načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Drama Bílé hory -- Česká válka - Dušan Uhlíř

Drama Bílé hory -- Česká válka
-15%
sleva

Kniha: Drama Bílé hory
Autor: Dušan Uhlíř
Podtitul: Česká válka

Práce v úvodu popisuje politickou situaci v Evropě na počátku 17. století, kdy došlo k vytvoření katolického a protestantského bloku. Zaobírá se rovněž náboženskými a politickými ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 246
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 168
Rozměr: 167 x 225 mm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Datum vydání: 11. 2. 2015
Nakladatelské údaje: Brno, CPress, 2015
ISBN: 9788026401513
EAN: 9788026401513
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce v úvodu popisuje politickou situaci v Evropě na počátku 17. století, kdy došlo k vytvoření katolického a protestantského bloku. Zaobírá se rovněž náboženskými a politickými poměry v Čechách v téže době. Další kapitoly zachycují začátek českého stavovského povstání na jaře 1618, válečné operace v českých zemích i v Rakousku, volbu Fridricha Falckého českým králem, obrat ve válce ve prospěch katolického bloku, průběh bitvy na Bílé hoře v listopadu 1620 a dopady porážky stavovského vojska. Kniha obsahuje také medailony panovníků, šlechticů, informace o tehdejší vojenské taktice a chronologii nejdůležitějších událostí. Průběh českého stavovského povstání v letech 1618-1620, bitva na Bílé hoře a její důsledky.

Popis nakladatele

Bitva na Bílé hoře figuruje v našich představách stále jako symbol. Snad ne už jako symbol hanebné porážky a národního neštěstí, ale stále ještě jako velký historický mezník v českých dějinách. České země po roce 1620 už nebyly tím, co předtím. Naše publikace z pera zkušeného autora se snaží odkrýt závoj různých historických mýtů opředených kolem této bitvy během staletí a poskytnout podložené odpovědi na různé otázky, co bitvě na Bílé hoře předcházelo, jaké byly její příčiny a důsledky, co stálo za vítězstvím jedné a porážkou druhé strany a zda mohla dopadnout i jinak. Přehledně členěný text, rozdělený do šesti částí, vás seznámí s domácím i evropským dobovým kontextem a postupně vás provede událostmi, které vyústily až v bělohorské drama. Kniha je doplněna o zajímavosti, mapky, dobové dokumenty i vyobrazení a nechybí ani přehledná chronologie. Bezesporu proto potěší každého, kdo shání k tomuto tématu opravdu ucelenou publikaci. (česká válka 1618-1620)

Další popis

Bitva na Bílé hoře figuruje v našich představách stále jako symbol. Snad ne už jako symbol hanebné porážky a národního neštěstí, ale stále ještě jako velký historický mezník v českých dějinách. České země po roce 1620 už nebyly tím, co předtím. Kniha od předního českého historika předkládá přehledná fakta i zajímavosti o jedné z nejvýznamnějších bitev v naší historii. Zjistíte, jaké byly její příčiny i důsledky, jací aktéři stáli v jejím pozadí i co rozhodlo o jejím výsledku na bitevním poli.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Dušan Uhlíř - další tituly autora:
Slezský šlechtic Felix Lichnovský -- Poslední láska kněžny Zaháňské Slezský šlechtic Felix Lichnovský
Moravský pitaval Moravský pitaval
Slunce nad Slavkovem Slunce nad Slavkovem
Čas kongresů a tajných společností Čas kongresů a tajných společností
 (e-book)
Čas kongresů a tajných společností Čas kongresů a tajných společností
Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620 Bitva na Bílé hoře 8. 11. 1620
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

79IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

Cestou k Praze C

ísařsko-ligistické vojsko pod vévodou Maxmiliánem Bavorským zatím postoupilo neruše

ně do nitra Čech. 22. září přitáhlo k Českým Budějovicím a spojilo se zde s donem Baltazarem

Marradasem. Ještě na rakouském území vydal Maxmilián mandát s výzvou, aby se Češi po dob

rém podrobili císařské moci. Mnozí příslušníci jihočeské šlechty teď tuto výzvu uposlechli, a tak katolické vojsko zatím nenarazilo na odpor. Buquoy se vydal z Budějovic k Prachaticím, zatímco Maxmilián zamířil směrem na Vodňany. Pochod spojené armády provázely požáry drancování dobytých měst a vesnic. Byl to jev celkem běžný ve válkách té doby, kdy plenilo vojsko vlastní stejně často jako nepřítel. Tentokrát však loupení a vraždění přesáhlo obvyklé meze. Krutostí a bezohledností vynikali zvláště císařští a mezi nimi polská lehká jízda.

Prachatice byly dobyty útokem. V dobytém městě došlo k masakru, jemuž padla za oběť nejen místní posádka, ale i mnoho obyvatel města. Ani sám Buquoy nebyl s to zabránit krveprolití rozpoutanému divokou soldateskou. Podobnému řádění vítězného vojska byly vystaveny také Vodňany, které se 26. září po tuhé obraně vzdaly Maxmiliánovi. Nejhorší však byly výstřelky dobyvatelů spáchané krátce nato v Písku.

Písek byl městem v této válce obzvláště postiženým. Už v březnu 1619 se pokusil toto jihočeské město dobýt Dampierre. Zpustošil jen předměstí a zase odtáhl. Po bitvě u Záblatí se koncem srpna téhož roku vzdal Písek Buquoyovi. Město bylo vypleněno a obdrželo císařskou posádku pod Španělem donem Martinem Huertou. V listopadu se ale města zmocnil Mansfeld, což pro ně znamenalo další loupení a drancování, tentokrát vlastním vojskem. 30. září 1620 to bylo pro změnu vojsko vedené Maxmiliánem. Maxmiliánovi a Buquoyovi vojáci dobyli město Písek přepadem v době, kdy posádka vyjednávala o kapitulaci, a rozpoutali tady strašnou řež. Ta pak vyvolala silnou odezvu v celých Čechách a šířila panickou hrůzu mezi obyvatelstvem. Buquoyův zpovědník, jezuita Fitzsimon, zaznamenal do svého deníku, že jen v Prachaticích a Písku bylo od císařských pobito 2 700 lidí. O tom, že to nebyli jen samí kacíři a že mezi nimi bylo i hodně pravověrných katolíků, není pochyb.

Po pádu Písku se katolické vojsko nebezpečně přiblížilo Praze. Když pak Buquoy dobyl Sušici a potom 3. října také Strakonice a po nich Horažďovice, ocitly se zbývající Čechy ve vážném ohrožení. Anhaltovo vojsko teď spěchalo z Moravy do Čech a snažilo se předběhnout protivníka. Přes Moravské Budějovice, Dačice a Jindřichův Hradec dorazilo 24. září k Táboru. Anhalt se spojil s Thurnem a utábořil se v ležení u Sedlčan. Za tohoto stavu, tak nebezpečného pro celou zemi, přiměli čeští velitelé krále Fridricha, aby se vypravil k armádě a povzbudil ji tak svou přítomností. Král opustil Prahu 28. září, když předtím


80 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

odeslal naléhavý list moravským stavům, ve kterém je žádal o rychlou vojenskou pomoc. Píše se v něm mimo jiné: „Poněvadž velikost nebezpečenství, v kterém království naše české i jiné přivtělené a sjednocené země postavené sou, nás k tomu vede, abychom osobně do ležení našeho hlavního se vypravili, na tom býti ráčíme ve jménu Pána Boha v pondělí nejprve příští konečně beze všeho dalšího odkladu odsud z rezidencí naší královské vyjeti, přitom vás všech milostivě napomínajíc, abyste se vší jízdou a pěchotou svou, podle vyzdvižené veřejnosti vypravenou, k nám s tím větší ochotností (o kteréž nepochybujeme) a rychlostí proti obecnému nepříteli se přirazili a při našem dá Pán Bůh šťastném do ležení příjezdu ihned k nám se najíti dali...“ Z listu je patrné, že si plně uvědomoval vážnost situace a hleděl všemožně získat posily z Moravy i odjinud. Sám dorazil do Anhaltova tábora, který se mezitím posunul k Blatné, teprve 5. října.

Císařsko-ligistická armáda se však nerozhodla k okamžitému tažení na Prahu. Zatím postoupila dále

na západ a obrátila se k Plzni. Tak se katolické vojsko přiblížilo k Mansfeldovi, který se opět stáhl do své

Medailon

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

(1584–1634)

Příslušník jedné z rodových větví staré české šlechtické ro

diny, usazený na Moravě, od roku 1615 plukovník ve služ

bách moravských stavů. Byl vychován v českobratrské víře,

ale roku 1606 konvertoval ke katolictví. Své válečnické za

čátky si odbyl nejprve roku 1604 v Uhrách a o třináct let

později pak za tažení do Furlánska proti Benátkám, kde

nabídl své služby Ferdinandu Štýrskému, pozdějšímu cí

saři Ferdinandu II. V době počínajícího válečného konfl ik

tu mezi císařem a českými stavy naverboval pro moravské

stavy pěší pluk. Současně ale nabídl v srpnu 1618 své služ

by Ferdinandu II. a najal pro něj v Nizozemsku kyrysnický

pluk. Od císaře obdržel plukovnický patent dříve, než útě

kem do Vídně dovršil svou zradu na moravských stavech.

Z Nizozemska dorazil Valdštejnův kyrysnický pluk, jemuž

velel podplukovník de la Motte, do Pasova někdy v polo

vině května 1619, tedy asi v době, kdy se Valdštejn poku

sil převést k Vídni moravský pěší pluk. V bitvě u Záblatí už

byli Valdštejnovi kyrysníci nasazeni a tvořili zde celou jednu

pětinu Buquoyova sboru. V bitvě u Věstonic, kde bojoval ten

to Valdštejnův pluk pod Dampierrem, utrpěl porážku a s ní

i velké ztráty. Valdštejn nebyl v bitvě přítomen a zdržoval se

patrně u Buquoyova štábu v Českých Budějovicích. Na pod

zim 1619 se stáhl se svým plukem k Vídni. Byl i u toho, když o rok později zahájila spojená vojska císař

ských a Ligy své tažení do Čech. Jeho pluk došel až na bělohorskou pláň, kde se pod de la Mottem zúčast

nil bitvy. Valdštejn sám však na bojišti chyběl, vedl v téže době trestnou výpravu proti odbojným městům

na severozápadě Čech. Vítězství katolíků na Bílé hoře znamenalo i pro něj odrazový můstek a počátek zá

vratné kariéry. Stal se z něj úspěšný vojevůdce, válečný podnikatel, vévoda frýdlantský a generalissimus

císařských vojsk, jehož bohatství a moc ho nakonec strhly do záhuby. Na císařův pokyn jej 25. února 1634

zavraždili vlastní vojáci.


81IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

plzeňské citadely. Z Plzně navázal jednání s Buquoyem. Arnošt Mansfeld, krajně nespokojený s tím, že

mu už po mnoho měsíců nebyl vyplácen žold pro jeho vojáky, projevil ochotu odtrhnout se od české

ho vojska a vydat Plzeň císařsko-ligistickému vojsku, pokud mu císař splní několik ne právě skromných

požadavků. Nakonec se spokojil závdavkem 100 000 zlatých a zavázal se zachovat příměří a neútočit

proti katolické armádě, dokud císař neodpoví na jeho podmínky. Neschopnost a dezorganizace v čes

kém královském vojsku tak ke všemu korunovala přímá zrada.

Ve čtvrtek 22. října se Maxmilián s Buquoyem opět pohnuli a teď už nastoupili cestu k Praze. Čas do

konečného rozřešení osudového konfl iktu se dal počítat jen na dny. Jestliže během tažení až k Plzni

vládlo slunečné podzimní počasí, přinesla druhá polovina října náhlou změnu. Nastalo silné ochlazení,

a dokonce začalo sněžit. Ale konec polního tažení a zimní kvartýry zatím nepadaly v úvahu. Maxmilián

hnal své pluky dál do nitra Čech. Přímé srážce s českou armádou se však snažil zatím vyhnout. Jeho

vojsko protáhlo kolem plzeňských hradeb, aniž by proti němu z Plzně padl jediný výstřel. Pokračovalo

velkým obloukem přes Touškov, Plasy a Kralovice dále na západ od řeky Berounky, která je oddělova

la od jádra českého vojska. Pochodovali ve dvou proudech vzdálených od sebe necelý den pochodu.

Maxmiliánovi ligisté napřed, za nimi s malým odstupem císařští pod Buquoyem. Maxmilián teď začal

dovršovat svůj záměr, s kterým se prosadil už na společných poradách ještě na dolnorakouské půdě,

totiž nedovolit protivníkovi protahovat válečné akce, nedopřát mu zimní oddech, zaútočit na Prahu

jako hnízdo vzpoury a svést s ním do příchodu zimy rozhodnou bitvu.

Mapka 031

Unhošť

Kralovice

Rakovník

(27.ŘÍJNA)

(27.ŘÍJNA)

Beroun

PRAHA

Plzeň

Rokycany

ANHALT

MAXMILIÁN

BAVORSKÝ

A BUQUOY

MARRADAS (CÍS.)

(10.-22, ŘÍJNA)

Plasy

M. Touškov

(12.-21, ŘÍJNA)

Litice

Přestice

Domažlice

Klatovy

(3.ŘÍJNA)

Nepomuk

Bělčice

V

l

t

a

v

a

V

l

t

a

v

a

Mirovice

Orlík

Milevsko

(3.ŘÍJNA)

Tábor

Písek

Horažďovice

Strakonice

(3.ŘÍJNA)

Sušice

Týn

Prachatice

České

Budějovice

Jihlava

OFENZÍVA SPOJENÉ

ARMÁDY

CÍSAŘE A LIGY V ŘÍJNU

OFENZÍVA SPOJENÉ

ARMÁDY

CÍSAŘE A LIGY V ŘÍJNU

Rožmitál


82 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

Vojáci roku 1620

Ve všech evropských armádách té doby byly zastoupeny tři základní druhy vojsk:

pěchota (infanterie), jezdectvo (kavalerie) a dělostřelectvo (artilerie). Majestátní,

atraktivní a společensky prestižnější složku, ve které v mnohém ohledu dožívalo

středověké rytířství, představovalo jezdectvo. Ale se zdokonalováním ručních palných

zbraní nabývala ve válkách od 16. století na významu pěchota a jezdectvo svou

dominantní pozici ztrácelo.

PĚCHOTA

Pěšáci byli až do konce 15. století vyzbrojení dlouhými dřevcovými zbraněmi (píkou,

sudlicí, halapartnou apod.), od počátku 16. století byli stále více doplňováni

střelci s ručními palnými zbraněmi, tzv. arkebuzami. Kombinace dvou pěchotních

zbraní, dřevců, mezi nimiž začaly jednoznačně převažovat až šest metrů dlouhé

píky, a arkebuz, se ukázala jako velmi účinná zejména proti obrněnému jezdectvu.

Výstřel z arkebuzy měl sice značnou razanci a dokázal prorazit i pancíř brnění,

ale pravděpodobnost přesného zásahu byla malá a také intervaly mezi jednotlivými

výstřely byly kvůli komplikovanému nabíjení dlouhé. I dostřel těchto poměrně těžkých

zbraní byl krátký. Z taktického hlediska bylo proto nutné dosáhnout toho, aby

palba z arkebuzy probíhala v hromadných salvách nastoupených střelců a byla pokud

možno nepřetržitá. Palba byla proto nacvičována v řadách střelců, kteří postupně

odpálili svou zbraň a pak postupovali své místo další řadě, jež

byla připravena k další hromadné

salvě za nimi. Stejným způsobem

pak nastupovala zezadu třetí řada.

Tento způsob boje se však vyvinul

až v průběhu 17. století. Do té doby

byli střelci z arkebuz a z později

vyvinutých dokonalejších mušket

s křesadlovým zámkem méně početní.

Po výstřelu zůstali bezbranní,

protože museli dosti složitým

způsobem své zbraně znovu nabít

a tehdy je bylo třeba chránit

před útokem protivníka. Tato úloha

připadla pikenýrům či píkovníkům,

kteří svými dlouhými píkami

vytvořili neprostupnou a pohyblivou

ochrannou hradbu ostrých hrotů

svých zbraní.

Úkolem střelců z arkebuz a mušket

bylo narušit palbou bojový šik

protivníka a umožnit tak pikenýrům

přejít do útoku. Hned po první

srážce se střelci stáhli za

pikenýry, kterým přenechali pole,

a snažili se rychle znovu nabít.

Hlavním problémem tehdejších

velitelů pěchoty bylo, jak dosáhnout

dokonalé souhry mezi pikenýry

a střelci, tak aby byli střelci

dostatečně chráněni píkami a mohli

přitom účinně narušovat svou palbou

řady nepřítele. Museli neustále

dbát na to, aby řady pěšáků byly

co nejvíce sevřené a tvořily tak

neprostupný šik.

Pikenýr


83IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

Španělé se rozhodli už v prvních

desetiletích 16. století řešit

tento problém tak, že zavedli

velké formace tak zvaných tercios.

Tyto španělské tercie byly tvořeny

sevřeným čtvercem až padesáti řad

pikenýrů, píkovníků, přičemž na

kraji a v rozích takto vzniklých

čtverců byli umístěni střelci, kteří

zde vytvořili malé houfy seřazené

rovněž do menších čtvercových

formací. Vše bylo uspořádáno tak,

aby se střelci mohli po výstřelu

rychle a včas stáhnout za řady

pikenýrů. Tvůrcem tzv. španělské

taktiky, jež pak slavila úspěchy po

téměř celé jedno století, byl slavný

španělský vojevůdce Gonsalvo de

Cordóba.

Organizace tercií byla pak dále

zdokonalována, mimo jiné proto, že

rostl počet střelců z arkebuz, jež

byly postupně nahrazovány dlouhými

lehčími mušketami. Ty byly snadněji

ovladatelné než zastaralé arkebuzy

a především byly opatřeny na konci

hlavně muškou, jež umožňovala

přesnější zásahy (odtud i jejich

název). Španěl Francisco de Valdes

doporučoval přitom řadit střelce na

kraji tercie do pěti řad, protože

větší počet střelců už pikenýři

nebyli schopni účinně bránit. Tady vzaly svůj počátek řady střelců –

mušketýrů, které se vzájemně prostupovaly a střídaly v palbě. Španělská pěchota

byla považována za nejlepší v Evropě a její taktika byla také napodobována zejména

v armádách katolických zemí, tedy také v armádě císařské. To platilo i v prvních

letech třicetileté války.

Boj proti profesionálně dobře secvičeným španělským tercios vedl u protestantů na

nizozemských bojištích k vojenské reformě, jejímž původcem byl místodržící Mořic

Oranžský. Snaha po co nejúčinnější kombinaci pikovníků a mušketýrů vedla Mořice

a jeho bratrance Viléma Ludvíka Nasavského k vlastní cestě, jež byla mimo jiné

inspirována studiem antického válečnictví. Nizozemské pěší útvary vycházely rovněž

z čtverce pikenýrů obklopených mušketýry. Soustavným cíleným výcvikem byli však

pikenýři vycvičeni tak dokonale, že si Mořic Oranžský mohl dovolit jejich čtverce

zmenšovat a roztáhnout do šířky, takže jejich šiky dosahovaly hloubky pouhých deseti

řad, v ojedinělých případech i méně. Mušketýři byli pak rozestavováni v několika

sledech na křídlech pikenýrů. Počet formací se tím mohl při stejném počtu vojáků

zvýšit a bitevní fronta mohla být prodloužena. Dal se tak zvětšit počet mušketýrů,

rozestavených mezi nehlubokými formacemi pikenýrů. Tímto způsobem dokázal Mořic

Oranžský postupně zvýšit i počet střelců z mušket až dosáhl k počtu pikenýrů

poměru 1 : 1. Nebezpečí proražení této mělké fronty protivníkem bylo ovšem větší

než u mohutných a hlubokých španělských tercií. Tím víc zde záleželo na dokonalém

výcviku, dobrých manévrovacích schopnostech, na perfektní souhře pěšáků obou druhů

zbraní. Aby frontu svých pěšáků posílil a lépe zabezpečil proti útoku protivníka,

rozestavoval princ své formace šachovnicově ve dvou sledech. Mušketýry přitom vedl

k tomu, aby dobře řízenou palbou odráželi nepřátelskou jízdu i pěchotu. Když to

nebylo možné, stáhli se za pikovníky, kteří jim poskytli ochranu. Tato nizozemská

Mušketýr


84 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

taktika byla poté, co zaznamenala úspěchy v boji proti Španělům, rovněž dále rozvíjena a přejímána vojsky protestantských států. Když pak do třicetileté války vstoupili Švédové vedení králem Gustavem Adolfem II., snížili dále počet pikenýrů k mušketýrům na 5 : 7 ve prospěch mušketýrů. Odtud byl už jen krok k pozdější lineární taktice, jež ovládla evropská bojiště koncem 17. a v průběhu 18. století. V ní už nebylo místo pro pikenýry. Počet vojáků vyzbrojených mušketou jednoznačně převládl. Frontovou linii zde postupně tvořili už jen mušketýři vyzbrojení mušketou, opatřenou dlouhým bodákem. Vedle pikenýrů a mušketýrů, kteří byli cvičeni pro boj v pevných formacích, existovali v armádách třicetileté války také tzv. lehcí pěšáci, označovaní také jako neregulérní pěchota. Ti nastupovali do boje ve volných formacích a v rozptýlených houfech. Šlo o vojáky „uherského výcviku“, jak se jim říkalo v dobové terminologii, kteří byli zvyklí bojovat na tureckých bojištích proti volným sestavám vojsk Osmanské říše. Byli nasazováni v jednotkách o 500 až 1 000 mužů mimo čtverce regulérní pěchoty. Jejich výzbroj nebyla jednotná a skládala se z palných zbraní a šavle, oblečení vycházelo z lidového kroje uherského, polského či chorvatského typu. Jejich předností byla velká pohyblivost, základním nedostatkem jejich nízká kázeň. V boji proti regulérním jednotkám však vážili málo. Základní organizační jednotkou pěšáků byl pěší pluk. Ten čítal za plného stavu okolo 3 000 mužů, mušketýrů i pikenýrů. Pluk se skládal z deseti kompanií, označovaných též jako praporce nebo setniny. Kompanie byla nejnižší samostatnou taktickou jednotkou, složenou na počátku třicetileté války ze 150 mušketýrů a 150 pikenýrů. Pružnější nizozemská taktika dávala přednost menším plukům o jednom tisíci mužů, které byly v bitvě šikovány do polopluků o deseti řadách, střídavě složených jednak z 500 mušketýrů, jednak z 500 pikenýrů. V čele pluku stál plukovník čili obrist, který býval zpravidla i majitelem pluku. Ten disponoval štábem pluku, kde byl jeho

Španělská a nizozemská taktika

Schéma španělské a nizozemské taktiky

MUŠKETÝŘI

NIZOZEMSKÁ

TAKTIKA

DĚLOSTŘELCI JÍZDA

1.SLED

2.SLED

ZÁLOHA

ŠPANĚLSKÁ

TAKTIKA

PIKENÝŘI


85IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

zástupce zvaný obrstlajtnant (podplukovník), dále sekretář, který vedl administrativu

pluku, šoltys neboli auditor se soudní pravomocí, duchovní, zásobovatel, vozmistr

a profous se svými pomocníky pro výkon trestů. Kompanii velel hejtman (též zvaný

kapitán), jeho zástupcem byl lajtnant.

Jak patrno, určující a rozhodující byla ve válkách od 16. století úloha pěchoty, a to

jak u armád, jež se řídily španělskou školou, tak u těch, které převzaly nizozemskou

taktiku. Jezdectvo ztratilo značně na významu a bylo nuceno kromě jezdeckých

šarvátek stále častěji zasahovat proti formacím pěchoty.

JEZDECTVO

Přesto zůstalo jezdectvo

nezastupitelnou složkou

všech armád 17. století. Při

útoku mu však připadla úloha

prvořadá, protože jezdectvo

byla zbraň rychlá a disponující

velkou úderností. Svědčil mu

pohyb, čehož zkušení velitelé

také využívali. K obraně

naopak nebylo vůbec vhodné.

Jezdci mohli být také dobře

využíváni při průzkumu a při

pronásledování nepřítele. Jízda

tvořila v dobách třicetileté

války přibližně jednu třetinu

celkového stavu bojových

jednotek.

Jezdectvo se tenkrát dělilo na

těžké, regulérní, a na lehké,

označované jako nepravidelné či

neregulérní. K těmto jezdeckým

útvarům od konce 16. století

přistupovali ještě dragouni,

kteří byli zvláštní směsí

jezdectva a pěchoty.

Typickými představiteli těžké

jízdy byli kyrysníci a jízdní

arkebuzíři. Oba druhy byly ve

své době nazývány souhrnným

označením jako rejtaři.

Kyrysník byl jezdec, který už

svým vzhledem musel vzbuzovat

respekt. Jeho odění tvořila

přilba s hledím, plechový límec,

přední a zadní kyrys, plechové chrániče ramen a stehen a železné rukavice. K brnění,

které bylo lakováno načerno, nosil kyrysník vysoké shrnovací jezdecké boty opatřené

velkými ostruhami, to vše dohromady o váze asi 25 kg. Na pohled kyrysník připomínal

středověké rytíře v brnění, jejichž byl dozvukem. Vyzbrojen byl těžkým rovným

palašem, vhodným stejně k sekání jako k bodání, a párem jezdeckých pistolí uložených

v pouzdrech po obou stranách sedla.

Kyrysníci byli druhem zbraní, který získal oblibu u drobné šlechty, která zde cítila

doznívání rytířských tradic. V době třicetileté války však mezi kyrysníky postupně

převážili profesionální žoldnéři neurozeného původu.

Kyrysník


86 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

Jízdní arkebuzíři byli oproti

kyrysníkům jezdci s poněkud

lehčí výstrojí a byli to svého

druhu mušketýři na koních.

Jejich hlavní zbraní byla

krátká arkebuza s kolečkovým

zámkem, k tomu rovněž dvě

jezdecké pistole a palaš.

Arkebuzír nosil svou arkebuzu

za jízdy zavěšenou přes levé

rameno, takže ji mohl jedním

pohybem uvést do pohotovostní

polohy.

Základním útvarem kyrysníků

a jízdních arkebuzírů byl

jezdecký pluk, v dobové

terminologii označovaný také

jako rejtarský. Při plném stavu

měl mít jezdecký pluk 500 až

1 000 jezdců. Za silný byl

považován regiment čítající

600–700 rejtarů, výjimkou však

nebyly ani pluky v počtu 200–

300 jezdců. V čele pluku stál

plukovník se svým plukovním

štábem, který byl obdobný jako

u pěšího pluku.

Pluk se dále dělil na deset

kornet, které byly později

označovány jako eskadrony.

Ty měly podle okolností 60–90

rejtarů. Velitelem kornety

byl rytmistr, v románských

zemích nazývaný kapitán.

Jeho zástupcem byl lajtnant,

nejnižším důstojníkem byl

kornet, jemuž byla svěřena

bojová standarta kornety.

Jezdecký pluk se nejčastěji

šikoval do sevřených čtverců řazených vedle sebe. Každý z nich měl asi

po stovce kyrysníků v osmi až deseti řadách, arkebuzíři po pěti až šesti

řadách. Čelný útok rejtarů se nazýval po francouzsku „carriére“. První

řada při něm útočila poklusem proti formaci pěchoty a na vzdálenost, kdy

bylo možné rozeznat bělmo v oku protivníka, vystřelila ze svých zbraní

do jeho řad. Po odpálení pistolí a arkebuz stočili rejtaři své koně

stranou a obloukem se vraceli k jednotce, kde se zařadili do poslední

řady a znovu nabíjeli. Stejným způsobem provedla útok i následný manévr

druhá, třetí, čtvrtá a další řady. V okamžiku, kdy se podařilo narušit

či prolomit nepřátelskou formaci, vrubali se rejtaři do houfu protivníka

svými palaši. Častějším jezdeckým manévrem, používaným v prvních letech

třicetileté války proti pěchotě, byla karakola. Při ní útočili jezdci

po řadách v jednom zástupu, a to tak, že se dlouhá hadovitá formace

stočila před nastoupenou pěchotou protivníka prudce doprava a odpálila

své pistole a arkebuzy. Pak se velkým obloukem vracela na původní

místo. Takovou karakolou zaútočila na Bílé hoře jízda mladého Anhalta

a způsobila zmatek v řadách císařských.

Arkebuza


87IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

K jezdectvu byly počítány i pluky dragounů. Dragouni byli vlastně

jezdecká pěchota, pěšáci, kteří se dopravovali na místo bojového nasazení

koňmo. Vyzbrojeni a vycvičeni byli jako mušketýři a jako pěší mušketýři

také bojovali. Museli však zvládnout i jízdu na koni. Aforismus,

rozšířený mezi vojáky, říká: Když spadne dragoun z koně, ze země

vstane mušketýr. Jezdečtí koně, obyčejně koně horší kvality, sloužili

dragounům pouze za pochodu, aby mohli držet krok s ostatním jezdectvem,

a k rychlému přesunu do ohrožených míst na bojišti.

Tak jako pěchota mělo i jezdectvo své neregulérní lehké jednotky. Byli

to lehcí uherští jezdci, hajduci, známí už v té době také jako husaři,

bojující jak v císařském, tak v českém vojsku. Na straně císařských k nim

byli počítáni i polští lisovčíci, označovaní také někdy jako kozáci.

Oblečení do tradičního národního kroje útočili v houfu nebo v rozvinuté

formaci a protivníka zaskočili nejčastěji rychlostí a divokostí svého

útoku. Tu váhu a účinnost jako regulérní jezdectvo jejich útok zpravidla

neměl. Jejich výzbrojí byly šavle a palné zbraně. Vzácností však u nich

nebyla ani válečná sekyra, palcát či luk s šípy, zbraně, které jinak

u regulérních jednotek dávno vymizely.

DĚLOSTŘELECTVO

Vedle pěchoty a jezdectva bylo třetí hlavní složkou armád dělostřelectvo.

Sem byli zahrnuti nejen samotní dělostřelci, tedy obsluha děl, ale

také přípřež, zásobování municí a příslušné ženijní zabezpečení.

Dělostřelectvo mělo v té době spíše podpůrný charakter a používalo se ho

hlavně k obraně vlastních řad. Kromě toho těžké dělostřelectvo sloužilo

k obléhání měst a pevností. Podle svého poslání se dělostřelectvo

dělilo na polní a těžké obléhací. Jeho specifi čnost spočívala mimo jiné

v tom, že nebylo organickou součástí armády, ale až do konce 17. století

si zachovalo cechovní charakter. Dělostřelci byli totiž řemeslníci –

ohněmistři, najímaní pro jednotlivá polní tažení.

V poli se používala bronzová děla různých ráží, od lehkých falkonet pro

koule o váze od půl libry do šesti liber, které byly taženy párem koní,

přes těžší tzv. „hady“ (Schlange), u nichž se používaly koule o váze od

šesti do dvaatřiceti liber, jež byly taženy třemi či čtyřmi páry koní,

až po těžké obléhací kartouny od 12 do 50 liber, k jejichž zápřahu

bylo potřeba často i několik desítek koní. K obléhání byly kromě toho

používány těžké hmoždíře, jež dokázaly vystřelit proti opevněným městům

třistaliberní koule se strmou drahou letu. Nejlehčí dělostřeleckou

zbraní byly švihovky, nazývané také „pušky-hradebnice“, jež měly ráži tři

až pět centimetrů.

Dostřel děl té doby byl cca 600, maximálně 800 metrů. V bitevním

šiku byla děla rozptýlena po jednom až čtyřech kusech a zakopávána

v opevněných bateriích do mezer mezi čtverci pěchoty před bojovou linií.

Palbou do nepřátelských řad zpravidla zahajovalo dělostřelectvo bitvu.

Takové dělostřelecké přestřelky z obou stran trvaly někdy i několik

hodin, než začal vlastní boj. Děla pak zůstala chráněna postupující

pěchotou a zůstávala za vlastní bojovou linií. V případě nepřátelského

průlomu se stávala snadnou kořistí, protože za této situace je nikdo

nedokázal z jejich opevněného postavení odtáhnout. Ve vojsku té doby se

počítalo jedno dělo na 1 000 až 2 000 mužů. Vrchní velitel dělostřelectva

měl hodnost polního zbrojmistra (Feldzeugmeistra).

V prvních letech třicetileté války ještě nevymizela z branných sil

tzv. zemská hotovost jako pozůstatek středověkých lenních vztahů. Lenní

závazky šlechty a měst vůči panovníkovi (v případě povstalých českých

stavů vůči vládě direktorů) přetrvávaly ještě na začátku 17. století.


88 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

Hotovost byla svolávána v případě přímého ohrožení země na její obranu, nemusela

však sloužit za jejími hranicemi. Skládala se ze špatně vycvičených nebo vůbec

necvičených bojovníků z měst a venkova pod vedením místní šlechty. Mohla sehrát

určitou podpůrnou roli profesionálnímu vojsku, ale její hodnota byla velmi

problematická. Přednost se vždycky dávala profesionálnímu žoldnéřskému vojsku

a čeští direktoři uvítali, byla-li branná povinnost zemské hotovosti vykoupena

penězi, za něž bylo možno najmout námezdní vojáky.


89IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

Velká souhra mezi oběma část

mi katolického vojska nepanovala. Císařští se pohybovali liknavě a  Maxmiliánovi lidé museli často čekat, aby s nimi neztratili kontakt. Tilly a další ligističtí velitelé si začali brzy stěžovat na váhavost a nepohyblivost císařské armády. Maršál Buquoy prý nelibě nesl dosavadní úspěchy bavorského vévody, který během několika týdnů dosáhl toho, co on sám nedokázal za dvě léta války. Celková podrážděnost a vzájemná podezíravost kalily vztahy mezi nejvyššími veliteli. Jejich pýcha a jejich vypjaté sebevědomí, tak typické pro vysoce postavené vojevůdce té doby, bránily navíc jakékoli rozumné dohodě. Ustoupit byť jen o krok svému rivalovi, sáhnout ke kompromisu bylo těžko představitelné. Podle morálního kodexu těchto urozených kavalírů by tím utrpěla jejich čest. Přesto obě části spojeného vojska postupovaly až neobvykle rychle do českého vnitrozemí.

Pochodu spojeného katolické

ho vojska od Plzně se postavil do cesty Kristián Anhalt. V době, kdy Maxmilián s  Buquoyem vyrazili k Praze, nacházel se Anhalt se svým vojskem v okolí Rokycan. Jakmile zaznamenal nový pohyb nepřítele, zamířil přes Zdice, Unhošť a Nové Strašecí k Rakovníku, aby mu odřízl cestu k hlavnímu městu království. Král Fridrich, jenž se až do této chvíle zdržoval v Anhaltově táboře, opustil vojsko a vrátil se do Prahy. Když v úterý 27. října došel Anhalt k Rakovníku, mohl si hluboce oddechnout. Podařilo se mu protivníka předejít a mohl teď zarazit jeho

Veselý život vojáka

Život vojáka v kterékoli době nebyl příliš

veselý. Dvojnásob to platilo pro žoldnéřské vojsko

počínajícího 17. století. Byl to život těch, kdo

se upsali válce – dobrodruhů, mužů na útěku před

zákonem nebo povinností, často deklasovaných

živlů. Válečnou zkušenost si v době, o níž je

řeč, odbývali ve vojsku také synové z lepších

rodin, tedy z řad šlechty a měšťanstva, kteří

ovšem sloužili spíše v důstojnických funkcích.

Vojna nebyla rozhodně stvořena pro povahy usedlé

a přitahovala vždy lehkomyslníky s nepokojnou krví.

Tehdejší voják, žoldnéř se dal naverbovat za žold

a od té chvíle se stával příslušníkem vojenského

stavu, který se řídil podle vlastního morálního

kodexu s mnoha výsadami i stinnými stránkami

vojenského života. Vojáky verboval majitel pluku,

který obdržel od panovníka patent, na jehož

základě směl najímat vojáky. Vzápětí se rozjeli po

kraji verbíři a lákavými sliby usilovali získat

mladé lidi do služby pod praporem svého pána.

Brali všechny, kdo se přihlásili, pokud byli

přiměřeného věku a nevykazovali viditelné tělesné

vady. Vybíravější byli verbíři jezdeckých pluků,

kteří dávali přednost selským synkům obeznámeným

s koňmi, také řemeslníkům, jejichž odbornost mohla

být užitečná: kovářům, sedlářům, ale i krejčím

a ševcům. K jezdectvu se rádi hlásili příslušníci

nižší šlechty. Pokud nebylo uchazečů o vojenské

řemeslo dost, brali verbíři i násilím a odváděli

mladé muže od rodin a z rodné chalupy. Žoldnéři se

rekrutovali ze stále nižších vrstev obyvatelstva,

a tak v době válek zaplavoval armády postupně

společenský odpad. Výmluvné svědectví o každodenním

životě vojáků v letech třicetileté války podává

dnes už klasická kniha Simplicius Simplicissimus

Hanse Jakoba Christopha Grimmelshausena (1621–1676),

který v té době sám na vlastní kůži poznal slasti

a strasti vojenského povolání.

Voják na pochodu i v poli se většinou choval,

jako by mu bylo dovoleno vše. Loupil, drancoval,

znásilňoval i zabíjel, k svému žoldu si přilepšoval

na úkor civilního obyvatelstva. Šířil kolem sebe

strach a všichni před ním prchali. Jeho počínání

bylo o to horší, čím méně disciplíny panovalo

u jeho jednotky, u jeho pluku, v jeho armádě.

Postrachem obyvatel krajů, kudy vojska táhla, byla

v prvé řadě pomocná vojska Uhrů a Poláků, známá

svou divokou krutostí a bezohledností. Mnoho si

s nimi nezadala ani vojska císařských pluků, kde

Buquoy ani Dampierre nedokázali držet své oddíly

na uzdě. Nejsmutnější však bylo, že v Čechách řádilo

i vlastní stavovské vojsko, takže na mnoha místech

byli sedláci nuceni sáhnout k sebeobraně. Válka

přivodila zhroucení hospodářství i úpadek mravů –

čím déle trvala, tím byla soldateska divočejší

a nevázanější.


90 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

postup. Okamžitě nařídil svým vojákům, aby západně od města vybudovali okopy. Svůj jezdecký předvoj, jemuž velel jeho syn Kristián mladší, vyslal vstříc Maxmiliánovi k Senometům. Došlo zde k sérii srážek, jež však nedokázaly zastavit postup katolického vojska. Následujícího dne se před Rakovníkem srazily Anhaltovy oddíly s čelem vojska Ligy. Na chvíli sem opět přijel král Fridrich, který se tak stal očitým svědkem nepříliš úspěšného zápasu svého vojska. Viděl před sebou unavené a hladové vojáky, jejichž bojová morálka značně poklesla. Sám jim nebyl schopen dodat odvahy, neboť i on podlehl depresi. Nebyla to dobrá předzvěst pro rozhodující bitvu. Z ležení u Rakovníka vypravil král kurýra s výzvou, aby jeho žena, královna Alžběta, opustila hlavní město a odebrala se do bezpečí. Ale Alžběta projevila více odvahy než její muž a jeho výzvu rázně odmítla.

Už v  úterý 27.  října podnikl Maxmilián

Bavorský útok na postavení Anhaltova vojska mezi Rakovníkem a Senomaty. Byl si natolik jist úspěchem, že ani nevyčkal příchodu hlavních sil Ligy pod Tillym. Teprve ve středu 28. do- šlo však k prvnímu velkému střetu, v němž se utkaly obě strany v lesích u Olešnice nedaleko Rakovníka. Zaútočili ligisté, zatímco pomalý Buquoy s císařskými ještě na bojiště nedorazil. České vojsko v počtu asi 30 000 žoldnéřů kladlo tentokrát tuhý odpor a nemínilo tlaku Maxmiliánových Bavorů ustoupit. Boj trval do noci a skončil nerozhodně. České jednotky pak ustoupily za noci k svému hlavnímu voji před Rakovníkem. Příštího dne ligisté postoupili asi o půl míle a čeští vojáci se před nimi zakopali. V takto opevněném ležení u samého Rakovníka probíhal i v pátek 30. října, kdy k Maxmiliánovi konečně dopochodoval Buquoy s hlavním vojem císařských. 31. října zaútočilo katolické vojsko společně: ligisté na levém, císařští na pravém křídle. Tentokrát přitáhli polní děla a začali bombardovat české ležení. Chtěli takto vylákat Anhalta k otevřené bitvě. Ale česká strana se

V armádách se ustálila morálka, která

u spořádaných lidí vyvolávala opovržení

a děs. Patřily k ní nevázanosti, s nimiž

si nevěděli rady ani velitelé – bezuzdné

pitky, hazardní hry, okrádání vlastních

druhů ve zbrani, krvavé rvačky, souboje

pro každou maličkost. Stalo se zvykem, že

si vojáci drželi jako posluhu nedospělé

chlapce, kteří se jim starali o pohodlí

a především pro ně kradli, kde se dalo.

Vojenské ležení se podobalo táboru

kočovníků. Obehnáno valem, s ulicemi

stanů i dřevěných a slaměných bud, bylo

plné špíny a bláta. Za velitelským stanem

uprostřed tábora bývaly vozy markytánů

a obchodníků, kde mohli vojáci nakupovat

a měnit ukořistěné věci za různé potřeby,

za jídlo, tabák a hlavně za pití. Zdrojem

častých hádek a nenávistných sporů byly

vojačky, většinou ženy špatné pověsti,

markytánky, trhovkyně, prostitutky, ale

také ženy vojáků s kupou dětí. Ty vařily,

šily, praly prádlo vojákům i důstojníkům,

ošetřovaly nemocné a raněné. Dohledem

nad nimi byla zpravidla pověřena jedna

z nich, která podléhala vykonavateli

vojenské spravedlnosti, tedy profousovi,

a jíž se říkalo „fendryška“. Plukovní

auditoři a profousové měli plné ruce

práce. Uprostřed každého ležení se tyčila

šibenice, stálé memento, jež mělo udržet

aspoň vnitřní kázeň.

Vojenská přísaha, kterou vojáci skládali

do rukou svého plukovníka, nikoho příliš

nevázala. Množily se dezerce a vůbec

se nepokládalo za nečestné přejít pod

prapory protivníka. Pokud ještě na začátku

války panovaly v bojujících jednotkách

nějaké náboženské nebo vlastenecké

ideály, rychle mizely. Pojem vojenské

cti, který snad platil ještě v rytířských

dobách, se vytratil. Jak jej bylo možné

hledat u prostých vojáků, když chyběl

i důstojníkům? Ti sami šli příliš často

příkladem ve špatnosti a nezřídka se

stavěli do čela loupících band. Hlídkující

oddíly, stejně jako houfy vojenských

tuláků a dezertérů, křižovaly krajem,

přepadaly a loupily. Tu a tam některého

pověsili nebo postavili před popravčí

četu, ale na věci to mnoho nezměnilo.

Mezi císařskými pluky smutně proslul

svou nekázní zejména pluk barona Merode.

V letech 1619–1620 sloužil Merode de Waroux

jako kapitán v Buquoyově vojsku a jeho

oddíl bojoval mimo jiné u Záblatí i na

Bílé hoře. Později velel Merode vlastnímu

pluku. Nemocnost a dezerce byla tu zvlášť

vysoká. V boji se jeho

vojáci nijak


91IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

k bitvě vyprovokovat nedala a odpovídala také dělostřeleckou palbou. Jedna koule minula jen o sáh Maxmiliána Bavorského i maršála Buquoye. Zasáhla však v jejich doprovodu plukovníka Filipa Marka Fuggera, potomka slavné augsburské kupecké rodiny. Koule mu urazila obě nohy, následkem čehož Fugger příštího dne zemřel. Ztráty byly velké na obou stranách a nevyhnuly se ani vysokým důstojníkům v českém vojsku. Padl zde mimo jiné velitel Hohenlohova jezdeckého pluku Theodor z Donína, bratr dvou schopných diplomatů falckého dvora, Acháce a Kryštofa z Donína.

Boje u Rakovníka pokračovaly s přestáv

kami až do středy 4. listopadu. Když císařští 1. listopadu dobyli útokem kostelík sv. Jiljí na návrší nad městem, hájený asi dvěma stovkami českých mušketýrů, získali tím výhodnou pozici k umístění baterie svých děl. Odtud pak ostřelovali i město, kde napáchali značné škody. Když ani toto bombardování nedokázalo vypudit Anhaltovo vojsko z jeho postavení, rozhodli se velitelé spojeného katolického vojska táhnout dál k Praze a donutit tak Kristiána Anhalta, aby je následoval.

Maxmilián s  Buquoyem však nemohli

příliš spěchat a museli ještě vyčkat na příjezd vozů s proviantem a municí, čehož se jim silně nedostávalo. V poslední jezdecké šarvátce u Rakovníka, kde se Buquoy střetli s Uhry, byl těžce raněn jejich nejvyšší velitel generál Bornemisza. Ve velení ho vystřídal a v dalších dnech celý uherský sbor vedl plukovník Kornis. Když o dva dny později chtěl Buquoy svůj útok zopakovat, prorazili čeští vojáci hráz nedalekého rybníka a způsobili, že se císařští ocitli po prsa ve vodě. Nový útok tak úplně selhal. Jelikož mezitím dorazily spížní vozy se zásobami z Bavor, nehodlalo se spojené katolické vojsko už

nevyznamenali, zato lupičství a mordy byly

u nich na denním pořádku. Merodovi vojáci

se neštítili olupovat mrtvoly a vůbec se

dopouštěli těch nejhorších bestialit. Jejich

jméno se stalo postrachem u vojáků obou

válčících stran a brzy zdomácnělo v jejich

slovníku. „Merodér“ či „marodér“ znamenalo

od těch dob vojáka, opozdilce táhnoucího

za vojskem a přiživujícího se loupením

a pleněním. Řádění a krutosti soldatesky

zachytil na svých mistrných kresbách

francouzský malíř a rytec Jacques Callot

(1592–1635).

Obhroublost se odrážela i ve slovníku

vojáků. Kletby, rouhání, hrubé výrazy,

neustálé zapřísahání patřily k jejich způsobu

vyjadřování. V ostrém kontrastu k této

hrubosti byla jejich výstřední fi ntivost.

Žádné zdobné péro, stužka, krajka, zlaté nebo

stříbrné lemování nebyly těmto žoldnéřským

hejskům dost dobré, aby uspokojily jejich

touhu po výstřední eleganci. Tyto domnělé

slasti vojenského povolání byly draze

vykoupeny mizérií, ve které vojáci neustále

žili. Platili za ně vysokou daň svými životy

a svým zdravím. Více než zbraně nepřítele

na bojišti je kosily epidemie a také mráz,

hlad a podvýživa, jimž byli vystaveni zvláště

v zimních měsících. Nepravidelně vyplácený

žold a kořistnictví velitelů je připravovaly

v dlouhých měsících, kdy nebyla příležitost

získat kořist, o základní prostředky obživy.

Stálá konfrontace se smrtí probouzela

u vojáků různé fobie a temné pověry. Věřili

v nejrůznější zaklínadla, v čarovné formule,

jež snad měly svůj původ až v pohanských

dobách, v úmluvy s ďáblem, v amulety

a talismany. Těchto pověr nebyli ušetřeni

ani vysocí důstojníci. Neochvějná víra v moc

astrologie je ostatně známa u Albrechta

z Valdštejna i jiných generálů.

Na druhé straně pomáhal vojákům překonávat

všechny strasti duch solidarity a jistého

kamarádství, který se rodil z poznání, že

všichni sdílejí stejný osud. Ten se projevoval

i ve styku s nepřítelem a usnadňoval situaci

zajatcům. Zacházelo se s nimi většinou šetrně

a často byli ochotně přijímáni do služby

v řadách protivníkovy armády. O majetek sice

přišli, protože připadl jako kořist vítězi,

ale nepřišli o život. Zato ti, kdo nenosili

zbraň, pochodili mnohem hůře.


92 IV. TŘETÍ ROK VÁLKY//// Cestou k Praze

více zdržovat, a tak byl vydán rozkaz k přímému pochodu na Prahu. Toho dne také došla do katolického tábora posila 2 500 pěšáků a 600 rejtarů, které přivedl z Bamberka a Würzburku plukovník Bauer von Eiseneck. Aby byl odchod vojska co nejlépe zamaskován, pokusil se maršál Buquoy o poslední útočný manévr, který se mu stal osudným. Oblečen do červeného kabátce, stal se při obhlídce předních linií snadným cílem českých mušketýrů. Kule z muškety ho zasáhla do stehna a poranila mu přirození. Z toho vznikla v císařském táboře panika, ale jak se ukázalo, zranění nebylo vážné. Maršál sám dokonce o svém zranění žertoval. Poznamenal, že je potrestán tam, kde nejvíce hřešil. Když uviděl Mansfeldova parlamentáře, který se zrovna zdržoval v jeho táboře, neopomenul dodat, že Mansfeld by takové zranění zasloužil mnohem víc. Na další průběh válečných operací nemělo Buquoyovo poranění téměř žádný vliv. Způsobilo jen, že maršál nemohl velet svým jednotkám v sedle a musel se vozit v pohodlném kočáře vystlaném polštáři.

Když byl v Maxmiliánově vojsku rozdělen proviant, mohlo se vyrazit. Ve středu 4. listopadu byl ještě od hlavního vojska odeslán plukovník Albrecht z Valdštejna s několika kornetami jízdy a menším oddílem pěchoty k Lounům, které měl obsadit. Louny kapitulovaly a Valdštejn pak ovládl většinu žateckého kraje. Ve čtvrtek 5. listopadu se konečně celá katolická armáda znovu hnula k Praze. Anhaltovo české vojsko, když zjistilo odchod nepřátelského vojska, muselo kvapně opustit své ležení u Rakovníka a vydat se za ním.

Předtím však král Fridrich, stále ještě v táboře svého českého vojska, svolal ve čtvrtek 5. listopadu po poledni válečnou poradu. Chtěl znát mínění svých generálů o vzniklé situaci. Anhalt byl přesvědčen, že nepřítel míří nepochybně k Praze. Matyáš Thurn však přispěchal s jiným názorem. Vsadí prý svou hlavu na to, že nekatolická armáda nemíří přímo do Prahy, ale že chce ovládnout široké okolí hlavního města a obsadit menší města kolem. Porada tak nedospěla k jednoznačnému závěru. Teprve ve večerních hodinách přivezly uherské jízdní hlídky, sledující pochod nepřátelské armády, že jejím cílem je s největší pravděpodobností Praha. Teď nezbývalo času nazbyt a bylo třeba jít rychle ohroženému hlavnímu městu na pomoc. Thurn spěchal se dvěma pluky horem pádem k Praze, aby učinil kroky nutné pro její obranu. Také Anhalt mu v patách spěchal nejkratší cestou přes křivoklátské lesy ve snaze dospět k Praze dříve než Maxmilián. V pátek ráno 6. listopadu nařídil odchod, a aby svůj pochod urychlil, zbavil se těžkých vozů se zavazadly a odeslal je do Berouna. V sobotu 7. listopadu okolo poledne vyrazil z lesů u Unhoště a rozeslal uherské jízdní hlídky, aby pátraly severozápadním směrem, jestli tam nenarazí na nepřítele. Nikdo nebyl spatřen a Kristián z Anhaltu se uklidnil. Až pozdě odpoledne mu hlásili přítomnost protivníka v okolí Tuchlovic a Lán na Kladensku. Tady, nějakých dvacet kilometrů před Prahou, opustil své vojsko defi nitivně král Fridrich. Odebral se do Prahy, kde se měl sejít s poselstvem svého tchána, anglického krále Jakuba I. Anhalt mu před odchodem kladl naléhavě na srdce, aby dal opevnit Bílou horu před Prahou a vyvézt tam z města velké množství proviantu, munice a nářadí i jiného materiálu, aby mohlo být zbudováno opevnění a kopány zákopy. Pak, aby oklamal protivníka, vyčkal Anhalt v otevřené krajině, kde ležel jeho tábor jako na dlani, až do večera. Za nastalé tmy nastoupil noční pochod krajinou, již osvětloval jen měsíc a požáry hořících vesnic, založené uherskými jezdci, kteří křižovali po okolí a slídili po kořisti. Před úsvitem dospělo Anhaltovo vojsko k Praze, vystoupilo na bělohorskou pláň a rozložilo se tam k odpočinku. Uhři a s nimi několik oddílů německých rejtarů se rozhodli zůstat pod kopcem a usídlili se v Ruzyni. Slíbený proviant, pracovní nářadí a materiál nutný k přípravě okopů na Bílou horu nikdo z města nepřivezl.


93IV. TŘETÍ ROK VÁLKY ////Cestou k Praze

Spojená katolická armáda opustila okolí Rakovníka ve čtvrtek 5. listopadu teprve po poledni, protože její odchod byl odložen pro hustou mlhu, která dlouho ležela nad krajinou. Pochodovat se mělo v bojové sestavě, vojsko Ligy vlevo, císařští vpravo. Večer toho dne dospěl hlavní voj ligistické části jen k Lišanům, vzdáleným asi pět kilometrů severovýchodně od Rakovníka. Buquoy zůstal, jako obvykle, vzadu, což vyvolalo podrážděné reakce bavorského generál-lajtnanta

Tillyho. Ke všemu došlo mezi oběma ke sporu o pochodovou trasu, když Buquoy obvinil Tillyho, že mu se svými pluky zkřížil cestu. Čím déle společné tažení trvalo, tím více přibývalo podobných sporů a obvinění mezi veliteli obou částí, jež musel vévoda Maxmilián tlumit. V pátek 6. prosince obsadili Bavoři po krátkém boji s českou posádkou Nové Strašecí, kam císařští došli až následujícího dne. V sobotu postupoval Maxmilián podle pražské silnice dále, zatímco císařští odpočívali v Novém Strašecí. Maxmilián tam musel poslat kurýra, aby pobídl Buquoye k většímu spěchu. Když mu hlásili, že před ním leží u Unhoště celé české vojsko, rozhodl se mu pověsit na paty a nespustit je z dohledu. Byl by je rád napadl, ale se skřípěním zubů se musel svého úmyslu vzdát, protože Buquoy, bez něhož nebyl dost silný, byl v nedohlednu. Z nedalekého návrší pozoroval českou armádu seřazenou do bojového pořádku na planině před Unhoští. Listopadové dny jsou krátké, a tak s nastávajícím soumrakem vzdal se bavorský vévoda naděje, že se toho dne dočká císařských posil. Od Buquoye dorazil k němu jen oddíl pěti set rejtarů a jednoho tisíce pěších Valonů pod plukovníkem Gauchierem, velitelem, ostříleným v mnoha bitvách.

Gauchier se pak pustil za českými oddíly, jakmile v hlavním stanu zjistili, že jim Anhalt v noci a tmě unikl. Přibral ke svým pěti stovkám rejtarů ještě něco ligistických jezdců a houf polských kozáků. Gauchierův malý sbor tak vytvořil předvoj celé katolické armády a rychlým pochodem se ještě před svítáním objevil u Ruzyně. Mezi Valony a Uhry panovala už od počátku tažení nenávist vystupňovaná ve vzájemných srážkách, kdy docházelo k velkým ztrátám. Není proto divu, že Gauchierovi Valoni, jakmile narazili v Ruzyni na Kornisovy odpočívající a nic netušící uherské jezdce, vybili si na nich dlouho nahromaděný vztek. Neméně se tužili i divocí polští kozáci, zvláště odvážní, když cítili kořist. Pobili na dvě stě Uhrů, ukořistili jejich pokladnu i vozy se zavazadly a zmocnili se více než tisíce koní. Vesnice, která tenkrát čítala asi dvě desítky usedlostí, lehla popelem. Nevíme, kolik té noci zahynulo vesničanů, ale ztráty Uhrů byly skutečně neobvykle veliké. Kdo se zachránil, prchal v panice a za zoufalého křiku po svahu na Bílou horu, kde ležela Anhaltova armáda ponořená do spánku po vyčerpávajícím nočním pochodu. Rozespalí vojáci se stavěli v předtuše blížící se bitvy do bojového pořádku. Uhři, demoralizovaní právě prožitou hrůzou, přenesli část paniky na ostatní. Teď se měli seřadit na levém křídle bitevní sestavy. Jejich útěk vrhl stín nejistoty na celé české vojsko, které s Prahou za zády očekávalo příchod nepřítele. Stále však nebylo jisté, jestli zde dojde k řádné bitvě. Teprve když se kolem deváté ráno ozvaly bubny a píšťaly přicházejících Bavorů, začalo být jasno.

Byla neděle 8. listopadu, den Quatuor Coronati, svátek Čtyř korunovaných mučedníků.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist