chudáky víc než jakékoliv ostentativní předvádění majetku.

Heborik to napsal ve svém traktátu a nyní musel přiznat hořký obdiv k císařovně a pobočnici Tavore, jež v tomto byla Laseeniným nástrojem. Přehnaná krutost půlnočního zatýkání – vyražené dveře, rodiny vyvlékané z postelí za nářku služebnictva – vyvolala první šok. Šlechtici, omámení nedostatkem spánku, pak byli sehnáni do chumlu, spoutáni a museli stát před opilým soudcem a porotou ze žebráků sehnaných v ulicích. Právě tenhle trpký a nezastřený výsměch spravedlnosti zničil poslední zbytky naděje na civilizovan ézacházení – zničil samotnou civilizaci a zanechal jen zmatek divošství.

Jeden šok za druhým, drásání těch měkkých bříšek. Tavore své příbuzné zná dobře, zná jejich slabiny a nelítostně jich využila. Co mohlo někoho dohnat k takové zlotřilosti?

Když se chudáci doslechli podrobnosti, natlačili se do ulic a vykřikovali svůj obdiv k císařovně. Následovaly pečlivě naplá

26


novan épouliční bouře, rabování a vraždění po cel éŠlechtick é čtvrti, jež vyřídily těch pár vybraných šlechticů, kteří nebyli zatčeni – dost na to, aby ukojili krvežíznivý dav, poskytli tváře, na něž mohl soustředit svůj vztek a nenávist. Následovalo znovuzavedení pořádku, jinak by město chytilo plamenem.

Císařovna udělala jen několik málo chyb. Využila příležitosti sehnat nespokojence a nezadan éakademiky, aby hlavní město sevřela v pěsti a ospravedlnila potřebu dalších oddílů, dalších rekrutů, lepší ochrany před proradnými intrikami šlechticů. A za tuto vojenskou expanzi se zaplatilo zabaveným majetkem. Skvělý tah, byK byl nasnadě, a nyní silou Císařského ediktu probíhal říší a krutá zuřivost se postupně zmocňovala všech měst.

Hořký obdiv. Pořád měl nutkání plivat, což ho nepostihlo od časů, kdy uřezával měšce v Myší Díře v Malazu. U většiny lidí na řetěze viděl šok. Většina z nich byla v nočních košilích, umazaných a poplivaných, takže postrádali společensk ébrnění obvyklého oděvu. Rozcuchané vlasy, ohromené výrazy, zlomený postoj – všechno, po čem chátra za Kruhem toužila, hladověla –

Vítejte v ulicích,pomyslel si Heborik, když je strážní popohnali. Pobočnice hleděla přímo před sebe, v sedle rovná jako pravítko, s hubenou tváří staženou tak, že zůstaly jen rovn éčáry – oči jako škvírky, vrásky kolem rovných úst téměř beze rtů –hrome, do vínku toho moc nedostala, co? Krásy se dostalo mladší sestře, t édívčině, co klopýtala krok před ním.

Heborik upřel oči na pobočnici Tavore, zvědavě hledal něco – snad záblesk zlovoln éradosti – když ledovým pohledem přel étla řadu a nakratičko se zdržela u sestry. Ale to bylo jediné, co odhalila, poznání, nic víc. Vzápětí se zadívala jinam.

Strážní otevřeli Východní bránu dvě stě kroků před nimi u čela spoutan éřady. Starobylým obloukem zahřmělo ječení davu, vlna zvuku narazila na vojáky a vězně bez rozdílu, odrážela se od vysokých zdí a stoupala mezi hejny vyplašených holubů, vzlétajících z okapů. Plácání křídel se dolů neslo jako zdvořilý potlesk, i když Heborik usoudil, že ironický dotek bohů tu oceňuje jen on sám. Aby sám něco udělal, nepatrně se uklonil.

Mistr Kápě si schovává svá prokletá tajemství. Tak, Fenere, ty stará svině, tohle svrbění si nikdy nedokážu poškrábat. Tak se dívej, dávej pozor, viz, co se stalo s tvým zbloudilým synem.

***

27


Jednou částí mysli se Felisín držela zdravého rozumu, držela se jej zuby nehty tváří v tvář šílenému víru. Vojáci stáli po celé délce Kolonády v trojřadu, ale dav v tom naježeném kordonu stále znovu nacházel slabá místa. Felisín to pozorovala, odtažitě, i ve chvíli, kdy se po ní chátra sápala, bušila do ní pěstmi, a před očima se jí míhaly rozmazan étváře, aby na ni mohly plivnout. A zároveň ji objaly siln épaže – paže bez rukou, se zjizvenými, zkrabatělými pahýly, a stále ji postrkovaly kupředu. Kněze se nikdo ani nedotkl. Nikdo se neopovážil. A před ní byl Baudín – děsivější než celý dav.

Zabíjel bez námahy. Opovržlivě odhazoval těla stranou, řval, kynul, vyzýval. Dokonce i vojáci na něj zírali, obraceli se k němu při jeho posměšcích, zatínali ruce na píkách či jílcích mečů.

Baudín, smějící se Baudín, s nosem rozdrceným dobře mířenou cihlou, kameny se od něj odrážely a otrockou halenu měl na cáry a zmáčenou krví a slinami. Každého, kdo se mu ocitl na dosah, popadl, zakroutil, ohnul a zlomil. Zastavil jedině tehdy, když se něco stalo vepředu, když dav pronikl mezi vojáky – nebo když urozená paní Gaesen klopýtla. Uchopil ji pod rameny, nijak jemně, a postrčil ji dál. A celou dobu klel.

Před ním se hnala vlna strachu, dotek hrůzy vržený zpět na dav. Počet útočníků slábl, i když cihly létaly neustále, některé zasáhly, většina minula. Průvod městem pokračoval. Felisín bolely uši. Všechno slyšela clonou jako z dálky, ale viděla jasně, hledala a nacházela – až příliš často – obrazy, na něž nikdy nezapomene.

Brána již byla na dohled, když došlo k nejvážnějšímu narušení kordonu. Vojáci jako by se vypařili a zuřivý dav se nahrnul do ulice a obklopil vězně.

Felisín zachytila Heborikova slova, když ji prudce postrčil: „Tak tohle je ono.“

Baudín zařval. Lid ése kolem nich tlačili, sápali se po nich, drásali je nehty. Z Felisín strhli poslední cáry haleny. Kdosi ji popadl za vlasy a prudce trhl, otočil jí hlavou a snažil se jí zlomit vaz. Uslyšela křik a uvědomila si, že vychází z jejího hrdla. Za ní se ozvalo prsknutí, cítila, jak se ruka v jejích vlasech křečovitě sevřela, pak ji pustila. V uších jí zazněl další jek.

Pohnuli se – nepoznala, zda je strkají či táhnou – a ona zahlédla Heborika, jak vyplivuje krvavý kus kůže. Kolem Baudína se náhle uvolnilo místo. Byl přikrčený a z úst mu vycházel nepřerušovaný proud přístavních nadávek. Utrhli mu prav éucho i s vlasy a kůží.

28


Spánková kost se mu vlhce leskla v ráně. Kolem něj ležela polámaná těla a jen pár se ještě hýbalo. U nohou měl urozenou paní Gaesen. Chytil ji za vlasy a zvedl. Čas jako by zamrzl, svět se uzavřel kolem tohoto jediného místa.

Baudín vycenil zuby a zasmál se. „Já nejsem žádnej ufňukanej pán,“ zařval a rozhlížel se po davu. „Co chcete? Chcete krev urozený dámy?“

Dav zařval a dychtivě natahoval ruce. Baudín se znovu zachechtal. „My projdeme, slyšíte mě?“ Narovnal se a zvedl urozen épaní Gaesen hlavu.

Felisín nepoznala, jestli je stará paní v bezvědomí. Oči měla zavřené, výraz pod špínou a modřinami klidný – skoro jako by omládla. Možná byla mrtvá. Felisín se modlila, aby tomu tak bylo. Něco se mělo stát, něco, co zahustí tuto noční můru do jediného obrazu. Ve vzduchu vládlo napětí.

„Je vaše!“ vzkřikl Baudín, druhou rukou uchopil urozenou dámu za bradu a prudce jí otočil hlavou. Vaz křupl a tělo se bezvládně sesulo. Baudín jí obtočil kus řetězu kolem krku, pevně ho napjal a začal řezat. Objevila se krev, takže řetěz vypadal jako pomačkaný šátek.

Felisín zděšeně přihlížela.

„Fenere, smiluj se,“ zašeptal Heborik.

Lid éoněměli úžasem a couvali, jejich krvežíznivost se vytrácela. Objevil se jakýsi mladý voják, bez přílby, s tváří zbledlou, a když uviděl Baudína, zabrzdil. Za ním se blyštily špičat épřilbice a širok émeče Rudých čepelí, jak jezdci pomalu projížděli davem směrem k nim.

Nikdo jiný se nehýbal, jen ten řetěz na krku star épaní. Nikdo málem nedýchal, jen Baudín supěl. Bouře, zuřící za tímto místem, jako by byly tisíc líg daleko.

Felisín se dívala, jak se stařence kymácí hlava, jako výsměch živému pohybu. Vzpomínala na urozenou paní Gaesen, povýšenou, velitelskou, již odkvetlou a místo krásy hledající vznešenost. Co jiného mohla dělat? Spoustu věcí, ale na tom teV nezáleželo. I kdyby byla laskavá, milá babička, bylo by to jedno, nezměnilo by to hrůzu této chvíle.

Hlava se s mlaskavým zvukem oddělila od krku. Baudínovi se zaleskly zuby, když se zadíval na dav. „Měli jsme dohodu,“ zachraptěl. „Tady je to, co chcete, něco na památku na tento den.“

29


Hodil hlavu urozen épaní Gaesen do davu, vír vlasů a čůrků krve. Ozval se řev.

Objevili se další vojáci – podpoření Rudými čepelemi – postupovali pomalu, vytlačovali stále ztichl édiváky. Znovu byl nastolen klid podél celé řady – všude jinde kromě kolem Baudína násilím a bez slitování. Jakmile začali pod meči vojáků umírat lidé, zbytek se rozutekl.

Vězňů, kteří vyšli z Kruhu, bylo asi tři sta. Když se teV Felisín podívala, poprv éuviděla, co zbylo. V některých okovech zůstala jen předloktí, jin ébyly úplně prázdn é. Na nohou se udržela necelá stovka vězňů. Mnozí leželi na dlažbě, svíjeli se a křičeli bolestí, zbytek se nehýbal.

Baudín se zamračil na nejbližší hlouček vojáků. „Vhodný načasování, plechový palice.“

Heborik si odplivl. „Myslíš, že sis vykoupil cestu ven, co, Baudíne? Dát jim, co chtějí. Ale bylo to zbytečné, že? Vojáci byli na cestě. Mohla žít –“

Baudín se pomalu otočil a tvář měl pokrytou krví. „A k čemu, knězi?“

„Takhle jsi uvažoval? Že by stejně zemřela v podpalubí?“

Baudín vycenil zuby a pomalu řekl: „Já prostě hrozně nerad uzavírám dohody s pacholkama.“

Felisín zírala na tři stopy řetězu, kter éji dělily od Baudína. Mohlo následovat tisíc myšlenek, jedna po druh é– čím bývala, čím byla teV, vězení, kter éobjevila, zevnitř i zvenčí, se jí propl étaly v živ épaměti – ale ona myslela, dokázala říci jen jedno: „Už neuzavírej žádn édalší dohody, Baudíne.“

Zadíval se na ni, její slova i tón k němu nakonec pronikly.

Heborik se narovnal a s tvrdým pohledem v očích si ji prohlížel. Felisín se odvrátila, zpola vzdorně, zpola zahanbeně.

Vzápětí vojáci – když odklidili mrtv é– je popohnali dál, ven z brány, na Východní cestu k přístavnímu městečku zvanému Neštěstí. Kde čekala pobočnice Tavore a její družina a tak éotrokářsk élodě z Arenu.

Silnici lemovali sedláci a rolníci, ale nechovali se tak zuřivě jako jejich městští bratranci. Felisín v jejich tvářích viděla hluboký žal, soucit zrozený z jiných ran. Netušila, odkud se u nich bere, a věděla, že právě to, že to neví, je rozdíl mezi ní a jimi. Tak évěděla, ve sv ébolesti, škrábancích, modřinách a nahotě, že učení začalo.

30


K N I H A P R V N Í

R A R A K U


On u mých nohou plaval, mocnými tempy silných paží písek probíral. I zeptal jsem se jej: Jaká že moře to brázdíš? A na to on odpověděl mi: „Já škeble viděl, a tak zde proto na poušti pluji vzpomínkami země této, čímž minulost její uctívám.“ Je cesta daleká? otázal se já. „Netuším,“ děl on. „NeboK se utopím mnohem dřív, než skončím.“

Říkání šašků

Theny Bule

K A P I T O L A J E D N A

A všichni vtisknout přišli

stopu svou

do stezky,

do suchých větrů vložit

svůj přehnaný nárok

na ascendenci.

Cesta rukou

Messremb

1164. rok spánku Ohnice 10. rok vlády císařovny Laseen Šestý ze sedmi let Drydžhny Apokalypsy P

řes pánev se hnal chochol prachu a mířil hlouběji do pouště

Pan’potsun Odhan. I když byl sloup prachu jen necel édva

tisíce kroků daleko, jeho zdroj nebyl vidět.

Z vyvýšeného místa na větrném okraji mesy ho neúnavně sle

doval Mappo Poříz. Oči barvy písku měl hluboko zapadl év bledém obličeji s výraznými kostmi. Ve štětinami porostlé ruce svíral kousek kaktusu emrag, ukousl si a nevšímal si jedovatých trnů. Pomalu, zamyšleně žvýkal.

Icarium, stojící vedle něj, hodil přes okraj oblázek. Bylo slyšet,

jak kamínek padá po svahu k balvany posetému úpatí. Pod rozedraným hábitem poutníka duší – jehož oranžová barva na slunci dávno vybledla do rezav é– mu šedá pleK ztmavla do olivově zelené, jako by krev jeho otce odpovídala na toto starobylé volání pustiny. Z dlouhých černých copů kapal na vybělený kámen pot.

Mappo si z mezery mezi předními zuby vytáhl ohnutý trn.

„Stýká ti barva,“ poznamenal a prohlédl si kaktus, než se do něj znovu zahryzl.

33


Icarium pokrčil rameny. „Už na tom nezáleží. Ne tady.“

„Ani moje slepá babička by ti na ten převlek neskočila. Tam v Ehrlitanu nás sledovali. Cítil jsem v zádech jejich oči. Oni taky Tannov éjsou většinou mrňaví a mají křiv énohy.“ Mappo odtrhl zrak od oblaku prachu a zadíval se na přítele. „Příště,“ zabručel, „se snaž patřit ke kmeni, kde mají všichni sedm stop.“

Icarium zkřivil vrásčitý, ošlehaný obličej do výrazu připomínajícího úsměv, jen náznak, než se zase zatvářil bezvýrazně. „Ti v Sedmiměstí, kteří se o nás chtěli dozvědět, o nás již jistě vědí. A ti, kteří o nás nic vědět nechtějí, se možná podivili, ale to je všechno.“ Přimhouřil oči do slunce a ukázal hlavou na sloup prachu. „Co vidíš, Mappo?“

„Plochá hlava, dlouhý krk, tělo čern éa cel échlupat é. Kdyby šlo jen o tohle, mohl jsem popisovat jednoho ze svých strejčků.“

„Ale je toho víc.“

„Jedna noha vepředu, dvě vzadu.“

Icarium si zamyšleně poklepával prstem na kořen nosu. „Takže to nebude žádný z tvých strýců. Snad nějaký Aptorian?“

Mappo pomalu kývl. „K tomu sbíhání došlo už před několika měsíci. Řekl bych, že Stínupán chytil vítr, co se chystá, a poslal pár zvědů...“

„A tenhle?“

Mappo se zakřenil a předvedl přitom pozoruhodn étesáky. „Ten kluk je dost daleko. TeV už je to mazlíček ša’ik.“ Dojedl kaktus, utřel si ruce jako lopaty a zvedl se z dřepu. Protáhl si záda a zamrkal. Minulou noc se mu pod pokrývkou záhadně objevila spleK kořenů a teV měl ve svalech podél páteře bolavá, zatuhlá místa, přesně odpovídající těm zprohýbaným kořenům. Protřel si oči. Letmým pohledem zjistil, jak prodřen éa špínou zatvrdl émá šaty. Povzdechl si. „Povídá se, že tam někde je vodní jáma –“

„A kolem ní táboří celá armáda ša’ik.“

Mappo zavrčel.

Icarium se tak énarovnal a znovu si všiml, jak je jeho přítel mohutný – velký dokonce i na Trella – jeho širokých ramen, hřívy černých vlasů a svalů na pažích i toho, jak mu z očí rozpustile září těch jeho tisíc let. „Dokážeš ho sledovat?“

„Jestli chceš.“

Icarium se zašklebil. „Jak dlouho se známe, příteli?“

34


Mappo po něm loupl okem a pak pokrčil rameny. „Dlouho. Proč se ptáš?“

„Poznám zdráhání, když ho slyším. Ta představa ti vadí?“

„Každá vyhlídka na střet s démony mi vadí, Icarie. Plachý jako zajíc, takový je Mappo Trell.“

„Pohání mě zvědavost.“

„Já vím.“

Nesourodý pár se vrátil zpátky k malému tábořišti, zastrčenému mezi dvě vysok évěže z větrem vytvarovan ého kamene. Nemuseli spěchat. Icarium se posadil na plochý kámen a dál natíral olejem svůj dlouhý luk, aby rohodřevina moc nevyschla. Když byl se stavem zbraně spokojen, sáhl pro dlouhý, jednobřitý meč. Vyndal starodávnou zbraň z bronzem zpevněn épochvy z vařen ékůže a pustil se brouskem do ostří se spoustou zoubků.

Mappo strhl kožený stan a bez ladu a skladu ho nacpal do velkého koženého pytle. Následovalo kuchyňské náčiní a pokrývky. Zatáhl tkanice, hodil si pytel na rameno a ohlédl se na čekajícího Icaria – ten měl luk opět zabalený a pověšený na zádech.

Icarium kývl a oba, polokrevný Jaghut a plnokrevný Trell, se vydali po stezce vedoucí dolů na rozlehlou pánev.

Na nebi visely zářící hvězdy a vydávaly dost světla, aby rozpukan édno pánve získalo stříbřitý nádech. Mouchy krvničky se vytratily spolu s denním teplem a přenechaly noc občasným rojům kápových můr a rhizanám, netopýrům podobným ještěrkám, kter ése jimi živily.

Mappo a Icarium se k odpočinku zastavili na nádvoří nějakých trosek. Stěny z vepřovic se již rozpadly, takže zůstaly jen do půli lýtek vysok ézídky rozložen év geometrick ém vzoru kolem star é vyschl éstudny. Písek pokrývající dlážděn énádvoří byl jemný, navál ho sem vítr, a pro Mappovy oči slabě světélkoval. Na kraji nádvoří se uzlovatými kořeny držely pokroucen ékeře.

Pan’potsun Odhan a Svatá poušK Raraku na jejím západním okraji byly domovem bezpočtu takových pozůstatků dávno vymřelých civilizací. Na svých cestách Mappo s Icariem našli vysoké telly – kopce s plochými vršky, tvořen évrstvami osídlení – rozestavenými v pásu na vzdálenost padesáti líg mezi kopci a pouští, jasný důkaz, že na nyní such éa větrem sužovan éplanině kdysi žil bohatý lid. Právě ze Svat épouště se vynořila legenda o Drydžhně

35


Apokalypse. Mappa napadlo, jestli snad pohroma, která postihla města v této oblasti, nějakým způsobem nepřispěla k mýtu o časech zkázy a smrti. Kromě opuštěných držav, jako byla ta, kde nyní odpočívali, byly na mnoha ruinách vidět stopy po násilném konci.

Jeho myšlenky se dostaly do známých kolejí a Mappo se zamračil. Ne všechno, co se v minulosti stalo, se dá hodit na naši hlavu, a tady a te> nejsme o nic blíž než kdy předtím. Ani nemám důvod nevěřit vlastním slovům. Rychle takov émyšlenky zahnal.

Zhruba ve středu nádvoří stál sloup z růžového mramoru. Na straně, odkud neustále vály větry zrozen éna Raraku a mířící k Pan’potsunsk épahorkatině, byl celý poVobaný a poškrábaný a na druh éstraně byl ještě vidět spirálový vzor, který vytesali dávno mrtví umělci.

Když Icarium vstoupil na nádvoří, zamířil přímo k šest stop vysokému sloupu a prohlédl si ho ze všech stran. Jeho zabručení Mappovi prozradilo, že našel, co hledal.

„A tenhle?“ zeptal se Trell a položil pytel na zem.

Icarium se k němu vrátil a oprašoval si dlaně. „Dole u paty je spousta maličkých ručiček s drápky – hledači jsou na Cestě.“

„Krysy? Víc než jedna?“

„D’ivers,“ souhlasil Icarium a kývl.

„Kdo by to asi mohl být?“

„Nejspíš Grylen.“

„Hmm, nepříjemné.“

Icarium si prohlížel pláň táhnoucí se k západu. „Budou tu další. Převtělenci. D’iversové. Ti, kteří se cítí na ascendenci, i ti ostatní, všichni hledají Cestu.“

Mappo si povzdechl a prohlížel si starého přítele. Pocítil strach. D’iversové a převtělenci, dvojí prokletí tvaroměničství, horečky, na niž není léku. Stahují se... sem, na tohle místo. „Je to moudré, Icarie?“ zeptal se tiše. „Při nekonečném hledání tvého cíle jsme nakráčeli do toho nejméně příjemného sbíhání. Jestli se brána otevře, v cestě nám bude stát houf krvežíznivých jedinců, celých bez sebe, poněvadž věří, že brána nabízí ascendenci.“

„Jestli taková cesta existuje,“ řekl Icarium s očima upřenýma na obzor, „tak tam možná najdu i svoje odpovědi.“

Odpovědi nejsou požehnáním, příteli. V tom mi věř. Prosím. „Pořád jsi mi nevysvětlil, co uděláš, až je jednou najdeš.“

Icarium se k němu obrátil se slabým úsměvem. „Jsem svým

36


vlastním prokletím, Mappo. Žiji již pár století, ale co vím o vlastní minulosti? Kde jsou m évzpomínky? Jak mám posoudit svůj život, aniž bych to věděl?“

„Někteří by tv éprokletí považovali za dar,“ podotkl Mappo a na chvilku se zatvářil smutně.

„Já ne. Já v tomhle sbíhání vidím příležitost. Mohla by mi poskytnout odpovědi. Doufám, že k tomu, abych je získal, nebude nutn étasit zbraně, ale udělám to, jestli budu muset.“

Trell si povzdechl podruh éa vstal. „Svoje odhodlání nejspíš budeš muset rychle vyzkoušet, příteli.“ Otočil se k jihozápadu. „Po naší stopě jde šest pouštních vlků.“

Icarium rozbalil luk z rohodřeviny a rychlým, plavným pohybem ho napjal. „Pouštní vlci nikdy neloví lidi.“

„Ne,“ souhlasil Mappo. Měsíc měl vyjít teprve za hodinu. Díval se, jak Icarium vyndává šest dlouhých šípů s kamennými hlavicemi, a pak se zahleděl do tmy. Zamrazilo ho strachy. Vlci ještě nebyli vidět, ale on je stejně cítil. „Je jich šest, ale jsou jeden. D’ivers.“ Lepší by bylo, kdyby to byli převtělenci. Proniknout do jedné šelmy je už tak dost nepříjemné, ale do několika...

Icarium se zamračil. „To tedy musí být někdo mocný, aby získal podobu šesti vlků. Víš, kdo by to mohl být?“

„Mám podezření,“ přiznal Mappo tiše.

Mlčky čekali.

Necelých třicet kroků od nich se ze šera, kter éjako by samy vytvořily, vynořil půltucet šedohnědých postav. Na dvaceti krocích se vlci rozestoupili do půlkruhu proti Mappovi a Icariovi. Nehybným nočním vzduchem se nesl pronikavý pach d’iverse. Jedna hbitá šelma se přikradla blíž, ale když Icarium zvedl luk, zastavila se.

„Ne šest,“ zamumlal Icarium, „ale jeden.“

„Já ho znám,“ ozval se Mappo. „Škoda že on nemůže říct totéž o nás. Není si jistý, ale přijal krvežíznivou formu. Dneska v noci loví v poušti Ryllandaras. Rád bych věděl, jestli jde po nás, nebo po někom jiném?“

Icarium pokrčil rameny. „Kdo promluví první, Mappo?“

„Já,“ přihlásil se Trell a popošel dopředu. Tohle bude vyžadovat lstivost a vychytralost. Chyba by mohla být osudová. Posadil hlas nízko. „Daleko od domova, co. Tvůj bratr Trhač si umanul, že tě zabije. Kde byla ta rokle? V Dal Honu? Nebo to byl Li Heng? Tenkrát jsi byl d’iverskými šakaly, jestli si dobře vzpomínám.“

37


Ryllandaras promluvil v jejich hlavách, hlas mu praskal a zadrhával se, jak ho dlouho nepoužíval. Souboj v důvtipu s tebou mne láká, N’Trelle, než tě zabiji.

„Nemusí to stát za to,“ podotkl pohotově Mappo. „Ve společnosti, ve který se pohybuju, jsem vyšel ze cviku, stejně jako ty, Ryllandarasi.“

Vůdčí vlk zalétl jasně modrýma očima k Icariovi.

„Já moc důvtipu nemám,“ poznamenal jaghutský míšenec stěží slyšitelným hlasem. „A ztrácím trpělivost.“

Hloupost. Pouze šarm tě zachránit může. Rci, lučištníku, vzdáš se svého života pro úskoky svého společníka?

Icarium zavrtěl hlavou. „Ovšemže ne. Jeho názor na sebe sdílím.“

Ryllandaras vypadal zmateně. Tedy je to otázka účelnosti, že vy dva cestujete spolu. Společníci bez závazků, bez vzájemné důvěry. Sázky musí být vysoké.

„Začínám se nudit, Mappo,“ poznamenal Icarium.

Šest vlků ztuhlo jako jeden. Mappo Poříz a Icarium. Aha, chápeme. Vězte, že s vámi nemáme sporu.

„Důvtipem se vyrovnáme,“ řekl Mappo a usmál se, než se zase zatvářil vážně. „Lov jinde, Ryllandarasi, než Icarium prokáže Trhači laskavost.“Než vypustíš to, co jsem přísahal, že budu chránit. „Je to jasný?“

Naše cesty... se sbíhají, podotkl d’ivers, na stopě démona stínu.

„Už ne stínu,“ opravil ho Mappo. „Ša’ik. Svatá poušK už nespí.“

Zdá se. Zakazuješ nám lovit?

Mappo se podíval na Icaria, jenž sklonil hlavu a pokrčil rameny. „Jestli chceš zkřížit čelisti s Aptorianem, je to tvá volba. Náš zájem je pomíjivý.“

Tak to se naše čelisti vskutku sevřou na hrdle démona.

„Chceš si ze ša’ik udělat nepřítele?“ zeptal se Mappo.

Vůdčí vlk naklonil hlavu na stranu. To jméno mi nic neříká.

Oba poutníci se dívali, jak vlci odcházejí, znovu zmizeli v kouzelném šeru. Mappo vycenil zuby, pak si povzdechl, a Icarium kývl a nahlas vyslovil, co si mysleli oba. „Bude to brzy.“

Záchlumští jízdválečníci vzrušeně zařvali, když po nakládacích rampách vyváděli sv émohutn éoře. Na nábřeží hissarsk ého císařského přístavu panoval hrozný zmatek, pohyboval se tu dav neukázněných domorodců, mužů i žen, a nad černými copy a špi

38


čatými leby se jim pohupovaly železn éhlavice kopí. Z poprsně na věži u vjezdu do přístavu Kalous pozoroval divokou společnost s nemalým skepticismem a rostoucím neklidem.

Vedle říšského historika stál zástupce vrchní pěsti Mallik Rel, tlust éměkk éruce měl sepjat éa položen éna teřichu, pleK barvy naolejovan ékůže a byl cítit arenskými voňavkami. Mallik Rel vypadal na cokoliv, jen ne na hlavního poradce sedmiměstského velitele malazských vojsk. Přítomnost džhistálského kněze Staršího boha moří Maela, jenž tu měl jménem vrchní pěsti oficiálně přivítat novou pěst 7. armády, byla právě tím, nač vypadala: vypočítanou urážkou. Ačkoliv, opravil se Kalous v duchu, muž po jeho boku se mezi říšskými hráči na zdejším kontinentě za velmi krátkou dobu pozvedl k moci. Mezi vojáky o tomto úlisném, uhlazeném knězi a o tom, čím drží vrchní pěst Pormquala v hrsti, kolovaly tisíce klepů – ale nikdo je nevyslovil hlasitěji než šeptem, poněvadž cesta Mallika Rela k Pormqualovu boku byla dlážděná záhadnými nehodami, kter épotkaly každ ého, kdo mu stál v cestě, a ty nehody byly smrtelné.

Politická bažina mezi malazskými okupanty v Sedmiměstí byla stejně kalná jako nebezpečná. Kalous tušil, že nový velitel nebude chápat náznaky opovržení, neboK, stejně jako on sám, příliš neznal civilizovanější odstíny chování jako ochočenější občan éříše. Pro historika zůstávalo otázkou jen to, jak dlouho Coltain z Vraního klanu sv éjmenování přežije.

Mallik Rel našpulil pln érty a pomalu vydechl. „Historiku,“ řekl tiše a v jeho šeplavém hlase se slabě ozýval přízvuk z Gedorian Falar. „Vaše přítomnost mne těší. A taky vzbuzuje zvědavost. Arenský dvůr je daleko...“ Usmál se, aniž by odhalil nazeleno obarven ézuby. „Opatrnost zrozená z dalek éčistky?“

Slova jako pleskání vln, beztvará přetvářka a nekonečná trpělivost boha Maela. Toto je můj čtvrtý rozhovor s Relem. Ach, jak ho jenom nemám rád! Kalous si odkašlal. „Císařovna mi nevěnuje pozornost, Džhistále...“

Mallik Rel se tiše zasmál, znělo to jako chřestění hadího ocásku. „Nevěnuje pozornost historikovi, či historii? Náznak hořkosti nad odmítnutou, ba hůř, nepřijatou radou. BuVte klidný, z věží Unty se žádn ézločiny neplíží.“

„To rád slyším,“ zamumlal Kalous a napadlo ho, odkud to asi kněz ví. „Zůstávám v Hissaru kvůli výzkumu,“ vysvětlil po chvíli.

39


„Precedens s posíláním vězňů do otataralových dolů na ostrově sahá do časů císaře, i když to bylo obvykle vyhrazeno mágům.“

„Mágům? Aha.“

Kalous kývl. „Účinné, ano, i když nevypočitatelné. Specifické vlastnosti otataralu jako rudy otupující magii zůstávají většinou záhadou. Přesto většinu čarodějů postihlo šílenství, ačkoliv není známo, zda to byl účinek otataralov érudy, či následek toho, že neměli přístup ke svým chodbám.“

„Nějací mágov év příštím nákladu otroků?“

„Pár.“

„Otázka bude brzy zodpovězená.“

„Brzy,“ souhlasil Kalous.

Nábřeží ve tvaru T bylo pln éválkychtivých Záchlumčanů, vyděšených přístavních dělníků a netrpělivých válečných ořů. Na konci, kde se přístav otevíral do dlážděného půlkruhu, brzdil provoz kordon hissarsk égardy. Gardist ébyli ze sedmiměstsk ékrve, drželi štíty, tulvary měli tasen éa širokými čepelemi výhrůžně mávali na Záchlumčany, kteří poštěkávali výzvy.

Na poprseň dorazili další dva muži. Kalous kývl na pozdrav, Mallik Rel se je nenamáhal vzít na vědomí – ani drsného kapitána, ani jediného přeživšího mága 7. armády, poněvadž oba měli příliš nízkou hodnost, aby se kvůli nim namáhal.

„No, Kulpe,“ řekl Kalous podsaditému bělovlasému čaroději, „dorazil jsi nejspíš právě včas.“

Kulp měl úzký, sluncem osmahlý obličej, a nyní nasadil mrzutý výraz. „Přišel jsem sem, abych zachránil sv éstar ékosti, Kalousi. Nehodlám se stát rohoží pod Coltainovýma nohama na jeho cestě k povýšení. Nakonec to jsou jeho lidi. To, že nehnul prstem, aby utišil tuhle hrozící bouři, pro něj zrovna nesvědčí, řekl bych.“

Kapitán po jeho boku zabručel na souhlas. „Leze mi to krkem,“ vrčel. „Polovička důstojníků tady viděla první krev v boji s tím parchantem Coltainem, a teV tu má převzít velení. Pro mistra Kápě,“ odplivl si, „jestli hissarská garda rozseká Coltaina a ty jeho záchlumský divochy přímo tady na nábřeží na kusy, nikdo slzu neuroní. Sedmá je nepotřebuje.“

„Pravda,“ řekl Mallik Rel Kalousovi s přimhouřenýma očima, „za hrozbou povstání. Tento kontinent je hnízdem zmijí. Coltain zvláštní volbou –“

„Zas tak zvláštní ne,“ namítl Kalous a pokrčil rameny. Pak ob

40


rátil pozornost zpátky k tomu, co se dělo dole. Záchlumčan énejblíž hissarsk égardě se před obrněnou řadou začali naparovat. Za chvíli určitě dojde k bitvě – uzávěra se stane vražedným polem. Historikovi se sevřel žaludek, když si všiml rohovinových luků záchlumských vojáků. Z ulice napravo od hlavní kolonády se objevila další setnina gardistů, ježící se píkami.

„Můžeš to vysvětlit?“ zeptal se Kulp.

Kalous se obrátil a s překvapením viděl, že se ostatní tři muži dívají na něj. Promyslel si svou poslední poznámku a znovu pokrčil rameny. „Coltain sjednotil záchlumsk éklany k povstání proti říši. Císaři dalo spoustu práce zkrotit ho – jak někteří z vás vědí z první ruky. Pravda, císař si získal Coltainovu věrnost –“

„Jak?“ štěkl Kulp.

„To nikdo neví.“ Kalous se usmál. „Císař sv éúspěchy moc nevysvětloval. V každém případě, jelikož císařovna Laseen nemá v lásce vyvolen évelitele sv ého předchůdce, Coltaina nechala hnít v nějak édíře v Quon Tali. Pak se situace změnila. Pobočnici Lorn zabili v Darúdžhistánu, vrchní pěst Dujek a jeho vojsko zběhli a účinně tak zastavili cel égenabakisk étažení, a tady v Sedmiměstí se blíží Rok Drydžhny, předpovězený jako rok vzpoury. Laseen potřebuje schopn évelitele, než jí všechno proklouzne mezi prsty. Nová pobočnice Tavore je nezkušená. Takže...“

„Coltain,“ kapitán kývl a zachmuřil se ještě víc. „Poslali ho sem, aby převzal velení Sedm éa zarazil povstání –“

„Nakonec,“ podotkl Kalous suše, „kdo by měl lépe vyřídit vzpouru než válečník, který jednu sám vedl?“

„Ke vzpouře dojde-li, chab émá šance,“ podotkl Mallik Rel s očima upřenýma na scénu dole.

Kalous viděl, jak se blýsklo půl tuctu tulvarů, Záchlumčané couvali a pak začali vytahovat dlouh énože. Zřejmě si našli vůdce, vysokého, divoce vypadajícího válečníka s amulety v dlouhých copech, jenž nyní povzbudivě křičel a mával zbraní nad hlavou. „Kápě!“ zaklel historik. „Kde, pro všechno na světě, je Coltain?“

Kapitán se zasmál. „Ten vysoký s dlouhým nožem.“

Kalous vykulil oči. Ten šílenec je Coltain? Nová pěst Sedmé?

„Vůbec se nezměnil, jak vidím,“ pokračoval kapitán. „Když si chcete udržet velení všech klanů, tak musíte být horší než všichni ostatní dohromady. Proč myslíte, že ho měl císař tolik rád?“

„Beru chraň,“ zašeptal zděšeně Kalous.

41


Vzápětí Coltainův pronikavý výkřik celou záchlumskou setninu umlčel. Zbraně zajely zpátky do pochev, luky se sklonily, šípy se vracely do toulců. Dokonce i kopající a kousající koně se uklidnili, zvedali hlavy a stříhali ušima. Kolem Coltaina se objevil volný prostor. Vysoký válečník se obrátil zády k vojákům a mávl rukou. Čtveřice na věži se mlčky dívala, jak všichni Záchlumčané sedlají koně. Za necelou minutu už byli všichni v sedlech a seřadili koně do těsn épřehlídkov éformace, za niž by se nemuseli stydět ani elitní říšští vojáci.

„To,“ poznamenal Kalous, „bylo dokonale provedeno.“

Mallik Rel si lehce povzdechl. „Drsn énačasování, šelmí cit pro výzvu, pak opovržení. Ukázka pro gardisty. Pro nás též?“

„Coltain je had,“ prohlásil kapitán, „jestli se ptáte na tohle. Jestli si vrchní velení v Arenu myslí, že kolem něj můžou tancovat, tak je čeká oškliv épřekvapení.“

„Velkorysá rada,“ uznal Rel.

Kapitán se tvářil, jako by právě spolkl něco ostrého, a Kalous si uvědomil, že voják promluvil, aniž by si uvědomil, že kněz také patří k vrchnímu velení.

Kulp si odkašlal. „Nechal je seřadit – jízda do kasáren tedy nejspíš bude klidná.“

„Přiznávám,“ řekl Kalous suše, „že se na setkání s novou pěstí Sedm étěším.“

Rel, s očima s těžkými víčky upřenýma pod věž, kývl. „Souhlasím.“

Rybářský člun za sebou cestou na jih nechal ostrov Skara a pustil se na moře Kansu. Jeho trojúhelníková plachta pleskala. Jestli vítr vydrží, za čtyři hodiny se dostanou k ehrlitanskému pobřeží. Šumař se zamračil ještě víc. Ehrlitanské pobřeží, Sedmiměstí. Nesnáším tenhle odpornej kontinent. Nesnášel jsem ho poprvý, a te> ještě víc. Naklonil se nad okrajník a do teplých, zelených vln vyplivl kyselou žluč.

„Cítíš se líp?“ zeptal se Kvítko z přídě. Mládenec byl hezky opálený a ve tváři se mu zračila upřímná starost.

Starý sabotér by ho do ní nejradši praštil pěstí. Místo toho jen zavrčel a dřepl si.

Kalam se drsně zasmál od kormidelního vesla. „Šumař a voda nejdou k sobě, mládenče. Koukni na něj, je zelenější než ta tvoje zatracená okřídlená opice.“

42


O Šumařovu tvář se otřel soucitný vzdech. S námahou otevřel jedno krví podlit éoko a uviděl před sebou maličký, svraštělý obličejík. „Běž pryč, Moby,“ zachraptěl Šumař. Zmok, bývalý sluha Kvítkova strýčka Mammota, zřejmě sapéra adoptoval, jako to často dělávali toulaví psi a kočky. Kalam by samozřejmě řekl, že je to obráceně. „To je lež,“ zašeptal Šumař. „Kalam je dobrej vtom–“třeba jak se povalovat celej zatracenej tejden v Rutu Dželbě kvůli náhodný šanci, že se objeví nějakej koráb ze Skrae. „Zaplatit si pohodlnou cestu, co, Šume?“ Ne jako při tý všivý plavbě přes oceán, to ne – a ta měla bejt taky pohodlná. Celej tejden v Rutu Dželbě, tý žumpě plný ještěrek a oranžovejch cihel, a pak co? Osum jakatasů za tenhle děravej sud na pivo přeříznutej vejpůl.

Jak ubíhal čas, pravideln éhoupání Šumaře ukol ébalo. V duchu se vrátil zpátky k děsivě dlouh écestě, která je přivedla až sem, a pak k děsivě dlouh écestě, která ještě ležela před nimi. My nikdy nic neděláme tím jednodušším způsobem, co?

Nejradši by každ émoře vysušil do poslední kapky. Lidi mají nohy, ne ploutve. A pak máme překročit pevninu – mouchama zamořenou pustinu bez vody, kde se lidi usmějí, jenom když člověku oznamují, že ho chtějí zabít.

Den se vlekl dál, zelenkavý a roztřesený.

Vzpomněl si na sv édruhy, kter énechal v Genabakis, a přál si, aby mohl pochodovat s nimi. Do náboženský války. Na to nezapomínej, Šume. Náboženský války nejsou žádná legrace. Schopnost rozumně uvažovat, umožňující kapitulaci, v takových případech nefunguje. Přesto byl oddíl všechno, co v posledních letech poznal. Bez jeho stínu se cítil jako nahý.Zestarý společnostizůstal jenom Kalam, a ten zemi před náma považuje za domov. A usměje se, než zabije. A co to vůbec s Rychlým Benem naplánovali a ještě mi o tom neřekli?

„Tady jsou další lítající ryby,“ ozvala se Apsalar, která mu mezitím položila měkkou ruku na rameno. „Jsou jich stovky!“

„Honí je něco velkýho z hlubiny,“ řekl Kalam.

Šumař se se zaúpěním narovnal. Moby pohotově využil příležitosti, aby odhalil, co se skrývá za jeho cukrováním, vlezl si sapérovi pod halenu, na břiše se mu stočil do klubíčka a zavřel žluté oči. Šumař sevřel okrajník a připojil se ke svým druhům, aby se podíval na hejno létajících ryb zhruba sto yardů na pravoboku. Mléčně bílé ryby, dlouhé jako lidská paže, vyskakovaly z vln, pře

43


letěly asi třicet stop a zase vk



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist