načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Druhá světová válka -- 2. doplněné vydání - Vladimír Nálevka

Druhá světová válka -- 2. doplněné vydání

Elektronická kniha: Druhá světová válka -- 2. doplněné vydání
Autor:

- Druhá světová válka začala v září 1939 jako regionální konflikt ve střední Evropě a skončila o šest let později podpisem bezpodmínečné kapitulace Japonska. Za běžným výkladem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 304
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2003
ISBN: 978-80-725-4390-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhá světová válka začala v září 1939 jako regionální konflikt ve střední Evropě a skončila o šest let později podpisem bezpodmínečné kapitulace Japonska. Za běžným výkladem válečného dění jako dramatického sledu bojových či politických operací je ovšem nutné vidět každodenní utrpení milionů vojáků na frontě a civilního obyvatelstva v zázemí, koncentrační tábory s plynovými komorami, rozbombardovaná města a nekonečné proudy zoufalých běženců. Je relativně snadné sledovat válku na mapách generálních štábů, ale je to jen část pravdy. Její větší díl je ukryt ve strachu útočícího vojáka, ve sténání raněných či v pláči pozůstalých. Autora této knihy bude až do smrti pronásledovat filmový záběr hořící kalmycké stepi s tisícihlavými stády pološílených kozáckých koní, jejichž jezdci nalezli smrt v nepodařené sovětské ofenzívě u Charkova. Onen apokalyptický obraz měl před očima i při psaní této knihy.

Druhé vydání je obohaceno o rozhovor se zesnulým autorem, doslov jeho blízkého kolegy prof. Martina Kováře a obrazovou přílohu.

Prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc. přednášel světové dějiny na Filosofické fakultě a Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Badatelsky se zabýval mezinárodními vztahy 20. století, druhou světovou válkou a novodobými dějinami španělsky mluvících zemí. O této problematice publikoval: Kapitoly z dějin studené války (1997), Fidel Castro (1997), Světová politika ve 20. století I, II (2000, 2001), Karibská krize (2001).

Jak uvedl profesor Vladimír Nálevka v úvodu této knize: „O druhé světové válce bylo již napsáno a vydáno velmi mnoho knih. Obsáhlé historické práce, vzpomínky politiků, generálů, ale i prostých vojáků, odborné vojenské publikace s technickými parametry dobových zbraní, četné edice dokumentů aj.“ Navzdory tomu však zájem o dějiny i dopady druhé světové války neslábne a – popravdě řečeno – není se tomu co divit.

Kromě skutečnosti, že v letech 1939–1945 proběhl vůbec největší vojenský konflikt v dějinách (s největším počtem lidských obětí a s do té doby nepředstavitelným peklem holocaustu; o nezměrných materiálních škodách a o psychických traumatech, sahajících nezřídka až do současnosti, nemluvě), je nutné si uvědomit, že v řadě ohledů stále ještě žijeme ve světě, jehož parametry, s nadsázkou řečeno, nastavila druhá světová válka – abychom uvedli alespoň jeden konkrétní příklad, stačí se podívat na to, které země jsou stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů.

Kniha, již čtenář drží v rukou, je výjimečná hned z několika důvodů. Její autor měl zvláštní dar, schopnost (a také, proč to neříci: ctižádost) psát i o těch nejsložitějších tématech srozumitelně, tedy tak, aby mohl kromě odborníků oslovit i ty čtenáře, pro něž je historie celoživotním koníčkem a zdrojem poučení. Psal rovněž s vědomím toho, že „školní výchovou, získanými zkušenostmi a proměnlivým politickým klimatem formované historické vědomí každého jednotlivce je neustále konfrontováno s novými poznatky badatelského úsilí historiků“.

Profesor Nálevka proto při svém psaní využíval i nově zpřístupňované prameny z archivů válčících států, které „nejen obohacovaly dosavadní výklad dějin druhé světové války o dosud neznámá fakta“, ale také přispívaly k formulaci četných otázek, například: Do jaké míry se shodovaly oba totalitní systémy 20. století, tj. nacismus a bolševismus, jež se nakonec střetly ve válečném konfliktu? Jaký byl reálný rozdíl mezi nacisty okupovaným Polskem a Pobaltím, které bylo obsazeno sovětskou armádou? Lze vůbec srovnávat nacistickou genocidu Židů se Stalinovým terorem vůči národům SSSR? Legitimizovala účast Sovětského svazu v antihitlerovské koalici jeho imperiální expanzi? A bylo osvobození jihovýchodní a střední Evropy Rudou armádou v letech 1944–1945 skutečným osvobozením, nebo bylo začátkem nové poroby?

V těchto souvislostech pak bylo mimořádně cenné, že si profesor Nálevka nikdy nečinil nárok na jedinou, nezpochybnitelnou pravdu, na jedinou správnou interpretaci. Stručná a přehledná syntéza dějin druhé světové války v této publikaci je nejen proto pěkným dokladem toho, jak Vladimír Nálevka pracoval a jak s výsledky své práce seznamoval veřejnost.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Nálevka - další tituly autora:
Čas soumraku Čas soumraku
Světová politika ve 20.století Světová politika ve 20.století
Světová politika ve 20.století II. Světová politika ve 20.století II.
 (e-book)
Horké krize studené války Horké krize studené války
 (e-book)
Druhá světová válka - 2. doplněné vydání Druhá světová válka
 (e-book)
Maďarské povstání 1956: Padesát let poté Maďarské povstání 1956: Padesát let poté
 
K elektronické knize "Druhá světová válka -- 2. doplněné vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Horké krize studené války Horké krize studené války
 
Recenze a komentáře k titulu



Fonty v mobi formátu Ondřej Filip 2016-09-15
Můj kindle paperwhite zobrazuje knihu v ošklivém patkovém fontu, nezávisle na systémovém nastavení. Kniha se tak hrozně nepříjemně čte.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON

Praha / Kroměříž



VLADIMÍR NÁLEVKA

DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

2. doplněné vydání




Vladimír Nálevka

Druhá světová válka

2. doplněné vydání

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak ší

řena bez písemného souhlasu vydavatele.

Autor:

prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc.

Re cen zo val:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc.

© Marta Nálevková, 2014

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2014

Cover © Dagmar Krásná, 2014

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7387-669–2


Obsah

Úvod .............................................................................................. 11

Preludium ...................................................................................... 13

Sovětsko-německý pakt o neútočení ............................................... 16

Poslední dny míru .......................................................................... 20

Čtvrté dělení Polska ....................................................................... 25

Zápas o Pobaltí .............................................................................. 27

Podivná válka ................................................................................ 30

Norské tažení ................................................................................. 32

Pád Francie ................................................................................... 33

Bitva o Anglii ................................................................................. 37

Paralelní válka ............................................................................... 39

Kontinentální blok ......................................................................... 46

Nový pokus o dělení světa .............................................................. 49

Válka v Africe ................................................................................. 62

Válka navíc .................................................................................... 63

„Plán Barbarossa“ .......................................................................... 66

Operace „Tajfun“ ............................................................................ 73

Západní polokoule proti Ose .......................................................... 75

Pearl Harbor .................................................................................. 81

„Konečné“ řešení židovské otázky ................................................... 86

Válka v Libyi .................................................................................. 89

Antifašistická koalice ..................................................................... 91

Americká pomoc Sovětskému svazu ............................................... 94

Spor o druhou frontu ..................................................................... 95


Operace „Fredericus“ ..................................................................... 97

Stalingrad a zkáza 6. armády ........................................................ 100

Al-Alamejn .................................................................................... 106

Operace „Torch“ – spojenecké vylodění v Maroku a v Alžíru ........... 109

Casablanca ................................................................................... 111

Bitva u ostrova Midway ................................................................. 112

Operace „Citadela“ ........................................................................ 116

Operace „Husky“ ........................................................................... 119

Konference „Velké trojky“ v Teheránu ............................................ 122

Československo-sovětské spojenectví ............................................ 127

Boj o „Věčné město“ ...................................................................... 129

Invaze v Normandii ....................................................................... 130

Operace „Bagration“ ...................................................................... 135

Atentát ve Vlčím doupěti ............................................................... 137

Osvobození Paříže ......................................................................... 139

Letní ofenziva Sovětů .................................................................... 141

Boj o Balkán ................................................................................. 143

Polská krize .................................................................................. 146

Slovenské povstání ....................................................................... 149

Tažení Rudé armády na přelomu léta a podzimu roku 1944 .......... 151

Operace „Market-Garden“ ............................................................. 154

Velké mariánské střílení krocanů .................................................. 158

Druhá québecká konference ......................................................... 159

Churchillova návštěva Moskvy ...................................................... 162

Bitva v zálivu Leyte ....................................................................... 164

Osvobození Bělehradu .................................................................. 165

Řecká krize ................................................................................... 168

Bitva v Ardenách .......................................................................... 169

Viselsko-oderská operace sovětské armády ................................... 171

Ribbentropovo memorandum ........................................................ 173

Boj o Budapešť ............................................................................. 174


Jalta ............................................................................................. 176

Drážďanská apokalypsa ................................................................ 178

Vídeňská operace Rudé armády .................................................... 181

Chapultepecká konference ............................................................ 184

Kapitulace v Casertě ..................................................................... 186

Válečné fi nále na západní frontě ................................................... 187

Himmlerův pokus o separátní jednání ........................................... 189

Pád Berlína ................................................................................... 191

Bezpodmínečná kapitulace Německa ............................................. 194

Postup americké armády do Čech ................................................. 197

Pražské povstání ........................................................................... 199

Pražská operace sovětské armády ................................................. 203

Válka pokračovala v Pacifi ku ......................................................... 205

Okinawa ....................................................................................... 207

Vznik OSN .................................................................................... 208

Jaderná bomba a Japonsko .......................................................... 211

Japonské mírové sondáže ............................................................. 213

Konference v Postupimi ................................................................. 216

Od Alamogorda k japonské kapitulaci ........................................... 217

Nejistý mír .................................................................................... 221

Základní chronologie druhé světové války ..................................... 223

Doporučená literatura ................................................................... 232

Mikrosvět, v němž jsem žil...

(Rozhovor Martina Kováře s profesorem Vladimírem Nálevkou) ...... 234

Vladimír Nálevka – český historik a jeho práce v dobrých

i zlých časech (doslov Martina Kováře) ....................................... 251



11ÚVOD

Úvod

O druhé světové válce bylo již napsáno a vydáno velmi mnoho knih.

Obsáhlé historické práce, vzpomínky politiků, generálů, ale i pros

tých vojáků, odborné vojenské publikace s technickými parametry

dobových zbraní, četné edice dokumentů aj. Tento nakladatelský

boom bude zřejmě pokračovat i v budoucnu, neboť každá generace

čtenářů nutně hledá a posléze i nalézá svůj vztah k dějinám. S postu

pem času se přirozeně mění i úhel pohledu na minulost. Na začátku

21. století se již většina soudobé světové populace narodila po roce

1945, a nebyla tak bezprostředním svědkem válečného dění. Osobní

ani kolektivní paměť již nemůže být spolehlivou oporou poznání dra

matických událostí 30. a 40. let minulého věku. Školní výchovou,

získanými zkušenostmi a proměnlivým politickým klimatem formo

vané historické vědomí každého jednotlivce je neustále konfrontová

no s novými poznatky badatelského úsilí historiků. Zpřístupněné

prameny z archivů válčících států nejen obohatily dosavadní výklad

dějin druhé světové války o dosud neznámá fakta, ale inspirovaly

i formulaci zcela nových otázek. Např. do jaké míry se shodovaly oba

totalitní systémy 20. století, tj. nacismus a bolševismus, které se na

konec střetly ve válečném konfl iktu? Jaký byl reálný rozdíl mezi na

cisty okupovaným Polskem a Pobaltím, které bylo obsazeno sovět

skou armádou? Lze vůbec srovnávat nacistickou genocidu Židů se

Stalinovým terorem vůči národům SSSR? Znamenala účast Sovět

ského svazu v antihitlerovské koalici legitimitu jeho imperiální ex

panze? A bylo osvobození jihovýchodní a střední Evropy Rudou ar

mádou skutečným osvobozením nebo začátkem nové poroby?

Dějiny jsou vždy záležitostí interpretace konkrétních faktů. Sovět

ská historiografi e heroizovala – a většinou i oprávněně – boj Rudé


12 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

armády. Bez jejího přispění by byl zápas s nacistickým Německem

a jeho spojenci daleko obtížnější. Ale nelze také přehlédnout, že

v tomto vítězství byla již geneticky zakódována velmocenská role So

větského svazu v poválečném období. A ona přirozená euforie z po

rážky třetí říše byla brzy vystřídána rozčarováním z postupu Sovětů,

kteří na „osvobozeném“ území okamžitě zaváděli stalinistické pořád

ky. Na druhé straně účast anglosaských mocností ve válce s Osou

podmiňovala celkově demokratický a osvobozenecký charakter toho

to zápasu, a to bez ohledu na totalitní charakter sovětského spojen

ce. Zkrátka, v dějinách neexistují jednoduché otázky a samozřejmě

ani jednoduché odpovědi. Ti, kteří se domnívají, že minulost lze mě

nit pouhým vystřídáním znamének plus a minus, se hluboce mýlí.

Tak jako nelze nekriticky přijímat většinu titulů o dějinách druhé

světové války vydaných v Československu před rokem 1989 – přinej

menším tyto knihy neobsahovaly tabuizovaná či sporná témata –,

tak není možné souhlasit se soudobými pokusy o jakousi objektivi

zaci Hitlera a nacistického válečného úsilí. A nejedná se pouze o tzv.

osvětimskou lež, ale i různé publikace idealizující Wehrmacht a jeho

generály. Následující text je stručnou syntézou dějin druhé světo

vé války. Na omezené ploše nebylo možné věnovat pozornost všem

aspektům onoho zlého času. Autor se zaměřil pouze na základní

kontury událostí, přičemž pro důkladnější uchopení zkoumané pro

blematiky je nutné další studium alespoň v závěru doporučené lite

ratury. Využívám této příležitosti k vyjádření díků paní dr. Olze Ba

ranové, CSc. za její kritické přečtení textu a pomoc při jeho fi nální

úpravě.

Vladimír Nálevka


13PRELUDIUM

Preludium

V horkém srpnu 1939 byla v Evropě zřetelně cítit vůně střelného prachu, ale blížící se válečný konfl ikt se připravoval již delší dobu. Snad od pařížské mírové konference v r. 1919, ale rozhodně od nástupu nacismu v Německu, remilitarizace Porýní, občanské války ve Španělsku, anšlusu Rakouska a mnichovské konference.

V polovině března 1939 nacisté okupovali Prahu a o týden později se zmocnili litevské Klajpedy. Předchozí námluvy s Polskem byly ukončeny a Berlín se již několik měsíců připravoval na přímou konfrontaci. Rozkaz vrchního velitelství branné moci z 3. dubna obsahoval i obecnou směrnici pro případ realizace „Fall Weiss“, tj. napadení Polska kdykoli od 1. září 1939. Vhodnou záminkou zahájení protipolské kampaně se stal Gdaňsk, který byl pod ochranou Společnosti národů. Právo na připojení svobodného města k říši fi gurovalo ve válečných úmyslech Wehrmachtu již od října 1938. První koncept „bílého plánu“ předložila operativní skupina generála Rundstedta již 7. května a po připomínkách byla druhá varianta projektu hotova o čtrnáct dní později. Hitler zdůraznil jeho základní myšlenku v rozhovoru s ministrem zahraničí Ribbentropem: „Předpokládáme, že konfl ikt s Polskem bude lokalizován. Anglie a Francie nebudou kvůli Varšavě válčit. Jestliže Poláky porazíme v krátké době, pak Anglie bude demonstrovat pouze na moři a Francie se stáhne za Maginotovu linii. Jestliže však proti očekávání vypukne evropská válka, budeme bojovat se vší rozhodností.“

Německá aktivita začala ohrožovat i bezprostřední zájmy Velké Británie na Balkáně a ve Středozemí, její tamní pozice byla navíc oslabena faktickým rozkladem regionálních obranných svazků. Možnosti odporu vůči rozpínavosti třetí říše byly v jihovýchodní Evropě prakticky vyčerpány a Chamberlainův kabinet stanul před zásadním rozhodnutím.

Sled událostí znepokojil také polskou vládu, která posléze 24. března požádala Británii o uzavření tajné spojenecké dohody. V Londýně


14 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

diskutovali o této možnosti o týden později. Rozhodlo stanovisko ná

čelníků štábů, kteří se shodli v názoru, že v případě války s Němec

kem bude Spojené království potřebovat polského spojence. Premié

rova formulace jednostranné záruky sice nebyla kategorická, ale

britsko-polské komuniké z 6. dubna otevíralo cestu k uzavření fi nál

ní smlouvy. V témže čase obsadila italská armáda Albánii a Velká

Británie garantovala bezpečnost Rumunska, Turecka a Řecka. Dne

13. dubna Francie aktualizovala spojeneckou smlouvu s Polskem

z října 1925. Hitler odpověděl tím, že 28. dubna anuloval německo

-polský pakt o neútočení z ledna 1934 a anglo-německou námořní

dohodu z r. 1935. V této situaci se nutně musela minout účinkem

Rooseveltova mírová výzva. Spojené státy požádaly v polovině dubna

Německo a Itálii, aby se veřejně zavázaly, že v nadcházejícím deseti

letí nepodniknou násilné akce proti jedenatřiceti vyjmenovaným ze

mím. Zatímco Mussolini odbyl Rooseveltův návrh poznámkou o pre

zidentově progresivní paralýze, Wilhelmstrasse oslovila „údajně

ohrožené státy“ a po jejich odmítnutí severoamerické iniciativy mohl

Hitler před Říšským sněmem v Krollově opeře otevřeně označit F. D.

Roosevelta za válečného štváče.

V květnu bylo mezi francouzským a polským generálním štábem

dohodnuto, že čtvrtý den po vyhlášení mobilizace budou na západě

provedeny útočné operace s omezeným cílem a patnáctého dne se

s plným nasazením zaútočí na německé linie. Jestliže však Poláci ve

svých vojenských plánech skutečně počítali s rychlou pomocí Zápa

du, pak již v červenci 1939 britský Výbor náčelníků štábů jasně upo

zornil Výbor imperiální obrany, že osud Polska bude zcela záviset na

konečném výsledku války. Britská strategie přitom stále vycházela

z memoranda náčelníků tří štábů ozbrojených složek z 2. prosince

1937, které analyzovalo schopnosti a možnosti branné moci Spoje

ného království. V hierarchii priorit byla zdůrazněna záštita metro

pole, ochrana obchodních spojů impéria a udržení svazků se zámoř

skými teritorii. Teprve na posledním místě byla uvedena možnost

aliance s přátelskými státy v Evropě. V závěru memoranda konsta

tovali náčelníci štábů, že britské síly jsou naprosto nedostatečné


15PRELUDIUM

a nemohou odpovědně hájit veškerá území a zájmy impéria od západní Evropy přes Středozemí až na Dálný východ. Tato skepse objektivně podpořila Chamberlainovu politiku usmíření a premiér také neustále prohlašoval, že „Anglie nemůže souběžně čelit Německu, Itálii a Japonsku“.

Dne 22. května stvrdil italský ministr zahraničí Ciano svým podpisem vojenskou konvenci s Německem, které tak získalo v tzv. Ocelovém paktu bianko šek pro připravované tažení proti Polsku. Mussoliniho Itálie, jejíž strategické postavení se výrazně zlepšilo po vítězství frankistů ve Španělsku, vázala britskou přítomnost ve Středozemí. O den později, 23. května vystoupil A. Hitler se zásadním projevem na shromáždění velitelů všech složek ozbrojených sil. Ve vůdcově pracovně chyběl z vojenské elity pouze H. Göring, který byl na dovolené u Jaderského moře. Gdaňsk měl být pouze začátkem boje o rozšíření životního prostoru na východě: „Opakování české varianty nepřichází vůbec v úvahu. Tentokrát dojde k válce. Srážka s Polskem bude úspěšná jedině tehdy, bude-li Západ vyloučen ze hry. Jestliže to nebude možné, pak bude výhodnější udeřit proti Západu a současně rychle skoncovat s Polskem.“

Koncem června podepsal generál Keitel „Přípravy na Fall Weiss“, které již obsahovaly časový rozvrh válečných akcí. Polské síly v západních částech země měly být zničeny souběžnými útoky německých armád, vedeným ze Slezska, Pomořanska a Východního Pruska. Mezitím nacisté znásobili provokace v Gdaňsku a Goebbelsův tisk zahájil rozsáhlou kampaň směřující k „ochraně terorizovaných“ soukmenovců v Polsku. Součástí této konfrontace bylo i rozehrání složité politické hry s Moskvou, která měla být zainteresována na společném postupu vůči Varšavě.

Na úterý 22. srpna byla na Berghof svolána další porada velitelské špičky říšské branné moci. Její průběh si zaznamenal do svého deníku generálplukovník Halder. Ve stručných formulacích rekapituloval Hitlerovy závěry: „Poměr Polsko-Německo je nadále neudržitelný. Naše návrhy ohledně Gdaňska a koridoru byly na popud Anglie odmítnuty. Nyní musíme udeřit. Jde o zničení Polska, o rozdrcení jeho


16 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

životní síly. Nejde o dosažení určité linie nebo o nové hranice, ale

o zničení nepřítele, o které se musí usilovat stále novými cestami.

Vítěz není nikdy interpelován, zda byly jeho důvody oprávněné. Ne

jde o to mít na své straně právo, ale výlučně o vítězství.“ Válka měla

začít 26. srpna a Hitler se zmínil i o připravované Ribbentropově

cestě do Sovětského svazu a o nadcházejícím podpisu významné

smlouvy: „Nyní mám Polsko přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. Obá

vám se pouze toho, aby se mi nějaký Schweinehund na poslední

chvíli nenabídl za zprostředkovatele.“ Poté co obdržel zprávu o uza

vření sovětsko-německého paktu o neútočení, potvrdil Hitler v noci

z 23. na 24. srpna datum útoku na 26. srpna 1939.

Sovětsko-německý pakt o neútočení

Součástí nacistické přípravy válečného konfl iktu bylo i rozehrání slo

žité politické hry s Moskvou, která měla být zainteresována na izolaci,

porážce a posléze i dělení polského státu. Stalin se po Mnichovu zřekl

myšlenky kolektivní bezpečnosti, které ostatně nikdy nedůvěřoval,

a opět se vrátil k tradičnímu využívání rozporů mezi jednotlivými zá

padními mocnostmi a k prosazování vlastních záměrů a cílů. Od kon

ce roku 1938 programově sledoval obnovu imperiálních hranic i vlivu

někdejšího carského Ruska a nikterak se netajil svým požadavkem

revize dosavadních hraničních linií Sovětského svazu. V tomto ohle

du revidoval i předchozí kritický přístup k nacistickému Německu

a pozitivně reagoval na Hitlerův vstřícný signál z ledna 1939, kdy

nebylo možné přehlédnout kancléřovu přátelskou konverzaci se so

větským velvyslancem Merekalovem na novoročním přijetí diploma

tického sboru. Na XVIII. sjezdu VKSb v březnu 1939 se Stalin vyhnul

jakémukoli hodnocení zahraniční politiky Německa a Itálie a naopak

ostře napadl Velkou Británii a Francii. Berlín tuto iniciativu akcepto

val a Ribbentropův hospodářský expert dr. Schnur re obnovil němec

ko-sovětské obchodní rozhovory, které se mj. týkaly i zastavených

dodávek zbrojního materiálu z plzeň ské Škodovky. Počátkem května


17SOVĚTSKO-NĚMECKÝ PAKT O NEÚTOČENÍ

byl odvolán lidový komisař zahraničních věcí Maxim Litvinov a do jeho křesla usedl Stalinův blízký spolupracovník Vjačeslav Molotov. Litvinovův pád nacisté správně pochopili jako zřetelnou zprávu o konci jedné etapy sovětské zahraničněpolitické orientace. Depeše německého velvyslanectví v Moskvě zdůraznila v této souvislosti, že Molotov – na rozdíl od Litvinova – není Žid.

Myšlenku sovětsko-německého dialogu vytrvale prosazoval Ribben trop, a to i proti mínění staré stranické elity, především A. Rosenberga a H. Göringa. V první májové dekádě soustavně přesvědčoval Hitlera o vhodnosti pozitivní reakce na změnu v Moskvě. Vůdce posléze souhlasil s otevřením prostoru pro ekonomickou spolupráci. Německý velvyslanec Schulenburg informoval v polovině května Molotova, že „říšská vláda má mimořádně velký zájem na řešení hospodářských vztahů se Sovětským svazem“. Lidový komisař zahraničí ovšem posunul diskutované téma do jiné roviny, když tato jednání podmínil politickou dohodou. Ribbentropův aparát byl ochoten o této možnosti diskutovat, ale Hitler se prozatím k případnému politickému vyústění probíhajících rozhovorů choval zdrženlivě. S podezřením sledoval diplomatické hry mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, přičemž možnou pojistkou proti nežádoucím výsledkům trojstran ných porad o případné vojenské spolupráci se stal obnovený kontakt s Velkou Británií. Chamberlainovi důvěrníci – Horace John Wilson, Robert Hudson a Charles Rodin Buxton – jednali od června s různými německými autoritami, např. s Göringovým zmocněncem pro čtyřletý plán Dr. Helmutem Wohlthatem, o uzavření dalekosáhlé dohody mezi Británií a Říši, která se měla týkat rozdělení zájmových sfér. V téměř nepřehledné šachové hře evropské politiky v horkém létě roku 1939 byla tato iniciativa ovšem jen jednou z možností alternativního tahu, ale ničím více.

Mezitím stále pokračovala německo-sovětská výměna názorů a debaty o modalitách ekonomických relací, ale na sklonku června byla tato diskuse náhle přerušena. Moskva tak negativně zhodnotila nedávné uzavření nonagresních smluv mezi Německem, Lotyšskem a Estonskem. Nicméně vzdor netrval příliš dlouho. Stalina zřejmě


18 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

znervóznila zjevná neochota Velké Británie více se angažovat ve vlek

lém jednání o uzavření obranné koalice se Sovětským svazem. Navíc

„Hospodář“ již vymezil svůj zájem o Pobaltí, Finsko, Polsko a Ru

munsko, a obě demokracie stále odmítaly přenechat tyto státy sovět

ské péči, zatímco některé signály z Berlína tuto možnost nevylučova

ly. Takže 18. července navštívil Schnurreho sovětský obchodní

zástupce v Berlíně Babarin a navrhl mu oživení stagnujících rozho

vorů. Následující bilaterální konverzace v obou hlavních městech již

získala potřebný politický rozměr a němečtí diplomaté tlumočili so

větským partnerům klíčový Ribbentropův vzkaz, že „od Baltu až po

Černé moře neexistuje mezi našimi zeměmi problém, který by nemo

hl být vyřešen“. Konkrétní nabídku na dělení Polska a Pobaltí před

ložil Schulenburg Molotovovi 3. srpna. Hitler fi nalizoval přípravy

k válce a Ribbentrop dostal zelenou k uzavření příslušné dohody

s Moskvou, jejímž obsahovým jádrem měla být parcelace Polska

a vymezení sfér vlivu. K překvapení Berlína však Kreml reagoval zdr

ženlivě. Zdá se, že Sověti chtěli zvýšit svou cenu, a tato kalkulace jim

vyšla. Hitler nyní sváděl souboj s časem. Armádní velení požadovalo,

aby válečná operace byla zahájena – s ohledem na očekávané pod

zimní plískanice na polském bojišti – již 25. nebo 26. srpna, a říšský

kancléř neměl ještě zabezpečené politické jištění rychle se blížícího

konfl iktu. Schulenburg měl proto Molotovovi předat nótu své vlády

s dalekosáhlými nabídkami – uzavření paktu o neútočení na 25 let,

zprostředkování v konfl iktních sovětsko-japonských vztazích, přízni

vé řešení všech vzájemných problémů a respektování sovětských

představ o zájmových sférách. Molotov přijal německého tituláře až

17. srpna večer a pokračoval v dosavadní nátlakové taktice, která

těžila z německého spěchu. Ještě před případným podpisem paktu,

rozšířeném o tajný protokol s přesným vymezením sovětské sféry

vlivu, měla být signována velkoryse koncipována obchodní dohoda.

Velvyslancova depeše o průběhu této čtvrteční schůzky zastihla

Hitlera a Ribbentropa na Berghofu; vůdce reagoval silně popudlivě

a prohlásil, že další odklad požadované fi nální tečky již není možný.

Hrabě Schulenburg byl obratem vyzván k novým aktivitám. Uspěl až


19SOVĚTSKO-NĚMECKÝ PAKT O NEÚTOČENÍ

19. srpna večer, kdy mu bylo Molotovem sděleno, že pokud bude příštího dne podepsána bilaterální obchodní dohoda, může Ribbentrop přiletět do Moskvy 26. nebo 27. srpna. Současně obdržel text sovětské verze paktu o neútočení. Stalin později Churchillovi řekl, že právě tehdy, 19. srpna odpoledne ztratil důvěru ve Velkou Británii a Francii. Byla to přirozeně výmluva, byť byla hájena tehdejší zprávou o konečném odmítnutí Varšavy, jež se defi nitivně rozhodla nespolupracovat se sovětskou armádou. Stalin se rozhodl pro specifi ckou obnovu Rapalla z r. 1922 již na přelomu let 1938 a 1939 a všechny pozdější „hry na labutě a pávy“ mu měly zajistit pouze a jen maximální zisk.

Nacisté přijali sovětskou výzvu. Ještě v noci z 19. na 20. srpna byla v Berlíně podepsána obchodní dohoda, ale navržené termíny Ribbentropovy cesty do Moskvy Němcům nevyhovovaly. Válka měla začít 26. srpna a do té doby muselo být jasno. Proto Hitler napsal Stalinovi 20. srpna osobní dopis, ve kterém souhlasil se všemi sovětskými návrhy ohledně vymezení ruského zájmového prostoru – byl ochoten i ke koncesím v oblasti úžin, ale současně požadoval, aby jeho ministr zahraničí mohl přiletět do Moskvy již v nejbližších dnech, nejpozději 23. srpna. Stalin odpověděl kladně, ale po celou dobu napjatého očekávání této depeše byl Hitler na pokraji nervového kolapsu.

V časném odpoledni 23. srpna 1939 přistál Ribbentropův zvláštní letoun na moskevském letišti. Po krátkém odpočinku německé delegace byl v Kremlu – za Stalinovy přítomnosti – projednán text paktu o neútočení a zpřesněny formulace tajného protokolu. Parcelace Polska byla vedena podél břehů Narewu, Visly a Sanu; sovětský zájem v Pobaltí byl vymezen severní hranicí Litvy a Německo vyjádřilo dezinteres i o oblast Besarábie. Moskevská jednání ukončila slavnostní recepce s vodkou a kaviárem a ve dvě hodiny v noci na 24. srpna byly oba dokumenty podepsány ministry zahraničí Ribbentropem a Molotovem. Stalin připil na Hitlerovo zdraví a Ribbentrop se po návratu do Berlína netajil tím, že se v někdejších carských komnatách cítil jako mezi svými parteikameraden. „Stalin je přesně takový jako vy, mein Führer. Je neuvěřitelně mírný – vůbec se diktátorovi nepodobá.“


20 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Poslední dny míru

Ribbentropův předpoklad, že uzavřením sovětsko-německého paktu

bude z politické hry vyřazena Velká Británie, se nesplnil. Naopak,

v nově vzniklé situaci byla urychleně aktualizována otázka anglo

-polské spojenecké dohody. Od konce dubna odkládal totiž Londýn

konečný podpis připravované smlouvy, přestože Poláci zoufale usilo

vali o její fi nalizaci. V pátek 25. srpna však ministr zahraničí Halifax

oznámil polskému vyslanci v Londýně Raczyńskému, že „dohoda

může být okamžitě signována“. Titulář vzápětí telefonicky konzulto

val tuto otázku s Beckem a po jeho souhlasu byla ještě téhož dne

v 17.15 anglo-polská dohoda podepsána. Dokument obsahoval osm

článků a tajný protokol, který konkretizoval všeobecně laděný text

smlouvy a byl zaměřen proti Německu. Ve svých pozdějších pamě

tech se Halifax pokusil bagatelizovat význam garancí i smlouvy

z 25. srpna tvrzením, že ani Poláci si nečinili o britské vojenské po

moci iluze, a klasifi koval garance jako pouhé politické gesto. Polská

vláda však brala západní pomoc vážně a neměla pro taktické obraty

britské politiky příliš velké pochopení.

Zpřístupněné dokumenty z britských archivů objasnily i bezpro

střední příčinu náhlého rozhodnutí Chamberlainova kabinetu. Onoho

25. srpna – krátce po 13. hodině – obdržel Halifax spěšný telegram

z velvyslanectví Spojeného království v Berlíně. Henderson v něm svou

vládu informoval o Hitlerově projevu na Berghofu z 22 srpna, o přípra

vě pohraničních provokací v Horním Slezsku a o předpokládaném za

hájení války nadcházející sobotu ráno. Podpis anglo-polské dohody

měl ještě v posledním okamžiku zachránit mír. Henderson měl svou

zprávu z dobrého pramene. Nacisté se sice snaži li maximálně utajit

konkrétní přípravy agrese, včetně textu Hitlerova projevu, ale podplu

kovník Abwehru Hans Oster sdělil základní údaje Hermanu Maasovi,

který okamžitě vyhledal vedoucího kanceláře Associated Press v Berlí

ně a pracovníka britské tajné služby Louise P. Lochnera. Oster i Maas,

členové protihitlerovské důstojnické opozice, často používali Lochnero

vých služeb k předávání závažných informací vládě Jeho Veličenstva.


21POSLEDNÍ DNY MÍRU

V pátek 25. srpna se krátce po poledni uskutečnil také rozhovor mezi Hitlerem a velvyslancem Hendersonem. Rozmluva trvala necelou hodinu a proběhla v neobvykle klidném tónu. Hitler nejprve slovně zaútočil na Poláky, přičemž výrok o „makedonských poměrech“ na německo-polském pomezí vešel do historického folklóru. Sir Neville Henderson vyslechl i velkorysou nabídku na garanci integrity Britského impéria, téměř neskutečně zněla i kancléřova slova o „rozumném omezení zbrojení“. Tato teze byla vyřčena v okamžiku, kdy do gdaňského přístavu připlula školní loď německého válečného námořnictva „Schleswig-Holstein“, údajně na přátelskou návštěvu. Stará bitevní loď z roku 1906 již nemohla konkurovat moderním válečným obrněncům, ale její čtyři 280milimetrová děla nebezpečně ohrožovala polskou základnu na Westerplatte. Navíc v podpalubí skrývala úderný oddíl námořní pěchoty.

Půl hodiny po skončení rozhovoru s Hendersonem Hitler rozhodl o zahájení válečné akce proti Polsku. Před podvečerní návštěvou francouzského velvyslance Coloundra se však dozvěděl o podpisu a obsahu anglo-polské dohody. Zpráva zapůsobila. Po 18. hodině byl odvolán aktivační rozkaz a postupně byla zastavena většina nastupujících jednotek. Příkaz nezastihl pouze diverzní skupinu poručíka Herznera, která měla speciální úkol v prostoru Jablunkovského průsmyku. (Po celý nadcházející den se snažila udržet kontrolu strategicky důležité železniční tratě a marně očekávala příchod hlavních sil ze Žiliny.) Hitler obhajoval své rozhodnutí potřebou časové rezervy pro další diplomatická jednání, ale ve skutečnosti usiloval o narušení polských spojeneckých svazků.

Od 23. srpna se rozvíjela i tzv. kyvadlová diplomacie švédského průmyslníka Birgera Dahleruse, který z Göringova pověření cestoval mezi Londýnem a Berlínem a sondoval stanoviska odpovědných osobností. Švédovy diplomatické cesty získaly nový smysl zejména po uzavření anglo-polské dohody, kdy směřovaly k uvolnění britsko-polských vztahů. V neděli 27. srpna odletěl Dahlerus na Britské ostrovy a odevzdal Chamberlainovi Hitlerovy návrhy: Německo si přeje uzavřít alianci se Spojeným královstvím. Německo se také


22 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

zavazuje k péči o polský národ. Je třeba dosáhnout dohody o navrá

cení německých kolonií. Británie pomůže Německu získat Gdaňsk

a polský koridor. Bude nutné dosáhnout dohody o nakládání s ně

meckými menšinami v Polsku. Německo se zavazuje bránit svými

vojáky i Britské impérium. Okamžitá odpověď na Hitlerovo vyděrač

ské memorandum se skládala ze tří bodů: Londýn navrhl zahájení

přímých německo-polských rozhovorů o otázce hranic a menšin.

Nové polské hranice měly být garantovány nejen Německem, ale vše

mi evropskými mocnostmi. Vláda Jeho Veličenstva odmítla němec

kou pomoc při obraně svých držav. Tento obratně sestavený doku

ment, který přivezl 28. srpna večer do Berlína sir Neville Henderson,

obsahoval jak potvrzení záruk Polsku, tak nabídku širší dohody

s Německem.

Britského velvyslance očekávali v říšském kancléřství ve 22 hodin.

Jeho úřad však nestačil včas dokončit německý překlad anglické

nóty, a tak titulář přijel o půl hodiny později. Setkání proběhlo v úz

kém kruhu: Hitler, Ribbentrop, Henderson a tlumočník, dr. Schmidt.

Ovzduší bylo přátelské. Říšský kancléř byl neobvykle vstřícný, pro

hlásil však, že bude uspokojen pouze návratem Gdaňska, celého ko

ridoru a úpravou hranic ve Slezsku. Poslední požadavek byl novým

faktorem a dokumentoval promyšlenost režie stupňovaného němec

kého tlaku. Na závěr nočního setkání Hitler přislíbil, že bude okamži

tě reagovat, ale odpověď na britskou nótu z 28. srpna nechal téměř

celý příští den ležet na svém psacím stole, ačkoli jinak neustále zdů

razňoval časovou tíseň. Byl to záměr, který měl stresovat především

Varšavu. Henderson byl pozván do nové budovy říšského kancléřství

až v úterý 29. srpna po 19. hodině. Na rozdíl od minulého setkání

vládla v rozlehlé Hitlerově pracovně napjatá atmosféra. Vůdce oka

mžitě demonstroval své rozhořčení nad dalšími „masakry v Polsku“

a k Hendersonovi se choval velmi odměřeně. Obsahovým jádrem ně

mecké odpovědi byl souhlas se zahájením rozhovorů s Varšavou, ale

její zmocněnec měl přijet do Berlína již následujícího dne. Celé toto

večerní divadlo mělo sloužit k dezinformaci britské politiky a světo

vého veřejného mínění. Hitler již defi nitivně rozhodl o zahájení války


23POSLEDNÍ DNY MÍRU

1. září, „mnichovská“ varianta byla pohřbena a další diplomatické tance byly již zcela podřízeny potřebám vojenské strategie.

Varšava odmítla vyslat do Berlína ministra Becka nebo kohokoli jiného na stejné úrovni. Britský velvyslanec ve Varšavě sir Howard Kennard hlásil do Londýna: „Poláci nepochybně budou raději bojovat a podlehnou, než aby se pokořili, zvláště po příkladech Československa, Litvy a Rakouska.“ Téhož dne, tj. 30. srpna, Polsko také mobilizovalo a německá armáda dokončila poslední přípravy k ataku.

Foreign Offi ce přihlédl k textu Kennardovy depeše při koncipování dalšího memoranda pro německou vládu. Nový dokument zdůrazňoval význam přímého jednání sporných stran, požadoval garanci polských životních zájmů a pochyboval o možnosti reálného německo-polského kontaktu již 30. srpna. Britský kabinet navrhoval normální diplomatický postup – vypracování modality rozhovorů, určení místa schůzky a vlastní výměnu názorů. Po dobu diplomatických jednání se měly obě vlády vzdát násilných akcí, respektovat územní nedotknutelnost a dojednat modus vivendi pro Gdaňsk. V textu ovšem scházelo potvrzení britského zájmu na zachování územní integrity Polska. Možný souhlas se změnou statusu Gdaňska vytvářel prostor pro italskou iniciativu ve smyslu nového Mnichova.

Henderson přinesl toto memorandum na Wilhelmstrasse 76 několik minut před půlnocí 30. srpna. Německé ultimátum Polsku již prakticky vypršelo. Jelikož Hitler odmítl další setkání s velvyslancem, očekával jej ve staré Bismarckově pracovně Joachim von Ribbentrop. Ačkoli Henderson mohl hovořit ve své mateřštině, vybral si na důkaz dobré vůle němčinu, třebaže ji neovládal zcela dokonale. Zahájil upozorněním, že by bylo nerozumné očekávat od vlády Jeho Veličenstva, že by byla schopna během 24 hodin zařídit vyslání polského delegáta do Berlína. Ministr okamžitě vybuchl: „Lhůta už vypršela, a kde je tedy Polák, kterého vaše vláda chtěla obstarat?“ Brit nereagoval a odevzdal svému partnerovi stručné osobní poselství Nevilla Chamberlaina, které rekapitulovalo anglické kroky ve Varšavě. Na okraj tohoto dokumentu Henderson poznamenal, že „jeho vláda požádala polský kabinet o umírněný postup a doufá, že Německo


24 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA zaujme obdobný postoj“. Ribbentrop stroze odpověděl: „Provokatéry jsou Poláci, a nikoli my. Pokud se v této věci obracíte na nás, pak jste na špatné adrese. Britská iniciativa přinesla až dosud jediný výsledek – polskou mobilizaci.“

V tomto tónu konverzace pokračovala. Henderson se pokusil přečíst britské memorandum, ale byl neustále přerušován. Po Ribbentropově výroku, že „situace je zatraceně vážná“, si oba muži málem nafackovali. V další fázi rozhovoru Ribbentrop vytáhl z kapsy kus papíru a začal z něho číst německé návrhy na řešení vztahu k Polsku. Henderson příliš neposlouchal, po předešlé hádce se obtížně soustřeďoval a předpokládal, že posléze obdrží ofi ciální text dokumentu. Ministr ho však nemínil, ba nesměl dát z rukou. Podle Hitlerova příkazu směl britskému velvyslanci pouze tlumočit jeho obsah. Henderson nakonec navrhl, aby Ribbentrop povolal polského velvyslance v Berlíně a odevzdal mu ony německé požadavky. Ten však za svou osobu odmítl a přenechal všechna rozhodnutí Hitlerovi.

Poslední německý projekt na řešení „polské krize“ měl jen propagandistický charakter. Hitler to ostatně později potvrdil: „Potřeboval jsem alibi především pro německý národ, abych mu dokázal, že jsem dělal vše pro udržení míru. Proto jsem vypracoval velkorysý návrh na řešení otázky Gdaňska a koridoru.“ Klíčové body „velkorysého návrhu“ směřovaly proti Varšavě. Likvidovaly polské pozice na Baltu, navrhovaly uspořádání plebiscitu v koridoru, přičemž do něho zahrnovaly většinu území v Pomořanech. Smysl celé hry byl jasný. Komedie s návrhy měla zkomplikovat jejich případné odevzdání Polsku. Berlín by pak mohl postavit Poláky do role podněcovatelů války, jelikož v napjaté situaci odmítli „mírové návrhy“ a nedostavili se k jednání.

Ve čtvrtek 31. srpna ve 12 hodin 40 minut překročilo nacistické Německo svůj Rubikon. Adolf Hitler podepsal v říšském kancléřství poslední rozkaz ke vpádu do Polska – Směrnici č. 1 pro vedení války. Podvečerní návštěva polského tituláře Lipského na Wilhelmstrasse byla již jen pouhou formalitou.

Nad ránem 1. září 1939 zahájila děla bitevní lodi „Schleswig-Holstein“ palbu na Westerplatte. Po šesti minutách zaútočila pěchota.


25ČTVRTÉ DĚLENÍ POLSKA

Začala druhá světová válka. V dopoledním projevu před říšským

sněmem oznámil Hitler anexi Gdaňska, ale pečlivě se vyhnul formu

laci o vyhlášení války. Hovořil pouze o odvetě za „násilné akce Pol

ska“. Stále doufal v izolovaný konfl ikt a rychlé vítězství. S napětím

očekával reakci západních mocností. Předpokládal, že Velká Británie

a Francie se zaleknou perspektivy velké války a své závazky vůči

Varšavě nedodrží. Zpočátku se situace vyvíjela podle Hitlerovy kal

kulace. Obě demokratické mocnosti sice předaly Německu v dopo

ledních hodinách 1. září varovné nóty, ale souběžně stále jednaly

s Itálií o uspořádání „konference o Polsku“. Nakonec zabránil nové

mu Mnichovu především Hitler, který byl již odhodlán válčit.

Na druhé straně postavení vlád Francie a Velké Británie nebylo

jednoduché. Proti další kapitulaci se postavila velká část domácího

i světového veřejného mínění. Navíc – agrese v Polsku se již dotýkala

životních zájmů obou velmocí. Všechny tyto faktory donutily jak

Chamberlainovu, tak Daladierovu vládu vyhlásit 3. září 1939 nacis

tickému Německu válku.

Čtvrté dělení Polska

Pro polské tažení měl generál Walter von Brauchitsch k dispozici

60 divizí s jedním a půl milionem mužů, kteří byli rozděleni do dvou

armádních skupin – „Sever“ a „Jih“. Jejich cílem bylo zničení většiny

protivníkových sil v prostoru na západ od Visly a obsazení Varšavy.

Poláci byli připraveni hájit hlavní obrannou linii podél toku řek Biebr

za, Narew a Visla. Již první pohraniční střety ukázaly velký rozdíl mezi

moderními bojovými prostředky Wehrmachtu a zaostalou výzbrojí ag

rárního státu. Odvážní polští huláni marně útočili na postupující ně

mecké tanky a statečně bojující pěší jednotky nedokázaly dlouhodo

bě vzdorovat masivním úderům říšské branné moci. Ve dnech 10. až

11. září se zhroutila obrana v povodí velkých toků a Němci východně

od Varšavy postupně obklíčili a posléze i rozbili obě klíčová polská

armádní uskupení „Poznaň“ a „Pomořany“. V tomto okamžiku byla


26 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA také naplněna litera německo-sovětského paktu o neútočení a 17. září překročila východní hranice zoufale bojujícího Polska Rudá armáda. Její svazky překonaly poměrně slabý odpor pomezního krytu a postoupily na předem dohodnutou demarkační linii Pisa, Narew, Visla a San. Sovětská vláda tuto agresi odůvodnila nutnou ochranou běloruské a ukrajinské populace. V noci na 18. září se nejvyšší polské vládní a vojenské instituce přesunuly do Rumunska. O týden později se vzdala Němci obklíčená Varšava a v Moskvě dohodnuté rozdělení „ohavného zplozence versailleské smlouvy“ bylo dokončeno podpisem „Smlouvy o hranicích a přátelství“ z 28. září 1939. Stalin, výměnou za odstoupení části Sověty obsazeného polského území, získal volné ruce v Litvě. Rezolutně odmítl Hitlerův návrh na vytvoření jakéhosi „zbytkového“ Polska. To mělo defi nitivně zmizet z mapy Evropy a symbolickou tečkou za jeho čtvrtým dělením se stala společná přehlídka „vítězů“ – Wehrmachtu a Rudé armády – v Brestu Litevském. Poslední bojeschopná armádní skupina „Polesí“ však složila zbraně až 5. října.

Mezitím – 29. září 1939 – rezignoval v „rumunské pasti“ dosavadní polský prezident Ignacy Mosciski a jmenoval svým nástupcem dosavadního velvyslance v Londýně Edwarda Raczyńského. Také vláda Felicjana Slawoje-Składkowského podala demisi a nová hlava poraženého, ale nekapitulujícího státu pověřila sestavením exilového kabinetu generála Władysława Sikorského.

Po ukončení vojenských operací přikročily obě vítězné mocnosti k reorganizaci okupovaných území. Hitlerovým výnosem z 8. října byly do třetí říše inkorporovány Pomořany, Velkopolsko a část Slezska. Později se integrace týkala ještě Lodže, severního Mazovska a Suwałska. V nově zřízených župách „Velkopolsko“ (Watrhegau) a „Gdaňsk-Západní Prusko“ (Danzig-Westpreussen) okamžitě proběhly etnické čistky. Na zbytku německého záboru byl 12. října vyhlášen Generální gouvernement s hlavním městem Krakovem a dvanácti miliony obyvatel. Jeho teritorium se mělo v čase nadcházejících migračních pohybů stát jakousi „odpadní jámou“ říše a fi nální stanicí pro vysídlovanou židovskou populaci. Cílená perzekuce směřovala ke zničení polské politické, kulturní a vědecké elity.


27ZÁPAS O POBALTÍ

Také Sověti neztráceli čas. Okamžitě organizovali pod záštitou NKVD „volby“ do tzv. Lidových shromáždění ve Lvově a v Białystoku. Podle předem daného scénáře se obě nově vzniklá seskupení obrátila na Nejvyšší sovět SSSR se žádostí o připojení západní Ukrajiny a západního Běloruska k příslušným svazovým republikám. Ve dnech 1. a 2. listopadu 1939 bylo této žádosti vyhověno a někdejší polská východní území se stala nedílnou součástí Stalinova impéria. S krátkým časovým odstupem probíhala i sovětizace celého prostoru se všemi doprovodnými jevy třídního teroru, nacionalizace majetku či násilného šíření komunistické ideologie. (V březnu 1940 rozhodlo politické byro ÚV VKSb o fyzické likvidaci většiny zajatých polských důstojníků.)

Přibližně v téže době, tj. na přelomu září a října 1939, zahájila Moskva diplomaticko-vojenskou ofenzivu v Pobaltí, která měla vytvořit potřebnou základnu pro jeho pozdější anexi.

Zápas o Pobaltí

Vlastnický vztah k Pobaltí se stal konstantou imperiální politiky carského Ruska. Ale i pro ruské liberály znamenala případná ztráta Baltu děsivé nebezpečí pádu do hlubin Asie. Ani bolševici se nikdy nesmířili se samostatností Litvy, Lotyšska, Estonska, či Finska a netajili se svou snahou o politickou kontrolu celého regionu, který chápali jako součást bezpečnostního předpolí sovětského státu. Molotov v této souvislosti charakterizoval pobaltské republiky jako „drobečky na ubrusu západoruské nížiny“. Příznivá situace pro realizaci Stalinových mocenských ambicí, tj. obnovení původních hranic samoděržaví, se vytvořila po srpnovém podpisu paktu s nacistickým Německem. Jeho tajný protokol vymezil sféry zájmů a umožnil průnik Rudé armády na území Polska a Besarábie, do Pobaltí a Finska. Dohody s Berlínem sice nikterak nedefi novaly politický status Pobaltí, ale respektováním zájmů Sovětského svazu vytvářely prostor pro následnou moskevskou režii vývoje událostí.


28 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Mezi 28. zářím až 10. říjnem 1939 podepsali Rusové s Estonskem, Lotyšskem a Litvou smlouvy o „vzájemné“ pomoci při ochraně proti vnější agresi. Znění všech tří dokumentů bylo prakticky shodné; vedle zveřejněného textu byly signovány i tajné dodatky, které precizovaly podmínky sovětské přítomnosti na teritoriu jednotlivých republik. V Estonsku se mj. jednalo o námořní a letecké základny na ostrovech Sarema (Ösel), Chiuma (Dagö) a v přístavu Paldiski. V Lotyšsku se Rudá armáda rozmístila v Lijepaji (Libava) a ve Venstpilsu (Vindava). Dále získala právo na rozmístění pobřežních baterií nutných pro zabezpečení Rižského zálivu. Ve smlouvě s Litvou byla zahrnuta klauzule o společné obraně litevských hranic. Kaunasu byla následně postoupena oblast Vilna (Vilnius), kterou sovětská armáda obsadila v průběhu polského tažení.

Tyto aktivity nevyvolaly velký mezinárodní odpor. Evropa byla ještě v šoku po bleskové porážce Polska a Hitler v projevu z 6. října opět zdůraznil, že Německo má v Pobaltí pouze hospodářské, a nikoli politické cíle. (Do jara roku 1941 nacisté uskutečnili odsun tzv. úlomků německého národa; z Estonska odvezli téměř 13 000 soukmenovců, z Lotyšska více než 47 000 a z Litvy 53 000 osob německé národnosti.) Charakteristická byla Churchillova reakce. V důvěrném rozhovoru se sovětským velvyslancem v Londýně Majským prohlásil, že Moskva má plné právo na strategickou obranu východního pobřeží Baltu.

Tamní státy byly nyní pod trvalým tlakem. Pokusem o nalezení východiska z patové situace byla prosincová porada ministrů zahraničních věcí v Tallinu o utužení vzájemné vojenské spolupráce. SSSR však interpretoval její výsledky jako nepřátelský akt, odporující liteře nedávno uzavřených bilaterálních smluv.

Na vážné komplikace však sovětská politika narazila ve Finsku. Odmítnutí Finů vzdát se strategicky cenných území na přístupech k Leningradu vedlo 29. listopadu 1939 k sovětskému útoku. Moskvou iniciovaný vznik tzv. dělnicko-rolnické vlády měl usnadnit předpokládanou anexi fi nského státu. V zimní válce však Rudá armáda selhala a Finové ubránili – byť za cenu těžkých územních ztrát – svou nezávislost. Stalinské čistky z konce 30. let zlikvidovaly téměř celý


29ZÁPAS O POBALTÍ

důstojnický sbor sovětské branné moci a velitelskou pravomoc převzali primitivní hlupáci typu Semjona Buďonného či Klimenta Vorošilova, jejichž vojenský rozhled byl ohraničen zahnutou čepelí kozácké šavle. V zimní válce názorně prokázali naprostou nekompetentnost. Zcela selhalo zásobování polních jednotek a svazky přesunuté k Leningradskému vojenskému okruhu z Ukrajiny či Běloruska nebyly vycvičeny k boji v podmínkách severu. Velká Británie a Francie uvažovaly o možné pomoci napadenému Finsku, připravovaly mj. útok proti ropným polím v Zakavkazsku, ale poté co se Rusům nakonec podařilo prolomit Mannerheimovu linii, válka rychle spěla ke svému konci. Dne 12. března 1940 byla podepsána sovětsko-fi nská mírová smlouva a následujícího dne byly zastaveny bojové akce. Rudá armáda ztratila více než 200 000 vojáků, Finové 26 000. Sověti se museli spokojit pouze ze ziskem Karelské šíje, Petsama a přístavu Viipuri (Vyborg). Již 14. prosince 1939 byl Sovětský svaz vyloučen ze Společnosti národů.

Na jaře roku 1940, zřejmě i v souvislosti s neočekávaným průběhem německé ofenzivy na Západě a faktickým neúspěchem ve válce s Finskem, se Stalin rozhodl pro přímý zábor Pobaltí. Scénář událostí byl opět shodný pro všechny tři republiky. Nejprve V. M. Molotov odevzdal v polovině června diplomatickým zástupcům Estonska, Lotyšska a Litvy v Moskvě protestní nóty ohledně „soustavného porušování smluv o vzájemné pomoci“. Žádal okamžité provedení vládních změn a zároveň oznámil přesun nových sovětských jednotek na území jednotlivých republik. Souběžně bylo aktivováno komunistické podzemí, které ve velkých městech Pobaltí organizovalo prosovětské demonstrace.

Dne 15. června 1940 začala Rudá armáda obsazovat Litvu. Kabinet prezidenta A. Smetony uprchl do Německa a moci se ujala levicová vláda Justase Paleckise. O dva dny později překročily sovětské oddíly hranice Lotyšska. Dosavadní autoritativní premiér Ulmanis se pokusil o odpor, ale již 20. června odstoupil a do čela nové administrativy byl postaven středoškolský profesor A. Kirchenstein. Naprosto shodně proběhla i vládní změna v Estonsku, kde po vojenské okupaci


30 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

padl Pätsův režim a prosovětskou vládu vytvořil Johanes Varese.

Komunisté, podpoření přítomností intervenční armády a organizová

ni složkami NKVD, dosáhli změn v zastupitelských sborech. Ty pak

prohlásily Estonsko, Litvu a Lotyšsko za sovětské republiky a požá

daly o přijetí do svazku SSSR. Nejvyšší sovět těmto žádostem přiro

zeně vyhověl a Estonsko (22. července 1940), Litva (3. srpna 1940)

a Lotyšsko (5. srpna 1940) se staly svazovými republikami.

Formování nové západní hranice Sovětského svazu bylo prozatím

dokončeno připojením Besarábie a severní Bukoviny, které Rudá ar

máda okupovala na přelomu června a července 1940. Rumunsko

kapitulovalo a obě oblasti se ještě téhož roku staly součástí Moldav

ské svazové republiky. (Někdejší habsburská država Bukovina, na

rozdíl do Besarábie, nikdy nenáležela k carskému Rusku a nefi guro

vala také v tajné doložce německo-sovětského paktu. Její anexí byl

Hitler skutečně zaskočen.)

Podivná válka

Velká Británie a Francie vstupovaly v září 1939 do druhé světové

války tak, jako by měly vést – řečeno slovy maršála Montgomeryho –

polní tažení roku 1914. Zejména vojenská koncepce Francie měla

výrazné konzervativní rysy. Vycházela ze zkušeností první světové

války, absolutizovala poziční charakter konfl iktu a nedocenila vý

znam manévrů, motorizace armády, úlohu tanků a letectva. Gene

rální štáb měl o Francii představu jako o velké pevnosti, která zadrží

protivníka na vnější obranné čáře, ale Maginotova linie byla dobudo

vána pouze na francouzsko-německé hranici. Strategická orientace

vycházela z předpokladu spojeneckého svazku s Velkou Británií.

V březnu, květnu, červnu a srpnu 1939 projednávali představitelé

obou generálních štábů varianty vojenské spolupráce. V základ

ních otázkách existovala shoda. Ozbrojené síly Spojeného království

a Francie budou společně postupovat proti Německu a Itálii. Jádro

pozemních sil bude tvořit francouzská armáda, jejímuž velení se


31PODIVNÁ VÁLKA

podřizoval i britský expediční sbor. V námořní a letecké válce přebírali iniciativu Britové. Tyto obecné zásady však nebyly konkretizovány a do zahájení bojů neexistoval jednotný strategický plán. Teprve koncem července 1939 navrhl Neville Chamberlain vytvoření společné vojenské rady a mezispojeneckého štábu. Daladier souhlasil, ale do 1. září nebylo společné velení ustaveno.

V prvních dnech války Francouzi sice na několika místech překročili německé hranice, ale již 12. září nařídil generál Maurice Gamelin přerušení útočných operací a stažení jednotek za Maginotovu linii. V téže době se ve Francii začal vyloďovat britský expediční sbor. Přibližně 161 000 mužů pod velením generála Johna Gorta se počátkem října soustředilo v prostoru Lille. Po skončení války proti Polsku přesunuli Němci na západní frontu značné vojenské síly, ale obě znepřátelené strany prozatím vyčkávaly a britské letectvo „bombardovalo“ německé pozice propagandistickými letáky. Čas podivné války prohloubil politickou a vojenskou demoralizaci spojeneckých armád. Ještě v říjnu pokračovaly „mírové sondáže“ Birgera Dahleruse, ale Hitlerovy nezávazné návrhy ohledně možného obnovení „zbytkového“ Polska v Londýně nerezonovaly. Do prázdna vyzněla i mediace údajného Rooseveltova důvěrníka Williama R. Davise, jehož představy kompromisního míru nacisté zamýšleli použít k otestování vztahů mezi Albionem a Spojenými státy.

Válčilo se pouze na moři. Ponorky admirála Karla Dönitze od prvního dne konfl iktu zahájily bitvu o Atlantik; 17. září U–29 potopila britskou letadlovou loď „Courageous“ a 14. října 1939 pronikla U–17 do námořní základny ve Scapa Flow na Orknejských ostrovech, kde torpédovala bitevní loď Jeho Veličenstva „Royal Oak“. O dva týdny později rozstřílely německé válečné lodě lehký křižník „Rávalpindí“. V polovině prosince svedly v blízkosti ústí La Platy tři britské křižníky komodora Henryho Harwooda vítězný střet s bitevní lodí „Admiral Graf Spee“. Její kapitán Hans Langsdorf zavedl těžce poškozeného obrněnce do uruguayského Montevidea, ale po poznání rozsahu škod se opět vrátil na volné moře a někdejší chloubu německého válečného námořnictva posadil na dno pobřežního šelfu.


32 DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA

Hitler, který 8. listopadu unikl pokusu o atentát, neustále inten

zivně přemýšlel o optimálním provedení „operace Gelb“, tj. o útoku

na Francii, Belgii a Nizozemí. Úspěch detailně plánované ofenzivy byl

podmíněn souběžným obsazením Dánska a Norska, jejichž přírodní

a hospodářské zdroje měly posílit německý zbrojní potenciál. Nespor

ně prioritním cílem bylo zabezpečení dovozu železné rudy ze Švéd

ska. Připravený scénář válečných aktivit odsoudil k nezdaru i břez

novou mírovou misi Rooseveltova zmocněnce Sumnera Wellese.

Norské tažení

Operace „Weserübung“ začala 9. dubna 1940 ráno. Německé ozbro

jené síly překročily hranice Dánska a vláda sociálního demokrata

Stauninga prakticky okamžitě kapitulovala. Na úsvitu téhož dne se



Vladimír Nálevka

VLADIMÍR NÁLEVKA


21. 2. 1941

Prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc. je český histrik, publicista a vysokoškolský pedagog.

Vladimír Nálevka je absolventem historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po ukončení studia na fakultě i vyučoval, ale v době normalizace byl zbaven svého místa. Na rozdíl od jiných histriků však mohl publikovat.

Po Sametové revoluci začal působit v Ústavu světových dějin Filozofické fakulty. Pravidelně spolupracuje s Českým rozhlasem a Českou televizí.

Ve své tvorbě se zaměřuje především na nejnovější světové dějiny a dějiny Latinské Ameriky.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist