načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Duch a duše – Viktor L. Schermer

Duch a duše

Elektronická kniha: Duch a duše
Autor: Viktor L. Schermer

Studie amerického klinického psychologa se pokouší o začlenění duchovních aspektů do psychoanalýzy a psychoterapie. Usiluje o spojení hlubinné psychologie se spiritualitou. Začíná přehledem moderního vývoje ve vědě, psychologii a medicíně. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 61.7%hodnoceni - 61.7%hodnoceni - 61.7%hodnoceni - 61.7%hodnoceni - 61.7% 63%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2006
Počet stran: 279
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Spirit and psyche
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Pavla Le Roch
Skupina třídění: Zvláštní duševní stavy a procesy. Hlubinná psychologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Triton, 2007
ISBN: 978-80-725-4816-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Studie amerického klinického psychologa se pokouší o začlenění duchovních aspektů do psychoanalýzy a psychoterapie. Usiluje o spojení hlubinné psychologie se spiritualitou. Začíná přehledem moderního vývoje ve vědě, psychologii a medicíně. Přehledem východního myšlení, včetně moderního vývoje teorie objektních vztahů, psychologie self, kleiniánské analýzy, vývojové psychologie, vztahové psychoanalýzy a intersubjektivity z hlediska výše zmíněné duchovní perspektivy. Věnuje se psychoterapii, která neopomíjí duchovní základ tradičních forem léčby. Terapii chápe jako duchovní praxi, terapeuta jako mystika a terapii jako vzájemnou meditaci.

Popis nakladatele

Victor L. Schermer působí jako psychoanalytický psychoterapeut s velkým zájmem o alternativní terapie a různé duchovní tradice. V praxi poznal, že psychoanalytická léčba často nepřináší tak dobré výsledky jako duchovně orientované terapie (především AA – Anonymní alkoholici, ale i jiné terapie). Spiritualitu považuje za základní lidskou potřebu a předestírá nové paradigma, které usiluje o skloubení hlubinné psychologie a spirituality. Na Schermerově knize je sympatická především skromnost, osobní životní zkušenost, svěže podané rozbory psychoanalytických teorií a jejich hodnocení z duchovního hlediska, snaha o co nejširší duchovní záběr bez upřednostnění či vyzdvihování nějaké jednotlivé tradice a velmi přehledně a srozumitelně podané nové perspektivy ve vědě, psychologii a medicíně, které umožňují psycho-spirituální propojení. Autor nemá vizionářské ani charismatické ambice a usiluje o syntézu všech dosavadních hlubinně psychologických přístupů (Jung, Bion, Winnicott, Kleinová atd.) se širokou duchovní tradicí. Své názory nepovažuje za definitivní a očekává, že vyvolají plodný dialog. Tato pozoruhodná kniha je určena pro čtenáře z řad odborných i laických zájemců o psychologii, psychoanalýzu, alternativní terapie a duchovno. (nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Viktor L. Schermer - další tituly autora:
Duch a duše Duch a duše
 
K elektronické knize "Duch a duše" doporučujeme také:
 (e-book)
Psychologie C. G. Junga Psychologie C. G. Junga
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž


DUCH A DUŠE

Nové paradigma v psychologii,

psychoanalýze a psychoterapii

Victor L. Schermer



VICTOR L. SCHERMER

Duch a duše

Nové paradigma v psychologii,

psychoanalýze a psychoterapii

TRITON


Victor L. Schermer

DUCH A DUŠE

nové paradigma v psychologii, psychoanalýze a psychoterapii

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována

ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

This translation of Spirit and Psyche is published by arrangement with

Jessica Kingsley Publishers Ltd.

© Victor L. Schermer, 2003

Translation © Pavla Le Roch, 2007

© TRITON, 2007

Cover © Renata Brtnická, 2007

Vydalo Nakladatelství TRITON, s. r. o.

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.triton-books.cz

ISBN 978-80-7254-816-3


Věnováno Suzanne,

dr. Jamesi S. Grottsteinovi, drahému mentorovi

a příteli, vzácně odvážnému a prozíravému

psychoanalytikovi,

a dr. Johnovi S. Sonnemu, psychoanalytikovi,

rodinnému terapeutovi a drahému příteli,

který mi ukázal šíři a hloubku života přesahující

všechnu teorii.


Ten, kdo ve všem hledá Nekonečno, nachází Boha.

Ten, kdo ve všem hledá jen Rozum, nachází jen sám sebe.

William Blake

(ze sbírky „There is No Natural Religion“, 1698)


OBSAH

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Úvod a poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

ČČÁÁSSTT II.. Psychospiritualita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

KKaappiittoollaa pprrvvnníí Změna paradigmatu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Spiritualita a vědomí self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

Duchovní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33

Lekce z klinické praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

Úloha spirituality v léčbě alkoholismu a drogových

závislostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Spiritualita v léčbě zármutku, ztráty a traumatu . . . . 39

KKaappiittoollaa ddrruuhháá Novější perspektivy ve vědě, psychologii a medicíně 44

Teorie živých systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

Kvantová teorie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48

Teorie chaosu a složitosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49

Relativita časoprostoru a posvátný prostor . . . . . . . . 53

KKaappiittoollaa ttřřeettíí Vliv východního myšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

Paradox versus konvenční logika . . . . . . . . . . . . . . 57 Změněné stavy vědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 Představa žádné mysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 60 Nepřipoutání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Jednota těla amysli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

KKaappiittoollaa ččttvvrrttáá Teorie objektních vztahů a psychologie self při

vytváření mostů mezi spiritualitou a psychologií . . . . 69

Objektní vztahy, self a spiritualita . . . . . . . . . . . . . . 70

Nová psychologie self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

Vnesení mystiky do psychoanalýzy . . . . . . . . . . . . . . 75

KKaappiittoollaa ppááttáá Vhledy z kleiniánské teorie objektivních vztahů . . . . . 77

Zvnitřněná kvazináboženská schémata paranoidně-schizoidní pozice . . . . . . . . . . . . . . . . . 80 Zvniřněná kvazináboženská schémata depresivní pozice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

KKaappiittoollaa ššeessttáá Vztahový základ raného dětství a jeho vliv

na duchovní vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

„Úzkost ze setkání s Bohem“ . . . . . . . . . . . . . . . . . 94


KKaappiittoollaa sseeddmmáá Self ve vztahu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

Zranitelnost a vzájemnost jako brány k uzdravení . . 99

Kohutova psychologie self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 99

Intersubjektivní a vztahová psychologie . . . . . . . . . 108 KKaappiittoollaa oossmmáá Psychospirituální self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Samotné self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Psychospirituální self . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

Raný vývoj psychospirituálního self . . . . . . . . . . . . 123

Psychospirituální emoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

KKaappiittoollaa ddeevvááttáá Duchovní vývoj v průběhu života . . . . . . . . . . . . . 154

Oidipus a duch . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154

Spiritualita v latentním období, v dospívání

a dospělosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 KKaappiittoollaa ddeessááttáá Kruhy bytí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

„Psychospirituální mapa“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 ČČÁÁSSTT IIII.. Spiritualita a duchovní léčba . . . . . . . . . . . . . . . . 182 KKaappiittoollaa pprrvvnníí Spiritualita v psychoterapii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185

Kontext, smlouva a terapeutův závazek . . . . . . . . . 187

Pacientovo vyprávění a metafory z duchovní

perspektivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

Terapie jako „změna stavu“ a proměna . . . . . . . . 194

Analogie duchovních praktik a pojetí

s psychoterapií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 198

KKaappiittoollaa ddrruuhháá Duchovní cesta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

Příběh a rituál jako metafory psychoterapie

a uzdravení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

Duchovní „cesta“ psychoterapie . . . . . . . . . . . . . . 218 KKaappiittoollaa ttřřeettíí Terapeut jako mystik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234

Proces naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234

KKaappiittoollaa ččttvvrrttáá Závěry . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

Optimismus a obezřetnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241

Dodatek a ukázka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249

Spiritualita model dvanácti kroků a psychoterapie . 249

Jak funguje program Anonymních alkoholiků . . . . 251

Podpůrné skupiny Anonymních alkoholiků

a vytváření sociální sítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253

Psychospirituální pojetí dvanácti kroků Anonymních

alkoholiků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255

Jaký přínos může mít dvanáct kroků Anonymních

alkoholiků pro tradiční psychoterapii . . . . . . . . . . 270


PŘEDMLUVA

Na sklonku 19. století došlo v duchovní oblasti a v psychologii k několika významným událostem, které měly změnit vývoj dalších generací. Na Světovém shromáždění církví v roce 1893 proběhla poprvé v historii Spojených států organizovaná konfrontace východních a západních náboženství. O pouhé dva roky později vyšlo první Freudovo dílo o psychoanalýze. A v následujících deseti letech (tedy v prvním desetiletí 20. století) začali publikovat tři průkopníci psychologického výzkumu, americký psycholog William James, švýcarský analytik Carl Jung a italský analytik Roberto Assagioli, kteří vypracovali modely integrace spirituality a psychologie.

V určitém smyslu bylo 20. století komentářem. V průběhu celého století a zejména začátkem 60. let se východní duchovní myslitelé začali stahovat do Ameriky. Psychoanalytici a psychologové do tradiční psychoterapie stále více začleňovali jak učení těchto myslitelů, tak židovsko-křesťanskou tradici. Sama psychoanalýza zvolna usilovala o pružnost a sofistikovaný pohled. V důsledku těchto hnutí se začaly objevovat snahy o integraci spirituality a psychoterapie.

Tyto snahy však měly často povahu osobních výpovědí, příběhů či teoretického výkladu osob, které nepůsobily v klinické oblasti. Této oblasti lidského snažení chybělo propojení teorie a klinické praxe. Vynikající kniha Victora Schremera tuto mezeru zaplňuje, přináší velmi potřebná objasnění a je podnětem k dalšímu zamyšlení.

Schermer působí jako klinický psycholog ve Filadelfii a pro tento úkol má všechny předpoklady. Je vyškolen v psychoanalýze, kterou provozuje, jako psycholog působil v rehabilitačním centru pro léčbu návykových nemocí, uplatňujícím program dvanácti kroků, a do své práce přináší i osobní zkušenost získanou na své duchovní cestě. Jeho kniha usiluje o nenásilné začlenění duchovních aspektů do psychoterapie ne jako módního doplňku, ale jako základní, nedílné součásti léčebného procesu.

11


Kniha začíná promyšleným přehledem moderního vývoje ve vědě, přehledem východního myšlení a pečlivým zkoumáním dějin psychoanalýzy, včetně moderního vývoje teorie objektních vztahů, psychologie self, kleiniánské analýzy, vývojové psychologie, vztahové psychoanalýzy a intersubjektivity, to vše z duchovní perspektivy. Najdeme tu mnoho zajímavých pasáží, jako je porozumění Jidášově zradě Ježíše Krista a její spojitosti s „úzkostí z Boha“ nebo autorova analogie zkušenosti malého dítěte s matkou jako kontejnerem či transformačním objektem a schopnost dospělého odevzdat se jednotě s Božským principem.

Schermer představuje také koncept a vývoj duchovního self, samotného jádra self, které usiluje o jednotu s Božským principem, potřebuje jednotu, nekonečno a záhadného Druhého, touží po čistotě, nevinnosti a celistvosti. Po podnětném mapování ega, pravého já, psychospirituálního self, transcendentního subjektu a Boha následuje část věnovaná psychoterapii, která neopomíjí duchovní základ tradičních forem léčby, pacientovo vyprávění, vědomí pacienta a terapeuta, terapii jako duchovní praxi a duchovní pouť, terapeuta jako mystika a terapii jako vzájemnou meditaci. Závěr knihy je věnován rozsáhlé diskusi programu dvanácti kroků jako psychospirituální cesty.

Jednou z výhod Schermerovy knihy je skutečnost, že se autor nezdráhá předkládat své názory, i když jsou možná kontroverzní, a nijak se netají ambicemi další diskusi vyvolat. Formuluje zajímavou otázku, zda se má vůbec duchovní jádro lidských bytostí stát součástí konceptu self, ať už ve vědomé či nevědomé podobě. Mnozí, a zvlášť ti, které silně ovlivnilo východní myšlení, mohou namítat, že je to právě self, osobnost či to, co duchovní tradice nazývají egem, co nám brání nazřít nejhlubší podstatu sebe sama. Podobně se Schermer zamýšlí nad tím, zda je vůbec možné bez self žít, a dochází k závěru, že něco takového je téměř nemyslitelné. Buddhisté, hinduističtí svámíové, súfisté a taoisté by byli rozhodně proti. Tvrdili by, že právě vidění skrze iluzi self je cestou k božskému.

I když Schermer uvádí mnohé informace čerpající z východních duchovních tradic, které budou klinické pracovníky ze Západu zajímat, je tato kniha hluboce zakotvena v západních, židovsko-křesťanských vo

12


dách duchovního self toužícího po kontaktu s božským. V tomto ohledu tedy kniha doplňuje literaturu z posledních desetiletí, jež čerpá především z východních tradic.

Když mluvíme o nějaké knize, málokdy věnujeme pozornost tomu, co by se dalo nazvat tónem hlasu autora. V tomto ohledu je Schermerův přístup neobvyklý. Daří se mu hovořit jazykem akademickým i intimním, teoretickým i účastným, takže čtenář může snadno získat dojem, že Schermer mluví právě s ním. Tento styl zosobňuje to, o čem Schermer sám v knize hovoří, totiž že duchovní, „pravá realita“ není od zbytku života oddělena, ale proniká každým okamžikem naší existence. Stejný rys nesou i Schermerovy kazuistiky, z nichž je patrné, že se jedná o obratného, chápajícího, citlivého a úspěšného psychoterapeuta.

A ještě jedna poznámka: čtenáře, v kterých tato kniha probudí hlubší zájem o spiritualitu a psychoterapii, by mohla zajímat také práce duchovního učitele A. H. Almaase, jednoho z mála autorů, kteří integrují spiritualitu a psychologii, ale o nichž se Schermer nezmiňuje. Almaasův-Dimondův přístup, popsaný v mnoha jeho knihách, nabízí osobitou humánní a důkladnou integraci mystické spirituality a západní psychologie.

Západní kultura se stále vyvíjí. Mnozí z nás, psychoterapeuti i ostatní, zjišťujeme, že spiritualita by se mohla stát zlatým klíčem ke štěstí, jehož hledání je součástí americké kultury. Stejně tak by mohl z jednoty a celistvosti, kterou Schermer staví do centra duchovního přístupu, těžit celý moderní, konflikty zmítaný svět. A vzhledem k tomu, jak se my, naše kultura a svět dál vyvíjíme, můžeme být jen vděčni za léčebný podnět, jakým je tato vynikající kniha.

Kenneth Porter

Center for Spirituality and Psychotherapy,

National Institute for the Psychotherapies, New York

13



ÚVOD A PODĚKOVÁNÍ

Tato kniha je výsledkem sbližování spirituality s psychologií a psychoanalýzou a já doufám, že k tomuto sbližování i sama přispívá. Syntéza náboženských a duchovních principů a poznatků o psychologickém vývoji, k níž začalo docházet před více než sto lety, ale která byla považována za snahu „izolované menšiny“, se nyní dostává do centra pozornosti. I když jsem na jednu stranu nebyl nikdy zcela oddán náboženství či duchovnímu hledání, jako začínající psycholog jsem se setkal s humanistickou a transpersonální psychologií 60. a 70. let 20. století. Tehdy jsem se také plavil v novátorských vodách oněch opojných let jako účastník encounterových skupin, praktikant jógy a student prací Alana Wattse, Fritze Perlese, Abrahama Maslowa a dalších představitelů tehdejší „nové psychologie“ meditace, principu „tady a teď“ a sebeaktualizace, které se rodily v esalenském institutu, National Training Laboratories a dalších pokrokových centrech humanistické psychologie. Přibližně v té době jsem s velkým nadšením četl práce Junga, Fromma, Frankla, Tillicha, Bubera a dalších, kteří psali o lidském údělu a o psychoterapii z pohledu různých východních, křesťanských, talmudských, chasidských a „pohanských“ tradic. Tato humanistická a duchovní pojetí mě osobně velmi inspirovala, ale vzhledem k mému modernistickému a vědeckému smýšlení a určité nedůvěře k náboženským dogmatům zvítězil můj vášnivý zájem o freudovskou psychoanalýzu.

V té době se freudovská psychoanalýza od spirituality odvracela a snažila se vysvětlit lidskou zkušenost z hlediska biologických pudů a interpersonálních potřeb v „naturalistických“ a „redukcionistických“ pojmech. Moje kariéra se ubírala tímto směrem a mé duchovní zájmy ustoupily do pozadí. Humanistické hledisko však nepřímo ovlivnilo mou první knihu, Object Relations, the Self, and the Group (1987), jejímž spoluautorem byl Charles Ashbach.

Na počátku 80. let 20. století jsem prošel osobní krizí, na jejíž pře

15


konání mé psychoanalytické vzdělání nestačilo. Začal jsem s různými formami duchovního hledání a duchovních praktik, abych „se našel“, a vědomé uplatňování duchovních principů mi pomohlo najít smysl a směr, který se vynořil spolu s novou nadějí z období hluboké deprese a zklamání. Dál jsem se však věnoval psychoanalýze a práci se skupinovou dynamikou teoreticky i jako praktikující psychoterapeut a duchovní změny, které se ve mně odehrávaly, jsem vůbec či téměř vůbec ke své práci nevztahoval. V jistém smyslu jsem vedl dvojí život, ale podvědomě jsem tušil, že obě roviny jsou nějak propojeny.

V té době jsem se začal zabývat prací britského psychoanalytika Wilfreda R. Biona, který překvapujícím způsobem slučoval mystické myšlenky s teorií objektních vztahů. Jeho teorie se mi zdály brilantní, provokativní a velmi originální. Bionova práce tvořila most mezi mým duchovním životem a mou prací.

Poté jsem byl přijat jako psycholog do programu léčby návykových nemocí, který vycházel z modelu závislostí využívajícího principy Anonymních alkoholiků (AA). Tato organizace vnímá chemickou závislost jako léčitelnou „nemoc“ se všemi fyzickými, emočními a duchovními aspekty, tedy nejen jako důsledek psychodynamického konfliktu, nedostatečnosti či osobnostních rysů. V tomto novém prostředí jsem si připadal jako ryba na suchu, ale mí kolegové mě přijali a „duchovně založený“ léčebný přístup si mě rychle získal.

Během svého působení v tomto programu jsem začal hledat spojitost mezi duchovními a psychodynamickými paradigmaty léčby. Když se například jeden z kolegů vyjádřil o uzdravení pacienta jako o „vzkříšení“ nebo jiný pacient mluvil o „naprostém odevzdání se“, začal jsem se sám sebe ptát, co by tyto cizorodé představy mohly znamenat z psychodynamického hlediska. „Naprosté odevzdání se“ jsem považoval za paralelu Winnicottovy „naprosté závislosti“ a „vzkříšení“ jsem přirovnával k osobnostním změnám, které jsou důsledkem emočního vhledu v psychoanalýze. V době, kdy jsem ve středisku pracoval, se mi vyjevily mnohé paralely, taje a možnosti. Byla to vynikající zkušenost, která mě mnohému naučila a přiměla k tomu, abych přehodnotil svoje základní domněnky a pevná přesvědčení.

16


S rozvojem myšlenek hnutí Nového věku si spiritualita získávala své místo v naturalistické a redukcionistické psychoanalytické literatuře, kde po mnoho desetiletí byla tabu. Psychoanalytici William Meissner, James Grotstein, Nina Coltartová a Michael Eigen a psychiatr Mark Epstein formulovali svá pojetí teorie objektních vztahů a psychologie self, které zahrnovaly duchovní hlediska. Poprvé jsem se setkal s komunitou, v níž probíhal dialog slučující obě roviny mého života a mé práce, a začal jsem vážně přemýšlet o možnostech integrace spirituality a psychoanalýzy. Poté co jsem v odborném periodiku publikoval článek na téma spirituality a psychoterapie, jenž vyvolal příznivé reakce čtenářů, začaly přicházet další myšlenky, jakkoli syrové, a já se rozhodl napsat knihu.

Je na čtenáři, aby posoudil platnost a hodnotu výsledného textu. I když jsem se v posledních pětadvaceti letech věnoval studiu a praktickému uplatnění teorie objektních vztahů, psychologie self a dalších postfreudovských trendů v psychoanalýze, nenárokuji si statut odborníka v otázkách duchovních, metafyzických a teologických. Při interpretaci duchovních nauk, které jsem poznal, jsem se snažil využít svou intuici a zkušenost. Navíc předpokládám, že můj pohled na některé náboženské koncepty a texty je příliš osobní a zjednodušený. Proto žádám o shovívavost a doufám, že má zamyšlení budou mít alespoň z části obecnou platnost.

Další apologie patří čtenáři. Mé odkazy k náboženským myšlenkám se omezují na židovství, křesťanství, hinduismus a buddhismus. Rád bych byl do své diskuse zahrnul rovněž islám, indiánské nauky, taoismus a další náboženské systémy. Mou jedinou útěchou budiž naděje, že se tato kniha stane podnětem pro zastánce dalších náboženství, aby se do dialogu zapojili a prezentovali vlastní názory na duchovní psychologii a psychoterapii.

Říká se, že „Bůh přebývá v maličkostech.“ Jeden zdánlivě nepatrný detail mi překvapivě nadělal spoustu starostí: použití zájmena v třetí osobě (on/ona/ono) mi dlouho nedalo spát. Začal jsem si naléhavě uvědomovat, že pro vyjádření více rodů v jediném výrazu nemá angličtina (ani čeština, pozn. překladatele) prostředky. Bůh je samozřejmě buď vícegenderový, nebo nemá žádný gender podle stupně antropomorfismu,

17


který chceme uplatnit. Mé obecné reference k osobám by měly být omezeny na „ona nebo on“, ale to je řešení poněkud těžkopádné. Volím tedy tradiční cestu používat „on“, kromě případů, kdy je gender jádrem diskuse. Doufám, že mi čtenářky odpustí tento stylisticky zastaralý nedostatek a maskulinní předpojatost, kterou možná zaregistrují. Ženský pohled je zásadním bodem duchovního paradigmatu a ženská spiritualita je sama o sobě velmi úrodným polem. Otevřela mnoho bran k duchovnímu poznání, jež patriarchální kultura dlouho cenzurovala a potlačovala. I když ji nemohu plně reprezentovat, mohu alespoň uznat její zásadní význam.

Při objasnění principů, kterými se v této knize zabývám, hrají důležitou roli případové studie. K zachování anonymity pacientů jsem vytvořil kazuistiky na základě vlastních klinických zkušeností i zkušeností dalších kolegů. Jména pacientů jsou samozřejmě vymyšlená, identita a informace byly pečlivě vynechány či zastřeny, řada uváděných případů vznikla sloučením jednotlivých příběhů různých pacientů. Proto je podobnost s konkrétním případem konkrétního jedince čistě náhodná. Podstatné je, že kazuistiky mají pouze ilustrovat předložená tvrzení, ne plnit roli samostatných důkazů.

I když jako autor této knihy je uveden jeden člověk, podílelo se na ní mnoho dalších osob. Jsem hluboce vděčen svým pacientům za to, že se se mnou podělili o své rozmanité zkušenosti, a svým kolegům za nápady, podporu a inspiraci. Rozhovory s Jamesem Grotsteinem a e-mailová korespondence s Michaelem Eigenem byly velmi důležité pro rozhodnutí vydat se na tuto „psychospirituální“ pouť. Jim je navíc dlouhá léta mým drahým přítelem a mentorem. V mé práci mě dál velmi podporovali a inspirovali Yvonne Agazarianová, Peter Benda (politolog a správce grantů), Phillip Bennett, Harold Bernard, Kit Bollasová, Bertram Cohen, Mary Dluhyová, Jim Durkin, Raman Kapur, Jeffrey Kauffman, Robert Klein, Lew Krieg, Dianne LeFevreová, Malcolm Pines, Cecil Rice, Suzanne Roffová, John Sonne, Vamik Volkan a Corbett Williams (systémový analytik s hlubokým zájmem o neuropsychologii a práci W. Biona). Charles Ashbach, spoluautor mé první knihy Object Relations, the Self, and the Group, byl pokladnicí nápadů, které „naplnily

18


můj kontejner“ novými pohledy na osobnost a skupinové vztahy. Gunther Abraham, velký lektor psychoanalýzy, který studoval s Donnaldem Winnicottem, Annou Freudovou a Martinem Buberem, mě nasměroval k dílům Melanie Kleinové, Winnicotta a Biona. Robert Pomerantz byl mým supervizorem v léčbě závislostí a pomáhal mi nalézt vlastní osobitý přístup, neautoritativně mě povzbuzoval v integraci tradičních a duchovně založených přístupů v poradenství a psychoterapii. Tom Crane, nadaný správce sítě, se se mnou podělil o vlastní zkušenost s východními duchovními praktikami. Robert Foreman, lektor, výzkumník, administrátor a průkopník ambulantní péče o závislé pacienty, byl prvním kolegou, který použil pojem „psychospiritualita“. Nevím, jestli tento pojem sám vytvořil, ale rozhodně mě na něj jako první upozornil. Skutečnost, že se „psychospiritualita“ stala za pouhých deset let běžně používaným termínem, svědčí o vzrůstajícím zájmu o spojení mezi psychologií a spiritualitou.

Ken Porter, spoluzakladatel a vedoucí oddělení psychiatrie v Center for Spirituality and Psychotherapy v National Institute for the Psychotherapies v New Yorku, se velkoryse podělil o některé vlastní postřehy a napsal předmluvu k této knize. Dan Gottlieb, psycholog, novinář a moderátor pořadu Voices in the Family (Hlasy v rodině) v celostátním veřejném rádiu, se mnou sdílí zájem o spiritualitu (prezentovaný na třech konferencích, které jsem vedl) a stal se mým drahým přítelem. Danova tragická autonehoda a jeho další hledání smyslu a životní síly jsou dobře známy lidem ve Filadelfii. Otevřenost, s níž se dělí o svou zkušenost, mě hluboce oslovila. Poděkování patří také mé „šéfové“ Jane McGuffinové za dokonalou administrativní práci a za to, že mě opakovaně uvolňovala z klinických povinností, abych se mohl věnovat psaní. Zvláštní poděkování patří Jessice Kingsleyové a jejím zaměstnancům za otištění tohoto svazku v jejich významném katalogu.

A konečně to jsou mí přátelé, rodina, spolupracovníci, můj osobní lékař dr. Guy Lacy Schless a mí velmi laskaví a tolerantní bývalí psychoterapeuti Edward Gaughran a James Pearson. Co dodat? Přátelé, lidé, kteří nás podporují, a lékařská péče, to vše je pro naši spokojenost tak důležité. Rád bych také zvlášť poděkoval svému otci Mattovi, který

19


zemřel v roce 1997 a jehož hluboká pokora, láska a otevřenost byly neocenitelné a umožnily mi, aby s jeho smrtí odešla jen malá část mě samotného.

Možná už tušíte, že jsem nikdy neměl skutečného guru v psychoanalýze ani na duchovní cestě. I když následování guru může mít své výhody, nikdy jsem nebyl schopen takto se oddat jednomu člověku. Zjistil jsem, že musím, i když někdy trochu klopýtavě, hledat svého vnitřního ducha sám. Mým guru jsou vztahy. Věřím, že pokud k sobě navzájem přistupujeme láskyplně a s odvahou a jsme ochotni se jeden od druhého učit, najdeme každý svou vlastní cestu.

Bůh je v našich srdcích. Bůh je láska. Bůh je v lidech. Bůh je v setkání Já-Ty. To vím jistě. Ostatní svá tvrzení v této knize nepředkládám s naprostou jistotou, ale s nadějí, že další lidi přimějí k vlastnímu zamyšlení a k výpravě za záhadami „nemyslitelného vědění“, které je v nich a všude kolem.

20


ČÁST I.

PSYCHOSPIRITUALITA



KAPITOLA PRVNÍ

ZMĚNA PARADIGMATU

...pojem paradigma se používá ve dvou významech. Na jedné straně

představuje celkovou konstelaci přesvědčení, hodnot, technik atd. sdí

lených členy dané komunity. Na druhé straně si pod ním představí

me jeden prvek této konstelace, konkrétní řešení, která mohou v po

době modelů či příkladů nahradit explicitní pravidla a stát se základem

řešení ostatních problémů normální vědy.

THOMAS KUHN

Spiritualita je základem veškeré lidské zkušenosti. Je přítomna i v jejím popření. Ti nejzatvrzelejší ateisté či existencialisté zápasí s významem a smyslem života, i když svět je pro ně absurdním místem bez Boha. Nietzche svou negací Boha usiloval o povznesení lidského ducha. Sartre psal o „špatné víře“ jako o neschopnosti potvrdit existenci, i když říkal, že princip víry je podkopáván naprostou absurditou a nesmyslností našich životů. Člověk musí najít smysl a ideál, kterému by mohl věřit navzdory hluboké skepsi a zoufalství. Jiný existencialista, Camus, napsal: „Uprostřed zimy jsem v sobě nalezl nezdolné léto.“ Co je tím létem, když ne duchovní podstata?

Filozofie a psychologie se v druhé polovině 19. století od spiritua

lity odvrátily. Intelektuální a vědecký pokrok vyústil do „moderního věku“ a spiritualitu popřel. Nečinil se rozdíl mezi spiritualitou a spiritismem, vírou v paranormální jevy, a spiritualita tak vědecké komunitě připadala krajně podezřelá. Není to tak dlouho, co spiritualita začala být považována za legitimní součást hlavního proudu psychologie a psychoanalýzy.

V následujících pasážích bych se rád společně s vámi zamyslel nad

některými důsledky spirituality a náboženských přesvědčení pro psy

23


chologii a psychoterapii. Předem vás však varuji, že jsem jak svým založením, tak svým vzděláním nenapravitelný skeptik a vědecky smýšlející, humanisticky orientovaný člověk. Je pro mě tedy nezbytné položit si otázku, která se může zdát hluboce věřícímu člověku zbytečná. Tato otázka, která má kořeny v modernismu a zejména postmodernismu, zní: „Proč musíme zavádět duchovní představy, jako je Bůh, vyšší self a vyšší vědomí, do psychologie a psychoterapie, které jsou a nutně musí být zakotveny v přírodních a společenských vědách a v nárocích a podmínkách naší pozemské existence?“ Pro jungiána či hluboce věřícího člověka může být spiritualita samozřejmostí, pro dnešního freudovce, modernistu či postmodernistu tak samozřejmá není. Aniž bych zaujímal jasné ideologické stanovisko, uvědomuji si, že tíhnu ke druhé možnosti, tedy k určité skepsi a pochybám o lidské motivaci a lidském poznání.

Někteří čtenáři, zvláště ti, kteří byli formováni tradiční akademickou a klinickou psychologií, mohou prožívat stejné dilema. I když v dnešní společnosti zájem o duchovní otázky vzrůstá, takové úvahy jsou z dobrých důvodů stále mimo rámec tradičního výzkumu, teorie a praxe. Vždyť moderní psychologie staví na představě, že složitější jevy (myšlení, naučené chování, poznávání) lze vysvětlit z hlediska jevů „jednodušších“ (biologie, impulsy, podmíněné reakce) a pozdější vývoj z hlediska dřívějšího vývoje (život dospělého jako důsledek dětství) a že sebeaktualizace závisí na předchozím naplnění základních materiálních a sociálních potřeb (biologický a evoluční determinismus; Maslowova hierarchie potřeb; Freudovo pojetí sublimace, podle něhož motorem i těch nejtvořivějších počinů jsou sexuální a agresivní impulsy). Takový redukcionismus vedl k různým poznatkům a jejich uplatnění nám pomohlo lépe porozumět člověku v kontextu biologického a kulturního vývoje.

Kromě toho je častý názor, že víra v Boha nebo přesvědčení, že lidské bytosti usilují o poznání reality přesahující každodenní zkušenost, jsou založeny na metafyzických spekulacích, které do vědy nepatří. Výzkumy přinášejí důkazy, ke kterým nemá přístup ani ta nejpokročilejší metafyzika. Logický pozitivista pochybuje o tom, zda zachycení rea

24


lity, která přesahuje smyslově vnímané jevy, má vůbec nějakou hodnotu. A neměli bychom odlišovat psychologii, založenou na demokratickém principu, od náboženství, aby kdokoli bez ohledu na svou víru či nevíru měl přístup k diagnostice a léčbě? Neměli bychom nabízet léčbu, která překračuje všechna náboženství a kultury? Není snad tento rovnostářský přístup odrazem demokratické společnosti založené na svobodě náboženství a hledání univerzálních metod a teorií platných pro všechny lidské bytosti?

To jsou důležité argumenty proti zavádění spirituality do společenských věd, které slouží jako kotvící principy psychologie, psychiatrie a psychoterapie už od 19. století, kdy se tyto obory cestou empirického výzkumu od filozofie a teologie oddělily jako samostatné disciplíny. V současnosti však zažíváme obnovu spirituality v hnutí Nového věku, roste zájem o meditační praktiky, duchovní četbu a návštěvu workshopů stejně jako o začleňování spirituality do holistické medicíny a zdravotní péče, alternativní terapie, zvládání stresu a každodenního života. K tomuto proudu se přidali i někteří představitelé exaktních věd, kteří například tvrdí, že kvantová teorie naznačuje existenci kosmického vědomí (Young, 1976), že vyšší stavy vědomí lze zdokumentovat a klasifikovat (Tart, 1972; Wolman a Ullman, 1986; Combs, 1995), že mohou podporovat zdraví a spokojenost (Benson a Proctor, 1985; Benson a Stark, 1996) a že mají pozitivní dopad na duševní zdraví (Levin a Chatters, 1998). Většina „zatvrzelých“ vědců však dál hledá chemické a biogenetické pozadí chování, materialistická vysvětlení událostí ve vesmíru a neurologický výzkum dál usiluje o pokrok ve farmakoterapii. A to je také jejich úkol. Ale jaké místo může zaujímat Bůh či duch ve světě elektronů, mezonů a složitých organických molekul?

Jednou pozoruhodnou výjimkou mezi těmito skeptickými postoji ke spiritualitě, které ovládly psychologii, byla jungovská analytická psychologie, která vždy kladla důraz na duchovní stránku self, záhadné a archetypální prvky psychiky. Značně opožděné začlenění spirituality do hlavního proudu psychologie lze zčásti přičítat rozkolu mezi Freudem a Jungem v počátcích psychoanalýzy. Freud trval na významu bio

25


logických pudů, zejména pudu sexuálnho, zatímco Jung byl přesvěd

čen, že neměnným základem psychiky je kolektivní historická zku

šenost lidského rodu, jež zahrnuje spiritualitu ve formě, kterou pozdě

ji nazval archetypy, vrozenými strukturami zahrnujícími také před

stavy o bozích, bohyních a dalších duchovních entitách. Po odchodu

z Freudova tábora rozlišil Jung pudově podmíněné osobní nevědomí

a archetypální kolektivní nevědomí (Hayman, 1999, s. 207). I když

kladl důraz na duchovní oblast, sám se na udržení bariér mezi du

chovně založenou psychologií a jejím vědeckým protějškem podílel tím,

že zachovával toto umělé rozčlenění duševního života. Podle mého ná

zoru základním duchovním prvkem v psychologii není tato říše arche

typů, ale život, jak ho žijeme, jako konkrétní cesta životem od naro

zení do smrti. Spiritualita je součástí existence a podstaty, utváří se

v integraci biologických a sociokulturních požadavků a kolektivních

představ při snaze jedince řešit své životní a existenciální problémy. To

vyžaduje souhru a vzájemné doplňování naturalisticko-vývojové i my

tické, archetypální perspektivy, které jsou paradoxně v protikladném

vztahu. Tuto knihu tak můžeme do jisté míry považovat za snahu za

celit roztržku mezi jungiánskou a freudovskou školou psychoanalýzy

a mezi duchovním/náboženským a naturalistickým pojetím lidské mys

li a chování.

Ještě před několika lety jsem byl jako převážná většina psychologů,

kteří záměrně oddělují duchovní myšlenky od svých odborných akti

vit, výzkumu a psychoterapie, zajedno s výše uvedenými principy. Za

býval jsem se především psychodynamikou vývoje, vztahů a skupin.

Zajímalo mě a zajímá stále, jak objektní vztahy, tj. mezilidské vztahy

a odpovídající duševní konflikty a jejich reprezentace, ovlivňují emoč

ní vývoj. Snažil jsem se léčit pacienty, jejichž raná připoutání a vztahy

vykolejily. I když jsem se zájmem četl práce těch, kteří nabízeli kom

binaci psychologické a duchovní podpory, jako William James, Carl

Jung, Martin Buber, Viktor Fankl a Erich Fromm, cítil jsem, že tento

přístup bych do svého pojetí neměl zahrnovat. Mým cílem totiž bylo

hledat opěrné body léčby v přírodních a společenských vědách, kde

jsem se setkal s teorií objektních vztahů a psychologií self, které pro

26


mě byly velmi bohatým, přesvědčivým a užitečným zdrojem podnětů. Navíc jsem považoval za nepatřičné, abych pacientům nutil vlastní náboženská přesvědčení či skepsi. Alespoň ve své práci jsem tedy zůstal agnostikem.

Po určité době jsem však dospěl k názoru, že interpersonální a objektní vztahový rámec není dostačující a opomíjení duchovních dimenzí je závažným nedostatkem. Popíšu, jak jsem k tomu došel.

Prvním důležitým podnětem v mé praxi, který otřásl mou vědeckou skepsí vůči spiritualitě, bylo mé rozsáhlé působení v programu léčby závislostí. Na pracovišti, kde měly výrazný vliv zásady organizace Anonymních alkoholiků, jsem byl svědkem uzdravení pacientů, kteří trpěli poruchami spojenými se zneužíváním návykových látek a prožitkem traumatu. Jejich uzdravení nebylo nutné spojovat s působením nějakých nadpřirozených sil, ale nebylo možné ho vysvětlit jinak než jako duchovní proměnu, tedy jako zásadní změnu přesvědčení, postojů a osobnosti vyžadující buď vyšší vědomí, nebo víru v Boha, nebo obojí. Byl jsem svědkem toho, jak pacienti se závažnou diagnózou, označovaní za „recidivisty“, „hraniční pacienty“ a „psychopaty“, začali žít plnohodnotným, společensky bohatým životem. Žádnou z těchto proměn nebylo možné předvídat ani očekávat na základě redukcionistického modelu zdůrazňujícího biologické pudy nebo freudovského modelu, podle něhož se osobnost formuje do věku pěti či šesti let.

Druhým podnětem bylo, že jsem se začal náruživě zajímat o východní nauky, meditaci a změněné stavy vědomí. I když jsem je tehdy nepovažoval za užitečné nástroje v léčbě duševních nemocí a závislostí, setkal jsem se s několika terapeuty, kteří je takto využívali, a začal jsem přemýšlet, jak tyto poruchy souvisejí se změnou vědomí, kterou lze napravit cestou meditace a duchovní obnovy.

Třetím impulsem byl fakt, že o spiritualitu se stále více zajímali psychologové a praktikující lékaři, kteří začali navrhovat teorie slučitelné s moderním vývojem vědy. Například harvardský lékař Herbert Benson (Benson a Proctor, 1985; Benson a Stark, 1996) se ve svém vědeckém výzkumu snaží získat rigorózní empirické důkazy o léčebném vlivu duchovních praktik a na rozdíl od mnohých propagátorů Nového věku

27


se nespoléhá jen na osobní příběhy a svědectví, jež mohou být často zkreslená.

Během své praxe skupinového a rodinného terapeuta jsem se seznámil se systemickým přístupem a poznal jsem význam kontextu, což mě přivedlo k přesvědčení, že přímočaré modely příčiny a následku nejsou schopny obsáhnout motivaci, emoce a chování člověka. Při zkoumání biologických, sociálních a ekologických systémů se ve stále širších souvislostech jejich vzájemné interakce dostáváme za hranice jednoduchých příčinných vztahů k hluboké duchovní podstatě biologických, sociálních a ekologických procesů (Capra, 1997). Nacházíme podobnosti mezi duchovními naukami, teoriemi živých systémů a moderními teoriemi relativity, chaosu a kvantovou teorií, jež dalece přesahují jednoduchou vztahovost příčiny a následku (Capra, 1975; Wiber, 1998, 2000; Zukav, 1979) a zavádějí nás do říše praradoxů, záhad a mimosmyslové reality. Není náhodou, že sám Jung se začal zajímat o kvantovou teorii a její možný vztah k tomu, co nazval „synchronicitou“, souběžností jevů vyplývající z archetypálních podobností (Hayman, 1999, s. 406–417).

A potom tu bylo dílo psychoanalytika Wilfreda Biona, které pro mě bylo pojítkem mezi těmito různými oblastmi ovlivňujícími mé pojetí a jež vytříbeným stylem spojuje spiritualitu s mou první a stálou láskou, teorií objektních vztahů. Bion (1897–1979) byl brilantní a podnětný myslitel, který se sice někdy vyjadřoval ve složitých a nejasných metaforách, ale svými novými formulacemi výrazně přispěl k rozšíření obzorů psychoanalýzy. Od filozofie a studia vědeckých metod se dostal až k mystickému pojetí duševního života.

Tyto různé zkušenosti vytvořily základ, z něhož vzešla tato kniha. Proto se budu každou z nich zabývat jednotlivě s odkazem na témata, která považuji za základ „psychospirituálního paradigmatu“, způsobu promýšlení a praktikování psychologie, psychoanalýzy a psychoterapie integrujícího duchovní principy s psychologickými modely mysli a chování. Mým záměrem je sloučit duchovní poznání s vědecky orientovanými myšlenkami, které se týkají mysli a jejího vývoje zejména v oblasti problémů a poruch, s nimiž pacienti na psychoterapii přicházejí.

28




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.