načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Drákula – Bram Stoker

Drákula

Elektronická kniha: Drákula
Autor: Bram Stoker

Autor důmyslně rozvíjí příběh upíra z karpatských lesů, který těm, jež ho chtějí zneškodnit, způsobí sérii katastrof, a mnohá léta sužuje pochmurný kraj kolem polorozpadlého hradu, v němž se usídlil. Vyprávění o jeho řádění je psáno formou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Fortuna Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 399
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-6157-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autor důmyslně rozvíjí příběh upíra z karpatských lesů, který těm, jež ho chtějí zneškodnit, způsobí sérii katastrof, a mnohá léta sužuje pochmurný kraj kolem polorozpadlého hradu, v němž se usídlil. Vyprávění o jeho řádění je psáno formou deníkových záznamů skupiny přátel, kteří se vydali upíra zničit, a snaží se nevybočovat z mezí reálně vyhlížejících příhod.

Popis nakladatele

Mladý anglický právník Jonathan Harker odjíždí do Transylvánie k hraběti Drákulovi, aby s ním projednal jeho koupi domů v Londýně. Po příjezdu do hradu se ocitá uprostřed řady děsivých událostí, několikrát se dostane do ohrožení života. Hrabě se mu zdá divný od první chvíle, nic nejí ani nepije, jedná s ním pouze v noci, není vidět v zrcadle a zjevně ho dráždí pohled na krev – jen náhodný dotek křížku zachrání Harkera před Drákulou, když se řízne při holení. Harker se rozhodne utéct z podivného místa zpět domů do Londýna, kde se však zanedlouho objeví i Drákula. Zběsilý lov na upíry může začít.

Drákula okouzluje již několik generací čtenářů. Poprvé vyšel v roce 1897. Vampýři nejsou původním Stokerovým nápadem. Dávno existovaly legendy o podivných bytostech, které se živily lidskou krví. Jednou z inspirací byla i novela irského autora Josepha Sheridana Le Fanu Carmilla. Stoker v románu vytvořil kompletní pravidla upírské existence a vlastně tím definoval „moderního upíra“ a rozproudil zájem o tuto tematiku.

V nakladatelství Fortuna Libri Drákula vychází v novém překladu.

O autorovi

Abraham „Bram“ Stoker se narodil v dublinském Clontarfu jako třetí ze sedmi dětí. Prvních osm let svého života prožil na lůžku, kde jej trápila neznámá choroba. Tímto zážitkem jsou také ovlivněna jeho některá díla. Na Dublinské univerzitě vystudoval historii, literaturu a fyziku.

Po studiích začal působit jako divadelní kritik. V roce 1878 se s manželkou přestěhoval do Londýna, kde po zbytek života působil jako herecký manažer v London’s Lyceum Theatre. Mezi jeho díla například patří: Klenot sedmi hvězd či Hadí zámek. Stoker zemřel v roce 1912.

Zařazeno v kategoriích
Bram Stoker - další tituly autora:
Drákula / Dracula - Zrcadlová četba Drákula / Dracula
Dáma v rubáši Dáma v rubáši
2x mistři klasického hororu 2x mistři klasického hororu
Drákula - Světová četba pro školáky Drákula
Drákula Drákula
 (audio-kniha)
Darkness Darkness
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Drákula

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Bram Stoker

Drákula – e-kniha

Copyright © Fortuna Libri, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.





Original title: Dracula

Cover design © Daniela Antalovská, 2018

Cover Photos © Alexey Poprotsky/123RF, Geza Farkas/123RF, 2018

Czech edition © Fortuna Libri, Praha 2018

Translation © Tomáš Novotný, 2018

Vydalo nakladatelství Fortuna Libri.

www.fortunalibri.cz

Odpovědná redaktorka Dagmar Pilařová.

První vydání

Tato kniha je fikce. Jména, postavy, místa a události

jsou buď výsledkem autorovy fantazie, anebo jsou použity fiktivně,

proto jakákoli podobnost se skutečnými živými či mrtvými osobami,

obchodními společnostmi, událostmi či místy je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena

Žádná část této publikace nesmí být reprodukována,

ukládána do informačních systémů nebo rozšiřována

jakýmkoli způsobem, ať už elektronicky, mechanicky,

fotografickou cestou nebo jinými prostředky bez souhlasu majitele práv.

ISBN 978-80-754-6157-5 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-754-6191-9 (ePDF)

ISBN 978-80-754-6189-6 (ePUB)

ISBN 978-80-754-6190-2 (Mobi)


7

Kapitola 1

DENÍK JONATHANA HARKER A 3. května, Bistrica – Odjezd z Mnichova 1. května ve 20.35, příjezd do Vídně časně následujícího rána; měli jsme dorazit v 6.46, ale vlak měl hodinu zpoždění. Z toho, co jsem zahlédl z vlaku i z krátké procházky ulicemi, se Budapešť jeví jako úžasné město. Jelikož jsme však přijeli pozdě a měli jsme vyrazit co nejdříve, abychom časovou ztrátu pokud možno dohonili, bál jsem se zajít příliš daleko od nádraží.

Působilo to na  mě dojmem, že opouštíme Západ a  vjíždíme na  Východ; po  nejzápadnějším z  nádherných mostů přes Dunaj, který je zde úctyhodně široký i hluboký, jsme se dostali do prostředí s nadvládou turecké tradice.

Vyjeli jsme ve velmi dobrém čase a po soumraku jsme dorazili do Klausenburgu (dnes Kluž, pozn. překl.), kde jsem přenocoval v hotelu Royale. K obědu či spíš k večeři jsem měl kuře připravené zvláštním způsobem na paprice, což bylo velice dobré, ale žíznivé jídlo, musím opatřit recept pro Minu. Ptal jsem se číšníka, který mi sdělil, že tomu říkají „Paprikahendl“ a že jde o národní pokrm, který dostanu v Karpatech všude.

Zjistil jsem, že se mi tady velmi hodí moje povrchní znalost němčiny, nevím, co bych si bez ní počal.

Když jsem měl v  Londýně trochu času, chodíval jsem do  Britského muzea studovat knihy a mapy týkající se Transylvánie. Říkal jsem si, že taková předběžná znalost země by nemusela být při jednání s tamním šlechticem k zahození.

Zjistil jsem, že jím zmiňovaná oblast se nachází v nejvýchodnějším koutě země, přímo na  hranicích tří států, Transylvánie, Moldávie a Bukoviny, uprostřed jedné z nejdivočejších a nejméně známých částí Evropy.

Nebyl jsem schopen sehnat nějakou mapu nebo spis s  přesným umístěním Drákulova hradu, jelikož dosud neexistují žádné mapy této země podobné našim vlastním podrobným mapám. Zjistil jsem však, že město Bistrica, které hrabě Drákula zmiňoval v souvislosti s poštou, je poměrně známé místo. Vložím sem teď několik poznámek, protože mi pomohou osvěžit paměť, až budu o svém cestování vyprávět Mině.

Obyvatelstvo Transylvánie tvoří čtyři odlišné národnosti: na jihu Sasové a  s  nimi smíšení Valaši, kteří jsou potomky Dáků, na  západě Maďaři a na východě a severu Sikulové. Já jedu mezi Maďary, kteří se považují za následníky Attily a Hunů. Je to možné, protože když si v jedenáctém století tuto zemi podrobili, nalezli zde už usazené Huny.

Četl jsem, že veškeré známé pověry světa se shromažďují právě ve zdejší podkovovité oblasti Karpat, jako by se tady nacházel střed nějakého imaginačního víru. Je-li tomu tak, můj pobyt může být velice zajímavý. Musím se na to zeptat hraběte.

Přestože jsem měl dostatečně pohodlnou postel, nespal jsem dobře, zdály se mi totiž všelijaké podivné sny. Mohlo to být tím, že pod oknem mi celou noc vyl pes, nebo to zavinila ta paprika, vždyť jsem z karafy vypil všechnu vodu a pořád jsem měl žízeň. K ránu jsem usnul a probudilo mě nepřetržité klepání na dveře, právě z toho soudím, že jsem musel skutečně spát.

K snídani jsem měl další papriku, jakousi kaši z kukuřičné mouky, kterou nazývají „mamaliga“, a lilek nadívaný mletým masem, vynikající pokrm, jemuž se říká „impletata“, také na to musím získat recept.

Se snídaní jsem si musel pospíšit, protože vlak odjížděl něco před osmou. Či spíš odjíždět měl, když jsem totiž v 7.30 přichvátal na nádraží, musel jsem přes hodinu sedět ve  vagonu, než se dal do  pohybu. Zdá se mi, že čím východněji jedete, tím jsou vlaky nepřesnější. Jak to asi musí vypadat v Číně?

Celý den jsme loudavě projížděli zemí plnou všelijakých krás. Občas jsme na  vrcholcích strmých kopců zahlédli městečka nebo hrady, jaké bývají k vidění ve starých mešních knihách, někde jsme míjeli řeky a potoky, které soudě podle širokých kamenitých břehů zjevně bývaly vystaveny značným povodním. Říční břehy může takhle obnažit jen spousta prudce proudící vody.

Na  každé stanici postávaly hloučky, někdy i  davy lidí v  nejrůznějším oblečení. Někteří vyhlíželi stejně jako venkovani u nás doma nebo ti, které jsem vídal při projíždění Francií a Německem, měli krátké kazajky, kulaté klobouky a doma šité kalhoty. Jiní však byli velice barvití.

Ženy vypadaly docela hezky, pokud jste se k  nim moc nepřiblížili, v pase však byly dost neforemné. Všechny měly nějaký typ dlouhých bílých rukávů a většina měla velké opasky ověšené spoustou jakýchsi třásní, které se třepotaly jako na baletním úboru, pod tím ovšem nosily spodní sukně.

Nejpodivnějšími postavami, které jsme spatřili, byli Slováci. Ti se svými velikými pasteveckými klobouky, pytlovitými špinavě bílými kalhotami, bílými lněnými košilemi a  masivními, skoro stopu širokými koženými opasky hustě pobitými mosaznými cvoky vypadali divočeji než ostatní. Kalhoty měli zastrčené do vysokých holínek a nosili dlouhé černé vlasy a mohutné černé kníry. Jsou velice pitoreskní, ale nevypadají moc sympaticky. Na  divadle by je okamžitě označili za  nějakou orientální loupežnickou bandu. Nicméně mi bylo řečeno, že jsou naprosto neškodní a spíš si hledí svého.

Bylo už po setmění, když jsme dospěli do Bistrice, což je velice zajímavé starobylé město. Kvůli poloze prakticky na hranici – vždyť průsmyk Borgo odtud vede do  Bukoviny – se vyznačuje značně bouřlivým životem, jehož známky samozřejmě nese. Před padesáti lety zde vypukla řada velkých požárů, které hned pětkrát způsobily příšernou spoušť. Počátkem sedmnáctého století zažilo město třítýdenní obléhání a ztratilo třináct tisíc obyvatel, obětí samotné války a navíc hladomoru a nemocí.

Hrabě Drákula mě poslal do hostince Zlatá Koruna, který jsem shledal naprosto starosvětským. K mému velkému potěšení – chtěl jsem ze způsobů téhle země pochopitelně poznat co nejvíc.

Byl jsem zjevně očekáván, neboť jakmile jsem se přiblížil k vratům, střetl jsem se s bodře vyhlížející starší ženou v obvyklém oděvu venkovanů – bílých spodních šatech, které byly až necudně těsné, s dlouhou dvojitou zástěrou z barevné látky vpředu i vzadu.

Když jsem přišel blíž, uklonila se a pravila: „Pan Angličan?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Jonathan Harker.“

Usmála se a dala nějaký pokyn staršímu muži v bílé košili bez kabátu, který ji doprovázel.

Odešel, ale hned se vrátil s dopisem: Příteli,

vítejte v  Karpatech. Dychtivě Vás očekávám. Dobře se dnes vyspěte. Zítra ve  tři odjíždí z  Bukoviny dostavník, je v  něm pro vás zadané místo. V průsmyku Borgo Vás bude čekat můj kočár a doveze Vás ke mně. Věřím, že cestu z Londýna jste měl příjemnou a že si pobyt v mé nádherné zemi užijete.

Váš přítel Drákula 4. května – Zjistil jsem, že hostinský dostal od hraběte písemný pokyn, aby mi v  dostavníku zajistil to nejlepší místo. Když jsem se však pídil po podrobnostech, tvářil se jaksi zdráhavě a předstíral, že nerozumí mé němčině.

Nebyla to pravda, protože dosud jí rozuměl výborně, alespoň tedy na moje otázky odpovídal přesně tak, jako by jim rozuměl.

On a jeho žena, ta stará paní, která mě přivítala, se zděšeně podívali jeden po druhém. Zamumlal, že peníze byly zaslány v dopise a to že je všechno, co ví. Když jsem se ho zeptal, jestli hraběte Drákulu zná a může mi sdělit něco o jeho sídle, se ženou se oba pokřižovali a prohlásili, že nic nevědí. Prostě odmítli mluvit dál. Přiblížil se odjezd, takže jsem neměl čas zeptat se někoho jiného, i když to všechno bylo velice záhadné a v žádném případě uklidňující.

Těsně před odjezdem přišla ta stará paní nahoru do mého pokoje a hystericky prohlásila: „Musíte jet? Ach, musí mladý pán jet?“ Byla tak rozčilená, že zřejmě zapomněla i to, co znala z němčiny, a míchala ji s  jiným jazykem, jemuž jsem vůbec nerozuměl. Byl jsem ji schopen pochopit jen pomocí řady dotazů. Když jsem jí sdělil, že musím odjet ihned, abych vyřídil důležitou obchodní záležitost, znovu se ozvala:

„Víte, jaký je dnes den?“ Odpověděl jsem, že je čtvrtého května. Potřásla hlavou a pokračovala:

„Ach, ano! Ovšemže to vím. Ale víte vy, co je dnes za den?“

Když jsem podotkl, že nerozumím, pokračovala:

„Je předvečer svátku svatého Jiří. Nevíte, že až dnes v noci odbijí hodiny půlnoc, nabudou plné moci všechny zlé síly světa? Víte, kam jedete a  do  čeho se pouštíte?“ Byla zjevně tak vyděšená, že jsem se ji pokusil uklidnit, leč bezúspěšně. Nakonec padla na kolena a zapřísahala mě, abych nikam nejezdil, nebo alespoň den či dva počkal.

Všechno to bylo velice absurdní, ale dobře jsem se necítil. Nicméně zde byla k vyřízení určitá záležitost a já bych nikdy nedopustil, aby se mi cokoli stavělo do cesty.

Pokusil jsem se zvednout ji na nohy a co nejvážněji jsem prohlásil, že jí děkuji, ale že moje povinnosti jsou neodkladné a že musím jet.

Vstala, osušila si oči, z krku si sňala kříž a podala mi ho.

Nevěděl jsem, co dělat, jakožto člena anglikánské církve mě naučili považovat takové věci za modlářství, přesto mi připadalo dost nevděčné odmítnout starou paní, která to myslí dobře a je v takovém rozpoložení.

Myslím, že si pochybností v mé tváři všimla, protože mi pověsila kříž na krk se slovy: „Kvůli vaší matce,“ a odešla z pokoje.

Tenhle záznam do deníku zapisuji, zatímco čekám na dostavník, který má samozřejmě zpoždění. Ten krucifix mám pořád na krku.

Nevím, je-li to strachem té staré paní, četnými strašidelnými tradicemi tohoto místa nebo samotným krucifixem, ale v duchu se necítím zdaleka tak volně jako obvykle.

Pokud se snad někdy tento zápisník dostane k Mině dříve než já, ať jí vyřidí mé sbohem. Dostavník je tady! 5. května, hrad – Šeď rána pominula a slunce je vysoko nad vzdáleným obzorem, který vypadá zubatě, ale nevím, zda kvůli stromům či kopcům, je to tak daleko, že nejde rozeznat velké od malého. Nejsem ospalý, a poněvadž mě před probuzením nikdo shánět nebude, budu přirozeně psát, dokud nepřijde spánek.

Je třeba zaznamenat spoustu zvláštních věcí. Ale aby si čtenář těchto řádků nepředstavoval, že jsem se před odjezdem z  Bistrice nějak dobře najedl, dovolte mi přesně uvést, co jsem měl k obědu.

Obědval jsem to, čemu říkají „loupežnické ražniči“ – opaprikované kousky slaniny, cibule a hovězího napíchnuté na jehlici a opečené nad ohněm ve stylu londýnského masa pro kočky! K tomu víno značky Zlatý mediáš, které na jazyku zvláštně štípe, což však není nepříjemné. Měl jsem ho jen pár sklenek, nic víc.

Když jsem nastoupil do  dostavníku, kočí ještě neseděl na  svém místě, ale všiml jsem si, že se baví s hostinskou. Očividně mluvili o mně, protože se po mně každou chvíli podívali a nějací lidé, kteří seděli na lavičce před vraty, přišli a poslouchali a potom se na mě zadívali, většinou s politováním. Zaslechl jsem spoustu slov, která se často opakovala, zvláštních slov, poněvadž v tom houfu bylo mnoho národností. Proto jsem ze svého zavazadla nenápadně vytáhl vícejazyčný slovník a vyhledal je.

Musím říct, že mě ta slova nepovzbudila, protože mezi nimi bylo „ördög“ – satan, „pokol“ – peklo, „stregoica“ – čarodějnice, „vrolok“ a „vlkoslak“ – obě slova, jedno slovenské a druhé srbské, znamenají totéž, buď vlkodlaka, nebo upíra. Musím se na tyhle pověry zeptat hraběte.

Když jsme vyjeli, dav, který se zatím slušně rozrostl, obstoupil vrata hostince a  všichni dělali znamení kříže a  ukazovali na  mě dvěma prsty. S jistými těžkostmi jsem přiměl spolucestujícího, aby mi řekl, co tím mysleli. Nejdřív neodpovídal, ale když zjistil, že jsem Angličan, vysvětlil mi, že to bylo zaklínadlo či ochrana před uhrančivým pohledem.

Moc mě to nepotěšilo, vždyť jsem se právě vydával na neznámé místo k setkání s neznámým člověkem. Ale všichni vypadali tak dobrosrdečně, zarmouceně a  účastně, že mě to nemohlo nedojmout.

Nikdy nezapomenu, jak jsem naposledy zahlédl dvůr hostince s davem pitoreskních postav, které se všechny křižovaly stojíce v široké klenbě vjezdu na pozadí bujného listoví oleandrů a pomerančovníků seskupených uprostřed dvora.

Potom náš kočí, jehož široké lněné kalhoty – říkají jim „goca“ – zakrývaly celý kozlík, práskl bičem nad čtyřmi koníky, kteří vyrazili, a my se vydali na cestu.

V krásné scenérii, jíž jsme projížděli, jsem brzy zapomněl na strašidelné obavy, ačkoli kdybych rozuměl řeči či spíše řečem, jimiž mí spolucestující mluvili, možná bych je nedokázal hodit za hlavu tak snadno. Před námi se rozprostírala zelená svažitá země plná lesů a hájů, tu a tam se strmými kopci korunovanými skupinami stromů nebo se selskými usedlostmi obrácenými k  silnici slepými průčelními štíty. Všude bylo ohromující množství kvetoucích ovocných stromů – jabloní, švestek, hrušní, třešní. A když jsme jeli kolem, viděl jsem, že zelená tráva pod stromy je zkrášlena spadlými okvětními lístky. Mezi těmi zelenými kopci krajiny, které říkají „Mittel Land“, běžela silnice a  stáčela se v  travnatých ohybech nebo mizela v roztroušených okrajích borových hájů, které tu a tam sbíhaly po svazích jako plamenné jazyky.

Silnice to byla hrbolatá, ale přesto se zdálo, že se nad ní vznášíme v  horečném chvatu. Nechápal jsem ten chvat, kočí se však zjevně rozhodl neztrácet žádný čas, aby dosáhl průsmyku Borgo. Bylo mi řečeno, že v letním období je tahle silnice bezvadná, že ji však po zimním sněhu ještě nedali do pořádku. V tomto ohledu se liší od obecné úrovně silnic v Karpatech, protože zdejší dávnou tradicí je, že cesty nemají být udržovány v přílišném pořádku. Za starých časů je neopravovali proto, aby si Turci nemysleli, že je chystají na příjezd cizích vojsk a neuspíšili tak válku, která byla stejně stále na spadnutí.

Za stoupavými zelenými kopci Mittel Landu se zvedaly mohutné svahy lesů až po vysoké srázy samotných Karpat. Tyčily se vpravo i vlevo od nás a zplna na ně dopadalo odpolední slunce zvýrazňující veškeré úžasné barvy té krásné hornaté krajiny, tmavomodrou a nachovou ve stínu vrcholků, zelenou a hnědou tam, kde se prolínaly tráva a kámen. Slunce svítilo i na nekonečné vyhlídky na rozeklané útesy a špičatá skaliska, posléze se ztrácející v dálavách, kde se majestátně tyčily zasněžené vrcholky. Tu a tam se v horách objevovaly mohutné průrvy, skrze něž jsme v klesajícím slunci znovu a znovu spatřovali bílé záblesky padajících vod. Když jsme objeli úpatí kopce a otevřel se nám pohled na vznešený vrchol hory pokrytý sněhem, který se v  těch serpentinách zdál být přímo před námi, jeden ze spolucestujících se dotkl mé paže.

„Pohleďte! Isten szek! Boží sídlo!“ řekl a uctivě se pokřižoval.

Jak se nekonečná cesta vinula a  slunce klesalo níž a  níž, začínaly se kolem plazit večerní stíny. To ještě zdůrazňovala skutečnost, že zasněžené horské vrcholky dosud ozařovalo zapadající slunce, a zdálo se, že z nich vychází narůžovělý studený svit. Tu a tam jsme míjeli Čechy a Slováky v jejich barvitém oblečení, všiml jsem si, že je mezi nimi hojně rozšířeno vole. Podél silnice stála spousta Božích muk, a  když jsme je míjeli, všichni mí spolucestující se křižovali. Sem tam klečeli před křížem venkovan nebo venkovanka, kteří se při našem příjezdu ani neotočili, zřejmě byli oddáni zbožnosti do té míry, že okolnímu světu nevěnovali vůbec pozornost. Hodně věcí tu pro mě bylo nových. Například kupky sena na  stromech a  občas spousty krásných smutečních bříz, jejichž bílé kmeny prosvítaly jemnou zelení jako stříbro.

Znovu a znovu jsme potkávali žebřiňák – obvyklý povoz venkovanů – s dlouhou hadovitou nápravou přizpůsobenou nerovnostem cest. Pokaždé byl plně obsazen venkovany vracejícími se domů, Čechy v bílých a Slováky v barevných ovčích kožiších, ti druzí nosili dlouhé kopinaté hole se sekyrkou na konci.

Jak se snášel večer, začínalo být velice chladno a  sílící soumrak jako by se nořil do tmavě mlhavého šera stromů, dubů, buků a borovic, i  když v  údolích táhnoucích se při našem postupu průsmykem hluboko mezi horskými výběžky se od pozdně ležícího sněhu místy odrážely temné jedle. Někde se cesta prořezávala borovými lesy, které v  šeru vypadaly, jako by se nad námi zavíraly. Záplava šedi, z  níž se tu a  tam vynořovaly stromy, působila zvláštně nadpřirozeně a  slavnostně, což podporovalo pochmurné myšlenky a představy vyvolané nastávajícím večerem, kdy se zapadající slunce hroužilo do strašidelných mraků, které jako by se nad karpatskými údolími neustále vznášely. Někdy byly kopce tak strmé, že i  přes chvat kočího mohli koně jet jen pomalu. Chtěl jsem vystoupit a jít pěšky, jako jsme to dělali doma, jenže kočí nechtěl ani slyšet. „Kdepak,“ prohlásil. „Tady pěšky nesmíte. Psi jsou příliš divocí.“ A potom dodal, zjevně jako chmurný žert, protože se rozhlédl dostavníkem po souhlasných úsměvech ostatních: „A vy si takových věcí užijete dost, než půjdete spát.“ Zastavil pak na chvíli jedině proto, aby rozsvítil lampy dostavníku.

Jak tma houstla, jako by se mezi pasažéry rozšířila jakási nervozita a jeden po druhém ho začali nabádat, aby ještě zrychlil. Dlouhým bičem hnal nemilosrdně koně a divokými výkřiky je povzbuzoval k ještě většímu vypětí. Potom jsem před námi v temnotě zahlédl šedé světélko, jako by mezi kopci byla průrva. Nervozita cestujících vzrostla. Šílený dostavník se na velkých kožených popruzích houpal jako loď vržená do rozbouřeného moře. Musel jsem se přidržet. Cesta stoupala a zdálo se, že po ní letíme. Potom jako by se k nám hory přiblížily a zamračily se na nás. Vjížděli jsme do průsmyku Borgo.

Někteří z  cestujících mi jeden po  druhém začali nabízet různé dárečky s  naléhavostí, která nesnesla odmítnutí. Byly to zvláštně roztodivné věci, všechny však byly darovány v prosté dobré víře doprovázené vlídným slovem a  požehnáním s  toutéž podivnou směsicí vystrašených úkonů, jakou jsem viděl před hotelem v Bistrici – znamením kříže a ochraně před uhranutím. Letěli jsme dál, načež se kočí předklonil a také po obou stranách se z dostavníku vyklonili pasažéři a usilovně zírali do tmy.

Bylo zřejmé, že se buď děje, nebo očekává něco vzrušujícího, ale přestože jsem se všech ptal, nikdo mi nedal nejmenší vysvětlení. Vzrušení trvalo krátce a konečně jsme před sebou spatřili průsmyk rozevírající se z východní strany. Byla tma, nad hlavou se nám válely mraky a ve vzduchu se dusivě vznášela předzvěst bouřky. Jako by se horstvo rozdělilo do  dvou prostředí a  my se právě dostali do toho bouřlivého. Rozhlížel jsem se po povozu, který mě měl zavézt k hraběti.

Čekal jsem, že každou chvíli spatřím v temnotě záblesk svítilen, ale všude byla tma. Jediným světlem byly paprsky našich vlastních lamp, v  jejichž mihotání stoupal z  našich uhnaných koní bílý oblak páry. Před námi se ukázala i světlá písčitá cesta, ale po povozu na ní nebylo ani památky. Cestující se stáhli s potěšenými povzdechy, které jako by ironizovaly mé vlastní zklamání.

Už jsem uvažoval, co mám dělat, když kočí s pohledem na hodinky řekl ostatním něco, co jsem stěží zaslechl. Mluvil velmi ztišeným hlasem, měl jsem dojem, že to bylo: „O hodinu dřív.“ Potom se pootočil ke mně, hovořil horší němčinou, než byla ta moje:

„Žádný povoz tady není. Pán není vůbec očekáván. Pojede teď do Bukoviny a vrátí se zítra nebo další den, lépe další den.“ Zatímco mluvil, koně začali ržát a frkat a divoce sebou házet, takže je musel pevně přidržet. Potom se za námi za sborových výkřiků venkovanů a jejich všeobecného křižování objevil lehký kočár se čtyřmi koňmi, předjel nás a zastavil vedle dostavníku. V dopadajících záblescích našich lamp jsem viděl, že koně jsou nádherná zvířata černá jako uhel. Kočíroval je vysoký muž s dlouhým hnědým plnovousem a velkým černým kloboukem, jímž jako by před námi zakrýval svou tvář. Když se na nás otočil, zahlédl jsem jen záblesk velmi jasných očí, které ve svitu lamp vypadaly rudě.

„Dnes večer jste tu brzy, příteli,“ oslovil kočího.

Ten zajíkavě odpověděl: „Anglický pán pospíchal.“

Na to ten druhý odpověděl: „Předpokládám, že proto jste chtěl, aby pokračoval do  Bukoviny. Mě neoklamete, příteli. Vím příliš mnoho a mí koně jsou hbití.“

Při hovoru se usmál a světlo lampy padlo na jeho krutě vyhlížející ústa s výrazně červenými rty a na pohled ostrými zuby, bílými jako slonovina. Jeden z mých společníků pošeptal druhému verš z Burgerov y „Lenory“:

„Denn die Todten reiten Schnell. (Neboť mrtví cestují rychle.)“

Podivný vozka ta slova zjevně slyšel, protože vzhlédl se zářivým úsměvem. Cestující se odvrátil a zároveň se dvěma prsty pokřižoval.

„Dejte mi pánova zavazadla,“ nařídil neznámý vozka a moje kufry byly s nebývalou hbitostí přemístěny do bryčky. Protože ta stála hned vedle dostavníku, vystoupil jsem bočními dvířky a vozka mi ve snaze pomoci sevřel paži ocelovým stiskem. Musel mít ohromnou sílu.

Beze slova trhl otěžemi, koně se otočili a  my vyrazili do  ztemnělého průsmyku. Když jsem se ohlédl, ve  svitu lamp jsem uviděl páru stoupající z dostavníkových koní a v pozadí křižující se postavy mých bývalých společníků. Potom kočí práskl bičem, pobídl koně a  vyrazili na  cestu do  Bukoviny. Když se vnořili do  temnoty, podivně mě zamrazilo a zmocnila se mě osamělost.

Ale vozka mi přes ramena přehodil plášť, přes  kolena mi dal houni a výbornou němčinou pravil:

„V noci je chlad, můj pane, a můj pán hrabě mě nabádal, abych se o vás dobře postaral. Pokud byste chtěl, pod sedadlem najdete cestovní láhev slivovice, zdejší švestkové pálenky.“

Nedal jsem si, bylo však příjemné mít ji po ruce. Cítil jsem se trochu divně, ale nebál jsem se. Myslím však, že kdybych měl na vybranou, v  té noční cestě do  neznáma bych nepokračoval. Vůz jel stále přímo vpřed, načež se úplně otočil a  vydal se zase po  rovné cestě. Připadalo mi, že prostě pořád jezdíme stejnými místy sem a tam. Proto jsem si jedno místo zapamatoval a zjistil jsem, že je to pravda. Byl bych se vozky rád zeptal, co to znamená, jenže jsem se obával, že pokud jde o  úmyslné zdržování, žádná námitka by nebyla nic platná.

Ať tak či tak, byl jsem zvědavý, kolik uběhlo času, proto jsem škrtl sirkou a v jejím plameni jsem se podíval na hodinky. Bylo pár minut do  půlnoci. Poněkud mě to vyděsilo, myslím, že obecnou pověru o strašidelné půlnoci ještě zveličovaly mé nedávné zážitky. S ohromujícím napětím jsem očekával, co přijde.

V nějakém statku dole u silnice začal výt pes, skučel dlouze jakoby strachy. Přidal se k němu jiný pes a pak další a další, až se větrem, který teď mírně vanul průsmykem, neslo divoké vytí přicházející v nočních tmách jakoby z celého kraje.

Při prvním zavytí se koně začali vzpínat a  plašit, ale vozka je chlácholivou promluvou uklidnil, přesto se třásli celí zpocení, jako kdyby unikli nenadálé hrůze. Potom se z  hor po  stranách začalo v  dálce ozývat hlasitější a  pronikavější vytí, tentokrát vlků, které mělo na koně i na mě tentýž účinek. Mě napadlo vyskočit z bryčky a  prchat, zatímco koně se znovu splašili a  ztřeštěně poskakovali, takže vozka musel využít své veškeré značné síly, aby je udržel. Během pár minut si však můj sluch na ten zvuk zvykl a koně se uklidnili natolik, že vozka mohl sesednout a jít k nim.

Mazlivě je hladil a do uší jim něco šeptal, což drezéři koní dělají, jak jsem slyšel. Zabralo to mimořádně, protože jeho laskání je docela zklidnilo, i když se pořád ještě třásli. Vozka se vrátil na své místo, chopil se otěží a rychle se rozjel. Když jsme tentokrát dojeli na vzdálenější stranu průsmyku, najednou zabočil na úzkou cestu, která mířila prudce doprava.

Brzy nás obklopily stromy, které se místy klenuly přímo nad vozovkou, až jsme pod nimi projížděli jako tunelem. Ochlazovalo se a začal padat jemný prachový sníh, takže záhy nás i všechno kolem pokryl bílý příkrov. Ostrým větrem se stále neslo vytí psů, i  když postupně sláblo, jak jsme se mu vzdalovali. Vytí vlků se naopak ozývalo stále blíž, jako by nás ze všech stran obkličovali. Bál jsem se čím dál víc a  koně sdíleli můj strach. Vozku to však v  nejmenším neznepokojovalo. Neustále se ohlížel vlevo vpravo, ale já v té temnotě nic neviděl.

Náhle jsem po naší levé straně zahlédl slabý mihotavý modrý plamen. Zároveň ho uviděl i vozka, který rázem zastavil koně, seskočil na zem a zmizel ve tmě. Nevěděl jsem, co mám dělat, tím spíš, že se vytí vlků přibližovalo. Ale zatímco jsem uvažoval, vozka se najednou znovu objevil, beze slova usedl na  své místo a  pokračovali jsme v cestě. Myslím, že jsem musel usnout a ta příhoda se mi zdála, protože jako by se donekonečna opakovala. Když na  to teď vzpomínám, je to jako nějaká příšerná noční můra. Jednou se plamen objevil tak blízko u cesty, že jsem i navzdory temnotě dokázal rozeznat vozkovy pohyby. Rychle došel k místu, kde modrý plamen vzplál – musel být opravdu slaboučký, protože zjevně vůbec neosvětloval okolí –, a sebral několik kamenů, které rozložil do nějakého znamení.

Jednou se objevil zvláštní optický úkaz. Vozka stanul mezi mnou a plamenem, ale nezastínil ho, protože jsem to strašidelné mihotání viděl pořád. Vyděsilo mě to, avšak vzhledem k tomu, že šlo pouze o chvilkový jev, měl jsem za to, že mě v té tmě oklamaly oči. Potom se nějakou dobu modré plameny neobjevily a my uháněli temnotou dál ze všech stran doprovázeni vytím vlků, kteří jako by kolem nás pořád kroužili.

Nakonec nastala chvíle, kdy se vozka vzdálil dál než dosud a v jeho nepřítomnosti se koně začali třást víc než kdy předtím a taky frkat a řičet strachy. Nevěděl jsem proč, vždyť i vytí vlků zcela umlklo. Jenomže potom se za zubatým hřebenem skalního převisu porostlého borovicemi objevil měsíc plující dosud v černých mračnech a já v jeho světle kolem nás spatřil prstenec dlouhonohých vlků s bílými zuby, plandajícími červenými jazyky a zježenou srstí. V tom děsivém mlčení byli stokrát hrozivější, než když vyli. Cítil jsem se úplně ochromen strachem. Pravou podstatu takových hrůz člověk pochopí, až když je pocítí na vlastní kůži.

Najednou začali vlci zase výt, jako kdyby na  ně mělo měsíční světlo nějaký prazvláštní vliv. Koně sebou házeli, couvali a  bezmocně kouleli očima, byl na ně žalostný pohled. Ze všech stran je obkličoval živoucí prstenec hrůzy a oni chtě nechtě zůstávali uvnitř. Volal jsem na vozku, připadalo mi, že naší jedinou nadějí je pokusit se prolomit to obklíčení, aby k nám měl přístup. Křičel jsem a tloukl do boku vozu v naději, že rámus vlky z té strany odežene a vozka bude mít možnost se k naší dvojkolce dostat. Nevím, jak to dokázal, ale najednou jsem uslyšel jeho pánovitý hlas, a když jsem se podíval po zvuku, stál vozka na cestě. Mával dlouhými pažemi, jako by odstrkoval nějakou neviditelnou překážku, a vlci začali ustupovat. Právě v té chvíli zakryl tvář měsíce těžký mrak a my se znovu ocitli v temnotě.

Když bylo zase vidět, lezl vozka na kozlík a vlci byli pryč. Všechno bylo tak podivné a záhadné, že jsem dostal hrozný strach, bál jsem se promluvit nebo pohnout. Čas se nekonečně vlekl a  my uháněli stále dál, tentokrát v naprosté tmě, protože měsíc zakrývaly valící se mraky. Jeli jsme neustále do kopce, občas byl sice rychlý sešup, ale jinak jsme pořád stoupali. Najednou jsem si uvědomil, že vozka zastavuje koně na nádvoří rozlehlého zpustlého hradu, z jehož vysokých temných oken nepronikal jediný světelný paprsek a jehož pobořené cimbuří se zubatě rýsovalo proti obloze.

Kapitola 2

DENÍK JONATHANA HARKER A – pokračování 5. května – Určitě jsem spal, protože kdybych byl vzhůru, musel bych si všimnout, že přijíždíme k tak pozoruhodnému místu. V šeru vypadalo nádvoří značně rozlehle, a protože z něj vedlo několik velkých vyústění, temných a klenutých, zdálo se být možná ještě větší, než opravdu bylo. Zatím jsem je neviděl za  denního světla.

Když bryčka zastavila, vozka seskočil a napřáhl paže, aby mi pomohl sesednout. Zase jsem si nemohl nevšimnout jeho nesmírné síly. Jeho ruce působily jako ocelové svěráky, které by mě rozdrtily, kdyby na to přišlo. Potom vzal moje zavazadla a položil je na zem vedle mě, stál jsem u  velkých starých dveří, pobitých mohutnými železnými hřeby a vsazených do masivního kamene. I v tlumeném světle jsem viděl, že je kámen důkladně tesaný, i když tohle opracování už hodně podlehlo času i povětrnosti. Jak jsem tam tak stál, vozka vyskočil zpátky na kozlík a trhl opratěmi. Koně vyrazili vpřed a bryčka zmizela v temném průjezdu.

Stál jsem mlčky na místě a nevěděl, co mám dělat. Po nějakém zvonku nebo klepátku nebylo nikde ani stopy a chmurnými zdmi či temnými okny by můj hlas nejspíš nepronikl. Připadalo mi, že čekám nekonečně dlouho, a  cítil jsem, jak se mě zmocňují pochybnosti a obavy.

Do jakého příšerného dobrodružství jsem se to pustil? Bývá advokátní koncipient obvykle vysílán, aby cizinci objasnil nákup londýnské nemovitosti? Advokátní koncipient? To by se Mině nelíbilo. Vlastně už advokát, přece jsem se těsně před odjezdem z Londýna dozvěděl, že moje zkouška dopadla dobře a  jsem teď plnohodnotným právním zástupcem!

Začal jsem si mnout oči a štípat se, abych zjistil, jestli jsem vzhůru. Všechno mi to připadalo jako děsivá noční můra, a tak jsem čekal, že se najednou probudím a zjistím, že jsem doma, a okny se bude prodírat svítání, jako se mi to občas stávalo po dnech plných práce. Jenže moje tělo na štípací zkoušku zareagovalo a ani zrak mě nešálil. Ovšemže jsem byl vzhůru a uprostřed Karpat. Mohl jsem jedině trpělivě čekat na příchod rána.

Právě když jsem k  tomuto závěru dospěl, uslyšel jsem, jak se k velkým dveřím blíží těžké kroky, a skulinami jsem uviděl probleskovat blížící se světlo. Načež se ozvalo řinčení řetězů a skřípot odsunování masivních závor. V dlouho nepoužívaném zámku hlasitě zaskřípal klíč a mohutné dveře se pohnuly.

Stál v nich vysoký starý muž. Až na dlouhý bílý knír byl hladce vyholený, od hlavy k patě v černém bez jediné stopy po nějaké barevnosti. V  ruce držel starodávnou stříbrnou svítilnu bez jakýchkoli skel či stínidel, takže se obnažený plamen v průvanu otevřených dveří komíhal a vrhal dlouhé chvějivé stíny. Dvorným gestem pravé ruky mě stařec vybídl ke vstupu a pronesl skvělou angličtinou, byť s cizím přízvukem:

„Buďte vítán v  mém domě! Vejděte svobodně a  z  vlastní vůle!“ Nepohnul se mi vstříc a zůstal stát jako socha, jako by tím gestem na uvítanou zkameněl. Jakmile jsem však překročil práh, prudce se pohnul, napřáhl se a  sevřel mi ruku takovou silou, až jsem sebou škubl, což nijak nezmírňovala skutečnost, že jeho ruka byla jako led, spíš jako ruka mrtvoly než živého člověka. A znovu promluvil:

„Vítejte v  mém domě! Vejděte svobodně. Běžte bez obav a  zanechte tu něco ze štěstí, které přinášíte!“ Síla stisku jeho ruky se natolik podobala té, které jsem si všiml u vozky, jehož tvář jsem neviděl, že mě na okamžik napadlo, jestli nejde o jednu a tutéž osobu. Abych se ujistil, otázal jsem se: „Hrabě Drákula?“

Odpověděl s dvornou úklonou: „Ano, já jsem Drákula a vítám vás ve svém domě, pane Harkere. Pojďte dál, noční vzduch je chladný, potřebujete se najíst a odpočinout si.“ Zatímco hovořil, umístil svítilnu do držáku na stěně a vykročil, aby mi vzal zavazadla, jichž se chopil dřív, než jsem tomu stačil zabránit. Protestoval jsem, ale trval na svém.

„Ne, pane, jste mým hostem. Je pozdě a moje služebnictvo není po  ruce. Dovolte mi, abych se o  vaše pohodlí postaral sám.“ Tvrdošíjně odnášel moji bagáž chodbou a  potom po  velkém točitém schodišti a  další rozlehlou chodbou, v  jejíchž kamenných stěnách se naše kroky hlučně rozléhaly. Na jejím konci otevřel těžké dveře a mě potěšil pohled na dobře osvětlenou místnost se stolem prostřeným k večeři a s obrovským krbem, v němž hořela přiložená polena.

Hrabě se zastavil, složil moje zavazadla, zavřel dveře, přešel pokojem a otevřel jiné dveře vedoucí do osmistěnné místnůstky, která byla osvětlená jedinou lampou a zjevně bez oken. Prošel jí, otevřel další dveře a pokynul mi, abych vstoupil. Naskytla se mi příjemná podívaná, poněvadž to byla veliká ložnice, dobře osvětlená a vytápěná rovněž krbem, také naloženým, i když později, protože vrchní polena byla čerstvá a dutě hučela do komína. Hrabě mi sám donesl dovnitř zavazadla, a než za sebou na odchodu zavřel dveře, řekl:

„Po té cestě se jistě potřebujete osvěžit a upravit. Doufám, že najdete vše potřebné. Až budete hotov, přijďte do druhé místnosti, kde bude uchystaná večeře.“

Světlo, teplo i zdvořilé přijetí hrabětem jako by rozptýlily veškeré moje pochybnosti a obavy. Jakmile jsem se uklidnil, zjistil jsem, že napůl umírám hlady. Chvatně jsem se tedy upravil a vydal se do té druhé komnaty.

Večeře už byla na stole. Můj hostitel, který stál u velikého krbu a opíral se o kamennou římsu, mi elegantně pokynul ke stolu a řekl:

„Posaďte se prosím a povečeřte, jak je vám libo. Věřím, že mě omluvíte, když se k vám nepřipojím, ale obědval jsem a večer už nejím.“

Předal jsem mu zapečetěný dopis, který mi svěřil pan Hawkins. Otevřel ho, s vážnou tváří přečetl a poté mi ho s milým úsměvem podal, abych si ho přečetl také. Jedna část dopisu mě zvlášť potěšila:

Mrzí mě, že mi záchvat dny, kteroužto chorobou chronicky trpím, na  nějaký čas naprosto znemožňuje jakékoli cestování. S  potěšením Vám však mohu sdělit, že jsem schopen poslat zdatného zástupce, jednoho z těch, k nimž mám veškerou myslitelnou důvěru. Je to mladý muž plný síly, osobitě nadaný a  velmi důvěryhodný. Je diskrétní, dovede mlčet a  vyrostl v  mých službách. Během svého pobytu Vám bude plně k službám a splní veškeré Vaše pokyny.

Hrabě sám přistoupil ke  stolu, zdvihl poklop mísy a  já se bez okolků pustil do výborného pečeného kuřete. Dále večeře sestávala z kusu sýra, salátu a láhve starého tokajského, jehož jsem vypil dvě sklenice. Zatímco jsem jedl, hrabě se mě hojně vyptával na cestu a já mu postupně vylíčil všechny své zážitky.

Po večeři jsem si dle hostitelova přání přitáhl židli k ohni a zapálil si doutník, který mi nabídl s omluvou, že on sám nekouří. Měl jsem teď příležitost si ho prohlédnout a  zjistil jsem, že jeho tvář je velice výrazná. Byl to velmi dravčí, jakoby ptačí obličej s úzkým dlouhým nosem s nezvykle vykrojeným chřípím, s vysokým klenutým čelem a s vlasy rostoucími na spáncích spoře, jinde však hustě. Mohutné obočí z bujně se kroutících chlupů bylo nad nosem téměř srostlé. Ústa, pokud jsem je mohl pod hustým knírem rozeznat, byla nesmlouvavá, spíš s nádechem krutosti a s neobyčejně špičatými bílými zuby. Ty vyčnívaly ze rtů, jejichž nápadná rudost dokazovala u  muže jeho věku ohromující vitalitu. Pokud jde o  to ostatní, uši měl bledé a nahoře nesmírně zašpičatělé, bradu širokou a energickou a  tváře pevné, byť pohublé. Základním dojmem byla mimořádná bledost.

Z  jeho rukou, které měl položené na  kolenou, jsem si ve  světle ohně až dosud všiml jen hřbetů a připadaly mi nápadně bílé a jemné. Jenže teď zblízka jsme si nemohl nevšimnout, že jsou spíš hrubé a široké s pokroucenými prsty. A zvláštní věc – uprostřed dlaní mu rostly chloupky. Nehty měl dlouhé a pěstěné, zastřižené do špičky. Když se nade mnou hrabě naklonil a  dotkl se mě rukou, nemohl jsem potlačit zachvění. Možná to bylo jeho páchnoucím dechem, ale zmocnil se mě tak hrozný pocit nevolnosti, že jsem to za žádnou cenu nedokázal utajit.

Hrabě si toho zjevně všiml a odtáhl se. S hrozivým úšklebkem, který víc než předtím odhalil vyčnívající zuby, se znovu posadil na své místo u krbu. Nějakou dobu jsme mlčeli, a když jsem se podíval k oknu, spatřil jsem první matný záblesk nadcházejícího úsvitu. Všude jako by se rozprostíralo zvláštní ticho. Ale když jsem se zaposlouchal, uslyšel jsem, jako by zdola z  údolí vyla spousta vlků. Hraběti se blýsklo v očích a pravil:

„Poslouchejte ty děti noci. Jaká nádherná hudba!“ Výraz mé tváře ho zřejmě zarazil, proto dodal: „Ach, pane, vy lidé z města se nedokážete vžít do pocitů lovce.“ Načež se zvedl a prohlásil: „Ale vy už musíte být unavený. Ložnici máte připravenou a zítra spěte tak dlouho, jak jen chcete. Já budu až do odpoledne pryč, takže se dobře vyspěte a hezké sny.“ S dvornou úklonou mi sám otevřel dveře osmistěnné místnosti a já vešel do své ložnice.

Připadám si jako v Jiříkově vidění. Pochybuji. Bojím se. Napadají mě podivné věci, které se neodvažuji přiznat ani sám sobě. Bůh mě ochraňuj, už jen kvůli těm, kdo jsou mi drazí! 7. května – Zase už je časné ráno, ale já si odpočinul a uplynulých čtyřiadvacet hodin mi uběhlo příjemně. Spal jsem až do pozdního dne a probudil se sám od sebe. Když jsem se oblékl, šel jsem do toho pokoje, kde jsem večeřel, a na stole našel studenou snídani a v konvici na krbu horkou kávu. Na stole ležela také kartička se vzkazem:

Musím se na chvíli vzdálit. Nečekejte na mě. D.

Posadil jsem se a vychutnával bohatou krmi. Když jsem skončil, rozhlížel jsme se po  zvonku, abych dal vědět služebnictvu, žádný jsem však nenašel. Napadlo mě, že když vezmu v úvahu všechny ty mimořádné důkazy o bohatství onoho domu, jimiž jsem obklopen, existují zde na druhou stranu i podivné nedostatky.

Zlatý stolní servis má tak nádherné provedení, že musí mít nesmírnou cenu. Záclony a čalounění židlí a pohovek i závěsy na mém loži jsou z  těch nejvzácnějších a  nejkrásnějších látek a  v  době výroby musely být fantasticky drahé, protože jsou staletí staré, i když ve  skvělém stavu. Podobné jsem viděl v  Hampton Courtu, ale ty byly opotřebované, roztřepené a  prožrané moly. Zatím v  žádném pokoji jsem však neobjevil zrcadlo. Ani u mě na toaletním stolku, musel jsem si proto z vaku vyndat zrcátko na holení, abych se vůbec mohl oholit nebo učesat. Nikde jsem také dosud nezahlédl žádného sloužícího ani z okolí hradu nezaslechl nějaký zvuk vyjma vlčího vytí.

Nějakou dobu po  tom, co jsem dojedl – nevím, zda tomu říkat snídaně nebo oběd, protože jsem jedl mezi pátou a šestou odpoledne – jsem se začal ohlížet po něčem ke čtení, poněvadž po hradě jsem se bez svolení hraběte potulovat nechtěl. V pokoji nebylo naprosto nic, ani kniha, ani noviny, dokonce ani psací potřeby, otevřel jsem proto další dveře a objevil jakousi knihovnu. Zkusil jsem i protější dveře, ale ty byly zamčené.

V knihovně jsem ke své velké radosti našel celé police plné anglických knih i svázaných ročníků časopisů a novin. Stůl uprostřed pokrývaly anglické časopisy a noviny, žádné z nich však nebyly novějšího data. Knihy byly nejrůznějšího zaměření – historie, geografie, politika, politická ekonomie, botanika, geologie, právo, všechny pojednávající o Anglii a anglickém životě, o jeho zvycích a způsobech. Vyskytovaly se tu dokonce takové tiskoviny jako Londýnský adresář, statistické ročenky, Whitekarův almanach, seznamy důstojníků pozemních a námořních sil a k mé radosti také seznam lidí zabývajících se právem a zákony.

Zatímco jsem si prohlížel knihy, otevřely se dveře a vešel hrabě. Srdečně mě pozdravil a vyjádřil naději, že jsem si v noci důkladně odpočinul. Potom pokračoval:

„Jsem rád, že jste sem našel cestu, jsem si totiž jistý, že je zde toho dost, co vás bude zajímat. Tihle společníci,“ položil ruku na  pár knih, „jsou mí dobří přátelé a  několik uplynulých let, od  té doby, co mě napadlo jet do  Londýna, mi skýtají přemnohé hodiny radosti. Skrze ně jsem se naučil znát vaši famózní Anglii, a znát znamená milovat. Toužím procházet přeplněnými ulicemi vašeho velkolepého Londýna, být uprostřed toho lidského víru a shonu, sdílet jeho život, jeho přeměnu, jeho smrt a vše, co ho činí tím, čím je. Ale běda! Váš jazyk jsem zatím poznal jen z knih. To jen vám se, příteli, zdá, že jej znám z hovoru.“

„Ale hrabě,“ namítl jsem, „vždyť angličtinou vládnete a mluvíte dokonale.“

Obřadně se uklonil. „Děkuji vám, příteli, za mimořádně lichotivé ohodnocení, přesto se však obávám, že jsem urazil teprve kousek z cesty, po níž se hodlám ubírat. Pravda, znám gramatiku i slovní zásobu, zatím však nevím, jak je používat při hovoru.“

„Mluvíte ovšem skvěle,“ řekl jsem.

„Ne tak docela,“ odvětil. „Vím, že kdybych se pohyboval a mluvil u vás v Londýně, nenašel by se tam nikdo, kdo by ve mně nerozeznal cizince. To mi nestačí. Zde jsem šlechtic, bojar, prostý lid mě zná, jsem pán. Avšak cizinec v cizí zemi je nikdo, lidé ho neznají a  neznat znamená nezajímat se. Jsem spokojený, když jsem jako ostatní, takže se nikdo nepozastaví, když mě uvidí, ani ho nezarazí, když mě uslyší mluvit, neřekne, vida, cizinec!

Už jsem pánem tak dlouho, že budu pánem vždycky nebo že alespoň nikdo nebude panovat mně. Vy ke mně nepřicházíte pouze jako zástupce mého přítele Petera Hawkinse z Exeteru, abyste mě informoval o  mé nové londýnské nemovitosti. Věřím, že se mnou zde nějaký čas setrváte, abych z našich rozmluv mohl pochytit anglickou intonaci. Mrzí mě, že jsem byl dnes pryč tak dlouho, ale vy to někomu, kdo má co činit s tolika důležitými záležitostmi, jistě odpustíte.“

Samozřejmě jsem prohlásil, že to zcela chápu, a dotázal se, zda mohu tuto místnost navštěvovat podle libosti.

Odpověděl: „Ano, zajisté,“ a  dodal: „Na  hradě můžete jít, kam si budete přát, kromě zamčených dveří, do nichž ovšem chtít vejít nebudete. Z jistého důvodu je všechno tak, jak je, a kdybyste viděl mýma očima a sdílel moje znalosti, možná byste tomu porozuměl lépe.“ Podotkl jsem, že jsem si tím jistý, a on pokračoval:

„Tady jsme v  Transylvánii a  Transylvánie není Anglie. Naše způsoby nejsou ty vaše a  mnoho věcí vám zde bude připadat zvláštních. Vždyť jen podle toho, co jste mi vyprávěl o vašich dosavadních zkušenostech, víte už sám, jak podivné věci se tu mohou odehrávat.“

Rozvinul se z  toho dlouhý rozhovor, a  jelikož bylo zřejmé, že hrabě touží si povídat, i kdyby jen kvůli samotnému tomu povídání, zahrnul jsem ho spoustou otázek ohledně věcí, které se mi už staly nebo o nichž jsem se dozvěděl. Hrabě občas uhnul od tématu nebo hovor obrátil s předstíráním, že mi nerozumí, ale celkem zodpověděl s veškerou otevřeností všechno, nač jsem se ptal.

Načež, jak čas plynul a já si troufal víc, jsem se ho začal vyptávat na některé z těch podivných věcí z předchozí noci, jako třeba proč chodil ten vozka do  míst, kde viděl modré plameny. Vysvětlil mi, že se všeobecně věří, že určitou noc roku, vlastně právě tu minulou noc, mají mít neomezenou moc zlí duchové a modrý plamen je vidět nad každým místem, kde je ukrytý poklad.

„Není téměř pochyb,“ pokračoval, „že v  oblasti, kterou jste minulou noc projížděli, se poklady skrývají, protože Valaši, Sasové a Turci o toto území po staletí bojovali. V celém kraji není ani píď země, která by nebyla nasáklá lidskou krví, místních i nájezdníků. Staré časy bývaly velice rušné, přicházely hordy Rakušanů a Uhrů a domácí obyvatelé táhli proti nim, muži i ženy, ale i starci a děti ve skalách nad průsmyky čekali, až nájezdníci přijdou, aby jim mohli uměle vyvolanými lavinami přivodit zkázu. A  pokud vetřelci zvítězili, nenašli zde téměř nic, protože zdejší přátelská půda všechno skryla.“

„Ale jak to může zůstávat neobjevené tak dlouho?“ namítl jsem. „Vždyť přece existují jistá znamení, kde hledat. Stačilo by trochu se namáhat s pátráním.“

Hrabě se usmál, a jak jeho rty odhalily dásně, vynořily se ony podivné dlouhé špičáky.

„Protože ti vaši venkované jsou v jádru zbabělci a hlupáci!“ odvětil. „Ty plameny se objevují jen jedinou noc a za oné noci se nikdo v této zemi nehne ze dveří, pokud nemusí. A drahý pane, i kdyby se odvážil, stejně by si nevěděl rady. Vždyť ani ten venkovan, o němž jste mi vykládal, že si všiml místa s plamenem, by za denního světla netušil, kde se má dát do práce. A odvážil bych se přísahat, že dokonce ani vy byste to místo už nenašel.“

„To máte pravdu,“ připustil jsem. „Kdybyste mě zabil, nevím, kde bych ho měl hledat.“ Potom jsme přešli k jiným věcem.

„Nuže,“ vyzval mě nakonec, „povězte mi o Londýnu a o domě, který jste pro mě obstaral.“

S omluvou za opomenutí jsem odešel do svého pokoje, abych ze zavazadla vyzvedl patřičné dokumenty. Zatímco jsem je uspořádával, uslyšel jsem ze sousední místnosti cinkot porcelánu a  stříbra, a  když jsem pak procházel kolem, všiml jsme si, že je sklizeno ze stolu a lampa rozsvícená, už se tou dobou úplně setmělo. Světlo svítilo i ve studovně či knihovně a hraběte jsem našel, jak leží na pohovce a  čte si. Ze všech myslitelných možností si zvolil Bradshawova cestovatelského průvodce po Anglii. Když jsem vešel, sklidil ze stolu knihy a  noviny a  společně jsme se ponořili do  plánů, dokladů a údajů všeho druhu. Všechno ho zajímalo a kladl mi spousty otázek týkajících se místa a jeho okolí. Zjevně si předem prostudoval vše, co se mu podařilo o dané lokalitě sehnat, protože zcela evidentně věděl mnohem víc než já. Když jsem to postřehl, zareagoval:

„Ale, příteli můj, není snad třeba, abych to znal? Až tam přijedu, zůstanu sám a  můj přítel Harker Jonathan – ach, promiňte, podlehl jsem zvyku své země klást rodné jméno na první místo – můj přítel Jonathan Harker nebude po mém boku, aby mě usměrňoval a pomáhal mi. Bude nejspíš na míle daleko v Exeteru zpracovávat s mým dalším přítelem Peterem Hawkinsem právnické dokumenty. Tak je to!“

Důkladně jsme probrali vše ohledně nákupu nemovitosti v Purfleetu. Když jsem hraběte seznámil s  veškerými údaji, získal jeho podpis na  potřebné doklady a  napsal průvodní dopis, který jsem spolu s  doklady hodlal poslat panu Hawkinsovi, začal se mě vyptával, jak jsem tak příhodné místo objevil. Přečetl jsem mu poznámky, které jsem si tehdy dělal, zde je cituji:

„V jedné postranní ulici v Purfleetu jsem narazil na sídlo, které se zdálo odpovídat požadavkům. Omšelé oznámení hlásalo, že je to tam na prodej. Kolem domu, který nebyl opravován drahně let, vede vysoká starobylá zeď z masivních kamenů. Zavřené brány z tvrdého starého dubového dřeva a železa jsou prožrány plísní a rzí.

Usedlost se jmenuje Carfax, což je nepochybně zkomolenina z původního Quatre Face, neboť dům je čtyřstranný, orientovaný podle základních směrů kompasu. Rozloha pozemku činí celkem asi dvacet akrů, obklopených výše zmíněnou pevnou kamennou zdí. Roste tu množství stromů, které místu dodávají poněkud pochmurný vzhled, je zde i hluboký, temně vyhlížející rybník či spíš jezírko, napájené zjevně nějakými prameny, protože voda je čistá a čile odtéká. Dům je velice rozlehlý, stavěný postupně ve všech minulých obdobích, řekl bych, že zřejmě už od středověku, jelikož jedna jeho kamenná část je nesmírně masivní jen s pár vysoko umístěnými okny opatřenými hustou železnou mříží. Vypadá jako část tvrze a přiléhá ke  staré kapli nebo kostelu. Nemohl jsem tam vejít, protože jsem neměl klíč od spojovacích dveří z domu, udělal jsem však svým kodakem snímky z  různých stran. Dům je rozčleněný různými přístavbami a mohu jen odhadovat, že musí pokrývat velmi rozsáhlou plochu. V bezprostřední blízkosti je jen pár domů, k jednomu velice rozlehlému přibyla nedávno přístavba a stal se z něj soukromý ústav pro choromyslné. Z našeho pozemku tam však není vidět.“

Když jsem skončil, hrabě pravil: „Jsem rád, že je dům starý a veliký. Já sám pocházím ze staré rodiny a  žít v  novém domě by mě zabilo. Dům nelze učinit obyvatelným za den a koneckonců – jak málo dní tvoří století. Těší mě i to, že je tam starobylá kaple. My transylvánští šlechtici nemáme rádi pomyšlení, že by naše kosti ležely mezi obyčejnými mrtvými. Nevyhledávám ani radovánky, ani veselí, ani jásavé rozkošnictví z  přemíry slunečního svitu a  šumivých vod, které těší lidi mladé a rozverné. Já už mladý nejsem a moje srdce není po únavných letech truchlení nad mrtvými naladěno jásavě. Navíc jsou zdi mého hradu pobořené. Je tu mnoho stínů a vítr studeně vane rozbitými hradbami i  okenními křídly. Miluji chlad a stín, a mohu-li, zůstávám se svými myšlenkami sám.“

Jeho slova mi nějak neladila s jeho vzhledem či snad jako by črty jeho tváře zavinily, že jeho úsměv vypadal zlověstně a chmurně.

Brzy nato se omluvil a  opustil mě s  prosbou, abych dal dohromady doklady. Nějakou chvíli byl pryč a  já si začal prohlížet knihy kolem. Jednou z  nich byl atlas, který jsem našel otevřený přirozeně na  Anglii, ta mapa jako by se používala hodně často. Při pohledu na  ni jsem na  jistých místech nalezl vyznačené kroužky a při jejich bližším zkoumání jsem zjistil, že jeden je poblíž Londýna na východní straně, přesně tam, kde se nachází nová nemovitost hraběte. Další dva označovaly Exeter a Whitby na yorkshirském pobřeží.

Hrabě se vrátil skoro za hodinu. „Stále ještě ležíte v knihách?“ poznamenal. „Dobrá. Ale pořád pracovat nemůžete. Pojďte! Bylo mi řečeno, že vaše večeře je hotová.“ Vzal mě za paži a přešli jsme do  vedlejší místnosti, kde jsem na  stole nalezl znamenitou večeři. Hrabě se znovu omluvil, že se už naobědval, když byl mimo dům. Stejně jako včera večer však zůstal sedět a hovořil, zatímco já jedl. Po večeři jsem si stejně jako minule zakouřil a hrabě zůstal se mnou, vykládal a dlouhé hodiny mi kladl otázky na všechna myslitelná témata.

Ovšemže jsem si uvědomoval, že se dost připozdívá, nic jsem však neříkal, protože jsem se cítil být zavázán k tomu, abych přáním svého hostitele vyšel po  všech stránkách vstříc. Ospalý jsem nebyl, včerejší dlouhý spánek mě posílil, nemohl jsem se však ubránit pocitu chladu, který se člověka zmocní s příchodem úsvitu a svým způsobem připomíná změnu přílivu. Říká se, že ti, co jsou na pokraji smrti, odcházejí většinou za  svítání nebo při změně přílivu. Každý, kdo znavený a neschopný hnout se z místa takovou změnu ovzduší zažil, tomu jistě uvěří. Najednou se čirým ranním vzduchem pronikavě ozvalo kohoutí kokrhání.

Hrabě Drákula vyskočil a  prohlásil: „Hle, zase je tu ráno! Jak neomalené, že jsem vás zdržel vzhůru tak dlouho. Musíte o  mé nové drahé zemi Anglii vykládat méně poutavě, abych nezapomínal na to, jak čas kolem nás letí.“ A s dvornou úklonou mě kvapem opustil.

Šel jsem do svého pokoje a rozhrnul závěsy, moc toho ale k vidění nebylo. Okno vedlo na nádvoří, viděl jsem pouze hřejivou šeď svítání. Proto jsem závěsy zase zatáhl a zapsal jsem dnešní den. 8. května – Když jsem začal tyto zápisky zaznamenávat, měl jsem obavy z přílišné rozvláčnosti. Teď jsem ale rád, že jsem šel od počátku do detailů, protože je tady něco tak zvláštního, že se nemohu zbavit tísnivého pocitu. Kéž bych se odtud bezpečně dostal nebo sem nikdy nepřijel. Možná na mě začíná působit ten podivný noční život, ale kdyby šlo jenom o to! Kdyby aspoň bylo s kým promluvit, možná by to bylo lepší, jenže tady nikdo není. Můžu hovořit jenom s hrabětem – bojím se, že jedinou živou duší na tomto místě jsem já. Pokusím se být věcný, jak jen to fakta dovolují. Pomůže mi to všechno snášet a nepovolovat uzdu fantazii. Pokud povolím, jsem ztracen. Dovolte mi tedy přímo vyjádřit, jak na tom jsem, či jak se moje situace jeví.

Lehl jsem si do postele, a když jsem po pár hodinách spánku pocítil, že už déle spát nemohu, vstal jsem. Zavěsil jsem si k oknu zrcátko na holení a začal se holit. Najednou jsem na rameni ucítil ruku a uslyšel, jak mi hrabě přeje dobré jitro. Lekl jsem se, zaskočilo mě, že jsem ho neviděl, přestože celá místnost za mnou se v zrcadle odrážela. Leknutím jsem se trochu řízl, ale v té chvíli jsem si toho nevšiml. Poděkoval jsem hraběti za pozdrav a znovu se obrátil k zrcadlu, abych se přesvědčil, že jsem se spletl. Tentokrát nemohlo jít o omyl, protože stál vedle mě a já ho viděl přes rameno. Jenže v zrcadle jeho odraz nebyl! Viděl jsem celý pokoj za sebou, avšak kromě mě ani stopy po někom jiném.

Bylo to děsivé završení té spousty podivných věcí a ještě to posílilo onen nejasný tísnivý pocit, který se mě v přítomnosti hraběte vždycky zmocňoval. Vtom jsem si povšiml, že mi pořezání trochu krvácí a  krev mi stéká po  bradě. Odložil jsem břitvu a  otočil se, abych se podíval po  nějaké náplasti. Když hrabě uviděl mou tvář, v  očích mu zaplál démonický běs a  znenadání mi hrábl po  krku. Ucukl jsem a  jeho ruka se dotkla růžence s  křížem. Okamžitě se změnil, běs ho opustil tak rychle, že bych byl skoro nevěřil, že tu někdy něco takového vůbec bylo.

„Buďte opatrný,“ řekl hrabě. „Na pořezání si dávejte pozor. V této zemi je to nebezpečnější, než si myslíte.“ Pak popadl holicí zrcátko a pokračoval: „A tahle bídná věc, která působí jen škodu. Hanebná cetka lidské marnivosti. Pryč s tím!“ Otevřel okno a jediným trhnutím děsivé ruky vyhodil zrcátko ven, na kamenném nádvoří hluboko pod námi se roztříštilo na tisíc kusů. Poté beze slova odešel. Štve mě to, protože nevím, jak se teď mám holit, leda snad s pomocí pláště hodinek nebo dna holicí misky, která je naštěstí kovová.

Když jsem přišel do jídelny, snídaně byla připravená, hraběte jsem však nikde neviděl. Snídal jsem tedy sám. Je divné, že jsem dosud hraběte neviděl ani jíst, ani pít. Musí to být opravdu zvláštní člověk. Po snídani jsem trochu propátrával hrad. Vyšel jsem na schody a objevil místnost obrácenou k jihu.

Měla nádhernou vyhlídku, ze svého místa jsem si ji mohl plně užít. Hrad stojí na samém vrcholu hrozivé propasti. Kámen hozený z  okna by padal tisíc stop, aniž by o  něco zavadil! Kam oko dohlédne, všude je záplava zelených vrcholků stromů, jen občas narušená nějakou roklí. Tu a tam se hlubokými soutěskami uprostřed lesů vinou st



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.