načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dračí nevěsta - Katherine Luka

Dračí nevěsta
-4%
sleva

Elektronická kniha: Dračí nevěsta
Autor:

Drzá Sanje má už osamělého života na zděděném statku plné zuby. Nemíní se zahrabat na samotě za vsí, jejíž obyvatelé ji nemají v lásce. Má plán. Prodá statek a odejde do města ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788088061663
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Drzá Sanje má už osamělého života na zděděném statku plné zuby. Nemíní se zahrabat na samotě za vsí, jejíž obyvatelé ji nemají v lásce. Má plán. Prodá statek a odejde do města za prací… Kherachrenn se toulá krajem a žije svůj klidný dračí život. Občas ukrást nějaké dobytče považuje za příjemné zpestření, ale ta drzá holka, která tak statečně brání svoje krávy je výjimečně zábavná… Statečný rytíř vždy stojí na straně slabších. A když se krajem začnou šířit zvěsti o drakovi, Dermi neváhá ani vteřinu. Zničit tyhle krvežíznivé bestie je jeho poslání… Rychtář dobře ví, jak je důležité zabezpečit klid v obci. Nikdo nesmí beztrestně krást dobytek! Ale taky ví, že vesničané se drakovi sami postavit nemohou. Rozhodnutí, zda poslat pro drakobijce nebo si bestii raději usmířit, je lehčí, než se zdá. Zvlášť když jsou ve hře peníze a jedna nepohodlná holka… Současnost má ovšem kořeny v minulosti, a nárok na budoucnost mají jen ti, kteří přežijí…

Související tituly dle názvu:
Dračí nevěsta Dračí nevěsta
Luka Katherine
Cena: 89 Kč
Mladá nevěsta Mladá nevěsta
Baricco Alessandro
Cena: 162 Kč
Mladá nevěsta Mladá nevěsta
Baricco Alessandro
Cena: 199 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dra čí nev ěsta

Katherine Luka

březen 2016 jako 26.publikace vydavatelství

Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN:

epub: ISBN 978-80-88061-64-9

mobi: ISBN 978-80-88061-65-6

pdf: ISBN 978-80-88061-66-3



Legenda...

Ruuhlar se zhluboka nadechla.

Kat aby to...

Prsty k řečovit ě svírala podru čku svého vyvýšeného k řesla

a neodvažovala se spustit zrak z toho tvora uprost řed tr ůnního sálu.

Vypadal tak... uvoln ěně?

Pobaven ě!

Špi čkou kovov ě lesklého ocasu lehounce bi čoval mramorovou podlahu

a náramn ě si užíval její hr ůzu.

Hrála o všechno.

Měl moc zni čit celé její dílo – rozvrátit království, pole spálit na prach a

vystavit její lidi hladov ění.

Už tak m ěla mnohé nep řátele. Muže, kterým se nezdálo vhodné, že se

chopila vlády po svém otci, aniž by se obt ěžovala aspo ň se provdat za

nějakou loutku.

Ruuhlar pomalu vydechla. Její protivník na ni potm ěšile hled ěl

safírovýma o čima s protáhlou zorni čkou. Fascinoval ji. A děsil.

A ona neznala odpov ěď na jeho poslední hádanku, kdežto on všechny její

otázky zodpov ěděl bez velkého váhání.

Pomalu jí docházelo, že prohrála.

Dlan ě m ěla ledové a v krku ji tla čily slzy. Te ď už m ůže ud ělat jen jediné

– zachovat si čest.


Vstala a i hroziv ě krásný tvor p řed ní se vzty čil. Tr ůnní sál tonul

v mrazivém tichu. Dvo řané se báli i dýchat.

Ruuhlar s ňala zlatou obrou čku ze svých vlas ů a podržela ji p řed sebou.

Neodvažovala se zvednout o či od rukou, které proklínala za to, že se

nep řestávají t řást.

Pak suše polkla a pokusila se promluvit svým obvyklým zvu čným tónem.

Jenže hlas se jí zlomil. P řesto se opanovala a zkusila to znovu: „Jsi... jsi

vít ěz. Mé království je tvé...“

Dav zašum ěl zd ěšením a několik dam omdlelo.

Do tr ůnního sálu se vysokými okny prodralo slunce, odrazilo se na

nalešt ěných b ěloskvoucích dlaždicích a zalesklo se na st říbrném h řbet ě

draka, který své vít ězství bral jako naprosto samoz řejmou v ěc.

Ruuhlar m ěla chu ť odhodit korunku a okamžit ě s křikem utéct!

Přesto se ovládla. Byla královna!

Sestoupila o jeden sch ůdek níže a pak pronesla o něco tišším, ale p řesto

dostate čně se rozléhajícím hlasem: „Dovol mi však navrhnout ti obchod.“

Drak naklonil hlavu mírn ě ke stran ě a nep řestával ji pozorovat.

„Na místo svého království ti nabízím - “ Polkla a pak zašeptala: „Sebe...


1. Kapitola

„Do prdele práce!“ zavr čela Sanje.

Vytrvalý déš ť letošního studeného jara podmá čel p ůdu a jeden ze

sta řičkých, nap ůl zpráchniv ělých k ůlů ohrady to nevydržel. Nejspíš pak

sta čilo, aby se její stra čeny podrbaly o plot, a půl ohrady se z řítilo jako

domino.

Zamra čené odpoledne hrozilo dalším dešt ěm a Sanjiny d řeváky klouzaly

na blát ě, když sp ěchala k rozbo řenému hrazení.

Tři krávy se nete čně pásly v ohrad ě. Dv ě ale chyb ěly a Sanje si vztekle

uv ědomila, že je musí najít, než se setmí.

A ve čer v tomhle kalném dni p řijde brzo.

„Do prdele práce...“ zopakovala si pro sebe a vydala se zahnat zbylé

krávy do chléva, než se i ony vydají na výlet.

Deštivé ráno.

Leontin, královská nev ěsta, vstala ze svatebního lože, a zimom řiv ě

zachumlaná ve vln ěném plédu p řistoupila k oknu.

Venku je rušno. Vále čná družina jejího manžela, kterého zná sotva pár

dní, vyjíždí z bran hradu. Kopyta duní na padacím most ě a on se

neobt ěžuje ani ohlédnout...

Drápala se do kopce a vlhká tráva jí ujížd ěla pod nohama. Namáhav ě

dýchala a hlavou jí táhly naštvané myšlenky.

„Co jsem komu ud ělala? Čím jsem si tohle zasloužila? Vždy ť nechci nic

jiného, než klidný život. Oby čejný, klidný život, jako má t řeba Safija...“


Sanjina nejstarší sestra se už p řed deseti lety vdala za kožešníka

v blízkém m ěste čku. Te ď m ěla p ět d ětí, služku, a každý týden si posílala

k Sanje pro čerstvá vají čka.

„Pro č mi naši nechali na krku tuhle ruinu a pět pitomých krav, co sakra

ani nedokážou z ůstat v ohrad ě?! a pro č v ůbec museli um řít tak brzy?!“

Na h řebenu se ohlédla na statek s pobořenou ochrannou zdí, který se jaksi

stydliv ě kr čil na b řehu malého rybní čku. Na n ěm si nevzrušen ě rovnaly

pe ří Sanjiny sn ěhobílé husy.

Vzdychla, shrábla si za ucho tmavé vlasy uvoln ěné v ětrem, a vyrazila na

další cestu. U rozbo řené ohrady rychle našla v blát ě stopy a vydala se

podle nich.

Aspo ň k něč emu je dobrý tohle zatracený po časí, pomyslela si odevzdan ě

a p řitáhla si vl ňák.

„Pane, dorazil holub z paláce.“

„Skv ělé, n ějakou dobrou zprávu bych dneska uvítal.“ Král zasy čel

a ranhoji č zamumlal omluvu. Pak obratnými prsty utáhl obvaz na

vlada řov ě paži.

„Mám syna? Čti!“ král p řijal od ranhoji če lé čivý nápoj a nato čil se

k poslovi. Prostorný stan nabízel aspo ň trochu pohodlí, pokud se tomu

tak dalo říkat. Vále čné tažení trvalo už dlouho. Až moc dlouho.

„M ůj nejmilostiv ější pane, mám tu čest Ti oznámit, že ses stal otcem.

Dnes ráno Tvoje cho ť Leontin povila syna a dědice.“

„Vynikající. Hned odepiš... co se tak tvá říš?“

„Pokra čuje to.“

Král netrp ěliv ě mávnul rukou a posel op ět spustil: „A b ěhem dopoledne,

za vynaložení nemalého úsilí, dala Tvá cho ť život jeho mladšímu bratru,

dvoj četi. Chlapci i Tvá paní se dosud t ěší dobrému zdraví.“

Sanje pospíchala po širokém travnatém úbo čí z kopce dol ů a nep řestávala


sledovat stopy, které kravské paznehty vytla čily v rozm ěklé zemi. Vítr se

rozehnal nízkou jarní travou a připleskl jí režnou sukni ke štíhlým nohám.

Spíš ze zvyku si popotáhla vl ňák blíž ke krku a rozhlédla se. V ěděla, že

se blíží k potoku a doufala, že krávy nep řebrodily na druhou stranu.

Pot ěšilo ji, když jednu uvid ěla škubat mladé výhonky z černého bezu,

který rostl na b řehu. Ušklíbla se pro sebe: „Já ti dám, ty jedna potvoro,

takhle m ě honit po kopcích, jen kv ůli tvému mlsnému jazyku!“

Zrychlila krok a sestoupila na široké dno údolí. Snažila se vyhýbat

loužím, které sem tam čvachtaly pod nohama, a blížila se k potoku, který

byl po deštích trochu rozvodn ěný. Cestou se ostražit ě rozhlížela po druhé

kráv ě.

Upoutal ji záblesk zrzavé srsti tam, kde tušila brod. Podívala se tím

sm ěrem po řádn ě a tém ěř se rozb ěhla. Ano, je tam její červenostrakatá

rohatá uprchlice.

Dojnice stála po kolena v proudu a pila.

„Ty krávo jedna, co tam d ěláš?!“ zanadávala Sanje a kravka zvedla hlavu,

když uslyšela známý hlas.

„Tak poj ď, poj ď ke mn ě! Nebu ď blbá, ta voda je studená.“

Zví ře se op ět sehnulo a nevzrušen ě pilo dál.

„Nenu ť m ě tam chodit, ty potvoro! Za trest ti u řežu rohy, uvidíš!“

Žádná odpov ěď . Sanje se sehnula pro kámen a hodila ho nedaleko krávy

do proudu. Doufala, že ji tím p řinutí vyjít z vody. Jenže stra čena se lekla,

usko čila, proud jí podrazil nohy, klekla si a stálo ji dost sil se znovu

postavit.

Sanje se zajíkla. Necht ěla, aby se kráva utopila a uv ědomila si, že nemá

jinou možnost, než pro ni dojít. S povzdechem skopla d řeváky, vln ěný šál

pov ěsila na v ětev bezu a popadla první příhodný klacek, který jí na b řehu

přišel pod ruku. Ušklíbla se, když ji na bosých chodidlech zastudila tráva

a mezi prsty projelo mazlavé bláto.

Ješt ě krok a dravá voda jí olízla kotníky. Sanje si lem sukn ě zastrkala za


opasek a klackem zkoušela místa p řed sebou ve vod ě. Brodila se ke

čty řnohé dezertérce, které kapalo od huby.

Už byla skoro u ní, když ve vrbovém houští výhružn ě zaševelil vítr

a smetl jí vlasy do o čí. Snažila se udržet rovnováhu, zárove ň si rychle

uvolnit výhled, a najednou prolétla vzduchem zlatá čára.

Sanje sebou trhla a div neupadla. Pár metr ů od ní vybuchl gejzír vody a...

a rudé vody.

A kráva zmizela.

Tam kde p řed sekundou stála, nestálo nic.

Zato v divoce cákající vod ě se sem tam mihlo kopyto nebo ocas a řeka

zlat ě zá řila, p ěnila a postupn ě odhalovala hrozný výjev.

Jakési... zví ře rdousilo Sanjinu ubohou kravku. Velké zví ře. V ětší, než

obecní plemenný býk a Sanje žádného v ětšího tvora nikdy nevid ěla. Jeho

lesklý ocas bi čoval hladinu, která se pomalu usazovala, jak sebou kráva

zmítala mén ě a mén ě.

On mi ji sežere! Napadlo dívku a vjel do ní strašný vztek.

„Vra ť mi tu krávu, sakra!“ zaje čela nerozumn ě, a mrskla po zlatavém

úto čníkovi sv ůj klacek. Tvrd ě to žuchlo, jak d řevo ude řilo do silného,

pružného t ěla dravce, ale nijak zvláš ť mu ta rána neublížila. Upoutala

však jeho pozornost.

Zvedl mordu a pohlédl na Sanje jako na obtížný hmyz. Ten pohled se jí

propálil až do páte ře. Byl tak arogantní a tak... nezví řecí. Zaujala ho,

takže okolo krku zardoušené krávy omotal ocas, aby mu neuplavala

a oto čil se k dívce.

Sanje suše polkla a málem se rozkašlala.

Na potíže s dýcháním, však rychle zapomn ěla, když si uv ědomila, že to...

ten dravec na ni zam ěř il pozornost – a ona má úpln ě prázdné ruce.

„Do prdele práce!“ zamumlala suchými rty, a hr ůza z přímého pohledu


do jeho o čí jí proudila žilami, jako jed. Byla bezbranná a on se brodil

zví řenou ledovou vodou blíž. P ři tom se pohyboval tak hladce

a elegantn ě, jako by se rozvodn ěná říčka nepokoušela strhnout s sebou

všechno, na co narazila – včetn ě jejich nohou.

Sanje zoufale bušilo srdce a hnalo jí na jazyk šílené v ěci. Vlastn ě ani

nevnímala, že je říká nahlas, dokud si nevšimla záblesku p řekvapení

v dravcov ě pohledu.

„Jestli si n ěco zkusíš, ty slizká potvoro, vyškrábu ti o či!“

Zastavil se.

„Vykuchám t ě, jako králíka a tvoje srdce si dám k ve čeři!“

Z hloubi hrdla se mu vydralo nebezpe čné zavr čení a přikr čil se ke skoku.

Sanje se rozklepala kolena a její d ěsem vypálený mozek vyplodil tu

nejšílen ější výhr ůžku: „Za tu krávu mi zaplatíš deset zlatek!“

Sko čil.

Sanje padla do vody. Kolena si od řela o kamení a proud ji okamžit ě za čal

rvát za sukni, za nohy i za ruce a ona nem ěla čas si uv ědomit, že n ěkde

kus za ní vyšplíchla voda po doskoku nádherného tvora.

Prala se s víry a vlnami, snažila se postavit, ale sukn ě se jí pletla mezi

nohy, polykala vodu i sv ůj vlastní strach, na o či se jí lepily prameny

mokrých vlas ů, a n ěkde blízko zn ěl zlomyslný, arogantní smích.

Pak spíš tušila, než vid ěla, že se k ní op ět blíží. Hrál si s ní, napadlo ji.

Jako ko čka s myší. Zabrala nohama a vzep řela se divoce hu čící vod ě. On

se plavn ě zavlnil a najednou stál p římo u ní.

Ledová voda propláchla Sanje mysl a ona sev řela pod vodou do p ěstí dva

kameny.

Studený čumák s malým kost ěným výr ůstkem se jí lehce dotkl na čele

a Sanjin strach vytryskl v zu řivém útoku.

Jednou p ěstí, vyztuženou kamenem, srazila jeho mordu stranou a druhou


se mu pokusila p řerazit h řbet nosu. Prudce vydechl a před další ranou

uhnul. Sanje vysko čila na nohy a zamra čen ě hrozila, že ho znovu praští

po hlav ě.

„Vypadni!“ zaje čela na n ěj tém ěř hystericky.

Dravec se však jen ušklíbl. Ušklíbl?

Sanje, mokrá do nitky, stála vprost řed potoka proti obrovskému zví řeti,

které nevypadalo, ani se nechovalo, jako žádné ze zví řat, která znala,

a divoce dýchala.

„Vypadni, ty parchante, a jestli ješt ě jednou šáhneš na moje krávy,

vyrazím ti oko!“

Op ět se pobaven ě zašklebil a za čal Sanje zvolna obcházet, čímž jí

uvol ňoval cestu na její b řeh.

Rozhodla se využít tu možnost a opatrn ě ustupovala.

Voda jí okolo kolen a lýtek pomalu klesala a Sanje vypustila z pusy další

nehoráznost: „Až se p říšt ě setkáme, vezmu na tebe vidle, zlod ěji!“

Kone čně stála na b řehu a on ji pozoroval a voda se kolem n ěj to čila

a pěnila, jako by ho objímala. V ůbec nemusel bojovat o rovnováhu

a vypadal d ěsiv ě krásn ě, jak se mu rudozlatá mokrá k ůže matn ě leskla

i v přítmí k řovím zastín ěného brodu.

Pak mírn ě kývnul hlavou, jako na rozlou čenou, a několika rychlými

skoky zmizel po proudu. Nejspíš se vydal hledat mrtvou krávu, která mu

mezitím uplavala.

Chlapci p řešlapují na schodišti. Tak stejní a přece každý jiný. Malí

blon ďatí andílci. Jeden skrývá za zády knihu, druhý nervózn ě ma čká

v dlani jilec d řev ěného me če. Tak dnes! Dnes kone čně! Válka skon čila

a jejich otec se vrací. Své šesté narozeniny už oslaví spolu s ním.

Leontin se natáhla a jednoho z nich pohladila po hlav ě. Byl to ten, který

si pohrával s me čem. N ěžná mate řská ruka mu uhladila neposlušné

kade ře. Zbyte čně. Za okamžik už se stejn ě kroutily svým vlastním sm ěrem.


Žena se ho řce usmála. Tak moc podobný svému otci. Sebev ědomí mu

nikdy nechyb ělo. Každý ho p řesv ědčoval, že jednou bude králem. Nikdo

to sice nev ěděl jist ě, protože jen ona a stará ch ůva dokázaly rozeznat,

který z nich se narodil d řív, ale všem byla sympatická jeho sm ělá povaha.

Osud království se ale nepíše jen me čem a krví. A válek už bylo dost.

Truba či spustili ostré fanfáry.

Zvedla hlavu. Nevid ěla ho tém ěř sedm let. A předtím... všechno bylo tak

strašn ě rychlé. Dohodnuté zasnoubení, její cesta na královský dv ůr

a svatba... jen aby ho to nezdrželo od jeho tažení. Vít ězných, bezpochyby,

pomyslela si ho řce.

Kopyta dun ěla na dlážd ění - opraveném z jejího v ěna a jejím úsilím.

Potla čila ho řký úšklebek. A te ď si jede pro syna. Pro d ědice.

Seskakují. Nem ůže ho nepoznat. Jen se na n ěj dívá. Dívá a ml čí a on jde

blíž.

„Má paní....?“

„Bu ď vítán, m ůj pane,“ mírn ě poklesne v kolenou.

Vidí mu na o čích, co ho zajímá, když si m ěř í chlapce hodnotícím

pohledem. Není hloupý, to ne. Neušklíbá se nad pojednáním o polním

hospodá řství, které mu nadšen ě ukazuje její drahý Loki, ale tvá ř se mu

viditeln ě projas ňuje, když se otá čí k Dermimu a vyzývá ho, a ť ukáže, co

už se svou zbraní dovede.

Pak obrací tázavé o či k ní. Celé nádvo ří zatají dech. Nikomu ne řekla,

který je d ědic. A te ď už ví, že ud ělala dob ře. Vidí mu na o čích, co by si

přál: z vále čníka krále a ze vzd ělance jeho rádce - možná správce zem ě.

Ale takhle to nebude. Alespo ň pokud ona k tomu má co říct. A to tedy má.

Udrží na tvá ři p řív ětivý úsm ěv a potom položí ruku na drobné chlapecké

ramínko.

„P ředstavuji ti tvého syna a dědice, m ůj pane. Tohle je Loki. A tohle je

jeho mladší bratr Dermi.“


2. Kapitola

Na kost promrzlá Sanje se kone čně dostala do sv ětnice. Zbylá kráva už

nadšen ě p řežvykovala seno v chlév ě se svými t řemi poslušn ějšími

družkami, a tak si i dívka mohla kone čně dop řát oddech. Za dve řmi

zav řenými na petlici ze sebe za čala sloupávat nap ůl uschlé oble čení plné

bláta a nalepeného sena. V místnosti bylo zima, protože kamna b ěhem

její nep řítomnosti vyhasla a Sanje bylo do plá če. Cítila ho v hrdle,

v únavou bolestiv ě napjatých ramenou, v prok řehlých pažích...

Pro č sakra nem ůžu mít normální život?! napadlo ji už po tisící od smrti

rodi čů , která ji zanechala osam ělou a vystrašenou v pustnoucím statku.

Klidn ě by se provdala snad za kohokoliv, kdyby to znamenalo, že tu už

nebude muset být po řád a na všechno tak strašn ě sama.

Jenže o ni nikdo nestál.

Co si pamatovala, tak jen jednou tan čila na vesnické zábav ě, jedinkrát se

prošla vonícím sadem za hospodou... na další sch ůzku nep řišel. A jiné

pozvání už nedostala.

Jenže život ne čeká a Sanje se tu nehodlala zahrabat. Musí vydržet do žní,

a pak... kdo ví? Prodá statek a zmizí n ěkam, kde ji nikdo nezná.

Zakroutila ztuhlými rameny a nahá p řeb ěhla ke koši se suchým roštím

a třískami na podpal. Jakmile vysko čily plameny, p řistr čila na plotnu

hrnec s vodou a zašla za záv ěs, který odd ěloval její l ůžko.

Přesto, že byla ve sv ětnici sama, necítila se najednou nahá dob ře. Po řád,

jako by na sob ě cítila ty jeho o či. Pyšné a chytré a pronikavé... Kdyby

jen v ěděla, co je to za zví ře! Nic podobného nikdy nevid ěla a nemohla na

něj p řestat myslet. Nohy m ěl silné a pružné, jako ko čka, h řbet porostlý

jakýmisi kost ěnými desti čkami a jeho morda p řipomínala psí. Ocas se

zlat ě leskl a bi čoval vodu v ladných obloucích a navíc ta k řídla!


Jenže jí zabil krávu a připravil ji tak dob ře o deset zlatek, které mohly

znamenat rozdíl mezi tím, zda opravdu odejde nebo ne.

Zavázala si tkani čku u krku, vstala z lůžka a bílá no ční košile jí sklouzla

po nohou a zahalila kolena a skoro celá lýtka.

Na plotn ě zasy čela pára unikající z hrnce, ale zn ělo to jako prudký

výdech.

Sanje došla ke stolu a přitáhla si ošatku s chlebem, p řikrytou ut ěrkou, aby

pe čivo neokoralo. Sev řela prsty hrubou látku, zatáhla, vyjekla a prudce se

posadila na židli. Drsný ubrousek si tiskla k úst ům a lapala po dechu.

„Do prdele práce!“ zašeptala nakonec.

Vítr venku zavrzal vraty... nebo to byl smích?

Na ošatce se teple lesklo deset kulatých mincí s dokonalou ražbou

dávného krále. A bezpochyby byly zlaté.

Města jako toto nikdy nespí.

Za jedním ze zasklených oken luxusního paláce obklopeného zahradou

bd ěl muž. Ve svitu lamp n ěco zapisoval do tlustého svazku. Náhle jeho

ruka s brkem znehybn ěla.

„Co chcete?“ jeho hlas zn ěl p říjemn ě chraplav ě, a čkoliv prozrazoval

znepokojení.

„Mám jen otázku,“ ozvalo se ze tmy.

„Vážn ě? A pro č jste nep řišli ve dne?“ muž s perem v ruce vnímal celým

tělem, jak se za ním n ěkdo bezhlesn ě ušklíbl. Vte řiny míjely. Pak n ěkdo za

jeho zády řekl: „Jak bezpe čně zabít draka?“

Odložil pero a pooto čil se. Lampa mu olemovala rameno svatozá ří

a odhalila šerou postavu. „A jak bezpe čně sest řelit slunce, na to se zeptat

nechceš?“ odv ětil sarkasticky.

Postava nap ůl ve stínu mírn ě pokynula rukou a než sedící muž sta čil


zareagovat, sev řela mu krk škrtící smy čka z tenkého drátu. To objetí

nebylo smrtelné. Poznal, že mu pouze cht ějí nahnat strach.

Mávnul rukou a zasípal: „To nebude nutné.“

Tlak povolil.

„No když už jste došli až sem, zdá se, že by n ějaký zp ůsob mohl

existovat.“

„To jsem rád,“ ozvalo se z příše ří.

„Mého fámula jste omámili?“

„Kam bychom došli, kdybychom za sebou nechávali pobíhat sv ědky?“

podivil se up římn ě tmavý obrys a vstoupil do zá ře lampy.

„Škoda. Byl to dobrý hoch,“ konstatoval u čenec a zav řel svou knihu.

„Dobrá, p řesko číme úvodní otázku, co jste ochotní investovat. Vidím, že

hodn ě.“

Mladý muž v zá ři lucerny se pousmál a jeho p říjemné rysy získaly na

osobitém kouzlu.

„Abych to zkrátil, draka zabijete n ěkolika zp ůsoby. Tradi ční ut ětí hlavy

a její spálení bude pravd ěpodobn ě nejdokonalejší zp ůsob, ovšem pat ří

také k nejpracn ějším a nejnebezpe čnějším. Pak je tu ta možnost

s probodením srdce. Ta ovšem po čítá s tím, že byste se k němu v ůbec

dostali. Dra čí k ůže je asi ten nejkvalitn ější kruný ř na sv ětě, a pod ním se

nachází hora tuhých sval ů, které zastaví každý b ěžný me č.

Jediná v ěc, která ji snadno probodne a skrze muskulaturu se dostane až

k srdci, je legendami op ředený artefakt.“ U čenec se odml čel, aby dodal

váhu svým dalším slov ům.

„Jde o roh jednorožce.“

Rozhostilo se ticho.

„Jednorožci jsou ale nepolapitelní,“ namítl sv ětlovlasý mladík.


„Tém ěř nepolapitelní.“

„Tém ěř ?“

„Jak jsem řekl. Toto stvo ření, nejkrásn ější z krásných a nej čistší z čistých

se m ůže ukázat jen n ěkomu podobn ě p ůvabnému.“

Mladý muž ml čel a jeho nebezpe čně odhodlané o či nep řestávaly sledovat

starce.

„Pot řebuješ čistou pannu.“

„V čera mi z pastviny zmizela kráva. Hledal jsem ji všude, ale na

Kamenném vršku stopy kon čí a dál nic...“ zlobil se fousatý chalupník.

Sanje ho minula se sklopenou hlavou a hled ěla si svého. P řišla na trh

prodat vají čka a za utržené peníze nakoupit s ůl.

Jenže ten muž nebyl jediný, který si st ěžoval. Za chvíli se k němu p řidali

dva další, jimž se v minulém m ěsíci ztratily ovce.

„Je tu snad n ějaká vl čí sme čka, která se ješt ě nevrátila do hor?“ p řemýšlel

nahlas jeden z muž ů.

„Blbost,“ odbyl ho jiný. „Vlky p řece známe. N ěkdo by je vid ěl. Nebo

aspo ň slyšel jejich vytí. Copak jste n ěco slyšeli?“

„Ne,“ potvrdil fousá č a potáhl z dýmky.

Levný tabák zasmrd ěl až k Sanje, která držela na ruce košík s vejci a

rozhlížela se po p řípadných kupcích. M ěla na sob ě svoje druhé šaty, ty

lepší. Červené s mod ře vyšívanou bordurou i živ ůtkem. N ějaká cizinka

v horalském kroji se na ni usmála a přišla blíž.

„Za kolik jsou ta vejce?“ ptala se žena celkem mile a Sanje se s ní dala do

řeči.

Když horalka odešla s nákupem, zaposlouchala se Sanje op ět do řeči

muž ů opodál. Jenže ti už řešili letošní studené a mokré jaro, a jaký to

bude mít vliv na úrodu ovsa.


Našt ěstí se po časí už umoud řilo a v den, kdy p řišla o krávu, pršelo za

poslední m ěsíc naposledy.

Je možné, že je ten dravec po řád ješt ě v okolí? p řemýšlela Sanje. Podle

mizejícího dobytka by to tak vypadalo. Ale o co mu jde? a co je vlastn ě

za č? Trápila se tou otázkou od chvíle, kdy našla na ošatce peníze za svou

krávu. Tohle by zví ře rozhodn ě neud ělalo. Jenže se nem ěla koho zeptat.

Lidé z vesnice ji moc nemuseli i bez toho, aby pokládala podivné otázky.

Náhle ji zapálilo v zátylku. Zase ten pohled? Ten, který jí už m ěsíc

nedával spát? Nenápadn ě se ohlédla, ale za ní žil trh svým všedním

životem stejn ě, jako všude okolo. Ženy sp ěchaly s nákupem k plotnám,

děti si hrály s obru čí od pivního sudu a na kozlíku jednoho formanského

vozu se vyh říval v dopoledním slunci velký rezavý kocour. Po řádn ě

velký a po řádn ě chlupatý.

Ale celkem oby čejný... Asi.

„Ach né! Tahle že je panna?“ starý muž v dlouhé říze se ušklíbl.

„Potvrdila to zkušená porodní bába,“ namítl voják.

Učenec poslal oba mávnutím ruky pry č a oto čil se ke sv ětlovlasému

mladíkovi, který se držel z dosahu lou čí.

„Copak jsou ti tvoji chlapi tak neschopní?“

„Nejsou,“ ohradil se charismatický muž. „Jenže nejspíš jsi jim nedal

správné rozkazy. Co bylo tak špatného na té holce? Vždy ť její panenství

potvrdila bába.“

Učenec se uchechtl a natáhl se po poháru s vínem. „Ach ne, špatného na

ní nebylo nic. A chytrá byla taky až až. Je jasné, že dob ře ví, že musí

zůstat do svatby panna, jinak si zna čně zkomplikuje život.“

Krasavec povytáhl obo čí.

„Sta čil mali čký exkurz do jejích vzpomínek. Ani to nebylo moc invazivní.

A hned bylo jasné, co jsem si myslel od za čátku: Ta holka má tolik

zkušeností s muži, že by skoro mohla napsat memoáry. Nebo p říru čku:


Kterak si užít a nep řijít o v ěne ček...

„Tak co teda vlastn ě chceš?“

„Já?“ usmál se muž v dlouhé sv ětlé říze a pohladil si prošediv ělý vous.

„No dob ře. Tak co tedy vlastn ě hledám? Řekni mi to, a já to najdu.“

Luxusn ě oble čený sta řec se ušklíbl: „Mám pocit, že jsem to řekl už

stokrát. Hledáš čistou dívku. Nevinnou! Na prahu dosp ělosti, ale bez

jakýchkoliv zkušeností s mužským pokolením. Hledáš n ěco jako and ěla

v lidském t ěle.“

„Už rozumím. Nesta čí, že ješt ě nešukala. Nesmí ani v ědět, že to existuje.“

„Není myslím zapot řebí tak silných slov... Ale v zásad ě máš pravdu.

Hledáš n ěkoho takového.“


3. Kapitola

Sanje zasekla sekyrku do špalku a sehnula se, aby naházela polínka do

koše. Slunce pálilo a na nebi nevisel ani mrá ček. Blížilo se poledne,

mouchy bzu čely nad hnojišt ěm a všechna dr ůbež ze dvora si zalezla

někam do stínu. Dobytek byl poklizený a nakrmený a teď byla řada na

Sanje, aby si p řipravila ob ěd.

Najednou se zamra čila a oto čila hlavu. M ěla pocit, že slyší n ěkoho

přicházet po cest ě od vesnice. Nemýlila se. P řekvapen ě si p řehodila cop

na záda a uhladila vlasy za uši. K její osam ělé usedlosti se totiž neblížil

jeden návšt ěvník. S úlekem si uv ědomila, že se sem hrne snad celá ves.

Vylekan ě si urovnala sukni a vyšla jim vst říc. Snad se nep řihodilo n ěco

jedné z jejích dvou sester? Safija už nebyla nejmladší a Lana čekala další

děcko. Ale to by p řece nep řišli všichni, aby jí to řekli...

Rychtá ř se zastavil ve vratech, rozkro čil nohy a palce si zahákl za opasek.

Působil rozhodn ě a neoblomn ě.

Sanje stála naproti n ěmu a za jeho zády se srotil dav vesni čan ů.

Ml čela, protože se bála prolomit to ohlušující, zlov ěstné ticho.

Nikdo nemluvil a snad i ty mouchy nad hnojišt ěm se n ěkam schovaly.

„P ůjdeš s námi Sanje!“ řekl nesmlouvav ě rychtá ř a všichni ostatní po řád

tiše stáli.

Sanje ho zaražen ě pozorovala a její ruce se jakoby o vlastní v ůli složily

v obranném gestu na hrudi. „Pro č?“ zakrákala náhle suchým hrdlem.

Rychtá ř se zamra čil: „Protože jsem to řekl.“


„Já ale nikam nep ůjdu, dokud mi ne řeknete, co se d ěje,“ namítla tiše

dívka a proti tomu davu vypadala ješt ě k řeh čí, než normáln ě.

„P řišli jsme t ě odvést pro dobro vesnice,“ uvolil se rychtá ř k vyhýbavé

odpov ědi.

Nad dvorem prolétla vlaštovka a slunce se zat řpytilo na ost ří malé

sekyrky zaseklé ve špalku. Sv ět se bál nadechnout a Sanje s ním. „Pro

dobro vesnice? Co to znamená?“ naléhala nakonec a roz čilovalo ji, jak

tiše a nejist ě její hlas zní.

„To sakra znamená, že p ůjdeš s námi!“ vybuchl kone čně rychtá ř

a prolomil ten nep řirozený klid. Ud ělal dva rychlé kroky a uchopil Sanje

za loket. M ěl tvrdé, velké ruce, zvyklé na práci na statku, Sanje se mu ale

dokázala vyškubnout. Couvla a podkasala si sukni.

„Zbláznili jste se?!“ vyk řikla zoufale, ale nikdo z jejích soused ů jí

neodpov ěděl. Zírala do bledých, napjatých tvá ří a na mnoha z nich se

lesknul studený pot.

Byl krásný den a Sanje náhle v ěděla, že je jejím posledním.

Obrátila se na pat ě a dala se na út ěk.

„Za ní!“ št ěkl rychtá ř na své pacholky a ti hned vyrazili za prchajícím

děvčetem.

Prosmýkla se kolem špalku a její prsty se skoro samy od sebe obemkly

okolo top ůrka. Vyškubla zbra ň ze sev ření letitého d řeva a let ěla dál.

Tohle nebylo normální. V ěděla, že se n ěco muselo stát. Všichni byli

vyd ěšení, jenže jich bylo víc a stáli na té správné stran ě. A ona byla sama.

Jako vždycky.

Za ní sup ěli rychtá řovi poh ůnci a Sanje prob ěhla okolo stáje, a prchala po

hrázi rybní čka. Ti dva se jí drželi v patách, i když vb ěhla mezi první

stromy starého sadu za statkem. Dýchala jen m ělce, protože jí strach

svíral plíce ocelovým sev řením a v boku ji za čínalo píchat. Dlouho tohle

tempo nevydržím, uv ědomila si. D řeváky jí rozdíraly nohy, protože na

běh nebyly stav ěné. Zakli čkovala mezi stromy, ale nic tím nezískala.

Po řád slyšela jejich kroky dun ět za sebou. Pokud to tedy nebyl zvuk


jejího vlastního srdce. Jeden zaklel. „Dob ře ti tak, zmetku!“ pomyslela si

divoce, a prudce se sklonila pod nízkou v ětev staré t řešn ě.

„Aúú!“ za řval n ěkterý z jejích pronásledovatel ů a Sanje se odvážila

doufat, že snad vyvázne. Mí řila k zarostlé stráni, kde by se mohla schovat

ve k řoví.

Pod ochranu pichlavých v ětví se vrhla bez rozmyšlení. Trny jí roztrhly

kůži na pažích, chytly ji za vlasy, rvaly jí sukni... zak ňourala bolestí, ale

přemohla se a pospíchala dál. D řevák jí uklouzl na starém listí a smekl se

jí z nohy. Nem ěla čas jej hledat, zas jí byli v patách. Skopla i druhý

a drala se trnitým porostem po stráni vzh ůru. Jen vydržet, ješt ě kousek,

dun ělo jí v hlav ě. Jsem mnohem menší než oni, ty ke ře je dál nepustí.

Přikr čená se protahovala nízkým tunelem, pomáhala si volnou rukou,

nedbala rozpíchaných chodidel a celou svou nad ěji upínala k vrcholu

kopce. Když tam bude d řív než oni, mohla by jim zmizet v lese.

Kone čně se vyno řila z hloží, prudce lapala po dechu a její srdce zpívalo

divokou píse ň radosti. Upláchla jim. Te ď už jen p řeb ěhnout louku a najít

si bezpe čný úkryt pod nějakým lesním vývratem. Nohy m ěla v jednom

ohni, sykala bolestí, ale zakázala si všímat si toho.

V půli strán ě se ot řásalo k řoví, jak za ní sp ěchali její pronásledovatelé.

Času nebylo nazbyt. Oto čila se - a zkamen ěla.

„Do prdele práce!“ vyk řikla. „Nechte mě jít, sakra! Co jsem vám

ud ělala?“

Další nádeníci z rychtá řova statku jí z řejm ě nadb ěhli a čekali tu na ni.

Jeden z nich k ní vykro čil s provazem v rukou. Sanje zpanika řila. Už

slyšela rachot kamínk ů, stržených botami t ěch, kte ří se sápali nahoru

zarostlou strání. A tenhle blázen jí stál v cest ě. Švihla rukou a sekyrka

opustila její dla ň v ladném oblouku. Čas, jako by se zastavil. Pro toho

hlupáka s provazem už navždy.

Padl k zemi a všude byla krev. Na ten pohled Sanje v život ě nezapomene.

Vpálil se jí do mozku silou bou ře. Zabila.

Trhla hlavou a zu řiv ě pohlédla na svého dalšího protivníka. Zastavil se.

Vyd ěsila ho, vid ěla mu to ve tvá ři. Bylo to šílené, ona byla šílená... nebo


snad oni? Op ět se rozb ěhla, vyhnula se jeho paži a vrazila mu loktem do

boku. Heknul. Utíkala loukou a p řes slzy málem nevid ěla. V ěděla, že jí

docházejí síly, ale ti t ři tam za ní te ď byli vzteklí jako psi. Nenechají ji

utéct. Ne, když jim zabila kamaráda.

Už jí dýchali na záda a ona nedokázala p řinutit své nohy k rychlejšímu

tempu. Pak jeden z nich sko čil a povalil ji do trávy. Rvala se jako smysl ů

zbavená, ale vlastn ě mlátila nazda řbůh, protože p řes slzy a divoce

rozcuchané vlasy nic nevid ěla. Dopadli ji. P řišpendlili ji k zemi jako

motýla, a ruce i nohy jí svázali provazem.

„Ty čarod ějnice!“ obvinil ji zu řiv ě jeden z nich a vy ťal jí facku. Plivla mu

do o čí, ale jaký to m ělo smysl. Dostali ji.

A p řinutili ji zabít.

„Tohle taky není to pravé? Mám pocit, že m ě vodíš za nos, star če!“

zavr čel nenaložen ě sv ětlovlasý hezoun vyhlížející z okna.

„Co myslíš?“ u čenec naklonil hlavu a jeho hlas zn ěl ironií.

„Možná, že máš p říliš vysokou la ťku...“

„Ujiš ťuji t ě, že jednorožec ji má ješt ě mnohem výš, než já.“

„A to víš vlastn ě odkud?“ rýpal netrp ělivý mladík.

„Vím to, a to je snad to hlavní!“ odbyl ho starší muž a urovnal si široké,

zdobené rukávy své řízy.

„Tak mi řekni, co je na téhle špatného. Je mladá, nevinná, její myšlenky

jsou čisté...“

„Myšlenky? Její hlava je čistá. Je, s odpušt ěním, dutá jako štoudev!“

„Ta p ředtím zas byla až p říliš chytrá...“

„Vychytralá. To je rozdíl. A tahle je nejen mentálně zaostalá, ale ani není

hezká.“


„Je to blondýnka s modrýma o čima a sv ětlou pletí... co si p řát víc?“

Sta řec si odfrknul: „Když to řekneš takhle, tak to opravdu nezní tak

špatn ě. Až na to, že její vlasy spíš připomínají chlévskou podestýlku, o či

má vodové a prázdné, tvá ře propadlé a stojí jak strašák v poli. Ostatn ě

ono p říliš nezáleží na tom, aby byla sv ětlovlasá. Copak ženská krása se

měř í jen tím? Ty snad dáváš p řednost nap říklad pouze zrzkám a jiné

dívky se ti oškliví?“

„Tady snad nejde o můj vkus, ne?“

„Trochu taky,“ zabrblal u čenec a sepjal prsty na rukou do st říšky.

„Žádám snad tak mnoho, když chci, abyste p řivedli tichou, milou

a líbeznou, p ěkn ě stav ěnou a v obli čeji hezkou dívku, která je zcela

zdravá, p řim ěř en ě inteligentní a zárove ň s jistou mírou naivity,

odpovídající v ěku? Takovou, která nemá zkušenosti s mužským

pokolením...“

Mladý muž u okna se rozesmál.

Levá tvá ř ji pálila, ale když ji dotáhli p řed rychtá ře, nesetkala se

s žádným soucitem. Lidé se na ni koukali spíš vyplašen ě a nejist ě,

a jakmile se dozv ěděli o zabitém pacholkovi, za čala se nálada m ěnit

k horšímu. Z řeteln ě cítila nep řátelské pohledy, které se jí zatínaly do zad

jako ko čičí drápky.

Rychtá ře smrt jeho pod řízeného rozzu řila tak, že Sanje také zpolí čkoval.

A jeho pádné rány cítila ješt ě mnohem víc, než tu první. P řinutila se ale

zvednout hlavu a tvrd ě mu pohlédnout do o čí. Zu řila. Vehnali ji do

bezvýchodné situace a te ď ji cht ějí trestat? „Sám si m ůžeš za jeho smrt!“

vyhrkla ochrapt ěle. Rychtá ř ji vztekle stiskl pod krkem a přitáhl si ji blíž.

Tvrdé prsty se jí zarývaly do k ůže a bránily jí, se nadechnout. Lapala po

vzduchu a zlobila se, že nedokáže ovládat sv ůj bláznivý jazyk.

„Tak už dost!“ vyk řiknul n ěkdo vzadu. V Sanje zaplálo sv ětélko nad ěje.

Okamžit ě však pohaslo, když n ěkdo další dodal: „Má pravdu, skon čeme

to! Bedovi to život nevrátí, zato ji pot řebujeme živou, jinak to nemá

smysl.“

Rychtá ř vztekle zk řivil rty, naposledy ji stisknul, ale poslechl. Sesypala


by se mu k nohám, kdyby ji za svázané ruce nedrželi jeho poh ůnci.

Takhle jen visela v poutech a sípala.

„Jdeme, ne?“ zeptal se kdosi, ale rychtá ř se k němu obrátil: „Ne. Takhle

by ji nep řijal a nikomu by to nepomohlo. Musíme ji vystrojit jako

nev ěstu.“

„Cože?!“ vyhrkla Sanje a v krku ji škrábalo.

Nikdo se s ní však nebavil. Pacholci zavlekli Sanje do sv ětnice a dv ě

ženy zp řeházely její spací kout.

„Má tu jenom tohle,“ řekla jedna z nich, když p řed rychtá řem zat řepala

Sanjinými sváte čními červenými šaty. Druhá žena p řed sebou zvedla

Sanjinu no ční košili, ale když poznala, o jak intimní kus od ěvu jde, hodila

ho zp ět na postel. Rrychtá řovi zaplanul v očích zvrhlý plamen: „Oble čte

jí tu košili.“

Ženy na n ěj zamra čen ě hled ěly.

„Když nev ěsta, tak nev ěsta!“ vyšt ěkl na n ě a posadil se ke stolu.

„Snad nás necháte, abychom ji p řevlékly, ne?“ zeptala se ta rázn ější.

„Ani omylem. Už jednou utekla. Nebudu riskovat další životy,“ odv ětil

rychtá ř a natáhl si nohy.

Sanje v život ě nezažila v ětší ponížení. Roztrhané šaty z ní na pokyn

rychtá ře serval kamarád zabitého Bedy, a Sanje hanbou musela pevn ě

zav řít o či, když stála uprost řed místnosti plné lidí nahá. Nohy i ruce m ěla

poškrábané a špinavé, jak utíkala, ale zbytek jejího útlého t ěla byl čistý.

Tu bledou ple ť nikdo nevid ěl od doby, kdy ji matka nau čila, jak se má

o svou čistotu starat sama.

Uslyšela heknutí, zasyknutí a hvízdnutí a tvrdé ruce pacholka, který jí

bránil v út ěku, ji na okamžik sev řely ješt ě pevn ěji. Pak ta rázná žena

nesouhlasn ě zamlaskala a rychle p řehodila Sanje p řes hlavu košili. Ruce

jí vecpali do rukáv ů, a žena jí p řekvapiv ě mate řsky uvázala mašli čku na

tkani čce u krku.


Pak ji vystrkali zase ven a kdosi jí narazil na hlavu v ěnec z vl čích mák ů,

chrp a kopretin.

Nev ěsta. Sakra, ale nev ěsta pro koho?

Rychtá ř vyšel ven a samolib ě si prohlížel hospodá řská stavení. Každý

vid ěl, jak majetnicky se dívá, ale nikdo ani necekl. Pak se k ní statný muž

obrátil a k řiv ě se usmál: „Doufám, že se budeš drakovi líbit, milá Sanje,

jinak to nebude mít smysl.“

„P řijeli tvoji muži,“ podotknul sta řec p ři pohledu do mlžného podve čera.

Stará tvrz na útesu nad řekou h řměla okovanými kopyty vále čných koní.

Přejeli padací most a zastavili na dlážd ěném nádvo ří.

Mladý muž nic ne říkal, jen se tiše usmíval a čekal na další reakci svého

spole čníka.

„Cože?! To už se úpln ě pominuli na rozumu?“ vousatý muž u okna se

oto čil ke svému hostiteli.

„Copak?“ zeptal se velmi klidn ě a tak řka zdvo řile mladík.

„Jestli m ě moje smysly neklamou, nevedou sem dívku, ale dít ě!“

Mladý muž pokývnul.

„Co to má znamenat?!“

„Je jí t řináct. Sta čí po čkat dva, t ři roky a bude v tom správném v ěku.“

„Nemáme tolik času!“

„Skute čně? Bude snad lepší, když ho promarníme hledáním ideálu, který

neexistuje? Sv ět je krutý, star če a děvčata dnes dospívají brzo. Zvláš ť ta

hezká...“

„Ale kde má rodi če, copak ji nebude nikdo hledat?“


Mladík se zasmál. „Je to nalezenec. Sestry, které vedou sirot činec, byly

nadšené, když se dozv ěděly, že to dít ě získá nový domov a práci na mém

hrad ě.“

Sta řec kývl, to dávalo smysl, avšak byla tu další otázka: „Jak ji zrovna na

tomhle míst ě hodláš uchránit všech hanebností? Tví muži jsou p ěkn ě

divoká sebranka!“

Hradní pán se zamra čil: „Poslouchají m ě na slovo. A ona dostane

vyhrazenou východní v ěž. M ůžeme jí říkat Jit řenka, star če, co říkáš...“

suše se zasmál a otevřel dve ře svým zbrojnoš ům.

„Drak! P řesko čilo ti? Všichni jste se zbláznili! Draci jsou jen

v pohádkách. Doopravdy p řece ne... Ne!“ Sanje bleskl p řed o čima d ěsiv ě

krásný obraz zlatorudého zví řete stojícího v řece. Do prdele práce! Pokud

tohle nebyl drak, pak co jiného?

„Ne!“ vyk řikla znovu, když si p řipomn ěla, jak snadno zabil krávu. Ty

obrovské tesáky, drápy a divoký pohled...

„Ale existují, Sanje. Tenhle si kdoví pro č vybral náš kraj a krade nám

dobytek! To musí p řestat!“ zu řil rychtá ř.

„Ale jak bych ho já mohla zastavit?“ vystrašená Sanje t ěkala o čima od

jednoho bledého obli čeje ke druhému.

Rychtá ř m ěl p řipravenou odpov ěď : „V legendách se praví, že když se

drakovi ob ětuje mladá panna, odejde z kraje a nevrátí se.“

Sanje vztekle vyk řikla: „Báchorky! Co když neodejde?!“

„Pak pošleme pro drakobijce,“ odv ětil rychtá ř odevzdan ě.

Sanje se zamra čila. „Tak pro č pro n ěj nepošlete te ď?“

Lidé zašoupali nohama a každý, na kom ulp ěla pohledem, sklopil zrak

k zemi. Nedokázali se jí ani podívat do o čí.

Rychtá ř rozhodil rukama: „To je prosté Sanje. Je to p říliš drahé.“


„Do prdele práce! Mn ě je m ůj život taky drahý!“

Na to nikdo neodpov ěděl a rychtá ř pokynul pacholk ům, kte ří Sanje vedli,

aby vyrazili.

„Vždy ť jsem sakra jedna z vás! Jak m ě m ůžete p ředhodit drakovi?“

zaje čela Sanje zoufalou otázku.

„Ty nejsi jedna z nás Sanje,“ řekl n ěkdo v davu a rychtá ř dodal: „Copak ti

Nasja a Leben nic ne řekli? Ty nejsi odtud.“

„Jak m ůžu být z jiného kraje, než mí rodi če? Co je to za pitomost?“

Sanjin sv ět se rozpadal na kousky. Tvrdili jí jednu nehoráznost za druhou.

Ne, nebude jim v ěř it, a ť už řeknou cokoliv...

„Vzali t ě k sob ě, když tvá bláznivá matka um řela, ale nikdo neví, odkud

přišla, ani co byla za č. Z ůstalas po ní jen ty, nic jiného. A te ď p řišel čas,

abys téhle vesnici splatila její dluh.“

„Už dost t ěch řečí, rychtá ři, poj ďme. S takovou bude brzo ve čer a já

nechci být za potokem, až se za čne stmívat,“ řekl truhlá ř. Sanje ho

poznala, protože nikdy neum ěl po řádn ě vyslovit „r“.

A tak se dali na pochod. Sanje se cukala a rvala, ale rychtá ř jí k boku

přitiskl n ůž na kopyta, a pokud necht ěla um řít rovnou tady, musela se

přestat vzpouzet. P řelezli h řeben, minuli ohradu a po mírném svahu

za čali klesat cestou k brodu.

Potok jim vst říc házel hravá slune ční prasátka. Voda už opadla a nic

Sanje nep řipomínalo den, kdy se poprvé setkala s tím bájným tvorem.

Nálada v poh řebním pr ůvodu za čínala být čím dál napjat ější. Do vody se

nikomu moc necht ělo, a když p řebrodili, dívali se všichni kolem sebe víc

než jen obez řetnými pohledy.

Odpolední slunce ostře pálilo a vzduch za čínal být t ěžký a dusný. V čely

se odlet ěly n ěkam schovat a louka ztichla. Stoupali do skal kolem

křiš ťálového jezera. Ano, tohle byl kout, kde se drakovi musí líbit. Tiché

místo s pr ůzra čnou vodou, ve skalách spousta jeskyní, a za jezerem

hluboký les plný zv ěř e.


Místní sem rad ěji moc nechodili. Skály byly zrádné a říkalo se, že

v jeze ře sídlí vodní duchové. Sanje si vždycky myslela, že jde jen

o povída čky pro d ěti, aby se neztratily ve skalách nebo neutopily

v hluboké vod ě. Jenže ve sv ětle dnešního dne už by jí nep řipadalo divné

vůbec nic.

Sanje už kru čelo v b řiše a v puse m ěla žízní lepkavo. I ostatní toho m ěli

dost a to ani nem ěli za sebou divokou honi čku k řovím. A mrtvého muže,

napadlo dívku a srdce jí zt ěžklo. Ano, má na sv ědomí jeho život, a ť je to

jak chce. Nikdo její vinu nesmaže.

Zvedl se vítr a pohán ěl poutníky k rychlejší ch ůzi. Málo z řetelná p ěšina

stoupala prudce do skal, obcházela bílé balvany a mí řila na vrchol

jednoho pahorku. Na místo, které si prý vybrali dávní bohové jako

ob ětišt ě. Jako dít ě Sanje milovala mraven čení strachu, které p ři takových

vypráv ěnkách cítila. Dnes se jí svíral žaludek p ři pomyšlení, že tou ob ětí

se má stát ona sama. Vysoká tráva výhr ůžn ě šustila a rychtá ř, který šel

před ní, se co chvíli polekan ě obracel. Taky m ěla pocit, že je n ěkdo

sleduje a v zátylku ji pálil pohled t ěch sebejistých o čí.

Odmítala se však podívat. Místo toho zírala na kamenitou cestu pod

svýma bosýma nohama.

Pak kone čně vystoupali na vrchol a těžké dusno p řikrylo krajinu jako

deka. V ětšina lidí lapala po dechu námahou a nejen Sanje bušilo srdce

strachem.

Bylo to opušt ěné místo, kde p řed dávnými v ěky n ěkdo zasadil dub. Te ď

už byl ale velký strom roz ťatý bleskem a uschlý.

Okolo rostlo mladé dubové houští, ale k mrtvému dubu vedla znatelná

stezi čka a všichni po ní zamí řili.

Pak uvázali Sanje k suchému kmeni a stáli kolem a zaražen ě na ni

koukali. Nev ěděli co dál. Nestalo se totiž nic mimo řádného. Žádné

božské potvrzení o p řijetí ob ěti, blesk, hrom, vich řice... jen to dusivé

předbou řkové ticho.

Barvy byly najednou mnohem výrazn ější a vůně šalv ěje se vtírala do

nosu. K řehkost dívky v bílé no ční košili, podtržená výsm ěšným v ěncem


z lu čních kv ětin, bila do o čí. Zvláš ť v porovnání s obrovským suchým

stromem.

Na zem dopadla kapka. Potom druhá a třetí.

A pak se z nebe naráz vylilo celé jezero. Oblaka se otev řela a všichni, jak

tam stáli, byli okamžit ě do nitky mok ří. To prolomilo rozpaky. Vesni čané

se vrhli na úzkou p ěšinu a hnali se skalami pry č z toho prokletého místa.

Nikdo se ani neohlédl. Báli se pravdy. Sv ůj kousek viny a hanby si však

každý stejn ě nesl s sebou.


4. Kapitola

K půlnoci p řešlo b ěsn ění živl ů v hustý, neustávající déš ť. Sanje visela

unaven ě v poutech a nem ěla už ani sílu se bát. Z té nesnesitelné hr ůzy

zbyla jen k řečovitá bolest, která jí svírala žaludek. Bylo jí zima,

škrábance od ke řů štípaly a pálily a ruce už necítila v ůbec.

Liják šum ěl v dubovém houští a zem ě, ješt ě p řed pár hodinami rozpálená,

byla cítit vodou a všemi pachy života.

„Takže t ě tu doopravdy nechali. Zajímavé.“

Sanje rychle zvedla hlavu. Kdo ji p řišel zachránit? Nebo už ji šálí

smysly?

„Prosím...“ zašeptala ochable.

„Prosíš o rychlou smrt? To ale nebude žádná zábava...“

„Tohle taky není moc vtipný,“ odv ětila.

„Jak se jmenuješ?“

„A ty?“ Sanje sotva vnímala, co to vlastn ě říká. Jako obvykle m ěla jazyk

rychlejší, než hlavu. Nejspíš se nechová p říliš uctiv ě k jedinému člov ěku

v okolí, který má moc ji odsud pustit. Pobavený hluboký hlas n ěkde

vpravo za stromem konstatoval totéž: „Zase prosto řeká? Co když t ě tu

nechám?“

Sv ěsila hlavu: „Promi ňte.“

„Jak zdvo řilé... a nudné.“


„Když m ě pustíte, nebudete se muset se mnou otravovat už ani o vte řinu

déle.“

„Když odejdu sám, tak taky ne,“ namítl.

„Ne!“ vyk řikla vyd ěšen ě. „Prosím, nenechávejte m ě tu!“

„Vida, kone čně n ějaká reakce...“

„Nebudu po vás už nic víc chtít. Opravdu nic! Jen mě odvažte d řív, než

přijde!“

„Kdo?“ zazn ělo pobaven ě ze tmy.

„Ten dra... dravec,“ zajíkla se. Nedokázala to slovo vypustit z úst.

„Máš z něj takový strach?“

„Zabil mi krávu...“ odv ětila, jako by to vše vysv ětlovalo. „Prosím vás,

posp ěšte si!“

„No dob ře. Když myslíš, že je to dobrý nápad...“

Dívkou to škublo a provazy povolily. Sanje spadla na kolena na mokrý

št ěrk. V ůbec necítila ruce. Chvíli nebyla schopná ani pohnout pažemi

a pak ji do nich za čalo píchat tisíc jehel.

Jakmile se trochu sebrala, strhla si z hlavy promá čený a zt ěžklý v ěnec

a odhodila ho do tmy.

„Škoda kytek,“ řekl suše její zachránce. Sanje neodpov ěděla. Sed ěla na

cest ě, déš ť zaléval její drobnou postavu nekone čným proudem kapek

a síly ji rychle opoušt ěly.

Někde blízko se ozvalo zaklení v jazyce, který zn ěl jako kamení

nadskakující na vozíku.

Někdo Sanje opatrn ě objal kolem pasu a pomohl jí vstát. To už ale tém ěř

nevnímala.


Nad tvrzí pluly červánky a ve východní v ěži se svítilo. Kavka usedla na

okenní parapet a sledovala d ěvče, které sledovalo ji. Pták trhav ě naklonil

hlavu a dívenka se usmála. Pak se odrazil, roztáhl k řídla a vzlétl do

oblak.

„Milli,“ ozvalo se z místnosti.

Oto čila se: „D ěde čku!“

Přeb ěhla pokoj a zp ůsobn ě se uklonila starému muži s dlouhým, šedivým

vousem. „Jsem ráda, že už jsi zpátky. Bez tebe tu bylo smutno.“

Sta řec se pousmál. „Tak mi n ěco zahraj na uvítanou, dít ě,“ vyzval ji.

V očích jí nadšen ě zablýsklo, a hned popadla z poli čky flétnu. Muž

v dlouhé říze se posadil do polstrovaného k řesla, zav řel o či a dívka hrála

dlouhou baladu. Byla talentovaná a on by tak dokázal sed ět celé hodiny.

Vlastn ě tak celé hodiny sedával. Pokud zrovna nestudoval staré artefakty,

nediskutoval se svým hostitelem nebo necestoval za novými v ědomostmi.

A čas let ěl jako splašený.

Sanje se probudila do teplého p řítmí. Zvedla se na lokti a zasténala. T ělo

ji bolelo víc, než v čera. Spolu s touto myšlenkou se z mlhy spánku

vyno řilo všechno její trápení a obavy. A navíc spousta nových otázek.

Kdo jí pomohl, pro č, co za to bude chtít, kam ji to p řivedl? a ta

nejnaléhav ější: kde je te ď?

Posadila se, a ve sv ětle slunce, které sem úzkým vchodem pronikalo

zven čí, si prohlédla kamenné st ěny a strop vymletý vodou. I podlaha byla

jen holý kámen.

Sanje si p řetáhla p řes pokr čená kolena košili a uv ědomila si, že nespala

na kamení. L ůžko pod ní bylo velké a nastlané z tlusté vrstvy uschlé trávy

a chvojí. A rozhodn ě tu nebylo teprve od v čera.

Za čala si prsty pomalu pro česávat p říšern ě zacuchané vlasy a vybírat

z nich seno a jehli čí a přitom uvažovala, co dál.

Te ď sed ěla v jedné z jeskyní na pob řeží jezera, to bylo jasné. Kdysi, když

sem s otcem výjime čně p řišli, do jedné z nich nahlédla. Byly to zvláštní


klenuté prostory z bílého kamene, které jí trochu nahán ěly strach. Jenže

v tuhle chvíli nemá jinou st řechu nad hlavou.

Její statek pravd ěpodobn ě rychtá ř už zabavil, takže vracet se tam nemá

smysl. P řišla o všechno. Jediné co má, je špinavá, obnošená no ční košile.

Ke svým deseti krásným lesklým zla ťák ům se už st ěží vrátí. A její

kravi čky...

Všichni ve vsi ji odepsali, pro n ě je už mrtvá. A ona vlastn ě je. Co by s ní

bylo, kdyby se vydala hledat št ěstí ve sv ětě, jen v no ční košili? Sotva

něco dobrého... Hluboce vzdychla. Možná by jí prosp ělo, kdyby se

umyla v jeze ře, vyprala si košili a ješt ě trochu se prospala. Pak ji t řeba

něco napadne.

Uslyšela n ěkoho vcházet do jeskyn ě a zvedla hlavu.

Dovnit ř se práv ě ladn ě protáhlo silné štíhlé t ělo a v šeru se zaleskly

žlutozelené o či.

Zamrkala šokem. Pak zaje čela strachy. Okamžit ě se drápala na nohy

a přitom lezla po loktech pry č. Zády narazila na st ěnu a prsty nahmátla

drobné úlomky kamene. Mrskla mu je do tvá ře, ale on jen p řiv řel o či

a mírn ě sklonil hlavu.

Sanje se zády ke st ěně postavila a couvala hloub ěji do jeskyn ě. Z draka

však nespoušt ěla zrak.

„A to mám za všechno! Jeden se snaží dám ě po spole čné noci obstarat

snídani a ona po n ěm háže kamení...“

Sanje zaje čela znovu. Ten hlas k ní promlouval v čera v noci, když byla

na pokraji sil. a te ď ho slyší znovu - od téhle bestie s krvavými tesáky.

Drak se oto čil a vtáhl do jeskyn ě m ěkkou hromadu, která vlhce pleskla

o skálu. Mrtvola! Sanje v ěděla, že víc už nesnese. Žlu č jí stoupla do hrdla

a málem se pozvracela. Na poslední chvíli si však všimla par ůžk ů

a uv ědomila si, že je to jen zabitý srnec. Stejn ě dýchala jen m ělce

a vystrašen ě se objímala pažemi.

„Netva ř se, že se ti v mojí posteli nelíbilo a poj ď si rozd ělat ohe ň. Nebo si


to m ůžeš dát syrové...“ prohlásil sebejist ě a naklonil hlavu.

Sanje stála jako socha. Bála se i mrknout.

Drak sed ěl a ml čky ji pozoroval. Za čínala to být nuda. Když se vztekala,

byla zábavn ější. Na druhou stranu, vypadala, že se co nevid ět úpln ě

sesype a co by s ní d ělal potom, to netušil.

Najednou ud ělala n ěco ne čekaného. Narovnala se a rozt řeseným hlasem

řekla: „P ůjdu pro d řevo, jestli dovolíš.“

Zasko čila ho. Vyprskl smíchem, ale se zavln ěním se protáhl z jeskyn ě

ven, aby m ěla víc místa. Nemusel čekat dlouho a vylezla za ním.

První pohled ji ohromil. Byli na tom nejkrásn ějším míst ě na sv ětě.

V horkém letním dopoledni jisk řila hladina jezera jako klenot. Mírný

vánek lechtal koruny strom ů hluboko pod nimi a všude kolem se

majestátn ě rozvalovaly oslniv ě bílé skály. Drak sed ěl na okraji plošinky

před jeskyní a pozoroval ji s výrazem vládce sv ěta.

Obez řetn ě ustoupila, ale neutíkala, ani už nek řičela. Ten velký tvor ji sem

musel v noci n ějak p řinést sám. Pokud m ěl v úmyslu ji zabít, mohl to

mnohem pohodln ěji provést už na ob ětišti. A te ď jí obstaral jídlo. Sanje

nejedla už od v čerejšího rána a moc dob ře v ěděla, že zesláblá hlady nic

nedokáže. Celý život byla praktická a dělala, co bylo pot řeba. Ona není

tragická hrdinka, která si sedne do kouta a bude bre čet tak dlouho, než si

pro ni p řijde krásný princ. To by se nedo čkala.

S bušením srdce a mrazením v zátylku se oto čila k dravci zády a za čala

sestupovat po nejistém, p říkrém chodní čku dol ů.

Za ní se nepohnul ani kamínek, ale stejn ě m ěla nervy napjaté k prasknutí,

dokud nezašla za skalní výb ěžek.

Drak si položil hlavu na p řední tlapy a zav řel o či. Slunce mu proh řívalo

tělo a on p řemýšlel, jestli ta holka bude mít kuráž se vrát



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist