načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dřív než ji najde - Michael Kardos

Dřív než ji najde

Elektronická kniha: Dřív než ji najde
Autor:

MUSÍ NAJÍT SVÉHO OTCE DŘÍV, NEŽ ON NAJDE JI… Obyvatelé poklidného městečka Silver Bay na pobřeží New Jersey ten příběh dobře znají: jednoho nedělního večera ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-3368-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

MUSÍ NAJÍT SVÉHO OTCE DŘÍV, NEŽ ON NAJDE JI… Obyvatelé poklidného městečka Silver Bay na pobřeží New Jersey ten příběh dobře znají: jednoho nedělního večera v září roku 1991 uspořádal Ramsey Miller večírek pro sousedy a potom zavraždil svou krásnou ženu a tříletou dceru. Všichni se ale mýlí. Dcera unikla. Teď už jí bude osmnáct a má plné zuby života v utajení. Posledních patnáct let se v rámci programu na ochranu svědků pod jménem Melanie Denisonová skrývala v malém městě v Západní Virginii – její otec totiž nebyl nikdy dopaden… Navzdory přísným pravidlům Melanie navázala vztah s mladým učitelem z místní střední školy, nyní je deset týdnů těhotná a nechce, aby se její dítě muselo schovávat jako ona. Vzepře se svým opatrovníkům a vezme věci do vlastních rukou.  Melanie se vrací do Silver Bay a doufá, že dokáže to, v čem úřady selhaly: najít svého otce dřív, než on najde ji.    „Brilantní.

Zařazeno v kategoriích
Michael Kardos - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události

v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity

ve fiktivním kontextu.

Tato kniha, ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Michael Kardos, 2015

Translation © Monika Pavlisová, 2017

Cover © Jan Matoška, 2017

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2017

ISBN 978-80-88096-66-5 (PDF)


Pro Katie



A právě ty pravdy dělaly z lidí grotesky. Stařecvypraco

val na tento námět složitou teorii. Věřil, že v tomoka

mžiku, kdy se někdo zmocní některé pravdy, prohlásí ji

za svou pravdu a snaží se podle ní žít, stane se sámgro

teskou a jeho pravda lží.

– Sherwood Anderson, Městečko v Ohiu

Tohle je konec světa, jak ho známe (a já jsem v pohodě).

– R.E.M.





11

Má bílá velrybo, buď volná

22. září 2006 | Arthur Goodale | Nezařazeno v žádné kategorii

Uplynuly tři týdny od posledního příspěvku a já nevím,

jestli se k psaní v dohledné době ještě dostanu. Tak mi

prosím odpusťte, jestli vám to dnes přijde zdlouhavé.

Každý, kdo tento blog už nějakou dobu čte, ví, jaký dů

raz kladu na čestnost a upřímnost. Zde je tedy mépřizná

ní: dnes píšu z nemocničního lůžka na jednotceinten

zivní péče v krajské nemocnici v Monmouthu. Minulou

neděli jsem – evidentně po celý den – trpěl městnavým

srdečním selháním. Ale kdo to mohl tušit? Víte, jsem

kuřák a vždycky jsem byl. (Čtenáři tohoto blogu vědí

všechno o mých neúspěšných pokusech přestat.) Celé

roky, celá desetiletí jsem čekal, až mi znecitliví levá paže,

ucítím tíseň na hrudi, ty jednoznačné příznaky rychlého

konce, nebo jsem si aspoň představoval, jak budu těsně

předtím, než zkolabuju, vrávorat k telefonu a třeba na

sebe přitom ještě strhnu záclony v obýváku. Něcodra

matického. Ale mírná bolest zad?

1111


Většinu dne jsem strávil ohnutý na zahradě, plel záhony

a vyvazoval pár skleslých výhonků rajčat k tyčkám ve

snaze udržet plody na rostlinách až do prvních mrazů.

Tak proč by mě nebolela záda? Dřív mě vždycky vyléčil

ibuprofen a pár záběrů z Jamese Bonda v televizi,zatím

co jsem si hověl v pohodlném houpacím křesle. Takže

jsem se stejně léčil i tentokrát – špionážní zápletkou

a zklidňujícím britským přízvukem. A pár skleničkami

martini s vodkou.

V úterý odpoledne bolest stále neustupovala, tak jsem

zavolal doktorovi. Řekl, abych přišel. A já ho poslechl.

Teď jsem v nemocnici a říkají, že už odtud možná

neodejdu.

Možná kdybych si vzal aspirin místo toho brufenu, říká

mi kardiolog. Možná kdybych jel rovnou do nemocnice

nebo zavolal záchranku místo toho, abych dva dnyče

kal. Ale kdo by se na mém místě zachoval jinak? To

prostě neuděláte, když jste starý blázen s bolavými zády,

co to přehnal s obděláváním zeleninové zahrádky.Ne

voláte záchranku. Díváte se na televizi. Zdřímnete si.

Kdo sklidí má poslední rajčata?

Ale dost už těch pohřebních řečí. Zasloužíte si víc. A vy

tam někde opravdu jste – tady v New Jersey i jinde. Za

minulý měsíc měl tento blog 2300 zhlédnutí, asi

75 denně. Těžko si umím představit 75 lidí, kterézají

mají mé úvahy, ale jste skuteční, mí čtenáři, a očividně

jste z celé země, a dokonce i z tak vzdálených končin,

1122


jako je Vietnam nebo Austrálie. Nevycházím z údivu. Je

to takový kontrast oproti mému působení v novinách,

kde jsem vytrvale a usilovně bojoval o zvýšení počtu

předplatitelů – tedy předtím, než jsme se stalibezplat

ným periodikem zaměřeným na příjmy z reklam a než

jsme opustili i toto schéma a nechali se koupit odKings

wood Holdings, Inc.

Tedy vězte, mí věrní stoupenci, čítající 75 hlav, že jsem

vám hluboce vděčný za čtení mých článků v posledních

třech letech a za to, že jste se mnou přestáli časté okliky

a uhýbání od tématu. Navzdory tomu, že stále respektuji

striktní pravidla novinařiny, nacházím hlubokéuspoko

jení a potěšení v psaní tohoto blogu, kde nejsou žádná

omezení co do počtu slov, kde nezáleží na nestrannosti

a kde se mohu svobodně oddávat dohadům, vsuvkám

a přechodníkům.

Ze zřejmých důvodů doufám, že tohle není můjposled

ní článek. Ale jestli ano, tedy budiž. Je mi 81 let, což

považuji za zralý věk. Myslím, že člověk se necítí dost

starý v žádném věku, ale s tím, kolik cigaret denněvy

kouřím (což je zlozvyk, který praktikuji už skorosedm

desát let), a se stravovacími návyky celoživotního starého

mládence, který si z restaurace pravidelně odnášípoled

ní menu s sebou, tedy až na domácí rajčata, zkrátka vím,

jaké štěstí mám, že jsem došel až sem. Nelituji toho, že

jsem se nikdy neoženil a neměl děti. Kdybych bývalpot

kal tu pravou a zřekl se možnosti strávit s ní svůj život,

asi bych to vnímal jinak. Možná to bylo dlouhoupra

covní dobou nebo mým komicky dlouhým nosem. Ať už

1133


jsem žil svůj život sám z jakéhokoli důvodu, šťastnýmdů

sledkem je fakt, že můj odchod, až nastane, rozesmutní

mnohé, ale nezanechá nikoho v ryzím žalu.

Oženil jsem se s prací? Tohle klišé by mohlo býtpravdi

vé. Pokud ano, žádám, abyste ten vztah nevnímalisou

citně. Bylo to silné manželství. Práci novináře –vydava

tele, redaktora a především reportéra – jsem miloval.

Nevybavuji si žádný pocit, který by byl lepší než chvíle,

kdy jsem byl v područí příběhu, který konečně získal

hlavu a patu – pohlcen fakty a svým vlastním způsobem

jejich podávání. Řeknu vám, že je to lepší než narazit na

ropu.

Jaká škoda že tahle léta ceněná profese tak rychle upadá

v zapomnění a je nahrazována ideology a analfabety.

Naše demokracie si zaslouží něco lepšího. Ale to jepro

blém, který musí vyřešit mladší mozky než ten můj.

Název dnešního článku samozřejmě naráží nanedostiži

telný cíl posedlosti kapitána Achaba. Dnes ráno přišel

do nemocničního pokoje mladý ošetřovatel, abyzkon

troloval mé životně důležité orgány a rány na hrudníku

a na noze. (Ve středu ráno jsem absolvoval chirurgický

zákrok, přemostění zúžených srdečních tepen cévním

štěpem.) Zeptal jsem se ho, co je za den, a on na to, že

pátek 22. září. Řekl jsem mu, že dnes je to patnáct let od

vraždy Millerových.

„Od čeho?“ zeptal se.

1144


To mě zaskočilo, ačkoli by nemělo. Ten mladík byl asi

ještě chlapec, když k vraždám došlo. Ale přesto, Silver

Bay je mírumilovné místo, dokonce i dnes, a ten zločin

plnil několik týdnů hlavní zprávy. Řekl jsem mu to.

„Asi už se mi to trochu vybavuje,“ odvětil, protoževě

děl, že má být na pomatené, umírající pacienty milý.

Věrní čtenáři mého blogu vědí, že případ Millerových je

mou bílou velrybou. Za všechny ty roky, co žiji vtom

hle městě, zde bylo spácháno pouze pět vražd. Jeden

muž během pár hodin sám zavolal policii a udal se. Ve

třech případech byli ti muži (všichni byli muži) zajištěni

během pár týdnů a přiznali se, aby dostali mírnější trest.

Ramsey Miller je jediný obviněný, který utekl.

Bydlel jsem – bydlím – ve stejné čtvrti jako Millerovi

a to ráno jsem dorazil na místo jen pár minut poté, co

jsem slyšel houkat vozy záchranných složek. Sedl jsem

do auta a odjel pár bloků do Blossom Drive, kde jsemsle

doval dozvuky té příšerné události, přes kterou jsem se

nikdy zcela nepřenesl.

Všechny nás to šokovalo. Vzpomínám si, že jsem o pár

dní později zašel na kávu a vejce do restaurace Good

Times, jako ostatně každé ráno, a servírka (TracyStrick

landová, která si na pracovní šaty vždy připínala odznak

s nápisem Polib mi sardel) seděla naproti s lokty na stole,

hlavou v dlaních a plakala. Byla asi stejně stará jakoAlli

son. Nevyzvídal jsem. Jenže Silver Bay je malá obec,

Allison Millerová byla žena, kterou jste zkrátka museli

1155


mít rádi, a Meg byla sotva tříletá dívka, která sizaslouži

la vyrůst.

Pár měsíců předtím jsem jednou odpoledne nakupoval

v Pathmarku a ocitl se ve stejné uličce jako Allison

a Meg. Allison tlačila plný nákupní vozík, před kterým

běžela Meg a vykřikovala barvy dlaždic na podlaze.

Když přišla ke mně, zatahala mě za nohavici a rozkázala:

„Zvedni mě!“

Malé dítě jsem v náručí nedržel už celé roky, možná de

setiletí – naposled neteř a synovce, když byli ještě malí.

„Nahoru!“ opakovala holčička.

„Radši byste ji měl poslechnout,“ řekla její matka.

Zvedl jsem tu dívku – byla neuvěřitelně lehká –, držel ji

možná půl minuty, možná minutu vdechuje vůnidět

ského šamponu, zatímco její matka brala rychle věci

z regálu a vkládala je do košíku. Meg se zdála být takhle

nahoře spokojená, když sledovala svou matku.

„Děkuji vám, Arthure,“ řekla Allison, vzala si ode mě

dceru a usmála se na mě.

Nedlouho předtím jsme se vzájemně představili v čekárně

u zubaře. Nečekal jsem, že by si pamatovala mé jméno

nebo kdo jsem, a tak jsem teď nevěděl, co říct. Ačkoli

jsem vedl nesčetné rozhovory, přátelské tlachání mi nikdy

nešlo – navíc s někým, kdo i při nakupování vsuper

1166


marketu vypadal úchvatně. Proto jsem jen přikývl,mož

ná něco zamumlal. Něžně dceru posadila do vozíku a na

konci uličky odbočila. Já jsem nakoupil a zaplatil. Když

jsem vyšel ven, plnila Allison auto taškami. Meg seděla

ve vozíku a kopala nohama. Napadlo mě zajít k nim

a říct něco sousedsky přátelského. Bylo ale pozdníodpo

ledne, slunce vytvářelo nádherný obraz těch dvou –

matky a dcery – a já jsem se rozhodl ho nerušit.

Ani jednu z nich jsem už nikdy neviděl.

Čas od času, když se mi to zdálo vhodné, jsemzveřej

ňoval dokumenty týkající se toho případu, významné

zprávy v médiích a své vlastní úvahy (tady, tady, tady

a tady a s menším důrazem asi v deseti dalšíchčlán

cích). Jste-li novým čtenářem tohoto blogu (pokud

ano, je to dost nešťastné načasování), přečtěte sinásle

dující krátké shrnutí:

V neděli 22. září 1991 odpoledne a večer pořádaliMil

lerovi venkovní sousedskou party. Během několikaho

din se jí zúčastnilo na padesát lidí. Večírek skončil asi

v devět večer. Později v noci, když hosté odešli, opilý

Ramsey brutálně zavraždil svou ženu Allison. (Detaily

už nebudu rozebírat; jestli jste zvědaví, přečtěte si je

tady.) Příští den našly příslušné orgány její tělo vzadu na

zahradě a začaly hledat Ramseyho a jejich malou dceru.

Dva svědci vypověděli, že noc předtím Ramseyho viděli

v přístavišti Silver Bay asi kolem desáté a jeden z nich ho

spatřil v jeho motorovém člunu, jak svírá v náručí ranec,

který tvarem i velikostí připomínal malé dítě. Ramseyho

1177


ani Meg už nikdy nikdo neviděl. Člun se nikdy nenašel.

Nejčastější teorie – podle mě správná – je taková, že

Ramsey vyjel ve člunu na moře a hodil dceru přespalu

bu, buď živou, nebo už mrtvou.

Čas úmrtí Allison Millerové lze vzhledem ke stavuje

jího těla, když ho našli, jen odhadovat a experti sene

shodli, zda došlo dřív k vraždě, nebo jízdě ve člunu.

Pořadí je důležité, když se snažíte vytvořit řetězecpří

čin. Plánoval Ramsey obě vraždy? Nebo se mu pospá

chání prvního strašného skutku zdál ten druhýnevy

hnutelný?

(Ještě teď, když to píšu, se mi zase zvedá žaludek.Oči

vidně je možné cítit se mizerně, i když už člověk je vkri

tickém stavu.)

Nevěřím, že se ten případ ještě někdy vyřeší. Vzdávám

to. Pokud jde o mě, byl vyřešen už dávno: Ramseyspá

chal dvě vraždy a utekl. Já chci ale říct, že nevěřím, že by

někdy někdo mohl doplnit dostatečné množstvíodpo

vědí, které by objasnily, co se skutečně stalo a proč.Ne

věřím ani, že bude Ramsey, je-li stále naživu, někdyna

lezen – zvlášť teď, když detektiv Esposito, který na

případu usilovně pracoval a měl vždy tolik slušnosti, aby

mi zvedl telefon, odešel na důchod do Jižní Karolíny,

kde je lepší počasí a golfová hřiště, kam se podíváš.Zas

loužil si odejít do důchodu a předpokládám, že si ho

maximálně užívá. Na rozdíl od mnoha zahořklých aosa

mělých románových detektivů Danny vždy plánoval, že

stráví svůj zlatý věk na ferveji spolu se svou milou ženou

1188


Susan. Je to pro něj rozhodně lepší než plýtvat časem na

smutný, frustrující a beznadějně vychladlý případ.

Případ, který je ale rozhodně podivný.

Pokud existoval motiv, nikdo ho nikdy neodhalil. Vro

dině se nikdy nepřihodilo žádné násilí, Ramsey bylpo

dle všech oddaný manžel a otec. Jeho střety se zákonem

byly dávno minulostí. Uspokojivě se nepodařilo vysvětlit

ani večírek, který vraždám předcházel. Většina reportérů

tvrdila, že šlo o oslavu Ramseyho pětatřicátýchnaroze

nin, ale ty měly být až o týden později.

Podle jiných šlo čistě o sousedský mejdan – ale v naší

čtvrti nikdy předtím žádný nebyl a Millerovi očividně

všechno platili sami. Byl ten večírek součástí Ramseyho

promyšleného plánu? A potom je tu záhada Ramseyho

kamionu, který v pátek před vraždami nepochopitelně

prodal. Ten kamion byl jeho živobytí. Proč by ho

prodával?

Někteří lidé stále věří, že poté, co zavraždil Allison, vzal

otec svou malou holčičku pryč, ale nezabil ji. Že možná

stále někde žije. Chápu, proč se ti lidé rozhodli tomuvě

řit a nepřijali nemyslitelné. Já ale na fantazírování nikdy

nebyl a teď s tím nebudu začínat. Chlap, co právěza

vraždil svou ženu, se nevydá s malou dcerkou ve člunu

na moře pozorovat hvězdy, než spolu oba zmizí. Takhle

se to nestává.

Stalo se nemyslitelné.

1199


Můžu to dokázat? Ne bez těla té malé holčičky, které seni

kdy nenajde. Nemůžete vybagrovat celý oceán. Jenže

v tomhle případu bylo všechno tak trochu jako bagrování

oceánu. Jakkoli násilný byl ten zločin, byl pořád provinční.

Ramsey Miller nebyl žádný geniální mozek. Proč to udělal?

Jak dokázal zmizet? To, že neznám odpovědi, může za víc

probdělých nocí, než kolik bych si chtěl pamatovat. Není

to tak dávno, co jsem se začal smiřovat s myšlenkou, že

nedostatek důkazů je v tomto případě trvalý stav – nebo

aspoň trvalejší než má existence.

Pomáhá mi, když si připomenu, že dodávat důkazy je

prací pro státního zástupce nebo třeba pro novináře,kte

rým už léta nejsem. Jsem jen bloger a stařec, který s tím,

jak se přibližuje jeho dlouhý spánek, má dost všehouhý

bání a námitek a rozhodl se říct čistou pravdu.

Takže tady je: v tento den před patnácti lety se konalve

čírek, dvě vraždy a jízda ve člunu. Nic víc netuším a už

nikdy nebudu.

Lékaři trvají na tom, abych odpočíval a nepsal. Musím

upřednostnit své zdraví, ale podle otázek, které mi kladou,

jsem nabyl dojmu, že „zdraví“ je jen eufemismem pro

„smrt“. Což znamená, že je načase zavřít laptop a svěřit

svou bílou velrybu mladšímu, chytřejšímu kapitánovi.

Šťastnou plavbu,

Arthur Goodale

2200


P. S. Omlouvám se, že u tohoto článku vypnukomentá

ře. Jestli jsou to má poslední slova, která jsem kdyna

psal, nechci, aby se pod nimi objevila politická agitka,

která s nimi nesouvisí.

Autor: Starý muž s psacím strojem, 22. 9. 2006 ve 14:23 |

Komentáře nepovoleny

2211



22

22. září 2006

Melanie Denisonová – protože tak se teď jmenovala – zkazila

snídani.

Jinak to mohlo být dokonalé podzimní ráno. Ve Fredonii vZáadní Virginii nebylo krásnějšího ročního období. Všechno pořád kvetlo a sladce vonělo, jediný krůček od prvního krutého mrazu.

Strýc Wayne stál u okna a díval se do zahrady, kde se rajčata a papriky pevně držely unavených stonků. „Ty víš, že tě mám rád,“ řekl a otočil se k ní, „ale nelíbí se mi to...“

Po ránu většinou jeden z nich odříkal modlitbu a potom se společně jako rodina nasnídali. Melanie pak odklidila nádobí, Kendra se osprchovala a oblékla do práce a Wayne odešel ven plít záhony nebo sekat trávu nebo ostříkávat wapkou špínu zplastových obkladů přívěsu – cokoli, jen aby mohl strávit pár minut venku, než odjede do Monroevillu, kde v dílně Lube & More stráví osm hodin pod auty.

„Opravdu se nemusíš bát,“ řekla Melanie. „Jsem opatrná.“

„O tom nepochybuju, zlato,“ odpověděl. „Ale i tak je to pořád nebezpečné.“

Možná. Jenže jí už bylo skoro osmnáct. A rodinná pravidla, která platila takovou dobu, se dodržovala stále obtížněji.

2233


Půjdeš rovnou do školy. Po škole přijdeš okamžitě domů.

Na střední to chápala. Ale minulé úterý si zašla na oběd sněkolika spolužáky z prvního ročníku místní vysoké školy. O pár dní později jela sama do JC Penney v Reynoldsvillu, aby sikoupila džíny, co by jí lépe seděly. Sama sebe musela přesvědčovat, že se nejedná o zásadní porušení pravidel.

„Proč to ale musí být zrovna noviny?“ ozvala se teta.

Melanie před nimi nerada něco tajila. Řekla jim, že se přidala k týmu, který vydává vysokoškolské noviny, aby je trochuotestovala: chtěla vidět, jak zareagují, a podle toho se rozhodne, co jim může říct dál.

Upřímně řečeno, v testu naprosto pohořeli. Melanie položila na stůl sklenice s džusem a zeptala se tety: „Co myslíš tím ‚zrovna‘?“

Odpověď ale znala. Sama už dokázala představy o tom, jak ji otec po všech těch letech najde, dovést k dokonalosti.

A teta se strýcem? Taky profíci.

„Mají ty noviny webovou stránku?“ zeptal se strýc Wayne.

„To si nemyslím,“ odpověděla Melanie – ačkoli ji samozřejmě měly.

„No i tak,“ on na to. „Tvoje fotka by se mohla dostat nainternet.“

Znělo to celé tak paranoidně, že bylo snadné zapomenout, že ani teta, ani strýc si tento způsob života nevybrali – úkryt vodlehlé vísce v Západní Virginii. Federální policie ovšem rozhodla, že právě tady bude ideální místo pro jejich „přemístění“ čili ukrytí. A proto ve svých sedmnácti letech nenavštívila Melanie ještě nikdy žádné velké město, nikdy nebydlela v hotelu anecestovala dál než do Glendalu na místní hudební a balonovýfestival. Nikdy neletěla letadlem a neviděla oceán. Nikdy nepotkala nikoho slavného. V Alleghenských horách se jí líbilo, jenže nikdy neochutnala sushi ani čerstvou bagetu. Dvakrát viděla v dálce

2244


trychtýř tornáda, ale nikdy nebyla na diskotéce ani nafotbalovém zápase.

Vždycky když se jí zdálo, že je k tetě a strýci moc kritická,počkala si, až bude v domě sama, otevřela šuplík ve strýcově stole a přečetla si ty děsivé dopisy od policie, které si tam schovával – dopisy, které úplně náhodou našla před lety, když hledala tužku. Ty dopisy byly děsivé tím, jak byly neosobně stručné, nikdydelší než odstavec nebo dva, a tím, jak nic neříkaly. Nebo spíšříkaly pořád dokola to samé, tedy pořád dokola nic. Ramsey Miller úřadům dál unikal; úřady se i nadále bály o Melaniinubezpečnost. Ty dopisy byly děsivé i tím, že byly jasné a srozumitelné a na hezkém papíře (představovala si úhlednou, ale uspěchanou kancelář, kde mezi sebou zaměstnanci vtipkují a rozebírajífotbalové zápasy a plány na víkend), a děsivý byl i jejich trvale optimistický tón, ačkoli nikdy neexistoval žádný důvod koptimismu. Vrátila pak vždycky ty dopisy do kancelářské složky ve spodním šuplíku a připomenula si, že nemůže čekat na hrdinu v policejní uniformě, který ji přispěchá zachránit. Ani popatnácti letech. Ne, jedinými hrdiny jsou teta a strýc a oběť, kterou museli podstoupit, aby ji ochránili. Jenže tím to nebylo o nic snadnější.

Aspoň jí s nimi bylo fajn. V zimě hrávali deskové hry. Hráli karty. Na jaře pomáhala Melanie Waynovi zrýt zahradu a zasadit sazeničky. Kendra kupovala levné knížky ve výprodejích, a když vyšlo slunce, vzali si každý svůj džus nebo kávu a rozečtenou knížku na zahradu, kde se usadili do křesel postavených vedle sebe a kde je chránil živý plot, který obklopoval jejich pozemek, a také lesy, které se rozprostíraly za ním. Asi tak jednou za měsíc si udělali radost a vyrazili na jídlo do restaurace Lucky’s Grill – vždy ve všední den kolem půl páté, kdy tam bylo víceméně prázdno.

2255


Teta ji doma ještě odučila látku předposledního ročníkustřední školy, načež seznala, že jako učitelka dosáhla hranice svých možností. Takže Melanie, kterou myšlenka, že každý den na sedm hodin vypadne z přívěsu na adrese Notress Pass č. 9, děsila a zároveň uváděla v nadšení, od dalšího podzimu každé ráno a každé odpoledne nastupovala do rozhrkaného žlutého školního autobusu, kde seděla buď sama, nebo vedle Rudyho, autistického chlapce, který byl nosem přilepený k okénku a nic neříkal.Neřihlásila se do žádných mimoškolních aktivit. Neúčastnila se žádných her. Chodila do školy, jedla sama ve školní jídelně apotom se vracela domů.

Ten nudný rok na střední přes to všechno představoval kousek svobody a ona zjistila, že chce víc. Nemohla přece zůstat zavřená v obytném přívěsu navěky, nebo ano? Pokud by měla zemřítpřirozenou smrtí ve věku devadesáti pěti let a přitom nikdy nevidět a neudělat jedinou věc, po které toužila, jaké by to pak bylo vítězství?

Mnozí Melaniini spolužáci se chystali na univerzitu v Západní Virginii. Nosili trička s emblémem Horalů a mluvili o tom, jak si „vedeme“ v různých sportech, jako by tam už patřili. Melanie se jednou chabě pokusila tetu a strýce přesvědčit o tom, že zařadit se mezi pětadvacet tisíc studentů by nebylo nic nápadného.Trochu se nechala unést fantazírováním o životě na koleji, chození na fotbalové zápasy, randění s chlapci. O kamarádech.

Televizní seriál Přátelé běžel snad po celý její život a ona vždycky žasla nad útulností kavárny, ve které se šestice z New Yorku scházela a s takovou samozřejmostí si užívalakamarádského škádlení a svobody. Snila o tom, že na vysoké by to mohlo být právě takové.

Jenže pro tetu a strýce vysoká škola znamenala registry,identifikační karty, otevřený kampus, kde ji mohl kdokoli najít, sledovat

2266


a udělat jí hrozné věci. Nakonec ale dospěli ke kompromisu. Mohla

se přihlásit – dálkově – na Mountain Community College, která

byla po silnici třicet kilometrů od nich. Bude bydlet doma a studovat

vždy jeden nebo dva předměty. Wayne jí sežene starší auto a naučí ji

řídit. Aby pokryla své výdaje, najde si brigádu někde ve Fredonii.

Přijala jejich nejlepší a jedinou nabídku. Když nemůže být Horalem, potom bude Bojovným sójovým bobem.

„Stejně tomu tvému náhlému zájmu o novinařinunerozumím,“ řekl Wayne a odvrátil se od okna. Otevřel si plechovku s mletou kávou a nasypal tři vrchovaté lžíce do filtru. Nalil do překapávače vodu a spustil ho.

„Není náhlý,“ odvětila. „Jenom mi to připadá zajímavé.“

„Zajímavé to určitě je – ale já pořád tvrdím, že je to riziko.“

„Ach, všechno je riziko, strýčku Wayne.“ Najednou se jí z vůně kávy zvedl žaludek.

„To je pravda,“ řekla Kendra, „všechno je riziko.“ Přišla kMelanii a vzala ji za ruku. „Holčičko, co se děje?“

„Vidíte? Přesně v tom to je – já už nejsem holčička. A vy si oba pořád myslíte, že jo.“

„Nikdy se nemůžeš stát novinářkou,“ řekl strýc. „To přece víš, ne? Dokud ho nechytí.“

„Nikdy ho nechytí, moc dobře to víš.“ Ta slova jí vylétla z úst, než je stihla zavřít.

„Melanie.“ Kendra vždy dokázala v jediném slově vyjádřitsymatie i výtky.

„Omlouvám se, strýčku Wayne.“ Melanie si povzdechla. „Jde o to, že už jsem dospělá. Když budu chtít riskovat, torozhodnutí je opravdu jenom na mně.“ To ale znělo nevděčně. „No tak, když se nad tím zamyslíte, zas tak velké riziko to není. Akoneckonců Ramsey Miller může být teď klidně někde na Antarktidě. Může být i mrtvý.“

2277


„Není mrtvý, Mel.“

„Ale mohl by být.“

Strýc Wayne potřásl hlavou. „To si nemyslím.“

Chystala se pokračovat v hádce o hypotetickém skonu svého otce, zeptat se, jak si může být Wayne tak jistý, že ještě pořád představuje hrozbu, když najednou ucítila husí kůži vzadu na krku a najednou znala odpověď. Byla si naprosto jistá.

Přišel nový dopis. Dopis, ve kterém se doopravdy něco píše.

Zeptat se na něj ale nemohla, vždyť o těch dopisech neměla přece vůbec vědět. A nejhorší ze všeho bylo, že už asi před rokem je Wayne začal schovávat jinam než do stolu.

Překapaná káva páchla tak nechutně, že Melanie toužila utéct z domu ven na vzduch – jenže poslední dobou jí i stromy voněly nakysle. S mnohem menším sebevědomím prohlásila: „Jsou to jen blbé univerzitní noviny, které nejspíš stejně nikdy nikdonečte. Nechápu, proč tak šílíte.“ Jenže věděla, že pro ni je snadné mluvit o riziku, když jsou tu jiní, kteří obětovali své vlastníživoty, aby ona přežila.

Teta a strýc se na sebe podívali. „Zlato,“ pronesl Wayne jemně, „mám tě z celého srdce rád. Ale jestli si vážně myslíš, že blázníme bez důvodu, dokazuje to, že se nad tím musíš ještě zamyslet.“

Pod stolem byl položený rezavý koberec. Našla na němodbarvenou skvrnu v místě, kde jako malá zvracela. Tu nemoc sipamatovala lépe než kteroukoli jinou. Celý týden ležela na gauči, sledovala televizi a seriály. Usrkávala zázvorovou limonádu,ukusovala suchary, zvracela do odpadkového koše. Teta jí na čelodávala chladivé obklady, držela ji, měřila jí teplotu. Byla tam pro ni. Vždycky tam pro ni byla.

Změna ročního období donutila stěhovavé ptáky, aby seukryli v korunách stromů, kde nesnesitelně hlasitě krákali. Listy se každou chvíli promění. Ale uvnitř těchto stěn se nezmění nikdy

2288


nic. Teta a strýc vybavili narychlo pronajatý přívěs podlejediných dvou kritérií: účelnost a hospodárnost – proto nábytek

z Goodwillu, police z Walmartu, zlevněné zbytky koberců.Předokládali, že doba, kterou tu stráví, bude krátká. Když se jejich

prvotní panika proměnila v trvalý, otupělý strach, neměli žádný

důvod (a ani peníze), aby svůj příbytek vybavovali znovu.

Nešlo ale jen o vybavení. Oni tři – to, jak tu společně žili, způsob, kterým uspořádali svůj život tak, aby je nepřemohl hlubokouložený děs... tak mohli strávit celý život.

„Takhle už to bude navždycky, že jo?“ pronesla Melanie. Už neměla chuť se dál přít. Místo toho náhle viděla pravdu o svébudoucnosti, možná úplně poprvé. „Je jedno, kolik je mně, nebo kolik je vám nebo jak už je to dávno. Nikdy už se nic nezmění, je to tak?“

„Až ho chytí...,“ začal Wayne. Kdysi dávno těm slovům určitě věřil. Teď už to znělo apaticky. Jejich život ve Fredonii bylvšechno, co znala, a stále víc i všechno, co znali její teta a strýc. Nikdo z nich se prakticky nikdy nezmiňoval o minulosti a navíc tam stále figuroval „on“. „Až ho chytí...,“ zopakoval Wayne. Ale zdálo se, že tu větu nedokáže dokončit, protože by to byl čirý výmysl.

Jako by si to uvědomil, zamračil se a nalil si hrnek černé kávy. Postavil ho na kuchyňský stůl, kde se z něj kouřilo. Melanie se přinutila nezvracet.

„Jinými slovy nikdy,“ řekla a její ruka se instinktivně dotkla břicha. Chtěla ho pohladit, uklidnit. Posledních pár týdnů to tak dělala ve škole, v posteli i v autě. Ale tohle tajemství jim ještě prozradit nechtěla – zatím –, takže ruku nechala klesnout dolů.

„Až ho chytí,“ řekl její strýc. Později odpoledne na hodině matematiky, když učitel začal mluvit o fraktálech, matematických vzorcích, které se opakují v každém

2299


měřítku, se Melanie kvůli ranní hádce s tetou a strýcem stáleještě cítila mizerně. „Je to jako brokolice a její malé květy,“vysvětloval, „z nichž každý má své vlastní podobné malé květy, které

zase obsahují ještě další.“ Promítal obrázky ze svého laptopu na

tabuli za sebou. „Nebo pobřeží, které má stejný základní tvar, ať

se na něj díváte z pláže a vidíte jen pár metrů, nebo shlížíte zesatelitu na celou jeho plochu.“ Mluvil pomalu, s nádechemtajemství, jako by byl čaroděj, a ne učitel na místní vysoké škole, který

nosil každý den do školy stejný svetr.

Fraktály vytvářely nádherné obrázky, rovnice se zviditelňovaly a barevně zvýrazňovaly a potom to Melanii najednou došlo stakovou intenzitou, až se jí začaly potit dlaně.

„To jsem já,“ zamumlala si pro sebe a zírala na promítanéobrazy. „Já jsem fraktál.“

„Prosím?“ zíral na ni učitel. Melanie ve třídě nikdy nemluvila a hučení projektoru její hlas utlumilo. „Říkala jste něco, slečno Denisonová?“

Nepřestávala se dívat na geometrický tvar a žasla nad tím, jak to bylo zřejmé a pravdivé. Schovala se v malém domě zastrčeném na opuštěné silnici, která sama byla ukrytá v malém městě vodlehlé části Západní Virginie. Její úkryt byl stejný v každémměřítku a byl tak definitivní jako matematická jistota.

„Omlouvám se,“ řekla učiteli. Přitahovala k sobě pozornost tím nejhorším možným způsobem – způsobem, na který se hned taknezapomene. Ta divná, tichá holka konečně něco říká. Pár lidí senervózně zasmálo. „Já jen...,“ rozhlédla se po dvou desítkách dalších studentů a napadlo ji, jak dítě, které v sobě nosí, jak tohle menšíměřítko jí samé skončí stejně hluboce ukryté, vrstvu po vrstvě.

To nemohla dovolit.

„Musím...,“ vlhké ruce sevřela v pěst. Tu větu by nedokončila, ani kdyby znala správná slova. Vstala a vyběhla z místnosti dolů

3300


do chodby a do koupelny, kde se vyzvracela do záchodu. Klečela

na zemi, dokud nevolnost nepřešla, potom šla k umyvadlu

a opláchla si obličej. Stála nad umyvadlem, hladila si břicho aněkolikrát se nuceně nadechla, až do chvíle, kdy cítila, že už jedostatečně klidná na to, aby dojela do Fredonie a počkala tam na

Phillipa.

Seděla na betonových schodech před jeho pronajatým domkem,

cítila lehký vítr na tváři a prala špinavý čas, jak tomu říkala.

Pár posledních let po nocích v posteli četla staré detektivky s Nancy Drewovou a bratry Hardyovými. Věděla, že jsou to knížky pro děti, ale před spaním ji uklidňovaly. Detektivové byli vždycky odvážní a vtipní, ovšem z každé situace vyvázli bezzranění a zločinec byl vždy dopaden.

V jedné knížce o bratrech Hardyových přijali v zastavárně ukradené peníze a potom si navýšili tržby. Říkali tomu praníšpinavých peněz. To přesně dělám já, napadlo okamžitě Melanii – jenže s časem místo peněz. Domácí úkoly, nad kterými trávila v pokoji dvě hodiny, jak říkala tetě a strýci, jí zřídka zabraly víc než hodinu. Tu druhou hodinu si listovala některým číslemčasoisu People, který měla schovaný pod matrací. A také v obchodě s kancelářskými potřebami, kde pracovala, ji rozhodně nenutili k přesčasovým hodinám, jak si mysleli Wayne a Kendra.

Cesta do školy nebo ze školy byla nejsnadnějším způsobem, jak prát špinavý čas. Od začátku lhala o svém rozvrhu, abyzískala navíc celou hodinu ráno i odpoledne, to znamená dvě hodiny, které patřily pouze jí.

Tetu a strýce podváděla nerada, ale oni by viděli obrovské riziko v tom, že jen tak posedává v téhle tiché ulici, kudy nikdy nikdo nechodí (moc do kopce, žádné chodníky) a kde mají projíždějící řidiči úplně jiné starosti než si jí všímat.

3311


A navíc, ona nebyla ten typ člověka, kterého by si lidé všímali. Jedna dívka ve škole, s níž Melanie chodila na hodiny tvůrčího psaní v prvním ročníku, Raquel nebo jak se jmenovala, bylavysoká blondýna s obrovskýma modrýma očima, která vypadala, jako by si jen odskočila z přehlídkového mola. Nosila se spozoruhodnou grácií. Moc ráda, říkala učiteli, když ji požádal, aby rozdala sešity. Jak ses měl o víkendu? ptala se kohokoli, kdo seděl vedle ní. Povídala si s lidmi tak, jako by opravdu obohacovali její život.

Melanie nevypadala jako Raquel a neuměla se chovat jako Raquel.

A přesto tady teď seděla Melanie, ne Raquel.

Bylo čtvrt na čtyři. Nevadilo jí čekat a sledovat projíždějící auta. Její dům byl na konci dlouhé příjezdové cesty vedoucí znezpevněné silnice napříč lesem. Ta silnice neměla už léta žádné jméno. Jak šel čas, značka s ručně namalovaným nápisem NO TRESPASSING, kterou někdo zatloukl do země na začátkucesty, utrpěla nepřízní počasí do takové míry, že některá písmena úplně zmizela a jiná už nešla přečíst. Nejdřív sousedé, potom ostatní lidé z města a nakonec i americká pošta začali jejich ulici říkat Notress Pass.

Kromě té značky a příběhu, který se k ní vázal, nebylo na její adrese nic pozoruhodného, což byl samozřejmě účel. V okolí se nacházela asi desítka obydlí, polovinu z nich tvořily obytnépřívěsy. Projíždějící auta by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Teď když seděla u Phillipa na schodech, představovala si, že je kolo na jednom z těch projíždějících aut na cestě někam. To místo by nemuselo být nijak úžasné. Jen zkrátka někde jinde. Myslela na Dorotku, která zpívá o tom, jak chce jít někam za duhu. Ten hloupý film zas nedávno dávali v televizi. Proč by se, proboha, chtěla Dorotka na konci vracet domů? Byla hrdinka,

3322


měla kamarády, všechno bylo zalité barvami. Návrat do Kansasu

se rovnal naprosté tragédii.

Střední škola končila v půl třetí. Když neměl poradu, býval Phillip doma kolem třetí. Dnes ji ale nečekal, takže se nahoře na kopci objevil až po půl čtvrté s plnou taškou ze supermarketu. Měl sice asi tisíc let starou mazdu, ale už loni se cestou doZáadní Virginie dvakrát rozbila a její brzdy příšerně skřípaly.Raději ji nechával odstavenou na parkovišti, což ale znamenalo, že musel s nákupy chodit skoro kilometr pěšky.

Když uviděl Melanii, usmál se a položil tašku na zem.

„Jaká útěcha pro moje oči,“ řekl. „Absolutní zjevení.“

Teplota od rána stoupala a vracela se vysoká vlhkost vzduchu. Phillip měl na sobě stále ještě kabát i kravatu. Tvář se mu leskla, jako by měl chřipku.

Zvedla se ze schodů a šla k němu.

„Ne,“ řekl. „Jsem nechutný.“

Přišla až k němu a objala ho. Cítila zběsilý tlukot Phillipova srdce a představovala si, že to způsobila ona, a ne to příšernévedro. Pustila ho a zvedla tašku s nákupem, zatímco Phillip našel v kapse klíče a otevřel dveře.

Když vešli dovnitř, nepřivítal je žádný závan chladného vzduchu – byly tam jen hlučné stropní větráky, které proháněly dusný vzduch po domě.

„Co tu děláš?“ zeptal se jí. „Máš úplně červené tváře – natočím ti sklenici vody.“

Najednou jí bylo horko a cítila se otupěle. Na okně v ložnici byla stará klimatizace, ale fungovala jen napůl a navíc stínilapřirozené světlo v pokoji. Sedla si na gauč. Phillipův dům byl v podstatě jednopokojová špeluňka, menší než jejich přívěs a asi tak stejně upravený a vybavený: všechno nakoupené ve slevách nebo z druhé ruky.

3333


Postavil nákup na kuchyňský stůl, natočil vodu do sklenice a podal ji Melanii. Navzdory její pachuti polkla pár doušků apodala mu ji zpátky. On ji vypil do dna.

„Tvoje voda chutná po rzi,“ řekla.

„Fakt?“ podíval se do prázdné sklenice.

Kéž by měla schopnost vzbuzovat v lidech příjemné pocity jako Raquel. Jenže Melanie neměla na kom trénovat. Věděla, že pro Phillipa musí být nesmírně frustrující snažit se přiblížit kněkomu, kdo mohl nabídnout jen necitlivost a tajnosti.

„Přemýšlel jsem, že si koupím filtr,“ řekl.

„Proč si nesedneš?“ položila ruku na gauč vedle sebe, ale on se díval na tašku s nákupem. „Děje se něco?“

„Ne,“ odpověděl. „Já jen... Nechci, aby se to zkazilo.“

Věděla, jaké to je, když se musel každý dolar obracet dvakrát a vážně počítat každé vejce nebo litr mléka. Její rodina sipolepšila, když Kendra přestala Melanii učit a nastoupila do práce vobchodě. Ale rozhodně to nebylo na žádné vyskakování. „Tak si to všechno ukliď. Promiň.“

„Neomlouvej se – jenom vydrž ještě vteřinku. Dáš si něcojiného? Džus? Sklenku vína?“

„Ne, nic, děkuju.“

Uklidil do lednice mleté hovězí maso a jogurt a mléko – ostatní věci nechal v tašce – a sedl si na gauč vedle ní.

„Ještě nikdy jsem tě neviděla pohybovat se tak rychle,“ řekla.

„Nerad nechávám ženy čekat.“

„Kolik jich máš?“

„Desítky,“ usmál se.

„Musím ti říct něco důležitého.“

„Aha,“ trochu se narovnal. „Tak jo.“

Nemohla to jen tak vybalit bez úvodu, nebo ano? Melaniepoložila Phillipovi ruku na koleno a přinutila se dívat se mu přímo

3344


do očí. „Ty jsi vážně...,“ a zděsila se, protože to slovo, které jinaadlo, jako by vypadlo rovnou z knížky o bratrech Hardyových.

Jednička.

Jednička?

Tohle rozhodně říct nemohla, tak se víc zamyslela: „... úžasný chlap. Chci říct, že mi na tobě moc záleží.“

Uhnul očima a sevřel rty. Vypadal naprosto zoufale: „Ty se se mnou rozcházíš.“

„Co?“

„O to tady jde.“

„Vážně?“

Znovu se na ni podíval: „Nebo ne?“

Někde v dálce vrtěla Raquel znechuceně hlavou. „Proč bych se s tebou měla rozcházet?“

„To já nevím,“ řekl. „Melanie, poslouchej, rozcházíš se se mnou, nebo ne?“

„Nerozcházím se s tebou.“

Viditelně se uvolnil: „Dobře. To jsem moc rád.“

Prát špinavý čas, aniž by člověk vzbudil podezření, vyžadovalo postupovat po minutách. Tohle ale nikam nevedlo a teta zachvíli přijde z práce, zjistí, že je pryč, a zblázní se. Takže dobrá, pryč s Raquel a jejími uklidňujícími řečmi.

„Když mi bylo dva a půl roku,“ vypadlo z Melanie, „můj otec zabil mou matku a chtěl zabít i mě, ale já jsem utekla, jenže on taky.“

Pár vteřin bylo slyšet jen pulzování stropního větráku. Phillip se na ni díval, jako by zvažoval, jak reagovat.

„Děláš si legraci?“ řekl nakonec tiše a vážně. Věděl, že to není vtip. Od začátku měla spoustu tajností a byla uzavřená natolik, že to hraničilo s podivínstvím. Proč s ní vydržel tak dlouho, to netušila.

3355


„Nikdy jsem to ještě nikomu neřekla,“ dívala se do země.

Vzal ji za ruku. „Ach, Melanie,“ řekl. „Panebože...“

Tohle ale nebylo tajemství, které mu sem dnes přišla říct. Ale Phillip musel vědět, že žena, která nosí jeho dítě, představujeriziko pro ně pro všechny. A když ji vedl do ložnice a říkal „Pojďme si odpočinout“, řekla ano. Dnes odpoledne už proprala hodněšpinavého času a po ranní hádce s tetou a strýcem jí bylo jasné, že by měla vyrazit domů. Ale viděla, jak se na ni Phillip dívá, cítila, že už jí praní špinavého času leze na nervy a z celého srdce chtěla místo toho začít čas prožívat.

Když přišli do ložnice a on řekl „Myslíš, že mi o tom můžeš říct víc? Můžeš mi říct všechno?“, znovu řekla ano. A když sezetal „Víš, že mi můžeš věřit, viď?“, silou vůle se přiměla říct ano ještě jednou – krátké zaváhání neznamenalo nedůvěru, spíš jen pochyby.

Tohle je skutečné, říkala si. Opravdu se to děje. Já to vážně dělám. Už nejsem sama.

3366


33

19. září 1991

Když Ramsey Miller zastavil, aby vzal stopaře, byl vzhůru užtřicet dva hodin.

Obvykle dával přednost samotě. Občas naladil hudební stanici v rádiu (nikdy mluvené slovo – krása spočívala v tom, že unikal žvanění); občas mu stačilo jen vrčení motoru a jeho vlastnímyšlenky, zatímco kolem ubíhaly lesy a pole. Ne že by mu vadilopomoct cizinci dostat se z bodu A do bodu B. Ale dotyční měli vždycky potřebu mluvit – o ničem, nebo ještě hůř o něčem.Životní moudra, postřehy z cest... Cokoli, o čem měli nutkavou potřebu se s vámi podělit. Jako by měli pocit, že vám tím dělají laskavost. A když se nesnažili ohromit vás, zaneřádili vámčalounění cigaretovým popelem nebo ještě něčím horším. Po prvním roce ježdění s velkým kamionem Ramsey stopaře úplně odepsal.

Od té doby uplynulo šest let a za tu dobu udělal jen dvěvýjimky. Ta první se snad ani nedala počítat: nebylo jí víc nežtřináct nebo čtrnáct, stála za svítání na krajnici u silnice I-80uprostřed ničeho v Pensylvánii, palec ve vzduchu, zatímco ji smáčely provazce deště. Při pohledu z dálky vypadala jako dítě. Až když seděla v kabině celá roztřesená, usoudil Ramsey, že bude omaličko starší.

3377


„Jedu do New Yorku,“ drkotala zuby a paže měla obtočené kolem těla.

Bez tašek a deštníku. S promočenými vlasy i šaty. Když seusadila, zatímco naplno pustil topení, zavolal Ramsey vysílačkou a vyložil ji na příštím výjezdu, kde už čekali dva policisté, aby se o ni postarali.

Druhý stopař byla taky žena, ale starší – možná starší než Ramsey. Vlasy měla prošedivělé a ostříhané úplně nakrátko, ale nevypadala špatně – ten typ, vedle kterého se můžete ocitnout v baru přizavíračce a pomyslet si Ale jo, v pohodě. Stalo se to před pár lety, Allie byla krátce těhotná a občas se spolu pohádali kvůli ničemu. Jedna taková hádka proběhla zrovna předtím, než na jedenáct dní odjel.

Asi o devadesát minut později – příliš brzy na to, aby hopravidelný rytmus jízdy uklidnil – uviděl ženu, která chtěla svézt, stála na odbočce na Jersey, pár kilometrů severně od mostu Delaware Memorial.

Zpomalil, počkal, až ho dojde, a řekl jí, ať si nastoupí. O pár hodin později vystoupila na washingtonském obchvatu. Bylasobota a oni poslouchali hitparádu Top 40. Byla to ideálnípasažérka: tichá, nekuřačka.

Sjel z dálnice, aby natankoval, a vysadil ji na hladkém pásuasfaltu dál od čerpací stanice a dalších náklaďáků. Z podlahysebrala batoh a řekla: „Z celého srdce vám děkuju za svezení.“

„Fakt?“ prohlásil Ramsey. „ A pusa by nebyla?“

„Ne, myslím, že ne,“ řekla a položila ruku na kliku u dveří. Byly zamčené.

Ramsey ji nijak zvlášť líbat nechtěl, ale pořád v něm ještě doutnal vztek po hádce s Allie a měl neurčitý pocit, že mu někdo něco dluží. „Jsi lesba, nebo co?“

„Ráda bych si vystoupila.“ Žena těkala pohledem odRamseyho k okénku a ruku nechávala na dveřích.

3388


Čekal dost dlouho – šest sedm vteřin –, než dveře odemkl. „Ale tak jo.“

Díval se, jak odchází od auta a spěchá do bezpečí k ostatnímlidem, zatímco se v něm vzdouvala vlna nenávisti k sobě samému.

To už nejsi ty, opakoval si později odpoledne, když seděl v rohu baru u dálnice, který osvětlovaly neony a který páchl močí apilinami. Lil do sebe panáky laciné whisky a přemýšlel o tom, kolik špatností nechal za sebou. Jeho srdce bývalo často úplně černé a dobře věděl, jak obrovskou kliku měl, že přežil pubertu – a upřímně i období po dvacátém roce –, aniž by překročilneviditelnou čáru, zpoza které už není návratu. To byla ale všechno minulost. Tak strašně se dřel, aby se změnil. Teď byl chlap od rodiny a brzy bude otcem.

To už nejsi ty.

Odpoledne se přehouplo do večera. Pil hodně a probudil se, až když zvracel ve svém autě na parkovišti u Walmartu. Neměl tušení, jak zdolal ten necelý kilometr z baru, kde večer seděl. Půl dalšího dne strávil praním ložního prádla ve veřejné prádelně a drhnutím potahů v autě, než se zbavil zápachu a vyčistil skvrny, přičemž s každým tahem hadru znovu přísahal, že už nikdy nezastavížádnému stopaři.

Teď, potřetí a naposledy, to udělal pro svou vlastníbezpečnost. Už takhle porušoval firemní politiku i federální zákony – falšoval deník řidiče a už dávno přesáhl limit osmdesáti dvouhodin –, ale to už teď nehrálo roli. Záleželo na jediném, a to aby se dostal domů do pátku odpoledne.

Celý týden se hnal jako blázen, zajímal ho jen naplnosešlápnutý pedál plynu a za sedm dní zvládl tolik kilometrů, na kolik by jich jiný kamioňák potřeboval deset nebo jedenáct. Z Jersey do Memphisu, pak do Kansas City a nakonec do Phoenixu. Domů to měl ještě čtyři tisíce kilometrů a dorazit měl za tři dny,

3399


jenže celý život toužil spatřit Grand Canyon na vlastní oči aporovnat ho s fotkami, na kterých ho viděl. Takže jeden den strávil

cestou na sever a věřil, že jeho instinkty budou fungovat tak

dlouho, dokud nedorazí v pořádku domů.

To se přepočítal.

Teď byl čtvrtek večer. Před hodinou se slunce schovalo za hradbu stromů za ním a v každé části jeho těla rezonovalaúnava. Před sebou měl pořád skoro dva tisíce kilometrů, když mu náhle došlo, že jeho tělo, protože je to právě jen tělo, potřebuje odpočinek.

Před pár lety by se spolehl na prášky. Teď střídal trikypovolené zákonem – klimatizace naplno, řvoucí heavymetalovástanice, fackování, extra velká coca-cola light, hranolky z fastfoodu – to všechno ho dostalo přes Missouri až na hranici s Illinois. Jenže pořád zbývalo asi tak čtrnáct hodin. A ačkoli byla nádrž kamionu plná, Ramsey sám byl na dně – ale znávštěvy Grand Canyonu mu zůstal hřejivý pocit velkorysosti. Takže když reflektory osvítily na krajnici I-70 stopujícího muže, Ramsey šlápl na brzdu.

„Jsi dobrej chlap,“ pronesl muž do vrčení motoru. Vypadal, jako by stopoval profesionálně: nepromokavá větrovka, šedé dlouhé hipísácké vlasy stažené do silného culíku, obrovský batoh.

Ramsey čekal, než si muž nastoupí, nacpe batoh pod nohy a připne si bezpečnostní pás.

„Tohle není první kamion, ve kterém sedíš,“ řekl Ramsey.

„Tak to máš, brácho, pravdu.“ Muž se na sedadle zavrtěl ve snaze pohodlně se usadit. „Chci po tobě jediný: abys mě vyložil na týhle cestě o pár kilometrů dál, než kdes mě naložil.“

„To můžu udělat,“ řekl Ramsey. „Ale něco za to chci.“

„Jen do mě.“

4400


„Budu k tobě upřímnej: nikdy nikomu nestavím. Ale teď jsem k smrti utahanej a potřebuju pomoct, abych zůstal vzhůru adostal se domů.“

„Pardon, kamaráde – už přes deset let jsem čistej.“

Ramsey zavrtěl hlavou. „Myslím pokec. Mluvení – abychneusnul.“

„Tak to můžu sloužit,“ upravil si pás. „A kdepak je doma?“

„V Jersey, na pobřeží. Severně od Asbury Parku.“

„Bruce Springsteen.“

„Tak tak.“

Muž pokýval hlavou. „Jsi normálně unavenej, nebo je todojezd ze speedu?“

„Žádnej dojezd,“ řekl Ramsey. „Ale normální únava bych tomu taky neříkal.“

Byli teď už dost daleko od St. Louis, takže obloha nebyla změstských světel zbarvená do oranžova. Provoz trochu prořídl a obrysy stromů, které lemovaly dálnici, zmizely v houstnoucí tmě. Už za chvilku si Ramsey bude moct přestat dělat starosti s jeleny. Věděl, že nesmí brzdit – jelen vám auto moc neponičí –, ale silnice byla plná hlupáků, kteří to stříhají z pruhu do pruhu a dupou na brzdy, aby se vyhnuli větvím a králíkům a imaginárním překážkám, a nevšimnou si tahače ve vedlejším pruhu. Proto byl vždycky rád, když hodinajelenů pominula a šero se změnilo na skutečnou noc.

„Jak dlouho jsi na cestě?“ zeptal se ho muž.

„Šest dní, šest tisíc sedm set padesát devět kilometrů,“odpověděl Ramsey.

Na to si muž tiše hvízdl, ať už obdivně, nebo skepticky. „Žádnej speed?“

„Čistej jak slovo boží.“

„Není divu, že jsi unavenej.“

Ramsey si povzdechl. „To není.“

4411


„Máš zpoždění na pauzu?“

„Jak jsem řekl, potřebuju se dostat domů.“

Chvilku hleděli skrz čelní sklo a potom ten muž řekl: „Možná bych mohl být tvoje dobrá víla.“

„A to jako proč?“ zeptal se Ramsey.

Muž se trochu zavrtěl a ze zadní kapsy kalhot vytáhl peněženku. „Ty nemáš ve zvyku brát stopaře,“ řekl, „a já nemám ve zvyku nabízet tenhle typ pomoci.“

Vyndal něco z peněženky a držel to tak, aby na to Ramseyviděl. Řidičák.

„Potmě to nepřečtu.“

„Píše se tam skupina A.“

„To si děláš srandu,“ na to Ramsey.

„Přestal jsem jezdit v osmdesátém šestém – pět let jsem jezdil s plošinou, deset let s kamionem. Jsem Ed Hewitt.“

„Rád tě poznávám, Ede,“ řekl Ramsey.

Ujeli další kilometr, když se Ed zeptal: „Neříkám to dost jasně?“

„Cože?“

„Ty usínáš, chlape – a já ti nabízím, že to za tebe na chvílivezmu, abys mohl dobít baterky.“

Ramsey se na Eda podíval. „To nemyslíš vážně.“

„To teda myslím.“

„Nikdy jsem neslyšel, že by stopař řídil,“ řekl Ramsey. „To by byla novinka.“

„To asi jo – ale já už seděl ve spoustě kamionů a ty vypadáš hůř než chlapi, co dojížděli fet. Víš jistě, že nejsi –“

„Řekl jsem ti, že nic neberu,“ odvětil Ramsey. „Od doby, co se narodila malá.“

Ed pokýval hlavou. „Vidím to tak, že pokud si v příštích pár hodinách vzájemně pomůžeme, rozhodně zvýšíme šanci, že se oba dožijeme východu slunce.“

4422


Ta myšlenka byla absurdní. Jenže během posledních párměsíců se Ramsey naučil věřit vesmíru víc než vlastnímu omezenému chápání jeho zákonitostí. A když vám osud posadí do autahipísáka s řidičákem skupiny A, asi bude fakt nejlepší vyměnit si s ním sedadlo a dohonit pár hodin vytoužených snů – obzvlášť když vás v příštích dnech čeká tolik práce.

Takže znovu zpomalil a zastavil na krajnici, a když se vyměnili, dal Ramsey Edovi krátkou přednášku. Jenže ten chlap tonepotřeboval. Fakt nekecal. Mačkal spojku tak, jako by nikdy nepřestal jezdit.

Možná jsi opravdu moje dobrá víla, pomyslel si Ramsey, když Ed zrychlil a zařadil se do provozu. „Bude to trochu házet – vezu lehký bedny.“

„Jasně.“

„A venku fouká vítr.“

„Já vím,“ řekl Ed. „Byl jsem tam.“

„A pamatuj si, že jestli tě za něco zastaví, budeme mít obavětší průšvih, než je potřeba.“

„Ale ne větší, než když se zabijeme,“ odpověděl Ed, „což by podle mě nastalo, kdybych tě nechal sedět za volantem ještě o chvilku dýl.“

„Tak dobře,“ řekl Ramsey a sklopil si sedadlo úplně dozadu. Znovu se mu zdálo o létání. Tentokrát ho lehký letní vítr nesl vysoko nad oceánem jako racka samotáře, který dovádí vmracích. Co vyrostl, jeho sny nebyly nikdy tak jasné a okouzlující. Prolétal kolem stěn z nástražních ryb, které pluly v harmonii a mihotaly se ve slunečním svitu. Modrouni a makrely klouzali vodou spolu s blyštivějšími, barvami přesycenějšími rybami, které sem jeho sen přesunul z Karibiku. Doslova cítil slanou vodu. Blíž k pobřeží vyčnívaly ze dna oceánu rozeklané vrcholky oranžových

4433


a červených korálů. Kdyby se měl potopit pod vodu, věděl, že by

mohl klidně dýchat. Ale zůstal ve vzduchu, kde ho slunce hřálo

na kůži.

Když potom otevřel oči, neměl tušení, kde je. Jeho kamion,dálnice. Milisekundová panika – usnul za volantem! –, než si všiml, že za volantem nesedí. Podíval se doleva a už věděl.

Čelní světla kamionu se před ním zařezávala do temných, prázdných jízdních pruhů. Baldachýn z hvězd nad nimi nijaknenaznačoval, že by se mělo blížit ráno. Hodiny na palubní desce ukazovaly 5:12.

„Mohls mě kdykoli vzbudit,“ řekl Ramsey a protíral si oči.

„Nebylo třeba, jelo se mi v pohodě.“

„Kde asi jsme?“

„Před čtyřiceti minutami jsme projeli Columbus.“

„Cos dělal na vážicích stanicích?“

„Předstíral, že neexistujou.“

Ramsey si promasíroval krk, aby ho uvolnil. „Máme dobrej čas.“

„Ujde to. Ačkoli já bych teď rozhodně uvítal odpočívadlo.“

„Na příštím zastavíme. Koupím ti snídani. Zasloužíš si ji.“

„To beru.“

Ramsey zívl a znovu zavřel oči, cítil hučení motoru, silnici pod sebou, lehký tlak vzduchu kolem okének. Když o chvíli později sjížděli z dálnice, temnota kolem nich získávala modrošedýnádech a začínala být vidět linie mezi stromy a oblohou.

Dnes. Při té myšlence se Ramseymu zrychlil tep. Dnes to začne.

*

Po všech těch hodinách spánku zvládl zbytek cesty jako nic. Do

distribučního skladu Toys „R“ Us ve Wayne v New Jersey dorazil

v půl desáté. Bylo tam rušno a on spoléhal na to, že vedoucí skladu

4444


všechno zařídí. A taky že ano, vykládání bylo rychlé, vyplňování

dokumentů snadné a v poledne už parkoval na parkovištikamionů v Monmouthu.

Kancelář se nacházela v nízkém přívěsu postaveném naškvárových blocích. Uvnitř byly stěny obložené dřevem, na podlazelinoleum. Za pět let, co koupil kamion, se tu nic nezměnilo.Pravděpodobně se tu nic nezměnilo ani dvacet let předtím. Na samotném travnatém parkovišti hřadovaly návěsy a tahače jako náhrobní kameny obklopené pásy ostřic. Nic na tom místěnenaznačovalo, že jde o úspěšnou firmu, ale Bob Parkins, majitel,věděl o kamionech víc než kdokoli, koho Ramsey kdy potkal. Ramsey si tady koupil vlastní tahač a návěs po dvou letech řízení firemního náklaďáku na základě tipu od správce vozového parku. Těžko říct, jestli jeho proměna ze zaměstnance na majitele-provozovatele stála za to, ale tip, kde nakoupit, byl dobrý.Ramsey dostal spolehlivý kamion za rozumnou cenu. Od té doby se sem vracel pokaždé, když potřeboval servis čehokoli, co sineuměl udělat sám.

Přívěs rozděloval na dvě poloviny pult. Za ním se nacházelo pár pracovních stolů s hromadami papíru – to byl Bobůvkartotéční systém. V rohu přívěsu na straně zákazníků leželapřevrácená bedna od mléka, na níž stál kávovar, kupa polystyrenových kelímků a nádoba se smetanou v prášku.

„Přejete si?“

Chlapík za barem – byl to spíš ještě kluk – měl vybledlémodré tričko s límečkem a přihlouplý účes na ježka.

„Kde je Bob?“ zeptal se Ramsey.

„Vzal si na vodpoledne volno,“ odvětil mladík.

„To snad není...,“ cítil, jak ho polévá horko, a nadechl se. „Bob říkal, že tu dnes bude do tří. Po cestě jsem s ním mluvil, je to pár dní zpátky. Bylo to domluvený.“

4455


Kluk pokrčil rameny. „Udělalo se hezky a von už dávno neměl volno. Jel na ryby.“

„Co má jako znamenat ‚udělalo se hezky‘?“

Mladík kývl hlavou k oknu. „Dyť víte – sluníčko. Teplo.“

Kdysi dávno, ještě než Ramsey začal řídit, uvažoval, že by si koupil rybářskou loď a pronajímal ji. Nakonec do toho nešel, protože riziko bylo moc velké – špatné počasí, kvetoucí řasy, špinavá voda, drahé pojištění –, ovšem nemuseli jste být žádný mořský vlk, abyste poznali, že dneska počasí na ryby rozhodně nebylo. „Fouká severovýchodní vítr. Vlny budou mítminimálně metr a půl.“

Kluk zase pokrčil rameny. „Vo tom já nic nevim.“

„Ty nerybaříš?“

„Ne, nikdy sem to nezkoušel.“

„Tvůj táta tě nikdy nevzal s sebou?“

„Můj táta je sráč.“

Ramsey si kluka znovu prohlédl. Tričko mu kolem ramen a krku bylo moc velké. Nejspíš ho zdědil přímo od toho sráče.

„Takže Bob už se dnes nevrátí?“ Ramsey mluvil spíš k sobě než k tomu klukovi. Počítal s tím, že tu Bob bude a všechno klapne tak, jak si to naplánoval.

„To právě znamená to volno vodpoledne.“

„Hraješ si na chytráka?“

Mladík přivřel oči a Ramsey ho nechal být. Podle visačky na prsou se jmenoval Frank. Nebylo mu víc než jednadvacet, měl stupidní účes, jeho táta byl hajzl a bůhvíco ještě. „Zapomeň na to. Poslouchej, Franku. Před pěti lety jsem od Boba koupil kamion. Teď ho potřebuju prodat.“

Frank se znovu podíval z okna. „Támhleten kenworth?“

„Přesně tak.“

„Rok výroby?“

4466


„Sedmdesát čtyři.“

„Kolik má najeto?“

„Přes tři miliony.“

„A kolik měl, když ste ho kupoval?“

„Asi osm set tisíc.“

Kývl. „A ste s ním spokojenej?“

„Naprosto.“

„Chcete ho vyměnit za novější?“

„Ne.“

„Tak proč ho chcete prodat?“

„To je moje věc.“

Vypadalo to, že se kluk nemůže rozhodnout, jestli má být zdvořilý, nebo drzý. Vlastně nevypadal úplně hrozně, když seodhlédlo od nepadnoucího trička a těch ježatých vlasů. Holkám v jeho věku se ty vlasy asi líbily. A měl celkem slušnou práci, což bylo víc, než měl Ramsey, když mu bylo tolik co jemu.

„Bob tu bude zejtra v sedum,“ řekl Frank. „Může –“

„Ne, potřebuju ho prodat teď.“

„Já nemůžu jen tak koupit váš kamion, pane.“

„Jmenuju se Ramsey, synku.“

„Bob bude chtít projet diagnostiku, udělat testovací jízdu...“

„Chci za to všechno patnáct tisíc. Za kozla i návěs.“

Kluk vypadal zmateně. Ramsey ho podezíral, že je to jehoobv



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist