načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Drž ten volant oběma rukama - Jiří Kostúr

Drž ten volant oběma rukama

Elektronická kniha: Drž ten volant oběma rukama
Autor:

   Titul e-knihy „Drž ten volant oběma rukama“ je inspirován výkřiky spolujezdkyně Zdeň-ky, která umírala strachy napřed na horských zákrutách v německých, rakouských a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Jiří Kostúr
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 188
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8506-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

   Titul e-knihy „ Drž ten volant oběma rukama “ je inspirován výkřiky spolujezdkyně Zdeň-ky, která umírala strachy napřed na horských zákrutách v německých, rakouských a italských Alpách (obálka knihy je z průsmyku Passo delio Stelvio) a pak i na francouzské Korsice a italské Sardinii. K tomuto explorérskému výboji se v Pise přidal Meďour Skalákovic Homolků a i Avie Čuňase. Ten si ale vyjel jen na několikadenní štrapáční dálniční výlet, jenž absolvoval opět zpět po našem odjezdu do přístavu Livorno. S mlynáři z Meziříčka jsme potom přepluli do korsické Bastie a putovali západním pobřežím a hornatým vnitrozemím (opět se v Jimnym ozývaly mrákotné výkřiky o držení volantu) na korsický jih. Další lodí jsme se přepravili na Sardinii, kterou jsme objeli celou dokola a pak se vraceli nazpátek východní Korsikou. Volantové výkřiky přišly opět ke slovu. Pořád se ale nevykřikovalo, čubrnělo se v horách na tlupy volně se potulujících prasat, na vystupující žebra hladových krav, živících se listím stromů na sežehnutých pastvinách sluncem a požáry, a na ostrůvky poloopuštěných kamenných vesnic vklíněných v horských úbočích. Bylo pochopitelně i moře, ale jen na pár hodin, jednou na celý den. Když se chce vidět všechny korsické torré, janovské obranné věže, nebo sardinské nuraghe, prehistorické pevnosti, tak dlouhodobé vyvalování na plážích nepřichází v úvahu. Navíc si dendrolog výpravy nemohl nechat uniknout nejstarší olivovník v Evropě se stářím 4000-4500 let. Prostě bylo toho spousty s haldou zážitků jako např. ztracené klíče od auta. Krevní msta na nás nebyla vykonána a tak při zpáteční cestě Itálií, kterou jsme absolvovali už solitérně  – Skaláci přepluli na Apeninský poloostrov až v dalších dnech – jsme k našemu tripu přibrali ještě Florencii, Bolognu, Padovu a Benátky. Ulekané modlitbičky v Dolomitech a rakouských Gurktale Alpen už nepočítám. Knihu doprovází víc jak 300 fotografií.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Kostúr - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Drž ten volant

oběma rukama

Korsikou

Sardinií

Jiří Kostúr


3

Vydáno v roce 2018

Nakladatelství Jiří Kostúr (jiri.kostur@seznam.cz)

© Jiří Kostúr, 2018

Fotografie: Jiří Kostúr, Zdeňka Tomášová, Miroslav Skalický

Skalák, Šárka Skalická, František Stárek Čuňas

ISBN: 978-80-88139-24-9 (PDF)

ISBN: 978-80-88139-25-6(EPUB)

ISBN: 978-80-88139-26-3 (MOBI)


4

Bibliografie Jiřího Kostúra (1942):

Roční doby (přírodní lyrika), Severočeské nakladatelství, 1973.

Satori v Praze (autobiografické povídky), Pragma, 1993, rozebráno.

Lesní hovory (přírodní lyrika), Torst, 2000, rozebráno.

Toulavý kopyta (cestopis o putování s koněm po Šumavě a Vysočiny,

vlastní vydání, 2006.

Vidět sekvoje, a zemřít...(cestopis z amerického Jihozápadu),

Akcent, 2008.

Baráky – souostroví svobody (se spoluautorem Františkem Stárkem

Čuňasem kniha rozhovorů s aktéry undergroundových komun zko

munistické doby), Pulchra, 2010, rozebráno.

Je zastoupen v Antologii české poezie I. díl (1966-2006), Dybbuk,

2009 a v antologii Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí

ze života), Sursum, 2010.

Časopis Revolver revui č. 83, 2011 otiskl kratší výběr ze sbírkymi

lostné poezie Stařec a láska. V literární revui Pandora č. 24, 2012

vyšla ukázka z připravované knihy Dobrý práskač Švejk, kterávy

chází ze svazků StB, které byly na Jiřího Kostúra vedeny jako nane

přátelskou osobu a s nimiž se seznámil teprve po 23 letech, vlastní

vydání, 2013. Tištěná kniha je už rozebrána a na jaře roku 2015vy

šla jako e-kniha.

Tančící derviš (cestopis o Turecku), e-kniha 2015.

Island-země v zrodu (cestopis o putování Islandem), e-kniha 2015.

Stařec a láska (troufalý milostný deník), milostná lyrika, e-kniha

2015.

Union Jack (cestopis o Anglii, Walesu, Skotsku a Irsku), e-kniha

2016.

Tří hároši v Pobaltí (cestopis o Litvě, Lotyšsku a Estonsku), e-kniha

2016.

Toulky Bosnou, Albánií a Řeckem (cestopis), e-kniha 2016.

Tři hároši na Sicílii (cestopis o Itálii), e-kniha 2017.

Tři hároši v Podněstří (cestopis o Rumunsku, Moldávii aPodně

sterské Moldavské Republice), e-kniha 2017

Ještě Evropou – Zámky na Loiře, Bretaň, Amsterdam, Hamburg,

Skandinávie (cestopis), e-kniha 2017

Povídky ze zadní kapsy – soubor povídek, e-kniha 2017


5

Obsah:

Úvodem

3. září

4. září

5. září

6. září

7. září

8. září

9. září

10. září

11. září

12. září

13. září

14. září

15. září

16. září

17. září

18. září

19. září

20. září

21. září

22. září

23. září

24. září

25. září

26. září

27. září

28. září

29. září


6

Úvodem

Ještě jsou místa, kde jsme v Evropě nebyli. Přeci Korsika a Sardinie!

Se Skalákem jsme loni uţ o těchto ostrovech ve Středozemním moři

uvaţovali, tak letos přišly na řadu!

Novinkou bylo, ţe se mnou harcovala přítelkyně Zdeňka. Bylo to

poprvé, kdyţ nebudu počítat Island se svým synem Cyrilem –

v Jimnym spal akorát dvakrát, jinak ve stanu – co jsem musel kaţdý

večer rozkládat spací úpravu na sedadlech na obou stranách. Co bych

ale pro dámu svého srdce neudělal!

Festival v Meziříčku, jenţ Skaláci pořádají kaţdoročně vposledním srpnovém víkendu, musel být přesunut aţ do prvních zářijových

dnů, aby se netloukl s festivalem v Mikulově. My jsme proto vyjeli

dřív a bylo domluveno, ţe se setkáme v severní Itálii u jezera Como.

Pak to švihnem přes Milán, který jsem chtěl vidět především kvůli

jeho katedrále.

Zdeňka jela se mnou po druhé v ţivotě na tzv. „Západ“. Poprvé to bylo loni do Vídně, kam jsme zajeli z červencového fesťáku u Skaláků. Za komoušů byla akorát na dederónské Rujáně a hungárském Balatonu. Poprvé si také vzala měsíční dovolenou vcelku. Přátelíme se uţ přes šest let a teprve letos se konečně rozhoupala si vyhodittaké z cestovatelského kopýtka!

Vybral jsem trasu přes Mnichov do Garmich-Partenkirchenu, abysme začali německými Alpami. Pak protneme napříč rakouské Alpy na jih a potom přejedeme do italských. V těch mě specielně zaujal průsmyk Passo delio Stelvio, jenţ se nachází ve výšce 2.757 m. Mají se tam vyskytovat tutový krouceniny, přes které se jezdí horská etapa cyklistického závodu Giro d ́ Italia. To jsem ještě netušil, jak budou svírat zadní partie Zdeňky!

Musím také předeslat, ţe ona neumí plavat. Je to prostě tak.Upozornil jsem na to při telefonickém rozhovoru Skaláka, aby se tovědělo předem. Míra reagoval: „Tak ji to naučíme!“ To bylo ale Zdeňkou vehementně odmítnuto: „V ţádném případě!“ Uvaţoval jsem o zakoupení záchranné vesty, ale ta je dost drahá a navíc bysme mohli být povaţováni za migranty, coţ na Korsice by mohlo být o hubu. Četl jsem, ţe se tam s nimi nepárají. Nakonec kdyţ se tedyvydrţelo do šedesátky nebýt delfínem, tak je to uţ teď jedno. K francouzskému ostrovu ještě tolik, ţe kdyţ jsem Zdeňce dal na výběr: „Skandinávie, nebo Korsika?“, tak zaznělo okamţitérozhod

7

nutí pro ten kus hornaté země omývané mořem. Později řekla:„Vi

děla jsem jako mladá filmový příběh z Korsiky a od té doby ji v sobě

nosím.“ Sny se mají naplňovat!

My

Skalák se svým obligátním chlebem se sádlem

8

Šárka s psicí Zuzanou

Biker Čuňas

9

3. září

Zdeňka přijela do Českých Budějovic uţ v pátek, kde jsem ji sob

jemným batohem a několika taškami naloţil a odvezl do Chmelné.

V průhledném igelitovém pytli vezla i velký letní klobouk. Rozměry

mexického sombrera sice neměl, ale okomentoval jsem to: „To jsem

zvědavej, jestli se s tím klóbrcem vejdeme do auta!“

Předesílám, ţe byl za celou cestu pouţit jen jednou a to mnou.Fo

todokumentačně okrášlil hlavu majitelky aţ po návratu u mě nadvo

ře. Jinak trůnil za jízdy na batozích a srolovaných dekách aspacá

cích. Na noc byl ukládán na palubní desku a opírán o volant. Chla

pec se aspoň povozil těch víc jak 5.000 km, které jsme najeli.

V nákladním zadním prostoru byla umístěna fungl nová chladnička a krabice s proviantem, pod níţ byl umístěn karton plechovkáčů. Já na měsíční cestovní kavalkády vozím vţdycky tři, ale letos jsem dva v červenci odvezl ke Skalákovi, protoţe by se mi se spolucestujícím faktorem do auta nevešly. V Mírovým Meďouru je pro ně místa dost.

Kdyţ uţ jsem v tom výčtu zavazadlových propriet, tak je nutnéuvést, ţe v prostoru pod sedačkou Zdeňky a za ní na podlaze se nacházel kuchyňský kout. Byla tam umístěna dvoukilová propanbutanová bomba a dvouvařič společně s umyvadélkem na mytí ešusů a umělohmotná krabice od autolékárny, v které byly uloţeny příbory a další kuchařský vercajk. V předchozích výpravách vařila vţdycky Šárka, tak jsem se doposud kuchyňskými záleţitostmi nezabýval. Nějaký čas před odjezdem zavolala, ţe si budeme teď vařit kaţdý zvlášť. Nejspíš se obávala, ţe bych při vaření do jídla prskal.Nakonec to bylo O. K., holky se nemusely dohadovat, co která budevyvařovat. Stejně jsme dost jezdili zvlášť.

Vyrazili jsme tedy v neděli kolem půl jedenácté dopoledne. Na oběd jsme se stavili ve Stráţném a pak přefrčeli německou hranici a jeli do bavorského Pasova. Tam jsme přistáli na náměstí s dómem sv. Štěpána s jeho dvěma věţemi zakončenými cibulovytými zelenými kopulemii, které tvoří dominantu města nad soutokem Dunaje a řeky Inn.

Před druhou věží jsem dal přednost Zdeňce v levém rohu


11

V Pasově, kde ve starověku sídlili keltští Bojové a Římané měli

zde dvě pevnosti, jsme se zdrţovat dlouho nechtěli, ale nakonec jsme

ho nechtěně projeli celý sem a tam. Chtěl jsem jet po silnici č. 12podél řeky Inn na Mnichov, avšak ocitli jsme se nevyzpytatelně na

jejím levém břehu a zajeli 100 metrů do Rakouska. Původně jsem

uvaţoval navštívit před Mnichovem i Salzburg, aby Zdeňka tohoviděla co nejvíc, to jsme však uţ dřív zkorigovali. Otočil jsem tedy

Jimnyho a odfrčeli jsme zpátky do Pasova.

Ukazatel silnice č. 12 jsem uţ nehledal a vjel rovnou na dálnici E56, kde u Deggendorfu z ní odbočuje dálnice E 50 vedoucí doMnichova. I kdyţ to podle mapy vypadá jako zajíţďka, není tomu tak. Ukazatel vzdálenosti udával stejnou kilometráţ jako je u silnice č. 12 a navíc se nekonalo ţádné zpomalování v obcích, na křiţovatkách a kruháčích. Je to nejspíš poslední jízda po německé dálnici zadara, kdyţ od příštího roku budou placené.

Do Mnichova jsme napřed vjeli po hlavní třídě Leopoldstrasse. Ta se u triumfálního trojoblouku Siegestor promění v Ludwigstrasse, vedoucí do historického centra. Já jsem v Mnichově po třetí, tak se tu uţ orientuji.

Poprvé jsem tu byl s dcerou Rút v roce 2002, kdyţ jsme jeli do Francie, a podruhé jsem tu dokonce přespal v Jimnym na ulici přinávratu ze Španělska a Portugalska v roce 2013. To mi uţ docházely eura na benzín, a protoţe byla neděle, tak jsem tu musel počkat do pondělí, abych si ve směnárně mohl vyměnit českou tisícovku.Jediný change je na hlavním ţelezničním nádraţí, v bankách na české škvarky kašlou.

Dojeli jsme k Odeonplathu, kde začíná pěší zóna. Odbočili jsme doleva do Briennerstrasse a tam jsme nedaleko s klikou našli jeden flek na zaparkování. Abysme neměli hned zkraje průser, tak jsem na parkovacím turniketu hledal cifru, kolik se platí na hodinu. Nemohl jsem to hned objevit, kdyţ se u nás zastavil postarší pár a muţ řekl: „Parking in Sandy is free!“

Byla to pravda, na turniketu skutečně bylo uvedeno, ţe v neděli se parkování neplatí. Poděkoval jsem za informaci a významně jsme se podívali se Zdeňkou na sebe. Mnichov nám začal dobře. Českáměsta by si z bavorské metropole měla vzít příklad!

Zdeňce se historické centrum Mnichova líbilo náramně. „Je toskutečně krásné město,“ básnila a drţí ji to pořád, ţe to bylo nejhezčí město, co na cestě viděla. Nejspíš proto, ţe bylo při naší cestěpr

12

vním velkoměstem, loňská Vídeň v ní takový dojem nezanechala.

Anebo to bylo proto, ţe v Mnichově vlastní butik s botami!

Kapitalistka Tomášová

V pozadí báně kostela Frauenkirche

13

Nová radnice

Marianské náměstí

Z Mnichova se stalo muslimské město. Zdeňka mě upozornila na

venkovní kavárny na Mariánském náměstí, obsazené z 90 % mu

14

slimskými rodinami. Hidţáby, čádory a nikáby se to tam jenhem

ţilo. Zajímalo by mě, kolik uprchlíků uţ maká. Svět se zmenšil, není

potřeba jezdit do daleké tramtárie, kdyţ cizokrajnost máme zahu

mny!

Muzika je ještě evropská: chromatické harmoniky hrály Bacha

Historickým centrem jsme prošli aţ k Feldherrnhale na začátku

Odeonplathu. Logii se sochami nechal podle vzoru ve Florenciipo

stavit král Ludwig Bavorský v roce 1841 na počest hrdinnýchvoje

vůdců. Na Odeonplathu byl také zlikvidován Hitlerův puč v roce

1923. Škoda, ţe toho idiota při přestřelce neodpráskli. Ten zmrd měl

i z pekla štěstí, ţe se na něj nezdařil atentát v pověstné pivnicimě

šťanského pivovaru v roce 1939, kde truhlář Georg Elser na nějna

straţil časovanou bombu. Nacistické hovado zkrátilo svůj projev a

osm minut před explozí odešlo. Jakých hrůz mohl být svět ušetřen!

Pivnice se nachází naproti hlavnímu nádraţí, ale uţ jsme jivynechali. Bylo dost hodin a měli jsme před sebou ještě štreku po dálnici E 533 do Garmisch-Partenkirchenu. Tam se někde na noc ukvelbujeme.

Do oblasti Garmishe jsme dorazili těsně před začátkem stmívání, tak německé Alpy byly ještě vidět. Mohl jsem udělat první fotkuhorského světa.

Za tmy se hledá blbě flek na nocování. Navíc kdyţ se na obě strany zvedají strmé svahy. Přejeli jsme kolem hliněné cesty stoupající vpravo do lesa, tak jsem k ní couvnul nazpátek. Zdeňce se tonechtělo líbit. „Ta povede k nějakýmu baráku!“ namítala.

Kam vedla, to bylo šumafuk. Vyjeli jsme stoupáním něco přeskilometr a zaparkovali na rozšířeném prostranství u jedné zatáčky. Za zady nám pobublával potůček, kolem se zvedaly vysoké korunyjedlí. Ideální místo, tady ráno můţou jet nanejvýš dřevorubci nebohajnej. To uţ budem v prachu!

Zdeňka to viděla jinak, do deníkového zápisku si napsala: „Byla jsem úplně z toho magor, tak jsem po jídle otevřela láhev červenýho a popíjela.“ Samozřejmě na kuráţ, v autě spala prozatím jen nafestivalech u Skaláků. A teď najednou hned v pustotě a osamělosti temného horského světa!


16

Já popíjel samozřejmě také, ovšem bez nějakých strachů. V lese se

nocuje nejlépe, nejsme nikomu na očích. Soví ţlutá kukadla nevadí,

ty pokuty nevybírají jako policajti v Bosně, kterým jsem musel za

spaní v autě zaplatit 20 euro. Kdyţ to není nutné, tak se městům

s nocováním vyhýbám.

V Zdeňčině deníku je k dnešní noci ještě poznámka: „Pak Jiří dělal spaní. Je to jeho libůstka.“ Libůstka to tedy v ţádném případě není, protoţe kdyţ jedu sám, tak mám celý měsíc na straně spolujezdce loţe rozestlané. Teď jsem kaţdou noc musel napřed umístit dva batohy nahoru na zadní sedačky společně s dalšími proprietamipřeváţně od cestovatelské společnice. O letním klobouku uţ byla řeč.

Neţ se roztočí stočené deky se spacáky, musí se pod zadní sedadla vpravit opěrky hlavy, aby se dosáhlo roviny spací úpravy. To uţ ale opěradla předních sedadel musí být sklopená a pro zastrčení opěrek se musí vyvinut dost úsilí. Opěrky mi podávala Zdeňka, zatímco já se pral s nadzvednutím zadních sedadel. Během několika dnů se z nás stala sehraná parta, ţe jsme rozkládali spací úpravu i po paměti ve tmě. Nocleţné je tím pádem zadarmo. S trochou nepohodlí proti spaní doma v posteli se člověk srovná během dvou tří dnů. Aspoň tedy já.

Takhle je narvaný zadek auta pro ložnici


17

Zdeňka je umístěna pod volantem, abych si od něj odpočinul po

celodenním řízení. Ještě jeden vroubek u ní mám kvůli polštářku.

Postěţovala si: „Tys mi vzal mýho naducánka!“

4. září

Ráno bylo slunečné a místo prvního nocování bylo komentováno

příznivě. Dokonce během cesty se konstatovalo, ţe bylo nejlepší

společně s tím posledním při návratu. V horské přírodě bylo sice

chladněji, v zápisku Zdeňka psala, ţe letní spacák byl málo, chtělo to

zakutat se ještě do deky, ale je tu krásně.

Dobré ráno

Posezení u hořce tolitovitého


18

V klidu jsme posnídali, ţádní lesáci se do lesa nehnali. Sjeli jsme

zas dolů na silnici č. 23, která vede k rakouské hranici, a párkrát

jsem zastavil pro vyfocení scenerie posledních německých Alp.

Po přejetí hranice do Rakouska jsme to kroutili směrem kinnsbru

cké dálnici, pod kterou jsme se provlíkli na vyhlídkovou silnici č.

136 vedoucí údolní oblastí Ötzdal. Kolem se zvedaly třítisícovky,

velehory jsou paráda.


19

Fotograficky jsem se nejvíc vyřádil v krouceninách v ÖtztalerAl

pen, kde se stoupá uţ k italské hranici. Tady se poprvé ozvaloZden

čino: „Drţ ten volant oběma rukuma!“ Zatím bylo v decentnípodo

bě. Za přejezd k hraničnímu průsmyku Passo del Rombo, který měří

2.500 m, jsme museli zacvakat 16 euro.


20

Při sjezdu serpentinami se projevilo uţ silnější sevření Zdeňčina

osrdí. Pak jsme zarazili v prvním větším italském městě Merano,

které je hlavním městem provincie Bolzano. Bylo potřeba koupitně

jaké pečivo.

Merano je lázeňské město a protéká jim řeka Passiro. Kdysi tustře

ţil cestu do Alp římský vojenský tábor, později hrad Tirol. Přejeli


21

jsme přes řeku, projeli historickým centrem, které nijak velké není, a

zaparkovali na blízké hlavní třídě. Šli jsme si na půlhodinkupro

táhnout nohy.

Theatro Civico

Ta chilská aurakárie jim tady nějak schne


22

Kdyţ jsme odcházeli od auta, tak ob dvě vozidla parkovala mnoha

milionová kára Lombargini. Při návratu jsem si všiml, ţe má českou

poznávací značku. Ţe by tady parkoval bývalý majitel OKD Zdeňek

Bakala?

Svůj utrápenej teréňáček jsem s ním vyměnil

Prali jsme to k zlatému hřebu mých alpských eskapád. Napřed

jsme projíţděli nekonečnými sady jabloní vypnutých na drátech a

nikde se kvůli tomu nedalo zastavit na další suchý oběd. Oschlouba

ketu s lovečákem jsme skousli na parkovišti u ţelezničního nádraţí

před nástupem do východních Dolomit. Vařit se bude někdy později.


23

K Stilfser Joch Passo del Stelvio, jak zní celý německo-italskýnázev – průsmyk se nachází v blízkosti švýcarské hranice – vede silnice č. 38. Samotná zkroucená tasemnice serpentin začíná uměstečka Prad. Ţe je to skutečná lahůdka na motanici rukou po volantu, o

tom vypovídá zákazová dopravní značka vjezdu pro autobusy a vozidla o délce deseti metrů. Ţádný takový dlouhý vehikl nemá šanci i

s nadjíţděním v zatáčkách je projet. Pro ilustraci viz mapku unikátní

horské komunikace.

Tady začalo to velké bědování a frekventované výkřiky: „Drţ ten

volant oběma rukama!“ To kdyţ jsem skoro po ukroucení volantu

v zatáčkách o 180°, kde se dalo jet jen na první rychlostní stupeň,

nechal pravé ruce na chvíli odpočinout na šaltpáce. Co by se dělo,

kdybysme tudy sjíţděli a Zdeňka seděla hned u nízkých zídek nad

skalními srázy a propastmi, to teda nevím.

I takhle nalepená na straně zvedajících se svahů a strmých stěn zavírala kaţdou chvíli oči a občas ztlumeně volala: „Maminko!“ No nic, kaţdý nemůţe být otrlec jako já, co jsem vystoupal v americké Nevadě na skoro čtyřtisícový vrchol Wheeler Pick v Národním parku Graet Basin.

Na jednom prostranství s kadibudkama jsem tu pánskou vyuţil, Zdeňka ne. Samozřejmě jsem také kaţdou chvíli vystupoval pro focení. Kdyţ jsem kvůli lepšímu záběru přelezl zábranu v gumových pantoflích, vyslouţil jsem si označení: „Dědku bláznivá!“

24

Horské panoráma

Passo del Stelvio (2.757m)

Housenky serpentin V průsmyku bylo temně zamračeno, ve větru poletovaly sněhové vločky. Ani jsem u těch pár budov, co tady stojí, nezastavil a spustili jsme se hned dolů. Sjíţdět po mokrém asfaltu by byla chuťovka, to bych měl přicvaklé půlky i já. V Řecku za urputného lijavce jsem dostal při smyku hodiny.

Lamentování a přikrývání očí pokračovalo, ale směrem do Bórmio uţ zatáček a serpentin nebylo tolik. U přilehlé švýcarské hranice nás stavěl postarší cyklista. Defekt neměl, ale ptal se, jestli je nahořeplanina a jak je daleko. „Up is it still 5 kilometres,“ odpověděl jsem a vůbec mu tu štrapáci, kdyţ zase nasedl na kolo, nezáviděl.

Minuli jsme také trénující běţkaře na kolečkových běţkách,bruslili do vrchu. Zajímalo by mě, jestli také sjíţdějí dolů. Při závodu Giro d ́Itália to musí být opravdu soda, nejen ten hrozný výšlap do průsmyku, ale i drţkopádový sjezd při mokru. Musely tu být určitě i smrťáky při přeletu přes ochranné zídky. „Drţ ten volant oběma rukama!“ zazněla úpěnlivě opět uţ okřídlená věta.

Za přítmí jsme vjeli do městečka Bórmio, které se nachází v 1.200

m. Pokračovat dál za tmy jsem uţ nechtěl. Upíchli jsme se na okraji

městečka u cesty, která vedla k oplocenému areálu stavební firmy.

Nedaleko se také vyskytovala velkohaluzna penzionu, coţ Zdeňku

téţ iritovalo. Včerejší nocleh oproti dnešnímu byl teď označen jako

pohoda. Umístění pod volantem si vykoledovalo poznámku: „Jsem

nějak dlouhá, nejspíš jsem vyrostla!“ Po tom strachu v krkolomných

serpentinách se nelze divit.


26

5. září

Noc proběhla v klídku, nikdo na nás nenastoupil, abysme vypadli.

Počáteční nervozita Zdeňky z nocování zmizela. Nemohl jsem ale

rozsvěcet baterku, abych si četl.

Přišla také esemeska od Čuňase, ţe jezero Como ne, jedou přes Brennerský průsmyk, tak se můţem setkat u jezera Garda u Brescie. Na to jsem odpověděl, ţe my jedeme do Milána, pak přes Janov,scuknem se v Pise.

Do Milána jsme to vzali tedy přes Bergamo, u něhoţ jsou v mapě dvě červené hvězdičky označující památeční význačnost. Na internetu jsem četl, ţe historické centrum, které se nachází na vršku, stojí za zhlednutí.

Z význačnosti Bergama jsme si však dopřáli pouze kratšínakouknutí do místního hřbitova. Upoutala nás monumentální stavba,kolem které jsme projíţděli. Nevěděli jsme co to je, tak jsme u nízastavili. Byly to zdejší Olšany.


27

Po menším bloudění jsme sice přijeli pod vršek s historickou částí,

ale nechtělo se nám nahoru šlapat z časových důvodů, kdyţ jsme

chtěli dorazit ještě do Milána. Vyblejsknul jsem ho akorát z hlavní

třídy. Hradby, které ho obepínají, se na fotce ztrácejí.

Do Milána nás čekalo pěkné zdrţení, kdyţ se nám nechtělo platit

dálnici a plouţili jsme se k němu venkovskými kotěhůlkami. Vjed

nu chvíli to vypadalo, ţe se od něho spíš vzdalujeme, protoţe na

vzdálenostní značce bylo napřed uvedeno 25 km a pak zas 37 km,

přičemţ jsme pořád mířili správně západním směrem. Nakonec jsme

se do Milána doštrachali a zaparkovali nedaleko Piaza del Duomo.

Slova o kráse katedrály Narození Panny Marie nelhala!


28

Původně jsem myslel kvůli její výpravnosti, ţe jde o renesanční

stavbu, ale je gotická. S výstavbou se začalo v roce 1386, dokončení

trvalo však ještě 500 let. Celkově katedrálu zdobí 135 věţiček a ty

nejvyšší dosahují výšky 108,5 m. Její obloţení mramorem vzbuzuje

svou bělostí sugestivní dojem. Vstup do Duomo se platil aţ někde

v zadní části, kam se mi teď nechtělo vracet, vnitřek navštívíme, aţ

půjdeme zpátky.

Z náměstí Piaza del Duomo jsme vyrazili k další atrakci, kterámůţe Zdeňku především zajímat. Ona poslouchá na stanici Vltava nejen četbu na pokračování a jazz, ale i váţnou hudbu. Kdyţ jsme vMiláně, tak nemůţeme přeci vynechat jednu z nejslavnějších operních scén, kterou je La Scala. Dokonce jsem v Česku uvaţoval, ţe kdyby se v Miláně přenocovalo, tak bych Zdeňce koupil lístek na nějaké představení. Na internetu však byla v těchto dnech na programu jen jakási pohádka.

La Scala není od katedrály daleko. Budova není architektonicky bůhvíco a navíc byla zavřená. Na internetu byla informace, ţe vstup na prohlídku je free, jenţe i to vzalo nyní za své.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist