E-kniha: Duchovní odkaz otce Pia 3 -- Vzor duchovního života - Pater Pio z Pietrelciny

Děkujeme Vám za  nákup této e-knihy. Jsme rádi, že můžeme touto cestou přinášet dobré zprávy do světa digitálních médií.

Jestliže se Vám podařilo dokument stáhnout z nějakého webu bez placení, tak si jej, prosím, pořiďte ještě jednou, férově, na  našich webových stránkách http:// www.paulinky.cz/obchod/eknihy. Může se Vám zdát, že je to zbytečné a  že chceme na  e-knihách vydělávat. I vydání e-knihy nás něco stojí, zejm. autorská práva, překlad a redakční práci. Vaše platby nám tak umožňují vydávání dalších elektronických titulů. Nakladatelství Paulínky www.paulinky.cz

DUCHOVNÍ

ODKAZ

OTCE PIA

Uspoøádal Gianluigi Pasquale

Vzor duchovního života

© Gianluigi Pasquale

© Nakladatelství PAULÍNKY

Petrská 9, 110 00 PRAHA 1

Tel.: 222 311 206

E-mail: paulinky@paulinky.cz

www.paulinky.cz

ISBN 80-86025-61-6 (Tištěná kniha)

ISBN 978-80-7450-167-8 (PDF)

ISBN 978-80-7450-168-5 (ePub)

ISBN 978-80-7450-169-2 (Kindle/mobi)

Mým dvěma mladým sestrám

Carle a Rosanně,

které vydávají svědectví o svém křtu

prostřednictvím úžasného povolání

6

Bůh jako střed a vrchol všeho. Spiritualita otce Pia jako

mystika sjednocení duše s Trojjediným

Když se člověk chce zabývat písemnými doklady spi

rituality otce Pia, je naprosto nemožné, aby se zároveň

nestřetával s dalšími oblastmi teologického zájmu. Tyto

jednotlivé tematické okruhy jsou v našich výborech roz

děleny do příslušných svazků. Je zcela evidentní, že spiri

tualita představuje jakési jádro nebo srdce tajemství otce

Pia coby řeholníka, kněze a světce. Je kupříkladu velmi

obtížné oddělovat od obecně pojímané spirituality okru

hy jeho specifického povolání, které ho přivedlo a plně

začlenilo do františkánské rodiny mezi bratry kapucíny.

Zároveň je prakticky nemožné oddělovat průběh tohoto

jedinečného povolání od zkušenosti stigmat, která jsou

zase velmi úzce spjata s intenzivním nazíráním Kristova

utrpení a tendencí identifikovat se s trpícím Spasitelem.

S tím vším velmi jasně souvisí na první pohled patrný

pavlovský vliv na Epistolarium otce Pia, který Pavlovy

Úvod

„Stačí ti moje milost...“

7

listy velmi miloval a myšlení Apoštola národů k němu

promlouvalo mimořádným způsobem. Pokud hovoří

me o výše uvedených rysech spirituality otce Pia, není

zároveň možné opomenout jeho solidaritu s  trpícími,

k nimž přistupoval jako Šimon z Kyrény, aby se podklá

dal pod  jejich kříž. Otec Pio opravdu dokázal ve  tváři

každého trpícího rozpoznávat Kristovy rysy. V  tomto

souhrnném přehledu vzájemně neoddělitelných charak

teristik duchovnosti otce Pia nelze opomenout také jeho

dovednost duchovního vůdce a zpovědníka, když skýtal

druhým neocenitelné rady. Právě v nich se neprojevuje

pouze jeho pedagogická zdatnost, ale zejména sama ne

smírně hluboká duchovní zkušenost, která z něho činila

spolehlivého vůdce duší.

Z  uvedených důvodů je třeba chápat tento výbor

z Epistolaria otce Pia spíše jako cosi velmi komplexního,

souhrnného, jako místo, kde se vzájemně setkávají jed

notlivé základní rysy jeho duchovnosti. Tyto jednotlivé

charakteristiky nalézají specifičtější výraz v dalších svaz

cích, které jsou tematicky sevřenější. To ale neznamená,

že by tento výbor neměl hlubokou, vnitřně sjednocující

ideu. Jedná se o přehled specifických událostí a situací,

v  nichž se  projevuje celek duchovního života otce Pia

se  všemi jeho charakteristikami. Ty často nejsou samy

o  sobě snadno identifikovatelné, ovšem projevují se 

zřetelněji  ve  vztahu otce Pia k  jeho přátelům, bratřím,

představeným i k duším, jež jsou svěřeny jeho péči.

Je nabíledni, že spiritualita nemůže nepředstavovat jádro identity každého světce. První charakteristikou opravdové duchovnosti musí být to, že člověk postaví do středu své existence Jediného, Nezbytného. K němu poté směřuje naprosto všechno jako k vrcholu bytí. Kolem tohoto vrcholu pak krouží všechno ostatní. Zbylé záležitosti se dostávají na druhou nebo třetí kolej, anebo jsou dokonce ze srdce striktně vyhoštěny.

Pochopitelně i v případě otce Pia vystupuje zcela jednoznačně do popředí Bůh a láska k němu. Všechno ostatní je buď zaměřeno k Bohu, nebo je to vnímáno jako více či méně užitečný prostředek k  dosažení Boha. Láska k  Bohu povýšená nade vše, o niž usiloval ze  všech sil, se pro  otce Pia stala opravdu zásadním kritériem jeho rozhodování, světlem, které mu umožňovalo překonávat pochybnosti a pokušení. V tomto světle rovněž četl svůj vlastní životní příběh i události v životě těch ostatních. Tím základním prvkem, který dovoloval otci Piovi s jistotou řešit všechny otázky, které mu kladly jemu svěřené duše, je přesvědčení, že těm, kdo milují Boha, nakonec všechno musí prospívat (srov. Řím 8,28). Tak je zaručeno, že se postavení Boha na první místo a láska k Bohu nade vše jasně snoubí s  láskou k  bližnímu a  s  opravdovým zájmem o jeho vlastní prospěch a dobro. Pravý teocentrismus nemůže a nesmí být čímsi nelidským, protože Bůh se  v  Kristu stal jedním z  nás. V  Kristu smíme zároveň milovat Boha i bližního, v něm se dvě hlavní přikázání stávají dvojjediným přikázáním lásky. Není tedy divu, že otec Pio jasně prožíval a zakoušel, že jediným a nejzákladnějším dobrem pro člověka je vytrvat v Boží milosti. Jedině dosažení cíle, tedy Boha, určuje pravou hodnotu věcí. On je jako obrovité gravitační pole lásky a všechno musí směřovat k němu. To je základní a určující charakteristika duchovnosti otce Pia. Tato skutečnost nachází konkrétní výraz v dopisech našeho světce. Když otec Pio hovoří o svém chatrném zdravotním stavu, o obtížích, které mu způsobovali někteří jeho spolubratři, o zavraždění, kterým mu bylo vyhrožováno (srovnej list č. XIX v tomto svazku), při tom všem bylo hlavní otcovou starostí, aby se  někdo neposkvrnil hříchem, a  aby tak nepřišel o  to nejzákladnější dobro, jímž je Hospodin.

Není rozhodně pravdou, že otec Pio by kvůli nebeským záležitostem zaujímal necitlivý nebo indiferentní postoj vůči utrpením, která člověku přináší tento pozemský život. Když mu někdy bylo vytýkáno, že je příliš tvrdý, že kvůli nebeským věcem opomíjí u duší, které zpovídá nebo duchovně vede, záležitosti tohoto světa

1

a přehlíží

jejich velké strádání, otec Pio na  to dal jasnou odpověď svým rozhodnutím postavit Dům pomoci v utrpení. Toto rozhodnutí a odhodlání vyjevil svým nejbližším přátelům v roce 1940. Dílo bylo po nezměrných obtížích dokončeno v květnu roku 1956.

Jedině tehdy, pokud bereme v  potaz všechny výše uvedené prvky duchovnosti otce Pia a také skutečnosti 1 Srov. U. Galimberti: La terra senza il male. Jung: dalľ inconscio al simbolo. Milano, Feltrinelli 1997, s. 135–139.

10

z  jeho života, můžeme také správně porozumět tomu,

jak byl otec Pio výrazně zaměřen na Boha a jak všechno

ostatní podřizoval právě tomuto tíhnutí k Nekonečnému.

Všechny hodnoty mají jediný střed a jediný vrchol, jediné

ospravedlnění, jímž je právě Bůh. U otce Pia je tato cha

rakteristika duchovnosti pochopitelně ještě vyhraněnější

než u ostatních lidí, kteří usilují o duchovní život. O této

skutečnosti výmluvně vypovídají slova listu adresované

ho otci Augustinovi, datovaného dnem 29. prosince 1912:

„Žít zde dole, drahý otče, mne obtěžuje. Je to velmi hořká

trýzeň, když musím žít tady v tom vyhnanství. Připadá

mi, že už to nemohu dále snášet. Pomyšlení na  to, že

v každém okamžiku mohu ztratit Ježíše, mne tak trýzní,

že nejsem ani s to Vám to popsat. Jedině ta duše, která

opravdově miluje Ježíše, je schopna tomu porozumět.“

2

V dané souvislosti je třeba říci zcela jasně, že by bylo

opravdu velkou chybou, kdybychom považovali zcela

mimořádné projevy mystického charakteru, s  nimiž

se tak hojně setkáváme v životě našeho světce, za výsle

dek jeho asketického úsilí. Takovýto nesprávný názor

se relativně často objevuje v jistém druhu popularizační

literatury o otci Piovi. V tomto nesprávném hodnocení

lze poměrně bez  velkých obtíží rozpoznat nesprávné

chápání křesťanské mystiky a její směšování s tím, co lze

najít na poli náboženských zkušeností východních kultur,

2 Jedná se  o list č. CXI v prvním svazku Epistolaria, s. 327. List je přeložen

ve  sbírce dopisů, jež se  týkají tajemství stigmat otce Pia. Srov. Duchovní

odkaz otce Pia 1. Tajemství stigmat otce Pia. Praha, Paulínky 2003, s. 61.

11

což se  týká obzvláštním způsobem buddhismu. Výše

uvedená nesprávná hodnocení mohou mít v pozadí více

či méně vědomý gnosticismus, s nímž křesťanství zápolí

od prvních staletí. Podle zmíněných koncepcí by mělo

platit, že duchovní pokrok je výhradně důsledkem sna

žení příslušného člověka, jenž se díky svým asketickým

cvičením a svému stále se prohlubujícímu duchovnímu

poznání posouvá výše na  pomyslné škále duchovní

kvality. Příslušné techniky a  vlastní aktivity pouze

uvolňují prozatím podvázané nebo skryté potenciality

lidského ducha. Křesťanská mystika je opravdu na hony

vzdálena takovémuto pojímání duchovnosti. Křesťanští

mystikové vždy tvrdili, že prvním činitelem duchovního

života člověka je sám Bůh, sklánějící se k člověku skrze

vtělené Slovo a v Duchu svatém, který člověka naplňuje

svou zdarma danou milostí a vyvoluje, koho chce. Jistě,

na člověku pak je, aby na takovéto vyvolení a povolání

svobodně odpověděl. První krok a rozhodující roli však

v  duchovním životě křesťanského mystika hraje troj

osobní Bůh. Mystika je vtažení člověka do věčného přelé

vání srdce, jež se děje v lůně Nejsvětější Trojice. Takovéto

povznesení je darem, a nikoli výsledkem toho, že člověk

by se pomocí nějaké techniky Boha jaksi zmocňoval, že

by jím disponoval. U  otce Pia se  tato svatá otevřenost

milosti projevovala velmi silně. On nikdy nepřipisoval

sobě nebo svému umění či asketickým cvičením nic

z  oněch mimořádných a  nevysvětlitelných jevů, které

se děly jeho prostřednictvím nebo kolem něho. Naopak,

12

je velmi dobře známo, že prakticky nikdy sám od sebe

nezačal hovořit o oněch zcela výjimečných obdarováních

a  o  nevysvětlitelných a  heroických výlevech duchovní

horlivosti. Toto všechno stále připisoval Božímu půso

bení. V letech svého mládí považoval tyto věci za běžnou

součást vnitřního života každé duše. V  tomto smyslu

se také otec Pio vyjadřuje o hodnotě své vlastní modlitby

v listu ze dne 1. listopadu roku 1913, který je adresován

otci Benediktovi: „To, co jsem schopen říci o  tomto

způsobu modlitby, lze vyjádřit následovně: Má duše

se  podle mého dojmu jakoby okamžitě ztrácí v  Bohu.

Vím také, že má duše z takových okamžiků dokáže vytěžit

mnohem více, než kolik by mohla získat z toho, kdyby

napínala všechny své síly a cvičila se ve zbožnosti sama.

Mnohokrát se cítím být jaksi pohlcen nesmírně silným

vznětem, cítím, jak se celý stravuji pro Boha, a zdá se mi,

jako kdybych měl překročit práh smrti. Toto všechno ale

nepovstává z nějakého rozumového meditování, nýbrž

z  vnitřního plamene a  z  lásky, která natolik všechno

přesahuje, že kdyby mi Bůh nepřispěchal na pomoc, byl

bych oním vnitřním plamenem zakrátko celý pohlcen.“

3

Duchovnost otce Pia se tedy ve všech svých projevech

ukazuje být definovatelná jako duchovnost sjedno

cení duše s  darujícím se  Bohem. Všechny mimořádné

duchovní zkušenosti, stavy duše a  mimořádné jevy je

třeba vztahovat k  tomu, co mystická teologie definuje

3 Srov. Duchovní odkaz otce Pia 1. Tajemství stigmat otce Pia. Praha,

Paulínky 2003, s. 80. jako „vlitou Boží přítomnost v duši člověka“ nebo jako „přebývání Nejsvětější Trojice v lidské duši“. Tato mystika sjednocení jednoznačně vychází z  hlubokého mlčení. Člověk musí nechat všechno zmlknout, kolem sebe i v sobě, aby dokázal lépe rozpoznávat hlas Boží (srov. list č. XVI v tomto výběru). Takové ticho je zároveň proniknuto hlubokou účastí člověka na Kristově utrpení. To je ale základní rys františkánské spirituality, jejíž adepti v sobě živí touhu po mučednictví s Kristem a pro Krista. Otec Pio měl mimořádný dar prožívat podíl na Kristově umučení nejen duchovním, ale také tělesným způsobem.

4

Spiritualita důvěry

Pohled ustavičně upřený na Ježíše Krista představuje základní charakteristiku a  jakési trvalé ladění duchovnosti otce Pia. Díky tomuto upření pozornosti, které je ovšem v  první řadě nesmírným darem milosti, na  niž otec Pio ze všech sil odpovídal, se náš světec propracoval k nevídané důvěrnosti s Kristem. Tento rys jeho existence zřetelně prosvítá z každé strany jeho Epistolaria.

Zmíněná důvěrnost spočívá převážně v tom, že otec Pio žil ponořen do naprosté důvěry v Ježíše Krista. Svěřoval mu veškerá svá rozhodnutí, celý svůj osud, chtěl, aby ho 4 Srov. list č. XI tohoto svazku. Je nutno odkázat také na  předešlé dva svazky této tematicky uspořádané antologie.

14

jeho Pán vedl na  každém kroku, při  veškerém počínání.

Tento způsob existence v  Kristu, s  Kristem a  pro  Krista

se pro světce z Gargana stává jakousi jeho novou přiroze

ností. Jedná se o cosi tak spontánního, že tato důvěrnost

s Kristem z něho vyzařuje a v dobrém slova smyslu může

nakazit osoby, jež se otci Piovi otevírají. Ježíš je tou jedinou

pravou cestou, která člověku umožňuje dojít ke  spojení

s Bohem, jak jsme o tom hovořili v předešlé části tohoto

úvodu. Tento rys je obecně křesťanský, ovšem nevídaná

intenzita a spontánnost, s níž toto sjednocení s Kristem

prožíval náš světec, představuje opravdu originální rys

jeho duchovnosti.

Z každé strany jeho Epistolaria stále vyzařuje tato jeho

důvěrnost s  Kristem, kterou nám otec Pio chce předat

a do níž nás chce uvádět. Díky Kristu je otec Pio spojen

se  svým nejvyšším dobrem, tedy s  Bohem. O této své

důvěře a důvěrnosti s Bohem skrze Krista píše náš světec

v listu ze dne 21. dubna 1911, adresovaném otci Paoli

novi: „Je třeba mít větší důvěru v  Boží milosrdenství.“

O kousek dál pak témuž adresátovi radí, aby podobným

způsobem povzbudil jistou osobu, která se svěřila do jeho

modliteb. Otci Basiliovi náš světec napsal: „Svěřme

se  do  rukou božského Otce.“ Když je uprostřed víru ne

příjemností, píše spolu se svatým Pavlem: „Stačí ti moje

milost...“ (2 Kor 12,9). Příteli Eligiovi sděluje: „Ježíš je Ti

nablízku.“ Jindy zase povzbuzuje otce Angelica: „Ježíš Tě

nikdy v tělesných ani duchovních zkouškách neopustí.“ Bratru Emmanuelovi zase radí, aby toužil po dokonalé lásce „s ještě větší důvěrností“.

Z tohoto ducha naprosté důvěry pak vychází to, že otec Pio vnímá svůj vlastní životní příběh s naprostým klidem a s pokojnou vyrovnaností. Stejným způsobem vnímá i to, co se odehrává v církvi a s církví, i když nezůstává lhostejný vůči mnoha nešvarům a nevěrnostem, s nimiž se setkával. Otci Paolinovi tedy náš světec klidně sděluje: „Ten, který Vám pomáhal až doposud, bude pokračovat ve svém díle spásy.“ Vícekrát otec Pio hovoří o tom, že všechno je třeba hodnotit tak, abychom se opravdu líbili tomu, jenž je svrchovaně něžným Ženichem.

Právě v naprosté důvěře v Pána nachází svou pravou podobu skutečná a nefalšovaná teologie dějin, teologie vlastního osobního příběhu i  příběhu církve. Světlo milosrdenství představuje světlo, v němž jsme schopni nahlížet minulost i přítomnost a vzhlížet s nadějí k budoucnosti. Tato teologie dějin se ale soustřeďuje na přítomnost, v jejíchž hlubinách je přítomen Pán. Toto upření pozornosti na přítomnost je plně v souladu s tou nejlepší biblickou tradicí. Náš světec výslovně praví: „Hleďte, abyste konali dobro právě dnes. Až nastane zítřek, zase ho budete nazývat dneškem a budete právě dnes konat dobro. Mějte důvěru v Boží prozřetelnost. Je třeba obstarat si manu právě na jeden den, a nikoli na vícero dnů.“

Tato důvěrnost není ničím jiným než intenzivní a ustavičnou modlitbou, je to život proměněný v modlitbu a modlitba, jež se stala životem. Tato důvěrnost je

16

nazíráním a trvalou přímluvou za bratry a za všechny,

kdo se svěřují do modliteb kapucína z Gargana. Modlitba

je projevem života společenství, a tak nás nesmí udivovat,

že otec Pio téměř ustavičně prosí adresáty svých listů o to,

aby se  za  něho také modlili. Modlitba je účinná, když

se před Bohem podpíráme navzájem. Otec Pio v tomto

smyslu píše otci Basiliovi: „Neustanu v tom, abych Vás

připomínal před Ježíšem.“ Jedná se o často se opakující

formulaci, byť se  tu a  tam objevují menší modifikace

tohoto výroku. Otec Pio byl opravdu horlivým bojov

níkem za  spásu druhých, což je další charakteristický

rys duchovnosti světce z Gargana. Opět je třeba pozna

menat, že se jedná o společný rys, který charakterizuje

křesťanskou svatost, ovšem u otce Pia se objevuje s na

prosto nevídanou intenzitou. Toto zápolení o duše patří

neoddělitelně ke svatosti společenství církve. Právě v tomto

smyslu je třeba doplnit náš obraz otce Pia jakožto modelu

duchovního života.

Spiritualita pokory, poslušnosti a vyváženosti

Z  toho, co bylo doposud řečeno, jasně vysvítá, že

duchovnost otce Pia nemůžeme správně chápat, pokud

bychom ji neuváděli do souvislosti s evangelními radami

poslušnosti, chudoby a čistoty, přesněji řečeno s tím, jak

jsou tyto rady naplňovány v  duchu svatého Františka

17

z Assisi ve společenství menších bratří kapucínů. V ži

votě otce Pia se  setkáváme s  velmi častou zmínkou

poslušnosti, která pro  něj nebyla z  mnoha důvodů

snadnou záležitostí. Nezapomínejme, že zdravotní stav

otce Pia byl velmi vážný prakticky po celou dobu jeho

života, což zapříčiňovalo, že pro něj bylo téměř nemož

né snášet ubytování v  některých konventech, zmiňme

alespoň konvent ve  Foggii. Další zkoušku poslušnosti

představovalo nepochopení ze  strany nositelů úřadu.

Z uvedeného důvodu musel otec Pio snášet velmi přís

ná omezení při výkonu svého kněžského poslání. Vedle

toho bychom neměli zapomínat na celou řadu nařízení,

jež měla zamezit lidovému fanatismu, který se  kolem

osoby divotvůrce z Gargana celkem pochopitelně obje

voval. Právě tato záležitost zapříčinila otci Piovi mnoho

utrpení. Onen lidový fanatismus byl v  rozporu s  jeho

duchem prostoty a  františkánské pokory. Navzdory

všem těmto zkouškám a zátěžím, navzdory překládání

z jednoho konventu do druhého v jeho mladších letech,

navzdory tomu všemu náš světec vždy zůstal skvostným

příkladem evangelní chudoby. Pro otce Pia platilo, že hlas

představeného je hlasem Božím, a  tak pro  něj nebylo

možné vzpouzet se příkazům, i když se na první pohled

mohly zdát čímsi ne zcela spravedlivým a smysluplným.

Právě poslušnost vůči představeným byla pro  něj tím

místem, kde měl prakticky prokazovat svou závislost

tvora na Stvořiteli a učedníka na Pánu. V tomto duchu

také náš světec píše otci Basiliovi: „Pokračujte v tom, že