načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Drak bere vše – Hanina Veselá

Drak bere vše

Elektronická kniha: Drak bere vše
Autor: Hanina Veselá

Telepatka Magnólie nepatřila nikdy k bezbranným odevzdaným dívkám a potkat ji lze na kterémkoliv z kontinentů herního světa Asterion. O svém osudu si chce rozhodovat sama a své potíže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mytago
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 544
Rozměr: 16 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-877-6117-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Telepatka Magnólie nepatřila nikdy k bezbranným odevzdaným dívkám a potkat ji lze na kterémkoliv z kontinentů herního světa Asterion. O svém osudu si chce rozhodovat sama a své potíže řeší, i když jde občas pořádně do tuhého. Cizí pro ni nejsou ani špinavá tajemství a potíže druhých, kterými je úkolována. Těžkým chvilkám tak bude paranormálně nadaná Magna čelit i v prastarém městě Thurga. Obzvláště když zjiští, že dávné Arvedanské sídlo se z nějakého důvodu stalo útočištěm arcimága Zvina, dřívějšího Magnoliina mentora. Bonusem je v závěru rejstřík Asterionských postav a přehled staré i nové historie tohoto světa. Čtivý sympatický fantasy román české autorky z volné série spadající do populárních herních kulis RPG univerza Asterion. Hrdinkou světa nasáklého tajemnem a temnotou je ostrá psionička Magnólie.

Popis nakladatele

Magnólie – telepatka, pro niž špinavá tajemství druhých nejsou žádné tabu. Plní delikátní úkoly pro různé pány a hojnými doušky užívá pozemských radostí.

Arcimág Zvin – její někdejší mentor a hlava všech telepatů. Málokdo ví, že kdysi nosil jiné jméno. Svou masku nesundal tak dlouho, že se pro něj život samotný stal jen hrou.

Oba již dlouho kráčí vlastní cestou, aniž by tušili, že osud je svede dohromady a navzdory vzájemným antipatiím donutí ke spolupráci. Zvinova partie je rozehrána v Thurgu, městě bílých zdí, dekadentních mágů a zdroje nesmírné moci, a vkladem nebude nic menšího než život.

„Láska je jediný řetěz, který skutečně váže.“
Hajmón, Kirbegův kat

„Ty jsi nechtěla stát se hračkou netvora?“
Zvin ke své žačce

„Zvin, ten zatracenej parchant! Přísahám, že ho zabiju!“
Magnólie o svém mentorovi

„Když se čaroděj bojí stínů, přichází jeho poslední hodina.“
Orist Zelený

Zařazeno v kategoriích
Hanina Veselá - další tituly autora:
Kniha bolesti Kniha bolesti
 (e-book)
Magnólie a démon Magnólie a démon
Slza pro dračího pána Slza pro dračího pána
Drak bere vše Drak bere vše
Krev teče vždycky červená Krev teče vždycky červená
 (e-book)
Krev teče vždycky červená Krev teče vždycky červená
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Drak bere vše

Hanina Veselá


Vydal Jiří Reiter, nakladatelství Mytago 2015

www.mytago.cz

ISBN 978-80-87761-17-5


Drak bere vše





7

Prolog

„Mysleli si, že dokážou obelhat všechny, dokonce i bohy. Jak kru‑

tě, neskutečně krutě se mýlili. A pak přišel den zúčtování, okamžik,

kdy bylo třeba zaplatit za všechny zločiny. Oni však marně hle‑

dali něco světlého ve svém životě. Něco čím by se mohli vykoupit.

Neměli nic, vůbec nic, a ztratili vše.“

Tryzna za Asterion

Padl na kolena a schoval hlavu v dlaních.

„Vstaň!“ vyzval ho hlasem vyzařujícím jistotu a sílu bůh Soudce,

sám mocný Lamius.

Poslechl a  krátce pohlédl k  tribunálu. Seděli rozmístěni v  půl‑

kruhu. Bylo jich celkem sedmnáct. Sedmnáct bohů, a ti všichni se

tu sešli kvůli němu. Kdysi by dal cokoliv za to, aby mohl spatřit

alespoň některého z  nich. A  teď je tu měl všechny. Vypadali jako

lidé, ale už dávno jimi nebyli. Koutkem oka zahlédl ženu, které

se v očích leskla večerní rosa, a na rtech se třpytily stříbrné krůpě‑

je. Její jméno mu dosud znělo v  uších: Paní vod. Vedle ní seděla

Paní hvězd s havraními vlasy, oděná jen do inkoustově černé tmy,

místy přecházející do modři hasnoucího nebe. Musel tu být také

Pán vichrů, zakuklenec, s jehož rouchem si hrál vítr. A Pán ohně,

kterému z úst stoupal vytrvalý obláček vonného dýmu.

A  také ona. Jeho paní. Uctíval ji po všechny své dny. Musela

tam být s nimi. Nedíval se tam však. Místo toho klopil zrak. Příliš

se styděl. Věděl, že hřešil příliš ošklivě, než aby byl jejich pohledu

hoden, a proto doufal, že se mu podaří včas zmizet. A to i za cenu,

že by měl svou hrdou duši změnit v prchající stín. Jenomže na to

už bylo pozdě. Ze sálu nevedly žádné dveře.


8

Škubl tím, co zbývalo z  jeho těla, a  pokusil se vzpomenout si,

kdy se mu ze života začalo vytrácet světlo.

Světlo bylo tím, co ho probralo. Nebo to byla bolest? Ležel na

kamenném kvádru, ruce i  nohy měl volné. Směl pohnout hlavou,

mohl se posadit.

Žádná pouta?

Pro začátek otevřel oči. Zíral přímo do nebe. Klenulo se vysoko

nad ním. Od svobody ho dělila zeď, příliš vysoká, aby se dala pře‑

skočit, a příliš hladká, aby po ní šlo vyšplhat.

Zjistil, že je v  prostorné díře s  kruhovým půdorysem. Říkali jí

Dračí jáma. V  jejím středu stál oltář, na kterém spočívalo jeho tělo.

Nadzvedl se na loktech a rozeznal ve zdi tmavý otvor. Vzpomněl si,

že ukrývá pramen. Tekla tam prapodivná medicína. Mutageny, které

uměly člověku z těla vyrvat jeho osobnost a vytvořit z něj monstrum.

Pohlédl na své paže a na okamžik se mu téměř zastavilo srdce.

Kůže se drolila a  po kusech odpadávala. Pod ní se skrývalo něco

tvrdého. Ale s masem a kostmi to nemělo nic společného.

Ta věc, jak to v duchu nazval, pokrývala dobrou polovinu jeho

těla a vděčil jí za většinu bolesti.

Bolest...

Střílela do rukou i  nohou jeden šíp za druhým. Roztahovala

se mu po těle. Svíjela se v útrobách, rozežírala kosti. A s každým

dalším zášlehem ztrácel kousíček svého lidství.

Mohl by zastavit proměnu tím, že by se vzdal vody z pramene?

Zkoušel to, ale nikdy nevydržel.

V Dračí jámě nebyl téměř žádný stín. Slunce změnilo jeho dny

v nekonečná muka. Nemohl se schovat před žhavými paprsky ani

před zvědavými pohledy těch nahoře.

To bylo na tom snad nejhorší. Ti nahoře.

Chodili se dívat, jak experiment pokračuje, uzavírali sázky

o dalším průběhu a pokřikovali na něj.


9

Nadávky nebo naopak povzbudivé výkřiky, jemu všechny ty

hlasy zněly stejně. Zůstával se svou bolestí – všem na očích, a přesto

sám. Viděli jeho utrpení a stali se svědky toho, jak přicházel o duši.

Nápisů si všiml až druhé nebo třetí noci. Byly vyryty do zdi

a opakovaly se.

Modrý měsíc. Měsíc. Domov. Měsíc. Měsíc.

A pod ním:

Hvězdy. Obloha. Mraky. Světlo. Hvězdy. Hvězdy.

Za řadou hvězd stálo:

Vzduch, Slunce.

Kousek popošel a spatřil další vzkaz:

Voda. Moře. Pára. Voda. Vlny. Vodopád. Voda. Voda.

Následovala země a to, co na ní roste a žije.

„Měsíc, hvězdy, vzduch. Slunce, voda, země, stromy. Zvěř,“

přečetl a pak k nim připojil ještě jeden: „Svoboda.“

Zvuky v  sálu jej vytrhly z  živého snění. Poslouchal, přestože

nedokázal rozeznat jednotlivá slova, a čekal.

Čekal strašně dlouho. Po celou tu dobu na něm Lamius spolu s ostat‑

ními visel pohledem. Nebylo mu to příjemné. Dívali se na něj jako na

skvrnu na jinak čistém plátně. Zpočátku nevěřícně, pak překvapeně

a nakonec... lačně. Takovému pohledu už jednou čelil – v Dračí jámě.

Trpce si uvědomil, že od nich se smilování nedočká. Narovnal se úpl‑

ně. Byl dobrým hercem, ale tady by jeho umění nikdo neocenil. Netoužili

po kajícníkovi. Naopak, přáli si hrdou duši, kterou by mohli zdeptat.

Potměšile stáhl rty a stal se zpátky sám sebou.

„Víš, proč jsme se tu sešli?“ zazněl autoritativní hlas Lamiuse,

boha Soudce.

Zvedl k němu zrak: „Předpokládám, že budete vážit mé skutky

a rozhodovat o mé další existenci.“

Dozajista předpokládal správně. Co jiného by se mohlo dít?

Stále nepadlo jediné oslovení. I po smrti jim zůstal odporný a jeho


10

jméno odmítali vyslovit. Stejně jako jméno jeho pána. Lord Khar

er Kiralon. Ani to nezaznělo, říkali mu jen Démon.

„Odsuzuji tě k zatracení,“ třeskl Soudcův ortel. „Ulehneš do jedné

z Jam. Tvá duše zůstane v plamenech a bolesti, dokud se zcela neo‑

čistí ze svých vin. Pak se tu sejdeme znovu a rozhodneme, co s tebou.“

Zajatec zapochyboval, že by jeho ztýraná duše potřebovala tak

radikální očistu. Už se neostýchal na ně hledět. Zapátral v  těch

kamenných tvářích po známkách sympatií. Žádné nenalezl. Po

pravdě, hledal hlavně jednu konkrétní tvář. Chtěl si její obraz

zapsat do paměti a uchovat navěky.

Nic takového mu dopřáno nebylo. Ta jediná, kterou si upřímně

přál spatřit, chyběla. Znovu počítal, ale nemohl se splést. Bylo jich

jen šestnáct.

Veškerá vyrovnanost ho opustila. Spáchal obludné věci a  ona

to ví. Ona se za něj stydí. Zoufal si a skoro neslyšel měkký hlas za

svými zády:

„Tato duše si v  Jámách věčného zatracení neustele. Patří mně

a já rozhodnu o jejím dalším osudu.“

Otočil se a  konečně ji spatřil. Jeho paní! Jemná, napadlo ho.

A samozřejmě krásná. Pokusil se uchopit její bílou ruku. Neucukla

a dovolila mu vtisknout na konečky prstů letmý polibek.

Tak intimní blízkost bohyně působila na jeho duši jako balzám.

Ona sama voněla myrtou. Jen s obtížemi dokázal odtáhnout rty od

té spanilé ruky a pohlédnout její majitelce do očí. Byly modré jako

mořská hlubina a stejně neklidné. V tu chvíli na něj hleděly velmi

smutně. Než stačil jejich pohled vstřebat, zazářila před ním brána,

která se právě zhmotnila ve zdi.

Poslední z božské Sedmnáctky stiskla jeho dlaň a za všeobecné‑

ho šumu a zmatku ho odváděla vstříc opalizujícímu závoji světel.

Bylo to tak krásné, jako by to byl sen. A možná, že skutečně byl.

První po tisíci letech.


Kniha I.

Netvor z moře



13

Kapitola i.

V modrých hlubinách

„Vysmekla jsem se z jednoho života, abych utonula v druhém.“

Magnólie z Plaveny

Vždycky mě zajímal svět pod hladinou. Vraky lodí ukrý‑

vající poklady, zatopená města, nestvůry tak ohavné, že jejich

vlastní podoba je zahnala do mořských hlubin. A teď to mám,

splnil se mi sen. Mrzutě jsem zírala na řadu ampulí. Vysklá‑

dané na stole tvořily mezi mnou a tím, kdo naproti mně seděl,

pomyslnou zeď. Díky nim a  všudypřítomnému pachu jódu

jsem si připadala jako v apatyce. Ten dojem však narušovalo

houpání paluby a šplouchání vody za kulatým oknem.

Nebyla jsem v apatyce, ale v důstojnické jídelně lodi Dráče

a přítomnost mi dělal skřetí kapitán Waryaš.

Sáhla jsem po nejbližší lahvičce – odstín mořská tráva –

odzátkovala ji a přičichla k hrdlu. Bude její chuť stejně odpor‑

ná jako ta barva? „Voní jako kopřivový čaj,“ konstatovala jsem.

Waryaš na mě upřel rudé zornice. Jeho kly, vystupující zpo‑

za fialových rtů, se netrpělivě zachvěly. „Nečuchej a pij, máme

málo času,“ zachrochtal.

„Je bezvětří. Pospícháme někam?“ popíchla jsem ho.

Skřet si odfrkl: „Víš, že nejni bezpečný se tu bezcílně točit

jako ňáká posraná zátka. Takhle blízko Lendoru sem se ne‑

plavil, co pamatuju. Skoro sem zapomněl, jaký sou tu zemič‑

ky.“ Mluvil o sousedním kontinentu, jako by to byl nějaký os‑

trov, ale to byl zkrátka jeho styl. Nedělat žádné cavyky s ničím.


14

„Mohou nás tu překvapit keledorské plachty nebo plaven‑

ská bárka,“ napověděla jsem mu. My už takhle pár lodiček

„překvapili“. Ale zrovna svoje krajany bych ke dnu poslat ne‑

chtěla, Plavena má navíc vynikající lodě.

„Kdokoliv z  lendorský pevniny může bejt nebezpečnej,“

souhlasil kapitán Dráčete. „Až do sebe kopneš všechny tyh‑

lecty elixíry, pošleme tě dolu i s tou nekromantkou. Chlapi ji

zatížej řetězem, takže ji budeš moct použít jako sestupovou

zátěž. Potopíš se spolu s  ní, dohlídneš, aby zdechla a  pak si

na dně můžeš splnit ten tvůj tajnej úkol. Podíváš se, co tam

je, jestli tam teda něco je, protože podle mě tam světélkuje

nanejvejš hovno ňáký obří olihně.“

„Kdyby tam bylo hovno, tak by mě tam neposílal,“ namítla

jsem celkem logicky. Skřet to nechal bez odezvy, tak jsem po‑

kračovala: „Dal mi zvláštní úkol. A sám víš, že s ním nejsou

žerty.“

Pokrčil mohutnými rameny. „Co spolu máte, nejni

moje věc...“

Vrátila jsem pozornost k  odzátkované ampuli a  natočila

ji proti světlu. Kulatým okénkem pronikl sluneční paprsek

a prozářil její skleněný obsah. „Co tahle zelená šťáva dělá?“

„Díky ní vydržíš pod vodou bez vzduchu několik hodin,

možná i den,“ ušklíbl se Waryaš a postavil před sebe láhev pa‑

šovaného plavenského rumu. Že by další nedobrovolný dárek

od mých krajanů?

„Změní mi plíce v žábry?“ opáčila jsem.

„Tak něco. Esli ti to nevadí, dám si s  tebou – ale tohle!“

Waryaš přiložil láhev k nafialovělým rtům. Zuby ji odzátkoval,

zkušeným pohybem protáhl hrdlo mezi kly a zaklonil hlavu.

„Na všechny, kdo jsou na moři!“ Pozvedla jsem svoji rundu

a na ex ji do sebe otočila. Chutnalo to jako namixovaný špenát.

Tím ale degustace nekončila. Následoval krvavě rudý lektvar,


15

který měl ochránit před chladem. Rozplynul se mi na patře

jako těžké, příliš sladké víno.

„A  tahle ampule? Co ta se mnou udělá?“ ukázala jsem na

sklo se safírově modrým obsahem.

„Bystří smysly. Ve vodě se děje veškerá komunikace formou

pokročilý telepatie, ale to tobě nemusím říkat, psioničko. Ten

zlepšovák nejni zase tak starej. Plavenští telepati ho používaj

celkem často. Prej s tím přišel jejich protektor, arcimág Zvin.

Přiťukneš si se mnou na jeho zdraví?“

„Och, na zdraví svého úžasného mentorka se vždycky ráda

napiju,“ ušklíbla jsem se a pozvedla ampuli. Slaná voda. Jinou

chuť to nemělo, jak příznačné.

„V poslední lahvičce je substance, která pomůže tvým tělu

vyrovnat podmořskej tlak. Můj vynález,“ pochlubil se skřet

a znovu si vydatně zavdal.

„Tak ještě na tvého génia, Waryaši. Napij se se mnou, po‑

řádně! Fuj, cos tam dal? Rybí moč?“ Postavila jsem prázdnou

ampulku zpátky a hřbetem ruky si setřela ze rtů poslední kap‑

ky. „Víš, že jsem vodičkám nikdy nevěřila. Takže mám ještě

jednu otázku. Dá se pod vodou přežít nějak jinak než s  po‑

mocí těchhle dryáků?“

Mezi kostěnými výrůstky na čele mu zapulzovala namod‑

ralá žilka. „Malá mořská víla, ale není tak bezpečná jak ta moje

medicína,“ přemýšlel nahlas.

„U Khara!“ zaklela jsem. „Co je to za vílu?“

„Je to druh magický medúzy. Strčíš si ji do pusy a  ona za

tebe dejchá. Používalo se to hlavně, když nebyl na lodi mág,

kterej by ti uměl namíchat zázračnou vodičku. Jednu nebo

dvě s sebou pro jistotu nosím, kdyby se našel parchant, co by

dokázal posadit Dráče na prdel. Snad ji nechceš? Moje recepty

ti nestačej?“


16

Stála jsem na palubě a nevnímala vítr ani déšť. Tělo jsem

měla ztuhlé a podivně netečné. Co dalšího ty elixíry se mnou

udělaly? Kriticky jsem pohlédla do  kapesního zrcátka, ale

žádné změny jsem nezpozorovala. Zírala na mě pořád tatáž

zrzka. Oválná tvář, lehce vystouplé lícní kosti, malý nos, plné

rty a  všude ty zatracené pihy. Byla jsem hrdá na tmavé oči

a samozřejmě na ty vlasy, dlouhé do půl zad a rudé jako oheň.

Ušklíbla jsem se a  zrcadlový odraz udělal totéž. Znovu

a podrobně jsem studovala tvář v něm. Kdysi byla naivní, plná

očekávání a  vlasy mívaly svěžest a  lesk. Patřila mladé dívce,

která se jmenovala Magnólie, ale přátelé jí neřekli jinak než

Noly. To oslovení odvál čas, stejně jako dívku, přátele a všech‑

no, co bylo nějak spojené s  mým starým já. Předstírala jsem,

že mi to nechybí. S životním stylem se změnila i tvář. Dnes ji

pokrývalo opálení a rudé prameny zhrubly solí. Je ze mě paní

Magna – zkušená, atraktivní a možná brzo mrtvá. Zamračila

jsem se a vrátila zrcátko do kapsy.

Spolu se mnou na palubě mokla nekromantka, o  které

mluvil Waryaš. Drželi ji pod zámkem. Až teď jsem měla mož‑

nost podívat se, co je zač.

Byla o  hlavu menší než já, trochu plnější postavy a  ani

Umrlčí království z  ní nestihlo vysát všechnu krásu. Polo‑

dlouhé černé vlasy se jí lepily na tváře, ofinu měla jako kluk

a v očích melancholický lesk těch, kteří umírají příliš brzo.

Původně byla zajatkyní na jedné z lodiček, které jsme „pře‑

kvapili“. Keledořan, který té lodi velel, měl v plánu dopravit ji

na břeh a  před zraky početného publika zaživa upálit. Jenže

nepočítal s Waryašem. Skřet jeho plavidlo obsadil, vyraboval

a  bez milosti poslal ke dnu. A  do našeho podpalubí přibyl

plavenský rum, uzrálé keledorské sýry a jedna hladová sváza‑

ná holka.


17

Její totožnost jsem odhalila podle temné aury. Už to, že šlo

o  ženskou, bylo dost špatné. Ale nekromantka! Čekaly nás

měsíce na moři. Kdyby chlapi zjistili, čím se holka živí, nemu‑

seli by to vzít zrovna nadšeně.

Nechala bych si to pro sebe. Ostatně měla jsem své důvody.

Ale lodní čaroděj Kšara jazyk za zuby neudržel. Waryaš ne‑

chtěl riskovat nepříjemnosti, a  aby si nemusel špinit palubu

nekroušskou krví, připravil holce zcela konkrétní osud. A  já

na to měla dohlédnout. Vhodnější osobu si nemohli vybrat.

Dobrých nekromantů je poskrovnu. Tahle holka byla na‑

sáklá astrálem jako houba. Jak může vypadat její mysl? Jistě

to bude chodící encyklopedie. Své vědomosti měla od zdroje,

který nikdy nevyschne. Od mrtvých samotných. Když se jí

zeptám na něco z mé minulosti, něco, co mě trápí a co nevím,

dokáže mi odpovědět? A  když ne hned, mohla by najít na

jedné ze svých poutí duši, která by správnou odpověď znala?

Nezdálo se to pravděpodobné, jenže Vnitřní moře nekroman‑

ty zrovna nepřetéká. Na někoho z Nekromantické hanzy jsem

tu naposled narazila před deseti lety.

Přistoupila jsem k  našemu lodnímu čaroději. „Jak to jde,

kolego?“

Na mágově tváři se objevil jeden z  jeho provokativních

úsměvů. „Velmi dobře, Magnóóólie,“ protáhl a čekal, jestli na

zpitvořené oslovení nějak zareaguji.

Nezareagovala jsem. Na první pohled vypadal jako aristo‑

kratický synek, který se spustil se špatnými lidmi a docela si

to užívá. Jeho mladistvý vzhled měl na svědomí drahý elixír

a tmavé vlasy mu čas od času u skrání prokvetly stříbrem, ale

pak vždycky nějak „záhadně“ zčernaly. Nosil zásadně drahé

jemné látky. Kéž by jeho myšlenky byly stejně hedvábné!

Mohl za to skutečný věk, densarský hašiš nebo snad chybějící

končetina? Pro čaroděje musela být ztráta ruky velmi bolestná.


18

„Máš všechno pod kontrolou?“ zeptala jsem se ho.

„Podívej se sama,“ řekl a hákem zakrývajícím zhojený pahýl

zamířil na dvojici vybraných námořníků. Právě nekromantce

strkali hlavu do pytle. Ten byl tak velký, že by se do něj ve‑

šla celá.

Nakrčila jsem nesouhlasně čelo. „Proč tohle, Kšaro?“

Jednoruký mág se zasmál. „Zašijeme ji tam a  obtočíme

zrezivělým řetězem. Čeká ji mokrá smrt úměrně k  jejímu

pohlaví.“

„Hej vy tam, moc ten řetěz neutahujte!“ křikla jsem na ná‑

mořníky. „Chytím se ho a  nechám se jím stáhnout taky. Ta

holka nevyplave, tím si můžete být jistí.“

Kšara udělal obličej: „Och, tak takhle chceš dohlédnout na

její smrt?“

„Waryaš to tak chtěl...“ namítla jsem.

„Jen se nevymlouvej,“ řekl a  přitom si dával pozor, aby se

naše pohledy nestřetly. Snad si nemyslel, že mu v jeho vymyté

palici udělám šťáru? „Budeš nekroušku držet za ručičku, za‑

tímco ona bude pouštět bublinky? Seš zvrhlá!“

Z nekromantky už byly vidět jen kotníkové botky z černé

kůže. Tihle lidi mají peníze. Jiná by se u našeho Kšáríka po‑

kusila zahrát na citlivou strunu. Vsadila by na svůj šarm. Pla‑

zila by se u jeho naleštěných střevíců z černé usně, snažila by

se zachytit jemného roucha, ronila vodopády slz... Tahle ne.

Během nepříjemné procedury ani nemukla. Nemělo by mě to

udivovat. V jejich komunitě nepřežije holka, která nemá nervy

jak železný drát. Co za štěstí tak daleko od pevniny hledala?

Waryaš slíbil veřejný výprask každému, kdo by se pokusil

s ní promluvit. Mám svoji kůži ráda, ale dýl čekat nemůžu.

Zamířila jsem přímo k ní. Chlapi mi bryskně udělali místo.

Kdyby si měli vybrat, která z nás dvou jim jde pod fousy míň,

nejspíš by si museli hodit korunou.


19

Přistoupila jsem těsně k holce a stiskla jí rameno. Přes pytel

mě vidět nemohla, dotyk však úplně stačil. Rukou mi projel

záhrobní chlad.

Trochu se při tom ošila, to bylo vše.

Jmenuji se Magnólie, začala jsem bezhlasně. Pro tebe zkrá‑

ceně Magna. Paní Magna. Jsem telepatka. Vnímáš ‑li, co říkám,

nenápadně sebou škubni.

Žádná reakce. Přesto jsem pokračovala:

Jestli máš u sebe nůž, použij ho na pouta, až budeme ve vodě.

Jestli nemáš, použiju svůj. Před ponorem se pořádně nadechni. Až

budeme v  moři, dám ti něco, po čem pod vodou dokážeš dýchat.

Ostražitě jsem se rozhlédla. Jediný, kdo by nás mohl zaslech‑

nout, byl Waryaš. A tomu plaval mozek v láhvi. Určité riziko

znamenal i Kšara, ale doufala jsem, že si čerstvě šňupnul.

Tu železnou ozdobu sundáš až na dně! pokračovala jsem, za‑

tímco mi neúnavně bubnovalo za krk.

Dívčin ramenní kloub se nespokojeně pohnul. Je namyšle‑

ná, ne blbá. Bude spolupracovat.

Proč mě obtěžuješ, skřetova děvko? potvrdila mou domněnku.

To se v pravý čas dozvíš. Jestli máš pro mě ještě nějakou lichotku,

nech si to do vody! poradila jsem jí vlídně.

Už mi neodpověděla.

Kolem pasu jsem si omotala zbytek řetězu a zařvala do deš‑

tě: „Můžeš nás spustit, Kšaro! Půjdeme s nekromantkou obě!“

Jednoruký mág kývl na zubící se muže. Překulí nás přes

zábradlí jak pytel s nebožtíkem. Kšarův nápad.

Starostlivě jsem vzhlédla k  obloze. Všude mraky, celý ho‑

rizont se topil v  šedi. U  přídě to houpalo, ale pod hladinou

Vnitřního moře bude klid.

„Kdy budeš chtít vytáhnout, kolegyně?“ vzpomněl si Kšara

na poslední chvíli.


20

„Až se vynořím,“ zavrčela jsem. Dám ti znamení, tak prosím

tě už dneska do sebe necpi to svinstvo.

Žádné další sladkosti. Rozkaz! rozezvučel mi hlavu jeho dů‑

věrný šepot. Schovám si je pro tebe, až budeš před mou kajutou

škemrat o  medikamenty na ztlumení bolesti. Jestli zachráníš tu

žábu, Waryaš už se postará, aby se tvoje plavenská krev zahřála.

Přijdu se podívat. Hahaha!

Chtěla jsem ho poslat někam, jenže mi udělal čáru přes

rozpočet pád do vody.

Směřovala jsem do tmy a ticha spolu s pytlem, ve kterém

byla uvězněná nekromantka. Vzpamatovala jsem se a  sáhla

k pasu pro dýku.

Jestli jí pomůžeš, je to zrada! zavřeštěl Kšara.

Padej z mý hlavy, feťáku!

Ani jsem ho nemusela vykopávat. V  té hloubce spojení

s mágem na palubě zhaslo samo od sebe. A pád pokračoval dál.

Chtěla jsem udělat do pytle díru tam, kde jsem tušila ústa.

Zjistila jsem však, že to nezvládnu. Ne, aniž bych riskovala, že

nekromantce ušmiknu nos – v lepším případě. Zohavit jsem ji

nechtěla. Přece jen je to mladá holka.

Vyslala jsem k ní telepatický signál, ale neodpověděla. Plát‑

no jí na obličeji vykouzlilo předsmrtnou masku. Kolik může

mít vzduchu? Já neměla žádný. Tohle podvodní dýchání bylo

divné. Pootevřela jsem ústa, nasála vodu jako ryba a vypustila

hrozen bílých perliček mířících ke vzdálené hladině.

Dva takové výdechy a měla jsem volné ruce. Nekromantka

mi z nich vyklouzla i s řetězem. Zpanikařit jsem nestihla. Ucí‑

tila jsem pod sebou dno a koleny se zabořila do jemného písku.

Vytáhla jsem podvodní svítilnu a  zkoumala terén. Nerost‑

ly tu fosforeskující rostliny ani tu nestála podmořská obyd‑

lí. Jediné světlo široko daleko vycházelo z  minerálu ve skle

mé lampy. Odhalovalo prostor do vzdálenosti několika kroků.


21

Ten se skládal jen z  písku a  menších i  větších kamenů. Ně‑

kolik z nich jsem si nacpala do kapes. Taková zátěž se může

hodit. Elixíry ze mě možná na čas dělaly rybu, ale tělesnou

stavbou jsem zůstala člověk. To poslední, co jsem potřebovala,

bylo vyšpuntovat jako zátka k hladině.

Nekromantka dopadla kousek ode mě. Několika žabími

přískoky jsem se k ní dostala. Ležela v písku zatížená řetězem

a nejevila známky života.

Odložila jsem svítilnu na dno a nožem přeřízla látku, kte‑

rá jí těsně obepínala hlavu. Konečně otevřela oči. Ze rtů jí

povlával zbytek vzduchové kapsy. Primitivní dýchací kouzlo.

K návratu k hladině by nestačilo, ale pro tu chvíli ji zachránilo.

Sáhla jsem pro sklenici s Malou mořskou vílou. Nekromantka

spolkla miniaturního živočicha zcela automaticky. Byla úplně

gumová. Snad ani nevěděla, co jsem jí dala.

Seš v pořádku? zkusila jsem navázat tam, kde jsme skončily.

Delcante.

Cože? Jestli jí z toho všeho nekáplo na maják.

Jmenuji se Del ‑can ‑te, jako naše nejslavnější spiritistka.

Jaká spiritistka? V nekroušské komunitě jsem se nevyznala

ani za mák. Až doteď jsem si vystačila s fakty, že tihle lidé žijí

v Umrlčím království, kde vládne Vieen Nekromant. To je ten

chlápek, který neumírá. Obsadil kousek pustiny na dalekém

jihu a můj pán s jeho služebníky svádí neustálé boje.

To je jedno, odbyla mě nezdvořile. Vím, že k  nám nepatříš.

Tak proč jsi mne zachránila?

Holka, ty mi dáváš kartáč. Ne, že bych čekala, že mi někdo jako

ty podě...

Mé jméno je Delcante. Del ‑can ‑te. Zapamatuj si to prosím.

A ptám se znovu: proč jsi mě zachránila?

Jestli to chceš vědět, budeš si to muset poslechnout za pochodu.

Kromě zachraňování tvojí prdele tu mám ještě práci.


22

Pochopila, že jí asi opravdu chci pomoct a začala pracovat

na tom, aby se osvobodila ze zbytků pytle a  těžkého řetězu.

Když se jí to povedlo, také si nacpala do kapes kamení. Takže

jsem se v ní nespletla, není úplně blbá.

Sebrala jsem odloženou svítilnu a vytáhla z kapsy poslední

proprietu – dřevěnou destičku, na které byla vyrytá mapa dna.

U  Khara, kde to vlastně jsme? Ve tmě jsem neviděla jediný

záchytný bod. Ještě, že deska byla vybavená podvodním kom‑

pasem. Vyznačená lokalita by neměla být daleko.

Já ti položila otázku, spustila nekromantka starou písničku.

Všechno má svůj čas, usekla jsem. To, jak snadno ovládá zá‑

klady telepatie, mě potěšilo. Je spiritistka, a nejspíš zatraceně

dobrá. To spíš ty se pochlub, co děláš na moři. Pracuješ pro nějakou

přístavní pobočku Nekromantické hanzy?

Proč myslíš, že ti odpovím? začínala být únavná.

Zachránila jsem ti život. To není málo. My ženské rády klá‑

bosíme, a ty jsi s nikým nepromluvila skoro dva aldeny. Dvakrát

deset dní, to je zatraceně dlouhá doba, přepočítala jsem jí jako

malému dítěti.

Já vím, co to je alden. Jenom netuším, co ode mě chceš. A ať už

je to cokoliv, proč si to nezjistíš sama, telepatko?

Nebuď tak podrážděná! udělala jsem další žabí přískok. Jasně,

že si to můžu zjistit. Ale proč bys mi měla stát za námahu? Já tady

nejsem na procházce. Mám tu úkol a musím šetřit síly.

Dohonila mne několika tempy a  světélkující nerost ozá‑

řil její melancholickou tvář. Asi bych se ti měla omluvit, paní

Magno, předvedla mi paměť na jména. Tvoji lidé mě odsoudi‑

li, aniž by mi dovolili pronést jediné slovo. Divíš se, že nejsem

zrovna v náladě? A množství ledové vody kolem nás tomu také

nepomáhá.


23

To beru, kývla jsem s  očima upřenýma na růžici kompasu.

Jenže odsouzená k smrti seš pořád a ta voda tady bude ještě dlouho.

Raději se pochlub, co jsi dělala na keledorské lodi.

Vracela jsem se z  Lendoru zpátky na Taru, odpověděla pře‑

kvapivě hbitě, a cestou jsem se stavila ve Stínovém světě.

Ve světě umrlců a duchů?

Jsem spiritistka, ohradila se. Občas to děláme.

Tomu jsem rozuměla. Během astrálního výletu se ztratila

v čase. Nějaký otrapa klepal na její kajutu, a když neodpovída‑

la, vyrazili dveře, našli strnulé tělo pohupovat se v síti a podle

závanu smrti si dali dohromady dvě a  dvě. Prozíravě šoupli

holku pod zámek. Co jsi dělala v Lendoru – na starém kontinen‑

tu? projevila jsem upřímný zájem. Mezi ním a  Tarou leželo

Vnitřní moře a cesta nebyla z nejsnazších.

Obstarávala jsem nějaké své záležitosti.

Jestli jsem chtěla získat její důvěru, nemělo cenu cokoliv

dalšího z ní páčit.

Písečné dno se začalo prudce svažovat. Takhle hluboko se

neodvážil téměř žádný život. Jediné, na co jsme narazily ve

větším počtu, bylo mrtvé kamení. Podle mapy jsme tam už

dávno měly být. Namísto toho cesta pokračovala do čím dál

větších hlubin. V  prostoru plném vody jsme se pohybovaly

jako žáby pomocí všech čtyř končetin.

Řekni mi, co jsi viděla ve Stínovém světě? vyzvala jsem holku,

aby řeč nestála.

Prosím? vypískla z temnoty kdesi za mnou.

Jak bylo v astrálu? Je pravda, že svět mrtvých vypadá pokaždé

jinak? Jsou tam i  taková místa? Pokračovala jsem, jen abych

zahnala stísněný pocit, který se mi začal usazovat v žaludku.

Že jsou tam krajiny jako ze snu, které střídají bezútěšné oblasti?

A naše oči nejsou připravené na tak silný mix barev a tvarů? Je

pravda, že z toho může lidská mysl zešílet?


24

Chceš, abych ti ta místa popsala? ožila. To nebude snadné.

Můžeš tam vejít zvláštní bránou, nebo se můžeš za závoj Stínů

přenést.

Vyžívala se v  popisných pasážích, ale já poslouchala jen

napůl. Kolik lodních délek je nad námi? Sto, dvě stě? Co by

se stalo, kdyby minerál v  mé ruce zhasl? Znovu jsem zkont‑

rolovala kompas. Terén pod námi se stále svažoval a  ze dna

mezi kamením vyrůstaly podivné útvary. Postrádaly celistvost

a  jejich rozplizlá zakončení se natahovala vzhůru směrem

k nekonečně vzdálené hladině.

Napočítala jsem jich desítky. Vystupovaly ze tmy jako

předměty, které vypadly z potopeného vraku a staly se památ‑

kou lidských tragédií.

Připlula jsem blíž.

Šlo o zbytky rybářských sítí. Uvízlé mezi kamením se staly

rájem několika generací korýšů. Byli to právě tito živočichové,

kteří svou činností povlávající kusy provazů navždy znehybnili.

O tom všem mi říkal.

Problém je, že v astrálu něco jako čas neexistuje, rozplývala se

Delcante. Očividně ji ty sítě neupoutaly tak jako mě. Lidské

tělo tam nepotřebuje žádné živiny a samo také neprodukuje žádný

odpad. Konverzace probíhá na telepatické úrovni a  pohyb je jen

stínem na tenké krustě prchavé skutečnosti.

Jak se sem dostaly a  proč jich je tolik? Ať jsem si láma‑

la hlavu sebevíc, na žádné přijatelné vysvětlení jsem nepřišla.

Některé tu ležely celé věky. Kam mě to poslal? Nepříjemný

pocit se přenesl i  do zbytku těla. Všimla jsem si, že nekro‑

mantka zmlkla.

Řekni mi, jak vypadají sídla bohů? zaprosila jsem. Slyšela

jsem, že bydlí v zámku stvořeném z duhy a večerních červánků.

Pozná, že blábolím nesmysly? Možná jsem nesáhla po ide‑

álním tématu.


25

Tak to se ptáš té pravé, paní Magno, ušklíbla se, já ale viděla

jenom ty sítě. Pronikaly mi do mozku a obalovaly myšlenky

lepkavými vlákny. Kdybych nebyla otupělá všemi těmi dryáky,

nejspíš bych se třásla po celém těle.

Chapadla.

Cože? Říkala jsi něco, paní Magno?

N ‑ne. N ‑nic.

Upustila jsem svítilnu a přitiskla si dlaně na spánky. Kolem

hlavy mi vířily uvolněné vlasy. Kroutily se ve vodě jako ty pro‑

vazy předtím, než si je vzalo moře. Napadaly mě buď stísněné

myšlenky, nebo úplné nesmysly. Kromě pokřivené mysli své

společnice jsem vnímala ještě další vědomí. Patřilo něčemu

studenému a velkému, ukrytému hodně, hodně hluboko.

Popolezla jsem kousek dál od svítilny, jejíž zář mě rušila,

a  telepaticky toho chladného giganta zkoumala. Bylo to sta‑

ré, inteligentní a velmi živé. Z bezpečí svého doupěte mě to

vábilo do tmy. Pokoušela jsem se dostat to ven, rozlousknout

a odhalit zahnívající maso uvnitř.

Delcante se sklonila pro zapomenutý minerál a  namířila

světelným kuželem před sebe. Potlačila jsem kletbu, soustře‑

dění bylo pryč.

Ta slizká věc se z mé mysli stáhla.

Naše cesta dospěla ke konci. V dalším pokračování bránil

podmořský hřbet. Největší horské pásmo, jaké svým dmutím

Vnitřní moře vyneslo na povrch. Kámen se neustálým prou‑

děním vody zaobloval a kulatil, a během věků se roztáhl dale‑

ko do prostoru. I jeho povrch pokrývaly sítě.

U  samého dna se ve skále černal otvor velikosti lidského

trupu. Nekromantka svírala světlo a vodou si razila cestu pří‑

mo k němu.

Všimla jsem si, že v písku se něco třpytí. Delcante si toho

všimla také a sklonila se pro to. Byla to nádoba. Obyčejná na‑


26

křáplá mísa. Rozpadla se nekromantce v rukou a zpod střepů

vyplul jemný šedý prášek.

Tázavě na mě pohlédla. Je to popel. Ale co dělá tady?

Já pohlédla do mapy a svou odpověď zabrumlala: Tomuhle

kameni se říká Démonova páteř. Jsme u cíle, Del.

Už si vzpomínám, zahučela. Popel a sítě, to jsou její symboly.

Paní Magno, nechoď...!


27

Kapitola ii.

A tisíc očí snilo svůj sen

„Nikdy netoužil po moci, po tom, aby se mu klaněl celý svět. Rád

se vydával na moře a za hvězdných nocí tam čerpal inspiraci pro

svou tvorbu. Z jeho dílny vzešlo mnoho užitečných nástrojů, ma‑

gických předmětů a  elixírů. Byl největším vynálezcem a  badate‑

lem své doby. Z jeho odkazu čerpají alchymisté dodnes, mnozí aniž

by věděli, kdo je skutečným zdrojem jejich poznání.“

Z pověsti o lordu Kirbegovi

Znáte ten pocit, když si vložíte do úst příliš velkou porci

příliš studené zmrzliny? Místo, aby na jazyku pozvolna tála,

přilepí se na zuby a  její chlad pronikne dásněmi až do leb‑

ky. Strašně moc jsem si přála nestát ve tmě s fosforeskujícím

nerostem a  nemít nad hlavou masu slané vody. Jen jednou,

jedinkrát se nadechnout. Být tak zpátky na palubě Dráčete!

Tvář by mi ovívala mořská bríza a do ramen hřálo odpolední

slunce. Chtěla jsem, aby bylo za hodinu. Jenomže kde bude za

hodinu mé tělo? Ať už je zítra. Zatraceně!

Démonova páteř, kamenný masiv vyrůstající ze dna a  nej‑

větší z  podmořských útvarů vůbec. Kdysi prý spolkl města

i s lidmi. Tehdy, před tisíci lety, přišlo Velké zemětřesení a roz‑

dělilo zemi na dva samostatné kontinenty – dnes hustě oby‑

dlený Lendor, kde se nachází má rodná Plavena, a osadníky

stále vyhledávanou Taru. Gigantickou propast mezi nově

vzniklými částmi zaplavilo Vnitřní moře. Byla to tragédie,

jaká nemá v dějinách Tary a Lendoru obdoby. Všichni ti mrt‑


28

ví tady pořád leží. Jejich kosti, jejich maso, jejich sny. Navěky

uvěznění v objetí ztuhlé země.

Aspoň tak jsem to četla v jedné pověsti.

Nechoď dovnitř, paní Magno! Nemáš ponětí, co tam je, varo‑

vala mě nekromantka.

Ty snad jo?

Něco tuším.

Tak se přesvědčíme. Klesla jsem na dno a  protáhla hlavu

otvorem.

Čekal nás systém podvodních jeskyní. Před sebou jsem

držela lampu a  bledým světlem zaháněla tmu. Delcante mě

neochotně následovala.

Popel a sítě, opravdu ti to nic neříká? ozval se mi v hlavě její

hlásek.

Ty pocity nejsou opravdové, vyhnula jsem se přímé odpově‑

di. Krmí nás vlastním strachem. Je to jeden ze způsobů pasivní

obrany.

Slyšela jsi o Temných bozích? Jistěže slyšela, každý je zná! Jsou

protiváhou božské Sedmnáctky. Jenomže oni jsou esencí zla. A my

právě jednomu z nich klepeme na dveře.

Teologii sem netahej. Který bůh by si za svůj úkryt zvolil moř‑

ské hlubiny? odbyla jsem ji. Uvnitř mi ale do smíchu nebylo.

Tak už vím, kam mě poslal. Žádná ztracená civilizace, artefakt

ukrytý v  potopeném vraku, ale zase jen temnota. Temnota.

Tem ‑no ‑ta.

Pokusila jsem se vytřepat z hlavy všechny myšlenky.

Prostor kolem nás se rozšířil. Proplouvaly jsme jím

jako úhoři.

Přetočila jsem se na záda a  přejížděla lampou po stěnách.

Čekala jsem, že uvidím krápníkové útvary, které vyrůstají ze

stropů podzemních jeskyní, runové nápisy zabraňující něčí

teleportaci, jaké si pamatuji z rodné Plaveny, nebo pokrouce‑


29

né tvary Stínového světa, o nichž mluvila Delcante. Krápníky,

magické runy, nic takového tu nečekalo.

Byl tu jenom kámen. Černý a studený. A pak ještě ta věc.

Její plíživou přítomnost jsem četla v každém kousíčku skály.

Chtěla jsem to vzdát; být tu sama, nejspíš to udělám. Otočila

bych se na podpatku a  dala vodní říši sbohem. Jenomže za

mnou plula ta holka. Co si pomyslí, když svěsím ocas mezi

nohy a  odtáhnu? Prohlásí o  mně, že jsem zbabělec. Budu

všem na Dráčeti pro smích. Klesla až na dno, ale její vlastní

strach ji vynesl zpátky k hladině, řeknou. Živě jsem viděla me‑

dový pošklebek jednorukého mága Kšary.

Ale je tu i  vážnější důvod. Nemohu couvnout. On by mě

zabil. Bojím se víc bytosti z hlubin moře, nebo jeho hněvu? To

je panečku dilema! Přinejmenším by mi za zbabranou práci

nezaplatil.

Zhasni to světlo! zaskřípalo v mé lebce.

Del, ty jsi něco říkala?

Patrně slyšíš má tichá přání. Docela ráda bych se vrátila.

Zhasni to! promluvil ten hlas znovu. Zněl nakřáple, trochu

pisklavě a bylo v něm cosi podbízivého.

Zavěsila jsem svítilnu k pasu a obalila ji látkou. Rozhostila

se naprostá tma.

U sta hnátů, kdo vypil všechno světlo?

Delcantino hysterické vyjeknutí jsem přešla. Znehybněla

jsem a  zaposlouchala se do okolních zvuků. Když jste pod

vodou, slyšíte různé věci. Někomu to připomíná hudbu, jiní

slyší pláč. Vzdálené hlasy, slova, která nedávají smysl. Jednou

někdo napsal, že to zpívá hlubinná říše. Melodie nebeských

sfér a tak dál. Já slyšela jen přízemní myšlenky své společnice.

... černo jak v Kharově zadnici...

... u Vieena, kam až půjde...

... mám hlad...


30

Odvádělo to mou pozornost.

Del, můžeš prosím tě úplně přestat myslet? Něco zkouším!

Nekromantka telepaticky zafrfňala. Pak nastalo ticho. Če‑

kala jsem na pisklavý hlásek. A dočkala se:

Magnólie z Plaveny, sledujeme tě už nějaký čas! Zavítala jsi

do naší říše sama a dobrovolně. Tvá strachem se tetelící dušička se

nám tuze zamlouvá.

Je to k tobě ještě daleko? zeptala jsem se pragmaticky.

To záleží, jakou cestu zvolíš, zaševelila bytost. Můžeš projít

Horstvem slabosti, protáhnout se Lesem sebeponížení, přeplavat

ke mně Jezerem nemohoucnosti, nebo sáhnout po Moři věčného

zatracení. Vše je jen na tobě.

To zní lákavě, ale já nemám tolik času. Potřebuju se k tobě do‑

stat co nejdřív, přitlačila jsem.

Bojíš se, že z tvého tělíčka vyprchají magické substance?

Něco pro tebe mám, odváděla jsem její pozornost do bezpeč‑

nějších vod. Je to hezké, líbí se mi to. Když mě ale budeš zdržovat

kecy o hov... Ech, možná si to nechám.

Co je to? zapištěla nedočkavě.

Dárek.

Dá ‑rek? Pro... nás?

Myslím, že víš, co to je, zkusila jsem ji.

Pojď, Magnólie Plavenská, schlamstlo to háček, červa i  na‑

viják. Živ svůj strach a neztrať tu věc. My tě k nám dovedeme!

Smím zase vytáhnout světlo?

Och, ne, ne! Svoje světýlka nebudeš potřebovat.

Jak to myslíš? Zostražitěla jsem.

Říká se, že magici mají citlivé prstíky. My víme, že je to pravda.

Objímali jsme je. Laskali se s jejich mrtvými těly a šeptali jim do

uší krutá slova. Ty jsi telepatka, to je skoro, jako bys byla čarodějka.

Není, ale to je fuk. Hádat se nemělo cenu. Vyzvala jsem ji,

ať se vymáčkne.


31

Jsme skoro u  tebe, zašveholila. Máme tvůj slaďoučký strach

na jazyku. Ochutnáme, neochutnáme? Och, vy telepaté jste ale

rozkošní! Na světě existuje tisíc věcí, kterých je třeba se bát, a vy

k nim přidáte dalších sto.

Něco se o mě otřelo. Nekromantka v mé hlavě poplašeně

vřískla.

Slyšíme tvůj zrychlený tep. Je to pro nás příjemné, příjemné

a  osvěžující! Víš, co uděláme? Obejmeme se navzájem a  nikdo

nám neublíží!

Zašátrala jsem kolem sebe a dlaní pohladila zhrublou kůži

něčeho živého. Nebo přinejmenším kdysi to živé bylo. Na

dotek to připomínalo kmen silného stromu olepený měkkýši.

Zjistila jsem, že po té věci bez světla dokážu ručkovat. Což ov‑

šem neznamenalo, že jsem z té představy byla dvakrát nadšená.

Je se mnou ještě společnice. Nerada bych, aby se jí...

Společnice? Ať jde také!

Slyšela jsi to, Del? Dál pokračujeme potmě.

Můj odhad byl správný. Je to Sandol Kah, vyšilovala nekro‑

mantka. Bohyně hnusu a strachu!

Už to tak vypadá, odtušila jsem. Právě se plazíš po jednom

z jejích chapadel. Vadí ti to?

Ty jsi to celou dobu věděla! obvinila mě. Věděla jsi, koho tu na‑

jdeme! Proto jsi mě zachránila! Nechtělo se ti do jejího království

jít samotné!

Nevěděla. Jen tušila, ušklíbla jsem se.

Ty jedna mizerná Štěnice! Až budeme venku, protáhnu ti

uchem jehlu a udělám z tebe ghúla! vztekala se jak malá.

Jestli tohle slané dobrodružství přežijeme...

Nečekalo nás nic, čím by se člověk chtěl chlubit v hospodě

u piva. Tělo jsem měla jako ze želatiny. Do prstů se mi vrátil

třas a mysl zaplnil děs. Dneska jsem naposled viděla nebe. Ani

nesvítilo sluníčko. Poslední mužský hlas, který jsem slyšela,


32

patřil bezrukému hovadu. Měla jsem si dát aspoň snídani...

Nebo panáka. Umřu tu a pes po mně neštěkne.

Aspoň se podívej, kde to vůbec jsme! vyjekla Delcante.

Bohyně nechce, abychom to světlo vytahovaly!

Udělej to, prosím, alespoň na chvilku. Ráda bych viděla, kudy

nás vede.

Vida, holka je také v koncích.

Zaváhala jsem: Dobrá, ale opravdu jen na chvilku.

Pustila jsem se jednou rukou chapadla a  odkryla lampu.

Černota kolem nás ustoupila studené záři nerostu. Bylo pří‑

jemné uvědomit si, že s sebou mám věc, která tohle umí.

Podívala jsem se, po čem že to ručkujeme. Bylo to skutečně

chapadlo, ve světle minerálu šedomodré, nestvůrné a nádher‑

né zároveň. Živý rosol pokrývaly bledé boule. Šokovaně jsem

hleděla do prostoru pod námi a  můj vlastní strach splynul

s  obludným strachem bohyně. Rameno Sandol Kah se v  gi‑

gantickém oblouku klenulo nad propastí plnou podmořských

červů. Proplétali se v nechutném klubku a natahovali se k nám.

Připomínali murény, ale neměli oči. Jenom ústa, kulatá a  po

celém obvodu pokrytá ostrými zuby.

Rychle jsem nerost obalila látkou. Světlo je očividně

dráždilo.

Ještě nějaký další skvělý nápad, Del?

Tentokrát jsem se odpovědi nedočkala.

Nevím, jak dlouho jsme prolézaly spletí chapadel Sandol

Kah. Vzpomínky na to se snažím ze své mysli vytěsnit. Sa‑

motnou bohyni jsme nalezly v obrovské jeskyni. Jestliže kdysi

byla ženou, dávno se své ženskosti vzdala, a  pokud v  ní kdy

bylo něco lidského, postupem času to ztratila. Nestačilo jí za‑

lézt pod zem jako červ, ona si za svůj domov vybrala hlubin‑

nou říši. Lidskost vyměnila za neustálý pohyb v tichu, chladu

a věčné noci. My jsme ji zastihly těsně pod stropem. Vznášela


33

se tam šedomodrá a se závojem vláken pod sebou. Připomína‑

la světélkující medúzu. Největší medúzu na světě.

Neuměla jsem si představit, že by se všemi těmi žahadly

mohla z  jeskyní vyplavat a  jako její menší sestry splynout

s  hladinou. Ale ona netoužila po slunečním svitu. Líbilo se

jí tam, kde byla.

Její ponurý majestát hlídalo několik vodních skřetů. Pluli

podél stěn, měli rosolovitou kůži a z úst jim trčely kly podob‑

né těm Waryašovým. Na rozdíl od kapitána Dráčete se však

pod vodou cítili jako doma. V prackách drželi trojzubce a je‑

jich konce by nám s radostí zabodli do prsou.

Jak se ti líbí náš domov? zapředla bohyně.

Domov? Jak někdo může tomuhle...? Nechala jsem tu my‑

šlenku být. Je..., hledala jsem to správné slovo, zatímco mne

skřeti sledovali nevraživými pohledy, velice originální.

Ano, to je. Ukaž nám ten dárek!

Vytáhla jsem poslední tajemství svých kapes: lahvičku s na‑

růžovělým obsahem.

Co to je?

Je to lék na tvůj strach. Výtažek pohody, esence štěstí. Nebo

sladkosti, jak by řekl mág Kšara. Rozpustí se v několika kapkách,

ale neúčinkuje věčně, zopakovala jsem naučená slova.

Co když nám lžeš? Může tam být jed! Obrovský tvor se za‑

chvěl. Jeho slova přetékala děsem, ale i dychtivostí. Lomcoval

jím strach z otravy, ale také touha růžovou esenci ochutnat.

Jistě chápeš, proč to nemohu před tebou vyzkoušet. Rozhodila

jsem ve vodě ruce.

Jedno ze žahadel vylétlo vzhůru. Lechtavým pohybem se

mi ovinulo kolem krku a jeho konec mi pleskl o hlavu. Čelem

mi projela ostrá bolest. Ucítila jsem, jak mi někdo cizí ohma‑

tává myšlenky.


34

Nelže nám, zamumlala bohyně a mně se naskytla jedinečná

příležitost.

Temná paní, přijmi dar jménem lorda Kirbega, Žlutého draka

a pána Ostrova albatrosů!

Sloužíš Žlutému drakovi? podivila se. My mysleli, že tvým

pánem je ten skřetí kapitán.

Majitelem lodi je lord Kirbeg, jemu také sloužím. Waryaš je‑

nom velí posádce. Vezmeš si ten elixír?

Ampulka mi proklouzla mezi prsty a usedla do prohlubně

ve svinutém chapadle. Bohyně se zavlnila a  chapadlo i  s  ko‑

řistí odsvištělo pryč.

Proč nám lord Kirbeg posílá dary?

Chce si tě naklonit, temná paní, a žádá, abys přestala potápět

jeho lodě. A bylo to venku. Důvod, proč nekromanti cestují na

obchodních lodích a proč se několik posledních aldenů odvá‑

ží na vodu jen ty nejhorší povahy – skřeti typu Waryaše nebo

fetu holdující mágové jako Kšara.

S  napětím jsem očekávala, co má nabídka se Sandol Kah

udělá.  Netvor se slastně zavlnil. Takže drogu nakonec přece

jen přijala.

Mořské bouře potápí lodě tvého pána, vlny zalévají jejich palu‑

by a mořské hlubiny polykají vaše muže!

Sandol Kah, ty jsi moře! vložila se do toho nečekaně Delcante.

Medúza se nadmula a závoj žahadel rozžala bledá zář: Co

když se moři zlíbí rozprávět s  vámi, dokud se vaše ústa nezali‑

jí vodou?

Když se nevrátím, nebudou žádné dárky. Už nikdy. Nik ‑dy,

zdůraznila jsem.

Temná, kolik mágů tě přišlo dobrovolně navštívit? zasyčela

Delcante. No pověz, kolik? Já ti odpovím: ani jeden.

Magnólie z Plaveny, promluvila bohyně zpátky ke mně, máš

tvrdou lebku! Nabídka tvého pána je lákavá, ale i my si budeme


35

klást podmínky. Tvá společnice tu zůstane, aby s námi sdílela naši

samotu.

Delcante se na mě prosebně podívala. Polkla jsem chlad‑

nou vodu. Stojí mi ta holka za to? Už teď se mi podařilo ne‑

možné. Potřebuju ji, ale určitě není jediná spiritistka. Jestli to

tady kvůli ní podělám...

Buď odejdeme obě, nebo žádná. Já nesmlouvám, Sandol Kah!

Bledý živočich nespokojeně klesl o několik lodních délek.

Ne! prásklo jako bič. Nikdo nepokoří moře!

Vodní skřeti jako na povel udělali několik žabích skoků

směrem k  nám. Znova jsem na krku ucítila slizké chapadlo.

Objetí bylo tentokrát daleko pevnější a  o  poznání méně pří‑

jemné. Bohyně ze mě nemilosrdně vysávala život. Měla jsem

ztrácet vzduch, jenže díky Waryašovým elixírům tělo fungo‑

valo jinak. V ruce se mi objevila dýka.

Překonala jsem tlak vody a odspoda provedla výpad. Ostří

zajelo do rosolu až po rukojeť. Kdybych na ní nedržela po‑

ložený palec, mám prsty nadranc. Taková to byla rána. Před

obličejem se mi rozlétly kapky temně rudé krve a  hlavu mi

rozezněl vřískot. Zapáčila jsem a něco vyloupla.

Chapadlo se ode mne překotně stahovalo. Teprve teď jsem

si všimla, jaké útvary z něj vyrůstají. Jedna z těch bublin s še‑

dou otáčivou tečkou uprostřed se vznášela kousek ode mě.

Výborně, připravila jsem bohyni o jedno z tisíce očí!

Přestaň nám ubližovat! žadonila plačtivě.

Vodní skřeti pluli kolem nás. Jejich duhovky žíznivě zářily,

čekali na pokyn k útoku.

Nech nás odejít a nikdo ti neublíží! navrhla jsem.

Odejděte, odejděte! My to tak chceme. Naši služebníci vás vy‑

provodí! Ale zlo musí být odčiněno! Vykonáš pro nás službičku,

Magnólie?

Hleďme ji, už smlouvá. Jak moc mi půjde na ruku?


36

O jakou službičku má jít?

Máme tu jednu věc. Prastarou věc ukrytou ve tmě a tichu. Ne‑

líbí se nám. Znepokojuje nás. Tlačí nás jen pomyšlení na ni. Vez‑

meš si ji a odneseš pryč!

Kývla jsem. Nejspíš to bude nějaká magická past, se kterou

si skřetí žabáci nevědí rady. Mám Delcante. Nekroušové jsou

na takové věci dobří a lepší nabídku těžko dostanu.

Dárek tvého pána nám dělá dobře. Přineseš nám další? zaš‑

kemrala. To jsem jí slíbit mohla. Sandol Kah něco zabroukala

a ostří trojzubců se poněkud vzdálila. Skřeti nám ukázali cestu

k předmětu, o němž byla řeč.

Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.

Z Démonovy páteře musela vést nejméně jedna prostorná

chodba, když se Sandol Kah podařilo zavléci sem celou loď.

Ležela na boku obalená vilejši a provrtaná jako cedník. Jejími

útrobami teď proplouvaly ryby. Měla propadlou palubu a  ze

stěžňů nepřežil jediný.

V otvoru, který procházel až k nejspodnější části lodi, zářil

nějaký bod. Doplula jsem k tomu a posvítila si dovnitř.

Delcante se ke mně mlčky připojila. Pochopily jsme, že ta

zářící věc tu byla dřív než vrak. Ten ji pouze zakrýval, jiný účel

mít nemohl. Pokud jsem chtěla zjistit, co to je, musela jsem se

k tomu dostat blíž.

Postupovala jsem hlavou napřed a  snažila se o  nic neza‑

vadit. V  žádném případě jsem netoužila rozedřít si o  hrubý

povrch lodi kůži.

Nekromantka mé počínání napjatě sledovala.

V  těle se mi začal usazovat varovný chlad. Jak dlouho vy‑

drží Waryašovy elixíry? Posvítila jsem si před sebe a  ucukla.

V  útrobách lodi uvízla ryba a  v  jejích rozevřených čelistech

spočíval předmět mého zájmu. Musela ho žužlat hodně dlou‑

ho, protože z ní zbývala jen kostra.


37

Pokynula jsem nekromantce. Kroužila nade mnou a netvá‑

řila se nijak nadšeně.

Del, něco pro tebe.

Nesáhnu tam, odmítla kategoricky.

Jde o tvůj kejhák! dopálila jsem se. Vždyť je to jenom kostra!

Je to magické. Nedotknu se toho! Raději zůstanu se Sandol Kah.

To se mi nezamlouvalo. Pro bohyni jsem ji nezachraňovala.

Vztekle jsem po předmětu hrábla. Jestli tenhle exkurz do

života temných božstev včas neukončím, budu mít plné plíce

vody. Na dotek to bylo jako led. To se dalo čekat, žádná magie

z toho nevibrovala.

Uchopila jsem to a  užuž chtěla zajásat, když mi zápěstí

proťala bolest, na jakou jsem nebyla připravená. Past z  rybí

tlamy sklapla dřív, než jsem úlovek stačila vytáhnout. A jako

suvenýr si chtěla nechat mou ruku.

Nerost mi vypadl z roztřesených prstů a voda kolem dosta‑

la karmínový nádech.

Tvůj organismus ti nedovolí naříkat nahlas, promluvila ke

mně bohyně. My ale slyšíme i bezhlasný křik. Noříme se do něj,

ochutnáváme jeho tóny. Tvoje agonie hojí ránu, kterou jsi nám

způsobila.

Bolest přestala existovat, vztek mě zbavil vší soudnosti: Ty

přerostlý slize, pamatuješ na tu dýku? To je dobře, protože až to tu

skončím, tak ti ji narvu až do pr...!

Pokusila jsem se hrozbu splnit, ale ostří sklouzlo po zubech.

Nepovedlo se mi ruku vyprostit.

Tobě se to snad líbí! Ještě nemáš dost? posmívala se mi.

Delcante se podařilo ke mně doplavat. V ruce svírala něco

lesklého. Rozkládací pilka? Vzpomněla jsem si, jak jsme pada‑

ly ke dnu. A tohle měla u sebe celou dobu?

Nekromantka přiložila ostří k  rybí čelisti a  pustila se do

díla. Snaž se odlákat její pozornost. Mluv na ni! vyslala ke mně.


38

Prosím, přestaň, temná! zaúpěla jsem. Ruku jsem skoro

necítila.

Něco za něco, telepatko. Já jsem Sandol Kah, paní vší bolesti

a lidských slabostí.

Co ode mě chceš, Sandol Kah? držela jsem se Delcantiny rady.

Pilka se do kosti zakusovala pomalu, zato intenzivně.

Pověz nám něco zábavného!

Abych se k tobě mohla dostat, musela jsem vypít spoustu elixírů,

a brzo přestanou působit!

To má být zábavné? Zkus něco víc osobního! Sbíráme tajem‑

ství, nepříjemná tajemství. Máš nějaké takové? Och, určitě máš!

Pověz nám je a možná tě pustíme!

Jo, ale bez ruky, ušklíbla jsem se v  duchu. A  vtom jsem

dostala nápad:

Asi před dvěma aldeny naše loď Dráče potopila keledorské necky.

Součástí kořisti byly i soudky plavenského rumu. Večer se nás něko‑

lik sešlo v důstojnické jídelně a trochu jsme to přehnali s pitím. Byl

tam i Kšara, náš lodní čaroděj. Pamatuju si z té noci, že jsem se

nechala odvést do jeho kajuty. Svlékl mě a jezdil mi hákem, který

nosí místo ruky, po nahých zádech. Nechala jsem si to líbit. Ne‑

chala jsem si líbit i další, choulostivější věci. Kšara je zvrhlík, cpe

si do těla hrozná svinstva a ani prostitutky s ním nechtějí spávat.

Kdyby se někdo dozvěděl, že jsme spolu něco měli, můžu se po zby‑

tek života plazit kanálem.

Jaké další, choulostivější věci? zajímala se bohyně.

Nech si taky něco na příště, medúzo! Delcantina pilka ko‑

nečně sklidila ovoce. Kůstka praskla a  moje ruka byla volná.

Vytáhla jsem ji i s předmětem, který ryba tak urputně držela.

Strávit noc s tím slizounem Kšarou? To má být tajemství? za‑

šklebila se nekromantka. Copak nemáš žádnou fantazii?

Jak víš, že to byl jen fantas? Vrátila jsem jí úšklebek.


39

Hned nato jsem vyzvala bohyni, aby splnila svůj slib. Tu věc,

která jí tak ležela v žaludku, vezmu s sebou. Souhlasila. Bylo

až s podivem, jak ochotně.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist