načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Druhá smrt - Peter Tremayne

Druhá smrt

Elektronická kniha: Druhá smrt
Autor: Peter Tremayne

- Blíží se květen roku 671 a v Cashelu, hlavním městě irského království Mumanu, se chystá velká pouť na oslavu svátku Bealtaine. Do města míří zástupy návštěvníků a řady ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 323
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The second death ... přeložila Alžběta Slavíková Hesounová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9978-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Blíží se květen roku 671 a v Cashelu, hlavním městě irského království Mumanu, se chystá velká pouť na oslavu svátku Bealtaine. Do města míří zástupy návštěvníků a řady vozů, mezi nimi i družina kejklířů, kteří se mají postarat o zábavu. Znenadání jeden z vozů vzplane a po uhašení požáru je uvnitř nalezeno rozkládající  se tělo neznámého mladíka. Jako by to nestačilo, ukáže se, že dívka na kozlíku nezemřela při požáru, ale na následky otravy. Tyto neblahé události by mohly celou slavnost ohrozit, a proto cashelský král Colgú povolává na pomoc svou sestru Fidelmu. Tato zkušená a bystrá advokátka s pomocí věrného druha Eadulfa dostane za úkol případ co nejrychleji vyřešit. Dvojice se vydává po stopě cizího vozu a pátrání je zavede až do zlověstného nitra bažinatého kraje klanu Osraige, kde je Eadulf zákeřně přepaden a jen o vlásek unikne smrti. Zdá se, že všude kolem se to hemží nebezpečnými přívrženci tajemného Společenstva krkavce. Co má ale jejich spolek za cíl? Mrtvých přibývá, Eadulfovi s Fidelmou se však stále nedaří přijít záhadě na kloub. Oba se vzápětí ocitnou ve smrtelném nebezpečí a je zřejmé, že nepřítel neusiluje pouze o jejich životy, ale zlo míří až do srdce samotného Mumanského království.

V sérii Fidelminých příběhů navazuje tato kniha na události v knize Ďáblova pečeť a čtenář v ní vedle napínavého příběhu opět nalezne poutavé a přesvědčivé líčení irského společenského systému, práva a náboženských sporů, které hýbaly tehdejším světem, to vše založené na autorově erudici význačného historika.

Zařazeno v kategoriích
Peter Tremayne - další tituly autora:
Pán duší Pán duší
Zvon malomocného Zvon malomocného
 (e-book)
Pavoučí síť -- Případ sestry Fidelmy (19. příběh) Pavoučí síť
Mnich, který zmizel Mnich, který zmizel
Pokání mrtvých Pokání mrtvých
 (e-book)
Pokání mrtvých Pokání mrtvých
 
K elektronické knize "Druhá smrt" doporučujeme také:
 (e-book)
Údolí stínu -- Případ sestry Fidelmy Údolí stínu
 (e-book)
Ďáblova pečeť -- Příběh sestry Fidelmy (20. příběh) Ďáblova pečeť
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Druhá smrt

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.ivysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Peter Tremayne

Druhá smrt – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

13 mm

12 mm

11 mm

10 mm

8 mm

6 mm




••

historická detektivka

••



Peter

tremayne

Druhá

smrt

vyšehrad


copyright © 2015 by Peter tremayne

translation © alžběta slavíková hesounová, 2018

Jacket illustration by Lee Gibbons, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7429-978-0

ISBN e-knihy 978-80-7429-583-6 (1. zveřejnění, 2018)


Pro Vicka a Stef Van Leeuwenovy,

a také nechci zapomenout na

Harryho, Calluma a Ellu



Et infernus et mors missi sunt in stagnum ignis haec

mors secunda est stagnum ignis.

Pak smrt i její říše byly uvrženy do hořícího jezera.

to je druhá smrt: hořící jezero.

Zjevení Janovo 20,14

Latinská vulgáta, překlad svatého Jeronýma,

4. století po kristu



11

••

 aUtorova PoZNáMka 

••

Události tohoto příběhu navazují chronologicky na děj zachycený v knize Ďáblova pečeť. Píše se rok 671, poslední dny měsíce zva‑ ného kdysi giblean, dnešní duben, a blíží se cashelský trh Beal‑ taine, pořádaný tradičně první den měsíce cetsoman, který cor‑ mac ve svém glosáři z devátého století (Sanas Chormaic) nazývá cét‑sam‑sín, první letní počasí, a my mu nyní říkáme květen.

Čtenáře možná také bude zajímat, že v době, která předchá‑ zela zaznamenaným událostem, došlo podle zápisů v kroni‑ kách a letopisech k požáru a zničení tří velkých irských opat‑ ství, a sice armaghu, Bangoru a „domu svatého telleho“, který se nacházel na hranici hrabství Westmeath. ačkoliv mezi daty uvedenými v letopisech panují mírné odchylky, rozhodl jsem se přiklonit k dataci z Annála Ríoghachta Éireann (anály irské‑ ho království), jež jsou obecně známy jako „anály čtyř mistrů“.

snad není ani bez zajímavosti, že v clocharu (dnes v poanglič‑ tělé verzi známo jako clogher v hrabství tyrone), tedy v „Místě kamene“, stávalo opatsví a později i katedrála založená svatým Macartanem (aedh Mac cairthinnem), žákem a přítelem svatého Patrika. dnešní moderní kostel je jen nevelká budova. ve spisu

Félire Óengusso z devátého století je zaznamenáno, že po pravé

straně krytého vchodu do katedrály stával kámen. kdysi byl prý pokryt zlatem a stříbrem, nazýval se Cermand Cestach a lidé v předkřesťanskýcho dobách se mu klaněli. Cermand bylo údaj‑ ně jméno místní modly, ale Cestach znamená „temné hádanky“. kameni se také říkalo Cloch Ór (Zlatý kámen) a tvrdilo se o něm, že ho velice uctívali druidové; je o něm zmínka i ve středověkém spisu Vita S. Maccarthinni Episcopi Clocharensus. o existenci

12

kamene se zmiňují historické prameny až do osmnáctého stole‑

tí. v dnešní době se z něho ale nezachovalo nic.

a pro ty, které zajímají zeměpisné údaje, uvádím, že dur‑

lus Éile je dnešní thurles v hrabství tipperary, cill cainnech

(v moderní irštině cill chainnigh) je samozřejmě kilkenny,

sliabh ard achaigh (v dnešní irštině zkrácené do sliabh ardagh)

jsou kopce slieveardagh – hory vysokých polí. Nedaleko odtam‑

tud můžete i dnes nalézt místo, kde přebýval brehon ruán, tedy

tulach ruán, v poangličtělé verzi tullaroan, a osraige je pocho‑

pitelně o

̆

ssory.

Fidelmin

svět

Muman (Munster)

7. stoLetí Po kristU

Colmánovo

opatství

Maigne

(Maigue)

Bhreanáin

(Brandon)

Seanachův ostrov

Dubový

brod

20 mil

Siúr

(Suir)

Feoir

(Nore)

Maigne

(Maigue)

Blackwater

Laoi

(Lee)

Bhreanáin

(Brandon)

Dubový

brod

do Kildare

do Fearny

••

 hLavNí Postavy 

••

Sestra Fidelma z cashelu, dálaigh neboli advokátka soud ního

dvora v irsku sedmého století Bratr Eadulf ze seaxmund’s ham v zemi Jižního lidu, její

společník V Cashelu Colgú, král Mumanu a Fidelmin bratr Finguine, tánaiste neboli následník trůnu Alchú, Fidelmin a eadulfův syn

Muirgen, alchúova chůva

Dar Luga, airnbertach neboli hospodyně královského paláce Ferloga, hostinský z rath na drinne, návštěvou v paláci Ségdae, opat z imleachu a vrchní biskup mumanský Fíthel, vrchní brehon mumanský Bojovníci královy tělesné stráže Aidan, velitel stráží Enda Luan V městě Cashelu Rumann, hostinský Cerball, pán cairpre Gabra

17

Mezi Cleasamnaig Baodain (Baodainovými kejklíři)

Baodain, principál kejklířů

Escrach, jeho žena

Echdae, krasojezdec

Echna, jeho družka

Tóla, cvičitel koní

Ronchú, kouzelník

Comal, jeho žena

Na blatech v Osraige

Rechtabra, farmář

Ríonach, jeho žena

Duach, rechtabrův druh

Cellaig, rechtabrův druh

V Horách vysokých polí

Bratr Finnsnechta, poustevník

V Cill Cainnech

Feradach, cenn‑feadh, velitel městské stráže

Opat Saran

Bratr Failge, klášterní správce

Ruán, brehon coileacha, Pána blat

Dar Badh, hospodyně

••

 kaPitoLa PrvNí 

••

Řada asi půltuctu křiklavě pomalovaných vozů, z nichž některé táhly trpělivé muly a jiné voli, se pomalu pohybovala po cestě slíge dála, hlavní tepně vedoucí z tary na severovýchodě ostro‑ va až do cashelu, hlavního města Mumanu, nejjihozápadnější‑ ho z Pěti království irska. Na malém pahorku nad „cestou sle‑ pých“ – tak se jí přezdívalo, neboť byla natolik umně zbudovaná, že by po ní prý dokázal cestovat i slepec – byli dva jezdci v sedle a sledovali, jak se vozy líně šinou po široké cestě.

„kam mají asi namířeno?“ zeptal se bratr eadulf a z hlasu mu zaznívalo překvapení, neboť se svým společníkem teprve v tu chvíli vystoupali na vyvýšeninu a uviděli procesí pod sebou.

Mladý bojovník po jeho boku – aidan, člen královy vybrané tělesné stráže, bojovníků Zlaté obroučky – bez zaujetí odpově‑ děl: „troufám si odhadnout, že do cashelu, příteli eadulfe. kam jinam by v tuto roční dobu mohli jet?“

„ale proč zrovna tam?“ ptal se eadulf trochu dotčeně, pro‑ tože přece dobře věděl, kde slíge dála končí. cožpak sám po té cestě před pár lety nejel z cashelu do tary a zase zpět? Z aida‑ novy odpovědi ovšem jako by vyplývalo, že mu přece jen něco známo není.

„tys snad zapomněl, že za pár dní nastane Bealtaine, svátek Belových ohňů?“

eadulf se zamračil a lámal si hlavu, co to s tím má společné‑ ho. „a dál?“ pobídl tedy aidana do řeči.

„No pak se přece koná Oenach, velká pouť v cashelu, která předznamenává počátek vlídného letního období.“

eadulfovi konečně začalo svítat. „Máš pravdu, zapomněl

jsem,“ přiznal se. „víš, já dosud nikdy v cashelu při těch slav‑

nostech nebyl. osud nás s Fidelmou v době jejich konání poka‑ ždé zavál do nejrůznějších koutů světa.“

„Pak si pouť letos užiješ poprvé,“ pravil aidan mile. „trvá

vždy devět dní a pořádají se při ní soutěže ve všemožném umě‑

ní, kupříkladu v lukostřelbě nebo ve zdatnosti v zacházení se

zbraněmi, dále uvidíš koňské dostihy, představení nejrůznějších

kejklířů a akrobatů, budou se konat hostiny a shromáždění,

jimž bude předsedat sám král a jeho vrchní brehon... však se

sám přesvědčíš, že i veliké pouti ve městech taillteann, tlacht‑

ga a carman blednou ve srovnání s naší slavností.“

eadulf se nad mladíkovou chlubnou horlivostí pousmál a ob‑

rátil pozornost zpět k řadě vozů sunoucích se vytrvale jihozápad‑

ním směrem po cestě zbudované z dřevěných prken, položených

přímo na nízké bažinaté podloží. když byla půda pevnější, sil‑ nice se stavěly jinak, v takových místech byl povrch z udusané

hlíny a kamenů. v mokřadech se ale plně projevila vynalézavost

a zkušenost stavitelů. silnici tam tvořily březové příčné nosní‑

ky, jakési pražce, přes něž byly položeny mohutné dubové fošny.

Jejich váha udržovala březové kmeny na místě, a přitom prkna tvořila pevnou a širokou cestu – natolik širokou, že se na ní bez

potíží dokázaly vyhnout dva vozy jedoucí plnou rychlostí. takto

tedy stavitelé dokázali překonat i silně podmáčené oblasti jakou‑

si pontonovou cestou, a přes potoky a řeky se klenuly dřevěné

i kamenné mosty. eadulfovi bylo známo, že výstavba a údržba silnic a mostů se řídí přísnými zákony a že jejich správa spadá pod vládce té které oblasti.

věděl také, že od místa, na němž nyní s aidanem zastavi‑

li, vede cesta ještě asi dvacet kilometrů, než dorazí k mohut‑

né cashelské skále, která se prudce zvedá nad okolní planinu,

na níž je vystavěna pevnost krále colgúa, vévodící krajině kolem.

silnice se vinula mokřadem, z něhož tu a tam vystupoval kope‑

ček jako ostrov z moře. a bažina dokázala být stejně nemilosrd‑

ná a zrádná jako moře, když někdo sešel z cesty – nenasytnými

pařáty ho vtáhla do svých útrob. i když eadulf pozapomněl, že

se blíží oslava dne ohňů Bela, prastarého boha světla, mohl mu

to připomenout pohled do okolní krajiny, v níž právě rozkvétala

záplava žlutých květů, symbolizujících oheň – janovec, voskov‑

ník, bahenní blatouch; tu a tam zahlédl i jestřábník.

Na opačné straně cesty se z močálu vynořoval ostrůvek pevné půdy, který eadulf poznával, neboť byl porostlý zdánlivě nepro‑ niknutelným dubovým lesem, jenž ještě pokrýval hustý koberec břečťanu upínajícího se, kam oko dohlédlo. tomu místu se říkalo daire eidnech, Břečťanová dubina. eadulf věděl, že mezi duby stojí klášter, v němž žije malé křesťanské společenství. Před sto lety je tam založil blahoslavený ruadhán z Lothry.

shora k němu dolehlo opakované krátké volání nějakého ptáka, které ho přimělo vzhlédnout k nebi zalitému bledým svět‑ lem slunce v pozdním jaru. Uviděl drobnou povědomou ptačí siluetu s šedými a načervenalými pery, vznášející se na obloze, a v tu chvíli už se poštolka vrhla k zemi směrem k vyhlídnuté kořisti. eadulf v mokřadu uviděl pelášit králíka; i kdyby poštolka byla dost velká, aby si s urostlým soustem poradila, moment pře‑ kvapení už byl ten tam. eadulf králíkův úspěšný únik sledoval s určitým pocitem zadostiučinění. krátce zauvažoval, proč si místní králíci také nehloubí nory, jako to dělali v jeho domovině. Zdejší zvířata si budovala zvláštní oválná doupata v pahorcích z mechu. vzápětí ale na odpověď připadl sám: bylo přece zhola nemožné vyhrabat si suché hnízdo v podmáčeném mokřadu.

„Měli bychom také sjet na hlavní cestu, příteli eadulfe, pokud se do cashelu chceme dostat před setměním,“ vpadl mu do myš‑ lenek aidan a pokynul přitom výmluvně ke slunci na nebi.

eadulf přikývl a pobídl svého koně, mírného šedobílého valáš‑ ka s černou skvrnou na čele, do kroku po stezce vedoucí ve vyš‑ ších suchých polohách, po níž dosud mezi bažinami jeli, ale jež se nyní začala svažovat k hlavní silnici. Po cestě vinoucí se po vyvýšených ostrůvcích nad blaty se jim jelo dobře, ale místy bylo třeba dávat dobrý pozor – kdyby člověk z pevné půdy sešel, po obou stranách se po něm lačně natahovala chapadla močálu. i takováto úzká pěšina, po níž projel jen jediný kůň, byla podle práva zanesena do příslušných spisů, a povinností vládce úze‑

mí, jímž procházela, bylo dohlédnout na její údržbu.

oběma jezdcům nějakou dobu trvalo, nežli se zákrutami stez‑ ky dostali na hlavní silnici pod sebou; tam se na několik oka‑ mžiků zastavili.

„domů bychom měli dorazit hodnou dobu před setměním,“ pronesl aidan s přesvědčením. „odtud už se nám pojede dobře,

tudíž můžeme zrychlit, budeš‑li si přát. Na téhle pevné cestě se

koně tak snadno neunaví, a navíc už to nemáme nijak daleko.“


22

eadulf bez váhání zavrtěl hlavou. Na výpravy na koňském

hřbetě se vydával jen s největším sebezapřením, i když šlo

nakrásně o tak pokojné zvíře, jako byl jeho valach.

„Jeďme i nadále poklidným tempem,“ řekl pak. „Času máme

dost.“

vyrazili a v odpolední záři se jim jelo příjemně – slunce ješ‑

tě nemělo takovou sílu jako ve vrcholném létě, ale i tak jim jeho paprsky mile prohřívaly tělo. Zanedlouho už ujeli několik kilo‑ metrů a krajina se začala postupně zvedat od níže položených mokřin a kolem nich se objevovaly na jihu a západě nápadněj‑ ší vrchy. Projížděli právě řídce zalesněnou krajinou, když před

sebou zahlédli stoupající sloup kouře a k nosu jim zalétl nahořk‑

lý pach spáleniny, který přinesl lehký větřík vanoucí jejich smě‑

rem. Jeli dál, silnice se tam zařezávala do lesa, a pak už se před

nimi otevřel dlouhý rovný úsek cesty. Na něm uviděli kus před

sebou řadu vozů, jež sledovali několik chvil předtím z vršku.

Povozy zastavily u strany silnice.

Na první pohled bylo zřejmé, odkud sloup kouře vychází.

Poslední z vozů v řadě ještě stále dýmal, ačkoliv oheň už vidět

nebylo. kolem něho se seskupilo několik mužů a žen, z nichž

někteří stále ještě drželi vědra a jiní deky nebo košťata vyrobe‑

ná z větví. Párku volů, kteří předtím spálený vůz táhli, kdosi

sundal jha a postroje a odvedl je kus po cestě do bezpečí. Zdálo

se, že mezi osobami, které požár uhasily, nyní vypukla hádka.

ozýval se křik a všichni divoce gestikulovali.

aidan pobídl koně do klusu, aby k místu dojel rychleji. když

skupinka u vozu zaslechla dusot blížících se kopyt, všichni

ztichli a jako na povel se obrátili k aidanovi a eadulfovi a sle‑

dovali jejich příjezd.

„Byl někdo zraněn?“ volal aidan ještě ze sedla a přitahoval

přitom koni uzdu. Na první pohled se zdálo, že oheň naštěstí nebyl nijak rozsáhlý.

Nikdo v první chvíli neodpověděl, ale několik z přítomných

se zadívalo na muže uprostřed, urostlého chlapa s rozložitými

rameny – dozajista jejich vůdce. vypadal jako kovář, na sobě měl

koženou kazajku, která mu halila hruď, ale nikoliv holé svalna‑

té paže. světle modré oči působily vedle tmavých kudrnatých

vlasů trochu nepatřičně.

„kdo jsi?“ zeptal se ho hrubě. Potom mu ale zrak padl na zlatý

nákrčník, který měl aidan na krku. „odpusť, bojovníku,“ dodal polohlasem, neboť dozajista poznal symbol příslušníků Nasc Niadh, tělesné stráže mumanského krále.

„a ty jsi kdo?“ zeptal se ho stejně příkře aidan.

„Baodain, principál Cleasamnaig Baodain. Možná už jsi o nás slyšel.“

„Baodainovi kejklíři?“ ujišťoval se aidan.

„ano. Máme namířeno do cashelu, abychom tam místní poba‑ vili při velikých slavnostech, co se chystají.“

„to jsem si domyslel,“ kývl aidan směrem ke spálenému vozu. „Ptám se znovu, je někdo zraněn? Můžeme vám nějak pomoci?“

Baodain se nejistě rozhlédl po svých druzích, potom odpově‑

děl: „Člověk, který povoz řídil, se zle nadýchal kouře.“

eaduld si mezitím vůz se zájmem prohlížel, v těch končinách takové často k vidění nebyly. Měl čtyři kola a byl překrytý oblou dřevěnou stříškou – podobné si pamatoval z Galie. v Římě ty vozy, jimž se po galském způsobu říkalo rheda, často upravo‑ vali tak, aby se do nich vešly celé rodiny, které v nich cestova‑ ly do letních vil za městem. takový vůz dokázal pojmout šest sedících osob i se zavazadly. Povoz před nimi nebyl ohněm nijak zle poničený, vpodstatě se zdálo, že stopy po požáru nese jen ta část, kde seděl vozka. Zadní část vypadala tak trochu jako dře‑ věná chatka na kolech a zdála se ohněm nedotčená.

eadulf se podmračeně obrátil k muži, který se jim předsta‑

vil coby Baodain.

„Jak na tom ten vozka je?“

Baodain se zdánlivou lhostejností pokrčil rameny.

„Je po smrti!“ ozval se v tu chvíli ženský hlas a všichni shro‑

máždění se tím směrem otočili. eadulf uviděl, že dotyčná stojí

u zadní nápravy sousedního vozu; byla mladá a přitažlivá.

seskočil z koně a s rozhodností prohlásil: „Prohlédnu tělo.“

Baodain mu okamžitě zastoupil cestu. „Nepřejeme si, aby se do našich záležitostí pletl nějaký cizí řeholník,“ zamručel výhrůžně, neboť postřehl, že eadulf hovoří s přízvukem. „tu záležitost vyřídíme sami.“

aidan se na koni lehce předklonil, rukou zalétl k jílci meče a zlehka ho ve výmluvném gestu povytáhl z pochvy. „toto je eadulf, manžel paní Fidelmy, sestry cashelského krále colgúa.

Podřídíte se jeho rozhodnutí, a pokud byste se mu chtěli pro‑

tivit, budete se zodpovídat mně. Já jsem aidan, velitel královy

tělesné stráže.“


24

Baodain na okamžik zaváhal, jako by se rozmýšlel, zda se

příkazu podvolit, ale nakonec z povzdechem ustoupil. Na to

i ostatní z jeho skupiny udělali několik kroků vzad a uvolnili tak

eadulfovi cestu, na jejímž konci bylo vidět vedle dalšího vozu

na zemi natažené tělo. eadulf k němu spěšně vykročil. Mrtvý

ležel tváří k zemi na rozbahněné cestě. Bylo zřejmé, že plame‑

ny ho ošlehly z levé strany. eadulf se snažil nedat najevo, že se

mu při pohledu na ohořelé tělo a v pachu připomínajícím peče‑

né vepřové dělá zle, přiklekl k němu a začal je zběžně prohlížet.

Muselo jít o nějakého sotva odrostlého hocha, na sobě měl hru‑

bé podomácku tkané roucho, nyní částečně ohořelé. Nohy měl

malé, jeden kožený sandál mu totiž spadl a nyní ležel opodál.

vlněná kápě byla neporušená a halila většinu hlavy.

eadulf opatrně překulil mrtvého na záda. kapuce se při tom

pohybu svezla a eadulf zalapal nevěřícně po dechu. Bylo vidět,

že část hlavy, kterou plameny nepoznamenaly, očividně patři‑

la nějaké mladé ženě. i ve smrti měla pohlednou tvář; srdcovi‑

tě vykrojený obličej, bledá pokožka a rysy, které si zachovaly

živost – eadulf měl pocit, jako by dívka každou chvíli měla ote‑ vřít oči a usmát se na něho.

stiskl rty, aby přemohl pohnutí. Pokaždé se s tím hůře smi‑

řoval, když prohlížel tělo mladé a krásné dívky, než když o život přišel někdo sešlý věkem. Jedna věc ho ale okamžitě zarazila.

Popáleniny na levé straně těla nebyly podle jeho soudu dost váž‑

né, aby způsobily okamžitou smrt. Bolest a šok, to jistě – nemoh‑

la tedy snad zemřít na následky duševního otřesu? Pozornýma

očima si začal prohlížet zbytek těla a pátral po známkách dalších

zranění. Nic ale nenašel. dívka bezesporu musela zemřít teprve

před malou chvilkou, ale rty už jí přitom začínaly fialovět a svaly

ve tváři projevovaly známky počínajícího tuhnutí. rychle ji pro‑

hlédl, aby se přesvědčil, zda u sebe nemá něco, podle čeho by

mohl určit její totožnost. Neviděl ale vůbec nic. ani z jejího oděvu

nedokázal vyčíst mnoho, ovšem povšiml si, že z jednoho sandálu

něco vykukuje, jakýsi drobný předmět. vytáhl ho a viděl, že je

to poskládaný kousek pergamenu, ne větší nežli dlaň.

Pokradmu ho rozložil a pohlédl naň – a pocítil příval zkla‑

mání. Nápis byl totiž proveden ve starém písmu zvaném ogam,

které spočívalo v řadě čárek, které přetínaly středovou čáru

nebo k ní ze stran směřovaly. eadulf se nikdy nepokoušel ogam

osvojit, neboť se již dávno přestal všeobecně používat a i jazyk, který se jím zaznamenával, byl značně zastaralý, říkalo se mu bérla na filed, ,jazyk básníků‘. Z řady čárek nebyl vůbec mou‑ drý, a tak pergamen opět složil a vložil si ho do malého kožené‑ ho váčku, který nosil vždy zavěšený u pasu. Nakonec se zase postavil a obrátil se čelem k Baodainovi a ostatním, již se kolem něho shromáždili.

„Nezmínil ses, že ten vozka je dívka,“ promluvil.

skupinka přítomných zalapala po dechu a sám Baodain k mrtvé o několik kroků přistoupil a překvapeně si ji měřil.

„to proto, že jsem to sám nevěděl,“ řekl s upřímným údivem. „oblékala se jako hoch a také to o sobě tvrdila. ve voze jela sama.“

„a teď je po smrti,“ dodal eadulf ponuře. „Jak si říkala?“

„ten hoch – tedy dívka – se mi nepředstavila.“

„vždyť patřila k vašemu souboru,“ namítl eadulf. „to mi chceš namluvit, že ani nevíš, jak se ta mrtvá jmenovala?“

„on – ona – k nám nepatřila,“ namítl Baodain s důrazem. „Nebyla jednou z nás. Přidala se k nám teprve dnes o polednách. My ostatní se ale všichni dobře známe a někteří jsme i příbuzní.“

„odkud tvůj soubor teď jede?“

„Jsme na cestě už několik týdnů,“ opáčil Baodain vyhýbavě.

„ale odkud?“ nevzdával se eadulf.

„Naposled jsme vystupovali na pouti v Uisneachu.“

eadulf už o Uisneachu několikrát slyšel, byl to prý středo‑ bod všech Pěti království; hranice všech pěti se sbíhala právě tam u aill na Mireann, kamenu dělby. šlo o veliký kámen, který tam vztyčili v době „před počátkem času“, jak se v irsku říka‑

lo. Město samo leželo v Midhe, Prostředním království, a právě

tam bývali do úřadu uváděni Nejvyšší králové až do doby, než

své sídlo přesunuli do tary.

„tudíž jste přicestovali jižním směrem přes Laigin, než jste

vjeli na tuto silnici. Jeli jste přes durlus, nebo jste zamířili do cill cainnech?“

„Zdá se, že zeměpis našeho kraje ovládáš dobře, bratře cizin‑ če,“ poznamenal Baodain poněkud troufale.

eadulf si jeho poznámky nevšímal a řekl: „Jen se snažím zjis‑ tit, kde se k vám ta dívka připojila.“

„Jak už jsem říkal, bylo to zhruba v poledne, když jsme se zastavili na jednom místě zvaném rašelinná Lhota, abychom tam napojili zvířata. Je to nedaleko od cesty, která vede do dur‑ lus Éile. Zhruba v těch místech, kde –“

„Já vím, kde to je,“ přerušil ho eadulf ponuře. „a proč a jak

se k vám tedy připojila?“

Baodain škubl nespokojeně ústy, ale když zalétl pohledem

k aidanovi, po krátké chvilce pokračoval: „Zastavili jsme tam u potoka, jak už jsem říkal, aby se naše zvířata napojila, když vtom se tenhle vůz...“, rukou pokynul ke zvláštnímu vozu opo‑

dál, „... vynořil po úzké cestě z lesíka.“

„Z jaké strany přijel?“

„od severu.“

„víš, odkud ta stezka vede?“

v tu chvíli se jim do řeči vložil aidan. „všechny tamní cesty vedou přes velkou bažinu, příteli eadulfe. s vozem se tou kraji‑ nou cestuje nesnadno, většina stezek je tam příliš úzká. Je ale možné, že šlo o silnici vedoucí z durlus Éile.“

„dobrá, povoz se tedy vynořil od severu z mokřadů a připo‑

jil se k cestě, na níž jste byli vy,“ obrátil se eadulf zpět k Bao‑

dainovi, aby se ujistil, že to pochopil správně. „co se dělo dál?“

„Jak už jsem říkal, vozka se vydával za mladého hocha. své jméno nám nesdělil, ani nám nepověděl, odkud přijíždí, ale tvr‑ dil, že má také namířeno do cashelu a ptal se, zda by nemo‑ hl jet za námi, s jinými vozy se prý cestuje lépe nežli o samotě. Neměli jsme důvod jeho žádost odmítnout. ostatně máme i tak ve zvyku raději cestovat ve skupině, u silnice totiž občas člověk narazí na lapky. ten hoch, za něhož jsme ho alespoň považo‑ vali, nebyl nijak zvlášť hovorný, a jakmile jsme se vydali znovu na cestu, už nebyla k rozhovoru ani příležitost. společně jsme pokojným tempem vyrazili směrem ke cashelu a všude panoval klid, dokud teprve před malou chvilkou nevypukl ten požár. Pak jsme zastavili, a vtom jste nás už dojeli i vy.“

eadulf se na okamžik zadíval na kozlík vozu, kde před oka‑

mžikem hořelo.

„Zřejmě to bylo tak, že když oheň vypukl, seskočila z kozlíku a uběhla ještě několik kroků, právě sem, kde padla a zemřela. ví někdo z vás, jak k tomu požáru došlo?“

Jeden člověk ve shromáždění vystoupil řady, muž se sinalou tváří a pískově žlutými vlasy. „Z toho, co jsem zahlédl, jsem usou‑ dil, že ta dívka musela omylem něco podpálit a od toho pak chytla sama. a pak, jak říkáš, z vozu seskočila ve snaze se zachránit.“

„a ty se jmenuješ jak?“ chtěl vědět eadulf.


27

„Jsem ronchú. a tohle je má manželka,“ pokračoval a přitom pokynul hlavou směrem k pohledné mladé ženě, která je prve zpravila o smrti vozky. „Jeli jsme na předposledním voze v řadě. Jen se dohaduji, jak k tomu požáru došlo, ale myslím, že je to rozumné vysvětlení.“

„takže jste nikdo z vás neviděl, jak to celé začalo?“

„Já jsem řídil první vůz v našem průvodu,“ ozval se Baodain, jako by se bránil. „Nikdo z nás nic nevěděl, dokud nás naši dru‑ hové vzadu neupozornili, že je ten cizí povoz v plamenech. všich‑ ni jsme zastavili a běželi hasit. šlo to ale špatně, zdálo se, jako by voda na oheň vůbec nepůsobila. Nakonec se nám podařilo utlouct plameny košťaty.“

„a kdy jste si všimli toho mrtvého těla?“ zajímal se eadulf.

Znovu za všechny začal odpovídat Baodain. „viděl jsem tělo

ležet na zemi, když jsem se rozběhl od svého vozu k požáru, ale

pomyslel jsem si, že se ten mladík jen nadýchal kouře. křikl jsem, aby se o něho někdo postaral – ale sotva se nám podařilo zkrotit plameny, už ses tu objevil ty s tím bojovníkem. Neměli jsme ještě čas tělo prohlédnout.“

eadulf se rozhlédl, všichni kolem něho vážně přikyvovali.

„Je to, jak praví Baodain, bratře,“ ozvala se jakási statná žen‑ ština. „věděli jsme, že nejprve musíme uhasit oheň.“

eadulf přešel zpět k poslednímu vozu a začal si jej prohlí‑ žet. okamžitě si všiml, že na kozlíku jsou jakési černé šmouhy. vedle leželo na boku napůl ohořelé vědro, v němž byla táž čer‑

ná hmota jako na sedátku. eadulfovi to připomnělo onu lepi‑

vou pastu, kterou námořníci natírají prkna v lodích, aby dobře

těsnila a nezatékalo mezi nimi. také věděl, že ta hmota dobře

hoří. vtom si uvědomil, že k němu mezitím došel onen muž jmé‑ nem ronchú, který se mu nyní dívá přes rameno na ohořelý vůz.

„tak se mi zdá, že ten chlapec měl u sebe vědro té hořlavé pasty, která se vznítila,“ poznamenal ronchú.

aidan se mezitím zadíval na oblohu. „Za chvíli se začne stmí‑ vat,“ prohlásil, „a silnice přes močály není právě nejpříhodnější místo, kde by se mělo zastavit procesí povozů a zahájit vyšet‑ řování.“ když viděl, že se eadulf začíná mračit, rychle dodal: „chci tím říct, že by snad bylo nejlepší, kdybychom všechny vozy doprovodili do cashelu, kde může započít řádné prošetře‑ ní toho případu.“

eadulf musel uznat, že je to rozumné. Bude přinejmenším třeba pokusit se zjistit, kdo ta mrtvá dívka je, ačkoliv v tu chví‑ li se zdálo, že jde o obyčejnou nešťastnou náhodu s tragickým následkem.

„Připadá mi, že rám, nápravy a kola poškozené nebyly,“ pro‑

hlásil pak Baodain. „tudíž soudím, že bychom mohli voly při‑ přáhnout k vozu zpět a dojet s ním do cashelu, kde jej bude možné náležitě prohlédnout.“

„Nuže dobrá,“ přikývl eadulf. „Než ta zvířata přivedete, zatím se podívám na korbu, zda tam nenajdu něco, co by nám napo‑ vědělo, kdo ta nešťastnice je.“

konstrukce čtyřkolového vozu mu byla důvěrně známá, v po‑ dobném povozu cestoval přes celou Galii, když putoval do Říma. tyto vozy většinou mívaly po každé straně jedny dveře, a na obou stranách dveří po jednom okně. U tohoto ale byla okna přebita dřevěnými deskami. eadulf přešel ke vchodu napravo a chystal se vzít za madlo. Pak si ale všiml, že jsou dveře zajištěny silným provazem s pevně zataženým uzlem. Přešel ke vchodu na opač‑ né straně a uviděl, že tam jsou dveře zabezpečené ještě pevně‑ ji, vypadalo to jako dílo nějakého tesaře. Bylo zvláštní, že by se někdo takto zachoval k umně zrobenému vozu.

Zavolal tedy na aidana, aby provaz na dveřích přesekl mečem, pak se sám do vozu vyhoupl a chystal se temné útroby prozkou‑ mat. do nosu ho okamžitě udeřil odpudivý zápach, šlo o směs zatuchlé moči a hniloby, až se mu obrátil žaludek. instinktivně ustoupil a natáhl ruku, aby se zachytil za bok vozu a nevypadl, pak otočil hlavu a nadechl se čerstvého vzduchu venku.

když Baodain stojící za ním viděl, jak eadulf zesinal a jak se tváří znechuceně, jedovatě se uchechtl. „Nějak jsi nám pobledl, sase. copak, tobě se nelíbí, jak my, kočovný lid, žijeme?“

aidan eadulfa odsunul stranou a sám se vyhoupl na jeho místo. „ta tu snad musela chovat prase,“ odfrkl si. „Panuje tu

příšerný puch. Je to ale zvláštní, nezdálo se, že by ta dívka byla

nějaká špindíra. teď už se ovšem není co divit, že měla vchod

do vozu pečlivě zajištěný, když je tu tak hrozné ovzduší.“

eadulf se tvářil vážně a když promluvil, hovořil hrobovým hlasem: „obávám se, příteli, že jde o pach tlejícího lidského těla. Už jsem se s ním setkal, když jsem zavítal do katakomb a hro‑

bek. Někdo mi prosím podejte lucernu.“


29

rozhostilo se ticho a aidan z vozu opět vycouval. vzápětí už kdosi přispěchal s olejovou lampou a podával ji eadulfovi. ten ji zvedl před sebe a znovu vstoupil do temnoty vozu, aidan zatím stál na stráži na stupínku za ním. výjev uvnitř by se dal popsat jediným slovem – chaos. Jako by se tamtudy prohnala bouře, která vše zobracela vzhůru nohama. Uprostřed vozu ležel jaký‑ si hrbol překrytý tmavou houní. eadulf k ní srdnatě přistoupil

a přikrývku zvedl. Pod ní leželo lidské tělo.

eadulf zaťal zuby, sehnul se k němu a začal si páchnoucí tělo prohlížet. Býval to muž. eadulf poznal, že už musí být po smrti několik dní. Maso se pomalu začínalo oddělovat od kostí a pach rozkladu byl tak silný, že to eadulfa téměř porazilo. ano, eadulf se nezmýlil, byl to ten zápach, s nímž se už v životě nejednou setkal. dalo se dobře poznat, že to byl mladý muž, podle všeho dobře ošacený, na nohou byly vidět pěkně ušité kožené sandá‑ ly. také si povšiml, že hranice vlasů na rozkládající se hlavě je posunutá výrazně dozadu a napadlo ho, že by mohlo jít o ton‑ zuru svatého Jana; v západní církvi dávali tomuto holení před‑ nost před římskou coronou spineaou.

dlouho se na vyholenou hlavu díval, dokud se za ním ve vcho‑ du neobjevila aidanova tvář. Pak na něho voják zavolal: „tak oč jde, příteli eadulfe? cos tam našel?“

eadulf začal pomalu z vozu couvat. aidan se po něm natáhl a pomohl mu vystoupit.

„Jde o další úmrtí,“ odpověděl teprve venku eadulf. „Je tam další tělo. až dorazíme do cashelu, budeme ten případ muset

náležitě prošetřit, ale tentokrát už nepůjde o náhodné úmrtí.“

„kdo to je?“ chtěl vědět Baodain.

eadulf přejel ustaraným pohledem z Baodaina k aidano‑ vi a zase zpět. „vše nasvědčuje tomu, že tělo patří nějakému řeholníkovi.“

••

 kaPitoLa drUhá 

••

„to není spravedlivé!“

colgú, pán tuadmumy, aurmumy, iarmumy a desmumy, král Mumanu, největšího a nejjihozápadnějšího z Pěti králov‑ ství irska, trucoval. Na okamžik vypadal jako uražený malý chlapeček, když se opřel v křesle zády a podmračeně si měřil svou společnici.

Jeho sestra, Fidelma z cashelu, si netrpělivě povzdychla.

„kdo má právo soudit, co je spravedlivé a co ne, bratře? Musíš se smířit s tím, co ti osud nadělí.“

seděli v králově soukromé komnatě před ohněm z praska‑ jících polen. Řeč byla právě o eadulfově příjezdu předchozího večera, o vozech Baodainových kejklířů a o dvou mrtvých tělech.

colgú zabrumlal: „hlavně mne teď prosím nezačni poučo‑ vat jedním z těch svých oblíbených citátů z vergilia. Už je znám všechny nazpaměť. Fata obstant – osud chtěl jinak.“

Fidelmě cuklo dotčeně v koutku úst, ale nic na to neřekla.

„vrhne to stín na velkou cashelskou pouť,“ pokračoval její bratr nevrlým tónem.

„Na osoby, jichž se ta úmrtí osobně dotýkají, to vrhne stín mnohem větší,“ napomenula ho podmračeně.

„v posledních několika letech jsi na naší velké pouti vůbec

nebyla,“ vedl colgú dál svou a její výtky si vůbec nevšímal. „Je to velice důležitá událost. a také bys měla vědět, že Cleasam‑ naig Baodain jsou velice proslulí. Představili se už na mnoha

zdejších slavnostech.“

„dokonce i já jsem o nich již slyšela, bratře,“ ujistila ho Fi‑

delma se stopou jízlivosti v hlasu. „také jsem se doslechla, že

pravidelně vystupují na mnoha velkých poutích v celých Pěti královstvích. Lidé hovoří o jejich akrobatických kouscích téměř jako o zázraku. Nezáleží ale na jejich umu ani pověsti, když stojí před zákonem, tam jsme si všichni rovni, a nyní je třeba proše‑ třit ta dvě podezřelá úmrtí.“

„kde je vlastně eadulf?“ zeptal se jí bratr.

„vypravil se na ranní projížďku s naším synkem. Pravidelně se v tom střídáme.“

colgú máchl netrpělivě rukou. „Já vím, já vím. ale nyní je třeba vyslechnout svědky a učinit zadost právním záležitostem, náš osobní život by měl jít dočasně stranou.“

Fidelma nebezpečně přimhouřila oči. „Jakmile se eadulf vrá‑ tí, máme v plánu vyslechnout Baodaina a jeho druhy; vyšetřo‑ vání budu řídit já jako advokátka soudního dvora.“

Její bratr se zaškaredil.

„Je moudré to odkládat? Z toho, co jsem se zatím doslechl, mi připadá, že je ten případ vpodstatě přímočarý. ta dívka muse‑

la zabít toho mnicha ve voze a pak se zřejmě rozhodla důkazy

o svém činu spálit. když ale podpalovala tu hořlavou hmotu, nešťastnou náhodou zapálila sama sebe. Pak z vozu seskočila a zemřela buď následkem šoku, nebo na zranění, která v ohni utrpěla.“

„Případy, které se na první pohled zdají přímočaré, takové málokdy bývají, bratře,“ opáčila Fidelma uštěpačně. „ať tak či tak, aidan se jel přesvědčit, že Baodainovi lidé jsou stále utábo‑ ření tam, kam jim bylo po příjezdu včera v noci určeno. s eadul‑ fem se shodli, že bude lepší, když je odvedou na louku východně od městečka, než aby jim dovolili rovnou se přesunout na místo konání pouti u rath na drinne. eadulf trval na tom, že je tře‑ ba zapsat pořadí všech vozů tak, jak jely po silnici, včetně jejich obyvatel, a aidan dal postavit k jejich táboru přes noc stráže.“

„tak proč s tím tedy otálíte? tedy samozřejmě kromě toho, že bylo nutné vašeho synka vzít na projížďku.“

Fidelma jeho jízlivost přehlédla. „rozhodla jsem se s výsle‑ chem počkat až na dnešní ráno. Udělala jsem to záměrně. když má někdo na svědomí něco zlého, snadno se dá ukolébat do faleš‑ ného pocitu bezpečí, pokud si ho nikdo nějakou dobu nevšímá.“

colgú si ji nevěřícně změřil. „Že mají špatné svědomí? ty se snad domníváš, že krom té nešťastnice, která uhořela, s tím pří‑ padem má někdo z jejich spolku něco společného?“

„Myslím, že tam došlo k něčemu velice podivnému. dokud nám nebudou známa příslušná fakta, bude lepší neukvapovat se v závěrech.“

colgú se tvářil sklíčeně. „dar Luga se mi svěřila, že v měs‑

tečku už se leccos šušká a místní zachvátily obavy. Prý to jistě přinese smůlu a neštěstí, když kejklíři přijeli se dvěma mrtvola‑ mi.“ dar Luga byla airnbertach neboli hospodyně v královském paláci. „Čím dříve se ta záležitost vyřeší, tím lépe pro všechny. kéž bych už tu měl svého nového vrchního brehona.“

Fidelmě se nebezpečně zablesklo v očích – jako by z nich na okamžik vyšlehly zelené plamínky. „chceš tím říct, že mi nedůvěřuješ, že se toho případu náležitě zhostím? Zpochybňu‑ ješ snad mé vzdělání a postupy?“

colgú se okamžitě zatvářil zkroušeně. „tak jsem to samo‑ zřejmě nemyslel, to přece dobře víš. ale připadá mi to jako dost prapodivná záležitost. ke skupince kejklířů se přidá nějaký cizí vůz. Řídí ho dívka převlečená za chlapce. Její povoz se náhle vznítí. Podle všeho to vypadá, že sama ta dívka se ho pokou‑ šela zapálit, ale oheň se jí vymkl z ruky a ona musela seskočit ve snaze se zachránit. Uběhla jen několik kroků, ale pak padla mrtvá k zemi. Uvnitř vozu bylo nalezeno čísi mrtvé tělo, zdá se, že šlo o nějakého mnicha. společnosti, k níž se dívka přidala, se podařilo plameny uhasit. Myslím tedy, že to nemohlo být jinak, než že ta neznámá zavraždila svého druha a potom se pokusila vůz zapálit, aby se zbavila důkazů, ale přitom nešťastnou náho‑ dou podpálila i sama sebe.“

„Pokud měla skutečně v úmyslu povoz a tělo v něm spálit, proč by to neudělala ještě předtím, nežli se připojila k Baodaino‑ vi? Proč by s tím čekala až do chvíle, kdy bude na hlavní silnici a všude kolem spousta svědků? a proč se k nim vůbec na ces‑ tě do cashelu přidávala? Proč měla namířeno právě sem, co ji sem táhlo?“

colgú pokrčil rameny. „to nevím. ty pro to máš nějaké vysvět‑ lení?“

Fidelma vydechla, trochu se v křesle protáhla a pravila: „Ne,

ale právě na to se nyní musím zaměřit. v této chvíli jednoduše nemáme po ruce dostatek faktů, a tudíž je nemožné na ty otáz‑ ky nalézt odpověď.“

„eadulf ale přece hovořil s lidmi, kteří byli hned vedle toho

spáleného povozu, a ti mu řekli...“


33

Fidelma zavrtěla hlavou. „Pověděli mu, co věděli, ale to ještě nutně neznamená, že mu všichni řekli pravdu.“

colgú se vmáčkl ještě hlouběji do křesla a ve tváři se mu znovu rozlil ponurý výraz. „do začátku velké pouti zbývá jedi‑ ný týden. Měli bychom se do té doby pokusit ten případ vyře‑ šit. Nezapomeň, že slavností se zúčastní i všichni klanoví vládci s manželkami ze všech mumanských provincií a podřízených království. do cashelu se sjedou všichni urození a význační lidé naší země, a také několik významných hostů odjinud. Mám dojem, že by značně pomohlo, kdyby už tu byl také můj vrchní brehon Fíthel, který by pomohl rozptýlit jejich obavy.“

Fidelma se ovládla, aby nedala najevo, jak ji další projev bra‑ trovy nedůvěry v její schopnosti popudil.

„a kde brehon Fíthel vlastně je?“ zeptala se chladně. „Pokud ti na tom tolik záleží, aby ti stál po boku, proč pro něho nepo‑ šleš se zprávou, že se má ihned do cashelu dostavit?“

colgú byl natolik ustaraný, že si jejího ledového tónu ne‑ všiml. Jen prostě odpověděl: „ihned sem přijet nemůže. Nedáv‑ no odcestoval, aby dělal prostředníka ve sporu, který vypukl mezi naším bratrancem olchoburem z raithlinnu a jeho sou‑ sedy z klanu Uí echach.“

„ale podle zvyku i zákona se vrchní brehon má přece vel‑ ké pouti zúčastnit, protože při ní zasedá Dál, soud, k němuž může přijít každý, kdo se chce dovolat spravedlivého rozsud‑ ku u samotného vrchního brehona a krále,“ namítla Fidelma.

„vrátí se včas, aby mohl dostát svým povinnostem,“ ujistil ji colgú. „teď ale do pouti zbývá ještě několik dní a já bych rád, aby ten případ byl to té doby vyřešen.“

Fidelma se významně ušklíbla, vstala a zamířila ke dveřím. „Jelikož se zdá, že v tuto chvíli se musíš spokojit s mými služ‑ bami, měla bych se raději ihned pustit do vyšetřování. Před‑ pokládám tedy, že mám tvé požehnání se toho případu ujmout a konat v tom ohledu, co uznám za vhodné?“

colgú k ní roztržitě vzhlédl. „co prosím? ach ano, jistě. Jsi přece dálaigh. Nepotřebuješ mé svolení, aby ses mohla věnovat své práci.“ Na okamžik se odmlčel, pak dodal: „snad to byla chy‑ ba, že ses rozhodla odejít z kláštera a věnovat se jen právnímu poslání. Mohlas mít o poznání snazší život.“

„Přece sám dobře víš, bratře, že život pro mne byl složitější,

když jsem přináležela k řeholnímu řádu!“ pronesla procítěně.


34

„i tak tě ale všichni stále považují za sestru Fidelmu, i tě tak oslovují.“

„Pokud zároveň vědí, že jsem Fidelma z cashelu, dálaigh, je mi jedno, co dalšího si o mně myslí. Byla chyba, když jsem teh‑ dy dala na radu opata Laisrana, abych vstoupila do kláštera. rozhodla jsem se tak v době, kdy jsem dokončila právní studia u brehona Moranna a potřebovala jsem v životě nějakou jistotu. Už jsem se z toho ale poučila.“

„a kam máš namířeno nyní?“ zajímal se její bratr.

Fidelma se u dveří zarazila. „eadulf včera večer nechal ta těla odnést k bratru conchobharovi. Neprve si chci poslech‑ nout, co mi o nich může povědět on. Budu tě pravidelně zpra‑ vovat o vývoji, bratře.“

Bratr conchobhar byl starý lékař a apatykář, který v cashelu žil a pracoval, co Fidelma a colgú pamatovali. Již věrně sloužil jejich otci, Failbemu Flannovi, když ten v zemi kraloval před dob‑ rými třiceti lety. Bratr conchobhar také plnil funkci učitele obou Failbeových dětí, když vyrůstaly. Jeho lékárna stála za starým kostelíkem na zadní straně úzkého dvora, dlážděného kameny. Fidelma otevřela dveře krámku a vešla. Jako pokaždé, když stála v lékárně na prahu, se na malou chvilku zarazila, aby si trochu přivykla na téměř omračující pach sušených bylin a všelijakého koření, který místnost naplňoval. Bratra conchobhara zastihla v zadním pokojíku, kam včera těla odnesli. k jednomu z con‑ chobharových úkolů odjakživa patřilo postarat se o nebožtíka, když v králově paláci někdo zemřel. Lékárník musel těla omýt a připravit k pohřbu.

starý pán se právě skláněl nad mrtvolou položenou na stole uprostřed místnosti. když Fidelma vešla, vzhlédl k ní. v ruce

třímal altan, ostrý lékařský nůž. Na střence byla krev, a stejně

tak měl krvavé skvrny na dlouhé zástěře, kterou měl nataže‑

nou přes oblečení a jež měla právě za úkol chránit spodní oděv.

rychle přes trup mrtvoly přetáhl kus plátna, nežli se narov‑ nal a obrátil k Fidelmě. té to neušlo a zatvářila se překvapeně.

„oč jde, starý příteli?“ zajímala se hned. „Je tu snad něco, co bych neměla vidět?“

„Je lepší některé věci nikdy nespatřit,“ odpověděl.

Fidelma se mírně pousmála. „Je ten pohled snad příliš i pro

oči dálaigh, která za život dost možná viděla více mrtvých těl nežli bitvami protřelý vojevůdce?“

„Je lepší některé věci...“ začal conchobhar opakovat, ale Fi‑

delma ho nenechala domluvit.

„vážím si tvých ohledů vůči své osobě, ale vražda je vražda,

a pokud mám ten případ vyřešit, nemohu si dovolit přehnaný

jemnocit. Pojď, vidím, že právě prohlížíš tu mrtvou dívku,“ řek‑

la a pokynula směrem ke stolu. „cos tam objevil, že mi to chceš

tajit? Už jsem přece za život viděla nejednoho uhořelého.“

Bratr conchobhar zavrtěl smutně hlavou. „Není to tak, že se ti pokouším něco tajit, nebo že bych ti odmítal sdělit výsledky svých nálezů, ale bude lepší, když vše neuvidíš na vlastní oči. a každopádně už jsem zjistil, že nezemřela na následky zraně‑ ní, jež utrpěla při požáru. ano, má ošklivé popáleniny, zvláště na levé straně těla, ale ty ji o život nepřipravily.“

„co kdybys mi tedy nejprve pověděl, oč jde,“ navrhla Fidelma

tiše, „a já se pak sama rozhodnu, zda to musím vidět?“

Bratr conchobhar pomalu přikývl. „tedy dobrá. Začněme pří‑ činou úmrtí té mladé ženy. Jednoduše řečeno – byla otrávena.“

Fidelma se na starého lékaře nevěřícně zadívala. „Jak si tím můžeš být jistý?“ chtěla vědět.

„Nejsem snad lékař?“ zeptal se bratr conchobhar s důrazem. „Neušlo mi, že rty mají namodralou barvu, svaly ve tváři že jsou nepřirozeně stažené – téhož si povšiml i bratr eadulf, když sem s tělem včera večer přišel. domnívám se, že i on měl podezření na otravu, ale chtěl, abych si učinil vlastní závěry. Nezapomí‑ nej, že i on studoval lékařství v tuaim Brecain.“

„tak byla otrávena! ale jak?“

conchobhar pokrčil rameny a ušklíbl se. „Já ti dokážu pově‑ dět jen, k čemu došlo. Jak a kdy, to budeš muset zjistit ty sama.“

Fidelma zamyšleně přikývla. „snad mi tedy budeš alespoň moci sdělit, o jaký jed šlo?“

„v takovýchto případech to nikdy nelze určit s jistotou. Mám‑li se ale pokusit to na základě letitých zkušeností odhadnout, nej‑ spíše bych se klonil k názoru, že šlo o velice silný výluh z byli‑ ny zvané bolehlav.“

Fidelma tu vysokou rostlinu s dutým stonkem a drobnými

bílými kvítky dobře znala, rodiče před ní všechny děti odma‑

la varovali.

„Mastičkáři ji ale přece leckdy podávají jako utišující prostře‑ dek,“ namítla. „sám jsi mne to kdysi učil. Nedá se vyloučit, že ten výluh užila jako lék.“

„Jedná‑li se o velice slabé ředění, pak máš pravdu, ale už jsem se zmiňoval, že muselo jít o nesmírně silný výluh. Je zřej‑ mé, že ji měl usmrtit.“

„to mi ale pořád nedává smysl. i kdyby ta dívka na voze zalo‑

žila oheň a pak se napila toho výluhu, seskočila z kozlíku a roz‑ běhla se k místu, kde padla a zemřela, není možné, že by jed zaúčinkoval tak rychle.“

„Máš naprostou pravdu. ten jed musela pozřít už nějakou dobu předtím, možná dokonce předchozího dne. rozhodně by se ale na ní zřetelné známky otravy začaly projevovat už něja‑ kou dobu předtím, než zemřela.“

„tudíž kdyby už jed působil, někdo by si toho musel všim‑ nout?“

„Přesně tak,“ přitakal starý lékař.

„ale kvůli tomu ses přece nerozhodl tělo podrobit pitvě?“ zají‑ mala se Fidelma dál a ukázala směrem k zakrvácenému skal‑ pelu, který mezitím odložil stranou.

Bratr conchobhar si povzdychl.

„Po pravdě řečeno jsem se právě chystal zavolat své pomocni‑ ce, které s ohledem na slušnost připravují do hrobu ženská těla – umývají a převlékají je do rubáše –, když vtom jsem si něčeho všiml. Předtím mi to uniklo, neboť ta dívka na sobě měla veliké a pytlovité vlněné roucho. když jsem se na ni ale lépe zadíval, jak zde leží, uvědomil jsem si, že má zvětšený crislach.“

to slovo označovalo část těla, která se obepínala páskem zva‑ ným criss – byl to tudíž eufemismus pro břicho. co se týkalo ženských záležitostí, bratr conchobhar vždy volil velice slušné a jemné výrazy. odmlčel se, ale Fidelma nepromluvila a čekala, až sám dopoví, co má na srdci.

„odstranil jsem tedy šatstvo a jal se otok zkoumat. Závěr, k němuž jsem došel, jsem mohl ověřit jedině tím, že rozříznu maclaig.“

i nyní bratr conchobhar použil zdvořilý výraz – maclaig zna‑

menalo příbytek dítěte, tedy lůno. Fidelma stiskla rty a vyčká‑ vala, co bude následovat, ačkoliv už to zřejmě uhodla.

„ta dívka už byla nějakou dobu těhotná. odhaduji tak šest až sedm měsíců. ten... plod... jsem odstranil.“ smutně se zadí‑ val na tělo zahalené plátnem. „dospěl jsem k závěru, že toho zážitku tě ušetřím.“

starý pán se nemýlil. Fidelma už za život viděla nejeden ponu‑ rý výjev, ale pohled na mrtvé nedonošené dítě by si velice ráda nechala ujít, pokud by to bylo jen trochu možné.

„dá se z prohlídky toho... toho tělíčka něco vyčíst?“

apatykář zavrtěl hlavou. „snad jen tolik, že v době, kdy byla matka otrávena, se vyvíjelo a rostlo, jak náleží. Nedokážu odhad‑ nout, jak to celé proběhlo, když jed postupně začal pronikat do těla dítěte. Nuže, chceš si je prohlédnout na vlastní oči?“

Fidelma už stačila změnit názor. „v té záležitosti se spolehnu na tvé slovo. Pověz mi ale, dozvěděl ses něco o matce? Udělal sis nějakou představu, o koho mohlo jít?“

Bratr conchobhar se zadíval na dívku ležící před ním na sto‑ le, tvář měla nezakrytou.

„Byla oblečena velice nuzně, ale přitom...,“ řekl, sklonil se nad tělo a vytáhl zpod plátna jednu ztuhlou ruku – tu, již oheň nestihl zasáhnout. významně na ni ukázal. „...přitom má pečlivě upravené nehty. ruce má jemné a bez stop po mozolech. Z toho se dá poznat, že pocházela ze zámožné rodiny a dostalo se jí dob‑ rého vychování a vzdělání. rozhodně nepatřila k těm pocestným kejklířům, ani nepracovala na poli nebo u tkalcovského stavu.“

Fidelma si ruku sama prohlédla a pak přikývla na souhlas. „všiml sis ještě něčeho dalšího?“

„dvou věcí, které nám možná pomohou. Jak už jsem se zmi‑ ňoval, je vidět, že o sebe dobře dbala. když pomineme zhruba poslední den, dá se poznat, že pleť má opečovanou, že se pravi‑ delně myla a že dokonce na vlasy použila nějaký vonný výluh.“

Fidelma se k neznámé sklonila a přičichla ke kaštanovým kadeřím.

„Levandule?“ zeptala se nejistě.

„Mám také ten dojem.“

„Z toho se dá téměř s jistotou vyvodit, že je to dcera z nějaké bohaté rodiny nebo že se ve svém okolí těšila výsadnímu posta‑ vení.“

„Přesně tak,“ přisvědčil starý pán.

„Pokud ale tedy ta dívka byla tak pečlivá, jak se zdá,“ uva‑ žovala Fidelma nahlas, „pak se mi daří jen stěží uvěřit, že by dokázala z ledabylosti samu sebe podpálit.“

„i o tom jsem s tebou chtěl pohovořit,“ pronesl bratr concho‑ bhar vážným hlasem.

Fidelma si ho zkoumavě změřila. „Pokračuj.“

„donesly se mi řeči, které se podle všeho mezi svědky

neštěstí rychle rozšířily, a sice, že ty popáleniny dívka utrpěla poté, co se sama pokusila zapálit vůz, aby se zbavila těla uvnitř. Já si ale všiml zvláštního pachu, který z ohořelého oblečení stoupal. dnes brzy ráno jsem si šel ten povoz prohlédnout. chtěl jsem vidět, kde oheň začal a jak moc se rozšířil. ohořelé vědro, z něhož plameny zřejmě vyšlehly poprvé, stále leželo na kozlíku.“

„ano, eadulf vše nechal, jak to bylo, aby mi usnadnil vyšet‑

řování. viděls tam něco zajímavého?“

„slyšelas už někdy o tene gregach?“

„o řeckém ohni? Nic mi to neříká.“

„označuje se různými názvy; také se někdy označuje výra‑ zem dergthach. Je to vysoce hořlavá látka, již v dávných dobách používali Řekové a Římani v bitvách. kronikář Malalas z antio‑ chie o ní říká, že se vyráběla převážně ze síry a že se z obřích katapultů vystřelovala při námořních bitvách na loď nepřítele, kde dokázala napáchat obrovské škody.“

„chceš tím říct, že se domníváš, že někdo onu směs na tu

nebožačku hodil?“

Bratr conchobhar zavrtěl hlavou. „vedle sedadla na kozlíku

byly ohořelé zbytky dřevěného vědra. Mám za to, že v něm byla

směs pronnascu, síry, a gláedu, tedy ptačího lepu. Myslím, že

výsledná látka by se velice podobala právě tomu, čemu se říká řecký oheň.“

„Ptačím lepem si naši bojovníci často zpevňují spáry na ští‑ tech,“ poznamenala Fidelma. „ta hmota je stejně pevná jako sechim neboli živice.“

„ano, a když se ve správném poměru smíchá se sírou, při

zahřátí je vysoce vznětlivá,“ přitakal starý lékař.

„Nevyřešila se nám ale tím část záhady?“ ptala se Fidelma. „dívka jede na vozu. vedle sebe má vědro s oním dergthachem. ten začne hořet, plameny ji zachvátí z levé strany a ona ve sna‑ ze jim uniknout seskočí a rozběhne se kupředu...“

„... aby vzápětí podlehla následkům jedu, jenž pozřela něja‑ kou dobu předtím,“ dokončil větu lékárník. „vidím v tom ale jeden problém. Jak mohla ten dergthach zapálit? k tomu by přece potřebovala nějaké náčiní, kupříkladu křesadlo. kdy‑ by ji zaskočilo, jakou rychlostí se plameny z vědra šíří, jistě by v úleku křesadlo upustila. ale eadulf mě ujistil, že nic takové‑

ho na místě neštěstí nenašel.“

„snažíš se tedy naznačit, že to vědro už hořelo?“ ujišťovala

se Fidelma.

„Mohu ti říct jen tolik, kolik jsem sám viděl a co mi řekli.“

„Ještě se na to eadulfa znovu přeptám,“ rozhodla se Fidelma. „všiml sis něčeho dalšího?“

Bratr conchobhar se otočil k odkládacímu stolku po straně a vzal z něj krátký konopný provázek zapletený do cůpku – byl

zhruba tak dlouhý, aby se dal ovinout kolem zápěstí. k němu

byl připevněný kulatý bronzový plíšek připomínající minci – měl v sobě malý otvor a tím byl provázek protažený. Lékař jí předmět podal a ona si jej od něho vzala, obracela ho v prstech a pozor‑ ně ho prohlížela.

„to měla přivázané na pravé ruce, která nebyla popálená,“ řekl jí, když viděl, jak tázavě na něho hledí.

Fidelma přešla k oknu a zvedla bronzový plíšek, aby ho ve světle lépe viděla.

„Zdá se, že je do něj vytepán obrázek nějakého ptáka,“ řek‑ la pak.

„Připadá mi to jako krkavec,“ přitakal starý pán. „vidíš ten mohutný silný zobák s mírně zahnutou špičkou?“

„Nevíš, jestli ten obrázek něco symbolizuje?“

„Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal.“

„rozhodně to nevypadá jako šperk, který by nosil někdo zámožný či urozený,“ uvažovala Fidelma nahlas. „a co ten muž, jehož našli uvnitř vozu? Už jsi měl čas prohlédnout jeho tělo?“ rozhlédla se po místnosti a uvažovala, kde asi mrtvola je.

Bratr conchobhar přikývl a naznačil směr k postranním dveřím. „Už jsem je uložil do rakve venku, neboť z něho stoupal příšerný pach rozkladu.“

Fidelma zalétla pohledem k mrtvé dívce a potom se zadívala na bratra conchobhara s nevyslovenou otázkou v očích.

„ten muž zemřel několik dní před ní,“ odvětil lékař, neboť pochopil, co chce vědět. „odhaduji, že zhruba tři. Proto už začal rozklad. Jak dobře víš, když člověk zemře, na těle dojde k několi‑ ka změnám: zaprvé ke změně barvy, za druhé ke ztuhnutí kon‑ četin, a po dvou až třech dnech se mrtvý začne nadýmat vlivem vnitřních plynů, které zároveň vydávají odporný zápach. když mi to tělo včera večer přinesli, už neslo všechny tyto znaky. Zběžně jsem je prohlédl a pak jsem je nechal přendat do rakve a tu zapečetit. Je třeba toho neznámého pohřbít co nejdříve.“

„dokázals určit, jak sešel ze světa?“

„domnívám se, že zemřel na následky stejného jedu jako ta dívka. rozhodně jsem na těle viděl dost známek, abych poznal, že zemřel v křečích, které způsobuje právě tento jed.“

„otrávili ho stejně jako dívku?“ ujišťovala se Fidelma.

„ano – ale musel ho pozřít dříve nežli ona,“ přitakal bratr

conchobhar s důrazem.

„eadulf vyslovil domněnku, že šlo o řeholníka, neboť měl prý

vyholenou colmcillovu tonzuru.“

„Nepřekvapuje mě, že k tomu závěru došel,“ usmál se sta‑

rý pán. „Jak známo, my si holíme tonzuru zepředu na hlavě, od ucha k uchu. ten neznámý měl vysoké čelo a navíc po smrti se kůže mírně napne, čímž se linie vlasů nad čelem ještě zdán‑ livě posunula. Často se chybně tvrdí, že vlasy a nehty rostou ještě několik dní po smrti. ve skutečnosti jde o to, že se kůže napne a ztuhne, tudíž se mírně stáhne a vlasy a nehty pak vypadají delší.“

„tedy se domníváš, že nešlo o mnicha?“

Bratr conchobhar si povzdychl. „Nemohu si být jistý ani jed‑ ním. ačkoliv stejně jako ta dívka byl oděn do prostého roucha z podomácku tkané látky.“

„a nic dalšího už mi o něm povědět nemůžeš?“

„Jen tolik, že to byl mladý muž, zřejmě dosti pohledný, nežli mu tvář znetvořila smrt, a že měl světlé vlasy, ačkoliv byly veli‑ ce špinavé a zacuchané.“

„Nevíš něco bližšího o tom oděvu, co měli oba na sobě? Říkáš,

že šlo o levnou a obyčejnou látku.“

Bratr conchobhar ukázal na hromádku šatstva v rohu. „tam

je jejich oblečení. Můžeš si je prohlédnout sama. Nedá se vylou‑ čit, že šlo o prostý hábit příslušníků nějakého církevního spo‑

lečenství. Neviděl jsem tam ale nic, co by mi napovědělo, odkud

ti dva přišli nebo co byli zač.“

Fidelma začala ošacení převracet v rukou, ale nenašla na něm

nic pozoruhodného. šlo o hrubé vlněné roucho se spodním šatem z obyčejné lněné látky. dokonce i kožené sandály, které oba měli na nohou, byly staré a ošlapané. kromě bronzového

kroužku na konopném provázku kolem zápěstí na sobě dívka

neměla žádné šperky, a mladík neměl ani pás, ani kožený váček u pasu, který u sebe většina lidí nosívala. Nenašla vůbec nic, co by jakkoliv vypovídalo o jejich totožnosti.

„Máme jedině ten kousek pergamenu, který eadulf nalezl v sandálu té dívky,“ uzavřel prohlídku těl bratr conchobhar.

když jí předchozího večera eadulf ten nápis ukázal, požádala ho, aby jej odnesl právě starému lékaři. ačkoliv sama tradiční abecedu ovládala spolu s archaickým jazykem, který zachycova‑ la, chtěla se u svého bývalého učitele ujistit, že významu textu správně porozuměla, neboť on ogamské písmo ovládal naprosto dokonale – a co bylo ještě důležitější, jistě by poznal, kdyby šlo o nějaký citát, který by ona mohla přehlédnout. „Měl už jsi čas si ho prohlédnout?“ zeptala se ho. „když mi ho eadulf ukázal, poznala jsem jen, že je tam napsané nějaké jméno.“

Bratr conchobhar vytáh



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist