načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Druhý vatikánský koncil -- Příprava, průběh, odkaz - Otto Hermann Pesch

Druhý vatikánský koncil -- Příprava, průběh, odkaz
-20%
sleva

Kniha: Druhý vatikánský koncil -- Příprava, průběh, odkaz
Autor:

Dnes, s odstupem poloviny století, už můžeme bezpečně povědět, že osobností papeže Jana XXIII . a jím svolaným Druhým vatikánským koncilem začalo nové a nadějné období v ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  498 Kč 398
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
13,3
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 201410
Počet stran: 435
Rozměr: 206,0x138,0x24,0 mm
Vydání: Vyd. 2.
Název originálu: Zweite Vatikanische Konzil
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložili Karel Floss ... et al.
Hmotnost: 0,503kg
Jazyk: česky
Vazba: Pevná bez přebalu lesklá
ISBN: 978-80-7429-398-6
EAN: 9788074293986
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dnes, s odstupem poloviny století, už můžeme bezpečně povědět, že osobností papeže
Jana XXIII . a jím svolaným Druhým vatikánským koncilem začalo nové a nadějné období
v životě církve, otevírající se po letech společenské izolace nejen celému křesťanstvu, ale
i světu svým programem aggiornamenta, „zdnešnění“. Kniha známého teologa, profesora
Otto H. Pesche, vycházející nyní ve druhém vydání, zevrubně informuje o všech velkých
koncilových tématech. Umožňuje nadto i nahlédnout do lidských zápasů o jednotlivé
formulace, dokud jejich znění nedosáhlo náležité zralosti. K hlubšímu pochopení koncilových
jednání i závěrů přispívá autor i četnými postřehy z církevních dějin. Česky dosud žádná jiná kniha o Druhém vatikínském koncilu nevyšla. (1962-1965 : příprava, průběh, odkaz)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Otto Hermann Pesch - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
O TTO HERMANN PESCH DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL 1962 1965 PŘÍPRAVA PRŮBĚH ODKAZ VYŠEHRAD 2014 © Echter Verlag, Würzburg 1993 (3. vydání 1994) Translation © PhDr. Karel Floss, RNDr. Václav Frei, PhDr. Václav Konzal, Mgr. Jaroslav Vokoun, ThDr. Václav Žilinský 1996 ISBN 978-80-7429-398-6 Kniha vychází v roce 80. výročí založení nakladatelství Vyšehrad |1934 – 2014 | S vděčnou  radostí věnuji tuto knihu Katolické teologické fakultě Mohučské univerzity, která mi udělila čestný doktorát OBSAH Franz  kardinál König: Slovo k českému vydání.............. 19 Autorovo pozdravení českým čtenářkám a čtenářům.......... 22 Namísto předmluvy: Kde stojíme......................... 24 KAPITOLA PRVNÍ „Jako když se květ rozevře v nečekaném jaru“ (Prehistorie Druhého vatikánského koncilu) I. TÉMĚŘ SPONTÁNNÍ NÁPAD ................... 29 1. Změna v  církvi? .................................... 29 2. „Osvícen velkou myšlenkou“.......................... 30 II. CO JE KONCIL? ............................... 32 1. Církevněprávní situace  .............................. 32 2. Pro srovnání....................................... 35 3. Smysl koncilu  .....................................  36 4. Pravomoc koncilu  .................................. 39 III. NEDOKONČENÝ 1. VATIKÁNSKÝ KONCIL  (1869/1870) ....................................... 42 1. Program koncilu  ................................... 42 2. Usnesení koncilu a jeho náhlé ukončení  ................. 43 IV. P APEŽSKÁ CENTRÁLNÍ VLÁDA.............. 45 1. Styl a  forma řízení církve ............................. 45 2. Encykliky a instrukce................................ 47 V. JAN XXIII. .................................... 48 1. Pius XII. a Jan XXIII. ............................... 48 2. Paradox papeže Jana  ................................ 49 VI.  OHLÁŠENÍ KONCILU......................... 50 1. Plány uspořádat koncil ............................... 50 2. Představa Jana XXIII. o koncilu  ....................... 52 3. Ohlášení.......................................... 53 Doporučená literatura  ................................. 54 KAPITOLA DRUHÁ „S odvážným rozletem“ (Příprava koncilu – vzdor všemu odporu) I. ODPOR – NEJEN V ŘÍMSKÉ KURII.............  56 1. Poslušnost podle vlastního uvážení? ....................  56 2. Kritické hlasy...................................... 58 II. VYTYČENÍ CÍLE – PROTI MNOHA  OČEKÁVÁNÍM A OBAVÁM .......................  61 1. S  očekáváními se protrhly hráze  .......................  61 2. Nebude to unijní koncil ..............................  63 3. Co tedy mělo být cílem koncilu? .......................  65 4. „Pastorální koncil“ ..................................  68 III. VNĚJŠÍ PŘÍPRAVA – BOJ S ĎÁBLEM  ZBLÍZKA ......................................... 70 1. T echnické problémy................................. 70 2. Přípravné komise ................................... 71 3. „Schémata“........................................ 74 4. Jednací řád ........................................  76 IV. ZAHÁJENÍ KONCILU –  HODINA JANA XXIII. ............................ 79 Doporučená literatura  ................................. 81 KAPITOLA  TŘETÍ „Jsme koncil – a žádní školáci“ (Průběh koncilu) I. FORMÁLNÍ VÝSLEDEK PŘEDEM .............. 82 II. PRŮBĚH KONCILU ............................  86 1. Pro a  proti užívání latiny .............................  86 2. Koncil a tisk ....................................... 89 3. „Pozorovatelé“ ..................................... 91 4. První jednací období: 11. října – 8. prosince 1962 .......... 93 5. Jednací řád koncilu  ................................. 94 6. Druhé jednací období: 29. září – 4. prosince 1963 .......... 97 7. Třetí jednací období: 14. září – 21. listopadu 1964  ......... 98 8. Čtvrté jednací období: 14. září – 8. prosince 1965 .......... 98 III. SKANDÁLY A KRIZE ......................... 99 1. První náznaky..................................... 100 2. „Nota praevia explicativa“  (Předběžná vysvětlující poznámka) ke konstituci o církvi  .... 101 3. „Černý čtvrtek“: 19. listopad 1964  .................... 102 4. Papežovy motivy .................................. 103 IV. ZÁVĚR  ...................................... 104 Doporučená literatura  ................................ 105 KAPITOLA ČTVRTÁ „Latina jen pro turisty a zahraniční dělníky“ (Liturgická reforma) I. NEJVIDITELNĚJŠÍ A NEJTRVALEJŠÍ  REFORMNÍ DÍLO KONCILU ..................... 107 II. LITURGICKÉ HNUTÍ JAKO PREHISTORIE LITURGICKÉ REFORMY ......................... 111 1. Litur gie před koncilem.............................. 111 2. Litur gické hnutí ................................... 114 3. Předkoncilní neděle ................................  11 6 III. VZNIK KONSTITUCE O LITURGII........... 118 1. Přípravné práce  ................................... 119 2. Hlasování........................................ 120 IV. TĚŽIŠTĚ KONSTITUCE O LITURGII ......... 121 1. Národní jazyk v liturgii ............................. 121 2. T eologický základ  ................................. 123 V. DŮSLEDKY – A JEDNO HODNOCENÍ ......... 124 1. Důsledky ........................................ 124 2. Jedno hodnocení .................................. 127 3. Nevyřešený problém ............................... 128 VI. STANOVISKO K JEDNOMU SPORNÉMU OPATŘENÍ JANA PAVLA II.  ..................... 130 Doporučená literatura  ................................ 132 KAPITOLA PÁTÁ Z členů církve se stává Boží lid (Pojetí církve) I. OBRAZY CÍRKVE ............................. 133 1. Od hierarchie k lidu ................................ 133 2. Od  patristického období po reformaci .................. 134 3. Od  reformační epochy po předvečer koncilu .............  136 II. ZÁP AS KONCILU O POJETÍ CÍRKVE ......... 138 1. Konstituce o liturgii jako preludium  ................... 138 2. První koncept z roku 1962 ........................... 139 3. Kritika, při níž se tají dech ........................... 141 4. Nutná záchrana cti ................................. 144 5. Druhý koncept a konečná verze .......................  146 III. TĚŽIŠTĚ KONCILNÍHO UČENÍ O CÍRKVI ... 148 1. T radice mezi tradicemi.............................. 148 2. Kompromisy  ..................................... 150 3. Nové jako dodatek ke starému ........................ 153 4. Znalost toho, co předcházelo ......................... 154 5. Celý koncil – rozdílně interpretovaný ..................  156 6. Duch a  litera  ..................................... 158 A. Církev jako „svátost“............................... 159 1. „Mysterium“ církve.............................. 159 2. Katechismový pojem „svátosti“.....................  162 3. T eologický a pastorální impulz .....................  164 4. Funkce této teze.................................  169 B. Církev jako „Boží lid“ .............................. 170 1. Kněžství všech pokřtěných ........................ 170 2. „Boží lid“ nebo „tělo Kristovo“?.................... 171 3. Boží lid a lid národů.............................. 175 4. Pokřtění jako kněží .............................. 177 5. „Smysl pro víru“ a učitelský úřad ................... 179 C. Církev jako communio  . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 1. T ajný vůdčí motiv koncilu ......................... 181 2. Společenství s Bohem ............................ 182 3. Církev jako communio  ........................... 183 D. Maria a církev .................................... 188 1. Bez hádky to nejde  .............................. 188 2. Střízlivý text ................................... 190 E. Evangelická kritika ................................ 191 1. Dvě reprezentativní evangelická stanoviska ........... 192 2. Pokus o  odpověď................................ 195 3. Odpuštění církvi?  ............................... 198 F. Laici............................................ 199 Doporučená literatura  ................................ 201 KAPITOLA  ŠESTÁ „Elementy“ se stávají církví (Ekumenická jednota církve) I. NEJEKUMENIČTĚJŠÍ ZE VŠECH KONCILŮ ... 203 1. Ekumenický soukromý dopis......................... 203 2. Vznik dekretu o ekumenismu  ........................ 205 II. CO ŘÍKÁ KONCIL O JEDNOTĚ CÍRKVE? ..... 207 1. Ohlédnutí na konstituci o církvi ....................... 207 2. Dekret o  ekumenismu............................... 209 3. „Subsistit in Ecclesia catholica“....................... 212 4. „Oprávněné odlišnosti“ ............................. 217 5. „Hierarchie pravd“ ................................. 218 6. „Plně začlenění“ a „spojení“ ......................... 219 7. Ekumenismus obrácení ............................. 221 III. BUDOUCNOST EKUMENY? ................. 223 1. Obnovení jednoty není v našich možnostech ............. 223 2. „Církve a církevní společnosti“ ....................... 225 Doporučená literatura  ................................ 201 KAPITOLA SEDMÁ „Zbavte nás těch ozdobných knoflíků a pásů,  které nikdo nechce!“ (Úřad a  hierarchie podle koncilových textů) I. K PREHISTORII ............................... 232 1. Od  nástupce apoštolů k členu biskupského kolegia ........ 232 2. Jasnozřivé diskuse ................................. 235 II. „HIERARCHICKÉ“ ZŘÍZENÍ CÍRKVE......... 237 1. „Hierarchie“ ...................................... 237 2. „Hierarchické“ zřízení církve  ........................ 238 3.  Třetí kapitola konstituce o církvi ...................... 241 4. Dekret o  pastýřské službě biskupů v církvi .............. 248 5. Biskupská konference .............................. 252 6. Kněží a  jáhnové ................................... 255 III. VELKÁ ÚCTA  PŘED NEUSKUTEČNITELNÝM ÚŘADEM ....... 257 Doporučená literatura  ................................ 201 KAPITOLA OSMÁ „Toto schéma se mi nelíbí“ (Písmo, tradice, učitelský úřad a teologie) I. UČITELSKÝ ÚŘAD NAD PÍSMEM? ............ 262 II. PREHISTORIE KONSTITUCE O ZJEVENÍ..... 263 1. Předběžný soud ...................................  264 2. Předehra: „Biblické hnutí“ ...........................  265 3. „Historickokritický výklad bible“ .....................  266 4. „T radice“ ........................................  269 5. Ke vzniku konstituce ............................... 271 III. CO Z  TOHO VZEŠLO? ....................... 273 1. Nejdůležitější výpovědi konstituce o zjevení............. 273 2. Svoboda teologie ..................................  276 Doporučená literatura  ................................ 201 KAPITOLA DEVÁTÁ „Perfidi Judaei“? (Církev, Izrael a různá náboženství)  I. VELKÝ PÁTEK PŘED KONCILEM ............. 281 II.  PREHISTORIE PROHLÁŠENÍ  O NEKŘESŤANSKÝCH NÁBOŽENSTVÍCH....... 282 1. Jan  XXIII. a Židé .................................. 282 2. Iniciativy v předpolí ................................ 283 3. Ústřední cíle...................................... 283 III. KŘÍŽOVÁ CESTA TEXTU .................... 284 1. Od  zadání úkolu až k prvotnímu návrhu  ................ 284 2. T akzvaná aféra Wardi...............................  286 3. Od  dekretu o ekumenismu k Prohlášení................. 287 4. Rozšíření na Prohlášení o náboženstvích ................ 291 IV. K  OBSAHU PROHLÁŠENÍ.................... 292 1. Církev a  nekřesťanská náboženství .................... 292 2. Církev a  židovstvo ................................. 294 3. Církev a  náboženská svoboda ........................ 295 Doporučená literatura  ................................ 297 KAPITOLA DESÁTÁ „Archa Noemova“ (Církev v  dnešním světě) I. SPORY O CÍL .................................. 300 II. DOBA PŘED KONCILEM ..................... 302 1. T akzvaný text jedna ................................. 302 2. Dialog bez partnera dialogu? .......................... 306 3. Papežské iniciativy.................................. 307 4. Průlom ........................................... 308 III. PROBLÉMOVÉ KLÍČOVÉ BODY  HISTORIE TEXTU ............................... 309 1. Ani mnoho kuchařů kaši nezkazí ...................... 309 2. Předlohy textu .................................... 310 3. Iniciativa Ekumenické rady církví ..................... 311 4. Problémové klíčové body............................ 313 5. Dvě plenární diskuse ...............................  316 IV.  NĚKOLIK PŘÍKLADŮ KLÍČOVÝCH BODŮ  PASTORÁLNÍ KONSTITUCE..................... 320 1. Uspořádání konstituce .............................. 321 2. Ateismus  ........................................ 322 3. Manželství a rodina ................................ 323 4. Církev a stát ...................................... 327 5. Válka a  mír....................................... 329 V. KRÁTKÉ HODNOCENÍ........................ 334 Doporučená literatura  ................................  336 KAPITOLA JEDENÁCTÁ „Třetí epocha církevních dějin“ (Trvalý význam Druhého vatikánského koncilu) I. RETROSPEKTIVNÍ POHLED S VYSTŘÍZLIVĚLOU NADĚJÍ ................... 337 1. Tři hlasy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 337 2. T rvalé výsledky ................................... 340 3. Ambivalentní výsledky  ............................. 342 II. TR VALÝ VÝZNAM  DRUHÉHO VATIKÁNSKÉHO KONCILU.......... 344 1. Základní teologická interpretace ...................... 344 2. Základní teologický úkol ............................  346 III. DOBA PO KONCILU ......................... 347 1. „Restaurace“?  .................................... 347 2. Pouze „restaurace“? ................................ 359 IV. TR VALÉ ÚKOLY  PLYNOUCÍ Z IMPULZŮ KONCILU............... 362 1. Odpověď na ateismus...............................  362 2. Inkulturace liturgie.................................  363 3. Kolegialita biskupů ................................  363 4. Revidovatelný jazyk  ...............................  363 V.  TŘETÍ VATIKÁNSKÝ KONCIL? ............... 364 VI. SEN O CÍRKVI ............................... 366 Doporučená literatura.................................  367 Poznámky.......................................... 371 O autorovi ......................................... 417 Seznam zkratek ..................................... 419 Jmenný rejstřík...................................... 423 Věcný rejstřík....................................... 427 Rejstřík citovaných či zmíněných koncilových dokumentů.... 434 19 Franz kardinál König Slovo k  českému vydání Jako ú častník Druhého vatikánského koncilu se těším z toho, že může  také česky vyjít důkladná zpráva o tomto koncilu sepsaná profeso­ rem Ottou H. Peschem. Toto nové dílo podává zevrubnou informaci  o všech velkých tématech projednávaných a schválených na posled­ ním koncilu. Na neposledním místě přitom jde také o velké impulzy,  které odtud vzešly pro naši církev na prahu třetího tisíciletí. Předkládaný text známého teologa umožňuje navíc nahlédnout do  lidských zápasů o příslušná velká témata, které probíhaly, dokud daná  témata nedosáhla náležité zralosti, jíž bylo zapotřebí, aby mohla být  v úplnosti schválena. Na tomto základě se nám tak dostává vhledu do  tehdejšího historického pozadí, dnes už jen víceméně povědomého,  pro správné pochopení textů však velice významného. Pro nás všechny však zůstává důležitým, abychom v pokoncilním  čase pamatovali na to, jak tehdy – vskutku už od té doby uplynulo  dobrých třicet let – sledovala světová veřejnost četné velké otázky  koncilu s  velikou pozorností, ba s účastenstvím. Koncilem projed­ návané problémy nebyly totiž důležité jen pro samu církev; ohlas ve  sdělovacích prostředcích ukazoval, že stejně významné byly i pro  vztah církve a dnešního světa. Velký zájem vyvolávaly proto takové  otázky jako ekumenismus, tzn. snaha pomáhat znovunastolení ztra­ cené jednoty všech křesťanů, neboť přítomné rozštěpení na odlou­ čené křesťanské církve „odporuje zcela zřetelně Kristově vůli“, jak  se praví v  předmluvě dekretu o ekumenismu (čl. 1), „a je pohoršením  světu a  poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření“. Dal­ šími tématy vyvolávajícími pozornost veřejnosti byly vztah katolické  církve k  nekřesťanským náboženstvím, vztah kněží a laiků v církvi  (dekret o  laickém apoštolátu), vyjasnění vztahu katolické církve  k izraelskému národu. Papež Pavel  VI. zakončil 8. prosince 1965 poslední koncil slavnou  bohoslužbou v bazilice sv. Petra. Tato událost se pro mne jako účast­ níka koncilu stala svým způsobem klíčovým zážitkem. 20 Papež  sloužil slavnostní mši na závěr koncilu. Ve Sv. Petru byl  přítomen též zástupce ekumenického patriarchy Athenagora z Kon­ stantinopole v nádherném orientálním liturgickém rouchu. Koncem  bohoslužby ho Pavel VI. poprosil, aby přistoupil k papežskému oltáři.  Sám jsem patřil k té malé skupině, která mohla zblízka spoluprožít  to všechno u papežského oltáře, když papež slavnostním způsobem  oznámil přeplněné svatopetrské bazilice následující: V této hodině  vyhlašuje pa triarcha Athenagoras jako čestná hlava ortodoxních církví  a také já sám jako držitel Petrova úřadu vyhlašuji, že bula, jež vyvo­ lala rozkol v roce 1054 a rozdělila církev na západní a východní – že  tato bula a  její obsah se ode dneška oběma stranami prohlašuje za  neplatnou. V tomto okamžiku se přinejmenším právně zacelila roztržka, jež  svého času poprvé rozdělila křesťanstvo. A tehdy celou bazilikou zaburácel potlesk. Brzy potom mi jeden  z přítomných, profesor církevních dějin na jedné rakouské univerzitě,  řekl: Víte, při téhle události mi vytryskly z očí slzy, protože jsem si  uvědomil ani ne tak jako církevní historik jako historik vůbec, jaký  význam má tato hodina pro celý dějinný vývoj světa. Při diskusích, které se rozvinuly po koncilu mezi tzv. „konzerva­ tivním“ a  tzv. „progresivním“ směrem (mám přitom na mysli západo- evropský a  středoevropský prostor), nešlo vždy jen o hodnocení růz­ ných koncilních výroků. Oba směry, které tehdy vyvstaly, se spíše  točily a  točí kolem správného obrazu církve v dnešním světě. Aniž by  se stále odvolávali na koncilové texty nebo je brali náležitě na vědomí,  kladli jedni důraz na jednotu a jednotnost v protikladu k legitimní  pluralitě. T i druzí zase vyjadřovali svou starost, aby snad fundamen­ talistické spodní proudy nějak nezúžily nebo nezkreslily obraz církve  pro budoucí časy. Opětovně nám to ukazuje naléhavou nezbytnost  upřímného a bratrského dialogu, který povede k nalezení konkrétní  střední cesty . Z dnešního  pohledu je tudíž zajímavé, jak z časového odstupu  více než třiceti let hodnotí význam Druhého vatikánského koncilu  pro budoucnost církve papež Jan Pavel II. jakožto hlava církve. Ve svém apoštolském listu Tertio Millenio adveniente (Příchod  třetího tisíciletí) z 10. listopadu 1994 označuje koncil jako „prozře­ telnostní událost“, jíž „církev započala bezprostřední přípravu na  jubilejní r ok 2000“. – Tento koncil „byl totiž podobný předchozím  koncilům, a zároveň úplně jiný; koncil zcela zaměřený na tajemství 21 církve  a  Krista, a zároveň otevřený světu. Protože byl otevřený, dal  evangelijní odpověď dnešnímu světu, který poznal nelidskosti dvacá­ tého století, prošel hrůzami první a druhé světové války, zajateckých  táborů a  nesmírných pogromů. Tyto nedávné události ukazují, že svět,  potřebuje obnovu, potřebuje obrácení“ (čl. 18). Nebo o  něco dále čteme: „Na žádném jiném koncilu se s tako­ vou jasností nemluvilo o jednotě křesťanů, o dialogu s nekřesťan­ skými náboženstvími, o zvláštním významu Starého zákona a Izra­ ele, o  důstojnosti osobního svědomí, o principu náboženské svobody,  o různých kulturních tradicích, v jejichž rámci církev uskutečňuje  své misijní poslání...“ Na základě svých zkušeností z celého světa ještě římský biskup  připojil: „Nesmírné bohatství informací a rovněž i nový jazyk, předtím  neznámý, kterým koncilový text promlouvá, představují téměř posel­ ství nových časů.“ (čl. 19, 20) Patřím s  profesorem Peschem určitě k těm, kteří z celého srdce  souhlasí s  Janem Pavlem II., když říká, že Jan XXIII. svolal ten koncil  s prorockou předvídavostí, a když na jiném místě konstatuje, že církev  udělala posledním koncilem „mocný skok vpřed“. Vídeň, 22. června 1996 22 Autorovo pozdravení českým čtenářkám a čtenářům Je pro mne kromobyčejně radostné, že tato kniha vychází nyní také  česky. Doufám, že svým způsobem může pomoci církvi v České  republice přijmout podněty, jež vzešly a stále vycházejí ze světové  události, jakou byl Druhý vatikánský koncil. Opravdu mimořádně  mě přitom těší, že tuto naději se mnou sdílí také nejdůstojnější pan  kardinál T hDr. Franz König, emeritní arcibiskup vídeňský, dlouholetý  český příznivec. Ke vzniku a  intencím této knihy, stejně jako k jejím mezím, nemu­ sím opakovat nic z toho, co obsahuje úvodní slovo. Během četby  český čtenář snadno rozpozná, že toto vyprávění o koncilu se nezro­ dilo u  něho „doma“, ale u „sousedů“, a z toho vyplývá i různost situ­ ací, pohledů i reakcí. Leč právě tohle, že totiž jinde může být leccos  jinak, že církev už nechce být po celém světě „uniformní“, nýbrž že  pluralitu v  jednotlivých místních církvích uznává a dokonce jí přeje,  právě to je jedním z nejzávažnějších výsledků koncilu. Jednotlivé  místní církve tak nejen mohou domýšlet a dotvářet své vlastní tradice,  ale mohou a  mají se navzájem inspirovat a povzbuzovat na své dějinné  cestě k  jedinému cíli, zaslíbenému v biblické zvěsti. Jedna informace by však asi mohla ctěné české čtenářky a čte­ náře zajímat: veškeré obavy zmíněné závěrem úvodního slova „Kde  stojíme“ se ukázaly být bezpředmětnými: kniha se mezitím dočkala  trojího v ydání, a tak bude možná zapotřebí ještě vydání čtvrtého.  Velice mě rovněž těší, že se mi dostalo o knize vesměs nejen přá­ telských, ale i odborně kladných recenzí a posudků, pocházejících  přitom z  přímo protikladných uskupení v německé církvi, tedy jak ze  strany „ konzervativních“, tak „progresivních“ recenzentů, smím-li  pro stručnost použít těchto zjednodušujících pojmů. Zvlášť vzácný  je pro mne soud významného koncilního teologa Aloise Grillmeiera,  povýšeného v roce 1995 na kardinála. Ten totiž v jednom interview  řekl, že kniha podává velmi dobrý přehled závěrů koncilu i jejich  následného působení. Všichni recenzenti se shodují v tom, oč jsem  23 ve skutečnosti  usiloval: že navzdory leckterým kritickým slovům byla  kniha napsána z lásky k církvi a v upřímné starosti o její budoucnost.  Velice bych si přál, aby to vycítili i české čtenářky a čtenáři. Obzvláštní dík patří nakladatelství Vyšehrad za odhodlání pořídit  tento překlad i za péči věnovanou jeho vydání, a jmenovitě všem, kteří  se na něm podíleli. Nuže z dravím české čtenářky a čtenáře a ze srdce jim děkuji za  jejich zájem. A také pro ně opakuji své přání, které jsem vyslovil  v závěru úvodního slova, aby církev vstoupila do „třetí epochy svých  dějin“ dobře připravena. V Hamburku 11. října 1996  Otto Hermann Pesch 34 roky od zahájení Druhého vatikánského koncilu 24 Namísto  předmluvy:  Kde stojíme Osmého řádného generálního shromáždění synody biskupů, která se  konala v  říjnu 1990 v Římě, se účastnilo dohromady 238 členů. Jen  12 z  nich se ještě podílelo na celém Druhém vatikánském koncilu  (1962–1965). Píše to mohučský biskup a předseda německé biskupské  konference Karl Lehmann v okružním listu, který hned po skončení  synody n apsal s datem 30. 10. 1990 kandidátům kněžství, jáhnům,  kněžím a  světícím biskupům v mohučské diecézi. Dnešní čtyřicátníci – samozřejmě včetně čtyřicetiletých teologů  a teoložek – si v nejlepším případě pamatují koncil jako mediální udá­ lost svých školních let, snad i s několika matnými vzpomínkami na ne  zcela pochopené výklady z hodin náboženství. Pro dnešní třicátníky,  a tím spíše pro dnešní studenty teologie, je koncil datem z učebnice  (církevních) dějin. Ke kulatým výročím – 35 let od zahájení, 30 let od  jeho skončení – se konají konference, vycházejí retrospektivní sbor­ níky s  různými bilancemi, byla svolána i speciální synoda, např. roku  1985. Jinak hrozí koncilu v široké veřejnosti zapomenutí. V životě  současné církve, a tím spíše v jednání některých nositelů vyšších cír­ kevních úřadů upomíná máloco na to, že dnešní církev žije z impulzů  a rozletu této události století, jíž koncil skutečně je. Do jisté míry by se to tak mohlo zdát i proto, že mnohé věci, které  koncil zavedl, jsou dnes samozřejmostí, takže si sotva uvědomujeme,  že v e sr ovnání s předkoncilní dobou je jejich význam přímo revo­ luční. Koncil je také v novější teologii – teologii čtyřicátníků a třicát­ níků – samozřejmým východiskem a kritériem myšlení a posuzování.  To však ještě neformuje takříkajíc „životní pocit“ církve v plné šíři.  Na druhé straně ti, kdo na tom mají zájem, nejen někteří hodnostáři,  činí m nohé, aby koncil skutečně upadl do zapomenutí, a nitrocírkevní  duch doby tomu zčásti napomáhá. Tato k niha b yla napsána, aby uvedený stav pomohla změnit. Pade­ sát let považují znalí historikové na základě historické zkušenosti za  dobu nutnou k „recepci“ koncilu, tedy k jeho vědomému převedení  25 do  života církve. Máme tedy ještě nějaký čas – počítáno přesně to je  do roku 2015. Proto musí být první starostí, aby se koncil uchoval  v paměti – nejen v odborné teologii, ale i v prožívání víry (sensus  fidei) věřících. Krátce před prahem třetího tisíciletí je nutno mít před  očima, kde již církev jednou byla v polovině 20. století a odkud se  vydala na cestu do nových časů a oblastí s nadějemi, z nichž momen­ tálně zbývá už jen slabý odlesk. K tomu přistupují dva spíše vnější důvody. Svědkové doby vymí­ rají. Už jen dvanáct koncilních otců se účastnilo biskupské synody.  Teologové koncilu, kteří fakticky vypracovávali texty, jsou z velké  části již mrtvi nebo aspoň už nejsou v stavu napsat knihu o koncilu.  Já sám js em abych tak řekl spíše druhořadým svědkem tehdejšího  dění. Pro mě je koncilní převrat částí doby mých studií – během jeho  příprav a  konání jsem končil své základní studium a pracoval na diser­ taci. V  roce, kdy koncil skončil, jsem začal svou učitelskou činnost.  Ale ani takovíto druhořadí svědkové doby už nejsou z nejmladších.  Za deset l et bude možno psát o koncilu stěží z živé osobní zkušenosti,  ale jen na základě studia dokumentů a interpretování pramenů – tak  jako třeba o  Prvním vatikánském koncilu nebo o koncilu Tridentském.  Pak už bude sotva možné zachytit a zprostředkovat něco z „atmo­ sféry“ tehdejšího dění, a to bez obav i s přispěním některých anekdo­ tických příhod. Ale právě pak o tom všem budou lidé chtít vědět tím  spíše. Proto musela být tato kniha napsána teď, třebaže plný užitek  z ní může vzejít třeba až za deset let. A nyní druhý důvod: Existuje přirozeně již celá knihovna litera­ tury o  koncilu ke všem dílčím otázkám témat, která koncil projedná­ val. Neexistuje však žádné novější souhrnné vylíčení koncilu. Jsou tu  jen starší shrnující líčení v novém vydání „Malých dějin koncilů“ od  Huberta Jedina a o něco podrobnější v VII. svazku Příruční encyklope­ die c írkevních dějin od téhož autora. K tomu přistupují nyní i odpoví­ dající pa sáže v souborném díle Giuseppe Alberiga. Přitom byly právě  v posledních letech zpřístupněny četné prameny a dokumenty, které  vrhají skutečně nové světlo na jednotlivé procesy na koncilu a moti­ vují tak k  novému celkovému vylíčení v poněkud zevrubnější formě.  I proto musela být tato kniha, pokud vůbec, napsána nyní. Kniha vznikla z přednášek „pro posluchače všech oborů“, které  jsem podvakrát konal v letním semestru 1985 a v zimním semestru  1990/91 n a univerzitě v Hamburku. Pro knižní vydání byl rukopis  26 přepracován  a přitom podstatně rozšířen. Ani tak ještě nepodává cel­ kový obraz v kvantitativním smyslu, nýbrž soustřeďuji se v něm na  teologické důrazy. Žádný recenzent by mně proto neměl vytýkat, že  například z anedbávám misijní dimenzi církve, protože jsem nevě­ noval samostatnou kapitolu dekretu o misijní činnosti církve; nebo  že je mi nedůležitá pedagogika, protože nepojednávám tematicky  o dekretu o  křesťanské výchově atd. Zůstalo zaměření na širší publi­ kum zájemců, a proto snaha o všeobecnou srozumitelnost. Přitom nej­ sem veden „badatelskou ctižádostí“. V líčení průběhu koncilu a dějin  textů se plně opírám o výsledky bádání jiných, na což poukazuji na  příslušném místě. Za teologickou interpretaci textů ovšem zodpo­ vídám sám, u některých interpretací si dokonce nárokuji „autorská  práva“ – a  říkám pak také, kde nesouhlasím s jinými vykladači. Vždy  však platí: Mým hlavním zájmem nejsou žádné subtilnosti, ale pokus  uchovat živou vzpomínku, což občas vyžaduje pracovat spíše techni­ kou dřevořezu než jemné mědirytiny. Několik t echnických pokynů. Nejmilejší by mi bylo, kdyby měl  čtenář při č etbě po ruce vydání koncilních textů a vždy si hned nalisto­ val texty , ke kterým se odkazuje. Protože to vždy nemohu předpoklá­ dat, neodpustil jsem si v naléhavých případech citace –jsou pak odsa­ zeny a  k úspoře místa tištěny drobně. Přesto chci ještě jednou naléhavě  poukázat na to, že bez námahy s vyhledáváním textů to prostě nejde. Ve snaze o  maximální přehlednost a všeobecnou srozumitelnost  omezil js em poznámkový aparát na to nejpodstatnější, na prameny  a příležitostné údaje o literatuře ve smyslu odkazů pro speciální teo­ logické zájmy. Na konci každé kapitoly následuje „Doporučená literatura“ k téma­ tům této kapitoly. I ta je přísně vybrána, především opět z hlediska  všeobecné srozumitelnosti, jakož i tak, aby sama uváděla další údaje  o vhodné četbě. Poznámky a Doporučená literatura ve spojení s rej- stříkem osob činí závěrečný seznam literatury zbytečným. Rovněž z  důvodu všeobecné srozumitelnosti se koncilní doku­ menty necitují, jak je běžné v odborné literatuře, podle začátečních  písmen prvních dvou slov původního latinského textu (např. LG pro  Lumen gentium – Věroučná konstituce o církvi), ale zkráceně např.  konstituce o zjevení. Ostatní zde užívané zkratky jsou uvedeny v se­ znamu zkratek. 27 Závěrem  tohoto vymezení stanoviska musím vyjádřit svůj dík. Pře­ devším děkuji posluchačkám a posluchačům mých přednášek za jejich  podnětné dotazy, které ovlivnily konečnou redakci textu. Dále různým  „účastníkům interview“, kteří tehdy byli přitom a kterých jsem se  dotazoval, když jsem potřeboval potvrdit některé detaily při kontrole  údajů v  literatuře. Děkuji kromě toho několika kolegům za „horké  tipy“ písemných pramenů tam, kde nejsem dost odborníkem, mimo  jiné Hansjakobu Beckerovi z Mohuče pro kapitolu 4 a Johannesu  Brossederovi pro kapitolu 9. Své věrné spolupracovnici Alexandře Hectorové děkuji za účin­ nou pomoc při sloupcových korekturách. Její zásluhou je z větší části  i sestavení rejstříků – a všichni dobře informovaní vědí, jak velký dík  náleží tomu, kdo odvedl takovou práci. Obzvlášť pak musím poděkovat paní Frauke Müllerové, která mi  obětovala svůj volný čas na počítačový přepis a ještě se vší vážností  tvrdí, že psaní rukopisu ji „pro svůj obsah“ ohromně bavilo. Dlouhý  čas byla kromě mne jedinou, která v tuto knihu „věřila“. A další mimořádný dík patří nakladatelství Echter ve Würzburgu za  odvahu k  riziku tuto knihu publikovat. Učinilo tak přesto, že jsem před  ním neskrýval skutečnost, že ta nakladatelství, s nimiž obvykle a ode­ dávna v  plné shodě spolupracuji, vydání této knihy navzdory ocenění  rukopisu o dmítla s udáním důvodu, že se kniha o koncilu nemůže  dnes na knižním trhu uplatnit. Sobě i nakladatelství Echter teď přeji,  aby se tento odhad ukázal mylným a ostatní nakladatelé toho nakonec  litovali. Především však si přeji, aby tato kniha přispěla k naplnění  slov koncilního teologa Karla Rahnera tak, že církev vstoupí do „třetí  epochy církevních dějin“ připravena. Hamburk, 8. prosince 1992,  Otto Hermann Pesch  třicet let poté, co za papeže Jana XXIII. skončilo 1. jednací období Druhého vatikánského koncilu 29 K apitola První „Jako když se květ rozevře v nečekaném jaru“ (Prehistorie Druhého vatikánského koncilu) I. TÉMĚŘ SPONTÁNNÍ NÁPAD 1. Změna v  církvi? Uprostřed protestantského Dolního Saska, na území velké katolické  diaspory d iecéze Osnabrück, k níž až do konce roku 1994 patřil  Hamburk, Šlesvicko – Holštýnsko a Mecklenbursko – Přední Pomo­ řansko, l eží v důsledku spletitých historických souvislostí enkláva  münsterské diecéze, katolické jižní Oldenbursko. Sídlem příslušného  vlastního generálního vikariátu této enklávy, dnes podléhajícího regi­ onálnímu b iskupu, je městečko Vechta. A zatímco severoněmecký  diasporní katolicismus je „konzervativní“ a odmítavý ke změnám  spíše z  úzkosti, která do jisté míry souvisí s extrémní menšinovostí  katolíků v  severním Německu (např. jen 0,3 % v Šlesvicku – Hol­ štýnsku), jsou katolíci v jižním Oldenbursku většinou konzervativní  z přesvědčení jdoucího do morku kosti. O jednom takovém katolíkovi,  sedlákovi z  jižního Oldenburska, koluje od časů Druhého vatikán­ ského koncilu v celé německé církvi hojně vyprávěný vtip, který je  asi vymyšlený, ale vymyšlený skvěle: „Ať si tam v Římě rozhodnou,  co chtějí, já  zůstanu katolíkem!“ (Kdo je toho znalý, ať si vtip řekne  v dolnoněmeckém nářečí!) Vtip v ýstižně charakterizuje vůbec největší dilema, které koncil  znamenal a  ještě i po třiceti letech znamená pro dosud běžnou kato­ lickou mentalitu: To, že se v církvi něco smí, může, ba dokonce má  změnit, a  sice ve všech oblastech, od liturgie přes církevní právo až po  teologii a  interpretaci závazné církevní nauky. To, že se nesmí měnit  30 nic  – ledaže by touto změnou ještě jasněji vynikla její nezměnitelnost,  posílila se její pevnost, podpořila se její veřejná autorita –, to považo­ vala drt ivá většina katolíků za specificky kat olické. A  to opět staví náš  vtip do ostrého světla: Ani „Řím“, v němž tato drtivá většina katolíků  vidí s kálopevné základy veškeré nezměnitelnosti, nesmí a nemůže  nic změnit. Jinak je nutno zůstat „katolíkem“ bez Říma a proti Římu.  Tento vtip, jak víme, se mezitím stal trpkou skutečností v hnutí býva­ lého francouzského arcibiskupa Lefebvra, zemřelého v březnu 1991.  Od chvíle, kdy se kvůli pokračování svého díla, přes všechno úsilí  a přes maximální vstřícnost římské kurie, nenechal odvrátit od svěcení  biskupů, je, z hlediska církevního práva, jeho hnutí „schizmatické“,  „odštěpené od Říma“, je vzdorocírkví. 1 2. „Osvícen velkou myšlenkou“ Jak mohlo za těchto okolností vůbec dojít ke koncilu? Ze seriózních  publikací především posledních deseti let, založených na vyhodnocení  uveřejněných i neuveřejněných pramenů jakož i na sděleních svědků,  se mezitím přesněji dozvídáme, jak plán koncilu u papeže Jana XXIII.  dozrával, a  také, že již před jeho nástupem do úřadu zde byly před­ stupně, na které ovšem nenavázal. Na konci této kapitoly se k tomu  ještě vrátíme. Ale ať to vezmeme jakkoli, byla to přece jen nakonec  papežova téměř spontánní myšlenka, a bez ní by ke koncilu nedošlo,  a zvláště ne k tomuto koncilu. Naopak, v tehdejší době nebylo mužům  kurie nic vzdálenějšího, a už vůbec neexistovalo široké nitrocírkevní  veřejné mínění, které by něco takového bylo požadovalo. Tedy myšlenka téměř spontánní! Vyjdeme-li ze dvou papežových  vzpomínek jednak v proslovu k poutníkům z Benátek 8. května 1962  a jednak z  deníkového záznamu z 15. září 1962, pak to byla dokonce  úplně spontánní myšlenka. Napadla jej 20. ledna 1959 v rozhovoru,  který se stal právem slavným a později hojně diskutovaným. Onoho  dne, v  úterý v 9 hodin, sotva tři měsíce po své volbě, hovořil papež  jako obvykle o situaci s kardinálem státním sekretářem Tardinim. Domenico Tardini byl spolu s Giovannim Battistou Montinim,  pozdějším papežem Pavlem VI., za Pia XII. činný jako prostý pre­ lát (monsignore). Oba vykonávali veškerou práci jako „sostituti“  (přibližně: úřadující náměstkové), protože Pius XII., který byl sám  za Pia  XI. kardinálem státním sekretářem, nechal tento úřad neob­ 31 sazený,  aby mohl sám rozhodovat o všem, co tomuto úřadu přísluší.  Koncem svého pontifikátu se papež nepohodl s Montinim, povýšil  jej, jak bývá zvykem, a to na milánského arcibiskupa, nikoli však  na kardinála. Jan XXIII. učinil druhého „sostituta“, Tardiniho, hned  kardinálem a jmenoval jej kardinálem státním sekretářem s plnou  zodpovědností za tento úřad. Zdůvodnil to slovy: „Pobíhá mi tu už  moc ,sostitutů‘!“ Onoho rána tedy měl papež běžnou ranní poradu s Tardinim. Podle  papežova pozdějšího líčení se mluvilo o situaci univerzální církve.  Co se týče počtu členů a vlivu, nebyla v novověku nikdy mocnější než  za Pia  XII. Stala se však cizím tělesem ve změněném světě, respekto­ vaným, ale nechápaným a nemilovaným. Třetina lidstva žila v uvědo­ měle at eistických režimech. Počet praktikujících katolíků v tradičních  křesťanských zemích dosahoval nanejvýš 30 procent. V Itálii, včetně  Říma (2–3 procenta praktikujících katolíků!) a ve Francii rozsáhlé  oblasti d okonale odkřesťanštěné – taková byla situace, jejímž lite­ rárním dokumentem se stal slavný a tehdy hodně čtený román Deník venkovského faráře od Geor ge Bernanose. V rozvojových zemích  narůstal odstup mezi duchovenstvem a věřícími – jakoby vzdálené  východisko dnešní teologie osvobození. A i tam, kde nebyla církev  pronásledována, vyrůstala kultura odvracející se od křesťanství –  od vědy po umění, od životního stylu po etická přesvědčení. Tato kul­ tura nabývala i v církvi fascinující síly. I katolíci chtěli, po dvou sta­ letích marného odporu, smět být moderními lidmi v myšlení a cítění.  Nebyla tu sice, na rozdíl například od 16. nebo 19. století, v církevní  veřejnosti nálada pro koncil – něco takového už vlastně nikdo nepova­ žoval z a m ožné –, ale jistě nálada pro reformu, decentralizaci, smíření  se světem, proti němuž církev po dlouhý čas neprávem vedla frontální  útoky, a  omrzelost z církevního tlaku, který doposud postihoval celý  život katolíka. O tom se tedy mluvilo onoho jitra. „Náhle,“ jak to Jan popisuje  roku 1 962, „v Nás vytrysklo vnuknutí, jako když se květ rozevře  v nečekaném jaru. Naše duše byla osvícena velkou myšlenkou...  Jedno slovo, slavnostní a zavazující, se zformovalo na Našich rtech.  Náš hlas to poprvé vyslovil – koncil!“ Dnes víme, že papež v tomto  líčení st ěsnává obsah celé řady rozhovorů s kardinálem státním sekre­ tářem, s  nímž se přece stýkal téměř každé ráno – v tomto shrnutí však  vychází jasně najevo, jaké úmysly a perspektivy vedly papeže při  jeho plánu koncilu: Církev měla konečně odpovědět na problémy  32 moderního  světa tak, aby mu pomohla – a přestat se před ním scho­ vávat do ulity. Rovněž p okračování této zprávy není, jak mezitím víme, čirou  historickou pravdou, ale mluví spíše o papežově taktní velkomysl­ nosti: „Máme-li říci pravdu, obávali Jsme se, že Jsme vyvolali zma­ tek, ne-li zděšení... Na tváři kardinálově se však ukázal jasný výraz.  Jeho souhlas byl bezprostřední a radostný, a to bylo prvním jistým  znamením vůle Páně.“ Tak tomu bylo asi stěží. Historikům naopak  není dodnes jasné, zda se Tardini v následující době vážně nepokou­ šel p untičkářským dodržováním směrnic zdržovat přípravy koncilu  v naději, že papežova smrt v dohledné době vyřeší vše sama. Je mys­ litelné, a  dokonce velmi pravděpodobné, že Tardini hned pochopil, že  Jana nebude možno od tohoto „vnuknutí“ ničím odvrátit, a proto hned  zvolil útěk vpřed do své známé bručounské odevzdanosti a korektní  úslužnosti. Několik svědků o něm vypráví, že často mluvil, obraceje  oči v  sloup a sténaje, o „tamtom nahoře“. To se vztahovalo na pape­ žovy pracovny ve čtvrtém patře vatikánského paláce, kde papež opět  svým neodolatelným způsobem přiměl kardinála k něčemu, do čeho  se mu vůbec nechtělo. Papež se o tom samozřejmě doslechl a řekl Tar­ dinimu mezi čtyřma očima: „Drahý Tardini, dovolte mi opravit jednu  věc: T amten nahoře je Bůh, Pán nad námi všemi. Já jsem jen tamten  nahoře ve čtvrtém patře. Prosím, nedělejte zmatek v hierarchii!“ II. CO JE KONCIL? Dříve než přejdeme k prehistorii Druhého vatikánského koncilu,  musíme stručně vysvětlit, co vlastně koncil je. Naprosto to totiž není  tak jasné, jak by se mohlo zdát, a i tam, kde panuje jasno, přece jen  není vše natolik bez problémů, aby nevyvstávaly další otázky. 1. Církevněprávní situace Směrodatná pro Druhý vatikánský koncil tehdy byla nařízení Kodexu  církevního práva (Codex iuris canonici) z roku 1917. 2 Ta v káno­ nech 222–229 kodifikovala kombinaci řádu Tridentského koncilu  33 (1545 až  1563) a I. vatikánského koncilu (1869 –1870): z I. vatikán­ ského koncilu převzal rozhodující tematické okruhy, z Tridentského  koncilu předpisy o okruhu účastníků a procedurální formě. Uvedené  kánony st ojí v II. knize CIC „De personis“ (O osobách), a tam v 1. dílu  „De clericis“ (O klericích), 2. oddíl „De clericis in specie“, jehož  „Titulus VII“ jedná „De suprema potestate“ (O nejvyšší pravomoci),  a sice nejprve o římském biskupovi, pak o ekumenickém koncilu,  a následně o  kardinálech a římské kurii. Pořadí je tedy jasně stanoveno  podle hodnosti. Církevní právo nepodává žádnou definici, žádné vymezení pod­ staty koncilu, lze ji však sestavit na základě jednotlivých nařízení.  Podle toho by bylo možno říci toto: Ekumenický koncil je shromážděním všech vyšších nositelů jurisdikce za účelem výkonu nejvyšší  učitelské a  zákonodárné moci společně s papežem a pod jeho vedením.  Výraz „nos itelé jurisdikce“ označuje okruh členů oprávněných hlaso­ vat (can. 223): jsou to aktuální patriarchové, primasové (např. varšav­ ský arcibiskup je „primasem“ Polska, salcburský arcibiskup ještě stále  užívá č estný titul „primas Německa“), metropolité, arcibiskupové,  biskupové, opati jakož i představení tzv. osobních prelatur (jednou  z nich je např. problematické Opus Dei), generální opati (opat-primas)  mnišských kongregací (benediktini, cisterciáci aj.) a generální před­ stavení exemptních řádů, to znamená řádů bezprostředně podřízených  Římu a  nikoli biskupům (jako např. františkánů, dominikánů, jezuitů,  redemptoristů aj.). Teologové a experti mají jen poradní hlas – ačkoli  nesou za své biskupy hlavní tíži práce na textech, a tím je jejich vliv  velký, ne-li z věcného hlediska zcela rozhodující. Spolu s  papežem vykonává koncil nejvyšší moc v celé církvi  (can. 228 §l ). Koncil tedy není podle církevního práva jen papežo­ vým poradním grémiem, a už vůbec ne shromážděním, kde se spo­ lečně domluví něco, co pak jednotliví účastníci realizují vahou vlastní  pravomoci (jako např. při mezinárodní konferenci politiků). Koncil  je jako takový – jako grémium, ne jako suma všech biskupů – nosi­ telem nejvyšší a univerzální církevní pravomoci. Jinými slovy: Je to  kolektivní nositel úřadu – a už tím samým je varováním před tím,  aby se p říliš zjednodušeně mluvilo o „monarchické struktuře“ řím­ skokatolické církve. Ale – abychom se drželi při zemi –: Definitivní  závaznost mají závěry koncilu jen tehdy, byly-li papežem potvrzeny  a zveřejněny z jeho příkazu (can. 228). Proto se nelze odvolat od  34 papeže  k  ekumenickému koncilu (can. 228 §2). Pouze papež proto  může svolat koncil (can. 222 §1). On nebo jeho pověřenec mu také  předsedá. Pouze on stanoví projednávaná témata a jejich pořadí. Může  koncil odročit, přerušit a rozpustit. Účastníci koncilu mohou navrho­ vat témata porady, ale diskutuje se o nich jen tehdy, když je schválí  předsedající (can. 226). Krátce řečeno: Koncil, který je spolu s  papežem nositelem nejvyšší  pravomoci v církvi, stojí zkrátka zároveň pod papežem. Není koncilu  proti papeži , není koncilního rozhodnutí proti hlasu papeže. Papež  však může být klidně proti koncilu a zasahovat proti usnesením kon­ cilu, nebo jich přinejmenším nedbat. To vše se projevilo i na Druhém  vatikánském koncilu. Papež zakazoval projednávat témata, o nichž si  koncil přá l j ednat – vždy k radosti jedněch a ke zklamání a hněvu dru­ hých. Skrze něho nebo v jeho jménu byly prosazeny formulace, které  koncil vlastně nechtěl – opět pro radost jedněch a zklamání druhých.  O tom všem ještě bude řeč. Dva d osud nezmíněné kánony se již týkají procedurálních otá­ zek. Každý člen koncilu je povinně vázán účastí – a smí se pouze na  základě věrohodné překážky dát zastupovat „prokurátorem“, ovšem  pouze při poradách; při hlasování je hlas nepřítomného v každém pří­ padě ztracen (can. 224 §§ 1–2). Nikdo z účastníků nesmí předčasně  odcestovat bez souhlasu předsedajícího (can. 225). Oba tyto kánony  uchovávají v paměti historické skandály a snaží se zamezit jejich  opakování. Jako kdyby chtěl ještě jednou potvrdit absolutní podřízenost kon­ cilu papeži, předepisuje kánon 229, poslední kánon o koncilu, že  zemře-li papež během koncilu, je koncil automaticky ukončen, ledaže  by nový papež rozhodl o jeho pokračování. Papež Jan  XXIII. zemřel po prvním jednacím období koncilu. Přá­ telé koncilu se tehdy chvěli, zda bude nový papež v koncilu pokračo­ vat. V ydechli si, když byla oznámena volba milánského arcibiskupa  kardinála Giovanniho Battisty Montiniho jako Pavla VI. Situace se  vyjasnila, neboť ten, jehož si přál Jan XXIII. svým nástupcem, pokra­ čovat bude. Potud tedy vymezení místa a funkce koncilu v celku církevní  ústavy po dle tehdejšího církevního práva. K dalšímu ujasnění má  posloužit několik nabízejících se srovnání. 35 2.  Pr o sr ovnání a) Na  první pohled bychom mohli říci, že koncil je něco jako parlament uni­ verzální církve. Metody parlamentního jednání se skutečně užívaly již na Prv­ ním a  pak opět na Druhém vatikánském koncilu: jednání v plénu a ve výbo­ rech, pozměňovací návrhy (modi), opakovaná čtení, hlasování, protokolování  profesionálními stenografy atd. Koncil však je vším jiným než parlamentem,  protože: –  Je ho č lenové nejsou voleni, nýbrž stávají se jimi na základě své funkce,  tj. zastávaného církevního úřadu; za ten vděčí jen ve velmi omezené míře  volební proceduře (vlastně jen v případě vyšších řádových představených,  v případě biskupů většinou vůbec ne). –  Neřídí osudy církve stále, ale schází se jen s velkými odstupy, které se  často počítají na staletí. Je svoláván jen ze zcela mimořádných podnětů. –  Jak jsme viděli při nahlédnutí do církevního práva, nemá pravomoc  mimo hranice, které mu stanoví papež jako jeho předsedající. Naopak papež  má všechny své pravomoci fakticky i bez koncilu – třebaže ne zcela nezávisle  na biskupech celého světa. –  Koncil nikdy nevolí ani svého nejvyššího předsedajícího, dokonce ani  tehdy, když dosavadní předsedající v průběhu koncilu zemře. Naopak papež  je volen kolegiem kardinálů. Tato tradice sahá do doby, kdy byl papež pře­ devším biskupem Říma a kardinálové původně faráři římských církevních  obcí. T ato volební procedura je dnes předmětem diskuse. 3   Je však skutečností  a v dohledné době se nezmění: Shromáždění koncilu, které podle teologické  teorie a  církevního práva reprezentuje celou církev, nevolí v žádném případě,  ani jen formou delegátů s volebním právem, nejvyššího biskupa celé církve. –  Nejdůležitější rozdíl vůči parlamentu však neleží v oblasti práva. Parla­ ment m á svou pravomoc propůjčenu na určitou dobu lidem, který jej volbami  učinil s vým reprezentantem. Koncil má svou pravomoc proto, že zde jsou  shromážděni ti, které podle pojetí víry povolal k jejich úřadu Kristus. Nejsou  proto odpovědni v první řadě církevnímu lidu, ale Kristu, který ovšem svým  Duchem svatým mluví i skrze církevní lid. A bez něho a tlaku jím působe­ ného – v yjádřeno teologicky laskavě: účinností charizmat Ducha svatého – by  asi nikdy ke koncilu nedošlo a nebylo by možno motivovat žádného papeže,  aby j ej svol al. Viděno zcela střízlivě totiž je koncil pro papeže, který by podle  církevního práva mohl svou nejvyšší pravomoc vykonávat po příslušné poradě  i sám, především ztížením jeho úřadování. A ještě více to platí pro kuriální  „aparát“. b) Koncil však nelze srovnávat ani s plenárním zasedáním Světové rady církví  (zkratka SRC) nebo jak se dnes také říká: Ekumenické rady církví. Protože: –  SRC není církví a nechce jí být. Je to poradní grémium církví – „nepře­ tržitě s e radící církve“, jak to formuloval někdejší generální tajemník Visser‘t  Hooft. 4  Z ávěry p roto členy zavazují jen natolik, nakolik s nimi souhlasí, a aby  36 se  dosáhlo souhlasu, musí se usnesení formulovat odpovídajícím způsobem.  žádná církev nesmí sesterskou církev k ničemu nutit. –  V  SRC hlasují církve, nikoli jednotlivci – proto tu platí poctivé, ale  sporné pravidlo kvót, které každému hlasu dává váhu podle počtu členů pří­ slušné církve. Na koncilu napro


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist