načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dříve než do snů... -- Rdinná kronika – Petr Kratochvíl

Dříve než do snů... -- Rdinná kronika

Elektronická kniha: Dříve než do snů...
Autor: Petr Kratochvíl
Podnázev: Rdinná kronika

Na pozadí komplikovaných událostí dvacátého století se odehrávají životní příběhy rodiny Kolrossů, jejichž kořeny jsou hluboce zapuštěny nejen v pošumavském městečku Čachrov, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 193
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3889-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na pozadí komplikovaných událostí dvacátého století se odehrávají životní příběhy rodiny Kolrossů, jejichž kořeny jsou hluboce zapuštěny nejen v pošumavském městečku Čachrov, ale také ve vedlejším německém Jeseni. Fatální okolnosti dvou světových válek pohybovaly s osudy hrdinů jako na šachovnici a odvíjely se od nich komplikované vztahy, rozhodnutí a životy. Vyhrocené česko-německé vztahy reprezentují především bratři František a Josef, z nichž každý stojí na opačné straně fronty první světové války a toto stigma nese své poselství i pro další generace.

Popis nakladatele

V poetickém vyprávění Dříve než do snů... sledujeme životní příběhy postav několika generací. Hlavní pozornost je věnována linii rodu Kolrossů, který má své kořeny v pošumavském českém městečku Čachrov, ale také ve vedlejším německém Jesení. Veškerá osudová rozhodnutí postav jsou tak dotvářena a ovlivňována vývojem česko-německých vztahů. Petr Kratochvíl ve svém textu dovedně vytváří epickou mozaiku rozmanitých lidských charakterů a osudů, jež ilustrují dramatické zvraty dvacátého století od jeho prvního roku po jeho závěr. Každá kapitola by mohla být čtena jako samostatný příběh s vlastní pointou, zároveň však na sebe navazují, jak se postavy Františka, Josefa, Elišky a dalších v průběhu času setkávají a rozcházejí - opouštějí Šumavu a objevují se v Praze, Podkarpatské Rusi i ve Vídni. 

(rodinná kronika)
Zařazeno v kategoriích
Petr Kratochvíl - další tituly autora:
Velké dějiny zemí Koruny české - Architektura -- Tematická řada, sv.1 Velké dějiny zemí Koruny české - Architektura
Praha moderní 4. díl -- Velký průvodce po architektuře 1950-2000 Praha moderní 4. díl
Městský veřejný prostor Městský veřejný prostor
Dříve než do snů… Rodinná kronika Dříve než do snů… Rodinná kronika
Prague Modern -- Architectural City Guide 1850 - 2000 Prague Modern
Veřejný prostor v ohrožení? Veřejný prostor v ohrožení?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Kratochvíl

Dříve než Do snů...

Rodinná kronika

Copyright © Petr Kratochvíl, 2018

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předcho

zího písemného svolení nakladatele.

Druhé vydání v českém jazyce (první elektronické).

Odpovědná redaktorka Klára Soukupová.

Obálka, grafická úprava, sazba

a konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5,

dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svoji 979. publikaci (294. elektronická).

ISBN 978-80-7363-923-5


obsah

Vodní elektrárna ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 5

Císařský rýč ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 14 Dříve než do snů jitro zabodne svou dýku... ~~~~~~~~~~~ 24 Nahoru do kopců a dolů do nížin ~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 33 Marie od hodin ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 50

Svatba ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 57 Na tenkém ledě ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 64 Nočník snů ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 72 Podkarpatská elegie ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 81 Návrat domů ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 92 Koncert pro hodně smíšený sbor ~~~~~~~~~~~~~~~~~ 102

Vymření Prohasků v Čechách ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 115

Americký brouk ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 127

Otcovo pohlaví ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 135

Josefův návrat ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 142

„Satisfaction“ ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 148

Tam a zpátky ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 158

Lež ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 183 Poslední sen Emanuela Kolrosse ~~~~~~~~~~~~~~~~~ 190

vodní elektrárna

„Dóbry večer,“ řekl můj německý prapradědeček Wenzel Pro

haska, když vešel do kuchyně.

„Grüss Gott,“ odpověděl můj český prapradědeček Emanuel

Kolross obřadně. „A ještě jednou hezký nový rok,“ dodal a bezděky pokynul ke kalendáři, pověšenému na stěně. Byl na něm sice

stále ještě rok 1898, ale proč po dvou letech vyhazovat takový

pěkný kalendář jen proto, že před pár dny začalo dvacáté století.

Kalendář připomínal padesáté výročí vlády Františka Josefa, který

se zde vyskytoval v několika věkových provedeních, jako štíhlý

mladík zlehka se opírající o trůn, jako ženich s nastávající císa

řovnou v chrámu sv. Štěpána, jako otec korunního prince při křtu

tamtéž a konečně jako jezdec na koni, přehlížející při manévrech

vojsko malebně rozmístěné v krajině.

Vedle kalendáře visel na stěně ještě skupinový portrét Kol

rossů se všemi deseti potomky, čtyřmi syny, zčásti již ozdobenými

knírkem, a šesti dcerami, jejichž věkové rozdíly smazával jednotně

cudný oděv, halící je od krku po paty. Pečlivě naaranžováni v ate

liéru s antickým sloupem a zřasenou drapérii symetricky obklo

povali svého otce a praprababičku Annu, rozenou Würtherlovou,

která, ač se na ni německá jména lepila za svobodna i v manželství,

byla rovněž Češka, aspoň si to po celý život myslela. Ale v tomto

kraji na dohled od Šumavy, kde sedláci přejímali odpradávna za

vedená jména usedlostí, a nikoliv naopak, se podle jména často

nedalo poznat, kdo kam patří, a  mnohdy ani podle řeči ne. Ne

boť český Čachrov a Jesení, kde žili Němci, od sebe oddělovalo jen

údolí s potokem, který se často v noci přeskakoval na obě strany.

Tak to kdysi učinil i můj prapradědeček, což jako důsledek při

vedlo na svět mého dědečka Františka, který se v tuto chvíli krčil v rohu místnosti za praprababiččinou sukní, a o mnoho let poz

ději i mne, který jsem ovšem tenkrát ještě nebyl na světě, a ne

mohl jsem tedy slyšet to zlověstné ticho, které se v kuchyni roz

hostilo, když proti sobě prapradědeček Kolross a prapradědeček Prohaska usedli na židle.

„Nedáte si kafe?“ zeptala se Anna, když bylo ticho příliš dlouhé.

„Ne, až potom,“ řekl Kolross a starý Prohaska mlčky přikývl.

Pak si oba muži obrátili židle proti sobě, kývnutím přivolali

své dva vnuky, mého dědečka Františka a mého prastrýce Wenzela Prohasku, přehnuli si je přes kolena a každý toho svého začali řezat přes zadek. Pěkně pravidelně, aby na žádný z obou zadků nedopadlo více ran než na druhý, udělili oběma klukům výprask, který přislíbili řídícímu učiteli české jednotřídky a řídícímu učiteli ně

mecké jednotřídky za účast potomků v bitvě, jež se mezi oběma

jednotřídkami strhla v první školní den dvacátého století a poté, co

obě strany začaly do sněhových koulí přidávat kamení, způsobila

mnoho krvavých šrámů a  rozbité okno koloniálu. Řev doprovázel každý úder pádné ruky dědů (ostatně podobné kvílení se rozlé

halo v ty dny i z ostatních chalup nejen v Čachrově, ale i v ostatních přiškolených vsích, jako by po Novém roce právě tady nechal Herodes znovu pronásledovat neviňátka), ale mezi výkřiky se na sebe

7

malý František a Wenzel šklebili a vyplazovali jazyky a občas na

sebe stačili i plivnout, jak měli hlavy blízko u sebe.

Když bylo takto učiněno zadost národnostnímu usmíření,

muži odložili mého dědečka i mého prastrýce a pustili se do kávy

s vánočkou. Venku za oknem se opět z nebe snášel sníh a zasypá

val vánoční stromek, dosud zaražený na dvoře do špalku na ští

pání dříví a  ozdobený sušeným ovocem pro ptáky. Kůň zapřa

žený do saní, kterými přijeli oba Prohaskove z Jesení, se snažil na

ovoce dosáhnout a cinkal rolničkami, jak ho vždy zpět strhly uvá

zané saně.

„Stejně to nebylo spravedlivé,“ řekl František, když hosté z Je

sení odjeli. „Wenzel má kožené kalhoty, tak ho to nemohlo bolet.“

„Však jsem tak moc netlačil,“ omlouval se prapradědeček

a přistrčil mu zbylou vánočku. „Až to dojíš, pojedeš se mnou na

nádraží pro Křižíka,“ slíbil mu, aby si ho udobřil.

A vyrazili. Kůň se trochu bořil do čerstvého sněhu, ale jakmile

saně vyjely na zpevněnou hlavní silnici, rozlehlo se tichým měs

tečkem pravidelné bušení jeho kopyt, jak rychle projížděli špalí

rem domů, míjeli zámek, kostel, školu a koloniál s rozbitým ok

nem. Ten koloniál byl ještě přednedávnem jejich, než prapradědův

syn a Františkův otec přišel na mizinu, stejně jako Kolrossům kdysi

patřívalo pole hned za městečkem, které také museli prodat, aby

bylo na placení dluhů, když se všechno zvrtlo. Nechali za sebou po

slední chalupy, silnice se tu začala prudce svažovat a právě v ten

okamžik najednou vítr odhrnul bílé závěsy z nebe a slunce ozářilo

celou nížinu pod nimi, kde v dálce přes zvlněnou krajinu vystrko

valy špičky svých věží klatovské kostely. Odtamtud kdysi Kolross

přišel do Čachrova, když se přestavoval zámek a hledali šikovné

ruce z celého okolí. Hodlal zbohatnout, koupit usedlost a sám na

ní jednou hospodařit, aby svým potomkům zanechal i něco víc než

jen nápadný, skobovitě zalomený nos a úzké oči, které vypadaly,

jako by byly stále přivřené a podivně zasněné. Ale děti s nápadně zalomeným nosem a zasněnýma úzkýma očima se rodily rychleji,

než on stačil bohatnout, i když si k výplatě ještě přilepšoval vý

hrami v kartách, a když jednou majitel zámku padl v zahradě mrtev

k zemi stižen mrtvicí, a rod Kordíků tak na Čachrově po sto letech slavně a v dluzích vymřel, přišel o práci i prapraděd Kolross. Začal

jezdit s povozem, někdy zboží vezl do rodných Klatov, někdy i dál,

a čím byl cíl vzdálenější, tím byl raději, protože si už dávno nebyl

jist, zda udělal dobře, když uvízl v té díře, která si městečko říkala

jen z přehnané pýchy na dávno propadlá privilegia. A při těch dlou

hých cestách, o nichž pak doma nikdy nic nevyprávěl, kupodivu

ztrácel i svůj zasněný výraz a jeho oči se zvídavě rozevřely. Nej

častěji ovšem jezdil jen k nádraží do Běšin, tak jako dnes, kdy ov

šem nejel pro obvyklý náklad určený místním sedlákům a kupcům,

ale kdy byl představiteli městečka vyslán pro významného hosta,

kterým měl být František Křižík, přivážející plány na vybudování vodní elektrárny.

Na nádraží dorazili právě včas. Vlak zrovna zastavil u nástu

piště, a  když lokomotiva náhle vystoupila z  bílého oblaku páry, zdálo se, že vlak ani nepřijel po kolejích, ale prostě tady povstal z bílé nicoty. Z vagonu vystoupil Křižík v černém kožichu, s malým

kufříkem v ruce a mlčky usedl do saní, aniž by Kolrosse pozdravil. Jen tázavě řekl: „Čachrov?“ Ani Kolross tedy neměl chuť zapřá

dat hovor, i když původně zamýšlel přiznat, že kdysi už Křižíka vi

děl, když potají odjel až do Prahy, aby navštívil Jubilejní výstavu,

a Křižíkova světelná fontána ho nadchla tak, že pak jméno Fran

tišek nenápadně vnutil při křtu svého vnuka. Jeli tedy celou cestu

mlčky, Čachrov se za lesem před nimi vynořil z té strany, odkud


9

skutečně mohl připomínat městečko, s kostelem vlevo a se zám

kem a zbytky tvrze vpravo. Ale když vjeli dovnitř, obklopily je nízké

chalupy, ani náměstí zde nebylo, jen trochu rozšířená cesta, kde se

již chystal hasičský sbor ke slavnostnímu přivítání. Tady se Kři

žík poprvé probral ze zasmušilého mlčení a rychle dal pokyn, aby

pokračovali dál. A tak minuli překvapený shluk městských hodno

stářů, mířili dál na jih podél údolí říčky Pstružné, za Jesením pro

jeli Americkou zatáčku – která se tak ovšem bude jmenovat až po

válce, té druhé, kdy se tu převrátí náklaďák s americkými vojáky – a pokračovali směrem, kterým se jezdívalo do Bavor a kam ze země

později odešli potomci Wenzela Prohasky. Pak na jednom rozcestí dal konečně Křižík zastavit. „Na Zejbiš, nebo na Onen svět?“ ze

ptal se Kolross a ukázal k Jeneweltu. „Tam ještě ne,“ zasmál se Křižík a postavil se v saních, aby obhlédl povodí říčky, na níž má vy

růst jeho elektrárna. Sice bude menší, než jaké už zřídil dříve, ale

bude mít také prvenství, protože se stane první venkovskou druž

stevní elektrárnou v mocnářství. „Také upíšete nějaké peníze na družstevní podíl?“ zeptal se Kolrosse. A začal mu barvitě popisovat,

jaký rozkvět městečko zažije, až bude turbína pohánět nejen nový

mlýn, ale i veškeré zemědělské stroje a bude samozřejmě rozsvěcet

i jeho obloukové žárovky. „Určitě byste na tom zbohatnul,“ pře

svědčoval ho. „To my nemáme v  povaze,“ odvětil suše Kolross a obrátil saně zpátky k Čachrovu.

Pak byly uvítací projevy za přítomnosti obyvatelstva z  ši

rokého okolí (i oba Prohaskove se tísnili v davu), ošatka s chle

bem a  solí, lesknoucí se mosaz hasičských helem, cvičné před

vedení stříkačky a  znovu proslovy: „Rodáku náš pošumavský,

vojvodo českého průmyslnictva, světlonoši pokroku...“ rozplý

val se vlastním dojetím důstojný pán a poslanec zemského sněmu

Bláhovec. Pak se všichni nahrnuli do zámeckého pivovaru, kde byl

k tomu účelu otevřen a vyzdoben větší sál. Křižíka ovšem pozval

p. nájemce zámku k sobě nahoru i s poslancem zemského sněmu a ostatními předáky městečka, aby dojednali poslední podrobnosti

stavby elektrárny, další náměty na povznesení kraje a zejména pak

zdejšího živlu českého – což p. Křižíkovi i dp. Bláhovcovi zvláště

leželo na srdci, jak se oba vzájemně ujistili – a aby pak pojedli něco

zvěřiny a strávili příjemný večer u karetního stolu.

„Cože to říkali?“ ptal se zatím dole Wenzel Prohaska, jenž ro

zuměl svým českým čeledínům, když šlo o práci na poli a v chlívě, ale tak vznešená slova asi ještě nikdy neslyšel. „Že si na vás brzo

posvítíme,“ shrnul proslovy Kolross. „Netřeba svítit, však my se

nikdy neztratíme,“ mýlil se Prohaska.

Pak shora dali přivolat Kolrosse. Pánové zmoženi jídlem

a Křižíkovou překvapivě dobrou hrou postupně odpadali od karet

ního stolu a Kolross, známý svou vášní pro karty, byl přivolán, aby

doplnil prořídlou společnost.

„Eman, pamatuj se,“ volal za ním Wenzel. „Jen proto, že si tvůj

Johann vzal mou dceru, už vaše dluhy platit nebudu.“

Ale Kolross stoupal vzhůru jako omámený. S takovým pánem

se jistě nebude hrát o pětníky, to je přece příležitost, aby se věci

zase obrátily k lepšímu, kdyby byly peníze na vyplacení synova ob

chodu nebo na druhého koně nebo aby Eman mladší mohl dostudovat na právníka a pak je všechny obhájil před nepřízní osudu. „Á,

pan Kolross,“ přivítal ho halasně Křižík, když vstoupil do zámecké

jídelny a posadil se ke karetnímu stolu. Křižík si ho při hře po očku

bedlivě prohlížel, a že byl veselé povahy, oškubal Kolrosse jako ho

látko. „Vy máte pořád takový zasněný výraz, jako byste na tu hru ani nemyslel,“ divil se. „Máte čím platit?“

„Už mám jen koně,“ řekl Kolross.


11

„To je dobrý kůň, jestli je to ten, co nás vezl,“ uznale kývl hla

vou Křižík. „Já proti němu vsadím svůj podíl na té elektrárně, který

mi má připadnout jako honorář.“ A rychle rozdal karty.

Když pak Kolross zas sestoupil dolů, Wenzel tam na něj ještě

čekal. Přistrčil mu skleničku kořalky a čekal, ale Kolross nic neříkal,

jen se mlčky díval přes jeho hlavu, jako by tam viděl nějakou úplně

jinou budoucnost. Pak šel domů, vylezl na půdu, kde někdy v seně spával, když se v chalupě sešlo více potomků, než bylo postelí a lavic. Už tady zavrtán do sena klidně oddychoval František a vedle něj trčela další ruka, jistě také nějakého vnoučete se zalomeným nosem a úzkýma očima.

Kolrossovi se v noci zdál sen. Nad Čachrovem se náhle roz

zářilo nebe, jako by k  němu vylétla Křižíkova světelná fontána.

Všichni vybíhali ze spících chalup podívat se, co se to děje, zmateně

pobíhali sem a tam, i když už nebe zase potemnělo a jen za jed

ním oknem se třásl plamen svíčky. Stála za rozbitou okenní tabul

kou jejich opuštěného koloniálu. A najednou někdo přinesl zprávu,

která se bleskurychle nesla od ucha k uchu: „Narodil se Vykupitel!“

A všichni začali pobíhat ještě zmateněji, až se shlukli pod oknem

se svíčkou. Uvnitř opravdu spatřili neznámou rodinu s  mimin

kem položeným na pult mezi kupecké váhy a plechovky s cikorkou

a cukrátky. Nikdo si netroufal vstoupit. Tu se v houfu objevil národní

bard Alois Jirásek (ano, Kolross jasně slyšel, že ho tak dp. Bláho

vec oslovoval) a pravil: „Je psáno, že až se znovu na svět vrátí Vy

kupitel, bude to znamenat konec časů, všechno se sečte, uzavře

a skončí. A to je v prdeli, protože já ještě nemám dokončený po

slední díl F. L. Věka a už to nestihnu.“ (Kolrosse zarazilo, že národní bard mluví tak hrubě, jak by si on netroufl před dobytčetem,

natož pak před důstojným pánem, či dokonce Vykupitelem či co to

vlastně v jejich koloniálu leží.) Ale pak se ozval Wenzel Prohaska a odporoval Jiráskovi: „Kdepak, při konci světa by se vracel do

spělý Kristus s archandělem Gabrielem, ale toto je echt Kindl, Boží děťátko jako tenkrát poprvé a to znamená, že se zas všechno může opakovat a tentokrát třeba líp.“ A s tím se všichni rozešli, když se

ještě chvíli dohadovali, zda má pravdu národní bard Jirásek, nebo

Wenzel Prohaska z Jesení.

Ráno vyrazili velmi časně. Křižík se v saních zabalil do dek

a houní, mračil se, jako by ho ještě bolela hlava po dlouhé noci.

Přesto si nejdříve poručil, aby ho Kolross vyvezl někam na ko

pec, odkud je daleký rozhled. Vystoupili u skalky sv. Víta. Vrchol,

který jindy čněl nad krajinou, teď téměř splýval se zavátou lou

kou. Kdysi tu stál kostel se hřbitovem, a když se za císaře Josefa II.

smělo pohřbívat jen v plátěných pytlích, strhla se tu mela, kdy ode

hnali faráře i hrobníka a pozůstalí si sami svého nebožtíka pohřbili

v truhle. Křižík se postavil na skalku a díval se k severu, kde ležely

jeho rodné Plánice. „Kdybych odsud neodešel, ničeho bych nedo

sáhl,“ říkal si pro sebe. „Ale stálo to za to?“ Pak se otočil a viděl, že

Kolross odchází pěšky hlubokým sněhem k Čachrovu.

„Zbláznil jste se? To mě tu chcete nechat?“

„Stejně je to teď váš kůň, tak si dojeďte sám,“ zavolal vzpurně

Kolross.

„Copak si myslíte, že bych si toho koně nechal? Jsem přece ro

dák pošumavský, světlonoš pokroku a kromě toho lidumil český.

Slyšel jste důstojného pána, ne? Přidám vám za cestu ze svého je

den podíl na elektrárně.“

Tak se i Kolrossové stali podílníky první rolnické družstevní

elektrárny v mocnářství. A Křižík stihl svůj vlak do Klatov, který

před nimi vyvstal z bílé nicoty u nástupiště běšinského nádraží.

Když odjel, vynořila se za ním souprava, která mířila opačným

směrem a v nádraží čekala, až se uvolní trať. Z funící lokomotivy

13

se vykláněl strojvůdce, mlčky se dotkl štítku čepice Kolrossovi na

pozdrav a ten sestoupil ze saní, otevřel dveře jediného vagonu a po

chvilce váhání se vyhoupl dovnitř. Vlak se pohnul. Od té doby už ni

kdo prapradědečka Kolrosse neviděl.

14

Císařský rýč

„Nechte ten rýč na pokoji, toho se dotýkal sám císař pán,“

řekla praprateta Andělka, když jsme při úklidu jejího bytu chtěli

nástroj, který sotva v Praze na Královských Vinohradech ještě ně

čemu poslouží, odnést k popelnici. Rýč byl opravdu zvláštní. Byl

zabalen do voskovaného papíru a kov na něm se jasně leskl bez je

diného škrábnutí, jako by jím nikdo nikdy neryl nebo ho prateta

neustále cídila sidolem.

Císař František Josef I. tehdy vystoupil na Nádraží císaře

Františka Josefa I. za krásného jarního odpoledne. Při příjezdu

dvorního vlaku spustila kapela 11. pěšího pluku císařskou hymnu,

a  když se panovník v  generálské uniformě objevil v  okénku va

gonu, zaznělo na peronu nadšené provolávání slávy. Starosta měst

pražských, dr. Karel Groš, uvítal mocnáře slovy: „Vaše Veličenstvo!

Nejmilostivější náš císaři a králi! Celé Království české, zvláště pak

staroslavné naše královské hlavní město, dnes radostně jest roze

chvěno, že na půdě vždy věrného království našeho opět můžeme

nejoddaněji uvítati milovaného svého císaře a krále a že můžeme

nadšeným holdem dáti výraz vroucí lásce a nezlomné oddanosti,

s kterou národ český povždy lnul a lne k posvátné osobě Vašeho

Veličenstva.“

Starosta ještě dlouho hovořil o srdcích naplněných oddanou

vděčností a  nadšenou radostí a  stařičký mocnář přemýšlel, zda opravdu bylo nutné vyrazit na tak strastiplnou cestu, když se tu

stejně Češi a Němci nepřestanou hádat kvůli každé hlouposti a on

v tom nic nezmůže, snad jen na tu krátkou chvíli, kdy se kvůli jeho

přítomnosti nevraživost skryje za vavřínové girlandy, vlající pra

pory a kašírované slavobrány. Pronesl tedy úsečně cosi o nezbytné

svornosti obou kmenů obývajících jeho milované království a špa

lírem přelomených představitelů města vyrazil ke kočáru před nádražím. „Oděna přeskvostnou slavnostní řízou, vítala v pondělí

15. dubna 1907 naše zlatá Praha císaře a krále ve svůj střed,“ psal

pak radostně vlastenecký tisk.

Když císař opustil nádraží, byl Jan Kolross spolu s ostatními

železničními zřízenci vypuštěn na peron, aby odnesli obří květi

náče s palmami, které nádražní hale propůjčovaly atmosféru stře

domořského letoviska, snad aby tak naznačily, kam až sahá císařovo panství. Jan Kolross nikdy tak daleko nebyl, i když už sedm let

pracoval na nádraží jako výpomocný poštovní sluha a každý den na

kládal balíky do poštovních vagonů, z nichž některé opravdu odjíž

děly až do Puly, Rijeky nebo Terstu. Možná že tam někde žije i jeho

bláznivý otec Emanuel. Naposledy ho viděl před lety doma v Ča

chrově, když tam byl likvidovat zkrachovaný koloniál. Zpočátku se

ještě přeptával strojvůdců a průvodčích, zda někde na cestách ne

zaslechli jméno Kolross. Ale brzy toho zanechal. Ostatně Kolrossů

teď bylo v Praze i bez otce dost, jak jeden po druhém opouštěli malé

šumavské hospodářství, kde zůstal jen nejstarší Adam. Pepi, Růžena a Julie šly sloužit nejdříve do Klatov a pak se postupně vsa

kovaly do Prahy, stejně jako předtím Eman mladší a Jaroslav a po

tom Anděla a Božena a na krátko i nejmladší Tekla, než odešla dál do Vídně. Jan šel jako třetí. Nejdříve přespával u některé ze sester,

dokud ho jejich domácí nebo manželé v bytě trpěli. Pak se konečně

zmohl na byt o jedné místnosti, kam mohl z Čachrova přistěhovat svou rodinu, Alžbětu i oba syny. A pro změnu zas se u nich na slam

nících, večer rozkládaných po podlaze, střídali sourozenci, které si přivážel z nádraží, vybavené truhlou s veškerým majetkem a rancem peřin přes rameno.

Dům stál pod Nuselskými schody naproti nádraží Praha-Vi

nohrady, což mělo značnou výhodu, protože doma byla jen výlevka s užitkovou vodou na pavlači, a pro pitnou se tak mohlo cho

dit se džbánem na nádraží. Také by odsud mohl jezdit vlakem na

své nádraží Františka Josefa, které bylo na opačné straně tunelu.

Ale to by musel za cestu platit, protože nárok na režijní jízdenku

získá teprve, až z místa výpomocného poštovního sluhy postoupí

na místo skutečného poštovního sluhy. A tento významný den

bude spojen s dalším dobrodiním. Zatímco výpomocní sluhové

jsou vypláceni zpětně na konci týdne, ti skuteční předem, takže

v jeden den se mu sejdou dvě výplaty naráz a bude možné splatit některé dluhy, koupit nové boty Františkovi i Josefovi a dceři Lidunce, která se tu mezitím narodila, možná zbyde i na man

želku a ostatně s takovou zajištěnou existencí už hokynář ochot

něji dává na knížku. S těmito růžovými sny, s nimiž každé ráno stoupal do dlouhých Nuselských schodů, teď opouštěl nádraží

Františka Josefa, prošel provizorním čestným dvorem se čtyřmi

bělostnými pylony v rozích a alegorickou sochou Prahy v průčelí.

Socha mu připomínala šenkýřku z hostince Na Zvonařce, s níž

se seznámil, ještě když tu byl sám. Pradědeček Jan byl stále ještě fešák s hustými černými vlasy uprostřed rozdělenými pěšinkou

a jeho zasněný výraz mu dodával dojem bezbrannosti, který v že

nách vyvolával silnou touhu ho ochraňovat i v pokročilém muž

ném věku.

17

Prošel Sadovou třídu a minul Národní muzeum. Stožáry s pra

pory střídaly slavobrány, mohutné sochy géniů a vil kynuly vav

řínovými věnci projíždějícímu panovníkovi a  nyní osaměle krá

čejícímu Kolrossovi. Když opustil Václavské náměstí, už mu

nekynul nikdo. Postranní ulice na Vinohradech byly prázdné, jen

odkudsi byl slyšet klapot koňských kopyt a rachocení kol na hr

bolaté dlažbě. Jan Kolross zastavil před nárožním domem na za

čátku Hálkovy ulice a zhluboka se nadechl. Nerad si chodil půjčo

vat, obzvláště když nemohl sourozencům slíbit, kdy peníze vrátí.

Doufal, že doma bude bratr, který tu dělal domovníka, a jistě tu na

jde sestru, která ve dvoře provozovala mandl. Ta ovšem měla před

svatbou a bylo naopak třeba jí přispět na věno. Dveře mu však ote

vřela švagrová, či přesněji po zabouchání klepadlem se dveře samy

uvolnily, jak švagrová zatáhla v předsíni domovnického bytu za ře

men a kladkostroj zvedl západku v zámku. Švagrová už okýnkem

ve dveřích kontrolovala, kdo vchází, a když viděla Jana, vyklonila

se do chodby. „Jdete za matkou?“ zeptala se, „Jaroslav ale doma

není,“ dodala rychle, aby předešla jeho úvahám o půjčce. „Jdu za

Andělou, zastavím se pak,“ vymluvil se a proklouzl pod jejím přís

ným zrakem do dvora.

Mandl stál v malém přístavku, kde se skoro stále muselo svítit,

protože okno bylo úzké, navíc stíněné rozložitým stromem, který

tu rostl možná ještě dříve, než byl dvůr obestavěn čtyřpatrovými

činžáky. Zato uvnitř to krásně vonělo mýdlem, čistou párou jak

v lázních a trochu nasládle z prken často drhnuté podlahy. A pře

devším to tu vonělo Andělou. Chodil sem za sestrou rád, i když

ho vždy hubovala, že sem přináší zápach kouře z nádraží, a mu

sel proto kabát odložit na dvorku. „To není zápach, to je vůně cest,

Andělko.“ „Ne, bratře, smrdíš. A nedotýkej se mě,“ říkala vždycky,

když se ji chystal na uvítání obejmout. Andělu každý rád objímal,

18

protože byla kyprá jako peřina a pleť měla růžovou, sametovou.

I Janovi synové František a Josef, kteří sem někdy chodili na vý

pomoc točit klikou mandlu, se rádi k tetě jakoby bezděky přitiskli,

když se navzájem vyhýbali ve stísněné prostoře. A nejen oni.

„Tak kdy už bude svatba?“ zeptal se, když viděl sestru zasmu

šile opřenou o mandl.

„Nebude. Klidně si zas to moje věno rozeberte, aspoň budou

mít tvé děti na oblečení.“

„Ale Andělko, vždyť čekáš,“ vyděsil se Jan.

„Nebudu první, ani poslední.“ Anděla začala skládat prostěra

dla a vztekle s nimi mlátila o stůl. „Ten magor najednou přišel na

to, že je ještě moc mladý, že si neužil.“

„Andělko, to se třeba ještě napraví.“

„Nenapraví, protože já už ho nechci. Ani kdyby přišel a škemral

a prstíčkem hrabal, tak bych mu ho skřípla do mandlu a těma vál

cema bych ho protáhla, až by z něj placička byla. A tu bych pak jako

rohožku položila před dveře, aby si na něm každý boty otíral. A až

by byl ošlapaný, tak bych ho v tamtom kotli vyvařila a pověsila vy

schnout do průvanu.“ Anděla se stále více rozohňovala a Jan viděl,

že už jí tou krvelačností přechází zasmušilost, a že je tedy z nejhor

šího venku. Alespoň pro tuhle chvíli.

„Něco vymyslíme,“ sliboval jí. „Už to ví máti?“ zeptal se před

odchodem.

„Zatím jí nic neříkej, však ho tady uvidí viset na šňůře. Nebo mě.“

Rozhodl se, že matku teď nenavštíví. Stejně se všichni večer

setkají, až se půjdou podívat na ohňostroj. Proběhl chodbou a vy

šel ven. Hálkova ulice byla nejkrásnější ulicí na Vinohradech. Domy

zde měly předzahrádky oddělené nízkými plůtky od chodníku a ši

roké vozovky. Pod ulicí byl totiž v hloubce železniční tunel, nad

kterým se nesmělo stavět. Dokonce se zpočátku jmenovala Tune

19

lová, ale jméno básníka jí slušelo opravdu lépe. Došel až na její ko

nec, kde se ulice nad portálem tunelu ohýbala k Chmelovu uze

nářskému závodu Na Zvonařce. Nejdříve ale zašel do hospody, aby

věc promyslel. Sál byl prázdný. Šenkýřka před něj postavila půllitr

a zůstala před stolem mlčky stát.

„Chodí sem ještě ten řezník od vedle?“ zeptal se, když trochu

upil a otřel knír.

„Myslíš toho od vaší Andělky?“

„Tak nějak,“ řekl vyhýbavě.

„Ten chodívá. Ale tys tu už dávno nebyl.“

„Mám teď v Praze rodinu.“

„A jaký je v tom rozdíl? Předtím jsi rodinu neměl?“

Rozdíl v tom byl zásadní. Tenkrát tu žil skoro celý rok sám

a bylo mu smutno. Ale nechtělo se mu to teď rozvádět. „Tak bude

tady dneska, nebo ne?“ zeptal se rázně.

„Všichni šli dělat špalír na Václavské náměstí. A brali si s sebou

zástěry i sekery. Ty široké na prasata. Jestli chceš počkat, možná

se už vrátí.“

Usoudil, že čekat nebude.

Večer se všichni sešli u Emana mladšího, který to jako úředník

v záložně z rodiny dotáhl nejdál a bydlel v domě na Ferdinandově

nábřeží. Byt byl sice až v podkroví, ale tím lepší výhled poskytoval –

na protější Národní divadlo, planoucí až po hřeben střechy v jasu

elektrických žárovek, na slavobránu v ústí Ferdinandovy třídy, na

ohně v kovových mísách podél nábřeží, jejichž plameny se odrážely

v temné řece, a dokonce i na pomník Františka I., z jehož útrob vy

tékaly kaskády zářící vody proměněné v barevnou fontánu. Vše, co

se nabízelo pohledům z Hradu, bylo rozzářeno elektrickým osvět

lením (dodaným firmou Křižík), až císař přikázal zatemnit okna

a prostřít k večeři na odvrácené straně paláce. Docela mu po dnešní

20

štrapáci vytrávilo, a  dokázal do sebe vsoukat dokonce tři lehce

omaštěné brambory.

Také u Kolrossů stůl přetékal pochoutkami. Eman mladší si

zakládal na svém postavení a rád zval a hostil své příbuzné, ob

zvlášť proto, že zůstal starým mládencem. Byl břichatý (bratr Jan

mu říkal „ten puchýř“), menší postavy a židle v čele stolu, na

které seděl, proto měla delší nohy, aby nad stolem lépe vynikal.

Po jedné straně stolu seděli bratři Jan a Jaroslav se svými man

želkami a naproti sestry s manžely (pokud je už měly). Druhé

čelo stolu bylo jako vždy vyhrazeno jejich matce Anně, která od

zmizení Emana staršího žila v Praze střídavě u těch dětí, které

právě potřebovaly pomoc, obvykle tehdy, když se právě rodilo,

což bylo poměrně často. Dík tomuto stěhovavému životu měla

matka dobrý přehled, jak se které rodině daří, a snažila se vyrov

návat rozdíly v blahobytu či chudobě tím, že potají přenášela ně

které potraviny ze spíží těch bohatších do rodin, jimž se zrovna

moc nevedlo. Všichni v rodině to samozřejmě věděli, ale nic ne

říkali. Díky tomu i oni poznali, zda jako okrádaní patří k těm,

jež matka považuje za úspěšné, nebo jako obdarovávaní v jejích

očích selhali.

„Na zdraví Jeho Veličenstva,“ pozdvihl sklenici Eman mladší,

„a taky na zdraví těch, kteří se chystají rozhojnit řady jeho věrných

poddaných.“ Eman měl školy, rád používal květnatou mluvu, pro

tože byl členem čtenářské stolní společnosti Klostermann, stejně

jako byl členem pěveckého spolku Tovačovský a mnoha dalších.

„Kušuj, Eman,“ okřikl ho bratr Jan, který školy neměl, jen

kdysi kupecký výuční list.

„To zase některá čekáte dítě?“ zeptala se matka a zkoumavě

obhlížela dcery a snachy.

21

„Ale tak jsem to nemyslel,“ uklidňoval ji Eman. „Jen sou

dím, že s každým narozeným Čechem roste naše převaha v Praze

a Němci si už na nás nebudou vyskakovat.“

„Však už jsme Praze přispěli dost,“ řekla matka. „Hádám, že

aspoň třinácti hlavami, počítám-li jen ty vaše děti, o kterých vím.“

„Čtrnácti,“ opravil ji Eman.

Anna začala v duchu přepočítávat vnuky a vnučky: Eman nic,

Janova Alžběta tři, když nebudeme počítat to miminko, které um

řelo ještě v Čachrově, Pepi, Růžena i Julie po dvou, Božena zatím

jedno a u Jaroslava dnes pobíhali tři kluci, ty viděla na vlastní oči.

„Že by se Tekla ve Vídni nějak zapomněla? Vždyť je tam ve službě

teprve chvíli?“ uvažovala nahlas.

„Tak už prosím přestaňte mluvit o těch, co se ještě nenaro

dili,“ zarazila je nervózně Anděla. V ten okamžik se za okny ozvalo

rachocení a  jasná záře vyšlehla nad střechy. Všichni se vyklo

nili z oken a pozorovali spršky prskajících hvězdiček a vybuchu

jících rachejtlí, které dopadaly do řeky. Pak dojedli večeři, Eman

ještě všechny přinutil, aby sborem zazpívali „Na Šumavě je dolina“

a „Vesničko má pod Šumavou“ (zatímco Alžběta tiše přizvukovala

„Mein kleines Dorf im Böhmerwald“), a když sestry a snachy spo

lečně poklidily ze stolu, chystali se k domovům. Anna se přitočila

k Janovi a vtiskla mu do ruky pytlík vajec. „To ti z Čachrova posílá

bratr,“ zalhala. Eman se se všemi loučil ve dveřích, a když došlo na

Jana, sykl mu do ucha: „Musíš to dát s Andělkou do pořádku, ty jsi

je seznámil.“

Císař se ráno probudil, když na Karlově mostě zarachotila

první tramvaj. Pojedl vajíčko na tvrdo s vekou a vyslechl komor

níkův raport o dnešním programu. Po přijetí představitelů všeho

druhu, krajů a národností a po vykonání řady dobročinných skutků

22

(kdy bude muset přispět na mnoho institucí, jež považuje za zcela

neužitečné, jako jsou obrazárny nebo divadla) také zasadí lípu před

novou budovu školy na Vinohradech. Okrašlování měl naopak rád.

Žáci všech vinohradských škol se shromáždili v  parku již

dlouho před slavností. Také František a  Josef Kolrossové stáli

v houfu dětí, které jako koberec pokrývaly téměř celou stráň nad

školou Na Smetance. Diváci, mezi nimi také jejich otec Jan, zaplnili

i okolní ulice. František se ocitl hned poblíž vyhloubené jámy, kam

císař zasadí nový strom. Chodil totiž do třídy se synem starosty Vi

nohrad, který měl císaři podat rýč, k tomu účelu zvláště vyrobený.

Celé odpoledne nacvičovali tento úkon. Na daný povel učitele We

niga měl starostův syn vystoupit z půlkruhu dětí, pokleknout před

císařem a pak mu nabídnout rýč – „samozřejmě rukojetí napřed,

abyste ho nepíchl,“ zdůrazňoval Adolf Wenig (a v duchu si říkal, že

by to byl hezký námět na libreto vlastenecké opery, která by mohla

mít stejný úspěch jako jeho Čert a Káča).

Čekání se protahovalo, nikdo se přitom nesměl vzdálit ze

svého místa, i když mnozí již cítili silnou potřebu. A právě když se

od Žižkova vynořil císařský konvoj, starostův syn to již nevydr

žel. „Studente, vy páchnete,“ zhrozil se učitel Wenig. „Předejte rýč

tady Kolrossovi a zmizte.“ A tak když císař přistoupil k jámě, po

klekl před ním František a na natažených pažích mu nabízel rýč.

Na nebi se stahovaly mraky, dokonce v dálce zahřmělo. Císař po

hlédl do jámy, ze které stoupal vlhký chlad. Zatřásl se. Pak si uvě

domil, že jejich Kapucínská hrobka je pěkně vyzděná a suchá a za

pudil nutkavé představy. „Ryjte,“ zavelel Františkovi a obrátil se

k odchodu, aniž by vyčkal na slavnostní projevy. Dav se rychle for

moval do slavnostního průvodu a běžel pryč za císařským kočárem.

Jen František stál u hromady hlíny a usilovně házel lopatu za lopa

tou do bezedné jámy.

„Nech už toho a pojď domů,“ zarazil ho otec.

„Měl bych asi vrátit ten rýč,“ řekl František.

„Však on si pro něj císař pán pošle, až ho bude potřebovat.“

Vydal se s oběma syny k domovu. František nesl rýč, nejdříve

s úctou v náruči a pak si ho přehodil přes rameno, chvílemi ho táhl po dlažbě, až to zvonilo. Mladší Josef se loudal vzadu, jako by s nimi nechtěl nic mít. Když dospěli nad Nuselské schody, poslal je

otec napřed. „Dej mi ten rýč,“ řekl Františkovi, „ještě bys ho od

řel.“ A sám vstoupil do Chmelova uzenářského závodu, prošel přes

rozlehlý dvůr a zastavil ve dveřích místnosti, z níž se ozývaly rány,

jak zavalitý řezník osekával prasečí šunky do úhledných tvarů, než

se dají vařit a vyudit. Kolross se opřel o rýč a nahlížel do šera přípravny. Řezník přestal pracovat, opřel se o širokou sekeru a mžoural proti osvětlenému rámu dveří.

„Tak jak to bude?“ zeptal se Jan.

„Já si ji nemůžu vzít,“ řekl řezník. „Andělka je moc dobrá ženská.“

„Já vím, je to moje sestra,“ řekl Jan.

„A já jsem prevít, znám se. Ani bych si ji nezasloužil,“ řekl řez

ník a pohoupal sekeru v ruce.

„Já vím,“ řekl znovu Jan a praštil ho rýčem po hlavě.

Naštěstí naplacato, takže o  dva měsíce později mohla být

svatba. Konala se v kapli nové školní budovy Na Smetance. Když

ženich s nevěstou vyšli na ulici, zasypali je příbuzní květinami, rýží

a dary, které pak ukládali na dno svatebního kočáru. Jako poslední

tam Jan položil rýč, zabalený do voskovaného papíru, ještě se stu

hou v národních barvách, která zplihle visela z rukojeti.


24

Dříve než do snů

jitro zabodne svou dýku...

O  prázdninách vždy prababička Alžběta s  dětmi opouštěla

Prahu a jezdila do Jesení pomáhat rodičům v hospodářství. V roce

1914 však František odmaturoval a mohl odjet dříve než zbytek ro

diny. Léto za okny vlaku vonělo senem a mnoha přísliby, jak už tak

začátky prázdnin mívají ve zvyku, pravidelné odfukování lokomo

tivy přerušovalo jen zarachocení kol na výhybkách, jak tlukot srdce,

které se nemůže rozhodnout, jak kůň, když prudce buší kopyty do vrat

stáje, jak osud, který temně duní skryt za mraky a přec tak blízký, za

psal si František do notýsku, který stále nosil u sebe. „Pane Kol

rossi, věřím ve vaše nadání,“ říkal mu při loučení profesor Wenig,

„jen trochu víc radosti by slušelo vašemu věku. Život máte před se

bou.“ Také Ferdinandovi d’Este nezačínalo to léto špatně. Spolu

s císařem Vilémem postříleli na Konopišti pěkné hejno bažantů,

k tomuto obětavému poslání zvlášť vykrmených, jak jízlivě psal

týdeník Šumavan, který si František koupil na klatovském nádraží.

Rychle přelétl očima vlastenecký úvodník („Jak dlouho se ještě

mnozí naši poslanci budou ve Vídni zaprodávat za černožlutý žold,

zatímco doma česká chatrč je již vichry rozervána?“ ptal se redak

tor listu). Pak vyhledal rubriku zpráv „Z našeho hlavního města“:


25

„Jak sděluje náš dopisovatel a rodák, p. František Kolross,“ stálo

zde, „letošní taneční saisona v Praze nesla se ve znamení nového

tance zvaného tango. Pan Kolross přislíbil tanec předvésti při pří

ležitosti blížící se slavnosti naší Matice školské a Národní jednoty

pošumavské v zahradním restaurantu v Městských sadech.“ Ně

kolikrát si přečetl své vytištěné jméno. Brzy tu budou nejen takové

zanedbatelné noticky, ale – jak mu psal jeho přítel a novinářský elév v Šumavanu – list zvažuje i uveřejnění některé z básní, které František do redakce už přes rok zasílal. („Samozřejmě že to nej

spíš budou ty, na nichž si asi sám moc nezakládáš, ty o šumavských

pláních, neboť jsou schopny pohnout naše čtenářstvo, jak říkal náš

ctěný vydavatel, což o tvých ódách na absint a přítmí barů asi říci

nelze. Ale nezoufej, každý musí nějak začít,“ psal v dopise Otakar

a připojil pozvánku na svou přednášku O grafologii a frenologii ne

boli leboznalectví, která bude rovněž součástí Matiční slavnosti.)

František odložil noviny a rozhlédl se po vagoně. Byl skoro

prázdný, jen ve vedlejším oddělení se nad dřevěnou přepážkou ko

lébala holá hlava s podivnými hrboly na temeni. Přítel Ota by jistě

věděl, co znamenají. Záhyby na tučném zátylku se při přejezdu vý

hybek natřásaly, skoro se zdálo, že si pomlaskávají. František se

raději obrátil k oknu. Za ním Klatovy pomalu odcouvaly k obzoru,

krávy na louce otáčely hlavy za pískající lokomotivou, dva pasáci se

pokoušeli dohodit na vlak kamením, ale vyplašili jen zajíce, který

pak chvíli prchal podél kolejí, párkrát vlak zastavil, aniž by ve ves

nicích někdo nastoupil, větve stromů se zhouply pod náporem zví

řeného vzduchu, kolem se kmitl salutující strážný před domkem

u přejezdu a ze záhonu kedluben trčel zadek jeho sehnuté ženy.

Pak dojeli do Běšin, kde vlak tentokrát končil a vracel se do Klatov.

Nejdříve vystoupila holá hlava, ani teď František nerozeznal tvář,

možná i místo obličeje se krabatily tučné faldy. A najednou bylo


26

všude spousta křiku a chichotání, do vagonu se dral houf dívek,

které se vracely ze školního výletu, jako proud vody srážely Fran

tiška zpět, když se s kufrem nad hlavou snažil mezi nimi protáh

nout ke dveřím. Dokonce jedné srazil slaměný klobouk na peron,

jak se míjeli na úzkých stupátkách. Zvedl ho ze země, chvíli si po

hrával s myšlenkou nasadit si ho na hlavu a odejít, ale pak ho po

dal dívce do okna. A ještě když opouštěl nádraží, cítil na hrudi do

tek jejích ňader, jak se k němu bezděky přitiskla ve dveřích vagonu.

Před nádražím čekal bratranec Wenzel s  povozem. Naložili

kufr na hromadu bedýnek, pytlů a krabic, které během týdne přišly

drahou a které Wenzel rozveze po Čachrovu, Jesení, na Javornou

a některé až na Onen svět. „Tak ty už jsi dostudoval,“ řekl, když

minuli poslední domy a koně vyrazili po cestě k jihu. „Co teď bu

deš dělat?“

„Chci se zapsat na univerzitu,“ řekl František, „budu studovat

historii a možná ještě nějaké cizí jazyky.“

„Kolik jich už umíš?“

„Čtyři. Řečtinu, latinu, francouzštinu, tu vaši němčinu jsem se

ani nemusel učit, jestli je to ovšem němčina, čím tady mluvíte.“

„Řekni mi něco francouzsky.“

„La très-chère était nue, et, connaissant mon coeur, Elle n’avait

gardé que ses bijoux sonores...“ řekl František. „Má milá byla nahá

a znajíc touhy mého srdce, jen šperky třpytivé na šíji nechala si... To

je Baudelaire. Mám ti to přeložit?“ zeptal se už zas německy.

„Nemusíš, prasárnám rozumím i v té vaší češtině. Holky na to

zabírají, když jim to recituješ?“

„Nevím, ještě jsem to nepřeložil do konce, ale pak ti to pošlu.“

„Stejně bych si to nezapamatoval,“ řekl Wenzel. „Radši mě

nauč něco užitečnějšího. Prý umíš tango. Psali to v těch vašich no

vinách.“


27

A tak František uchopil Wenzela do náruče, tlačil ho před se

bou, jako kdyby stěhoval almaru, hlasitě počítal do čtyř a na kaž

dou poslední dobu s ním prudce škubnul. Ale to bylo až druhý den

navečer, když se vrátili z pokosených luk a na dvoře statku vypřá

hli žebřiňák s prvním senem, a praprababička Prohasková se při

pohledu na tančící mladíky na mlatu smála, jako když bublá holub,

a pak na ně chrstla vodu ze džberu, který jim přinesla, aby se před

večeří venku umyli.

„Mě byste to, mladý pane, nenaučil?“ zeptala se děvečka

Mathilda a přilepila se k němu pravým prsem.

„Nestydo,“ napomenula ji praprababička, „stačí, když to spolu

prováděj chlapi, ještě aby tak tancovaly dívky.“

V noci František nemohl usnout. V přístěnku ve stodole, kde

mu ustlali na starém kanapi, bylo pořád ještě horko a ve vzduchu se dosud vznášely silné vůně vyprahlých prken, pylových semí

nek z luk a potu neumytých těl, která tu nocovala před ním. Vyšel před stodolu a vylezl na vůz sena, přes které byla přehozena plachta,

aby k ránu nezvlhlo rosou. Položil se na záda s rozpaženýma ru

kama a pozoroval nebe. Mezi ním a oblohou plnou hvězd nebylo

nic než obrovské prázdno jako na počátku světa, než ho zaplnili ptáci v povětří, ryby ve vodách, zvěř v lesích a lidé, kteří většinou

nevěděli, kam patří. Ani on sám si nebyl tak docela jistý. Praha už sice byla velkoměsto, ale jeho to lákalo dál, třeba do Paříže, kde

žily postavy z jeho oblíbených knih, nebo prostě jen tak pryč a ne

vědět předem kam, jak to udělal děd Emanuel. Hvězdy poblikávaly,

jako by je nabíjel proud z čachrovské vodní elektrárny a říčce občas

docházely síly. Pak se zas jasně rozzářily, zdálo se, že nebe pukne

přetlakem energie, proděravělé nebe, které páraly záblesky meteoritů, se chvělo napětím. Nad hlavou mu přelétl netopýr, ve stáji přešlápl kůň a ze dvora bylo slyšet tlumené kroky. A pak vedle něj

28

něco žuchlo na vůz. Přitisklo se to k němu a na něj, až se hluboko

zabořil do sena, hladilo ho to po tváři i pod košilí a pod kalhotami

a pak na něm rozkročmo rajtovalo, až ho mezi sevřenými stehny

do dna vysálo. Pak Mathilda mlčky sklouzla z žebřiňáku dolů a její

tlumené kroky se ztratily v bzučení hvězd.

Matiční slavnost začala průvodem do Městských sadů. Vpředu

jelo na koloběžkách několik hochů v námořnických čepicích, děv

čátka převlečená za princezny se vezla ve vozíku taženém poní

kem, pak šli sokolové opásaní šerpou a dívky v antických řízách

a nakonec cyklistický oddíl balancující v pedálech, aby jezdci do

kázali udržet pěší tempo, jímž se Klatovy přesouvaly mezi stánky

s teplými uzeninami, pivem, koláči, které napekly a věnovaly dámy

z místních dobročinných organizací, a s nachystanou tombolou,

do níž místní občané věnovali všechny nepotřebné domácí krámy.

V čele prostranství bylo vyvýšené pódium, na němž tělocvičné

výstupy střídaly skupinové živé obrazy na téma „Vlast se probouzí“

a „Návrat z hostince“, a odpolední program byl zakončen tancem

dívek v řízách, pohazujících si míčky za zvuků Mendelsohnova An

dante hraného smyčcovým kvartetem učitelského spolku Amerling.

Mezi tanečnicemi František zahlédl i dívku, které před pár dny při

vystupování z vlaku srazil klobouk.

„Jmenuje se Máša Suchá,“ řekl Otakar na jeho tázavý pohled.

„Odkud ji znáš?“

„Jen jsem se s ní potkal ve vlaku z Běšin.“

„To byla pěkná kauza. Při školním výletu do Čachrova holky

pod okny německé školy zpívaly české písničky a řídící Hawel to

oznámil na policejní ředitelství jako protiněmeckou provokaci.

A  přitom klatovské židovky si klidně brebentí německy při pro

mítání filmů v naší Měšťanské besedě, i když tam nemají co dělat.

Zrovna jsme o tom psali v Šumavanu.“

29

„Představíš nás?“

„Nesnaž se, ta je moc hrdá.“

Ale přesto, když dívka po představení procházela kolem, se

jí vrhl k nohám, jako by jí zavazoval tkaničku: „Mášenko, rve mi

to srdce, že mě stále odmítáš, ale věnuj aspoň chvíli mému příteli,

který hledá partnerku pro předvádění tanga.“

„Šašku,“ odstrčila ho špičkou boty. „Nemám na vás čas, pá

nové, čekají mě na tenise.“

„Jakže? To jsi nečetla, co píše v  našem listu profesor Dud

ley z Bostonu?“ vstal ze země Ota a deklamoval: „Všechny druhy

sportu jsou ženám jen příležitostí ke koketerii a flirtu. Rozumným

a vpravdě zdravotním sportem je – práce. Prsa a hřbet nejvíce po

silňuje klečení při umývání podlahy. Zametání a nošení břemen

z pole způsobuje pružnost ramen a prospívá v ohledu zdravotním

více než celý týden hry tenisu.“

„Můžu vás alespoň doprovodit?“ zeptal se František. „Třeba

vám zas cestou upadne klobouk a budete potřebovat někoho, kdo

by vám ho zvedl.“

„Můžete mi sbírat míčky. Časté ohýbání prý také posiluje

hřbet.“

Šli lipovou alejí a hluk slavnosti pomalu překrývalo bzučení

včel. „Neuslyšíte přednášku o  lebkách,“ řekl František, „ale já

bych mohl vykládat o té tvojí, jen bys mi musela dovolit ji pohla

dit, odhrnout vlasy, které tak krásně voněly, když jsem tě míjel na

stupátku vlaku, prozkoumal bych každý kousek tvojí kůže, třeba by

se ti líbilo, kdybych tě teď vzal kolem ramenou, nebo bys mě odstr

čila? Nevím, ale musím to zkusit, než dojdeme na konec aleje, pro

tože pak tě už třeba neuvidím a nezjistím, jestli jsi všude tak hebká,

jako je tvoje paže, které se teď dotýkám, mohli bychom sejít z cesty

a lehnout si někam, kde nás neuvidí, to je přece nesmysl, abys teď



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist