načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Drake – Peter McLean

Drake

Elektronická kniha: Drake
Autor: Peter McLean

Napínavé fantaskní detektivky se svéráznými drsnými detektivy jsou oblíbeným literárním žánrem a úvodní díl nové řady se s hrdiny a dějem také nemaže a uhání z výstředního kopce. Don Drake, momentálně zásadně zadlužený nájemný vrah a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 301
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Drake ... přeložila Michaela Macková
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7029-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavé fantaskní detektivky se svéráznými drsnými detektivy jsou oblíbeným literárním žánrem a úvodní díl nové řady se s hrdiny a dějem také nemaže a uhání z výstředního kopce. Don Drake, momentálně zásadně zadlužený nájemný vrah a vyvolávač démonů, svou práci nesnáší. Bohužel však dluží vysokou částku právě samotnému šéfovi londýnského démonského podsvětí a tak si nemůže jen tak odjet na dovolenou. Když si Drake sám pro sebe stanoví opravdu poslední zakázku, dojde k fatální tragédii, která jeho osudovou cestu nasměřuje přímo na čelo černé listiny. Ještě, že mu zůstali alespoň nějací přátelé. Arcidémon ze starobylého artefaktu a padlý anděl Trixie. A co čert nechtěl, někde nedaleko se potlouká i sám Lucifer. První díl ostré urban fantasy řady noirových detektivních thrillerů Spálený muž. Drsný hlavní hrdina Drake je nespokojený zadlužený nájemný vrah schopný vyvolávat démony, ale také potíže.

Popis nakladatele

Zábavná a vtipná urban fantasy z Londýna: nájemný vrah a vyvolávač démonů v jednom hledá vykoupení, v cestě mu však stojí síly zla….

Seznamte se s Donem Drakem, opravdu velmi zadluženým nájemným vrahem, který umí vyvolávat démony. Svou práci nemá rád. Raději by popíjel v baru a od vražd i nadpřirozena dal ruce pryč. Jenže dluží peníze nesprávnému člověku — tedy nesprávnému démonu, samému šéfovi londýnského démonického podsvětí. Rozhodne se proto přijmout poslední zakázku, ale všechno se pokazí a Drake omylem zabije nevinné dítě. Teď se skutečně ocitá na černé listině. Jeho jedinými přáteli zůstávají arcidémon uvězněný ve starobylém artefaktu a záhadná Trixie. Naneštěstí pro Drakea se poblíž nachází i Lucifer… Má-li Drake najít odpuštění a klid, bude muset bojovat.

-----

Absolutní klenot, který řádně šlape na plyn. Drsný, výstřední, vtipný, surový noir thriller s démony navrch. Drake je úchvatná postava . - Dave Hutchinson, spisovatel

Co mají společného Chandler, Guy Ritchie, Harry Potter a přemožitelka upírů Buffy? Pravděpodobně odpovíte, že nic moc. Ale buďte si jistí, že odteď je tomu jinak.  - SFX Magazine

  Osvěžující urban fantasy s podivuhodně nedokonalým vulgárním hlavním hrdinou, který navzdory pochybným životním rozhodnutím není daleko od vykoupení.  - Susan Murrayová, spisovatelka

Peter McLean (nar. 1972) se narodil poblíž Londýna, pohyboval se na norwichské alternativní scéně, kde střídal špinavé noční kluby se studiem bojových umění a praktické magie. Kromě psaní se od třinácti let věnoval kungfu. Pracuje v datacentru americké nadnárodní společnosti. Drake (2016) je jeho první kniha ze série Spálený muž. Druhý díl Dominion vyšel v angličtině na podzim roku 2016 a český překlad se připravuje na jaro 2018.

Zařazeno v kategoriích
Peter McLean - další tituly autora:
Drake Drake
Dominion -- Spálený muž 2 Dominion
 (e-book)
Dominion Dominion
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

S PÁ L E N Ý

M U Ž

I

S P

Á L E N Ý

M U Ž

I

H O S T





BRNO

 


Copyright © Peter McLean 216

Originally published in the English language Originally published in the English language

by Angry Robot Books, an imprint of Watkins Media by Angry Robot Books, an imprint of Watkins Media

Limited, under the title: DRAKE Illustrations © Ivana Šáteková, 217

Translation © Michaela Macková, 217

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 217 (elektronické vydání)Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 217 (elektronické vydání) ISBN 978-8-7577-218-3 (Formát PDF) ISBN 978-8-7577-219- (Formát ePub) ISBN 978-8-7577-22-6 (Formát MobiPocket)ISBN 978-8-7577-22-6 (Formát MobiPocket)

Věnováno Diane,

která byla stále

se mnou, cestou tam

a zase zpátky.

Věnováno Diane,

která byla stále

se mnou, cestou tam

a zase zpátky.



Kapitola 1

Uviděl můj warpový kámen a vsadil andělskou lebku.

Rozhodně jsem neměl dost na to, abych takovou sáz

ku dorovnal. V ruce jsem měl fleš až po Rytíře a Věž,

což je v Osudech slušná karta, ale ten warpový ká

men byl vše, co mi zbylo. Prsty mě ale svěděly touhou

si na lebku sáhnout a vlastnit ji. Koukl jsem na svo

je karty — z ruky na mě hleděl Rytíř pohárů. Půso

bil vesele a opile, v tom svém malovaném tarotovém

světě. Šťastnej bastard. Já jsem byl jen opilý. A v Lon

dýně.

Na druhé straně zakouřeného klubu se někdo za

smál. Od jiného hráčského stolu bylo slyšet, jak o sebe

cinkly skleničky a pak zarachotily kostky. Proti mně

sedící Pelyněk vypadal netrpělivě. Mezi své tenké še

divé rty si vrazil další cigaretu a zapálil ji o špaček té

předešlé. Aniž by se díval, típl ho ve vajgly přetékají

cím popelníku vedle sebe. Do nedýchatelného vzduchu

v klubu vyfoukl další dávku štiplavého kouře. V tříden

ním strništi vousů na tváři se mu zachytil pramínek

dlouhých mastných vlasů.

Volnou ruku ledabyle položil na temeno lebky a po

hladil ji svými nikotinem zčernalými prsty.

„Tak co, Drakeu?“ zeptal se. „Zatraceně, nemám na

to celou noc.“



Odkašlal jsem si. Hned se ke mně přivlnila číšnice

s lahví v ruce. Do sklenky mi nalila další štědrou dáv

ku velmi drahé, velmi staré a čisté sladové whisky. Po

děkoval jsem pokývnutím. Je fakt pěkná, napadlo mě.

Hezký ocas. Jindy bych to na ni zkusil, ale dneska jsem

byl ve vážné situaci a potřeboval jsem se soustředit

na hru. Kopl jsem do sebe whisky a sklenku položil na

stůl.

Zase Věž. Dneska už je to potřetí, co jsem si ji vy

táhl coby trumf. Tohle bylo fakt pošahaný znamení.

A jestli ne, tak už nevím co. Pohledem jsem přejel po

dvou hromádkách karet na stole. Tlustý balík s bar

vami a tenčí s Velkou arkánou — karty v něm byly

v téhle hře trumfy. Napadlo mě, jestli Pelyněk nějak

nepodvádí, ale to tu byla velmi nebezpečná myšlenka.

Trochu jsem si povolil kravatu a protáhl bolavý krk —

jen to prasklo. Pelyněk už na vršek lebky doslova bub

noval a jeho rohatý bodyguard na mě začal vrhat po

hledy, jimiž mi naznačoval, ať si radši ani nezkouším

dojít na záchod. Napadlo mě, kde tak asi můžete kou

pit smoking na skoro tři metry vysokého démona a ja

kému krejčímu by takový požadavek nepřipadal divný.

Uvědomil jsem si, že se zase nesoustředím, a donutil

jsem se znovu koukat do karet.

„Hele,“ začal jsem a snažil se při tom ignorovat toho

obrovského bodyguarda. „Chtěl bych to dorovnat,

ale...“

„Seš zrovna švorc,“ dokončil za mě větu Pelyněk. „Je

to tak?“

Usmál se na mě. Pelyněk měl jeden z nejodpudivěj

ších úsměvů, co jsem kdy viděl. A smrděl až do nebes.

Cítil jsem ho i z místa, kde jsem seděl. Přitom nás dě



lil metrový karetní stůl a ve vzduchu bylo tolik kou

ře, že by to zabilo menšího psa. Nebyl to smrad nemy

tého těla, takový, co vydávají bezdomovci, tohle bylo

mnohem horší. Pelyněk páchl asi jako hniloba, nemoc

a další lidská utrpení. A taky jako levné cigarety, řekl

bych. Většinou smrděl po spoustě a spoustě levných

cigaret.

„Jo,“ uznal jsem. „Obávám se, žes mě obral.“

„Břídile,“ utrousil. Podíval se na mě a v očích mu

blýsklo. „Ale mohl bych,“ pokračoval, „ti s tím po

moc t.“

Moje hráčské já se zatetelilo. Začal jsem se nata

hovat po sklence, ale došlo mi, že už je prázdná. Roz

hlédl jsem se tedy po klubu a snažil se vypadat v klidu.

Dneska tu bylo asi dvacet zákazníků, směska jich

a nás. Většinu ovšem tvořili oni. Pelyňkův klub byl

samozřejmě soukromým podnikem, rozhodně ne pří

stupný široké veřejnosti. Vlastně, široká veřejnost ho

ani nemohla vidět. Pokud jste nevěděli, kde přesně se

v uličce zastavit a který kousek té vlhké zdi pokryté

graffiti je začarovaný, aby skryl vchod, prošli jste pros

tě kolem. No, a i když jste tohle všechno věděli, Pelyň

kův podnik byl přístupný čistě jen na pozvání.

„Och,“ poznamenal jsem. „A to jak?“

„Můžu tě založit,“ odpověděl. „Aspoň natolik, abys

dokončil tuhle hru.“

„Proč bys to dělal?“ zeptal jsem se.

„Vím, že mi to splatíš.“ Pokrčil rameny. „Tak jako

tak, mám tě rád, Drakeu.“

Ne, nemáš, pomyslel jsem si. Ne, nemáš, pomyslel jsem si. Ne, nemáš Ty nemáš rád nikoho.

Měl jsem v ruce Rytířskou fleš a Věž a hodně, oprav

du hodně jsem chtěl tu lebku. S andělskou lebkou bych



mohl dělat spoustu různých věcí. Pokusil jsem se Pelyňka znejistit přímým pohledem do očí. Pokud to teď složím, o warpový kámen stejně přijdu. Pokud to risk nu a vyhraju, odejdu odsud s oběma artefakty a hromadou peněz navrch.

Co máš, sakra, v ruce, hajzle?

Číšnice mi znovu dolila. Fakt má roztomilý ocásek, Fakt má roztomilý ocásek, Fakt má roztomilý ocásek

pomyslel jsem si, zatímco se zase vlnila pryč. Zpra

vidla jsem si s démony nezačínal, ale v jejím případě

bych rád udělal výjimku. Idiote. Jako kdyby tě chtěla.

Spolkl jsem nalitou tekutinu a zakuckal se. Cítil jsem,

jak se tenhle panák archivní whisky propaluje mým

krkem dolů ke všem těm ostatním v mých útrobách.

Uvědomil jsem si, že nás sleduje pěkných pár lidí. Ří

kám lidí, ale to je poněkud přehnaný výraz. Přece jen,

byli jsme v Pelyňkově klubu.

Dal jsem si načas a znovu se rozhlédl. Osazenstvo

klubu se změnilo a jedinými „našinci“ zde teď byli po

starší hoodoo čaroděj, jehož černá tvář se leskla po

tem stékajícím zpod krempy jeho hedvábného cylin

dru, a padesátnice pomalu si ovívající tvář vějířem

z pavích per. Toho čaroděje jsem nijak moc neznal, ale

často jsem ho tu vídal a jeho vzezření se mi vždycky

líbilo. Byl to prostě takový ten fajn starý chlápek. Chá

pete, co myslím? Tu ženu jsem vůbec neznal. Jinak tu byli už jen „oni“ — rohatí, šupinatí, opeření, bodlinatí nebo jakákoli hnusná kombinace něčeho z toho.

Všichni byli velmi slušně oblečení a do různé míry opi

lí. Takovým tím vychovaným způsobem opilí. Tak, jak to dokážou jen nóbl lidi. I oni mohli do klubu jen na

pozvání, a Pelyněk si sem nepustil jen tak ledajakého

démona. Pro plebs byl dole bar.



Znovu jsem koukl na čaroděje v bílé kravatě, bílém

fraku a saténovém cylindru. V jedné ruce držel sklen

ku rumu a druhou paží objímal kolem pasu onu oca

satou servírku. Čekal jsem, že mě to bude štvát, ale ne.

Místo toho jsem si jen pomyslel: Hodně štěstí, kámo.

Po bocích ji hladil prsty obtíženými blýskavými dia

manty. Mrkl na mě a já si uvědomil, že jsem se na něj

usmál.

Jo, kdyby tak byl můj táta aspoň trochu jako ty. Do

prdele práce.

„Dobrá,“ pronesl jsem nakonec. „Založ mě a já uká

žu, co mám v ruce.“

Pelyněk přikývl. „Domluveno.“

Vyložil jsem své karty na stůl. Pelyněk se na ně

dlouze a pozorně podíval a pomalu zavrtěl hlavou.

Otočil karty ve své ruce, aby mi ukázal full house

a Soud. Bastard.

„Nemáš zrovna šťastnej den, Drakeu,“ dodal.

Odsunul jsem se od stolu, vyskočil na nohy a oka

mžitě pocítil účinky vypité whisky. Zapotácel jsem se

a chytil se kraje stolu, abych se udržel na nohou.

„Pomalu,“ upozornil mě Pelyňkův bodyguard.

Zhluboka jsem se nadechl. Moje vnitřnosti se bou

řily. Prohrál jsem, prohrál jsem warpový kámen, a teď

ještě dlužím Pelyňkovi, sakra.

„Jsem v pohodě,“ zamumlal jsem. „Jen potřebuju na

vzduch.“

„Jo, to máš pravdu,“ přitakal bodyguard. Na skoro

třímetrovou rohatou příšeru to znělo až moc přívětivě.

„Běž domů, Drakeu,“ řekl mi Pelyněk a zapálil si

další cigaretu. „Ozvu se ti. Jak už jsem řekl, vím, že

mi to vrátíš.“



Jistěže jsem neměl na to, abych mu to vrátil. Ani

zdaleka ne. Neměl jsem nic, takže jsem dokonce mu

sel z klubu pěšky. Když si nemůžete dovolit ani zasra

nej taxík, je to hodně špatný. Nesnáším chození pěšky.

Koneckonců táhne mi na čtyřicet a taková procházka

by řádně protáhla každého mého věku.

Když je zima a prší, je jižní Londýn ve tři ráno za

traceně hnusný místo. Tahle část města je naštěstí

dost děsivá na to, aby se sem po půlnoci báli vkročit

i zloději. Clony jsou tu tak tenké, že z druhé strany

proklouzne spousta divných věcí, a stává se to často.

Pelyňkův klub nestojí tam, kde stojí, bezdůvodně. Ven

ku byla ale kurevská zima, v porovnání s teploučkem

klubu.

No, aspoň jsem měl celý chodník sám pro sebe.

S límcem vysoko zdviženým, vlasy přilepenými na

čelo a rukama hluboko v kapsách kabátu jsem se po

tácel domů. Díky studenému dešti jsem začal střízli

vět. Což byla ta poslední věc, po které jsem teď toužil.

„Zatracený Osudy,“ mumlal jsem si pod vousy. „Za

tracenej Pelyněk. Blbec.“

Vpotácel jsem se do boční uličky, abych se vymo

čil a schoval se před deštěm za velkými průmyslovými

popelnicemi. Z nějakého důvodu mi to po pití whisky

nikdy moc nejde, a tak jsem tam asi stál déle, než bylo

rozumné. Došlo mi, že se najednou nějak hodně, hod

ně setmělo. Za mnou si něco odkašlalo.

„Vypadni,“ řekl jsem.

Obklopila mě tma hustá jako inkoust. Zapnul jsem

si poklopec a otočil jsem se k odkašlávajícímu. Nevi

děl jsem nic, ale zhruba jsem věděl, kde je, a zatraceně

dobře jsem věděl, že mě sleduje.



„Budeš se držet naší dohody, nebo sis přišel pro na

kládačku?“ zeptal jsem se.

Tma se opět přesunula, zaváhala, ale pak se oko

lí projasnilo a já opět viděl protější zeď. Sledoval jsem,

jak se oblak temnoty odplížil dál do uličky. Teda po

kud se dá o oblaku říct, že se plíží. Byl to samozřejmě

jen laciný trik, ale bylo to lepší než se koukat na věc,

co se v tom oblaku schovávala. Osobní zkušenost.

Hned po svém příchodu do téhle části jižního Lon

dýna jsem se zdejšími nočními tvory uzavřel dohodu.

Podmínky byly jednoduché. Pokud oni neotravovali

mě, já neotravoval je. Věděli, že by se jim to zatrace

ně nelíbilo, kdybych si jich začal všímat, a tak s radostí moji nabídku přijali. Občas jsem jim jen musel při

pomenout, kdo je tu šéf — nic víc. A kdyby byly nějaké

pochyby, tak šéf jsem tu byl já. Zavrtěl jsem hlavou a zamířil zpátky na ulici. Ramenem jsem při tom na

razil do zdi. Asi jsem přece jen ještě tak úplně nevy

střízlivěl.

Nakonec jsem se dostal domů. Domovem byla

moje kancelář, přímo nad krámem s bangladéšskými

potravinami na hlavní ulici. Hrozně nóbl, já vím. Ale aspoň jsem měl vlastní dveře vedoucí na ulici, s vlast

ním jménem a tak. Na štítku stálo „Don Drake, hie

romancer“, napsáno velkým zlatým písmem. Teda do té doby, než nějaký vtipálek posprejoval slovo „hiero

mancer“ a napsal pod to „břídil“. Měl jsem v plánu to

opravit, ale pořád jsem se k tomu nějak nedostal.

Čelem jsem se opřel o dveře a snažil se z kapes vylo

vit klíče. Na třetí pokus jsem se trefil do zámku, vpo

tácel se dovnitř a napůl po čtyřech vylezl po prostých

dřevěných schodech nahoru do kanceláře. Za sebou



jsem nechával mokrou cestičku. Vzadu bylo něko

lik místností, ve kterých jsem opravdu bydlel. A ješ

tě jedna, kde jsem pracoval. Chlast jsem však schová

val v kanceláři. Promočený kabát jsem hodil na gauč,

zapadl do svého odřeného koženého otočného křesla

a otevřel spodní zásuvku pracovního stolu.

Měl jsem tam poloprázdnou láhev whisky a něko

lik poměrně čistých skleniček. Moje whisky byla pod

statně levnější než ta, jakou nalíval Pelyněk, ale bylo

to rozhodně lepší než nic. Vykašlal jsem se na sklenič

ky a napil se rovnou z láhve. Vlastně když se nad tím

zamyslíte, láhev je taky ze skla, takže jaký je v tom

rozdíl? A stejně tu není nikdo další, komu bych mohl

nalít.

Polkl jsem whisky a zavřel oči. Do prdele s tím!

Probuzení bylo bolestivé — zvonění telefonu. Spal

jsem shrbený na stole, prsty stále obtočené kolem

hrdla prázdné láhve. Zašmátral jsem po telefonu pra

vou rukou a uvědomil si, že právě tou držím láhev.

Škubl jsem sebou, protože se odkutálela k okraji sto

lu a roztříštila se o tvrdou dřevěnou podlahu. Zamru

čel jsem a počkal, až se telefon přepne na záznamník.

Píplo to, potichu cvaklo a zachrastilo, jak se rozběhl

starý kazetový mechanismus.

„Dobré ráno, pane Drakeu,“ ozval se ženský hlas.

Znělo to profesionálně a trochu naštvaně, jako by bylo

pod její úroveň volat někomu, jako jsem já. Upřímně,

pravděpodobně bylo. „Tady Selina z kanceláře pana

Pelyňka. Pan Pelyněk by byl rád, kdybyste mu ještě

dnes ráno zavolal a probral s ním splacení svého dlu

hu. Hezký den.“



Zamračil jsem se. Pelyněk? Co, do prdele, chce? Ale

ne... Moje chlastem nasáklá paměť se v bolestí pulzu

jícím nepořádku mé hlavy pomalu probouzela a mně

se chtělo brečet. Můj warpový kámen. Vzpomněl jsem

si. Prohrál jsem svůj warpový kámen. A nejen to, měl

jsem teď u Pelyňka dluh v hodnotě andělské lebky. Dě

silo mě, kolik to tak může být, a pokud jsme se na

ceně dohodli včera večer, byl jsem příliš opilý na to,

abych si teď vzpomněl. Warpový kámen byl posledním

mocným artefaktem, který mi zbyl. Ostatní... No řek

něme, že mi vždycky šlo líp pití než hraní Osudů.

Pomalu jsem se posadil a chytl se za břicho. Ža

ludeční šťávy a napůl strávená whisky se propalova

ly mým hrdlem zpět do úst. Zvažoval jsem, že se pů

jdu vyzvracet, ale nakonec jsem to s úšklebkem spolkl.

Když tak nad tím přemýšlím, možná mi ani to pití ni

kdy nešlo moc dobře.

Samozřejmě že warpový kámen nebyl můj úplně

poslední artefakt, ale kdybych měl náhodou zase chuť

vsázet se o další, máte povolení mě na místě zastřelit.

Vyhrabal jsem se na nohy a přemístil se do pracovny,

abych se podíval na ten opravdu poslední artefakt.

Nápis na jmenovce dole samozřejmě nebyl zcela

pravdivý. Možná ta část s břídilem jo, ale ne ta o hiero

mancerovi. Hieromancie je věštění z vnitřností obět

ních zvířat, pokud jste to nevěděli, a i kdybych to

uměl, není to zrovna můj obor. Víte, i chlap s mým

talentem na vykládání hovadin by měl problém uživit

se čtením z vnitřností holuba. Ne, skutečné peníze

získávám přivoláváním a odvoláváním. Přivolávání

a odvolávání jsou jedny z nejstarších magických dis

ciplín a vždycky to byly ty nejnebezpečnější a nejvíc



tabu disciplíny. A bez debaty taky ty nejlukrativnější.

Díky nim jsem platil nájem a kupoval chlast.

Otevřel jsem dveře do pracovny a pohlédl na Spá

leného muže.

„Ránko,“ pozdravil jsem.

„Vypadáš jako přejetej parním válcem,“ řeklo to.

„Co se děje?“

Spálený muž byl asi dvaceticentimetrová soška sto

jící na oltáři na druhém konci mé pracovny. Jeho zá

pěstí a kotníky obepínala malinkatá železná pouta

připojená k řetězům pevně zapuštěným do bytelného

dubového vršku starodávného oltáře. Byla to ta nej

mocnější věc, kterou jsem kdy vlastnil, a když to tak

vezmu, i viděl. Na podlaze mé pracovny byl pečlivě na

kreslen velký vyvolávací kruh z klasického grimoáru

Lemegeton Clavicula Salomonis neboli Lemegeton Clavicula Salomonis neboli Lemegeton Clavicula Salomonis Menší klíčky

Šalamounovy. Skrze Spáleného muže jsem mohl tento Šalamounovy. Skrze Spáleného muže jsem mohl tento Šalamounovy

kruh používat k přivolávání démonů a k tomu, abych

je přiměl plnit mé požadavky. Jistí lidé, ne zrovna ta

koví, které byste si zvali domů na čaj, by dali hotové

jmění za to, abyste za ně na někoho poslal démona.

„Jsem v prdeli,“ přiznal jsem se.

Spálený muž zachrochtal smíchy. „To je mi novinka.“

Prohrábl jsem si vlasy a povzdechl si. Jediný pro

blém byl, že Spálený muž nebyl takovým zajatcem, ja

kého bych si přál. Jo, jasně, dělal cokoli, co jsem mu

přikázal, protože musel, ale měl příšernou povahu.

Nemluvě o tý jeho prořízlý hubě.

Svlékl jsem pomačkané sako, ve kterém jsem vče

ra večer usnul, a odhodil ho do kouta, daleko mimo

kruh. Na své bílé košili jsem si všiml skvrn od zaschlé

ho potu. Velice elegantní. Rozvázal jsem si kravatu —



po mém spánku s ksichtem na stole připomínala po

mačkanou pásku do psacího stroje — a odhodil ji na

zem. Zápasil jsem s knoflíky na své špinavé košili.

„Co tentokrát?“ zeptal se Spálený muž.

Znovu jsem na něj pohlédl a při tom si sundal ko

šili. Jak už jsem řekl, byl malinkatý, ale až děsivě živý.

Každičký milimetr jeho drobného nahého těla byl

zčernalý a zpuchřelý. Praskliny na jeho kůži odhalova

ly namodralé, mokvavé a rudé popáleniny vespod. Byl

naprosto odporný, a hlavně neustále hladový.

„Pelyněk,“ řekl jsem. „Dlužím mu a nemůžu zapla

tit.“

Přistoupil jsem k oltáři, sehnul se a nabídl Spálené

mu muži svou zjizvenou hruď.

„Idiote. Tys zase hrál Osudy, co?“ poznamenal.

„A ani náhodou jsi nepil, co?“

Vyrazil kupředu a zaťal své drobné jehličkovité

zuby do masa těsně pod mou levou bradavkou. Zavr

čel jsem. Začal sát a krev z čerstvé rány mu stékala po

bradě.

„Může snad medvěd být katolík?“ zamumlal jsem

a ucukl bolestí. „Potřebuju, abys to za mě urovnal.“

Spálený muž oddálil tvář od mé hrudi a vzhlédl.

„S Pelyňkem?“ řekl. „S tím Pelyňkem? Arcidémo

nem Pelyňkem? Zbláznil ses?“

„Kolik Pelyňků znáš?“ odsekl jsem. „Jo, s tím!“

„A sakra,“ prohlásil. „Sakra, sakra, sakra. Příště by

sis měl dávat větší pozor, s kým hraješ karty. Ne.“

Naklonil se dopředu a znovu se do mě zakousl. Po

dle mě trošku víc, než by bylo nutné. Hrozné stvoření.

„Musíš,“ připomněl jsem mu. „Jsi můj, Spálený

muži. Přikazuji ti to.“



Škubl hlavou dozadu, aniž by otevřel ústa — z čis

té zlomyslnosti z mé hrudi vyrval malý kousek zkrva

veného masa. Zařval jsem bolestí a už už jsem zvedal

ruku, abych ho rozmáčkl, když tu mi došlo, jak pří

šerná hloupost by to byla. Musel jsem si znovu při

pomenout, že je to jen soška reprezentující démona,

a ne skutečné stvoření. Toho skutečného démona si

lidská mysl ani nedokázala představit. Svěsil jsem ruku

a upřeně na něj hleděl.

„Nech si to,“ řekl s ústy plnými masa.

„Přikazuju ti to,“ zopakoval jsem. „Potřebuju anděl

skou lebku. Okamžitě.“

Spálený muž se uchechtl. „Kdybych dokázal přivo

lávat věci, nebyl bys na mizině.“ Ušklíbl se. „Nemů

žeš mi přikazovat věci, který nejsem schopnej udělat.

Takhle to nefunguje.“

Povzdechl jsem si. Ta odporná věc měla samozřej

mě pravdu. Takhle to nefungovalo. Postavil jsem se

a se zamručením si promnul oči. Cítil jsem, jak z mís

ta, kde mi vykousl kus masa, stéká po mé hrudi teplá

krev. Třeštila mi hlava a znovu jsem zvažoval, zda se

nemám vyzvracet.

„Co mám teda dělat?“ nadhodil jsem.

Pokrčil rameny, jen jeho železné okovy zachřestily.

„Nemůžeš dělat nic,“ odpověděl. „Nemáš čím zapla

tit. Tak to prostě je. Budeš se muset přiznat a uvidíš,

co on na to.“

„Kolik,“ zeptal jsem se opatrně, „jakou přesně cenu

má andělská lebka?“ Už při vyřčení té otázky jsem se

děsil odpovědi.

Když mi to řekl, poblil jsem si boty.



Než jsem se osprchoval, trochu upravil a uklidil tu

rozbitou láhev whisky, bylo skoro poledne. Pořád

jsem měl pocit, jako by mi někdo v hlavě bušil tisíci

kladívky, ale aspoň už mi nebylo zle od žaludku. Vy

lezl jsem z koupelny a upřeně se zadíval na zavřené

dveře své pracovny. Musel jsem tam totiž Spáleného

muže zamknout, abych už neslyšel to jeho chichotání.

Zvedl jsem telefonní sluchátko a vytočil číslo Pelyňko

vy kanceláře.

„Zdravím, Selino,“ pozdravil jsem, jakmile to zved

la. Snažil jsem se nasadit okouzlující tón. „Tady Don

Drake, jak se vede?“

„Pane Drakeu,“ odpověděla, „zdá se, že už jste

po včerejší noci v pořádku.“

„Jo, znáte to, mám trošku těžkou hlavu, ale jinak

jsem v pohodě,“ zalhal jsem a přitom se nuceně za

smál. „Víte, jak to chodí.“

„Obávám se, že nevím,“ poznamenala a já v tu chví

li naprosto živě viděl kyselý výraz v jejím obličeji. „Pan

Pelyněk je momentálně zaneprázdněn. Řeknu mu, že

jste volal.“

„Jo, ohledně toho...“ přerušil jsem ji. „Říkal jsem si,

že by možná bylo lepší, kdybych se v jeho kanceláři

stavil osobně. Měli bychom probrat pár věcí, takže by

možná bylo lepší to udělat... z očí do očí?“

Selina si nesouhlasně odfrkla. Měl jsem neodbyt

ný pocit, že naprosto přesně ví, o čem chci s Pelyň

kem mluvit.

„Je to velmi zaneprázdněný muž,“ podotkla a já

slyšel klikání klávesnice, jak kontrolovala jeho diář.

„Můžu vám s ním domluvit patnáctiminutovou schůz

ku dnes ve čtyři v jeho klubu, ne v kanceláři.“



„Ve čtyři? To zní dobře.“

„O tom opravdu pochybuji,“ pronesla a zavěsila.

Chvilku jsem na telefon přihlouple zíral a pak jsem

zavěsil také. Toliko k mé okouzlující osobnosti.

Do doby, než bylo potřeba vyrazit do klubu, zbýva

ly nějaké tři hodiny. Na jídlo jsem neměl ani pomyš

lení, a i když jsem měl nutkání zajít na panáka na

uklidněnou, mému žaludku by to asi ještě pořád ne

prospělo. Na vteřinku mě napadlo zastavit se u Deb

bie, ale náš vrtkavý vztah byl právě v bodě nevídání se.

A navíc, nebyl jsem si jistý, že bych se chtěl zase vídat,

kdyby se pro to rozhodla.

„Kašlu na to,“ zamumlal jsem a z věšáku na dveřích

sundal svůj náhradní kabát. „Vždycky můžu k Velký

mu Daveovi.“

Vyrazil jsem ven. Dole na hlavní ulici, hned vedle

bangladéšských potravin, byla kavárna. Pořádná kavár

na, ne jedna z těch, co jsou součástí amerických řetěz

ců a myslí si, že po vás za hrnek pěny můžou chtít čty

ři libry. Zastavil jsem se, abych zamkl, a při tom jsem

zjistil, že nějakej debil pod můj nápis na dveřích při

škrábal ke slovu „břídil“ výraz „ožralej“. Někdo mě vče

ra v noci očividně viděl jít domů. Rozhodně s tím ná

pisem musím něco udělat, pomyslel jsem si. pisem musím něco udělat, pomyslel jsem si. pisem musím něco udělat Ale ne teď.

Vešel jsem do kavárny, kde mě přivítala typická

vůně slaniny a přepáleného tuku.

„Jak to jde, Rosie?“ pozdravil mě Velkej Dave zpo

za pultu.

„Dneska jen kafe, Dave,“ odpověděl jsem. „Pěkně sil

ný, buď tak hodnej.“ Posadil jsem se k oknu a z plas

tového ubrusu zvedl noviny, které tam někdo nechal.

Pokud jste to nevěděli, „Rosie Lee“ je v cockney výraz



pro „šálek čaje“ — a já čaj nesnáším. Ani bych se ho

nedotkl. Jsem zásadně kafař, a tak mi Velkej Dave říká

Rosie. Zkrátka londýnský humor. Člověk si na to zvyk

ne. Jen tak mimochodem, Velkej Dave se ve skutečnos

ti jmenuje Dave. A je to velkej chlap. Toť vše ke zdejší

mu smyslu pro humor.

Velkej Dave mi donesl otlučený, ale skoro čistý

hrne ček silné černé kávy. Dal jsem mu libru. Takhle

má vypadat kavárna, ne jako ty sračkačíno podniky.

Děkuji, nechci. Usrkával jsem svoje kafe a listoval no

vinami. Zabíjel jsem čas. Momentálně jsem měl celý

podnik sám pro sebe, ale věděl jsem, že se to tu brzy

zaplní poledními davy. Už jen ten všudypřítomný zá

pach slaniny na mě byl moc. Předpokládal jsem, že

můj žaludek nezvládne pohled na lidi, kteří si to sku

tečně dají k obědu. A bylo jasné, že to jíst budou. Bylo

to v podstatě to jediné, co tu servírovali. Soustředil

jsem se na noviny a snažil se na to nemyslet.

„Hej, Rosie,“ promluvil na mě Dave zhruba po dva

ceti minutách. „Zírej!“

Koukl jsem se, na co ukazuje. Ukazoval ven z okna

přes ulici.

„Ty vole,“ ujelo mi.

Byla naprosto nádherná. Jinak ji ani nejde popsat.

Jako naprosto, totálně, nepopsatelně nádherná. Byla

vysoká, blonďatá, v upnutém černém koženém kabá

tě, lesklé vlasy svázané do dlouhého copu přehozeného

přes rameno podél jejího dokonalého těla. Stála před

novinovým stánkem naproti a upřeně pozorovala ob

chod s potravinami.

„Co bych dal za takovou holku...“ mumlal si pro

sebe Velkej Dave. Já ho ale už neposlouchal.



Zíral jsem na ni. Abych se přiznal, i přes všechny ty

kecy nejsem vlastně v magii moc dobrý. Zvládnu ně

jaké to věštění, vymítání a sem tam různé další kous

ky, ale všechny pořádné věci dělá Spálený muž, ne já.

Sorry, ale tak to prostě je. Jedna z věcí, které ale do

kážu sám, je vidět záře a aury. Aury jsou více méně

bezvýznamné. Pokud nejste kouzelník a nevíte, co

s nimi. Každý má auru. Obvykle ale jde o matný mod

rý opar kolem lidí. Většinou se ani neobtěžuju po nich

koukat. Její ale byla zářivě bílá a tak jasná, že jsem ji

mohl vidět z místa, kde jsem seděl, a ani jsem se ne

musel snažit. A to bylo, stručně řečeno, zatraceně div

ný. Další věc, co mě zaujala, bylo, že na sobě nemě

la žádné zbytečné cetky. Byla skutečně tak přirozeně

půvabná.

„Znáš ji, Rosie?“ zeptal se mě Velkej Dave.

„Co? Ne, nikdy jsem ji neviděl,“ odpověděl jsem. A je

to škoda. Musím přiznat, že mám pro blondýny sla

bost.

„No, pozoruje tvůj bejvák,“ podotkl.

Došlo mi, že má pravdu. Nezírala na obchod s po

travinami, ale na okno nad ním. Na mou kancelář. Za

tímco jsem se snažil přijít na to, co to znamená, projel

kolem doubledecker. Než přejel, zmizela.

„Kdo zaváhá, nežere,“ pronesl Velkej Dave oduševně

le. „Měls jít ven a pokecat s ní, dokud jsi mohl.“

„Hmmm...“ zamručel jsem. Tím jsem si popravdě

vůbec nebyl jistý. Byla krásná, ale něco na té bílé auře

mě setsakra děsilo.

Uvědomil jsem si, že mi málem vystydlo kafe. Na

víc byl skoro čas. Jeden klad to ale mělo — zatímco

jsem tam seděl, přešla mě kocovina.



„Kámo, udělej mi na cestu housku se slaninou,“ po

žádal jsem.

Na několik minut jsem Davea zaměstnal přípravou

a při odchodu už jsem žvýkal obsah papírového sáčku

plného housky a teplého tuku. Celé dny jsem se necítil tak dobře. Pořádný kafe někdy dokáže zázraky.

Když jsem odbočoval do uličky, kde stojí Pelyňkův

klub, bylo za deset čtyři. Jelikož jsem tam byl dost často, věděl jsem, kde přesně se zastavit, aniž bych se mu

sel obtěžovat s hledáním záře. Přejel jsem rukou přes

konkrétní místo na zdi počmárané graffiti a zamumlal vstupní heslo. Vstoupil jsem do zdi. Bylo to chladné a lepkavé, jako když projdete pavučinou. Nic víc na tom ale nebylo. Na druhé straně se nacházel malý

nóbl bar, kde trávila večer lůza, která nebyla pozvá

na nahoru do klubu. Hlavní světla momentálně osvětlovala celý nechutně ušmudlaný bar. Takovéhle noční kluby ve dne z nějakého důvodu vždycky vypadají hnusněji než za tmy. Nevím proč, ale je to tak. Někdo

by o tom měl napsat studii. A získat na ni pěkně tuč

ný grant.

Bar byl opuštěný. Až na Pelyňkova osobního hlí

dače. Večerní oblek vyměnil za jedny ošoupané džíny, těsně obepínající jeho tlustá stehna, a za ten největ

ší pletený černý svetr, jaký jsem kdy viděl. Vypadal tak

ještě mohutněji, než jsem si pamatoval. Hlavu měl ly

sou jako koleno a z čela mu trčely obrovské rohy. Ru

kávy svetru měl vyhrnuté nad předloktí, která byla ši

roká jako moje stehna. Kývl jsem na něj.

„Dobrý odpoledne,“ pozdravil jsem. „Mám schůzku

s tvým šéfem.“




„Seš Drake,“ poznamenal. „Jo, Selina psala, že se sta

víš.“ Vyndal z kapsy mobil a ukázal mi na něm zprávu,

kdybych náhodou nepochopil, co tím myslí. Zdálo se,

že je sám na sebe pyšný. „Pojď nahoru.“

Po schodech potažených tlustým červeným kober

cem mě vedl do klubu. I tady byla rozsvícená světla,

která teď ve dne naprosto ničila obvyklou atmosféru

klubu. Rozhlédl jsem se kolem a přemýšlel nad tím,

jak je, sakra, možné, že tohle místo v noci vypadá tak

stylově. Nedělám si srandu, když říkám, že by někdo

na téma příšernost nočních klubů ve dne měl napsat

doktorskou práci. Kéž by mě to napadlo za mých stu

dentských let!

Něco hrozně vysokého a nepřirozeně hubeného

stálo za barem a leštilo skleničky. Pelyněk seděl v křes

le u okna, pokuřoval a četl Financial Times. Na klo-Financial Times. Na klo-Financial Times

pě drahého černého obleku měl popel z cigarety, vlasy

si stále neumyl ani se neoholil. Když už jsem u toho,

nemyslím si, že by se těmto činnostem kdy věnoval.

Vzhlédl a uviděl mě.

„Drakeu,“ pronesl a kývl na mě. „Nechci bejt ne

zdvořilej, ale nemám moc času. Copak mi neseš?“

Odkašlal jsem si. Cítil jsem, jak se mi v žaludku

obrátila Daveova houska se slaninou. Jako bych tam

najednou měl stovky červů. Tohle nedopadne dobře.

Celou cestu jsem se snažil vymyslet, co řeknu, ale

moje myšlenky se stále vracely k oné blondýnce. Tak

že i teď jsem pořád netušil, co říct. Znovu jsem si od

kašlal.

„A sakra,“ prohlásil Pelyněk a upřeně se na mě za

díval — vypadal jako obrovský úlisný lasičák. „Přinesls

mi velký hovno, co?“




„No já,“ zadrhl jsem se. „Já...“

„Do prdele!“ vybouchl. „Nandej mu to, Connie.“

Nechápu, jak se něco tak velkého může pohybovat

takovou rychlostí. Ale může. Hlídačova pěst narazi

la do mého žaludku silou rozjetého nákladního vlaku

a já se octl na všech čtyřech dva metry od místa, kde

jsem původně stál. Zalapal jsem po dechu. Houska

se slaninou se s velkou pompou vrátila na světlo

světa, a hlavně na Pelyňkův koberec.

„Hnus,“ poznamenal hlídač, jehož jméno bylo patr

ně Connie.

Nevtipkoval. Hřbetem ruky jsem si utřel sopel

a zvratky a znovu se mi navalilo.

„Hele, Pelyňku,“ zalapal jsem po dechu. „Dej mi pár

dní a já najdu způsob, jak—“

„Ne,“ přerušil mě Pelyněk. „Nenajdeš. Co myslíš,

Connie?“

„Pochybuju o tom, pane Pelyňku,“ odpověděl Con

nie.

„Ty uděláš přesně to, co ti řeknu,“ pokračoval Pely

něk. „Rozumíš?“

Přikývl jsem. Pořád jsem se snažil popadnout dech.

Nerozuměl jsem tomu. To ale stejně bylo jedno. Vě

děl jsem akorát, že už nechci další ránu od Con nieho.

„Hodnej kluk,“ pochválil mě Pelyněk. „Protože

moc dobře víme, že nemáš nejmenší šanci svůj dluh

splatit, domluvíme se, že ho místo toho odpracuješ.

Fér?“

Na kolenou v louži vlastních zvratků jsem nebyl

zrovna v nejlepší vyjednávací pozici, a tak jsem jedno

duše znovu kývl.

„Zvedni ho,“ přikázal Pelyněk.




Hlídač mě popadl za zátylek, jednou rukou mě zvedl

a posadil do křesla naproti Pelyňkovi. Zasténal jsem.

„Díky, Connie,“ zabručel jsem.

„Jmenuji se Constantinos,“ poznamenal. „Ale nevadí, Connie je v pohodě.“

„Takže...“ začal Pelyněk, „...mám tu jeden problémek.

A ty ho za mě vyřešíš.“

„Jakej druh problémku?“ zeptal jsem se.

„Takovej druh, kterej zvládáš nejlíp,“ odpověděl Pelyněk. „Potřebuju se zbavit nějakejch lidí.“

„Lidí?“ opakoval jsem po něm.

„Jo, opravdovejch lidí,“ potvrdil. „Kdyby to byli tvorové jako já, vyřešil bych si to sám, ale moji hoši jsou poněkud...“

Bez dalších slov máchl směrem ke Conniemu, kte

rý se tyčil nad jeho křeslem a jehož rohy pomalu škrá

baly o strop klubu.

„Nápadní?“ navrhl jsem ten správný výraz.

„Jo, nápadní. To je to správný slovo. Ale ty ne. Tak

že ty to za mě vyřešíš. Něco přivoláš a pošleš to na ně.

Nebo prostě půjdeš a proženeš jim hlavou kulku. Co

já vím... Je mi jedno, jak to uděláš, ale uděláš to. Dlu

žíš mi to, Drakeu.“

„O koho vlastně jde?“ zeptal jsem se.

Řekl mi to a mně se znovu udělalo špatně.




Kapitola 2

„Pěkně si tě podal, co?“ poznamenal Spálený muž.

„Vsadím se, že to věděl celou dobu, že na tu lebku ne

máš.“

Povzdechl jsem si. Měl pravdu, samozřejmě. Bě

hem dlouhé, skličující cesty domů z Pelyňkova klu

bu tohle došlo i mně. Předtím jsem s Pelyňkem karty

nikdy nehrál. Až do toho večera. Do klubu jsem ale

chodil často. Věděl, kdo jsem, kde žiju, s kým běž

ně hraju karty, o jak vysoké sázky a mnoho dalších

věcí — dost na to, aby mu bylo jasné, že nemám moc

peněz. Je diná cenná věc, kterou jsem měl, byl Spá

lený muž a já se zatraceně dobře postaral, aby se

o něm nedozvěděl. Nikdo o něm nevěděl a tak to mělo

i zůstat.

Chci říct, jo, dokážu si vydělat. Opravdu hodně vy

dělat. Pokud mám práci. Jenže ani v jižním Londýně

v současnosti není moc lidí, kteří by na někoho chtě

li poslat démona. O práci jsem moc často nezavadil

a peníze nevydrží věčně. Řekněme, že hraní Osudů

mi jde lépe než hospodaření. A v Osudech jsem hov

no hráč. Pelyněk to na mě nepochybně nastražil tak,

abych prohrál. Ten parchant včera večer dost možná

i podváděl.




„Jo,“ přitakal jsem. „Ne že bych s tím teď mohl

něco udělat. Pokud teda nechci, aby mi Connie pře

uspořádal vnitřnosti.“

Spálený muž si pohrdavě odfrkl. „Pokud se vykašleš

na Pelyňka, bude Connie tvůj nejmenší problém.“

„Jo,“ zase jsem kývl. „Takže to budeme muset udě

lat, co?“

„Vypadá to tak,“ řekl Spálený muž. „O koho vlast

ně jde?“

„Vincenta a Danny,“ odpověděl jsem.

„Do prdele!“ zaklel. „To bude složitý. Nemůžeme je

místo toho uplatit?“

„Proč si mě asi na tu prácičku jen tak nenajal?“

oplatil jsem mu otázkou. „Pelyněk tolik nezbohatl tím,

že by utrácel.“

„Dobrej postřeh. Smůla, chlape.“

„Smůla“ je slabé slovo. Vincenta a Danny McRotho

vy zná každý kouzelník v zemi. A ne zrovna v dobrém.

Z těch, co jsem znal, byli jediní, kdo měl dostatečný

vliv, aby se mohli byť jen pokusit plést do Pelyňkových

obchodních zájmů. A poslední dobou dělali víc, než

že by o tom jen přemýšleli. Jejich základnou byl Edin

burgh, kde byly Clony ještě tenčí než v jižním Londý

ně. Edinburgh je zkrátka staré strašidelné město. Ti

dva se zajímali o importované mocné artefakty — ob

lázky z pobřeží, svaté relikvie, warpové kameny, růz

né části démonů a jejich tělesné tekutiny a tak podob

ně. Všechno, co kouzelníci jako já mohli potřebovat

k práci.

Pelyněk se snažil tenhle trh ovládnout už několik

let, takže když zjistil, že má nové obchodní rivaly, roz

hodně nebyl nadšen.




„To místo bude hlídaný na míli daleko,“ po dotkl

jsem. „Myslím, že slovo složitý to zdaleka nevysti

huje.“

„Měl by sis trošku věřit, ty jeden nevrlej šmejde,“

vynadal mi Spálený muž. „Kde je vůle, tam je i cesta,

a tak. Sepsals už svoji poslední vůli, že jo?“

„Naser si,“ odpověděl jsem. „Tohle je vážná věc.“

„Jo, to je,“ souhlasil Spálený muž. „Tenhle Vincent

je pěkně hnusnej týpek. Musíme ho sejmout tvrdě

a rychle. Uzemnit ho dřív, než se vzpamatuje. Poslal

bych vřískavce. Tu paničku moc neznám.“

„Danny je ještě horší,“ řekl jsem. „Co jsem slyšel, ve

volném čase provozuje nekromancii. Jen tak pro zá

bav u.“

„Jak roztomilé.“

Komické na tom je, že Pelyněk svým způsobem

prokazoval světu laskavost, když chtěl ty dva oddělat.

Přestože ze špatných důvodů. Přál jsem si jen, aby do

toho nezatáhl zrovna mě.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Nějaký skvělý nápady?“

„Hele, znáš mě, mám spoustu skvělejch nápadů,“

odpověděl. „Budeš ale muset vyběhnout ven a sehnat

mi pár věciček.“

„Co potřebujeme tentokrát?“

„Dvě libry železných pilin,“ odpověděl a já kývl. „Tři

pinty kozí krve, lahvičku rtuti a čtvrt unce na prach

rozdrcených mantichořích ostnů.“

„Děláš si ze mě prdel?!“ rozkřikl jsem se na něj.

„Mantichoří ostny?“

„Chceš to províst pořádně, nebo ne?“ odpověděl.

„Mantichoří ostny, nebo to můžeš zkusit s něčím

slabším, co na tu prácičku nemusí stačit. Chceš, aby




Vražednej Vincent a Danny, z nudy nekromancerka,

žili dost dlouho na to, aby si tě pak našli?“

„Dobře, dobře,“ zabrblal jsem.

„Pozdravuj ode mě Debbie,“ ušklíbl se, když jsem

odcházel.

Jo, tohle půjde výborně, pomyslel jsem si. Debbie,

myslím, že už jsem se o ní zmiňoval, je něco jako

moje přítelkyně. Aspoň občas. Je také jedním z nej

lepších alchymistů v Londýně a asi jediným člověkem,

u kterého je aspoň minimální šance, že mi dá něco

na dluh. Samozřejmě, kvůli železným pilinám nepo

třebujete alchymistu. Těch jsem, tak jako tak, měl do

statek — celý pytel na dně skříně. A kozí krev a žáby

jsou levné. Upřímně, ani kvůli nim nepotřebujete

alchymistu, ale asi byste se hodně načekali, než bys

te na Peckhamské chytli žábu nebo divokou kozu.

Chápete? Ani druhá možnost, vyrazit na hnusnej ven

kov s velkou sítí, nebo čím se taková havěť chytá, mě

nijak nelákala. Lahvička rtuti by mě taky nepřivedla

na buben, ale mantichoří ostny, to byla jiná. I čtvrt

unce bylo o čtvrt unce víc, než jsem si právě mohl

dovolit.

Budu muset doufat, že Drakeův šarm na Debbie

zapůsobí víc než na Selinu.

Nezapůsobil.

„Ty máš ale drzost,“ prohlásila Debbie a při tom

mě provrtávala pohledem skrz oblak fialového kouře.

„Proč bych měla?“

Něco neidentifikovatelného právě drtila ve velkém

kamenném hmoždíři. Všude kolem bublaly podiv

né věci, v dlouhých zahnutých skleněných trubičkách,




kondenzátorech, křivulích a jiných nádobách, které

jsem ani nedokázal pojmenovat. Následně to vše odka

pávalo do nejrůznějších baněk, kádinek a lahviček. Pod

některými aparáty syčely zapálené Bunsenovy kahany

a ze zdánlivě náhodně rozmístěných ventilů a těsně

ní unikal fialový a zelený kouř. Netušil jsem, k čemu

to všechno má být, a celé mi to připadalo jako nějaký

vlhký sen šíleného učitele chemie. Tohle vše bylo v je

jím obýváku. Zbytek jejího bytu vypadal mnohem hůř.

Žáby mívala v koupelně a na kuchyň jsem radši ani ne

myslel. Když jsem naposledy navštívil její ložnici, byla

v ní živá koza.

„Kvůli starým dobrým časům?“ navrhl jsem s nadě

jí v hlase.

„Běž se vycpat, Done,“ odvětila. „Ani nevím, proč

jsem tě pustila dovnitř.“

„Protože...“ začal jsem a chtěl pokračovat něčím ne

nuceným a milým, ale když jsem viděl, jak se tváří,

rozmyslel jsem si to a radši vsadil na upřímnost. „Pro

tože víš, že potřebuju pomoc.“

„Na tos měl myslet, když ses na mě posledně vykaš

lal kvůli kartám. Nebo proto, že ses ožral. Nebo pro

to, žes byl s nějakou běhnou, nebo cos to, sakra, dělal,“

zamumlala a odložila hmoždíř, aby seřídila některou

ze svých skleněných trubiček.

„Promiň, Debs,“ omluvil jsem se. „Opravdu. Jestli

mi nepomůžeš, jsem v prdeli.“

„Drsný,“ řekla a podívala se na mě. „S kým máš

trable tentokrát?“

„S Pelyňkem,“ přiznal jsem.

Trhla sebou. „Sakra.“

„Jo,“ přitakal jsem. „Je to docela zlý.“




„Ne, ty idiote, spálila jsem se.“ Vyšla zpoza pracov

ního stolu a vrhla na mě přísný pohled. „Za minutku

jsem zpátky. Na nic nesahej!“

Zmizela v koupelně se spáleným prstem v ústech.

Povzdechl jsem si a rozhlédl se. Skoro celé dvě stěny

byly od podlahy po strop pokryté poličkami. Na nich

stály stovky, možná tisíce skleněných lahví, fiol a za

vařovaček, z nichž každá byla pečlivě ručně popsa

ná. Měla tu olej z poleje, hřbitovní hlínu na hoodoo,

svěcenou vodu, různé typy krví a výtažků, rozemle

té a rozdrcené to či destilované ono. To vše ve zma

teném uspořádání, tedy z mého pohledu. Někde tam

určitě měla i mantichoří ostny. Rozhodně se tam na

cházelo hodně mrtvých věcí naložených ve sklenicích.

Většina těch neživých tvorů měla na můj vkus až moc

chapadel. Aspoň jsem teda doufal, že už ty věci ne

jsou živé.

Za minutu nebo dvě se Debbie vrátila s rukou ová

zanou mokrou utěrkou. Už se tvářila trošku míň na

štvaně. V tu chvíli jsem si všiml, že má na jedné pi

haté tváři čmouhu od sazí a v kaštanových vlasech

sepnutých do culíku zamotané kousky nějaké sušené

rostliny. Usmál jsem se na ni, ona se usmála taky a za

vrtěla hlavou.

„Seš opravdu idiot, Done, víš to, viď?“ řekla.

„Jo,“ přiznal jsem. Vedle ní rozhodně — Debbie byla

chytřejší, než bych já kdy mohl být. A díkybohu byla

důvěřivá. „Pojď sem, máš něco...“

Palcem jsem jí otřel čmouhu na tváři a naklonil se,

abych ji políbil. Což byl hodně špatný nápad.

„Ne, tak to teda ne,“ řekla a ustoupila ode mě.

„Tohle už se nestane, Done. Už ne.“




Sakra. „Hele,“ začal jsem. Cítil jsem se trapně. „To Sakra. „Hele,“ začal jsem. Cítil jsem se trapně. „To Sakra.

minule... Nebyl jsem s žádnou ženskou, jasný?“

„Takže ses jen opil a hrál karty? Jo, tak pak je to

samozřejmě v pořádku,“ řekla poněkud úsečně. „Ne,

omlouvám se, je to tvůj život. Dělej si s ním, co chceš.

Jen... Teď už jen sám za sebe, jasný?“

Povzdechl jsem si. Šarm dneska nebyl mou silnou

stránkou. Rukou jsem si přejel po tváři a znovu si po

vzdechl.

„Hele, Debs,“ začal jsem, ale přerušila mě.

„Sem tam pro tebe nějakou drobnost udělám,“ řek

la. „Pořád jsme... cokoli, co jsme byli předtím, než

jsem byla tak blbá a šla s tebou do postele. Asi přátelé.

Nebo jak tomu chceš říkat. Nerada bych viděla, jak si

tě Pelyněk podá, jasný?“

Aspoň na tomhle jsme se spolu shodli.

„Díky, Debs,“ řekl jsem. „Jsem tvým dlužníkem.“

„Jo, dlužíš mi 34 liber,“ odpověděla.

Pravděpodobně to bylo mnohem víc, ale nepřišlo

mi jako dobrý nápad to teď vytahovat. Stál jsem tam,

dokud mi všechno, co jsem potřeboval, nezabalila,

a cítil jsem se při tom jako zlobivý školák v ředitelně

na koberečku. Aspoň že mi to všechno dala na sekyru.

„Tady,“ řekla konečně a vrazila mi do rukou starou

tašku ze supermarketu. „Máš to tam všechno.“

Nakoukl jsem dovnitř. Ano, bylo tam všechno, do

konce i mantichoří ostny.

„Seš zlatíčko,“ poděkoval jsem.

„Ne, jsem blbec,“ utrousila a otočila se. „Teď padej,

než si to rozmyslím.“

Chtěl jsem něco říct, ale nic mě nenapadalo. Vzá

pětí se ke mně otočila zády a dál si tam štelovala ty




svoje trubičky a udělátka. Všiml jsem si, jak se jí tře

sou ramena. Zbaběle jsem odešel.

Ke mně domů to nebylo moc daleko, ale celou ces

tu jsem tašku pevně držel a ostražitě sledoval lidi kolem sebe. Kdyby mi ty věci někdo šlohl, už bych ne

měl jak je zase získat. Žáby se uvnitř strašně vrtěly,

což podle mě aspoň snižovalo pravděpodobnost, že by

mi někdo chtěl tašku štípnout, ale i tak... V téhle části města jeden nikdy neví.

Spálený muž už na mě netrpělivě čekal.

„Tak co?“ zeptal se. „Vyžebrals něco?“

„Drž hubu,“ zamumlal jsem a vyndával obsah tašky

na podlahu pracovny. „Mám to všechno.“

„Stará dobrá Debs,“ zahihňal se.

„Drž hubu,“ zopakoval jsem. „Ji z toho vynech,

jo?“

„Cíťo.“ Ušklíbl se. „Tak jdeme na to, připravíme se.“

Přípravy nám zabraly většinu dne. Přivolání a po

štvání démona je těžké. Než jsem správně utvořil

kruh, byla venku tma. Ustoupil jsem kousek a obdi

voval svoji práci. Smíchat železné piliny s kozí krví

a rtutí tak, abych dosáhl náležité konzistence, mi trva lo doslova věky. Konečný produkt teď dokonale le

moval obvod velkého vyvolávacího kruhu namalovaného na podlaze. Práškem z mantichořích ostnů jsem uvnitř každého vrcholu pentagramu nakreslil správ

né piktogramy. A to, co bylo nezbytné, jsem pro vedl

i se žábami. Odložil jsem nůž a protáhl jsem se, až

mi v zádech zapraskalo. Podíval jsem se na Spáleného muže.

„Připravenej?“ zeptal jsem se ho.




V jeho očích jsem viděl hlad.

„Připravenej,“ odpověděl.

Samozřejmě to byla zkurvená katastrofa.





Kapitola 3

Občas se zkrátka nejde dostatečně ožrat. Ale bůh ví,

že jsem to zkoušel.

Znám jeden takový trik s pravděpodobností. Na

to, abych vyhrál v loterii nebo porazil Pelyňka v Osu

dech, to nestačí, což je škoda, ale v případě potřeby

můžu s jeho pomocí dostat stolibrový jackpot z auto

matu v Růži a koruně. Dokud to nedělám moc často,

abych vzbudil podezření u Shirley, jsem v pohodě.

Díky tomu mám aspoň na pivo. Zatím jsem propil tak

půlku „vyhraných“ peněz a stále jsem byl při smyslech.

Což už tak v pohodě nebylo. Ani nevím, jestli se vů

bec šlo opít natolik, abych zapomněl na posledních pár

hodin. Byl jsem však odhodlaný to zkusit.

„Další rundu, Shirl,“ zahlásil jsem.

„Opravdu, Done?“ zeptala se. „Měl by ses vydat

domů, hochu.“

Vzhlédl jsem k ní ze své nahrbené pozice u baru.

Shirley byla poklad — správná staromódní mamá

z East Endu. Nikdy jsem nezjistil, co vlastně pohledá

vá v tomhle proklatým a divokým jižním Londýně, ale

její hospoda byla fajn.

„No tak, hraběnko, venku je zima,“ řekl jsem a po

kusil se o úšklebek. Upřímně, byl to sakra špatnej

pokus, ale vzhledem k tomu, že se mi v tu chvíli




chtělo neovladatelně brečet, to muselo stačit. „Dej

mi další.“

Zamával jsem na ni dvacetilibrovkou, ona si po

vzdechla a nalila mi pintu. Hned vedle mě postavila

whisky a smutně se pousmála.

„Co se stalo?“ zeptala se.

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Věř mi, holka, to nechceš

vědět.“

Ani já to nechtěl vědět. To byl hlavní důvod, proč

jsem byl v hospodě. Nedokážu popsat, jak moc jsem

chtěl zapomenout na to, co jsem tu noc udělal. Spoje

ní „zkurvená katastrofa“ to nevystihovalo ani vzdáleně.

Upil jsem z piva a obrátil do něj whisky. Byl jsem na

cestě do bezvědomí a nehodlal jsem si to zkazit. Trošku jsem drink promíchal a vypil ho.

Až moc na tu věc spoléháš, řekl jsem si v duchu Až moc na tu věc spoléháš, řekl jsem si v duchu Až moc na tu věc spoléháš

a myslel přitom na Spáleného muže. A jak se na mě,

po tom všem, díval.

Vzpomněl jsem si na úplně první skutečnou prácič

ku, kterou jsem s ním dělal, a jak se mi smál. Přivolá

vání a poštvání démona je obtížné a poněkud nepřes

ně pojmenované. Přivolávání je přesný název — přimět

něco, aby se to zjevilo v kruhu a vy jste s tím mohli mluvit, klást tomu otázky, uzavírat s tím dohody a podobně. Přivolávání a poštvání to je v případě, když

chcete něco na někoho poslat, a je poněkud odlišné.

Pokud chcete, aby váš démon zmasakroval někoho na

příklad v Paříži, zatímco vy jste v Londýně, nepřivoláte ho tam, kde jste, a nečekáte pak, až doletí, doplave

nebo stopem dojede do Paříže. Soustředíte svoji Vůli tam, kde je váš cíl, a použijete vyvolávací kruh, abyste zavolali svého démona a poslali ho rovnou na vámi



zvolené místo. Samozřejmě nemůžete vidět Paříž

nebo místo, kam ho posíláte, takže používáte nahlíže

cí sklo, díky kterému vidíte očima daného démona.

Krásné na tom je, že jste v jeho hlavě, takže ho mů

žete jaksepatří ovládat. Tím myslím opravdu ho ovlá

dat, pokud chcete — jako kdybyste s ním splynuli.

Ošklivé na tom je, že jste v jeho hlavě. A věřte mi,

být v hlavě démona takového druhu, který používáte

na tuhle práci, není pěkné. Každopádně když jsem při

volání a poštvání prováděl se Spáleným mužem po

prvé, šíleně se mi smál.

„Jen ho nech být,“ řekl mi. „Ví, co má dělat.“

„Co když mi uteče?“ zeptal jsem se.

Spálený muž ukázal na vyvolávací kruh kolem mě,

na pečlivě nakreslené piktogramy a všechny ty drahé

přísady.

„Na co myslíš, že jsou všechny tyhle sračky?“ otá

zal se. „Nemůže utýct. To je pointa toho všeho. Jen

ho nech dělat jeho práci. Až bude po všem, přiběhne

zpátky domů jako malej hodnej pejsek.“

Měl samozřejmě pravdu, ale já prostě musel se

svým démonem zůstat, abych měl jistotu. Ve chvíli,

kdy zaútočil a já v ústech ucítil chuť horké lidské krve,

to najednou ztratilo veškeré kouzlo.

Podruhé jsem se z démonovy mysli vytratil těsně

před tím, než zaútočil. Při další akci už jsem se jen

svezl, abych se ujistil, že dorazil na správné místo. Od

té doby jsem zůstával u pouhého pozorování nahlíže

cím sklem, abych měl jistotu, že démon provedl svůj

úkol. Dnes v noci jsem neudělal ani to a hele, co se

stalo...

„Je to její chyba,“ řekl jsem.



„Ale to je vždycky, hochu,“ usmála se Shirl. „Kdo to

je tentokrát? A co ti provedla?“

„Co?“ zeptal jsem se, než mi došlo, že jsem tu po

slední větu vyslovil nahlas. Její smích mi zněl v hlavě

jako zvuk tříštícího se skla. Dneska by se nikdo neměl

smát. „Ale nic. Nech to být. Dej mi další rundu, Shirl.“

„Už jsi měl opravdu dost, zlato,“ řekla Shirl. „Seber

se a mazej domů.“

„Tak aspoň panáka,“ žadonil jsem.

Shirl protáhla obličej, ale i tak šoupla pod dávkovač

whisky další skleničku. Bože, takhle totálně to zmrvit.

Kopl jsem do sebe whisky na jeden zátah. Tolik pití,

a pořád tak málo. Kurva málo. Zapomnění bylo pořád

nepříjemně daleko. Posunul jsem svou prázdnou skle

nici od piva po pultu.

„Neblbni, zlato,“ poznamenala Shirl.

„Chci další pivo,“ řekl jsem poněkud rázněji.

Shirl je opravdu zlatíčko, ale ve své vlastní hospodě

je vládcem ona, to si nemyslete. Je jí přes šedesát, ale

pořád je to šťabajzna. Jednu věc ovšem fakt nesnáší —

blbý ožralecký kecy.

„Alfie, můžeš na minutku,“ zavolala nahoru od

schodů za barem. „Potřebuju píchnout.“

Alfie je Shirlin syn. Taková lidská verze Connieho.

Bylo na čase vypadnout.

„Neobtěžuj se, hraběnko, klídek,“ řekl jsem. „Už

jsem na odchodu.“

Shirl se na mě sladce usmála.

„Dej po cestě pozor, zlato. Je tam zima,“ dodala.

A že byla. Dveře hospody se za mnou zabouchly

a já se vší grácií narazil do košíků pověšených venku.

Do tváře mě totiž uhodil mrazivý vzduch a moje rov



nováha se rozhodla, že to vzdá. Alkohol je někdy svi

ně. Nedokázal jsem pořádně mluvit, nedokázal jsem

zaostřit a rozhodně jsem nedokázal jít rovně. Ale po

řád jsem si až moc dobře pamatoval, co se stalo —

a to byla ta jediná věc, kterou jsem teď nechtěl dělat,

pamatovat si. Nechtěl jsem si pamatovat vůbec nic.

Pořád jsem ale měl před očima jeho tvář.

Přes ostrahu se nakonec dalo dostat snadno. Spále

ný muž věděl, co dělá, to se mu musí nechat. Manti

choří ostny mi umožnily získat tři dobře stavěné vřís

kavce, kteří s vytím proběhli Edinburghem a i přes

Vincentovu a Dannyinu ostrahu, jako by tam ani

nebyla. V tu dobu jsem se ještě koukal do nazírací

ho skla, čistě ze zvědavosti. Uvnitř domu to vypada

lo přesně, jak jsem čekal — kouzelnická verze Debbii

na bytu. Všude spousta věcí — knihy, svitky, krystaly,

meče, hůlky, lebky a přísahám bohu vycpaný krokodýl

visící ze stropu ve Vincentově pracovně. Když jsem ho

uviděl, musel jsem se smát. Od té chvíle jsem se ale už

nezasmál, to rozhodně ne.

Říhl jsem si a vypotácel jsem se na ulici. Snažil

jsem se zahnat slzy v očích. Drž se, kurva, po kupě,

Done, aspoň než se dostaneš domů, říkal jsem sám Done, aspoň než se dostaneš domů, říkal jsem sám Done, aspoň než se dostaneš domů

sobě. Sesypat se můžeš později v soukromí, kde tě ni

kdo neuvidí.

Hospoda U Růže a koruny se nacházela v oblasti,

kde jsem bydlel. Jenže — navzdory tomu, co ukazu

jí v telce — v Londýně ve skutečnosti není hospoda

na každém rohu. Takže jsem to měl domů dobrých

patnáct minut chůze. Teda pokud bych šel rovně, což

jsem já nešel. Už se připozdívalo, bylo dobře po jede

nácté večer a chodníky zely prázdnotou. Ke kanceláři



jsem to měl už jen pár ulic, když vtom jsem za slechl

výkřik.

Málem jsem šel dál. Jsem sráč, já vím. Bylo poz

dě a k tomu zima a já byl zpitej do němoty, a navíc

jsem měl víc než dost svých vlastních trablů. Takže

jsem prostě málem šel dál. Ale neudělal jsem to. As

poň to se mi musí nechat. Zastavil jsem se a poslou

chal, dokud se výkřik neozval znovu. Přicházelo to zle

va, z uličky mezi dvěma dlouhými nízkými obytnými

domy. Promnul jsem si vlhké oči a vydal se k uličce.

Klopýtl jsem, odrazil se od zdi a narazil do popelnice.

Což mě naštvalo. Být naštvaný bylo dobrý. Naštvání

přebilo bolest.

Opožděně se dostavily pochybnosti. Došlo mi to

tiž, že může jít o půlt



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.