načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Druhý krok nikam - Jiří W. Procházka

Druhý krok nikam

Elektronická kniha: Druhý krok nikam
Autor:

"Je bez debaty, že Jiří W. Procházka je nejživelnější český postmodernista, který strhl a ovlivnil celé dvě generace žánrových autorů.A stejně tak je bez debaty, že téhle knize by ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 558
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6007-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Profilová povídková sbírka nepřehlédnutelné hvězdy české fantastiky posledních dvou desetiletí prolínající se v žánrech sci-fi, fantasy a hororu. Přepestrá plejáda originálních světů, smršť neuvěřitelných nápadů a bizarnost sršící ze všech koutů. První část knihy tvoří sci-fi povídky nejrůznějších stylů, následují světy pitoreskní a sbírka se pikantně přesouvá do hororového žánru, aby v závěru okouzlila povídkou ve stylu městské fantasy. Každá část knihy je uvedená samotným autorem, který své povídky krátce glosuje. V závěru medailonek autora.

Popis nakladatele

"Je bez debaty, že Jiří W. Procházka je nejživelnější český postmodernista, který strhl a ovlivnil celé dvě generace žánrových autorů.
A stejně tak je bez debaty, že téhle knize by víc slušel její původní, typicky procházkovsky střídmý název: Geniální povídky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Knihy nakladatelství Brokilon,

které lze vydat jako e-booky,

si můžete legálně zakoupit

na na stránkách Palmknih.

http://www.palmknihy.cz/web/


JIŘÍ W颜 PROCHÁZKA

DRUHÝ KROK NIKAM

Copyright © ڇ̉䙧䙧 by Jiří Procházka

Cover © ڇ̉䙧䙧 by Jan Krásný

Illustrations © ڇ̉䙧䙧 by LukᚠTuma

Czech Edition © ڇ̉䙧䙧 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN tištěná kniha: 978鐇8̉鐇7456鐇̉̉7鐇䙧

ISBN PDF: 978鐇8̉鐇7456鐇̉55鐇ڇ

ISBN PDF pro čtečky: 978鐇8̉鐇7456鐇̉56鐇9

ISBN ePub: 978鐇8̉鐇7456鐇̉57鐇6

ISBN Mobi: 978鐇8̉鐇7456鐇̉58鐇晷


Druhý krok

Nikam

Jiří W. Procházka

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧䙧


Své ženě Jitce


SVĚTY NAHOŘE

SVĚTY KOSMICKÉ

SVĚTY TECHNOLOGICKÉ


– 7 –

Druhý krok Neila Armstronga je můj první text, který jsem napsal

s někým. Měl jsem rozepsanou povídku o závodu veteránů Apollo 11,

byly tam vesmírné pit boxy a teroristi a exploze a... a najednou to

nešlo. Byl rok 2000. Finito. Konec tisíciletí, konec nápadů. Šest let

jsem s příběhem nehnul. Když jsem se jednoho dne probíral archivy

nedopsaných věcí, učinil jsem rozhodnutí. K práci na „technické“

novele jsem přizval technika titulem i duší, inženýra a povídkáře

Slávka Švachoučka. Apollo dostalo grády. Za rok a půl jsme dopsali

Druhý krok. (Z oněch památných dob 2002-2004 pocházejí desítky

verzí, v jejichž číslování se vyznáme jen my a indiáni kmene Navajo.)

Navazující novelu „Gavril se vrací“ jsme dali dohromady opět

během roku a půl a s nemenším počtem verzí. Vy budete číst opravdu

tu poslední (doufám). Gavril se vrací vznikl v již definovaném světě,

se stejnými hrdiny, opět s časovou zápletkou, ale pojali jsme ho

trošku akčněji. Obě novely jsou naší poctou klasické hard science

fiction.

Poznámka: Se Slávkem Švachoučkem máme hotovou synopsi na

trojku.

~

Sněhurka a sedm trpaslíků (Maratonec) vznikla někdy kolem roku

1986 (kdy jsem „do šuplíku“ psal první kapitoly Kena Wooda).

V oněch letech jsem už v textech používal citáty, básně či celé

odstavce z jiných, zřetelně uvedených či citovaných děl. Sněhurka,

ačkoli zamýšlená jako čistá kosmická SF, byla ve své době zařazena

do tzv. biopunku. Biopunk se od kyberpunku v podstatě odlišuje

použitými „spojovacími“ materiály lidských a nelidských inteligencí,

v tomto případě výhradně „přírodním matrixem“. Technologii

nahradily květiny, houby, stromy. Hrdinové také nebyli zcela

normální a ne zrovna spravedliví jako v kyberpunku. (Další můj

biopunk si můžete přečíst např. v 11. misi Agenta JFK Podhoubí

smrti.)


– 8 –

Poznámka: Knihu Maratónský běžec od Williama Goldmana

dodnes považuji za jedno z vrcholných děl v oblasti krimi

a detektivních thrillerů (včetně filmového zpracování).

~

Andělé posledního soudu vznikli v roce 2003 jako součást projektu

rockera Aleše Brichty inspirovaného povídkou Josefa Nesvadby. CD

Anděl posledního soudu se prodávalo zatavené ve fólii s knihou

povídek 10× Anděl posledního soudu. Ostatní autoři název povídky

vzali jako výzvu ke zpracování vlastní vize andělů. Já si vybral jiný

postup: do konečné exploze Slunce zbývá v originálu pár hodin –

a tam, kde Nesvadba skončil, tam já začal.

Poznámka: Během pár tvůrčích schůzek s ostatními spisovateli

a při křtu v pražském Krakatitu jsem konečně blíže poznal Mistra

Nesvadbu, jednoho z polobohů české science fiction. Výbornej chlap,

vám řeknu.

~

Tvůrci času je hard-sci-fi-fantasy hříčka se slovy, s časem, s dějem

i se čtenářem. Zajímavé je na nich to, že ačkoliv byli ve své době

velice nestandardní, vyšli jako jediný zástupce české sci-fi

v německém, pompézně pojatém mezinárodním sborníku Lenins Zahn

und Stalins Tränen (1993 – Leninovy zuby a Stalinovy slzy). Ocitl

jsem se tam vedle takových světových SF legend, jako byli Ian

Watson, Kim Stanley Robinson nebo Ray Aldridge. Tvůrce času (Die

Schöpefer Der Zeit) do sborníku prosadil Ondřej Müller, u něhož

jsem v roce 1991 vydal svou první knihu, mimochodem, jmenovala se

Tvůrci času (1991).

Poznámka: Za povídku mi přišel poštou honorář na originál

výběrovém příkazu k vyzvednutí marek v mnichovské bance.

Přepočítal jsem si marky na benzín a čas a došel jsem k závěru, že si

do Mnichova pro honorář nezajedu.


– 9 –

DRUHÝ KROK

NEILA ARMSTRONGA

(Jiří W. Procházka, Slávek Švachouček)

Neil Armstrong otevřel průlez lunárního modulu a rozvážně

sestupoval po hliníkovém žebříku Apolla. Rukama ukrytýma

v neobratných rukavicích se přidržoval hladkých postranic. Pár stop

pod ním se třpytil měsíční povrch pokrytý jemným prachem. Vůkol

se rozprostíralo Moře ticha a na obzoru zářila šedomodrá Země.

Armstrong si vzpomněl na panoramatické fotografie z předešlých

expedic. Dnes to mělo být majestátní a povznášející...

Dnes, tedy 20. července 1969.

Na jednu stranu to pompézní bylo. To Armstrong nemohl popřít.

Poslední příčka a pomalý seskok do mělké vrstvy prachu.

Teď měl cítit to, na co ho psychologové připravovali po celou

dobu výcviku. Bude prvním člověkem na cizím nebeském tělese.

První Pozemšťan na Měsíci! Ještě jednou se nevěřícně rozhlédl po

mělkém dně Mare Tranquillitatis.

Houston a obyvatelé celé modré planety napjatě čekali na první

slova z povrchu Měsíce. Astronaut s americkou vlajkou na levém

rameni se trhavě nadechl:

„No, já teda nevím... Je to jen malý krok pro člověka, ale...!“

„Houston. Neslyšíme vás! Co se děje, Neile? Opakujeme –

ztratili jsme vás!“

„...“

~

„Houstone, máme problém!“

„Slyšíme tě, stotřináctko. Co se stalo?“


– 10 –

„Podle tvého doporučení jsme zamíchali obsahem nádrží.“

„Ztrácíme tě, stotřináctko!“

„Výbuch v hlavní sekci... požár...! Uniká nám kyslík!“

„Stotřináctko, máme tě zaměřenou! Necelých dvacet tisíc

kilometrů před vámi je čtvrtý kontrolní bod, depo Velká Trojka.

Máme poslat naproti modrý anděly a komisaře HAS?“

Kapitán Thomas Graves vypnul mikrofon a letové středisko

v Novém Houstonu tak neslyšelo hovor ve velitelském modulu.

Otočil se k posádce a zeptal se:

„Tak co teď? Chtějí nám poslat údržbáře z Velký Trojky.“

Pilot lunárního modulu, hubenější než prskavka, se pomalu

obrátil na Gravese a mávl rukou:

„Když nám pošlou anděly, máme po historické věrnosti, ztrácíme

technický body – a ti šašci z HASu nám tady budou jen překážet.

Přece nevezeme nic, co by odporovalo předpisům!“

„Já myslím, že by nám komisaři z HASu neměli moc ublížit.

Vždyť jsme tu rekonstrukci provedli dobře, ne?“

Pilot velitelského modulu, stojící na krytu motoru, se přikrčil,

opět se rychle vzpřímil a vklouzl do tunelu, který spojoval lunární

a velitelský modul. Vlezl do provozního oddílu, zastavil se

u skladovací skříňky s potravinami, zvedl víko a vyndal tři sáčky

Four Roses.

„Thomasi, vykašli se na ně. Na Velkou Trojku se doplazíme tak

jako tak. A teprve tam ať si nás prošacujou. Stejně jim bude vadit

třeba tahle whiska, blbounům historickým.“

„Spíš hysterickým,“ podotkl souhlasně Graves.

„Stotřináctko, neslyšíme tě! Tady Houston! Potvrď příjem!“

chrchlalo to ve věrných replikách kruhových membránových

reproduktorů.

„Zato my tě slyšíme,“ ušklíbl se Graves. „Tak, chlapi, kašleme na

ně?“

Dvojí přikývnutí, cvaknutí přepínače a pokračování vysílání.

„Houstone, měli jsme potíže s komunikací. Asi kvůli tomu

požáru. Už je to dobrý. Přesouváme se dle plánu do lunárního

modulu jako do záchranné lodě. Ty čtyři hodinky do Trojky


– 11 –

v pohodě zvládneme. Každopádně díky. Budeme na příjmu, kdyby se

vyskytly další komplikace.“

„Oukej, stotřináctko. Když to dotáhnete do konce, máte body za

historickou věrnost. Doufám, že na sobě máte přilby, když z vás

kyslík tryská jak gejzír. Jo, a taky ty správný ponožky na utěsnění

vzduchového filtru! Zatím hodně štěstí a dobrý let. Konec.“

Graves poděkoval za přání a ukončil vysílání. Chtěl se podrbat na

nose, ale tlustá rukavice narazila na průhledný kryt přilby. Pitomá

kombinéza! Stále si na ni nemohl zvyknout, i když v ní strávil už

hezkých pár desítek hodin v leteckých cirkusech nebo na astrodnech.

Kdyby to nebylo tak dobře placený, vykašlal by se na to i na celou

tuhle kraksnu.

To jeho parťáci, ti byli do toho letu celí žhaví. Letěli za orbit

poprvé a také to bylo znát. Nanosili si do lodi věcí, jako by si to

mířili nejmíň na Ganymed! Některé nesmysly jim musel sám pronést

přes kontrolu. Komisariát závodu a hlavně zástupci Historické

Astronautické Společnosti byli nejdříve neoblomní. Tvářili se drsněji

než Rocky Mountains, pravidla jsou pravidla, ale starý Graves,

legenda mezi piloty historických letounů, jim to vše jaksepatří

vysvětlil:

„Hele, lidi, chcete mít během závodu pořádný vzrůšo? Uvidíte,

jak to prospěje jeho publicitě! A sponzoři se jen pohrnou. Víte vůbec,

mládenci, co se přihodilo Apollu 13? Ne?! Že si to nemůžete

vybavit? Tak sledujte Apollo 113 a uvidíte! Jen potřebujeme

dotáhnout do tý plechovky pár krámů navíc. Sakra, tak už chápete?“

Parťáci hned po startu začali připravovat explozi v nádržích.

Patřičně „poškodili“ kyslíkovou nádrž číslo dva a zejména systémy

uvnitř kryogenních nádrží, které musely držet na uzdě tak vrtošivé

prvky, jako jsou tekutý kyslík a vodík. Graves jim zevrubně radil,

aby to co nejvěrněji odpovídalo události, jež ve své době šokovala

svět.

Celé lidstvo tehdy drželo ohroženým astronautům palce a letové

středisko v Houstonu, to původní, pozemské, doslova vymýšlelo

zázraky – a tři stateční ve vesmíru je uskutečňovali.

Tehdy.

To bylo před sto lety.


– 12 –

~

Patrick O’Hara, letový ředitel velkolepé série závodů 100 let Apolla,

bedlivě sledoval holografickou mapu oblasti kolem depa ve Velké

Trojce, rozdělenou zelenými liniemi koridorů. Byl tam obvyklý

provoz, tedy z laického pohledu učiněný chaos. Pár dispečerů už ho

nezvládlo a zbytek života se pak věnovalo plácání hliněných

raketoplánů a pískových báboviček pod laskavým dohledem mužů

v bílých pláštích.

Velká Trojka vznášející se v zóně Lagrange 1 se v posledních

letech stala nejdůležitější kosmickou základnou vůbec. Lagrange

Čtyřka a Pětka měly sice své technické základny už dávno, ale jejich

sláva pomalu upadala. V jejich oblastech se totiž vyskytoval

mikroskopický prach, který byl pro kosmické technologie příliš

rizikovým faktorem. Vesmírný provoz vyžadoval špičkovou techniku

a spolehlivost. Tu nyní nabízela Velká Trojka. Držela se v ohnisku

vyrovnaných gravitačních vlivů díky fascinující soustavě korekčních

motorů, připomínající spíše umělecké dílo než technologický

výplod – a tím zaručovala dokonale bezprašné prostředí. Proto byly

její doky stále plné a provoz houstl den ode dne.

A tak to vypadalo i dnes.

Vedle mohutných a pomalu se sunoucích gigantických

dopravních konvojů, blýskavých turistických letounů a hbitých lodí

patroly tudy právě prolétala Apolla z Marsu a z Longenových orbitů.

Souběžně se zde zjevovaly závodní lodě, jež startovaly s handicapem

z kosmodromů na Floridě a v Kazachstánu, případně

z nejmodernějších astroturistických středisek v Saigonu a v Kapském

Městě.

Velká Trojka byla nejrušnějším kosmickým přístavem a zároveň

největší observatoří mezi Měsícem a Zemí – proto si ji organizátoři

závodu století pronajali. Zaplatili za pár dní takové peníze, jaké má

Unie přepravců ze všech stanic tohoto typu za dobrých pět šest

měsíců obvyklého provozu. OSN jim naštěstí ušetřila peníze jinde.

Politici chtěli mít pro svou blížící se volební kampaň živé rozhovory

se závodníky bez otravných dvousekundových pauz. Na dobu akce

proto nejen prosadili přestěhování své neutrální sněmovní lodi

Lidstvo ze stacionární pozice na oběžné dráze kolem Země k Velké


– 13 –

Trojce, ale ještě vyklidili druhý gravitační tubus pro řídicí středisko.

Na počest závodu dočasně přejmenovali dosavadní chrám politiky na

Nový Houston.

~

Do kontrolního průletu Apolla 113 koridorem Velké Trojky zbývalo

necelých třicet minut.

Letový ředitel pozoroval údaje na několika virtuálních

obrazovkách na pozadí holografické mapy a pak oslovil stanoviště

TELMU. Tam se neustále monitorovaly údaje o životních

podmínkách v lunárních modulech všech závodních Apoll, včetně

podrobných údajů o každém členu posádky.

„Spojte mi ještě jednou tu stotřináctku. Ale chci jen interkom

Gravese. Mám dojem, že má opravdu veliký problém. A nejsou to

jen ty jeho proslavený hemoroidy.“

Operátoři TELMU nejistě vzhlédli. Nakrátko ostříhaný šéf s ostře

řezanou tváří a chladně šedýma očima komiksového hrdiny se ani

neohlédl. Patrickův nezvyklý smysl pro humor se mimo jiné

vyznačoval tím, že nejbrutálnější hlášky pronášel s kamennou tváří.

O’Hara stále hleděl na prostor kolem Velké Trojky. A čekal na

Apollo 113.

„Šéfe, máme tu stotřináctku,“ nahlásil operátor od pultu

CAPCOM.

„GNC, vemte mi ještě projekci z šestého majáku,“ požádal

Patrick řídícího specialistu pro navádění a navigaci. Poté si

joystickem přisunul holoobraz prastarého mikrofonu. Iluze pro přímé

přenosy musela být dokonalá, i když zrovna tohle mělo být jen pro

záznam.

„Gravesi, slyšíš mě? Tady O’Hara.“

„Zdravím nejlepšího leťáka na Zemi a přilehlých koloniích! Co se

děje, Patricku? Čekal jsem oficiálně neosobního Houstona, a on

zatím velký šéf – osobně!“

„Poslyš, Thomasi, velký šéf má s tebou problémy – osobně. Teď

koukám na výpis z bezpečnostního ohledně tvého nákladu. Kde jsi

vůbec sehnal ty kluky z posádky?“

„Co blázníš, Patricku? Co ti tví špióni zase vyvádějí? Ty chlapce

znám od posledních psích spřežení na Marsu,“ ozval se překvapený


– 14 –

a poněkud dotčený hlas kapitána stotřináctky. „Pamatuješ? Skončil

jsi přece s Marťanama až třetí. Nám holt líp vyšel kontakt mezi

vaším Voyagerem a našimi psy... Hele, to tě to furt tak žere?“

„Běž s tím do háje,“ odsekl letový šéf. „To, že jsi cvok, který je

schopný kvůli vítězství ohrozit nejenom životy psů, ale i lidí kolem –

to nebudu zase rozebírat. Mě teď zajímají ti chlapi na tvé palubě. Co

jsi jim to pronesl přes sektor, Thomasi? Hlavní komisař HAS mi

popisoval jednu příhodu z Mysu. Myslím tvůj nezaměnitelný způsob,

jakým jsi vehementně obhajoval nějakou podivnou, historicky

nedoloženou zátěž. Jenže, příteli,“ Patrick vytáhl z bílé krabičky

Davidoff zlatobílou cigaretu a vložil si ji mezi rty: „Seš si opravdu

jistý tím, co děláš?“

„No dovol! Já jen chtěl, aby tak památný závod byl kapánek

živější. Prostě provádíme dokonalou rekonstrukci havárie Apolla 13.

A teď nám to třeba komisaři HASu málem zkazili, a to nemluvě

o modrejch andělích. Přece víš, proč jsem si vybral to číslo 113 – a ty

na mě s kontrabandem! Ty, kamarád?“

Patrick O’Hara by se málem lehce pousmál, jenže na srdci mu

leželo něco jiného:

„Řekni mi teda, Thomasi, proč jsi potřeboval pronášet na palubu

nějaký krámy navíc, když třináctka bouchla sama?“ optal se chladně.

„Žádný kufry, jen zkrat a blbě izolovaný nádrže s kyslíkem

a vodíkem. To byste snad zvládli taky. Tak proč ty kontejnery

navíc?“

„Patricku, hele, takhle jsme si to dohodli s klukama. Byl to

původně můj nápad, seděli jsme v putyce, seznámili se, no a oni mi

nabídli, že to zajistí a že se jim to líbí a...“

„Thomasi, sakra, teď mě poslouchej! Právě mám tu tvou pikslu

na hologramu, vznášíš se tady nad náma a na palubě máš podle

komisaře o dobrých tři sta kilo víc,“ nekompromisně odsekával slova

letový ředitel. Řady techniků a specialistů INCO, TELMU a GUIDO

u svých pultů ztichly.

„Víš co?“ mírně zvedl hlas O’Hara, „na Apollo sis už zahrál dost.

Tak já teď mám jinou hru – hru na pravdu. V kontrolním koridoru

Trojky zpomalíš jako při penalizaci SLOW AND GO a pošlu ti na


– 15 –

palubu kontrolu na historickou věrnost. A jsem zvědavý, jak budeš

vysvětlovat ty balíky navíc! Připrav se na kontakt přesně v + 59.“

„Jasně, Patricku, ale nevím, co tím sleduješ. Hele, už máme pár

hodin za sebou a na palubě je celkem pohoda. Elektrika sice slábne,

kyslík ubývá, ale tak to má být, ne? A kurs máme dobrý a body za

umělecký dojem přibývají!“

O’Hara si povzdechl a cvakl přepínačem. Kabinu letového

střediska zaplnil hologram depa, kde se kolem raketoplánu SAFETY

začali rojit mechanici. Mezi jejich modrými overaly se jako pěst na

oko vyjímaly dvě téměř nehybné, důstojné figurky komisařů

Historické Astronautické Společnosti v oranžových skafandrech se

stříbrným Sluncem a rudou raketou na prsou.

Modří andělé nemohli letět Thomasovi přímo naproti, jak občas

žertem nabízeli. Museli odstartovat zdánlivě nesmyslným směrem

vzhledem k rotaci Velké Trojky a po několika tisících kilometrech

srovnat rychlost s přesností metru za sekundu. Postupným

manévrováním pak budou muset přesně uložit Apollo do otevřeného

nákladního prostoru servisního raketoplánu. A to vše při rychlosti

přes 3000 kilometrů za hodinu. Při běžném zrychlení necelé tři g by

se mohl SAFETY SHUTTLE dostat ke „zlobivému“ Apollu skoro za

hodinu, ale jeho motory dokázaly vyvinout třikrát větší tah – a dnes

času rozhodně nebylo nazbyt.

Patrick věděl, že starý veterán Graves situaci záměrně zlehčuje

kvůli těm dvěma klukům na palubě. Kdyby nebylo těch dvou,

naopak by svou prosbu o pomoc patřičně zdramatizoval a nedělal ze

sebe troubu. Jeho hloupé kavalírství ho mohlo připravit o celý efekt.

„Vážení přátelé,“ oslovil O’Hara desítky operátorů a miliardy

diváků, „rekonstrukce havárie Apolla 13 se vymkla kontrole. Tři

muži obklopení chladem nekonečného vesmíru bojují o život v hořící

lodi. Zatím hrdinsky odmítají pomoc zvenčí, ale záchranná skupina

musí odstartovat vzhledem k zákonům nebeské mechaniky ihned.

Teď vidíte záběr z depa Velké Trojky, kde se připravuje k letu

SAFETY SHUTTLE. Počítá se každá sekunda. Osobně bych nechal

některé komisaře, ehm, v depu, aby byl stroj lehčí a rychleji se dostal

k cíli, ale naši hrdinové by nám nikdy neodpustili, že nedostali

příslušné body za historickou věrnost. Takže musíme počítat s tím,


– 16 –

že závod o život Apolla 113 bude stejně dramatický jako před sto

lety!“

Plastický obraz mravenčího hemžení kolem raketoplánu se

vznášel těsně nad hlavami dispečerů v Novém Houstonu. Stroj

zažehl motory a začal pomalu a obratně manévrovat z prostoru depa.

Zbývalo jen pár minut k průletu Apolla kolem Trojky, ale i při

maximálním zrychlení mohlo k samotnému kontaktu raketoplánu

SAFETY s poškozenou lodí dojít nejdřív asi za dvacet minut.

„Houston. Gravesi, tady O’Hara. Potvrď připravenost kontaktních

mechanismů!“

Ticho.

A ruch u pultu TELMU.

„Něco se děje s biosignály Thomase Gravese, pane!“

„Co je to něco, sakra?“

„Všechny vykazují nulové hodnoty. Srdce, mozek, tep, tlak...“

„Nový Houston volá Apollo 113. Jak mě slyšíte?!“ Patrickovi

naběhly žíly na krku. „Gravesi, ozvi se. Příjem!“

O’Hara rychle přelétl pohledem rozměrnou holografickou mapu,

a pak jen...

„A do prdele!“ zaklel a strhl si sluchátka.

Bhrooooummm...!!!

Rozlehlá hala depa se ocitla v oslňující, vše pohlcující explozi.

Lidé v řídicím letovém středisku se instinktivně kryli před ničivým

živlem. Padali pod stoly, vrhali se za kašírované masivní sloupy,

někteří si zakrývali hlavy holýma rukama, jiní pouze ječeli a zírali na

přicházející zkázu.

Patrick O’Hara strnule stál v epicentru výbuchu. Kolem něj

svištěly zuřící plameny, rozervané pláty nádrží i ohořelé součásti

raketoplánu, holografickou technikou věrně přenesené do Nového

Houstonu.

„Už jste s tou zábavou skončili?“ pronesl letový ředitel do

mihotající se projekce mikrofonu a rozhlédl se kolem sebe. „Tak do

práce!“ vyzval přítomné. „Vyhlaste celoplošné mayday. Potřebuji

záznam exploze z depa a připravte mi projekce z korekčních

majáků – ať vidíme, co to udělalo s Velkou Trojkou zvenku.“


– 17 –

Mezitím nehlučná destrukce pokračovala. Holografické úlomky

Apolla, raketoplánu, palivových nádrží i technického vybavení pro

SAFETY mise křižovaly prostorem střediska, jehož operátoři opět

seděli na svých místech. Pokradmu pozorovali šéfa, jak jako boží

posel prochází mezi plameny.

Depo Velká Trojka přišlo o nejlépe vybavenou mimozemskou

observatoř s kybeskopem Koperníkem Juniorem. Šlo sice

o nejcitelnější finanční ztrátu, ale pro samotný průběh závodu to

nebylo tak závažné. Rozhodující byla ztráta celé údržbářské sekce, tří

výsuvných ranvejí pro meziplanetární kluzáky a kompletní ubytovací

části. Tam se ještě před chvílí nacházely novinářské týmy ze Země,

měsíců i orbit. Nyní tam zel otvor o průměru konečně dostavěné

katedrály Sagrada Familia a všechno to novinářské, televizní

a projekční haraburdí poletovalo bezcílně vzduchoprázdným

prostorem. Stejně jako roztrhaná, v kosmickém prostoru na kámen

ztuhlá lidská těla s rozervanými hrudníky a zmrzlými květy krve.

První odhad škod a ztrát na životech byl děsivý.

„Já se jen bojím, že Velkou Trojkou to neskončilo,“ pronesl

Patrick O’Hara a konečně si zapálil cigaretu, kterou měl celou tu

dobu v koutku úst.

~

„Mluví revoluční organizace FERMI, buňka Měsíční stezky! Toto

bylo jen varování! Budeme bránit Měsíc všemi prostředky. Měsíc

zůstane neposkvrněný. Měsíc zůstane čistý! Nedovolíme, aby se

z něj stala gigantická stanice rychlého občerstvení! Jen revoluční

ideály a čistotu lidských myšlenek – pouze tyto hodnoty můžete

dovážet na Měsíc! Vesmírná revoluce začíná tam, kde člověk svou

nohou poprvé poskvrnil cizí vesmírné těleso. Tady kosmická

revoluce začíná – a nepátrejte po tom, kde skončí!“ kvákal

zkresleným ženským hlasem reproduktor na centrálním pultu.

Operátoři ztuhli a ohlédli se na letového ředitele.

Patrick O’Hara si přitáhl mikrofon:

„Zabili jste přes sto padesát lidí,“ pronesl chladně. „S revolucí

jděte do... třeba do CNN, ta vás ráda odvysílá. Já hlavně potřebuju

znát vaše požadavky, abych se mohl rozhodnout, co dál.“ Na chvíli

zmlkl a vypnul mikrofon. Kdyby bylo možné intenzitu jeho


– 18 –

přemýšlení proměnit v tepelnou energii, Rudé moře by zase šlo přejít

suchou nohou.

Šéf bezpečnosti Kawalek už stál vedle něj a ukazoval na displeji,

co ještě potřebuje vědět. O’Hara pokynul rukou, CAPCOM mu

aktivoval mikrofon a letový šéf pokračoval:

„Takže čekáme. Pokud nebudete reagovat, předáváme řízení

závodu vesmírným baretům.“

„Jenže to bude i konec závodu, che che,“ ozval se chraplavý hlas,

aby byl vzápětí přerušen jiným, tím původním ženským:

„Jménem akčního výboru Měsíční stezky sděluji celému lidstvu,

že náš požadavek je globální: okamžitě přestaňte s pronikáním do

vesmíru, přerušte výzkum makrovesmíru i mikrovesmíru a žijte

v pokoře před odkazem předků.“

Patrick O’Hara nevěřícně típl cigaretu o masivní porcelánový

popelník Mattoni, suvenýr z Východoevropské unie, a rozmáchl se...

Pod pohledem šéfa bezpečnosti se ovládl a tiše řekl:

„Poslyšte, vy spravedliví! Jak tak poslouchám váš akcent, tak

možná právě vaši předci obsazovali ve jménu revoluce a takzvané

rovnosti jednu zemi za druhou. A v každé potom lumpenproletariát

spolehlivě likvidoval ten váš odkaz předků.“

„Tak a dost, kurva!“ vykřikl opět chraplavý, přeskakující hlas.

„Nenecháme se poučovat od tupých buržoazních technokratů.

A hlavně – tady diktujeme podmínky my!“

„Jistě. Jenže stále jsem se ty vaše podmínky nějak nedozvěděl.“

„Podmínky neexistují! Můžete to brát jako soutěž mezi naším

a vaším způsobem chápání, soutěž mezi naším a vaším světem,“ zase

se ozvala dle hlasu jistě mladá žena.

„Já na tyhle soutěže moc nejsem,“ podrbal se na hlavě O’Hara.

„A hlavně ne na ty holovizní. Jsou tam otázky pro blbce a každý je

pak doma hrdina.“

V reproduktorech bylo zřetelně slyšet, jak se nositelé nových idejí

perou o mikrofon. Každý si chtěl na O’Harovi vylít vztek za jeho

způsob argumentace. To vše bylo zdáli podbarvené novodobou

hymnou revolucionářů, INTELnacionálou.

Po zdánlivě nekonečném praskání a šumu opět zazněl mužský

hlas:


– 19 –

„V jednom z těch vašich křápů je ukrytá T-bomba. Ta vrhne

lidstvo o celá staletí zpět! Zlikviduje i výzkum a osídlení Měsíce.

Teď už je na cestě a vy ji nemůžete zastavit!“

„Možná ne,“ zamračil se letový ředitel. „Ale proč nás v tom

případě vůbec kontaktujete?“

„Protože chceme, aby celý svět věděl, že se neschováváme jako

zbabělci, že jsme vám vyhlásili válku. Teď víte, co vás čeká, ale

stejně s tím nedokážete nic udělat! Bojujeme za zářivou

budoucnost!“

„Jo, o tom se můžem pobavit,“ šéf letového střediska pohlédl na

šéfa bezpečnosti a mírně zavrtěl hlavou. Oba pokrčili rameny. „Ale

nejdřív potřebuji znát alespoň nejbližší budoucnost mých lidí tam

venku. Kdy odpálíte tu T-bombu?“ pokračoval O’Hara a mezitím

naškrábal na papír „Co to, sakra, je?“ a podal ho Kawalkovi. Ten

skoro omluvně pokrčil rameny a odepsal, že to vysvětlí později.

„Jakmile s ní přistane vyvolené Apollo na Měsíci,“ odvětila

sudička.

„Pěkné. A co můžeme dělat mezitím my?“

„Nesmíte přerušit závod, nesmíte prohledávat lodě na kontrolních

bodech, nesmíte zachraňovat z lodí posádky a nesmíte snižovat počet

lodí, které jsou již ve vesmíru. A nemyslete si, že nás nějak

doběhnete. Monitorujeme všechen rádiový provoz závodu.“

„Takže si to Apollo máme zřejmě nechat vyvolat tlampačem,“

poznamenal suše O’Hara.

„To je váš problém. Podle všeho jste dost inteligentní člověk –

tak se starejte.“

„Dík. A co nesmíte vy?“

„My smíme všechno, hajzle!“ opět do éteru vpadl druhý, zřejmě

oficiální mluvčí Měsíční stezky.

„To jsou rozumná pravidla. Klasická fér hra,“ uznale kývl letový

ředitel a obrátil oči v sloup. „Je tam ještě ta žena?“

„Bombu neodpálíme,“ ozval se žádaný ženský alt, „dokud její

nosič nepřistane na Měsíci. Tak zní pravidla nového závodu. A my je

budeme respektovat!“

„No, aspoň něco,“ zahučel Patrick a zahleděl se do prskajícího

reproduktoru. „Do jaké míry se vám vůbec dá věřit?“


– 20 –

„Do té míry, jakou si určíte sami,“ odsekla žena, někomu na

druhé straně dala pohlavek, ozval se ublížený skřek – a pak se

ukončilo spojení.

V reproduktorech a sluchátkách to jen suše luplo.

„Tak to bysme měli,“ zapálil si Patrick dalšího Davidoffa

a zamyšleně hleděl do skomírajících plamenů Velké Trojky.

~

V řídicím středisku bylo neobvyklé ticho. Všechny tváře tázavě

hleděly k centrálnímu pultu.

„Chci projekci drah všech Apoll v oblasti Nového Houstonu,“

pronesl pomalu O’Hara. Ve vzduchu před ním se rozzářily desítky

křivek. Asi pět jich křižovalo dráhu sněmovní lodi v nebezpečné

blízkosti. „Teď už nevěřím ničemu,“ zašeptal a přiblížil si joystickem

kritické body. „Měníme dráhu,“ sice jen nepatrně zvedl hlas, ale

všichni pochopili, že jde do tuhého. „Přecházíme z kruhové dráhy na

eliptickou a chtěl bych, abychom byli v okamžiku průletů Apolla

111, 09 a 66 asi o tři sta kilometrů dál.“

Operátoři se rychle obrátili zpět ke svým pultům a začali usilovně

pracovat.

„Nechci vám do toho mluvit, ale fakt nemáme moc času,“ ozval

se po pár vteřinách O’Hara netrpělivě.

„Manévr naprogramován, pane,“ potvrdil po chvilce Stephen

Nettle, uhrovitý mladík u první řady pultů. Byl to uznávaný šéf

směny specialistů na navigaci Nového Houstonu.

„Zážeh!“ houkl O’Hara.

Měl pocit, že se podlaha zvolna naklonila, ale proti odstředivé

síle rotujícího prstence, která na lodi simulovala poloviční

pozemskou gravitaci, nebyla desetina g navíc nijak dramatická.

Všichni přesto strnuli na svých místech a se zatajeným dechem

pozorovali sloupce čísel pulzující pod holodisplejem.

„Co vy vyvádět? My teď mít schůzi a nechceme být rušit!“ ozval

se po necelé minutě nezaměnitelný hlas ode dveří. Do řídicího

střediska se trhavými pohyby sunul zmocněnec Ledových republik

lord Chewbus-Chewbus, zástupce podivuhodného spojení zemí,

jejichž společným jmenovatelem byl mráz pod 40 stupňů Celsia, od

Antarktidy přes odvrácenou stranu Měsíce a marsovské póly až po


– 21 –

gigantické měsíce Jupitera – Io a Europu. Lord Chewbus-Chewbus

zde zastupoval temnou stranu Měsíce, o který právě mimochodem

šlo. „Co to znamená? My tady snad mít válka či co? Proč motory

náhle i teď?“ rozzlobeně se rozmáchl paží, ale gesto nedokončil.

Jeho pohled se zastavil na holoprojekci Velké Trojky snímané ze

šestého majáku. Stanice byla zmrzačena strašlivým způsobem. Její

povrch protínaly trhliny se zubatými okraji a kolem díry proražené

v jejím těle blikaly jiskřičky požárů v místech, kde unikal kyslík.

„Možná byste si měli na té vaší schůzi pustit holovizi, lorde,“

poukázal O’Hara na místní projekci. „A ten váš odhad ohledně války

není tak mimo. Nějací parchanti z FERMI zlikvidovali depo Trojky.

A my se teď snažíme zachránit Lidstvo. Takže zahajujeme úhybný

manévr.“

„To jest ostatně náš povinnost!“ zmateně prohlásil lordChewbusChewbus. Zjevně nepochopil, že se jedná o název lodi. „Ohlásím to

a všichni přijít podívat.“

„Lorde, prosím, podívejte se na to na svých monitorech. Právě

vyhlašuji stav nouze a opravdu není třeba, abyste nám jakkoli

pomáhali – i když názorů našich zastupitelů si bezesporu vážím...“

Lord Chewbus-Chewbus si promnul mohutný nos a moudře

ustoupil.

„Samozrejmo. Vy šéf závodu, vy šéf Nového Houstona. Taká

nyní pravidla.“

~

Druhá polovina XXI. století byla stejně hektická jako druhá polovina

století dvacátého. Terorismus i technologie se rozvíjely rychleji, než

by si kdokoli rozumný mohl přát. Původně fantastické vymoženosti

se stávaly součástí běžného života. A lidé na tyto vynálezy

a možnosti nebyli připraveni.

Společnost se naopak vyvíjela pomaleji než ve století minulém.

Měla však za sebou bouřlivé zvraty, jakými si musela projít od

magického roku 2000. Desítky let se řešily globální konflikty mezi

protiteroristickými aliancemi a mezinárodními teroristickými

falangami, válka mezi Severem a Jihem, mezi národy něco tvořícími

a národy pouze bojujícími. Na pořadu dne byl i boj o místo na slunci

mezi stále více komercionalizující se katolickou církví a stále


– 22 –

agresivnějším muslimským fundamentalismem. Předpokladem

pokračující existence národů a korporací byla jediná cesta –

problémy se neřešily pomocí kompromisů, ale tvrdými zásahy

nadnárodních vojenských jednotek a následnou dohodou se zbytky

demokratických sil v té které zdevastované oblasti světa. Jiná cesta

neexistovala. Bohužel pro nezúčastněné strany.

V druhé, relativně klidnější půli století stále bujely negativní

ostrůvky společenské rezistence, a než odevzdaly své mínusy

historii, zanechaly na svých zvrácených ideálech klíčit další generace

nespokojenců, permanentních revolucionářů a psychopatů všeho

druhu. Mezi podobné ostrůvky patřila i Měsíční stezka. Původně byla

součástí čistě ekologického hnutí, později již zpolitizovaného

feministicko-ekologického praporu mladých a nakonec Falangy

ekoteroristické a revolučně militantní – FERMI. Byla to ikona

atomu, exploze a zhouby.

Horlivé protesty a plamenné výzvy jejích členů proti přirozenému

běhu světa byly zprvu zdánlivě směšné. Jednalo se o prosté ničení

majetku spoluobčanů – nejčastěji převraceli auta, rozbíjeli výkladní

skříně s potravinami a drancovali obchody během mediálně

vděčných pochodů za tu jedinou a správnou pravdu. Všechápající

a trochu nadřazený úsměv obyčejných lidí pohasl, když explodoval

Challenger IV, obří raketoplán třetí generace na pravidelné turistické

lince Země-Měsíc.

Od této události se z generačního a ekologického konfliktu stala

opravdová, i když nevyhlášená válka.

~

V základní sekci lodi, kde vládlo šero a automaty, zaskřípaly kovové

dveře. Zatuchlým vzduchem se rozletěly kousky gumy ze stářím

rozpadlého těsnění. Nade dveřmi se rozsvítila slabá zaprášená

žárovka a v jejím mdlém světle do místnosti vplul člověk. Jeho tělo

vrhalo obludný stín, který rychle přelétl podlahu a dopadl na řídicí

pult. Ruka zvyklá na ovládání zbraní láskyplně otřela prach z malé

červené rukojeti a sevřela ji stejně pevně jako pažbu pistole. Trhnutí,

jež přerušilo ocelové pojistné lanko, znaly svaly z nácviku šermu

scimitarem. Plastová plomba se zbytkem lanka odlétla do tmy

a zazvonila o ledabyle natřenou kovovou stěnu v zapomenutém koutě


– 23 –

strojovny. Ruka odklopila víčko sotva větší než dlaň a na tlačítkách

ozdobených symboly azbuky s jistotou klavíristy vyťukala první tři

slova téměř zapomenuté písně. Pak ukazovák zamířil k velkému

červenému tlačítku a stiskl ho.

Za stěnou se s neslyšitelným šuměním elektronů začal probouzet

temný přízrak.

~

„Jak zjistíme, kde je ta jejich T-bomba?“ zeptal se letový šéf.

„T-bomba nemá parametry klasické výbušniny, jakou použili na

stotřináctce. Je to vlastně miniaturní mlhovina uvězněná v olověném

pouzdře,“ s viditelnou nechutí odpovídal Jerzy Kawalek. „Je

nesmírně těžká. Když to řeknu laicky, je to uměle vytvořený zárodek

mikroskopické černé díry.“

„Neblbni,“ podíval se na něj nedůvěřivě Patrick O’Hara.

„Je součástí technologie, na kterou je přísné informační embargo.

Na Zemi tyhle bomby převážíme na dvaatřicetiosových nápravách.

Co tahač, to jeden pancéřovaný kufřík. Co kufřík, to jednaT

bomba.“

„Bože, proč jsme zase vymysleli takovou věc? A kde to vůbec

vzniklo?“

„Na šestém O’Neilově orbitu. Využíváme to hlavně

k optimalizaci průmyslových procesů nebo k minimalizaci rizika při

výzkumech mikročástic s nulovým či záporným gravitačním polem.

S nasazením T-bomby v širším časoprostorovém kontextu se ještě

několik let nepočítalo. Pokusy se pochopitelně provádějí, a první

problémy, velké problémy, už taky máme za sebou.“

„Počkej – to jako, že jsi byl třeba na lovu dinosaurů?“

„Já ne. Na to nemám kvalifikaci... Ostatně, zastřílet si na

iguanodona můžeš v kdekterém Jurském parku. Já mám na mysli spíš

ty notně převyspělé, prehistorické civilizace nebo nadlidi typu da

Vinciho či Einsteina. To nám uteklo, ano, ale protože se to stalo

součástí historie, tak je to vlastně pod kontrolou.“

„Pod jakou kontrolou? Co jste s tím mohli dělat?“

„Na tyhle průšvihy s chronoklasmem jsme museli horko těžko

stavět historické nadstavby. Ale tohle – tohle se nemělo stát. O tom

se nikde v historii nepíše.“


– 24 –

Patrick O’Hara procházel kolem zpovídaného Kawalka, a když

dokončil další okruh, zastavil se a upřeně pohlédl na nejbližší

monitor plný hvězd.

„Možná tenhle problém v historii je, ale my ho přehlédli.

Nenapadlo nás to...“

~

Temný stín v maskované komoře za strojovnou se zatím nehýbal. Jen

lineární elektromotory velikosti a tvaru rýžových zrnek se lehce

zachvěly, když zlatou pavučinou pokrývající jejich samariové svaly

protekly slabé proudové impulsy. Do jaderného srdce, které usnulo

před mnoha lety, se zabodly životadárné radioaktivní jehly

a nukleární život se začal pomalu probouzet. Teplota dřímající jen

několik stupňů nad absolutní nulou začala šplhat vzhůru

a tranzistorový teploměr hlásil do stále ještě nechápajícího mozku

stroje gradient osm stupňů Kelvina za sekundu.

Zatím to ještě byla záležitost zlata a samaria, zatím byl ještě

netvor připoután pupeční šňůrou ke stěně komory, ale za pár minut

se do jeho žil vlije proud elektronů ze žhavého jaderného srdce

a dojde na stříbro a kobalt. Poté odpojí kabel a už ho nic nezastaví.

Teprve pak přijde řada i na měď, neodym a železo.

A třeba poteče i krev...

~

Zasedací síň Unie zabírala skoro desetinu rotační sekce přestavěné

kosmické lodi. Patrick chodil podél stěn obložených tenkými plátky

marsovského jantaru jako tygr v kleci. Teď to bylo na nich dvou.

Právě oni nyní měli k dispozici veškeré informace, výkonné složky

interplanetární moci, a tedy i speciální komanda vesmírných baretů.

Tak rozhodl krizový výbor. To rozhodnutí bylo jednoduché – nikdo

lepší než O’Hara a Kawalek nebyl. Kromě nich se v síni nacházelo

pětatřicet nadnárodních pohlavárů, korporačních hlavounů a hlavních

církevních mluvčích, z nichž každý mluvil za svého Boha. Teď

ovšem všichni moudře mlčeli.

„Dobře, začneme hned teď,“ zastavil se Patrick. „Myslím, že

bombu najít můžeme, ale potřebujeme čas. Musíme však nejdřív

zabránit tomu, aby ji odpálili dřív, než skončí závod. To znamená,

že...“ rozhlédl se. Všichni mu viseli na rtech.


– 25 –

„To znamená, že na Měsíci přistanou všichni najednou,“

dokončil.

„Nechápu vaše myšlenková postup,“ vyjádřil se lord Chewbus

Chewbus.

„Já také ne,“ přihlásil se okamžitě zbytek přísedících. Les rukou.

„Fajn. Nečekal jsem takový brainstorming,“ nepatrně se ušklíbl

O’Hara. „Jejich podmínky znáte, nebudu je opakovat. Podle mě se

vyjádřili jasně: bombu odpálí, jakmile v Moři ticha přistane loď

s bombou.“

„Chápu vaše myšlenková postup,“ zakýval chlupatou hlavou

Chewbus-Chewbus. „Kolik časů takto získat?“

„Před deseti lety, při prvním takovém závodě, bylo rozpětí všech

přistání skoro dva dny.“

„Což je slušné,“ kvitoval Kawalek. „To se dá i něco rozumného

vymyslet.“

„Momentíka,“ vztyčil se vzrostlý Chewbus-Chewbus do výše

útočícího grizzlyho a otočil se na letového šéfa, „před chvilkama vy

pronést zajímavou větu.“

„Já pronáším zajímavé věty v jednom kuse,“ odvětil O’Hara.

„Nevím ale, kterou právě máte na mysli, lorde.“

Kawalek obrátil oči ke stropu. Rukama nelomil a nekřižoval se

jen proto, že proti němu seděla sličná papežka Johanka II. Ta si

zakrývala úsměv kapesníčkem s nápisem J. C. Superstar.

„Vy jste vyřkl, že najít T-bombu nebude probléma. Jak to chcete

urobit, když nemůžeme lodi špiónovat ani šacovat, ani je odvolat na

kontrolná stanoviska? Prostě máme prd možnosti – jako když náš

eskymák prodávat kamna na Venušině pahorku.“

Johanka II. vyprskla do kapesníčku a zamaskovala to lehkým

záchvatem kašle. Ostatní vládci světů taktně mlčeli. Ale bylo to

obtížné.

„To je to, oč tu běží,“ zarecitoval si Patrick svého oblíbeného

viktoriánce. Oblíbil si ho zvláště pro jeho jednoznačné heslo: Bít či

nebít. Byl to sice značně prehistorický, ale v podstatě správný pohled

na řešení problémových jevů.

~


– 26 –

Robot se probudil. Nepatrně pohnul končetinami a clonami. Nemusel

se protahovat jako zvíře, stačilo mu jen, aby od čidel dostal

informaci, že povel byl proveden. Všechno bylo v pořádku, svaly byly

funkční a klouby nezatuhly. Zapnul miniaturní servo a odhodil

konektor přípojného kabelu. Pak zvedl ruku s klepety místo prstů

a otevřel dveře ven. Vyplul do mezihvězdného prostoru a po několika

desítkách metrů zabrzdil krátkým impulsem iontového motoru. Potom

zkontroloval spojení a ohlásil se.

Jeho svaly, klouby, oko i smrtící žihadlo byly připraveny.

~

„Opakuji! Tady Houston. Máme problém. Mimořádná zpráva pro

všechny účastníky Stoletého závodu o Měsíc. Jedna z vašich lodí

nese na palubě bombu.“

Reakce byla jednotná. Tři sta třicet tři zaklení v devíti

meziplanetárních jazycích s vazbou na šest náboženství.

„Jaká bomba? Nemá to být obráceně, sakra? Nemáme mít teď

problém hlavně my – když je Velká Trojka v tahu a vesmírem

poletují kusy lidí?“ sršely otázky z hlubin vesmíru.

„Jen klid! Trosky z Trojky letí po dráze, která vás mine,“ ujistil

závodníky O’Hara. „Mám zde šéfa bezpečnosti, sira Jerzyho

Kawalka. Potvrdil mi, že je pravděpodobné, že se do rukou teroristů

mohla dostat T-bomba. Jedná se o zakázanou technologii, v níž hraje

prim časoprostorově řízený kolaps, a takové jsou bohužel

významnou obživou špionážních center třetího světa a soukromých

států. Což je v praxi jedno a totéž. Tudíž je možné, že Měsíční stezka

disponuje touto náloží – a jeden z vás ji má na palubě.“

„Že děkujeme, kurva!“ ozval se vysoký slabý hlas, napůl překrytý

praskotem poruch.

„A co s tím máme dělat my?“ zaduněl pro změnu čísi baryton.

„Vy hlavně budete dodržovat minimální bezpečné vzdálenosti

a další běžná pravidla vesmírného provozu,“ chladně pronášel letový

šéf. „Nikdo, tím myslím opravdu nikdo, nepřekročí povolenou

rychlost! Uvědomte si, že Velká Trojka je zničená a závěr závodu

proběhne bez technického zajištění. Musíte proto především letět

bezpečně. Takže jsme rozhodli, že vítězem se tentokrát stane loď

s časem nejbližším průměrné době letu všech účastníků závodu


– 27 –

a současně se bude hodnotit i přesnost přistání. Za každých sto metrů

od středu cílové oblasti bude k času přistání připočtena trestná

sekunda. Kvůli zásobám vzduchu a paliva se stejně nemůžete moc

courat. Poletíte v klidu optimální trajektorií a přistanete co nejblíž

cíle.“

„A co prémie? Budou kvůli změně pravidel k výhře nějaké

mimořádné prémie?“ opět zahučel baryton a rozesmál se, až

reproduktory bublaly.

„Jistě – vaše životy.“

Baryton zmlkl. Ale ozval se někdo jiný:

„Tak tohle jsme si nedomluvili, příteli,“ přerušil kontakt mezi

letovým střediskem a závodním polem řezavý ženský hlas revoluce.

„Jasně jsme řekli, že nebudete dělat žádná zvláštní opatření!“

„Madam, s těmi replikami se jinak letět nedá,“ namítl Patrick.

„Chci jen snížit riziko havárie. Závod sám o sobě je dost stresující

záležitostí, a teď ještě tohle. Vy byste určitě považovali nějakou

komplikaci třeba za protiútok. Chci tedy vyloučit zbytečná

nedorozumění a nehody.“

Chvíli bylo v éteru ticho, pak tlumený halas a pokřik

a revolucionáři radši dočasně přerušili spojení. Až po drahné chvíli

se opět ozval známý ženský hlas:

„Dobře, tentokrát vám to tedy prošlo. Ale nepokoušejte zbytečně

naši trpělivost!“

„Vynasnažíme se. Konec,“ rezignovaně odsekl Patrick, dotkl se

tlačítka na řídicím pultu a vypnul spojení. „Máš nějaký nápad?“

„Pro jistotu jsem probudil Gavrila. Velice speciálního

údržbářského robota,“ pokrčil rameny Kawalek. „Práce všeho

druhu.“

„To je přece ten ruský stroj s tím...“ zarazil se Patrick

a pohledem přelétl krizový velín, zřízený narychlo v jeho pracovně,

kterou od řídicího letového centra dělily dveře s velkým plastovým

oknem spolehlivě tlumícím zvuk. Marně hledal vhodná slova.

„Jistě, i s tím dávno zakázaným univerzálním obráběcím

nástrojem,“ dokončil Kawalek a spiklenecky se ušklíbl. „Moc hezké

označení pro rentgenový laser, který na tisíc kilometrů dokáže

propálit deset centimetrů legované oceli, že?“


– 28 –

Oba se suše zasmáli, ale Patrick vzápětí zvážněl. „To, že Lidstvo

je původně odepsaná loď, kterou Rusové darovali OSN, aby se

nemuseli zabývat její likvidací, samozřejmě vím. Taky vím, že ji

OSN zrestaurovala a udělala z ní neutrální sněmovní satelit jaksi

navztek, ale ještě před chvilkou jsem netušil, že tu nechali i toho

robota – a že je funkční.“

„Dalo to práci, ale je... a jak!“

„Problém je ovšem v tom, kam ho zaměřit, až bude mít hlavní

pole na dostřel. My přece nevíme, která loď nese bombu.“

„Něco mě napadlo. Už jak jsme řečnili v té síni plné papalášů,“

poznamenal Jerzy. „Říkal jsem, že T-bomba má při svých rozměrech

nezvyklou hmotnost.“

„Jo. Asi tak sto padesát tun. Ale to nám ve vesmíru nepomůže.

V beztížném stavu...“ O’Hara se najednou zarazil. Zamračil se a

začal si pohrávat s přívěskem na krku. Byl to vojenský štítek s číslem

a zataveným mikroprocesorem, památka na občanskou válku Jih

proti Severu. O’Hara tehdy bránil se třemi sty muži marsovskou

pevnost v pohoří Tharsis. Zakopal se s nimi v průsmyku Motorola

Trail a zdržel povstalecká vojska celé dva dny. Teď by se mu ty dva

dny hodily. Moc. „Já jsem ale blbec,“ vydechl.

„Ale nejsi, kamaráde,“ zavrtěl hlavou Kawalek, „jenom tě to

napadlo o něco později.“ Vstal a začal nahlas uvažovat: „Při takovém

užitečném zatížení nemůže jít o věrnou repliku Apolla – a jiné stroje

nemají na startovní pole přístup. Tehdejší materiály by tu tíhu ani

neunesly. A to nemluvím o potřebném množství paliva. Řekl bych,

že z toho plyne jednoznačný závěr...“ Dramaticky se odmlčel a po

chvíli pokračoval: „Mezi replikami letí jedna naprosto moderní

nákladní loď. Připomíná sice Apollo, ale běžnou startovní kontrolou

by neprošla ani náhodou. A to znamená, že...?“

Patrick se napjatě naklonil dopředu:

„Určitě nemohla odstartovat v rámci závodu, k pelotonu se

přidala později,“ rozehříval se. „Sice bychom mohli zjistit, která loď

předtím neprošla určenými kontrolními body, ale to by trvalo dlouho

a tím pádem je nám to k ničemu.“


– 29 –

„Víme ale, že letí někde na chvostu a nenápadně dohání peloton,“

bránil svůj nápad Kawalek. „Už tahle informace by se třeba dala

uplatnit jako psychologická výhoda při vyjednávání.“

„Ale my přece nechceme vyjednávat!“ vyskočil z křesla O’Hara.

Rozpřáhl ohromné paže a vypadal mohutněji než slovanský vládce

hromu. „Mám na mysli něco důležitějšího než nějakou

psychologickou výhodu. Sám jsi to přece, sakra, řekl!“

„A co jsem to přece, sakra, řekl?“ zahučel Jerzy a přistoupil

k O’Harovi.

„Přece pohon, člověče!“ Patrick začal přecházet sem a tam po

místnosti. „Tohle nejsou žádní techničtí nadšenci, kteří doma na

koleně destilují chladicí kapalinu a v kuchyni z ní dělají zakázané

aditivum, aby snížili teplotu trysek. Myšlenku na originální palivo

Apolla můžeme vyloučit rovnou. Takže tu máme nadupané moderní

motory s moderní šťávou – a to znamená vyšší teplotu trysek...“

„...a jinou barvu plamene...“

„...a proto musela hned na začátku akce zmizet celá sekce Velké

Trojky s Koperníkem Juniorem...“

„...protože ta observatoř byla ideální systém pro sledování

spektrálních charakteristik komet. A nejen komet!“

„Jasně. Nejdřív museli odrovnat Koperníka a teprve potom se

ohlásili.“

„Tolik mrtvých, a jen kvůli nějakýmu kybeskopu...“

Oba muži se odmlčeli a ponořili se do neveselých úvah. Bylo to

stále složitější.

Vtom se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále,“ houkl rozmrzele Patrick O’Hara.

Ve dveřích se objevila zarostlá tvář. Lord Chewbus-Chewbus

nahlédl dovnitř a za ním se tlačila papežka Johanka II.

„Vy už dost dlouho mimo,“ obvinil je velký muž.

„Docela jste se trefil, lorde,“ mávl rukou na pozdrav Kawalek.

Johanka II. si zapřela paži o pravý, mírně vystrčený bok

a jemným hláskem oznámila:

„Jsme zvolení zástupci Rady a máme dohlížet a informovat Radu

o vašich postupných krocích v této nepříjemné kauze.“


– 30 –

„Ona mluvit krásně, jako kníha,“ obdivně na ni pohlédl

Chewbus-Chewbus.

„Máte tedy něco nového?“ dychtivě vyzvídala papežka.

Patricka napadlo, že ji sbor kardinálů nejspíš zvolil kvůli

podivuhodným mírám, které v nízké gravitaci stanice až nesnesitelně

vynikaly.

„Na něco jsme přišli,“ připustil a seznámil oba návštěvníky

s jejich úvahou.

„A nemožno pomáhat od měsíčních dálkohledů?“ zeptal se

Chewbus-Chewbus a zamyšleně si prohrábl vous. Johanka ho

horlivým kýváním podporovala, seč se dalo.

„Teď nemá ani jedna měsíční observatoř výhled na trasu

závodu,“ pokrčil rameny Jerzy Kawalek. „A pozemské observatoře

nemají možnost takovéhle detailní analýzy. Vadí jim atmosféra.

Nemluvě o spojení...“

„Ale u nás ještě v záloze Obzornyj punkt imeni Vladimira Iljiča

Kapustnikova na odvrácenoj strana,“ přerušil ho Chewbus.

„Teď o tom mluvím: jak to vašim dáte vědět?“ namítl Kawalek.

„Teroristi upozornili, že monitorují rádiový provoz ve všech

dostupných pásmech. To jim můžete rovnou zavolat, aby zachovali

klid, že se je jenom chystáme při nejbližším manévru sestřelit!



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist