načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Druhá tvář - Karla Pelikánová

Druhá tvář

Elektronická kniha: Druhá tvář
Autor:

Victorie Riceová bývala veselou a bezstarostnou dívkou. Její pohádkový život však skončil ze dne na den. Když jí bylo čtrnáct let, měla autonehodu, při které její rodiče Jeff a Susan ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 340
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2078-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Victorie Riceová bývala veselou a bezstarostnou dívkou. Její pohádkový život však skončil ze dne na den. Když jí bylo čtrnáct let, měla autonehodu, při které její rodiče Jeff a Susan zemřeli. Ona přežila, ale upadla na dva roky do kómatu. Po probuzení už nic nebylo jako dřív. Přestěhovala se ke strýci a tetě do městečka Langdon Hills na jihovýchodě Anglie. Nezměnil se ale pouze její život, změnila se i ona sama. Začala trpět náměsíčností, během které vyplulo na povrch její druhé já – Tori. Náměsíčnost ale není zdaleka jediný problém, se kterým se musí Vicky vyrovnat. Zjistí, že před ní strýc s tetou něco skrývají a že zdaleka nejsou těmi, na které si hrají.

Zařazeno v kategoriích
Karla Pelikánová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Karla Pelikánová

DRUHÁ TVÁŘ


3

Copyright:

Autorka: Karla Pelikánová

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-076-2 (ePub)

978-80-7512-077-9 (mobipocket)

978-80-7512-078-6 (pdf)


4

KAPITOLA 1

PŘED TŘEMI LETY

„Už máš sbaleno?“ hlas Victoriiny mámy Susan se rozléhal po celém

domě. To bylo za poslední hodinu potřetí, co se na to své dcery

ptala. Victorie se zoufale podívala na svůj otevřený kufr, který byl

poloprázdný a na postel, kde se povalovala kupa věcí – od plyšáka

Teddyho, kterého dostala k pátým narozeninám a bez kterého se

nehnula ani na krok, přes tílka, plavky, kšiltovky, balerínky, sexy

nové kraťásky, ve kterých vynikly její dlouhé štíhlé nohy, až po

šampony a pleťové a tělové krémy.

„Ne!“ zavolala na mamku dolů do kuchyně, kde Susan připravovala

sendviče na cestu.

Byl pátek, za pět minut půl třetí. Ve čtyři hodiny se pro ně měl

stavit táta Jeff, aby naložil všechna jejich zavazadla, a mohli se

vydat na rodinnou road dovolenou, kterou pečlivě plánovali víc jak

půl roku. Pronajali si prostorný karavan, který už zbývalo jenom

připevnit za jejich černý Renault Koleos. Právě tenhle karavan,

jehož součástí byl jídelní stůl se třemi umělohmotnými křesílky,

velká rozkládací pohovka, lednička, vařič a záchod, se měl stát na

příští tři týdny jejich domovem. Programem dovolené bylo projet

jižní Anglii a navštívit známá místa – univerzitní město Oxford,

starobylé město králů Winchester, které se pyšní katedrálou a

hradem a kde je k vidění Kulatý stůl krále Artuše, Doverské Bílé

útesy nebo monument Stonehenge. Konečnou zastávkou bylo

městečko Longdon Hills na jihovýchodě Anglie, odkud Susan

pocházela, a kde v jejich starém rodinném domě bydlela její mladší

sestra Monica s manželem Tomem a pětiletou dcerou Amber. Právě

zde měli Riceovi strávit poslední týden letní dovolené.

Victorie se už prázdnin nemohla dočkat. Před pár dny jí skončila

škola a jako každý rok, i letos, ukončila školní rok s vyznamenáním.


5

Škola jí šla hladce. Aniž by musela nad knížkami trávit hodiny a

šprtat se dlouho do noci, měla z testů jedničky, nejhůř dvojky, což jí

její kamarádky záviděly.

Její nejlepší kamarádka Tiffany odjela na prázdniny ještě před

koncem školního roku. Její rodiče se rozvedli, když chodila do třetí

třídy, takže na celé letní prázdniny jezdila Tiffany za svým tátou

Phillipem do Francie, kde žil se svou novou rodinou v obrovské

luxusní vile se dvěma bazény a tenisovým kurtem. Holky se

rozloučily před osmi dny a slíbily si, že si budou minimálně jednou

za den volat, smskovat nebo skypovat, aby si řekly všechny

novinky. A to byl také důvod, proč Vicky trvalo balení tak dlouho.

Na obrazovce jejího bílého netbooku Sony Vaio se znovu zeleně

rozblikala kolonka Skype s novou zprávou: „... Dokonce i u snídaně

vypadá, jakoby právě vyšla ze salónu krásy. Dokonalý make-up,

účes, který by jí mohly závidět i hollywoodské herečky a modelky a

na sobě šaty, které vidíš leda tak na přehlídkovém molu nebo ve

Vogue. A ta její rozmazlená dcerunka je její zmenšenou kopií...,“

pokračovala Tiffany v kritice své nevlastní mámy Marion a její

dcery Sophie.

„To chce klid! Namíchej si v tom vašem domácím baru nějaký

barevný drink, flákni sebou k bazénu a relaxuj... A co kluci? Už ti

dal někdo pořádnou lekci frániny?“ Victoriiny prsty přeskakovaly

po bílé klávesnici, jako když bičem mrská.

„Tobě snad hráblo :-)... Místní kluci jsou naprostí přiteplenci.

Nechápu, proč si táta nenašel nějakou Španělku. Ve Španělsku jsou

aspoň sexy kluci...“

„LOL! Chudáčku... Mnoo, tak to tam nějak přežij. Zatím se měj

krásně! Já si musím konečně dobalit kufr nebo mě mamka zabije.

Brzy si zase písneme.... xoxo!“ odepsala Vicky, vypnula Skype a

zaklapla netbook.

„To by mě zajímalo, kde mám na tebe obal,“ zamumlala Vicky, a

s netbookem v ruce se bezmocně rozhlížela po svém pokoji, který

vypadal, jako kdyby se jím prohnal kulový blesk.

„Vicky?“ ozvalo se znovu zezdola z kuchyně.

„Pracuju na tom! Nevíš, kde mám obal na noťase?“

„Koukám na něj. Nechala jsi ho válet na pultu v kuchyni,“


6

odpověděla Susan. „Chceš na cestu upéct nějaké muffiny?“

Vždycky, když jeli někam autem, udělala Susan nějakou dobrotu,

kterou Vicky za jízdy ujídala a nadrobila po sedadlech, což jejího

tátu Jeffa přivádělo k šílenství. Na interiéru černého Renaulta

Koleos si přehnaně zakládal a pečoval o něj jako o svou nejcennější

hračku. Když se ale podíval na Vicky, která s plnou pusou vypadala

neuvěřitelně spokojeně, přestal se zlobit a dál se naplno věnoval

řízení.

„To by bylo prima,“ zavolala Vicky. „A uděláš i termosku horké

čokolády?“

„Jasně, zrovna jsem dala vařit vodu. Hlavně s sebou už prosím tě

hoď. Když nebudeme připravené, až se táta vrátí, víš, jaký proslov

nás čeká.“

„No jo, snažím se. Za chvíli už to bude,“ uklidňovala Vicky maminku,

která měla svoje i Jeffovy věci už dávno zabalené. Bez rozmyšlení

proto začala házet oblečení, boty a kosmetiku do kufru, a přitom

doufala, že na nic důležitého nezapomene, a že se jí věci, které se

začínaly hromadit v bílém kufru s růžovým obrázkem Hello Kitty,

budou hodit.

„Konečně,“ oddechla si nahlas, když dala do kufru ještě žehličku na

vlasy. Pak si na něj sedla a snažila se ho zapnout.

„Teď už si jenom zabalit věci do batohu a jsem ready,“ mumlala si

sama pro sebe a snažila se najít nabíječku na mobil, sluneční brýle

a modrý iPod. Když se zdálo, že už má všechno sbalené, natáhla na

sebe světle modré skinny džíny, bílé tílko s červeným nápisem

„Fu*k I ́m Crazy!“, obula si červené Conversky, hodila batoh na

záda, popadla kufr a vydala se po točitém dřevěném schodišti do

kuchyně, kde Susan právě dávala muffiny do trouby.

„Jsi tu právě včas. Zrovna volal táta, že vyráží z práce. Cestou ještě

natankuje, takže tu bude asi za třicet minut.“

„Skvělý. Chceš s něčím pomoct?“

„Dohlídni prosím tě na ty muffiny, aby se nespálily a dej do košíku

ještě nějaké ovoce a preclíky,“ zaúkolovala svou dceru Susan a

běžela do ložnice, aby se převlékla. V tu chvíli zazvonil telefon.

„Riceovi, prosím,“ zvedla Vicky telefon a gestem mamce naznačila,


7

že se o všechno postará a hovor vyřídí.

„Ahoj Vicky, už máte sbaleno? Kdy vyrážíte?“ zeptala se teta

Monica.

„Čau teto, asi za půl hodiny. Táta jel ještě k benzínce, pak naložíme

kufry a hurá vstříc dobrodružství. Už se na vás moc těšíme.

Pozdravuj strýčka Toma a sestřenku Amber. Uvidíme se asi za dva

týdny,“ vychrlila jedním dechem Vicky.

„Taky zdravíme, a šťastnou cestu,“ stihla říct ještě Monica, než

Vicky zavěsila.

*** O dvě hodiny později už Vicky, Jeff a Susan opouštěli Londýn a mířili na severozápad do města Oxford vzdáleného od Londýna zhruba 90 km. Rádio bylo puštěné naplno a Vicky si společně se zpěvákem kapely Simple Plan Pierrem Bouvierem zpívala refrén písničky You Love Is A Lie „You Can Tell Me That There ́s Nobody Else...“, Susan koukala z okénka a Jeff se plně soustředil na řízení. Táhnout za autem téměř tunový karavan nebylo jen tak. Bylo pár minut po šesté hodině. Protože měli hlad, dohodli se, že zastaví u nejbližšího McDonald ́s a nadlábnou se mastným a nezdravým jídlem. „Ještě deset kilometrů,“ hlásila Vicky, když všimla cedule podél cesty upozorňující řidiče na blížící se občerstvení. „Sláva, hlady už skoro nerozeznám psa od krávy,“ zareagovala na dobrou zprávu Susan a před očima se jí objevil šťavnatý Big Mac a velká porce hranolků.

*** Jeff, Susan a Vicky seděli u stolu pro čtyři v rohu McDonald's a pochutnávali si na svých dobrotách: Jeff na dvojitém cheeseburgeru a hranolkách, které zapíjel velkou colou, Susan na Big Macu,

8

zeleninovém salátu a sem tam na Jeffových hranolkách, které mu

neustále ujídala z červené papírové krabičky, a Vicky do sebe

ládovala kuřecí nugetky se sladkokyselou omáčkou.

„Tohle mi opravdu bodlo,“ pochvaloval si spokojeně Jeff, když

dojedl a ubrouskem si utíral bradu od kečupu.

„Je to vidět, zlato,“ smála se Susan a pohladila Jeffovo vystouplé

bříško. Jeff na oplátku svou ženu políbil na tvář.

„Vy dva si nedáte pokoj ani u jídla,“ okomentovala Vicky

„láskyplnou scénu“ svých rodičů.

„Měla bys být ráda, že se spolu nehádáme a neječíme na sebe jako

rodiče některých tvých spolužáků,“ mrkl na ni táta a dal jí pár liber,

aby si došla koupit ještě zmrzku a nechala je chvilku o samotě.

„Oukej, nebudu vás rušit. Chcete ještě něco?“

„Já bych si vzala na cestu velké karamelové latté,“ poprosila ji

mamka.

„A ty, tati?“

„Nic, díky zlato.“

„Počkám na vás venku. Zatím ahoj,“ rozloučila se s rodiči a

odporoučela se k pokladně pro Mcflurry s příchutí Nesquick a

maminčino karamelové latté.

***

Mezitím, co Jeff se Susan probírali další etapu cesty, stála Vicky na

parkovišti a pozorovala auta projíždějící kolem. Najednou jí na

rukou z ničeho nic naskočila husí kůže. Přestože bylo léto, večerní

vítr byl poměrně studený, a když Vicky obrátila oči k nebi, všimla si

velkých temně šedých mraků, které byly předzvěstí náhlé, pro

Anglii typické bouřky. Zrovna se jí zdálo, že slyší v dálce hrom, když

na parkovišti zastavilo černé BMW a z auta vystoupil vysoký

svalnatý chlap s černými nakrátko střiženými vlasy.

„Ahoj, to vypadá na pořádnou melu, viď?“ konstatoval náhlou

změnu počasí neznámý muž. „Cože jsi venku takhle sama?“

9

„Rodiče jsou uvnitř,“ mávla Vicky rukou směrem k prodejně

McDonald ́s, odkud zrovna vycházeli Jeff se Susan. „Jedeme na

rodinnou dovolenou.“

„Šťastnou cestu, a jeďte opatrně,“ řekl muž Vicky na rozloučenou a

vydal se k benzínce, která byla asi padesát metrů od McDonald ́s.

„Co po tobě ten chlápek chtěl?“ zajímal se Jeff, když se Susan došli k

Vicky.

„Vlastně nic. Mluvil o počasí, a pak jste přišli vy, a tak odešel,“

pokrčila Vicky rameny. „Tak co? Pojedeme už?“

„Jasně, zlato. Přibližně za dvě hodiny bychom měli být v hotelu.

Záleží, jak velký bude provoz,“ odpověděla Susan a vzala si od Vicky

karamelové latté.

***

V Oxfordu měli Riceovi zamluvený třílůžkový pokoj v elegantním

klidném hotelu Cotswold Lodge Classic Hotel, jenž byl postaven ve

stylu venkovského zámečku, a který se nacházel necelých deset

minut chůze od samotného centra města. Před osmi lety tu byla

Susanina sestra Monica se svým manželem Tomem na líbánkách, a

protože si zdejší prostředí a personál nemohli vynachválit, jezdili

sem společně se Susan a Jeffem jednou ročně na romantický

víkend. Letos poprvé se Susan s Jeffem dohodli, že sem vezmou i

Vicky.

I když bylo Vicky teprve čtrnáct, v jednom měla jasno – stane se

studentkou Oxfordské univerzity. Její historii měla nastudovanou

do sebemenšího detailu a samu sebe už viděla v tradiční tmavě

modré školní uniformě na přednáškách práva, historie a filosofie.

Těšila se, jak bude bydlet s další holkou na koleji, trávit dlouhé

hodiny ve školní knihovně, chodit na zakázané studentské večírky,

a kdo ví – třeba tu potká i svého osudového prince, se kterým stráví

zbytek života...

Když se nad tím vším Vicky zamyslela, měla vlastně docela

pohádkový život. Na rozdíl od některých svých spolužáků byli její

rodiče pořád spolu, a někdy to dokonce vypadalo, že se milují

stejně jako v den, kdy se brali. I když Riceovi nepatřili mezi

10

londýnskou smetánku, měla Vicky vždycky všechno, co

potřebovala, a pokud to bylo jen trochu možné, koupili jí Jeff se

Susan vše, co jí na očích viděli. Školou proplouvala hladce, a i když

nebyla nejoblíbenější holkou ve třídě, měla pár opravdu dobrých

kamarádů, se kterými trávila volný čas a užívala si spoustu legrace.

Jediné, co si přála, ale nikdy neměla, a mít nebude, byl starší

brácha, který by ji, až nastane čas, ochraňoval před dotěrnými

kluky a byl by jejím alibi před rodiči, kdyby se z rande nevrátila

včas na večerku...

„Co to je za blbce? Proč se na nás tak lepí?“ Jeffovy nadávky vrátily

Vicky zpátky do reality.

Svou fantazií se musela nechat unášet asi dost dlouho, protože když

se podívala skrz okénko, bylo venku šero a z nebe padaly veliké

kapky deště.

„Co se děje?“ zeptala se táty.

„Auto, co za námi jede, se nám už nějakou dobu lepí na zadek.

Nabízel jsem mu, aby nás předjel, ale očividně se k tomu nemá.“

„Tak trochu přidej, ať mu ujedeme,“ radila Susan.

„To se lehko řekne, ale těžko dělá, když máme k autu připojený

tunový karavan,“ připomněl jí Jeff.

„A co zajet na nějaké parkoviště u silnice a nechat ho ujet?“ napadlo

Vicky.

„Jestli s tím nepřestane, tak to asi udělám. Před sjezdem z dálnice

by snad mělo být nějaké odpočívadlo,“ souhlasil Jeff.

I když se snažil před Susan a Vicky nedat nic najevo, tak se Jeffovy

tahle situace vůbec nelíbila. Černého BMW, které za nimi jelo, si

všimnul ve zpětném zrcátku už před nějakou dobou. Pokaždé, když

odbočil, zrychlil nebo zpomalil, udělal řidič za nimi to samé. Teď

jenom doufal, že brzy bude u silnice nějaké odpočívadlo,

občerstvení nebo benzínka, kde by mohl zastavit, nalít si

z termosky šálek horké čokolády a nějakou dobu počkat, dokud

černé BMW nezíská pár kilometrů náskok. Jel v levém pruhu a

rychlost snížil z 80 km/hod na 60 km/hod, aby stihl včas

zareagovat, kdyby se z ničeho nic objevil nějaký exit. Ale cesta

ubíhala a kromě billboardů, reklam a dopravní značky, která

hlásala první sjezd z dálnice až za 20 km, nic nenaznačovalo tomu,

11

že by měl být v dohledné době u dálnice nějaký motorest nebo

pumpa. A jakoby to nestačilo, tak se navíc spustila i pořádná průtrž

mračen, takže stěrače sotva stačily hustý déšť z předního skla

stírat. I když byl Jeff vynikající řidič a na svém kontě měl několik

stovek tisíc naježděných kilometrů, tak pro něj v tomto počasí

nebylo řízení auta s připojeným karavanem žádná legrace.

„Už se nemůžu dočkat horké sprchy a postele,“ vzdychla Susan.

„A já až se připojím na net a napíšu Tiffany,“ připojila se Vicky.

„Doufám, že v minibaru budou nějaké sušenky nebo čokoláda.“

„Vždyť si před chvílí dojedla zmrzlinu.“ Susan se nestačila divit, jak

mlsný má její dcera jazyk.

„To je sice pravda, ale už mám zase na něco chuť. Jako bys mě

neznala,“ mrkla Vicky na mamku a natáhla se dopředu, aby jí dala

pusu na tvář.

„Vicky, buď tak hodná, sedni si a připoutej se!“ řekl Jeff a v jeho

hlase byla slyšet nervozita, strach a podrážděnost zároveň.

„Oukej, vždyť se nic nestalo! Pořád za námi jede to auto?“ zeptala se

Vicky a na tátovu žádost se poslušně připoutala bezpečnostním

pásem.

„To si piš. Je jako náš stín. A vůbec se mi to nelíbí.“

„Za 10 km stejně sjíždíme, a pak je to do Oxfordu už jenom pár

kilometrů,“ snažila se ho uklidnit Susan.

„Máš pravdu, zlato. Pak už od něj snad budeme mít pokoj,“ řekl Jeff

a zapnul mp3 přehrávač, kde měla Vicky cédéčko své oblíbenépop

punkové kapely Simple Plan. Doufal, že tak zastaví další otázky

týkající se auta za nimi.

***

Sedm... šest...pět...čtyři a půl... Jeff přímo hypnotizoval GPS navigaci

na palubní desce odčítající kilometry k nejbližšímu exitu.

Konečně – za 200 m bude sjezd z dálnice. Jeff zpomalil a zapnul

levý blinkr. Řidič černého BMW udělal přesně to samé. Obě auta

sjížděla z mírného kopce na světelnou křižovatku. Silný déšť

bičoval do skla tak prudce, že bylo skrz něj jen stěží vidět.

Jeff se blížil ke křižovatce, a sledoval boční zpětné zrcátko.

12

Nepostřehl proto, že zelená barva na semaforu přeskočila na

oranžovou, která se v zápětí proměnila v červenou. Když zaslechl

Susanin hlas, který vystrašeně křičel: „Jeffe, je červená, zastav!“,

bylo už pozdě. Jeff se vřítil do křižovatky. Koutkem oka už jen

zahlédl, jak se na ně z pravé strany řítí několikatunový

náklaďák...Prááásk!!!

13

KAPITOLA 2

NOVÝ ZAČÁTEK

„Píp, píp, píp...!“ Lékařský monitoring pulsu ohlašoval v

pravidelných intervalech Victoriin srdeční puls a další životně

důležité funkce. Do žil na rukou měla zavedené hadičky, kterými jí

do organismu proudila umělá výživa, a přesto, že její srdce mělo

stabilní a silný rytmus, bylo to už víc jak dva roky, co se Vicky

neprobudila z kómatu, do kterého upadla po vážné autonehodě,

kterou měla s rodiči před šestadvaceti měsíci poblíž Oxfordu.

Vicky tak neměla sebemenší tušení, že její rodiče – Jeff a Susan

Riceovi takové štěstí jako ona neměli. Jen díky tomu, že seděla na

zadním sedadle a byla připoutaná bezpečnostním pásem,

autonehodu přežila.

Susan, která seděla na levé straně spolujezdce, se uvolnil

bezpečnostní pás, a proletěla předním sklem. Utrpěla silné vnitřní

krvácení. Přesto, že se lékařům podařilo na několik dní její

zdravotní stav stabilizovat, po necelém týdnu na jednotce

intenzivní péče v londýnské nemocnici St Thomas svým zraněním

podlehla.

A Jeff? Protože seděl na pravém sedadle, a kamion do nich narazil

zprava, utrpěl zásah přímo. Byl na místě mrtvý.

O tomto neštěstí, stejně jako o pohřbu Susan a Jeffa Riceových,

který se konal 10. července 2009 na hřbitově Highgate v Londýně,

14

Vicky nic nevěděla. S manželi Riceovými se přišli v ten den

rozloučit jen jejich nejbližší přátelé a Susanina sestra Monica s

manželem Tomem. Od toho dne by se daly návštěvy u jejich hrobu

spočítat na prstech jedné ruky. Monica s Tomem se tam stavili rok

poté, aby přinesli květiny. Monica pak zašla na svou zesnulou

sestru do Highgate zavzpomínat ještě dvakrát, a to jen proto, že

měla cestu do nemocnice St Thomas za Vicky, aby se lékařů zeptala

na její zdravotní stav a zjistila, jestli náhodou nenastaly nějaké

zásadní změny. I když o těch by jí lékaři samozřejmě ihned

telefonicky informovali.

Nyní, 17. září 2011 v pondělí odpoledne, seděla Monica u Victoriiny

postele, držela ji za ruku a otupěle koukala na zeleně blikající

sinusoidu na počítačovém monitoru. Ukazatel krevního tlaku hlásal

hodnotu 110/60. Za těch několik měsíců, co ležela bez známek

života upoutaná na lůžko, se její neteř hodně změnila. Jemně

bronzový odstín pokožky, kterou Vicky měla už od narození, byl

ten tam a její kůže byla bílá jako sníh. Vlasy měla zhruba o patnáct

centimetrů delší a odrosty blond melíru tak byly viditelné na první

pohled. Největší pozornost ale přitahovaly její pohublé tváře a

kostnaté ruce s vystouplými žílami.

A pak se to stalo! Protože byla Monica myšlenkami úplně jinde,

sotva ucítila slabý stisk na pravé ruce. Pár vteřin na to se ale

změnila i intenzita srdečního tepu, a pípot, který vydával monitor,

se ozýval v kratších intervalech. Monica začala jako zběsilá mačkat

tlačítko, aby upozornila nemocniční personál v sesterně, že se na

pokoji děje něco mimořádného.

Během několika málo sekund do pokoje přiběhl Victoriin ošetřující

lékař Connor Hardy se dvěma sestřičkami, které ihned odvedly

Monicu z pokoje a zavřely za ní dveře.

Následující minuty se zdály Monice nekonečné. Mezitím, co doktor

kontroloval zdravotní stav její neteře, chodila Monica z jednoho

konce chodby na druhý. Její razantní krok byl ještě umocněn

15

klapotem vysokých podpatků černých kozaček. Oříškovýma očima

bloumala po nástěnkách a četla certifikáty, které visely na zdech.

Třikrát vytáhla z kabelky mobil, aby zavolala Tomovi. Pokaždé si

ale na poslední chvíli uvědomila, že v těchto prostorách nemocnice

je používání mobilních telefonů přísně zakázáno. Samozřejmě

mohla zajet do kantýny v přízemí a odtamtud Tomovi zavolat, ale

co kdyby se právě v tu chvíli otevřely dveře od Vickyina pokoje, aby

jí doktor Hardy sdělil všechny novinky. To nemohla riskovat. Proto

chodila dál po chodbě jako lev v kleci a rukou si prohrabovala

dlouhé lehce vlnité hnědé vlasy.

Po dvaceti minutách se dveře od pokoje 310 otevřely a doktor

Hardy z nich vycházel se širokým úsměvem. I když mu táhlo na

padesát, byl to pořád fešák. Prošedivělé vlasy měl střižené na ježka

a z azurově modrých očí vyzařovala laskavost a vstřícnost.

„Co se děje? Je v pořádku?“ přiběhla k němu Monica. Na odpověď

ani nemusela čekat. Za mohutnou postavou doktora Hardyho totiž

viděla Vicky, která byla vzhůru a sestřičky, které jí upravovaly

postel do polosedu a natřásaly polštáře pod záda.

„Vypadá to, že se vaše neteř konečně pořádně prospala a usoudila,

že je nejvyšší čas vstávat a začít taky něco dělat,“ zažertoval doktor

Hardy. „Zatím nemá ponětí, o tom, co se stalo, ani jaký je rok.

Samozřejmě za ní teď běžte, ale radil bych vám, abyste jí zatím nic

neříkala. Nejlepší bude, když ke mně společně s Tomem přijdete a

domluvíme se, jaký postup dál zvolíme.“

„Jistě. Samozřejmě. To chápu,“ přikývla Monica, aniž by odtrhla oči

od Vicky. Sotva zaznamenala polovinu z toho, co jí doktor Hardy

právě pověděl. „Můžu za ní?“

„Jen račte,“ odpověděl doktor Hardy a ustoupil stranou, aby mohla

Monica projít.

16

„Zlatíčko, jak ti je? Jak se cítíš? Bolí tě něco?“ zasypala ihned Vicky

otázkami a přistrčila si k posteli židli, aby si mohla sednout.

„Teto, co se stalo?“ Vicky upřela na Monicu pohled a zelenýma

očima se jí podívala zpříma do tváře. „Mám v hlavě šílený zmatek.“

„Na otázky bude čas později. Teď je nejdůležitější, že jsi v pořádku,

a že ses konečně probudila z kómatu. Vicky, ani nevíš, jak jsem

šťastná, že se na mě konečně díváš a mluvíš!“

„Z kómatu?“ Vicky na tetu vytřeštila oči. „Co je vlastně za měsíc? A

kde je máma s tátou? Proč tu nejsou s tebou?“

„Já, ...“, Monica se snažila na její otázky odpovědět, ale neměla

vůbec tušení, kde a jak by měla začít. Naštěstí ji zachránilo

zaklepání na dveře.

„Paní Greyová, doktor Hardy by si s vámi přál mluvit. Čeká na vás

ve své kanceláři,“ informovala Monicu zdravotní sestřička.

„Jistě. Hned za ním zajdu!“ Monica se zvedla ze židle, dala Vicky

pusu na čelo a vyšla z pokoje.

Sestřička za ní zavřela dveře. Vicky, s hlavou plnou otázek, zůstala

úplně o samotě.

***

„Prosím, posaďte se,“ řekl doktor Hardy a kývl směrem k šedé

pohovce v rohu místnosti. „Potřebuji si s vámi promluvit o Vickyině

17

zdravotním stavu a postupu, jak jí sdělit vše, co se v uplynulých

dvou letech stalo.“

„Jistě,“ odpověděli Monica a Tom unisono.

Tom, kterému doktor Hardy okamžitě zavolal, byl služebně kousek

od Londýna, a proto mu trvalo jen pár minut, aby se do nemocnice

dostal. Tom byl investigativní žurnalista a zároveň pracoval jako

reportér na jedné menší televizní stanici Quicker, pro kterou v

malém městečku jménem Nordwall točil reportáž o místní

zločinecké bandě, která vykrádá obchody a benzínové pumpy. Tom

byl téhle partičce na stopě už několik týdnů. Jakmile se doslechl, že

o sobě svými krádežemi dala zase vědět, neváhal ani minutu a

rozjel se s televizním štábem na místo činu. Když mu asi před

půlhodinou začal v kapse vibrovat telefon, byl s prací skoro hotový,

a tak slíbil, že do nemocnice dorazí tak rychle, jak to jen bude

možné.

Doktor Hardy se ve svém velikém koženém křesle opřel, složil ruce

za hlavu a pokračoval. „Co se týká její fyzické stránky, je na tom

překvapivě dobře. Samozřejmě je nutné, aby opět nabrala

kilogramy, které ztratila, jinak ale neexistuje důvod, proč bychom ji

tu měli déle držet. Činnost mozku je v pořádku, krevní testy jsou

také v normě, a až přibere, stabilizuje se i krevní tlak. Odhaduji, že

zhruba za dva týdny bychom ji mohli propustit.“

„To je moc dobrá zpráva,“ řekl Tom.

„Ale jak jí máme říct o jejích rodičích? Už se mě ptala, proč u ní

nejsou,“ zeptala se strnulým hlasem Monica a chytila Toma za ruku.

Byla ráda, že je tu s ní, protože pro ni byl velikou oporou. Byl její

první velkou láskou. Potkali se před patnácti lety na vysoké škole.

On studoval mediální studia a žurnalistiku, ona historii a filozofii.

Nad tlustými bichlemi spolu trávili dlouhé hodiny ve školní

studovně a vzájemně se podporovali a hecovali k učení a drželi si

palce u zkoušek. Když odpromovali, našli si malý byt a pár měsíců

18

po společném bydlení na hromádce ji Tom požádal o ruku. Bez

váhání mu řekla ano. Necelý rok po svatbě, když zemřela Susanina

a Moničina matka Rose, se s Tomem přestěhovali do rodinného

domku v Langdon Hills, kde se sestrou vyrůstaly a bydlely až do

doby, než odešly studovat na vysokou.

„Ano – to bude těžké, a budeme na to muset jít velmi opatrně,“

odpověděl doktor Hardy. „Pro nás je to už minulost, ale pro Vicky

to bude čerstvá a moc bolestivá zpráva. Vzhledem k tomu, že jste

teď její jediná rodina, navrhuji, abyste jí to sdělili vy. Čím dříve to

uděláte, tím lépe. Na psychiatrickém oddělení pracuje moje dobrá

přítelkyně, PhDr. Emily Boltová. Pokud byste vy a Vicky

potřebovali odbornou pomoc, neváhejte se na ni obrátit. Tady je na

ni kontakt,“ informoval je doktor Hardy a podal Monice vizitku

PhDr. Boltové.

„Díky moc," odpověděli Tom s Monicou a vyšli z kanceláře doktora

Hardyho na nemocniční chodbu.

***

„.... a to je všechno, co o té katastrofě víme,“ dovyprávěla Victorii

smutnou story Monica.

„Pane bože,“ vydechla Vicky se slzami v očích. „A já od té doby byla

v kómatu?“

„Přesně tak. Když ses včera probudila, byl to zázrak.“

„Nemůžu tomu uvěřit. Máma s tátou jsou mrtví?" opakovala pořád

dokola. „Já...,“ Vicky došla slova. V puse měla úplně sucho, a tak

naprázdno polkla. „Ráda bych teď byla nějakou dobu sama,“

poprosila tetu.

19

„Samozřejmě. Kdybys cokoli potřebovala, zavolej!“

Jsme na tebe pyšní! Vždycky tu pro tebe budeme! Jsi celý náš život!

Vzpomínky na rodiče doslova zaplavily Victoriin mozek. Musela se

silně štípnout, aby ji došlo, že to všechno je krutá realita, a ne žádná

noční můra. Slzy se jí kutálely po tvářích a v očích ji pálilo.

„Tohle nemůže být pravda. Je to jenom hodně špatný a děsivý sen,“

mumlala si pro sebe, i když moc dobře věděla, že všechno, co jí teta

a doktoři řekli, se stalo. Teď jí zbývá jediné... Přijmout to a smířit se

s tím. A začít žít dál. Tak by si to její rodiče přáli.

***

„Uufff. Tenhle je poslední,“ informoval děvčata Tom a postavil kufr

do rohu vstupní haly jejich domu v městečku Langdon Hills.

„Díky, strejdo!“ Vicky se na Toma smutně usmála a v rukou pevně

sevřela hrnek s horkou čokoládou.

Byl studený listopadový podvečer, a přesto, že po celém domě bylo

krásné teplo, stačilo na krátkou dobu otevřít dveře a z průvanu,

který se přízemím prohnal, naskočila všem husí kůže.

„Tak já si jdu vybalit,“ oznámila Vicky a seskočila z barové stoličky

v kuchyni.

„Chceš pomoct?“ zeptala se Vickyina osmiletá sestřenka Amber. Od

chvíle, kdy bylo rozhodnuto, že se Vicky přestěhuje do Langdon

Hills a bude bydlet s Greyovými, se Vickyina příchodu nemohla

20

dočkat. Amber ke své starší sestřence vzhlížela a měla ji za vzor.

Obdivovala její štíhlou postavu, která vynikla v super módních

ohozech, které nosila, zelené kočičí oči a dlouhé hustě

promelírované vlasy. Nejvíc ze všeho se jí ale líbil vytetovaný

čínský znak – symbol odvahy, který měla Vicky na levé lopatce a

piercing s malým růžovým kamínkem v pupíku. Až jí bude patnáct,

a jestli jí to mamka dovolí, chtěla si nechat udělat taky tetování. V

porovnání s Vicky si však Amber připadala jako šedá myška. Měla

šedomodré oči a světle hnědé po ramena dlouhé vlasy. A aby toho

nebylo málo, tak jí při poslední návštěvě zubní ordinace doktorka

řekla, že je téměř jisté, že bude muset nosit rovnátka.

„Díky, jsi hodná, ale raději bych teď byla chvíli sama,“ odpověděla

Vicky. „Strejdo, vyneseš mi prosím ty kufry nahoru do pokoje?“

„Jistě!“ kývl Tom a popadl velký černý kufr.

„Za hodinu bude večeře,“ zavolala na ně ještě Monica, než zmizeli v

hale.

Vicky vešla do svého nového pokoje a nestačila se divit! Teta se

strejdou si dali opravdu záležet, aby se u nich Vicky cítila jako

doma. V rohu pokoje stála její stará dřevěná postel, kterou dostala,

když jí bylo dvanáct. Dokonce i peřiny byly potažené povlečením s

motivem Eiffelovky, které jí před čtyřmi lety přivezla Tiffany ze své

první návštěvy Francie. Na polštáři trůnil medvídek Teddy a na

nočním stolku vedle postele stála zarámovaná fotka Vicky a jejích

rodičů, která byla vyfocená před třemi roky na Štědrý den. Ten den

si pamatovala do sebemenších detailů. Skoro, jakoby se to stalo

včera. Táta přitáhl den předtím se svým kamarádem Austinem

skoro dva metry vysoký vánoční strom, který pak Vicky a Susan

dopoledne na Štedrý den zdobily. Aby mohly dát na jeho špičku

krásnou zlatou hvězdu, musel vzít Jeff Vicky na ramena, aby tam

dosáhla. Na samotnou večeři se pak všichni slavnostně oblékli:

Susan si navlnila krátké blonďaté vlasy a oblékla jednoduché

áčkové šedo-černé šaty, Jeff si vzal nové šedé kalhoty a černou

21

košili a Vicky se nasoukala do těsných bílých skinny kalhot a

černého trička se stříbrných nápisem Guess a do vlasů si dala

stříbrnou čelenku. Celým jejich domem v Londýně se tehdy linula

neodolatelná vůně pečeného krocana a šťouchaných brambor

s česnekem a bylinkami a z rádia zněla vánoční píseň All I Want For

Christmas Is You od Mariah Carey.

Vicky ztěžka polkla, a aby se nerozbrečela, strčila fotku do šuplíku.

Dívat se na obrázek šťastné rodiny, kterou před lety Riceovi bývali

a vzpomínat na rodiče, bylo pro Vicky ještě moc bolestivé.

Když jí strejda o pár minut později přinesl další dva kufry, zavřela

na ním dveře, opřela se o ně a zhluboka se nadechla. Přesně věděla,

co udělá jako první: v hromadě cédéček našla nové album Simple

Plan a disk vložila do malé černostříbrné hifi soupravy Sony.

Kolečko s nápisem volume otočila na maximum. Když uslyšela

první tóny hitu You Suck At Love, měla pocit, jakoby její tělo

zaplavil příliv energie.

Rozhodla se, že vybalování nebude odkládat, a tak rozepnula zip u

prvního kufru. Přesně jak očekávala – oblečení v něm bylo

naházené bez ladu a skladu. Otevřela skříň: na ramínka začala věšet

bundy, kabátky a košile, trička skládala do vysokých vyrovnaných

komínků, ponožky a spodní prádlo házela do šuplíků a džíny

překládala na půl a vrstvila na sebe do přihrádek. Sama se nestačila

divit, jak rychle jí to jde od ruky. Když bude takhle pokračovat,

bude mít během víkendu všechno vybalené.

Po půl hodině si Vicky řekla, že je na čase, dát si menší pauzu. S

hrníčkem už úplně studené horké čokolády přešla k oknu. Roztáhla

žaluzie a zadívala se do ulice osvětlené řadou pouličních lamp. V

protějším okně zahlédla starší sousedku, která ostřížím zrakem

pozorovala dění na ulici a koukala, co se děje u sousedů doma. O

kus dál si všimla zamilovaného páru, který právě vcházel ruku v

ruce do jednoho baráku. Jinak byla ulice úplně prázdná.

22

V tu chvíli se ozval hlasitý hlas tety Monicy: „Večeře je na stole!“

Vicky zatáhla žaluzie a cestou ke dveřím se sama sebe zeptala: „To

jsem zvědavá, co všechno mě tady čeká...“

***

O deset měsíců později...

Vicky se probudila a podívala se na mobil. Bylo úterý 31. srpna,

9:15 hodin ráno. Před sebou měla poslední volný den. Zítra bude v

tuto dobu už na střední škole Sawyers Hall College.

Během uplynulých měsíců si Vicky v Langdon Hills našla několik

kamarádů a začala se tu konečně cítit jako doma. Se svou bývalou

kamarádkou Tiffany se viděla pouze jednou, když jela do Londýna

na kontrolní vyšetření. Od té doby si párkrát zavolaly a napsaly, ale

po dvou letech, co byla Vicky v kómatu, si najednou neměly už moc

co říct. Každá byla někde jinde, a to nejen, co se místa týče. Nejdřív

si volaly jednou týdně, pak jednou měsíčně. Nakonec se veškerá

jejich komunikace scvrkla na přání k Vánocům a narozeninám.

Nejdřív to bylo Vicky líto, ale když poznala nové přátelé a Monica s

Tomem jí navíc koupili štěně Jack Russell Teriéra, kterého

pojmenovala jednoduše Dog, byl stesk po Tiganny ten tam. A byla

to právě Dogova zásluha, přesněji jeho neposlušnost, díky které se

seznámila s pihovatou sympatickou brunetkou Elizabeth

Newmannovou a jejím bráchou – dvojčetem Willem. Ti dva zrovna

připravovali věci na zahradní grilovací párty, když Dog ucítil vůni

masa a proběhl skrz husté křoví na pozemek Newmannových.

Vicky na Doga volala, aby se vrátil, ale ten ji vůbec nebral na

vědomí. Nakonec jí nezbylo nic jiného než na sousedy zazvonit, a

poprosit je, jestli by mohla projít jejich domem na zahradu, kam

Dog zaběhl. Liz ji tehdy otevřela v růžových sportovních kraťasech

23

a černém tričku značky Nike. Na nohách měla jen žabky, takže byly

vidět její černě nalakované nehty. Zrzavé vlasy měla zapletené do

volného copu a přerostlá ofina jí padala do očí. Za ní stál brácha

Will, a hned na první pohled bylo vidět, že jsou dvojčata. Stejně jako

Liz, i Will měl úzký oválný obličej posetý desítkami pih a krátké

zrzavé vlasy, které se mu lehce vlnily. Volné skejťácké kalhoty měl

stažené na půl zadku, takže mu byly vidět černé boxerky s nápisem

Diesel. Vzhledem k tomu, že bylo ten den velké vedro, byl do půl

těla nahý. Vicky si tak nemohla nevšimnout vyrýsovaných břišních

svalů a vypracovaného hrudníku, který mu, stejně jako obličej,

zdobilo veliké množství pih. Od prvního okamžiku věděla, že tahle

dvojčata budou jejími přáteli. A nemýlila se. Když si o pár minut

později odnášela Doga v náručí, pozval ji Will na večerní grilovačku.

O necelý týden později, co se skamarádila s Liz a Willem, potkala

svého nejlepšího kámoše z dětství Jeremyho, se kterým jako malá

holka zažila spoustu dobrodružství, a kterého brala skoro jako

svého bráchu. Pravidelně se s ním vídala rok co rok, když jezdila

s rodiči k tetě a strejdovi na letní prázdniny. Naposledy ho viděla

před čtyřmi roky, a proto, když do něj v supermarketu vrazila

nákupním vozíkem, skoro ho nepoznala. Je neuvěřitelné, jak rychle

se kluci v pubertě mění, pomyslela si. Dříve krátké hnědé vlasy si

nechal narůst do delšího mikáda a vrchní část měl staženou do

culíku. A byl o poznání vyšší. Dřív, když stáli vedle sebe, převyšoval

Vicky jen o pár centimetrů. Teď byl víc jak o hlavu větší. Jediné, co

se na Jeremym nezměnilo, byly jeho tmavě hnědé oči a výrazné

lícní kosti.

Jeremy byl vůbec první člověk, se kterým Vicky o pár dní později

mluvila o všem, co se jí a jejím rodičům stalo. Když mu to

dovyprávěla, pevně ji objal a nechal ji, aby se vyplakala. Do té chvíle

neměla ani ponětí, jak moc tohle potřebovala. Ulevilo se jí a ze

srdce jako by jí spadl veliký balvan.

Kluk, který jí ale opravdu zamotal hlavu a vryl se jí hluboko do

srdce, nebyl ani Will, ani Jeremy. Zamilovala se do školního

playboye – závodního plavce Mikea Frosta. Mike byl modrooký

blonďák se svalnatým dokonalým tělem, na kterého letěla snad

24

každá holka. Seznámili se spolu na sportovních hrách, které se

v Langdon Hills konaly pravidelně několikrát do roka. Vicky tam

byla fandit Liz, která soutěžila se sedmnáctiletou Kimberly

Whitovou proti hráčkám ze sousedního městečka South Fields ve

čtyřhře v tenise. Liz s Kimberly po více jak dvouhodinovém utkání

nakonec porazily Rachel Quinnovou a Becky Roseovou 7-5, 6-2 a 6-

2. Když pak, u stánku s občerstvením, kupovala pro sebe a Liz

ledovou tříšť, chybělo jí při placení několik centů. Mike, který stál

ve frontě za ní, se zachoval jako pravý gentleman a celé to zaplatil.

Na večer se pak domluvili, že zajdou do kina a na burger. Od té

doby uplynulo několik měsíců a Vicky s Mikem byli pořád jako dvě

hrdličky, kvůli čemuž si ji Liz občas dobírala a říkala, že se chovají

jako snoubenci.

Vicky se usmála a posadila se. Všechno se vyvíjelo perfektně! I když

jí rodiče pořád hodně chyběli, naučila se žít bez nich! Místo v jejím

srdci budou mít Susan s Jeffem pořád a vzpomínky, které na ně má,

jí už nikdo nikdy nevezme. Na vlastní kůži poznala, že čas pomalu

zahojí všechny rány. Bylo jí sedmnáct let a prožila věci, o kterých

její vrstevníci nemají ani tušení.

Vstala z postele a přešla k zrcadlu, které stálo v rohu místnosti.

Stejně jako každý den, i dneska se na sebe zadívala a řekla sama

sobě: „Vypadáš skvěle. Měj se ráda a budou tě mít rádi i ostatní!“

Pak se na sebe zašklebila, natáhla si džíny a černé tričko s bílým

nápisem Adidas přes prsa a běžela dolů na snídani.

„Dobré ráno,“ pozdravila Toma, Monicu a Amber a nasypala si

plnou misku cereálií Nesquick a zalila je mlékem.

„Ahoj zlato, jak se vyspala?“ zeptala se teta.

„Skvěle. Poslední den prázdnin, tak jsem si mohla ještě trochu

zalenošit,“ odpověděla Vicky a pustila se do snídaně.

25

„Co máš dneska v plánu? Budeš doma na oběd?“

„Chceme jít s Liz do obchoďáku. Potřebuju ještě nějaké věci do

školy a chci si koupit novou teplákovou soupravu na tělák. Myslím,

že pak zajdeme někam na pizzu. Nevadí?“

„Jasně, že ne. Dobře se bavte. Uvidíme se večer. Chcete přivést něco

z farmářských trhů?“ zeptala se cestou ke dveřím a z košíku v hale

si vzala klíčky od auta. Kromě toho, že byla Monica matkou a

manželkou na plný úvazek a roli dokonalé hospodyňky zvládala na

jedničku, zajímala se také o eko a bio produkty, a proto každých

čtrnáct dní jezdila na okraj města, kde se konaly farmářské trhy.

Vždycky se vrátila s košíkem plným čerstvého ovoce a zeleniny,

domácího medu, pečiva a těstovin a vynikajících ryb a sýrů. Pak své

rodině a známým, které pozvala na oběd nebo večeři, do detailů

popisovala, jaké vitamíny a stopové prvky tyhle suroviny obsahují,

a co všechno dělají pro své zdraví jen tím, že je jedí.

„Jestli budou mít zase ten výborný meruňkový koláč, tak mi ho

vezmi,“ poprosila Amber, která sladké milovala.

„Dobře, tak se tu mějte a pěkný den!“

„Tobě taky,“ odpověděli Tom, Vicky a Amber jednohlasně.

„Já už taky musím letět,“ řekla Amber, stáhla si dlouhé hnědé vlasy

do culíku a seskočila ze židle.

Victoriina devítiletá sestřenka chodila pravidelně třikrát týdně do

jezdeckého kroužku. Koně milovala odmalička, a tak ji před dvěma

lety rodiče zapsali do jezdeckého oddílu Lucky Horse. Od té doby

byl hřebčín jejím druhým domovem. Dlouhé měsíce v Lucky Horse

jenom čistila stáje, hřebelcovala a osedlávala koně, čistila jim

26

kopyta a vykonávala další pomocné práce. Před třemi měsíci si ale

poprvé vyzkoušela, jaké to je sedět v koňském sedle. Byla nadšená.

Trenérka ji slíbila, že pokud na sobě bude pracovat, mohla by se už

příští rok na jaře zúčastnit závodů juniorek. Amber se toho chytla a

dala si svou účast v závodech za cíl! A co víc – umístí se na

některém z prvních tří míst!

Vicky jí s plnou pusou zamávala na pozdrav, mrkla na ni a zvedla

palec na znamení úspěchu.

„Co budeš dělat ty, strýčku?“ zeptala se, když konečně polkla.

„Asi si půjdu zastřílet pár jamek na green,“ odpověděl Tom, který

byl už přes deset let vášnivý golfista a člen golfového klubu

Kingdom of Golf. Vicky doprovázela strejdu na golfové hřiště zatím

pouze jednou, a to hlavně proto, aby si vyzkoušela, jaké to je řídit

golfové autíčko.

„Tak ať máš dobrou trefu,“ popřála strejdovi, dala misku od

snídaně do myčky a běžela na sraz s Liz.

***

„Uufff, to jsem se teda nacpala,“ prohlásila Liz, když spolkla

poslední kousek pizzy Hawai a otřela si ubrouskem pusu.

Vicky pomalu zdolávala svou obří porci gnocchi quattro formaggi a

litovala, že si předtím dala točenou čokoládovou zmrzlinu. Měla

velké oči a teď už byla úplně plná. „Asi brzy prasknu,“ postěžovala

si.

„Já tě varovala,“ smála se Liz.

27

„Ale nedostatečně,“ postěžovala si Vicky a odsunula nedojedený

talíř na okraj stolu.

Bylo po třetí hodině odpoledne a kamarádky za sebou měly skoro

čtyřhodinový nákup. Vicky si koupila novou tašku do školy značky

Dakine a černobílou teplákovou soupravu Nike. Liz, která hrála už

osm let závodně tenis a tréninky jí začínaly příští týden, si koupila

novou tenisovou raketu značky Wilson, tenisové míčky a sportovní

podprsenku Puma.

„Máš strach?“ zeptala se z ničeho nic Liz.

„Proč?“ nechápala Vicky.

„Vždyť víš. Zítra budeš mít ve škole premiéru. Sice tu už spoustu

lidí znáš, ale to víš, každý nováček vyvolá pozdvižení. Chce to

udělat co možná nejlepší první dojem.“

„Prostě budu sama sebou,“ odpověděla lhostejně Vicky, ale žaludek

se jí stáhl. Vzhledem k tomu, jak byla přecpaná, tak se jí udělalo

docela špatně. Lokla si vody a dělala jako by nic. „Půjdeme?“

zeptala se, aby odvedla řeč jinam.

„Jasně, hodím tě domů,“ kývla Liz, vstala a ze země popadla

hromadu tašek.

„Vicky, ne že by mi vadilo všude tě vozit, ale nemyslíš, že je načase,

aby sis udělala řidičák?“ zeptala se Liz cestou do podzemních

garáží.

28

„Hmm,“ zabručela Vicky. „Možná příští prázdniny.“

Od doby, co měla s rodiči autonehodu, neměla Vicky auta zrovna

dvakrát v lásce, a proto jezdila raději metrem nebo autobusem.

Z pouhého pomyšlení, že by se posadila za volant, se jí dělalo zle. I

Jeremy jí několikrát nabídl, že spolu můžou zajet někam za město

nebo na velké parkoviště, aby si řízení alespoň vyzkoušela.

Pokaždé si ale vymyslela nějakou výmluvou, proč to zrovna nejde

nebo to jednoduše přešla nebo zamluvila něčím jiným.

„Zítra v osm tě vyzvednu. Buď ready,“ loučila se Liz s Vicky o dvacet

minut později, když jí zastavila před domem. Když Dog uslyšel

přijíždějící auto a Lizyin hlas, vyběhl na dvorek před barák a začal

štěkat, vrtět ocasem a skákat na branku, která byla zavřená na

zástrčku.

„Klid Dogu, hodný pejsek,“ zavolala na něj Vicky, a z kufru auta si

vzala hromadu tašek. Pak se otočila k Liz. „Žádný strachy. Jak se

znám, budu vzhůru ještě před zazvoněním budíku. Pozdravuj

rodiče a bráchu.“

„Jasně, vyřídím. Hezky se na zítřek vyspi,“ zakřičela na ni Liz a

zamávala jí z okénka svého červeného Fordu Ka.

29

KAPITOLA 3

VTIPÁLEK, FRAJER, DAREBÁK

„Co tu dělá sexy holka jako ty úplně sama?“ zeptal se neznámý

potetovaný frajer blondýnky s černě orámovanýma očima u baru. Ta

si přehodila nohu přes nohu, takže krátká černá minisukně, kterou

na sobě měla, se poposunula ještě o kousek výš.

„Mimochodem, jmenuju se Dereck,“ řekl a prohrábl si delší tmavě

hnědé vlasy, ve kterých mu zářil peroxidově bílý proužek.

„Tori,“ odpověděla mu holka na baru a obrátila do sebe panáka

vodky.

„Dáš si ještě jednoho?“ zeptal se Dereck a ukázal na prázdnou

skleničku.

„Třeba příště,“ usmála se na něho Tori, vzala si kabelku a odešla z

baru.

Klapot jejích podpatků se rozléhal místností ještě několik sekund.

***

30

„A to nejdůležitější nakonec,“ shrnula první a zároveň poslední

hodinu toho dne profesorka Karen McGillová a posunula si

dioptrické brýle s tmavě modrými obroučky na kořen nosu. Pak se

podívala směrem k Vicky a pokračovala: „Přivítejte u nás novou

studentku, Victorii Riceovou z Londýna. Vicky, kdybys cokoli

potřebovala, obrať se na mě. Dveře mého kabinetu mají číslo 10 a

najdeš ho ve druhém patře. Vy ostatní na ni buďte hodní a

proveďte ji školou. Řekněte jí, kde co najde a jak to tu chodí. Přeju

vám pěkný zbytek dne a zítra se tu zase uvidíme,“ rozloučila se

McGillová se studenty a vyšla ze třídy.

Když opouštěla třídu, pár týpků v zadních lavicích se postavilo a

začalo frajersky tleskat a pískat.

„Co je to dneska s tebou?" zeptala se o pár minut později Liz, když

si s Vicky dávaly věci do skříňky.

„To neřeš. Jsem jen hrozně unavená. Dlouho jsem nemohla usnout,

a pak se mi zdál takový pitomý sen. Potřebuju se pořádně vyspat,“

odpověděla Vicky nepřítomně.

„Spíš vypadáš, jako bys proflámovala noc,“ poznamenala Liz.

„Vážně vtipný,“ mrkla na ni Vicky, ale aspoň se konečně usmála.

„Zdar holky. Dneska to byla naštěstí rychlovka. Nezajdeme někam

posedět?" objevil se u Liz a Vicky z ničeho nic Mike.

„Proč ne? Musíme do týhle mrtvoly nalít alespoň litr kafe,“ přikývla

Liz a šťouchla do Vicky.

31

„Co se děje, brouku? Nemohla jsi na dnešek dospat?“

„Kdyby dospat,“ vzdychla Vicky a nacpala si do pusy žvýkačku s

jahodovou příchutí.

„Oukej. Tak ve dvě ve Starbucks,“ zakřičel na holky Mike a běžel za

partou kámošů, kteří stáli na školním hřišti a volali na něj.

***

„Co to bude, holky?“ zeptal se sympatický blonďák v zelené košili,

na které byla připíchnutá vizitka se jménem Brody.

Liz s Vicky dorazily do Starbucks dřív než kluci. Teď stály u

pokladny a pročítaly si nabídku desítky druhů káv, které jejich

menu nabízelo.

„Já si dám dvojité frappé s cukrem a mlékem,“ řekla Vicky.

„Pro mě mangové smoothie,“ dodala Liz.

„Tak co je s tebou?“ zeptala se Liz, když se posadily ke stolku u

okna, aby je kluci viděli, až budou přicházet.

„Nic, akorát se nějak necítím ve své kůži,“ odpověděla Vicky. „No,

vlastně jedna divná věc se stala. Když jsem se ráno oblékala do

školy, našla jsem ve skříni černou minisukni, o které nevím, že bych

si ji kupovala. Asi to byl jenom vtípek od Amber.“

„Tebe rozhodila jedna sukně? To jako vážně?“ smála se Liz. „Co já

32

bych za to dala, kdybych našla ve skříni oblečení navíc!“

„Jen si ze mě utahuj. Až budeš mít nějaké trable, tak se ti budu taky

posmívat,“ rýpla si Vicky.

„Čau krásky, co se na sebe tak šlebíte?“ zeptali se Mike s Willem a

usrkli z kelímků naplněných ledovým karamelovým latté.

„To je mezi námi děvčaty,“ odpověděly holky jednohlasně a rychle

přešly na jiné téma. „Co jste dělali celé dopoledne?“

„Byl jsem se zapsat do plaveckého oddílu a Will zkoušel nové triky

na skejtu na U-rampě. Nemáte hlad? My jsme naposledy snídali,“

zeptal se Mike.

„Ani ne, ale jestli chcete, můžeme se přesunout někam jinam,“

odpověděla Liz.

„Skvělý. Tak zvedněte zadky a jdeme,“ zavelel Will. „Hlady už skoro

šilhám.“

Vicky, Liz, Mike a Will byli pár metrů od pizzerie Santiago, když se k

nim z ničeho nic přichomýtl potetovaný kluk s delšími hnědými

vlasy, na kterých bylo jasně vidět, že o ně šampon s kondicionérem

nezavadily už několik dní.

„Hej, bloncko,“ kývl směrem k Vicky. „Nedělej, že mě neznáš. Včera

v noci si tak upejpavá nebyla!“

„Hmm?“ Vicky se otočila jeho směrem s nechápavým výrazem v

33

obličeji. „Asi sis mě musel s někým splést. Vůbec netuším, co jsi

zač!“

„Když myslíš... O tom si můžeme pokecat večer v baru,“ mlaskl na

Vicky a s partou kámošů se odporoučel pryč.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Liz.

„Absolutně nemám tucha,“ odpověděla Vicky, a snažila se, aby její

hlas zněl pevně a přesvědčivě. „Nejspíš potkal někoho, kdo mi je

podobný. Vzhledem k tomu, jak byl asi sjetej, tak si nepamatuje, jak

ta holka vypadala.“

„Ještě teď to z něj táhlo jako ze sudu,“ neodpustil si poznámku

Mike.

„Myslím, že každému z nás je jasné, že by Vicky o takového týpka

ani okem nezavadila. Tak co? Můžeme se jít konečně najíst?“

uzavřel debatu Will a vykročil směrem k pizzerii.

Když si o pár minut později zapsala sympatická černovlasá servírka

jejich objednávku, otočil se Will se starostlivým kukučem na svoji

ségru: „Opravdu si nedáš nic k jídlu?“

„Ne, tati!“ odpověděl Liz a šťouchla ho do žeber. „Za týden mi

začínají tenisové tréninky, tak se musím hodit trochu do formy.

Přes prázdniny jsem přibrala skoro tři kila, a ta jsou v krátké

sportovní sukni dost vidět.“

„Jak chceš. Jen mám o svou malou sestřičku trochu strach. V

poslední době jsem tě viděl jíst akorát müsli, ovoce a jogurty a pít

energy drinky a litry kafe.“

34

„Jsem v pohodě, jasný?! Můžeme přejít na jiné téma?“ zeptala se Liz

naštvaně.

„Nečerti se. Radši si dej tiramisu a buď v klidu,“ dobíral si ségru

Will.

„Jaké jsou ve škole volitelné předměty?“ zeptala se Vicky a napila se

jablečného džusu, který před ni servírka právě postavila.

„Máme spoustu sportovních oddílů, třeba fotbal, plavání, tenis,

atletiku, lakros, volejbal nebo basket. A pak taky výtvarku, hudební

a pěvecký sbor a keramiku,“ informoval ji Will. „Chceš se někam

zapsat?“

„Možná,“ odpověděla mu Vicky. „Vy všichni máte na odpoledne

program. Liz tenis, Mike plavání a ty jsi od nevidím do nevidím ve

skejt parku. Nevím, co s volným časem...“

„Za zkoušku nic nedáš, když tě to nebude bavit, tak tam jednoduše

přestaneš chodit. To je výhoda nepovinných předmětů,“ radil dál

Will.

„Tys v Londýně do žádného kroužku nechodila?“ zeptala se Liz a

odhrnula si z očí pramen zrzavých vlasů, který jí tam neustále

padal.

„Jako malá jsem chodila na balet, a ve dvanácti jsem začala hrát

volejbal, jenže pak se stala ta nehoda a...“, Vicky se odmlčila a

zavrtěla hlavou. Kamarádům bylo z jejího gesta jasné, že potom už

nikam nechodila a že rozhodně není na místě, aby se jí dál

vyptávali.

35

„A je rozhodnuto,“ řekl Mike a pohladil Vicky po vlasech. „Zapíšeš

se na volejbal.“

„Nebo vyzkoušej lakros. Táta ho na škole trénuje dvě odpoledne

v týdnu už asi pět let, a může ti ve volnu dávat hodiny navíc, takže

se do toho dostaneš raz dva,“ navrhla Liz.

„To zní docela dobře,“ odpověděla Vicky a posunula se od Mikea

kousek dál, aby mezi ně mohla servírka postavit talíř s pizzou

Hawai, ze které se linula vůně opečené šunky a ananasu a ještě se z

ní kouřilo.

„Fajn, tak když budeš chtít, můžeme zítra po škole zajít za taťkou.

Řekne ti co a jak, kdy je trénink a vysvětlí ti pravidla hry. Neboj,

není to nic složitého,“ pokračovala Liz.

„Dobře,“ přikývla Vicky a zakousla se do křupavé pizzy.

„Skvělý, aspoň budu mít záminku chodit očumovat desítky hezkých

holek v mini šortkách,“ popichoval Vicky Mike.

„To si zkus,“ odsekla Vicky a dala mu kus pizzy do pusy, aby byl

konečně zticha.

„Tak se hned nečerti. Jenom jsem si dělal legraci,“ zahuhlal s plnou

pusou.

„Kde je vlastně Josh? Naposledy s námi zapařil na konci prázdnin.

Od té doby jako by se po něm slehla zem,“ zeptal se ségry Will.

36

Josh Mills byl Lizyn kluk. I když spolu tihle dva chodili už skoro rok,

tak o něm ona i její přátelé věděli jen málo. Hned na začátku vztahu,

když se ho Liz zeptala na rodiče, tak jí řekl, že ho máma opustila

krátce po narození a táta Steve mu zemřel před třemi roky na

rakovinu plic. Pak se přestěhoval do Langdon Hills, kde bydlel u

strýčka Colina. Ale vzhledem k tomu, že Colin Mills byl vášnivý

lovec divoké zvěře a ptactva, tak skoro všechen čas trávil se svými

kamarády myslivci a psem – německým ovčákem Ronym v lese, na

polích nebo na výstavách. Josh si tak mohl celé dny dělat, co chtěl.

Střední školu dokončil už loni, a kromě občasného vypomáhání v

autoservisu, u benzínky nebo ve skladu místního supermarketu

neměl nic moc na práci, a tak nebylo výjimkou, že si jednou za čas

sbalil batoh a na pár dní někam zmizel, aniž by komukoli cokoli

řekl. Když se ho Liz zeptala, kde a s kým celou dobu byl a co dělal,

odpověděl jí, že nemá žádný důvod žárlit nebo si dělat starosti, že si

jenom potřeboval odpočinout a vyčistit hlavu. Pak vždycky šikovně

změnil téma, takže se toho Liz nikdy víc nedozvěděla.

Vicky si proto občas kladla otázku, proč s ním Liz pořád je. Sama by

totiž s takovým klukem sotva vydržela. Na druhou stranu ale moc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist