načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Duch domu Ashburnů – Darcy Coates

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Duch domu Ashburnů

Elektronická kniha: Duch domu Ashburnů
Autor: Darcy Coates

O domě, v němž se román převážně odehrává, se šířily podivné zvěsti bezmála sto let. Jeho majitelka, Edith, odmítala nechat kohokoli vstoupit dovnitř a nedaleké městečko navštěvovala jen málokdy. Po její smrti zdědila dům její jediná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  279
+
-
9,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9%hodnoceni - 77.9% 87%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fobos
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 251
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The haunting of Ashburn house přeložil Alexandr Neuman
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5161-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

O domě, v němž se román převážně odehrává, se šířily podivné zvěsti bezmála sto let. Jeho majitelka, Edith, odmítala nechat kohokoli vstoupit dovnitř a nedaleké městečko navštěvovala jen málokdy. Po její smrti zdědila dům její jediná příbuzná, Adrienne. Ačkoli na duchy nevěří, při zkoumání svého nového domova naráží na věci, které v ní vyvolávají neklid. Do tapet na zdech jsou vyryty podivné nápisy, v lese nedaleko domu je ukryt starý hrob a tajuplné portréty v chodbě v prvním patře jakoby sledovaly každý její pohyb. Jak odhaluje další a další tajemství domu, začíná věřit, že pověsti, které se o něm vyprávějí, mají možná pravdivější jádro, než předpokládala. Budova má chmurnou a děsivou minulost. Adrienne postupně zjišťuje, že o její život usiluje něco hluboce nepřirozeného a děsivě odporného.

Popis nakladatele

S domem Ashburnů se děje něco podivného. Prastará budova je již několik desítek let opředená tajemstvím. Jeho majitelka Edith nepouštěla dovnitř žádné cizí lidi a na veřejnosti se objevovala jen zřídka. Po její smrti zdědí dům Adrienne, jediná Edithina žijící příbuzná, jejíž jediným majetkem je kufr, dvacet dolarů v kapse a kočka. Dědictví proto vnímá jako životní šanci, jak se znovu postavit na nohy. Adrienne nevěří na duchy, ale když prozkoumává tajemná zákoutí domu, roste v ní neklid. Nachází podivné zprávy vyryté do tapet, starý hrob v lese za domem a tajuplné portréty na zdech chodby v první patře, které jakoby sledovaly každý její krok.

Zařazeno v kategoriích
Darcy Coates - další tituly autora:
Duch domu Ashburnů Duch domu Ashburnů
Tajemství sídla Craven Manor Tajemství sídla Craven Manor
Přízraky domu Carrowů Přízraky domu Carrowů
 (e-book)
Tajemství sídla Craven Manor Tajemství sídla Craven Manor
 (e-book)
Přízraky domu Carrowů Přízraky domu Carrowů
Duchové rodiny Folcroftů Duchové rodiny Folcroftů
 
K elektronické knize "Duch domu Ashburnů" doporučujeme také:
 (e-book)
Hodiny z olova Hodiny z olova
 (e-book)
Hortenziová zahrada Hortenziová zahrada
 (e-book)
Smrtící tajnosti Smrtící tajnosti
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Duch domu Ashburnu

°


THE HAUNTING OF ASHBURN HOUSE

Copyright © Darcy Coates 2016

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Alexandr Neuman, 2019

Cover © Kreatika s.r.o., 2019

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2019

ISBN 978-80-7642-219-3 (pdf)


Duch

domu

Ashburnu

°

Darcy Coates


Pro Emily C. a Joanne.

Děkuji vám.


7

KAPITOLA PRVNÍ: Útěk

Když matka s Adrienne v náručí vyběhla zpod zastřešené

verandy a spěchala dolů po vrzajících schodech, na dce

řiny nahé paže a tvář dopadly velké dešťové kapky. Uši jí

zaplnil zvuk dupajících nohou a namáhavý dech. Matka

ji svírala tak silně, až to bolelo.

Otočila se, aby matce viděla do tváře. Pat měla vytřeště

né oči. Po bledých tvářích jí stékalo líčení a jen sebou trhla,

když oslepující blesk vykreslil proti obloze temné obrysy

domu. Ten jako by rostl do výšky a skláněl se nad nimi.

Bílá barva z něj oprýskávala a pod ní vykukovalo špinavé

šedé dřevo. Černá okna připomínala mrtvé oči, střežící

trávník. Slunce stále ještě nezapadlo a tmavé, hněvivé,

rudorůžové pruhy zbarvovaly břicha bouřkových mraků.

Z lesů kolem nich bylo slyšet divokou zvěř a z dlouhé trávy,

kterou běžela Adriennina matka, vyletoval hmyz. Nesla ji

k autu zaparkovanému u krajnice prašné příjezdové cesty.

Dívka dopadla na přední sedadlo vedle řidiče a dveře

se s bouchnutím zavřely. Matka Adrienne nepřipoutala,

a to ji vyděsilo. Ještě nikdy jí nezapomněla zapnout bez

pečnostní pás. Otočila se, aby vyhlédla oknem z auta na

dům, a zahlédla, jak se dveře pomalu otevírají.


8

Darcy Coates

Její matka se vrhla za volant, nastartovala a ojeté pneu

matiky zakvílely na štěrku, jak se snažily najít pevný pod

klad. Jak se dům ve zpětném zrcátku zmenšoval, Adrienne

se zdálo, že v otevřených dveřích vidí nějakou postavu.

Byla neuvěřitelně vysoká a na sobě měla dlouhé černé šaty.

Adrienne na sebe s tou ženou hleděly skrz okno, dokud

auto neproletělo na plný plyn zatáčkou a dům nezmizel

za hradbou hustých stromů.

Adriennina matka nemluvila. Jen mělce, úzkostně dý

chala a slzy jí z očí smývaly líčení, které jí stékalo na krk,

kde se mísilo se stříkanci krve.

KAPITOLA DRUHÁ: Dar z neznáma

O sedmnáct let později

Pokaždé když Wolfgang zakvílel, taxikář se zakřenil a za

smál se, jako by to byla ta nejzábavnější věc, kterou ten

den zažil. Adrienne se snažila jeho úsměv opětovat, ale

moc jí to nešlo. Za normálních okolností byl Wolfgang

klidný a tichý kocour. Tahle jízda ho však musela opravdu

štvát, když proti ní tak silně protestoval. Dokonce odmítal

pamlsky, které mu nabízela skrze mříž kočičí přepravky.

A něco takového Wolfgang neudělal nikdy.

„Promiň, kamaráde,“ zašeptala, když už snad posté

zakňoural. „Už tam budeme.“

Velký šedivý mourek na ni upřel oči zelené jako moře

a dal své utrpení najevo tím jediným způsobem, který mají

kočky k dispozici.

„Máte tady někde příbuzné?“ Taxikář, mladý veselý

chlapík, který možná trochu přehnaně šlapal na plyn, se

během jízdy několikrát pokusil navázat rozhovor. Adrien ne

ale v nezávazné konverzaci nijak neexcelovala, ani když


9

Duch domu Ashburnů

byla ve své nejlepší formě. A tohle ráno do ní měla opravdu

hodně daleko.

„Ne – tedy vlastně – jasně, mívala jsem, takže asi ano...“

Byla to příšerná odpověď na jeho otázku, ale Adrienne se

nechtělo vysvětlovat, že tu zdědila dům po příbuzné, o níž

její matka prohlásila, že nikdy neexistovala.

Vypadalo to, že jí chce položit další otázku, ale Wolfgang

zase zakvílel a řidič se spokojil s uchechtnutím a zavrtěním

hlavou. Byla mu vděčná: minulý týden byl tak nabitý, že

měla pocit, že jí pro ni samou nezbyla volná ani vteřina.

Hlavu měla zaneřáděnou kakofonií úzkostných myšlenek.

Slečna Edith Ashburnová vám odkázala svou nemovitost...

Adrienne neměla ponětí, že by mohla cokoli zdědit.

Samozřejmě o tom snila – představovala si, jak najednou

zjistí, že její otec byl králem žijícím na zapřenou nebo že se

ona sama náhodou spřátelí s osamělým milionářem – ale

tyhle sny slábly, jak vyrůstala a trvalou součástí jejího života

se stalo splácení půjčky, účty za lékaře a život na dluh. Její

matka navíc zarytě tvrdila, že nemá žádné žijící příbuzné

a dědictví tak bylo o to překvapivější. Podle znuděného

právního zástupce byla Edith Ashburnová dcerou sestry

babičky Adrienniny matky. Podle Adrienne tedy byla její

pratetou, ale aby si mohla být jistá, potřebovala by asi

vidět rodokmen.

Taxikář projel zatáčkou tak prudce, že Adrienne muse

la chytit přepravku s kocourem, aby nenarazila na dveře

vozu. Wolfgang úpěnlivě zamňoukal, Adrienne zamumlala

omluvu, o které věděla, že nebude přijata, a taxikář se

znovu zakřenil a uchechtl se.

„Vypadá to, že tohle je ta vesnice,“ řekl a Adrienne vy

hlédla oknem z auta na domy, nepravidelně roztroušené

pod nimi.

Ipson bylo maličké venkovské městečko. Podle interne

tu mělo něco mezi osmi a devíti sty obyvateli. Překvapilo ji,


10

Darcy Coates

jak je hezké – ulice lemovaly velké zelené stromy a domy

byly relativně čisté a udržované. Vedle radnice, dva bloky

od hlavní ulice plné obchůdků, stála nevelká škola. Do

konce i z dálky Adrienne viděla, jak se na střeše kostela

leskne měděný plech. Ráz zdejších obydlí se postupně

měnil od příměstských domů blíže centru městečka až po

prázdninové farmy na jeho okraji.

Sjeli do údolí. Pár minut vedla silnice po břehu řeky –

jasně modrého, vlnícího se vodního toku se shluky vrb

na březích – a pak vjeli do městečka. Adrienne, s rukou

položenou na přepravce, aby tlumila alespoň ty nejhorší

otřesy auta, vyhlížela z okna, aby viděla co nejvíc ze svého

nastávajícího domova. Před očima se jí míhaly obrázky

venkovského života: prodavač zeleniny rovnající avokáda,

dvě starší ženy vychutnávající si čaj před místní kavárnou,

květinářství přecpané zbožím tak, že se květiny vyvalily

dveřmi ven na chodník. Pak taxík se skřípěním zastavil před

přechodem pro chodce a Wolfgang, kterého Adrienne na

poslední chvíli udržela na sedadle, zase zakvílel.

„Je docela ukecanej, co?“ Řidič se rozesmál.

„Wolf auta nesnáší. Pořád jsme jezdili k veterináři.“ Po

zornost Adrienne upoutala skupina čtyř dobře oblečených

mladých žen před čímsi, co vypadalo jako kombinace ka

várny a antikvariátu. Bylo jim všem něco přes dvacet – stej

ně jako Adrienne – a živě o něčem diskutovaly. Napadlo

ji, že by se možná mohly spřátelit. V tomhle nevelkém

městečku byl určitě omezený počet mladých dam podob

ného věku a Adrienne pravděpodobně právě hleděla na

většinu z nich.

Nejvyšší z dívek se otočila k autu a pozvedla obočí.

Její rty, namalované tmavorudě, aby kontrastovaly s její

mi blond vlasy padajícími až na ramena, se roztáhly do

zlomyslného úsměvu. Otočila se zpátky k ostatním a něco

jim řekla. Rozesmály se a jejich ruce s pečlivou manikúrou


11

Duch domu Ashburnů

se zvedly, aby zakryly perleťově se lesknoucí zuby. Oči jim

zářily potěšením ze sdíleného tajemství.

Taxík vyrazil se zakvílením pneumatik kupředu a Adrien

ne cítila, jak se jí krev žene do tváří. Mluvily o mně. Proč?

Nemohly přece vědět, kdo jsem, ne?

Ta možnost tu ale byla. Schoulila se v sedadle. Městečko

bylo příliš malé na to, aby mělo vlastní taxislužbu, takže

výrazně označené auto upozorňovalo na příjezd cizince

jako paprsek majáku.

Situace vyvolala v Adriennině mysli spoustu otázek, na

které neznala odpověď. Kolik toho obyvatelé městečka věděli

o Edith Ashburnové? Chodila pravidelně do té kavárny? Byla

členkou nějakého místního občanského spolku? Vlastnila tu ně

jaký oblíbený podnik? Kolik zdejších občanů vědělo, že zemřela?

Sledovali její prázdný dům a přemýšleli, kdo se do něj nastěhuje?

Čekali, až přijede taxík a přiveze toho, kdo Edith nahradí?

Myšlenka, že na ni čekali, ji naplnila úzkostí. Přitiskla

k sobě přepravku a Wolfgang, který se zjevně cítil stejně

nesvůj jako jeho majitelka, zasyčel.

Rychle projeli kolem několika dalších obchodů a Adrien

ne, která teď mnohem víc sledovala lidi než budovy, si

bolestně uvědomovala, kolik pozornosti přitahuje. Jak

se auto blížilo, lidé se po něm otáčeli a v obličeji se jim

zračilo, že vědí, co se děje. Adrienne si představovala, jak

se obracejí jeden na druhého, když auto projede, a šeptají

si. To bude ona. Bude bydlet v tom domě po Edith.

„Jak – ehm –“ V krku jí vyschlo a musela si olíznout rty,

než mohla zřetelně promluvit. „Jak je to ještě daleko?“

Taxikář poklepal na GPS navigaci na palubní desce.

„Vypadá to, že jedeme až na druhý konec města. Je to tady

docela hezký, co?“

„Ano, moc.“ Malebné obchůdky, úhledné domky a velké,

zelené koruny stromů byly určitě atraktivní, ale zároveň

v ní probouzely pocit, že je vetřelec, žádající o vpuštění


12

Darcy Coates

do jakési prapůvodní, nedotčené bubliny. Nevěděla, jak to

tady chodí. Nesdílela s nimi jedinou vzpomínku. Nezažila

nic z historie městečka. Nebyla tu vítána.

Nemysli na to. Pevně zavřela oči a pokusila se uniknout

pocitu, že zářivě žlutý vůz pozorně sledují tucty zvědavých

očí. Získala jsi domov, a to je zatraceně lepší situace, než v jaké

jsi byla před čtrnácti dny. Jediné, co máš právo cítit, je vděčnost.

Automobil s kvílením pneumatik projel zatáčkou a najed

nou byli na druhé straně města a zástavbu nechali za sebou.

Silnici z obou stran hustěji lemovaly keře a stromy a po levé

straně se opět objevila říčka. Adrienne se zvolna nadechla.

Jakmile se ocitla z dohledu obyvatel městečka, pocit úzkosti

zmizel, místo toho si ale začala připadat jako v nějakém

podivném snu. Domy řídly a ustupovaly prázdným polím.

Adrienne se předklonila a přimhouřila oči, aby dobře

viděla na navigaci. „Hm, promiňte, ale... nemohli jsme to

omylem přejet?“

„Podle tohohle ne.“ Řidič strčil prstem do navigace.

„Prý máme jet dál.“

„Aha.“ Adrienne se zase opřela v sedadle. Předpoklá

dala, že zdědila nějakou malou předměstskou nemovitost,

ale teď už za sebou nechávali dokonce i venkovské farmy.

Taxi zpomalilo a pak zahnulo mezi křoviny. Adrienne,

která se domnívala, že auto sjelo ze silnice, si přitiskla pře

pravku s Wolfgangem pevněji k tělu. Pak si ale oddechla,

když zjistila, že řidič uhnul na úzkou příjezdovou cestu,

která se zanedbaná skrývala v okolním porostu.

„Krucinál,“ zaklel řidič. Předklonil se přes volant

a mhouřil oči, aby lépe viděl na cestu. Adrienne mu nic

nevyčítala. Cesta byla totálně zarostlá. Poprvé od chvíle,

kdy ji taxi vyzvedlo před domem, kde bydlela její přítelkyně,

řidič zpomalil na rychlost pod dvacet kilometrů za hodinu.

Nalevo od auta se objevila cedule a Adrienne se při

tiskla k oknu, aby si ji mohla přečíst. Dřevo vypadalo, že


13

Duch domu Ashburnů

je minimálně padesát let staré, a sloupek se nebezpečně

nakláněl. Barva oprýskala, takže nápis byl takřka nečitelný.

Jeho obsah byl ale do té míry předvídatelný, že ho Adrienne

rozpoznala: SOUKROMÝ POZEMEK.

Napravo se objevila další cedule. Tahle byla přitlučena

ke stromu velkým, rezavým hřebem: NEVSTUPOVAT. Třetí

cedule jen tak tak visela na svém sloupku: VSTUP ZAKÁZÁN.

„Vypadá to, že tady bylo centrum společenského života,“

prohlásil řidič a usmál se tak doširoka, že Adrienne málem

přehlédla poslední nápis: OTOČTE SE A ODEJDĚTE.

Podařilo se jí zasmát se, ale neznělo to moc upřímně.

Wolfgang začal zase kvílet, ale na rozdíl od jeho dřívější

ho naříkání to tentokrát byl jednolitý, uši drásající zvuk.

Adrienne se k němu sklonila, aby si ho prohlédla. Uši měl

přitisknuté k hlavě a srst, už předtím naježená, teď málem

vyplňovala přepravku. „Vydrž ještě pár minut,“ poprosila

ho. „Už tam skoro jsme.“

Prašná příjezdová cesta vedla do kopce a zatáčky vy

volaly na dně jejího žaludku nepříjemný, chladný pocit.

Chvíli jí trvalo, než jí došlo, proč tomu tak je. Stromy ve

městě byly všechny zelené, zdravé a košaté, ale všechno,

co tady rostlo u cesty, bylo čím dál neutěšenější a temnější.

Zbarvení kůry se měnilo z příjemné hnědé na tmavošedou,

listí ze smaragdově zelené na tmavou khaki a husté keře

ustoupily řídkému, vytáhlému, nemocně vypadajícímu

porostu, který se snažil přežít uprostřed plevele. Bylo to,

jako kdyby město z okolí příjezdové cesty vysálo všechno

dobro a výměnou tam dodalo všechno špatné a zkažené.

Vyjeli na hřeben kopce a taxi se prokodrcalo zatáčkou.

Stromy se konečně rozestoupily, a když Adrienne konečně

spatřila Ashburn House, jen zalapala po dechu.

V duchu znovu uviděla blesk protínající oblohu a vykres

lující obrys budovy. V uších jí rezonoval dech její matky,

mělký a zoufalý, a těžké kapky deště ji bodaly do paží.


14

Darcy Coates

Zamrkala a zase byla zpátky v taxíku. Vyhlížela oknem

na naklánějící se třípatrový dům.

„Je zralej na rekonstrukci, co?“ Taxikář se na ni s úsmě

vem otočil. Tentokrát ze sebe Adrienne nevymáčkla ja

koukoli reakci.

Řidič zaparkoval a vypnul motor. „Vyndám vám zava

zadla, ano?“

„Co? Aha, jistě, promiňte...“

Adrienne opatrně vytáhla přepravku se vzácným obsa

hem z vozu. Odnesla Wolfganga mimo příjezdovou cestu

a položila ho na trávu pod strom. Obrovitý kocour hluboce

vrčel, ale zůstával klidný.

Když se Adrienne vrátila k autu, řidič už měl připravené

její dva velké cestovní kufry a oprašoval si ruce. Když jí řekl

cenu jízdného, málem se udusila. Bylo to mnohem víc, než

čekala, a ohrozilo to zaplacení většiny účtů v její peněžence.

Je to nový začátek, připomínala si, když jí šofér zamával

a vklouzl zpátky za volant. Dobré věci vždycky něco stojí.

Taxík se otočil a vyrazil svižně zpátky k silnici. Adrien

ne zůstala osaměle stát na nerovném zápraží. Když umlk

lo kvílení pneumatik a hukot motoru, v okolí domu se

rozezněla prostá symfonie přírody. Ve větvích cvrlikali

ptáci a v dlouhé trávě bzučel hmyz. Adrienne si prohlížela

zchátralý dům. V ústech měla sucho a srdce jí bušilo jako

o závod. V mysli se jí znovu a znovu opakovala vzpomín

ka na tu noc. Jako skvrna, které se nemůžete zbavit, ať ji

drhnete, jak chcete.

KAPITOLA TŘETÍ: Dědictví

Adrienne netušila, jak dlouho tam jen tak stála a hleděla na

ten dům, jako by byla v nějakém podivném transu. Z její

strnulosti ji vytrhlo až Wolfgangovo naštvané zamňoukání.


15

Duch domu Ashburnů

Ten sen – ne, vzpomínka, opravila se – ji šokoval. Musela

být malá. Ale pro matku už byla ve svých šesti letech určitě

příliš těžká na to, aby ji nosila v náručí.

Co tady dělaly?

Otevřela kabelku a hledala klíč, který dostala od práv

níka. Zároveň se snažila vzpomínku uvést do souladu s re

alitou. Matka jí tvrdila, že nemají žádné žijící příbuzné.

Když přišel dopis od toho advokáta, Adrienne si řekla, že

matka o její pratetě Edith prostě nevěděla. Teď bylo jasné,

že o ní nejen věděla, ale také ji osobně znala.

Proč plakala?

To bylo na té vzpomínce velmi znervózňující. Její matka

byla stoická, klidná žena, takřka bez emocí. Adrienne si

ani nedokázala vzpomenout, že by ji viděla plakat, když

umřel její manžel, otec Adrienne.

Zjistila, že hledí na změť propisek, lesk na rty, notýsky

a recepty ve své kabelce. Trvalo jí asi minutu, než si vzpo

mněla, proč ji otevřela. Ten klíč, jasně. Našla tu těžkou ko

vovou věcičku v obálce zastrčené pod balíčkem papírových

kapesníků a vytáhla ji.

To, co měla na bradě, byla opravdu krev?

Adrienne se podívala na dům a v pažích cítila mravenčení.

Bylo to jen šest sedm kapek, ale nemohla přijít na jediné

rozumné vysvětlení, kde se ta rudá tekutina vzala.

Co se vlastně v tom domě stalo?

Přestože byl kolem dostatek volného prostoru, dům byl

spíš vysoký než rozlehlý. Na jedné jeho straně byl osmiboký

přístavek s velkými arkýřovými okny ve všech třech patrech.

Střecha byla strmá a pokrytá černou břidlicí. Přízemní trakt

byl zvenku kryt verandou, která se táhla od arkýřového

okna až na opačný konec domu. Vchodové dveře se skrývaly

v hlubokém stínu.

Wolfgang znovu zakvílel a ten zvuk Adrienne uvedl

do pohybu. Když vynášela přepravku po schodech na


16

Darcy Coates

verandu, vrávorala a ztěžka oddechovala. Prkna vrzala

pod její vahou a jak se prohýbala, ze stříšky nad verandou

se snášela drobná zrnka prachu. Podle polohy slunce nad

obzorem zbývalo do setmění už jen pár hodin a Adrienne

chtěla kocoura zklidnit co nejrychleji.

Strašně ráda by se dozvěděla, co se před všemi těmi lety

mezi její matkou a Edith odehrálo, ale byla nucená akcep

tovat, že to asi nikdy nezjistí. Jedinou její vzpomínkou byl

ten poslední okamžik jejich setkání, kdy matka vyběhla

z domu a spěchala po schodech k autu. Obě ženy už byly po

smrti. Pokud si Edith Ashburnová nepsala deník, tajemství

zůstane skryto pod rezavým příkrovem času.

Možná se hádaly. Adrienne položila Wolfganga na veran

du a roztrhla obálku s klíčem. Máma se ale nikdy na nikoho

nevydržela dlouho zlobit, takže Edith musela opravdu nenávidět,

když mi řekla, že nemáme žádné příbuzné.

Klíč vklouzl do dírky pod kulovou klikou a zatuhlý

a zrezivělý kov zaskřípal, když jím otočila. O vteřinu poz

ději jí tiché cvaknutí oznámilo, že dveře jsou odemčené.

Třeba měla Edith kvůli celé té záležitosti nějaké výčitky svě

domí. Nemohlo jí to přeci být úplně jedno, když mi odkázala

ten dům.

Opřela se prsty o dřevo a zatlačila. Dveře se otevřely

dovnitř. Panty zaskřípaly a ve slábnoucím slunečním světle

zavířil prach. Adrienne nahlédla do haly. Ačkoli v domě

bylo plno oken, všechna byla zastřena prachem a špínou

nastřádanou za desítky let. Vnitřek domu byl proto zahalen

do temných, letitých stínů.

Adrienne si odkašlala, strčila klíč do kapsy, zvedla pře

pravku s Wolfgangem a vstoupila do domu.

Uvnitř cítila, jako by se vzduch změnil. Byl těžší, sušší,

prostoupený zatuchlým pachem, který se Adrienne marně

snažila rozpoznat. To, co cítím, je ona, blesklo jí hlavou.

Tenhle dům už přes padesát let neviděl jinou živou duši. A ona


17

Duch domu Ashburnů

nasákla do stěn. Prkna jsou ochozená jejíma nohama. Dokonce

i ten vzduch je její přítomností nasycen.

Adrienne se předklonila, nahlédla do přepravky a usmá

la se: „Není to tady ani trošku morbidní, viď?“

Její smích zaduněl halou, vyšplhal po schodech na jejím

konci a zarezonoval v horních pokojích. Čím dál docesto

val, tím dutěji zněl a Adrienne rychle zavřela ústa.

Na vteřinu se dům vrátil do původního ticha a pak Wolf

gang hluboce, rachotivě zavrčel.

Na zdi vedle dveří byl malý, vybledlý vypínač a Adrienne

jím otočila. Nečekala, že se něco stane, ale svítidlo visící ze

stropu se se zabzučením probralo k životu. Vydávalo matné

žluté světlo, o nic intenzivnější než chudokrevná sluneční

záře, probíjející se dovnitř okny. Adrienne se přesto usmála.

Takže elektřina tu byla. Když viděla, jak je dům daleko od

města, začala mít obavy.

Hala byla úzká a táhla se celým domem. Prostředkem

vedl ošlapaný koberec a kolem stěn se tísnila podivná sbírka

stolků, lamp a stojanů na deštníky. Stály tam také vysoké

starobylé natahovací hodiny. Zdi pokrývala vybledlá tapeta

se vzorem z šedivých ornamentů a rudých růží.

Adrienne za sebou zavřela dveře. To skřípání bylo tak

ostré a hlasité, že si v duchu poznamenala, že by měla

zjistit, jestli Edith v domě měla nějaký olej.

Pomalu procházela budovou a vstřebávala detaily své

ho nového domova. Nábytek působil starožitně, ale byl

značně opotřebovaný. V místech, kde byl vínový koberec

vydřený až na základní tkaninu, vystupovaly tmavé skvr

ny. Všechno vypadalo ušmudlaně, ale na nábytku leželo

překvapivě málo prachu. Adrienne podezřívala Edith, že

nábytek pravidelně oprašovala, ale nikdy nečistila.

Nejbližší dveře byly napravo od ní. Strčila do nich, aby

se otevřely. Vedly do prostorného, vkusně zařízeného sa

lónu. Díky velkým arkýřovým oknům na čelní stěně domu


18

Darcy Coates

byla místnost světlejší než hala a navzdory krbu, konfe

renčnímu stolku a sadě pohodlných, luxusně čalouněných

křesel nejevila známky častého používání.

Nechala dveře otevřené a pokračovala dál. Nejbližší

dveře vlevo vedly do kuchyně s jídelním stolem. Vzadu

u stěny byla kamna, prastarý sporák, kuchyňská pracovní

deska a dřez. U vedlejší stěny stály dva identické příborníky

s porcelánovými talíři a sklenicemi. Celý servis byl laděn

do kombinace rudé a růžové. Když Adrienne vešla, všimla

si, že na dřevěné podlaze jsou v čele stolu dvě světlé rýhy

tam, kde by měla stát židle. Jako by se tam večer co večer

někdo přisunul ke stolu a pak se zase odstrčil.

Chtěla se tomu věnovat podrobněji, ale od váhy Wolf

gangovy přepravky už ji začínala bolet ruka. Potřebovala

najít místnost s několika zákoutími, kde by se úzkostlivý

kocour mohl schovat, ale zároveň bez východu, kterým by

mohl utéct. Vrátila se do haly a zkusila další dveře napravo,

naproti schodům.

Byla tam další obývací místnost. Na rozdíl od rohového

pokoje byla tahle ale evidentně užívaná. Na křesle i na

pohovce byly zjevně používané polštáře a na dně krbu

byl stále popel. Jednu stěnu tvořila knihovna přetékající

starými knihami a kolem zbylých stěn stála pestrá směs

skříněk a polic – a také piano.

Tohle je pro Wolfa jak dělané. Zavřela za sebou dveře, po

ložila přepravku na kulatý rudý koberec uprostřed pokoje

a otevřela její dvířka. Kocour na ni upřel zlověstný pohled

a odmítl přepravku opustit.

„Promiň, kamaráde.“ Vzdechla a nabídla mu ruku, aby ji

očichal. Pak ho začala drbat za ušima. Přimhouřil malátně

oči, ale odmítl naklonit hlavu, tak jak to obvykle dělal. „Já

vím, že se ti to nelíbí, ale věř mi, že je to mnohem, mnohem

lepší než být bezdomovec.“

Odpověděl jí dlouhým, nespokojeným zamručením.


19

Duch domu Ashburnů

Adrienne se na kocoura zdrženlivě usmála, pak vstala

a odešla pro ostatní zavazadla. Wolfgang tomu asi moc

nerozuměl, ale Adrienne nežertovala. Poslední čtyři roky

života její matky Pat sestávaly z návštěv u specialistů, po

bytů v nemocnici a experimentálních pokusů vyléčit její

autoimunitní onemocnění, na které nakonec zemřela. Když

se její zdraví zhoršilo natolik, že ji nemohla nechávat celý

den o samotě, Adrienne odešla z práce a přijímala jakékoli

psaní na volné noze, které se jí podařilo na internetu sehnat.

Byla hrdá na to, že se jim to podařilo takhle dotáhnout až

k závěrečnému pobytu v nemocnici.

Pat se vždycky ze všech sil snažila poskytovat Adrien

ne pocit bezpečného domova. Dokud ještě byla relativně

zdravá, vykonávala dvě zaměstnání, ale návštěvy doktorů

a léky stály spoustu peněz. V době, kdy umřela, byl její dům

zatížen dvojitou hypotékou a z jejích úspor se staly dluhy.

V týdnech po pohřbu se Adriennin smutek divoce křížil

se stresem z finančních problémů. Matčin dům, její auto

a nábytek padly na zaplacení vysokých dluhů. Adrienne

se dočasně nastěhovala ke kamarádce, ale bylo jasné, že

to tak nemůže být napořád. Dvoupokojový byt byl příliš

malý pro čtyři lidi, popudlivého kocoura a kamarádčina

agresivního psa.

Adrienne trávila veškerý volný čas hledáním nějakého

bytu, ale výsledky ji deprimovaly. Prací na volné noze vy

dělala jen na opravdu levné bydlení a všude, kde to byla

zkusit, odmítali kočky.

Kamarádka jí navrhla, ať se Wolfganga vzdá. Ale to by

mohla rovnou chtít, aby si Adrienne uřízla vlastní ruku. Mi

lovala tu svou chlupatou příšeru příliš na to, než aby ji byla

schopná dát někomu cizímu. Dopis, ve kterém stálo, že zdědi

la Ashburn House, byl pro Adrienne zázrakem z čistého nebe.

Adrienne zvedla oba kufry z trávy a nesla je k domu.

Slunce už se dotýkalo korun stromů a jeho rudá záře se


20

Darcy Coates

rozlévala po obzoru. Dlouhé stíny ji následovaly do zatuch

lé haly, zatímco se okolo domu ozývalo rozčilené štěbetání

ptáků, ukládajících se k spánku.

Snažila se vrátit co nejrychleji, ale když vešla do pokoje

a podívala se do přepravky, Wolfgang byl pryč. Zavřela dveře,

aby nemohl utéct, a začala otevírat těžší z kufrů. Zároveň

si prohlížela stíny, které se kupily v zákoutích místnosti.

„Hele, kamaráde,“ zavolala, vyndala kočičí záchod a na

sypala do něj stelivo ze světlé celulózy. Ke dveřím pak

položila jeho misky. „Nemáš hlad, hm?“

Zahrkala plechovkou se žrádlem, ale šedé zvíře se ne

ukázalo. Adrienne vzdychla, vysypala obsah plechovky do

jedné z misek a druhou zvedla, aby v ní přinesla vodu. Když

vycházela z pokoje, světlo dopadalo na jakési škrábance

na tapetě na protější zdi. Adrienne se na ně zamračila.

Vypadají skoro jako slova.

Udělala krok tím směrem a vydechla. Někdo tam něčím

ryl do tapety tak, až vystoupilo dřevo vespod. Z úhlu to

nebylo patrné, ale z přímého pohledu bylo jasně vidět slova:

ŽÁDNÁ ZRCADLA

Adrienne se podvědomě rozhlédla po hale. Byla plná

nábytku, ale zrcadlo tam nebylo ani jedno. Předtím si toho

nevšimla, ale ten nápis byl zneklidňující, takřka výhružný.

Zavrtěla hlavou a přešla halou do kuchyně.

Dřez byl obrovský, pozůstatek starých časů. Když

Adrienne otočila pákou, zaskřípělo to a nad hlavou se jí

rozezvučely trubky. Zvedla hlavu ke stropu a přišlo jí, že

se prkna otřásají. Z kohoutku náhle vychrstla ledová voda,

odrazila se od misky a celou ji pocákala.

Adrienne zaječela a ulevila si několika velmi nelicho

tivými výrazy, jak se snažila tekoucí vodu zastavit. Poté,

zmáčená a reptající, odnesla misku zpátky do pokoje.

„Za tohle bys mi měl být vděčný,“ řekla a položila misku

vedle Wolfgangova žrádla.


21

Duch domu Ashburnů

V místnosti bylo ticho. Adrienne si ale všimla, jak se něco

šedého pohnulo pod pianem. Klekla si tedy a naklonila

se vpřed, aby se podívala. Wolfgang se choulil ve škvíře

mezi pianem a knihovnou a upřeně ji sledoval velkýma

zelenýma očima.

„Máš se tam dobře, kamaráde? Není to tam moc za

prášené?“

Střelil po ní vyčítavým pohledem a pak dál soustředěně

zíral na protější stěnu.

Slunce se ztrácelo za korunami stromů a Adrienne se

otřásla náhlým chladem. Otevřela tedy druhý kufr a pro

brala těch pár svršků, které si do Ashburnu přivezla s sebou.

Balení bylo depresivní záležitostí. Většiny věcí, které

vlastnila, se musela vzdát, když se nastěhovala ke své ka

marádce. A ani ten zbytek nebylo z valné většiny praktické

vláčet s sebou přes celý stát taxíkem. Jeden kufr byl vy

hrazen věcem pro Wolfganga. Ve druhém byl celý Adrien

nin majetek – tři sady oblečení, ručník, toaletní potřeby,

rozečtená kniha, čisté papíry a její laptop. Když si věci

prohlížela, stáhlo se jí hrdlo. Dvaadvacet let jejího dosa

vadního života se smrsklo do těchto pár věcí.

„Začínáme znova,“ řekla Wolfgangovi a pokusila se

usmát. „A stejně toho moc nepotřebuju. Jen tebe, abych

nebyla sama, místo, kam složit hlavu, a dost peněz na to,

abychom nehladověli. A hele, díky pratetičce Edith teď

všechny tyhle tři věci máme.“

Velký šedivý kocour na ni mrkl a Adrienne najednou

zatoužila, aby vylezl ze své skrýše a ona ho mohla obejmout.

„Budeme v pohodě,“ opakovala. Ale její hlas zněl ne

přesvědčivě a osaměle. Vyndala ručník a snažila se trochu

vysušit své mokré oblečení.


22

Darcy Coates

KAPITOLA ČTVRTÁ: Co se skrývá v noční tmě

Adrienne se převlékla do čistého a mokrou košili a džíny

přehodila přes opěradlo křesla u krbu, aby oblečení oschlo.

Wolfgang ji sledoval, jak přechází po místnosti, ale odmítl

opustit své útočiště, dokonce i když Adrienne položila

misku se žrádlem až úplně před něj.

Adrienne se převlékla. Zjistila ale, že se přesto chvěje,

a podívala se na zčernalý rošt v krbu. Nikdy nežila v domě

s krbem, ale vždycky po tom toužila. Ve stojanu bylo suché

dřevo, vedle stál kyblík s třískami na podpal a na římse

ležely noviny a zápalky.

Proč ne? Vzala noviny a podívala se na datum. Byly skoro

tři měsíce staré, což znamená, že je Edith koupila nedlouho

před svou smrtí. Adrienne vzala pár stránek, zmačkala je do

koule a položila na zčernalý rošt, navrch pak přidala pár třísek.

Jakmile papír chytil, plameny se rychle zakously do

třísek a za chvíli už přikládala polínka. Když se oheň ustá

lil, Adrienne se už nechvěla a s potěšením sledovala, že

plameny osvětlí místnost lépe než jediná žárovka u stropu.

Když se rozhlédla po místnosti, viděla, jak se zlatavá záře

odráží v lesklém dřevě židlí a knihoven. Oheň vytvářel

dlouhé tančící stíny, které šplhaly po stěnách a vlnily se na

stropě, a praskání hořícího dřeva přehlušovalo skřípající

stromy a štěbetání ptáků venku za oknem. Někde v nitru

domu odbily staré hodiny. Napočítala pět dlouhých kovo

vých zvuků a ušklíbla se. Neuvědomila si, jak pozdě už je.

Dnes ani neobědvala a najednou zjistila, že má vážně hlad.

Její původní plán byl utratit zbývající peníze za potra

viny, hned jak dorazí na Ashburn, nečekala ale, že dům

bude tak daleko od městečka. Vypadá to, že dnes večer budeme

muset vybírat popelnice.

S tím, jak se rychle smrákalo, se jí sice moc nechtělo

pokračovat v prohlídce domu, ale čím víc by to odkládala,


23

Duch domu Ashburnů

tím by to pak bylo horší. A tak odešla z pokoje, zavřela za

sebou a vydala se do kuchyně.

Šokovalo ji, nakolik odlišně místnost vypadá teď, kdy

je slunce tak nízko, že sem oknem neproudí takřka žádné

světlo. I když rozsvítila, stůl, kamna a lavice tonuly v hlu

bokých stínech. Zastavila se v čele stolu, tam, kde byly ty

dlouhé rýhy v dřevěné podlaze, a upřela pohled na desku

před sebou. Těsně nad místem, kde by ležel talíř, bylo

vidět hluboké rýhy.

Snad to není...

Adrienne se naklonila blíž a nadechla se. Stejně jako

v hale byla slova vyryta do lesklého povrchu stolní desky –

pravděpodobně kuchyňským nožem – a byla situována

vůči místu v čele stolu tak, že ten, kdo tam seděl, je prostě

nemohl nevidět.

JE PÁTEK

ZAPAL SVÍCI

Kousala se zevnitř do dásně a nakláněla hlavu na stranu.

V rýhách ležela zrnka prachu, což znamenalo, že ten nápis

tam mohl být už celé měsíce, ne-li roky.

To je naprosto bizarní. Byla Edith v pořádku? Musela být už

hodně stará, když zemřela. Možná trpěla nějakou formou de

mence nebo Alzheimerovy choroby a napsala to pod jejím vlivem.

Adrienne se odvrátila od stolu, ale představu Edith, jak

ve svých dobře devadesáti letech bloudí ve stavu zmatenosti

úzkými chodbami Ashburn House, v ruce svírá kuchyňský

nůž a vyrývá jím nápisy do stěn a stolů, nemohla vyhnat

z hlavy...

Ne, tak to asi nebylo. Pravděpodobně tu byl někdo s ní. Nebo

na ni určitě dohlížel alespoň nějaký přátelský soused. Adrienne

se zamračila a otočila se k lednici. Doufejme.

Otevřela její dvířka a zvedl se jí žaludek. Přihrádky byly

plné kartonových krabiček, ale jejich obsah byl už dávno

shnilý. Pořád sice bylo možné rozpoznat scvrklé mrkve


24

Darcy Coates

a divně vysušený květák, ostatní zelenina se už ale dávno

změnila v hnědou břečku. Láhev zkaženého mléka stála

mezi plísní pokrytým sýrem a košíkem něčeho, co kdysi

byly jahody. Jedinou poživatelnou potravinou byly tři ne

označené sklenice džemu. A pouzhý džem večeři prostě nedělá.

Adrienne pokrčila nos a zavřela dvířka lednice dřív, než

se pach hniloby mohl rozšířit dál do místnosti. Tenhle

dům byl prázdný skoro tři měsíce. Samozřejmě, že se čerstvé

potraviny zkazily.

Rozhlédla se, kde je spíž, a našla ji v rohu místnosti.

Dveře zaskřípaly, když je Adrienne otevírala, a pohled do

vnitř ji nepotěšil. Zatímco lednice byla plná kdysi čerstvých

potravin, Edith evidentně neměla trvanlivé potraviny ve

velké oblibě. Na jedné polici viděla mouku, prášek do

pečiva, čaj v pytlících, cukr a sůl, na druhé pak leželo půl

balíčku špaget – bez omáčky – a na třetí dvoje sardinky.

Fajn. Mohlo to být i horší. Adrienne si povzdechla, vzala

jedny sardinky a začala otevírat šuplíky a hledat příbory.

Není to zrovna hostina, ale alespoň neumřu hlady. Zítra budu

muset zjistit, jak se dostanu do města.

Když otevřela šuplík pod porcelánovým servisem, pře

kvapeně vydechla, ukrýval těžké a evidentně velmi cenné

stříbrné příbory. Tahle souprava musí být rodinným dědictvím.

Udržovala to stříbro v dokonalém pořádku. Vůbec není zašlé.

Podívala se na porcelánové talíře, ale žádný si nevzala.

Připadalo jí nevhodné položit něco tak obyčejného, jako jsou

sardinky, na vzácný talíř s růžovým vzorem. Vzala si vidličku

a šuplík zavřela. Na kuchyňské pracovní desce vedle lednice

stála elektrická varná konvice a za ní starosvětská kovová

konvice s píšťalou. Natáhla se po té elektrické a pak zaváhala,

pokrčila rameny a vzala si nakonec tu kovovou. Nejdříve se

ale podívala, jestli uvnitř nejsou pavouci. S úlevou zjistila,

že je tam jen prach. Vymyla ji, naplnila ji do půlky vodou

a ze spíže si vzala pytlík čaje. Nechtěla si sice vzít jakýkoli


25

Duch domu Ashburnů

kus porcelánu z příborníku, nikde ale nenašla žádný hrnek,

takže nakonec přece jen otevřela prosklená dvířka a vzala

si odtamtud šálek na čaj. Připadal jí neuvěřitelně křehký,

takže ho pevně svírala v prstech, když ho spolu s konvicí,

rybičkami a vidličkou opatrně nesla zpátky do pokoje.

Oheň se v její nepřítomnosti rozhořel. Ale to nebyla

jediná změna v místnosti. Wolfgangova miska na žrádlo

byla prázdná a velký šedý kocour ležel na koberci před

krbem a tlapky měl úhledně schované pod tělem. Otočil

se, pohlédl na Adrienne vcházející do místnosti a pak se

opět vrátil k pozorování plamenů.

„Měla jsem to tušit,“ řekla s úsměvem a položila vzácný

hrnek na stolek vedle křesla. „Dělala jsem si starosti, jaké

trauma jsem ti způsobila tím, že tě táhnu v přepravce tako

vou dálku až sem, a ty ses tady mezitím docela zabydlel, co?“

Jedno ucho se natočilo jejím směrem, ale jinak jako by

ani neexistovala.

Nad ohništěm vedla kovová tyč. Adrienne našla vedle

stojanu se dřevem pár tlustých, zčernalých rukavic a jednu

z nich použila k zavěšení konvice nad oheň, tak aby pla

meny olizovaly její dno. Sedla si do křesla, vzala do ruky

krabičku sardinek a otevřela ji.

Byla to jedna z nejneskutečnějších situací v jejím životě.

Seděla v křesle někoho jiného – ta osoba v něm sedáva

la den co den po padesát let předcházejících Adrienninu

příjezdu – a masivní stříbrnou vidličkou, zdobenou tak,

že by obstála i v Buckinghamském paláci, pojídala laciné

sardinky z plechovky.

Na koleni jí náhle přistála měkká, chlupatá packa. Adrien

ne se podívala dolů a zjistila, že na ni své zelené oči upírá

Wolfgang. Veškerá odtažitost byla ta tam a jeho výraz byl

působivou směsí úpěnlivosti a zbožňování.

„Ale no tak!“ vykřikla v hraném rozhořčení. „Ty už jsi

jedl!“


26

Darcy Coates

Jeho tlamička se otevřela v bezhlesném mňouknutí

a huňatý ocas sebou zacukal.

„Budeš tlustý.“ Vyndala kousek ryby. „Ne, promiň, to

jsem spletla. Budeš ještě tlustější.“

Slupl sousto, které mu nabídla, oblízl se a čekal na další.

Vzdychla, láskyplně se na něj usmála a podělila se s ním

o zbytek sardinek. Když byla krabička prázdná a Wolfgang

se s ní uvelebil na zemi, aby vylízal zbytek oleje, začala

pískat konvice.

Adrienne vhodila čajový pytlík do šálku, navlékla rukavice

a sundala konvici z ohně. Vodu nalévala s nesmírnou opatr

ností. Obávala se, že by vařící tekutina mohla způsobit prask

nutí křehkého květovaného šálku. Když pokládala konvici

bez jakýchkoli škod na krbovou římsu, s úlevou si oddechla.

Chviličku se obírala myšlenkou, že by si zašla pro tu

druhou krabičku sardinek – půlka její večeře totiž zmizela

v té velké šedé bestii, která ji už zase ignoruje – ale roz

myslela si to. Nevěděla, kdy se dostane do města. Netušila

ani, jak by to vlastně měla udělat. A než to vymyslí, měla

by potravinami šetřit.

Z městečka sem to trvalo jak dlouho – nějakých dvacet minut

jízdy? Ke konci ale jeli pomalu. Takže do města to bude tak ho

dinku dvě chůze. A stejnou dobu zpátky. Do kopce. S nákupními

taškami. Nakrčila nos a odfoukla páru z hladiny v šálku.

Vypadá to, že mě mé novoroční předsevzetí dostat se zase do formy

nakonec přece jen dohonilo.

Edith Ashburnová ale přece musela mít nějaký způsob,

jak si obstarat nákupy. Před budovou žádné vozidlo nestá

lo, ale ráno se Adrienne může porozhlédnout za domem.

Jestli Edith auto měla, velmi pravděpodobně ho před

svou smrtí někomu věnovala nebo ho prodala. Nejspíš ale

žádné ani neměla. Jestli je to tak, Adrienne bude muset

situaci nějak vyřešit. Mohla by si koupit bicykl, ale kvalitní

kola jsou drahá a ona má v peněžence všeho všudy dvacet




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.