načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Druhý syn - Alexander Söderberg

Druhý syn

Elektronická kniha: Druhý syn
Autor: Alexander Söderberg

Pokračování volné série podmanivých detektivních thrillerů z mafiánského prostředí Sophie Brinkmannová od švédského spisovatele, dramaturga a scénáristy. Zdravotní sestra Sophie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 399
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Den andre sonen ... přeložila Martina Kašparová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1424-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pokračování volné série podmanivých detektivních thrillerů z mafiánského prostředí Sophie Brinkmannová od švédského spisovatele, dramaturga a scénáristy. Zdravotní sestra Sophie Brinkmannová se prostřednictvím vztahu s charismatickým gangsterským bossem Héctorem Guzmánem dostala do zcela jiného prostředí, než doposud znala. Náhle je účastníkem života a svérázných praktik i morálky ve světě gangsterů. V druhém pokračování série se Héctor po přestřelce nachází v kómatu a jeho mafiánské impérium se pomalu rozpadá. Sophie v sobě bude muset nalézt drsnější i temnější stránku, aby dokázala přežít i chránit své blízké ve světě, kde se nedá věřit nikomu a kde věci nejsou jen černobílé. Ve světě, kde kdosi používá lidi jako sběratelské objekty, aby od druhých získal, co chce.

Popis nakladatele

Druhý díl trilogie s ústřední postavou Sophie Brinkmannové.

Rychlejší, temnější a zlověstnější než autorův debut.

Sophie Brinkmannová hledá své temné já.

Mafiánský boss Héctor Guzmán zůstává po divoké přestřelce v kómatu a jeho impérium se pomalu rozpadá. Bývalá zdravotní sestra a Héctorova spřízněná duše Sophie Brinkmannová se najednou ocitá sama mezi jeho lidmi a stává se pěšákem ve hře, v níž není místo pro loajalitu. Je vydána napospas světu zrady, násilí a bezedného zla. Aby nepodlehla, musí se stáhnout do sebe a ve svém nitru najít vlastní temné já. Policisté Antonia Millerová a Miles Ingmarsson vyšetřují vraždu v restauraci Trasten. Čím dále se dostávají, tím zřetelněji vyplouvá na povrch Sophiina spojitost s případem.

Po raketovém startu Andaluského přítele přichází druhý díl trilogie. Je rychlejší, temnější a ještě zlověstnější než autorův debut.

Alexander Söderberg (nar. 1970) pochází ze Stockholmu. V roce 1998 se přestěhoval na venkov, do oblasti Österlen v jižním Švédsku, kde žije dosud. Dříve pracoval jako scenárista televizních filmů a seriálů, dramaturg a redaktor. Spisovatelskou dráhu zahájil románem Andaluský přítel  (2012; česky Host 2013), prvním dílem trilogie s ústřední postavou Sophie Brinkmannové.  Druhý syn  (2014) je jeho pokračováním.

Zařazeno v kategoriích
Alexander Söderberg - další tituly autora:
Andaluský přítel Andaluský přítel
Druhý syn Druhý syn
The Andalucian Friend - The First Book in the Brinkmann Trilogy The Andalucian Friend
The Andalucian Friend - The First Book in the Brinkmann Trilogy (Brinkman Trilogy 1) The Andalucian Friend
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Autor vytvořil zábavný, podmanivý a úžasně zlovolný svět.

Je výtečný vypravěč. Tak jednoduché to je.

Scott Smith, spisovatel

Söderberg citlivě píše o zdrcující psychické zátěži, kterou

prožívají jak policisté, tak zločinci.

The New York Times Book Review

Foto © Malin Lauterbach

Alexander Söderberg

(nar. 1970) pochází ze Stockholmu. V roce

1998 se přestěhoval na venkov, do oblasti

Österlen v jižním Švédsku, kde žije dosud.

Dříve pracoval jako scenárista televizních

fi lmů a seriálů, dramaturg a redaktor.

Spisovatelskou dráhu zahájil románem

Andaluský přítel (2012; česky Host 2013),

prvním dílem trilogie s ústřední postavou

Sophie Brinkmannové. Druhý syn (2014)

je jeho pokračováním.

V nakladatelství Host již vyšlo:

HOST

329 Kč

9 788074 914249

ISBN 978-80-7491-424-9

ALEXANDER SÖDERBERG

DRUHÝ

ALEXANDER SÖDERBERG

DRUHÝ SYN

H

R B E RG

A

L

E

X

A

N

D

E

R

S

Ö

ANDALUSKÝ

PŘÍTEL

ALEXANDER SÖDERBERG ALEXANDER SÖDERBERG

MONUMENTÁLNÍ

THRILLER

NABITÝ AKCÍ

HOST

RYCHLEJŠÍ, TEMNĚJŠÍ

A ZLOVĚSTNĚJŠÍ NEŽ

AUTORŮV DEBUT

Sophie Brinkmannová hledá své temné já

Mafi ánský boss Héctor Guzmán zůstává po

divoké přestřelce v kómatu a jeho impérium

se pomalu rozpadá. Bývalá zdravotní

sestra a Héctorova spřízněná duše Sophie

Brinkmannová se najednou ocitá sama mezi

jeho lidmi a stává se pěšákem ve hře, v níž

není místo pro loajalitu. Je vydána napospas

světu zrady, násilí a bezedného zla. Aby

nepodlehla, musí se stáhnout do sebe a ve

svém nitru najít vlastní temné já.

Policisté Antonia Millerová a Miles

Ingmarsson vyšetřují vraždu v restauraci

Trasten. Čím dále se dostávají, tím zřetelněji

vyplouvá na povrch Sophiina spojitost

s případem.

Po raketovém startu Andaluského přítele

přichází druhý díl trilogie. Je rychlejší,

temnější a ještě zlověstnější než autorův

debut.

SYN

ČÁST PRVNÍ

1

(Biarritz)

2

(Stockholm)

3

(Stockholm)

4

(Valle del Cauca/Stockholm)

5

(Sonora)

6

(Stockholm)

7

(provincie Malaga)

8

(Stockholm)

9

(Berlín)

10

(Sonora)

11


9

1

(BIARRITZ)

Byl poměrně vysoký, dobře stavěný a vypadal přesně jako někdo,

kdo tráví celé dny na slunci. Na kůži vrásky a rýhy, v očích nad

měrná dávka slunce — zdraví a pohoda, přirozená spokojenost.

Pracovní den skončil a Eduardo García mířil z přídě lodi

podél boku na záď. Odsud nastoupil do otevřeného člunu při

vázaného k lodi a natáhl na sebe větrovku a záchrannou vestu.

Byl leden. Teplota se přes den pohybovala kolem deseti stupňů

Celsia, ale z moře přicházel syrový chlad.

Eduardo vyrazil na cestu, člun směřoval vysokou rychlostí

přes velké převalující se vlny k pevnině — Biarritzu.

Eduardo García žil poklidným životem. Životem, který si

sám zvolil.

Ve skutečnosti se jmenoval Eduardo Guzmán, ale už celou

věčnost vystupoval pod jiným jménem. Španělsko a Marbellu

opustil v pozdní pubertě se svou přítelkyní Angelou. Společně

se vydali do Francie a chtěli surfovat v Biarritzu. Našli tu nový

domov a usadili se. Nový život, nové jméno, nová země.

Teď — připadalo jim to jako o sto let později — měli dva syny

a oba pracovali. Eduardo byl mořský biolog, Angela asistentka

právníka v jedné menší advokátní kanceláři ve městě. Jedinou

zvláštností v tomto bezmála ideálním rodinném obrázku byl

Hasani, urostlý Egypťan, který na jejich dveře zaklepal zhruba

před půl rokem. Poslal ho Eduardův otec, Adalberto Guzmán.

Situace ve Stockholmu se přiostřila. Eduardova bratra, Héctora

Guzmána, srazilo auto konkurenčního gangu.


10

Eduardo se blížil k pevnině a na přístavním molu už viděl své syny a také Hasaniho. Komická scéna: velký Egypťan, jako

vždy v saku, a vedle něj dva veselí chlapci se školními taškami

na zádech.

Eduardo zvedl ruku a zamával jim. Chlapci mu nedočkavě

mávali nazpátek. Zamával i Hasani, ale zdrženlivěji, jako by

chápal, že Eduardův pozdrav není určený jemu. Zároveň však

nechtěl působit nezdvořile. Takový byl Hasani.

Eduardo a jeho synové se z přístavu určeného pro malé

čluny vydali do města. Ruku v ruce kráčeli ulicemi do čtvrti

mimo turistické trasy. Tak to probíhalo každý den, už to byla

rutina. Děti se s ním setkaly po škole, potom se šli někam najíst

a napít, společně nakoupili a doma pak vařili večeři. Několik kroků za nimi vždycky funěl Hasani.

Chlapci navrhli hotel Lord Nelson. Lákalo je akvárium

s živými rybičkami a humry. Eduardo však nesouhlasil, chtěl i v tomto ročním období a za poměrně nízké teploty sedět

venku. Vybral podnik na malém náměstí, chodil tam často.

Všude kolem se to hemžilo lidmi a Eduardo a chlapci se usa

dili u jednoho ze stolů na kraji. Hasani se posadil dva stoly

od nich.

Eduardo mávl na číšníka s gestem, že si dá to, co obvykle,

tedy dvě pomerančové limonády a jednu kávu, a v tu chvíli mu

v kapse zazvonil telefon.

„Sí?“

Na druhém konci se ozvala Angela, oznámila mu, že přijde

pozdě a že k nim domů právě míří odhadce majetku, takže mu Eduardo bude muset otevřít.

Měli v plánu přestěhovat se do něčeho většího, a tak potře

bovali odhad ceny domu, aby mohli probrat možné varianty. Eduardo o ten odhad stál. Zároveň by si ovšem rád ještě chvíli poseděl tady na zahrádce.

„Dobře,“ potvrdil a ukončil hovor. Potom se otočil na Ha

saniho: „Jdi s klukama domů a pusť dovnitř toho odhadce.

Já přijdu později.“


11

Chlapci protestovali, ale Eduardo byl neoblomný. Chtěl, aby

jim byl Hasani nablízku, pořád, už si na to zvykl. I když jim

viditelně nic nehrozilo, byl pro něj Egypťan pojistkou.

Chlapci se s Hasanim vydali přes náměstí. Eduardo je sle

doval a usmíval se tomu, jak způsob chůze chlapců až příliš

zřetelně svědčí o tom, že jim připadá nespravedlivé, jak se s nimi jedná. Eduardo se usmál ještě víc, když chlapci na nespravedlnost zničehonic zapomněli a začali hrát na honěnou.

Číšník přinesl podnos s kávou a sklenicemi pomerančové

limonády. Podíval se za dětmi.

„Mám tu limonádu zase odnést?“

Eduardo zavrtěl hlavou.

„Vzal bych si to s sebou, pokud by to šlo,“ řekl. Potom uká

zal na noviny, které měl muž stočené v podpaží. „A taky bych si rád půjčil tohle.“

Eduardo se napil kávy a zběžně pročítal hlavní zprávy. Ihned

však usoudil, že jsou nezajímavé, a tak nalistoval sportovní rubriku a hledal novinky o fotbale.

K podniku se blížilo kolo. Mělo spoustu převodů a z náboje

kola vycházelo charakteristické tikání. Eduardo zvedl hlavu od

novin. Cyklista zastavil šikmo od něho u vnější řady stolů na

točených do náměstí. Slezl z kola, byl to malý muž s batohem na zádech. Posadil se k volnému stolu vedle Eduarda, a když se jejich pohledy setkaly, kývl na pozdrav. Muž byl bledý, ostří

haný dost nakrátko... měl zvláštní pohled...

Eduardo se na něj usmál a pokračoval ve čtení. V rubrice

objevil seznam mezinárodních lig, pročítal ho a šokovalo ho, jak špatné výsledky má jeho Malaga; nemínil se nechat nutit

k fandění Barce nebo Realu — buď Malaga, nebo nic.

Náměstím se prohnal větřík, jemně podebral horní stránky

novin a zatočil je dovnitř, tiše se třepotaly. A do toho se ozvalo

tikání kola, vzdalujícího se od kavárny. Eduardo vzhlédl, chvíli sledoval cyklistu, ale pak se očima ponořil zpátky do novin.

Do vědomí mu pronikl obrázek, obrázek cyklisty, říkající, že

je cosi špatně, cosi chybí. Eduardo opět zvedl hlavu, cyklista už byl ten tam. Eduardův pohled putoval ke stolu, kde muž dosud seděl. Co to jen viděl? Nevypadal ten muž o něco men

ší, když odjížděl, nechybělo mu něco? Nezapomněl tam něco?

Že by bundu? Ne, bylo to něco jiného. Eduardo zapátral v pa

měti... Batoh!

Shýbl se. No ano, batoh ležel tady pod židlí. Byl černý a le

žel zcela nehnutě, jak to u batohů bývá. Jenže tento jako by

měl v sobě život. Jako by v něm Eduardo viděl něco, co nešlo

vidět, jakýsi vnitřní život, který batoh za okamžik rozpohybuje.

A batoh se skutečně pohnul.

Rychlost pocitu je pravděpodobně o něco vyšší než rychlost

světla. Eduardo tak stihl pocítit nanosekundu vděčnosti. Krátké, ale vřelé a intenzivní vděčnosti za to, že Boží ruka odvedla jeho dva milované syny pryč z této bezvýchodné situace, kte

rá ho právě v tomto okamžiku dostihla a celou jeho existenci

roztrhala na kusy.

Žár silné exploze proměnil všechno v okolí v páru — kávu,

pomerančovou limonádu. Dokonce i jeho sliny, slzy, pot, krev

a vodu v těle.

Všechno to, co kdysi bývalo Eduardem Guzmánem, po hlti

la věčná nicota.


13

2

(STOCKHOLM)

Z okapů visely dlouhé rampouchy. Bylo chladno, ale téměř

žádný sníh. Jako by se zima toho roku nedokázala rozhodnout.

Sophie šla pěšky a Albert jel vedle ní na vozíku: pomalé zá

běry paží, držel s ní krok.

Takto brzy po ránu spolu mluvili jen zřídka. Čas od času se

ho lehce dotkla na rameni. Když se dívala koutkem oka, dost

dobře vedle sebe mohla mít malého kluka. Ale Albert už malý

nebyl. Brzy měl oslavit sedmnáctiny. Puberťák, který se staral

o svůj zevnějšek, sportoval a dělal všechno, co bylo v jeho si

lách, aby byl život s poškozenou míchou co nejnormálnější.

Jenže život poté, co ho před půlrokem srazilo auto, byl samo

zřejmě úplně jiný. Ubylo mu kamarádů, ale Anna ho neopus

tila. Sophie vnímala jejich lásku, byla opravdová. To jí stačilo

a brala to za hotovou věc. Ale bylo tam ještě něco. Smutek, se

kterým se nedokázal vypořádat, se kterým se nedokázala vy

pořádat ani ona, o kterém nebyli schopní mluvit.

Před vstupem do metra u Technické univerzity se objali.

„Měj se hezky, zlato, uvidíme se později doma.“

Odpověděl jí svým sedmnáctiletým úsměvem a rozjel se

k výtahu, který ho měl dopravit dolů na nástupiště.

Byl velký. Nechtěla to. Chtěla, aby zůstal napořád dítětem,

protože tehdy mohla být matkou, unikla by samotě. Cítila se

smutně a pateticky zároveň.

Sophie několik minut počkala, ujistila se, že souprava s Al

bertem odjela. Pak sjela eskalátorem dolů a nastoupila do další.


14

Metro se řítilo podzemím. Sophie zírala ven, do prázdna. Vy

stoupila na náměstí Östermalmstorg, chvíli se procházela uli

cemi v blízkosti náměstí Stureplan a kontrolovala, že ji nikdo

nesleduje. Pak se postavila k silnici a mávla na taxík.

Posadila se na zadní sedadlo a řidiči nadiktovala adresu

v centru.

Když se blížili ke kruhovému objezdu na náměstí Sergels

torg, naklonila se Sophie dopředu.

„Počkejte, rozmyslela jsem si to. Mohl byste to dvakrát objet

a vyjet na Sveavägen a pak pokračovat směrem na Frescati?“

Řidič se na ni ve zpětném zrcátku v rychlosti podíval.

„Jistě, madam. To není problém.“

Sophie se ohlédla a dívala se zadním oknem. Nebylo to úpl

ně ideální, ale bylo to jedno z tisíce drobných bezpečnostních

opatření, které po ní Leszek vyžadoval. Nikdy nic nepodceňuj,

říkal jí, znovu a znovu.

Po obkroužení objezdu je nesledovalo jediné auto, Sophie

to však ani nepředpokládala.

Narovnala se. Pozorovala svět tam venku, městskou dopra

vu, lidi, auta a nezřetelný odraz sebe sama v okenním skle. Ve svém obličeji zahlédla cosi kritického. Téměř jako by se chys

tala reagovat na nějakou urážku. Ale tak to nebylo. Ono kritic

ké v jejím vzezření byl hmatatelný důkaz toho, že se neustále potýkala se strachem, obavami a zároveň vztekem.

Taxík zastavil v oblasti Kräftriket u několika starších krás

ných cihlových budov, z nichž některé patřily k univerzitě na druhé straně dálnice.

Sophie řidiči zaplatila v hotovosti a vešla do třípatrové bu

dovy, kde sídlilo několik menších společností. Po kamenných schodech vystoupala do prvního patra a otevřela neznámé dveře, prošla chodbou se spoustou prázdných nezařízených pracoven a menší prosklenou konferenční místností, všimla si, že na bílé tabuli tam někdo černým fixem prováděl nějaké

matematické výpočty. Byly složité — Sophie bez sebemenších pochybností usoudila, že je to za hranicí jejího chápání.

15

Na konci chodby otevřela dveře a vstoupila do místnosti.

„Omlouvám se, že jdu pozdě.“

Ernst Lundwall jí neodpověděl a soustředěně se přehraboval

v hromadě papírů. Kus od něj seděl na osamocené židli Leszek.

„Ahoj, Leszku,“ pozdravila ho.

Ani on jí neodpověděl. Nešlo o nezdvořilost, prostě jen ne

zdravil.

Posadila se ke stolu, na místo, kde ležel mobilní telefon.

Pozorovala oba muže. Ernst, Héctorův právnický a ekono

mický osobní poradce, měl téměř neskutečný přehled o or

ganizaci. Neuvěřitelně inteligentní člověk s velmi osobitým

nezájmem o ostatní lidi.

A Leszek Smialy, dlouholetý osobní strážce Héctorova otce

Adalberta Guzmána. Teď se pohyboval po jejím boku jakožto

ochránce, hlídač a dozorce.

Sophie se rozhlédla po místnosti. Velká vysoká okna byla

orientovaná k jezeru Brunnsviken. Zařízení místnosti a nád

herný starý nábytek vyvolávaly jednotný dojem stylu a kvali

ty. Sophie tu nikdy předtím nebyla a ani se sem zřejmě nikdy

nevrátí. Tak to u těchto pravidelných setkání jednou za týden

prostě chodilo. Pokaždé na novém místě, o němž se dozvěděla

jen několik hodin dopředu.

Telefon před ní na stole zavibroval. Několik vteřin počkala,

než ho zvedla.

„Ano?“

„Kdo je v místnosti?“ zaslechla Aronův hlas.

„Leszek a Ernst.“

„Máš to na hlasitý odposlech?“

Sophie zapnula na telefonu požadovanou funkci a položi

la ho na stůl. Trochu to šumělo, asi proto, že nahoře v horách

v jižním Španělsku, kde se Aron nacházel, byl špatný signál.

Ozvalo se zapraskání, pak znovu Aronův hlas.

„Včera zavraždili v Biarritzu Héctorova bratra Eduarda.“

Jestliže bylo v místnosti před telefonátem ticho, teď to bylo

něco dočista jiného.

16

Sophie se dívala do klína na svoje ruce. Eduarda neznala,

ale slyšela o něm, Héctorův bratr...

„Jak k tomu došlo?“ zeptala se.

„Bomba v kavárně.“

Ještě hlubší ticho.

„Byla určená jemu?“ pokračovala.

„Předpokládáme, že jo.“

Pozorovala Ernsta a Leszka. Ernst nereagoval, jen tam seděl,

se stejným, nicneříkajícím výrazem jako obvykle. Leszek oproti

tomu vypadal smutně, lokty si opíral o kolena, zíral do pod

lahy, jako by z něj vyprchal veškerý vzduch. Sophie věděla, že

z přítomných to byl právě on, kdo znal Eduarda nejlépe, i když

pořád málo. Na Adalbertův příkaz poslal Leszek do Biar ritzu

Hasaniho, aby Eduarda a jeho rodinu chránil. Ale co zmůžou

osobní strážci proti bombám?

Leszek zvedl hlavu.

„A co děti? A Angela?“

„Jsou pod naší ochranou. Hasani už se k nim nastěhoval.“

„Musíme se taky postarat o Inés a její rodinu.“

Také Héctorova sestra Inés se od bratrových obchodů drže

la dál. Bydlela v Madridu a měla dvě děti, chlapce a holčičku.

„Zařídím to,“ ozval se Aron z reproduktoru.

Sophie si promnula ruce.

„Kdo to udělal?“ zeptala se.

V reproduktoru to zašumělo, ale šumění ustalo, sotva Aron

promluvil.

„...nevím.“

„Nemohla by to být nehoda, omyl?“

„Ne.“

„Žil přece pod falešnou identitou, celá jeho rodina tak žila,

ne?“ namítla Sophie.

„Jo, to je pravda,“ řekl Aron bez dalšího vysvětlování.

„Proč zrovna teď? A proč právě Eduardo?“

„To by mě taky zajímalo.“ Pak Aron změnil tón hlasu. „Ernste?“

„Ano?“ odpověděl Ernst ponořený do svých papírů.

„Vykašli se na všechno, co teď není důležitý. Co je v tuhle chvíli akutní?“

Ernst si posunul brýle na nose.

„Máme tu tři věci,“ začal. „Zaprvé: už na nás zase tlačí don

Ignacio, chce expandovat, je neodbytný, ptá se po Héctorovi,

chce s ním mluvit osobně.“

„Cos mu na to řekl?“

„To samé, co vždycky — že taková je dohoda, nejde to z bezpečnostních důvodů.“

„Věří tomu?“

„Ne, myslím si, že dál už to protahovat nepůjde.“

„Zadruhý?“ skočil mu do řeči Aron.

Ernst sáhl po jiných papírech a rozpovídal se o dalších ob

chodech. Mluvil o falšovacích praktikách, jak investovali nemalé peníze do plagiátů potravin, značkového zboží a léků, o lidech v akciových společnostech, ze kterých se snažili vyždímat informace.

Sophie otočila prstýnkem na pravém prsteníčku.

Účastnila se toho už půl roku; poslouchala jejich rozhovory,

dělala, co se po ní chtělo. Cestovala všude možně a setkávala se s lidmi, kteří se jí hnusili. Většinou to byli dospělí muži in

telektuálně na úrovni dítěte, povrchní a ve své roli gangsterů

neuvěřitelně neschopní.

I ona hrála svou roli, roli někoho, kým nebyla. Jejím úkolem

bylo ostatní uklidňovat a ručit za to, že Héctor je v pořádku a všechno řídí ze svého úkrytu. Jenže to byla lež. Nešlo to ani

trochu dobře a Héctor nic z žádného úkrytu neřídil. Ještě po

řád byl v kómatu. Celé to řídil Aron. A ruku v ruce s ním také

Ernst, Leszek a ona. Dělali všechno pro to, aby tuto potápějící

se loď udrželi nad hladinou.

Nenáviděla svou situaci. Měla strach, když šla večer spát,

měla strach, když se probouzela. Nechtěla se toho účastnit. Ale neměla na výběr. To už jí dal Aron na srozuměnou. Paradoxní bylo, že se přesto cítila jistě a bezpečně, jako by byla obklopená přáteli. Zvláště v případě Leszka. Byl jí pořád nablízku, dohlížel na to, aby byla v bezpečí, neustále jí připomínal, v jaké se teď nacházejí situaci, jakou pozici v ní ona zaujímá, vysvětloval jí,

jak je to vážné. Když se to ovšem vzalo kolem a kolem, pocit

bezpečí byl samozřejmě jen iluze.

Najednou zaslechla své jméno. Vrátila se v myšlenkách do

původního časoprostoru, Aronův hlas prskal z nevýkonného

reproduktoru.

„...Sophie? Vezmi si telefon.“

Sophie vzala telefon ze stolu, vypnula hlasitý odposlech

a přiložila si mobil k uchu.

„Ano?“

„Chci, aby sis domluvila schůzku s donem Ignaciem.“

„Proč?“

„Musíš je uklidnit. Popiš jim situaci, ale neříkej jim všechno,“ řekl Aron a snažil se přitom nedat najevo, že je pod tlakem.

„Potřebujeme je mít na naší straně, ale nemůžeme expando

vat, ne teď. Popros je o trpělivost. Pokud to bude nutný, zvyš

platbu.“

„To už jim Ernst řekl, mnohokrát.“

„Tak jim to řekni znova.“

„To ničemu nepomůže.“

Její slova zůstala viset ve vzduchu.

„Potřebujeme čas. V tom nám to pomůže. Koukej to zařídit.“

„Nemyslím si, že to je dobrý nápad, Arone.“

„Ale jo, je.“

V jeho hlase slyšela náznak zoufalství. Musel toho tolik

zvládnout, dohlížet na tak moc věcí.

„Kde se s nimi mám setkat?“

„Musíš za nima. Popros Ernsta, ať vám domluví schůzku.“

„V Kolumbii?“

„Přesně tam.“

3

(STOCKHOLM)

Tělo leželo na parketách, břichem dolů, mezi lopatkami mělo

zaražený nůž. Vedle na podlaze se válela deka z postele. Muž

byl nahý, tedy téměř nahý — opustil život přesně tak, jak do

něj vstoupil —, na sobě měl pouze bílé sportovní ponožky.

Antonia Millerová přemýšlela o tom, co vidí. Kolem mís

ta, kam zajel nůž, nebyla téměř žádná krev. A poloha těla?

V podřepu si prohlížela mrtvolu z různých úhlů. Pobodali

ho v posteli, když spal? Možná se předtím, než zemřel, probu

dil a upadl na zem...

Vtom ji oslnil blesk fotoaparátu, v rychlém sledu následova

ly další záblesky. Technik se to snažil zdokumentovat a zdálo

se, že nikdy neskončí. Antonia vstala, pohledem bloudila po

místnosti. Na stěně visel obrázek: Elvis coby barman, James Dean, Humphrey Bogart a Marilyn Monroe jako baroví hosté. Na protější stěně nad psacím stolem byl za špinavým plexi

sklem plakát: basketbalový tým, spousta hvězd a pruhů, před

tištěné autogramy — Harlem Globetrotters 1979.

Vedle stála knihovna z borovicového dřeva, v ní bylo několik

starých filmů — Drsný Harry a snímky s Charlesem Bronso

nem — a k tomu pár pornofilmů s transvestity.

Antonia si pročítala poznámky ve svém zápisníku, který no

sila přehnutý v zadní kapse kalhot. Mrtvý muž byl bezejmenný. Byt vlastnila nějaká žena, která měla takových bytů ještě dva

náct, jak v centru, tak na předměstí.

„Už jsem skončil,“ řekl technik a odešel z místnosti.

„Díky,“ zamumlala Antonia.


20

Kroky, které se za ní teď ozvaly, patřily někomu jinému.

Otočila se.

Stál tam Tommy Jansson, její šéf, a upřeně se díval na mrt

volu. Dovnitř s ním přišlo ošklivé počasí; alespoň tak jí to při

padalo — ucítila chlad a uviděla na jeho černé kožené bundě

zbytky sněhu. Přinesl s sebou i něco jiného: nervózní vztek,

svého věrného nohsleda.

Tommy ukázal palcem za sebe a podrážděně zašeptal:

„Tahle ulice je do prdele jednosměrka. Přijel jsem ze špat

ný strany, takže jsem musel zaparkovat a jít dva bloky pěšky!“

Řekl to takovým tónem, jako by ta ulice byla jednosměr

ná jen proto, aby ho rozčílila. Tommy se podíval na Antonii;

možná od ní očekával nějakou odpověď, přitakání nebo ale

spoň nějakou souhlasnou reakci. Ale ničeho takového se

nedočkal.

„Co tady děláš, Tommy?“ řekla místo toho.

Její otázka byla opodstatněná. Poslední dobou chodil na

místa činu jen zřídka.

„Slyšel jsem to ve vysílačce a byl jsem zrovna poblíž,“ za

mumlal. Ukázal na mrtvolu. „Vezmeš si to na starosti, Antonio?“

„Jo, vždyť jsem tady.“

„Myslím komplet,“ dodal Tommy.

„Jo.“

„Stěžovala sis, že toho máš moc,“ pokračoval.

„To není pravda,“ odsekla mu.

Antonia a Tommy odešli z bytu současně. Starý výtah se pro

kousával do přízemí a vydával přitom skřípavé zvuky.

Antonia Millerová a Tommy Jansson stáli ve stísněném

prostoru. Nerozuměli si. Byli spolu sami ve skřípajícím výta

hu a neměli si téměř co říct. Bohudíky Antonia věděla, že jeho

žena umírá na ALS, amyotrofickou laterální sklerózu.

„Jak se má Monica?“

Tommy upíral oči do země, pak zvedl hlavu a změřil si An

tonii pohledem. Jako by za její otázkou hledal nějaký motiv.


21

„Beze změny.“

Odpověděl tak úsečně a zdvořile nahlas, že Antonii pře

padl pocit viny.

Dojeli do přízemí. Tommy shrnul vnitřní mříž ke straně.

Zarachotilo to. Tommy se protlačil před ni. Když šéfoval on,

pravidlo, že dámy mají přednost, neplatilo.

Ocitli se na ulici Sofiagatan, sněžení přešlo v krupobití.

„Možná se uvidíme večer,“ řekla.

„Možná,“ zabručel nezúčastněně, zanadával na počasí a za

mířil doprava.

Dívala se za ním, pak nahoru na temné studené nebe, kte

ré otočilo kohoutky a spustilo palbu malých ledových perli

ček. Antonia do toho nečasu vykročila a pospíchala k autu.

Zapadla na přední sedadlo. Kroupy začaly padat intenziv

něji a odrážely se od plechové kapoty auta. Chvíli tam jen

tak seděla, potom konečně otočila klíčkem a nastartovala.

Venti látor pracoval s velkým nasazením, chvíli trvalo, než se

mu konečně podařilo odmlžit skla. Antonia vyjela, minula

Tommyho, který svižně kráčel po chodníku podél domu, ruce

hluboko v kapsách bundy. Jeho držení těla prozrazovalo,

že trpí.

Antonii by ani za nic na světě nenapadlo, aby ho svezla

k jeho opodál stojícímu autu.

Jeho křestní jméno se vyslovovalo stejně jako anglická délková

míra nebo jako jméno slavného amerického trumpetisty. Jeho

rodiče ovšem neměli anglické kořeny ani se jim nikdy nijak

zvlášť nelíbil jazz. Byli to diplomaté, kteří zastávali názor, že mít

mezinárodní křestní jméno je velmi důležité. Všichni z rodu

Ingmarssonů byli diplomaté, bylo tomu tak už po celé gene

race. A všichni měli nějaké nešvédské jméno: John, Cathrine,

Sandy, Ted, Sam, Molly. Milesův mladší bratr se jmenoval Ian

a své děti pokřtil Sally a Jack. Rodem prostupovala silná touha


22

ztělesňovat jakousi skandinávskou obdobu rodiny Kennedyo

vých — úspěch, bělostná letní sídla, plachetnice, ctižádostivé postranní pěšinky ve vlasech, dovednosti a úžasná schopnost

neukázat okolí ani kousíček ze svého nitra. O to větší byla po

vrchnost jejich existence; jejich životy držely v šachu nezávazné

rozhovory a banální konverzace.

I Miles býval diplomat. Ale v tom světě byl hned od první

chvíle ztracený. Nechápal nic z kolektivně přijímaných pravidel společenského styku, s nimiž všichni ostatní podle všeho souhlasili.

S jeho kariérou to šlo z kopce. Začal vysoko a rychle a bez

pečně sestupoval dolů. Z ambasády v Ankaře pokračoval do

makedonské Skopje a moldavského Kišiněvu a nakonec skon

čil v súdánském Chartúmu, kde dostal jakousi pochybnou

práci, jejíž skutečnou povahu nikdo neznal.

Přesně podle všech pravidel se oženil, s celkem pohled

nou ženou s akademickým vzděláním a se schopností kon

verzovat. S čím ale nepočítal, bylo, že se do něj ta žena časem

zamiluje... A bude mu chtít porozumět. Milese to k smrti

vyděsilo.

A tak se rozvedli. Jeho bývalá žena si obratem našla nějaké

ho zubaře z Brommy a otěhotněla.

Příbuzní z diplomatické branže se mu snažili udělit rady

ohledně budoucnosti. Miles to nevydržel. Jediným východiskem bylo změnit profesi, a tak se od diplomacie a ministerstva

zahraničí snažil utéct co možná nejdál. Zakotvil ve světě po

licie. Diplomaté a policisté: protiklady, protipóly — ve všech

myslitelných ohledech.

Rodina s ním přestala mluvit. Jejich zklamání neznalo

mezí, stejně tak Milesova radost z toho, že se konečně osvobodil.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist