E-kniha: Druhá revoluce -- Stalinská transformace v Sovětském svazu 1928-1934 - Bohuslav Litera

1

edice bod

3

Bohuslav Litera

„DRUHÁ REVOLUCE“

Stalinská transformace

sovětského svazu 1928–1934

DOKOŘÁN

Bohuslav Litera

„DRUHÁ REVOLUCE“

Stalinská transformace sovětského svazu 1928–1934

© Bohuslav Litera, 2013

Publikace vznikla s podporou výzkumného záměru Fakulty

sociálních věd Univerzity Karlovy č. MSM0021620841

a navazujících projektů.

Recenzovali: prof. PhDr. Michal Reiman, DrSc., PhDr. Emil

Voráček, DrSc.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez

předchozího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Michaela Pohlreichová.

Grafická úprava, obálka a sazba (pdf) Miloš Jirsa.

Konverze do elektronické verze Tomáš Zeman.

Vydalo v roce 2013 nakladatelství Dokořán, s. r. o., Holečkova 9,

Praha 5, dokoran@dokoran.cz, http://www.dokoran.cz jako svou

622. publikaci (113. elektronická).

ISBN 978-80-7363-571-8

5

Obsah

I. Úvod ....................................................................................... 7

II. Konfl iktní cesta ke „druhé revoluci“ ...................................... 23

1. Sváry o další vývoj. NEP a válečná hrozba ............................... 23

2. Poslední fáze vnitrostranického boje: odstranění

tzv. pravice bolševické strany ................................................... 38

III. Revoluce „shora“: industrializace .......................................... 47

1. První pětiletka ......................................................................... 47

2. Nový systém řízení národního hospodářství. ............................ 54

3. Krize pětiletky ......................................................................... 60

IV. O vládnutí venkova kolektivizací zemědělství ......................... 67

1. Kampaň proti kulakům ............................................................ 70

2. Chaos na venkově .................................................................... 77

3. Hladomor................................................................................ 83

4. Pozdní pokusy o změny ........................................................... 86

V. Vznik systému táborů GULAG, krize vnitřní bezpečnosti ..... 92

VI. Výsledky urychlené modernizace ........................................... 99

1. Stav ekonomiky ....................................................................... 99

2. Industrializace a transformace Rudé armády ............................ 101

3. Dopady „druhé revoluce“ na sociální sféru, kulturu a vědu;

další represe ............................................................................. 106

4. Neplánované důsledky „druhé revoluce“ .................................. 119

VII. Změna paradigmat zahraniční politiky .................................. 131

VIII. Závěr ...................................................................................... 141

Poznámky ......................................................................................... 155

Seznam zkratek ................................................................................. 172

Summary ........................................................................................... 173

Seznam pramenů a literatury ............................................................. 175

Jmenný rejstřík .................................................................................. 180

6

7

Úvod

Koncem 20. let minulého století zahájila bolševická strana

Sovětského svazu

1

řadu tzv. socialistických ofenziv – kampaní,

kterými opětovně, po necelém jednom desetiletí relativníhoklidu, zcela přeměnila sociálně ekonomický systém země. Během

několika roků začala být tvrdým tlakem „shora“ maximálně

urychleně modernizována ekonomika, opět se zásadně změnily

vlastnické vztahy, v nichž bylo téměř úplně potlačenosoukromé vlastnictví a výrazně se změnilo sociální složeníobyvatelstva, z něhož byly represemi vyloučeny některé jeho vrstvy.

Stalinská diktatura v zemi pak nastolila ekonomický model

zcela nekompatibilní s ostatním světem.

Ve 20. letech byl Sovětský svaz zaostalouzemědělsko-průmyslovou zemí, která měla sice velký potenciál v podoběrozsáhlých přírodních zdrojů a surovin, avšak slabý azastaralý průmysl a primitivní zemědělství, které bylo rozdrobeno do asi 25 milionů rolnických hospodářství. Koncem 30. let z nich zůstalo již jen minimální množství. Zemědělství bylo násilím zreorganizováno do velkých zemědělských podniků, ať již kolchozů, či sovchozů. Polovina všeho obyvatelstva byla koncem 20. let negramotná, i když v teritoriálním rozložení negramotnosti existovaly velké rozdíly.

2

Zdá se, že to byla tzv. válečná hrozba z let 1926–1927, která stalinskému oligarchickému režimu Sovětského svazujasně demonstrovala, že přes nezpochybnitelné úspěchy Nové hospodářské politiky (NEP), je země stále mimořádnězaostalá a má jen slabou armádu s malou schopností zajistit jejíobranu. Změnit poměry však vyžadovalo rychle vybudovat širokou průmyslovou základnu, na níž by bylo možné radikálněmodernizovat zbrojní průmysl a reorganizovat armádu.

8

V Sovětském svazu proběhly v následujícím období, během několika málo roků, tlakem „shora“ svým způsobemobdobné procesy, které v některých jiných zemích probíhaly celá staletí, tj. především industrializace a uvolnění rolníků jako pracovní síly pro ni. Industrializaci pojalo stalinské politbyro jako tzv. socialistickou industrializaci, tj. takovou, která byla zaměřená na investičně a časově velmi náročnou výstavbu těžkého průmyslu.

Mimořádně velké investice věnované na rozvoj průmyslové výroby zvýšily její hodnotu v daném období téměř čtyřikrát. Režim položil důraz na co nejrychlejší rozvoj tzv. výroby výrobních prostředků. Z jejich růstu těžilo do jisté míryposléze také samotné zemědělství, armáda a hlavně další odvětví ekonomiky. Koncem 30. let se Sovětský svaz stal průmyslovou a vojenskou mocností. Sovětský národní důchod počítaný ve stálých cenách roku 1937 vzrostl z 123,7 miliard rublů v roce 1928 na 135,7 miliard v roce 1932 a 250 miliard v roce 1940.

3

Díky státnímu plánování, resp. daleko spíše vojensko-byrokratickému řízení země, měl stalinský systém sicevýhodu velkého mobilizačního potenciálu, kdy vedení země, resp. Stalin sám, mohli podle potřeby okamžitě měnitpriority a směrovat fi nanční a další prostředky na dosaženíaktuálního naléhavého cíle, avšak současně vyžadoval stáloupozornost a kontrolu stranických orgánů všech úrovní. Jeho velkým negativem, které se projevilo zvláště až v průběhu dalších let, bylo maximalistické upřednostňování kvantity před kvalitou, které mj. vedlo k obrovskému plýtvání a řadě dalších aspektů, jejichž negativní důsledky v 70. a 80. letech minulého století vyústily v ekonomickou krizi. Druhásvětová válka sice urychlila kvazimodernizaci země, avšak samo vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německemjakoby plně potvrzovalo správnost přístupů z 30. let, a zcela proto minimalizovalo tlaky na úpravy či změnu systému. Ten zůstal více méně zakonzervován po další téměř půlstoletí. V době

9

Stalinovy smrti (1953) byl však Sovětský svaz ekonomickou

a vojenskou mocností, s níž soupeřily pouze Spojené státy.

Velmoc se změnila v supervelmoc.

Stalinova modernizační kampaň, některými autorypovažovaná za jeden z nejpozoruhodnějších počinů 20. století, však současně patřila k jednomu z nejbrutálnějších období. Úspěchy ekonomiky byly vykoupeny miliony lidskýchobětí. Víra, že budují lepší, socialistickou a komunistickouspolečnost bez vykořisťování, silný Sovětský svaz schopnýzajistit jim bezpečnost i slibovaný blahobyt, motivovala lidi k obětem při uskutečňování socialistické industrializace a kolektivizace, k budování nových továren a měst „na zelené louce“ i kampaním za likvidaci negramotnosti, ale také kútokům proti církvím a náboženství, jež bylo považováno za „opium lidstva“, k likvidaci kostelů, klášterů, mešit asynagog, a v neposlední řadě také k represím vůči celým vrstvám obyvatelstva.

Tato tzv. druhá revoluce, jak Lev D. Trockij nazval zexilu všechny dramatické přeměny, způsobila velkou urbanizaci, ale také výraznou likvidaci negramotnosti azvýšení vzdělanostní úrovně obyvatelstva. Železniční a letecká doprava propojila dosud stále izolované části země. Cena, kterou však obyvatelstvo zaplatilo za tuto maximálněurychlenou modernizaci, byla obrovská. Bolševická strana včele se Stalinem silou zlikvidovala soukromé vlastnictví acelé sociální vrstvy skončily v nově založeném tzv. souostroví GULAG, systému pracovních táborů, nebo vevysídleneckých koloniích. Rozvrácené zemědělství spolu se špatnou úrodou způsobily v letech 1932–1933 rozsáhlý hladomor, během něhož zahynulo několik milionů lidí. V průběhutohoto období se také sovětský režim změnil z autoritativního ve stalinský totalitární systém, ve vojensko-byrokratický stát, jenž byl řízen se stále větším podílem represí a násilí.

Stalin se v průběhu vnitrostranických bojů 20. letprosadil za vůdce „kolektivního vedení strany“, které mělo

10 garchický charakter, stranu a stát ovládala malá skupinka nejvyšších funkcionářů, avšak teprve přelom 20. a 30. let, kdy postupně odstranil představitele tzv. pravé úchylkyreprezentované Nikolajem I. Bucharinem, Alexejem I. Rykovem,Michailem P. Tomským a řadou dalších členů strany, znamenal zlom. Stalin již na vrcholu bolševické strany neměl žádného konkurenta, nebyla zde žádná osobnost, jež by s ním mohla vlivem soupeřit. Patrně nejlepší současný znalec Stalina a stalinismu, ruský historik Oleg V. Chlevňuk, v této věci podtrhl, že jeho postavení ještě nebylo absolutně pevné. Stalinova politická budoucnost podle něj závisela na jeho schopnosti realizovat svoji politickou linii, která v letech 1928–1929 vyústila v plány urychlené industrializace,nuceného začlenění rolníků do kolchozů a opětovnéhovyzdvihování významu a trvání třídního boje.

4

Ekonomický rozvrat doprovázený protesty obyvatelstva a celkovým neklidem, postihujícím dokonce i řady vládnoucí strany, přiměly Stalina k realističtějšímu přístupu, k tomu, aby se na přelomu let 1933–1934 vzdal nejradikálnějších výstřelků. Krize a problémy při realizaci „velkého skoku“ sice objektivně oslabovaly Stalinovo postavení, avšak vzemi a v samotné bolševické straně neexistovaly žádné síly a osobnosti, které by takové možnosti mohly využít.Politbyro a aparáty bolševické strany se naopak z obav předchaosem a možným krachem nastoupené politiky semkly kolem Stalinovy osobnosti, což zpětně jen posílilo posun odoligarchické vlády k diktatuře jediného člověka: Stalina.

5

Stalinská transformace byla předmětem do značné míryideologicky podbarvených sporů; dnes, kdy v postsovětském

prostoru existuje 15 nástupnických států, se řada z nich snaží

zakotvit svoji vlastní existenci a formovat národníidentitu. Využívají v plné míře možností, které jim skýtá historie

a její interpretace, či často spíše dezinterpretace, k posilování

nacionalismů, včetně ruského, a vytváření nových legend.

Proto se autor pokoušel vycházet především z dostupných

11

dokumentů a edic materiálů. Cílem publikace také neníposuzovat toto období sovětské historie z morálního hlediska

či po linii dobro-zlo.

Hlavní masa dostupných archivních materiálů k činnosti nejvyššího orgánu VKS(b) a fakticky celého Sovětskéhosvazu – politbyra ÚV VKS(b), se nachází v bývalém sovětském ústředním stranickém archivu KSSS, dnes v Rossijskomgosudarstvennom archivesocialnoolitičeskoj istorii, RGASPI, ve fondu 17, opis 3, kde jsou deponovány protokoly zasedání politbyra, resp. jeho usnesení.

6

Usnesení, která byla přísně

tajná, jsou vyčleněna a jako „osobyje papki“ se nalézají

v RGASPI (fond 17, opis 162). Některá z nich, jež setýkala činnosti mezinárodních záležitostí a zahraničnípolitiky SSSR, činnosti bezpečnostních a represivních orgánů,

případně dalších zvláště „zajímavých“ témat, byla jižpublikována.

7

Skutečný stav je však daleko složitější. Do RGASPI

byly již předány originální protokoly, z nichž jsou patrné

změny, kterými procházely návrhy usnesení, a je možné podle

nich do jisté míry vysledovat proces přijímání příslušnéhousnesení.

8

Každý návrh usnesení, resp. projednávanou otázku

doprovázela větší či menší suma podkladových materiálů

k danému problému. Některé z nich se již sporadickyobjevují jako přílohy v „osobych papkach“, avšak drtivá masa

těchto mimořádně důležitých dokumentů, na jejichž základě

činilo politbyro svá rozhodnutí, však zůstává v praktickyneřístupném archivu prezidenta Ruské federace, který vznikl

právě na základě archivu politbyra.

9

Přístupné jsou všakosobní fondy hlavních aktérů: mj. Stalina, Molotova, Vorošilova,

Mikojana aj.

Jedním z charakteristických rysů sovětské éry je téměřabsence pamětí vysokých funkcionářů. Odráží se zde specifi - kum Sovětského svazu, zvláště stalinského, kdy zanechávat osobní vzpomínky na minulost či své osobní pohledy bylo zcela nežádoucí. Většina z několika publikovaných memoárů vznikla až o desetiletí později a je otázkou jejich vznik i

12 ta. „Našeho“ období se příliš nedotýká žádná z několika verzí pamětí N. S. Chruščova

10

či A. I. Mikojana,

11

ani černobílé

a téměř bezcenné vzpomínky Lazara Kaganoviče,

12

v nichž

autor nastínil jen strnulý stalinský pohled na minulost.

Pochopit stalinismus však pomáhají práce, spadající do oblasti tzv. oral history, tj. záznamy besed F. Čujeva sbývalými nejvyššími činiteli Vjačeslavem M. Molotovem aLazarem Kaganovičem,

13

a záznamy z besed historika G. A.Kumaněva s dalšími činiteli stalinské epochy.

14

V poslední

z uvedených prací „Govorjat stalinskije narkomy“ Kumaněv

zveřejnil své záznamy besed se sovětskými vládními činiteli,

kteří se stali komisaři ve velmi raném věku až koncem 30. let či

v letech 1940–1941, tedy po tzv. velkém teroru z let 1937–1938.

V jejich vzpomínkách a epizodách se však výtečně zobrazuje

Stalinovo tehdejší chování, jeho myšlení a postupy.

Zajímavým, byť ne příliš obvyklým pramenem jekorespondence, kterou mezi sebou vedli stalinští předáci a která se zachovala v jejich osobních fondech a byla do velké mírypublikována.

15

Je však velmi roztříštěná, neboť ji sovětští předáci

využívali především v době, kdy pobývali na dovolené mimo

Moskvu nebo při častých kolapsech telefonní sítě. V této

souvislosti je mimořádně zajímavá korespondence Stalina

s Kaganovičem z let 1931–1936, která zahrnuje vždy několik

týdnů Stalinova pobytu mimo Moskvu, které každý rok trávil

na jihu země. V Moskvě ho zastupoval právě Lazar Kaganovič,

který si od Stalina nechával schválit každé rozhodnutí.Korespondence proto zahrnuje nejen materiály, které posílal

Stalinovi, ale především Stalinovy vlastní odpovědi a reakce.

Jedná se o cennou edici hlavně z toho důvodu, že obsahuje

Stalinovy reakce na řešené záležitosti, a jako jedna z mála

edic tak poodhaluje nejen Stalinovo myšlení a postoje, ale

také nastiňuje, byť neúplně, velice obsáhlou paletu záležitostí,

o kterých Stalin osobně rozhodoval.

Důležitým pramenem zůstávají ofi ciální vydání Stalinových spisů. Bez ohledu na všechny úpravy projevů a článků se

13

jedná o cenný zdroj informací o tom, co Stalin chtěl, aby

bylo zveřejněno, jak podával své interpretace jevů audálostí a určoval správnou stranickou linii. Základní usnesení

stranických orgánů, sjezdů bolševické strany a zasedání plén

ÚV VKS(b) podává řada „KPSS v rezoljucijach...“.

16

Archivní revoluce, která proběhla v Rusku v 90. letech, postavila bádání o stalinismu a všech aspektech vývoje Sovětského svazu na reálnou bázi. Jednou z klíčových řad pro osvětlení vnitrostranických poměrů v bolševické straně a politiky stalinské frakce je pětisvazková edice „Kak lomali NEP“,

17

která obsahuje stenogramy klíčových plén ústředního

výboru bolševické strany od dubna 1928 do listopadu 1929,

18

na nichž stalinská frakce prosazovala své představy a vedla

boj proti těm, které označila za „pravé nebezpečí“ apostupně je vytěsňovala z nejvyšších stranických orgánů.Stenogramy zasedání navíc doplňují rezoluce přijaté plény a řada

dalších, často tajných, dokumentů v přílohách. V tétosouvislosti je nutné upozornit na třísvazkovou edici „Politbjuro

CK RKP(b)-VKP(b). Povestki dňa zasedanij“,

19

což je vlastně

chronologický přehled všech zasedání politbyra a jejichobsahu, včetně těch, jejichž usnesení byla schvalována perrollam. Vzhledem k množství projednávaných otázek editoři

bohužel nemohli uvádět konkrétní náplň projednávanézáležitosti, a již vůbec ne rozhodnutí politbyra. Proto se zde

setkáváme jen s málo říkajícími nadpisy, tak jak jsou uvedeny

v archivních materiálech, jako záležitosti NKVD, lidového

komisariátu obrany a jiné. Důležitá jsou ovšem sama o sobě

data zasedání politbyra, jejich frekvence apod.

Vzhledem k tomu, že největší část obyvatelstva tvořilirolníci a že na ně dopadla plná tíže násilné kolektivizace ajejích důsledků, stejně tak i kvůli jisté „atraktivitě“ tématu, věnovali ruští i zahraniční odborníci velkou pozornost právě rolnictvu a kolektivizaci. Dělo se tak i proto, že uvedenáproblematika byla sovětským režimem zobrazována ainterpretována v jeho intencích a řada problémů byla tabuizována.

14 Uvedené období let 1928–1934, pokud se týkalo jeho líčení, bylo obklopeno nejen ideologickou, ale i skutečnou bariérou v přístupu k dokumentům a materiálům. Výrazně se ho proto dotkla archivní revoluce. Nicméně již mezi lety 1951–1991 bylo v Sovětském svazu vydáno na 58 sborníků dokumentů řady „Istorija kollektivizacii selskogo chozjajstva“, kterémaovaly průběh kolektivizace prakticky ve všech svazových i autonomních republikách Sovětského svazu a také v řadě regionů a oblastí.

20

Posledních šest sborníků edice vyšlo až

v letech 1989–1991. Jejich důležitost spočívá v tom, že již

zahájily publikování do té doby nepřístupných archivních

materiálů.

21

Na publikování nových materiálů se zaměřil takéautorský kolektiv pětidílné edice „Tragedija sovetskoj děrevni“.

22

Jednalo se především o nucené „výkupy“ obilí, které vytvářely

na venkově velice napjatou situaci a vedly ke střetům navrcholu bolševické strany, dále boj proti kulakům, který se stal

hlavním nástrojem v podřizování venkova straně, a vlastní

průběh kolektivizace, jenž byl sám o sobě krajně dramatický,

její jednotlivé fáze apod. Publikovaná masa materiálůumožnila identifi kovat osoby a orgány, které iniciovaly přijetí toho

kterého usnesení, způsoby, jakými se usnesení ve vrcholných

orgánech VKS(b) přijímala, osvětlit jejich realizaci v praxi,

ale také identifi kovat odpor, který byl politice bolševické

strany kladen na venkově a nejen tam. Na uvedenou řadu

tematicky navázala další velká edice – „Sovetskaja děrevňa

glazami VČK-OGPU-NKVD. 1918–1939“.

23

Chronologický

záběr edice je širší a sahá prakticky až do doby, kdy bolševická

strana převzala moc. Hlavním cílem edice bylo publikování

materiálů bezpečnostních složek, jejich svodek a dalších

hlášení o situaci na venkově, včetně postojů a nálad rolníků.

Vzhledem k tomu, že jedním z hlavních úkolů sovětských

bezpečnostních orgánů bylo zajistit další toky informací

pro nejvyšší stranické orgány, jejich svodky a další materiály

náležely k těm, na jejichž základě sovětské orgány a Stalin

15

osobně přijímali rozhodnutí. O vlivňovaly tedy nejenformulování politiky bolševické strany, ale díky tomu, žeobsahovaly informace o jedincích, také jejich osudy.

Procesy urychlené socialistické industrializace zajímaly

sovětskou historiografi i i z toho důvodu, že neskýtaly pohled

na tak kontroverzní události, jako byla napříkladkolektivizace, ale na ekonomickém a průmyslovém vývoji bylo možné

dokumentovat úspěchy socialismu. Nebyla jí však věnována

žádná velká edice. Klíčovou edicí proto stále zůstáváčtyřdílná řada „Istorija industrializacii SSSR, 1926–1941gg.“,

24

dolněná dokumenty, které mapovaly industrializaci vjednotlivých regionech, nebo těmi, jež vyšly v jiných edicích. Pro

osvětlení základních ofi ciálních ukazatelů pětiletek slouží

kromě usnesení sjezdů bolševické strany ofi ciální prezentace

plánů. V případě první pětiletky (1929–1932) je to zvláště

kniha Gregorije T. Grinka.

25

Autor v té době zastával funkci

náměstka Státní plánovací komise, Gosplanu, a na jeho knize,

byť jasně propagandisticky zaměřené, je patrná kvalita, ačkoli

se pohyboval v prostoru vymezeném plánem. Jako materiál

pro druhou pětiletku může sloužit překlad referátu předsedy

sovětské vlády Vjačeslava M. Molotova na XVII. sjezdu

VKS(b) v únoru 1934, který schválil cíle plánu.

26

Vzhledem

k tomu, že se jedná o celkem vzácný tisk, je pochopitelně

nutné sáhnout po jiném zdroji.

Archivní revoluce v Rusku umožnila do značné míry odhalit

fungování, strukturu a činnost represivních orgánů, odMimořádné komise pro boj se sabotáží a kontrarevolucí (VČK)

po NKVD, a publikovat v tomto směru kvanta dokumentů,

zvláště když byl bezpečnostním orgánům podřízen systém táborů GULAG. Jednou z prvních vydaných prací byl

sborník dokumentů a materiálů „Lubjanka“,

27

který přinesl

33 podstatných dokumentů týkajících se vývoje a struktury

bezpečnostně represivních orgánů a také stručné biografi e

komisařů vnitra, státní bezpečnosti a jejich náměstků z let

1934–1960. Mimořádně cenným oddílem této publikace je

16 úvodní studie o rozsahu více než 150 stran, v níž editořipráce A. I. Kokurin a N. V. Petrov podali koncentrovaný přehled vývoje ústředních bezpečnostních orgánů, změn a reforem (byť často spíše jen formálních), které spočívaly ve slučování či rozdělování komisariátů. Studie poprvé podala ucelený přehled těchto změn a spolu s dokumenty ukázala celou šíři aktivit bezpečnostně represivních orgánů. O šest let později vyšla další edice „Lubjanka. Stalin i VČK-GPUOGPU-NKVD“,

28

která vychází z publikování dokumentů

a materiálů obsažených ve Stalinově osobním archivu. Cílem

bylo pokusit se osvětlit vztah mezi Stalinem a tajnou policií

v průběhu jednoho a půl rozhodujících desetiletí existence

SSSR. Archivářům se podařilo nastínit rozhodující roliStalina při rozšiřování záběru činnosti bezpečnostních složek

do nových oblastí, a jejich přeměnu v jeden z nejdůležitějších

orgánů upevňování jeho moci a prosazování stalinskétransformace země. OGPU se právě v průběhu první pětiletky

dotvořila v mocný operativně-vojenský orgán, jemuž byla

kromě uniformované milice podřízena tajná policie,pohraniční vojska, jednotky ochranky a vnitřní vojska, akumulovala i řadu dalších funkcí.

Tajná policie sehrála svým způsobem možná dokoncerozhodující roli při prosazování násilné kolektivizace, a právě ta a metody násilného vystěhovávání rolníků do táborů nucených prací se „zasloužily“ o vytvoření systému táborů GULAG. V dubnu 1930 byla totiž v rámci OGPU zřízena správa nápravně-výchovných táborů (ULAG), která ovšem díky mimořádnému nárůstu táborů a vězňů byla již k 1. říjnu téhož roku přeměněna v hlavní správu (GULAG). Té byla určená edice „GULAG (Glavnoje upravlenije lagerej)“,

29

která

obsahuje více než 170 dokumentů osvětlujících trestnípolitiku sovětského státu, včetně zveřejnění rozkazu 00447 z 30.července 1937, kterým NKVD zahájila masakry tzv. velkého

teroru v letech 1937 až 1938. Dále podává nástin vývojeorganizace GULAGu, včetně režimu v táborech a pracovního

17

nasazení. Svým způsobem velmi výrazným rozpracováním

uvedené problematiky bylo publikování sedmisvazkové

edice „Istorija stalinskogo Gulaga“,

30

která obsahuje velké

množství dokumentů snad ke všem důležitějším aspektům

existence a vývoje soustavy GULAGu. Řada z nich vychází

z dalšího osvětlení hlavního faktoru, který se o systém, jeho

vznik, existenci a rozvoj zasloužil, a to stalinských represí,

konkrétně zprvu násilné kolektivizace.

Literatura zkoumající problematiku stalinismu by dnes již

zaplnila solidně velkou knihovnu. I když ji časově omezíme

na stalinskou transformaci Sovětského svazu, tedy na konec

20. a začátek 30. let, zůstane nám stále obsáhlá historiografi e

daná významem tehdejších událostí. Právě autoři těchtopublikací v 90. letech plně čerpali z otevřených ruských archivů,

které umožnily výzkum i v dříve zcela uzavřených fondech,

a těžili i z tištěných edic. Takový výzkum vedl k potvrzení

či naopak k eliminování některých teorií, které měly často

až spíše spekulativní charakter, a do bádání vnesl realismus.

Analytické práce pak doplňoval rostoucí počet pracísyntetických. Rozbor historiografi e publikované až dopočátku prvního desetiletí našeho století podal Emil Voráček

ve studii „Stalinismus a Sovětský svaz“.

31

Vývoj anglosaské,

resp. hlavně americké historiografi e a sovětologie,zaměřené na stalinismus, analyzoval Mark Edele ve své knize

Stalinist society 1928–1953.

32

Z nové německé historiografie

uveďme jen solidní, rozsáhlou (i když bez většího archivního

výzkumu)

33

a svým způsobem již klasickou práci Manfreda

Hildermeiera či mladšího autora Jörga Baberowského, který

sice využil archivních pramenů, avšak výrazně se soustředil

na druhou polovinu 30. let a na období tzv. velkého teroru.

34

Obdobně se na stalinský teror 30. let, tedy na období spíše

mimo náš zájem, soustřeďuje francouzský badatel Nicolas

Werth.

35

V prvním desetiletí nového tisíciletí se potenciál danýotevřením ruských archivů již poněkud vyčerpal a začaly

18 cházet práce spíše syntetické. V jistém smyslu se o velkou syntézu ruských, sovětských a opět ruských dějin pokusily třísvazkové Cambridge History of Russia, z nichž třetí svazek je věnován dějinám země ve 20. století.

36

Nejedná se ovšem

o klasickou syntézu, nýbrž o sborník statí renomovaných

autorů, který pokrývá celé století s tím, že však jen velmi slabě

akcentuje zásadní periodické předěly, které rozbíjejí ruskou

historii na relativně jasně defi novatelná a často i velmi odlišná

období. V práci je zařazeno 13 takto chápanýchchronologických statí (autory jsou mj. David R. Shearer, John Barber,

Mark Harrison, Yoram Gorlizki, Oleg Chlevňuk, William

Taubman, Stephen Hanson a Archie Brown) na něž navazuje

dalších 12 problémových studií, jejichž autoři analyzovali

problémové okruhy: od ekonomiky a přeměn venkova arolnictva přes vývoj a změny dělnické třídy a industrializaci

po kulturu či zahraniční politiku.

Vzhledem k tomu, že drastické sociálně ekonomické změny tvořily především v době od konce 20. do poloviny 30. let hlavní náplň v další transformaci Sovětského svazu, pozornost řady anglosaských autorů se zaměřila právě na tuto oblast. Především vyšel již pátý svazek zatím pětidílné průkopnické řady The Industrialisation of Soviet Russia.

37

Autoři publikace již

mohli využít novou situaci, a proto svoji práci založili na

výrazném využití archivních materiálů i tištěných edic. Najejich základě se mohli kvalifi kovaně vyslovit k některým dnes

již zpolitizovaným problémům, zvláště k problematicehladomoru. Na rozdíl od některých autorů, mj. Roberta Tuckera,

zastávají názor, že Stalin hladomor, způsobený mimo jiné

jeho katastrofální politikou na venkově, nechtěl (byl pro něj

i neočekávaný a nežádoucí) a že sovětský režim s ním chtěl

bojovat. I tak však autoři činí Stalina v otázce hladomoru

plně odpovědným. V této souvislosti upozorňují na řadu

faktorů, které jej způsobily,

38

a zastávají tedy v podstatě stejné

postoje jako většina současných badatelů ze třetích zemí, jež

stojí mimo Rusko a Ukrajinu.

19

Násilná kolektivizace sovětského zemědělství s důrazem položeným na postižení represivních metod a jejich následků byla předmětem práce N. A. Ivnického.

39

Stálé pozornosti

se těší výzkum represivních orgánů stalinského režimu,pracovních táborů systému GULAG a stále také velmi složitá

problematika tzv. velkého teroru let 1937–1938 i předchozích

let. Ten je však již časově poněkud za hranicemi stalinské

transformace země, i když podle některých náznaků byl její

odloženou součástí, resp. možnou přípravou na nový válečný

konfl ikt.

40

Výsledky výzkumu stalinské éry v ruských archivech se promítly roku 2009 v publikování tří knih, jejichž relativně jednotícím tématem byl výzkum bezpečnostně-represivních orgánů ve stalinském Sovětském svazu a použití terorujako nástroje sociálního inženýrství. Policie, resp. represe, sloužily jako nástroje přeměny společnosti a státu. Vsouladu se svými představami a proklamovanou politikou je stalinský režim využil k zajištění „vítězství socialismu“ vSovětském svazu. Konkrétně se jedná o práce PaulaHangeloha, Davida Shearera a Paula R. Gregoryho.

41

Každý z nich

pochopitelně přistupuje k problematice z poněkud jiného

zorného úhlu. P. Hangeloh položil například větší důraz

na politickou represi, ale současně podal také velmi užitečný

rozbor činnosti normální milice (uniformovaná policie).

Upozornil zde mimo jiné na skutečnost, že jen v letech 1935

až 1936 milice zatkla a vyhostila z měst asi 600 až 800 tisíc lidí

jako „sociálně škodlivé elementy“ a 250 tisíc z nich poslala

do GULAGu. To vše po předchozích vlnách pasportizací,

které měly města od těchto lidí očistit, neboť se jich režim

obával a považoval je za základ páté kolony potlačených,

avšak velmi četných nepřátel, kteří by v případě oslabení

stalinského režimu, např. za války, mohli vyvolat nepokoje

či dokonce povstání proti němu. Nahlíženo z takovéhoto

zorného úhlu, by se pak mohl velký teror let 1937–1938 jevit

také jako nástroj k jejich likvidaci. R. Shearer v této

20 losti zdůraznil, že to byla právě pasportizace a administrativa s ní spojená, jež proměnily NKVD z organizace boje proti politickým nepřátelům v organizaci masového sociálního inženýrství.

Jen málo světových historických osobností vyvolávátakové kontroverze, spekulace a hledání motivů jako Stalin. Hiroaki Kuromiya ve své malé biografi i Stalina oprávněně zdůrazňuje, že pro Stalina byla politika všechno, že pro ni žil a podřídil jí absolutně všechno, od osobního života poideologii.

42

Bylo proto možné, aby Stalin, jak to i činil, kolísal

mezi revolucionářem a realistou, snílkem a cynikem.Stalin podle Kuromiyi sice litoval ztrát způsobených násilnou

kolektivizací, ale současně pevně věřil ve státní kontroluvenkova.

43

Kevin McDermott se více zaměřil na procesy, které

Stalina ovlivnily, a na jeho politiku, resp. přístupy kjednotlivým problémům.

44

Podtrhl, že jeho postoje ovlivnila válka,

v níž se zrodil revoluční režim. Odtud také plynula Stalinova

ochota uchylovat se k represím a násilí, ale také přesvědčení

o „nevyhnutelnosti války“ s kapitalistickými státy, kterézformuloval již V. I. Lenin ve své práci Imperialismus jako nejvyšší

stadium kapitalismu.

45

V roce 2003 uspořádala British Study Group on theRussian Revolution svoji již 29. každoroční konferenci, jež byla věnována 50. výročí úmrtí J. V. Stalina. Z příspěvkůkonference vzešel sborník 14 výtečných statí, v nichž jejich autoři, již náležejí k předním odborníkům, analyzovali nejrůznější aspekty Stalinovy osobnosti.

46

Již v úvodu editoři knihy Sarah

Daviesová a James Harris konstatovali, že se stále víceukazuje, že byl Stalin velmi protikladnou a komplexní postavou.

47

Jednotliví autoři (Eric van Ree, David Priestland, EthanPollock, Jeremy Smith) sice upozornili na to, že marxistická

ideologie ovládala Stalinův světový názor, projevy i skutky, ale

na druhé straně také ukázali stalinskou rusifi kaci marxismu

(van Ree), růst jeho kultu osobnosti, jehož prostřednictvím

chtěla vládnoucí klika vyvolat dojem legitimity (David

21

derberg), ale také výrazné rysy byzantinismu v sovětsképolitice, ideologii a propagandě.

Původní českou práci věnovanou sovětskémutotalitarismu, v níž hraje stalinismus ústřední roli, vydal MichalReiman.

48

V souvislosti s přechodem sovětského politickéhosystému ve stalinskou diktaturu autor zdůraznil, že se jeví jako

rozhodující „spojení politického monopolu vládnoucí strany

se státním monopolem hospodářské činnosti“ s tím, že státní

hospodářský monopol zničil hmotnou základnu pro ideovou

a politickou různost.

49

Stalinismus na základě archivních materiálů dlouhodobě studuje ruský badatel Oleg Chlevňuk, který se také podílel na přípravě a vydávání řady edic dokumentů a pramenů. Jeho poslední autorskou prací je kniha Chozjain, která pokrývá celé období stalinské diktatury, a v níž autor zúročil své dlouhodobé zkušenosti.

50

Chlevňuk zdůraznil, že hlavním

výsledkem vnitrostranického boje na vrcholu VKS(b) byla

postupná stalinizace politbyra, jejíž konečná fáze se kryla se

zahájením urychlené industrializace a kolektivizace. Vítězství

nad tzv. pravicí a stalinská transformace byly pak podleChlevňuka důležitými etapami v přechodu ke Stalinově „osobní“

diktatuře.

51

Skutečnost, že se v SSSR vytvořil systém osobní diktatury, plně potvrzují i dokumenty začleněné do zmíněné edice „Perepiska. Stalin i Kaganovič“, z nichž je zřejmé, že Kaganovič a ostatní členové politbyra se Stalinem v době jeho pobytů na dovolené na jihu země konzultovali jakékoliv rozhodnutí politbyra. Chlevňuk v této souvislosti podtrhl, že podle Stalinových návrhů se prováděly jak represe, tak „reformy“, a že ve 30. letech minulého století politbyroneschválilo žádné rozhodnutí bez Stalinova souhlasu.

52

Velmi rychlý růst sovětského národního hospodářství od přelomu 20. a 30. let a po druhé světové válce, stejně jako utajování řady důležitých údajů o ekonomice i sociálnípolitice, vyvolaly diskuse o kvalitě sovětských statistik a údajů.

22 Zvláště archivní revoluce ukázala, že se sovětské úřady jen u mála nutných případů uchylovaly k prezentovánívyloženě nepravdivých dat. Jeho statistika dávala přednost jiným nástrojům, které znemožňovaly vytvořit si realistickýcelkový obraz. Jedním z oblíbených nástrojů sovětské statistiky, zvláště meziválečné, bylo využívání přepočtu na stálé ceny roku 1928, 1937 či 1940. Jeden z problémů skrytých v tomto přepočtu, kromě vlastní metodiky přepočtu (mj. otázkazaočtení infl ace), tkvěl v tom, že každému období dominoval rozmach jiného odvětví průmyslu s jinou dynamikou růstu, úrovní cen atd. Jestliže například použijeme stálé ceny roku 1928 na hodnocení průmyslového vývoje, bude růstudominovat velmi rychle se rozvíjející se strojírenství. Stálé ceny roku 1937 či 1940 budou ovlivněny již pomaleji se rozvíjejícím se potravinářským a spotřebním průmyslem. Jiný problém tkví v utajované a nepřiznané infl aci a jejím započítáváním do stálých cen a do indexů obecně.

Sovětští statistici si při kamufl ování výsledkůekonomiky a sociálního rozvoje oblíbili indexy růstu (1928 = 100, 1940 = 500), z nichž není zřejmý základ, z něhož sepropočítával růst, ani veličiny, z nichž byl index vypočítáván(ceny produkce, množství) a metodika výpočtu. Využívanou možností, jak utajit některé citlivé údaje bylo prostě jenezveřejňovat. Jednalo se například o těžbu zlata, diamantů, ale také barevných kovů apod. V nejhorším případě se sovětští statistikové uchýlili k falšování údajů. Jako příklad mohou sloužit údaje o sovětském vojenském rozpočtu, které Moskva předávala Spo-lečnosti národů, či případ utajování produkce obilí. Od roku 1933 byla totiž – bez oznámení – udávána sovětská produkce obilí jako tzv. biologická produkce.Jednalo se o maximální možný odhad sklizně učiněný na základě „stojícího obilí“, z nesklizených polí, aniž by se vzaly v úvahu ztráty při sklizni a dopravě, které byly značné.

53

23

II. Konfl iktní cesta ke „druhé revoluci“

1. Sváry o další vývoj. NEP a válečná hrozba Do poloviny 20. let minulého století se sovětská ekonomika, včetně většiny průmyslových odvětví, již v podstatě zotavila z následků první světové války a války občanské, politika NEPu dosáhla zenitu a bolševický režim mohl začít uvažovat o perspektivách dlouhodobého ekonomického vývoje země. Měl v zásadě k dispozici pouze dvě alternativy. Pokračování v gradualistickém vývoji, který by sledoval politiku NEPu, s jistým využíváním tržních principů, nebo rychloumodernizaci ekonomiky, jejímž jádrem by byla industrializace země a (nucená) kolektivizace zemědělství.

V srpnu 1924 publikoval v rámci diskusí sovětskýchekonomů o hospodářském vývoji země Jevgenij A. Preobraženskij článek „Základní zákon socialistické akumulace“, v němž zformuloval tzv. teorii socialistické akumulace. Když vzal v úvahu mezinárodní izolovanost země a omezenost vnitřních sovětských zdrojů, došel Preobraženskij k závěru, že – velmi zjednodušeně – stát musí nakupovat levné obilí od rolníků a draze ho prodávat ve městech. Takto vzniknuvší fi nanční přebytky by sloužily k fi nancování rozvoje těžkého průmyslu a k likvidaci zaostalosti. Problém spočíval v tom, jak získat levné obilí od rolníků. Stěží se dalo předpokládat, že by ho v rámci systému NEPu prodávali za nízké ceny. PodlePreobraženského by v takové situaci bylo třeba nejprveodstranit mezičlánek v podobě soukromých obchodníků s obilím a soustředit výkup do rukou státu. Pak by bylo možné použít mimoekonomického nátlaku na rolníky a donutit je, aby obilí státu odprodali.

24

Formulace zákona o socialistické akumulaci vyvolalaprudký odpor části sovětských ekonomů, ale také ideologů,neboť by zničila jeden ze základních ideologických postulátů o svazku dělnické třídy s rolnictvem. Z tohoto hlediska byla napadána především představa o nutnosti „exploatacerolnictva proletariátem“.

1

Stoupenci NEPu navíc argumentovali, že

NEP má potenciál rozvoje a že pokud by byly posíleny jeho

tržní prvky, zvýší se také zahraniční obchod a exportzemědělských produktů. Část ekonomů a politiků tudíž spatřovala

v uvolnění NEPu realističtější a úspěšnější cestu kindustrializaci, než bylo zvyšování daní, které měly omezit bohatství

středních a velkých rolníků.

Člen politbyra Nikolaj I. Bucharin sice neměl zprvujednoznačný názor, nicméně posléze se přiklonil k obhájcůmvývoje v rámci NEPu. V dubnu 1925 zdůrazňoval nutnost spojení venkova s městem. Politikou sovětského státu mělo podle něho být odstraňování a rušení všech omezení, která bránila rozvoji středních a kulackých hospodářství.

2

Bucharindokonce vyzýval rolníky, aby se obohacovali.

3

Preobraženskij dal nicméně impuls k diskusím oekonomickém rozvoji země, které po několik let rozdělovalynejen ekonomy, ale především elitu bolševické strany. Stalin sám se zdržoval zasahovat do těchto sporů a zdá se, že mu zatím celkem vyhovovala stabilizace země. Musel se navíc soustřeďovat na mocenský boj v bolševické straně apříklonem ke směru, jenž prosazoval rychlou modernizaci a kroky proti venkovu, by si v kritické chvíli znepřátelil své dosavadní spojence, Bucharina, Rykova a Tomského, jejichž podporu ještě potřeboval v tažení proti Trockému, Kameněvovi aZinověvovi. Začal však formulovat teze, které posléze vyústily v koncepci „výstavby socialismu v jedné zemi“. Její podstata byla zprvu ekonomická, avšak posléze byla faktickyaplikována na celý vývoj Sovětského svazu, včetně jeho zahraniční politiky. V červnu 1925 Stalin totiž studentům Sverdlovovy komunistické univerzity zdůrazňoval, že vnitřní a

25

dářská politika SSSR musí vycházet z vize, že Sovětský svaz

po příštích dvacet let zůstane jediným socialistickým státem.

4

O pět měsíců později (v listopadu 1925) podtrhovalpotřebu leninské odhodlanosti a tvrdosti při zajišťovánípřechodu od NEPu k socialistické ekonomice a hovořil o nutnosti urychlit přestavbu sovětského průmyslu i o združstevněnízemědělství. Vyhnul se však jakékoliv zmínce o narušení vztahu s rolníky. Sice rozsáhle hovořil o združstevňování venkova, avšak stále ještě na dobrovolné bázi.

5

Naproti tomu tzv. sjednocená opozice, kterou tvořiliZinověv, Kameněv, Trockij a jejich stoupenci, se stavěla protiStalinově, Bucharinově a Rykovově koncepci pokračování NEPu s tím, že NEP ohrožuje diktaturu proletariátu. Stalindopracoval svou ekonomickou koncepci, resp. strategický výhled pro Sovětský svaz, v únoru 1926 v rozsáhlé stati „K otázkám leninismu“, v níž samozřejmě vyjádřil podporuindustrialiStalin, Rykov, Kameněv a Zinověv v roce 1925.

26 zaci země. Zdůraznil však, že realizace představ v moderním státu a dohnání Západu v ekonomickém smyslu je možné realizovat pouze zlepšením životní úrovně obyvatelstva, a to nejen městského, ale také vesnického.

6

Takový postoj by ovšem implikoval růst ekonomické síly středního a bohatého rolnictva, v čemž bolševická stranaspatřovala nebezpečí, i když Stalin ve svém výkladu a v polemice proti „nové opozici“ pochopitelně striktně odmítl její tvrzení, že by v Sovětském svazu docházelo k obnově kapitalismu.

Stalinovu, Bucharinovu a Rykovovu koncepci, tj. udržení vývoje v rámci NEPu, prakticky schválil XIV. sjezd bolševické strany v prosinci 1925, který si později vysloužil bombastické označení „sjezd industrializace“. Je sice faktem, že se sjezd vyslovil pro modernizaci země a pro její industrializaci, avšak současně odmítl akceptovat radikální koncepce Zinověva či Kameněva. Jeho usnesení totiž zavazovalo sovětské stranické a státní vedení „jen“ k tomu, aby změnilo Sovětský svaz vsoběstačný průmyslový stát, kterému by nehrozilo, že by se stal „přívěskem kapitalistické ekonomiky“. Vlastním obsahem industrializace se však podrobněji nezabýval, ani nestanovil rychlost a způsob industrializace, ani časový horizont, vekterém by jí mělo být dosaženo.

7

Poněkud jiná situace nastala o rok později, na 15.konferenci VKS(b)

8

v říjnu a listopadu 1926. Tehdy se již projevilyprvní náznaky rostoucího pocitu vnějšího ohrožení Sovětského

svazu, které ovlivnily politiku stalinského křídla bolševické

strany. Konference, jíž dominovali Stalin, Bucharin a Rykov

přiznala zaostalost SSSR, a proto odmítla tzv. pomalouvariantu industrializace ve prospěch „rychlé“. Ani v tompřípadě však přesněji neurčila obsah procesu, ani jeho časovélimity. Místo toho stanovila za úkol dohnat a posléze předehnat

vyspělé kapitalistické státy v blíže neupřesněném časovém

horizontu.

9

Konference však již současně nastínila priorityekonomického rozvoje země. Důraz jednoznačně položila na rozvoj

27

průmyslu před zemědělstvím s tím, že musí být posílenahe

gemonie tzv. velkého, socialistického průmyslu nacházejícího

se ve státních rukou. Klíčové místo v industrializaci bylour

čeno zahraničnímu obchodu. V rezoluci konference se totiž

zdůrazňovalo, že „uskutečňování industrializace se v daném

stadiu rozvoje opírá o nezbytnost maximálního rozvojedo

vozu zařízení. Jeho rozvoj [zahraničního obchodu] závisí

na rozvoji exportu a na osvobození od importu těch výrobků,

které je možné vyrábět v SSSR.“

10

Konference proto zdůraznila, že je nutné maximálněroz

šiřovat export. Ten však byl do velké míry závislý na vývozu

obilí jako základní vývozní komodity. Strategickým cílem

sovětské industrializace sice zůstávala soběstačnost, avšak

realizace tohoto cíle byla fakticky podmíněna dobrýmivzta

hy s kapitalistickou cizinou, které by umožňovaly rozvíjet

obchod, neboť bolševická strana musela za daných podmínek

v SSSR uznat nutnost dovážet potřebnou techniku atech

nologie alespoň v začátečních fázích industrializace zvyspě

Bolševická elita na XIV. sjezdu KSSS v prosinci 1925.

28 lých zemí Západu. Jinou možnost neměla. Dobré vztahy se Západem a možnost rozvíjet zahraniční obchod a získávat půjčky, byly proto naprosto nezbytné pro vytvoření vlastní sovětské průmyslové základny. Za optimální metodu financování industrializace a dovozů průmyslového zboží zeZáadu se považovala kombinace získávání půjček a exportu zemědělských komodit, především obilí. Druhou základní podmínkou byl výkup takového množství obilí od rolníků, aby jeho vývoz mohl financovat zvýšené dovozy spojené s industrializací.

Zdá se, že uvedená směrnice stále vycházela z přesvědčení, že politika NEPu může být využita, resp. modifi kována, pro účely industrializace, která by měla proběhnout relativně evolučním způsobem. Naprosto nezbytným předpokladem pro uvedený způsob industrializace bylo ovšem relativně dlouhé období stabilních vztahů Sovětského svazu svyspělými zeměmi, které by zaručovalo přístup k úvěrům a rozvoj zahraničního obchodu. Druhou nezbytnou podmínkou byl opět dlouhý nerušený ekonomický vývoj Sovětského svazu bez větších výkyvů s prosperujícím zemědělstvím, které by zajistilo fi nancování dovozů exportem vlastní produkce.

11

Politické byro VKS(b) pragmaticky a zdá se, že bezvětších ohledů na existující doktrínu, usilovalo o získání úvěrů v cizině. Na svém zasedání 11. prosince 1926 přijalostrategii „dohnat a předehnat“ kapitalistické státy, jež vycházela ze závěrů právě skončené konference strany. V zahraniční politice koncipovalo strategii „dogovorennosti“, tedypolitiku založenou na ofi ciální státní úrovni na dobrých vztazích s kapitalistickými státy. Obě strategie vycházely z otevřeného přiznání skutečnosti, že úspěch industrializace závisí narozšíření zahraničního obchodu také s jinými státy než jen sNěmeckem.

12

Zemědělství se po zavedení NEPu zotavilo z rozvratu až překvapivě rychle, avšak zemědělských přebytků určených pro trh bylo stále podstatně méně než před první světovou

29

válkou. Jestliže v roce 1913 „šla“ totiž z vesnice na trh asičtvrtina zemědělské výroby, pak v polovině 20. let to bylo jen asi

16 % či 17 %.

13

Jedním z velmi důležitých důsledků byl proto

výrazný pokles výše sovětského zahraničního obchodu proti

předválečné úrovni. V letech vrcholícího NEPu exportSovětského svazu dosahoval jen asi 33 % úrovně ruského exportu

v roce 1913 a import 38 %. Export obilí jako tehdejší tradiční

a nejdůležitější vývozní komodity dosáhl i v nejlepším roce

jen asi čtvrtiny úrovně roku 1913.

Zemědělská výroba byla z řady důvodů, včetněklimatických, navíc velice labilní a nevyrovnaná. V hospodářském roce 1923/1924 dosáhl export obilí sice již plných 2,6 milionů tun (v roce 1913 – 10,3 milionů tun), avšak díky špatné úrodě a problémům ve výkupu klesl jeho export již v následujícím hospodářském roce na necelých 600 tisíc tun a od října 1924 do července 1925 byl prakticky zastaven. Defi citzahraničního obchodu musel být kryt nejen vývozem jiných surovin, ale také zlata a půjčkou od Německa. V následujících dvou letech se sice podařilo ročně vyvézt ročně přes 2 miliony tun obilí, ale již v roce 1927/1928 se jeho export opět propadl jen na necelých 300 tisíc tun.

14

Oba dva předpoklady a také podmínky pro relativněpomalou evoluční industrializaci, která by byla realizována vrámci stávající hospodářské politiky, se však zhruba v roce 1927 zhroutily. Někteří sovětští předáci, Nikolaj Bucharin, Alexej I. Rykov a Kliment J. Vorošilov, vyvolávali koncem roku 1926 a počátkem roku 1927 v Sovětském svazu psychózuválečné hrozby. Jejich nervozitu způsobovaly mimo jiné ostré výpady britských politiků vůči SSSR a Kominterně zajejich podporu generální stávky ve Velké Británii v roce 1926 a dále převrat v Polsku v témže roce, kterým se moci chopil J. Piłsudský, jehož považovali v Moskvě za prototypprotisovětského politika. Jednalo se i o odmítnutí Varšavy uzavřít se Sovětským svazem smlouvu o neútočení v srpnu 1926 a naopak snahy Polska o zlepšení vztahů s pobaltskými státy,

30 které byly v Moskvě interpretovány jako pokus o nastolení polského protektorátu nad nimi a o vytvořenípolsko-estonsko-litevského spojenectví. Sovětský tisk v této souvislosti dokonce psal o přípravě „celosvětové“ války protiSovětskému svazu.

15

V projevech sovětských politiků postupněvykrystalizovalo základní schéma této hrozby: Velká Británie zformuje protisovětskou koalici, do níž bude zapojeno také Německo, především v roli tranzitního koridoru. Polsko pak vyvolá válku se Sovětským svazem, do níž se zapojí také Francie, Rumunsko a Finsko.

16

Nervozita byla v Moskvě tak velká,

že přiměla Stalina, aby 1. března 1927 uklidňoval veřejnost

zdůrazňováním, že válka v bezprostřední době vůbecnehrozí a že „nebude ani letos na jaře, ani letos na podzim.“

17

Nicméně zklidnění trvalo jen několik málo týdnů a panika

z hrozící války vzápětí „zachvátila“ i samotného Stalina.

18

V krátkém časovém období od dubna do konce června 1927 totiž proběhlo několik událostí, které bylo možnéinterpretovat jako sérii provokací a přípravu na intervenci proti Sovětskému svazu. Sled událostí začal v Číněnaprostým krachem dosavadní sovětské politiky, kterápodporovala spolupráci KS Číny s nacionalistickým Kuomintangem a jeho vůdcem generálem Čankajškem. Moskva mu dokonce výrazně pomohla ve vítězném tažení na sever Číny, v tzv.severním pochodu, kterým ovládl většinu země. Začátkem dubna 1927 však čínská policie se souhlasem velmocíprovedla razii proti sídlu sovětského vyslanectví v Pekingu, odkud odvezla množství dokumentů a zajala několik desítek pracovníků Kuomintangu. Vzápětí provedl generálČankajšek v Šanghaji známý převrat, kterým zlikvidoval levici ve své straně, a nechal při tom povraždit několik desítek tisíc lidí – komunistů a příslušníků levého křídla Kuomintangu.

19

O měsíc později následoval další úder. 12. května britská policie obsadila úřad Anglo-Russian Cooperative Society (ARCOS) a také vedlejší místnosti sovětského obchodního

31

zastupitelství, které však měly exteritoriální statut, přičemž

členové obchodního zastupitelství požívali diplomatické

imunity. Britové zde hledali důkazy o sovětské špionážní

činnosti. Přestože zabavené dokumenty jen stěžípotvrzo

valy podezření o špionáži, Londýn o dva týdny pozdějipře

rušil se Sovětským svazem diplomatické vztahy, zmrazil

obchodní dohodu a navíc také právě dojednanou půjčku

Sovětskému svazu, která byla určena na nákup britského

strojírenského zboží.

20

Události pak dostaly spád. 7. června

1927 byl na varšavském nádraží zavražděn ruskýmemigran

tem sovětský vyslanec v Polsku Pavel Vojkov. Téhož dne

v Leningradě v místnostech sekretariátu bolševické strany

explodovala bomba, kterou tam umístil jeden ze šestitero

ristických týmů, jež infi ltrovaly do Sovětského svazu přes

fi nské území z Francie. O něco později, v září 1927, pak

Francie přerušila rozhovory s Moskvou o ekonomických

otázkách a navíc ji donutila, aby ze země odvolala svého

vyslance Ch. Rakovského, nicméně již dříve bylysovětsko

-francouzské vztahy chladné.

21

Na bombový útok v Leningradě reagovala sovětská tajná

policie OGPU velmi rychle a již o dva dny pozdějiodsou

dila a popravila 20 lidí, které obvinila z teroristické ašpio

nážní činnosti. Její represálie vyvolaly v zahraničí vlnuod

poru, kterou Moskva opět interpretovala jako součástpro

tisovětské kampaně. Byl to Stalin, který v článku otištěném

ve stranických novinách 28. července 1927, jediný den před

zahájením důležitého pléna ÚV VKS(b), jež jednalo hlavně

o vystoupení protistalinské opozice, nastínil ofi ciální výklad

zahraničněpolitických událostí. V první řadě zdůraznil tezi

o nebezpečí války, které hrozí Sovětskému svazu a které

vlastně vyplývalo z celého marxisticko-leninského výkladu

světa, zvláště z tezí obsažených v Leninově knizeImperialis

mus jako nejvyšší stadium kapitalismu. Stalin se jich také přidržel.

Podle něj totiž hodlaly imperialistické státy vyřešit krizika

pitalismu na úkor Sovětského svazu. Podtrhl, že je toanglic

32 ká buržoazie a její „bojový štáb“, konzervativní strana, které formují protisovětskou koalici, a události z posledníchměsíců z tohoto zorného úhlu uvedl do vzájemných souvislostí jako součásti rozsáhlého plánu: přepadení sovětskéhovyslanectví v Pekingu mělo vyprovokovat sovětsko-čínskou válku. Útok na ARCOS v Londýně a přerušení britsko-sovětských diplomatických vztahů měly přispět k vytvoření jednotné fronty proti SSSR a zahájit jeho diplomatickou izolaci. Třetí etapou bylo podle Stalina zavraždění vyslance Vojkova. Mělo sehrát roli podobnou sarajevskému atentátu a vyprovokovat sovětskoolskou válku.

Stalin svůj „rozbor“ uzavřel tvrzením, že britskákonzervativní vláda rozhodně usiluje o válku proti Sovětskému svazu, a proto organizuje jeho fi nanční blokádu, formuje proti němu koalici, subvencuje ilegální hnutí a organizace na Ukrajině, v Gruzii, Ázerbájdžánu a Arménii a fi nancuje „vyzvědačské a teroristické skupiny, které vyhazují mosty, zapalují továrny a provádějí teroristické akce proti sovětským diplomatickým zástupcům.“

22

Narůstající válečnou psychózu ještě vyostřovalo další kolo vnitrostranického boje. Krach sovětské, resp. Stalinovypolitiky v Číně na jaře 1927 zaktivizoval vnitrostranickou opozici, nyní Sjednocenou či Novou opozici, v níž se spojil Trockij se Zinověvem a Kameněvem. Kromě nich se k ní hlásila řada prominentních ekonomů či diplomatů. Jejích 84 členů krátce po Čankajškově převratu v Šanghaji vydalo prohlášení, kněmuž se posléze připojily stovky dalších. Opozice se sice zprvu soustředila hlavně na čínskou otázku, avšak její kritikaStalina a Bucharina posléze obsáhla prakticky celou zahraniční a hospodářskou politiku Sovětského svazu.

23

ObviňovalaStalina a Bucharina z přílišného optimismu a umírněnosti, zfalešné víry, že se vztahy Sovětského svazu s kapitalistickými

státy již stabilizovaly, z toho, že prosazovali „mírové soužití“

s kapitalistickými státy a zanedbávali boj s imperialismem.

Kritikou základních principů tehdejší sovětské zahraniční

33

politiky a nepřímo také základů politiky hospodářskéopozice zdůrazňovala, že Stalin a Bucharin zavedli Sovětský svaz

na pokraj katastrofy.

24

Jak se ukázalo vzápětí, opozice si zvolila nepříliš šťastný, byť logický okamžik k útoku na stávající sovětskou politiku. V narůstající atmosféře válečného ohrožení, kdy otevřeněkritizovala politbyro, si vysloužila obvinění z frakční činnosti, a z roz