načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dudáci, draci a kouzelné víly – Liba Švrčinová-Cunnings

Dudáci, draci a kouzelné víly
-4%
sleva

Elektronická kniha: Dudáci, draci a kouzelné víly
Autor: Liba Švrčinová-Cunnings

Irské rčení praví, že jediný způsob, jak zachovat příběh, je předat ho dál. Zkušená autorka i cestovatelka Liba Švrčinová-Cunnings si toho je dobře vědoma, a tak se díky ní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 191
+
-
6,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 444
Rozměr: 21 cm
Úprava: 40 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), mapy
Vydání: První vydání
Spolupracovali: fotografie Kirsten Buhr, Mary-Ann Podgorski a Liba Švrčinová-Cunnings
Skupina třídění: Geografie Evropy, reálie, cestování
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 51.06
PDF velikost (MB): 41.59
MOBI velikost (MB): 47.34
ISBN: 978-80-7557-219-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Irské rčení praví, že jediný způsob, jak zachovat příběh, je předat ho dál. Zkušená autorka i cestovatelka Liba Švrčinová-Cunnings si toho je dobře vědoma, a tak se díky ní čtenáři seznámí s řadou legend a příběhů spojených s dávnou historií britských ostrovů, ožívajících a doprovázejících poutníky při výpravách po keltských stezkách napříč Irskem, Walesem a Skotskem. V knize nechybí již tradiční mapy jednotlivých treků ani spousta zajímavostí pro čtenáře i dobrodruhy chystající se poznat svět na vlastní kůži. (barvité putování Irskem, Skotskem a Walesem)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Liba Švrčinová-Cunnings - další tituly autora:
 (e-book)
Bez slitování -- Drama rodinné msty Bez slitování
Takhle velká ryba a další příběhy z Kanady Takhle velká ryba a další příběhy z Kanady
 (e-book)
Takhle velká ryba -- A další příběhy z Kanady Takhle velká ryba
Himálajský deník Himálajský deník
 (e-book)
Himálajský deník Himálajský deník
Dudáci, draci a kouzelné víly -- Barevné putování Irskem, Skotskem a Walesem Dudáci, draci a kouzelné víly
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Dudaci_draci_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.10.2019 9:08:16

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Dudaci_draci_FRONTISPIS.ai 1 175.00 lpi 45.00° 2.10.2019 16:53:24

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Dudaci_draci_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 3.10.2019 9:07:55

Process Black


Copyright © Liba Švrčinová-Cunnings, 2019

Photos © Kirsten Buhr, Mary-Ann Podgorski,

Liba Švrčinová-Cunnings, 2019

Drawings © Liba Švrčinová-Cunnings, 2019

Cover © Lukáš Tuma, 2019

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2019

ISBN 978-80-7557-219-6 (print)

ISBN 978-80-7557-772-6 (ePub)

ISBN 978-80-7557-773-3 (mobi)

ISBN 978-80-7557-774-0 (pdf )

Fotografie na předsádkách:

Přední předsádka: Útesy Moheru, Irsko

Zadní předsádka: Artušovo sedadlo, Edinburgh, Skotsko


5

ZELENÝ OSTROV

Putování irským tajemnem

Jak tato cesta vlastně začala? Jak už to tak často bývá, člověk něco zamýšlí, a nakonec to dopadne úplně jinak.

Cítím se přetažená, valí se na  mě hodně věcí a  jejich proud nebere konce. Potřebuji vypřáhnout. Rozhoduji se podniknout nějakou cestu, nějakou akci v  jiném prostředí. Na  cestu do  Nepálu nemám dostatek času, tak uvažuji, kam jinam. Vždy jsem se chtěla podívat do Skotska, to už bylo na seznamu hodně dlouho. Také mám body ve věrnostním programu aerolinky Air Canada, třeba by letenka vyšla levně. Tak zvedám telefon a ověřuji si situaci.

Na Skotsko dost bodů nemám, ale prý by to stačilo na cestu do Dublinu. Tak vida, že by nakonec Irsko? Na mém soukromém seznamu figuruje hned jako druhé. Pořadí můžu přehodit, nic se nestane. Tak tedy Irsko!

Ve srovnání s první cestou do Nepálu by plánování nemělo být složité, o téhle zemi aspoň něco vím. Ale pak musím zpytovat svědomí – co vlastně o Irsku vím opravdu?

Mluví se tam anglicky (více méně).

S vervou oslavují den sv. Patrika, patrona země.

Na své pivo a whisky nedají dopustit.

Irové mají výbornou lidovou hudbu, že to rozjede každou hospodu.

Vydatně tam prší, ale díky tomu je také všechno bujně zelené.

V minulosti měli bramborový hladomor a statisíce jich buď pomřelo, nebo emigrovalo do Kanady, Austrálie a USA, viz West Side Story.

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

V poměrně nedávné minulosti proti sobě stále ještě bojovali protestanti a katolíci, ale pro většinu světa z tak obskurních důvodů, že stejně nebylo jasné, o co komu šlo.

Pak se zastydím. Vědět o zemi s prastarou kulturou jen tohle je pohříchu málo, a navíc je vše úplně povrchní. Takže zabořím nos do map a průvodcovských knih a nestačím se divit.

Prehistorie sahá hluboko. První známky lidského osídlení pocházejí z období 7500 let př. n. l. Archeologických nalezišť jsou spousty, z doby kamenné, bronzové a železné. Mnoho míst bylo osídlených dlouhodobě a kultury se překrývají. První usedlíci z evropského kontinentu přicházejí kolem roku 4000 př. n. l. S sebou přinášejí první znalosti zemědělství a primitivní nářadí. Usazují se v malých pospolitostech.

Ve  střední Evropě se Keltové objevují přibližně v  roce 500  př.  n.  l. Z jihu překročili Alpy a usadili se severně od nich. Nejznámější naleziště se nacházejí v Hallstattu v Rakousku a pozdější naleziště v La Tène ve Švýcarsku. Byly to kmeny bojovné, které si zbraně také sami vyráběly.

Kmen Bójů, který dal Čechám jméno Bohemia, se zde usadil přibližně ve druhém století př. n. l. Z této doby je v Čechách známých přibližně pět set archeologických nalezišť, na Moravě asi čtyři sta. O těchto víme, ale kdoví, kolik je jich ještě skrytých pod zemí – často se nové nálezy objevují při kopání základů nových staveb. Kolik těchto keltských usedlostí bylo opravdu, se už nejspíš nikdy nedovíme. Zdá se, že usedlosti vzkvétaly, ale z nejasných důvodů začaly mizet. Jestli to bylo proto, že Keltové byli pobiti, vytlačeni germánskými kmeny, nebo splynuli s místním obyvatelstvem, kdo ví. Známky nějaké velké rozhodné bitvy nalezeny nebyly. Poslední známé keltské usedlosti v Čechách pocházejí z roku 25 př. n. l, pak mizí úplně.

V Irsku se Keltové objevují kolem r. 300 př. n. l. Ve srovnání se stávajícím obyvatelstvem s sebou přinesli větší zkušenosti s tavením a obráběním kovů a kolem třetího století si místní obyvatelstvo podmanili. To se přizpůsobilo i jazykově a více méně s Kelty splynulo.

Zčfičř5 ěž ůěň

Ta prastará vazba britských ostrovů a střední Evropy nutí k zamyšlení. Kolik z nás má možná keltskou krev? Když se člověk dívá na Iry, nejsou tak odlišní – nepříliš vysocí, spíše podsadité postavy, širší v  ramenou, hnědé vlasy. Podle nejnovějších výzkumů DNA jsme ale geneticky provázaní jen vzdáleně. Irové jsou blíže spříznění s Bretaní a Galicií.

Ty pověstné irské rudé vlasy a zelené oči, to jsou geny předané až Vikingy o hodně později. Moje kamarádka zde v Calgary, rozená Pražačka z  ryze českých rodičů, si nechala udělat test DNA a  podle testu vyšlo, že z matčiny strany mají kořeny ve Walesu. Tam dělali Vikingové nájezdy také. To by možná vysvětlilo rudé vlasy její dcery, i když nikdo další v rodině takovou barvu nemá.

Pak člověka zarazí psaná irská gaelština – mají dlouhé samohlásky stejně jako v češtině a čárky plní i stejný účel. Stejně se to i píše, i vyslovuje. To však může být jen náhodné. Latinka se v Irsku začala používat v šestém století a do českých zemí přišla až s křesťanstvím o tři sta let později. I když písmena jsou ale uzpůsobená tak, aby vyjadřovala výslovnost.

Od třetího do šestého století měli Irové svou vlastní abecedu, písmo ogam. Název je odvozen ze jména Ogmy, keltského boha jemné mluvy. Některé zdroje věří, že ogam vznikl ze  skandinávských run. Nejstarší známý nápis v runách pochází z roku 150 n. l. Runy byly používané ve Skandinávii a v severním Německu, ale někdy se objevují i na keltské keramice ve střední Evropě.

Přestože Římané do Irska nevkročili, křesťanská víra se tam ve čtvrtém století dostala. Plně se ale začala šířit až zásluhou svatého Patrika. Podle jedné z legend obrátil na víru irského krále a pak postupně celou zemi.

I nadále historie postupuje barvitě. V devátém a desátém století Irové trpí pod nájezdy Vikingů, kteří nebyli žádní svatoušci. Tvrdě plundrovali bohatství kostelů a ničili, na co přišli. Na druhé straně ale také zakládali přístavy a usedlosti kolem nich. I Dublin samotný byl založen Vikingy, stejně jako mnoho menších usedlostí, například na jih od něj Wexford, Waterford a Cork. Waterford s rokem založení 853 je dokonce považovaný

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

za nejstarší vikinskou osadu v Irsku. V desátém století se Vikingové začali postupně usazovat a s irským obyvatelstvem splynuli.

Jako všude jinde na světě, i tady se mocenské zájmy střetávaly pravidelně. Protestantská Anglie byla jen přes mořskou úžinu, katoličtí Irové měli oporu spíše ve Francii a Španělsku. Boj o moc a nadvládu mezi katolickou a protestantskou církví se vyhrotil v roce 1690 bitvou na řece Boyne. Katolíci byli poraženi na  hlavu a  pod britskou protestantskou vládou jim nastaly krušné časy.

Řeka Boyne se nachází severně od Dublinu, ale poměrně nedaleko. Aby si britská koruna zajistila vliv a pevnější pozici i dále na severu Irska, přesídlila tam mnoho protestantských Britů a Skotů a tím vlastně zasela sémě těžkostí, které se táhnou dodnes a dodnes nejsou plně dořešené. Britové zkonfiskovali Irům půdu a obsadili ji Skoty, které přesídlili povětšinou ze skotské Vysočiny. Na severu Irska se jí říkalo Skotské plantáže.

Britská ruka vládla tvrdě. Za pět let po bitvě na řece Boyne Irové utrpěli ještě další potupu. Británie nastolila zákony zvané Penal Law, Trestní právo, které zakazovaly Irům vlastnictví půdy, jejich jazyk a kulturu a vyšší vzdělání a profese. To vyvolávalo vzpoury. V osmnáctém a devatenáctém století rebelie začaly být lépe organizované a Irové požadovali zlepšení podmínek. První irská republika byla vyhlášena za tzv. Velikonočního povstání v roce 1916. Nastaly boje a jednání, které vedly k příměří a postupně k rozdělení Irska na Severní Irsko, které zvolilo zůstat pod kontrolou Británie, zatímco z jižní části vznikla Irská republika. I toto příměří bylo pochybné, se složitými tahanicemi a násilím. Irská republika získala plnou samostatnost až v roce 1948.

Dává mi dost práce se tímto chaosem prokousat. Většina článků zachází do příliš velkých detailů, ale pokouším se z té přemíry informací vytáhnout jen ty, které mi vykreslí podstatu, vlastně kostru, na které to vše stojí. Bez té nejde problémům Severního Irska porozumět ani mlhavě. Problém nespočívá v náboženství samotném, ale v té dlouhé době tří set let, kdy katolíci utrpěli nesčetné křivdy, pevně zafixované v jejich podvědomí.

9

Zčfičř5 ěž ůěň

Až při mé druhé cestě do Irska začíná vyvstávat na povrch další ob

razec, pro mě nečekaný. Začíná vycházet na  povrch podobnost osudů

Irska a zemí českých. Zde ať mi historik odpustí. Jsem původním vzdě

láním strojař, a tak si seřazuji mezníky v historii do tabulky. Najednou

je vše přehlednější a pro mou běžnou „cestovní“ potřebu to splňuje účel

dostatečně.

Stručná časová tabulka

IRSKO ZEMĚ ČESKÉ

První známky lidského osídlení

7500 př. n. l.

Věstonická Venuše

29 000 až 25 000 př. n. l.

Počátky lidského osídlení

r. 4000 př. n. l.

Mnoho různých kultur

Příchod Keltů r. 300 př. n. l.

Příchod Keltů

2. až 3. stol. př. n. l.

První příchod křesťanství 4. století Příchod křesťanství r. 863

Nájezdy Vikingů 9. až 10. století

Od Římanů po středověk –

nájezdy ze všech světových stran,

husitské války, turecké války,

švédské války

1690 – Bitva na řece Boyne,

porážka katolíků a přeměna

celé země

1620 – Bitva na Bílé Hoře,

porážka protestantů a přeměna

celé země.

300 let tvrdé britské nadvlády 300 let doby temna

18. století – rebelie za zlepšení

situace Irů

18. století – začátek doby

obrození

První světová válka, začátek

rozpadu britské nadvlády v Irsku

První světová válka

a rozpad Rakousko-Uherska

1916 – Vyhlášení

první Irské republiky

1918 – Založení

první Československé republiky

1921 – občanská válka,

pak příměří

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

Archeologických a  historických památek má Irsko nesčetně, a  tak nezbývá nic jiného než se pokusit udělat výběr toho nejlepšího. Neznamená to jen ty vyhlášené turistické atrakce, kam dojede každý vyhlídkový autobus, ale i místa odlehlá, přístupná pouze pěšky nebo člunem. Ta jsou intimnější. Člověk se více vžije do krajiny i do lidí, kteří si tam vydobývají živobytí.

V Irsku člověk nikdy neví, co ho čeká – kopne do kamene a neví, jestli se za ním skrývá kus historie, kouzelná víla v blankytné říze nebo nějaký taškář leprikón s housličkami a rudým plnovousem.

Tak vás zvu. Někdy půjdeme pospolu nohou suchou, někdy mokrou, půjdeme cestou necestou, ale nikdy ne nudnou.

IRSKO 2014

Céad míle fáilte –

buďte stotisíckrát vítáni

Irské rčení praví, že jediný způsob, jak zachovat příběh, je předat ho dál.

Letím 2. září. Sice hrozí výbuchem sopka na Islandu, ale zatím si poklici nechává. Jen se otevřela asi pětikilometrová puklina, ze které proudí láva, ale tenhle úkaz naštěstí popílek do  atmosféry nevypouští. Pokud tlak v  sopce nevydrží, bude to horší. Sopka se nachází pod ledovcem, ten se roztopí a voda se promění v páru. Ta nabude obrovského přetlaku a tyhle výbuchy pak dosahují výšky několika kilometrů. Prozatím ale všechno drží pohromadě.

Všechny lety načas, ale spát se moc nedá. Jsem na sardinkovém letu, kde si nemohu dostatečně sklopit sedadlo. Z Toronta do Dublinu už je to utrpení. Z letiště jede přímý autobus do středu města, vyplivne mě asi půl ulice od mého hotýlku. Jmenuje se Lynman. Doba jeho slávy byla asi někdy před čtyřiceti lety a od té doby nic nezměnili, ale je tam čisto, lidé příjemní a do centra je to kousek, cena únosná.

Jdu se projít a ani ne po sto metrech narazím na poštu. To se hodí, velice příhodně je téměř vedle docela slušný obchod s typicky irskými věcmi, výběr bohatý. Přijela jsem připravená s  bublinkovou obálkou, abych mohla poslat něco sestře k narozeninám. Hned zkraje jsem třem pánům na poště zamotala hlavu docela jednoduchou otázkou. Jak se řekne „všechno nejlepší k narozeninám“ irsky? To nevěděl ani jeden z nich. Irská gaelština je v menšině, přestože to byl kdysi jejich původní jazyk.

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

Mluví se jí povětšinou jen na západním pobřeží, v Dublinu jen výjimečně. Vzpomenou si asi na dvě slova a posílají mě do filatelie, že tam ten chlapík by to mohl vědět. Neví, ale vyhledává to v počítači. Výslovnost je pořád ve hvězdách, ale to zjistím později. Než to dám dohromady, už je po úředních hodinách. Takže kvůli mně a dárku pro sestru ten den zavírala hlavní pošta v Dublinu o čtvrt hodiny později. Tak, sestřičko: Rath oraibh do la breithe! Dublin Průzkumný den Žádný spěch, ráno snídaně a  pak se vydávám na  druhou stranu řeky Liffey do čtvrti Temple Bar. Střed Dublinu připomíná miniaturní Prahu. Také ho protíná řeka, překlenutá mnoha mosty. Jeden břeh se zvedá nahoru do kopce, druhá strana je jen mírně zvlněná. Jméno Dublin je irského původu, Dubh Linn, znamená to „černá tůň“, ale založený byl Vikingy v devátém století. Ve čtvrti Temple Bar liduprázdno, asi jako ráno na Stodolní ulici v Ostravě. Život tady začíná až odpoledne a večer. Lidově a mírně sarkasticky se místo Temple Bar říká Temple Barf, Blivanec.

Úspěšně nacházím Cecilia Street, kam se mám za tři dny v osm ráno dostavit. Odtamtud bude vyjíždět autobus na pětidenní zájezd po Irsku. Je to kraťounká ulice a měla jsem problém ji vůbec najít na mapě. Jak je malá, tak se neobtěžovali jméno do mapy natisknout. Ještě že máme Google.

Pak náhodou narážím na ulici Essex Street, což je výborné, protože někde tady musí být i Essex Gate a tam česká restaurace Czech Inn. Řekla mi o ní má učitelka na housle, Megan, která v Irsku několik let žila. Restaurace opravdu je o nějakých 100 metrů dále. Vrátím se tam na oběd. Potom mě ulice přivede ke  Kristově katedrále. Zvenku svou velikostí Pejsci na ranní procházce Dveře Kristovy katedrály

Ičfiř5 ěž ů

impozantní stavba, ale poměrně strohého stylu, vevnitř totéž. Je ale hodně stará, její počátky sahají do roku 1036. V této části města bylo nalezeno nejvíce vikinských vykopávek a poblíž se nachází muzeum Vikingů.

Dublinský zámek je architekturou hodně podobný katedrále. Původně byl založen v roce 1204 jako pevnost a ty krásou nikdy nevynikaly. Na  obytné sídlo byl přestavěn až později, ale zvenčí je stále poměrně strohý. Blízko zámku narážím úplně náhodou na sochu, která měla být podle průvodce někde úplně jinde. Vztahuje se k irské písničce Molly Malone, o pěkném děvčeti, které po ulicích prodávalo ryby. Žertem, ale poměrně láskyplně, se té soše říká Tart with a cart, volně přeloženo něco jako „buchta s vozíkem“. Písnička se stala neoficiální hymnou Dublinu.

Cestou odtamtud narážím na malý krámek, kde mají seznam všech anglických, irských, waleských a  skotských příjmení. Tak mě napadá, že se podívám po původu jména Cunnings. Jméno na seznamech mají, dokonce i  erb a  motto! Imperio regit unus aequo – one governs with just sway čili „Ten, kdo vládne spravedlivým rozmachem“. První zmínka v historických textech je z roku 1086. Příjmení původně pochází z anglického hrabství Surrey, tam se vyskytovalo už před rokem 1066. Je anglosaského původu. Anglosasové přišli do  Británie někdy v pátém století a zatlačili Brity do Walesu. Po normandské invazi v roce 1066 v  bitvě u  Hastingsu svůj vliv ale ztratili. V  17. stol. následkem náboženských nepokojů mnoho Britů přesídlilo do  Irska a  později do USA, Austrálie a Kanady.

Východní pobřeží Kanady, jediná oblast, která byla tenkrát světu známá, bylo francouzskou kolonií. Britské koruně připadla až po sedmileté válce, v  roce 1763. Nebýt sedmileté války v  Evropě, byli bychom tady v Kanadě Francouzi všichni! Jeden se nestačí divit, co všechno nevyjde na povrch jen tím, že pátrá po původu jména.

Přicházím na Grafton Street, samé nóbl obchody. Ale tam mě v obchodě s  kytarami chlapík nasměruje na  obchod s  ostatními hudebními nástroji a notami, Waltons, na konci Wicklow Street. Hledám noty Socha Molly Malone v Dublinu, „buchta s vozíkem“

Ičfiř5 ěž ů

na housle s tradiční irskou hudbou. Mají jich několik, ale knihy jsou moc velké a nechce se mi s tím tahat přes celé Irsko. Budou muset počkat až na konec cesty.

Je čas na oběd, jdu do Czech Inn, vepřo-knedlo-zelo na mě čeká. Obrovská porce, a to jsem si řekla jen o dvě kolečka knedlíků. Padá na mě únava z cesty, takže i do univerzitní knihovny Trinity College se budu muset podívat jindy.

Hill of Tara a Newgrange

Úžasný den. Autobus mě vyzvedává v 10.20 a vyjíždíme. Obě místa jsou poměrně blízko sebe, asi hodinu jízdy na sever od Dublinu. Mám štěstí na úplně fantastického průvodce. Historii ze sebe jen sype, počínaje od  dob před mnoha tisíci lety až do  doby moderní. Je archeolog a  asi 10 let mapoval pro irskou vládu místa nejdůležitějších prehistorických vykopávek a ty nejvýznamnější lokality zaměřoval. Tyto záznamy jsou uložené na Harvardově univerzitě.

Na kopci Tara toho zblízka tolik vidět není; aby vynikla rozlehlost tohoto místa, je nutný letecký pohled. Pak jsou ty velké soustředné kruhy valů vidět jasně. Podle archeologických vykopávek byla lokalita obydlená už před čtyřmi tisíci lety a je to nejslavnější místo dávné historie. Kopec Tara je opředený spoustou legend, které předcházejí křesťanství o mnoho set let. Nejznámější z nich jsou legendy o moudrém králi Cormacovi a jeho rodině. Kouzelná větvička Velký a slavný král Irska, Cormac mac Airt, stál a prohlížel si krásné kopečky Tara. Úkon to byl příjemný, po ránu, kdy světlo úsvitu měnilo barvy pastvin do zlatova a země vším oplývající se rozprostírala před ním – bohatá

18

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

spokojená země plná tlustých krav a rychlých koní, země plná ctnostných

činů a úspěšných lovů. Byla to země sladké hudby, písní, které oslavova

ly činy hrdinů, ale také země plná tišší hudby, linoucí se od  kolovrátků

a mlýnských kamenů, svědčících o její prosperitě. Cormac si neměl na co

stěžovat, což neměl syna, který vyrůstal do  síly a  odvahy, a  dceru, jejíž

jemnost a důstojnost by z ní udělala vhodnou manželku pro jakéhokoliv

hrdinu? Což neměl moudrou ženu, jejíž krása nevybledla ani věkem, a do

konce i drobnou černookou milenku, která nepokládala žádné těžké otázky

a nechala ho ležet s hlavou ve svém klíně, zatímco mu celé hodiny zpívala

písně? Proč byl tedy on, v plné životní síle a na vrcholu své moci, rozhlížeje

se po zelených kopcích, nespokojený a znavený?

Bylo to proto, že už neměl více bitev k  boji a  neměl další ženy k  do

bytí? Dobyl už všechno – ochutnal i  vína, i  krve, i  polibků – a  tady stál

Letecký pohled na kopce Tara

Ičfiř5 ěž ů

a ve slunečním svitu pozoroval zemi, která byla pod jeho kontrolou jako sladce se usmívající žena, a přemýšlel, proč v srdci cítí jen šedivou prázdnotu, kterou nedokáže pojmenovat.

A pak to uslyšel – zvuk jako žádný jiný předtím, ani na hostinách, ani v lese. Hudba, která zněla v nehybnosti času místo v jeho pohybu a která naplnila jeho srdce sladkostí tak, že cítil jeho stahy v hrudi. Hudba zesilovala a on uviděl mladého muže, který k němu přicházel. Byl vysoký, se zlatými vlasy a oblečený ve fialovém hávu podšitém zelenou a zlatou látkou, která zachycovala světlo, a vypadalo to, že se celý třpytí. V ruce držel stříbrnou větvičku se třemi zlatými jablky, a když s ní jemně zatřepal, zdálo se, že hudba vychází z ní. Cormac cizince zdvořile pozdravil.

„Krásný mladíku, vítám tě ve svém království. Jaké jest tvé jméno a tvé postavení?“

Cizinec se usmál a znovu zatřepal větvičkou, až Cormaca opustila veškerá soudnost a na mysli mu vyvstala jediná myšlenka. Jestli zdroj té úžasné hudby nedostane, umře.

„Krásný mladíku,“ oslovil cizince znova. „Pověz mi, co ti musím dát, abych získal tu nádhernou větvičku? Odkud pochází?“

Až nyní mladý muž promluvil, a i v jeho hlase zněla hudba té jabloňové větvičky.

„Pochází z Jablečného ostrova, z Příjemné planiny, z království Pod vlnami. Pochází z království Manannána mac Lira. Je to větvička velké síly, protože když se s ní zatřepe, každý, kdo ji slyší, pod její hudbou zapomene veškerou bolest tohoto světa. A jestli mi splníš tři přání, větvičku můžeš mít.“

Cormac už nad ničím dál nepřemýšlel. Řekl: „Souhlasím, jen mi tu větvičku nechej.“

Cizinec se usmál a vložil větvičku do královy ruky. Pak řekl: „Za rok se vrátím pro své první přání.“

Přesně za rok šel Cormac na totéž místo a viděl cizince, stejně krásného jako předtím, přicházet mu naproti. Když se setkali, řekl: „Přišel jsem pro své první přání.“

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

„Promluv tedy,“ řekl Cormac, jemuž se to za ten rok přece jen rozleželo v hlavě a byl nervózní, co si cizinec bude přát.

„Tvá dcera půjde se mnou,“ řekl cizinec.

Cormac zbledl, protože svou dceru Ailbe miloval, jako pastvina na konci horkého slunečného dne miluje deštík.

„Dám ti pole a dobré koně a nevolnice. Dám ti zlato a šperky a poklady ze svého paláce. Řekni si, o co chceš, ale nechtěj mou dceru.“

Cizinec ale na všechny Cormacovy sliby jen zakroutil hlavou, a když si Cormac uvědomil, že nemá na  vybranou, zavolal svou dceru a  něžně ji objal, roně slzy, když ji cizinec odváděl pryč.

„Příští rok se vrátím pro své další přání,“ řekl mladík. Na Taře zavládl velký zármutek, avšak jen do té doby, než Cormac zatřásl kouzelnou větvičkou a všechna bolest byla zapomenuta.

Příští rok se Cormac setkal s cizincem znova a ten si tentokrát vyžádal jeho syna. Král hořce zaplakal, protože svého syna Cairbrea miloval, jako pastvina na konci zimy miluje slunce.

„Dám ti celé království,“ řekl, „když jen mi mého syna necháš.“ Ale cizinec opět jen zakroutil hlavou a Cormac musel nechat syna jít s ním. Vrátil se zpět na hrad Tara, kde on a jeho žena dlouho hořce plakali a s nimi všichni lidé na Taře. Avšak jen do té doby, dokud nezatřepal větvičkou se zlatými jablky a žádný pláč už neslyšel.

Třetí rok si cizinec řekl o Cormacovu ženu. Král sklonil hlavu a plakal, protože svou ženu Eithne miloval, jako pastviny milují slunce a déšť dohromady, a řekl: „Vezmi si můj život, protože bez svých dětí a bez své ženy nemám nic.“

Cizinec se opět jen usmál a zakroutil hlavou. „Proč nepoužiješ kouzelnou větvičku a na všechno nezapomeneš?“

Cormac odpověděl: „Dám ti zpět tvou větvičku, jestli mi dáš zpět ty, které miluji. Ani kouzlo, ani hudba nevyléčí bolest a lítost – nechá zapomenout jen na chvíli. Jestli mi mou rodinu nevrátíš, půjdu do tvého paláce a třeba zahynu, ale pokusím se svou rodinu dobýt zpět.“

Ičfiř5 ěž ů

Zlatohlavý mladík neřekl nic, pouze se usmál, vzal ženu za ruku a odváděl ji pryč.

A tak Cormac cizince následoval do oparu, který se kolem nich a zelených kopců Tary vytvořil. Šli mnoho mil, cizinec, který vedl Cormacovu ženu vepředu, Cormac za nimi, přes vysoké hory a drsné bažiny, přes rákosí nasvícené dozlatova, stále jižním směrem, do slunce, takže to vypadalo, že ty dvě postavy měly kolem sebe svatozář.

Cestou Cormac viděl mnoho úžasných věcí, protože překročili hranice do  země Sídh. Viděl bílé koně, jak závodí po  povrchu moře stejně, jako kdyby běželi po  planinách Tary. Viděl kouzelné ostrovy s  hrady a  stády a urozenými lidmi. Konečně přišli ke krásnému stříbrnému domu s došky z peří bílých ptáků. Na dvoře před domem stříkala fontána stříbrné nitě. Byla obklopená devíti lískovými keři a plavalo v ní pět stříbrných lososů.

Za stříbrnou fontánou seděla dvojice na vysokých trůnech. Nádherná královna se zlatými vlasy a s korunou zdobenou zlatými rybkami s rubínovýma očima, druhá osoba byl ten mladík, který odvedl Cormacovy děti a ženu.

Cormac je pozdravil a zeptal se: „Které je to království a kde jsem?“

Královna se usmála a odpověděla: „Cormacu z Irska, přišel jsi na Jablečný ostrov, na Příjemnou planinu, do Země pravdy. Je to zde, kde se nachází tvá rodina, a věz, že od té doby, co přišli, zde byli v bezpečí a šťastní. Jim se zdá, že doba, kterou strávili s lidmi Manannána, Vládce oceánu, který sedí vedle mne, uplynula pouze jako jeden den.

Cormac se jí poklonil, protože teď věděl, že se dívá na bohyni Áine; pak se obrátil na mladého muže a řekl: „Králi, věz, že bych vrátil kouzelnou větvičku a  všechnu tu úžasnou hudbu, kdybys mi vrátil ty, které miluji. Všechna hudba světa nemůže nahradit ztrátu těch, které milujeme. A jestli mi je nevrátíš, zůstanu zde a zřeknu se svého království, jen abych mohl být s nimi.

Král Manannán, který se mezitím z mladíka změnil v muže mnoha let a  velké moudrosti, s  plnovousem a  bílými vlasy a  se stříbrnou  korunou běžících bílých koní se safírovýma očima, řekl: „Ne králi. Jdi zpět do svého

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

vlastního domu a uč se být moudrým králem a taktéž i mocným. Byl jsi sem přiveden se poučit, co je tvým příštím úkolem – naučit se na sklonku svého života usuzovat s pravdivou rozvahou. Rodinu si vezmi s sebou, protože ses naučil si jí vážit. Ponechej si i větvičku Sladkosti – a k ní ti přidám ještě další dar, hrnek Pravdy. Když nad ním někdo pronese tři lži, rozbije se na tři kusy, ale pokud nad ním někdo pronese tři pravdy, stane se opět celým. Pak s bohem a bohyní celou noc hodovali, jedli dosyta a naslouchali bardům a hudebníkům a spolu si povídali.

Ráno se Cormac probudil v trávě pod hradbami Tary. Vzduch voněl petrklíči a modrými zvonky, nad ním prozpěvovali ptáčci. Kouzelná větvička a hrnek, který stál na Manannánově stole, ležely vedle něho. Celá rodina byla s ním, všichni čtyři těmi zážitky cestou na Jablečný ostrov změnění, ale moudřejší.

Cormac vešel ve známost jako Cormac s dlouhým vousem, jeden z nejslavnějších králů, jaké Irsko kdy mělo, moudrý a blahovolný, a během jeho vlády se Irsko stalo zlatou zemí, bohatou, plnou míru a hudby. K hudbě se přidaly zvuky kolovrátků, mlýnských kamenů a trubek volajících k lovu a hluboká hudba oslavující králův dobrý úsudek se ozývala z každého údolí.

A jsou ti, kteří říkají, že dodnes ten hluboký výdech, který vydá kráva, když si za letního večera lehne na trávu, je lítost a vzpomínka na ty šťastné dny, kdy Cormac vládl v Irsku. Bylo to zde na tomto kopci, kde podle pověsti v roce 433 sv. Patrik přesvědčil irského krále Laoghaira, aby mu povolil šířit křesťanské učení a udělil právo kázat lidem.

Tady v době železné tradičně korunovali irské krále, prý jich zde bylo korunováno sto čtyřicet dva. Korunovace probíhaly u menhiru zvaného Kámen osudu. Stará legenda praví, že jestliže zvolili toho správného krále, kámen se rozezvučel. A rozezvučel se i pro krále Cormaca. Irsko bylo roztříštěné na mnoho menších království, ale král korunovaný na návrší Tara byl vždy ten nejmocnější. Nový král, aby si uchoval moc, většinou

Ičfiř5 ěž ů

nemilosrdně povraždil vlastní příbuzenstvo. Někdy i  své vlastní syny. Místo sloužilo také jako pohřebiště a v jednom z nich, zvaném Mohyla rukojmích, je dvě stě kremačních hrobů.

Podle jedné z legend zde sv. Patrik obrátil na křesťanství i krále. Legenda také říká, že vyhnal z Irska všechny hady a dodnes tady žádní nejsou. Zlí jazykové tvrdí, že hadi tady prý nebyli nikdy, ale to už je legendě jedno. Místo má stále své kouzlo a čiší z  něho daleko dosahující energie. Travnatá vyvýšenina a vše kolem září mnoha odstíny zelené, krajina je otevřená do šíře na všechny strany a nezalidněná, takže i přes svou bojovnou minulost působí mírumilovným dojmem.

Pokračujeme do Newgrange, irské jméno je Brú na Bóinne. Bylo to královské pohřebiště z předkřesťanských dob, ale pravděpodobně mělo i jiné účely. Pohřebiště je pět tisíc let staré, tedy starší než Mykény, pyramidy a Stonehenge. V okolí je mnoho dalších nalezišť. Tahle mohyla byla objevena v 16. století. Naštěstí pro nás dnes se stalo, že když začali kopat, trefili se náhodou hned ke vchodu. Tam narazili na balvan, zdobený vytesanými trojúhelníky a spirálami. A že byli pověrčiví, nechtěli rozzlobit nějaké božstvo a od kopání upustili. Tak zůstala mohyla neporušená až do dob, kdy už se s památkami zacházelo s větším respektem.

Na prohlídku vnitřních prostor nás dělí na dvě menší skupiny. Chodbička je těsná a mírně stoupá nahoru. To se ukáže být kritické pro funkci stavby. Uprostřed je hlavní komora a z ní vybíhají další tři postranní – menší, kruhovitého tvaru a uspořádané do tvaru kříže. Komora nalevo je údajně vždy největší, opakuje se to stejně i v dalších nalezených mohylách. Často obsahuje mělkou vanu, vyhloubenou v kameni. Připomíná křtitelnici, ale je 5000 let stará! Kameny stropu jsou kladené tak, že horní hrana vždy o něco přečnívá a tím se tvoří kupole. Středem kamenů je vytesaná drážka na odvodňování směrem ven a kupole je naprosto vodotěsná. Žertem říkají, že to je jediné místo v Irsku, kde nikdy nezapršelo.

Pata mohyly je zvenčí obložená obrovskými balvany o váze od jedné do pěti tun. Balvany nepocházejí z tohoto kopce, ale z místa vzdáleného

24

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

asi 20 km. Přední část mohyly je obložená bílým křemenem, který pochází

z  místa asi 16 km odsud, ale opačným směrem. Ty obyčejné stavební

kameny pocházejí z údolí místní řeky, ale i ta je vzdálená pár kilometrů

a museli je vynést do kopce.

Za zimního slunovratu, 21. prosince, škvírou od vchodu zasvítí slun

ce a osvětlí vnitřní komoru. Protože slunce je v prosinci poměrně nízko,

udělalo by to v komoře jen záblesk. Tím, že chodba uvnitř stoupá, na de

vatenácti metrech délky asi o dva metry nahoru, slunce škvírou prosvítí

důkladně a udělá na podlaze čáru. Celý úkaz trvá asi 7 minut. Objevuje

se tři dny před slunovratem, pak v den samotného slunovratu a ještě dva

dny po. Pak už slunce dopadá na škvíru pod příliš ostrým úhlem a úkaz

mizí. Nabízí se jedna z možností, jak vysvětlit spirály vytesané v balva

nu u vstupu. Na jedné straně jsou spirály tři, pak je odděluje svislá čára

Spirály v kameni, pohřební komora v Newgrange

Ičfiř5 ěž ů

a na opačné straně čáry jsou spirály dvě. Obě sady spirál se vzájemně k sobě točí v opačném směru. Značí to čas? Tři dny před slunovratem, slunovrat a dva dny po slunovratu? Tohle jsou jen dohady, přesně to neví nikdo.

V informačním středisku je možno vyplnit papír a každoročně losují padesát šťastlivců, kteří jsou přizváni se jevu zúčastnit. Jenže to nejen, aby člověk vyhrál tu loterii, ale také, aby zrovna v den zimního slunovratu svítilo slunce! To je další sázka do loterie. Tak uvidím, jestli se Štěstěna usměje, třeba na Vánoce ještě poletím do Irska znova!

Nedaleko informačního střediska je místo, kde se na řece Boyne udála bitva mezi králem Jamesem II., katolíkem, a Vilémem Oranžským, protestantem. Vilém se vydal do bitvy ze severu, král James z jihu od Dublinu. Snažili se získat kontrolu nad brodem přes řeku.

Síly nebyly zdaleka vyrovnané. Na protestantské straně stála armáda o 36 tisících cvičených vojáků, s nejnovějšími mušketami, které byly daleko rychlejší k obsluze. Na katolické pak bylo přibližně 23 tisíc mužů, ale mnozí nebyli cvičení vojáci. Měli zastaralé muškety a někteří byli ozbrojeni jen kosami a dalším zemědělským nářadím. Zato ale měli dobrou jízdu. Celou bitvu však komplikoval bahnitý terén. Katolický král James vydal rozkaz k ústupu a bitvu vzdal. Po bitvě utekl do vyhnanství do Francie a Irsko zůstalo pod nadvládou protestantů. Následky této bitvy zásadně změnily chod historie země až dodnes.

Průvodce ví i o keltských oppidech v Čechách, i o osidlování Vikingy. Ti vlastně Dublin původně založili, zrovna tak i Wexford, Waterford a Cork, ale pak byli vyhnáni Kelty. Ne že by Keltové byli svatoušci, ale ve srovnání s Vikingy to byli barbaři velice jemní a kultivovaní. Vikingy do  Irska lákalo bohatství klášterů a  pořádali časté nájezdy spojené s plundrováním všeho, co za to stálo.

Tady trošku přeskočím do  jiné země. V  muzeu Vikingů v  Roskilde v Dánsku vyzvedli z mořského dna zálivu pět vikinských člunů. Ty byly kdysi potopeny schválně, aby zablokovaly přístup mělkým zálivem do  Roskilde, které tenkrát bylo hlavním královským městem Dánska.

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

Rozborem bylo zjištěno, že dřevo na čluny pocházelo z Dublinu. Dánové postavili přesnou repliku toho největšího člunu a posádka snad třiceti šesti lidí se z Roskilde plavila do Dublinu. Člun to vydržel, i když moře bylo docela drsné. Plavba trvala čtyři dny. Čluny Vikingů tradičně neměly palubu, takže do všeho stříkala voda. Posádka spala na směny v žebroví člunu, a když se vezme v potaz, že Vikingové neměli žádný Gore-Tex, nafukovací matračky, nepromokavé plachty a rychleschnoucí materiály, pro slabé povahy to nebylo.

Zajímavé je, že Vikingové se původně plavili hlavně podél pobřeží Baltského moře a  jejich čluny a  čtvercové plachty nebyly dobře uzpůsobené pro plavbu na  otevřeném oceánu. Keltské čluny currach byly naopak prověřené Severním mořem a pro otevřený oceán byly přizpůsobené velice dobře. Vikingové se od Keltů naučili stavět vhodnější lodi a ty jim umožnily delší výpravy dále na západ. Dosáhli Islandu, Grónska a Newfoundlandu a možná pokračovali i o něco dále na jih podél pobřeží Kanady. Existují spekulace, že se snad dostali až na Ostrov prince Edwarda. Klobouk dolů.

Průvodce mi říká, že je původně z Connemary. Tak se ho ptám, jestli ví, kde je Maam Cross. Je to nějaké místečko, kam se mám později dostavit a odtamtud mě někdo vyzvedne taxíkem. Má mě odvézt do Leenane, tam mi začíná týdenní pěší túra. Prý ano, místo zná dobře, bydlí 12 km odtamtud. Je to křižovatka s malým hotelem, není se kde ztratit.

Většinu lidí, nebo vlastně všechny mate můj přízvuk. Myslí si, že jsem Skotka, ale pak je zmate, že jsem z Kanady. Jeden chlapík mi říká, že mám ale tak krásný skotský brogue, tak jak je to možné, že Skot nejsem? Že bych si měla nechat přetestovat DNA, jestli nemám keltskou krev. Asi k tomu přispívá i to, že to původní Calgary, podle kterého je kanadské město pojmenované, se nachází ve  Skotsku. Že jsem Češka, to už jim neříkám, to by je vyšinulo úplně.

U návštěvního centra dostávám lekci výslovnosti irské gaelštiny. Výhoda je, že nemám problém vyslovit „ch“, také mají čárky nad samohláskami,

Ičfiř5 ěž ů

třeba dlouhé á a  dlouhé í a  vyslovuje se to stejně jako česky. Ale další kombinace jsou složitější a stejně nevím, co čtu. „S“ na začátku se vyslovuje jako š. Takže slí se čte „šlí“ a znamená to „jít.“ Bůhví, odkud jsme vlastně kdysi z pradávna při-šlí.

Návrat do Dublinu a balit na zítřejší cestu. Nejdříve se ale musím jít najíst, volím tradiční fish and chips, smaženou rybu a brambůrky. K vedlejšímu stolu si přisednou čtyři lidé a  jeden má na  batůžku javorový list. Dávám se s nimi do řeči. Pak nás může složit – jsme téměř sousedi, všichni z Calgary, toho kanadského. Dva bydlí asi tři minuty ode mne na  západ, další asi pět minut na  jih a  poslední z  nich tři minuty cesty na východ. A to musíme do Irska, abychom se setkali?

Shamrocker

Autobusový zájezd

Shamrock je anglicky trojlístek jetele a je to všudypřítomný symbol Irska. Svatý Patrik prý lístek jetele použil k tomu, aby vysvětlil svatou trojici – Otec, Syn a  Duch svatý. Kupodivu to ale není oficiální irský národní symbol, tím je zlatá harfa.

Autobus je téměř plný. Hodně Australanů, pak dost lidí z Kalifornie a  několika jiných států USA, jeden řecký pár, jedna Ruska, jedna Kanaďanka z  Montrealu a  tři Číňanky ze  Singapuru. Vedoucí zájezdu je holka, Rachael, a docela od rány. Hned zkraje nám říká pravidla. Jestli na sebe někdo nechá čekat, musí pro celý autobus zazpívat písničku nebo něco předvést, bez výjimky. Pak se máme jeden po druhém představit – jméno, země, povolání, proč jsme si vybrali Irsko. Všichni to berou stručně, jen Ruska se vychvaluje do nebes, kde všude už byla a že dělala na olympijských hrách technickou podporu, bla, bla, bla.

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

Asi po hodině a půl jízdy zastavujeme v městečku Cashel. Nad ním se tyčí velká skála s polozříceninou hradu stejného jména, obklopená lešením. První zmínky o hradu pocházejí z roku 990, kdy zde byl korunován král Brian Boru, ale stopy osídlení sahají mnohem dále, až někam do čtvrtého století. Několikrát byl zničený a přestavěný a jeho nynější podoba je převážně z 12. a 13. století. Nejstarší dochovaná část, kulatá věž, pochází z doby kolem roku 1100. Dovnitř ale zrovna teď nemá cenu jít. Jedna zeď hrozila zřícením, a když ji začali opravovat, našli pod omítkou velice starou mozaiku, kterou teď opatrně restaurují. Momentálně jsou přístupné jen dvě místnosti. Tak všichni fotíme jen zvenku a pokračujeme k hradu Blarney.

Ta d y máme času slušně, protože nás čeká velký a obtížný úkol, totiž políbit Blarneyský kámen. Vztahuje se k tomu několik dlouhých a složitých legend, ale údajně, kdo kámen políbí, nabude daru vznosné výřečnosti. Prý ho políbil i Sir Winston Churchill. Byl zde i George Bernard Shaw, ale rozhodl se ho nepolíbit, a ještě prohlásil, že prý v tom směru už mu bylo naděleno až moc.

Jako důkaz, že člověk ten kámen opravdu políbil, dělají na  hradě oficiální fotky. Blarneyský kámen je na nejvyšším, pátém podlaží věže. V podlaze je díra a kámen je v její zadní zdi. Je třeba si lehnout na záda, ramena a  hlavu spustit do  díry a  zaklonit hlavu. Hlídač drží člověka za kyčle, a ještě jsou nad hlavou zapuštěné dvě železné tyče, aby se bylo čeho chytit. Ten hlídač už to prý dělá 40  let a  ještě nikoho neupustil. Pro mou operovanou sešroubovanou krční páteř to byla trochu výzva, ale povedlo se!

Kam oko dohlédne, rozprostírají se kolem hradu nádherné zahrady, mimo jiné i zahrada jedovatých rostlin. To je něco pro čarodějnice, roste tam i mandragora, to zní přímo jako z pohádky. Irsko je zelené samo o sobě, aniž by se někdo musel příliš snažit, ale tady je opravdu odstínů zeleně všech čtyřicet, jak se tvrdí v  písničce. Pak pokračujeme v  jízdě do Killarney. Západní Irsko je jedinou oblastí, kde se ještě běžně mluví

Ičfiř5 ěž ů

irskou gaelštinou. Zbytek Irska mluví anglicky, ale irská gaelština se znovu vyučuje na školách, aby jazyk nevymřel. Těžko říct, jestli se jim to povede, možná začali o sto let příliš pozdě. Jenže jejich historie to, bohužel, dříve nedovolila. Také názvy měst jsou na cedulích dvojjazyčně. Killarney se irsky jmenuje Cill Airne.

V blízkosti je národní park se třemi jezery. K největšímu z jezer, Loch Leane, se vztahuje legenda o mladém muži jménem Oisín.

Oisín byl jedním ze synů obra Fionna mac Cumhailla, o kterém uslyšíme ještě později. Tady u jezera se vydali na lov srn. Oisína přestalo bavit, že mu otec neustále dával nějaké rady a odtrhl se od družiny. Z ničeho nic se objevila krásná mladá žena na bělouši se zlatou uzdou a zlatým sedlem. Řekla mu: „Konečně jsem tě našla, jsem princezna Niamh ze Země potěšení. Pojedeš se mnou?“ Oisín nemohl odolat, koně se vznesli a odletěli do její země. Asi po třech letech, kdy se jim zatím narodila dcera a syn, se Oisín zatoužil podívat se domů. Niamh se to příliš nelíbilo, ale pak nakonec svolila. Jen ho varovala, že se v Irsku nesmí dotknout země, ani nesmí sestoupit z koně, jinak to bude mít zlé následky. Oisín se vydal na cestu. Blízko jezera Leane viděl chlapíky, jak se snaží vypáčit velký balvan, a rozhodl se jim pomoci. Ale jeho kůň se zjančil a shodil ho na zem. Z Oisína se rázem stal stařeček. Vyptával se rychle na svého otce a bratry, ale nikdo je neznal. Jen jeden starý muž říkal, že za dob jeho mládí o nějakém takovém obru kolovaly příběhy, ale ty jsou staré několik století. Co se Oisínu zdálo jako tři roky, bylo ve skutečnosti tři sta let. Chviličku poté zemřel stářím.

Irské národní parky zdaleka nemají tu rozlohu, na kterou jsme zvyklí v Kanadě. Půda byla vždy v soukromém vlastnictví, a aby mohl být založen národní park, vláda musela půdu nejdříve vykoupit.

Ubytování je v jednoduché ubytovně, ale mám svůj vlastní pokoj se sprchou a božský klid. V devět večer jdeme do jedné z místních hospod na irské lidové vyprávění. Program začíná v devět večer, hospodu zavírají ve tři ráno, „večerka“ na ubytovně je, úplně náhodou, také ve tři ráno.

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

No, to jsem zvědavá, jak bude ráno vypadat naše osazenstvo. Průměrný věk v autobuse bych odhadla tak na 25 let a Australané mají svou vlastní reputaci.

Městečko Killarney je útulné. Je čisté, má pěkné krámky, stylové hospody a kavárničky. V jedné si dávám kávu a mrkvový dort, servíruje mi je mladá Polka. Nacházím dárek pro kamarádku Kirsten a pak další lákadla, ale těm odolávám. Plný batoh úspěšně odrazuje. V jednom pěkném zlatnictví dělají na zakázku přívěsky se jménem, psané písmem ogam. Protože se hlásky řadí do sloupců, přívěsky připomínají tvarem egyptské kartuše. Tomuto zlatému pokušení zase odolává má peněženka. Pak jdu na toho vypravěče. Historky, co dává k dobru, jsou zábavné, ale má puberťácký genitální humor, bez kterého se obejdu. Ale vyhrávám cédéčko!

Odpoledne jsem dala průvodkyni malinkou flaštičku Canadian Club a Crown Royal, kanadské whisky, ať ochutná. Byla mile překvapená a ptala se, proč jí to dávám. Jen tak, protože vím, že dělat průvodce není úkol snadný a je to ocenění za její práci. Ona mě večer překvapuje tím, že mi kupuje půllitr Guinnessu. To je pro mě koňská dávka, která mi vydrží na celý večer. Pak jdu spát, ale australská banda prý šla spát až ve dvě ráno. Poloostrov Dingle a Ennis Ráno se ukazuje, že náš řidič autobusu je Slovák, Petr, původně z Bratislavy. Rachael, které jsem se představila jako Kanaďanka, to úplně vyšine, když nás najednou slyší mluvit úplně jiným jazykem.

Autobus zastavuje u malinké usedlosti Fahan. Nalevo dole pod námi je pár políček a moře, napravo strmý svah nahoru, pár domků, pastviny a ovce. V tom terénu se pár malých kamenných hrbolů úplně ztrácí,

Ičfiř5 ěž ů

člověk by projel kolem bez povšimnutí. Jsou to velice staré kamenné mnišské příbytky ve tvaru včelího úlu, zvané clochán. Pocházejí z doby zhruba kolem jedenáctého století. Kameny jsou na sebe naskládané jen nasucho, ale přesto se za ta staletí nezhroutily.

Zastavujeme na chvíli u pláže a pár nadšenců vleze do vody. Nedaleko je souostroví Blasket. Bývalo obydlené, ale úžina byla tak nebezpečná, že mnoho lidí při přepravě tam a zpět zahynulo. Někdy zemřeli jen proto, že kvůli rozbouřenému moři nebylo možné nemocného přepravit k doktorovi na pevninu. Pak mrtvého nemohli pohřbít, protože nedokázali přepravit ani kněze. Nakonec je v roce 1957 všechny přesídlili někam jinam. Nyní se několik rodin vrátilo zpět. Čluny jsou dnes lepší a  také předpověď počasí je spolehlivější, takže dostat se přes úžinu už není tak nebezpečné.

Během procházky na malý vrcholek s vyhlídkou na moře zvaný Dún Mór Head, nejzápadnější bod Irska, Rachael padá na chvíli do pasti té Rusce. Jdu za nimi a poslouchám, co tam do ní hustí. Putin je výborný člověk a všichni ho mají rádi. Co nastoupil k moci, se jim zdvojnásobily platy. Co o něm říkají na Západě, je jen propaganda novinářů. Co říkají nám na západě, je jen to, co chtějí, abychom věděli, ale ne celá pravda. Celou pravdu znají pouze oni v Rusku.

Že je Putin inteligentní a schopný člověk a že Rusko pozdvihl, to mu neberu. Jeho zájmy v Severním ledovém oceánu a na Středním východě už tak čisté nejsou. A že by na západě vzbuzoval bezmeznou důvěru, to se v žádném případě říct nedá.

Podle ní se v Rusku mají všichni výborně. Ona si s kamarádkami na víkend zaletí do Itálie na nákupy poslední módy a nechybí jí nic. Když se jí Rachael ptá, jaký je k Rusku vztah jiných zemí, jako Slovenska, Česka, Polska a ostatních zemí bývalé Varšavské smlouvy – prý je výborný. Rusové všem těm zemím dodávají naftu a oni jsou za to Rusům vděční a šťastní. Můžou mě křísit.

Při jedné ze zastávek přichází mezi ní, Petrem a mnou řeč na technologie. Ruska se vychloubá kalašnikovem, tak jí říkám, že to byl patent

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

ukradený z brněnské zbrojovky, za který nikdy nezaplatili. Petr k tomu dodává, že konstrukce Tupoleva byla ukradena z Francie a nějaké jejich helikoptéry jsou okopírované z amerického Herkula. Říká, že neměli dobrou technologii, jen měli velice dobrou průmyslovou špionáž. To Rusku hrozně rozčílí, až skoro křičí, že to je jen špinavá propaganda a nic z toho není pravda. Prostě vymytý ruský mozek. Naštěstí je třeba jet, takže se hádka nevyvine naplno. Ale radši od ní dále.

V Ennis zůstáváme v hostelu Rowan Tree, hned na břehu řeky. Kdysi to bývala honosná soukromá rezidence, dnes je přestavěná na docela velký levnější hotel, ale pěkný, a s pěknou restaurací. Na doporučení průvodkyně tam zůstáváme všichni na večeři. Jen zírám. Holky, načesané a s make-upem, vytahují z kufrů šaty a boty na podpatku, to v batohu nemám! Cestuji pořád v kraťasech, ale na tu slávu vytahuji černé cestovní kalhoty z Frýdlantu. To je asi tak nejvíce nóbl, co mám.

Jídlo krásně upravené a dobré, ale taky ne levné. Ale občas povolit provázek na měšci s penězi je v pořádku. Po večeři jdeme za roh do místního pubu, tj. hospody. Taky útulná, klasické tmavé dřevo, hezká atmosféra. Dva Irové tam hrají na housle a další na harmoniku a jde jim to pěkně. Příjemný kluk ze Seattlu se mě vyptává na proces psaní knihy. Že by jednu taky rád napsal, spousta myšlenek v hlavě, ale pak sedne, a neví, jak začít. To se vyvine v docela dlouhou a zajímavou diskusi, snad mu to pomohlo. Pak si jdu povídat s houslistou. Velice přátelský chlapík, prý půl roku pracoval v Montrealu a taky něco Kanady projel, kde je Calgary, ví přesně. Taky ho ale mate můj přízvuk.

Pak jdeme domů, byl to dnes dlouhý den. V noci si chci přitáhnout deku pod bradu, ale její spodní roh se nějak divně zachytil a musím pořádně zatáhnout, abych ho uvolnila. Ráno se dívám, ale nic tam nebylo, co by ho drželo, bylo to prapodivné.

U snídaně se nás Rachael ptá, jak se nám spalo a jestli jsme měli nějaké zvláštní zážitky. Nikdo si nestěžuje, tak nám říká, že v  té budově někdy straší. Poslední majitel prý v  kartách prohrál obrovský majetek

Ičfiř5 ěž ů

a  v  jídelně se pak oběsil. V  noci se prý po  budově potuluje. Že by mi držel tu deku? Ta noční epizoda byla hodně divná a historku pak dávám k dobru celému autobusu.

Vyjíždíme. Všude kolem zeleno, domky pěkně upravené, všude typické kamenné zídky. I nové domy tu staví z kamene. Zastavujeme u polozříceniny kostela, někdy z pátého století. Místo je jmenuje Killinaboy. Zdi stojí, střecha chybí. Kolem kostela je hřbitov s normálními hroby. Rachael nám ale ukazuje na obyčejné bílé kameny, napůl zasazené do hlíny, které v řadách vykukují z trávy. Tak prý jsou značené hromadné hroby z dob bramborového hladomoru. Bylo tolik mrtvých, že pohřbívat je jednotlivě nebylo možné. Teď kolem kamenů uctivě obcházíme.

V kamenném štítu kostela je zjevné znamení kříže, ale dvojitého, má dvě příčné čáry. To bylo jen na těch kostelech, které v sobě měly zabudovaný

„Venuše“ nad vchodem


34

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

úlomek z  kříže Ježíšova. Vysoko nad vchodem je reliéf připomínající

Věstonickou venuši s výrazným přirozením. Ta sloužila jako modla těm

ženám, co nemohly počít. Prý tam bylo i kamenné pánské přirození, ale

to časem ohladili úplně.

Často jsou po krajině roztroušené stromy, jednotlivě, o samotě. Vět

rem jsou všelijak pokřivené a vychýlené do strany. Ty jsou podle irských

legend posvátné. Slouží vílám jako žebřík, jako spojení mezi zemí a jejich

říší. Mají těch různých víl mnoho druhů a nedoporučuje se je dráždit.

Některé jsou nápomocné, některé trestají, některé, jako sudičky, před

povídají budoucnost, jeden nikdy neví. Nejobávanější víla je banshee,

která svým příšerným jekotem oznamuje nadcházející smrt. Evropská

Uvnitř kostela Killinaboy


35

Ičfiř5 ěž ů

unie nedávno stavěla Irsku dálnici a celý projekt vedli Němci. Jeden takový strom stál dálnici v  cestě a  Němci ho chtěli pokácet. Irové tvrdě odmítli a strom obklopili a chránili. Nakonec to šlo k evropskému soudu a trvalo tři roky, než to rozhodli! Irové vyhráli. Dálnice se kolem stromu jednoduše rozdvojuje. Jeden jen kroutí hlavou – to nemohli rozhodnout hned na místě a stavět dál?

Další naše zastávka je u „pevnosti“ víl. Je to velký val v přírodě, stavěný do kruhu, jakoby pozůstatky nějaké hodně staré hradby s okopem kolem a několika stromy uprostřed kruhu. Rachael nás varuje, abychom nevstupovali dovnitř, jen se prošli po obvodu. Prý těm, kteří do kruhu vstoupili, se stal buď téhož, nebo následujícího dne úraz. Je lepší to respektovat a neurážet místní božstvo. Z jedné její skupiny tam vloni někdo vstoupil a příští den si zlomil kotník. Jí to jako průvodkyni hodně zkomplikovalo život. Místo ani nemá oficiální jméno, jen „fairy fortress“, pevnost víl. Později jsem jméno našla na nějaké místní malé mapce, Ballyalban, ale není uvedené ani na poměrně podrobné automapě Irska.

O kousek dál další zastávka, velice zajímavá. Pohřební mohyla, stará 3000 až 4200 let. Je pojmenovaná Póll na Brón, v gaelštině se kořen slova vztahuje ke kameni k ručnímu mlýnku na obilí. Při archeologických vykopávkách nalezli pozůstatky třiceti lidí, většinou žen a dětí, mužů jen pár. Prý ale byli všichni stažení z kůže. Tyto pozůstatky pocházely z doby kamenné. Nalezli také sekyrku, krystaly křemene, zbraně a  keramiku. Naposled bylo pohřebiště použito v  době bronzové, kdy tam pohřbili malé dítě. Na orientační ceduli je mapka dalších pohřebišť nacházejících se v blízkém okolí, napočítám jich něco přes dvacet.

Pak pokračujeme k útesům Moher. Je to známá turistická atrakce, a tudíž spousta lidí. Pod přístupovým schodištěm jsou krámky se suvenýry, naštěstí jsou ty irské výrobky docela pěkné. Nádherné svetry a  různé pletené věci, nakonec ovcí je tu dost. Útesy se tyčí nad hladinou moře kolmo nahoru, snad až 100 metrů. Na výšku se vzdálenosti odhadují špatně. Opravuji, zrovna se dočítám, že 214 metrů! Jaká to kdysi byla hrozba

36

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

pro námořní dopravu, je jasné. Západní pobřeží je otevřené Atlantiku

i severu, počasí se mění velice rychle a severský vichr nemá co zastavit.

Až tyhle útesy. V malinkatém městečku Doolin děláme rychlou zastávku

na pozdní oběd, pak následuje Burren a konec dnešního dne, Galway.

Burren je národní park, dost rozlehlý, asi 250 čtverečních kilometrů

strašně divných kamenů. Rozpraskané ploché vápencové kameny jsou

často dělené dlouhými prasklinami v paralelních řadách. Ale pro botaniky

se tam vyskytuje zvláštní úkaz – místní rostliny, které rostou v prasklinách,

jsou smíšené s rostlinami z oblasti Středozemního moře. Snad proto, že

v této oblasti je poměrně teplo, kameny se rozehřejí a drží teplotu znač

ně dlouho. Jinak je to naprostá pustina. V roce 1651 jeden z důstojníků

Cromwellovy armády toto místo popsal slovy: „Není zde dostatek vody,

Klínová hrobka Poll na Brón

Ičfiř5 ěž ů

v níž by šel člověk utopit, ani strom, na němž by se dal oběsit, ani dost hlíny, do níž by se dal pohřbít.“ Docela výstižné.

Cestou do Kinvary zůstáváme na malinké silničce trčet za cyklistickým závodem, což znamená, že se ploužíme kolem 15 km/hod. Řidič je z toho nešťastný. Má nás vysadit v Galway a ještě dnes večer se vracet do Dublinu a tam uklidit celý autobus pro další zájezd. Jinak jako řidič je výborný. Silničky jsou uzounké, krajnice žádná, kamenné zídky jsou obrostlé ostružinami nebo hlohem, oboje pěkně pichlavé. Když se míjíme s dalším autobusem, buď oba jedou krokem, nebo jeden úplně zastaví, jak nejvíce může ke kraji, a ten druhý se posouvá po půlmetru dopředu. Jednou jsme museli zacouvat na širší místo, jinak se nešlo vyhnout vůbec.

V Kinvaře se někde zasekne Australan Jakub a musíme na něho čekat. Je to mladý kluk jako hora, ale moc príma. Pracuje s dětmi, které

Národní park Burren – divné kamenné útvary


38

Lčfiř Š5ěžč ů5ň-Cď  č 6ť: DďČň7č, Čěř7č ř Řůď89Ě 1 50Ě2

se nějak dostaly do různých průšvihů. Ale suverénně se postaví před sedadla a spustí australskou národní hymnu a docela mu to jde. Protože autobus už jede, dočasně se posadí na sedadlo vedle té Rusky. Ta spustí rychlopalbu otázek a každou jeho odpověď hned přirovnává k tomu, jak je to v Rusku. Mimo odpovědí ho vůbec nepustí ke slovu. Asi se mu uleví, když si konečně může přesednout na své původní místo.

Ráno se s Jakubem náhodou setkávám u snídaně a ptám se ho, jak se mu líbil ten včerejší výslech. Vyvalí na mě oči, ale téměř okamžitě mu dojde, co myslím. Jen protáčí čočky a dodává, že se s ní už dostal do křížku i někdo další. Takže nejsme s Petrem sami.

Cestou z Killarney nám průvodkyně ukazovala jeden průsmyk mezi kopci, Connor Pass. Jet z této strany nahoru jde, ale cesta na druhé straně průsmyku je tak uzounká, že tam projede jen džíp, maximálně minibus. Nějaký řidič z  německé agentury si prý myslel, že pro něho to neplatí, a vydal se tam s autobusem. Než si uvědomil, že ten autobus se tam opravdu nevejde, bylo příliš pozdě. Zůstal trčet, protože vycouvat už bylo taky nemožné. Navíc nemohl otevřít dveře ani na jedné straně. Nalevo skalní stěna nahoru, napravo skalní stěna dolů. Museli rozbít zadní sklo a tahat lidi odtamtud ven. Že to byl nějaký noblesnější zájezd, byly to většinou starší napudrované dámy. Poslali pro ně nahoru minibusy a odvezli je dolů, ale pro autobus tam museli poslat pořádný jeřáb. Ten ho zvedl nahoru a otočil ho, aby mohl vyjet zpět. Průsmyk byl prý zavřený týden. Pochvalu asi řidič nedostal a kolik ta akce stála, ani raději nechci vědět.

V Galway máme malou prohlídku historického centra a zbytek dne na vlastní pěst. Rachael nám odhaluje nějaké historické pozadí Galway.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist